ÚVOD DO TEORIE LITERATURY - UKÁZKY: F. Buriánek : K čemu je literatura? Obyčejný čtenář vám na tuhle otázku můţe odpovědět bez rozpaků: „No přece ke čtení!“ A do toho „čtení“ se vejde všechno: zábava, poznání, radost duše, prostředek uspávací, prostředek k vyvolání vzrušujícího napětí, odstranění pocitu nudy i navození pocitu sladkého nicnedělání, senzační odhalení zajímavostí i zklidnění vychutnávaným, třeba i opakovaným estetickým záţitkem. Zkrátka všechno! 1. Jaké funkce plní podle autora úryvku literatura?
Josef Hrabák: Úvod do studia literatury Nauka zkoumající zvukovou stránku jazyka z hlediska veršové výstavby se nazývá prozódie. Původ tohoto slova je řecký; výrazem „prosodia“ označovali klasičtí gramatikové to, ţe se v staré řečtině kaţdá slabika s hlavním přízvukem vyslovovala zvýšeným tónem. Proto se termínem prozódie označuje také nauka o přízvuku. Rytmem nazýváme systematické uspořádání zvukových prvků, které se projevuje jako opakování. Při proţívání básnického rytmu vzniká metrický impuls, tj. opakování rýmotvorného prvku je do té míry systematické a přehledné, ţe je intenzivně pociťujeme a po přečtení několika celků (tj. veršů) očekáváme, ţe budou následovat celky ustrojené podobně. Josef Soukal a kol.: Literatura pro 1. ročník SOŠ Hrdinská epika se objevuje i ve slovanských literaturách. V Rusku ji představují veršovaná vyprávění o bohatýrech - byliny (tento pojem byl vytvořen aţ v 19. století, a to na základě ruského slova byl=skutečný, minulý příběh). Byliny vznikaly mezi 10. a 16. stoletím (zapisovány byly od 17. století). Jejich hrdiny jsou idealizovaní, pohádkoví bojovníci (Ilja Muromec, Dobryňa Nikitič aj.). Z jednotlivých příběhů postupně vzniklo několik cyklů (především kyjevský a novgorodský). Byliny zachycují události spojené s přijetím křesťanství, spory mezi kníţaty a boje za nezávislost Ruska (zejména proti Tatarům). František Xaver Šalda: Dílo Jaroslava Vrchlického Vrchlickým vtrhuje do české poezie cosi jásavého, skutečnostného, .... Jeho poezie chce býti poezií moderního člověka, který nejen šlape tuto zemi, ale miluje ji, spásá ji a nalézá v ní smysl svého bytí; ...Cítíš hned: jiný proud myšlenkový, jiná inspirace hlásí se tu o slovo. Cosi výbojného, nerozpačitého, nepochybujícího, milujícího ne měkkou mlhu hudebnosti, nýbrţ uzavřenou plastickou formu ostře vykrojenou. 2. Kaţdý z těchto tří textů je projevem jedné ze základních disciplín literární vědy. Přiřaďte texty k jednotlivým disciplínám.
Nejstarší slovesná kultura Zaříkadla Proti zimnici Ach beze, beze zimnice na mne leze. Ať ze mne sleze a na tebe vleze!
Proti bradavicím Hrana zvoní, nevím komu, bradavice, jděte z domu! Aţ tam toho pochovají, ať vás taky zakopají...
Pořekadla Mráz kopřivu nespálí. Sejde z očí, sejde z mysli. Sype hrách na stěnu.
Přísloví Jablko nepadá daleko od stromu. Kdyţ se kácí les, lítají třísky. Všude dobře, doma nejlíp.
Pranostiky Svatá Anna - chladna z rána. Zelené Vánoce - bílé Velikonoce. Medardova kápě - čtyřicet dní kape. Únor bílý pole sílí.
Hádanky Jen jedna řada zubů a přece tuze kousá.
Rozpočítadla U potoka roste kvítí, říkají mu petrklíč. Na koho to slovo padne, ten musí jít z kola pryč.
Jazykolamy Strč prst skrz krk. Petře, nepřepepři pepřem pepřeného vepře.
Přišel k nám bílý kůň, zalehl celý dvůr.
Folklor ukolébavka Nynej, děťátko, nynej, mé dítě, já jsem tvá máti a kolébu tě.
milostné písně Na zeleném doubku dva holoubci hrají, lidé jim závidí, ţe se rádi mají.
Lidé, lidé dobří, nezáviďte toho, vţdyť je to věc těţká kdyţ má kdo rád koho.
Coţ se mně, má milá Coţ se mně, má milá, hezká zdáš! Budeš-li tak hezká, aţ se vdáš?
