2011. magazín. Jak fotí Lenka Klicperová Latim Obřezané Mezi slony

01/2 011

A f r ic a n Way maga zín

Jak fotí L e nk a K lic pe rová | L atim –  Ob ře z ané | Me zi sl ony

Slovo vydavatele Vážení a milí příznivci African Way Clubu, nejprve se chci omluvit. Omluvit za své mlčení a  mlžení v případě vašich oprávněných dotazů, proč už tak dlouho nevyšel tradiční Bulletin African Way Clubu. Chystali jsme pro vás ale překvapení, a kdybych to, co pro vás připravujeme, „práskla“, tak už by to překvapení zkrátka nebylo. A to by byla škoda. Bulletin African Way Clubu měl své oprávněné místo v jiném čase a  za jiných okolností, ale jak už to tak chodí – jednoduše se přežil. Chyběl prostor pro kvalitní snímky, nebylo možné sem zařadit rozsáhlejší materiály, formát začal zaostávat a vůbec jsme postupně začali objevovat různé další mouchy. Nastal jednoduše čas na změnu. Máte před sebou historicky první číslo African Way Magazínu, který bude vycházet každého čtvrt roku. Na jeho tvorbě se podílí větší tým lidí, kteří magazín už nyní posunuli o nějaký ten „level“ výš. Věříme, že na něm magazín neustrne, ale že jeho úrověň do budoucna ještě poroste. Držte nám palce! Olga Šilhová

Editorial „Nechtěla by si nám pomoct s přípravou nového titulu?“ vzešlo z Olžiných úst a já v tu chvíli doufala, že mi nepovolí čelistní panty. V duchu jsem křičela: „Ano, ano!“ Avšak přirozená opatrnost mi naštěstí nedovolila vykřiknout nahlas. Je totiž velká radost dostat možnost pracovat se skvělými a zajímavými lidmi. Navíc na projektu, který vás vtáhne už na počátku, a jenž na konci máte od kosti rádi. Právě se tedy před vámi otevírá první číslo interaktivního titulu African Way magazín, jehož příprava nás poslední měsíce naplňovala. Prostor na jeho stránkách náleží především fotografiím, protože právě ty zachytávají jedinečné momenty z  cest a  umožňují se vracet na nejvzdálenější místa; okamžiky, které slova popsat nedokážou. Fotografiím, jež mnohdy vydávají exkluzivní svědectví o  lidech, kultuře, zvířatech a přírodě. Za řadu let působení CK African Way vzniklo podobných snímků nespočet a bylo by od nás (i vás) sobecké nechat je zapomenuté v paměťových kartách. V rubrice „jak fotí“ se o svoje zkušenosti z focení nejen krás Afriky podělí novinářka a fotografka Lenka Klicperová. Budete mít možnost nahlédnout do smutné reality afrických žen poškozených krvavým rituálem – obřízkou. A vydáte se na pouť za namibskými pouštními slony. Podívejte se na našich stránkách tam, kde realita nabývá nových, adrenalinových rozměrů. A nechte na sebe fotografie promlouvat. Doufáme, že vy si užijete čtení tak, jako my jsme si užili přípravu titulu. Příjemné pokoukaní a počtení přeje Veronika Valtrová a redakční tým

2

3

Obsah

Jak fotí: Lenka Klicperová –6–

Fotografovali s AW Jiří Vidman –16–

Expedice Mezi slony –18–

Téma Latim – Obřezané –24–

Fotografovo léto Ve východní Africe –32–

Ochutnávka Fantastická Aljaška –40–

Tiráž šéfredaktorka: Veronika Valtrová, redaktorka: Barbora Šilhová, grafická úprava: Martin Novák, obrazoví  editoři:  Václav Šilha, Rostislav Stach, redakce a inzerce: [email protected], tel.: +420722047756, vydává: AW Production – Olga Šilhová, Olbrachtova 1056/56, Praha 4 1/2011 číslo vychází 30.9.2011 http://magazin.africanway.cz

kresba bývalého dětského vojáka, Uganda

4

Text: Veronika Valtrová  Fotografie: Lenka Klicperová

Jak fotí:

Lenka Klicperová „Pro fotografované bývám často stejným exotem jakými jsou oni pro mě.“ Prvním rádcem na fotografování nejen v Africe se stala novinářka a fotografka Lenka Klicperová. S fotografováním Afriky a hlavně jejích obyvatel má letité zkušenosti a na africký kontinent se každý rok opakovaně vrací. Její fotografie bylo možné shlédnout na mnoha výstavách, například Tři ženy v Africe, společenských časopisech, ale i knihách. Typy a postřehy tak přicházejí od skutečně fundované fotografky. Jaký impuls vás vedl k tomu, že jste začala fotografovat na profesionální úrovni? K focení jsem se dostala přes svoje zaměstnání novinářky. Když jsem odjela na svoji první zahraniční cestu, zjistila jsem, že ke svým textům potřebuju do titulů, jako je Lidé a Země, kvalitní fotografie. Ty je možné opatřit v agenturních databázích, které ovšem často neposkytují snímky s potřebnou výpovědní hodnotou. Začít s fotografováním jsem vyhodnotila jako nezbytné. A jak vypadaly vaše začátky? Začínala jsem s kinofilmovou zrcadlovkou svého manžela. Strávili jsme hodiny fotografováním Prahy, než jsem se s ní naučila zacházet. Veškeré technické znalosti, kde je clona, při jaké cloně a času vypadá ta fotka tak a při jakém nastavení jinak, mě naučil on, a čerpám z nich dodnes.

