jiří hájíček rybí krev

rybí krev

Brno 2012

jiří hájíček rybí krev

© Jiří Hájíček, 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7294-725-6 (Formát PDF) ISBN 978-80-7294-726-3 (Formát ePub) ISBN 978-80-7294-727-0 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-728-7 (Formát MobiPocket)

Ohrožené vesnice nemají v tomto románu jména, ale skutečně existovaly. Lidé v románu jména mají, ale jsou to smyšlené postavy.

2008

Sedím v kupé rychlíku Praha—České Budějovice, od stanice Tábor už úplně sama. Nad hlavou v prostoru pro zavazadla můj odře­ný tmavomodrý kufr na kolečkách, na jeho držadle se ještě houpe cedulka z letiště v Rotterdamu. Konečně chvíle samoty, kdy si můžu vytáhnout z peněženky ten přeložený lístek se sloupcem jmen. Podlouhlý bílý lístek na poznámky, vypadá trochu jako účtenka z restaurace, v levém horním rohu je barevné logo holandské letecké společnosti. Popsala jsem ho v letadle velkými tiskacími písmeny a vzpomněla si přitom na Frederika. Co by tomu řekl. Ta bohémka, chaotička, ta Češka, se kterou se už čtyři roky trápí, a tohle? On, který má ve všem systém a vyznává řád. Když jdeme nakupovat, má v ruce přesně takový lístek a navíc propisku, háže nákup do vozíku a odškrtává si položky na seznamu. V kapsičce u košile nosí kalkulačku a dělá si mezisoučet nákupu, aby ho u pokladny nic nepřekvapilo. A přesně tak to budu dělat teď já, říkám si a přejíždím pohledem lístek odshora dolů. Budu si odškrtávat jména. Všechny ze seznamu chci vidět, mluvit s nimi, dívat se jim zpříma do očí. Ať už se mezi námi kdysi stalo cokoli. TÁTA HONZA ANNA MILADA ZDENĚK PAN TUŠL MUDr. BREJCHOVÁ PAN BERTÁK CHOZÉ NAĎA PETR OLINA

9

Celkem dvanáct jmen, dvanáctka důležitých lidí mé minulosti. Zastavuji se u těch posledních dvou a přemítám, proč jsem je napsala až naposledy. Podvědomí? Odsunula jsem je, schovala až na konec. Raději koukám oknem ven do ubíhající krajiny jižních Čech a vzpomínám na včerejší večer. Otevřeli jsme s Frederikem doma na rozloučenou láhev vína. Popíjeli jsme v posteli a já jsem vtipkovala, že si ode mne celý měsíc odpočine. Pěkných pár týdnů před odletem neslyšel nic jiného než historky a legendy o naší rodině. Už jsem mu tím lezla na nervy. Jednou se na mě dokonce utrhl, jestli si prý myslím, že nikdo jiný neměl trable v rodině, jen já. Prý je to normální. „Přijde ti normální, že jsem svýho vlastního bráchu neviděla přes dvacet let?“ Opakuju si tu otázku nahlas v prázdném kupé. A znovu si v duchu připomínám základní pravidla téhle cesty, která jsem si stanovila před odletem. Pravidlo číslo jedna: Říkat pravdu. Vždycky, každému a za všech okolností. Na co si hrát v jednačtyřiceti? Před čím se schovávat? To bych se ani nemusela vracet. Pravidlo číslo dvě: Nebudu brečet. Dojetí, smutek. Co s tím? Nejsem přece malá holka. Posledních pár dopisů, které jsme si s tátou vyměnili, mě docela uklidnilo. Operace dopadla dobře, včera ho měli propustit ze špitálu a dneska večer zazvoním u jeho dveří. Všechno vychází. Bude to dobrý, říkám si už poněkolikáté a ­vrtím se neklidně na sedadle. Mezitím se zešeřilo, stojím u okýnka a v dálce už vidím světla města. Nebyla jsem tu patnáct let. Vagon sebou háže, držím se za kovové madlo a pozoruju město, jak si ho nepamatuju, obklíčené supermarkety, benzinovými pumpami a nízkými hranatými stavbami. Za chvíli vlak s cukáním zastavuje. Táhnu za sebou kufr tunelem od nástupišť, naproti nádražní budovy zkoumám jízdní řád městské dopravy. Na sídliště Máj jezdí jiná čísla než kdysi. Vystupuju na konečné autobusu číslo tři, kufr za mnou klape na kolečkách po dlážděném chodníku. Stojím

