Archivy | Texty | Ukázky | Amanda Michalopoulou: Venku je život pestrobarevný
Amanda Michalopoulou: Venku je život pestrobarevný Narazil jsem na ten inzerát náhodou včera v novinách a pořád na něj musím myslet. Dokonce jsem si ho vystřihl a schoval pod Kateřininu matraci, co jsme si z ní loni udělali provizorní gauč. Pročítám si ho před spaním kolem dokola, dokud se mi písmenka nerozplynou před očima: "Literární soutěž. Hledáme mladé autory povídek. První cena 400 tisíc drachem." Papír mě v dlani pálí jak opravdický peníze.
Od malička, kdykoli slyším o snadno získanejch penězích, začnou mě svrbět dlaně. A taky když si vsadím do loterie. Představoval jsem si, jak ty peníze utratím, co všechno za ně pořídím. Šaty pro Moniku, babičce papiňák, aby nepálila maso, a pro sebe stereo se zesilovačem, abych burcoval celou Petralonu. Kamaráde, zdi se budou bortit. Jmenuju se Sotiris Stamatakis a dělám u pumpy na rohu Dimofontovy a Alkidamantovy ulice. Otírám panstvu přední skla a někdy, když se mi poštěstí, zahlídnu, jak si nějaká buchta vyhrne sukni a urovná šiji, aby se jako pohodlněji usadila. Když si ženská chce vsedě upravit sukni, musí se předklonit, jako by se vykláněla z okna. A když je sedadlo dost hluboký a přední okno nízko, zahlídnu, jak se jí zablýsknou kalhotky, a hned mám lepší náladu. Od malička si v hlavě píšu příběhy, ale nikdy je nedotáhnu do konce. Pokaždý mě někdo vyruší. Ve škole jsem vždycky schytal všechny pohlavky, co letěly kolem, a babička se na mě taky pořád rozčiluje a křičí. A tak ty moje příběhy nikdy nemají konec. Jako když se vám zdá sen, a probudíte se v tom nejlepším. Včera se mi zdálo o Monice, až na to, že měla obličej, co patřil jiný holce. Ale Monika to byla, věděl jsem to já a ona taky. Takže tahle nepravá Monika za mnou přišla k pumpě a odtáhla mě za rukáv, jako že mi poví něco důležitýho. Já držel v ruce hadici, a jak mě tak táhla, nechtě jsem šláp na spoušť pistole. A místo benzínu z toho šlauchu začala týct taková hustá bílá tekutina. Nepravá Monika zavřískla a všichni se začali sbíhat, aby se podívali, co se to děje. Ta tekutina vypadala jako sperma, je to asi tím, že se v jednom kuse koukám na pornofilmy.
.Moniku ale zas tak dobře neznám, tak ne abyste si hned mysleli bůhvíco. O sobotách ji vídám v Levelu a tam jsem taky zaslech, jak na ni volají kamarádky, a tak jsem se dozvěděl, jak se jmenuje. Má jednu kámošku, která je tlustá a ušmudlaná jako brambora, co ji zrovna vybrali z brázdy. Jmenuje se Marie a to jméno jí padne jak ulitý, protože všechny Marie jsou tlustý, kromě ty zpěvačky, co se jmenuje Mariah Carey a co ji občas vidím na MTV. Spiros má totiž v kavárně televizi a každou sobotu se koukáme na MTV, kde jsou k vidění hezký holky. Jsou všechny hubený a umějí tancovat. Jsou to profesionálky, o tom žádná, ale někdy nechápu, jak může člověk tancovat tak zlehounka.
Mně se líbí Vanessa Paradisová, vypadá totiž trochu jako Kateřina, když byla malá. Dávám ale přednost Monice, protože není v televizi, ale ve skutečným životě. Má velký prsa a drží se tak jakoby pyšně. Tedy s rameny dozadu a krkem vzpřímeným, jako kdyby chtěla dohlídnout kamsi vysoko. Má dlouhý vlasy a pořád si s nima hraje a natáčí si je na prsty. Oči jí mění barvu podle světla. Chodí do třetího ročníku lycea, vím to, protože jsem jednou pozdravil Bibikise, když seděl vedle ní, a zaslechl jsem, jak si vykládají o škole. Bohužel má protivnej hlas, mluví tak trochu pištivě. To je na ní ale to jediný, co se mi nelíbí. Já chodil na průmyslovku, vysoká škola je pro ty, co dovedou jenom papouškovat, ne pro opravdový chlapy. Opravdovej chlap nasedne do aula a jezdí si po světě. Říká to Kerouac, a ten je přece jednička.