Mursij, Jižní Etiopie

6

7

Do techniky vás zasvětil manžel, kde jste se naučila komponovat? Zlomovým momentem se stala cesta do Etiopie s  šesko-francouzským fotografem Františkem Zvardoněm, který mě tam neuvěřitelně vyškolil. Bez strachu nebo žárlivosti, které mezi fotografy občas panují, mi postupně předával vše, co se naučil a znal. Pokaždé, když přijdu do zajímavé vesnice, slyším, jak František křičí: „Lenko, to je nádhera, foťte, foťte!“ Nikdy nepadla lova jako tohle je moje scéna, to budu fotit jenom já a ty si foť něco jiného. Takže díky Františkovi jsem si rozšířila obzory a přestala se bát lidí, které jsem chtěla zachytit. Jste známá svými portréty afrických domorodců, co předchází vzniku takových snímků? Naučila jsem se, že když chci dobrý záběr s lidmi, musím mezi nimi být. Nejsem typ, co by si někam zalezl s teleobjektivem bez jakéhokoliv kontaktu s nimi. Otrkala jsem se a zvykla jsem si, že jim musím vlézt až pod nos. A také jsem si zvykla, že jsou v Africe chvíle, kdy člověk za fotku musí něco zaplatit, a že je důležité focení dohodnout, s místními náčelníky, ženami... Afrika není kontinent, kam si člověk může dovolit přijet a jen tak začít fotit. Jsou země, kde stačí vytáhnout foťák a jste hned v ohrožení na životě. Klíčové je najít místního člověka, který mě k lidem přivede a představí mě. Já si s nimi nejprve popovídám, fotit začnu až po nějaké době, vždy záleží na situaci. Spočívá v navození kontaktu jediné úskalí? Jaká další existují?

Surmové, Etiopie

8

Pokud už Afričana přesvědčíte, aby se nechal fotit, nastává další nemalý problém, a sice že on si stoupne nebo sedne, nehne ani brvou a čeká, až člověk cvakne spoušť. Nabízí se tedy otázka, jak objekt přivést do situace, v níž je přirozený, kdy se přestane kontrolovat a přestane myslet na přítomnost objektivu. Málokdy se však podaří vyfotit vyloženě reportážní snímek. Třeba v  zemích jako je Kongo, je to obtížné – každé focení se musí dopředu připravit a je nutné získat souhlas. Pak nastávají i humorné situace, kdy člověk, který se mnou v dané chvíli cestuje musí fotografovaného rozpohybovat. Když jsem sama, musím si počkat na okamžik, při kterém stojí za to objekt zachytit. Ale je prima, když mám kolegu, který mi s  tímhle pomůže. Z  objektu spadne škrobenost a upustí od postoje, při kterém si myslí, že vypadá nejlépe.

„Ženská obřízka – je to jejich folklor, ať si ho nechají a chrání, ale proč u toho musí mrzačit ženy, když k tomu nemají žádný důvod.“

9

vojenský tábor konžské armády, Dem. rep. Kongo

v čekárně, Afghánistán

»

inzerce

Pracujete v přirozených podmínkách nebo s sebou vozíte světla? Jaké další pomůcky používáte? V  Africe bývá dost často problém se špatným světlem, kdy je ho buď moc a nebo není žádné, a vyfotit černocha v těchto podmínkách je poměrně obtížné, takže používám odraznou desku, a podle situace využiju buďto slunce nebo blesk. To má samozřejmě úskalí, že takhle vytvoříte zdařilý portrét, ale velmi těžko nafotíte reportáž. Světlo v Africe je kolikrát věc, která fotky trochu hatí. Je nepříjemné, když člověk pracuje na nějakém tématu, přes x prostředníků pronikne do problematiky a ostré světlo neumožní adekvátně zachytit zajímavé momenty. Konkrétně, když jsem fotila konžskou vojenskou jednotku, trvalo mi velmi dlouho, než jsem se k ní přes prostředníky propracovala, když jsem konečně dostala příležitost, vysadili mě v pravé poledne na

10

louce, kde kromě stanového tábora nebylo nic, žádný stín a prudké slunce, s tím člověk udělá velmi málo. V Africe se obecně nefotí snadno a zvášť, když fotíte lidi. Zvířata, příroda, tam se nemusíte na nic ptát, najdete vhodné místo, počkáte na dobré světlo, záběr. S lidmi je to většinou dost komlikované a nemůžu si moc vymýšlet. Když fotím vojáky a zrovna to vyjde na poledne, tak si s tím musím poradit. Je moment, který byste dobrovolně nezachytila? Asi ne, myslím, že fotka přinese víc, než kdybych „to“ nevyfotila. Například ženská obřízka. Když tento zvyk zachytím, obrátí se na tento problém větší pozornost veřejnosti, než kdybych o něm jen napsala. Netvrdím, že se stane zázrak a že se kvůli mé fotce přestane v Africe obřezávat, ale je to další část mozaiky, která se musí složit, než se s tímto zvy-

Fotosešity z Vašídovolené

Cena již od

č K , 9 9 1 Husova 373/29, 757 01 Valašské Meziříčí Tel. 571 751 800

11 www.colora.cz

„Kolikrát funguje, že já jako blondýna jsem pro fotografované stejně exotický objekt, jako jsou oni pro mě.“