„Ještě hezčejší, můj nejmilejší; vem si mě, vem si mě, uhlídáš.“
pracovní píseň Ach, můj Boţe, co já zkusím, celej tejden za tím plouhem šlapat musím! Nevyspím se, nenajím se, celej tejden za tím plouhem uchodím se.
koleda Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve dţbáně? Nesu, nesu, koledu, upad jsem s ní na ledu. Psi se na mě sběhli, koledu mně snědli.
kramářská píseň ... Flintu na rameně majíc, k boţím mukám pospíchajíc, to k svému zahubení: tam sednouce, se střelíce, to s těma dvouma kulkami. ... A protoţ, vy rodičové, nemyslete sobě hrubě bohatým dítky dáti: láska boţí, všeho zboţí, má v nebesích přebývati.
bylina ... Tu vzal Ilja jeho bílé ruce a zlámal je, i hbité nohy psovi přelámal, a jinému Tatařínovi silnému rovněţ bílé ruce zpřelámal, pak jasné oči mu vyloupal, přivázal cara-sobáku Tataru za záda, přivázal ho a sám k tomu hovořil: „Táhni, Tatare, domů dones ho, a ty, sobáku, cestu ukazuj!“
3. Na základě ukázek charakterizujte jednotlivé ţánry ústní lidové slovesnosti.
bajky: Ezop: Ţelva a zajíc Ţelva a zajíc se přeli, kdo z nich je rychlejší. Dohodli si čas a místo závodu a dali se do běhu. Zajíc spoléhal na svou rychlost, na běh moc nemyslil, lehl si vedle cesty a zdříml si. Ţelva si byla vědoma své pomalosti, bez ustání běţela, předběhla spícího zajíce a dostala cenu za vítězství. 4. Jaké poučení vyplývá z této bajky?
J. de la Fontaine: Bajky Havran a lišák Seděl kdys mistr havran na větvi a v zobanu měl kousek sýra. Pan lišák, na tu vůni citlivý, hned touto řečí se mu vtírá: "Dobrý den, pane z Havranů, váš zjev mě okouzlil a hold teď vzdávám mu. Lze-li snad hlas váš srovnávati s oblekem vaším, nechci lháti, pak v těchto lesích jste skutečným fénixem."
Bez sebe radostí, chtěl havran v štěstí svém hlas překrásný mu ukázati. Jak zobák otevřel, sýr k zemi ihned pad. Lišák jej uchopil a děl: "Měj, pane, dík a věz, ţe kaţdý lichotník na účet všech svých posluchačů ţije. To poučení mé nad tvůj sýr vzácnější je." Pln studu havran přísahá, byť i se zpoţděním, ţe uţ si pozor dá.
5. Jaké poučení vyplývá z této bajky? Obecně charakterizujte bajku jako literární ţánr. Čím se vyznačuje?
pohádka: K. Čapek: Pohádka vodnická (Devatero pohádek) Jestli si, děti, myslíte, ţe vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, ţe jsou, a jací! Tak třeba zrovna
u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu a jeden se zdrţoval v Radečském potoce; však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl košíček stříbrných a růţových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství; a ţe to byl vodník, bylo vidět z toho, ţe po něm na ţidli bylo mokro. A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inţenýři říkali, ţe tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil. Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a kdyţ jedné noci náš dědeček umřel, šel vodník a vypřáhl potichu všech šestnáct koní a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají ještě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, ţe nemají ani dřevěnou kozu. Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vţdyť v Praze i obyčejný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, aţ bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí, malovodníčkové, mají louţičku jako dlaň a v ní jednu ţábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou ţivnost na tak mizerné struţce, ţe si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boţí rok nechytnou víc neţ pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový roţmberský vodník má třeba dvě stě dvacet tisíc kaprů a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není ţádná rovnost na světě. Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou dvakrát do roka, kdyţ je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci. Z našeho kraje se vţdycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protoţe tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena, vystlaná nejjemnějším bahnem dvojnulkou. To musí být ţluté bahno nebo trochu do hněda; kdyţ je červené nebo šedé, to uţ není tak hebounké, zrovna jako mast. Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového; ţe tamhle v Suchovršicích dělají lidi regulaci, takţe se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat; ţe hrníčky a pentle podraţily, to vám je hrůza: aby vodník, kdyţ chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí, a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a ještě je to šmízo; nejraději praštit řemeslem a chytit se něčeho jiného. A tu si vodníci vypravují, ţe jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou ţivností. To se rozumí, děti, ţe vodník můţe dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak třeba můţe být závodníkem nebo pod-vodníkem, můţe psát do novin ú-vodníky, můţe být prů-vodcem nebo prů-vodčím, můţe se vydávat za vé-vodu, za člověka vznešeného pů-vodu nebo za majitele zá-vodu, zkrátka nějaká voda v tom musí být. 6. Srovnejte Čapkovu pohádku s jinými pohádkami, které znáte. o má s nimi společného a čím se naopak odlišuje? 7. Charakterizujte Čapkův autorský styl.
pověst A. Jirásek: O Čechovi Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se od nepaměti charvátská země, část prvotní veliké vlasti slovanské.V té charvátské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem ţivota.I stalo se, ţe se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem.
