Obr. 3 Antonín Pelc: První máj 1950, kolorovaná kresba.
21
Oběžník – Všem členům SČS – Pozvánka na I. pracovní plenární zasedání, sign. DkCHK00000440.
jmenování nového, tentokrát již placeného tajemníka odbočky (nikoliv tajemníka zastupujícího ústředí), byl navržen Gustav Křivinka a i přes nesouhlas Ludvíka Podéště po pohovoru v lednu 1951 jmenován. Jako hlavní úkoly pro rok 1951 bylo stanoveno vytvoření přesného seznamu členů a zahájení prověrek. Veškerá činnost brněnské odbočky byla pod vlivem pražského ústředí, v Praze však nesídlila pražská odbočka, ale přímo česká sekce SČS, to mělo za následek neustálé spory mezi odbočkami a centrem, které pak vyvrcholily v první polovině šedesátých let. Příklady však můžeme nalézt už mnohem dříve. Vzorem pro brněnskou plenárku bylo I. celostátní plenární zasedání SČS,21 které se konalo v Praze ve dnech 22. – 25. dubna 1950. Dne 6. května se v restauraci Besedního domu sešlo ke zhodnocení plenárky vedení brněnské odbočky, došlo zde ke kritice a z pozice Jiřího Smetany i k sebekritice brněnské odbočky kvůli jejímu postoji k referátu Miroslava Barvíka. Ten ve svém úvodním referátu kritizoval uplatnění mikrointervalů, jazzu a naturalistických, formalistických prvků v Petrželkově kantátě
46 ~47
STUDIE studie
Námořník Mikuláš a především nerealističnost Janáčkových oper. Proti těmto nařčením se postavili zástupci brněnské odbočky v čele s Jiřím Vysloužilem. Podobné pochybnosti panovaly též ohledně uplatnění jazzu a jeho vztahu k masové písni, což bylo spojeno především s vystoupením souboru Arnošta Kavky a následnou diskusí.22 Každopádně je nutné konstatovat, že tyto drobné třenice naštěstí neměly v podstatě žádné následky a v dalších jednáních jim již nebyla věnována pozornost. Odbočka mohla kráčet za lepšími zítřky. Nastínili jsme stěžejní okolnosti vedoucí k založení a definitivnímu dotvoření brněnské odbočky Svazu československých skladatelů, tak jak je můžeme sledovat v archivních materiálech, uložených v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Našim cílem nebylo sledovat budování jednotné ideologie socialistického realismu, ani motivaci jednotlivých členů či kandidátů. Nevěnovali jsme se tak ani závazkům a pozdějším socialistickým smlouvám, ani rozporuplným diskusím vedeným na půdě svazu především v rozpačitém období roku 1949. Přílišnou pozornost jsme nevěnovali ani samotné tvorbě. Hlavním záměrem bylo sledování oficiální, úřední struktury nově vznikající organizace, a to od transformace ústředních orgánů, přes vznik klubu po I. valnou schůzi a následné I. pracovní plenární zasedání, na kterém byla definitivně brněnská odbočka na konci roku 1950 dobudována. Viktor Pantůček působí jako asistent na Ústavu hudební vědy FF MU. Je členem výboru České společnosti pro hudební vědu, dramaturgické rady Filharmonie Brno, dramaturgické rady Mezinárodního hudebního festivalu Brno (dramaturgie Moravského podzimu a Expozice nové hudby). Věnuje se hudební historii a kulturnímu managementu.
Summary The study deals with the aspects of establishing the Brno branch of the Association of Czechoslovak Composers and its final organization according to the relevant rules between 1949 and 1951. It follows the gradual administrative change from the Syndicate of Czech Composers, across the Association of Czechoslovak Composers, the first, provisory, year of the Brno branch in 1949 to the final organization appointed on the 1st plenary session of the Brno branch of the Association in December 1950. The text also mentions merging clubs, in Moravia especially the Club of Moravian Composers, with the Syndicate and the subsequent transformation into a monopolist organization, the Association of Czechoslovak Composers.
opus musicum 2/2012
22 Záznam o činnosti dne 6. května 1950 – Referát a diskuse o I. pracovním plenárním zasedání SČS v Praze, DkCHK00000352.
