2016

Koupí tohoto časopisu podpoříte 09 / 2016

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Mizí bariéry? (s. 6)

Pitomá vteřina: MALÝ PŘÍBĚH O VELKÉ POMOCI

(s. 11)

Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

ČTYŘI MĚSTA, ČTYŘI ZKUŠENOSTI

EDITORIAL

3

OBSAH

Stačí okamžik… ŠTĚPÁN BENEŠ

… a vše může být jinak. A cesta ven – tam naopak pouhý okamžik nestačí. Na stránkách časopisu Můžeš se příběhy s tímto společným jmenovatelem objevují často a naproti tomu, jak to v médiích chodí, bychom v tomto případě byli v redakci raději, kdyby nebylo o čem psát. Jeden takový příběh přináší Zdeněk Jirků. Naštěstí se v okamžiku snad nejhorším objevují lidé ochotní pomoci a také síla, kterou už na první pohled není kde brát. Važme si tohoto lidství, pomoci a podpory – protože stačí okamžik… Oslovili jsme také čtyři handicapované obyvatelky napříč republikou, aby zhodnotily svá města a postavily teorii před nekompromisní realitu. Kde se daří bariéry bořit? A co tomu chybí tam, kde to tolik nejde? Začtěte se do textu, který sice nemá ambice být naprosto vyčerpávající, avšak hodně napoví. Rád bych vás také, milí čtenáři, na tomto místě vyzval: máte-li své zkušenosti s překážkami nebo naopak bořením bariér v místě, kde žijete, dejte nám o nich vědět! Srovnání, jak si naše společnost vede ve světové konkurenci, patří bezesporu vždy mezi podnětné čtení. Velmi zajímavé je i povídání s Marianou Morari, mladou handicapovanou Moldavankou, která se za studiem i praxí vydala do Prahy. V textu, který připravil Radek Musílek, srovnává život u nás se zkušenostmi ze své postsovětské domoviny. Cestovat můžete tentokrát Švýcarskem, které je ve svém přístupu k handicapovaným příkladné. Trasa jižními regiony nabízí pestrou směsici zážitků jako hned z několika zemí dohromady. Věřím, že i vaše léto bylo pestré a plné nových zkušeností, z koutů naší země i ze zemí za obzory. Každá z nich může vést k něčemu dobrému. Milí čtenáři, vítejte u zářijového vydání časopisu pro ty, kteří se nevzdávají.

strana 11–13

Pitomá vteřina: Příběh o lidství a pomoci

MUDr. Jan Kluh:

strana 14–15

Ticho může být strašné

strana 17–19

Jižním Švýcarskem:

Pestré zážitky, perfektní servis handicapovaným

Auto-Moto:

strana 22–24

Novinky mezi minibusy

Mariana Morari:

strana 20–21

Češi věří v zítřek

Umělci Konta Bariéry:

strana 26–28

Michal Novotný alias MICL

FOTOEDITORIAL

5

„Volej“? Nevadí! Sedm vozíčkářů, osm asistentů, pět dětí, kupa legrace, překážky, kroupy v lodi i večer s kytarou – taková je bilance výpravy na Ohři, kterou uspořádal Sportovní klub vozíčkářů Praha. A i když voda moc nejela, všichni si domů odváželi energii a pohodu. Foto: Jan Šilpoch

4

REFLEKTOR

města

čtyři životy

Existují velké rozdíly v kvalitě života lidí s postižením od Karlových Varů po Opavu?

Jsou všude podobné problémy i úspěchy? A mizí bariéry?

Text: RADEK MUSÍLEK a autorky Foto: JAN ŠILPOCH

Teoretické dokumenty mají jasno: Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2015–2020, schválený usnesením vlády České republiky, stanovuje cíle, které mají vést k postupnému řešení jednotlivých oblastí a dotýkají se kvality života těchto lidí a jejich rodin. Koncepce řeší nejen bezbariérovost dopravy a veřejného prostoru, ale mimo jiné i dostupnost informací, vzdělání, práci, zdravotní péči či další služby. Těmito materiály by se měla řídit veřejná správa na všech stupních. Jaká je zkušenost z praxe?

Berou si města doporučení k srdci? Anketní – subjektivní výpovědi čtyř mladých aktivních žen na vozíku staví teorii před zrcadlo.

Národní plán Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2015–2020 najdete v elektronické podobě na adrese: www.vlada.cz/assets/ppov/vvzpo/ dokumenty/Narodni-plan-OZP-20152020-revize-2016.pdf

7

Karlovy Vary – lázně a kopce MARTINA VEJVODOVÁ (34) V Karlových Varech je to téměř všude do kopce. Pohyb po městě představuje pro vozíčkáře skutečný oříšek. Dlažba z kočičích hlav, schody, popraskané chodníky, zkrátka bariéry, kam se podíváte. Městská autobusová doprava však nabízí téměř každý druhý spoj nízkopodlažní. Naleznete zde celkem často i parkovací místa vyhrazená vozíčkářům.

NEJEN CHLEBEM ŽIV JE ČLOVĚK Nejlépe jsou na tom s bezbariérovostí velká nákupní centra, která jsou ve Varech celkem tři – na okraji města. Nakupovat ve středu města je problém. Většina obchodů má před vchodem alespoň jeden schod. V lázeňské zóně ovšem stejně převládá sortiment pro turisty. Chcete-li do restaurace, musíte s vozíkem chvíli zkoušet štěstí. Vzhledem k historické zástavbě jsou téměř všechny podniky bariérové. Nejpřístupnější bývají ty nejdražší. V letním období jsou možností venkovní posezení, ale spousta z nich je na vyvýšeném platu, o přístupu k toaletě nemluvě. Samozřejmě se najdou i výjimky potvrzující pravidlo. Máte-li zájem o sportovní či kulturní vyžití, možností je více. Plavat se dá v areálu u KV Areny. Zázemí arény je bezbariérové. Bazén využívá i místní odnož organizace sdružující handicapované plavce Kontakt bez Bariér. Kompletně bezbariérové zázemí včetně sprchy má areál Rolava, kde se dá v létě rovněž sportovat. V době filmového festivalu zde bývá stanové městečko s návazností na nízkopodlažní festivalovou linku MHD. S filmovým festivalem je kultura ve Varech pochopitelně spjata. Vozíčkáři ho hojně navštěvují. Mimo něj město nabízí dvě přístupná kina. Městské divadlo je již několik let opatřeno schodišťovou plošinou, takže sem je přístup stejně jako do nově zrekonstruovaného kulturního zařízení Lidový dům také bez problémů. Na ne-

chodící milovníky alternativnějšího umění je dobře připraveno Divadlo Husovka, jen je hůř dostupné.

Karlovy Vary jsou atraktivním městem, po kterém se však lidem na vozíku někdy velmi obtížně pohybuje.

SLUŽBY PRO BĚŽNÝ DEN Potřebujete-li domácí či asistenční péči, existují dvě agentury – Centrum pro zdravotně postižené Karlovarského kraje a Agentura domácí péče LADARA. Město vlastní několik různých bezbariérových bytů zvláštního určení. Já bydlím v takové garsoniéře, jež je součástí běžných bytových domů. Lokalita je dopravně dostupná i občansky vybavená. Ve veřejném prostoru se sice všude dostanete bezbariérově, ale často existuje nějaký zádrhel – parkování v kopci, příliš prudký nájezd do budovy apod. Naštěstí se už dá spousta věcí vyřešit elektronicky.

ZAMĚSTNÁNÍ Pracuji v Krajské knihovně Karlovy Vary, která je plně nakloněna člověku s jakýmkoliv druhem handicapu, a to včetně oddělení pro nevidomé, různých kurzů atd. Znám i další vozíčkáře, kteří si ve Varech našli práci.

Myslím, že se tu lidem s postižením nežije úplně snadno, pokud nemají dostatečné sociální zázemí. Ve srovnání s jinými regiony je znát, že v kraji není dostatečně zastoupen neziskový sektor, který by zajišťoval lepší nabídku služeb pro aktivní život lidí s handicapem.

Karlovy Vary bezbariérové Město má velkou koncepci v podobě tzv. generelu bezbariérovosti. Vytyčuje důležité trasy (včetně návazností na veřejnou dopravu), sumarizuje existující nedostatky a doporučuje jejich budoucí řešení. Slouží jako podklad pro plánovanou stavební činnost, rekonstrukce i opravy komunikací a objektů ve městě. Je dostupný on-line na adrese: https://mmkv.cz/cs/ generel-bezbarierovych-tras-dopravy

REFLEKTOR

V Českých Budějovicích by chtěl žít každý… JITKA BURIANOVÁ (34) České Budějovice mají ten klad, že jsou placaté a vše je relativně blízko. Základní věci tu člověk obstará celkem snadno, s trochou štěstí najde v centru i volné parkovací místo. Člověk s handicapem si v Českých Budějovicích může vybrat z poměrně široké nabídky sportů. Existuje zde i specializovaná posilovna. Pokud vás ale zajímá něco opravdu netradičního, neuspějete. Poptávka není velká. Výhodou je blízkost přírody a malebné jihočeské krajiny s řadou cyklostezek, které nechybějí ani v městě samém. Ta nejznámější z Budějovic do Hluboké se chvílemi stává až nebezpečně rušnou tepnou.

České Budějovice jsou v podání Jitky Burianové ideálním místem pro toho, kdo hledá klidné prostředí s dostačující nabídkou služeb.

KULTURA A CESTOVÁNÍ Město nabízí Jihočeské divadlo a Metropol, kde se konají koncerty, divadelní představení nebo plesy. Především přístup do divadelního sálu v Metropolu nelze nazvat jinak než jako velkou improvizaci (asi půlmetrový schod do nákladního výtahu). Pak jsou tu kina – multikino a klasické klubové kino Kotva. Obě jsou ale přístupná. Další kultura probíhá různě po městě, např. během léta na Radničním náměstí. Nabídka není srovnatelná s Prahou, ale i v Budějovicích se lze na vozíku kulturně vyžít. MHD má několik linek trolejbusů a autobusů, zhruba 70 % je bezbariérových a situace se stále zlepšuje. Bohužel v pozdnějších hodinách jsou bezbariérové spoje omezené a jezdí v dlouhých intervalech. Mezi Českými Budějovicemi a Prahou můžete cestovat vlakem, ovšem došlo k omezení počtu vagonů vhodných pro vozíčkáře.

KLID A DOSTUPNÉ SLUŽBY Jihočeská univerzita má Centrum podpory studentů se specifickými potřebami, a nabízí tak např. digitalizaci studijních materiálů pro studenty se zrakovým postižením,

Úřady a nemocnice jsou přístupné. Ve městě funguje několik neziskových organizací, na něž je možné se obrátit, pokud sháníte osobní asistenci, vzdělávání či zprostředkování práce. Městský fond má k dispozici 74 bezbariérových bytů. Pokud se člověk s handicapem snaží, po určitém úsilí tu dokáže najít práci. Jen to možná kvůli omezené nabídce nebude stoprocentně to, co by si představoval. Kdo z handicapovaných preferuje klid, ale přitom chce mít dostupné základní služby, pro toho jsou Budějovice takřka ideální. Pokud jste však zvyklí na pestrou paletu kulturních a sportovních akcí, možná se tu budete trochu nudit. zprostředkování osobní asistence během studia nebo nácvik studijních dovedností pro studenty se specifickými poruchami učení. Centrum má také v plánu vytvořit koncepci dalšího zpřístupňování výukových prostor a studentských kolejí. V současné době probíhá příprava mapování všech objektů. Horší už je to se školami základními i středními, jejichž bezbariérovost je spíše výjimkou.

České Budějovice bezbariérové Město České Budějovice má Rozvojový plán sociálních služeb, jejž schvaluje rada města a zastupitelstvo. Reaguje na aktuální potřeby a situaci. Pro každý rok vzniká také Akční plán, kde se odrážejí konkrétní problémy a jejich řešení. Do plánování je zapojeno přibližně osmdesát lidí z různých organizací působících v sociální sféře; v ostatních oblastech řeší problematiku bezbariérovosti a dostupnosti služeb jednotlivé odbory magistrátu.

9

Přelouč – probouzející se maloměsto TEREZA MARKOVÁ (36) Přelouč je východočeské maloměsto ležící na Labi, rodiště Františka Filipovského. Značná část obyvatel bydlí v bariérových panelácích. I já společně s rodiči v jednom takovém bydlela, když jsem jako -náctiletá ochrnula. Tehdy město nemělo jediný bezbariérový byt. Dostala jsem možnost přednostně si koupit byt v nově připravovaném domě. To bylo vše. Časem vyrostly další tři bytovky, ve kterých už je celkem šest bezbariérových bytů. Chodník k těmto domům ale nemá nájezdy… K rekonstrukcím sice dochází, ale mnohdy tak, že na jednom konci nájezd je, leč na druhém už ne.

NOVÝ ÚŘAD A DALŠÍ REKONSTRUKCE Městský úřad společně s mnoha lékařskými ordinacemi dlouho sídlil v budově, kde se za bezbariérový přístup považoval kočárkový nájezd po osmi schodech do sklepa. Před nedávnem se začalo blýskat na lepší časy, neboť vyrostla nová plně bezbariérová budova městského úřadu. Také úřad práce dostal nájezd a bezbariérová je i pošta. Některé banky mají přístup na zazvonění, kdy ob-

Podle Terezy Markové se Přelouč snaží, ale stále ji trápí různé nedostatky – například schody do historické budovy s knihovnou a kulturním sálem.

sluha vynese nájezdové rampy, jiné zatím na přístup čekají. Rozsáhlou rekonstrukcí prošla poliklinika. Vozíčkáři do ní sice stále jezdí sklepem, ale je zde nové vyhovující WC. Nevýhoda je, že ve městě není ani jedna bezbariérová rehabilitace; za tou se musí dojíždět. Rozsáhlou rekonstrukcí prošlo také kino a budova prvního stupně základní školy. Ostatní školy včetně gymnázia zatím nenabízejí plnohodnotné vzdělávání pro lidi s pohybovým handicapem. Bezbariérových je také několik prodejen potravin, ale většina malých obchůdků má několik schodů. Stejné je to i s restauracemi – najdou se tu jen dvě nebo tři přístupné na vozíku. V Přelouči funguje Autoškola Peml pro handicapované, která nabízí i ubytování. Myslím, že za léta působení se už stala pojmem. Dále zde funguje několik organizací poskytujících zejména pečovatelské služby a poradenství.

