2. KAPITOLA. Zkrocení zlé ženy EXPERIMENT S DIVADELNÍ OPTIKOU: PŘEDEHRA

Zlom 1-290_Sestava 1 3.4.15 7:20 Stránka 43

2. KAPITOLA

Zkrocení zlé ženy EXPERIMENT S DIVADELNÍ OPTIKOU: PŘEDEHRA S největší pravděpodobností nikdo nikdy nebude přesně vědět, kdy Shakespeare Zkrocení zlé ženy (The Taming of the Shrew) napsal. Jisté však je, že hra patří k nejranějším Shakespearovým komediím a že byla napsána v období let 1589–1592.1 Tiskem vyšla poprvé až roku 1623 v prvním foliovém vydání Shakespearova souborného díla. Třebaže však Zkrocení patří k nejranějším Shakespearovým komediím, překvapí jemností, složitostí a vyzrálostí divadelní struktury spočívající v rafinovaném, bytostně shakespearovském zrcadlení tří dějových pásem. S jistou nadsázkou lze říci, že Shakespearova komedie v sobě obsahuje ne jednu, ale hned tři hry. Tou první je Předehra, v níž je hlavním aktérem Kryštof Šikulka (Christopher Sly), vandrák, dráteník a opilec, kterého převléknou za šlechtice. Předehra má v divadelní struktuře Zkrocení výjimečné místo a funkci. Rámuje celou hru a dává jí zvláštní perspektivu: Zkrocení zlé ženy je vlastně hra ve hře, kterou herci hrají na počest Kryštofa Šikulky. Tento experiment s rámováním nebyl jistě něčím ojedinělým – téměř současně se Shakespearem se o něj pokusil například George Peele ve hře Babská povídačka (The Old Wives’ Tale, 1595). Lze v něm spatřovat obecnější zájem pozdně alžbětinské a posléze jakubovské doby o optiku a perspektivu, který nabýval nejrůznějších podob v divadle, ale také v poezii a výtvarném umění, a který se nejčastěji označuje termínem manýrismus. Právě sen Kryštofa Šikulky propůjčuje Zkrocení onu manýristickou, umělou a antiiluzivní kvalitu, bez níž by tato raná komedie byla podstatně ochuzena. Tento experiment s divadelní optikou není samoúčelný. Umožňuje jednak onen shakespearovský skok z anglického Warwickshiru do italské Padovy, zároveň vytváří vědomí, že příběh Petruchia a Kateřiny je pouhou fikcí, že vše, co se v něm stane, je „jen jako“, zkrátka že je to hra, iluze a sen. Zkrocení zlé ženy je Shakespearův první pokus o divadelní sen. Šikulku lze pokládat za jakousi skicu k postavě Klubka ze Snu noci svatojánské. Podobně jako Klubko je Šikulka nositelem komické proměny, oné ovidiovské metamorfózy, která prostupuje celým divadelním myšlením a cí-

ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY

43


těním Williama Shakespeara. Tkadlec Klubko se promění v osla, dráteník a vandrák Šikulka v urozeného pána. A podobně jako se Klubko ocitá na loži královny víl Titanie, chystá se Šikulka na lože se svou „madam ženou“. Jeho madam je ovšem chlapec převlečený za ženu a tento převlek, tolik připomínající pozdější slavné převleky Rosalindy v Jak se vám líbí nebo Violy ve Večeru tříkrálovém, se proměňuje v divadelní žert, umocněný v alžbětinské době jevištní konvencí: všechny ženské role hráli chlapci. Převleky jsou vlastně zvláštní verzí proměn či metamorfóz postav Shakespearových her. Tyto proměny mají nespočet divadelních funkcí, ale tou nejdůležitější je nepochybně složitá hra s identitou. Šikulka mění svou identitu společenskou – z vandráka se stává šlechtic (pro Shakespearovu dramaturgii je příznačné, že ve chvíli, kdy Šikulka uvěří své změněné společenské identitě, proměňuje se i jeho jazyk a z prózy přejde do blankversu). Páže mění identitu rodu či sexu a předjímá tak onen komediální archetyp, který současná doba zná například z filmu Někdo to rád horké. Avšak ani tato hra s identitou by nebyla skvělým divadelním žertem, kdyby neměla ještě další rozměr. Šikulka, domyslíme-li jeho proměnu do konce, se pouze stává tím, čím mu někdo jiný řekne, aby byl. Za divadelním žertem se skrývá neodbytná otázka: do jaké míry jsou lidé tím, co jim někdo jiný řekne, aby byli?

