Číslo projektu Číslo a název šablony klíčové aktivity Tematická oblast Autor Ročník Obor Datum Anotace
CZ.1.07/1.5.00/34.0514 III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Jan Zahradníček – básník vězeň , vy_32_inovace_MA_35_11 Mgr. Petr Vrána 3. Čtyřleté gastronomické a technické obory a nástavbové studium 17. 5. 2013 Spirituální literatura v době totalitního režimu
Použité zdroje a odkazy:
Zahradníček, J. Rouška Veroničina, La Saletta, Znamení moci: Praha: Vyšehrad, 2012, IBSN 978-80-7429-236-1. Med, J. Spisovatelé ve stínu: Praha: Portál, 2004, IBSN 80-7178-939-9. Karpatský, D. Malý labyrint literatury: Praha: Albatros, 2001, IBSN 8594050420243.
http://www.zlinskedumy.cz
Úvod Cílem dnešní práce je konfrontace básnické skladby Jana Zahradníčka La Saletta s jejím historickým východiskem. Téma souvisí s naší neblahou komunistickou minulostí. Při zpracovaní problematiky jsem vycházel z jmenované sbírky a také z doslovu Mojmíra Trávníčka, dále jsem se opíral o knihu Bedřicha Fučíka Čtrnáctero zastavení, a to konkrétně o portrét Bujará chudoba rozebírající život a dílo Jana Zahradníčka. A v neposlední řadě mi byla významnou pomůckou kniha Jaroslava Meda Spisovatelé ve stínu. Práci jsem rozdělil na čtyři části. V první části rozebírám historický kontext, ve kterém sbírka vznikala. Druhá část obsahuje základní chronologický přehled Zahradníčkovy tvorby. V třetí části částečně zachycuji básníkův životní a umělecký vývoj. A čtvrtá část je komentářem k dílu La Saletta.
1. Historický kontext tvorby Jana Zahradníčka
Situaci české křesťanské poezie po roce 1945 je nutné vnímat v souvislosti s válkou. V roce 1940, podle Meda, vrcholí ohroženost naší národní existence a poezie reaguje příklonem k spirituálně metafyzickým hodnotám. V tomto roce vyšel například spis od Kamila Bednáře Slovo k mladým, v němž se autor odklání od všech ideologií a hovoří o „nahém člověku“ a jeho touze po absolutních hodnotách. Jindřich Chalupecký prosazoval názor, že estetika bez metafyziky je nesmysl. Jan Zahradníček vydal básnickou sbírku Korouhve obsahující jedinou básnickou prosbu k národním patronům o ochranu české země. Vladimír Holan v básnické sbírce První testament poukazuje na nutnost nasměrování národa k transcendentnu. V průběhu války se ale situace mění. Hlavně po vstupu SSSR do bojů došlo v části české poezie k polarizaci mezi metafyzicky orientovanou poezií a básnickou věcností (Skupina 42), jak zdůrazňuje Med. Realističtější poezie touhu po absolutnu, vycházející z prožitků válečných hrůz, zhmotňuje v oslavě obyčejných věcí, jež tvoří existenciální jistotu všednosti a navozují alespoň nějaký pocit pevnosti, o který se dalo v tak složité době opřít. Tvorba začíná být politizována příklonem k socialistickému společenskému pohledu.
