3. HUMORISTICKÝ ČASOPIS ŠVANDA DUDÁK České humoristické časopisy

3. HUMORISTICKÝ ČASOPIS ŠVANDA DUDÁK

3.1. České humoristické časopisy

Humoristický časopis Švanda dudák je úzce spjat se jménem

svého

zakladatele spisovatele a redaktora Ignáta Herrmanna. Patří mu čestné místo mezi českými

humoristickými časopisy, jejichž vydávání

zaznamenalo významný

rozkvět v poslední čtvrtině devatenáctého a zejména pak v první čtvrtině dvacátého století. Už od poloviny 19. století, kdy docházelo k pozvolnému vyvrcholení procesu národního obrození ve všech oblastech veřejného života, začínaly postupně jako součást literární sféry vycházet nové české časopisy zaměřené převážně na zábavu a poučení čtenářů. Tyto časopisy se staly brzy velmi vyhledávanými mezi širokými vrstvami obyvatelstva. Spolu se čtenářskou oblibou této formy komunikace vedl ke vzniku specializovaných humoristických časopisů také rozvoj technických možností tisku. Vydavatelé humoristických časopisů neměli ale v polovině 19. století lehkou pozici. Vydávání a zaměření českých časopisů zejména v 50. a 60. letech bylo velmi omezováno rakouskými úřady.

Vydavatelům znesnadňovaly situaci nepopulární

novinářské vydavatelské kauce, novinářský kolek, u politických listů ještě inzertní daň. Odbyt listů omezoval zákaz volné kolportáže, veškeré změny ve vydávání listů musely být oznamovány ministerstvu spravedlnosti. Cenzura periodického tisku byla od 60. let 19. století uložena státním zastupitelstvům, kde se vedly seznamy stávajících i zaniklých listů. Nový tiskový zákon z roku 1863 stále omezoval periodický tisk a v následujících letech prožilo české časopisectvo a jeho redaktoři nejhorší dobu úředního útisku. Následovaly úřední výstrahy, konfiskace, peněžité pokuty, soudní stíhání a žalářování redaktorů a vydavatelů českých listů, zakazování filiálek a prodejen, rušení tiskařských koncesí, zastavování časopisů. Přes uvedená omezování a nepřízeň vládních kruhů a úřadů směřoval vývoj českého periodického tisku v Čechách ke stále většímu rozkvětu, k čemuž přispělo i nové tiskové zákonodárství. V roce 1868 byla zrušena suspenze, v roce 1874 byla

31

odstraněna inzertní daň a v roce 1894 povinnost novinářské vydavatelské kauce. Další možnost rozvoje českého tisku

nastala po roce 1899, kdy byl zrušen

novinářský kolek. Velký rozmach periodického tisku v Čechách nastal v průběhu 80. let 19. století, kam spadá i založení Švandy dudáka. Dokumentuje to také velký hospodářský a kulturní pokrok v českých zemích. Na všeobecné zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891 bylo dokonce věnováno zvláštní oddělení i českému časopisectvu. Prvním českým humoristickým časopisem se stal časopis Paleček, který založil v roce 1841 František Jaromír Rubeš. Časopis se snažil humornou formou zaujmout především české čtenáře, zaměřoval se na publikování

deklamací a

scénických výstupů. Tento časopis s podtitulem Milovník žertu a pravdy vycházel nákladem J. Spurného v Praze až do roku 1847 a hlavním redaktorem a autorem byl již zmíněný F. J. Rubeš. Poté, co se v Palečkovi přestaly objevovat jeho příspěvky, časopis postupně ztrácel na výraznějším společenském i literárním významu. Z naší literární scény tak zmizel první český humoristický časopis velmi záhy. Časopisem, který Herrmanna zásadně oslovil a výrazně inspiroval k pozdějšímu založení vlastního listu, byly Humoristické listy. Tento ilustrovaný týdeník s humoristickou, satirickou a beletristickou složkou, vycházel od ledna 1858 a byl založen J. R. Vilímkem a J. Svátkem. V následujícím roce stál v čele listu již pouze J. R. Vilímek. Humoristické listy byly vydávány zpočátku v pětinedělních intervalech, protože jako pětinedělník nepodléhaly úřední koncesi. Jak uvedl J. R. Vilímek ve své knize Ze zašlých dob, žádosti o vydávání jakéhokoliv českého týdeníku nebo deníku byly příslušným ministerstvem odmítány. Také ostatní české časopisy nemuzejního charakteru, Časopis českého duchovenstva Posel z Prahy a Škola život, neměly povoleno vycházet jinak než v pětinedělních sešitech.1 V červnu 1859 se J. R. Vilímkovi podařilo, ve

složitém

politickém období prohraného

válečného střetnutí Rakouska s Francií a díky uvolnění v úřednické sféře, získat koncesi pro vydávání Humoristických listů jako týdeníku.2 J. R. Vilímek byl jejich vlastníkem, zakladatelem a vydavatelem, řídil je až do roku 1906. I zde si můžeme povšimnout podobnosti s Herrmannovým Švandou dudákem, stejně jako Vilímek

32

řídil Herrmann svůj časopis několik desetiletí. Také Humoristické listy střídaly svoje podtituly, které napovídaly

zaměření časopisu.

Objevil se tak podtitul Archiv

českého rozmaru a vtipu, Ilustrovaný archiv rozmaru a vtipu, Politicko-satirický týdeník, Obrázkový politicko-satirický týdeník a Obrázkový týdeník humoristickosatirický. První tři ročníky Humoristických listů přinesly literárně hodnotné příspěvky a zaměření časopisu bylo velmi podobné Rubešovu Palečkovi. Od 60. let 19. století se Humoristické list začaly zabývat také politickými otázkami a J. R. Vilímek jako vydavatel

musel čelit soudnímu tlaku, list byl opakovaně na nějakou dobu

pozastaven a vydavatel skončil několikrát i ve vězení. Sám J. R. Vilímek označil rok 1861 jako rok, kdy přestaly být Humoristické listy nepolitické

a Manifest

Humoristických listů v tomto roce vyhlásil orientaci listu na humor politický a tato orientace se prosazovala zejména v 60. až 80. letech 19. století. Od konce 90. let Humoristické listy poněkud stagnovaly, ale zaměření na politický humor pokračoval až do poloviny prvního desetiletí dvacátého století. V oblibě u čtenářů si udržovaly stabilně přední pozici mezi zábavnými časopisy. Herrmanna v Humoristických listech inspirovala nejen grafická podoba časopisu a jeho velký formát s neodmyslitelnými ilustracemi, ale také zařazení příspěvků do ustálených rubrik s nápaditými názvy, již zmíněné podtituly časopisu a různorodé přílohy časopisu. Od 70. let 19. století publikovala v Humoristických listech řada autorů, kteří se

později stali stálými autory Herrmannova Švandy

dudáka. Byli to Karel Horký, Karel Juda, Karel Mašek, Antonín Pikhart a František Šimon. Vzhledem k tomu, že byly Humoristické listy okamžitě nadšeně přijaty českými čtenáři, vydavatel J. R. Vilímek přistoupil v roce 1859 k vydávání dalšího ilustrovaného časopisu Obrazy života, tentokrát určenému pro zábavu a poučení. Od roku 1867

se mohli čtenáři setkávat ještě

s ilustrovaným časopisem Světozor

nakladatele F. Skrejšovského, který se zaměřil na komentování kulturních a politických událostí.

33

společenských,

V roce 1872 založil nakladatel Jan Otto nový humoristický časopis Paleček. Znovu použitý titul měl zdůraznit kontinuitu se stejnojmenným časopisem F. J. Rubeše ze 40. let 19. století. K založení časopisu J. Ottu vedla především snaha vydávat nový český časopis srovnatelný s německými humoristickými časopisy, které byly

v českém prostředí poměrně rozšířené a oblíbené. Humoristický a

satirický obrázkový týdeník Paleček se zaměřoval na původní českou prózu, verše, epigramy a parodie. Paleček několikrát změnil svůj podtitul, který vypovídal o zaměření časopisu. V prvních ročnících to byl podtitul Humoristický týdeník obrázkový, dále např. Humoristický týdeník nepolitický. V 80. letech satirické ostří časopisu Paleček způsobilo občasnou konfiskaci čísel. Ottův Paleček byl prvním časopisem, v jehož redakci Ignát Herrmann působil. Do redakce se dostal po přímluvě své sestřenice Milady, která byla manželkou J. Otty. Ignát Herrmann jako začínající literát po práci v redakci takovéhoto typu časopisu toužil již od konce 60. a počátku 70. let 20. století, kdy se seznamoval s redakční prací v pražském nakladatelství strýce Jaroslava Pospíšila. Společně se svým bratrem Emilem pomáhal s propagací Pospíšilovy knižní edice Zábavy pro mládež. V Palečkovi působil Herrmann zpočátku jako obchodní cestující, sháněl zákazníky pro tiskárnu, hledal odběratele pro tento časopis, edici Laciné knihovny J. Otty a další produkci Ottova nakladatelství. Poté se Herrmann stal administrátorem časopisu Paleček, později pracoval v redakci i jako pokladník a účetní. Na postu redaktora tohoto časopisu se vystřídali od roku 1872 nejprve Josef Štolba, po něm Augustin Nevšímal. Poté redigovali časopis oba společně, po Štolbově odchodu dále znovu jen A. Nevšímal. Od čísla 44 čtvrtého ročníku v roce 1876 do čísla 24 pátého ročníku 1877 byl formálně uveden jako odpovědný za redakci Jan Stolař, protože faktický redaktor Ignát Herrmann nebyl v této době ještě plnoletý. Pod vlastním jménem redigoval Herrmann od 25. čísla celý pátý ročník v roce 1877, šestý ročník v roce 1878 redigoval Herrmann pouze do čísla 44. Poté z redakce Palečka odešel. Herrmann později vzpomínal, že na obálce svázaného šestého ročníku roku 1878, přestože redigoval téměř celý ročník sám, nebyl vůbec uveden. V této době se

34

majitelem časopisu Paleček stal F. Borový. Časopis Paleček přestal vycházel v roce 1887, kdy podlehl konkurenci Humoristických listů a Švandy dudáka. Ottův Paleček byl pro

Herrmanna v mnoha směrech inspirací. Ve svém

vlastním časopise později použil to, co s úspěchem vyzkoušel v Palečkovi. Za jeho redaktorství se objevila v Palečkovi rubrika Žert a pravda o českém divadle, ve které vycházely komentáře pražských divadelních představení. Ve Švandovi vznikla posléze podobná rubrika nazvaná Z poslední galerie. V Palečkovi Herrmann prosadil publikování překladů, které ve Švandovi o mnoho let později vycházely také. České zábavné a ilustrované časopisy jako Humoristické listy, Paleček, Světozor, Obrazy života, byly od druhé poloviny devatenáctého století mezi čtenáři časopisů nadmíru oblíbeny. Právě tyto časopisy, spolupráce s řadou z nich a období začínajícího rozkvětu českého časopisectva začaly rozhodnutí založit vlastní humoristický časopis.

35

Herrmanna směřovat k

3.2. První etapa vývoje časopisu Švanda dudák (Období let 1882 až 1886, Svazek I.-IV. + ročník 5)

3.2.1. Založení humoristického časopisu Švanda dudák

I když nové české zábavné časopisy měly stejný cíl – zaujmout a pobavit čtenáře, začaly se mezi nimi krystalizovat rozdíly v jejich zaměření. Vydavatelé volili nejčastěji zaměření zábavně-poučné nebo nechyběly ilustrace.

politické. Ve většině z nich

V roce 1870 tak začal vycházet

zábavně-naučný časopis

Obrazy života, který chtěl navázat na tradici stejnojmenného periodika z 50. a 60. let. V roce 1882 založil svůj humoristický časopis Švanda dudák

Ignát Herrmann.

Obrázkový týdeník pro zábavu a poučení Zlatá Praha vycházel od roku 1884. Koncem 80. let se objevil časopis Nový Paleček. Jeho záměrem bylo navázat na popularitu zaniklého Palečka, jehož vydavatelem byl již zmíněný J. Otto, ale úrovně tohoto časopisu nedosáhl. V roce 1888 doplnil jmenovaná periodika ještě satirickopolitický obrázkový týdeník pro lid Šípy. Konkurence byla mezi českými časopisy velká a udržet se udržet se na literárním poli nebylo jednoduché. V polovině 70. let přestaly vycházet Obrazy života, koncem 80. let zanikl Paleček.. Pozici předního českého humoristického periodika si držely zejména Humoristické listy, ke kterým Herrmann vzhlížel jako ke svému vzoru. Herrmann vsadil na čistě nepolitický

humoristický

časopis bez politického či naučného

zaměření a výlučné postavení Švandy dudáka rozeznali i čtenáři. Švanda dudák vycházel od roku 1882 vedle Humoristických listů a dělil se s nimi i o zájem podobné skupiny čtenářů.