Brněnská Brněnská odbočka Svazu Svazu odbočka československých československých skladatelů skladatelů vvobdobí období pražského pražskéhojara jara 1968 1968
48 ~49
STUDIE studie
P
JAN KARAFIÁT
Pražské jaro 1968 představuje v československých dějinách svébytný fenomén, který dlouhodobě poutá pozornost jak laické, tak i odborné veřejnosti. Přestože v současné době již máme k dispozici řadu odborných prací, které se tomuto období podrobně věnují, stále ještě existuje poměrně velký prostor pro další bádání. K postupnému zmenšování tohoto prostoru chce přispět i tato studie.1 Zabývá se doposud nereflektovanou problematikou hudebních institucí v období pražského jara 1968; na konkrétním příkladu brněnské odbočky Svazu československých skladatelů se snaží ukázat, jakým způsobem se instituce vyrovnávala se společenskopolitickými změnami tohoto období.
Čtvrtý sjezd Svazu československých skladatelů (prosinec 1967) Je zřejmé, že pokud bychom chtěli hledat kořeny uvolňování politických poměrů v Československu, museli bychom se zaměřit už na období druhé poloviny padesátých let. Přestože by sledování tohoto procesu na půdě Svazu československých skladatelů (SČS) mohlo objasnit mnohé z dějin svazu, vzhledem ke sledovanému období pražského jara obrátíme pozornost až na první významnou událost, která předznamenala vývoj v první polovině roku 1968 – 4. sjezd SČS v prosinci 1967. Sjezdy byly pro svaz nepochybně událostmi velkého významu, neboť se zde jednalo o důležitých záležitostech, spojených s dalším vývojem svazu jako celku. Proto se jich účastnili jak zástupci všech svazových organizací (Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, ale i delegáti Svazu slovenských skladatelů), tak i představitelé uměleckých svazů, škol, kulturních institucí a nechyběla ani povinná delegace Komunistické strany Československa (KSČ). Bylo již tradicí, že na sjezdu pokaždé vystoupil úřadující člen předsednictva Ústředního výboru Svazu československých skladatelů (ÚV SČS), který ve svém projevu zhodnotil dosavadní činnost svazu a upozornil na aktuální problémy celé instituce. Tak tomu bylo i na 4. sjezdu, kde tento referát přednesl tehdejší 1. tajemník ÚV SČS Věroslav Neumann.2 Věnoval se v něm obecně hudební kultuře v Československu, ale na řadu přišel i samotný svaz. V této souvislosti jsou jeho myšlenky velmi zajímavé, neboť se Neumann postavil za větší autonomii jednotlivých krajských organizací, sekcí i komisí a rovnoprávnější postavení Svazu slovenských skladatelů. Nelze přehlédnout, že všechny tyto kroky měly ve svých důsledcích vést k narušení principu centralizace, jenž ve svazu fungoval již od jeho vzniku v roce 1949. Situaci v SČS dobře demonstrují také příspěvky jednotlivých členů svazu, které na sjezdu zazněly v rámci diskuse.3 Přestože tematicky je poměrně těžké najít v těchto
opus musicum 2/2012
1
Tato studie vznikla v rámci výzkumného projektu GA ČR č. 408/09/0484.
2
Neumann, Věroslav: Hudba a naše společnost. Hlavní referát úřadujícího člena předsednictva ÚV SČS Věroslava Neumanna. Hudební rozhledy, 1968, roč. 21, č. 1, s. 6–14.