kem skoncuje. A pokud to udělá víc lidí, je mnohem větší šance, že se tento rituál sprovodí ze světa a bude se dělat třeba jen symbolicky, protože nikdo nechce brát africkým kmenům jejich zvyklosti. Bylo ovšem hodně momentů, kdy jsem se ptala, jestli mám zmáčknout spoušť. Když vidíte podvyživené děti brečící hlady. Nebo mrtvé lidi. Po zemětřesení na Haiti jsem je fotila, ale fotky jsem nepublikovala, zdálo se mi, že samotná mrtvola nemá takovou výpovědní hodnotu, a nerada bych dělala „bulvár“. Další věc je, že se člověk spíše rozmýšlí, jak nebo jestli to vyfotit je v případě, že focený se svým souhlasem dostane do smrtelného nebezpečí. Nebo když na něj přitáhnete pozornost a jemu to způsobí potíže. V těchto případech musí být člověk velmi obezřetný a fotit buďto v soukromí, kde vás nikdo neuvidí, nebo si to člověk musí odpustit. I takové byly situace. A kde k nim došlo? V Afghánistánu, ale třeba i v Kongu. Tam kolikrát znásilněným ženám hrozila msta, kdyby vyšlo najevo, že s námi hovořily, zpovídaly jsme je na kameru a točily jsme je raději ze zadu. V Afghánistánu to bylo podobné, nakonec jsem ženy vyfotila, protože jsem situaci vyhodnotila jako relativně bezpečnou. Neměla v úmyslu po vesnici vykládat, že jsem je fotila s odhalenou tváří. A samy jistě usoudily, že si mohou sundat burku. Pokud by nás neviděl někde někdo náhodou, tak by měly být v bezpečí, i když tam člověk vážně nikdy neví. Jak se vám podařilo získat důvěru afghánských muslimek? V Afghánistánu není na nic dostatek času, bylo to poměrně komplikované, pohybovat jsem se směla jen s  armádou, na výjezd bylo vždy málo času a na jednom místě jsem se mohla zdržet třeba jen půl hodiny, což je na seznámení strašně málo. Většinou jsem se snažila získat fotky s tím, že informace seženu později. U těchto žen fungovala zvědavost, že měly možnost být v kontaktu s běloškou z jiné civilizace. Chtěly si mě prohlédnout, snažila jsem se je rozesmát, dělala jsem si ze sebe srandu. Myslím, že pro ně to byl silný zážitek. Něco jiného než je jejich běžná realita, takže se nakonec i docela odvázaly. Sundaly si burky...

dětští vojáci, Uganda

Kolik paměťových karet a baterií na svoje cesty berete? Asi deset nebo dvanáct. Dnes už je to dobré, karty mají velkou paměť. Na výjezd, který není nikdy delší než měsíc, mi

12

13

Uganda

u řeky Omo, Jižní Etiopie

tolik karet stačí. Horší to bylo, když se ještě dělaly dvougigové, maximálně čtyř, tak to jsem s sebou vozila ještě elektronickou databanku. Mám čtyři baterky a s těmi to kupodivu také vždycky vydržím, s nějakým mírným dobíjením. A vždy s sebou vozím i záložní tužkové. Mohla byste na závěr prozradit, na které ze svých záběrů jste nejvíce pyšná? No, třeba na titulní fotku ke knížce Afrika v  nás – mladý mursijský válečník. Toho jsem fotila v jedné z mursijských vesnic a byl ze začátku hrozně hrozivý. Po focení jsme se shodou okolností sešli u řeky nedaleko vesnice a bylo to moc roztomilé, úplně se proměnil. On byl celý v rozpacích, ale viditelně potěšený mou přítomností. Zkoušeli jsme si povídat rukama nohama a bylo to jako ze začátku nějakého romantického filmu. S tím rozdílem, že mám dost rozumu

14

na to, abych si hrála na bílou Masajku. Nebo jsem docela pyšná na fotku ženské obřízky, kdy jsem zachytila pohled staré obřezávačky; a  také na řadu záběrů z  Konga – kde je to focení obzvlášť těžké. Třeba focení vojenských táborů v DRK bylo strašně náročné – tři dny jsem objížděla tábory a společně s fixerem hledala velitele, který mi to povolí. Nakonec se podařilo a jedna z fotek je velmi absurdní – úplně pomatený, nejspíš zdrogovaný voják s  rezavým kvérem, manželkou po boku, na hlavě kytičkovanou kuklu. A představil se jako major Rambo, to snad mluví za vše...  /aw/

15

Text a fotografie: Jiří Vidman

Fotografovali s African Way

Jiří Vidman Má oblíbená fotografie vznikla v  průběhu fotoexpedice do Jižní Georgie, pořádané CK African Way v roce 2010. Na této výpravě jsme měli možnost po tři týdny fotografovat úžasné scenérie a neméně úžasná zvířata – tučňáky, albatrosy, buřňáky, rypouše, lachtany a další. Prostě fotografický ráj… Před cestou jsem si sehnal a přečetl několik knih – všude byla spousta varování, na jakou vzdálenost se můžeme přibližovat, abychom místní faunu nerušili. Například k tučňákům nejblíže na 5 metrů, k albatrosům a buřňákům na 10–25 metrů atd. V případě buřňáků se ke snaze dodržovat doporučenou vzdálenost navíc pojily i ryze praktické důvody. Tito ptáci – totiž při jakémkoli vyrušení dokážou zahnat vetřelce pliváním vlastního obsahu žaludku olejnatého a velmi zapáchajícího. Realita byla ale nakonec úplně jiná. Už při prvním vylodění se kolem nás během krátké chvilky seběhla či slétla různá „velmi plachá“ zvířátka a zvědavě pozorovala všechny naše kroky. Ta odvážnější pak zobáky zkoušela, jestli náhodou nejsme k jídlu nebo kontrolovala naše fotografické vybavení. Prostě JIM nikdo neřekl, že k nim blíž nesmíme… I buřňáci s pobavením sledovali naše pohyby a nenechali se nijak rušit. Až jednou… Vylodili jsme se v zátoce Coal Harbour na západním konci ostrova a šli se podívat do vnitrozemí. Cestou jsem zahlédl jedno z mnoha hnízd buřňáka Hallova a šel jsem si ho vyfotit. Pták na hnízdě se jako obvykle rušit nenechal, spíše jsem měl dojem, že baví mým plazením a funěním, které doprovázelo mou snahu přiblížit se na doporučenou vzdálenost. Na vhodném místě jsem si pak v klidu připravil „širokáč“, nastavil expozici a zakomponoval objekt svého zájmu do krajiny. Vtom se milý buřňák rozhodl, že se mu nějak nelíbím a znenadání prudce trhnul zobákem směrem ke mně. Nečekaný pohyb mě rozhodil a leknutím jsem omylem zmáčkl spoušť. Jednou. Sériové snímání jsem měl pochopitelně při focení krajiny vypnuté. Před smazáním této zjevně nevydařené fotky jsem se na ni naštěstí ještě jednou podíval. Zjistil jsem, že se mi čirou náhodou podařilo zachytit přesně okamžik plivnutí i se slinou letící směrem ke mně!