Město se snaží být přístupnější a docela se mu to daří. Přetrvávajícím kamenem úrazu zůstává historická budova záložny, kde se odehrává kulturní život. Zpřístupnění se neplánuje. Nachází se tu městská knihovna, o patro výš se ve velkém sále konají koncerty a další akce. Několikrát do roka tak musím čelit slzám svých ratolestí, které nacvičují se svými učitelkami vystoupení pro potěchu rodičů, jež prezentují právě v tomto nepřístupném sále.

Přelouč bezbariérová Město Přelouč nemá zpracovanou žádnou koncepci bezbariérovosti. Přístupné bývají hlavně nově vybudované stavby. Vedle výše uvedených příkladů jde dále o sportovní halu a v současné době probíhá celková rekonstrukce fotbalového stadionu. S úpravami prostor před vlakovým nádražím se počítá v roce 2017. V Přelouči již několik let jezdí autobus plně přizpůsobený pro přepravu lidí na vozíku. Stejně tak senior taxi. Tuto službu zajišťuje Autoškola Peml upraveným vozidlem, které je uzpůsobeno i pro elektrický vozík.

REFLEKTOR

Opava – ráj vozíčkářů VERONIKA MASCHKE (33) Město Opava se za posledních deset let hodně proměnilo a skoro to vypadá, že na ruku jde především vozíčkářům a seniorům. Už jen málokde narazíte na bariérový přechod pro chodce či vstup do obchodu. Snad jen některé banky a restaurace by mohly na řešení bezbariérovosti trochu zapracovat.

AUTOBUSEM NA PIVKO? ŽÁDNÝ PROBLÉM! Příklad by si mohly vzít třeba z Dopravního podniku města Opavy, který aktivně komunikuje s vozíčkáři, a dokonce je vyzývá k připomínkám. Chystá-li se renovace ještě ne úplně dokonalých zastávek, jsou k tomu přizváni zástupci opavských vozíčkářů. Prakticky se jedná o to, že bezbariérový autobus či trolejbus sice jede, ovšem zastávka, na níž chce vozíčkář vystoupit, ještě bezbariérově upravena není. Podle mých zkušeností ale takových zastávek už v Opavě mnoho nezbývá. Co se týče obchodů pro běžný nákup, návštěvy institucí či posezení s přáteli v restauraci, lze vybírat

z mnoha variant. Rychlý nákup lze bez problému provést přímo v centru Opavy na náměstí v potravinách, kde je nájezd a dostatek místa mezi regály i u pokladny, o supermarketech a hypermarketech nemluvě. Restaurací, hospod a letních zahrádek i kultury je v Opavě požehnaně. Večerních barů taktéž. Ve většině z nich je bezbariérové WC samozřejmostí.

DVĚ VELKÉ BANKY

Veronika Maschke si myslí, že z Opavy by si po stránce přístupu k obyvatelům s postižením mohla brát příklad různá tuzemská města.

Banka ČSOB s velmi ochotnými zaměstnanci je zcela bezbariérová. Česká spořitelna, sídlící v historické budově, je na tom hůře. Zaměstnanci jsou neméně ochotní, ale musíte se k nim probojovat. Vozíčkáři musí k zadnímu vchodu, kde je třeba zazvonit a doufat, že je někdo uslyší a přijde pro ně. Bankomat v téže budově bezbariérový je, ovšem když si počkáte, až vás k němu vyveze plošina. V ostatních institucích, jako například kino, divadlo nebo kulturní centrum, je vše bezbariérové stejně jako knihovny, zimní stadion, koupaliště,

muzea, nádraží, univerzity a další. Všude se vozíčkář dostane sám, bez problému a jako člověk (!), aniž by se musel někoho doprošovat o něco tak obyčejného a přirozeného, jako je vstup… Pravda však je, že obyvatelé Opavy jsou k vozíčkářům vstřícní a velmi ochotní, takže problémy v podstatě neexistují nebo jdou vyřešit. Ještě nikdy se mi nestalo, že by něco nešlo a já odešla s nepořízenou.

Opava bezbariérová Součástí Strategického plánu ekonomického a územního rozvoje města Opavy do roku 2020 je i podpora bezbariérového bydlení a zajištění bezbariérových přístupů. Jedním z cílů Komunitního plánu rozvoje sociálních a souvisejících služeb je realizace bezbariérového přístupu na úřady a další vytipované objekty, poskytování odborného poradenství v oblasti odstraňování architektonických a informačních bariér či rozšiřování okruhu objektů vybavených akustickými hlasovými majáky. Touto problematikou se zabývají i jednotlivé pracovní skupiny. V Opavě také působí několik chráněných dílen nebo např. komunitní centrum Anima Viva.

11

Pitomá vteřina Situace bohužel příliš častá – rodina se vrací z dovolené, cosi se řidiči zkomplikuje, auto se ocitne mimo silnici a pak – pak už jen sirény, záchranka a život obrácený naruby. Text: ZDENĚK JIRKŮ Foto: JAN ŠILPOCH

Paní Monika prožila tu příšernou chvíli před rokem. Manžela už nezachránili, ona měla těžká zranění a nemohla hýbat nohama, tříletý Péťa nabyl vědomí až po dlouhé resuscitaci. Na syna myslela nejvíc; když opustila jednotku intenzivní péče a pomalu si skládala roztříštěný obraz svého života, musela se postavit tvrdé skutečnosti. Kluk s velmi vážným poraněním páteře, ohroženým dýcháním i dalšími potížemi se od maminky dozvídal, kde vlastně je, co se stalo a jak se bude muset snažit, aby se mohl vrátit domů. Byly to dlouhé, dlouhé měsíce léčení, rehabilitace, cvičení, nových a nových vyšetření, ale i postupného zvykání na (zatím) trvalou tracheostomii, na krmení lžičkou, na nehybnost, na pomalé pokroky při rozhýbávání pravé ruky… Monika je křehká mladá žena, která umí plakat, ale umí se také

Cvičení s fyzioterapeutkou. Kolik jich ještě bude? Nejspíš tisíce…

Postupně se stala pitomá vteřina impulsem pro obyčejné lidi, aby uprostřed našeho trochu cynického a jen na úspěch a výkon soustředěného světa zcela samozřejmě ukázali, že zůstávají lidmi. zakousnout do hory problémů, kterou před ni osud nahrnul. Měsíce v nemocnici věnovala i nekonečnému shánění informací o reálných možnostech zlepšení Péťova stavu,

o své nové roli matky trvale postiženého dítěte, o nové organizaci jejich života, o pomůckách, lécích, rehabilitacích, kompenzacích, sociální péči. Nebyla sama, celá rodina i přátelé začali okamžitě pomáhat. Babička naštěstí bydlí nedaleko, další si už hledají volná místa v časovém rozvrhu malého pacienta. Takže osamělost nehrozí, ale ona si dobře uvědomuje, že svět obrácený naruby může a musí nakonec proměnit svýma rukama… Protože syn už je s ní doma, začíná lépe dýchat,

REFLEKTOR

reaguje na dárky i čtení z knížek, známé prostředí mu dodává trochu síly. I když malé tělíčko, které by tolik potřebovalo zesílit, se ještě stále učí nové situaci. Kdy jste naposledy plakala, paní Moniko? „Zrovna včera. Nechtěl jíst. Po dobrém ani po zlém. Přitom tolik potřebuje každý kousek energie. Utekla jsem nakonec do patra a prostě plakala. Z bezmoci. Ale nakonec se vrátíte a zkoušíte to znovu. Stokrát, tisíckrát… a ptáte se, kdy už to bude trochu lepší…“ Rozlehlý dům je zatím plný nejrůznějších věcí; měsíce v nemocnici skončily vlastně jakýmsi stěhováním. A ještě není čas na dokonalý úklid – chystá se stavba výtahu, instalace závěsného systému pro pohyb pacienta po domě, spousta úprav. Všechno budou postupně řešit profesionálové, protože dlouhý čas příprav na návrat umožnil Monice také skoro dokonalou orientaci v tématu, kterému bychom se všichni v životě nejraději vyhnuli – jak trvale žít s těžkým postižením. Přitom sama ještě zdaleka není v pořádku. Přišla o jednu ledvinu,

druhá snad bude dobrá, nehoda i jí poranila míchu, ale chodí a věří, že procházky s kočárkem budou nejlepší rehabilitace. Seznam věcí, pomůcek, úprav i léků nutných pro nový život je skoro nekonečný. A jejich ceny nejsou symbolické. Jenomže, jak už jsme říkali, rodina funguje – a tak se sestra tragicky zemřelého Péťova tatínka obrátila o pomoc na Konto Bariéry. Den poté, co ředitelce nadace napsal český reprezentant v badmintonu Petr Koukal a – zatím tajně – oznámil, že chystá svatbu s legendární biatlonistkou Gabrielou Soukalovou a oba by chtěli proměnit svůj velký den ve sbírku pro někoho opravdu potřebného. A tak vznikl další příběh, tentokrát krásný a skoro neuvěřitelný.

SVATBA JAKO CHARITA Petrovi a Gábině se sňatek nakonec úplně utajit nepodařilo, ale sbírka mezi hosty vynesla neuvěřitelných sto tisíc korun! Skvělý výsledek? Popularita obou sportovců a jejich unikátní gesto přinesly nečekané pokračování – dnes eviduje Kon-

Doma je doma. Péťa po dlouhých měsících v nemocnici okamžitě pookřál.

to Bariéry ve prospěch Péti kolem tři čtvrtě milionu korun a roste dál. Když přivedeme na toto téma řeč s Monikou, oči se jí zalesknou a nemůže než děkovat a děkovat: „Vůbec jsem si to neuměla představit. A nejde jen o peníze. Ozvaly se desítky lidí, někteří jen se slovy podpory, jiní s nabídkami pomoci i nejrůznějších věcí. Jako bychom byli nějaké

Monika je křehká mladá žena, která umí plakat, ale umí se také zakousnout do hory problémů, kterou před ni osud nahrnul. hvězdy. Je to úžasné, ale já vím, že ta naše sláva jednou pomine a přijdou obyčejné dny… Ale na tohle nemůžete zapomenout do konce života. Lidé jsou dobří…“ Znáte Martina Břeně? Deváťáka ze základní školy v Lubné-Sebranicích? Ne? Tak pozor – tenhle kluk se nechal inspirovat sportovní svatbou a docela vážně se zeptal Konta Bariéry, zda by mohl ve škole prodávat ve prospěch Péti legendární červené nosy. Když dostal souhlas, všechno projednal s ředitelkou školy a připravil lístečky pro rodiče spolužáků. Vydělal tisíce, a dokonce natočil, zrežíroval a poslal do světa video, na kterém školáci z Lubné povzbuzují malého pacienta k tréninku a vytrvalosti. Musíme dosvědčit, že malý Petr má toto dílko moc rád. Tak se postupně stala pitomá vteřina impulsem pro obyčejné lidi, aby uprostřed našeho trochu cynického a jen na úspěch a výkon soustředěného světa zcela samozřejmě ukázali, že zůstávají lidmi. Jak to napsal Petr Koukal – chtěli bychom pomoci někomu, kdo neměl v životě takové štěstí jako my. Skutečná slova sportovce, který překonal rakovinu varlat a dokázal se vrátit do světové badmintonové špičky. A k tomu ještě organizuje prevenci pro muže. Jeho STK PRO CHLAPY už počítá zachráněné na desítky. Možná si někdo řekne – to je hezké, ale nám žádní slavní sportovci nepomůžou. A máme za sebou také

13

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

příšernou vteřinu nebo jiný osudový úder. Ale čin manželů Koukalových není laciné gesto. Upozornil také, že Konto Bariéry, které má za sebou desetitisíce pravidelných přispěvatelů, velké dárce z řad českých i mezinárodních firem i třeba stovky velkorysých výtvarníků, je připraveno pomoci opravdu každému. Vždyť kladně vyřízených žádostí jsou ročně tisíce…

Úhel pohledu

OBYČEJNÉ DNY Paní Monika si dál drží kontakt se svým zaměstnavatelem, trochu přes internet pomáhá, a už se chystá na částečný návrat. Ví, že ani jí, ani synovi by neprospěla izolace od světa. Chystá pro Péťu lázně, rehabilitace, už se spojila s mnoha profesionály, aby další týdny, měsíce a roky přinesly klukovi co největší zlepšení. Jaká mohou být? To nikdo neví, medicína přichází s novými možnostmi každý den. Ale i tak to bude těžké… Na stránkách našeho časopisu jsme mnohokrát otiskli příběhy těžce postižených, které vytrvalost a nekonečná pomoc okolí dovedly až k téměř samostatnému životu, ke vzdělání, ke štěstí. Nebojíme se toho slova, protože ono vůbec nemusí znamenat výhru v loterii. Co byste, Moniko, nyní považovala za štěstí? „Chtěla bych, aby nám zůstalo tolik přátel a podporovatelů. Jenom tady u nás, ve Smečně, máme takovou podporu, že jsem si to nikdy nedovedla představit. Ale hlavní bude Péťův stav – už začíná lépe dýchat, kyslík potřebuje jen na noc. Musí i cvičit, i když ho to trochu bolí. Všechno jde pomalu a on pochopitelně nemá trpělivost dospělého. Před tři čtvrtě rokem ho v nemocnici připravovali na ovládání vozíku jazykem, dnes to vypadá na joystick, zítra…? Zdá se, že bude moci i sedět. Jsem a budu šťastná z každého zlepšení.“ Žádný z nás neví, kdy ho potká pitomá vteřina. Nebezpečí světa nás mohou zaskočit doslova i doma. Pak není rozhodující jen péče a um lékařů, pak se objeví velký otazník – zůstanu na svou bolest a bezmoc sám? Paní Monika otevřeně přiznává, že

Mateřská láska... i nekonečná odpovědnost a práce. Jen v podobných rodinách vědí, co je najednou opravdu důležité.

jsou chvíle, kdy by nejraději všechno vzdala. Ale neudělala to. A my víme, že i kvůli té obrovské solidaritě, kterou zažívá, to nakonec nevzdá. Nikdy.

