Úvod do literatury 1. Základní pojmy Kultura Člověk žije ve složitém světě, který se snaží poznávat, orientovat se v něm. Nejdříve jen proto, aby přežil, později o něm přemýšlí, aby mu dal smysl a začíná si tento svět upravovat. Vytváří jakousi druhou přírodu – kulturu. Kultura je tedy výsledkem svobodné a cílevědomé lidské činnosti. Do kulturních statků tak patří umění, stavitelství, ale i stravování, móda nebo způsob vedení válek. Umění Lidé si svět okolo sebe osvojují různými způsoby: 1. prakticky – vytvářejí kulturu, která jim pomáhá přežít 2. teoreticky – vysvětlují si svůj svět, dávají mu smysl 3. esteticky – zaujímají k věcem okolo sebe citový vztah, nehodnotí funkčnost věcí a jejich smysl, ale jejich krásu Umění je tedy součástí kultury. Umělecké dílo je specifické tím, že nemusí plnit žádnou užitečnou funkci, musí jen ostatním připadat krásné. Jedinou nutnou funkcí uměleckého díla je tak funkce estetická. Schopností úmyslně vytvářet i bezúčelná umělecká díla se člověk odlišuje od zvířat. Díky uměleckému zážitku, který nás nějakým způsobem osloví, si lépe uvědomujeme, v jakém světě žijeme, lépechápeme vztahy v něm a lépe rozumíme svému životu a svým životním touhám. Umělecký prožitek může ovlivnit naše jednání. Musíme se s ním však potkat v okamžiku, kdy mu odpovídají naše znalosti a zkušenosti, naše životní postavení v daném okamžiku. Nezáleží pak, jestli jde o „velký“ románrenomovaného autora nebo jednoduchý text písně. Tím, co je nebo není umění, se zabývá estetika – nauka o kráse. Historií uměleckých děl a jejich tvůrců se zabývají dějiny umění. Dílo
Autor
Příjemce
Při zkoumání umění se budeme zabývat zejména uměleckým dílem. Autorem nebo přijetím díla jen v případě, že to bude nezbytné k pochopení tohoto díla.
Umělecké dílo = forma + obsah Obě tyto složky jsou stejně významné. Nádherná píseň zpívaná přeskakujícím hlasem člověka bez hudebního sluchu je stejně hrozná jako paskvil zpívaný pěveckou hvězdou.
Literatura Součást umění. Už název napovídá (lat. litera = písmeno), že jde o umění využívající psaného písma. Do literatury však nepatří všechny psané projevy, ale jen tzv. krásná literatura. A naopak sem patří některá díla, která vznikla z ústní tradice, například pohádky nebo písně. Jazyk literatury se často liší od jazyka běžného dorozumívání. Místo přímého pojmenování skutečnosti používá pojmenování nepřímé – metaforu, metonymii, synekdochu, …. Abychom porozuměli literárnímu dílu, je nutné osvojit si tento kód nepřímého pojmenování. Literaturou se zabývá literární věda. Ta má tři základní části – teorii literatury, literární historii a literární kritiku.
Vznik literatury 1. teorie rituálního původu Společnost (kmen) si uvědomuje síly (převážně přírodní), které ovlivňují jejich zájmy: a) potěšení (potrava , obydlí, sex, …) b) moc (výboje a zisk z nich, bezpečnost,…) c) povinnost (vůči bohům, kmeni, jeho hodnotám,…) Postřehne zdánlivou souvislost mezi určitým jednáním a kýženým následkem, a tak toto jednání napodobuje. Vzniká rituál. Kolem tohoto rituálu začínají vyrůstat příběhy, mýty, které vysvětlují nebo idealizují tento rituál. 2. teorie psychologická Vyprávění a naslouchání příběhům je jedním ze základních potěšení člověka. Člověk má dar fantazie, s jejíž pomocí utíká z reality všedního světa do uspokojivějšího světa fantazijního vyprávění.