ARIOSTO, GASCOIGNE, KOMEDIE DELL’ARTE Druhou hrou obsaženou ve Zkrocení zlé ženy je příběh Lucentia a Bianky. Shakespeare se v něm inspiroval komedií George Gascoigna Záměny (Supposes, 1566), což byl zase volný překlad či adaptace stejnojmenné Ariostovy komedie (I Suppositi, 1509). I tento příběh je založen na zmnožených záměnách a převlecích – Tranio je převlečený za Lucentia, Lucentio za Cambia a Hortensio za Licia. Jsou to převleky zcela jiného druhu než proměny Šikulky v Předehře, Shakespeare, obrazně řečeno, kombinuje anglické režné plátno s italským hedvábím. Zároveň tvoří tři Biančini nápadníci zjemnělou a vytříbenou protiváhu daleko drsnějších a přímočařejších námluv Petruchiových a celé toto dějové pásmo tíhne spíše k divadelní konvenci romantické komedie a komedie dell’arte.

44

I. KOMEDIE


MYSTERIJNÍ HRY, CHAUCER, KRAMÁŘSKÉ PÍSNIČKY Konečně třetí, a jak naznačuje již název komedie, nejdůležitější zápletka Zkrocení je příběh Petruchia a Kateřiny. Hubatá a odmlouvačná žena (anglicky „shrew“) patří k archetypům evropského narativního i divadelního umění. Postava dračice, saně a fúrie, zkrátka ženy odmlouvačné, panovačné, svárlivé a v tomto smyslu zlé, se objevuje už v římské komedii a odtud se rozšířila do celého evropského dramatu. V Anglii je například její nejranější verzí žena Noemova, známá z anglické mysterijní hry Potopa, nalézáme ji v Chaucerově Kupcově povídce a v celé řadě pohádkových příběhů či lidových vyprávění – badatelé napočítali celkem 418 verzí těchto příběhů v 30 národních literaturách. Krom toho se motiv panovačné a odmlouvačné dračice stal součástí populární literatury – v renesanční Anglii byla již od roku 1550 známá pouliční či kramářská písnička, jejíž titul zněl Žertovné a veselé vyprávění o tom, jak panovačná a hubatá žena byla do koňské kůže zabalena, aby se dobrým mravům naučila.2 Vyprávěla o ženě, kterou její manžel dal zmrskat březovými větvičkami do krve a pak ji zašil do nasolené kůže koně. Žena palčivou bolestí omdlela a otřesena touto zkušeností stala se poslušnou.

ĎÁBLICE, SANĚ, ODMLOUVAČNÉ ŽENY A REJSKOVÉ Stěžejní proměnou této zápletky a vlastně celé Shakespearovy hry je zkrocení Kateřiny. Začíná už dávno před začátkem hry významovými proměnami anglického slova „shrew“. Ve staré angličtině toto slovo označovalo rejska (první záznam o tomto významu je již z roku 725), přibližně kolem roku 1250 zlého a zlomyslného muže a koncem patnáctého století v podstatě splývalo se slovem „ďábel“ (devil). O ženě toto slovo poprvé použil Chaucer v Canterburských povídkách, ale teprve během šestnáctého století dostalo slovo „shrew“ ten význam, v jakém ho používá Shakespeare a v jakém přežilo do dnešní doby: panovačná, odmlouvačná, hubatá žena dračice neboli saň. Je součástí magie slov, že jejich významy rostou a proměňují se jako svébytné kulturní organismy. Ať jsou jakkoli rozdílné, vyrůstají všechny významy slova „shrew“ z jednoho kořene a všechny jsou nějakým způsobem zastoupené ve Zkrocení zlé ženy. Například rejsek (shrew) je myši podobný hmyzožravec vyznačující se obrovskou energií a nadměrnou chutí k jídlu (sní denně až dvojnásobek své fyzické váhy), a když zápasí, vydává pronikavé a nepříjemné skřeky.


45


Kateřina skřeky nevydává (vyjadřuje se na rozdíl od rejsků v dokonalých jambech a chrlí ze sebe jednu slovní hříčku za druhou), ale její energie, agresivní a značně vyostřené slovní půtky s Petruchiem, stejně jako opakující se zmínky o jídle, rejska připomínají. Slovo „ďáblice“ se v souvislosti s Kateřinou objevuje ve hře několikrát, a Shakespeare tak zcela bezděčně připomíná tehdy rozšířený názor, že hubaté fúrie jsou spjaté s peklem a s čarodějnicemi.