Skončilo léto, čeká nás již jen to babí, z dovolené zbylo pár dnů, které necháváme na Vánoce. Dovolená je úžasný čas, na mailu mám automatické oznámení nepřítomnosti a na telefonáty odpovídám obvykle jen rodině. Během tří dnů člověk zapomene na stresy, které předcházely odjezdu, aby byl tzv. čistý stůl. Vystoupit z rozjetého vlaku všedních dnů a hlavně povinností, které se neustále připomínají a před nimiž není úniku. A časový stres, nestíhání, obklopeni špatnými zprávami v novinách, televizi… samá negativa. Tak opravdu nelze dlouhodobě žít. Je třeba si nalézt nějakou malou radost, a hlavně přemýšlet o tom, jak na svět hledíme. David Brown v jedné knize píše: „Někdy stačí změnit perspektivu, aby člověk spatřil světlo.“ I když moje láhev je vždy poloplná, nikoliv poloprázdná, znovu jsem si jeho slova ověřila. Stálo mě hodně času a úsilí napsat jeden odborný článek. Štěstí, že mám hotovo a mohu se věnovat něčemu jiném. A pak bylo vše jinak. Kolegyně, která takových článků již napsala mnoho, mi to celé zkritizovala a doporučila překopat. Ale uvědomila jsme si, že jí to může být úplně jedno a problém budu mít já. Ona mi nabídla svoji radu, zkušenost a je jen na mně, zda ji přijmu. Ve shonu a časovém stresu jsem také musela dát opravit kolo. Dovézt ho do opravny, čekat, ztratit cenné minuty, když musím udělat tolik věcí … Cestou tam jsem se krásně prošla, zpátky, už na kole, mi vítr vlál ve vlasech a cítila jsem se jako král silnic. A pak jsem udělala vše, co bylo potřeba. Tak krásně jsem se projela! Hledejme jiné úhly pohledu a jinou perspektivu. Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry.

REFLEKTOR

Ticho může být strašné S předním specialistou Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku Fakultní nemocnice v Motole MUDr. Janem Kluhem o perspektivách péče o sluchově postižené. Na motolské klinice práce přibývá, oddělení v krajích se ruší... Ale nikdo není odmítnut. Text: ZDENĚK JIRKŮ Foto: JAN ŠILPOCH

Zdánlivě banální otázka – čím je pro nás sluch? Sluch je prostředek, jak navázat kontakt s lidmi a jak oni mohou navázat kontakt s námi. Moudrá definice říká, že ztráta sluchu nás vyděluje ze světa lidí, nikoli věcí. I neinformovaný laik ví, že u dětí je vada či ztráta sluchu spojena nejen s komplikací v komunikaci, ale i s nebezpečím ztráty určitých schopností mozku… U dětí bychom měli problémy se sluchem odhalit co nejdříve. Je to boj s časem – zhruba do roka a půl je čas, abychom pečlivým pozorováním, případně s použitím náhrad, odhalili zdravý vývoj zejména intelektu dítěte. Pokud má neuspokojivý sluchový vjem, mělo by co nejdříve dostat vhodný typ sluchadla nebo v případě prokázané úplné hluchoty kochleární implantát, je-li to anatomicky možné. Jakou roli by měli v takových případech hrát rodiče? Jako u všech zdravotních problémů je jejich role zásadní. Oni první by měli zaznamenat nějaký problém. Už ko-

lem tří čtyř měsíců by měli – pokud si přečtou zásadní informace nebo se zeptají svého lékaře – poznat, že jejich dítě má jistý problém, třeba v porovnání s dětmi v okolí. Pakliže se zjistí závažná porucha sluchu, mají velkou odpovědnost za pečlivou rehabilitaci a celkovou péči. Dnešní dětská sluchadla mají i časové senzory, takže lze spolehlivě zkontrolovat, zda jsou zapínána. Můžete se setkat s dítětem, které je těžce nedoslýchavé a v podstatě nerehabilitované čistě vinou rodičů. Dnes jsme svědky pozoruhodného jevu – neonatologie umí zachraňovat velmi předčasně narozené děti, ale na druhé straně u nich hrozí větší výskyt vad. Platí to i pro váš obor? Odpověď bych rozdělil na problematiku dětí a problematiku dospě-

lých. Zhruba u poloviny dětí, které se narodí hluché, jde o genetické vady, které by se projevily i při narození v optimálním termínu. U dospělých je situace jiná – zhruba sedmdesát procent lidí nad osmdesát let má výrazné sluchové potíže. Demografický vývoj známe, takže starších občanů rychle přibývá, a samozřejmě i proto máme více pacientů. Objevuje se i více nádorů? Jistě. Ale nejen u seniorů, naopak se stále více objevují u mladších ročníků. Obecně se nádorům v oblasti sluchového ústrojí nepřikládají moc dobré prognózy, ale díky rozvoji moderních medicínských technik je jisté zlepšení patrné. Ale jedno se nedaří – obecně je u nádorů krku a hlavy nejvážnějším rizikovým faktorem kouření a požívání kon-

15

částečně sluch ztratí – třeba až v dospělosti. Jakou máte zkušenost s jejich návratem do běžného života? V případech, kdy lze chirurgicky ztrátě sluchu zabránit nebo její následky zvrátit, třeba i s použitím sluchadel, je návrat docela dobře možný a nemoc nemusí znamenat ztrátu práce nebo sociálního kontaktu. V případech těžké nedoslýchavosti nemůžeme ani při použití moderních sluchadel očekávat zlepšení, a pak opravdu hrozí jistá izolace, která vyvolává těžké sociální důsledky. Někdy se pak takoví lidé sebeobviňují nebo hledají příčiny ve svém okolí. Jako u jiných postižení je zde problém přijetí. Hodně záleží na schopnosti jednotlivce najít novou vlastní harmonii… Takže svět ticha není krásný… Svět ticha může být krásný pouze na omezenou dobu. Když trvá bez konce, jde spíše o prokletí. Pak se může projevit i sklon k paranoidnímu jednání, kdy podezírají své okolí, ale naprosto neoprávněně.

centrovaného alkoholu. Všichni kolem sebe vidíme, že přes sebevětší osvětu je lidí, kteří takto riskují, ještě příliš mnoho. Patří k významným rizikovým faktorům i populární adrenalinové aktivity? Osobně bych je neodsuzoval, mohou mít jistě svůj význam, zejména v určitém věku. Ale z hlediska traumatologického, ale i ochrany sluchu, by společnost přece jenom jisté extrémní aktivity měla spíše odmítat. Sice máme skvělou medicínu i samotnou chirurgii, ale pokoušet osud není dobré. Nikdy nebudeme umět napravit úplně všechno, co si člověk dobrovolně zvoleným rizikem způsobí. Zastavme se u pacientů, kteří neriskovali, a přesto zcela nebo

Svět ticha může být krásný pouze na omezenou dobu. Když trvá bez konce, jde spíše o prokletí.

Co bychom my ostatní, kteří máme v rodině, na pracovišti nebo v okolí sluchově postiženého, měli dělat? Nejprve si řekněme, co by měl udělat on, abychom mu vůbec mohli pomáhat. On by měl tuto poruchu otevřeně přiznat a pojmenovat situace, ve kterých mu nejvíce vadí. Pacienti tohle podceňují, protože problémy se sluchem jsou ještě stále spojovány hlavně se stářím, a jakoby tedy naznačují, že jedinec už nestačí se silami. Nesmyslné je také sluchově postižené považovat na hloupější, pomalejší, uzavřenější. My ostatní můžeme ovšem leccos udělat bez problémů – například udržovat s takovým člověkem optický kontakt, nepoužívat zbytečné zvukové kulisy, ptát se, co by jim nejlépe vyhovovalo. Nevidomému poskytujeme pomoc samozřejmě, bílou hůl poznáme hned. Proč bychom tedy např. dveře, za kterými pracuje sluchově postižený, nemohli označit piktogramem?

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

Smysl pro spravedlivý zápas Přestože si stále na něco stěžujeme a sami sebe často pomlouváme, mohu říci, že jsme v zásadě velkorysí. Kdyby se počet dárců v procentech přepočítal na počet obyvatel, tedy v průměru na hlavu, zjistili bychom, že jsme stejně štědří, či dokonce štědřejší, než jsou v průměru lidé z ostatních zhruba stejně bohatých států kolem nás, tedy ze střední Evropy. Především lidé handicapovaní, nezaviněně znevýhodnění, vzbuzují v nás pocit, že jim máme pomáhat. A také pomáháme. Jedno z vysvětlení, které mě napadá, je náš smysl pro spravedlnost, snaha poskytnout každému, či skoro každému, možnost, aby mohl začít na stejné startovní čáře. Sám pojem handicap je prý odvozen z doby, kdy se problémy řešily zápasem těch, kteří měli mezi sebou spor. Doslova zápasem, bojem před očima ostatních. Ale již tehdy zřejmě měli smysl pro spravedlivý zápas. Pokud byl mezi těmi, kdo si měli své spory vyřídit vzájemným zápasem, příliš velký fyzický rozdíl, pak ten, kdo byl již od narození silnější a vyšší, byl z rozhodnutí ostatních znevýhodněn: Jednu ruku mu prý přivázali k tělu, a teprve pak se začalo bojovat. Je za tím jakýsi smysl pro spravedlnost či chcete-li pro čisté podmínky pro další boj. V životě pro další možnosti. Takové je asi pozadí toho, že docela štědře dáváme peníze těm, kteří jsou svým zdravím, úrazem, tedy dříve, než jdou do životního ringu, handicapovaní. Snažíme se tím napravit, co těmto lidem nebylo dáno. Souhlasím; jen se sama sebe tiše ptám, zda opravdu, když takhle jednáme, jsme ten nejateističtější národ v Evropě. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

REFLEKTOR / TRIBUNA

Pozitivní deviace RADEK MUSÍLEK glosuje zvyk žehrat na osud

Také máte po návratu z dovolené pocit, že jinde na světě žijí pozitivněji naladění lidé než u nás doma? Určitě je to do značné míry klam. Obvykle se totiž nemáte možnost setkat s problémy každodenního života místního obyvatelstva. Hotelový personál má úsměv v popisu práce a i vy jste spíše na vlně všeho hezkého. Jenže i přesto se mi zdá, že negativní myšlení je jakýmsi českým národním sportem. Už v letadle na zpáteční cestě, kde mají být všichni odpočinutí, si příliš mnoho pasažérů stěžuje. Čím to je? Máme k tomu objektivní důvody, nebo je to součást naší kultury, že prezentovat se pozitivně působí podezřele? Pokud nejste hysteričtí z terorismu a uprchlíků, nesžírá vás prohnilost státu

a nereptáte na osobní i veřejné ekonomické problémy, nemůžete se mezi některými lidmi téměř zapojit do konverzace. A co teprve, když jste optimisticky naladěný vozíčkář? To vám pozitivní přístup k životu prostě mnozí nevěří. Připadáte si jako pozitivní deviant. Zdá se, že u lidí s postižením se kverulantství považuje za součást genetické výbavy. Nedávno jsem u trafiky na prodavačovu otázku, jak se mám, odpověděl s úsměvem (a pravdivě), že dobře. Soucitně pokýval hlavou a smutně zopakoval: „Dobře… hmm,“ a pak procítěně dodal: „Chápu, jste chudák, a je to peklo, co?“ Nevěřil jsem vlastním uším, ale stále jsem se až přihlouple usmíval. „Ale ne, já se mám fakt dobře,“ pokusil jsem se marně vyvrátit pánovu představu o slzavém údolí mého života, kterým se v jeho očích brodím na svých čtyřech kolech. Konverzaci jsem raději ukončil a šel se s kamarády podělit o další veselou historku na téma – blízká setkání třetího druhu. Jenže o pár dní poz-

ději mi jistý muž začal na ulici vyprávět, jak mi přeje, abych se měl lépe, a hlavně, aby mi zvýšili důchod alespoň dvojnásobně. Protože v téhle zemi už nic nefunguje, tak alespoň na takové, jako jsem já, by se prý mělo myslet… Domníval jsem se, že na lidi působím veselým dojmem. Cedulku s nápisem: Všechno je špatně na čele také nemám. Tak odkud se bere přesvědčení, že jako vozíčkář musím na všechno žehrat? Jestli my si za to tak trochu nemůžeme sami. Skoro celý národ prošel kurzem negativního myšlení a řada lidí s postižením by mohla za životní skepsi dostat červený diplom. „Jsem chudák, mám přece nárok vidět všechno černě.“ To jistě máte, milí skeptici. Je ovšem otázka, jestli se vám v tom žije spokojeně. A říkejte si, co chcete. Vím, že optimismus je opium lidstva a nedostatek informací. Mně je v něm ale dobře.