Tento obrat příkladně znázornil tvůrčí vývoj Františka Hrubína, autora básnické sbírky Včelí plást, která je jednou z nejkrásnějších mariánských veršů české poezie. Básník však katolické východisko napsáním skladby Stalingrad (1942) opustil a přiklonil se k vizi „nové země“, potažmo k socialistické utopii. Snadná záměna zcela opačných životních pohledů poukazuje na dočasnou povrchnost některých spirituálních tendencí v české básnické tvorbě válečného období. Tíhnutí k absolutnu bylo pouze emotivní reakcí na katastrofickou válečnou situaci, bez dostatečného hlubokého osobního prožitku křesťanské víry. „Bez pohledu na tento skrytý pohyb by byl poválečný básnický vývoj hůře pochopitelný, protože i když byla po květnu 1945 poezie tematicky sjednocená válečným prožitkem a fakt znovunabyté svobody vytvářel jakousi iluzorní názorovou jednotu, nelze si neuvědomit, že se v nových společenských podmínkách křesťansky orientovaná literatura dostávala do poněkud inferiorního postavení.“ Zmíněná povrchnost a nábožensky nezakotvená spiritualita vyvolaná válečnou zkušeností a nevyjasněné, mnohdy i problematické postoje katolických autorů za tzv. druhé republiky způsobily, že poezie dala přednost „novému revolučnímu člověku“ (díla Vítězslava Nezvala, Františka Hrubína, Vladimíra Holana), před spirituálním rozměrem. Nedlouho po květnu 1945 vypukla v levicovém tisku kampaň proti Jakubu Demlovi, Jaroslavu Durychovi, Janu Čepovi a Janu Zahradníčkovi.
Po válečných hrůzách vyvstala otázka zpochybňující samou existenci Boží, a proto došlo k posunu poezie od metafyziky k ideologii, která snahu vytvořit „nového člověka“, „spravedlivější dobu“ a „nové umění“ vzala do vlastních rukou a začala prosazovat novou vizi socialistického řádu. Zároveň však poezie reagovala na poválečnou krizi hodnot a na zpochybňování smyslu lidské existence: „Ani totalita všednodennosti, ani oddání se plynoucímu času či promítnutí subjektu do revolučních vizí společenské přeměny nemohly zabránit prohlubujícímu se tlaku existenciálních otázek, dotýkajících se základních konstant lidského osudu.“ Tyto otázky začaly opět poezii otevírat metafyzické rovině a vzkřísily křesťanskou spiritualitu. Přesto se však nemění protikladně napjatý vztah mezi spirituální poetikou pracující s tradičním niterním náboženským prožitkem a poetikou tíhnoucí ke skutečnosti. Spirituální poetika zdůrazňovala fakt, že válečné hrůzy jsou důsledkem odpadnutí člověka od Boha. Jednalo se o pojetí poetiky obsahující, podle Meda, barokně kontrastní pohled na skutečnost, provázaný značnou apelativností a expresivitou básnického výrazu, jímž měl být zdůrazněn posun poezie od intenzity prožitku k extenzitě výzvy či odsudku. A druhý úhel pohledu – již zmíněná realističtější poetika se svým začínajícím socialistickým zakotvením prosazovala zniternělou sebestřednost lyriky třicátých let, spojenou s klasicizující touhou po tvarové dokonalosti.
V takto vymezeném prostoru si prorážela své místo také Zahradníčkova tvorba, jež byla programově apolitická, tematicky nadčasová a svými hlubokými pohledy a otázkami vycházející z proudu křesťanského existenciálního myšlení. Jan Zahradníček neopustil
spirituální a
metafyzický rozměr své tvorby, i když zastávání tohoto stanoviska bylo proti duchu doby.