3
Z diskuse na IV. sjezdu SČS. Hudební rozhledy, 1968, roč. 21, (1968), č. 2–3, s. 33–58.
referátech styčné body, je zřejmé, že nemalá část řečníků se o činnosti svazu vyjadřovala kriticky. Evidentní je to například v proslovech Miloše Jůzla, Jiřího Fukače a Aloise Piňose. Miloš Jůzl hovořil o problému ideovosti ve svazu. Připomněl, že v minulosti byl tento pojem spojen s představou socialistického realismu, což se projevovalo např. umlčováním části tvorby a šikanou mnohých umělců. V protikladu k této koncepci nabídl výklad ideovosti založený výhradně na uměleckých hodnotách tvorby a navrhl, aby byl takto postaven i svaz. „Dveře jsou otevřeny pro každý směr, techniku nebo žánr. Uzavírají se však proti neuměleckosti.“4 Progresivnost tohoto pojetí byla zřejmá, neboť naprosto vylučovalo jakoukoli ideovost spjatou s politikou. Jeden z nejvýraznějších zástupců brněnské odbočky SČS, muzikolog Jiří Fukač, se ve svém přípěvku věnoval novému vymezení strukturálních vztahů mezi složkami svazu. Upozornil na problematičnost označení odbočka a krajská organizace a navrhl, aby byl pro pojmenování těchto institucí užit nový termín tvůrčí centrum, v němž by se odrážela větší autonomie v rámci SČS. Podobně jako Věroslav Neumann tedy i Jiří Fukač odmítl centralizaci a požadoval větší pravomoci pro regionální svazové instituce. Snad nejkritičtější byl ke svazovým poměrům brněnský skladatel Alois Piňos (člen skladatelské sekce brněnské odbočky SČS). Již v úvodu svého projevu svaz charakterizoval jako nemocnou bytost, která vytrvale vzdoruje lékům, a v zápětí se zaměřil na příznaky této choroby. Z nejzávažnějších zmínil osobní mocenské zájmy jednotlivců, neschopnost řešení opravdových problémů a obrovský názorový relativis Obr. 1 Personální obsazení Ústředního výboru Svazu československých skladatelů a Kontrolní a revizní komise po 4. sjezdu SČS. Hudební rozhledy, 1968, roč. 21, č. 1, s. 14.
50 ~51
STUDIE studie
mus, jenž se podle jeho názoru stal „výlučným materiálem stylu práce v instituci.“5 Také Piňos prosazoval daleko větší autonomii, v její aplikaci šel však ještě dále a navrhl, aby si o svých problémech rozhodovaly tvůrčí komise a skupiny samy, bez zbytečných byrokratických komplikací. Z výše uvedeného je zřejmé, že už během 4. sjezdu byla ve svazu přítomna skupina členů, která uplynulý vývoj nazírala kriticky a odmítala další fungování svazu v tomto duchu. Dnes můžeme jen těžko odhadnout, jak početná tato skupina byla, neboť o tom nemáme přímé pramenné svědectví. Jisté však je, že vliv konzervativní části svazu v tomto období ještě musel být dost velký, neboť závěrečná rezoluce 4. sjezdu byla plná obecných formulací a nekonkrétních závěrů, přičemž kritické hlasy volající po změnách byly téměř ignorovány.6
4
Tamtéž, s. 50.
5
Tamtéž, s. 53.
6
Rezoluce IV. sjezdu Svazu čs. skladatelů. Hudební rozhledy, 1968, roč. 21, č. 1, s. 1–3.
7
Plenární schůze 11. 1. 1968 (dokumenty, stenografický záznam). In: Archiv brněnské odbočky Svazu československých skladatelů (dále jen: ABO SČS), složka č. 53, sign. DkCHK00000700. Archiv brněnské odbočky SČS je uložen v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea (dále ODH MZM), částečně je zpracován v online databázi Dokumentace k české hudební kultuře 1945–1989, přístupné na adrese: www.musicologica.cz/dkchk. U všech pramenů uvádíme jak jejich uložení v ODH MZM, tak i signaturu v databázi.
