VENKU JÁSOT, ZA ZDÍ KREV
ŠPEJCHAR ŽELEČ muzeum a obrazárna
Venku jásot, za zdí krev
Partner výstavy
Politický plakát je v oblasti propagandy mocným nástrojem ovlivňování mas. Kdyby ne, nepřikládala by se mu taková důležitost a velká míra pozornosti, jak se tomu dělo a dosud děje v různých formách a intenzitě dodnes. Ideologická šťavnatost československého plakátu z padesátých let začala pozvolna vysychat pod tlakem vývoje událostí a to na pozadí odhalení Stalinova kultu osobnosti, ale ještě než se tak stalo, vládl plakát z každé nástěnky v továrnách, ve školách i na ulicích. Padesátá léta, doba nezákonných rozsudků, žalářování nevinných a popravčí oprátky upletené z třídní nenávisti, žila v okrasném balení plakátů s budovatelskými výzvami, pracovními hesly i vojenským zastrašováním. Dnes už náměty tehdejších plakátů zdřevěněly, jejich realismus dýchá pravěkem. Ve své době propagovaly nadlidské, nevěrohodné výkony úderníků, zveličovaly význam dělnických předáků a jejich přínos pro rozvoj národního hospodářství, kde dominovalo těžké strojírenství. Slibovaly se vzdušné zámky s odkazem na nepostřehnutelně vzmáhající se životní úroveň, odvozovanou od toho, zda už rodina vlastní pračku, ledničku, televizi… Konec válečného běsnění a utrpení byl nástupním místem nového života a dobrým základem pro vytváření představ o lepších časech. Lidé většinou uvěřili, do potemnělých koutů budování socialismu buď nedohlédli anebo raději souběžné utrpení osob postižených režimem vidět a slyšet nechtěli.
Propaganda mířila dobře, generace pracujících se měly zbavit dřiny v továrnách a na polích, kdy po znárodnění všechno patřilo všem, ale ve skutečnosti nikomu. A mladí už směřovali zbrklým krokem ke světlým zítřkům, aniž prohlédli způsoby režimu. Na pozadí těchto úspěchů stálo vyvlastňování, kolektivizace, zákazy, cenzura, pronásledování nepohodlných, zinscenované soudní procesy a zavírání. Část plakátů, na kterých se harašilo zbraněmi a strašilo agresí proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli, působí i po letech odhodlaně, bojovně a na pouhý dotek očí z nich zamrazí. Nelze zcela popřít a zamlčet skutečnost, že postupem let se některé cíle hlásané na plakátech dařilo s odřeninami naplňovat, vzdělání se zpřístupnilo všem (kromě dětí vyčleněných kvůli původu a politickému přesvědčení rodičů), statisíce bytových jednotek byly určitým vrstvám společnosti přiděleny zdarma a lékařská péče se vyhlásila za bezplatnou (byť špičková zařízení sloužila jen elitě). Vymýcení nezaměstnanosti, ač tento stav nebyl přirozeným jevem a mnoho odborníků se nemohlo volně realizovat ve své profesi, přinášelo nesporný zisk v ovlivnění širokých mas a nemíjelo se pozitivním účinkem. Jistota práce byla velkou hodnotou a celoživotní zakotvení rodiny v jednom místě, obci či městě, mělo své přednosti, ale zároveň se člověk stal snáze čitelným pro stát, pro jeho dohlížitelskou roli. Mnozí tvůrci plakátů se ke svému dílu nehlásili, určitá skupina autorů