Na podobné otázky hledá odpověď aktuálně i investigativní tým novinářů Spotlight Bostonského deníku ve Spojených státech amerických. Tým, který v minulosti odhalil například rozsáhlé zneužívání dětí kněžími (a vidět jste o tom mohli nedávno i film), prověřil 65 případů z let 2005–2015, kdy americká policie ve státě Massachusetts při zásazích u nebezpečných situací střílela a zabila. A zjistil, že v přibližně polovině případů je mrtvý člověk, který vykazoval dlouhodobé známky psychické nestability, stejně dlouhodobě neléčené či nepodchycené. Příběhy, které tým rozkrývá, mají podobně smutné rysy. Zoufalí příbuzní se snaží vypořádat s psychickou nemocí svého blízkého, často za doprovodu agresivních výpadů a nezájmu lékařů, kteří až příliš snadno propouštějí ty, kteří je dokážou jednoduše obalamutit tvrzením, že jsou v pořádku. Snaha dostat nemocného do ústavní péče nebo se

dovolat alespoň nějaké pomoci vychází naprázdno – a tak, když psychická porucha dojde ke zlomovému bodu, následuje tragická spirála. Telefonáty o pomoc totiž v USA míří nejdříve na policii zejména proto, že není kam jinam se obrátit. Policisté jsou však podle zjištění žurnalistů na podobné případy naprosto nepřipravení, neproškolení (a obvykle ani nedojde na zavolání proškoleného specialisty). A tak celá situace končí často tak, že policisté zbaví života člověka, který se nachází uprostřed panické ataky, v těžkých depresích či jiném podobném stavu, i tam, kde by mohl být život ušetřen zkušeným dialogem. Asi nejmrazivější je na celé sérii reportáží Bostonského deníku fakt, že policii často zavolá například manželka nebo sourozenci oběti s nejlepším vědomím, že jejich blízkému přijde někdo na pomoc…

Kam ještě nevidíme ŠTĚPÁN BENEŠ komentuje tragické následky nedostatečné psychiatrické péče

Dne 21. července, letní odpoledne v obchodním centru Smíchov v Praze. Třiatřicetiletá žena bez zjevného důvodu napadne a ubodá 54letou zákaznici, která zraněním podlehne. Brzy po události vychází najevo, že útočnice byla předtím v péči Psychiatrické nemocnice Bohnice po nedokončené změně pohlaví. Ta ji propustila, podle vyjádření, ve stabilizovaném stavu a s potřebnými medikamenty. Tragická událost snesla opět zlobu na adresu lékařů a opět otevřela otázku, jak dokonalá je vlastně schopnost vidět do nitra lidské mysli a rozpoznat tam potenciálně nebezpečnou osobu. Mohlo se této zbytečné smrti zabránit? Nepodcenil někdo něco? A jde to vůbec?

ŽIVOT

17

Švýcarsko – země kontrastů?

(GRAND TOUR ŠVÝCARSKEM, 1. ČÁST)

Ženeva – nejmenší z velkých měst – se těší z polohy u stejnojmenného jezera (na snímku vodotrysk Jet d`Eau).

Kontrast a pestrost možná nejsou tím, co by turista od pořádkumilovné a neutrální země očekával. Švýcarsko je obou kupodivu plné – nikoli však v servisu pro handicapované návštěvníky.

TEXT: ŠTĚPÁN BENEŠ FOTO: AUTOR, IRENA ŠŮCHOVÁ, CERN

Ve vážných věcech má být pořádek, jako by znělo odevšad. To se projeví ihned, jakmile překročíte hranici – i chroničtí závodníci, kteří svá auta na německých dálnicích nešetří, zpomalí způsobně na místní limit – 120 kilometrů v hodině. A nejde jen o rychlost na silnicích, jak postupně zjistíme…

HLAVNÍ MĚSTO ČÁSTICOVÉ FYZIKY Chcete-li si na své cestě užít nejvíce kontrastů, projeďte právě jižní část Švýcarska. A začněte Ženevou, kterou mnoho Švýcarů ani za Švýcarsko nepovažuje. Dojdete sem z Prahy za teoretických deset a praktických dvanáct hodin jízdy. Městu na jihozápadním cípu země ve francouzsky mluvící

části se přezdívá nejmenší z velkých měst – a je to označení skutečně přiléhavé. Město je kosmopolitní a pestré, místní letiště přijímá jeden let za druhým a ulice jsou plné návštěvníků, finančníků a luxusu. Přesto svými rozměry neděsí, i když v hustotě odpolední dopravy by vám mohlo připomínat i Vídeň nebo Berlín. Na rozdíl od Berlína či Vídně tu ale mnohem snáz najdete vyhrazené parkovací místo pro vozíčkáře – jedna z příjemných vlastností Švýcarska je, že i když se auta už nemají kam vejít, na vyhrazených místech – a to ani v centru města – nestojí nikdo, kdo tam nemá co dělat. Jak vyplynulo z rozhovoru s místními, tohle je totiž společensky naprosto nepřijatelné, samozřejmě vedle poměrně vysoké pokuty, a pokud se chcete navěky znemožnit před svými sousedy a známými, je to jeden ze základních způsobů.

ŽIVOT

Švýcarsko – tipy Chystáte-li se do Švýcarska a nejste si jisti jakýmkoli aspektem cesty, případně hledáte doporučení a tipy, obraťte se na českou kancelář Swisstourism: [email protected], +420 222 521 125. Na www.mojesycarsko.com najdete řadu zajímavých informací o jednotlivých destinacích i doporučených trasách, v českém jazyce. Bezbariérová místa mapuje zčásti místní projekt Paramap (paramap.ch) Ženeva informace na www.geneve. com (v angličtině), případně www.svycarsko.com (česky), CERN - oficiální stránky: home.cern Montreux – informace pro návštěvníky dostupné například na en.mymontreux. ch (v anglickém jazyce) Hrad Chillon – www.chillon.ch (anglicky, německy, francouzsky) Grande Dixence – informace i technické podrobnosti o projektu přehrady – www.grande-dixence.ch (v angličtině, němčině, francouzštině a italštině) Návštěvu CERN by neměl vynechat žádný fanoušek vědy (na snímku hlavní areál a jedno vědecké stanoviště).

Obecně se o sektoru služeb ve Švýcarsku dá prohlásit, že je minimálně o třídu výše, než je Evropan zvyklý odjinud. Vidět je to všude – od pořádku v ulicích přes přístupné budovy až po hotelové pokoje. Jistě, je potřeba za to zaplatit, a někdy jde o částky opravdu nemalé. Ale služby pro osoby s handicapem jsou tu samozřejmou součástí, a tak se tu snadno můžete s postižením cítit pohodlně a nekontrastně. Možná tomu napomáhá i fakt, že infrastruktura a služby pro handicapované jsou často zahrnuty ve stejném balíčku jako infrastruktura a služby pro seniory. Stárnoucí populace je tématem nejen pro Švýcarsko – a dvě skupiny sloučené v jednu mají větší šanci, že se na ně nebude pohlížet jako na zvláštnost. Ostatně všichni budeme jednou staří. Nebo budeme mít nějaký ten handicap, k němuž není cesta zase tak obtížná. Zpět ale do Ženevy. Život se tu točí samozřejmě hlavně okolo jezera – tady jsou promenády, tady jsou obchůdky, tady je společenský život. Na jezeře vás čeká Jet d`Eau, 140 metrů vysoký vodotrysk, který zejména v horkých dnech umí pozorovatele na

blízkém (a přístupném) molu příjemně ochladit; kolem jezera jsou také parky plné lidí odpočívajících ve stínu stromů (zeleň pokrývá celou pětinu města). Za návštěvu tohle město rozhodně stojí – i turistům s handicapem, kteří tu na každý chodník najdou nájezd a do každé budovy přístup. Kromě finančního světa a jezera je Ženeva slovutná ještě pro jeden ojedinělý projekt – CERN. Evropská organizace pro jaderný výzkum známá svým sedmadvacetikilometrovým urychlovačem částic sídlí v západní části města v rozlehlém areálu a o obvod urychlovače umístěného

U Grande Dixence není problém připadat si jako trpaslík. I tady je ale o bezbariérovost postaráno.

sto metrů pod zemským povrchem se dělí s francouzskou stranou hranic. Pracuje tu několik tisíc inženýrů a fyziků, mnozí také s fyzickým handicapem, a celý areál je koncipován jako bezbariérový (samozřejmě až na několik logických výjimek). S vozíkem se dostanete i přímo k urychlovači, avšak pouze když je vypnutý a návštěvníkům přístupný – což se děje jednou za zhruba tři roky. Při naší návštěvě urychlovač běžel na plný výkon a registroval 40 milionů srážek každou vteřinu. Impozantní rozměry projektu si naplno uvědomíte až při návštěvě některé ze zdejších výstav. Kromě původu vesmíru a studia jevů, jako jsou černé díry, má ale zdejší výzkum praktické upotřebení například v medicíně. Byli jste někdy na elektromagnetické rezonanci? To díky výzkumu v CERN se mohou lékaři dívat do našich těl. Vedle toho můžeme zdejším laboratořím poděkovat také za internet.

ŠVÝCARSKÁ RIVIÉRA Ze Ženevy zamiřte na východ podél severní linie jezera. Za městem

19

Lausanne začne být krajina členitá a tunely střídá na pobřežní silnici nádherný výhled na malá městečka rozeseté na svazích okolo jezera. Zastavte se v Montreaux, které si oblíbily mnohé hvězdy šoubyznysu. Na první pohled připomíná Monako, je ale mnohem klidnější a útulnější; pro jeho krásu by se skoro chtělo říci – naštěstí a zatím. Útočiště před shonem světa tu v minulosti našel například Freddie Mercury, jehož pomník dodnes zdobí místní pobřežní promenádu. Tady to skutečně připomíná spíše francouzskou riviéru. A kousek za Montreaux se na pobřeží jezera vypíná malebný hrad Chillon, který v minulosti sloužil kromě opevnění také jako věznice nebo celnice. Prohlédnout si ho můžete zevnitř i zvenku, vozíčkáři mají přístupné nádvo-

Montreux na severním břehu Ženevského jezera připomíná francouzskou riviéru. Je tu ale větší klid, což ocenila řada slavných osobností.

Kromě finančního světa a jezera je Ženeva slovutná ještě pro jeden ojedinělý projekt – CERN. ří, ovšem připravit se musí na cestu po nepříjemně velkých neopracovaných dlažebních kostkách.

PŘEHRADA V HORÁCH Za Chillonem se už cesta stáčí do údolí severní části alpských vrcholků. Hlavní silnice vede nížinou podél nich a chcete-li si krajinu zdramatizovat, stačí sjet kamkoli doprava. Třeba hned na Grande Dixence, největší gravitační přehradu na světě,

vybudovanou na začátku padesátých let minulého století. Nachází se v horách a cesta k ní je přinejmenším napínavá. Serpentiny se zatáčkami otáčejícími vůz do prudkých kopců o 180 stupňů vpravo i vlevo a cestou skrz malé vesničky na úbočích se postupně dostanete k přehradě, která je s každým přibližujícím se metrem impozantnější – až nakonec stojíte úplně pod ní, na vyhrazeném parkovišti pro vozíčkáře, jak je tu dobrým zvykem. Toaleta je k dispozici také. Najdete tu návštěvnické centrum a muzeum, kde se dozvíte o poválečné energetické krizi ve Švýcarsku

a smělém záměru na vybudování přehrady. Dnešní Grande Dixence pohltila původní, mnohem menší přehradu. Se svou výškou 285 metrů zadržuje rezervoár – jezero Dix (které při nejvyšším stavu vody sahá až metr pod vrchní část přehrady) a ročně pokryje spotřebu 400 000 švýcarských domácností. Do vodního rezervoáru je přiváděna voda z okolních ledovců pomocí tunelů skrz hory, voda sem přitéká dokonce z nedalekého Zermattu. Jde o skutečně fascinující pohled na výsledek lidského umu, a pokud zrovna nemáte čas na cestu do Čínské lidové republiky na přehradu Tři soutěsky, je Grande Dixence víc než důstojnou náhradou. Návštěvníci se mohou projít v útrobách přehrady samé (tam se bohužel s vozíkem dostat nelze) nebo vystoupat na její vrcholek pomocí kabinové lanovky (ta je přístupná bez problému). Shora se nabízí úchvatný pohled na obě strany: jak na jezero, tak dolů do údolí. Po vrcholku přehrady se lze na vozíku pohybovat bez problémů, návštěvníci bez handicapu se mohou vydat na některou z turistických tras po okolních vrcholcích, kde jsou cestou ještě vidět zbytky dělnické osady. Další zastávkou na cestě jižním Švýcarskem by určitě měl být Zermatt, horské městečko, kam se autem se spalovacím motorem nedostanete a které tak tvoří zvláštní svět sám pro sebe. O tom ale až příště.

ŽIVOT

Češi věří v zítřek Mariana Morari (29) pochází z Moldávie, a přestože se kvůli muskulární atrofii od dětství pohybuje na vozíku, nebála se vyrazit za studiem do zahraničí. Již druhým rokem navštěvuje Karlovu univerzitu a zapojuje se do dobrovolnické činnosti v Jedličkově ústavu a školách. Díky svým zkušenostem může dobře porovnat situaci u nás a v její postsovětské domovině.

Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

Ke studiu v České republice se Mariana dostala přes mezinárodní studentský program zaměřený na státy střední a východní Evropy. V partnerství s Interdiak ho připravuje Karlova univerzita a Diak university z Finska. V experimentálním projektu, vytvořeném pro devět studentů z různých zemí, se zaměřuje na obor sociální práce. Ačkoliv původně vystudovala něco úplně jiného… „Ve svém rodném Kišiněvě jsem se stala inženýrkou v oblasti textilní a kožené výroby. Záhy mi ale bylo jasné, že tohle dělat nechci. Zajímala mě pomoc ostatním a práce s lidmi. Začala jsem působit jako dobrovolnice a pracovat v různých moldavských neziskovkách. Většinou byly zaměřené na lidi s mentálním postižením. Také jsem si v této oblasti vyzkoušela pozici public relations u sdružení Motivatia,“ vysvětluje usměvavá mladá žena, s níž během rozhovoru průběžně skáčeme od angličtiny k ruštině, ale nevyhýbáme se ani češtině, protože už i tu velmi obstojně ovládá.

