1.DOMA A VENKU Real Madrid-Las Palmas 10.února 2002 Desátého února 2002, za neobvykle teplého dne, vyběhli hráči Las Palmas na nepříliš kvalitní trávník stadionu Bernabéu, kanárkově zlutí a modří v kontrastu k zašlé zelení pod kopačkami. Seřadili se ve středovém kruhu a zamávali k jednomu z koutů mohutné severní tribuny, kde se podle všeho soustředilo veškeré obyvatelstvo Madridu pocházející z Kanárských ostrovů. Las Palmas figurovaly v tabulce na patnáctém místě s nejmenším počtem obdržených branek v lize a byly předposledním týmem, který bude hrát na Bernabéu do 6.března, což je datum označující dychtivě očekávané sté výročí jejich hostitelů. Maličky program, který jsem držel v ruce, mě informoval, že Las Palmas dnes sehrají 983.zápas ve španšlské první lize od jejích založení. Zlověstnější už bylo, že dosud největší porážku, 1:10 v roce 1959, utrpěly právě na tomto hřišti, na němž si nyní zahřívaly svoje údy z dvacátého prvního století. Jejich proslulí soupeři jsou podle pravého stylu rockových hvězd dosud někde v tunelu a živí nedočkavost. Další pohled do programu poskytuje informaci, že dnešní hostitelé budou ve vrcholné soutěži hrát zápas číslo 2117 a že se jim vlastně podařilo vstřelit rekordních 11 branek proti Elche jednu sezonu poté, co tehdy před těmi mnoha lety rozstříleli Las Palmas, což je skutečnost, který by snad mohla uklidnit kdekterého pověrčivého fanouška z Kanárských ostrovů na opačné tribuně, než sedím já. Za mírného potlesku naklusává domácí mužstvo a vbíhá do středu. Klub prochází jednou ze svých občasných "krizí" a poslední dva zápasy prohrál, takže své oblíbené místo úplně nahoře přepustil houževnatému mužstvu Valencie. Obecenstvo projevuje němé rozladění. Alespoň mně to tak připadá. Možná že potlesk je silnější, než si myslím, ale ať už vydávají domácí příznivci jakýkoli hluk, utápí se pod strhujícím barytonem Plácida Dominga, hřmícím z drahé zvukové aparatury klubu. Je zajímavé, že si pro tuto příležitost nezvolili Julia Iglesiase, který zamlada hájil branku rezervy. Ale píseň "Hala Madrid!" není tak docela Juliův styl. Název ("Real Madrid do toho!") mluví opravdu sám za sebe. Ke stému výročí ji napsala mladá rocková hvězda, rodilý Madriďan José María Cano, a je to překvapivě tradiční a emotivní hudební skladba, která se vznáší do crescenda na způsob Händelova Mesiáše, jako by se v horních sférách stadionu vznášel celý soubor svatých zástupů a dul do svých zlatých trumpet, jako by na tento výjev s blahovolným úsměvem shlížel samotná Pán. Když hřmění nakonec odezní, je relativní ticho trochu trapné, jako by dnešní fotbalové utkání nebylo hodno takového úvodu. Lidé se vrtí na sedadlech a snaží se znovu soustředit pozornost na to, co je čeká. Na fotbalový zápas. Na předposlední ve stovce let a přitom jediný, na nějž jsem vymámil volný lístek, který mi klub laskavě poskytl díky skutečnosti, že píšu tuto knihu. Vrátíme čas o půl hodiny zpátky a vida, vcházím z široké Avenida Castellana do ruchu jako na nedělním trhu přímo před západní tribunou přikrčenou, impozantní šedou fasádou nejslavnějšího klubu na světě - kterou jsem si vybral k tomu, abych před ní nasál atmosféru a posbíral nějaké rozumy od diváků s nejlevnějšími lístky, kteří pobíhají sem a tam jako mravenci chystají se vlézt do mraveniště. Scéna připomíná to, co kdysi na konci šedesátých let napsal Rob James o ulicích Manchesteru v den, kdy se hraje na Old Trafford. "Když hraje Manchester United," napsal, "není to utkání, ale událost." Jako by si to uvědomovalo celé město a lidé se k ní buď sbíhají, anebo od ní utíkají. Tady, v širých otevřených prostorách severních čtvrtí Madridu, je atmosféra takřka horečná - jako by místa na stadionu nebyla číslovaná a každý ať dělá, co umí. "Ženy a děti napřed!" Pokouším se kráčet proti přílivu ke stánkům, kde se prodávají levné klubové cetky a suvenýry. Když se nakonec proderu davem a dostanu se k jednomu z kiosků, s údivem vidím, že po jedné jeho straně visí kalendář z drahého papíru, zčásti zakrytý jasně fialovými klubovými šálami. Kalendář nese název "Ultra Sur - 2002" a vystavuje na odiv fotografii prostoru za brankou, kde se obvykli shromažďují nechvalně proslulí výtržníci Realu Madrid. Pro fotografa pózují s obrovskou standartou, na níž je zajímavě příjemnou fialovou barvou vyveden nápis "Ultras", který štěpí v polovině španělská vlajka. Na vlajce je dvojsečná sekera, neofašistický symbol španělské krajní pravice. Mladík s vyholenou lebkou, který stánek obhospodařuje, na sobě má olivově zelenou leteckou bundu a právě prodává zapalovač vyplepšený obrázkem Raúla. "Co to je?" ptám se ho a ukazuji na kalendář. Krčí rameny a uhýbá očima. "Kalendář," vypraví ze sebe. "To vidím, že