si v této souvislosti ani nepřála být odtajněnou postavou. Vznášeli se na vlně socialismu, přikyvovali mu, ale nevěřili v něj a nepřáli si být s ním zapleteni a tak řadu jmen z nesignovaných děl dnes s určitostí ani nevystopujeme. K nejznámějším autorům patřila Alena Čermáková, Jaromír Schoř a Jan Čumpelík, všichni tři zaměstnanci Armádního výtvarného studia (AVS). Tam byl ideologický diktát obsahového zaměření plakátu prokazatelně střižen podle sovětských vzorů a socialistický realismus v díle neoblomně vymáhán a oficiálně ceněn. Není však známo, že by se trojici jmenovaných taková cesta příčila, neboť žili v přesvědčení, že tažení socialismu bude vítězné. Pokud jde o grafickou hodnotu plakátů, není vlastně co posuzovat a chválit, plakáty se podobaly jeden druhému bez výraznějšího nápadu, jakoby se odlévaly z jedné formy. V ostrém protikladu s relativně poklidným životem dělnicko-rolnické rodiny, odpudivým příkladem bezpráví padesátých let, bylo zatýkání, věznění, mučení a popravy čs. vojáků – válečných hrdinů, kteří bojovali neohroženě za vlast a její svobodu, aby se nakonec místo vlčích máků a purpurových srdcí dočkali kriminálu a nucených prácí v uranových dolech. Zločin popravy generála Heliodora Píky je i dnes krutým poznáním tehdejší reality pro každého, kdo se ponoří do zkoumání osudů čs. zahraničních vojáků. Rozsudek doživotního vězení vynesený nad generálem Tomášem Sedláčkem byl o něco mírnější v tom, že po deseti
letech byl generál propuštěn na svobodu a mohl žít, na rozdíl od těch, kteří odcházeli ze soudních síní s verdiktem trestu smrti. Tyto hluboké křivdy, páchané především na vojácích ze západní fronty, představovaly zvrácenost, kterou se rozum vzpírá přijmout. Takové čistky ve společnosti probíhaly v době, kdy ulice hlaholily mírem, domy a továrny a prvomájové alegorické vozy byly vyzdobené plakáty s rozjásanými tvářemi dělníků, přikrášleny zjevem rudolících dětí, šťastné to generace spějící ke hvězdám. Nářek postižených rodin k nim z hlubin bezpráví nedolehl, protože byl přehlušen zprávami o horečnatém překračování plánu výroby, o uvědomělých pracovních kolektivech a jejich lamželezných předácích, o zázracích vědy a techniky v silách pokroku a míru. Pravda žádá odvahu a bez ní nestojí vzpřímeně. Kdo nezakusil na svých ramenou tíhu života pronásledovaných osob v padesátých letech, neuvěří jejich bolesti. Politický plakát měl za úkol oslavovat, přikrášlovat, školit a také strašit. Jeho obsah byl pečlivě namíchanou směsicí pravdy a lži, skutečnosti a přetvářky, dějů reálných a iluzí. Politický plakát padesátých let byl v jistém ohledu i stezkou naděje v lepší život, která ale ztratila lesk hned po odklepnutí prvního nezákonného rozsudku v naší tolik zkoušené poválečné historii. Nadřazování jedné vrstvy společnosti nad druhou a nařizování života v tuhých liniích zákazů cestování, podnikání a nesvobody
slova, nevedlo do slibovaného ráje. Duch doby padesátých let vystupuje z plakátů jako varování z temnot. – Pavel Šmidrkal Padesátá léta a akce „K“ V noci z 13. na 14. dubna 1950 umírala v Českých Budějovicích moje babička Terezie Sassmannová. Na této informaci by nebylo nic zvláštního, kdyby v tu samou noc neprobíhala v Československu AKCE „K“ – kláštery. Moje babička byla zbožná žena, a tak si přála mít u sebe ve chvíli smrti kněze, kterému by se vyzpovídala a on jí udělil tzv. poslední pomazání. Můj otec se tedy vypravil nejprve k františkánům do Čtyř Dvorů (dnes část Budějovic), kde bydleli. Jenže v klášteře místo řeholníků byli samí příslušníci SNB a Lidové milice. Nevěděl, co se děje, a tak pospíchal pěšky (městská doprava byla tu noc příkazem shora zastavena) do klášterního kostela v Českých Budějovicích, k redemptoristům. Jenže i tam byla jen bezpečnost, křik, a straně pomáhající Lidové milice. Utíkal tedy do Růženeckého kostela, kde byl řád petrínů. I tam byli jen tito muži v uniformách se samopaly. Zbýval děkanský chrám u katedrály. Tam se mu po delší době podařilo sehnat stařičkého kněze, katedrálního varhaníka, který s ním pomalým krokem šel až do Čtyř Dvorů. Přišli pozdě. Ale věřím, že touha babičky byla stejně naplněna. Tam „nahoře“ berou věci s nadhledem a snaha se hodnotí. Během akce K bylo
