1
3. Vývoj naší literatury do 14. století Do dějin evropské literatury se naše země zapsaly asi v polovině 9. stol. Vedle lidové slovesnosti vzniká i první umělé písemnictví. Je psáno latinsky a staroslověnsky. Vzniká na Velké Moravě v polovině 9. století. První písemnosti jsou spojeny s šířením křesťanství na našem území V polovině 9. století pronikalo na Velkou Moravu křesťanství ze dvou stran: 1. ze západu z Francké říše - vlivy latinské, německé 2. z východu z Byzantské říše – vlivy slovanské V roce 862 kníže Rastislav poslal posly do Byzantské říše za císařem Michalem III., aby mu poslal na Velkou Moravu učitele křesťanství, kteří by šířili víru v jazyce srozumitelném jeho lidu. Roku 863 přicházejí věrozvěstové Konstantin a Metoděj, bratři ze Soluně. S sebou přinášejí jazyk – staroslověnštinu – bylo to makedonské nářečí Slovanů z oblasti Soluně, dnes Řecko. Vytvořili také 1. slovanské písmo – hlaholici – byla sestavena z malé řecké abecedy. Později vznikla z písmen velké řecké abecedy cyrilice, která se stala základem pro azbuku. Kromě toho si přinesli i částečný překlad Bible a některých náboženských textů. Význam příchodu K+M: 1. politický – postavili hráz proti expanzi z Východofrancké říše 2. literární – položili základ slovanského písemnictví 3. náboženský – šířili křesťanství v jazyce slovanském První lit. památky vzniklé na Velké Moravě ve staroslověnštině, autoři Konstantin a Metoděj: Proglas – předmluva k překladu evangelia - nejstarší dochované slovanské básně ve staroslověnštině - předmluva je velmi významná, zdůrazňuje právo každého člověka na vzdělání i bohoslužby v jazyce, kterému rozumí Ukázka: Proglas Bratři, to vše jsme my uvážili a povíme vám radu výbornou, která všechny lidi zbaví života zvířeckého a žádostivosti, abyste, majíce mysl nerozumnou a slyšíce slovo cizím jazykem, neslyšeli je jak hlas zvonce měděného. Neboť svatý Pavel uče toto řekl, modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu: Chci raději pět slov pověděti a svým rozumem je říci, aby i všichni bratři rozuměli, nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.
2 Paterik aneb Knihy otců – vyprávění o mniších a poustevnících Zakon sudnyj ljudem – právnický text pro laiky Nomokanon – právnický text Po smrti: Život Konstantina a Život Metoděje – tzv. moravskopanonské legendy. Legendy jsou obranou díla a činnosti soluňských bratří. Vypráví o jejich životě, od narození do smrti. Obě legendy jsou psány vybroušeným stylem, zároveň jsou významným historickým pramenem. Život Konstantinův – autory jsou žáci, podílel se i Metoděj Život Metodějův – autory jsou jejich žáci Po smrti Metoděje byly staroslověnské bohoslužby zakázány, žáci obou bratří byli pronásledováni. Roku 906 se rozpadá Velká Morava, vzniká český přemyslovský stát. Centrum vlády, kultury i vzdělanosti se přesouvá do Čech, kde jsou latinské vlivy mnohem silnější. Staroslověnština zápasí s latinou, literární památky té doby jsou tedy staroslověnské i latinské. Staroslověnská kultura je zachována ještě v Sázavském klášteře, v jehož čele stál opat Prokop, později prohlášen za svatého. Staroslověnské památky: Život svatého Václava – vypráví o životě a smrti sv. Václava, kterého zabil jeho vlastní bratr Boleslav ve Staré Boleslavi, jelikož se sám chtěl zmocnit trůnu Život sv. Ludmily – vypráví o životě a smrti babičky Václava, Ludmile, kterou nechala uškrtit Václavova matka Drahomíra ve strachu o trůn Ukázka: Život sv. Václava Žil v Čechách kníže veliký slávou, jménem Vratislav, a žena jeho Drahomiř. I narodil se jim prvorozený syn, a když jej křtili, nazvali ho jménem Václav... I dala jej bába jeho Ludmila vyučiti knihám slovanským podle návodu kněze, a osvojil si smysl jejich dobře. Vratislav pak jej odeslal do Budče. I počal se pacholík učiti knihám latinským a naučil se jim dobře. V té době zemřel kníže