je to kalendář," naléhám. "Ale kdo ho vydal?" Tehdy se na mě podívá a přimhouří oči. Mluvím španělsky, ale jelikož jsem nepopiratelně cizinec, nemůžu být policajt. Pohlédne na laptop, který mi visí z pravé ruky, a já se domýšlím, že právě kvůli tomu vypadám tak trochu úředně. "To oni," učiní pokus a máchne rukou k západní tribuně. "Kdepak," protestuji. "To není možné. Klub to vydat nemohl. Něco takového by přece nevydali." Začíná se ho zmocňovat nervozita, především proto, že kolem jeho stánku proudí skutečná řeka lidí, z nichž každý by mohl štípnout polovinu jeho živobytí, zatímco on se tu vybavuje s jakýmsi všetečným cizincem o legálnosti nějakého pitomého kalendáře. Vyjde s pravdou ven: "Myslím že Ultras. Ti to vydali. Jsou v prodeji ve všech stáncích," tvrdí a prosebně zvedá ruce k nebi, jako by volal Boha za svědka. Ale nedovolal se. "A co znamená tohle?" naléhám rozčileně a ukazuji na sekeru na vlajce. Teď se dívá nasupeně. "To je španělská vlajka," zadrmolí, rozhodí rukama a málem se trefí do jednoho kolemjdoucího. "Já vím," ujišťuji ho. "Ale tady tohle. Co znamená ta sekera?" To ho konečně vyprovokuje k lekci z politické hisorie a několika kletbám: "Fašisti - chuj ví co - nacisti, chuligání, Franco... a tak podobně." Kývnu na souhlas, zeptám se ho, kolik stojí, a vzdaluji se s kořístí za dvě eura. Levně, za poloviční cenu. Navzdory stánkařům s vyholenými lebkami připomíná zbytek scény rodinný výlet. Mámy a tátové s hejny dětí, otcové a synové, manželské páry, překupníci s lístky, tu a tam nějaký policista - ale ve vzduchu nevisí žádná hrozba. Předrážděnost, s jakou se setkáváte u běžného zápasu v Anglii, tu naprosto chybí, přes vysoký počet fanoušků Las Palmas, z nichž většina podle místního raníku bydlí v Madridu. Jejich skupiny bloumají venku, oděné ve žlutém, a vychutnávají si den. Svoji identitu nijak neskrývají, což je jasné znamení, že stadion považují za bezpečný. Jakmile je člověk jednou uvnitř Bernabéu, reaguje na to, co vidí na vlastní oči, když to už předtím viděl tisíckrát v televizi, pokaždé stejně dostal se na nesprávné místo, na jiný stadion. Pokaždé, když poprvé vejdete do nějaké proslulé arény, zakusíte totéž, ale v tomhle případě k tomu přistupuje jakýsi dotek surrealismu, vzhledem k její reputaci, už vzhledem k její přítomnosti v análech mezinárodního fotbalu. Právě tady běhal Di Stéfano, tady sedával Franco a jeho nohsledi, tady naposledy zamávala zbožňujícímu davu skvělá postava Santiaga Bernabéua, než se odšourala domů zemřít na rakovinu tři týdny před mistrovstvím světa 1978 v Argentině. A přesto v slabém světle zimného odpoledne, ani ne měsíc před stým výročím klubu, není jednoduché to všechno vyhodnotit a uspokojivě vtěsnat emoce a vjemy do běžného rámce. Stadion vypadá děsivě vysoký a hranatější, než mi připadal při pohledu zvenčí. Pět ochozů severní tribuny naproti mně je usazeno tak závratně blízko k hrací ploše, že to budí zdání, že lidé tam vysoko nahoře hledí shora na břevno branky prakticky vertikálně, tak strmý je projektovaný sklon. Nahoře by si člověk přál být připoután k sedadlu, pro všechny případy. Ostatně - marketingové oddělení klubu z mého omluvného hlasu rozumně usoudilo, že nejsem VIP, a vybavilo mě lístkem dolů na "Fondo Sur", nalevo od Ultras, čímž mi dopřálo pohled na celou stavbu. Jak tak ohrnaičuje nebe, vypadá impozantně a upjatě. Vyvolává tak trochu zkamání, ale máme před sebou devadestá minut. Zápas. Možná že někdo přijde s nějakým kouzlem. Zidane, Figo, Roberto Carlos. Pravděpodobnost se zdá být rozumně vysoká. Když Plácidova operní upoutávka dozní a rozhodčí zahájí hru, vlastně jako první zaujme mou pozornost anglický krajan Vinnie Samways. Je v Las Palmas od roku 1996 a z Anglie si ho pamatuji jako bledého, křehkého hráče, který se pokoušel natrvalo zakotvit v záloze Tottenhamu. Nakonec se mu to sice nepodařilo, ale nikoli pro nedostatek talentu. Prostě se zdálo, že pro anglickou fotbalovou scénu není dost tvrdý, a teď, po tolika letech, je divné ho uvidět s pověstí zuřivého, agresivního záložníka. Snad je to proto, že mu říkají Vinnie, avšak na rozdíl od Jonese