Oba časopisy se těšily velké čtenářské oblibě, v jejich

čele stáli zkušení redaktoři a měly i podobný kolektiv autorů. Na rozdíl od Herrmanna, který financoval svůj časopis na počátku 80. let sám, finanční situace J. R. Vilímka byla mnohem příznivější. V roce 1882 vydával Vilímek již dvě desítky let zavedený humoristický časopis, a tak si v něm mohl dovolit komentovat i politické události, i když mnohdy to mělo pro něho nepříjemný dopad.4 Herrmann se této situaci vyhýbal a k politickému zaměření se po celou dobu existence Švandy

36

dudáka neuchýlil. Na příkladě Humoristických listů si Herrmann potvrdil popularitu českého humoru mezi čtenáři a Švanda dudák se pokusil

v dalších letech se

střídavými úspěchy tomuto časopisu konkurovat. K založení vlastního časopisu vedla Herrmanna celá řada podnětů. Byla to především jeho touha pracovat v redakci českých novin nebo časopisu zábavného charakteru, chtěl také využít získané zkušenosti z redakce humoristického Palečka. Dále to byla rostoucí obliba humoristických časopisů mezi českými čtenáři. V 80. letech se také uvolnily možnosti pro vydávání českých listů. Od svého odchodu z redakce Palečka v roce 1878 se Herrmann živil jako písař v advokátní kanceláři, ale neustále usiloval o redaktorské místo. Zpočátku neuvažoval o vlastním časopise, ale doufal, že se mu podaří získat místo v redakci Národních listů,4 které byly pro něho vysněnou metou. Od 60. let se staly Národní listy nejpopulárnějším a nejvlivnějším českým deníkem. V 70. a 80. letech sice začala vycházet celá řada dalších českých novin a humoristických časopisů, osvětových periodik, ale Národní listy zůstávaly v popředí zájmu čtenářů. U Národních listů vycházela také čtrnáctidenní literární příloha, jejíž zaměření bylo Herrmannovi velmi blízké.5 Založení časopisu Švanda dudák Další okolností, která ho nutila přemýšlet o založení vlastního časopisu, byla jeho pozice v Národních listech. Herrmann se v roce 1881 sice do redakce Národních listů dostal, ale pouze na funkci pokladníka a administrátora. Šéfredaktor a majitel Národních listů Dr. Julius Grégr mu redaktorské místo odmítal svěřit. Vzájemná nevraživost s dr. Grégrem vedla dokonce Herrmanna k tomu, že v roce 1884 dal v redakci Národních listů výpověď a rok s nimi spolupracoval pouze externě. Právě tato situace mimo jiné způsobila, že jeho vlastní časopis Švanda dudák začal mít pro něho v tomto období prioritní postavení. Humoristický časopis Švanda dudák založil Ignát Herrmann v roce 1882. První číslo Švandy dudáka vyšlo v dubnu 1882 tiskem nakladatele J. Otty. O podobě svého humoristického časopisu měl Herrmann jasnou představu, ale byl si vědom svých finančních možností. Později nejen na stránkách Švandy dudáka upozorňoval na nesprávné srovnávání českého Švandy dudáka s německými humoristickými

37

časopisy. Finanční situace pro vydávání českých časopisů byly pro české vydavatele a nakladatele nesrovnatelně horší, německé listy měly mnohem výhodnější podmínky. Vypovídal o tom nejen velký formát německých časopisů, ale i jejich vydávání

v pravidelných intervalech a přítomnost ilustrací. Oblíbený německý

ilustrovaný humoristický časopis Fliegende Blätter6 vycházel ve velkém formátu jako týdeník. V

80. letech 19. století byl Švanda dudák novým českým

humoristickým časopisem, který se snažil hlavně pobavit čtenáře českým humorem a nevěnoval se politickým otázkám. Při redigování vlastního časopisu uplatnil Herrmann schopnost zužitkovat všechny nabité životní zkušenosti z různých redakčních postů. Nesporné organizační schopnosti mu umožnily zvládnout redigování a vydávání vlastního časopisu. S největší pravděpodobností, jak se domnívám, se Herrmann také snažil potvrdit, že je schopen vést redakci časopisu, a doufal tak v získání redaktorského místa v Národních listech. Obdržel také z Hradce Králové tzv. vysvědčení o bezúhonném chování ze své domovské obce, které potřeboval každý zakladatele nového časopisu.7 Kritika přivítala nový časopis jako dobrou iniciativu pro zájemce a ctitele českého humoru a čtenářům Švandu dudáka doporučovala jako nový literární podnik, který by měl přispět

k oživení českého humoru.

První číslo Švandy dudáka

nazývala dobová kritika, vzhledem k úctyhodnému počtu 84 stran, dokonce knihou. „[…] Pod tímto názvem opustila právě knihtiskárnu Ottovu slušně vypravená knížečka, obsahující statě humoristické z péra různých přispěvatelů, jež soustředil pod praporem humoristického sborníku pilný a oblíbený pěstitel rozmarného českého čtení Ignát Herrmann. Švanda dudák má dle programu vydavatele, jež je zároveň nakladatelem sbírky té, přinášet prozatím ve lhůtách neurčitých humoresky, satirické povídky, frašky (burlesky), rázové kresby ze života zejména pražského a po případě i drobné šibřinky (anekdoty). […]“8 Ke kladnému přijetí Švandy dudáka přispělo jistě i to, že Herrmann od osmdesátých let začal více publikovat, už to nebyly ojedinělé příspěvky v novinách a časopisech. Prosazoval se postupně i jako redaktor, nejprve časopisu Paleček a poté

38

vlastního časopisu. Při vydání prvního čísla Švandy dudáka ho tisk označoval již jako pravidelně publikujícího spisovatele.9 Založení nového časopisu, který byl nepolitický, humoristický a hlavně ryze český, bylo pro kritiku vítaným překvapením. Herrmann zaplnil mezeru na poli českých humoristických časopisů. Vydávání svého časopisu inzeroval Herrmann pomocí inzerátů a upoutávek v dobových novinách a časopisech – Literárních listech, Národních listech, Našinci, Opavském týdeníku, Pokroku, Táboru a Zvonu. První číslo Švandy dudáka bylo zařazováno dokonce jako mimořádná příloha. Přestože v konkurenci ilustrovaných časopisů začal Herrmann vydávat humoristický neilustrovaný časopis malého formátu, jedinou výtkou, kterou uváděly zmíněné recenze v tisku, bylo

vydávání jednotlivých čísel v nepravidelných

intervalech. Herrmannův záměr proměnit Švandu dudáka v měsíčník se v průběhu prvních čtyř let vydávání časopisu bohužel nezdařil. František Dlouhý v Literárních listech v rubrice Kritika zdařile vyjádřil ve své recenzi na první číslo Švandy dudáka názor i řady dalších kritiků. „[…] Lze tudíž právem myšlénkou dobrou zváti podnik Ignáta Herrmanna, jímž někdy oblíbenému Palečku dostalo se nástupce ve Švandovi dudáku. Ignát Herrmann znám jest čtenářstvu Palečka i listů jiných jako dovedný humorista, který pozoruje bystře život dovede zachytiti jeho zjevy a podati je ve způsobu črt, obrázků i povídek, v nichž zrcadlí se život tak, jak skutečně jest. […] Pročítaje dosud vyšlé dva sešity Švandy dudáka přiznáváme upřímně, že na novo dosvědčují dovednost Herrmannovu na poli humoru, a to jak ihned dodáváme humoru zdravého, řízného, beze vší sprostoty a triviálnosti.“ Po výčtu a pochvale Herrmannových příspěvků autor pokračuje: „[…] Dodáme-li, že i ostatní příspěvky ve Švandovi dudáku uveřejněné jsou zdařilé, že úprava sešitů jest vkusná a cena (pětiarchový sešit 20 kr.) mírná, můžeme zajisté Švandovi právem přát, by získal hojných příznivců mezi čtenářem českým, tak aby každá vycházka jeho potkala se s úplným a hojným zdarem. Čtenářům svým i každému, kdo jest milovníkem čtení veselého, doporučujeme Švandu a s dobrým svědomím.“10

39

Je zajímavé, jak divadelní režisér, dramatik a básník Jaroslav Kvapil Herrmannovy začátky a založení Švandy dudáka komentoval s odstupem padesáti let „[…] Počátkem těch let sedmdesátých seděl už Ignác v mladém nakladatelství Ottově a redigoval tam i humoristický list Palečka. Za několik let poté rozešel se s Palečkem, jejž Otto prodal jinému nakladateli, a počal vydávat humoristický časopis – prozatím jen časopejsek – vlastní, tož svého památného Švandu dudáka, jenž jeho vlohou a zásluhou vyrostl – možno-li to říci o podniku humoristickém - na nejseriosnější náš humoristický časopis, docela rozdílný od těch přízemních a pepických blivanin, jaké se dnes u nás bohužel za vtip a humor pokládají. […].“11 Název časopisu a jeho zaměření Ignát Herrmann ve svých vzpomínkách název svého časopisu nekomentoval. Ani v dobovém tisku a pracích memoárového charakteru jeho současníků a spolupracovníků se jakýkoliv komentář názvu Herrmannova časopisu neobjevil. V názvu časopisu byl Herrmann s největší pravděpodobností inspirován populární lidovou postavou švandy dudáka, který měl ztělesňovat české povahové rysy. Souhlasí to s Herrmannovým záměrem vydávat časopis, který by humornou formou komentoval českou společnost, upozorňoval na nešvary této společnosti a byl obrazem její kulturní, zejména literární a divadelní oblasti. Ve výběru názvu pro časopis byl Herrmann nepochybně ovlivněn i časopisem Paleček, v jehož názvu se již objevila oblíbená lidová postava a tento výběr se osvědčil. Potvrzuje to i citace z upoutávky na nový humoristický časopis, která je součástí archivu novinových výstřižků z pozůstalosti Ignáta Herrmanna v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. „Švanda dudák nazývá se nově nastoupilý poutník humoristický, ježto svým nákladem do světa vysílá český humorista Ignát Herrmann, bývalý redaktor Palečka, obecenstvu českému dobře již známý. Jelikož starý humorista Švanda dudák vzkázal s nebe své svolení, aby tento prapravnouček na pozemské pouti jména jeho užívati směl co plnokrevný jeho potomek, očekávati se dá, že jej mladí i staří vlídně přijmou…[…].“12 Časopis Švanda dudák byl hned od počátku zábavným literárním časopisem. Na zařazení ilustrací a velký formát časopisu Herrmann nemohl pomýšlet. Pro svůj

40

časopis zvolil malý tzv. kapesní formát, který se osvědčil u sešitových Zábav pro mládež v nakladatelství jeho strýce nakladatele a knihkupce Jaroslava Pospíšila. Herrmann přistoupil k vydávání Švandy dudáka vlastním nákladem, neboť si uvědomoval, že sehnat nakladatele na zcela nový a český humoristický časopis nebude snadné. První čísla vycházela v nepravidelných intervalech. Podtitul časopisu, prvek, který v té době měla většina humoristických časopisů, byl v případě Švandy dudáka Poutník humoristický. Herrmann byl redaktorem, autorem příspěvků, vydavatelem a majitelem časopisu. Zároveň vedle náročné práce organizátora a administrátora musel zastávat také funkci korektora příspěvků dalších autorů, obstarával distribuci časopisu. Sám vedl rozsáhlou korespondenci s autory. V prvních letech vydávání časopisu zvolil Herrmann pro jednotlivé ročníky označení Svazek, celkem vyšly čtyři takto označené svazky, jednotlivá čísla byla označena termínem sešit. Přestože levné zábavné časopisy byly většinou spotřebním zbožím se záměrem pobavit, Herrmann vydával jednotlivá čísla prvních čtyř svazků kontinuálně od roku 1882 až do roku 1886.13 Redaktor Herrmann tak automaticky předpokládal, samozřejmě podle tehdejší běžné praxe, zájem předplatitelů o pozdější svázání celého ročníku a jeho založení do knihoven ve svázané

podobě.