V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, ţe opustí rodnou zemi bojem neblahou. Řekli si: "Vyhledejme sobě nových sídel, kdeţ by náš rod ţil s pokojem a díla si hleděl." ... Zlá byla cesta hlubokými hvozdy, zlá jejich chůze luhy a baţinami, plnými rákosí, ostřice, rozlehlých mechových trsů a různých křovin. Zvečera zaţehovali ohně a topili do úsvitu, aby zář, padajíc do tmy lesní, plašila úskočné, líté šelmy.Tak došli aţ ke třetí velké řece, Vltavě, kteráţ divočinou tekla; kdyţ i tu přebředli, počala si všechna čeleď stýskati, ţe není konce klopotné cesty a nikde stálého odpočinutí. Tu vojvoda Čech ukázal na vysokou horu, jeţ se před nimi modrala nad širým, rovinatým krajem, a děl: "Podejděme pod tuto horu, tam dětem, skotu odpočineme." Došli a poloţili se na úpatí hory, jeţ slove Říp. Vojvodové a starší rodu ohledali půdu vůkol a znamenali, ţe jest úrodná. Ráno pak za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným, ještě nočního šera. Kdyţ vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, aţ k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro. I zaradoval se Čech nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohové dají, jak bude jeho rodu i budoucím pokolením. Kdyţ pak sestoupil, zvěstoval, co zhlédl. Nazejtří vydali se mnozí kolem hory, aby poznali všecko okolí. Co zhlédli, podobalo se jim, vody velmi rybné, půda úrodná, všechen způsob té krajiny, a oznámili, ţe se hodí na sídla. Kdyţ pak třetího dne počalo slunce nad lesy vycházeti, povolal Čech bratra a starší a rozkázal svolati všechnu čeleď. Povystoupiv s nimi na místo, odkud viděli do kraje, promluvil k nim takto: "Jiţ si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, ţe vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budeme míti hojnost, a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvaţte, jakým jménem by měla býti jmenována." "Tvým! Tvým nechť se jmenuje!" zvolal jako z boţského vnuknutí stařec dlouhé, bílé brady, nejstarší ze všech starostů. Hned všichni, starostové i čeleď, volali jako jedním hlasem: "Tvým! Tvým jménem!" "Po tobě ať se jmenuje!" ... Muţi pásli stáda, hájili jich proti šelmám, pracovali na polích, v lese honili divokou zvěř a hubili ji štvaním, ze zásady, šípy, oštěpem, osidly a jámami, do nichţ lákali nejvíce vlky, nejhorší zhoubce stád. Ţivo a čilo bylo v dědinách a venku. Z pastvin se rozléhal hlas píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby, v polích, na lukách i na sadě hlaholily písně mladé čeledi. Jen v čas polední nikdo venku nezazpíval ve chvíli hlubokého ticha, kdy vycházely polednice a nesly se v bílém rouše jako světlý stín mezi lány k lidským obydlím na zkázu nestřeţených dětí, kdy vycházely divé, škaredé ţeny velikých hlav s nerovnýma očima, posílající na lidi divoký pláč, kdy se zjevovaly spanilé lesní panny zlatých vlasů s věncem na hlavě, oděné bělostným rouchem.Těch se báli, i jezinek uspávajících, oči vylupujících, i bludných duší v modravých plaménkách na blatech i bařinách, a ve strachu míjeli jezera nebo lesní tůň, kde ve stínu starých stromů a křovin číhal vodník, měně svou podobu, a kde lákaly do zkázy vodní bledé panny v zelenavém rouše. Nejvíce však se lekali Peruna, hromu vládce, jeho blesku, "boţího posla", a jiných mocných běsů, kteří oslabovali tělo lidské, jeho kosti, a rozum zatemňovali. Je prosili, k studánkám dary přinášeli, černé slepice neb holuby, oběti zabíjeli, zvláště Velesi, aby chránil jejich stáda od moru a ţehnal jim. ... Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupiti dále na