8
Zápis první schůze výboru krajské organizace SČS v Brně, která se konala dne 11. 1. 1968. In: Zápisy ze schůzí výboru brněnské odbočky (1967–1969), ABO SČS, složka č. 62, sign. DkCHK00000219.
9
Skladatelský aktiv 30. 1. 1968 (dokumenty, stenografický záznam), ABO SČS, složka č. 59, sign. DkCHK00000706.
Období po čtvrtém sjezdu (leden a únor 1968) Prvním úkolem brněnské odbočky po 4. sjezdu SČS bylo informovat své příslušníky o průběhu a výsledcích sjezdu. Stalo se tak na plenární schůzi dne 11. ledna 1968.7 Tajemník brněnské odbočky Jiří Matys seznámil všechny zúčastněné se sjezdovými usneseními a v této souvislosti upozorňoval na aktuální problémy hudebního Brna, které považoval za důležité (např. výstavba nového koncertního sálu v Brně, zvýšení odměn skladatelů, interpretů a hudebních pedagogů). O atmosféře v odbočce nám může leccos napovědět i to, že Jiří Matys předal slovo Jiřímu Fukačovi a Aloisi Piňosovi, aby přednesli své kritické sjezdové referáty. Další průběh schůze by z našeho pohledu nebyl nijak zajímavý, kdyby Jiří Matys nepředstavil přítomným pozoruhodný plán na strukturální změnu ve skladatelské sekci. Tento návrh totiž počítal s tím, že by se komise skladatelů velkých forem (tj. vážné hudby) rozdělila na dvě skupiny. První měla být zaměřena na Novou hudbu, druhá spíše na hudbu tradiční. Nevíme sice přesně, odkud návrh vzešel, je však evidentní, že toto rozdělení by bylo přínosné především pro skladatele orientované na Novou hudbu, kteří by získali v rámci komise rovnoprávné postavení. Tím by se otevřel prostor pro stejné zastoupení tvorby obou skupin na svazových hudebních středách a dalších koncertech. Tento návrh byl bez větších komplikací schválen ještě týž den na schůzi výboru brněnské odbočky, kde byli rovněž vybráni předsedové obou skupin (pro Novou hudbu to byl Alois Piňos, pro skupinu tradiční hudby Zdeněk Blažek).8 Ačkoli tedy byla celá věc oficiálně uzavřena, proběhla k této problematice ještě jedna diskuse, a to na aktivu skladatelské sekce brněnské odbočky SČS 30. ledna 1968.9 Nebudeme se nyní zabývat všemi podrobnostmi diskuse a upozorníme pouze na jednu polemiku, která je pro situaci v brněnské odbočce přímo ilustrativní. Před volbou skladatelů do komisí a pracovních skupin
opus musicum 2/2012
Josef Berg v diskusi navrhl, aby se předsedové obou pracovních skupin (tedy Zdeněk Blažek a Alois Piňos) vyjádřili, zda souhlasí se skladateli uvedenými na kandidátce. Tím chtěl v obou pracovních skupinách zabránit neshodám a podpořit koncepci týmové práce. Proti návrhu však ostře vystoupil Osvald Chlubna, jenž argumentoval tím, že práci ve svazu není možno řídit jako projekty v nějakém podniku a že navíc tento postup není v souladu s organizačním řádem SČS. Nezbývá než dodat, že ke shodě mezi názory nakonec nedošlo. V argumentaci obou skladatelů se totiž odrážela naprosto odlišná východiska. Zatímco Josef Berg vycházel z efektivnosti stylu práce ve skupině a na organizační řád patrně vůbec nepomyslel, tvrzení Osvalda Chlubny se opírala především o dané principy svazové práce a o organizační řád samotný. Když ještě uvážíme, že stanovisko Josefa Berga sdílela téměř celá skupina skladatelů orientujících se na Novou hudbu, je zřejmé, že v brněnské skladatelské sekci bylo přítomno značné napětí.