Nejrozsáhlejší byl Svazek I, který měl 500 stran, vyšlo celkem šest čísel za rok. Svazky II-IV byly více jak čtyřsetstránkové a ročně se čtenáři setkali s pěti čísly. V prvních čtyřech svazcích představovala hlavní náplň časopisu próza. Herrmann zařazoval především krátké povídky, anekdoty, črty, fejetony, soudničky a

pořekadla. Nejoblíbenější byly mezi čtenáři tématicky různorodé povídky,

humoresky, cestopisné, městské, venkovské, vánoční, silvestrovské a satirické povídky, které svoje zaměření prozrazovaly v oblíbených podtitulech. Přestože se Herrmann snažil vydávat hlavně humoristický časopis, zařadil mezi příspěvky také svůj román U snědeného krámu, který rozhodně nepatřil k humoristicky zaměřeným pracím, ale přesto se stal součástí prvních svazků. Verše, epigramy, balady byly zpočátku pouze doplňkem prozaické části. V časopise pravidelně publikoval již od roku 1882 básník Jaroslav Vrchlický, Herrmann přizval do Švandy dudáka i svůj vzor Jana Nerudu.

41

Vlastní práce jako náplň prvních čísel Švandy dudáka volil Herrmann především ze dvou důvodů. Za prvé byl pro Herrmanna vlastní časopis východiskem ze situace, kdy se neúspěšně pokoušel proniknout se svými příspěvky na stránky Národních listů a také do dalších novin a časopisů, aniž by nemusel práce několikrát přepracovávat

podle kritérií těchto tiskovin. Švandu dudáka mohl bez omezení

vyplňovat podle svých představ – vlastními povídkami, črtami a fejetony, ale i románem na pokračování. Za druhé volil vlastní příspěvky také z finančních důvodů. Jako spolupracovníky vítal hlavně spisovatele nebo autory, kteří již publikovali v jiných humoristických časopisech a jejichž jméno mu zaručovalo dobrou literární úroveň časopisu. Čekal na příznivý rozjezd časopisu a také v průběhu vydávání prvních svazků, později ročníků, postupně formoval skupinu autorů, kteří později přispívali do Švandy dudáka pravidelně. Snažil se o to, aby se časopis udržel na trhu a získal přízeň čtenářů a zejména, aby získal předplatitele jednotlivých čísel nebo celých svazků časopisu. Herrmann využíval svých zkušeností z doby, kdy pracoval jako obchodní cestující Ottova nakladatelství, zúročil své kontakty u knihkupců. Stále byl nucen apelovat na školy, knihovny, obchodníky a také autory-učitele, aby časopis pravidelně odebírali a tím mu zajistili možnost dalšího vydávání. Herrmann ve Švandovi promlouval ke čtenářům zásadně v množném čísle, protože v nich chtěl vzbudit dojem týmu spolupracovníků, kteří připravují jednotlivá čísla časopisu. Ve čtvrtém svazku Herrmann již také odhalil svoji totožnost za pseudonymy Vojta Machatý a Švanda. Tato skutečnost napovídá, že časopis už měl dostatečný ohlas a Herrmann tak dostal možnost oslovit více autorů a poskytnout jim honorář za poslané příspěvky. Přesto, že se Švanda dudák těšil mezi čtenáři velké oblibě, Herrmann musel o jejich přízeň stále bojovat. Ve čtvrtém svazku Herrmann v redakčním příspěvku Laskaví čtenáři!14 opakovaně žádal všechny příznivce časopisu o podporu českého humoru formou předplacení Švandy dudáka. Do nejrůznějších čtenářských spolků, institucí a k jednotlivcům zasílal Herrmann starší čísla zdarma.15 V roce 1886 bylo poprvé na titulním listě Švandy dudáka uvedeno označení ročník – jednalo se o pátý ročník časopisu. Nebyla to jediná novinka tohoto ročníku.

42

Časopis nejen změnil formát, ale také přestal být ryze literárním. „Švanda dudák nastupuje pouť tuto v jiné poněkud podobě, v novém kabátě. Upustili jsme od dosavadního malého formátu Švandova hlavně proto, abychom mohli ozdobovat vypravování Švandovo také obrázky, což při dřívějším formátu Švandově bylo velice obtížným, ano přímo nemožným.“16 Pátý ročník s úctyhodnými 763 stranami přinesl vše, co Herrmann sliboval na stránkách časopisu v předešlém roce. Vyšlo celkem dvanáct čísel. Časopis zvětšil formát, objevilo se velké množství ilustrací a autorský kolektiv se značně rozšířil V jednom z čísel pátého ročníku také nechal Herrmann, v příspěvku Co pošta přináší s podtitulem Několik špetek redakčních tajností Švandy dudáka, čtenáře nahlédnout do zákulisí redakční práce.17 Sám sebe zde označil

jako redaktora,

vydavatele, administrátora a expeditora Švandy dudáka v jedné osobě. Je to jedna z mála zmínek o zákulisí redakční práce v humoristickém časopise. Motivací zlepšit grafickou podobu časopisu byly pro Herrmanna jistě i nové ilustrované časopisy jako Nový Paleček a Zlatá Praha, ve kterých ilustrace nechyběly. Stále ale byl formát jeho časopisu mnohem menší než měly Humoristické listy. Herrmann již v časopise Paleček zavedl otiskování překladů cizích autorů. V pátém ročníku Švandy dudáka se čtenáři mohli setkat s novou rubriku Humor z cizích luhů, ve které prosadil publikování překladů cizojazyčného humoru. Pátý ročník přinesl vedle nové rubriky překladů, která zůstala v časopise po celou dobu jeho vydávání, také

zábavné Rébusy

a Švandovu šachovnici. V časopise byla stále

nejobsáhlejší část jednotlivých čísel věnována próze, a to zejména povídkám. Jejich podtituly - kresba dle života, silueta, štědrovečerní povídka, humoreska, pražský obrázek, vánoční obrázek ze vsi, obrázek z malého města, napovídaly o jejich rozmanitém tématickém zaměření. Jednotlivá čísla časopisu pravidelně zahajovaly Herrmannovy povídky z cyklu Bodří Pražané. Prozaickou část doplňovaly fejetony, novely, črty, soudničky, divadelní kritiky a

pořekadla. Atraktivními se staly

ilustrované cykly anekdot. Součástí literárního obsahu byly také cykly básní, balady, romance a veršované pohádky. Ilustrace doplňovaly literární obsah časopisu.

43

Při vydání pátého ročníku v roce 1886 byl již první svazek Švandy dudáka rozebrán a k dostání byla pouze některá jednotlivá čísla tohoto svazku. Čtyři roky po založení se tak Švanda dudák stal jedním z oblíbených zábavných časopisů. Herrmann se opakovaně snažil oslovit co nejširší vrstvy českých čtenářů, inzeroval časopis jako laciné čtení, ale jeho úroveň pečlivě hlídal a i při finančních obtížích se snažil tuto úroveň stále zlepšovat. Oblibu a stoupající úroveň humoristického časopisu Švanda dudák dokazuje i to, že tehdy již známí spisovatelé vítali možnost pravidelně publikovat své práce na stránkách Švandy dudáka. Období vydávání časopisu Švanda dudák vlastním nákladem v letech 1882 až 1886 znamenalo pro Herrmanna nejen to, že vstoupil do povědomí čtenářů jako spisovatel, ale také, že se uvedl jako redaktor vlastního humoristického časopisu. Po prvních úspěších časopisu Švanda dudák Herrmanna začaly oslovovat i další beletristické časopisy a žádaly jeho příspěvky. Ačkoliv místo soudního referenta přivedlo Herrmanna v roce 1885 zpět do Národních listů, prioritní postavení měl pro Herrmanna v této době Švanda dudák. Podařilo se mu skloubit práce v obou redakcích, ale knižně vycházely v této době zejména práce otištěné na stránkách Švandy dudáka. Herrmannův neilustrovaný

Švanda dudák se udržel v konkurenci dalších

zábavných časopisů. Svědčí o oblibě českého literárního humoru u čtenářů. Herrmann správně rozpoznal mezeru mezi zábavnými a poučnými časopisy tohoto období,

nabídl čtenářům něco zcela odlišného a trefil se do jejich vkusu. V pátém

ročníku pak dokázal skloubit kvalitní literární obsah s ilustracemi ve formátové větším časopisu. Přesto, že Švanda dudáka se stal žádaným humoristickým časopisem, předplatné časopisu nepokrylo veškeré náklady na vydávání a financování přispěvatelů. Dluhy, které Herrmannovi vznikly při vydávání časopisu, musel nutně řešit. Díky tomu, že měl Švanda dudák dobré recenze, mohl oslovit nakladatele Františka Topiče a prodat mu do nákladu Švandu dudáka. Tato spolupráce se během následujících let ukázala pro obě strany velmi prospěšná.

44

3.3. Druhá etapa vývoje časopisu Švanda dudáka (Období 1887 až 1899, ročníky 6-18)

3.3.1. Ilustrovaný čtrnáctideník

Rok 1887 byl nejen rokem šestého ročníku Švandy dudáka, ale především se od tohoto roku stal nakladatelem časopisu František Topič18, který tak zahájil dlouholetou spolupráci s Ignátem Herrmannem. Topič zůstal nakladatelem Švandy dudáka po celou dobu jeho vydávání. Smlouva mezi majitelem a redaktorem časopisu Švanda dudák Herrmannem

Ignátem

a pražským knihkupcem Františkem Topičem o „nakladatelství

humoristického časopisu Švanda dudák“ je datována 14. prosincem 1886. Za cenu 500 zlatých přenechal I. Herrmann nakladatelství časopisu na dobu pěti let Františku Topičovi, a to od prvního čísla šestého ročníku. Předcházejících pět ročníků zůstalo ve vlastnictví Ignáta Herrmanna. František Topič převzal s nakladatelstvím také veškerou agendu spojenou s vedením redakce časopisu Švanda dudák, administrační práce, platil honoráře autorům, zajišťoval papír pro tisk časopisu, měl na starosti výběr tiskárny. Za to získal výnosy z předplatného, poplatky z inzercí, určoval lhůty, ve kterých měl časopis vycházet, výši předplatného, formát časopisu a jeho typografickou úpravu. Obě strany také souhlasily s tím, že po dobu pěti let nezaloží, nekoupí nebo nepřevezmou v náklad jiný humoristický časopis. Ignát Herrmann se zavázal, že nebude pracovat v redakci jiného humoristického časopisu, ani do jiného humoristického časopisu nebude literárně přispívat. Ignát Herrmann zůstal redaktorem Švandy dudáka, podmínky určovala speciální smlouva. Vedle honoráře za redigování časopisu dostával Herrmann zvláštní honorář také za články, které psal pro Švandu dudáka. V jiném časopise mohl tyto práce publikovat až po uplynutí roční lhůty od uveřejnění ve Švandovi. Ignát Herrmann měl na starosti také redakční příspěvky, časopisy a knihy k recenzím a nedoplatky za starý ročník. Šestý ročník přinesl tedy čtenářům, kromě nového nakladatele časopisu, také zcela novou podobu Švandy dudáka. Časopis vycházel dvakrát měsíčně, vyšlo

45

celkem 24 čísel a jednotlivé číslo mělo i s přílohami zhruba deset až čtrnáct stránek. Došlo také k výraznému zvětšení formátu časopisu a nechyběly ilustrace. Podtitul šestého ročníku zůstával jako v předchozích letech Poutník humoristický. Herrmann, který stále usiloval o ilustrovaný časopis, mohl v šestém ročníku čtenářům předložit o 100 ilustrací více než v předešlém ročníku. Lákadlem pro čtenáře byla nová grafická podoba titulního listu. Mikoláš Aleš byl autorem obrázku postavy dudáka se skupinou lidí v lidových krojích u názvu časopisu, tato ilustrace se stala od šestého ročníku nedílnou součástí záhlaví každého čísla časopisu. Naprostou novinkou pro čtenáře byla příloha nazvaná Švandovy dudy19, která byla součástí každého čísla a obsahovala drobné neliterární rubriky a inzeráty. Také obsahová náplň časopisu se ještě rozšířila. Nejrozsáhlejší byla část prozaická, ve které největší díl měly opět povídky s různým zaměřením. Pokračoval Herrmannův povídkový cyklus

Bodří Pražané. Vedle povídek časopis přinesl

čtenářům fejetony, črty, satirické články, drobné anekdoty, ilustrované cykly anekdot, cykly ilustrací bez textu, aforismy a pořekadla. Nechyběly překlady, básně, epigramy a žertovná rýmování, hádanky, rébusy a Švandova šachovnice. Zajímavostí byly nové rubriky Ilustrované měsíce, Ilustrované národní písně a říkadla, Obrázkové drobnosti a nápady a Drobnosti bez obrázků. V šestém ročníku také Herrmann autorsky vstoupil do zavedené rubriky divadelních kritik Z poslední galerie a nahradil tak dosavadního autora rubriky Karla Šípka. Poprvé čtenářům představil svého divadelního kritika Vavřince Lebedu, který záměrně špatnou češtinou komentoval události z divadelního prostředí. Švanda dudák odstartoval něco zcela neobvyklého pro české časopisy a Vavřinec Lebeda mu postupně získal velký věhlas. Herrmann dokonce pořádal jako Vavřinec Lebeda besedy se studenty. V příloze Švandovy dudy otiskl Herrmann recenzi z Národních listů, která upozorňovala čtenáře na změnu nakladatele Švandy dudáka: „[…] Švanda je rozhodným obohacením domácího našeho časopisectva. Jak známo vydával redaktor jeho, pan Ignát Herrmann, „Švandu“ dříve v sešitech pětinedělních, a získav mu obliby odhodlal se pak, že jej od 1. ledna 1887 za pomoci čilého nakladatele p. Fr.