10

uprostřed sídliště. Žádné šedivé paneláky, jak jsem to tu znala, ale celá paleta pastelových barev, rozhlížím se kolem dokola, žlutá, modrá, zelenkavá, domy hrají barvami a desetipatrový dům, kde bydlí táta, má na barevné fasádě namalované ohromné číslo. Výtah zastavil v osmém patře a já zvoním u dveří, otevírají se a v nich stojí můj táta, o dvou berlích, úplně šedivý. „Pojď dál,“ usměje se. Dám mu pusu na tvář a opatrně ho objímám. Zavírám dveře a stojíme naproti sobě. Zkoumám v jeho tváři, jestli má bolesti a jak ho změnil čas. Ale času budeme mít dost. Ukazuje berlou, ať jdu za ním. Jak jsem to nepoznávala na sídlišti, tak uvnitř se nezměnilo vůbec nic. Ten samý okopaný botník v předsíni, stejný vybledlý závěs v okně obýváku, který jsme kdysi kupovaly ještě s mamkou, staré umakartové bytové jádro a z tranzistoráku v kuchyni vyřvává dechovka. Neslyšela jsem něco takového celé věky, trochu to se mnou zacloumá a háže mě to o dvacet let dozadu. Ale držím se a snažím se soustředit na přítomnou chvíli a zůstat v klidu. Dávám tátovi dárkový balíček s holandským sýrem a čokoládou. Celý večer uběhne neskutečně rychle, říkáme si spíš praktické věci. Ptám se, jestli má dietu a co mám vařit, kdy je první kontrola v nemocnici, jestli má ještě bolesti, jestli má doma všechny léky a kde je nejbližší lékárna, kam se tu chodí nakupovat. Prohlížím lednici. Říká, že nemá hlad, ale já ještě běžím s taškou do večerky. Je to asi sto metrů a za půl hodinky jsem zpátky. Těší se na pořádné jídlo po těch nemocničních blafech, doufá, že na něm nebudu dělat pokusy a vařit mu nějaké holandské speciality. Smějeme se. Pořád si nemůžu zvyknout na jeho tvář, jak se za ta léta změnila. Hluboké vrásky, řidší vlasy, pohublý obličej. On to má se mnou asi podobně. Posílala jsem mu sice nedávno v dopise fotku nás dvou s Frede­rikem, ale taky na mě kouká jako na někoho povědomého, koho kdysi znával…

11

„Kdybys přijela s tím svým, ani bych si s ním nemoh popovídat,“ říká vyčítavě a já mu vyprávím, co už jsem Frederika naučila česky a jak se učím od něho holandsky. Připravuju nám aspoň obložené chleby, sedí v kuchyni, berle opřené o lavici. Na kredenci fotka v rámečku. Mamka a táta, někdy před dvaceti lety, fotografováno před naší bývalou chalupou u nás na vsi. Nic to se mnou nedělá, v duchu se chválím, jak se držím zásad. Po jídle vybaluju kufr. Najednou na mě padne únava, bylo toho dneska hodně, říkám tátovi, vlezu do vany a pouštím na sebe teplou vodu ze sprchy. Spát budu v zadním pokoji na válendě, kde měla mamka dřív šicí stroj. Pokládám na peřiňák mobil a kontroluju čas, je deset večer. Píšu rychle zprávu Frede­ rikovi, úplně jsem na něj zapomněla. Než zhasnu lampičku, vytáhnu z peněženky lístek. Propiskou udělám fajfku u tiskacího TÁTA. Zhasínám, zavírám oči a usmívám se, jak šlo všechno hladce. Než usnu, říkám si, jak čas všechno zahojil a podobné hlouposti. Bloumám po budějovickém náměstí, nic není, kde bývalo. Kadeřnictví, kde mě naposledy před cestou do Anglie stříhala Naďa. Ani rybárna na rohu, kam jsme chodívali jako studenti po flámu na rybí salát. Místo ní butik se sportovním oblečením. Prošla jsem centrum a nakoukla do všech kadeřnictví, ale nikdo Naďu nezná. Jsem naivní, říkám si, kdoví kde je, po patnácti letech. Vyhřívám se u kašny ve slunci pozdního září. Než se pěšky vydám zpátky do sídliště, vlezu ještě do knihkupectví. V regálu plném knih seřazených podle jmen autorů hledám pod písmenem H. Radostí poskočím, vytahuji těžkou knihu s oranžovým hřbetem a s ilustrací Josefa Lady na obálce. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Nové vydání. Jdu svižnou chůzí z centra města, knihu pod paží, aspoň jeden úspěch na mé první výpravě do minulosti, říkám si. Blíží se jedenáctá hodina, nejvyšší čas uvařit tátovi oběd.

12

Večer sedíme v obýváku, můj kufr už je vyprázdněný, zaplnila jsem skříň v pokoji, kde teď spím. Taky jsem doprala první várku prádla, pračku má táta poměrně novou. Prošla jsem celý byt. Na domácnost starého vdovce s operovaným kyčelním kloubem to není tak špatné. Mažu si ruce krémem. Zítra umyju okna, říkám a táta se strachuje, že jsem nějaká hubená a jestli pořádně jím. Potud idyla. Začnu o Honzovi. Kde vůbec je, jak se má, jestli o něm táta má nějaké zprávy. Neviděla jsem ho od roku… zamyslím se, od roku 1986. Kroutím hlavou, sama tomu nemůžu uvěřit. Táta sedí jako zařezaný. Nevydá ani hlásku, nereaguje na otázky. „O Honzovi se tady vůbec nebudeme bavit,“ vypadne z něho nakonec. Dívám se mu zpříma do očí, snažím se zachovat klidný hlas a myslím na svá předsevzetí před návratem sem. „O Honzovi se právě bavit budem.“ Sleduju jeho překvapení, jeho proměňující se výraz, tvář trochu rudne a nabíhá, rysy tvrdnou, podivný škleb, dívá se stranou. Já pohledem neuhýbám. Najednou je celý nesvůj. „A co jako?“ vyjede na mě. „Svýho starýho tátu budeš poučovat a říkat, co mám dělat nebo co…“ Je celý napnutý, rukama svírá berle, jako by chtěl vyskočit na nohy a někam utéct. „Já ti nechci říkat, co máš dělat. Jenom si chci promluvit o našem Honzovi.“ Dívá se jinam a je uražený. Bouří to ve mně, všechno to, co bylo usazené někde dole. Vypadalo to na krásný návrat ztracené dcery k otci, který se v moudrosti svého stáří se vším vyrovnal. Už neříkám nic. Snažím se zůstat klidná, ale hlavou mi běží: Mně už je to jedno, tati, jestli tě doopravdy ztratím. Jestli mě teď vyhodíš a najmeš si místo mě nějakou ošetřovatelku. Já jsem po patnácti letech nepřijela proto, abych se dál točila v tom samém kruhu, abych dělala, že se nic nestalo, a chodila kolem všech těch věcí z minula jako kolem horké kaše. Jestli