Vratislav. I ustanovili Václava knížetem na stolci dědičném a od té doby Boleslav počal mu býti poddán. Byli však oba malí, matka pak jejich Drahomiř upevnila zemi a spravovala svůj lid, až vychovala své syny a až Václav počal spravovati svůj lid. Měl pak čtyři sestry; i provdali je do různých knížectví a vybavili je. I seslal Bůh takovou milost na knížete Václava, že počal rozuměti knihám latinským jako dobrý biskup nebo kněz, a vzal-li řecké knihy nebo slovanské, přečítal je zřetelně bez chyby. Avšak nejen knihám rozuměl, nýbrž plnil víru, všem chudým dobře činil, bídné krmil a odíval podle učení evangelia, nemocné sluhy živil, vdovám nedával ubližovat, všechny lidi, chudé i bohaté, miloval, kostely všechny okrášlil zlatem. Věřil v Boha celým srdcem, všechno dobré konal v životě svém. Zpychli pak mužové čeští a povstali proti sobě, neboť kníže jejich byl mlád. Bylo mu totiž osmnáct let, když zemřel jeho otec. A když dorostl a rozumu nabyl i bratr jeho, tehdy ďábel vešel do srdce zlých jeho rádců, jako kdysi do zrádce Jidáše.... Ti zlí ďáblové však tehdy pozvali Boleslava a konali ďábelskou poradu o Václavovi jako Židé o Kristu v prvních dobách. Ve všech hradech bývaly slavnocti posvěcení chrámů. Václav pak jezdíval po hradech. Jel na hrad Boleslavův. V neděli byla mše Kosmy a Damiána, a když vyslechl mši, chtěl Václav jeti domů
3 do Prahy. Boleslav mu nedal, prosil plačtivou myslí, prosil a pravil: ”Kterak chceš odjeti? Mám zdravý nápoj.” On tedy neodřekl bratru, nejel domů. A vsednuv na kůň, počal hráti a veseliti se se svou družinou na dvoře Boleslavově. Proto se domníváme, že mu pověděli na dvoře a řekli: ”Chce tě zabít Boleslav.” I nevěřil tomu, Bohu to poručil. Když nastalo ráno, zvonili na jitřní. Václav uslyšev zvon, pravil: ”Sláva tobě, Pane, že ses mi dal dožíti tohoto jitra.” A vstav, šel na jitřní. Boleslav jej dostihl v bráně. Václav se ohlédl a pravil: ”Večer byls nám dobrým pánem.” K Boleslavovu uchu se však přiklonil ďábel a rozvrátil jeho srdce, že tasil meč a odvětil: ”Tak ti chci být lepším.” A udeřil jej mečem po hlavě. Václav se obrátil a řekl: ”Co tě to napadlo?” A uchopiv ho, srazil a padl nad ním a řekl: ”To ti Bůh, bratře.” Tuža přispěchal a udeřil jej do ruky. Václav pustil bratra a běžel ke chrámu. Tu dva ďáblové, Čsta a Tira, ubili jej ve vratech chrámových. Hněvsa pak přiběhl a probodl mu žebra mečem. I vypustil ducha svého, řka: ”V ruce tvé, Pane, odevzdávám, ducha svého.” V tom hradě zabili s ním jediného Mstinu, jiné muže napadli v Praze, jedny pobili a druzí se rozběhli po zemích, děti jejich pobili kvůli němu. A služebníky boží oloupili, vyhnali je z města a ženy jejich provdali za jiné muže. A všechnu ďábelskou žádost vykonali; zabili knížete svého. Krev jeho nechtěla po tři dni vsáknout do země. Třetí den večer, jak všichni viděli, objevila se v chrámu nad ním. Tu divili se všichni, a máme naději v Boha, že pro přímluvy a zbožnost dobrého Václava objeví se i ještě větší zázrak. Neboť utrpení jeho se vskutku vyrovnalo utrpení Kristovu a svatých mučedníků. Vždyť se radili o něm jako Židé o Kristu, rozsekali ho a dítky kvůli němu pobili. V pravdě všechno množství lidí se velmi kálo a plakalo pro něho.
Latinské památky: Kristiánova legenda – celý název: Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily - čerpala ze dvou legend staroslověnských, je též na stejné téma – o sv. Václavu a jeho babičce sv. Ludmile Z 10. století pochází 1. česká duchovní píseň: Hospodine, pomiluj ny – zpívaná modlitba psaná česky s prvky staroslověnštiny, vznikla na přelomu 10. – 11. stol., ve staroslověnské verzi se nedochovala, jen ve staročeské, lidé se zde obracejí k Bohu a prosí ho o úrodu a mír v zemi Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž, Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mír v zemi! Krleš! Krleš! Krleš!