46

Topiče změní na čtrnáctidenník, později snad i týdenník. Jednalo se tedy při opravdové snaze hlavně o to, aby „Švanda“ dokázal, že jde cestou úplně svou, že razí českému humoru dráhy nové, že není napodobitelem ani škůdcem ostatních našich časopisů humoristických, zkrátka, že jakožto časopis naskrz původní a také veskrz dobrý má rozhodně právo na existenci svoji – a toho všeho dokázal již skutkem tak, že obliby u čtenářstva přibývá mu téměř denně… České rodiny obdržely „Švandou Dudákem“, v obdobě jeho nynější, dar skutečný.“20 V sedmém ročníku (1888) se Herrmannovi a Topičovi podařilo dodržet sliby, které publikovali na stránkách časopisu. Švanda dudák byl vydáván v tomto roce znovu ve zvětšeném formátu se značným počtem ilustrací. Ohlas dokonce předčil Herrmannovo očekávání a časopis vycházel po celý rok pravidelně dvakrát měsíčně. Přes značný počet a rozsah Hermannových příspěvků, dostali na stránkách časopisu větší prostor i další autoři. Časopis

opět

přinesl

čtenářům

oblíbené

krátké

prózy

převážně

s humoristickým zaměřením, básně, epigramy, aforismy, črty, povídky, povídkové cykly, humoresky, satirické články a fejetony. Opět nechyběly překlady zahraničního humoru. Změnily se názvy oblíbených rubrik, čtenáři našli v tomto ročníku rubriky Obrázkové drobnosti, žerty a nápady, Ilustrované národní popěvky a říkadla. Pátý, šestý a sedmý ročník Švandy dudáka se výrazně lišily formátově, obsahově si však byly blízké. Herrmann každý rok zaváděl nové rubriky nebo upravoval zavedené rubriky. Kromě příspěvků se v časopise snažil pobavit hádankami, rébusy a šachovnicemi.

3.3.2. Měsíčník bez ilustrací

Po nadějném rozjezdu Švandy dudáka v šestém a sedmém ročníku se Herrmann s nakladatelem Topičem museli, počínaje osmým ročníkem v roce 1889, vrátit k vydávání měsíčníku a podstatnému zmenšení

formátu časopisu a také

ustoupit od ilustrování Švandy dudáka. Dvouleté úspěšné období formátově většího a ilustrovaného Švandy dudáka bylo přerušeno v důsledku nestabilní finanční situace

47

v Topičově nakladatelství. Ignát Herrmann jako redaktor a František Topič jako nakladatel se ke změnám ve vydávání a formátu Švandy dudáka vyjádřili na stránkách časopisu: „Novým, osmým to již ročníkem (1889) života svého vrací se „Švanda dudák“ k úpravě sešitové, na způsob oné, v jaké původně do světa vycházel. Dvouleté vydávání „Švandy“ ve formě časopisové poučilo nás, že „Švanda“ v knížkách byl našim čtenářům milejším… Když jsme přede dvěma roky změnili „Švandu“ ve čtrnáctidenník, činili jsme tak s nadějí, že nám bude za krátko dopřáno vydávat „Švandu“ týdně a k tomu připravovali jsme se změnou formátu. Avšak očekávání naše nesplnilo se. […] Povíme upřímně, že za panujících literárních poměrů českých s množstvím výborných a nákladných obrázků zahraničních časopisů konkurovat nemůžeme. […] Bude-li se nám dařiti lépe, přibude-li nám odběratelů, uzná-li se i v širších kruzích, že také slušný humor má místo v literatuře, počneme ihned stránky „Švandovy“ ozdobovat znova obrázky.“21 Švanda dudák doplatil také na konkurenci dalších humoristických časopisů, které v průběhu 80. let a 90. let 19. století s kolísavým úspěchem začaly vyhledávat české čtenáře. Největším konkurentem byl

týdeník Humoristické listy se svým

velkým formátem, celostránkovými ilustracemi a ilustrovanými cykly anekdot. Ale i Humoristické

listy,

které

si

držely

post

nejoblíbenějšího

ilustrovaného

humoristického časopisu, v průběhu 80. a 90. let otiskovaly i pokleslý politický humor. Odliv čtenářů se snažily zastavit zařazováním nových příloh jako byla Hudební příloha nebo Encyklopedie humoru a vtipu. V 80. letech zanikl oblíbený humoristický časopis Paleček. Koncem 80. a počátkem 90. let si skupiny humoristů a karikaturistů zakládaly vlastní časopisy se satirickopolitickým zaměřením. Začal vycházet už zmíněný satirickopolitický obrázkový týdeník Šípy a v roce 1890 se přidal

barevný humoristicko-satirický měsíčník Rašple, rovněž s politickým

zaměřením. Rostoucí dynamika veřejného života od 90. let 19. století způsobila, že si některé české listy sice zajistily lepší finanční podmínky podpořené politickými stranami, ale díky tomu se neubránily politickému zaměření a odbočení z cesty

48

čistého humoru. Navíc u stranických periodik byl odběr listu spíše demonstrativním gestem, než oceněním jeho kvalit. Ekonomické možnosti nakladatele a vydavatele Švandy dudáka, již zmíněné konkurenční časopisy a nízký počet předplatitelů, který nestačil na uhrazení nákladů spojených s ilustrováním časopisu, byly hlavním důvodem toho, že časopis začal vycházet opět jako neilustrovaný měsíčník. Bohužel tato situace se nezměnila ani v dalších ročnících a časopis zůstal beze změn dalších deset let. Švanda dudák se tedy vrátil k původní úpravě

a znovu byl časopisem, který se věnoval pouze

českému slovesnému humoru. V časopise, který vycházel jako měsíčník, měli autoři jistě daleko menší možnost

publikovat.

Jak

vyplývá

z Herrmannovy

korespondence

uložené

v Literárním archivu hradeckého muzea, autoři nadále posílali velké množství příspěvků, i když Švanda dudák značně omezil frekvenci vydávání. Díky tomu mohly ročníky 14 (1895) a 15 (1896) vyjít dokonce bez jediného Herrmannova příspěvku. Bohužel postupně se i osvědčení autoři odmlčeli. S končícím sedmnáctým ročníkem se tedy z těchto důvodů Herrmann jménem redakce omlouval čtenářům za nepravidelné vydávání Švandy dudáka, které vysvětloval nedostatkem kvalitních příspěvků a výše zmíněným odmlčením pravidelně přispívajících autorů. Do dalšího osmnáctého ročníku sliboval zlepšení této situace. Přes nelehkou situaci se Herrmann snažil udržet rozmanitost příspěvků. Z časopisu zmizely rubriky doplněné ilustracemi, rébusy a šachovnice pro čtenáře. Náplň měsíčníku obstarávaly povídky, humoresky, črty, fejetony, soudničky, divadelní kritiky, veršované balady, epigramy a veršované pohádky. Začaly se objevovat příspěvky připomínající scénické výstupy a úryvky divadelních scénářů. K prozaické a veršované části se - po čtyřleté pauze v letech 1890 až 1893 - opět připojila rubrika překladů nazvaná Z cizích luhů, ve které čtenářům představoval Herrmann práce českých překladatelů. Herrmann v polovině 90. let 19. století prosadil u nakladatele F. Topiče zavedení nové knižní edice, která by souvisela s časopisem Švanda dudák. Knižní edice se sice v této potýkaly s nezájmem čtenářů, ale Čítárna Švandy dudáka si

49

velmi záhy získala velkou oblibu a zajistila tak příliv nových čtenářů pro tento časopis. Od roku 1895 Herrmann začal v Topičově nakladatelství tuto

edici

redigovat. V Čítárně Švandy dudáka vycházely nejen jeho práce, ale i díla autorů publikujících na stránkách Švandy dudáka. povídek Páté přes deváté

Herrmann představil výbor svých

a práce Svatopluka Čecha, Václava Hladíka, Josefa

Krušiny, Karla Legera, Ladislava Luise, Karla Václava Raise a Václava Štecha. V období let 1887 až 1899 sice podle kladných ohlasů v tisku a poznámek z pozůstalosti I. Herrmanna stoupala obliba a poptávka po časopise Švanda dudák, ale časopis stále bojoval s nedostatečným počtem předplatitelů. Ale nejen Švanda dudák měl stále problémy s potřebným počtem předplatitelů. Již v roce 1882 se v Literárních listech objevil článek Čím hyne české časopisectvo?, ve kterém jeho autor přesně vystihl stále přetrvávající problémy se střídavým odlivem čtenářů a předplatitelů u všech českých humoristických časopisů. „Literární poměry u nás jsou zcela jiné nežli u jiných, i malých národů. U nás se literatura nestala ještě potřebou každého vzdělance a každého, kdož se vzdělávat chce, proto vydavatelstvu českému pořád ještě s velikými nesnázemi zápasit jest pro nedostatek odběratelův a ještě více platitelů. […] Počet odběratelů našich časopisů bez toho je tak nepatrný, že i když každý odběratel své povinnosti náležitě a v čas dostojí, nakladatel beze ztráty hmotné a se skrovničkým věru ziskem časopis vydávat může. Máť zajisté i vydavatel své povinnosti nemalé i ku svým spolupracovníkům i k tiskárně, jimž musí dostát řádně a v čas, obyčejně číslo od čísla. Jak pak může vydavatel vynakládat na časopis, jejž přece vydává na prospěch svých čtenářů, veliké sumy peněz na jednou, když pánům odběratelům neuráčí se včas složit svou povinnou skrovnou hřivnu? Jak může pro svůj časopis získat a udržovat dobré spolupracovníky, když jim nemůže ani skrovničkého honoráře zaplatit. […] A přece nemůže se o našich časopisech tvrdit, že by se dotěrným způsobem čtenářstvu svému vnucovaly, jak to činívají často podniky německé.“22 Snaha I. Herrmanna a F. Topiče udržet Švandu dudáka i jako měsíčník přinesla nakonec ovoce. Pomohlo také to, že největší konkurent - Humoristické listy – se v této době ustrnul ve vývoji. Čtenáři nenašli v této době v Humoristických

50

listech žádné novinky, časopis měl pouze jediného ilustrátora a jeho podoba se takřka neměnila. V roce 1899 mohl na posledních stránkách osmnáctého ročníku Švandy dudáka Herrmann jménem redakce čtenářům

oznámit výraznou změnu

nejen

periodicity vydávání, ale i v podobě Švandy dudáka. „[…] Setrvávaje v zásadě na posavadním programu svém, abychom totiž přinášeli zábavné čtení zrna humoristického, rozmarného, obveselujícího a osvěžujícího. Přitom budeme pěstovat humoristickým i satirickým způsobem záležitosti časové, literární, divadelní i společenské. Aby pak Švandovi Dudáku dodáno bylo pestrosti a rozmanitosti, budeme jeho čísla ozdobovat obrázky. […]“23 Herrmann se do roku 1899 stal uznávaným redaktorem, přispělo k tomu nejen redigování humoristického Švandy dudáka, ale také jeho působení v Národních listech. V Národních listech se prosadil na pozici soudního referenta a od roku 1892 začal pravidelně přispívat do nedělní zábavní přílohy. Do této přílohy musel dodávat příspěvek jednou týdně až do roku 1899. Švanda dudák, který v letech 1887 a 1888 vycházel dvakrát měsíčně, také vyžadoval velké množství příspěvků. Zábavní příloha Národních listů a

časopis Švanda dudák měly podobný charakter a také typ

příspěvků volil Herrmann pro obě redakce podobný.24

I když se Herrmann stal

v této době respektovaným redaktorem Národních listů, redakci Švandy dudáka neopustil a podařilo se mu v dalších letech uchopit příležitost a několik dalších ročníků Švandy dudáka dokonce předstihlo v oblibě Humoristické listy.