NADĚJNÝ NEZISKOVÝ SEKTOR Přestože by se na příkladu Mariany Morari mohlo zdát, že lidé s postižením se v Moldávii dobře integrují, situace je podle jejích slov daleko méně růžová a ona sama představuje spíše výjimku potvrzující pravidlo. Za své úspěchy prý vděčí především rodině. „Rodiče pro mě chtěli to nejlepší. V mých sedmi letech tatínek v dobré víře našel speciální školu, kde jsem byla od pondělí do pátku, na víkendy mě vozili domů,“ vzpomíná Mariana. Ač národností Moldavanka, byla zařazena do ruské třídy. „Ve třídě nás bylo sedm, tak se zdálo, že se nám budou hodně věnovat. Ale po dvou letech mě rodiče raději vzali pryč. Vždyť do té školy byly dokonce schody! Pak už se rodina postarala o moje vzdělávání v běžných školách.“ Že se od dob jejího dětství některé věci mění jen velmi pomalu, dosvědčují Marianina další slova: „V mé zemi existuje stále hrozně moc bariér. Řadu snah o zlepšení hatí častá korupce. Veřejné budovy mají být podle zákona přístupné, stejně tak existuje povinná pětiprocentní kvóta pro zaměstnávání lidí s postižením, ale v praxi se to vynucuje naprosto nedostatečně. Velmi špatně přístupné jsou i školy, takže lidem s posti-

21

žením chybí dostatečné vzdělání, což jejich těžkou situaci ještě prohlubuje. Často jsou zavřeni v nějakém ústavu, kde nic nedělají. Problémy jsou i s přístupností veřejné dopravy. Politici to vidí, ale všechno jde hrozně pomalu,“ hodnotí Mariana neradostnou situaci. V hlavě jí utkvělo setkání s budoucí ministryní školství, která na setkání se zástupci lidí s postižením vymezila směšně krátký čas, během něhož se ještě navíc věnovala něčemu úplně jinému. Zároveň však Mariana dodává, že přesto vidí za posledních deset let výrazné zlepšení a posun správným směrem. Velký podíl na tom má aktivní nevládní sektor, který získává dotace z Evropské unie a USA. „Neziskovky se snaží lidi integrovat, zapojovat jednotlivé regiony, vytvářet malé komunity a učit lidi s postižením soběstačnosti. Pomalu se daří narušovat monopol pobytových zařízení. Nejvíc je to potřeba u osob s mentálním postižením. Stále však platí, že bez výrazné podpory rodiny to mají velmi těžké. Přitom se ale často nedostává ani podpory ze strany psychologů či sociálních pracovníků,“ dodává Mariana Morari o současné situaci v Moldávii. Především u lidí s tělesným postižením by mohla situaci zlepšit novinka v podobě moldavským státem placené osobní asistence. Má to však

justice nemůže domoci svých práv pečovat o vlastní dítě (kauza Šárky Minaříkové, Můžeš 5/2016, pozn. redakce). To mě šokovalo. Méně šokující, ale rovněž nepříjemnou zkušeností je místní byrokracie nebo fakt, že věci občas nefungují, jak mají. Řadou historek mě v tomto ohledu vybavily České dráhy. A asi nejhorší osobní zkušenost byla, když mě někdo cestou z letiště okradl v autobuse o všechny peníze. Vůbec netvrdím, že to udělal nějaký Čech, ale stalo se mi to v Praze. Abych však nekončila tak černě – v téhle nepříjemné situaci jsem opět potkala vstřícné lidi, kteří se mi snažili pomoci. Patřili mezi ně i pracovníci z Konta Bariéry,“ uzavírá své vyprávění Mariana. Svoji budoucnost by podle vlastních slov ráda nadále spojovala s prací v sociální oblasti, možná i na mezinárodní úrovni. Z Mariany Morari čiší životní optimismus a baví ji práce s lidmi.

V mé zemi existuje stále hrozně moc bariér. Řadu snah o zlepšení hatí častá korupce. háček v podobě financování systému. Tito pracovníci dostávají podle Mariany mzdu 50 eur měsíčně. Jen pro představu: měsíční invalidní důchod činí přibližně 60 eur, přičemž nájemné v bytě vyjde asi na 150 až 200 eur za měsíc…

ČESKO CIZÍMA OČIMA Není divu, že Mariana je z řady věcí v České republice nadšena, a to i v situaci, kdy nemalá část domácích obyvatel podléhá blbé náladě a tvrdí, jak v téhle zemi nic nefunguje. „Nevím, jak to vnímáte vy, ale já si mys-

lím, že Češi jsou sice skeptičtí a věcní, ale zároveň věříte v zítřek. A to se mi na vás líbí. Jestli si tady stěžujete na korupci, tak se jeďte podívat do Moldávie. Ani proevropské demokratické politické strany se s tímhle nešvarem neumějí vyrovnat.“ Líčení kladů České republiky se dobře poslouchá. „U vás si mohu půjčit elektrický vozík a pohybovat se na něm po městě prakticky svobodně. Dostanu se do metra, do autobusů, tramvají i vlaků, mohu si vybrat z řady přístupných obchodů atd. Dá se tu najít práce, i studium je mnohem dostupnější. Zkrátka vnímám vaši zemi jako mnohem otevřenější k potřebám lidí s postižením. Překvapilo mě, kolik lidí je tu integrováno. Přestože vím, že nic není dokonalé a i tady je stále co zlepšovat, máme se od vás co učit. Což jistě vyžaduje i přímou aktivitu lidí s postižením. V tomto ohledu si ovšem české prostředí hodnotit netroufám, na to jsem tu příliš krátkou dobu. Každopádně jsem tu potkala hodně dobrých lidí,“ shrnuje Mariana pocity ze svého pobytu. Vedle řady pozitiv se však setkala i s opačnými zkušenostmi: „Nedávno jsem se doslechla o příběhu mladé ženy na vozíku, která se u české

ŽIVOT / AUTO MOTO

Osobní dodávky neboli minibusy Kombíky jsou praktická auta, ale chybí jim více místa do výšky, někdo u nich postrádá více sedadel, jiný ještě delší karoserii. Kdo vyžaduje opravdu velký prostor, kupuje vozy typu Volkswagen Transporter. Zákazníci se mohou radovat, že se nabídka v této třídě rozšiřuje o další zajímavé modely. Text: PETR BUČEK Foto: AUTOMOBILKY

Rodiče handicapovaných dětí nebo organizace starající se o vozíčkáře často kupují tato auta na pomezí dodávky a osobního auta. Nejvýstižnějším označením pro vozidla s vysokou, dlouhou a širokou kabinou je minibus nebo osobní dodávka. Ve třech řadách sedadel uvezou až devět lidí, lze z nich jednotlivá sedadla nebo lavice vyjímat, nechybí jim boční posuvné dveře a do zadní části je možné umístit rampu pro vozíčkáře. Automobilky tyto modely nabízejí nejčastěji ve třech variantách – jako ryze užitkové auto pro převoz nákladu, jako minibus s výbavou podobnou osobním autům a jako cenově výhodnější variantu kombinující užitkové vozidlo s osobním. Těm však často chybí některé prvky bezpečnostní a komfortní výbavy.

TROJČATA S TROJÍ DÉLKOU Ze kterých aut této kategorie je možné vybírat? Podívejme se nejdříve na letošní novinku – trio Peugeot Traveller, Citroën Spacetourer a Toyota Proace. Jedná se o takzvaná automobilová trojčata. Znamená to, že je všechny tři automobilky vyvinuly společně, vyrábějí je na jedné lince

a jejich karoseriím dávají jen pár odlišných detailů. Také cenově a výbavami se hodně podobají. Jejich předchůdci byli nižší. Moderní nástupci se tvarově podobají Volkswagenu Transporter (nebo Volkswagenu Multivan či Caravelle, jak se tento model jmenuje v osobním provedení).

Zezadu vypadají nová automobilová trojčata téměř identicky (na snímku Toyota Proace).

23

Nejvýstižnějším označením pro vozidla s vysokou, dlouhou a širokou kabinou je minibus nebo osobní dodávka. Ve třech řadách sedadel uvezou až devět lidí, lze z nich jednotlivá sedadla nebo lavice vyjímat, nechybí jim boční posuvné dveře a do zadní části je možné umístit rampu pro vozíčkáře.

Peugeot Traveller v osobním provedení se v prodeji objeví letos na podzim.

Trio minibusů značek Citroën, Peugeot a Toyota přichází na trh se třemi délkami karoserie. Vybírat lze mezi velmi krátkým provedením s délkou 4,6 metru a delšími verzemi 4,95 m a 5,3 metru. Například Peugeot v jednodušším provedení Expert Combi (napůl osobní, napůl užitkové auto) stojí od 525 000 korun (všechny uvedené ceny jsou bez DPH). Zajímavá je nejkratší karoserie. Hlavní konkurenti takovou verzi nenabízejí. Může se hodit tomu, komu nevyhovuje auto dlouhé pět metrů. Vnitřní prostor je však o chybějící decimetry kratší.

KLASIKA OD VOLKSWAGENU Dlouhodobým lídrem třídy minibusů je Volkswagen se svým modelem T. Nová trojčata se inspirovala právě u něj. K mání je v užitkově-osobní verzi Transporter Combi, jako osobní Caravelle a nejluxusnější

Interiér Peugeotu Traveller moc užitkové auto nepřipomíná. Spíše naopak.

Multivan. Na výběr je ze dvou délek – 5 metrů a 5,4 metru. Nechybí ani pohon všech kol za příplatek a široká paleta motorů. Zájemci o automatické převodovky také budou spokojeni, lze ji objednávat k několika motorům z nabídky Volkswagenu. Provedení Caravelle stojí nejméně 658 000 korun, luxusnější Multivan přijde nejméně na 828 000 Kč

Uvnitř Toyoty Proace to vypadá hodně podobně jakou u dalších dvou „sourozenců“.

a užitkově pojatý Transporter Combi má základní cenu 522 000 korun.

DALŠÍ MINIBUSY: FORD, HYUNDAI, RENAULT A MERCEDES Zástupce Fordu ve třídě minibusů nese název Tourneo Custom. Podobně jako volkswagen se i tento ford vyrábí ve dvou délkách – může činit

ŽIVOT / AUTO MOTO

Přehled partnerů Auta Bez Bariér (prodejci a úpravci aut) Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí handicapovaným s výběrem vozu i s jeho úpravou, a také s vyřízením všech formalit spojených s koupí auta. INVACAR – úpravce aut www.invacar.com KATOVICE Průmyslová 464, Katovice Tel.: 383 388 186 E-mail: [email protected]

Typický minibus má tři řady sedadel, až devět míst, velký prostor i variabilitu.

Osobním dodávkám nechybí nejmodernější prvky výbavy, jako je couvací kamera.

bezmála pět metrů nebo 5,4 metru. Jedná se o ryze osobní verzi a stojí od 668 000 korun (opět bez DPH). Levnější je užitkově-osobní Ford Transit Custom Kombi. Jeho cena začíná na sumě 597 000 korun. Hyundai má v nabídce model H-1. Osobní verze přijde na 800 000 korun a vyrábí se pouze s jednou délkou karoserie. Na rozdíl od výše jmenovaných modelů k němu patří pohon zadních kol. Stejnou koncepci využívá také Mercedes třídy V. Základní cena německého minibusu činí 900 000 korun, exkluzivní provedení „véčka“ však hravě překročí hranici dvou milionů korun. Na výběr je podobně jako u nových trojčat (Citroën, Peugeot a Toyota) ze tří délek, nechybí ani pohon všech kol. U užitkově-osobní verze Vito lze navíc při koupi volit mezi předním a zadním pohonem kol. Další konkurencí mezi osobními dodávkami jsou dvojčata Renault Trafic Passenger a Opel Vivaro Combi. I ty jsou k mání ve dvou délkách (5 a 5,4 metru). Například renault se prodává za cenu od 531 000 korun.

AUTOCENTRUM DOJÁČEK Citroën, Fiat, Fiat Professional, Jeep, Lancia, Chevrolet www.dojacek.cz

AUTO HLAVÁČEK Škoda, Kia www.hlavacek.cz

PRAHA Kolbenova 809/31, Praha 9 (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia) Tel.: 281 864 734 E-mail: [email protected]

OLOMOUC Týnecká 669/5, Olomouc Tel.: 724 346 075 E-mail: [email protected]

U Seřadiště 7, Praha 10 (Fiat, Fiat Professional) Tel.: 267 216 300 E-mail: [email protected]

OPAVA (Kia) Těšínská 3012/93 Opava-Předměstí Tel.: 553 793 534 E-mail: [email protected]

Vršovická 70, Praha 10 (Fiat, Fiat Professional) Tel.: 272 735 233 E-mail: [email protected]

PROSTĚJOV (Kia) Plumlovská 183, Prostějov Tel.: 588 882 163 E-mail: [email protected]

Přípotoční 10c, Praha 10 (Citroën, Chevrolet) Tel.: 267 216 601-2 E-mail: [email protected]

AUTO JAROV Škoda, Volkswagen, Seat, Audi, Honda www.autojarov.cz PRAHA Osiková 2, Praha 3 Tel.: 251 002 222 E-mail: [email protected] API CZ – ÚPRAVCE AUT www.apicz.com SLAPY U TÁBORA Slapy 136 Tel.: 606 070 992 E-mail: [email protected] UNICAR Škoda www.unicar.cz OSTRAVA Vítkovická 36, Ostrava Tel.: 595 694 051-4 E-mail: [email protected] AMB Ford www.fordamb.cz PRAHA Severní 321, Ořech – Praha-západ Pražský okruh – Exit 19 Tel.: 234 234 150–1 E-mail: [email protected] AUTOCENTRUM ROS Škoda, VW, Audi www.rosauto.cz BRNO Poříčí 1c Tel. 603 225 006 E-mail: [email protected]