2. Život a dílo
Básník Jan Zahradníček (17. 1. 1905 Mastník u Třebíče – 7.10. 1960 Uhřínov) patří k nejtragičtějším postavám české poezie. V dětství měl úraz, jenž ho poznamenal na celý život. V roce 1951 byl zatčen a v protiprávním procesu odsouzen k 13 letům odnětí svobody. Z vězení se dostal na 14 dní, když jeho manželka a tři děti umíraly na otravu houbami. Žena a syn otravu přežili, ale dvě dcery zemřely. Básník se musel vrátit na Mírov, odpykat zbytek trestu. Definitivně se z vězení vrátil až v květnu 1960, pět měsíců před svou smrtí. Zahradníčkovo dílo patří k vrcholům našeho spirituálního básnictví. K jeho básnickým sbírkám patří Pokušení smrti (1930), dílo plné pocitu samoty a zmaru. V další sbírce Návrat (1931) skeptický pocit přetrvává, avšak autor se začíná skrze utrpení a bolest přibližovat k Bohu. V trojici sbírek Jeřáby (1933), Žíznivé léto (1935) a Pozdravení slunci (1937) nalezl autor pozemské jistoty v rodném kraji a v řádu venkovského života. Ve válečných Korouhvích básník vzývá národní světce a svěřuje jim budoucnost národa. „Skladba Svatý Václav je básnickým a ideovým dovětkem sbírky Korouhve (1940) a zároveň polemikou s protektorátní dezinterpretací a zneužíváním světcova odkazu.“ Ve sbírce Pod bičem milostným (1944) oslavuje lásku k ženě. K další sbírce s válečnou tématikou patří Stará země (1946), v ní se autor zamýšlí nad smyslem válečného utrpení a oprávněnou nenávist srovnává s božím milosrdenstvím. Sbírka obsahuje Žalm roku dvaačtyřicátého, jenž je věnován obětem heydrichiády a bezesporu patří k vrcholům české válečné poezie. Básnická sbírka Rouška Veroničina (1949) prokazuje, slovy Meda, nesmírnou citlivost a porozumění k osudu člověka, stojícího tváří v tvář záhubě své vnitřní integrity. A varovné výzvy k budoucnosti lidstva, potažmo našeho národa, vrcholí ve dvou básních – La Saletta (1947) a Znamení moci (1950) „Jsou to dvě kapitoly jediné knihy, dva výdechy jediné úzkosti, hrůzy a naděje.“
3. Životní a umělecký vývoj Jana Zahradníčka
Literární kritik Bedřich Fučík vzpomíná v portrétu Bujará chudoba na setkání a přátelství s básníkem Janem Zahradníčkem. Fučík čtenáři předkládá básníkův portrét, v němž popisuje autorovo životní a umělecké zrání – dvě roviny, které se v životě a díle Zahradníčka kryly. Portrét je klíčem k plnějšímu pochopení Zahradníčkovy básnické tvorby. Bujará chudoba je báseň Jana Zahradníčka obsahující jeho pohled na život a svět, a proto Fučík název použil, tak jak to dokreslují kritikova slova zdůrazňující fakt, že autor ještě před vznikem básně složil slib chudoby – ať už do rukou jiných nebo sám sobě – , dobrovolný slib, že chce a bude žít jako prostý, chudý občan s požadavky existenčního minima. Zahradníček dobrovolnou chudobu přijal ve prospěch krásnějších, existenciálně a duchovně užitečnějších hodnot. Proto kritizoval autory, kteří se snažili svou tvorbou zbohatnout, jako například Vítězslav Nezval. Fučíkův popis Zahradníčkova života a tvorby jednoznačně dokazuje, že jde o literaturu křesťanské provenience. Podobně hodnotí Zahradníčkovu tvorbu Jaroslav Med: „Od samých počátků spočívá poezie Jana Zahradníčka na jediné jistotě, a to jistotě křesťanské víry v Boha; ta je hlavní silou, s jejíž pomocí básník formuluje svou výpověď o světě i člověku.