2. Základní žánry literatury (Literární rody a druhy) Také v literatuře platí spojení obsahu a formy uměleckého díla. Z hlediska jeho obsahu rozdělujeme literaturu na literární rody: epiku, lyriku a drama. Z hlediska formy na literární druhy : poezii, prózu a drama. Celkově pak mluvíme o základních žánrech literatury, které pak můžeme upřesňovat na jednotlivé specifické žánry. Například základní žánry Harryho Pottera jsou epická próza, specifický žánr je románový cyklus fantasy literatury pro děti. Epika – její podstatou je dějovost, sdělování určitého příběhu. Tento příběh může být vyjádřen poezií i prózou. Děj nám vypráví vypravěč. Lyrika – nedějový žánr, nevypráví příběh, ale zachycuje dojmy, pocity, nálady. Typičtější je pro poezii, ale máme i lyrické prózy. Drama – specifický literární žánr po obsahové i formální stránce. Je obvykle určen pro jevištní předvedení prostřednictvím herců, málokdy pro čtení. Děj je sdělován monology a dialogy postav, vypravěč chybí. Próza – základní stavební jednotkou je věta nebo souvětí uspořádaná do řádků. Tyto řádky tvoří odstavce, spojení odstavců kapitolu díla. Poezie – základní jednotkou je verš, skupina veršů je strofa, ty pak tvoří báseň.
Markéta Procházková Romeo a Julie Svou láskou zkrásnělí sedí tu beze slova tisíckrát zemřelí a vzkříšení znova – a já už rozumím proč láska vstává z hrobu aby už nikdo netrpěl pro cizí hloupost či zlobu. Málokdo poslouchá co říká dítě – ach světe lásku chraň a ona zachrání tě.
Karel Čapek Romeo a Julie „Odpusťte otče, ale to bylo docela jinak,“ protestoval sir Oliver. „Pravda je, že Julii pochovali. Romeo nad jejím hrobem proklál Parise mečem - “ „Počkat,“ řekl farář. „Předně to nebylo nad hrobem, nýbrž na ulici, blízko pomníku Scaligerů. A za druhé ho Romeo neprobodl, nýbrž mu jen rozťal rameno. Holenku, zabít někoho mečem se vždycky nepovede. Jen to zkuste, mladý pane.“ „Scusi,“ namítal sir Oliver, „já to viděl hned při premiéře na jevišti. Hrabě Paris byl opravdu v souboji proboden a skonal na tom místě. Romeo v domnění, že je Julie je skutečně mrtva, se otrávil v její hrobce. Tak to bylo, padre.“ „Co vás nemá,“ zlobil se Padre Ippolito. „Se divím, kdo nadělal tyhle klepy. Pravda je, že Romeo utekl do Mantovy a chudáček Julie se z lítosti nad tím drobátko přiotrávila. Ale nic to nebylo, cavaliere, jen takové dětinské, prosím vás, bylo jí sotva čtrnáct let.“
William Shakespeare Romeo a Julie Julie (v hrobce k mrtvému Romeovi): Co to máš v ruce lásko? Cos to pil? Tak tedy jedem ses mi zahubil? Lakomče! Všechno vypils. Ani krůpěj nenechals mně? Budu tě líbat na rty. Snad na nich vázne ještě kapka jedu a dá mi zemřít. První stráž: Veď nás chlapče. Kudy? Julie: Hluk? Tedy zkrátka. Vítej drahá dýko.
3. Formální stránka literatury Literární dílo = forma + obsah Z formálního hlediska rozlišujeme poezii, prózu a drama. Nebereme ohled na obsah díla, ale na to, z jakých prvků a jakým způsobem je dílo uspořádáno.
a) poezie Struktura poezie: Základní jednotkou je verš (jeden řádek)
skupina veršů tvoří
strofu
jednotlivé strofy tvoří báseň
uspořádáním básní vzniká
básnická sbírka
Typy českého verše Vznikají střídáním přízvučných a nepřízvučných slabik ve verši. Toto střídání vytváří rytmus poezie. Daktyl
- přízvučná + nepřízvučná + nepřízvučná
Trochej
- přízvučná + nepřízvučná
Jamb
- nepřízvučná + přízvučná
Typy rýmů Rým – zvuková shoda na konci veršů, v češtině obvykle od slabiky po půl verše.