Pražské jaro na půdě svazu (březen a duben 1968)
10
Zpráva ze zasedání ÚV SČS. Hudební rozhledy, 1968, roč. 21, č. 7, s. 180.
11
Demokratizace do důsledků. Hudební rozhledy, 1968, roč. 21, č. 7, s. 177.
Doposud jsme upozorňovali na důležité momenty, které signalizovaly pozvolný nástup reformních tendencí. Je však důležité si uvědomit, že s výjimkou rozdělení komise velkých forem nebyly v tomto směru na půdě brněnské odbočky učiněny žádné konkrétní kroky. Tento zásadní zlom přinesla až plenární schůze 28. března 1968, na níž prakticky poprvé zazněly požadavky pražského jara 1968. Pokud se však chceme zabývat zmíněnou plenární schůzí, musíme se alespoň stručně zmínit o druhém zasedání ÚV SČS v Praze, poněvadž tyto dvě události spolu velmi úzce souvisí. Zasedání ÚV SČS, které se konalo 15. března 1968 v Praze,10 představuje ve vývoji svazu důležitý milník. Jednak byla jeho hlavní část vůbec poprvé přístupná veřejnosti a jednak se zde celý svaz otevřeně přihlásil k reformním tendencím v KSČ i v celé společnosti. Samotný průběh a obsah jednání velmi dobře demonstruje závěrečné prohlášení ÚV SČS, příznačně nazvané Demokratizace do důsledků.11 Představitelé SČS v něm vyjadřují podporu vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem, volají po důsledné demokratizaci celého veřejného života a v této souvislosti prosazují hned několik požadavků: zabezpečení všech občanských práv, svobodu projevu, shromažďování a pohybu, úplné zrušení cenzury, demokratické řešení vztahu Čechů a Slováků federalizací státu, rehabilitaci nezákonně postižených osob a vyloučení zkompromitovaných osob z veřejného života. Příznačný je pak úplný závěr textu, který vyjadřuje určité odhodlání a neústupnost: „Požadavek důsledné demokratizace, který vznášíme vůči stranickým a státním orgánům, považujeme za závazek i pro sebe,
52 ~53
STUDIE studie
uvnitř vlastního svazu. Demokratické právo i svobody, o něž bojujeme, jsme rozhodnuti důsledně bránit.“12 Pro nás je důležité, že tato atmosféra, stimulovaná rovněž velmi prudkým společensko-politickým vývojem v Československu, zanedlouho zasáhla i brněnskou odbočku, jelikož ústřední výbor v závěru veřejné části zasedání rozhodl, aby byly na půdě sekcí a krajských organizací SČS uspořádány aktivy věnované kulturně-politické situaci a usnesením z jednání ÚV SČS 15. března 1968. Vedení brněnské odbočky tedy v zápětí svolalo plenární schůzi.
Tato plenární schůze se konala 28. března 1968 v Besedním domě v Brně a kromě příslušníků brněnské odbočky se jí zúčastnili i zástupci pražského ústředí SČS Věroslav Neumann, Ivo Jirásek, Jan Hanuš a Vladimír Lébl.13 V úvodu schůze se tajemník brněnské odbočky Jiří Matys a první tajemník ÚV SČS Věroslav Neumann zabývali kulturně-politickou situací v Československu a rovněž jednáním ÚV SČS dne 15. března 1968. Upozornili na to, že poslední politický vývoj dává prostor pro provedení důležitých změn na půdě svazu a že by jej tedy svaz měl náležitě využít. Jiří Matys informoval přítomné o důležitém posunu v oblasti vnějších vztahů svazu a v této souvislos-
opus musicum 2/2012
12
Tamtéž.