Hospodine, smiluj se nad námi! Ježíši Kriste, smiluj se nad námi! Ty, Spasiteli celého světa, Spas nás a vyslyš, Hospodine, hlasy naše. Dej nám všem, Hospodine, Úrodu a mír v zemi! Smiluj se nad námi, smiluj se nad námi, smiluj se nad námi!
Základní pojmy: legenda – literární útvar, který líčí život, skutky a zázraky svatých, byla oblíbena ve středověku, dnes je vnímána jako pověst život – vyprávění o životě a skutcích významné osobnosti, bez zázračných prvků Na konci 11. století jsou staroslověnští mniši vyhnáni i ze Sázavského kláštera, kde pak byli dosazeni latinští kněží. Legenda vypráví, že se jim mrtvý opat Prokop zjevoval a hrozil jim holí, až je nakonec vyhnal a slovanští mniši se vrátili zpátky. Nicméně ve století 12. na krátkou dobu zvítězila latina, příkladem je Kronika česká Kosmova.
4 Kronika česká - je psána latinsky a je považována za nejcennější dílo - jejím autorem byl děkan svatovítské kapituly Kosmas - kronika vzniká počátkem 12. stol. (1125). - kronika – literární útvar, který popisuje historické události v časovém sledu, jak šly po sobě (chronologicky) - je psána prózou, ojediněle jsou vloženy verše. Vypravování je oživeno zábavnými historkami, dialogy, citáty, autor vkládá lidová přísloví a úsloví - objevují se zde slova česká, tzv. glosy = vpisy do latinských textů na okraj, překlady, vysvětlivky, a bohemika = česká slova přímo v latinském textu, např. vlastní či místní jména. - dílo mělo úspěch, na kroniku navazuje řada pokračovatelů - kronika však měla i své nedostatky – autor se občas zmýlil v letopočtu, navíc byl Kosmas latiník, což se v kronice odrazilo, např. chybí zmínka o Sázavském klášteře apod. Přesto je tato kronika považována za věrohodný pramen. Při psaní kroniky čerpal Kosmas ze 3 pramenů: 1. bájné vyprávění starců – pramen nejméně věrohodný 2. vyprávění hodnověrných lidí 3. vlastní zážitky -
-
kronika zahrnuje období od nejstarších českých dějin do 12. století. Soustřeďuje se vyloženě na české dějiny, obsahuje nejstarší české pověsti, např. O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Libuši atd. pověst – prozaické vyprávění kratšího rozsahu, má jednu dějovou zápletku, málo postav, jádro je vždy pravdivé, zbytek domyšlen, často se váže k nějaké události, významné osobnosti apod.
Ve 12. století už se v latinských textech začínají objevovat slova česká, tzv. glosy a bohemika. Z přelomu 12. a 13. století pochází 2. česká duchovní píseň Svatý Václave, vévodo české země – lidé se obracejí na sv. Václava s prosbami o mír a ochranu. Ukázka: Svatý Václave, vévodo české země Svatý Václave, vévodo české země, kněže náš, pros za ny boha, svatého ducha! Kyrieleison! Nebeskéž jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný, oheň jasný svatého ducha! Kyrieleison! Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi,
5 utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave! Kyrieleison!
Literatura má stále náboženský charakter – vznikají duchovní písně, legendy, životy, modlitby apod. Ale ke konci 13. století pomalu začíná proces laicizace a demokratizace literatury – tzn. že témata literárních děl už přestávají být jen náboženská, ale jsou i světská ( např. milostná ) a autory už není jen duchovenstvo, ale i šlechta. Autoři literárních památek jsou většinou anonymní, není důležitá původnost !!! Staročesky psané památky: 1. Ostrovská píseň 2. Kunhutina modlitba 3. Spor duše s tělem – kdo z nich je zodpovědný za hříchy těla Nejvýznamnější skladbou světské poezie je Alexandreis. - rozsáhlá výpravná báseň z přelomu 13. a 14. století psaná staročesky - autor je neznámý - hlavní postavou je Alexander Veliký. Ten byl ve středověku považován za ideálního panovníka. Námět není původní, je napsána podle starší latinské snad i německé předlohy. Námět je přizpůsoben českým poměrům. Alexandr Veliký se nápadně podobá českému králi Přemyslu Otakarovi II. - skladba začíná předmluvou a poté líčením Alexandrova původu, jeho činů, až po náhlou smrt. Báseň vyznívá jako marná cesta za světovládou. - idea díla: autor zde ukazuje, jak nesmyslné jsou války a vraždění lidí Ukázka: Alexandreis RADY ARISTOTELOVY Poslúchaj mne tuto sada, toť jest mojě prvnie rada: Jměj dvór svój po kněžskéj vnadě, své šlechticě jměj v svéj radě; chovaj sě obojětníkóv, hospodinie čsti proradníkóv! Ti toho jsú obyčějě: oko sě jich vešdy směje, jazyk jmajú vňuž meč v sobě, jenž seče straně na obě. Z chlapieho řáda nikoli i jednoho v čest nevoli: nebo chlap, když jest povýšen, nesnadně bude utišen. Zlé kolo najviece skřípá, malý had najviece sípá a chlápě najviece chlípá. Aspis slóve hádek jeden,
6 ten jest tak velmi nezbeden, jakž nedbá ijedněch kúzel, hlavu stáhne jako uzel; když kto kúzly chce jej jieti, nemóže ničše prospěti; jedno ucho k zemi stulí a druhé chvostem zatulí. A taktéž chlap, když bude vyší, dobře slyšě, však neslyší. Kteříž potok voden bude, ten sě vždy viece zabude než která hluboká řěka, ježto širocě vytieká. Takéž chlap, když obohatie, když sedí, daní neplatě,
dobřě znav, však nepozná tě.