Střídavý
ABAB
Šla žitím matka má, jak kajícnice smutná, den její neměl vůně, barev, květu, jasu, plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času. (Otokar Březina) Sdružený
AABB
Naše životy jsou truchlivé jak pláč jednou k večeru šel z herny mladý hráč venku sněžilo nad monstrancemi barů vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru, (Vítězslav Nezval – Edison) Obkročný
ABBA
Noc byla tenkrát bezmála a Úpa byla rozvodněna. Volal jsem do tmy jejich jména, dvě krásná jména, zoufalá. (Jaroslav Seifert – Píseň o Viktorce) Přerývaný
ABCA nebo ABCB nebo ….
Ty lásko, pozdravena buď, buď věčná, skutečností jestli jsi a jsi-li snem, jen neprobuď mé oči, i když den je bílý. (Jaroslav Seifert – upraveno) Zvukový rým Chtěl bych tě tu mít, ó má drahá, oh my sweet. Grafický rým Na anglické lady nenašli jsme vady Absolutní rým Naše staré hodiny
bijí čtyři hodiny
b) próza Struktura prózy : Základní jednotkou je
řádek
Řádky vytvářejí
odstavec
Odstavce tvoří
strany
Strany tvoří
kapitoly
Kapitoly tvoří
prózu
Prózu rozlišujeme podle velikosti na jednotlivé žánry – aforismus, anekdota, fejeton, povídka, arabeska, bajka, novela, román …
c) drama
Struktura dramatu Základní jednotkou je
obraz
Skupina obrazů tvoří
jednání (akt)
Skupinou jednání je
hra
Drama se skládá z monologů a dialogů jednotlivých postav.
Další jazykové prostředky literatury Přirovnání Metafora Metonymie Synekdocha Anafora Epifora
4. Vztah literatury a umění v dějinách Umění euroamerické civilizace prošlo během nám známých tisíciletí prudkým vývojem. Až do konce 19. století vždy převládal určitý jednotící prvek, který spojoval filosofii a umění. V umění samém se pak objevovaly prvky spojující jednotlivé druhy umění. Proto je možné vymezit jednotlivá vývojová stadia umění. 1. Starověká kultura 2. Románská kultura 3. Kultura rané gotiky 4. Vrcholná gotika
Středověká kultura
5. Renesanční kultura 6. Barokní kultura 7. Klasicismus a osvícenství 8. Preromantismus 9. Romantismus 10. Realismus Tak například ve středověku je jednotící filosofií všech stránek života, a tedy i umění křesťanská víra. Rozdělení středověkého umění na románské, raně gotické a vrcholně gotické souvisí se změnou autorství uměleckých děl (laicizace a demokratizace umění). Křesťanství spojuje všechny druhy umění. Každý architektonický návrh hradního sídla do jeho centra staví hradní kapli, která se vzpíná k nebi, tedy k Bohu. Ta je zasvěcena určitému svatému, který je zobrazen na malbách a v kapli obvykle nechybí ani jeho socha. V den jeho svátku se čtou legendy s ním spojené, později se hrají dramatické výjevy z jeho života. Bohoslužba je ukončena posvátnou písní. Renesance klade větší důraz na racionalitu a individualitu člověka, která odpovídá filosofii humanismu. Snaha o individualismus vede k novým motivům i technikám výtvarného umění a architektury, v literatuře třeba k Dantově Božské komedii, kdy se autor staví na úroveň Boha a rozhoduje o tom, kdo je v Pekle, Očistci nebo Ráji. Do umění vstupují