Plivající buřňák

16

A ještě dodatek pro škodolibé. Bohužel vás musím zklamat – buřňák se netrefil. Takže ani nevím, jsou-li jeho plivance skutečně tak olejnaté a zapáchající, jak se píše v chytrých knihách…  /aw/

17

Text a fotografie: Barbora Šilhová

Expedice

Mezi slony Po vyčerpávající cestě z namibjské metropole Windhoeku do pobřežního města Swakopmund si vychutnám na dlouhou dobu poslední sprchu a jdu spát. Zítra mě čeká první náročný den měsíčního dobrodružství, které změní můj pohled na svět. Narozeninové dary mohou mít různou podobu, já jsem ke svým osmnáctinám od rodičů dostala možnost strávit měsíc v divoké přírodě africké Namibie – jako účastnice projektu, jehož náplní je ochrana pouštních slonů a vodních zdrojů. V rámci projektu EHRA jsem v Namibii strávila čtyři týdny, najdou se však i tací, kteří se rozhodnou zůstat i tři měsíce. První týden se dobrovoníci věnují výhradně stavbě ochranných bariér pro studny nebo renovaci místních škol. V obou případech se jedná o čistě manuální práci, která zahrnuje vše – od ručního míchání cementu, svážení stavebního materiálu, kterým je kvůli snaze snížit stavební náklady na minimum písek a kamení, kterého je všude dostatek – až po samotnou výstavbu. První týden zůstávají dobrovolníci v tzv. basecampu – provizorní základně. Není toho mnoho, co by naznačovalo, že se jedná o kemp. Spí se v korunách stromů, na nichž je ve zhruba třímetrové výšce umístěna z prken stlučená plošina. „Vzdušná ložnice“ je tu umístěna účelně, slouží jako ochrana před zvířaty a zároveň jako vyhlídková věž pro případ, že by se v  blízkosti pohybovalo stádo slonů.

Namibie začíná opět patřit slonům

18

19

slon pouštní

v tábořišti

Jednou mě po pár hodinách spánku probudil pronikavý zvuk praskajícího dřeva a hlasité funění. Z výšky se mi naskytl dechberoucí pohled. Všude kolem nás se procházeli sloni i se třemi slůňaty, která spolu vesele dováděla, zatímco se jejich matky posilňovaly okusováním keřů a hasily žízeň vodou z naší nádrže. K dokonalosti úžasné scenérie přispěla jasná hvězdná obloha a hlasitý vřískot paviánů pobouřených noční návštěvou. Pod „ložnicí“ pak leží ohniště s provizorní kuchyní. V kempu nechybí ani suchý záchod s výhledem do krajiny a sprcha. Tu je ovšem kvůli už tak vzácné vodě možné použít jen jednou za dva týdny. K nejzákladnější hygieně tak musí stačit vlhčené ubrousky. V poušti Na druhou část programu, jejíž náplní je stopování sloních stád včetně zaznamenávání nových přírůstků, úbytků či změn zdravotního stavu všech jedinců, se do terénu vyjíždí pouze s věcmi nezbytnými k přežití. Kromě základů stopování se člověk naučí přežít v extrémních

20

Účelem projektu EHRA ( Elephant – Human Relations Aid) je monitorování pouštních slonů v Kunene Damaraland – oblasti ležící na sevorozápadě Namibie. Sledování provádí týmy složené z dobrovolníků z celého světa. V roce 1980 došlo v Kunene Damaraland vinou pytláctví k úplnému vymizení slonů. Tento stav trval až do roku 1998, kdy bylo zaznamenáno stádo „Mama Africa“ následované dalšími sedmi skupinami. Díky důslednější ochraně zvářat pak během dvou desítek let vzrostla populace pouštních slonů v oblasti z pouhých 52 kusů na 600 jedinců. Tato skutečnost vedla k potřebě řešit komplikace spojené se sloní migrací, při níž sloni hledající vodu často poničili vodní zdroje u lidských obydlí. To nutně vedlo k nežádoucím a nebezpečným střetům mezi domorodci a zvířaty. EHRA se ve spolupráci s místními komunitami dlouhodobě podílí na ochraně vodních zdrojů výstavbou bezpečnostích stěn, které umožňují slonům pít, ale zároveň zamezují poškození větrných mlýnů, nádrží či čerpadel. Dalším cílem projektu je sestavit podrobnou identifikaci slonů a mapu jejich pohybu. Shromážděná data jsou zapisována do on-line databáze, která spojuje GPS pozice do GoogleEarth mapy, s jejíž pomocí je možné zjistit, které vesnice vyžadují pomoc, a kde se sloni celoročně pohybují.

21

na výjezdu

Pouštní sloni žijící v regionu Kunene na severozápadě Namibie, jsou jednou z forem slona afrického ( Savannah Loxodonata africana africana). I přes skutečnost, že nikdy nebyli označeni za samostatný druh, je u nich možné pozorovat určité odchylky, které je odlišují od ostatních slonů a  zároveň je dokonale přizpůsobují k životu v poušti. Liší se například nižší fyzickou hmotností a delšími končetinami, které jim ulehčují pohyb v  drsném terénu. Pohybují se obvykle ve skupinách čítajících tři až čtyři jedince. Důvodem je nedostatek potravy v této oblasti. Menší stádo má při jejím hledání vyšší šance na přežití. Další zajímavou vlastností je jejich schopnost přežít i několik dní bez vody a také jejich šetrnost k okolí. Na světě se vyskytuje už jen jedna další skupina těchto slonů, kterou lze najít v Mali.