Další významnou památkou je Kronika tak řečeného Dalimila - autor je neznámý, Dalimil je omyl - je psána česky a ve verších – první česky psaná veršovaná kronika - pochází z 14. stol. - v úvodu autor uvádí jako prameny různé kroniky, které dnes už neznáme, ale důležitým pramenem byla Kosmova kronika, též vlastní zážitky autora. Své vyprávění začíná babylónskou věží (Bible) a pokračuje až do 14. století. - s historickými fakty nakládá daleko volněji než Kosmas – domýšlí si je, je tedy kronikou méně věrohodnou. - součástí díla je pověst O selské kněžně Boženě, která předkládá i hlavní ideu celé kroniky = vlastenectví, odpor k cizincům, hlavně Němcům Ukázka: O selské kněžně Boženě Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše. Sta sě, že když skrzě jednu ves jědieše, uzřie, že sedlská dievka na potocě stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše. Sedlka velmi krásna bieše, k tomu ovšem stydlivé nravy mějieše. Počě sě jejie krásě diviti stojě a inhed ju sobě za ženu pojě. Ta knieni šlechetna bieše, jmě Bořena mějieše. Páni mu z toho za zlé mějiechu, kněz vece: – Páni neradi slyšiechu, z chlapóv šlechtici bývajú, a šlechtičí syni chlapi bývajú, neb ostaralé střiebro šlechtu činí a často šlechticě chudoba chlapstvem viní. Vyšli smy všickni z otcě jednoho, a ten sě čte šlechticem, jehož otec měl střiebra přěmnoho. A když jset tak šlechta s chlapstvem smiešena, bude Bořena má žena. Radějí sě chcu s českú sedlkú snieti,
7 než královnu Němkyňu za ženu jmieti. Vřeť každému srdce po jazyku svému, proto Němkyně bude přětiti jazyku mému. Němkyně bude němečskú čeleď jmieti, němečsky bude učiti mé děti, proto bude jazyka rozdělenie a inhed země jisté zkaženie.
Literatura doby Karlovy – období vrcholné gotiky ( 2. pol. 14. stol. ) - z tohoto období pochází též řada architektonických skvostů, např. Karlův most, Karlštejn a chrám svatého Víta Legendy byly v oblibě po celý středověk. Vyprávěly se legendy o všech českých světcích, měly ale dvojí charakter: 1. psané srozumitelnou, přístupnou formou, projevují zájem o současný svět – Legenda o sv. Prokopu 2. psané vybroušenou formou, snaží se o exotično, výlučnost – Legenda o sv. Kateřině Legenda o svaté Kateřině – Legenda vypráví o královské dceři, která přijala křesťanství a zasnoubila se Kristu. Později si získá učenou řečí pro křesťanskou víru 50 pohanských mistrů a pro stálost v této víře je umučena, jelikož zasvětila své srdce Kristu a odmítá se provdat za světského panovníka. Legenda o sv. Prokopu – vypráví o založení Sázavského kláštera, na konci 11. století jsou z něj staroslověnští mniši vyhnáni a dosazeni latinští kněží. Legenda dále vypráví, že se jim mrtvý opat Prokop zjevoval a hrozil jim holí, až je nakonec vyhnal a slovanští mniši se vrátili zpátky.