3.4. Třetí etapa vývoje (Období let 1900-1914, ročníky 19 až 33)

3.4.1. Ilustrovaný týdeník

Počátek 20. století některé české humoristické časopisy takzvaně zaskočil. Humoristické listy neopouštěly politický humor a setrvávaly v zavedeném

51

stereotypu. Další

časopisy nezachytily nastupující vývojové tendence v oblasti

českého časopisectva a zcela zanikly nebo splynuly s jinými časopisy. Zábavný ilustrovaný časopis s naučným zaměřením Světozor tak splynul v roce 1900 s týdeníkem Zlatá Praha. Zanikl časopis Nový Paleček. Politicky zaměřené časopisy Šípy a Rašple dostaly v následujících letech další konkurenci. Na počátku 20. století

se v českých časopisech projevil celkový trend

odklonu od politického života ke společenským tématům. Právě Švanda dudák byl jedním z prvních humoristických časopisů, který tento nový směr zachytil. Časopis prošel změnou vzhledu, kterou čtenáři okamžitě ocenili zvýšeným zájmem. Už během prvního ročníku této etapy se výrazně rozšířil i okruh předplatitelů časopisu. Švanda dudák začal mít svůj vlastní styl humoru, autoři se nebáli nově se utvářejícího černého humoru. Humor Švandy dudáka a schopnost zachytit nové trendy posunuly Švanda dudák po dlouholetém konkurenčním boji o čtenáře do popředí českých humoristických časopisů.

Jeho obliba u čtenářů velmi vzrůstala.

Švanda dudák si po roce 1900 na několik let udržel vysokou úroveň mezi humoristickými časopisy a do českého prostředí zavedl řadu nových výtvarných podnětů. Titulní list jednotlivých čísel s nápaditými secesními motivy výtvarně předčil podobu titulního listu Humoristických listů. I další ilustrace Švandy dudáka přesahovaly dobový průměr.

Zárukou kvality textové části, která neustále

převažovala nad ilustracemi, byl pro kritiku i čtenáře Ignát Herrmann. „[…] Co dnes jméno pana Herrmanna jako literáta váží, to váží jedině tíhou svých uměleckých snah, jedině ovocem svého vlastního úsilí. Hýčkán nebyl náš autor ani v životě denním ani v životě literárního světa. Málo kdo probíjel se tak těžce, ale při tom houževnatě jako pan Herrmann za počátků svého Švandy dudáka. […] Stojí před námi vyspělý autor, vědomý svých snah, beroucí se za vytčeným cílem. […] Pan Herrmann jako humorista srostl v představách čtenářů se jménem Švandy dudáka, časopisu jím založeného, jejž dovedl si udržet v dobách nejtěžších krizí. Švanda dudák byl po léta a je vlastně podnes jediným ohniskem rázovitého humoru českého. Přísnou, vybíravou rukou redigován udržoval se vždy na jisté umělecké výši. […].“25

52

Švanda dudák patřil cenou k levnějším zábavným časopisům a mohl tedy oslovovat široký okruh čtenářů, ale výběr příspěvků volil Herrmann především s ohledem na specifickou skupinu čtenářů. Jednalo se zejména o vzdělané příslušníky střední třídy. Ani v předchozích obdobích, kdy časopisu hrozilo, že přestane vycházet, nesáhl Herrmann k pokleslému žánru humoru nebo laciným anekdotám, kterými by se rozhodně zavděčil širšímu okruhu čtenářů.

Že se kvalitu literárních

příspěvků Herrmann snažil držet stále na vysoké úrovni, potvrzuje i Josef Lada ve svých vzpomínkách.. „[…] Tak tedy jsem ty dva svazky Švandy dudáka mnohokrát prohlédl a přečetl a obrázky i články stále více se mi líbily. Právě i ty stati, třeba byly psány češtinou a slohem jen pro literární labužníky. Ale na mne dýchala z těch článků vůně českých luhů, vesniček, lesů i prostředí rodinných jako z Alšových či Kašparových kreseb. […].“26 Švanda dudák nastolil nový trend mezi českými humoristickými časopisy. Z hlediska změn v podobě časopisu byl přelomovým již úvodní devatenáctý ročník této etapy.

Časopis začal vycházet jako týdeník a dostal také nový podtitul

Humoristický týdenník nepolitický. Redaktor Ignát Herrmann a nakladatel František Topič tak dodrželi v předcházejícím ročníku slibované změny. V příloze prvního čísla v redakčním příspěvku Na počátku nové pouti Švandy dudáka I. Herrmann s F. Topičem mimo jiné uvedli: „[…] A prvým tímto číslem nového, již XIX. ročníku, vysíláme Švandu ke všem starým přátelům svým a ku přátelům humoru vůbec jako ilustrovaný týdeník. […] Nechceme plýtvat sliby, ale vynasnažíme se, abychom Švandou Dudákem poskytli českému čtenáři co nejlepší časopis humoristický. Setrvávajíc na posavadním programu svém, budeme vedle obsahu čistě literárního pěstovat způsobem humoristickým i satirickým také záležitosti časové, literární, divadelní, společenské, provázející text obrázky. […] Zveme všechny posavadní odběratele i všechny přátele humoru vůbec, aby Švandu Dudáka na nové jeho pouti věrně provázeli. Čím větší bude účastenství obecenstva, tím většího zdokonalení bude se moci dostati tisku.“27 V roce 1900 tak vyšlo celkem 52 čísel, jednotlivá čísla měla 12 až 20 stran. Nejrozsáhlejší byla opět prozaická část. Novinkou byly romány na pokračování,

53

národopisné črty, literární capriccio, kuplety, burlesky, bajky, texty písní i s notami, dále fejetony, povídky, humoresky, divadelní monology, scénické výstupy. Časopis přinesl také poučné články pro mládež, etnografické studie, nechyběly překlady cizojazyčného humoru. Na stránky časopisu se vrátily ilustrované cykly anekdot v rubrice Nápady ilustrované. Veršovaná část přinášela balady, romance, epigramy, veršované legendy a žertovná rýmování. Nové rubriky, které Herrmann prosazoval, měly také rozšířit okruh čtenářů. Jako milovník a propagátor správné češtiny zavedl rubriku s názvem Páté přes deváté, kde ve spolupráci se čtenáři a autory publikoval „hříchy proti duchu a hudebnosti mateřštiny, proti mluvnici, pravopisu a slovosledu“. Začala vycházet také rubrika Klasobraní. Název této rubriky si Herrmann vypůjčil z Humoristických listů, do kterých byla zařazena

již v roce 1882 a zahrnovala ilustrované anekdoty a

obrázky s vtipnými komentáři spisovatelů. Ve Švandovi ji Herrmann zavedl až po roce 1900 a upozorňovala humornou formou na nepřesnosti a neodborné používání spisovné češtiny v tisku. Tyto rubriky už v časopisu zůstaly. Literární náplň časopisu zpestřovaly ilustrace a čtenáři se začali pravidelně setkávat také s přílohou. Ačkoliv redakce na sklonku 18. ročníku slibovala čtenářům novou přílohu časopisu pouze jednou měsíčně, od 19. ročníku byla příloha nazvaná Švanda dudák součástí každého čísla časopisu. Vycházela buď v inzertní formě. Textová příloha

textové nebo

obsahovala redakční listárnu, drobné anekdoty,

básně, informace o knihách Topičova nakladatelství - o vydaných

svazcích

Sebraných spisů Jana Nerudy, Svatopluka Čecha a od roku 1905 i Ignáta Herrmanna. V roce 1900 v 19. ročníku vyšla také první monotématická příloha Švandy dudáka (příloha k č. 13), která byla celá věnována Světové výstavě v Paříži. Inzertní příloha obsahovala pouze inzeráty nejrůznějších firem a jednotlivců. Inzerce se tak stala běžnou součástí Švandy dudáka, stejně jako tomu bylo u ostatních časopisů. Od dvacátého ročníku, který vycházel v roce 1901, připravil pro čtenáře Švandy dudáka navíc ještě dvě další samostatné přílohy. První přílohou byl Paleček inzerovaný jako Sborník humoru z cizích luhů. F. Topič a I. Herrmann převzali tento časopis po dohodě od dosavadního vydavatele a redaktora Nového Palečka F.

54

Kožíška. Paleček jako příloha Švandy dudáka obsahoval překlady prací zahraničních autorů. Druhou přílohou Švandy dudáka se stala ediční řada Čítárna Švandy dudáka, ve které měly nadále vycházet vybrané tituly autorů Švandy dudáka. Tyto přílohy nebyly povinnou součástí časopisu a předplatitelé nemuseli tyto přílohy odebírat. Vedle těchto úzce specializovaných literárních příloh byly od 20. ročníku součástí jednotlivých čísel časopisu tři nestránkované přílohy nazvané Švanda dudák a označené římskými čísly I – III. V nich vycházela Listárna redakce, inzeráty různých firem, upoutávky na produkci Topičova nakladatelství, drobné ilustrace a redakční upozornění pro čtenáře. Švanda dudák se na počátku nového století nejen stal, jak uvedli Herrmann s Topičem na stránkách časopisu28, jediným českým nepolitickým humoristickým časopisem, ale začal stoupat na první pozici mezi ostatními humoristickými časopisy. Švanda dudák úspěšně oslovoval své čtenáře pravidelně každý týden, a to pro Herrmanna jako jediného redaktora časopisu znamenalo nárůst redakční a autorské práce. Jak už jsem uvedla, pozadí redakční práce bylo u časopisů čtenářům většinou skryto, bylo známo pouze jméno odpovědného redaktora a nakladatele. To byla obvyklá praxe. U Švandy dudáka poodhalil situaci v redakci Herrmann právě v průběhu roku 1900. Jak vyplývá z dochované korespondence Ignáta Herrmanna Topičovi žádal Herrmann v dopise ze 17. listopadu 1900 F. Topiče, aby mu od 1. 12. 1900, tedy pro dvacátý ročník, poskytl a honoroval dva redakční spolupracovníky. Žádal o redaktora, který by se zabýval četbou došlých rukopisů. Jako důvod Herrmann

uváděl, že chce být zbaven této úmorné a zdržující práce.

Druhý

spolupracovník by se zabýval četbou, tříděním a úpravou drobností, anekdot a textů k obrázkům pro tisk. Bohužel, získat spolupracovníky se Herrmannovi podařilo až o šest let později. Úspěch a

obliba časopisu umožnila rozšíření dosud jednočlenné

redakce Švandy dudáka. Rok 1906 a 25. ročník časopisu přinesl Herrmannovi vytouženého spolupracovníka, a to poprvé od založení časopisu. V 27. čísle pětadvacátého ročníku oznámila redakce a vydavatelství časopisu čtenářům a odběratelům: „Ve snaze, abychom Švandu dudáka také v části ilustrační zdokonalili,

55

vyžádali jsme si spolupracovnictví osvědčeného odborníka a podařilo se nám získat přátelskou redakční pomoc Artuše Scheinera,

umělce osvědčeného, ilustrátora

dávno uznávaného doma i za hranicemi, kterýž ochotně se podjal redakce obrázkové části Švandy dudáka, zajistiv si vzácné přispívání vynikajících, rázovitých malířů českých. Redakce takto posílená vynasnaží se nadále ze všech sil, aby ve Švandovi dudákovi bylo soustředěno vše nejlepší z oboru českého humoru literárně i štětcem, a pevně doufá, že snaha její setká se s uznáním a hojným účastenstvím českého obecenstva.“29 Od druhého pololetí tohoto ročníku se tedy redaktorem ilustrací stal Artuš Scheiner, dlouholetý ilustrátor Švandy dudáka. Přítomnost dalšího redaktora znamenala pro časopis přelom v redakční práci, kterou dosud vykonával pouze Ignát Herrmann sám. Z činnosti výtvarného redaktora a ilustrátora vyplývalo zdokonalení časopisu po stránce výtvarné, zařazení výrazně vyššího počtu ilustrací. Redakční spolupracovník vydržel v redakci Švandy dudáka ještě v následujícím ročníku, který byl výtvarně nejlepší od počátku této etapy, také rozměr ročníku byl dosud největší. Švanda dudák jako ilustrovaný týdeník vycházel pouze sedm let, od roku 1900 do roku 1907. Rok 1907 znamenal pro Švandu sice pouze krátkodobé, ale výrazné změny. Přibylo více překladů cizího humoru a nová rubrika Hudební skladba. Vedle tradičních krátkých próz, prací na pokračování a veršů, se ve Švandovi objevily jubilejní články, které připomínaly výročí autorů časopisu. Byla zařazena i řada příspěvků memoárového charakteru.