AUTOBOND GROUP Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru, Nissan, Mitsubishi www.autobond.cz PRAHA (Kia, Nissan, Mitsubishi) Kolbenova 859/15, Praha 9-Vysočany Tel.: 226 216 621 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Libor Vimr PLZEŇ (Kia, Ford) Koterovská 170, Plzeň-Slovany  Tel.: 371 651 030-1 E-mail:  [email protected] Kontaktní osoba: Milan Horna KARLOVY VARY  (Kia, Nissan, Mitsubishi) Studentská 325, Karlovy Vary-Doubí  Tel.: 355 328 012 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Tomáš Klesa OSTRAVA  (Kia, Toyota, Nissan, Suzuki, Subaru) Krmelínská 10-12, Ostrava-Hrabová Tel.: 599 505 401-3 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Petra Dybalová OPAVA (Toyota) Ostravská 356, Opava Tel.: 553 652 093 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Petr Valášek HAVÍŘOV (Toyota) Před Tratí 1/891, Havířov Tel.: 596 440 886 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Karel Žáček

VÝZVA PRO DEALERY AUT: Zapojte se do projektu Auta bez bariér, pošlete zprávu e-mailem na adresu [email protected]. Děkujeme! Více na: www.autabezbarier.cz

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Tunely – rychle a bezpečně! Když jsem jel kdysi závodit na hry do Londýna, chtěl jsem okusit, jaké to je, a jel jsem mimo výpravu a pod vodou. Tedy sám po vlastní ose do Calais a pak na ostrovy tamním supertunelem. Již tehdy trochu strašili imigrační důstojníci, bůhví, co by dělali dnes, ale po najetí na autovlak to bylo docela fajn. Uklidnilo mě, že mezi jednosměrkou na ostrovy a tou zpáteční je ještě jeden tubus pro případné katastrofy nebo alespoň pro natáčení filmu o zatopení Frantíků přes tunel. Pak jsem ale nepotěšen zůstal uvězněn v autě, zatímco všichni šli někam do odpočíváren, protože bych nevystoupil – nebylo kam. A takový smíšený pocit mám v tunelech pořád. Na jednu stranu je super, že nemusím točit serpentinu někam až na Matterhorn a i ty Alpy často podjedu krásným tunelem, na druhou stranu mívám obavy, když stojím v tunelu v zácpě a přede mnou se divně kouří z kol a bubnů náklaďáku. V naprostém klidu jsem pouze v pražské Blance, protože tamní informační systém je trvale nastaven na velmi logické: „Zákaz otáčení vozidel v tunelu“ A když tam někdo zastaví, ohlásí to „Pozor, pohyb osob v tunelu“ – a zavřou ho. Za ty prachy, co už taky… Autor je motorista a člen správní rady Nadace Charty 77.

25

ŽIVOT / AKTIVNĚ – HANDBIKE

Cítit vítr ve vlasech…

Rady Tomáše Poucha pro cyklisty

PODLE STATISTIK SE CYKLISTIKA STÁVÁ NEJOBLÍBENĚJŠÍM SPORTEM, KTERÉMU SE ČEŠI VE VOLNÉM ČASE VĚNUJÍ. JAKÉ ŠANCE NA JÍZDU NA KOLE MAJÍ LIDÉ S HANDICAPEM? Text: MICHAELA ZINDELOVÁ Foto: JAN ŠILPOCH

Stručně řečeno – v této disciplíně jsou na tom mnohem lépe dospělí než děti. Dětský handbike (ruční kolo) dosud na evropském trhu chyběl. V tomto roce ovšem nezisková společnost Černí koně obohatila své aktivity právě o tento typ. Předseda sdružení Černí koně Tomáš Pouch vysvětluje: „Kompenzační pomůcky jsou velmi drahé a handicapované děti bývají často ochuzeny o krásu dětské volnosti – třeba právě o jízdu na kole s kamarády. Sám dobře vím, že při složitém životě s postiženým dítětem nezbývá na nějaké aktivity mnoho volného potenciálu. Náklady na kolo jsou vysoké už proto, že se velikost kola mění. O tom, že speciální kolo není, jsem stoprocentně věděl, a my jsme si přáli, aby jízda na něm dítě v jeho růstu provázela. Miloš Císař, náš všestranně nadaný technik, nedávno první takové kolo zkonstruoval.“ Jak se vlastně Tomáš, příjemný ztepilý muž, ke své dnešní činnosti dostal? Bez emocí se ohlédne zpátky – po nehodě na motorce přišel o nohu. Žije tak už skoro třicet let a dlouho se s tím faktem srovnával: „Nedokázal jsem třeba jít v kraťasech, až když jsem začal jezdit na kole, hodně se změnilo.“ Tomášova myšlenka, že pokud tohle fungovalo u něj, bude to pomáhat i u dalších dětí, stála na začátku mnoha nápadů a vizí. Nejdřív se začal sám zúčastňovat závodů,

postupem času vznikla menší parta – základ pozdějších Černých koní. Dnešní předseda neziskové organizace k vývoji společnosti dodává: „Napřed hobby, dneska se aktivitám pro handicapované věnuji naplno, dokonce zaměstnáváme včetně mne čtyři lidi. Náš nový handbike je tříkolka, kde jde o fyzičku – dítě nesedí doma a zlepšuje si kondici. Dostává se mezi své vrstevníky.“ Dnes již má unikátní handbike po úspěšné premiéře. Tomáš Pouch a jeho Černí koně připravili pro jeho start k postiženým dětem mnoho osvětových informací. Sám říká, že „nejdřív je třeba vytvořit základní počet kol určených pro dětská rehabilitační centra, kde se děti s kolem seznámí a rodiče dostanou informaci, jak takové kolo získat. V další fázi chceme uspokojit jednotlivce a kola dodat přímo dětem. A až bude v oběhu dostatek kol, budeme organizovat závody a další akce i pro děti.“

Tomáš Pouch, s logem Černých koní, stojí u mnoha dobrých nápadů a vizí pro handicapované. Unikátní dětský handbike patří k nejnovějším.

Běžná cena ručních kol pro dospělé je 150 000 korun, ale najdeme i elektrohandbike, který není určen pro sport, ovšem je ideálním vozítkem po okolí. Vynikající cena 60 000 korun patří firmě e-totem a modelu COMP – více na http://www. cernikone.cz/prodejci-handbike/. Prvotní je rozhodnutí, jak budu kolo využívat (silniční závody, horské závody, pro radost, ekologický prostředek); podle toho se odvíjí i cenová relace. Pokud víte, jaké kolo chcete, musíte sehnat peníze. Některá nadace vás podpoří, většinou získáte příspěvek kolem 30 000; zkuste se obrátit i na sponzory. Důležité je handbike správně seřídit a nastavit k postavě, špatný posed může první jízdu značně zprotivit. Další možností je zakoupení staršího handbiku, který se v dostatečné kvalitě dá pořídit kolem 50 000 korun. Nepodceňujte ochrannou přilbu, vhodné jsou i kvalitní rukavice, které nezpůsobí mozoly a při pádu ochrání dlaně. U oblečení jen zmíním, že kvalitní aktivní prádlo je příjemný doplněk kvalitní jízdy.

O Černých koních Nezisková organizace Černí koně vznikla v roce 2008, zakladatelem a tváří organizace se stal Tomáš Pouch, dlouholetý účastník závodů horských kol (jen v letech 2006 a 2007 absolvoval více než 50 závodů, stal se prvním handicapovaným cyklistou, který se pravidelně účastnil MBT závodů). Organizoval první cyklistická setkání a výlety na kolech, kterých se zúčastňovali i zdravotně postižení. Při jízdě na kole odhalil protézu a sklidil za to uznání. Sportovní slovník má pro takového sportovce označení černý kůň. Tomáš Pouch si uvědomil, že sport a následné uznání je pro člověka s handicapem funkčním lékem pro bolavou duši, a tak vznikl také projekt s názvem Pojeď s námi. Více na www.cernikone.cz informace také na [email protected] (777 058 538)

KULTURA Nadšený tulák po kraji Jako by stál rozkročený na cestě mezi naším a jiným, ideálním, báječným, světem. Při svém toulání chytá všechny odstíny reality. Na jeho obrazech pak vnímáme motivy přemýšlivé, humorné či magické, občas se ovšem objeví také drsné a groteskní úhly pohledu. Objeví se tu také jeho vlastní sochy – pevná součást jeho malířského světa. Je Michal Novotný (známý pod zkratkou MICL) malíř, nebo sochař? Dalo by se říci, že je profesí podobojí… Text: MICHAELA ZINDELOVÁ Foto: JAN ŠILPOCH

Ve vašem díle nebývá malířství a sochařství odděleno. Malířská tvorba působí sochařsky a dřevo jako materie se neztrácí ani z pláten. Dřevo se mi opravdu promítá do mnoha děl, vrací se ke mně jako bumerang, pokaždé jiná kresba let, jeho barevnost – okrová i neapolská žluť. Dá se něj dlouho jen koukat, dobře se s ním žije. Už jako malý jsem si hrával se špalíky dřeva. Pořád jsem něco vyráběl, měl jsem totiž k dispozici dědovu dílnu. Hodně jsem vyřezával a asi v páté třídě jsem prohlásil, že bych chtěl být řezbářem. Práce se dřevem mne evidentně bavila – tehdy ovšem takové řemeslo neexistovalo. Maminka mě proto dala učit na dřevomodeláře. Později jsem se v Blansku vyučil, ale při práci v továrně jsem zjistil, že

to pro mě není, a začal jsem vyrábět šperky. Hodně věcí ze dřeva jsem realizoval hned po škole, kdy pro mne bylo dřevo prioritou. V dalším období jsem se věnoval plátnům, na nichž hlavními motivy byla prkna a také žebříky – které končívaly někde v nebi. Moje častá symbolika. Dřevo mi pořád někde vykukuje. Sešli jsme se v ateliéru jako dlaň, ale vy jistě někdy potřebujete víc prostoru… Mám dřevěnou boudu, svůj druhý ateliér, na chatě u Sázavy, a tam mohu realizovat i velký objekt… Má žena sice tvrdí, že chata je místo k rekreování, pro mě se ovšem jedná o prostor, kde mohu pracovat. Dnes, po dobudování, mám skvělé místo, chatu-ateliér. Dokonce jsem tam na-

27

Kdo je Michal Novotný Narodil se v Brně v roce 1969. Vyučil se dřevomodelářem v ČKD Blansko a vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Zvolil si nezaměnitelné umělecké jméno MICL; začal ho používat, když své křestní jméno zkracoval při podepisování textových zpráv. MICL byl členem skupiny Luxsus a je součástí umělecké formace Natvrdlí. Realizoval řadu samostatných výstav, zúčastnil se mnoha skupinových výstav u nás i v zahraničí. Věnuje se malbě a prostorovým realizacím – pracuje se dřevem, kamenem, betonem. Žije a pracuje v Praze. Jeho žena, Marie Lenka Novotná, je zpěvačka a tanečnice, společně vychovávají tři děti. MICL aktivně přispívá už deset let na výtvarné aukce Nadace Konta Bariéry – i proto, že dostává informace o projektu a ví, kde peníze z aukce končí. Přispěl i do aukce letošní. Více o autorovi na www.micl.cz

maloval obraz třikrát čtyři metry a mohu tam dělat i sochy. V zimě bývám každý den v pražském ateliéru, v létě přecházím ven. Ten rytmus mám už zažitý. Snažím se během léta realizovat něco sochařského. Letos například dva kamenné sněhuláky, jednoho v Plané u Mariánských Lázní a druhého v Hořicích. V září dodělám altán do zahrady mateřské školky, kde jsem už vloni realizoval stoly, lavice, klouzačku a houpačky. Jak k vaší sochařsko-malířské specializaci přispěly dvě renomované osobnosti, u kterých jste studoval? Na AVU v Praze jsem to zkoušel hned po revoluci, šlo o druhý pokus, předtím mě nevzali, byl jsem dělník. Hlásil jsem se na sochu, ateliér tehdy vedl Karel Nepraš. U něj jsem zůstal pět let. Ale začínal jsem u Karla Načeradského, protože v sochařském ateliéru bylo tehdy zcela plno. Tím jsem se vlastně dostal k malbě i k sochařství. Podle mě studium u dvou tak charismatických osobností – Nepraše a Načeradského – byla jedna z nejkrásnějších věcí, které mi osud přinesl. A na konci AVU jsem ještě získal dvouměsíční stáž od Hlávkova nadání do Fran-

cie na tamější Akademii výtvarných umění. Často mluvíte o svobodě v profesi. Jaké byly počátky vašich reálných kroků po ukončení školy? Rád se prezentuji jako svobodný člověk žijící v rovnováze s univerzem přírody. Zůstal jsem vždy na volné noze, i když jsem zpočátku zdaleka neprodával tolik obrazů jako dnes. První roky po AVU jsem se věnoval realizacím do architektury a práci u filmu – podle mého názoru je sochař v současné době univerzální dělník. Člověk devíti řemesel. Životní osudy sochařů nejsou vždy jednoduché. Nedávno vystavoval v DOX Karel Nepraš sousoší Rodina na útěku, podobenství

roku 1969, které v normalizaci zmizelo. Právě se natáčí film o tvůrci Stalinovy sochy na Letné. Její autor, Otakar Švec, skončil sebevraždou. Režiséra snímku zajímá hlavně okamžik pro umělce zlomový, kdy může podlehnout velikosti svého úkolu, přestože to bývá krok do pekel… Vy takový okamžik dokážete pojmenovat, nepodlehnout jeho vábení? Slávy není nikdy dost, tvrdívám, ale jen v nadsázce, protože je třeba znát míru. U mě platí úměra: čím jsem úspěšnější, tím víc o sobě pochybuji. Téhle své vnitřní stopce věřím. Sochy se u nás dělají málo, ale když se objeví výběrové řízení, hlásím se. Také se k sochám vracím, když má zájem nějaký soukromý subjekt. Když si to vyžádá. Nevzdávám se. U soch čekám na příležitost, až bude sochu někdo chtít, až pojedu na sympozium, až najdu místo, které sochu potřebuje, až potkám pěkný kus materiálu… U sochařiny mnoho záleží také na financích. Zajistit rozpočet pro sochu bývá něco úplně jiného než nalézt prostředky pro namalování obrazu. Zmínil jste se o velkých formátech svých obrazů, ale na ty jste si asi hned v prvních letech netroufal… Zpočátku mi skutečně dělalo problém namalovat velký obraz, ale postupně jsem se to naučil. Maluji malé obrazy jako ze skicáku, někdy vytvářím i sled formátů jako komiks.