Ve 14. stol. začíná vznikat též české drama. Dramatizují se biblické texty. Světský prvek přinášejí žáci a učitelé, kteří se účastní náboženských her a vnášejí do nich světské prvky, které později začnou převažovat. Vznikají tak frašky – bujné veselohry. Častým námětem těchto her byla scéna s mastičkářem – podvodníkem s léky. Podle této postavy byla pojmenována hra Mastičkář, která vznikla na základě latinské hry. Vypráví o 3 Mariích, které jdou ke Kristovu hrobu, aby nabalzamovali jeho tělo, a cestou se staví na trhu, aby nakoupili vonné mastě. Autor se zde soustřeďuje na vylíčení podvodníků s léky a mastmi. Text zaujme nespisovnou češtinou a komikou. Aby mastičkář zaujal zákazníky, provede dokonce zázrak. Vzkřísí z mrtvých Abrahamova syna tím, že mu nalije na zadek kvasnice (mast). Scéně odpovídá i jazyk nižších vrstev i s vulgarismy. Satira byla oblíbenou formou ve středověku. Satira = z latiny „všehochuť“, „směs“. Původně posměšná báseň kritizující společenské nebo osobní vady. Dnes je satira chápana jako každé lit. dílo, které využívá humoru nejen k zesměšnění, ale i ke kritice. Nejvýznamnější skladbou 14. stol. je Hradecký rukopis. - skládá se z částí: Desatero kázanie božie Satiry o řemeslnících a konšelích bajka O lišce a džbánu
8
Desatero kázanie božie – veršované kázání, které napadá všechny hříšníky, kteří se provinili proti desateru. Zvlášní pozornost věnuje šizení a okrádání. Satiry o řemeslnících a konšelích: kritika nepoctivosti a okrádání bajka O lišce a džbánu – veršovaný příklad, který poukazuje na to, že i chytrá liška může na svou chytrost doplatit. Ukázka: Desatero kázanie božie Sedmé jest kázanie božie: Nekraďte cuzého sbožie. Trój lid toho přěstupuje, jímž sobě peklo kupuje. Prvý, jenž cuzé otjímá, toho črt u peklo pojímá. Ten sě zlý lid velmi rozmohl, bezmále vše dobré přěmohl: Zlá kniežata i zlé hrabie, vévody i zlé lankrabie, vládyky, kupci i chlapstvo, biskupi, mniši, žákovstvo, zlé jěptišky, křížovníci a k tomu zlí kanovníci, panošicě i vladaři, vyvržení z pekla ohaři, všichni cuzé otjímají, a proto těžký hřiech jmají.
Satiry o řemeslnících a konšelích Třetieť jáz vědě do něho: ktož masa kúpí u něho, že jmu prodává kozinu za najlepší skopcěvinu, a častokrát býkovinu za najlepší hovědinu. Čtvrtéhoť sě rád přijímá: kdyžtoť jest najvěčšie zima, budeť vodú oblévati maso, rožny rozpierati, aby jemu zmrzli v noci hovědina i ti skopci. Takť po jeho vóli bude, tři čiesti jemu ho přibude; mnohoť lidu oklamává, když on to maso prodává.
Významnou satirickou skladbou je též Podkoní a žák – student se hádá s panským sluhou, kdo z nich se má lépe. Nakonec vychází najevo skutečnost, že jsou na tom oba dva stejně špatně.
9
Ukázka: Podkoní a žák PODKONÍ ŽÁKOVI Žáku, ty mizero jeden! Nač tak zpupné řeči vedeš? Vždyť za babku cenu nemáš, hubený jsi, z metly strach máš, světem plahočíš se bídně a jen dřeš se očividně. Ač se lopotíš, jak můžeš, na lepší šat se nezmůžeš, v hadrech chodit zvyk je žáků. A tvůj nocleh, ubožáku? Na kamnech si nyní hovíš, v zimě však si nepohovíš. ŽÁK PODKONÍMU Hadr ze stáje jsi pouze! Znáš kdy svátek místo nouze? Vychrtlý jsi mi satrapa, ne lepší selského chlapa, když každičký den hnůj kydáš a lepším to nevystřídáš. Marně se chceš rovnat žáku, ve všem máme lepší čáku, ne jak vy, ta chátra tupá! Dotáhnu to na biskupa, když mi pánbůh bude přáti, neboť se ho nechci vzdáti. Bude-li má hlava zdravá, brzičko, už na Václava, což tak daleko už není, získám první vysvěcení. Pleš se mi ihned vyholí a nechť mi škodí kdokoli, spravedlnosti neujde, vždycky pěkně na soud půjde.
Karel IV. je autorem svého vlastního životopisu Vita Caroli – psáno latinsky, píše nejen o svém životě, ale i o smyslu lidského života. Životní zkušenost ho vede k obecným závěrům a tak radí čtenáři, čeho se má vyvarovat, aby jeho život byl dobrý.