Obr. 2 Pozvánka na mimořádnou plenární schůzi brněnské odbočky SČS dne 28. 3. 1968. Uloženo v ODH MZM, Archiv brněnské odbočky SČS, složka č. 52.
13
Stenografický zápis plenárního zasedání krajské organizace Svazu čs. skladatelů v Brně. In: Plenární schůze 28. 3. 1968 (dokumenty, stenografický záznam), ABO SČS, nečíslovaná složka, sign. DkCHK00000569.
14
Usnesení z plenární schůze brněnské odbočky SČS ze dne 28. 3. 1968. In: Plenární schůze 28. 3. 1968 (dokumenty, stenografický záznam), ABO SČS, nečíslovaná složka, sign. DkCHK00000711.
ti se zmínil o Stanovisku představitelů tvůrčích svazů k řízení kultury (podepsali jej i představitelé ÚV SČS). Toto prohlášení se razantně postavilo za větší pravomoci a autonomii tvůrčích svazů ve vztahu ke státním a stranickým orgánům a za tím účelem vzneslo konkrétní požadavky: státní orgány by měly jednat přímo s orgány tvůrčích svazů, tvůrčí svazy by neměly spadat pod ministerstvo kultury a informací, vzhledem ke svému významu by měly být začleněny do Národní fronty a měly by mít zastoupení v Národním shromáždění, případně i v krajských národních výborech. Dále Jiří Matys připomenul dvě důležité otázky spojené s vnitřním fungováním svazu, a to federalizaci svazu a důslednou rehabilitaci poškozených členů brněnské odbočky SČS. Věroslav Neumann se soustředil především na dva hlavní svazové problémy. Tím prvním byla federalizace svazu, jakožto důležitý úkol spojený s postupnou demokratizací SČS. Upozornil na to, že mezi jinými tvůrčími svazy v tomto ohledu nepanuje shoda, a proto by měl SČS vše nejdříve pečlivě zvážit a prodiskutovat, a teprve poté rozhodnout. S tím pak souvisela i problematika druhá, jíž bylo svolání mimořádného sjezdu SČS v dohledné době. Právě toto rozhodnutí ÚV SČS svolat mimořádný sjezd ukazuje, jak rychle se události vyvíjely, protože v této době (konec března) od 4. sjezdu SČS ještě neuplynuly ani čtyři měsíce. Po těchto úvodních projevech následovala dlouhá diskuse, ve které postupně dostávali slovo příslušníci brněnské odbočky (např. Richard Týnský, Jiří Vysloužil, Jiří Fukač, Bohumír Štědroň, Milan Máša, Alois Piňos, Miloslav Ištvan, Josef Berg, Zdeněk Zouhar, Rudolf Pečman a další) i hosté (Jan Hanuš hovořil o situaci v Pantonu, Vladimír Lébl se zmínil o důležité koncepci pro další vývoj SČS). Referující obšírně probrali řadu témat, mezi nejdůležitější patřila např. nutnost demokratizace v SČS, rehabilitace členů brněnské odbočky, posílení významu Brna jako kulturního centra nebo zřízení Studia nové hudby při krajské organizaci SČS v Brně. Na základě diskuse pak jednání dospělo ke konkrétním opatřením, která se odrážejí v sedmi závěrečných usneseních: 1. zřízení rehabilitační komise, 2. podpora federalizace SČS včetně větší autonomie odboček, 3. urychlení procesu kodifikace základních občanských práv a svobod, odstranění nenormální situace v otázkách cestování do zahraničí, 4. úsilí o úměrnost rozdělení stávajících finančních prostředků SČS, 5. zřízení Studia Nové hudby při brněnské odbočce, 6. doporučení výboru brněnské odbočky SČS, aby zaujal stanovisko k vedoucím představitelům brněnských hudebních institucí, 7. svolání mimořádného sjezdu až po vyjádření většiny účastníků plenární schůze a po zvážení možných konkrétních výsledků.14 Význam tohoto zasedání pro další vývoj je nesporný. Na půdě brněnské odbočky se poprvé otevřeně hovořilo jak o spo-