13

chceš, tak si s tím umři, s tou zatvrdlinou, co máš někde na srdci. Dál si to klidně tahej s sebou, když nemůžeš jinak… Pak to nevydržím, dívá se z okna s podivně zatuhlým obličejem, polknu. „Tati, já tě mám moc ráda, vždycky jsem měla. A vím, žes pro nás chtěl vždycky to nejlepší, žes pro naši rodinu vždycky dělal, cos mohl. Ale nebudu tady ve svým věku hrát divadýlko a tvářit se, že náš Honza neexistuje a nikdy neexistoval. Přeber si to, jak chceš. Dobrou noc.“ Ležím a hlava na polštáři je plná podivného vzruchu. Jako když se zatřepe skleněnou koulí a v těžítku sněží. Lampička na peřiňáku svítí, dívám se na svůj popsaný lístek, na odškrtnuté TÁTA, a říkám si, že jsem si to asi představovala moc jedno­ duše. Ráno jakoby nic v kuchyni připravuji snídani. Táta přihopká o berlích, pozdravíme se, ve tváři je měkčí, dokonce se usměje a ptá se, co bude dneska k obědu. Ulehčí se mi a u snídaně mu vyprávím, jak chodím v létě ráda v Rotterdamu na trh a co má Frederik rád k jídlu a že mu vařím rajskou omáčku a ovocné kynuté knedlíky. „Chci se podívat za mamkou na hřbitov,“ povídám. „Autobus už tam do vsi jezdí jen dvakrát denně, holčičko. Ráno a večer.“ „Nevadí, stejně jsem si říkala, že potřebujeme auto. Chci navštívit spoustu lidí a taky na kontroly do nemocnice to pro tebe bude pohodlnější.“ „Nemám peníze na auto.“ „Na auto z bazaru mám, tati.“ „Nemůžu s tebou přece takhle obcházet bazary,“ zvedá do vzduchu berle. „Koupím ho sama, neboj se.“ „Ty? Ošidí tě, seš ženská…“ Poprvé mě opravdu rozesmál, málem jsem rozlila hrnek s kávou. Směju se na celé kolo, jen se dívá a tváří se zase divně.

14

„Tati, kupovala jsem auto v Holandsku, Frederik na to není. Kupovala jsem auto v Americe…“ „V Americe? A kde ho máš?“ „Koupily jsme s jednou holkou ojetýho chevroleta, v New ­Yorku. Pak jsme to s ním vzaly na západ, a když kámoška potřebovala prachy na letenku domů do Libanonu, tak jsme ho v San Diegu zase prodaly.“ Táta mlčí, sklízím ze stolu a připravuju dvě igelitové tašky, že skočím do obchodu na nákup. „Taky na nákupy se nám auto hodí. Jednou za tejden sjedu do supermarketu na předměstí, je to tam levnější.“ Zvoním u dvoupatrové vilky v tiché čtvrti. Opravená fasáda, nový plot, vrata pro auto na dálkové ovládání, všimnu si. Milada se objeví ve dveřích a jde mi po chodníčku odemknout branku. Obejmeme se, jedna z druhé nemůžeme spustit oči. „Vypadáš úžasně,“ opakuje, „zato já jsem přibrala. To víš, pořád sedím v kanceláři a kupa starostí.“ Uvnitř už to moc nepoznávám, sedíme v obýváku, kde jsme spolu před dvaadvaceti lety sledovaly zpravodajství rakouské televize o černobylské jaderné katastrofě. Rodiče bydlí v přízemí, říká Milada a ukazuje mi u kávy alba plná fotek. Dvě děti, dovolené u moře, rodinné oslavy. Jsem po chvíli unavená, ale nekončí to. Pát­rám potají v její tváři, když mi ukazuje prstem na obrázky. Tmavé kruhy pod očima, vrásky, jen tak doma na gauči, bez mejkapu. Advokátní praxe běží dobře, koupili parcelu a byt v centru, jako investici, pro děti, to se neztratí. Manžel kandidoval v posledních komunálních volbách na radnici, dceru poslali na rok do Ameriky na výměnný pobyt, je jí čtrnáct. Musím vstát a protáhnout se, jdu k oknu a dívám se do ulice. Nečekala, že se objevím, vzpomíná na maturitu a jak jezdila za mnou na vesnici. Najednou zmlkne. „Neměla jsem o tom začínat, viď? Vaše chalupa už není…“