3.4.2. Ilustrovaný měsíčník

Švanda dudák o výsadní postavení mezi humoristickými časopisy přišel a redakce Švandy dudáka musela v závěru roku 1907 oznámit: „Od nového roku vycházet bude Švanda Dudák jako měsíčník, a to v sešitech onoho menšího formátu čtvercového, v jakém vycházel až do loňského roku. […] K této změně dochází po rozhodnutí nakladatelství hlavně z příčiny, že přes množství uměleckých ilustrací, jimiž strany Švandovy zejména v posledních dvou ročnících byly vyzdobovány,

56

nejevilo obecenstvo tolik hmotného účastenství, jakého bylo třeba k uhrazení nákladů na ilustrace a reprodukce jejich. […] Bude sice Švanda i jako měsíčník přinášet ilustrace, ale hlavním jeho obsahem bude žertovné čtivo, veršem i prózou. […]“30 V prvním desetiletí dvacátého století také začaly se střídavými úspěchy vycházet další časopisy, které znamenaly pro Švandu dudáka novou konkurenci. Ilustrované Šípy zanikly v roce 1907. Nejvíce se objevovaly nové humoristické časopisy se zaměřením na politický humor a satiru. Zábavné časopisy, které se staly listem některé z politických stran, se musely smířit s podřízeností této straně. I když jejich trvání nebylo většinou dlouhé, po určitou dobu způsobovaly odliv čtenářů. V průběhu roku 1906 vycházel satirický ilustrovaný časopis Neruda, posléze pod názvem Nový Neruda. Pouze rok se udržely časopisy Šibeničky a Svítilna. Od roku 1909 byl vydáván ilustrovaný zábavný časopis Kopřivy orientovaný na sociální a politickou satiru. Časopis vznikl jako tendenční satirický list Českoslovanské sociálně demokratické strany. Se satirickým a humoristickým časopisem Karikatury se mohli čtenáři setkávat v letech 1909 až 1914. Tento list s protirakouskou, protiklerikální a antimilitaristickou orientací založil Josef Lada. Až do roku 1924 byl vydáván politicko-humoristický list Rašple. V letech 1905 až 1914 doplnil řady zábavných časopisů nový sborník humoru, satiry a veselých písní Veselá Praha, který ale vycházel v malém formátu na nekvalitním papíře. Švanda dudák byl ze své první pozice mezi humoristickými časopisy sesazen v roce 1908 po reformě Humoristických listů, které změnily podobu a upoutaly mimo jiné i barevným provedením časopisu. Na prestižním místě vydržel Švanda dudák ale plných sedm let, což můžeme v tehdejší konkurenci humoristických časopisů považovat za velký úspěch. Hlavním důvodem neúspěchu byl jeho menší formát ve srovnání s Humoristickými listy, které svou převahu nad ostatními periodiky získávaly zejména velikostí formátu. V oblasti zábavných časopisů tak Humoristické listy převzaly pozici hlavního periodika. Čtenářskou oblibu si získaly také zavedením tzv. tematicky zaměřených čísel, které nasadily již v roce 1907 a v následujících letech už monotematická čísla vycházela několikrát za rok. Nejúspěšnější čísla se v dalších ročnících i opakovala (Sport, Sokolské číslo,

57

Vojenské číslo, Severní točna, Halleyova kometa). K tematicky zaměřeným číslům sáhl Herrmann ve Švandovi až po roce 1924. Snaha udržet Švandu dudáka jako ilustrovaný humoristický týdeník se nezdařila a od roku 1908 se Švanda dudák vrátil jako měsíčník ve formátu, který redakce zavedla od roku 1900. Časopis dostal nejen novou podobu, ale i nový podtitul Měsíčník humoristický.

Od tohoto ročníku chyběl Herrmannovi nejen

redakční spolupracovník, ale čtenáři už nenašli u časopisu ani inzertní přílohy. Za rok vyšlo celkem 12 čísel, ale jednotlivá čísla byla obsáhlejší, čítala až 32 stran. V roce 1912 se situace v redakci časopisu zlepšila a spolu s Herrmannem začali v redakci působit další dva redaktoři. Pro část literární to byl Karel Mašek a Artuš Scheiner pro část ilustrační, kteří zůstali v časopise i v dalších dvou ročnících. Od roku 1908 tvořily obsah časopisu především delší prozaické celky na pokračování, detektivní příběhy a tzv. profesní historky – požární řád, historky od soudu. K nejoblíbenějším patřily stále povídky s nápaditými podtituly – silvestrovská vzpomínka, železniční příhoda, strašidelná historie. Tradičně nechyběly překlady, veršované pohádky, drobné verše, bajky, dramatické útvary – scénáře a divadelní dialogy, etnografické studie. Švanda dudák poskytoval čtenářům stále nové rubriky, k první nazvané Nekrology přibyla později ještě rubrika Jubilejní. Ke konci etapy dostali příležitost zejména ilustrátoři v rubrikách nazvaných Obrázky z Prahy staré a mizející, Z potulek po Čechách, Z potulek Brněnských a Z ilustrátorových potulek světem. Výrazné zlepšení situace v redakci a nadějný vzestup Švandy dudáka zastavil až rok 1914. Tento rok však přinesl napjatou politickou situaci v Evropě. Kvůli válečným událostem se 33. ročník potýkal s problémy při tisku. V průběhu roku 1914 přistoupila redakce z ekonomických důvodů dokonce k vydávání dvojčísel. Švandu dudáka na

červenec–srpen 1914 mohli čtenáři získat dokonce až v březnu 1915.

Dvojčíslo za listopad–prosinec 1914 vyšlo až v červnu 1915. Ilustrace byly zařazeny sice i vícebarevné, ale ve velmi omezeném počtu. Nový ročník pro rok 1915 plánovala redakce a nakladatelství Švandy dudáka, jak uváděla v redakčních informacích čtenářům, vydat ještě během roku 1915.

58

K dalšímu vydávání časopisu Švanda dudák už nedošlo. První světová válka ukončila nejen dlouhou a úspěšnou etapu humoristického časopisu Švanda dudák, ale způsobila zánik i dalších časopisů, přestaly vycházet Karikatury, Rašple a Veselá Praha. Herrmann se v průběhu této etapy stal uznávaným spisovatelem, jehož příspěvky se vedle Švandy dudáka a Národních listů objevovaly i v řadě dalších novin a časopisů. Od roku 1905 začaly v nakladatelství F. Topiče vycházet Herrmannovy Sebrané spisy. V průběhu této etapy vyšlo

dvacet svazků

Herrmannových prací, mezi prvními svazky vyšly hlavně práce, které publikoval původně právě ve Švandovi. Ke konci etapy to pak byly také svazky s pracemi z Národních listů nebo svazky, ve kterých byly výbory prací z obou listů. Vedle jednotlivých svazků Sebraných spisů, které vydával F. Topič, vycházely některé Herrmannovy práce ještě samostatně. 31 Třetí etapu vývoje časopisu Švanda dudák ukončilo vypuknutí první světové války v roce 1914. V průběhu první světové války však už další ročník Švandy dudáka nevyšel. Český humor nebyl pro rakouskou vládu ve válečném období vhodný a Švanda dudák byl v roce 1917 definitivně vyškrtnut ze seznamu periodických časopisů.

3.5. Čtvrtá etapa vývoje časopisu Švanda dudák - obnovení časopisu (Období let 1924-30, ročníky 34-40)

3.5.1. Ilustrovaný čtrnáctideník

V průběhu první světové války zanikla velká část českých novin a časopisů nebo bylo v důsledku válečných událostí jejich vydávání nepravidelné. V květnu 1918 byly zastaveny i Národní listy, kam Herrmann pravidelně přispíval. V době, kdy byly zastaveny Národní listy, publikoval Herrmann svoje práce v literárním týdeníku Cesta. Poté, co znovu začaly vycházet, přispívat do jejich nedělní přílohy.

59

Ignát

Herrmann začal opět

Dvacátá léta dvacátého století byla oproti tomu nejen obdobím rozvíjejícího se samostatného československého státu, velkého hospodářského vývoje a politické plurality, ale i

obdobím velkého rozvoje české kulturní a společenské oblasti.

Zatímco v období před druhou světovou válkou

byla

hlavním centrem české

literatury a kultury Praha, ve 20. a 30. letech vznikala další centra kultury i v jiných městech, kde dostaly prostor nová vydavatelství a časopisy. V tomto období ale také zanikly zábavné časopisy, které vycházely vedle Švandy dudáka dlouhá léta. Byla to Zlatá Praha, Světozor, Rašple, nakrátko obnovené Šibeničky, ve 30. letech také Kopřivy.

Stále vycházely Humoristické listy, Lumír a

Zvon.

K obnovování

zastavených časopisů a novin docházelo pozvolna. České časopisy a noviny dostaly v mladé republice nové možnosti. Výrazný rozvoj zaznamenalo novinářství, noviny fungovaly jako reprezentant

jednotlivých politických stran. Po krátké odmlce

vycházely znovu Národní listy strany národně demokratické, dále agrární Venkov, České slovo strany národně socialistické, katolické Lidové listy. Objevila se i řada nových listů – Fronta, Lidové noviny, Přítomnost. Vycházela ale také celá řada regionálních listů. Stejná situace byla i v oblasti českého časopisectva. Vznikaly nové časopisy - Literární noviny, Literární rozhledy, Panorama, Tvorba, z nichž některé se udržely po celou dobu první republiky.

Spektrum nových českých

časopisů bylo tudíž velmi rozsáhlé a konkurence velká. Zatímco v předválečné době se mohly české časopisy počítat na desítky, od 20. let 20. století byl jejich počet těžko vyčíslitelný. V příznivé atmosféře dvacátých let pak došlo také k obnově vydávání časopisu Švanda dudák. Ignát Herrmann v roce 1924 sedmdesátiletý autor na vrcholu popularity, uznávaný redaktor Národních listů, redaktor třiatřiceti ročníků úspěšného humoristického časopisu Švanda dudák by sám s největší pravděpodobností už na další pokračování

svého časopisu netrval. K obnovenému vydávání časopisu

přispěla poptávka po dalším humoristickém časopise v poválečných letech a také situace v redakci Humoristických listů, ve kterých ve 20. a později i ve 30. letech vycházela převážně anonymní tvorba. K vydání 34. ročníku Švandy dudáka byl zvolen rok 1924, kdy Herrmann oslavil životní jubileum. V

60

období dvacátých a

počátku třicátých let byl uznávaným spisovatelem a žurnalistou a díky jeho popularitě byla také řada jeho prací převedena do divadelní a filmové podoby. Na nové vydávání Švandy dudáka upozorňovalo Topičovo nakladatelství upoutávkami v nejrůznějších novinách a časopisech. „Přes tři desetiletí vycházel, tisíce lidí těšil, tisíce mrzoutů rozesmál, tisíce vrásek vyhladil a přece i jemu bylo souzeno v osudném válečném roce 1914 zmlknout, dát si ústa na zámek, zalézt v ústraní a vypít až do dna všecku tu válečnou bryndu hořkosti, na kterou ještě dnes vzpomínáme s tesknotou. Dnes jej po válečné době a poválečné odmlce křísíme k životu s pevnou nadějí, že přišla jeho pravá chvíle a že přijdeme tím vhod tisícům čtenářů, jimž po léta chyběl tento koryfej českého humoru. […] Teprve nyní jak se patří rozkvete a pod volným svobodným nebem českým a za nových šťastnějších poměrů, kdy v redakcích humoristických listů už nestraší stín byrokracie a rákoska censorova.“32 Kromě výše zmíněných upozornění otiskly recenze na obnovený časopis Lidové listy, Lidové noviny, Národní listy, Národní politika, Náchodské listy a Nový lid. Vedle příznivých ohlasů se ale tentokrát objevily i kritiky. Duch času vycházející v Moravské Ostravě dokonce přirovnal Švandu dudáka k mrtvole a mumii, velkou kritiku si vysloužil také druhý redaktor časopisu Karel Horký.33 Švanda dudák začal znovu vycházet téměř po deseti letech, na rozdíl od předcházejících období ve zcela jiných podmínkách. Vzhledem k podobě časopisu je patrné, že finanční podmínky dovolovaly větší formát i zařazení velkého počtu ilustrací. Časopis vycházel dvakrát měsíčně a dostal nový podtitul Humoristický čtrnáctideník. Grafická podoba titulních listů ročníku a jednotlivých čísel zůstala zachována.