54~55
STUDIE studie
lečensko-politické situaci, tak o svazu a jeho postavení ve společnosti. Problémy, které byly doposud zastírány obecnými proklamacemi, byly jasně pojmenovány a zároveň se diskutovalo o jejich řešeních. Tímto způsobem se tedy brněnská odbočka přiklonila k prohlášení ÚV SČS z 15. 3. 1968, čímž se prakticky začlenila do celého reformního procesu v Československu, kterému se později dostalo označení pražské jaro 1968. Další vývoj v brněnské odbočce nabral po březnových jednáních rychlý spád a svědčí o tom i události z 9. dubna 1968. Předně se uskutečnila ustavující schůze rehabilitační komise.15 Jednání se zúčastnili všichni její zvolení členové (Vilém Blažek, Miloslav Ištvan, Božena Kalábová-Němcová, Zdeněk Zouhar, Rudolf Pečman a Miloš Štědroň) a také tajemník brněnské odbočky Jiří Matys. Komise ještě neřešila konkrétní případy poškozených, spíše jednala o organizačních záležitostech a budoucí práci. Do svého čela si zvolila předsedu (stal se jím Vilém Blažek) a rozhodla se publikovat v novinách a časopisech krátký text, v němž se obracela na osoby poškozené v uplynulém období v oblasti hudební kultury a žádala je, aby se jí přihlásili. Po jednání rehabilitační komise následovala schůze výboru odbočky.16 Byly zde ustaveny pracovní týmy (tzv. komise), přičemž každý dostal na starost určitou problematiku hudební kultury (komise koncertní, časopisecká, komise pro hudební výchovu) nebo fungování svazu (komise strukturální). Jejich úkolem bylo připravit návrhy na změny v konkrétní oblasti, které by poté mohly být prosazeny. Pozoruhodné přitom je, že vedoucí komisí (byli zároveň členy výboru odbočky) měli ve výběru dalších spolupracovníků volnou ruku. Výbor jim mohl další členy pouze doporučit. Brněnskou odbočku na tomto jednání zasáhla další událost zcela zásadního významu, a to vznik Klubu nestraníků. Podnět k jeho ustavení dal Jan Novák a výbor odbočky tento návrh s okamžitou platností schválil. Tento krok znamenal další významný posun kupředu, neboť Klub nestraníků představoval protiváhu vůči příslušníkům svazu, kteří byli členy KSČ. Na tomto místě musíme zdůraznit, že Klub nestraníků byl v brněnské odbočce ustaven již na této schůzi výboru, tzn. 9. dubna 1968, zatímco na úrovni celostátní to bylo až o 10 dní později (19. dubna 1968). Situaci v brněnské odbočce SČS i v brněnských hudebních kruzích výborně dokresluje článek nazvaný Stanovisko brněnských hudebníků a nová kulturní politika,17 který byl uveřejněn rovněž 9. dubna 1968. Příslušníci brněnské odbočky se v něm rozhodně staví za všechny demokratické změny ve společnosti a zároveň požadují jejich důslednou aplikaci i na oblast kultury. Zvláštní pozornost přitom věnují Brnu a požadují, aby byly odstraněny všechny deformace předchozích let a aby byl hlavnímu moravskému centru navrácen jeho kulturní význam. Příznačná je pak závěrečná pasáž: „Čle-
opus musicum 2/2012
15
Zápis z ustavující schůze rehabilitační komise při Svazu čs. skladatelů (krajská organizace v Brně) dne 9. dubna 1968. In: Zápisy ze schůzí rehabilitační komise brněnské odbočky SČS, ABO SČS, nečíslovaná složka, sign. DkCHK00000285.