Teď, když je mi osmnáct, si udělám řidičák a pak si mě hoňte. I když jezdit bez řidičáku je nádhera. Hlavně když vidíš, jak policajti staví auta, a málem učůráváš strachy a oni tě pak nakonec nezastaví a ty se cejtíš jako Sál Paradise. Někdy jezdím se Spirosovým auťákem, s červeným hyundaiem, co jsme mu vyměnili motor a teď táhne jak pominutej. Spiros je fajn, i když je pracháč. Dřív k nám chodil domů a dávali jsme si smažený hranolky se sejrem. Chodil do třídy s Kateřinou a myslím, že se mu doopravdy líbila. Není jako ten její blbec - Vangelis. Se Spirosem si občas vyjedeni na Kastelu, sklopíme opěradla a bavíme se o ženskejch. Já vykládám o jedny vymyšlený, která je jakože rokerka a chodí celá v kůži, ale doopravdy myslím na Moniku. Spiros má ženskejch spoustu, s tou svou kavárnou má holky jako z MTV. Podle mýho má ale pořád v srdci jen Kateřinu.
Jeho kavárna se jmenuje Level. Jakmile Spiros vyšel ze školy, zmodernizoval tátův kafáč a udělal z něj ten nejlepší podnik v Petraloně. Chodím tam, když mám volno, a dávám si frappé speciál. Speciál znamená, že se tam hodí žloutek a pořádně se to v sej kru protřepe. To zaprvé. Do Levelu chodí celá Petralona, dokonce i Bibikis, co jsem vám o něm už povídal. Je poďobanej od neštovic a je to papoušek, ale kamarádí se s Monikou, a proto se s ním bavím. Takhle se pro ni obětuju, ona o tom ale nic neví. Nejradši bych si přitáhl židli a sedl si vedle ní, jak se to dělá ve filmech. Nakonec mě ale vždycky přepadne ten samej pocit, jako když vidím policajty. Chce se mi čůrat a dusím se.
Když napíšu tu povídku a vyhraj u, koupím jí ty šaty, co jsem si vyhlíd ve výloze obchodu Parisian. Jsou červený se čtverečky a kruhy a stojí 13 900 drachem. Líbí se mi, protože mi připomínají plakát, co visí u Spirose v kavárně. Namaloval ho jeden malíř s takovým divným jménem. Dole je napsáno: "Venku je život pestrobarevný." Vepředu jsou vidět nějaký černý mříže jako čtverečkovanej sešit a za nima spousta barev. Když odstoupím, abych se podíval, jestli ty barvy dávají nějakej smysl, jestli mají nějakej tvar, vidím pokaždý něco jinýho. Předevčírem jsem viděl slona v poušti, ale s modrým pískem. Ten obraz se mi moc zamlouvá, protože se na něj člověk může dívat tolika různejma způsobama, jako když čte knihu a dumá nad tím, co ten hrdina nakonec udělá. Ožení se, nebo se z něj stane budižkničemu, a tak podobně. Ten název se mi taky líbí. Když tak popíjím kafe, je to, jako by si ke mně přisedl sám malíř a domlouval mi: "Netrap se, kamaráde. Venku je život pestrobarevnej." A když se nad tím člověk zamyslí, tak to tak je. Zpovzdálí život nevypadá tak zle. Můj život ale bude pro ostatní lidi určitě zajímavý. Vidím je, jak se strkají v nacpaným autobuse a chtějí křičet, ale nemůžou. Někdy si se Spirosem vyjedem na Pendeli a řveme tam. Předháníme se, kdo zařve silněji. Bolí mě z toho v krku, ale líbí se mi to, protože mě to relaxuje. Líbí se mi křičet kurva a nemyslet to jako nadávku na nějakou konkrétní ženskou. Když vyhraj u tu soutěž, stanu se spisovatelem. Myslím na to od malička, ale moc peněz se tím nevydělá. Dostojevský třel bídu s nouzí a jinej spisovatel s takovým divným jménem taky umřel bez halíře v kapse, říkali