v Československu zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků. Byl zabaven movitý i nemovitý majetek řeholí (u nemovitého majetku k tomu formálně došlo až později). Krátce po akci K následovala podobně koncipovaná, ale mnohem pozvolnější akce Ř, která byla namířena proti ženským řádům (9748 řeholnic). Akce B, která měla vést k totální likvidaci všech řádů, se pak už z větší části neuskutečnila, protože smrt Stalina a Klementa Gottwalda vedla nejprve k jejímu odložení a posléze zrušení, protože byla shledána za příliš nápadnou a propagandisticky těžko obhajitelnou. Pro tuto první noc, v níž zemřela moje babička Terezie, se vžilo pojmenování Bartolomějská noc. Dnes se jí říká také „Barbarská noc“. Můj strýc Alois Khodl (1934–2014), bratr mojí matky, byl v té době studentem ve františkánském učilišti v Hájku u Prahy. Ještě po desítkách let s hrůzou vzpomínal na tu strašnou noc, kdy je, šestnáctileté hochy, vzbudil řev příslušníků bezpečnosti a milicionářů, kteří k nim vtrhli v noci na pokoj, rozsvítili a začali nařizovat, že se mají ihned obléci a jet s nimi na blíže neurčené místo. Policie s automaty je pak nasadila do aut a byli odvezeni do Želivi. Tam byl strýc nějakou dobu, pak byl přesunut do Bohosudova, kde strávil delší čas. Tam nastalo rozdělení na členy řádu a na jejich žáky. Odtud byl převelen na Klíčavu, kde byli i studenti jiných řádů a tam pracovali na stavbě přehrady: kopali zem, vozili kolečka, půl roku, pak byl propuštěn,
ale nakonec souzen pro spolčování mladých křesťanů na tři roky. Soudce mu řekl, že má štěstí, že je nezletilý, jinak by dostal 15 let. Toť jeden konkrétní příklad. Strýc Alois nakonec utekl přes hranice na Západ a podíval se do Československa až po revoluci v roce 1990. Ale ještě 40 let „poté“ se zastavil na hranici a bál se vkročit do své rodné vlasti, že ho zase zavřou. Tisícům lidí byl tehdy zničen život, a to jen proto, že byli věřící. Akce K byla naprosto nezákonným aktem násilí. Neexistovala ani tehdy vůbec žádná právní norma, která by takový postup státních orgánů umožňovala, ať už celkově nebo v jednotlivých případech. „Majetkové převody“ až zpětně „pololegalizovala“ vyhláška č. 351/1950 Státního úřadu pro věci církevní z 31. května 1950, která převedla správu klášterních majetků „nesloužícího již řeholním účelům“ na státem řízený náboženský fond. Aby byla brutální akce nějak odůvodněna, bylo rozhodnuto, že řády a jejich představení musejí být v očích veřejnosti zdiskreditováni a obviněni z činů proti republice a dalších ničemností. Před samotnou Akcí K byl uspořádán monstrproces s významnými představiteli řádů. Zatčení duchovní byli za pomoci mučení, drog a falešných slibů přinuceni sepsat doznání k protistátní činnosti. Někde estébé umístila zbraně (želivský klášter), a pak je slavně nalezla. Duchovní byli odsouzeni k těžkým trestům. Později následovaly i internace biskupů. Důsledkem celé akce K (a pak R) byly mj. obrovské škody na kulturním