16
Zápis o schůzi výboru KO SČS v Brně konané 9. 4. 1968. In: Zápisy ze schůzí výboru brněnské odbočky (1967–1969), ABO SČS, složka č. 62, sign. DkDHK00000221.
17
Stanovisko bylo poprvé otištěno v deníku Rovnost dne 9. dubna 1968, později jej přetiskl ještě Informační bulletin SČS, 1967/1968, č. 6, 19. 4. 1968, s. 10.
18
Informační bulletin SČS, 1967/1968, č. 6, 19. 4. 1968, s. 10.
nové Svazu čs. skladatelů využijí své ideové organizace i komunikačních prostředků a všech platforem našeho politického života k tomu, aby pozice moravské kultury a uměleckého Brna byla uhájena, aby odpovědné funkce ve Svazu i kdekoliv jinde zastávali lidé charakterní, čestní a pracovití s dostatečným vzděláním a aby byli rehabilitováni všichni, kdož byli nespravedlivě potrestáni.“18
Období pokračujících reforem (od května do srpna 1968)
19
Zprávy ze zasedání a prohlášení ÚV SČS byly otištěny v Informačním bulletinu SČS a také v: Hudební rozhledy, 1968, roč. 21, s. 291, 332–336, 388–391, 451–453.
20 Prohlášení Kruhu nestraníků při SČSS. Hudební rozhledy, 1968, roč. 21, č. 13, s. 391.
Texty a prohlášení v podobném duchu jsou pro toto období přímo typické. Velmi dobře demonstrují proměny, kterými SČS v tomto velmi krátkém období prošel, a zároveň vypovídají o jeho novém postavení. Je z nich patrné, že prudký vývoj zásadně ovlivnil SČS jak v jeho vnějších stycích (SČS se podílel na celospolečenských proměnách, jednal s představiteli ostatních tvůrčích svazů i se státními orgány), tak i v oblasti vnitřní vztahů (ustavení Klubu nestraníků, rehabilitačních komisí atd.). Nyní si přiblížíme vývoj po dubnu 1968 na půdě celého svazu i na půdě brněnské odbočky SČS. Pro SČS je typické, že se výrazně zvýšila jeho politická angažovanost. Nejzřetelněji to můžeme pozorovat na zasedáních ÚV SČS,19 kde byl politickým otázkám věnován velký prostor, a někdy se dokonce tato oblast dostala do centra zájmu. Pochopitelně se to projevilo i v konkrétních požadavcích. Svaz se postavil za Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN, požadoval úplné zrušení Ústřední publikační správy a cenzury, podpořil svolání mimořádného sjezdu KSČ, který měl urychlit demokratizační proces nebo žádal zákon o rehabilitacích, jenž měl pomoci vyřešit porušování lidských práv v minulosti. Ještě razantnější byl ve svých názorech Kruh nestraníků při SČS, který se již netajil tím, že vláda jedné strany je v rozporu s demokracií a je tudíž nepřijatelná. Prohlášení Kruhu nestraníků z 20. května 1968 tedy obsahuje i tento požadavek: „Zaručit zachování socialistické zákonnosti tím, že bude vytvořen politický systém o vzájemně nezávislých a kontrolujících se složkách výkonné moci. Politické strany NF [Národní fronta, pozn. aut.] i jiné její složky nechť jsou rovnoprávnými partnery, neustále se ucházejícími o důvěru občanů; případná vedoucí funkce některé z nich nechť vychází jen ze síly nejlepšího a nejpřesvědčivějšího programu a nikoli z právního zakotvení takové funkce v ústavě republiky.“20 V této souvislosti stojí jistě za zmínku i situace kolem prohlášení Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov, které bylo otištěno 27. června 1968. Zanedlouho po zveřejnění se totiž objevily kritické hlasy (většinou z konzervativního křídla v KSČ), jež volaly po tvrdém postihu signatářů textu, neboť Dva tisíce slov podle
56 ~57