“ Básník Zahradníček k takovému vidění dochází složitou a mnohdy těžce vybojovanou cestou, proto není jeho křesťanství suše a teoreticky moralistní, ale jedná se o vypracovanou a neustrnulou naději, jež v sobě zahrnuje pohyb, vizionářský pohled a především umění číst znamení času, tedy charismata určující základní podobu jeho tvorby. I Fučík připomíná, jakým způsobem vnímal Zahradníček význam a úlohu poezie, a rozhodně se jedná o názor vycházející z hlubokého básníkova kontemplativního zakotvení: „Dneska by se mi zdálo nejpřípadnější říci, že báseň je jiskra, která odletí od kovadliny, kde se kuje zbroj duše – nic víc. Vlastní zápas se odehrává někde jinde než v básni, kde se míchají jen odrazy plamenů, kde je cítit krev, čoud, hnis a kdovíco ještě. Pravá báseň je jenom odlesk, svědectví, že se děje něco krásnějšího a slavného. Ale toto svědectví nemá platnosti ustavičné, platí jen pro tu chvíli, a potom, potom se mohou dostavit a dostavují stavy naprosto opačné a člověk (básník) je zase takový, jako byl před zápasem, ne-li ubožejší. To jenom svědci neztrácejí ani krůček z dobyté půdy…“ Básník ve svém životě, tak jako zmínění svědci, také dospěl k jediné jistotě, k jistotě kříže, kterou autor zcela následoval jako tichý učedník Krista. Básníkův život ovlivňoval těžký tělesný handicap z raného mládí, kdy po těžkém pádu došlo k deformaci jeho těla. Fyzický defekt nakonec přijal jako krutou milost, která ho zavazovala a motivovala k touze po vznešeném, čistém a pravdivém životě. Z počátku jeho dospělosti tomu tak nebylo. V době svých gymnazijních studií se s postižením bez problémů vyrovnal, ale situace se změnila opuštěním rodného prostředí a přestěhováním do Prahy. Zde nebyl svým okolím
dobře přijat a s pocitem ponížení se vyrovnával bohémským a extravagantním životním stylem s inklinací k alkoholu. V této době se seznámil s Bedřichem Fučíkem, který o tom píše: „Verše se řádek od řádku potácely v rytmu, melodii i výrazu podobnými křivolakostmi jako jeho cesty od jedné hospody k druhé, jak o tom svědčí jeho první kniha „Pokušení smrti“, chmurná, až zoufalá a plná stesku.“ Fučík mu takový životní styl vyčítal s tvrzením, že talent, který byl Zahradníčkovi svěřen, si sám nedal a že není jen jeho. Zahradníček přehodnotil své životní postoje: „Během jediného roku (1930) se hvězda jeho života obrátila od krajin půlnočních do oblastí o něco slunnějších, s ovzduším nejisté dosud naděje, rozhodnosti a cílevědomosti, jak o tom podává svědectví knížka „Návrat“ z roku 1931“ Básník v díle překonává adorující vztah ke smrti a přiklání se k životu a k jeho radostem. „Návrat“ je překonání krize, vyvolané příchodem do hemžící se, ba nepřátelské velkoaglomerace lhostejných lidí, návratem k sobě, k životu, milovaným a milujícím přátelům.“(tamtéž, s. 288) Zahradníček se začíná intenzivně přátelit s Františkem Halasem i přes rozdílnost povah a temperamentů. Protikladné přátelství Fučíkovi připomínalo vztah hlavních postav románu Grahama Greena. Monsignore Quijote – kněze a komunisty. V roce 1932 se začíná rodit další Zahradníčkova sbírka, „Jeřáby“, dílo plné výkřiků radosti a úžasu nad životem. Fučík dílo hodnotí těmito slovy: „Jakými mírami se dá změřit ten duchovní prostor, který leží mezi chmurami „Pokušení smrti“ a životní realitou „Jeřábů“? Jaký náboj vůle, jaká dřina, jaká usilovná každodenní práce vyvolala tento převrat a zvrat od negace temnot do hymnického plápolání a výbuchů radosti z toho, že jsem a že se smím utěšovat několika lidmi a tisícero věcmi kolem sebe a se zázraky přírody a stýkat se s podobou světa, s jakou se sešlo a jakou vidělo a prožívalo dětství a mládí? Jaké slavné vítězství nad údobím nevíry, popěračství a zoufalství!