22

Namibie

podmínkách. Spí se přímo v poušti, každou noc na jiném místě, protože se skupina stále přesouvá spolu se sledovaným stádem. Pro dosažení maximálního bezpečí, je k nocování vždy vybráno místo, kde se nachází skalní převis, houští nebo jiná přírodní překážka, která v noci poskytne útočiště. Boční strany nocležiště zatarasí jeepy a  přední stranu uzavírá ohniště, které poslouží i jako zdroj tepla během chladných nocí. I přesto, že tato pracovní náplň je fyzicky méně náročná, těžkosti se objevují jinde. Příkladem může být samotná toaleta. Nikdo se z bezpečnostních důvodů nesmí vzdálit na více jak dvacet metrů od stanoviště, což je zpočátku nepříjemné, s přibývajícími dny však stud docela zmizí. Jen zdánlivě snadná je pak ranní služba. Ten, kdo je právě na řadě, musí vylézt ze spacáku už okolo čtvrté hodiny ranní a  začít se sběrem dříví, které je po mrazivé noci vždy vlhké. Dalším úkolem je obstarat snídani – kávu,

čaj a zpravidla ovesnou kaši. Okolo sedmé ráno už máme sbaleno a vydáváme se opět na celodenní cestu… V současné době se v oblasti Kunene nachází na šest stovek slonů. Jejich vystopování však vzhledem k ohromné rozloze této části Namibie může trvat i několik dní. Výprava je proto neustále na cestách. Do kabiny aut se všichni členové skupiny nevejdou, někteří pasažéři se tak musí spokojit s jejich střechou, což je s ohledem na množství spacáků a karimatek pohodlný, leč kvůli nerovnému terénu a hrozícímu vypadnutí, poněkud riskantní způsob přepravy. Z očí do očí Práce se slony a  v  divoké přírodě zahrnuje i  momenty, v nichž adrenalin rozpumpuje srdce na maximum. Takovým byla i chvíle, kdy nás při pozorování stáda „Mama Africa“

zavětřila Askari, jedna ze samic, která se se zaujetím jala prozkoumávat své pozorovatele zblízka. Pocity euforického vzrušení při pohledu z očí do očí se střídaly s návaly paniky, když se přede mnou slonice začala ohánět svými kly. I přes veškerý strach a respekt zvítězila touha zachytit tento okamžik fotoaparátem. S vědomím, že je blesk vypnutý, jsem zaostřila a zmáčkla spoušť. Chvíli trvalo, než mi došlo, že pisklavý zvuk vycházející z aparátu, je signálem pro plnou paměť karty. To už ovšem vylekaná Askari lomcovala celým autem. Pár sekund, než se mi podařilo fotoaparát umlčet, trvalo jako věčnost. Ke štěstí mému i celé výpravy se však Askari po chvíli uklidnila, s  hlasitým zatroubením se rozmáchla chobotem nad mou hlavou a s nezájmem se odebrala ke zbytku svého stáda. Sloni dokážou být lidem velmi nebezpeční, a to i těm, kteří sedí v kabině auta. O těch, kteří sedí na jeho střeše, ani nemluvě…  /aw/

23

Text: Veronika Valtrová  Fotografie: Lenka Klicperová

Téma

Latim – Obřezané „Samburové věří, že pokud by se penis muže dotkl klitorisu ženy, stal by se muž impotentním.“ Domněnka velmi absurdní až směšná, přesto právě tento a jemu podobné předsudky jsou i v dnešní době důvodem mrzačení pohlavních orgánů žen v řadě afrických, asijských, ale i  evropských a  amerických států, kam se zvyk přenáší spolu s  migrací obyvatel ze zemí třetího světa. Proniknout mezi obřezáním poznamenané ženy, žít s nimi a získat si jejich důvěru, aby byly ochotné svěřit svoje dojmy na kameru, se podařilo Olze Šilhové a Lence Klicperové. Z  jejich jedinečné zkušenosti vzešel dokumentární film Latim – Obřezané, který bude mít svoji slavnostní premiéru 19. října 2011 v pražském kině Oko.

„Ženská obřízka je jedním z projevů nadvlády mužů nad ženami. Je to úplně stejný projev nadvlády, jako bylo zavírání žen v harémech, deformování nohou žen od jejich útlého věku v Číně.“

avnostní s pozvat na sl vá si e m je lu Dovo o filmu kumentárníh premiéru do zané ka Klicperová Latim – Obře Šilhová a Len a lg O : ář én Námět a sc av Hrdý Režie: Mirosl t Jíša Hudba: Rober

19. 10. 18.00 h KiNO OKO 24

25 FRaNtiŠKa KřížKa 460/15, PRaHa 7 w w w. f e m i s p h e r a . c o m

w w w. b i g h e a r t v i s i o n . c z

Dokumentární film, na jehož premiéru vás srdečně zveme, vznikal jako neziskový projekt za přispění mnoha dobrovolníků, kteří jeho výrobě věnovali bezplatně svůj čas a své schopnosti. Prostředky získané ze vstupného na premiéru pomohou tvůrcům filmu pokrýt náklady spojené s pořádáním této akce. Minimální vstupné – 60,- můžete tedy dle svého uvážení při koupi vstupenky i navýšit a podpořit tak tento neziskový projekt. Počet míst na premiéru je omezený, vstupenky si však můžete zarezervovat na adrese [email protected]. Krvavý symbol dospělosti a přijetí Smutnou kolébkou obřízky je zejména černá Afrika, ale velmi rozšířená je i v severní muslimské Africe, jihozápadní Asii,... Ve společnosti, kde se zvyk praktikuje, bývá jakýmsi iniciačním rituálem, kdy se z  dívky stane skutečná žena. Právě toto chápaní tradice, jež slouží společenskému povýšení ženy, je zároveň nejsilnějším nástrojem chránícím a udržujícím zvyk v každodenní realitě valné většiny afrických žen. Pro ně je symbolem pýchy a důležitou součástí řádného přijetí do společnosti, který chápou jako svoji povinnost. Proto najdou-li se takové, jenž se chtějí postavit proti obyčejům, jenž náleží ke kultuře v níž vyrůstají, naráží na opovržení a odmítnutí.

Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph. D. Sexuolog, klinický psycholog a  psychoterapeut, jenž žije a působí v Praze. V rámci svého povolání publikoval nebo byl spoluautorem řady odborných, zdravotněvýchovných a  populárněnaučných knih a  článků. Účastnil se rovněž přípravy a  realizace několika osvětových filmů o  xenofobii, sexuální výchově a problematice HIV a drog. Přednáší sexuální psychologii na Filozofické fakultě UK a působí kromě jiného i jako soudní znalec v odvětví psychiatrie.

26

„Ženská obřízka je jedním z projevů nadvlády mužů nad ženami“, říká profesor Petr Weiss. „Je to úplně stejný projev nadvlády, jako bylo zavírání žen v harémech, deformování nohou žen od jejich útlého věku v Číně. Proč k tomu docházelo a dochází? Tyto a jim podobné zvyky jsou zaměřené na snížení pravděpodobnosti rizika, že muž bude investovat do cizích genů, na zajištění paternity manžela. Je to opatření na zajištění věrnosti ženy, na zajištění toho, že bude celoživotně plodit a rodit pouze jeho děti. A právě ve společnostech, kde je mužská a ženská role výrazně asymetrická, se projevují tyto z  našeho kulturního hlediska naprosto drastické a  nepřijatelné způsoby kontroly žen.“ dodává. Druhů ženských obřízek je více, liší se velikostí zákroku a  jedná se o  odstranění všech nebo některých vnějších částích ženských pohlavních orgánů. A jak obřízka slouží k podmanění žen? „Snaží ženu zbavit hlavního zdroje sexuálního vzrušení, klitorisu. A pseudoterorie kolem tohoto zákroku tvrdí, že právě tím, že žena nebude cítit sexuální potěšení, vzrušení a orgasmus, se zajistí, že nebude vyhledávat sex s jinými muži. Proto v těchto zemích, kde je obřízka praktikována, jsou ženy neobřezané neprovdatelné.

Keňa

Jsou totiž považovány za prostitutky.“ objasňuje profesor Weiss. „Největší tragedií těchto žen je pak fakt, že v těchto zemích jsou udržovatelkami této nelidské tradice vždy matky. Matky nutí dcery k obřízce. Umírá při nich mnoho dívek a mladých žen. Protože to provádějí většinou místní ranhojičky v nesterilním prostředí nesterilními nástroji. Je přitom paradoxem, že při tomto obřadu většina matek cítí uspokojení a štěstí z toho, že její dcera konečně bude ženou. Je to obřad zasvěcení a přijetí mezi dospělé ženy. Matky jistě věří, že obřízkou pro svoje dcery dělají to nejlepší. Ostatně i u nás se ještě před nějakými sto lety věřilo, že sex má sloužit jen k uspokojení muže, a o nějakém uspokojení pro ženu nikdo nepřemýšlel. Dokonce existovaly zákony, podle kterých žena manželovi nesměla odepřít styk. Například v Maďarsku do konce 60. let neexistoval trestní čin znásilnění v manželství. Z tohoto hlediska je evropská kultura jen o trošičku dál. Bezvýchodnost postižených žen spočívá v tom, že pokud nebude obřezaná, tak se nevdá a nezařadí se do své komunity. Obě možnosti – být obřezána nebo se tradici vzepřít, jsou pro ně špatné. Situace je pro tyto dívky v původních komunitách vlastně neřešitelná.“ uzavírá profesor Weiss.

27

Dokumentární film Latim – Obřezané vznikal pod režijní taktovkou Miroslava Hrdého. Oslovili jsme ho, aby nám řekl pár slov o práci na dokumentu, ale také jak sám vnímá tuto problematiku. Olga s Lenkou strávili natáčením v severní Keni několik týdnů. Jak dlouho jste natočený materiál zpracovávali? Mraky a mraky hodin. Jde o dlouhodobý projekt, jen u mě ve studiu ležel dva roky, který musel nejdříve uzrát. Dlouho nebylo jasné, jestli nějaký materiál nepřidáme, jestli nepojedu do Afriky na dotáčky, jestli holky nepřivezou další materiál z  Čadu, který by bylo možné použít, aby dokument mohl nabídnout globálnější pohled. Nakonec jsme se usnesli, že to necháme takhle čisté – pohled na život žen v Keni. Jak spolupráce na dokumentu fungovala? V průměru jsme se jednou týdně sešli, abychom diskutovali nad zpracovaným materiálem. Já jsem diskutované do další schůzky zpracoval, a takhle to přískokama šlo dva roky až do finále. Film by se dal udělat i dříve, ale téma si žádalo odstup. Holky během natáčení zažily hodně emotivních zážitků a potřebovaly získat nadhled, aby byly schopné sebekorekce – co má a co nemá smysl do filmu dát... Co pro vás bylo na režírování Latim – Obřezné nejtežší? Nelehkým úkolem bylo naroubovat do filmu příběh, nestačí pospojovat výpovědi. Proto jsem jel dotáčet, abych získal některé dolňující materiály. Dalším nelehkým úkolem pak bylo odlišit to důležité od balastu, vypíchnout z množství materiálu to, co bude reprezentovat danou problematiku. Směrů, kterými se film mohl rozeběhnout, byla spousta, šlo jen o to, vybrat ten pravý.