15

„Nic se neděje, Milado.“ Neumí si to prý představit, být tak dlouho mimo domov, ale děti půjdou do světa, musí se otrkat, říká, synovi je dvanáct a baví ho jazyky, chtěli by mu dopřát vzdělání na nějaké zahraniční univerzitě. Dívám se na ni, trochu už mi uniká, o čem mluví. Mám ji ráda, ale je to ještě ta Milada? Kde jsou naše dívčí tajemství? Jakou mají dneska cenu? Konečně se v pomlce zeptá, co já. „Provozujeme s přítelem hostel,“ povídám, „už třetí rok. Zatím mě to baví. Pořád se něco děje, potkáváš lidi z celýho světa.“ Ptá se na Holandsko, jestli mám děti, jak se mají naši. Vůbec neví o mamce. Zhrozí se. Je to už třináct let, jak to, že se to nedověděla? Omlouvá se. Prý je to trapas. „To nic, Milado. Nemohlas to vědět.“ Stáčím řeč jinam a Milada se chytne, zase se rozpovídá, já už bych se nejraději viděla venku. Mám dobrou záminku. „Musím uvařit tátovi,“ povídám, „ale jsem tu celý měsíc, můžeme se zase vidět.“ Nadšeně přikyvuje. Cestou po schodech dolů mě napadne zeptat se jí na nějaký bazar. Při zmínce, že sháním ojeté auto, mě chytí za loket. „Půjč si moje, Hano. My máme dvě a to moje stejně pořád stojí v garáži. Manžel mi ho koupil před dvěma lety.“ Zdráhám se. Nezdá se mi to, půjčovat si takhle auto. „Je nesmysl kupovat v bazaru auto na měsíc. Než ho přihlásíš, pak zase starost s prodejem…“ Cítím, že to myslí opravdu vážně a upřímně. Těší mě ta velko­ rysost, neviděla mě tolik let. A když vzápětí přináší klíčky a technický průkaz, už se nebráním. „Jak to děláš, že vypadáš tak dobře?“ ptá se ještě venku na chodníku. „Jím samý ryby a zeleninu,“ povídám, „bydlíme kousek od přístavu.“

16

Odjíždím z návštěvy v malém modrém peugeotu, uvnitř ještě voní novotou a má najeto pět tisíc kilometrů. Představuju si, jak tátu překvapím. V neděli ráno vezu tátu na mši. Když si s mamkou po vystěhování ze vsi hledali kostel tady ve městě, vybrali si tenhle. Směrem k nemocnici, po levé straně rušné ulice. Nechávám se unést mocným zvukem varhan, zaplaví celou hlavní kostelní loď. Cestou zpátky k parkovišti chce táta diskutovat o mně a o víře. Při­stihnu se při shovívavosti, připadá mi chvílemi jako dítě, ale rodič je on a o své roli nepochybuje. Zastaví se uprostřed chodníku. Bolí ho ruce, takhle daleko ještě o berlích nešel. Nabízím mu, ať tu počká, že pro něho přijedu, ale kroutí hlavou. Dívá se na mě, ve tváři bolest. Asi nejen fyzickou. „Nedokázal jsem vás k tomu vychovat, ani jedno svý dítě.“ „Vždycky jsem měla v kostele strach, už odmala.“ „To je trochu povrchní, když se bavíme o víře, nezdá se ti?“ „Byl to jeden z mnoha mejch strachů v dětství. Je to asi hloupý, ale Honza mi tehdy ukázal, že…“ „Prosím tě,“ skáče mi schválně do řeči při zmínce o Honzovi, „z čehos mohla mít strach?“ „Ze mše, z těch písní, ze hřbitova, co byl kolem kostela. Taky ze tmy, z tebe, z toho, jak jste se hádali s Honzou…“ „Jasně, já jsem byl ten tyran, ten despota, co vám všem ubližoval. Tak tos mi přijela na starý kolena říct!“ Stojí opřený o berle, bezmocný, zarudlý ve tváři. Znovu se rozejdeme, chůze ho zaměstnává a namáhá. Cestou k autu už nepromluvíme. Doma pro nás chystám oběd, táta pouští tranzistorák s nedělním přídělem dechovky z Českého rozhlasu. Po jídle rychle spláchnu nádobí, za chvíli už sjíždím výtahem z osmého patra, sedám do auta a s rukama na volantu přemýšlím, kam se vydat

17

nejdřív. Na sedačce vedle mne leží lístek se jmény. Dvě „položky“ už mám odškrtnuté. TÁTA a MILADA. Ale co to znamená? Dívám se na seznam a mám podivné pocity. Představovala jsem si všechno nějak jednodušší. Ale asi byla hloupost si vůbec něco dopředu představovat, říkám si, když startuju motor. Tankuju na Hluboké, pak jedu do centra a dávám si kávu, židličky a stolky jsou ještě na chodníku, je docela teplo a svítí slunce. Ptám se číšníka na doktorku Brejchovou, ale je mu kolem pětadvaceti a nezná ji. Potom bloumám městečkem, na budově s mosaznými cedulkami najdu pár jmen, privátní lékařské praxe, ale ona mezi nimi není. Ani nevím, kam bych měla jít. Třeba už si užívá důchodu, říkám si, věk by na to měla. Projíždím hlubokým stínem, široká silnice je z obou stran obklopená oborou. Když auto vyšplhá na kopec, vidím na modrém nebi v dálce mohutné bílé sloupy páry. Ale jinak nic, obzor se ještě neotevřel, výhled do krajiny ohraničuje les a hnědá linka polí. Než se stačím dostat k horizontu a vjet do otevřené krajiny, odbočuji doprava a po chvíli mě znovu pohltí stín lesa. Pak už je to pořád z kopce, cítím, že se blížím do údolí Vltavy. Té řeky, která všechno ví, říkám si nahlas. Jaká asi bude? Pamatuju si ji někdy před dvaceti lety, naši krásnou řeku. Jez pod kostelem, náhon ke mlýnu. Ozývá se lehká nervozita. Vjíždím do vsi, zaparkuju před kostelem. V první chvíli mám pocit, že jsem někde jinde, že jsem omylem zastavila v jiné vesnici. V hlavě se honí představy a obrazy z minula. Náves je liduprázdná, připadá mi tak maličká. Jen kostel svatého Pavla mě vrací do reality. Střecha na věži bývala zelená, teď je do červena, nově opravená. Rozhlížím se, fara je pryč, přibyly dvě novostavby, taky nová hospoda. Podívám se na konec návsi a oddychnu si, stará hospoda U Sládků je tu taky, moc se nezměnila. Slunce visí nad korunou staré lípy, tu si pamatuju moc dobře. Je pořád teplo, jsem jen v džínách, tričku a krátké bundičce do pasu. Vcházím nízkou brankou na hřbitov. Je to společný hrob, hned vedle místa, kde