vypadá pořád křehce a vyzáble, s tvářičkou opálenou a ošlehanou větrem, takže by ho člověk snadno mohl považovat za domorodce ve středních letech. Dostal se do vysoké společnosti a okamžitě to vychází najevo. Při prvním styku s míčem musí zpracovat dlouhý volej přes celé hřiště v provedení Miñambrese, mladého debutujícího madridského obránce, ale když tak učiní, nemoudře se rozhodne jít proti Figovi, snad druhému nejlepšímu hráči na světě po Zidanovi, který jako jeho spoluhráč číhá opodál. Figo předvídá Samwaysovu pomalou kličku, zbaví ho míče, a tak Vinnie musí uhánět zpátky a zadržet portugalského záložníka, který užuž nasazuje k jednomu ze svých smrtonosných tahů volným prostorem po pravé straně. Samwaysovi se podaří skluz a odfoukne si. Bude to těžké odpoledne. Jak hra pozvolna zapadá do obvyklé rutiny, začíná přitahovat pozornost ryzí jednoduchost Realu Madrid, jehož hráči jsou celí v bílém. Není to ani tak tím, že by hráli líp než jindy, nýbrž v podivné hrozbě, která sídlí v klidné důstojnosti jejich dresů, jako kdyby se vědomé rozhodnutí ponechat je čistě bílé zakládalo na jakési vnitřní sebedůvěře. V kontrastu k tomu zavánějí křiklavě žlutomodré pruhy Las Palmas nedělními hospodskými přebory - jako trapný pokus vypadat rádoby elegantně, což vychází z odpovídajícího nedostatku sebedůvěry. Pohyby madridských hráčů vypadají elegantněji, ladněji. Když drží míč, má v sobě jejich pronikání a vysouvání nádech soudržnosti, přestože dnes nehraje domácí miláček Raúl a snědý obávaný kapitán Fernando Hierro. Zkrátka vypadají, jako by Las Palmas uhrály nějaký výsledek přes svou působivou defenzivní statistiku. Když paprsky zapadajícího slunce začínají zbarvovat severovýchodní ochozy oranžovou září, pokouším se zjistit něco o klubu podle lidí kolem sebe. Jak teplota klesá, zapíná se nám nad hlavami několik ohřívacích těles, což mi připomíná, že navzdory mírnému počasí jsme uprostřed madridské zimy. Ale přepych těchto radiátorů mě zavádí zpátky do dětství a na promrzlé ochozy Grimsby, bičované sibiřskými větry od Humberu, proti jejichž nemilosrdným spárům nás chránily pouze vlněné kabáty s kapucí. Mírný jih. Dnešní děti! Když už o nich mluvíme, rodina vlevo ode mě jsou Portugalci. Dívka kolem patnácti, která sedí vedle mě, se tváří zachmuřeně. Když se k míči dostává Figo, zajiskří jí v očích záblesk poznání, jakási známka života, ale okamžitě vyprchá. Rodina pravděpodobně reprezentuje nejen etnickou směs, kterou Madrid jedenadvacátého století je, ale zároveň kosmopolitní přitažlivost, jíž se teď klub může chlubit. Bernabéu je místo pro věrné, ale také pro turisty. Propagační materiály o městě tvrdí, že stadion je nejnavštěvovanějším místem po Pradu a Puerta del Sol. A jako na důkaz toho se před branami ozývala překvapivě hojně angličtina - propotácela se kolem mě skupina opilých Liverpoolaňů, vmísil jsem se do rozhovoru za sebou o Chelsea a Kenu Batesovi, a když jsem kupoval dotyčný kalendář, zaslechl jsem nezaměnitelné zvuky angličtiny ze severuZa mnou hrubiánsky vypadající muž středního věku s poďobaným obličejem a holou hlavou připomínající kupoli baví lidi kolem. Evidentně je to "figurka" této části hlediště, honosí se tričkem v barvách domácího klubu a sype ze sebe rychlopalné vyprávění o svém čtyřdenním pobytu kdesi v horách - "... parádní místo - levné jídlo, levný chlast, skvělý rybolov - zkrátil jsem to proto, abych mohl zaskočit sem..." - což občas prokládá hromovými komentáři ke hře - "Zatracenej Morientes! Padej do šatny!" - a podobně. Zřejmě má na madridského centrforvarda spadeno, ale zdá se, že jeho nadávky vyvolávají jenom pobavení. Po jeho levici sedí dobře oblečený, blahobytně vypadající manželský pár, ale jak je tomu po celé Evropě, vstupenky nutně svedou dohromady lidi z různých společenských tříd. Ale zdá se, že si svoje sociální setkání jednou za dva týdny užívají. Řekl bych, že mají odlišné zázemí, ale z holohlavého vyzařuje neomalená sebedůvěra selfmademana a jeho role baviče podle všeho překlenuje třídní rozdíly. Potom terč jeho vtípků ve dvacáté minutě otevře skóre. Figo beze spěchu prochází po pravé spojce, přímo paralelně s mým sedadlem, nártem čechrá míč a Morientes, který vtrhne do šestnáctky, se k němu dostává jako uhánějící lokomotiva a posílá ho hlavou do sítě. Rozběhne se, aby hned pozdravil diváky pod námi, ale plešoun, který se nepřeje zůstat v pozadí, vykřikuje uprostřed vřavy "Imbécil!" a začne poplašně kdákat. Když se člověk jde podívat na tým, jako je Real Madrid, jehož hráči jsou do jednoho známými osobnostmi, zarazí ho, že se vyskytují fanoušci, kteří považují některé z těchto polobohů za polena a nazývají je "imbecily". Vyrostl jsem na menu anglické nížší divize, a proto mi připadá nepředstavitelné, že zrovna tady, v Madridu, mohou existovat pochybnosti o jejich kvalitách, zvláště po takovém nádherném gólu. Ale všechno je relativní. Snažím se vžít do myšlenky těchto fanoušků, celé roky zvyklý na fotbal nejvyšší kvality, jak se u nich nevyhnutelně musí vyvinout jakýsi šestý smysl na postřehnutí puklin ve zbroji, nepatrných prasklinek v náladách hráčů, těch nejmenších vad v jejich jinak bezvadné výchově. Neboť tak se hráči jeví mně, a ti v bílém obzvlášť. Vypadají jako vyhřbelcovaní drazí dostihoví koně, silní a elegantní. Jako by obývali jinou