Miroslav Hrdý Filmové tvorbě se věnuje od roku 1994 a od této doby natočil řadu úspěšných dokumentárních filmů převážně z podmořského světa. Za všechny jmenujme alespoň snímky Velký bílý z  Gansbaai, Cesta pod mrazivou hladinu nebo instruktážní Freediving.cz. Asi nejznámějším filmem je pak Interactions, v němž ukázal svou vášeň pro žraloky tygří. Za svoji filmovou sklízí úspěchy na českých i  mezinárodních filmových festivalech, řada jeho snímků získala první místo na Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Kromě filmování také fotografuje. Jeho tvorbu je možné shlédnout na stránkách www.bigheart.cz

Práce na dokumentech bývá časově, ale i finančně poměrně nákladná, co vás přesvědčilo se zapojit a setrvat? Zapojit se? No, holky mě jednoduše překecaly! Ale ne, myslím, že jde o unikátní projekt, protože neznám mnoho lidí, kteří by do této problematiky vstoupili s takovou vervou a pojali ji v takové šíři. Na filmu jsou úžasné autentické výpovědi „postižených“ žen, kterých je tam velké množství. Šly do hloubky ženské duše. Samburka, Severní Keňa

28

29

v Severní Keni

Sám jste zaujal roli režiséra, kdo další se na tvorbě podílel? Na filmu se podílela skvadra profesionálů, která na dokumentu bez nároku na honorář předvedla svoji vrcholnou práci. Hudbu složil Robert Jíša . O zvuk se postaral Marek Musil. S  dabingem nám pomohl Vladimír Kroc, který pro spolupráci nadchnul i další rozhlasové hlasatele a komentátory. Za vším se ukrývá obrovká spousta práce, která byla odevzdaná bezplatně, a  všichni dali do filmu maximum. Myslím, že výsledek bude stát za to... Nad tématem jste strávil spoustu času, jaký jste si vytvořil názor na tento zvyk? Nejsem oprávněn jejich zvyky hodnotit. Rituály mají tak vžité, že nejsme schopni dohlédnout, odkud se vzaly, co

30

všechny znamenají, kam až sahají. Řadu zvyků dělají, aniž by věděli proč. Po obřezání třeba žena nesmí pít vodu, jen mléko nebo čaj, oni nevědí, proč tomu tak je, z jejich pohledu je to prostě zvyk, dělá se to tak odjakživa. My víme, že je to proto, aby se nenaředila krev a postižená nevykrvácela. Rituály praktikují se všemi důsledky a následky tak, jak jim to babičky řekly. Tradice je nezničitelná. S Afrikou máte sám nemálo osobních zkušeností, překvapilo vás vůbec něco? V Africe jsem byl mnohokrát, projel jsem ji ze všech stran. Olga s Lenkou přivezly ohromné množství informací. Chlap se k těmto tématům nedostane. Překvapilo mě pár absurdit. Například přesvědčení jednoho vzdělaného Keňana, který se smrtelně vážnou tváří vykládal, že kdyby se obřízka klitorisu nepraktikovala, tak těm ženám „to“ poroste

Sambur, Severní Keňa

a poroste a ve stáří „to“ budou mít až ke kolenům. I taková je Afrika. Z desítek hodin materiálu má finální verze dokumentu půl hodiny, není to málo na tak silné téma?

zaujatý dokument, který divákům umožní, aby si uvořili vlastní názor. Ponechali jsme ho v neučesané podobě. Jde o autentické výpovědi skutečných osob. Jsem sám velmi zvědavý na reakce diváků.  /aw/

Film má 35 minut, což si myslím, že zvládne každý člověk, aniž by byl do tématu extra zainteresovaný. O stopáži jsme hodně diskutovali. Jsem přesvědčený, že 35 minut jsou ochotní lidé skousnout a  naplno vnímat, aniž by k  tomu potřebovali vatu. Jaký jste zamýšleli závěr? Ve filmu se nedočkáte vyhodnocení. Jsou tam pravdy a výpovědi. Lidský život má v těchto končinách jinou hodnotu, mají naprosto odlišná měřítka. Snažili jsme se vytvořit ne-

31

Text a fotografie: Václav Šilha

Fotografovo léto

Ve východní Africe Stejně jako v minulosti, strávil i letos fotograf Václav Šilha většinu léta ve východní Africe. Svůj bezmála tříměsíční pobyt na černém kontinentu zahájil natáčením připravovaného dokumentu o práci fotografa v africké buši (režie: Miroslav Hrdý). Po skončení natáčení pak už tradičně navázal cestami se zájemci o fotografování africké přírody. Doprovázel nejen účastníky tradičního Foto Safari v Keni, které se soustředilo zejména na velkou migraci zvířat v Masai Mara, ale i účastníky dalších expedic. Za všechny jmenujme alespoň expedici za šimpanzy do NP Mahale (Tanzánie) , nebo výpravu, která se vydala i do méně turisticky frekventovaného NP Tarangire. O tom, jak probíhalo letošní léto Václava Šilhy, vypovídají nejlépe jeho snímky.

Foto 1 Letošní velká migrace zvířat do Masai Mara patřila k nejsilnějším za poslední roky. Statisíce putujících pakoňů, antilop a zeber samozřejmě nenechávají v klidu lvy, kterých se v  době migrace na území rezervace pohybuje až 600. Lví samec, jehož snímek vzniknul v průběhu práce na dokumentárním filmu, patřil ke zvlášť krásným exemplářům. Jeho majestátnost vynikla i díky fotograficky vhodnému terénu, který tvořila nízká tráva. Hlavní roli ale sehrálo krásné podvečerní světlo.

32

33

Foto 2 Kráter Ngorongoro v Tanzánii patří právem ke světovému přírodnímu bohatství. Fotogenická krajina se v časném ránu halí do mlhy a kupovitá oblačnost, kterou prosvítají paprsky slunce vytváří zajímavé efekty, stejně jako v případě snímku putujících pakoňů. Unikátní biotop s množstvím zvířat proto musí nutně nadchnout každého fotografa.

Foto 3 Šimpanz Darwin je vůdčím samcem zhruba padesátičlenné habituované tlupy, která obývá NP Mahale v Tanzánii. Přes mnohdy zkreslenou představu o „roztomilých opičkách“ pochutnávajících si výhradně na zeleném listí, se šimpanzi nevyhýbají ani lovu jiných zvířat. Zachytit je při této činnosti ale není nijak jednoduché. Lov zpravidla probíhá v neprostupném terénu džungle, mnohdy vysoko v korunách stromů. Snímek Darwina, požírajícího guarézu červenou, proto patří spíše k těm šťastným.