“ Také Mojmír Trávníček sbírku Jeřáby vnímá jako knihu, která je rozhodujícím mezníkem v Zahradníčkově básnickém vývoji i lidském osudu. Zahradníčkovu tvorbu hodnotil velice kladně F. X. Šalda. Jejich vzájemný vztah narušovala básníkova plachost. Po dlouhém přesvědčování se Zahradníček rozhodl navštívit kritika spolu s Bedřichem Fučíkem. Šalda byl v nemocnici a oni už přišli po jeho smrti. Zmíněná plachost byla vystřídána bojovností a ironií, jakmile se někdo snažil básníka dostat do úzkých. Velice příkladná je historka, o které se Fučík zmiňuje a která také dokresluje Zahradníčkovo odhodlání bránit uznávané hodnoty za každou cenu. Jednou byl Zahradníček v kavárně vyzván, aby se za víno a cigarety rouhal, na což básník nereagoval. Proto mu bylo nabídnuto větší množství, prohlásí-li, že Panenka Maria byla děvka. Básník se zvedl a nahlas vyzývajícím mužům objednal drahé pití a cigarety s tím, že číšníkovi a návštěvníkům kavárny sdělil, že se oni muži chystají prohlásit, že je Masaryk vůl. Incident
Zahradníček odnesl pomluvou, že je fašista, ale díky svědectví Egona Hostovského se vzniklý problém vysvětlil. Důležité je také zmínit básníků vztah k ženám, jež Zahradníček velice citlivě prožíval. Největší štěstí v tomto ohledu básníka potkalo po jeho přestěhování ke svému švagrovi, knězi a básníkovi Janu Dokulilovi. Zde se Zahradníček setkal se ženou, kterou si po válce vzal, a své prožívané štěstí zachytil ve sbírce Pod bičem milostným (1944).
„Předtím ještě vydal své
„Pozdravení slunci“, fanfáry díků za život v míru, s temnými náznaky obav z příštího národního utrpení, hanby a úzkosti, které vyústily na začátku války v heroické „Korouhve“, prosebné a oslavné zpěvy k českým patronům Vojtěchovi, Cyrilu a Metodějovi, Janu z Nepomuku, Prokopovi, zatímco Halas a Seifert vzývali Boženu Němcovou, vyznávajíce takto s ostatními básníky svou lásku k české ohrožené zemi.“ A právě Korouhve již obsahovaly náznak výzev a vzdoru k blížící se poválečné době, ve které vznikly velké básně La Saletta a Znamení moci.
4. Jan Zahradníček – La Saletta
La Saletta je poutní místo ve francouských Alpách nedaleko Grenoblu, kde se podle lidové tradice 19. září 1846 zjevila dvěma dětem – patnáctileté Melanii Calvatové a jedenáctiletému Maximu Giraudovi – Panna Maria. Plačící Matka Boží vyzývala lidstvo k pokání a předpovídala velké katastrofy, které nastanou, nebude lidstvo usilovat o nápravu. S malými a negramotnými pasáčky krav mluvila prostě a srozumitelně. Toto zázračné mariánské zjevení bylo oficiálně katolickou církvi uznáno v roce 1851, ale nikdy nezískalo tak velkou pozornost jako mariánská zjevení ve francouzských Lourdech nebo v portugalské Fatimě. Podle Meda se o propagaci lasalettského zázraku zasloužil i bojovný francouzský katolický spisovatel a publicista Léon Bloy, jehož velkým příznivcem byl Josef Florian, který se stal nadšeným vyznávačem tohoto zjevení. Zjevení ovlivnilo kromě Zahradníčka i další katolické intelektuály, kteří bývali s Florianem v kontaktu, kupříkladu také J. Durycha, J. Čepa, B. Reyneka. Básnická skladba La Saletta vznikla po válce a navazuje na úpěnlivou prosbu za utlačený národ ze závěru Žalmu roku dvaačtyřicátého. Básník v prosbě Žalmu vyjádřil naději, že se bude český národ v poválečném období ubírat „Božími stezkami“, ale jeho naděje došla zklamání. Osvobozený národ přehlédl všechna znamení času a vydal se na cestu vstříc utopii, v níž básník viděl zkázu a mravní záhubu. Výtky a výstrahy lasalettského mariánského zjevení básník aplikoval jednak na svou dobu, ale zároveň si byl vědom jejich nadčasové platnosti.