dimenzi, jako by jejich dokonalá těla byla naklonována, aby tuto podivně uchvacující hru s koženým míčem dovedla k dokonalosti. Ty, které jsem sledoval v mládí ve staré anglické čtvrté divizi, byli poměrně neúhledného biologického složení z chovného rybníka a nikoli chovné nádrže. Takže jestli jsou s Morientesem nějaké problémy, já je nevidím. Mně připadá moc dobrý. Zidane vypadá dokonce ještě líp. Na hráče jeho pověsti tráví s míčem znepokojivě krátký čas, a přesto je to právě tato vlastnost, která mu propůjčuje velikost. Na několik minut na něj soustřeďuji pozornost, když Las Palmas vystrkují hlavy z ulity a snaží se o vyrovnávací gól. Jeho dlouhý, elegantní, plavný krok připomíná žirafu, která někam běží s jakýmsi chladným záměrem. Nabíhá do prostorů, které ostatní uvolňují, na chviličku se zastavuje, aby vyhodnotil pravděpodobný směr současného přesunu dění, a upravuje podle toho svůj klus. Někdy se prostě zastaví a sleduje hru kolem sebe, jako by si dělal poznámky. Jeho řídnoucí temeno mu propůjčuje zdání tiché, mnišské důstojnosti a já si připomínám Bobbyho Charltona, hráče, který operoval podobným způsobem jako tenhle Francouz. Jako všichni velcí před ním i Zidane se svým cílevědomým čtením hry a svými chvilkovými kontakty s míčem vypadá, jako by měl k dispozici neomezené množství času - což je postřeh, který se hodí na všechny nejlepší záložníky a obránce. Co je ale zajímavější, zatímco hráči Las Palmas bezúčelně poletují sem a tam ve svých bláznivých žlutomodrých dresech, Zidane do barev Realu Madrid evidentně dokonale zapadá. Zdá se nemyslitelné, že kdy nosil jakýkoli jiný dres, dokonce ani ne ten modrý svého národního mužstva. Zatímco černobílý dres Juventusu odvádí vaši pozornost od samotného hráče, prostá uniforma Madridu jeho kvality podtrhuje a odpovídá čistému nekomplikovanému přístupu, jaký ke hře zaujímá. Možná že je to klišé, ale je potěšení ho sledovat. Pokaždé, když se dostane k míči, se to na hrací ploše tak nějak zvláštně zavlní, těla se nakloní dopředu, nohy se dají do pohybu. Zidane, těsně za půlící čárou, zamíří doleva, zachytí dlouhý pas od Helguery, pustí míč trochu dopředu a přitom přizpůsobuje běh rychlosti míče. Náhle změní směr a směřuje po diagonále k brance, čímž mezi obránci hostí vyvolává paniku. Než se stačí přeskupit, vrazí tím svým zvláštním klusem do šestnáctky a levačkou jemně prostrčí míč lesem nohou do dolního rohu branky. Vyčaruje gól z ničeho a mudrc za mnou je tentokrát oprávněně nadšenější. Povstává a divoce tleská: "Así se hace, coño! Así se hace!" (Tak se, kurva, hraje fotbal! Tak se to dělá!) A pro případ, že by to s tou chválou lehce přepískl, dodává: "Has visto eso, Morientes? Así se hace!" (Viděl jsi to Morientesi? Tak se to má dělat!) O dvě minuty později si zřejmě Morientes bere radu k srdci. Figo proklouzne svou oblíbenou uličkou po pravé straně, zaběhne skoro až k brankové čáře a teprve pak se pokusí obejít s míčem obránce Las Palmas Josica, aby se dostal k jednomu ze svých vyhlášených průniků do pokutového území. Když klame tělem, míc se odkutálí, ale Josico, který sleduje Figův běh, udělá fatální chybu a otočí se k velikánovi zády. Od jeho kontníku se míč odráží zpátky k Figovi. Ten okamžitě posílá centr ke značce pokutového kopu a Morientes, který nějak předvídal, že se tam míč náhle objeví, se majestátně zavěsí do vzduchu, než trhne šíjí a s vražednou silou hlavičkuje, jako jeden z těch směšných gólů nakreslených autorem komiksů pro staromódní chlapecký časopis. Čekám, že někdo náhle rozsvítí, ale gól je opravdový. Celá akce vypadá ve své jednoduchosti nádherně a Las Palmas vadnou. Odtud nevyváznou. V poločase se v teplákách rozklusává druhý Angličan, který byl obsazen do role, a rozcvičuje se s dalšími dvěma madridskými náhradníky. Steve McManaman, třebaže vlastní dostihového koně, se dostihovému koni vůbec nepodobá, a jako by do téhle solidní arény tradic a vítězství
nepatřil. Liverpoolan vypadá hubeně a podvyživeně, jako kluk, který si vypůjčil klubové tepláky a proklouzl na hřiště, aby si zahrál se svými hrdiny. Rozehrává se u lavičky s Celadesem a Solarim, ale je jasné, že je na prostředí dokonale zvyklý. Z dálky se zdá, jako by se neustále smál a zaznamenával body, kterých tato trojice dosahuje - pravidlem hry je zřejmě bod pro posledního, kdo neztratí kontrolu nad míčem a nenechá ho dopadnout na zem. Celades začíná a přehodí míč Angličanovi, který ho zachytí na koleně, nechá ho sklouznout na pravou nohu a pak ho ťukne k Solarimu, ale o poznání příliš daleko, než aby se to dalo považovat za férové. Solari hrozí prstem a McManaman se obrací k divákům za sebou a předstírá, že se jich dovolává, rozhazuje rukama nefalšovaně po