to v rádiu. Ani Kerouac neměl bůhvíkolik prachů, měl ale auťák. Jestli mi dají auto, stanu se taky spisovatelem. Pustím ten flek u pumpy a budu se po nocích projíždět. Budu potkávat zvláštní typy, jako byl Dean Moriarty. Nebo ne, tohle škrtám. Vezmu si s sebou Moniku a budem si psát deník. Co se nám po cestě bude přiházet a tak podobně. A když třeba přejedeme nějakýho psa, Monika bude brečet a já napíšu: "Žena se dívá z okénka a nemluví se mnou, protože lidé někdy chtějí být sami a hledět do tmy." Anebo najdeme toulavýho psa a vezmeme ho s sebou a já napíšu: "Máme s sebou psa a dáváme mu různá indiánská jména. Tenhle týden mu říkáme Mokrý čenich." Pojedeme rychle, až se za náma bude zdvihat prach. Třeba dojedeme až k Jižním mořím. Brecht říká, že tam člověk nemusí nic dělat. Jen tak sedíš a točíš palcema. Tak na tohle většinou myslím, na cestování a na nicnedělání, když mě v polovině někdo přeruší. Moc se mi líbí myslet na věci, který se sice nedějou, ale můžou se stát. A cítím se zase, jako když vidím ty policajty, ale nevadí mi to. V naší rodině jsme byli čtyři a zbyli jsme dva. Nejdřív odešel táta s tou ženskou, co má kadeřnictví "Vivian", ale jmenuje se Voula. Pak Kateřina s Vangelisem. Je tu sice větší klid, ale míň legrace. Když jedí u stolu čtyři, a věčně se něčemu chechtají, vykládají si vtipy a šuškají šije to něco jinýho, než když jedí dva s obličejem skloněným nad talířem. U stolu člověk vidí, jestli má rodinu nebo ne.
Teď, když píšu, je babička v kuchyni a pouští tam vodu. Volá mě, když v rádiu hrajou tu reklamu, kde se zpívá "vody nemáme dost", a myje při tom zeleninu, jako by byla bůhvíjak ušmudlaná. Nejdřív mýdlem a pak ji donekonečna oplachuje, jako by se to zelí potilo nebo co. Já dělám dobře, že se hodně myju, protože smrad od benzínu se jen tak nevyvětrá a já nechci, abych se Monice hnusil. Pak se ještě navoním kolínskou, oholím se, a je ze mě švihák. Jsem hezkej kluk a chtěl bych, abyste si mě zkusili v duchu představit. Vážím šedesát kilo a jsem dost vysokej (173 cm) a mám černý, kudrnatý vlasy. Babička má řeči, že si je nechávám narůst, aleje to teď v módě. V časopisech mají všichni ohony. V sobotu nosím i náušnici, takovej kroužek, ale nasadím si ho, až když vyjdu z domu. Chodím do Levelu, kde večer rozsvěcuj ou modrý světla, a poslouchám Doors. Loni člověk mohl poslouchat Doors leda tak .doma, teď je ale pouštějí všude. Na jednu stranu jsem rád, na druhou se mi ale nelíbí, že to všichni poslouchají jen tak, protože je to v módě, a přitom tomu nerozuměj. Tenhle měsíc jsem dal babičce celou gáži, v červenci si ale koupím vodu po holení pro muže, který se odlišuje; takhle to říkaj v ty reklamě. A já se odlišuju. Řeknete si možná: "Co je tohle za blbečka?" Mně se ale nikdo nevyrovná. Někdy, když jdu večer spát a jsem celej zničenej z toho, jak si mě Spiros dobírá, vymejšlím si různý dobrodružství a napadá mě, že jsme všichni jedinečný a každej v sobě najde něj akej ten příběh. Vždyť se to zpívá i ty pěkný písničce od Supertramp: Za noci, kdy lidi spí, otázky jdou do hloubi. Jakmile ale vystřízlivím, všechny ty úžasný nápady splasknou jako balónky. A pak už mě nikdo nepřesvědčí, zeje život pestrobarevnej.
