Číslo projektu Číslo a název šablony klíčové aktivity Tematická oblast Autor Ročník Obor Datum Anotace
CZ.1.07/1.5.00/34.0514 III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Bible, vy_32_inovace_MA_35_05 Petr Vrána 1. Čtyřleté gastronomické a technické obory a nástavbové studium 10. 4. 2013 Předzvěst kritického přístupu ke křesťanství – skepse
Použité zdroje a odkazy:
Neuwirth, V. Hledání transcendentály. Raunheim – Opava – Komárov: Bibliotheca Cyrillo-Methodiana, 1991.
http://www.zlinskedumy.cz
Řeč mrtvého Krista ze střechy světa, že Bůh není – název ukázky od německého romantického autora Jeana Paula (1763 – 1825), jenž do svých románů vkládal i sny, které patří k nejhlubším prorockým textům o stavu evropské duše v posledních dvou stech letech.
Ležel jsem jednoho letního večera na kopci tváří k slunci a usnul. Ve snu se mi zdálo, že jsem se probudil na hřbitově. Probudily mne s hlukem se pohybující kola věžních hodin, které odbíjely jedenáct. Hledal jsem na vyprázdněném nočním nebi slunce, protože jsem myslel, že je přikrývá měsíc jako zatmění. Všechny hroby byly otevřeny, a železné dveře márnice se neviditelnou rukou otvíraly a zavíraly. Na zdech se mihotaly stíny, jež nikdo nevrhal, a jiné stíny se procházely zpříma pouhým vzduchem. V otevřených rakvích spaly jen děti. (…) Kostel se kolébal nahoru a dolů působením dvou stále znějících falešných tónů, které v něm spolu zápasily a nadarmo chtěly splynout v souzvuk. (…) Šel jsem neznámými stíny, do nichž byla vtištěna všechna staletí. Všechny stíny stály okolo oltáře, a všem se třásla a tloukla místo srdce hruď. Jen jeden mrtvý, který teprve nedávno byl v kostele pochován, ležel ještě na svých polštářích a hruď se mu natřásla, a na jeho usmívající se tváři byl patrný šťastný sen. Když však jsem vstoupil živý, probudil se a už se neusmíval, otvíral pomalu a s námahou těžké víčko, ale nebylo pod ním oko a v tlukoucí hrudi na místo srdce zela rána. (…) Nahoře na kostelní klenbě stál ciferník věčnosti, na němž nebylo vidět číslice a který byl sám sobě rafií; jen černý prst ukazoval na něj; mrtví však chtěli na něm vidět čas. Teď snášela se na oltář vysoká, vznešená postava, proniknutá nepomíjející bolestí, a všichni mrtví volali: „Kriste, není Boha?“ Odpověděl: „Není.“ Celý stín každého mrtvého se roztřásl, ne pouze hruď, a jeden za druhým se tímto třesením rozplynul. Kristus pokračoval: „Prošel jsem světy, vystoupil jsem do slunečních soustav a letěl s mléčnými drahami pustinami nebes, ale Boha není. Sestoupil jsem tak daleko, až kam bytí vrhá své stíny, a patřil do propasti a volal: „Otče, kde jsi?“ Ale slyšel jsem jen věčnou bouři, kterou nikdo neřídí, a zářivá duha složená z bytostí se klenula bez slunce, které by ji vytvořilo, nad
propastí, a skapávala dolů. A když jsem pohlédl vzhůru do nezměrného vesmíru a hledal Boží oko, díval se na mne svou prázdnotou, bezednou oční dutinou; a věčnost ležela na chaosu a rozhlodávala jej a přežvykovala. Křičte dále, falešné tóny, rozdrťte křikem stíny, protože Ho není! (…) Tu přišly – strašné pro srdce – do chrámu zemřelé děti, které se probudily na hřbitově, vrhly se před vznešenou postavu a řekly: „Ježíši, nemáme Otce?“ Odpověděl jim – slzy mu tekly -: „Jsme všichni sirotci, já i vy, jsme bez Otce.“ (…) A když Kristus viděl troucí se tlačenici světů, pochodňový tanec nebeských bludic a korálové útesy tlukoucích srdcí, a když viděl, jak jedna zeměkoule za druhou vysypávala své světélkující duše na moře mrtvých, jako když bóje vrhá světlo na zmítající se vlny, tu pozvedl, veliký jako nejvyšší konečná bytost, oči k Nic a k prázdnému Nekonečnu a řekl: „Studené a němé Nic! Studená, věčná Nutnosti! Šílená Náhodo! Znáte, co je pod vámi? Kdy rozbijete budovu vesmíru a mne? Náhodo, zdalipak to sama víš, když procházíš s orkány hvězdnou sněhovou vánicí a jedno slunce za druhým rozvíváš a když jiskřící se rosa souhvězdí dohasíná, když kolem ní kráčíš? Jak je každý sám v rozlehlé hrobce vesmíru!“ (…) „Ó vy přešťastní obyvatelé země, vy ještě v NĚHO věříte. Snad nyní zapadá vaše slunce, a vy padáte mezi květy, v záři a slzách na kolena a pozvedáte blažené ruce a voláte s tisícerými radostnými slzami vzhůru k otevřenému nebi: „Ty znáš i mne, Nekonečný, i všechny mé rány, a po mé smrti mne přijmeš a zahojíš je všechny. Vy, nešťastníci, po smrti nebudou vám rány zahojeny.“ (…) „Smrtelníku vedle mne, když ještě žiješ, klaň se mu, jinak jsi Ho ztratil na věky!“ A když jsem padl na kolena a pohlédl do svítící budovy světa, viděl jsem zvednuté kruhy obrovského hada věčnosti, který se položil okolo vesmíru – a kruhy klesly dolů, a had ovinul vesmír dvakrát … -- pak se ovinul tisíckrát okolo přírody – a drtil světy na sebe – a rozdrtil a stlačil nekonečný chrám v hřbitovní kostel – a všechno bylo najednou úzké, temné, teskné – a nezměrně veliké srdce zvonu mělo udeřit poslední hodinu času a rozbít budovu světa …., když jsem se probudil. Má duše plakala radostí, že se mohla opět klanět Bohu – a radost a pláč a víra v Něho byly modlitbou. A když jsem vstal, zářilo slunce nízko nad obzorem za plnými, purpurovými obilnými klasy a vrhalo klidně odlesk svých červánků k malému měsíci, který bez aurory vycházel na východě; a mezi nebem a zemí rozprostřel radostný pomíjející svět svá krátká křídla a žil, jako já,
před nekonečným Otcem; a z celé přírody kolem mne se šířily klidné tóny jako ze vzdálených zvonů, vyzvánějících svatvečer. (1991, s. 15 – 20)