španělsku. Vznešená, poněkud bázeň vzbuzující instituce, jakou je Real Madrid, podle všeho akceptuje drobet anglosaské výstřednosti a "Macca", jak se mu tady říká, vypadá docela spokojeně. Když pokračují ve hře, pokaždé, když k němu letí míč, cítím napětí, protože po několika letech, co sleduji španělský fotbal, jsem přesvědčen, že angličtí hráči zaostávají v technice, a hrozím se, že by to McManaman mohl ilustrovat pokaždé, když si má poradit s přihrávkou. K mé úlevě si vede překvapivě dobře, a když odcházejí, zjevně srovnává své body s Celadesovými a posměšně ukazuje na chudáka Solariho. Každopádně pokud se jeho spoluhráčům podaří přidat pár dalších gólů, mohl by se později dostat do hry. Podivný zvuk připomínající flétnu upozorňuje na výsledky poločasů uvedené na tabuli umístěné na vrcholu severní tribuny a je zajímavé sledovat reakce publika. Atlético Madrid, které hraje doma, ale v průmyslové zóně na březích řeky Manzanares proti Salamance, prohrává o gól - skóre vyvolává smích a divoký potlesk. Atlético, které mělo v historii svoje chvíle, v současné době vede tabulku druhé ligy a v příštím roce by se mělo vrátit do první. Mezitím se ukazuje, že po městském "derbi" se nikomu příliš nestýská. Real Sociedad vede nad Zaragozou 2:0, což vyvolává hučení "Fuj!" a bručení "Putos vascos" (zkurvení Baskové), když se do úvah vloudí trocha politiky. Jelikož rodina po mé pravici odešla v poločase na kávu a ponechala mi místo na krátkou procházku, vydám se k místu, kde naši část tribuny odděluje zeď od prostoru Ultras Sur, shromážděných za brankou. Ostražitě hledím dolů na vyholené lebky, jako bych vyhlížel přes okraj jednoho z Dantových kruhů, abych se přesvědčil o pekelném výjevu dole. Ale na jižní frontě klid. Zdá se, že je jich tu neskutečně málo, ale to je možná jen iluze vyvolaná uspořádáním sedadel. Teď jich tu opravdu sedí nepatrně, několik jich mává nejrůznějšími vlajkami. Rozpoznávám britskou, šeříkovou a bílou madridské autonomní oblasti, španělskou a kolekci menších, jejichž barvy a vzory mi nejsou povědomé. Břichatý holohlavý mladík tluče občas do bubnu a huláká "Hala Madrid" v napůl ironickém pokusu napodobit Plácida Dominga, ale zdá se, že je spokojený. Jiný skinhead hned u zdi a přímo pode mnou se pyšní fialovou šálou s protibarcelonským heslem. "Club anti-Culé", po jehož straně je karikatura velké boty drtící katalánskou hlavu. Ale zdá se mi, alespoň při zběžném pohledu, že až na pár opravdu děsivě vyhlížejících individuí většina z této údajně hrůzu vzbuzující sebranky vypadá, že by kuřeti neublížila a že po zápase na ně na všechny čekají maminky s večeří. Ve druhém poločase Las Palmas povinně zvadnou a ukazují, že na boj nestačí. Když je skóre v 77.minutě 6:0 a diváci se vyžívají v mexických vlnách, střídá McManaman Figa. Za pár minut přidá Moreintes hlavičkou sedmý gól, v tomto utkání už pátý - je teprve jedenadvacátým hráčem, kterému se to ve španělské lize od jejího vzniku v roce 1928 podařilo a prvním po Peternakovi z Valladolidu v roce 1995, a samozřejmě prvním, který toho dosáhl v tomto století. Plešoun vzadu však pořád ještě baví obecenstvo, a když potlesk dozní, vykřikne: "Bueno, hombre! Hoy has tenido suerte!" (Dobrá, chlape - dnes máš štěstí!) Může v tom být kus pravdy, ale o čtyři minuty později je malý Kantabrijec Munitis, který nahradil unaveného Zidana, stažen v pokutovém území. Zrovna ve chvíli, kdy si ubozí hráči Las Palmas mysleli, že horší už to být nemůže... dav začíná skandovat Morientesovo jméno (obyčejně penalty nestřílí) a McManaman ho hravě postrčí ke značce. Mladý střelec krčí rameny a stojí na prahu historie. Jen dva hráči dali ve španělské lize v jednom zápase šest branek, oba počátkem čtyřicátých let, a jenom Bata a velký Kubala vstřelili sedm. Při tom všem však Fernando Moreintes vypadá omluvně, skoro jako by váhal přihodit další hrst bídy na ubohého Nacha Gonzálese v brance Las Palmas, a vyhne se zapsání do historie, když ťukne míč nalevo od brankáře. Argentinec má spoustu času položit se pomalu na zem a zachránit kousek důstojnosti, ztracený v uplynulých pětaosmdesáti minutách. Nikdo nedostal žlutou kartu, nikdo nebyl vyloučen. Už jen proto to byl zvláštní zápas. Chvíli před závěrečným hvizdem začínají diváci zpívat: "Así, así, así gana el Madrid" (Tak vyhrává Madrid), čímž se záměrně vysmívají všem po celé zemi, kteří skandují tatáž slova, aby diskreditovali ty podvodníky z hlavního města, když je obviňují, že jim nadržují rozhodčí, že neumějí prohrávat a mají vyloženou kliku. Dnes ale vypadali budoucí století hoši hodně dobře, aniž by vlastně zapnuli na plné obrátky. Při každém útoku skončil míč v síti. Vypadalo to tak nějak samozřejmě, uvažuji, když se lidé rozptylují