KULTURA

Kouření nové dýmky, 2015, 40 x 60, olej na plátně

Labutě v noci, 2015, 135 x 90, olej na plátně

Černé jezero, 2015, 200 x 135, olej na plátně

A když najdu nosné téma, rozvíjím ho do nějaké série. Hodně maluji lidi, jejich velké a malé příběhy: táboření, děti na stromech, den s mnoha aktivitami – pěkně postupně, od kartáčku na zuby až do ložnice třeba. Já jsem asi z poloviny také na plátnech někde zachycený, jsem účastník, tulák. Když mohu, objevím se někde, občas i s manželkou nebo s dětmi.

mě zase napadne černo-zlaté zabarvení. Oblíbená barevnost? Nejraději mám zlatou, vybral jsem neapolskou žluť – nejvíc se zlatu blíží. Vznikl celý cyklus pláten… Miluji také prudké jarní barvy, kdy ostrá žluť přechází do jiných odstínů včetně zelené. Vznikají tečkované mapy barvy, exploze po zimě, kdy ještě nejsou zelené listy, ale už se objevují květy.

Josef Čapek maloval rád děti – stejně jako já. Také mám rád Ladu, ale to asi všichni. Ovlivnil mě grafik M. C. Escher a Američan Marc Costabi. Nedávno jsem si koupil úžasný svazek, Codex Seraphinianus, který se objevil asi před třiceti lety, ilustrovanou encyklopedii neskutečného světa, kterou vytvářel a maloval Ital Luigi Serafini.

Miclovy obrazy staví schody do nebe, o jejichž existenci však nesmíte nikomu říci; jsou jako sladká tajemství, bez kterých se nedá žít.

Žebříky na vašich obrazech míří k nebi, někdy modrému, jindy plnému mraků… Ty mraky mi připomněly mé bloumání londýnskou galerií, kde četné krajinomalby mistrů jsou plné mraků… Mraky vás asi nikdy neomrzí… Angličané jsou na mraky skutečně specialisté. Máte pravdu, mraky pozoruji rád, třeba když vyrážíme s kamarády na výlet, ve volné přírodě, v reálu, tam vypadají mraky jinak. Skvěle vypadá i modrá obloha s velkým mrakem, stratokumulem, co letí nízko nad námi a je šedavý a vysoký, některé vypadají jako sochy na obloze, mám je rád před bouřkou, i když se za nimi objeví slunce. Ze všeho nejraději mám ale mraky jako naducané peřiny, které vypadají jako šlehačka.

Po různých etapách, které vás tematický motivovaly, se chystáte dál. Kam zamíříte? Ocitl jsem se ve fázi, kdy se snažím různé polohy propojit. Všechny mé předešlé etapy se smísily. Řekl bych, že jsem dosud shromažďoval materiál. A teď zjišťuji, zda ho mám dostatek, abych se vydal dál. Kudy a kam, zatím nevím, ale svou – dejme tomu – syntézou bych chtěl najít něco nového. Jedno vím stoprocentně: rozvíjení a řízení jedinečnosti je pořádná dřina.

(kunsthistorička Martina Vítková) K oblíbeným symbolům patří také prkna, kvetoucí máky nebo prasátka. Na plátnech rozpíná paže i sněhulák… Objevují se snové krajiny. Měníte barevnost. Co preferujete? Já dělám kompozice podle nálady, už jsem měl také výstavu pouze z černo-zlatých pláten. Mé černo-zlaté obrazy se ale objevily na expozicích také hned vedle ostře a něžně barevných pláten. Mix měl druhotný účel, vypíchnout atmosféru. Květ divokého máku je dost možná mým vnitřním prostorem svobody a radosti. Když se snažím udělat něco drsnějšího, tak

V prosinci 2016 pořádá

Konto Bariéry

13. Aukční salon výtvarníků Váš oblíbený malíř Josef Čapek byl také bádavý tulák. Líbí se vám ještě nějaký výtvarný styl?

Pro informace sledujte www.kontobariery.cz.

Předplaťte si časopis můžeš

www.apicz.com

Výhodné předplatné

Automobily bez bariér.

Pokud si předplatíte

— Ruční ovládání pedálů — Bezbariérová vozidla — Úpravy sedadel — Nakládání invalidního vozíku — Ostatní individuální úpravy

na dva roky za 380 Kč!

Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč.

OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA: TELEFONICKY: na bezplatné lince 800 300 302 ON-LINE:

na adrese: http://www.postabo.cz

E-MAILEM:

[email protected]

PÍSEMNĚ:

na adrese: Česká pošta, s. p. oddělení periodického tisku Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3 API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora T: +420 606 070 992 | E: [email protected]

KULTURA

Nem Adom Fel!

KAPELU THE TAP TAP ZNÁ UŽ V ČESKÉ REPUBLICE KDEKDO. CO DO PROFESIONALITY A POPULARITY NEMÁ TENTO PROJEKT, PROPOJUJÍCÍ HUDEBNÍKY S POSTIŽENÍM I BEZ POSTIŽENÍ, U NÁS OBDOBY. V MAĎARSKU EXISTUJE PODOBNÉ USKUPENÍ A VE SVÉ ZEMI SE TĚŠÍ TAKÉ NEMALÉ POZORNOSTI. JMENUJE SE NEM ADOM FEL, COŽ LZE PŘELOŽIT JAKO NEVZDÁM SE! TEXT: RADEK MUSÍLEK FOTO: LADISLAV POLNICKÝ

Nedávno se maďarská skupina představila také v Praze. Hudební vystoupení s tanečními a divadelními prvky dokázalo publikum na hodinu a půl zcela vtáhnout, a i když nebylo vše vycizelované k profesionální dokonalosti, nadšení účinkujících, předvedené výkony a pestré střídání rytmů i stylů si zasloužilo dlouhý potlesk. Na závěr tančili doslova všichni. Pestré je i složení této budapešťské skupiny. Mezi účinkujícími jsou lidé na vozíku, nevidomí i mentálně postižení stejně jako profesionální hudebníci nebo nadšení dobrovolníci bez handicapu. Navíc různého věku. Někdo hraje na hudební nástroj, další tančí nebo dělá klauna, všichni pak zpívají a kombinují své role.

HUDBA A CHARITA Kapela Nem Adom Fel! je součástí stejnojmenné nadace, která letos slaví 10. výročí vzniku. Hudební skupina však existuje déle. Na počátku stál mladý sociální pracovník, který začal provozovat muziku s některými lidmi se zdravotním postižením v zařízení, kde pracoval. Po čase vznikla skupinka nejtalentovanějších hráčů. „Aby se více proslavili, začali čas od času hrát pouliční hudbu a sbírali peníze, aby mohli založit vlastní projekt,“ vypráví o začátcích dobrovolnice Réka Luca Dely (26), která organizovala pražské vystoupení, v němž sama také účinkovala především v roli tanečnice. Získané prostředky šly na provoz kapely, ale časem došlo na rozšíření aktivit pod heslem: Každý je dost bohatý, aby ostatním mohl něco dát (i když je třeba chudý nebo postižený). Vznikla nadace Nem Adom Fel. Ta

všestranně podporuje osoby se zdravotním postižením – zabývá se jejich zaměstnáváním, bydlením i volnočasovými aktivitami. Nechybějí ani různé terapie, školení a organizace dobrovolnictví. Nemalý podíl na podpoře toho všeho mají právě charitativní koncerty hudebníků s postižením.

ZLOMOVÝ OKAMŽIK Prvním velkým počinem byl před osmi lety koncert v budapešťské sportovní aréně Papp László. Nem Adom Fel vystoupili s mnoha hvězdami před 25 000 diváky a měli obrovský úspěch. Získané peníze putovaly za sirotky v Transylvánii. Kapela se doma proslavila a začala vyjíždět i do zahraničí. Přelomové pro ni bylo vystoupení na mezinárodním festivalu hudby a divadla umělců s postižením Makellos-SansTache (vznikl pod švýcarskou nadací Fondation Paix 21). V roce 2014 se konal v Číně, a tak si skupina chtěla připravit něco opravdu výjimečného. Vznikla Never Give Up Show, se kterou nyní jezdí po Evropě. Vystupovali již v Rumunsku, Německu, Švýcarsku, Chorvatsku, Polsku, Česku a na Slovensku. Zejména turné po západní Evropě přinesla finanční prostředky na podporu nového domova pro samostatný život mladých lidi se zdravotním postižením.

Informace: Webové stránky: www.nemadomfel.hu Více fotografií z pražského vystoupení: www.jus.cz/fotogalerie?kat=307&p=13#galerie Videoklip: www.youtube.com/watch?v=NwemcLBQ88A Facebook: www.facebook.com/nemadomfel

SERVIS

31

Poradna pro zdraví:

O duševní hygieně Text: PhDr. VERONIKA REICHLOVÁ Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

Disciplína duševní hygieny, nebo chceme-li psychohygieny, nás učí, jak chránit, pěstovat a udržovat své duševní zdraví v dobré kondici, jak zvládat a ustát nároky každodenního života, náročné situace, stres, jak o sebe pečovat. Často ale právě starost o své duševní zdraví opomíjíme, ačkoli tělesné hygieně se věnujeme zcela běžně, pravidelně, každodenně, automaticky. Přitom péče o duši nemusí být záležitost ani nákladná, ani časově náročná – jen vědět, jak na to. Způsoby a postupy péče o duševní zdraví fungují jako prevence, když na nás žádná neobvyklá zátěž nedoléhá. Stejně tak jsme-li vystaveni krátkodobé přechodné zátěži (např. pohovor při nástupu do nového zaměstnání, zkoušková situace, důležité rozhodnutí atd.), a konečně i tehdy, když jsme vystaveni zátěži dlouhodobě. Při své práci se denně potkávám s lidmi s handicapem, jejich blízkými, kteří jim pomáhají a pečují o ně, i s pomáhajícími profesionály. Dvě naposledy jmenované skupiny může právě uplatňování zásad duševní hygieny chránit před vyhořením.

CO VŠECHNO TEDY MŮŽEME PRO SEBE DĚLAT? pro duševní rovnováhu je důležitá naše celková životospráva – dostatečný a kvalitní spánek, a také stravovací návyky – neměli bychom se přejídat, měli bychom myslet na skladbu, přiměřenost a pravidelnost jídla (občasné drobné hříchy jsou ale dovoleny)

Při své práci se denně potkávám s lidmi s handicapem, jejich blízkými, kteří jim pomáhají a pečují o ně, i s pomáhajícími profesionály. Dvě naposledy jmenované skupiny může právě uplatňování zásad duševní hygieny chránit před vyhořením. je dobré se hýbat, podle možností cvičit, třeba večer při televizi; vůbec není nutné chodit do fitness centra nebo do posilovny, můžeme si podle svých motorických možností klidně vytvořit vlastní jednoduchou, třeba jen protahovací sestavu, jít se projít, cestou z práce vystoupit o jednu nebo dvě zastávky dříve a dojít pěšky naučit se odpočívat (pro někoho může být těžké vůbec to sám sobě dovolit!) aktivně, ale i pasivně – klidně si na chvilku lehnout a nedělat nic relaxovat, najít si techniky, které jsou nám příjemné, ať už to bude jóga, Schultzův autogenní trénink nebo dechová cvičení

naučit se rozlišovat, co je v našem životě podstatné, důležité, a co méně nebo vůbec ne dokázat se občas zastavit a uvědomit si přítomnou chvíli (tady a teď), radovat se ze života, třeba i z drobností rušit své stereotypy – např. při cestě do práce nechodit stále stejnými ulicemi, ale cesty střídat zkoušet a učit se nové věci (nová jídla, místa, knihy, v duchu otázky: Kdy naposledy jsem udělal něco poprvé?, objevovat zajímat se o dění kolem sebe pěstovat své koníčky, to, co nás baví, ať už to bude sběratelství, hudba, ruční práce nebo čtení dopřát si každodenní drobné rituály (pro někoho to je ranní káva, pro dalšího přečtení novin) udělat si drobnou radost, zažít něco příjemného (potkáme se s přáteli, koupíme si zmrzlinu…) těšit se na něco, na maličkosti, v krátkodobém i dlouhodobějším horizontu mít rádi sebe sama, být se sebou spokojeni, s tím, jací jsme, s našimi silnými i slabými stránkami umět se pochválit za to, co se nám povedlo (výborně funguje například malá večerní rekapitulace, kdy si před spaním probereme všechno, co se nám za celý den podařilo, co jsme zvládli) Jak je vidět, možností, jak podpořit své duševní zdraví, máme více; jde jen o to vybrat si, co je právě to naše, co nám vyhovuje, protože pro každého to bude něco trochu jiného. Autorka pracuje jako psycholožka Speciálně pedagogického centra Jedličkova ústavu a škol v Praze.

SERVIS

se změnou zdravotní pojišťovny Nastalo období, kdy lze změnit zdravotní pojišťovnu. Důvodů ke změně může být řada a přinášíme vám pár rad a tipů, aby vše proběhlo v pořádku.

KDY LZE ZMĚNIT ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNU? Zdravotní pojišťovnu můžete změnit pouze 1x za rok. Podle termínu, kdy o změnu požádáte, se stanete klientem nové pojišťovny buď k 1. červenci (pokud o přeregistraci požádáte mezi 1. lednem až 31. březnem), nebo k 1. lednu (pokud o přeregistraci požádáte mezi 1. červencem až 30. zářím). Při narození dítěte se právo na výběr zdravotní pojišťovny nepoužije. Dnem narození se dítě stává pojištěncem zdravotní pojišťovny, u které je pojištěna matka dítěte v den jeho narození.