34

35

36

37

Na léto 2012 pro vás v Africe chystáme:

Foto Expedici za šimpanzy v NP Mahale, spojenou s návštěvou NP Tarangire (Tanzánie – první polovina července 2012) Foto Expedici za gorilami v NP Bwindi, spojenou s návštěvou proslulého Queen Elizabeth parku (Uganda – druhá polovina července 2012) Foto Safari Keňa – tradiční fotografické safari, které vás kromě jezer Baringo a Nakuru zavede zejména do rezervace Masai Mara, kde v létě vrcholí velká migrace pakoňů (Keňa – první polovina srpna 2012) V případě zájmu si již nyní můžete na tyto akce učinit předběžnou rezervaci zasláním e-mailu na [email protected]

»

inzerce

Foto 4 Obdobný snímek mají ve svém archivu i další účastníci Foto Safari Keňa 2011, které bylo na pozorování pářících se lvů mimořádně bohaté. Závěr aktu bývá pro lvici bolestivý, a proto se po svém partnerovi většinou pořádně ožene.

Foto 5 Keňský národní park Amboseli je známý především díky velým stádům slonů, které lze pozorovat na pozadí nejvyššího afrického vrcholu – Kilimandžára. Účastníci výpravy do těchto míst měli tentokrát v Amboseli jen málo času. I tak zde však během překrásného západu slunce měli možnost pořídit takovéto obrázky.

Foto 6 NP Tarangire v Tanzánii patří zatím k méně truisticky frekventovaným parkům. Krajinu, která je na řadě míst charakterizována baobaby, obývá řada zvířat. A když se zadaří stejně, jako se dařilo účastníkům Foto Expedice Keňa a Tanzánie , kteří v průběhu několika málo hodin narazili v Tarangire na tři různé levharty, mohou vznikat i takovéto snímky.  /aw/

38

39

Fotografie: Rostislav Stach

Ochutnávka

Fantastická Aljaška Rozléhaje se přes čtyři podnebné oblasti, největší stát USA skýtá nespočet úchvatných scenérií, nedotčených míst a bohaté vegetace. Fotograf Rostislav Stach zde strávil několik týdnů a dokumentoval jeho nádhernou a drsnou krajinu. Nechte na sebe dýchnout trochu aljašské atmosféry. V druhém čísle African Way Magazínu pak dostane Aljaška více prostoru. V příštím čísle se také o svoje zkušenosti podělí fotografka Jarmila Štuková (Kovaříková), jež loni vyhrála první cenu na Czech Press Photo v kategorii reportáž. Budete si moci přečíst rozhovor s režisérem, moderátorem a cestovatelem Petrem Horkým o expedici na severní pól. A zjistíte, jak se cestuje na kole po Gambii.  /aw/

los, NP Denali

40

41

NP Denali

42

medvěd grizzly, Katmai

43

Bělokur rousný – NP Denali

44

medvěd grizzly, Katmai

45

Kultura Kontroverze, Praha Rudolfinum 8. 9. – 13. 11. 2011

Czech Press Photo, Praha Staroměstská radnice 15. 11. 2011 – 31. 1. 2012

World Press Photo, Praha Karolinum 16. 9. – 9. 10. 2011

http://www.kontroverze.eu

http://czechpressphoto.cz

http://www.wpppraha.cz

V pražské galerii Rudolfinum zakotvila světem putující výstava, jenž nese podtitul „Právní a etická historie fotografie“. Vystavené snímky byly předmětem, často i soudních, sporů. Názor na obsah fotografií si však musí každý vytvořit sám.

Český ekvivalent světové fotografické soutěže začne už 15. listopadu a opět zde bude k vidění řada silných fotografií určených pro publikační účely.

Do 9. října máte možnost shlédnout největší a nejprestižnější soutěž žurnalistické fotografie, jež se letos zúčastnilo bez mála šest tisíc fotografů ze 125 zemí světa.

Manang po třiceti letech, Praha Dům U Kamenného zvonu 15. 9. – 16. 10. 2011

Svět jako makro, Praha sídlo VZP ČR, Orlická 2020 21. 9. – 31. 10. 2011

Divočina v obrazech, Erlangen (DE) 27. 10. 2011 – 18. 11. 2011 Praha, Galerie Academic 1. 12. 2011 – 31. 1. 2012

http://www.ghmp.cz

http://www.ifotovideo.cz http://www.divocinavobrazech.cz Krása se skrývá i v křehkých, pomíjívých a leckdy „neviditelných“ detailech, kterými nás příroda obklopuje. Vy ji můžete spatřit na výstavě Svět jako makro na fotografických obrazech Milana Blšťáka.

Photokošt – Mezi domy, Hodonín 24. 9. – 29. 10. 2011

Travel Photo 2011 uzavírka soutěže: 30. 11. 2011

http://www.fotokost.ic.cz

http://www.ephoto.sk

Konec října v Hodoníně bude patřit fotografii. Na návštěvníky čeká bohatý program s projekcemi fotografií, vernisážemi, soutěžemi a odbornými komentáři.

Nechcete-li si nechávat svoje fotografie jen pro sebe a máte-li chuť porovnat svoje dílo s ostatními soutěžícími, stihnete se zapojit do třetího kola soutěže Travel Photo 2011.

Výstava velkoformátových fotoobrazů Divočina v obrazech Rostislava Stacha a Václava Šilhy v Národním divadle skončila, k vidění v Praze ale bude opět počátkem prosince.

Oblíbili jste si knihu Afrika v nás autorů Lenky Klicperové, Václava a Olgy Šilhových, a zajímalo by vás, jak publikace vznikala? O okolnostech jejího zrodu pohovořila ženská část jejích autorů... http://www.rozhlas.cz

inzerce

Jak se změnila nepálská horská vesnice Manang během třiceti let? Zdeněk Thoma pořídil sérii snímků v roce 1979, jeho syn Michal se o třicet let později vrátil zdokumentovat stejná místa.

»

47

A f r ic a n Way maga zín