do temných ulic po obou stranách stadionu a příznivci Las Palmas odcházejí a snaží se tvářit statečně. Opravdu by bylo málo oslavit sto let obyčejným zápasem, vyvinout nadměrný tlak na mužstvo, aby dosáhlo ještě posledního drtivého vítězství v potenciálně trapném utkání za dva týdny proti Alavésu. Odpověděli na výzvu historie mohutným úderem, a nikoli pouhým zavrčením. Poradili si s tím dobře a já jsem měl to štěstí, že jsem byl u toho. Real Sociedad-Real Madrid 27.dubna 2002 O deset týdnů později, jednoho klidného dubnového večera na severním pobřeží v San Sebastiánu, vyběhl Real Madrid na barvitou, pozdními reflektory ozářenou scénu v černých dresech. Stále ještě může v roce stého výročí dosáhnout dvou ze svých původních tří cílů, mistrovského titulu a vítězství v Lize mistrů. Bolestnou ránu z 6.března, kdy je na Bernabéu překvapivě rozebral při jejich největším večeru Deportivo de La Coruña (1:2), poněkud osladily události před čtyřmi dny, kdy Real vypekl Barcelonu svým vzácným vítězstvím na Camp Nou v úvodním semifinálovém zápase Ligy mistrů. Valencia stále vede domácí ligu o bod, ale do konce zbývají ještě tři zápasy a dabl je stále ve hře. Ale Valencii čeká dnes večer snadný zápas doma s Españolem a Madrid by si pravděpodobně vybral přátelštější místo venku k tomuto ligovému utkání než to, které je teď vsunuto mezi dvě jejich kolosální bitvy těžké váhy s Barcelonou. Vzhledem k přenosu oblastní televizi se hraje pozdě - ve 21.30 - což dává Baskům celý den, aby si připravili speciální uvítání. Madrid poněkud chabě mává ze středového kruhu, ale komu? V jiných krajích mohou spoléhat na jistý počet přátel, ale tady jsou sami, izolovaní historickými událostmi, s nimiž dnešní hráči nemají nic společného, nasvícení září nepřátelských reflektorů, utopení v moři pískotu. Anoeta, zbrusu nový městský stadion Realu Sociedad, má zakřivenou střechu ve tvaru vlny a vypadá opravdu nádherně, inkoustově černé nebo nahoře kontrastuje s hýřením barev dole. Starý stadion, Atocha, přiléhal zadní částí k nádraží a byl malý a sešlý, ale jeho intimní prostřední vyvolávalo v mužstvech jako Madrid strach z božího hněvu. Anoeta je baskická postmoderna, pokus o uhlazení ostrých hran v jejich pověsti klubu z Balíkova a o prezentování se jako dynamičtější spolek estétů. Ale nefunguje to. Běžecká dráha kolem stadionu odděluje fanoušky od hry a atmosféra je přes veškerou krásu stadionu chladnější. Tedy normálně bývá. Dnes večer praská stadion ve švech, a když na trávník vbíhají domácí, dostává se jim bouřlivého uvítání a jsou zasypáváni konfetami. Zatímco v únoru proti Las Palmas se Madrid objevil za tradičních operních tónů "Hala Madrid", tady se krčí při fotografování pro tisk ohlušen pokřikem "Beti, beti maite..." (Vždycky, vždycky láska), podivnou, jakoby dětskou odrhovačkou zpívanou v jazyce, kterému nikdo z hráčů nerozumí. Když se rozběhnou k rozcvičení, amplion vychrlí naléhavé sdělení divákům, samozřejmě v baskičtině, kterým jim připomíná, že Real Sociedad potřebuje dnešní utkání vyhrát, aby si zajistil účast v nejvyšší soutěži i pro příští sezonu a pokračování podobných představení. Po další slabé sezoně se hrozba sestupu stále rýsuje. Hráči jsou nažhavení a v tisku celý týden probíhaly debaty o tom, že herním plánem bude Madrid machacar (dát mu nářez) a návštěvu mu co nejvíc znepříjemnit.
V tomto městě žiju už dvanáct let a do určité míry jeho složitou kulturu chápu. Ale úzce zaměřená nenávsit, která se tu projevuje pokaždé, když přijede Real Madrid, mě vždycky poněkud skličuje, i když vím, k čemu slouží. Někteří z madridských hráčů, především Zidane, z toho všeho vypadají trochu ustaraně - a to už je co říct, čtyři dny po tom, co hráli na Camp Nou. Je mi jich lehce líto, takovým tím nad věcí stojícím anglickým způsobem, ale nahlas to neřeknu. Muž po mé pravici, dobře oblečený obrýlený pán blížící se šedesátce, s bělovlasou důstojností univerzitního profesora, již přesně demonstroval, proč je nejlepší být zticha. Roberto Carlos, brazilská hvězda Madridu, nastaví nohu domácímu hochovi Lópezu-Rekartemu a profesor vpravo vedle mě ze sebe vychrlí příval nadávek nejen na Carlose, ale obecně na svět mimo hranice Baskicka. "Dej tomu černému parchantovi žlutou! Takhle oni hrají! Takhle oni vždycky hrají. Banda surovců!" Chabě se na něho usměju, ale podprahová sdělení na něj neúčinkují. Dnes večer je to o černém a bílém a na něco mezi tím můžeme zapomenout. Madrid postrádá svého tvrdého muže, kapitána Hierra, Guti je zraněný a doma zůstal i Morientes, který tak řádil když jsem jeho tým viděl živě naposledy. Drobný Munitis hraje vpředu sám, Raúl se pohybuje ve volném prostoru za ním. Ale taktika je to podivná, vzhledem k tomu, že