KROCENÍ DRAVÝCH PTÁKŮ Krotit rejsky však není možné ani užitečné, a tak v druhé polovině hry Shakespeare modeluje Petruchiovo krocení podle postupu běžného při ochočování dravých ptáků, především sokolů a jestřábů. Vše, co Petruchio Kateřině provádí, je přesnou obdobou různých fází tohoto alžbětinského zvyku – dravci se nechávali vyhladovět a udržovali se v bdělém stavu tak dlouho, až podlehli vyčerpání a stali se poslušnými.3 Je-li Kateřina v první polovině hry hladovým rejskem vydávajícím bojovné, ostře nabroušené zvuky, pak v druhé polovině se stává dravým ptákem, divokou sokolicí, kterou Petruchio krutě krotí – a zkrotí. Petruchio není Romeo a jeho způsob námluv je drsný a krutý, je však dobré mít na paměti, že ve srovnání s jinými krotiteli žen Shakespearovy doby postupuje velmi umírněně. Ještě významnější však je, že v době, která agresivní a opresivní mužskou nadvládu pokládala za kulturní a společenský axiom, shakespearovské divadlo tuto představu zpochybňuje a napadá tím, že ji předvádí jako iluzi.

MLČENÍ A ŘEČ Základním atributem neposlušné dračice byla hubatost a prostořekost, žena poslušná se naopak vyznačovala mlčenlivostí. Mlčení a řeč se tak v alžbětinské době staly součástí určitého kulturního a společenského stereotypu: Bianca mlčí, proto je andělská, Kateřina dokáže dštít slovní oheň a síru, proto je ďábelská. První setkání Kateřiny a Petruchia je jednou z nejznámějších scén námluv v celém Shakespearovi, třebaže je to promluva na hony vzdálená řeči lásky Romea a Julie. První dialog Kateřiny a Petruchia je bezpochyby nejagresivnější řečí námluv, jakou Shakespeare napsal:

46

I. KOMEDIE


PETRUCHIO Dobrý den, Katko – to je tvoje jméno, jak se mi doneslo. KATEŘINA To jméno, pane, je nedonošené. Jsem Kateřina. Vyřiďte to svým donašečům, ano? PETRUCHIO Jakápak Kateřina! Katka jsi, Kačenka milá, někdy rozkacená, Katka, co umí řádit jako kat, pro mě jsi prostě Katka nebo Káča, ta nejkrásnější Káča ze všech Káč, teď poslouchej, ty moje kočičko, všude tě tolik chválí pro tvou mírnost, tvou ctnost a krásu, pro něž není slov, že napadlo mne pojmout tě za ženu. KATEŘINA Případný nápad hodný nápadníka! Když vás to mohlo, pane, napadnout, můžete zase hezky vypadnout! PETRUCHIO Šoupeš tu se mnou jako s nábytkem! KATEŘINA Já šoupu s vámi? Odsuňte se sám, vy trojnožko! PETRUCHIO Já? Já a trojnožka! Sedni si na mne! KATEŘINA Na to jsem moc těžká. PETRUCHIO Nebo já na tebe? KATEŘINA Nejsem lehká, pane. PETRUCHIO Neboj se, já tě neobtěžkám, zlato. KATEŘINA Obtěžujete. Už mi dejte pokoj! PETRUCHIO I s postýlkou, má holubičko, vrkú. KATEŘINA Prosím vás, pane, aspoň nevrkejte! PETRUCHIO Ty přímo sršíš vtipem. Jako sršeň. KATEŘINA Dejte si, pane, pozor na žihadlo. PETRUCHIO Nejlepší bude, když je vytrhnem. KATEŘINA Nevíte, kde ho mám. PETRUCHIO Kde ty ho máš? Kde vosa má svůj orgán bodavý? KATEŘINA Tak pozor, pane! Já vás popíchám! PETRUCHIO A čím, čarára, čím, čím, čím? KATEŘINA Vy jste mi ale pěkný ptáček! Jazykem.