východ slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, kdyţ vůli svou oznámil a odpuštění bral. Přátelsky se s ním ţehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodcházel, kdyby nebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispěti hleděl. I promluvil k nim Lech: "Ó moji bratři a synové i muţi země české! Nezapomenu nikdy, ţe jsem z vašeho plemene. Proto nechci od vás odejíti tak daleko, abyste nevěděli vy o mně a já o vás. Dám vám znamení, abyste věděli, v kterých končinách zarazíme. Třetího dne po našem odchodu vystupte na Říp, ještě neţli denice vyjde. Já té chvíle zapálím v lese veliký oheň, a kde uzříte blesk ohně a dýmu kouření, tam znejte mé osazení." ... Minulo skoro třicet let od toho času, co vešel vojvoda Čech do české země. A kdyţ osmdesátý šestý rok nastal starci, naplnili se jeho dnové a umřel. Udělali nad ním tryznu a všichni ho oplakávali jako svého otce a říkali:"Tys byl náš vojvoda i náš otec, tys nás uvedl v tyto končiny, tys byl pravý a věrný správce své čeledi i všeho plemena. Ach běda, přeběda, kdo nás bude spravovati a opatrovati!"A nebylo ţádného, kdo by jeho smrti neţelel. ... 8. Na základě úryvku vysvětlete podstatu pověsti. 9. Charakterizujte Jiráskův autorský styl i jazyk jeho díla. Jaká má specifika? 10. Charakterizujte praotce Čecha a jeho druţinu. Jak ţili tito nejstarší obyvatelé našeho dnešního území?
E. Petiška: Prométheus Modrá obloha se zhlíţela ve vodách a vody byly plné ryb. V povětří létala hejna ptáků a na zemi se pásla na lukách stáda. Ale nikdo stáda nehlídal, nikdo nelovil ryby a nikdo nenaslouchal ptačímu zpěvu. Na zemi chyběl člověk. Smutně bloudil po zemi Prométheus, potomek boţského rodu Titánů, a marně hledal ţivé bytosti, které by chodily vzpřímeně jako on a které by se mu podobaly tváří. Viděl však hlínu, dávající ţivot trávě, rostlinám a stromům, a spatřil husté deště, snášející se na zem. Dešťová voda udrţovala v přírodě ţivot, a tam, kde nepršelo, umíraly stromy i keře a narůstala poušť. Kdyţ Prométheus poznal sílu země a vody, smísil hlínu s dešťovou vodou a vytvořil sochu prvního člověka. Podobala se bohům. Pallas Athéna, bohyně jasného rozumu a moudrosti, vdechla neţivé soše ducha a šedivá hlína zrůţověla, začalo v ní bušit srdce a doposud nehybné nohy a paţe učinily první pohyby. Pak poslal Prométheus na svět první lidi. Dlouho lidé nevěděli, jak uţívat ducha - daru Pallas Athény. Ţili jako malé děti. Viděli, ale nepoznávali, slyšeli, ale nerozuměli, chodili po zemi jako ve snu. Nedovedli pálit cihly, ani přitesávat trámy, ani stavět domy. Jako mravenci se hemţili po zemi i pod zemí v temných koutech slují. Nevěděli dokonce, ţe se jaro střídá s létem , léto s podzimem a podzim se zimou. Tu se vydal Prométheus mezi lidi a učil je stavět domy, učil je číst, psát a počítat a rozumět přírodě. Naučil lidi zapřahat zvířata do jha i sestrojovat povozy, aby lidé nemusili nosit břemena na zádech. Ukázal jim, jak se stavějí lodě a jak plachty ulehčí veslařům práci. Vedl je do hlubin země za ukrytými poklady. Měď, ţelezo, stříbro i zlato začaly opouštět pod pilnýma rukama horníků podzemní loţiska. Dříve lidé neznali léku, nevěděli, co jim prospívá a co škodí. Prométheus jim poradil, jak mísit hojivé masti a uzdravující léky. Odhalil uţaslým lidem všechna umění a lidé se horlivě všemu učili. Bohové, shromáţdění na hoře bohů, na Olympu, pozorovali nedůvěřivě pokolení lidí na zemi, které se naučilo od Prométhea práci, vědám i umění. Zvláště vládce všech bohů, Zeus, se mračil den ode dne víc a víc. Zavolal si Prométhea a řekl mu:"Naučil jsi lidi pracovat a myslit, ale nenaučil jsi je ještě dobře, jak mají ctít bohy a jak jim obětovat, jak se jim klanět.