dobře známá slabina obrany Sociedadu spočívá ve výrazné neschopnosti jeho středních obránců v hlavičkových soubojích. Munitis, šikovný, ale poněkud nevypočitatelný individualista, je mužem, s nímž si mohou poradit. Je to dosud nehotový hráč s malýma nohama a velkou hlavou, připomíná postavičku v kresleném vtipu. Raúl by to vpředu zvládl líp s Munitisem za sebou a moje vševědoucí úvahy se potvrzují, když se Figo konečně dostane k brankové čáře a centruje. Baskové ztuhnou, jak se jim to stává celou sezonu, a Raúl mine načechraný centr jen o vlásek. Po této malé epizodě se obecenstvo ztiší, když si kolektivně uvědomují, že hrají proti jednomu z nejlepších mužstev v Evropě. Hra v první půlhodině se ustaluje do vzorce, kdy Sociedad soustřeďuje svoje útoky na pravé křídlo, takže se Roberto Carlos nemůže uvolnit, aby konal to co obvykle. López-Rekarte, baskický pravý obránce, exceluje a působí mu jisté problémy, takže Zidane a Raúl hladoví po míči. Figo vypadá podivně nesvůj a potuluje se napravo od středu. Chyběl při pravděpodobně největší klubové události v Evropě od roku 1960 kdy se naposledy Real a Barca utkaly v Poháru mistrů a kdy Katalánci ukončili dodnes nedostiženou sérii Realu pěti vítězství za sebou v tomto poháru. Povídá se, že poté, co dostal žlutou kartu za protesty v odvetě proti Bayernu Mnichov, neměl chuť na další večer urážek, kde si musel pokaždé, když své bývalé zaměstnavatele navštívil, zjednávat osobní ochranu. Proti Las Palmas byl velkolepý, neudržitelný. Tady vypadá unaveně, jako kdyby celého toho cirkusu měl trochu plné zuby. Pro Sociedad je to dobré znamení. Těsně před poločasem několik fanoušků vlevo ode mě vstává, vyklání se dolů k nižšímu ochozu a v přátelském pozdravu vystrkuje prostředníky na pár madridských fanoušků, kteří zřejmě nějak prozradili svou identitu. Kromě hráčů a technického personálu jsou dnes jedinými dalšími příznivci Madridu Jorge Valdano a Alfredo Di Stéfano, kteří jsou po zápase pozváni rozumným mladým prezidentem domácího klubu na speciality baskické kuchyně. Ale pokud jde o fanoušky, dokonce i Ultra Sur zápasy v San Sebastiánu (a v Bilbau) vypouštějí. Kdysi jsem mluvil s jednou rodinou z Madridu, která mi vyprávěla, že když jedou autem do Paříže, zvolí raději delší cestu přes Katalánsko a východní část Pyrenejí, udělají cokoli, aby se vyhnuli těm hrozným Baskům. Kraj je děsil a měli problém pochopit, jak tam vůbec mohu žít. A když teď pár skalních přívrženců přišel o své inkognito, vynoří se odnikud dvě dubové hlavy a nedostanou lepší nápad, co si počít se svým testosteronem, než mi zastínit výhled, jak se tak opírají o zábradlí a snaží se rozeznat nešťastné vetřelce. Poněvadž je hra dosud v plném proudu, nakloním se dopředu a poklepu jednomu z mladíků na rameno, čímž naznačuji, že bych rád sledoval utkání. Chlapec, kterému není víc než šestnáct, se otočí a začíná vykřikovat "Es que no estás animando, tío! Qué te pasa? Venga!" (Ty nefandíš, strejdo? Co tě bere? Pojď!), jako kdyby se moje námitky zakládaly na jakési nepřijatelné neutralitě. Poněvadž nechci vyvolat rvačku, kterou bych nemohl vyhrát, překřikuji randál a poukazuji, že nemohu fandit týmu, když nemůžu vidět, jak hraje; zdá se, že tento argument má svou váhu. Kluk se i se svým přítelem vytratí a čekají na jinou příležitost, jak by vetřelce našli a zdeptali. V poločase je skóre 0:0, ale není to nudná podívaná. Madrid nevypadá tak pohodově, jako když jsem ho viděl naposledy, ale okolnosti jsou diametrálně odlišné. Nicméně obecně vysoká technická úroveň a hrozba číhající v některých pohybech jeho hráčů věští zajímavý druhý poločas, zvláště když amplion přináší překvapivé hlášení, že Valencia prohrává doma s Españolem. Jestli tu Madrid dokáže vyhrát, mohl by se vrátit do hry o titul. Je dvě minuty po začátku druhé půle a malý Munitis, i když to neví, přispívá k dalšímu rozpouštění polevy na dortu, kterou si letos klub tak zoufale přál sníst, když se celé století cpal korpusem pod ní. Raúlovi se konečně naskytně kousek prostoru, vyřítí se proti domácí obraně, vyvolá v jejích řadách paniku a dočasný zmatek, z něhož vychází v šestnáctce Munitis s vyloženým gólem na noze. Ten však nevysvětlitelně váhá, jako by čekal, až se dá obrana dohromady - a když to obrana skutečně udělá, Munitis pošle šikovně, leč pozdě falšovaný míč na horní břevno a odtamtud do vděčného náručí brankáře. Diváci sebou škubou dopředu a dozadu jako jeden muž, hučí úlevou a nervózně se semějí u vědomí toho, že moc nescházelo. Munitis, který letos nenastupuje pravidelně a na konci sezony pravděpodobně odejde, zahodil velkou šanci. O pět minut později je střídán Michel Salgado, solidní, i když nijak nápadný pravý obránce, aby náhodou