Dnes je neděle a máme noční. Sedíme s Albáncem Filipem na takovejch vínovejch umělohmotnejch židličkách a balíme si cigarety. Takhle šetřím. Nebaví mě šije balit, nebaví mě balený kouřit. Ale prospívá to peněžence. Takhle tu teda sedíme a díváme se na světla benzínový pumpy, zářící ve tmě. Dimofontova třída vypadá jako bulvár někde na Manhattanu. "A když se objeví nějakej ten plymouth, což je jedna k tisíci, je to, jako by se člověk díval zadarmo na film. To, že se mi líbí takovej plymouth nebo stříbrnej lincoln ale neznamená, že mám rád Američany. Můj děda on nich říkával, že mají vylízaný mozky. Když se tam ale člověk narodí a každej den vidí, jak se v televizi Clinton s tou svou starou zubí na celý kolo nebo jak pouštějí do vzduchu balónky, začne mu to za chvíli lézt na mozek. Není to žádná legrace: buď si zacpeš uši, nebo se z tebe brzo stane magor. A když si to uvědomíš, chceš zmizet někam daleko a stát se drobnou tečičkou na mapě. Přesně jako Kerouac. To se ale člověku může stát i v Evropě nebo kdekoli jinde. Třeba zrovna když si vykračuješ po Dimofontově třídě nebo ve chvíli, kdy jíš a zničehonic zdvihneš hlavu od talíře, protože tě právě napadla podivná myšlenka o životě a o smrti, jako kdyby tebou projel elektrickej proud - a ty si pomyslíš, že ta myšlenka je tvoje poslední.
Za chvilku si dám plněný cukety a pak půjdu. Po jídle se rád na chvilku posadím. S plným břichem nemůžu pracovat. Benzín smrdí a mě se z toho zdvihá žaludek. Zdvihá se mi ale ještě víc, když tu zastaví nějakej ten pakoš s BMW. Přeju jim, aby se jim to rozflákalo... Když se nedívají, plivneme jim s Filipem na kapotu. Nebo chytíme pár švábů a pustíme jim je do auta, co nám tu nechaj na umytí. Pak se mužem uchechtat. Představte si jednu z těch paniček, když najednou zmerčí, jak jí na břiše sedí dobře vykrmenej šváb. Chytne se pakoše, ten zařve, volant se zblázní a prásk...! Pak toho lituju, protože doopravdy nechci, aby se někdo zabil. Za to může Ballard, že napsal knihu o bouračkách, do který jsem se zbláznil. Když jsem si ji přečet, napadlo mě, že jednoho dne se ve stejnou chvíli nabouraj všichni řidiči na světě. Nic v životě ale není náhodou, protože když jsem dočet tuhle knihu o bouračkách, rozhodl jsem se začít pracovat u benzínky. Přečet jsem ji dvakrát a usoudil jsem, že když všechny bouračky jsou jenom takový zkoušky na tuhletu největší, chci bejt u toho, až k ní dojde. Když zaslechnu troubení, natahuju uši, protože si myslím, že už je to tady. Třeba mám taky samý zvrácený myšlenky, jako Vaughn, hrdina ty knihy. Ale přiznejte si to, máme je všichni. V hloubi duše chceme všichni jednou vidět pořádnou bouračku. To mi došlo, ještě než jsem začal číst knížky. Jeli jsme jednou s babičkou na ostrov Tinos, aby si tam zapálila svíčičku a vylezla po kolenou po těch schodech, co tam mají v tom slavným kostele. Připlouvali jsme do přístavu a vítr foukal čím dál silněji. Když přivázali lano k doku, napnulo se a skřípělo, jako by bylo živý, a pak se začalo třepit. Pověsil jsem se na zábradlí a díval se na to celej zmatenej. Na jednu stranu jsem nikomu nepřál nic zlého, na druhou jsem si představoval, jak přetržený lano práskne lodníka přes obličej a jak ho celýho zakrvácenýho s křikem odnášejí pryč. Všichni kolem si určitě představovali to samý. Bylo jim to vidět na očích; čekali, že se něco stane. Něco nezvyklýho. A protože se o těchhle věcech líp přemejšlí v noci, rozhodl jsem se pracovat u benzinový pumpy.