V poválečném období Zahradníček jasně vnímal odklon národa od křesťanských hodnot a že svoboda, jež byla národu navrácena, podle básníka, pozbývala hlubší základ. Proto svým dílem vyzýval k nápravě. Zahradníčkova básnická skladba La Saletta je rozdělena do šesti zpěvů. V prvním zpěvu je, slovy Meda, vymezen časoprostor celé skladby, v němž se aktuálnost prolíná s nadčasovostí. „Bylo to po veliké válce, ulice rozbourány/ bylo to před velikou válkou, ulice postaveny…“ K Mariánskému zjevení došlo v polovině 19. století a v mnohém byly katastrofické vize naplněny, takže básník pracuje z hrůznou zkušeností dvou světových válek, ale je si zároveň vědom, že národ i lidstvo stojí a bude stát před dalším nebezpečím, nedojde-li k duchovní obrodě. V tomto časoprostoru je historicky konkrétně zachycena dvojce chudých, negramotných dětí – pasáčků krav Melanie Calvatová a její druh Maximin. „Dětí nuznějších a nevědomějších si nemohla vybrat/ ta, která vládne oběma Zákonům…“ A dále: „…a přece s nimi rozmlouvá v nářečí jejich kraje/ svěřujíc jim poselství/ jež platí všem lidem země.“ Verš, jenž můžeme brát za básníkův umělecký program – snaha o prosté básnické sdělení bez jazykových experimentů, která je navíc bezinflačně kryta hlubokou kontemplativní náboženskou zkušenosti, jež je prosta folklórních naivit, je tichá, ale schopná bránit se například způsobem, který v Bujaré chudobě popsal Bedřich Fučík, když byl Zahradníček vyzván, aby se rouhal. První zpěv sbírky tedy oslavuje chudobu, jednak tu hmotnou, kterou Zahradníček dobrovolně přijal, a také tu duchovní: „Hledala po celém světě, až našla/ namísto blahobytu, kterého není, chudobu/ namísto vzdělanosti, která není, prostotu/ hledala až našla dvojici dětí tak chudých/ dvojici dětí tak prostých jak jen možno/ a s nimi se dala do rozprávky…“) Zahradníčkova myšlenková chudoba nesouvisela s prostomyslností, ale odmítla teoreticko-filozofické konstrukce a vycházela z uznání existence přesahující pravdy, jež je pravdou zjevenou – metafyzickou. „Výsměch dost krutý/ si tu ztropila Paní/ z mudrců, věštců, hadačů, kouzelníků/ ze všech, kdo v Paříži, Salamance, a Janě/ přecpávají se zdechlinami filozofií/ říhajíce pýchou/ a zatím jejich slova se potloukají/ co nejdále od pravdy.“ Svůj náboženský názor Zahradníček neprosazoval, na rozdíl od bolševické ideologie, fanatickou a zaslepenou formou. Toto tvrzení také dosvědčuje už výše popsaný přátelský vztah k Františku Halasovi, který v Bujaré chudobě vykreslil Bedřich Fučík. Zahradníček tušil, že poválečné nadšení národa i budovatelské snahy nabraly špatný směr. Barokně apokalyptická podoba poválečného světa, v němž je člověk obklopen stále silnější zdí nicoty, to jsou slova, kterými hodnotí druhý zpěv Jaroslav Med. Zahradníček jasně prohlédl nastupující epochu rétoriky „lepších zítřků“, její bezobsažnost a tupost: „Hluchotou bloudila vůně hyacintů/ vždy jednou za rok/ vzpomínka je obešla. Trnuli chudí. A v tom šeru/ události větší a větší/ nosily do kouta revolucím/ které měly porodit nové slovo/ ale zmítaly se
v křečích věštebných/ Pýthie hrůzou šílené/ krev a nadávky vyplivující/ Byly to samé potraty – nic se nezrodilo/ jenom lásky znatelně ubývalo/ jenom tratoliště marných řečí a marné krve/ rozrůstala se v bařiny.“ Ve druhém zpěvu zachycuje Zahradníček svou prorockou osamělost: „Oni nemají už koho varovat/ všichni jsou postiženi/ oni nemají už před čím varovat/ všechny obavy se dopodrobna