18

jsou pochováni babička a děda. Na černé leštěné žule dvě jména. JAN POŘÍČNÝ, 1939—1988. BOŽENA TOMÁŠKOVÁ, 1941—1994. Pokládám kytici, chtěla bych zapálit svíčku, ale nemám sirky ani zapalovač. Kromě mě na hřbitůvku nikdo není. Vzpomínám na mamku. Pořád jen pracovala a starala se o druhé, aby nemusela myslet na svou duši. Připadá mi to všechno tak dávno. Stojím u hrobu a po chvíli se přistihnu, že myslím na to, kdy udělám těch pár kroků k zídce hřbitova, odkud je výhled na řeku a na část vsi. Ještě chvíli to odkládám, ale pak se dám cestičkou mezi hroby, vlevo vidím nízkou márnici a už stojím u zdi. Vykloním se, pod ní kontejner plný suchých květin, věnců, trávy. A dole pod svahem voda. Široká rozlitá řeka. Na levém břehu, kde bývala i naše chalupa a za ní škola, není nic. Prázdný břeh, dvě přivázané pramice. Na pravém břehu jsou vidět oplocené zahrádky, jeden obytný přívěs, několik zahradních chatek nebo malých kůlniček. Mladé stromky. Opírám se dlaněmi o zídku, ­ohromená tím prvním pohledem. Jez je pryč, mlýn není, ani náhon. ­Všechno je pod vodou. Oči si pomalu zvykají a vzpomínky někde vzadu v mé hlavě už jsou stejně trochu mlhavé a potrhané. Vycházím ze hřbitova na náves, jdu kolem původních starých chalup, za vysokými plechovými vraty u Máchů se ve škvíře mezi sloupkem mihne šátek a na vteřinu i vrásčitá tvář. Bezděky se zastavím, ale jako by se mi ten obraz jen zdál. Nikde nikdo. Jdu k hospodě, beru za kliku, je zamčeno. Copak nikoho nepotkám, vůbec nikoho? Podívám se na hodinky, je půl třetí odpoledne. Podivný pocit mě provází až za zatáčku a na konec vsi. Najednou není kam jít dál, znovu to pomyšlení, že vesnice se nějak smrskla. Dívám se k řece, široká hladina je klidná, stojím u Konopků stavení a pod ním, kde bývala chalupa strejdy Venci, je už jen tichá laguna. Tady je teď řeka nejširší z celé vsi. Myslím na Zdeňka, vrací se mi pár obrazů z doby před mnoha lety. A najednou slyším vrznout vrátka a ze zahrady vychází muž

19

s baretem na hlavě, starý rozepnutý kabát, na nohou holínky, a tlačí kolečko plné suchých stvolů, listí a nějakého plevele. Zatají se mi dech. Díváme se chviličku na sebe, popojdu k němu a on pouští z rukou držadla kolečka. Zpod baretu trčí vlasy šedivé jako popel, na tváři strniště, očima si mě měří a mlčí. Váhám, jestli mě poznal. „Dobrý den, pane Konopko. To jsem já, Hana.“ Popotáhne nosem a škrábe se ve vousech. „Nepoznáváte mě? Hana Tomášková.“ „Ale poznávám,“ zavrčí. „Co tu chceš?“ Zaráží mě ta hrubost v jeho hlase. „Tak mě napadlo, že se podívám za Zdeňkem, neviděli jsme se léta…“ „Není doma.“ „A kdy se vrátí z práce?“ „Z jaký práce, jsi blbá? Pouštějí ho domů na víkend jednou za měsíc.“ „Já jsem nebyla v Čechách patnáct let, pane Konopko, nic nevím.“ „Vůbec už sem nechoď, není na tebe zvědavej. Tři roky jsi ho vodila za nos a teď bys ho chtěla vidět?“ „O čem to mluvíte? Chodili jsme spolu před pětadvaceti lety, proboha.“ „A co? Já si tě dobře pamatuju, tahala ses s kdekým, v kostele tě člověk neviděl, vlastního tátu jsi pomlouvala po vsi. A kdes byla, když měla tvoje máma pohřeb? I ten váš kriminálník tehdy přijel…!“ „Co to povídáte?“ Bere za kolečko a tlačí ho kolem stoky a podél plotu pryč, vidím už jen jeho záda. „Kde je Zdeněk? Proč bych ho nemohla vidět?“ Neodpovídá, nachýlená zavalitá postava se vzdaluje, rozepnutý dlouhý kabát mu vlaje kolem lýtek. Stojím jako opařená,