K vydávání časopisu opět pomáhalo zařazení inzerce na obálkách

jednotlivých čísel a v příloze, prezentovalo se zde také Topičovo nakladatelství se svou produkcí. Redakční spolupracovníci se stali naprostou samozřejmostí. Do nové etapy vstoupil časopis Švanda dudák se dvěma redaktory - Ignátem Herrmannem a Karlem Horkým. V roce 1928 vystřídal Karla Horkého v redakci Ladislav Tůma – Zevloun.

61

Vycházelo 24 čísel ročně, jednotlivá čísla byla šestnáctistránková, výjimkou byla obsáhlejší jubilejní čísla. Švanda dudák sázel opět na humor v nejrůznějších podobách, nejobsáhlejší byla prozaická část, která výrazně převažovala nad verši. Nejčastěji se čtenáři setkávali s rozsáhlými příspěvky na pokračování, které pouze doplňovaly povídky, črty, aforismy, ilustrované anekdoty a cykly anekdot, pohádky a žertovná veršování. Obohacením obsahu časopisu se staly divadelní historky. Nechyběly ilustrace, které byly i celostránkové a vztahovaly se k textu. Obsahově se tedy obnovený Švanda dudák blížil podobě předválečného časopisu. V časopise se objevila také staronová rubrika Z přespolního humoru, která navázala na původní oddíl Z cizích luhů a hájů.

Zde Herrmann znovu prosadil

ukázky nejlepšího

cizojazyčného humoru. Tato rubrika dostala velký prostor v jednotlivých číslech. Navázat na předchozí úspěšnou éru Švandy dudáka bylo po desetileté odmlce obtížné, autorský kolektiv prořídl, přišla také nová generace čtenářů. Herrmann v obnoveném Švandovi během této etapy

vsadil na jistotu a v časopise použil

zejména osvědčené tipy, které se objevily i v jiných časopisech a zaznamenaly u čtenářů úspěch. Redakce nekopírovala tyto typy bez rozmyšlení, snažila se je ve Švandovi vždy nějak ozvláštnit. V první řadě to bylo zavedení monotematických čísel,

která již získala

velkou čtenářskou oblibu v Humoristických listech, kde vycházela od r. 1907. Redakce Švandy dudáka připravila pro každý ročník jedno takto speciálně zaměřené číslo.

Na rozdíl od Humoristických listů, kde monotematická čísla vycházela

několikrát za rok, Švanda dudák si troufl většinou pouze na jediné. Příspěvky a ilustrace v těchto číslech se vztahovaly pouze k danému tématu. První monotematické číslo bylo součástí 34. ročníku. Redaktor Karel Horký tak připravil pro čtenáře jubilejní dvojčíslo (13 – 14) nazvané Svému milému tátovi Švanda dudák, které bylo věnováno Ignátu Herrmannovi k jeho 70. narozeninám. Pozvání přijali nejen dlouholetí spolupracovníci časopisu a Herrmannovi přátelé, ale také

další významní literáti a malíři. Svoje

vzpomínky a osobní vzkazy zde

publikovali Adolf Černý, Petr Bezruč, K. M. Čapek-Chod, Karel Červinka, K. B. Hájek, Karel Horký, Alois Jirásek, Karel Juda, Jaroslav Kvapil, Josef Loukota,

62

Alfons Mucha, F. S. Procházka, K. V. Rais, Antonín Sova, Karel Stroff, Václav Štech a Josef Štolba, přispěl i nakladatel František Topič. Množství příspěvků, blahopřání a vzpomínek, osobních dopisů pro I. Herrmanna v tomto speciálním dvojčísle, které rozsahem vydalo nejméně na tři čísla. Také speciální číslo (č. 17) 39. ročníku bylo s datací 8. srpna 1929 věnováno zakladateli časopisu Švanda dudák Ignátu Herrmannovi k jeho 75. narozeninám. Autoři a ilustrátoři časopisu a přátelé připravili Herrmannovi řadu příspěvků a ilustrací. Byli mezi nimi P. Cintal, L. Horák, J. Hošek, K. Juda, P. Nešvera, F. Šimon, L. Tůma a Q. M. Vyskočil. Součástí 36. ročníku byla dvě tématicky zaměřená čísla. Číslo Masopustní, věnované tématu masopustu s řadou ilustrací převážně od ilustrátorky Zdeny Maškové, a číslo Vánoční, přibližující atmosféru Vánoc. Součástí 37. ročníku bylo Vojenské číslo. 38. ročník přinesl Dětské číslo. Všechna uvedená monotematická čísla převyšovala svou kvalitou běžná čísla, takže je jen škoda, že se redakce nerozhodla tato čísla zařazovat častěji. Druhou sázkou na vyzkoušený typ byl od roku 1925 seriál Portréty Švandy dudáka, ve kterém Karel Horký doplnil vtipnými veršovanými komentáři podobizny známých osobností od ilustrátora Eugena Normanda. Seriál pokračoval i v dalších ročnících. Podobný cyklus podobizen významných osobností přinesly Humoristické listy v 80. a 90. letech 19. století. Od roku 1928 se součástí jednotlivých čísel časopisu staly také Divadelní historky, jejichž autoři vzešli z divadelního prostředí. Pro Švandu psali Alois Charvát, Jára Kohout, Anna Sedláčková a Meda Valentová. I zde je ale inspirace z Humoristických listů patrná, neboť vzpomínky podobného typu v nich vycházely již v roce 1907 a u čtenářů sklízely velkou oblibu, a to i ve Švandovi. Vedle osvědčených typů ale nachystala redakce Švandy dudáka v této etapě pro čtenáře, předplatitele a všechny příznivce humoru úplnou novinku, kterou byly speciální Kalendáře

Švandy dudáka.

Kalendáře Švandy dudáka vycházely

pravidelně jednou ročně, první vyšel na rok 1926 a poslední na rok 1931. Vydávalo je nakladatelství F. Topiče a jejich náplní byly stejně jako v časopise zejména povídky, črty, anekdoty, ilustrované cykly anekdot a zábavné rubriky.

63

Redakce v roce 1925 představila čtenářům novou knižní edici s názvem Knihovna Švandy dudáka, která navázala na Čítárnu Švandy dudáka. V nové edici uvedl Herrmann díla autorů českých i zahraničních. Vyšlo celkem dvanáct titulů většinou renomovaných autorů Fréderica Bouteta, Karla Dewettera, Otakara Hanuše, Františka Jejkala, Clémenta Kautela, Karla Poláčka, Nikolaje Ségura, Otomara Schäfera, Ladislava Tůmy-Zevlouna a M. M. Zoščenka. Ignát Herrmann se stal spíše jakýmsi garantem dobrého jména časopisu a zejména z důvodů velké pracovní vytíženosti omezil počet svých příspěvků do Švandy dudáka.34 Byl členem redakce Národních listů, zastával čestná místa v mnoha spolcích, byl oblíbeným účastníkem besed a setkání se čtenáři a studenty. Donucen spíše poptávkou čtenářů po jeho příspěvcích,

se Herrmann soustředil

rozsáhlejší příspěvky na pokračování, ke konci této etapy se věnoval také kratším příspěvkům memoárového charakteru, jubilejním vzpomínkám a nekrologům autorů a ilustrátorů Švandy dudáka. Redaktorskou práci zastávali spíše jeho spolupracovníci - Karel Horký a Ladislav Tůma-Zevloun. Tito redaktoři měli na starosti i redigování Kalendářů Švandy dudáka. Časopis zaznamenal v této době výrazný nedostatek kvalitních příspěvků, který byl způsoben odmlčením nebo úmrtím řady věrných autorů. Redakce se proto snažila na stránkách časopisu dávat šanci novým autorům. V roce 1926 byla také vyhodnocena literární soutěž o nejlepší humoresku, která byla vyhlášena Vydavatelstvím Švandy dudáka v předcházejícím ročníku. Do redakce přišlo 726 prací různých autorů. Vítězem se stal spisovatel Karel Poláček se svou satirou Měkké srdce. Bylo vybráno také několik dalších autorů, jejichž práce redakce slíbila ve Švandovi postupně otiskovat. Stálý boj o čtenáře a také zhoršující se ekonomická situace nutil redaktory časopisu ke snaze nalákat nové předplatitele. V roce 1929 tak slibovala redakce svým čtenářům zajistit pro časopis nejen spolupráci zahraničních autorů, ale také mimořádné zlevnění předplatného a jednotlivých čísel. Redakce přislíbila hlavně nové práce zakladatele časopisu I. Herrmanna psané výhradně pro Švandu dudáka. Bohužel se z těchto plánů podařilo uskutečnit jen zlomek.

64

V roce 1930 už vyšel čtyřicátý ročník pouze s černobílými ilustracemi a jejich počet oproti předcházejícím ročníkům výrazně poklesl. Tento ročník ilustrovali pouze tři ilustrátoři. Herrmann napsal pro 40. ročník rozsáhlejší práci

na

pokračování s názvem Námluvy páně Dundrovy. V průběhu roku se podařilo ještě vydat Kalendář Švandy dudáka.

Koncem roku

by už pravděpodobně díky

problematické ekonomické situaci nevyšel. Dalších novinek a změn ve Švandovi se čtenáři už nedočkali. Čtvrtá etapa vývoje časopisu Švanda dudák v letech 1924 až 1930 se výrazně odlišovala od etap předcházejících, a to hned z několika důvodů. Vydávání časopisu Švanda dudák bylo obnoveno téměř po deseti letech od zastavení činnosti, a to v podmínkách, které byly zcela odlišné od společenského a kulturního prostředí rakouské monarchie v období před první světovou válkou. Herrmannovi se spolu s Topičem sice podařilo vydávat cenově přístupný ilustrovaný humoristický časopis, ale dlouhá odmlka Švandovi neprospěla. Herrmann byl příliš vytížen jinými aktivitami. Zatímco na počátku 20. století byl Švanda dudák vzorem dalším humoristickým časopisům, ve své šestileté poválečné existenci se již nedokázal odpoutat od své předválečné podoby a oslovit čtenáře. Zánik časopisu Švanda dudák zaznamenal z domácího tisku pouze Lumír, Lidové noviny, Národní politika a časopis Pozor. Minimální pozornost tisku k ukončení existence časopisu Švanda dudák potvrzuje i Přemysl Rut ve svém komentáři k výboru Herrmannových krátkých próz nazvaném Nedělní povídky. „[…] Karel Poláček byl také jediný z českých spisovatelů své generace, komu stál za nekrolog

Herrmannův

časopis

Švanda

dudák,

zaniklý

v roce

1930

po

osmačtyřicetileté existenci. Poláček oceňuje někdejší význam časopisu, jehož styl a smysl pro humor neopustil ovšem provinční a předválečnou Prahu, kterou lze vidět jen na starých fotografiích: „Švanda dudák tvrdošíjně ignoroval běh času, zůstával doma za spuštěnými záclonami, neboť byl spoután houserem jako pan Kondelík, nyní úctyhodný stařík tiše dotrpěl. Jeho nevinná dušička vznesla se nad Prahu. Poznává to město? […]“35

65

Světová hospodářská krize koncem 20. a počátkem 30. let 20. století zapříčinila ukončení činnosti řady českých časopisů, mezi kterými byl bohužel i Švanda dudák.