47


PETRUCHIO Jazykem? To mě teda podrž! Vosím jazykem na pěkného ptáčka! Fuj! Jsem přece šlechtic, urozený pán! KATEŘINA Uhozený pán! (Uhodí ho.) PETRUCHIO Že já ti jednu šlehnu! KATEŘINA To by vás zrovna nešlechtilo, pane. Když ušlechtilý šlechtic šlehne dámu, v tu ránu je z něj hulvát bez titulu. (II. 1. 182–223) Jedna slovní hříčka následuje druhou v tak prudkém rytmu, že se rozhovor Petruchia a Kateřiny proměňuje v útočný, nesmírně dynamický a „rozpohybovaný“ slovní šerm. Kateřina má jazyk ostrý jako rapír a bodá a seká jím do Petruchia, kdykoli jí Petruchio k tomu dá sebemenší příležitost. Ustálené významy slov začnou v tomto milostném souboji povážlivě klouzat a necudnost většiny slovních výpadů Kateřiny i Petruchia je v překladu, podobně jako v originále, očividná. Slovní hříčky se v poněkud neobvyklých námluvách Kateřiny a Petruchia jeví jako štěpná reakce slov, která uvolňuje obrovskou sémantickou a divadelní energii. Dokonce je zřejmé, že pravým smyslem tohoto milostného bodání, kousání a sekání není zmíněná necudnost, ale právě ona intenzivní energie, která tyto námluvy proměňuje ve scénu vysokého napětí. První dialog Kateřiny a Petruchia je akční řečí par excellence. Pro Kateřininu řečovou akci je zároveň příznačné, že vychází z pocitu strachu a křivdy, dokonce ponížení. Kateřina ví, že její sestra Bianca je otcovo „zlatíčko“, žárlí na ni a má pocit dívky nemilované, vysmívané a všemi opovrhované. Má v sobě dravost dravých ptáků i jejich bdělost, která se snadno navenek projeví jako slovní agrese. Za komedií námluv ve Zkrocení zlé ženy je cítit úzkost a vzdor. Kateřina je nezkrocený živel a její řeč je jako smršť – smršť důsledně jambická, s přesně vypočítanými zážehy slovních hříček.

POSLEDNÍ SLOVO Ohňostroj slovních hříček na začátku Zkrocení zlé ženy prudce kontrastuje s poslední řečí Kateřiny. Petruchio zkrotil Kateřinu a v závěru hry si věří natolik, že chce předvést poslušnost své ženy na veřejnosti. Uzavře sázku s Lucentiem a Hortensiem o to, kdo má poslušnější ženu. Lucentio s Hortensiem pro-

48

I. KOMEDIE


hrají, protože jejich ženy odmítnou na jejich žádost přijít z vedlejší místnosti, kde se dobře baví. Petruchio vyhraje, protože Kateřina je jediná manželka, která poslechne svého manžela a přijde na jeho zavolání. Lucentio nevychází z údivu: LUCENTIO No to je zázrak, učiněný zázrak! HORTENSIO Teprv se ukáže, co nám z něj vzejde. PETRUCHIO Co by z něj vzešlo? Mír a klid a láska, respekt a řád a svrchovaná vláda, zkrátka a dobře, čeká nás jen štěstí. (V. 2. 111–115) Kateřina nejen že přijde, ale také na požádání Petruchia pronese mravokárnou řeč o ženské poslušnosti: Už rozjasni své zamračené čelo a přestaň z očí metat blesky hněvu na svého krále, knížete a pána. Zlost nesluší ti ani v nejmenším, jako mráz květy pustoší tvou krásu, tvou pověst ničí jako vichr poupě. Zkalená studánka je zlobná žena, nepěkná, mračná, kalná, odpudivá, kdo smočil by v ní žízní zprahlé rty, kdo zkropil by, byť kapkou, horkou skráň? Tvůj manžel je tvůj pán, tvůj král, tvůj život, a vladař tvůj, tvůj hospodář, tvá hlava. To on se pořád o tebe jen stará, riskuje život na moři i souši, zná noční bouře, třeskutý mráz snáší, když ty si hovíš v bezpečí a teple. Odplatou za to je mu tvoje láska, tvá něžná krása, milá poslušnost, pakatel pouhý za tak velký dluh. Čím poddaný je králi povinen, tu povinnost má žena k manželovi. A když je vzpurná, vzdorná, samý truc, mrzutá, zatrpklá a neposlušná, což není z ní pak hašteřivá štěkna,