20

seběhlo se to v pár vteřinách, a teď už není kam jít dál, jsem u cedule s červeně přeškrtnutým jménem vsi. Otáčím se, kolem nikdo, jdu volným krokem zpátky k návsi a v hlavě mi zní ten dialog, přehrávám si ho chtě nechtě pořád dokola. S tímhle jsi teda nepočítala, děvenko. Jasně že ne, odpovídám v duchu sama sobě. Vědět, že si sem jedu pro takovouhle sprchu, tak bych na kopci neodbočila a raději pokračovala až k elektrárně a tam bych se nechala provést expozicí o jaderné energetice. Včera mi táta vyprávěl, že tam lidi jezdí na exkurze. Blížím se k autobusové zastávce pod lípou, ve zchátralém dvoupatrovém domě už není krám, okna jsou zatlučená prkny. Lovím v kapse klíčky od auta, když vtom slyším za zády motor, zvuk zesiluje. Neotáčím se, ale traktor s krmným vozem ve vleku brzdí vedle mě. Otevírají se dveře a muž za volantem se na mě dívá a mírně se usmívá. Je mohutný, i ve tváři obtloustlý, vlasy prokvetlé, statné tělo navlečené do zelené kombinézy. „Říkal jsem si, že tenhle zadek odněkud znám.“ Kření se a vypíná motor. „Teda, Chozé, jsi to ty? Už jsem myslela, že tu nepotkám živou duši.“ Šplhám k němu nahoru do kabiny. Je to moderní velký traktor s obrovskými koly a má stejně zelenou barvu jako jeho kombinéza. Uvnitř je to hezčí než v mém vypůjčeném osobáku. Chozé si zapaluje cigaretu a lokty se opírá o volant. „Ta modrá dvěstěšestka u kostela je tvoje, že jo?“ Je v klidu a baví se se mnou, jako bychom se viděli naposledy před týdnem. I já se pomalu uvolňuju a doufám, že tohle setkání bude příjemnější. „Ty už máš metrák, ne?“ „To přidej. Zato ty asi nežereš, seš hubená jak lunt.“ Zkoumám výraz v jeho obličeji. Zpočátku to vypadalo, že má radost, že mě vidí. Teď pozoruju trochu odtažitost a stíny nedůvěry v očích. Překvapuje mě, že o mně ví, že jsem byla dlouho

21

v cizině a dokonce kde. Prý občas potkává tátu, když sem jezdí na hřbitov. Vyprávím mu o svém setkání s Konopkou. „Konopka byl vždycky vůl,“ mávne rukou Chozé. „To o něm říkával můj strejda taky,“ přitakávám. „A co je se Zdeňkem?“ „Už dobrejch pět let má invalidní důchod a poslední roky je zavřenej na psychiatrii.“ Cítím trochu nevolnost kolem žaludku, snažím se to rozdýchat. Ptám se Chozého, jak se má, ale není moc sdílný. Oženil se s holkou z vedlejší vsi, mají dvě děti, kluk se jmenuje Josef po tátovi a příští rok už půjde do učení. „Ještě mi řekni, jak se má Anna?“ „To nevím. Neviděl jsem ji léta,“ tvrdí a zamračeně hledí před sebe, z výšky traktoru vidíme i na kříže za hřbitovní zdí. „A Olina? Víš o ní něco?“ „Má taky dvě děti. Většinou se tu potkáme o Dušičkách.“ „Když je tehdy odsud s mámou vystěhovali, šly někam na blata do bytovky.“ „Jo, kousek od Vodňan, bydlí tam pořád.“ „A jejího manžela znáš?“ „Znáš ho taky,“ podívá se na mě, oči přimhouřené. Polknu, tuším, co může jeho provokativní úsměv znamenat. „Ne… chceš říct, že si vzala… Petra?“ „Jo, Petra.“ „Petra Hrazdila?“ Kývá hlavou, usměje se, zlomyslně, zdá se mi. Trochu se mi z toho všeho zamotá hlava, pozoruje mě a baví se tím. „Když jsem šla kolem Máchů, měla jsem pocit, že jsem za plotem zahlídla jejich starou babičku, je to vůbec možný?“ „Jo, loni jí bylo dvaadevadesát.“ „Takhle hlídkovala za vraty, už když mi bylo sedmnáct. Ta se snad od těch vrat za pětadvacet let ani nehnula.“

22

„Ta přežije všechny. Syna už přežila, nedivil bych se, kdyby i dceru.“ „Počkej, Mácha, co byl na MNV, už umřel?“ „Jsou to tak tři roky. Trefilo ho.“ Stojím už zase na zemi. Po návsi přeběhl pes, jinak se nic nepohnulo. Traktor už zase vrčí, Chozé se vyklání, že zavře dveře kabiny. „Chci se s holkama vidět, s Annou i Olinou,“ křičím na něj nahoru. „Mohli bysme se všichni sejít U Sládků, co říkáš? Jako za starejch časů.“ „Starej Sládek už hospodu nevede,“ křičí Chozé, „pronajal ji nějaký naplavenině z Budějc.“ Zatúruje motor, mávne na pozdrav a rozjíždí se. Vůz se za traktorem houpe a padá z něho na asfalt kukuřice. Dívám se chvíli za ním, napadá mě, že se vůbec nezeptal na Honzu. Bývali nejlepší kamarádi. Sednu do auta a vracím se zpátky směrem na Budějovice. Na kopci nade vsí odbočím na lesní cestu a vystupuju z auta. V dlani tisknu mobilní telefon a kráčím chvilku jen tak nazdařbůh po měkké lesní půdě a dívám se do korun vysokých smrků. Sedám pod strom a dýchám voňavý vzduch. Zavírám oči a říkám si, že bych si ty výlety do minulosti měla dávkovat raději po menších porcích. Na klávesnici mobilu zmáčknu rychlou volbou číslo uložené pod jedničkou. To číslo jedna, to je Frederik.