vyplnily/
oni
nemají
už
komu
žalovat/
nikdo
jich
neposlouchá…“
Básnický vizionářský dar vnímat příchod neblahých časů pro náš národ i lidstvo umožňuje těmto básníkům zařadit se po boku vizionářů: „Nikdo ho neslyšel, jen básníci u svých stolů/ v městech starého světa i za oceánem/ zahlédli pod svými okny/ truchlivé průvody následků před příčinami… a dále: „…oni/ těžce uchráněnou prostotu srdce svého/ společníci nehodní, druhové bezděční/ těch malých dvou proroků Melanie a Maximina.“ Slova ohlašující příchod Beránkova hněvu – Krista a opakující varování Matky Boží: … „nebude-li se chtít můj lid podrobiti/ budu nucena upustit rameno Syna svého.“ A také je třeba zdůraznit, že těmi společníky a druhy vizionářů byli, včetně Zahradníčka a dalších autorů, vlastně také všechny ostatní oběti komunistického režimu. Ve třetím a čtvrtém zpěvu básník rozhořčeně bilancuje vinu lidského rodu, zpronevěřilého Stvořitelským záměrům a nechápajícího absolutní spojitost a odpovědnost každého člověka za osud lidstva. …„A jak sestupuji temným schodištěm svého těla, svých let/ hmatám kolem sebe tmu tmou/ a za ní události všech lávu sesedlou/ temnou tloušťku masívu pohrom utichlých ze všech stran planetu svírající…“ Med také srovnává vizionářsko-prorocký básnický styl Zahradníčka a Březiny, s tím závěrem, že březinovské prorokování je zaštítěno nějakým souhrnným myšlenkovým principem, kdežto prorok Zahradníčkův má blízko k starozákonnímu Jeremiášovi. Zahradníček na rozdíl od Březiny věřil v osobního Boha a k této víře svou tvorbou vybízel. V pátém zpěvu básník kritizuje soudobou každodennost, honbu za materiálními statky a také bezmyšlenkovité davové jednání, což bylo v době adorování socialistického kolektivizmu velice odvážné: „Nechce se mi, i když by všichni/ po hlavě chodili, po hlavě chodit též/ třebaže se vydám v nebezpečí/ směšnosti pro chůzi svou přirozenou/ nechce se mi halekat ano a halekat ne/ podle toho jen, odkud fouká/ děsím se mravenišť okusujících krabičku od zápalek/ děsím se stád/ přežvykujících od rána do večera/ jediný žvást.“ Básník poukazuje na důležitost dětské prostoty, pomoci které lze nezištně přijmout Mariino poselství: „Běda, že jsme tak vyrostli ze střevíčků dětství/ ve kterých se tak pěkně šlapalo do Betléma/ ve kterých se tak pěkně šlapalo na Kalvárii/ a také na pastvu za Melanií a Maximinem/ k trávě hrobařce, k trávě zvěstovatelce…“ A konečně v šestém zpěvu Zahradníček sumarizuje smysl a záměr celé své skladby: „Hrozím se prorokovat/ hrozím se slova s jediným smyslem/ jak sekyra rozpražená, co může jen zabít. Ale pravda/ zděšená věštnou blízkostí/ promlouvá sama…“
Nakonec prosí Boha a apeluje na národ: „Aby se Evropa vrátila k své první lásce/ holdujíc Beránkovi/ Aby se tak můj národ vrátil/ svatý Václave…“ Závěr
Básnická sbírka La Saletta je apelující a zároveň přecházející do polohy pokorné prosebné modlitby za budoucnost národa a lidstva. Básníkův prorocký hlas nebyl vyslyšen a jeho předpověď národní katastrofy se za komunistické vlády zcela naplnila. Tak jako starozákonní prorok Jeremiáš, svůj prorocký úkol splnil. Básník je tichým a příkladným hrdinou naších moderních dějin.