49


zrádkyně podlá předobrého pána? Stydím se za ženy, co hloupě válčí, když měly by spíš snažně prosit o mír, co panovačně prosazují svou, když s láskyplnou péčí mají sloužit. Proč máme něžná, slabá, hebká těla, co neunesou kruté strázně světa, než aby něha, co nám tolik sluší, zdobila také naši ženskou duši? Tak dost, dost už, vy pyšní, vzpurní červi, já byla drzá, zpupná jako vy, a víc než vy se vždycky brala za své, zlost zlostí splácela a slovo slovem. Však tahle kopí jsou jen pouhá třtina: když ze všech sil svou sílu předstíráme, je to jen slabost, nejsme, co se zdáme. Zkroťte svou pýchu, k ničemu vám není, poslušná skromnost je spíš hodna ženy. Na důkaz čehož, jestli k tomu svolí, políbím ruku svému manželovi. (V. 2. 141–184) Kateřinina závěrečná řeč k neposlušným ženám má formu kázání. Podobá se oněm homiliím o poslušnosti, které byly k slyšení v každém farním kostele Shakespearovy doby.4 Zároveň je zřejmé, že její řeč neobsahuje jedinou slovní hříčku. Je Kateřina zkrocena a je její závěrečná řeč jednoznačným triumfem Petruchia? Anebo mluví Kateřina ironicky a myslí pravý opak toho, co říká? Obě tyto interpretace zjednodušují Shakespearovo divadlo řeči. Zdánlivá jednoznačnost a jednoduchost Kateřininy závěrečné řeči se zkomplikuje, jakmile si uvědomíme divadelní situaci, v níž její promluva probíhá. Nejde zdaleka jenom o to, že Shakespeare v závěru hry paradoxně obrací naruby dobové stereotypy žen a ženské role: na konci hry je to poslušná Bianca, kdo po svatbě přebírá roli neposlušné ženy, zatímco Kateřina udílí všem neposlušným ženám příkladnou lekci poslušnosti. Daleko důležitější je, že Shakespearova divadelní řeč nejen něco říká, ale také něco dělá. A to, co dělá, nemusí nutně být přesně to, co říká. Je to zkrátka řeč performativní a Kateřinino řečové představení se podílí na vyznění komedie stejně významně jako to, co říká. Podstatné je, že Petruchio nepřiměl Kateřinu k pokornému mlčení, které patřilo k dobovému stereotypu poslušné ženy. Kateřina má

50

I. KOMEDIE


zkrátka poslední slovo. A jaké je to slovo! V němém úžasu je vyslechnou nejen ostatní manželé, kteří právě prohráli sázku, ale také Petruchio sám. Význam této závěrečné divadelní akce komedie Zkrocení zlé ženy vynikne ještě víc, provedeme-li s textem hry malý experiment, pozměníme mluvčího a část Kateřinina textu dáme do úst Petruchiovi. Nebudeme originální, protože přesně to udělal ve své adaptaci hry nazvané Kateřina a Petruchio (Catharine and Petruchio, 1754)5 David Garrick, slavný anglický herec a divadelní manažer. Garrickova adaptace končí tak, že Petruchio vezme Kateřinu za ruku a řekne to, co v Shakespearově textu říká Kateřina: Čím poddaný je králi povinen, tu povinnost má žena k manželovi. A když je vzpurná, vzdorná, samý truc, mrzutá, zatrpklá a neposlušná, což není z ní pak hašteřivá štěkna, zrádkyně podlá předobrého pána? Stydím se za ženy, co hloupě válčí, když měly by spíš snažně prosit o mír, co panovačně prosazují svou, když s láskyplnou péčí mají sloužit. (V. 2. 160–169) Srovnáme-li Garrickovu úpravu se Shakespearovým textem, bude na první pohled zřejmé, že jde o dvě zcela jiné hry s naprosto odlišným vyzněním. Garrickova adaptace potvrzuje dominantní mužskou roli Petruchia a je to konec prvoplánový a jednoznačný, tedy bytostně neshakespearovský. Okolnost, že mezi lety 1754 a 1844, tedy bezmála sto let, se v Anglii a Americe hrála jedině Garrickova verze hry a že to byla nejpopulárnější shakespearovská inscenace doby (jenom v letech 1754–1800 se hrálo celkem dvě stě třicet čtyři představení), mluví sama za sebe. Rozdíl mezi Garrickovou úpravou a Shakespearovou hrou lze vyjádřit slovní hříčkou, která v angličtině fungovat nemůže, zato v češtině funguje velice přesně a postihuje podstatu toho, oč v závěru Zkrocení zlé ženy běží: zatímco v Garrickově adaptaci Kateřina poslouchá Petruchia, na konci Shakespearovy hry je to právě naopak: Petruchio poslouchá Kateřinu. V divadelní alchymii Zkrocení zlé ženy neprošla komediální proměnou jen Kateřina, ale také Petruchio. Dlužno poznamenat, že Kateřina Petruchia kultivuje daleko jemnějším způsobem než Petruchio ji.


51

2. KAPITOLA. Zkrocení zlé ženy EXPERIMENT S DIVADELNÍ OPTIKOU: PŘEDEHRA

Recommend Documents