přírodní vědy, zejména matematika. Renesanční paláce jsou mistrovsky propočítanými stavbami, malířství objevuje perspektivu. Baroko se vrací k víře, tentokrát prožívané vášnivěji než ve středověku. Umění pak spojuje ještě technika kontrastu – v malířství Rembrandtův šerosvit, v architektuře Santiniho monumentální chrámy stavící svými obrovskými kupolemi proti sobě velikost Boží a malost modlícího se člověka. V literatuře stačí připomenout Riedlovu skladbu Co Bůh? Člověk nebo Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Klasicismus se vrací k racionalitě, uměřenosti. Proti vášnivé víře baroka staví geometrickou architekturu, pečlivě vystavěné scény Corneilových tragédií, Molierových komedií nebo matematickou přesnost ód. Romantismus na racionalitu klasicismu reaguje větším důrazem na cit, nespoutanost vášní jednotlivých hrdinů. Utíká proto do fantastických prostředí minulosti a Orientu, na což zareaguje realismus návratem k realitě současného běžného života. S koncem 19. století se filosofie i umění rozbíjí do mnoha nesourodých směrů. Žádnému z nich se až doposud nepodaří získat větší vliv. Umění je rozdrobeno a nabízí velmi široké spektrum směrů, škol a skupin. V současnosti vedle sebe existují neorealisté, postmoderna, novoromantici, novodekadenti, surrealisté, dadaisté, …. Navíc je ve dvacátém století prudce rozevřena propast mezi brakem, populární kulturou a vysokou kulturou. Vlivem zvyšujícího se tlaku na komerční využití umění se do popředí zájmu společnosti v euroamerické civilizaci dostává populární kultura, která však sama není schopna odpovídat na zásadní otázky lidské existence. Tím se snižuje schopnost dané civilizace adekvátně reagovat na měnící se svět.
Vztah literatury a hudby 1. Zhudebněné texty Nejčastější vztah meziliteraturou a hudbou. Objevuje se už v raném středověku při zhudebňování modlitebních textů nebo žalmů ze Starého zákona. Od 19. století dochází ke zhudebňování prozaických a dramatických textů v opeře a operetě. Např. dramata Gabriely Preissové Její pastorkyně (Leoš Janáček) nebo Karla Čapka – Věc Makropulos (Janáček). V současné době se týká zhudebňování básní nebo lyrických próz – např. Vladsimír Mišík – Josef Kainar, Jiří Pavlica – Jan Skácel, … 2. Zpívaná poezie Vzniká už jako písňový text, ale svou kvalitou je srovnatelný s básnickým textem a někdy také bývá i jako básnický soubor vydáván – např. texty Boba Dylana. 3. Texty inspirované hudbou Vznikají po estetickém zážitku z hudby, který se snaží zachytit, ať už z pozice jeho autora (např. Romaine Rolland – Bethoven) nebo z pozice posluchače (Charles Bukowski – Můj život s rockandrollem).
Vztah literatury a filmu 1. Zfilmované literární předlohy Nejčastější varianta, v naší postmoderní éře používaná velmi často. Z poslední doby v českých filmech Román pro ženy (Viewegh), Milenci a vrazi (Páral), Pelíšky, Pupendo (obojí Šabach), Želary (Květa Legátová). Mezi nejčastěji zfilmovávané autory patří Bohumil Hrabal, Vladislav Vančura, dříve také Čapek. 2. Knihy napsané podle filmových scénářů V poslední době poměrně časté, ale jen málokdy opravdu dobré. Většinou jde jen o komerční využití úspěšného filmového titulu. 3. Parafráze filmových příběhů Knihy rozvíjející nebo navazující na filmový příběh se objevily v posledních desetiletích. Zatím také bez výraznějšího uměleckého úspěchu.
Vztah literatury a výtvarného umění 1. Výtvarné umění inspirované literaturou Spojení literatury a výtvarného umění se objevuje už ve starověku – sochy a malby na amforách inspirované Homérovou Iliadou a Odysseiou. V nejvýraznější podobě je toto spojení viditelné u knižních ilustrací. 2. Literatura inspirovaná výtvarným uměním Méně časté, ale ne výjimečné, nejčastěji ve spojení s architekturou – např. V. Hugo – Chrám Matky boží v Paříži.