dědictví národa. Zabrané kláštery byly dány do péče státu a jejich movitý majetek rozdán různým institucím (např. Národní knihovna a další státní archivy a knihovny, které tak získaly přes jeden a čtvrt milionu knih, včetně velmi vzácných svazků), muzea a další instituce podobného zaměření získaly přes dva tisíce obrazů a uměleckých předmětů. Během akce K však byla celá řada vzácných knih, rukopisů a uměleckých děl a nábytku zničena nebo rozkradena soudruhy starajícími se o převzetí, zajištění a převoz majetku klášterů. Řada klášterních budov patřících ke skvostům stavební architektury byla ponechána ke zchátrání nebo přizpůsobena k „užitečným“ účelům (z některých klášterů se staly dokonce kravíny či armádní ubytovny). Zabavením veškerých úspor a hotovosti řádů získal stát také nemalé finanční prostředky. Řeholníci byli nezákonně vězněni v koncentračních táborech, v nichž vykonávali nucené práce a podrobovali se výchovným politickým školením. Někteří byli postupně přesouváni buďto do vězení, nebo k PTP. Úspěšná nebyla ani nucená politická školení, která měla obrátit řeholníky k marxismuleninismu a dobrovolnému vzdání se řeholního života, byť někteří (převážně mladí) řeholníci se do civilního života vrátili. Někteří řeholníci byli internováni až do roku 1960, většina z nich musela pracovat v civilním zaměstnání. Biskupové (litoměřický biskup Trochta, vězněný za druhé světové války v několika nacistických
koncentrácích a mučený gestapem, pracoval v 60. letech mj. i jako opravář záchodů) se do svých funkcí mohli vrátit až roku 1968. Perzekuována byla i laická křesťanská inteligence. V rámci objektivity je nutno dodat, že již v tzv. padesátých i pozdějších desetiletích byli mnozí duchovní (různých církví), kteří spolupracovali s komunistickým režimem, z nichž někteří podepsali i spolupráci s tajnou bezpečností (stb) jako agenti a udavači.
dobách záleželo nejen na majetku, ale i na lidech. Přitom mu však zcela přirozeně muselo být jasné, jak to s jeho majetkem dopadne. O tom mimo jiné svědčí i soupisy věcí movitých i nemovitých, pořízené komisí, stanovenou okresním národním výborem. Václav Mašek byl totiž odsouzen v nepřítomnosti za tzv. „nezákonné opuštění republiky“ a jeho majetek byl zkonfiskován.
– Mgr. Alois Sassmann
– Antonín Špát
Z regionu Kozácko Velkostatkář František Mašek, který v roce 1907 získává želečské panství od hraběte Jana Leopolda z Harrachu, umírá v roce 1950. Ještě za svého života převedl na svého prvorozeného syna Františka statek Podolí (za Bezděčínem). Prostřední potomek, syn Václav, se stává vlastníkem majetku v Želči a nejmladší dcera Karolína získává Ústrašice a mlýn v Plané nad Lužnicí. Po nástupu komunistického režimu k moci v únoru 1948 se události i v Želči vyvíjely směrem ke znárodňování a kolektivizaci. Václav Mašek, který si velmi dobře uvědomoval nastalou situaci, odchází na podzim roku 1948 do Ameriky a brzy po něm tam odjíždí i dcera Romana. Mašek před odjezdem svěřuje hlavně hospodářství do rukou dvou správců, kteří do té doby jeho statek vedli a zároveň těmto správcům poskytuje i prostory k bydlení. Z toho lze vycítit, jak mu i v těchto pohnutých
Kurátor výstavy: Pavel Šmidrkal Grafická úprava katalogu: Marek Šmidrkal Tisk: Nová tiskárna Pelhřimov Vernisáž dne 27. června 2015