nedostal další žutou kartu. Přívětivý a moudrý starý harcovník, trenér Vicente del Bosque - jemuž v žilách koluje bílá krev - páchá nezvyklou chybu. Posílá na hřiště Geremiho, kamerunského záložníka, a staví ho do obrany s jasným pokynem tlačit se dopředu po levém křídle Sociedadu a zapojit do hry Figa. Ale Geremi přihrává tak nepřesně, že okamžitě rozbije články řetězu a jeho mužstvo se dostává do defenzivy. Nejenže Figa do hry nezapojí, navíc si hraje na vlastním písečku a kromě toho za sebou nechává zcela volnou autostrádu. Levá strana Sociedadu, kde působí její špičkoví harcovníci Aranzábal a De Pedro, vycítí nečekanou slabinu a znenadání se vymaní z okovů, které jim dosud nasazovala Salgadova promyšlená poziční hra. Aranzábal se žene po křídle, vniká do šestnáckty a Helguera ho strčí do prsou. Sudí ukazuje na značku pokutového kopu a stadion se rozburácí. Ještě větší řev propukne, když Kovaševič s přehledem penaltu promění, nízkou a tvrdou střelou po Césarově levici. To je začátek konce. Ve Valencii vedoucí tým tabulky, hrající v deseti, vyrovnal a zdá se, že se bohové spikli proti Madridu. Černé dresy neustále protestují u rozhodčího a sebeovládání se začíná vytrácet. Nicméně se snaží vrátit do hry, ale celá jedna část jejich zónové strategie prostě zmizela. Javier de Pedro, vrtkavý, ale bystrý záložník Basků, se přesunul nalevo a pohrává si s nešťastným Geremim. Zidane se v boji ztrácí, podle všeho je nezvěstný. Není to samozřejmě úplně jeho vina, ale pokaždé, když se přiblíží k míči, Baskové za řevu publika ucítí krev, jednoduše ho uštvou a míče ho zbaví. Kontrast proto jeho elegantní nadvládě nad Las Palmas je, jak se říká, výmluvný. Začíná vypadat nevrle, jeho pohyby ztrácejí rytmus a vybroušenost. Jedině když se k míči dostane Raúl, začíná se domácí obecenstvo chvět a jejich respekt vůči němu se ospravedlní, když se náhle uvolní a zčistajasna ohobluje střelou břevno. Nejlepší útočník Evropy navzdory tomu, co Angličané tvrdí o Michaelu Owenovi. Ale evropská extratřída se k míči moc nedostává a Chochlov, ruský záložník, který strávil sezonu tím, že se náladově potuloval po hřišti a tu tam projevil záblesk génia, si rezervuje lahůdku pro ubohý Real. I on si povšiml, že levá strana je to pravé místo, vbíhá do pokutového území, nejprve střelu naznačí a potom skutečně vypálí dělovku zpoza Helguery, která prolétne kolem Césara a skončí v síti u bližší tyče. Obvykle zdrženlivý Rus poskočí, pádí na běžeckou dráhu a žádá si potlesk. Hosté v černých dresech hledí bezútěšně jeden na druhého. Sen se rozplývá. Ještě deset minut a všechno končí až na řev. Madrid je na háku, zcela dezorganizovaný a jeho pravá strana zeje jako otevřená rána. Střídající De Paula nastaví nohu Rekarteovu centru a míč se od tyče odráží do branky. Stadion exploduje. Fanoušci, kteří celou sezonu hladověli po gólech, se potácejí, opilí radostí nad takovou náhlou a nečekanou hostinou, tím báječnější, že se podařila proti ďáblům z hlavního města. A také je to ovšem prakticky zachraňuje před sestupem. Bod v příštích dvou zápasech a měli by to mít v suchu. O to horší je výsledek z Valencie.
Vedoucí tým, přestože hrál celý druhý poločas v deseti, porazil Español 2:1. Hráči Madridu, sedící zdrceně v šatně, si dobře uvědomují střízlivé počty. Zbývá odehrát už jen dva zápasy a ztráta se zvýšila na čtyři body. Vítězství v Lize mistrů by přesto bylo rozumnou formou kompenzace, pokud ve středu večer nebude Barcelona příliš drzá a ukáže se, že Bayer Leverkusen je slabší, než by se zdálo podle remízy 2:2 na Old Trafford. Fotbal - to je ale podivný fenomén! Nikdy nepřestane udivovat tím, jak dokáže elektrizovat různé komunity, ve Španělsku především. V potemnělých ulicích San Sebastiánu je slavnosní nálada, draka zabili a všichni mají úsměv na rtech. Pěšky to přes město trvá dlouho, a tak si přivolám taxi. Řidičovo rozpoložení však vylučuje analytický rozhovor. "Nandali jsme jim to. Viděl jsem to v bedně. Byli podělaní. Patří jim to." Na takový výron přesvědčení namítam, že kdyby Munitis skóroval, mohlo to být všechno jinak. "No ale neskóroval," říká pevně a plácá do volantu, "a my jsme jim to nandali. Bóže, to mám radost!" Mince má dvě strany, cara a cruz*. *tvář a kříž Hra Realu na Bernabéu byla oslavou nejlepšího chovu, arogantní a nemilosrdné předvedení síly hodné pověsti klubu. Tady, poražení ztroskotanci míle od domova, najdnou vypadají malí. Kolos má hliněné nohy a taxikář může překlepnout noční šichtu spokojeným úsměvem. Ale já si tak jistý nejsem. Já jsem někde mezi, blíž Madridu, kvůli nevyhnutelnému procesu familiarizace, kterou psaní knihy o něčem přinášívá. Kvůli jeho slabostem mám Real ještě raději, ale on mi za to asi nepoděkuje.