Nemyslete si ale, že se mi tahle práce líbí. Je mi tu hrozný vedro a užírám se závistí, protože všichni mají auta, jenom já ne. Když tu soutěž vyhraju, vydáte mi knihu? Mohl bych vám napsat příběh mojí babičky. Kolik člověk dostane za knížku, co má asi tak sto stránek? Tolik co u pumpy? Jestli jo, chci to vědět, protože ten smrad už nemůžu vystát. Nejdřív napíšu něco o občanský válce; znám dva příběhy, co vám při nich hrůzou budou vstávat vlasy na hlavě. Pak o babičce a jak ji děda opustil a o ty cikánce, co jí řekla, že se jí změní život, ale nestalo se to. A o Kateřině, která se tajně vdala, o ní budu psát, jako že je pořád ještě doma a pracuje v niťárně. Napíšu hodně vejmyslů, protože o to jsou pak příběhy lepší. I teď jsem si něco vymyslel - jestlipak to poznáte? Bez vejmyslů se dobrej příběh neobejde, protože nic není v pořádku samo od sebe. Nečekejte ode mně ale bůhvíjakej krasopis, ani správnej pravopis. Lepím slova blízko u sebe a někdy se to nedá číst. Přepíšu ale ty svoje příběhy do sešitu, co má na obálce Guns and Roses, a schovávám si ho na nějakou zvláštní příležitost. Jednou jsem do něj napsal dopis Monice, na prostřední stránku. Pak jsem ho roztrhal. Ženskejm člověk nemůže psát dopisy, protože je pak ukazujou kamarádkám a smějou se mu. Moje sestra to dělávala a já se tenkrát zapřisáh, že ženský v životě nenapíšu. Ani Monice. Moc tlačím má tužku a dělá se mi z toho puchýř na prostředníčku, jako bych byl ve škole a psal slohovou úlohu. Pustím si rádio, aby se mi trochu rozproudily myšlenky. Poslouchám jenom stanici 93,7 na VKV, protože tam hrajou pěknou hudbu a nemluví se tam. Mně se nelíbí, když poslouchám hudbu a při tom se mluví, ale vypadá to, že všichni chtějí mluvit. Když kroutím knoflíkem a hledám tuhle stanici, nikde se nehrajou písničky. Kdyby měli rozum, pustili by tu písničku od Annie Lennoxové, kde zpívá, že láska je, jako když chodíš po střepech, a seděli by ve studiu a poslouchali by a pili by při tom pivo a nohy by měli na stole. To přece není žádná práce, to je zábava.
Když mám štěstí, strefím se na Vanessu Paradisovou, jak zpívá Sunday Monday. Zavírám oči a představuj u si, jak Vanessa splývá s Monikou. Monika má Vanessin krásnej hlas a na sobě má ty bílý šaty, jaký vídám na MTV. Za ní stojím já. Jestli jste ten videoklip viděli, víte, že tam jsou v pozadí jakože andělé a procházej se po oblacích. Takže já stojím za ní a Vanessa-Monika se obrátí a usměje se na mě. Nakonec se políbíme.
Ruka mě zas tak moc nebolí, a tak budu pokračovat. Když píšu, nerad to odkládám na druhej den, jako by to byla práce. Chci vám povědět o Kateřině, kterou jsem už pět let neviděl. Jednoho dne zmizela, jako by ji spolkla zem. Vdát se ve dvaceti je blbost, a k tomu za ochlastu, ale to je její problém. Nás ze svýho života vyškrtla, jenom občas promluví se Spirosem. Říká mu, že je nešťastná, doopravdy nešťastná, a brečí. Ten sviňák ji bije do obličeje. Zdá se mi, že jestli přece jen vyhraju těch čtyři sta tisíc, nekoupím Monice šaty, ani sobě stereo. Pošlu všechny ty prachy Kateřině s lístkem, kde bude napsaný: "Uteč pryč a vykašli se na všechny." A ona otevře kufr, nahází dovnitř pár šatů, práskne dveřma a pak půjde po prašný cestě, dokud nezmizí.
Kateřina mi občas schází, protože si doma nemám s kým popovídat. Když jsme byli malí, hrávali jsme si na honičku na zadním dvorku a mně bylo jedno, jestli tu je, nebo ne. Ale vlastně mi na tom záleželo hodně, prostě jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Kdyby najednou vypukla válka nebo kdyby prováděli výměnu obyvatelstva, jako kdysi s Tureckem, a postavili by do řady pět mejch nejmilejších lidí, řek bych, ať zůstane moje sestra a ostatní ať jdou. Teď ale nevím, už jsem na ni trochu zapomněl. Máme ji ale naštěstí na fotkách, takže si ji občas připomínám. Myslím na ni, jak pláče a má na sobě ty šaty, co má na fotce, protože její nový šaty neznám. Na jedny fotce jsem jí začernil přední zub, protože se tam tvářila tak smutně. Daleko hezčí je na jiným snímku, kde ji vyfotili na vesnici u naší babičky. Objímá se tam s jednou kamarádkou, předklání se a směje se na celý kolo. Omlouvám ji, protože je na prázdninách.