Víš přece, ţe na bozích záleţí, bude-li rok úrodný nebo chudý, navštíví-li zemi mor nebo blahobyt. Bohové vládnou nad osudy lidí. I já sám vrhám své blesky, kam se mi zachce. Jdi k lidem a řekni jim, aby nám obětovali, nebo je stihne náš hněv." "Lidé budou přinášet bohům oběti," odpověděl Prométheus, "ale ty, Die, si přijď vybrat, co mají obětovat." A Prométheus zabil býka, maso ukryl do býčí kůţe a navrch poloţil ţaludek. Na druhou hromadu dal kosti, ale obalil je tukem tak, ţe je nebylo vidět. Hromada kostí obalených tukem byla větší a zdála se i lepší. Sotva Prométheus všechno připravil, ucítil Zeus příjemnou vůni chystané oběti a sestoupil z nebes na zem.Prométheus spatřil Dia a zvolal: "Bohové, vyberte si, který díl je vám milejší. Co, vládce bohů, vybereš, to budou smrtelní lidé obětovat."Zeus poznal, ţe ho chce Prométheus oklamat. Nedal však najevo hněv a naschvál vyvolil hromadu lesknoucí se tukem. Prométheus přistoupil s úsměvem k hromadě a odhrnul tuk. Objevily se holé kosti. Kdyţ odkryl býčí kůţi, zavonělo čerstvé maso. Od těch dob obětovali lidé bohům tuk a kosti, maso si ponechávali pro sebe. Zeus nenechal smělý Prométheův čin bez trestu. Rozhodl se, ţe lidem vezme oheň. Připadla jim lepší část, maso, ať je tedy jedí syrové. Vládce bohů poručil ihned mračnům, aby lijákem uhasila všechna ohniště. Divoký vítr rozmetal horký popel a odnesl jej do moře. Tak ztratili lidé oheň, který potřebovali nutně k ţivotu a práci. Nemohli péci chléb ani vařit, kovárny zpustly a dílny osiřely. Za chladných dnů a mrazivých nocí nebylo kde se ohřát. Prométheus viděl neštěstí seslané na lidi, cítil s nimi a neopustil je. Věděl, ţe v Diově paláci plápolá dnem i nocí jasný oheň. Vplíţil se proto v noční tmě na horu Olymp do zlatého paláce vládce bohů. Potichu, nikým nezpozorován, vzal trochu ohně z Diova krbu a ukryl jej v duté holi. S ohněm se vesele vrátil zpátky k lidem. Přinesl jim, po čem tolik touţili. Zase se pozvedly plameny na lidských ohništích i v dílnách a vůně vařených pokrmů a pečeného masa stoupala k nebesům a dotkla se i nosu vládce bohů. Zeus shlédl na zem a spatřil kouř stoupající z komínů. Rozhněval se zlým hněvem bohů. Ihned určil lidem nový trest. Zavolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášený umělec. Bydlil pod kouřícími sopkami, kde měl své dílny. Tomu poručil, aby zhotovil sochu krásné dívky. Héfaistos poslechl a zanedlouho stála před Diem nádherná socha, jakou svět neviděl. Zeus jí vdechl ţivot. Bohyně Athéna jí dala skvostný závoj, bělostné roucho a skvělý pás, bohyně krásy, Afrodita, jí dala nadpozemský půvab a Hermes, posel bohů, jí daroval ţivou řeč a milý a úlisný hlas. Potom ji ověnčili. Zeus jí vloţil do rukou zlatou schránku a nazval dívku Pandorou, vším obdařenou. Lstivý Hermes odvedl Pandoru na zem k Prométheovu bratru Epimétheovi. Prométheus často bratra varoval, aby nepřijímal od bohů ţádné dary. Ale Epimétheus při pohledu na krásnou Pandoru zapomněl na všechno varování a na všechny rady. Vlídně ji přijal do domu i se zlatou schránkou. Byl zvědav, co mu bohové ve schránce posílají, a poţádal dívku, aby pozvedla víko. Pandora ochotně schránku otevřela. Se svištěním, kvílením a nářkem vylétly ze zlaté schránky zlé nemoci, bolesti, bída a strasti, zakrouţily nad domem a rozletěly se po celém světě, jenţ doposud neznal nic z takového zla. I Pandora se polekala a rychle víko zase přiklopila. Všechno zlé ze schránky vyletělo a zbyla v ní jen naděje. Nemoci a strasti ji přitiskly aţ k samému dnu, a proto jí do světa vyrazilo tak málo. 11. Charakterizujte hlavního hrdinu této báje. 12. Na základě textu připomeňte znaky báje. Které další Petiškovy báje znáte?