K tomuto zániku přispěl i nedostatek financí v nakladatelstvích,

velká konkurence v oblasti českého časopisectva a klesající počet předplatitelů. Nejobsáhlejší recenzi hodnotící celou éru časopisu Švanda dudák otiskly 9. prosince 1930 Lidové noviny . „[…] Švanda vycházel původně v malých osmerkových svazečcích bez ilustrací, ale Ignát Herrmann dovedl v něm soustředit vše, co usilovalo o povznesení českého humoru z oblasti drobného vtipkování k vyšší formě literární. Byla by to hezká řádka jmen, kdybychom chtěli vypočítat všechny dobré spisovatele, kteří sem před lety přispívali nebo si tu aspoň ve svém bujařejším mládí -omočili-, byla by i hezká hromádka knih, které vzaly svůj počátek na stránkách Švandy. Sám Ignát Herrmann udával svým spolupracovníkům úroveň znamenitou a stále bděl nad tím, aby humor v jeho listě se nerozešel s vkusem a literárním úsilím. Měl při tom i vzácný dar srdečného přijetí každého jen trochu slibného pokusu a nejeden spisovatel začátečník zrovna ze styku se Švandou Dudákem čerpal k osmělení k práci větší a vážnější. Bohužel nepodařilo se Ignátu Herrmannovi najít včas spolupracovníka, jež by zachytil humor pozdějších generací a omladil jím stárnoucího Švandu. Někdejší věrní přispěvatelé odpadali jeden po druhém jak vysýchal zdroj jejich humoru a co přicházelo, nedovedlo je nahradit. Mladí šli jinam, za útočnějším a bojovnějším vtipem nebo o generaci později za divočejší a nevázanější psinou. Ani pomoc Karla Horkého, ani spoluredaktorství L. Tůmy–Zevlouna nedovedlo v posledních letech uchránit list od pomalého umírání. Humor nelze pěstit uměle: humor je věc života a mění se, jak se formy života mění. Osudem Švandy Dudáka bylo, že trval na formách, které vytvořil v mužném věku. To si může dovolit spisovatel, obklopený kouzlem své osobnosti, nikoli však časopis, proto ta troška skutečného humoru, jež se v českém prostředí dařila, uchylovala se již po léta jinam. Švanda Dudák chřadl, až nyní podlehl definitivně, zanechávaje lítostivou vzpomínku na léta své slávy.“36

66

Poznámky: 1

Vilímek, J. R.st. Ze zašlých dob. Praha : Nákladem J. R. Vilímka, 1908, s. 9-10.

2

Tamtéž, s. 10.

3

Vilímek, J. R. st. Ze zašlých dob. Praha : Nákladem J. R. Vilímka, 1908, s. 97.

4

Národní listy –český deník vycházející v letech 1861-1941.

5

Tato kulturní příloha vycházela od roku 1865, kdy nahradila původní kritickou

přílohu. Později se osamostatnila a vycházela jako týdeník pod názvem Literární listy. 6

Fliegende Blätter - německý ilustrovaný nepolitický humoristický týdeník. Založen

v roce 1844 K. Braunem a F. Schneiderem. Fliegende Blätter si získaly oblibu díky kvalitním ilustracím. Tento týdeník zanikl v roce 1928, kdy splynul s Meggendorfer Blätter. 7

Vysvědčení o chování Číslo 87, Děkanský úřad v Hradci Králové z 11. ledna 1885.

8

Švanda dudák. In Kniha výstřižků I (1884 – 1923), nestr. Literární archiv Muzea

východních Čech v Hradci Králové. 9

V roce 1880 vydal vlastním nákladem svoji první knihu s názvem Z chudého

kalamáře, věnovanou Janu Nerudovi. V roce 1884 vyšly Pražské figurky a Historie o doktoru Faustovi, slavném černokněžníku. Tiskem a nákladem F. Šimáčka v Praze v roce 1886 vyšla Herrmannovi knižně ještě rozsáhlá povídka Pan Melichar. 10

Dlouhý, František. Švanda dudák. Literární listy, 1882, roč. 22, s. 79-80.

11

Kvapil, Jaroslav. O čem vím. Praha : Dr. Václav Tomsa, 1947, s.265.

12

Švanda dudák. In Kniha výstřižků I (1884 – 1923), nestr. Literární archiv Muzea

východních Čech v Hradci Králové. 13

Jednotlivé svazky číslovány římskými číslicemi s uvedením, které sešity svazek

obsahuje. Pro tyto účely byla vytištěna nová titulní strana, jednotlivá čísla byla pak upravena pro svázání, původní obálky jednotlivých sešitů byly odstraněny. Každý svazek byl opatřen obsahem celého ročníku. 14 15

Herrmann, Ignát. Laskaví čtenáři! Švanda dudák, Svazek IV., 1886, str.317. Distribuce časopisu - Herrmann se snažil vyjít vstříc svým čtenářům a

předplatitelům a Švanda dudák byl k dostání nejen v knihkupectvích v Čechách i

67

na Moravě, a také v tzv. Výpravně Švandy dudáka v Praze. Bylo možné zakoupit nebo si objednat

všechny dosud vyšlé svazky Švandy dudáka (I – IV). Na

objednávku byla jednotlivá čísla také zasílána i na ukázku. 16

Herrmann, Ignát. Na počátku nové pouti Švandovy. Švanda dudák, 1886, roč. 5,

nestr. 17

Herrmann, Ignát. Co pošta přináší. Švanda dudák. 1886, roč. 5, s. 189.

18

František Topič (1858 – 1941), český nakladatel a knihkupec. V roce 1886 založil

v Praze nakladatelství, které vyniklo výtvarnými publikacemi a vydáváním sebraných spisů českých spisovatelů (S. Čech, V. Dyk, I. Herrmann, J. Neruda). Vydával například časopis Švanda dudák a Topičův sborník literární a umělecký. 19

Termín Švandovy dudy se objevil v předchozích ročnících časopisu Švanda dudák

hned dvakrát, poprvé v prvním svazku časopisu vyšla pod tímto názvem báseň Jaroslava Vrchlického. V pátém ročníku pak figuroval termín Švandovy dudy jako název příspěvku pod čarou, autorem byl Karel Šípek. Příloha Švandovy dudy měla vlastní číslování a obsahovala reklamní inzeráty různých firem, rubriku Švandova šachovnice, vzkazy redakce pro čtenáře, Listárnu redakce se vzkazy pro autory příspěvků, Literární noviny, Literární oznámení - upoutávky na produkci Topičova nakladatelství a knihkupectví, vydané knihy I. Herrmanna, příloha obsahovala také v jiných časopisech běžnou rubriku, kterou Herrmann nazval Knihy a časopisy „Švandovi“ zaslané, byly zde publikovány drobné recenze a doporučení vhodné četby pro čtenáře.

Zařazování podobných rubrik bylo naprosto běžné i v jiných

zábavných časopisech. 20 21

-a. Švanda dudák. Příloha Švandovy dudy, 1887, r. 6, č. 12., s. 43. Herrmann, Ignát; Topič, František. Švanda dudák. Švanda dudák, ročník VIII.,

1889, s.1. 22

Fr. B. Čím hyne naše časopisectvo? Literární listy, 1882, roč. 3, s. 67.

23

Herrmann, Ignát; Topič, František. Váženým odběratelům a čtenářům Švandy

Dudáka. Švanda dudák, 1899, roč. XVIII., č. 12, s. 258 – 259. 24

V tomto období vydal Herrmann knižně řadu svých prací, které předtím publikoval

ve Švandovi. V roce 1890 vyšel u F. Topiče Herrmannův román U snědeného krámu.

68

V roce 1893 vydal Herrmann cyklus pražských postaviček Bodří Pražané tiskem firmy Bursík&Kohout. V roce 1896 vyšly u J. Vilímka Dvě pražské idylly. Vedle těchto prací vydal ještě v roce 1888 u Bursíka & Kohouta dva díly črt ze všedního života s názvem Drobní lidé. V roce 1889 vyšly u F. Topiče humoristické a rázovité kresby ze života Z pražských zákoutí, ve kterých soustředil své příspěvky nejen ze Švandy dudáka, ale i z Národních listů. Povídky a příspěvky pouze z Národních listů vydal v roce 1894 v knize Domácí štěstí, o rok později soustředil třicet nedělních Ypsilonových povídek do knihy Páté přes deváté, v roce 1898 vyšel knižně u F. Topiče román Otec Kondelík a ženich Vejvara. Jak je z uvedeného výčtu patrné, v tomto období již Herrmann nevydával knižně jen práce původně publikované ve Švandovi, ale i příspěvky z Národních listů. U dvou knih jde ještě o příspěvky soustředěné z obou redakcí. V dalších letech vydával svoje příspěvky z Národních listů a Švandy dudáka v samostatných výborech. 25

Feuilleton. Ignát Herrmann. Hlasy z Hané. 5. 5. 1899. In Kniha výstřižků II (1924

– 1929), nestr. Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Fond Literatura, sbírková řada Literární archiv. 26

Lada, Josef. Kronika mého života. Praha : Československý spisovatel, 1986, s.

250. 27

Herrmann, I.; Topič, F. Na počátku nové pouti Švandy dudáka. Švanda dudák, 1.

1. 1900, roč. 19, Příloha k č.1, nestr. 28

Herrmann, I.; Topič. Váženým čtenářům Švandy dudáka! Švanda dudák, roč.

XIX. číslo 52, příloha, 22. 12. 1900, nestr.) 29

Herrmann, I.; Topič, F. Váženým odběratelům Švandy dudáka! Švanda dudák,

1906, roč. 25, č. 27, nestr. 30

Herrmann, I.; Topič, F. Váženým odběratelům Švandy dudáka. Švanda dudák,

1907, r. 25, 28. 12. 1907, č. 52, nestr. 31

V roce 1902 vyšla kniha Na různé adresy prostřednictvím Nakladatelského

družstva Máj. Nakladatelství Grégr a syn vydalo v roce 1904 Herrmannovu práci Mezi dětmi, V roce 1909 vyšly Herrmannovy povídky z nedělních Národních listů pod názvem Muž bez třináctky. Ve stejném roce vydal F. Topič Tobiášův štědrý den

69

a několik žertovných povídek o zvířátkách. V roce 1913 pak ještě vyšly v nakladatelství Emila Šolce Tři povídky kratochvilné. Tyto práce vycházely většinou nejprve na stránkách Národních listů. V Národních listech nebyly žádané práce na pokračování. Dr. Grégr vyžadoval do nedělního vydání nejvíce žánrovou povídku, takže se Herrmann soustředil spíše na příspěvky tohoto typu, fejetony a kratší prózy. Pokud psal do Národních listů práce na pokračování, měly jednotlivé kapitoly podobu krátkých samostatných povídek. Ve Švandovi taková omezení neměl a práce na pokračování

nebyly výjimkou. Ke konci třetí etapy se vedle příspěvků na

pokračování věnoval také kratším příspěvkům memoárového charakteru, jubilejním vzpomínkám a nekrologům autorů a ilustrátorů Švandy dudáka. 32

Švanda dudák opět vychází. Lidové listy, Praha 21. 1. 1924. In Kniha výstřižků II

(1924 – 1929), nestr. Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Fond Literatura, sbírková řada Literární archiv. 33

-g-. Dva časopisy satiry a humoru. Duch času. Moravská Ostrava. 10. 2. 1924.

34

I v letech 1924-1930, tedy po celou dobu čtvrté etapy vývoje časopisu Švanda

dudák, vycházely další svazky Sebraných spisů Ignáta Herrmanna v nakladatelství F. Topiče v Praze. Vyšly svazky 29 až 35, které Herrmann v tomto období, jak bylo jeho zvykem, přepracovával a připravoval pro nová vydání. Ve Švandovi vyšla první rozsáhlá povídka z knihy Ženitba bratří Adamů, povídka z knihy Ženitba páně Karafiátova a autobiografická vzpomínka Neruda a Topič ze třetího dílu O živých, o mrtvých. Byly to však pouze jednotlivé příspěvky, které vyšly nejprve ve Švandovi a posléze byly zařazeny do některého ze svazků Sebraných spisů. Kromě jednotlivých svazků Sebraných spisů vycházely v tomto období také některé Herrmannovy práce samostatně, byly to knihy pro děti, vydané u F. Topiče v Praze, Jíra Zbojník (1925), Lidičky a zvířátka (1926), samostatně vyšla i kniha O třech nebožtících (1925) a Tré kapitol z maloměstské kroniky, což byly tři povídky z cyklu Blednoucích obrázků (1930). Dvoudílný Felíčkův román vyšel tiskem Pražské akciové tiskárny v letech 1924 a 1925, původně vycházel v časopise Cesta. Drobnou Herrmannovu práci Salakušky knižně vydala Unie v Praze v roce 1925. Jako soukromý neprodejný

70

bibliofilský list

vydal F. Tichý v roce 1928 Herrmannovu

přednášku Něco ze

vzpomínek hradeckých. 35

Herrmann, Ignát. Nedělní povídky. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s.

400. 36

B. Švanda dudák zaniká. Lidové noviny, Praha 9. 12. 1930. In Kniha výstřižků I

(1884 – 1923), nestr. Literární archiv Muzea východních Čech v Hradci Králové. Fond Literatura, sbírková řada Literární archiv.

71