23

Kóta 370,5

1983

„Co to bylo za kluka?“ zeptal se strejda a díval se, jak se cpu bramborovým gulášem od babičky. „Nějakej vědec, ne? Brejličky na nose, ramena jak sešlapanej rejč…“ „To byl Marek, spolužák z gymplu, strejdo. Je dobrej na matiku, něco mi vysvětloval.“ „Aha. To přijel kvůli tomu autobusem až z Budějc?“ „Co se tak koukáš?“ „Já jen že Zdeněk je sice obyčejnej kluk z vesnice, ale umí řemeslo, včelaří, chodí na ryby…“ „Jenom mě doučuje matiku, nic víc.“ Strejda Venca se pitvorně zašklebil a nechal mě na pokoji. Kaštanové vlasy nad čelem mu už řídly a trochu šedivěly, zato licousy si pěstoval svědomitě jako rakousko­‑uherský císař Franz Josef. Vstal od stolu, přes flanelovou kostkovanou košili a pivní břicho napnuté kšandy, vzal od plotny uhlák a šel pro dřevo. Zaslechla jsem ještě z chodby jeho hlas. „Máš tady Olinu!“ Olina přešlapovala v mrazu na dvoře, nos celý červený, ale dovnitř jít nechtěla. Strejdův černý vlčák Car stál za pletivem kotce, byl ve střehu a sledoval nás dvě, jestli ho vezmeme s sebou na procházku. Pak ale poznal, že dneska z toho nic nebude. Olina byla celá rozrušená a chvátala na mě. „Musíš mít na očích nějaký brejle, Hani, ta džínovina je hrozně tuhá a jehly se lámou a odstřelujou kolem.“ Napadla mě jediná věc. S kabátem ještě rozepnutým jsem vběhla do sednice, kterou jsme měli ve strejdově chalupě s Honzou pro sebe, a vzala jeho motoristické brýle. Ležely hned vedle červené helmy. „To je ono,“ zajásala Olina, „já mám doma brejle na lyže.“ „Ale musíme pohnout, Oli, jestli brácha zjistí, že jsem mu je vzala, tak mě zabije.“ Spěchaly jsme kolem řeky, Vltava byla v únoru podivně šedivá a vypadalo to, jako by v té zimě i pomaleji tekla. Vzaly jsme

27

to pěšinou do kopce. Ovanula mě známá vůně chalupy, kde Olina bydlela s prarodiči a matkou. Zvláštní bylinkový dech místností, měla jsem ho ráda. Olinina máma byla v práci, prodávala v krámku na návsi. V úzké tmavé chodbičce jsme nikoho nepotkaly, a tak jsme rychle zapadly do pokojíku se starým nábytkem a šicím strojem. Olina vytáhla z igelitové tašky složené džíny. Byly zbrusu nové, pánské, větší velikost, dovezené prý přes Rakousko. Švy na nohavicích byly od kolen dolů vypárané. „Přijede si pro ně dneska kolem sedmý večer! Já se snad zblázním…“ třeštila Olina a přisunula mi židli z druhé strany stolku, na kterém stál šicí stroj. Zasedly jsme naproti sobě, Olina si nasadila oranžové plastové lyžařské brýle a já zase Honzovy brýle na motorku. „A to je ten Petr, co jsi s ním tancovala minulou sobotu na zábavě v Sedlici? Ten vysokej, černej…?“ „Jo, to je on,“ zapištěla Olina, „Petr Hrazdil, ten metalák, delší vlnitý vlasy. Dělej, Hani, chyť tu nohavici a budeš to tahat k sobě. Cítíš v prstech, jak je ta látka tvrdá? Ale neboj, mám náhradní jehly, celou krabičku.“ Stroj zoufale vrčel, přitahovala jsem nohavici tuhou jako prkno od jehly směrem k sobě, pak to najednou luplo a jehla byla pryč. Olina zaklela, vyměnila zlomenou jehlu za novou a trápila šicí stroj dál. Šlo to pomalu, ale když jsme měly jednu nohavici zúženou, Olina zářila spokojeností. „Nebude to moc?“ strachovala jsem se. „To je právě ono. Metaláci to nosej úzký, úplně na tělo.“ Pustily jsme se do druhé nohavice a byly jsme tak zabrané do práce, že jsme si ani nevšimly, kdy se ve dveřích objevila Anna. Vyrušil nás až výbuch smíchu, Olina přestala šít a v lyžařských brýlích mi naštvaně zírala přes rameno. Otočila jsem se a uviděla Annu, jak se svíjí smíchy. „Co se tlemíš? Jsi nikdy neviděla někoho šít?“