V létě jsem taky jel na prázdniny. Na tři dny na Mykonos se Spirosem a jeho bratrancem Babisem. Trochu jsme se pohádali, protože já chtěl jet na Krétu, do Petrokefali. Dědeček mi toho o Krétě hodně vyprávěl. Dům, kde kdysi bydleli, jsem viděl ve snu. Teď tam zůstala jenom holá parcela, dřív tam ale stál dvoupatrovej dům a kolem olivy. Dědeček, kterej kdysi vůbec nebyl starej, si hrál se svejma bratrama, přeskakovali jeden druhýmu přes záda jako přes kozu. Máme jednu takovou fotku, kde je v pozadí dům jako kulisa. Přesně tak, jak se mi o něm zdálo. Vepředu sedí celá rodina na židlích a na zemi děti. Na místo, kde má děda obličej, ukápla voda a má ho rozmazanej. Je to ale můj dědeček. Měli se tenkrát dobře, je to na nich vidět. Pak přišla válka, a protože jim bylo ostatních vesničanů líto, rozdělili se s nima o slepice i o pozemky, až jim nakonec nic nezbylo. Kdybych se byl narodil už tehda a přesvědčil je, aby neprodávali, nemusel bych teď pracovat u benzinový pumpy. Moh bych možná mít i červenou korvettu.
Do Petrokefali jsme nejeli. Spiros za nás platil, a tak taky o všem rozhodoval. Na Mykonu jsme se měli dobře, o tom žádná. Večer jsme chodívali k Pierovi, to je bar, kde jsou teplouši a transvestiti. Tam jsem viděl tu nejkrásnější ženskou v životě, a byl to transvestita. Nepoznal jsem to, řekl mi to Spiros. Pak jsem se na ni upřeně díval. Trvalo mi dobrou půlhodinu, než jsem to poznal. Když otevřela ústa, ozval se hlubokej hlas, jako když hýká osel. Šli jsme taky do City, kde je představení s transvestitama, a já byl trochu zklamanej, protože jsou krásnější než opravdový ženský. Potom jsem 17. září poprvé uviděl Moniku a změnil jsem názor. Na Mykonu jsme se seznámili s nějakejma Irkama a vzali jsme je na Psaru. Ta moje se jmenovala Joan. Měla na sobě dlouhou indickou sukni a ovíjela šiji těsně kolem stehen, abych viděl, že má hezký nohy. Pochopil jsem, že to je dobrý znamení, a vysypal jsem na ni všecky anglický slova, co znám z písniček. Pak jsem ji políbil. Byla to moje první ženská a moc se mi líbilo, že jsem ji hladil doopravdy. Do té doby jsem vždycky dělal, jako že můj polštář je moje holka, a šeptal jsem mu různý něžnosti a hladil ho. Pak jsem s tím ale přestal a radši jsem si vymejšlel příběhy. Taky se mi to stává, když čtu knížky: že v duchu cestuju. Mám jich už alespoň dvacet a po každý výplatě si koupím další. Koupil jsem jich pár jen tak nazdařbůh, protože se mi líbil jejich název, ale nestály za nic.
Čtu sice drsný knihy, mám ale rád něhu. Pamatuju se, jak jsme se vracívali s Kateřinou ze školy a lehali jsme si do babiččiny postele. Hladil jsem ji po vlasech a říkal jí, že je moje žena. Ona se mě ptala, co chci k obědu, a pak jsme vstali, prostřeli stůl a jedli z prázdnejch talířů. Vyprávěl jsem jí, jak jsem se měl v práci, jestli jsem někoho zachránil z plamenů (byl jsem totiž jakože požárník) a při tom jsme cinkali lžícema a dělali, jako že srkáme slepičí polívku. Chtěl bych, aby to takhle bylo s Monikou, stejná něha a odmlky, abych si mohl přemýšlet.
Chtěl bych se na něco zeptat: říkáte, že to má být příběh na 12 stránek A4. Co znamená to A4? Bude vadit, když vám to pošlu napsaný v linkovaným sešitě? Jinak taky říkáte, že to má bejt 5000 slov. Zkusil jsem je spočítat, ale ty potvory mi utíkají. Šidil jsem teda trochu a spočítal je přibližně. Spočítal jsem slova na jedny řádce a vynásobil to. Napsal jsem 3700 slov, je to málo? Nemůžu toho napsat víc, protože mi naskočil ten zatracenej puchýř, a stejně jsem napsal, co jsem napsat chtěl, teda stručně jsem vypověděl svůj život. Teď mě volá babička a čekají na mě plněný cukety, což je ta nejlepší věc na světě hned po ženskejch. Hlavně když se do pekáče přidá kolem cuket rýže, to je pak moc dobrý.