JAK ZMĚNIT ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNU? Pro přechod k nové pojišťovně je třeba vyplnit a vlastnoručně podepsat papírovou přihlášku. V některých případech je možná i registrace elektronická, podrobnosti zjistíte u vybrané zdravotní pojišťovny. Odhlášení u dosavadní zdravotní pojišťovny provádí vaše nová zdravotní pojišťovna. Vámi vybraná nová zdravotní pojišťovna vám zašle novou kartu pojištěnce, kterou se budete při návštěvách lékařů prokazovat. O změně zdravotní pojišťovny informujte nejpozději při nejbližší návštěvě každého svého lékaře. Pokud jste zaměstnancem, nezapomeňte o změně pojišťovny informovat svého zaměstnavatele. Za osoby nezletilé a osoby bez způsobilosti k právním úkonům provádí změnu zdravotní pojišťovny jejich zákonný zástupce.

Změna zdravotní pojišťovny je bez poplatku.

POTŘEBNÉ DOKUMENTY: doklad totožnosti (OP, cestovní pas nebo doklad o existenci trvalého pobytu na území ČR), studující – potvrzení o studiu (učiliště, střední či vysoké školy), zaměstnanec – název a sídlo zaměstnavatele, podnikatel – fotokopie živnostenského listu a doklad o výši záloh na pojistné, vypočtených z vyměřovacího základu v předcházejícím kalendářním roce, pracující v jiné zemi Evropské unie – vyplní čestné prohlášení o zaměstnání v cizině, po svém návratu doloží pracovní smlouvu a úhrady zdravotního pojištění v EU, důchodce – potvrzení o přiznání důchodu, nezaměstnaný v evidenci úřadu práce – doloží potvrzení z úřadu práce.

NA CO BYSTE NEMĚLI ZAPOMENOUT, NEŽ ZMĚNÍTE ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNU: Zjistěte si u svých lékařů, zda mají s pojišťovnou, ke které chcete přestoupit, uzavřenou smlouvu. Zjistěte si počet klientských poboček, smluvních lékařů a zařízení daných zdravotních pojišťoven. Pročtěte si dobře, jaké bonusy nabízí vaše dosavadní pojišťovna a jaké nabízí vámi vybraná nová pojišťovna.

NA CO SI DÁT POZOR: Nedoporučujeme změnu zdravotní pojišťovny prostřednictvím pouličních náborových akcí. Změna zdravotní pojišťovny je důležité rozhodnutí, které je třeba udělat po zralé úvaze a s rozmyslem.

Každá pojišťovna nabízí vlastní programy a výhody – navštivte jejich pobočky či internetové stránky a nechte si poradit! 111

Všeobecná zdravotní pojišťovna 952 222 222, www.vzp.cz

201 Vojenská zdravotní pojišťovna ČR 222 929 199, www.vozp.cz 205 Česká průmyslová zdravotní pojišťovna 810 800 00, www.cpzp.cz 207 Oborová zdravotní pojišťovna 261 105 555, www.ozp.cz 209 Zaměstnanecká pojišťovna Škoda 800 209 000, www.zpskoda.cz 211

Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR 844 211 211, www.zpmvcr.cz

213 Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna 800 213 213, www.rbp-zp.cz

CO VÁM MOHOU ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY NABÍDNOUT? Zdravotní pojišťovny lákají nové klienty nejrůznějšími výhodami, které nabízejí svým pojištěncům. Z jakých programů si můžete vybírat? finanční příspěvky na očkování, diabetes, celiakii, odvykání kouření atd. výhodné ceny léčebně-ozdravných pobytů pro chronicky nemocné děti nonstop asistenční telefonní linku, na které vám zdarma poradí lékař slevy na cestovní pojištění a další Více informací také například na serveru www.lecebne-lazne.cz Ve spolupráci s redakcí časopisu Můžeš připravuje tým informačního serveru Poradimesi.cz

Nenašli jste, co jste hledali? Máte vlastní zkušenost či dobrou radu, o kterou byste se chtěli podělit s ostatními? Napište, jsme tu pro vás! [email protected]

33

Aktuálně z legislativy Zvýšení minimální mzdy pro osoby s invalidním důchodem a druhý úhel pohledu Text: LUCIE MARKOVÁ

Ministerstvo práce a sociálních věcí veřejně sdělilo, že ustupuje od slibu, že minimální mzda u příjemců invalidních důchodů bude k 1. 1. 2017 vyrovnána s obecnou minimální mzdou ostatních zaměstnanců. Národní rada osob se zdravotním postižením považuje toto rozhodnutí za diskriminační. Na věc se dá ale dívat také z opačného úhlu pohledu: snížená minimální mzda u osob s invalidním důchodem vznikla původně jako motivace pro zaměstnavatele, kteří zaměstnají osobu, jež pobírá invalidní důchod, která potřebuje speciální podmínky pro výkon práce, speciální zaučení (delší a pečlivější než u zdravého zaměstnance), dohled při práci či např. vykoná z důvodu zdravotního omezení méně práce za běžnou pracovní dobu než zaměstnanec zdravý. Zajímavá je tedy snížená minimální mzda např. pro tzv. chráněné dílny, kde jsou většinou podmínky práce upraveny přímo potřebám osob s handicapem. * Mzda a plat se poskytují podle § 109 zákoníku práce č. 262/2006 Sb., podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Zároveň se v § 110 uvádí, že za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda nebo odměna z dohody. Pokud tedy např. osoba na vozíku, pobírající invalidní důchod, pracuje v běžné firmě na počítači a podává stejný výkon (podle § 109 a 110

výše) jako zdravý zaměstnanec na stejné pozici, měla by jí bez ohledu na sníženou minimální mzdu u osob s invalidním důchodem náležet stejná mzda jako zaměstnanci zdravému. Na druhou stranu si dokážu představit situaci v chráněné dílně, kde pracují např. lidé s mentálním postižením. Někteří mohou potřebovat nepřetržitý dohled nad výkonem práce, práce vykonají méně než např. zaměstnanec v běžné firmě někde v pásové výrobě, případně potřebují mnohem častěji přestávky v práci či specifický přístup zaměstnavatele. Práce má pro tyto osoby jistě pozitivní vliv na socializaci. Ale zaměstnavatel může reálně namítnout, že práci nevykonávají tak dobře nebo že jí nevykonají tolik jako osoba zdravá za stejných podmínek, a to je vzhledem k handicapu přece logické. Podle mne tedy snížení minimální mzdy pro osoby s invalidním důchodem pro některé zaměstnavatele skutečně má smysl, a to především pro chráněné dílny. Zamysleme se tedy nad tím, jaký důsledek může mít zvýšení (srovnání) minimální mzdy právě pro tyto firmy, potažmo pak pro jejich handicapované zaměstnance. Autorka je ředitelka z.ú. DEBRA ČR * Pozn.: s účinností od 1. ledna 2012 už podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, chráněné dílny neexistují. Vyhrazují se jednotlivá chráněná pracovní místa. To však neznamená, že chráněné dílny dále v praxi nefungují.

PORADNA Lucie MARKOVÉ

Dotaz reagující na odpověď v Můžeš 7–8/2016 Dobrý den, chtěl bych zareagovat na odpověď z minulého čísla časopisu Můžeš. Jsem také po pracovním úrazu. Teď v srpnu mi bude 65 let a pobíral jsem úrazovou rentu. Vyřizoval jsem si na OSSZ náležitosti se starobním důchodem a zeptal jsem se, zda renta bude mít vliv na výpočet starobního důchodu (domníval jsem se, že invalidní důchod tzv. pouze překlopí na starobní ve stejné výši). Ale paní vedoucí OSSZ mi sdělila, abych doložil výplatu renty za dobu, po kterou jsem ji pobíral, že to lze zohlednit do výpočtu starobního důchodu. Je pravda, že jsem i nějakou dobu po úrazu pracoval a rentu jsem nepobíral, ale velkou část doby jsem byl výhradně na rentě. Bývalý zaměstnavatel mi přehled bez problému poskytl s tím, že už to tak několikrát udělali. A výsledek mě překvapil – výše starobního důchodu bude o cca 800 Kč vyšší, než byl ID. Děkuji za odpověď. OPRAVENÁ ODPOVĚĎ: Dobrý den, děkuji vám za vaši osobní zkušenost a upozornění na nepřesnou odpověď. Podle § 16, odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se renta do vyměřovacího základu důchodu počítá – pokud se jedná o rentu po skončení pracovní neschopnosti: „Do vyměřovacího základu pojištěnce za dobu po 31. prosinci 1995 se pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu zahrnuje též náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání) a náhrada za ztrátu na služebním příjmu (platu) po skončení neschopnosti k službě.“ Domnívala jsem se chybně, že pokud se z renty neodvádí pojistné, není při výpočtu starobního důchodu zohledněna. Z renty po skončení pracovní neschopnosti se sice neodvádí pojistné, ale to není v tomto případě rozhodující a do výpočtu důchodu se započítává; nezapočítává se ale náhrada mzdy po dobu trvání pracovní neschopnosti.  Zároveň doplňuji, že podle § 16, odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je doba pobírání ID III. stupně vyloučenou dobou, ALE vyloučit dobu nelze, pokud se kryje s dobou vyplácení některé z náhrad uvedených v odst. 3 (tzn. nelze ji vyloučit, pokud je ve stejném období vyplácena renta).

SLOVO MÁ...

Dvě pozvánky – do vlastní historie a k televizní obrazovce BOŽENA JIRKŮ [email protected]

Málokdy se ve svém slově na skoro poslední stránce vracím ke stránkám přede mnou, dnes mi to ale nedá. Každý z vás má svůj osud, mnohdy nelehký. Chtěla bych být ale u toho, až si budete číst článek o pitomé vteřině, která tak ovlivnila osud malého Péti, jeho maminky Moniky, osud členů celé fungující rodiny, a vlastně i středočeské obce, kde žijí. Není to lehké. Péťa se domů, do Smečna, vrátil před třemi týdny po tři čtvrtě roce, který strávil v nemocnici. Pozná své hračky, svůj pokojíček, na koho bude vzpomínat? Takové obavy měla i jeho zlatá maminka. Dopadlo to dobře a je den ode dne lépe. Proto vás zvu k televizní obrazovce, k našemu benefičnímu pořadu na ČT 1, kde příběh uvidíte a potkáte se i s těmi, kteří pomoc pro Péťu rozjeli svým úžasným nápadem. Dvě celebrity, Gábina Soukalová a Petr Koukal. Skvělí mladí lidé se srdcem na pravém místě. Pusťte si Českou televizi ve sváteční den 28. září večer a napište mi svůj názor.

Chtěla bych být u toho, až si budete číst článek o pitomé vteřině, která tak ovlivnila osud malého Péti, jeho maminky Moniky, osud členů celé fungující rodiny, a vlastně i středočeské obce, kde žijí. Není to lehké. Péťa se domů, do Smečna, vrátil před třemi týdny po tři čtvrtě roce, který strávil v nemocnici.

Šéfredaktor: Štěpán Beneš e-mail: [email protected] Redakce: Zdeněk Jirků e-mail: [email protected] Radek Musílek e-mail: [email protected] Jan Šilpoch e-mail: [email protected] Michaela Zindelová e-mail: [email protected] Manažerka redakce: Veronika Vojtíková e-mail: [email protected] Mobil: 725 208 298 Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 725 208 298 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v červenci 2016. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Magistrátu HMP Art director: Jiří Bušek

babička, maminka? Mne osobně, moji sestru i mého muže nikdy majetek, ale fotky, dokumenty o někdy i trošku neznámé vzdálené době. Některé veselé: třeba rodiče, tehdy třicetiletí, na brigádě za Cheb krásnější, pamatujete? Nebo i smutné: dozvíte se z fotek a dokladů o příbuzných, o kterých jste ani nevěděli. Národní kronika je jeden z pilířů našeho seniorského projektu pro senzační seniory a najdete ji na webu projektu www.sensen.cz. Je jednoduché se do ní zapojit. Najděte si v rodině ambasadora, který se bude o ukládání drobných a zajímavých událostí z vašeho minulého i každodenního života starat. Nechci zklamat generálního ředitele Národního muzea. Tato ctihodná instituce je partnerem projektu a badatelé se tam na vaše vzpomínky těší. Jsem moc zvědavá, jestli mě vyslyšíte.

Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá: Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Ilustrace na titulní straně: Miroslava Kolářová Šulcová Heslo k elektronické verzi (v archivu na www.muzes.cz): adx591

Partneři redakce:

KB_narodni_kronika

Vaše Druhá pozvánka je k naší Národní kronice. Báječnému projektu, který také vnímám srdcem. Každý máme přece své zážitky, poklady, jak já říkám, rodinné stříbro. Nenechávejte si ho pro sebe. Podělte se s ostatními. O tom je naše Národní kronika. Vždycky jdu do vlastní rodiny: co nás zajímá, když zemře

Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77

Jak to tenkrát bylo?

Přispějte svým příběhem na narodnikronika.cz Fotoarchiv Emila a Dany Zátopkových

Život s gentlemanem (1948–2000)

N|á|r|o|d|n|í |K|r|o|n|i|k|a

Senzační Senioři

a_metro_49x49.indd 1

Rozložení tlaku u osoby sedící na molitanu

Antidekubitní podložky a matrace zamezují vzniku proleženin a napomáhají při jejich léčbě. Podložky do vozíků hrazeny VZP – 0000277, sk. 13

a na antidekubitní podložce ROHO

Měření bylo provedeno testovacím zařízením kanadské firmy XSENZOR

Dováží: CZ. TECH Čelákovice, a.s. , Stankovského 1200/46, 250 88 Čelákovice, tel.: 326 993 844, e−mail: [email protected], www.roho.cz