28

„Kdybyste se viděly,“ kuckala Anna smíchem a utírala si oči. „Radši nechoď blíž, nebo přijdeš k úrazu,“ řekla Olina a znovu spustila šicí stroj. Úlomek jehly za chvíli zacinkal mezi porcelánovými hrnečky na polici a stroj vrčel nějakou dobu naprázdno. Seděly jsme u něho jako dva potápěči. „Večer přijede, holky,“ řekla Olina a usmála se, posunula si lyžařské brýle na čelo a lovila prstem v krabičce další jehlu. „Jak se má Chozé?“ zeptala jsem se Anny. Neviděly jsme se od minulého týdne, co se vrátila ze Žiliny. „Měl vycházku přes noc?“ chtěla vědět Olina. Anna přikývla. „Byli jste na hotelu?“ „Jo.“ „Od tebe se toho člověk dozví,“ zabručela Olina a stáhla si brýle na oči. „Stejně se za pár tejdnů vrátí,“ řekla jsem. „Bude tejden nasluhovat,“ ozvala se Anna, „za těch sedm vos­ trejch, co dostal loni na podzim.“ „Jak zdrhnul z kasáren za tebou?“ usmála se Olina. „To je romantický…“ „Jo, Chozé je fakt romantik,“ ušklíbla se Anna. „Holky, já to dva roky bez Petra nepřežiju.“ „A vy spolu fakt chodíte?“ zeptala jsem se. „Jasně. Od tý taneční zábavy.“ „A bylo něco…?“ „To si piš.“ Podívaly jsme se s Annou na sebe. „Napadlo mě, že až bude Petr na jaře rukovat, mohli bysme udělat oheň tady u nás. To je jedno, že je z jiný vsi, ne?“ „To víš, že jo, Oli,“ řekla jsem a dala jsem si na oči Honzovy brýle, „teď už hlavně šij, ať se s tím nehrabem do noci.“ ................

29

Když táta otevřel dveře našeho pokoje, byli jsme s bráchou ještě zavrtaní v postelích. Jeho hlas mi připadal tak daleko, jako by na návsi znělo z tlampače hlášení národního výboru. „Dokdy se tu budete válet, mládeži? Co takhle vstát a jít něco dělat?“ Otevřela jsem jedno oko, dveře se zavřely. Honza se převalil v posteli na druhý bok. „Slyšeli jste slovo boží, amen,“ zachraptěl rozespale a přehodil si přikrývku přes hlavu. Bylo mi jasné, že u snídaně se zase jako rodina nesejdeme, i když mamka má odpolední a táta celý víkend volno. Táta už bude dávno venku a Honza popadne namazaný chleba a půjde hned do chalupy ke strejdovi. Šourala jsem se chodbičkou do koupelny a myslela na to, jak dopoledne rychle uteče, zato sváteční odpoledne se povleče jako vždycky. Na naši kuchyň zase sedala ta pohřební atmosféra jako lehounký šedivý prach, ráchala jsem si ruce ve dřezu v bublinkaté vodě s jarem, bylo po obědě. Neděle jak vyšitá, z tranzistoráku na kredenci drnčela v líném uspávacím rytmu dechovka, písničky na přání k životnímu jubileu na stanici České Budějovice. Um cacá, um cacá, nedalo se to vydržet. Chvátala jsem s nádobím, abych mohla co nejdřív vypadnout. Mamka seděla u okna už ve svátečním oblečení na mši a koukala přes holé větve jabloní v zahradě na řeku, v očích měla zažranou tu svou letitou únavu. Už od středy jí bylo zase zle. Se svou srdeční nedostatečností by správně vůbec neměla dělat tak těžkou práci. Navíc se jí zhoršovala cukrovka. Doktorka Brejchová dojíždí do ordinace na návsi ve středu. Nepojedu do školy a zajdu k ní, umínila jsem si. Táta seděl u stolu a mlčel, všichni u nás odjakživa mlčeli, všude ticho, jen ta dechovka z rádia. Díval se chvílemi na kredenc, kde byla za sklem zastrčená obálka, kterou přinesl někdy v týdnu z národního výboru. Taky jsem si to psaní přečetla, když šli oba večer spát, protože jinak by se mi nic neřeklo. Bylo mi

30

šestnáct a pro oba jsem byla dítě, kterému se takovéhle věci ještě neříkají. Ten dopis, který podle data v záhlaví přišel na místní národní výbor už v únoru, byla žádost národního podniku Energo­ invest Praha o vstup na katastrální území naší obce za účelem průzkumných a měřičských prací. Takhle přesně to tam stálo. Hned druhý den večer jsem se na to táty zeptala. Nejdřív dělal hloupého. Vždyť si o tom už půl roku povídají všichni ve vsi, mys­líš, že jsem hluchá? To jsem ale nahlas neřekla. „U Temelína má bejt jaderná elektrárna a u Hněvkovic přehrada. A  vodou z  přehradní nádrže se má chladit jadernej ­reaktor.“ Jenom si vzdychl. Byl na národním výboru za lidovce, jako jediný, ostatní funkcionáři byli komunisti. Zeptala jsem se, co bude dělat. Pokrčil rameny. Farář jezdil poslední léta sloužit mši až v jednu odpoledne, byl přespolní, místní fara už byla léta prázdná. Táta už se mě raději ani neptal, jestli půjdu s nimi. Pana faráře bych sice ráda viděla, ale přečkat bohoslužbu bylo pro mě poslední dobou k nevydržení. Dřív jsme si vždycky povídali s tátou a panem farářem po mši, postávali jsme před kostelem, než nasedl do auta a jel do dalšího vesnického kostelíka. Teď už mě jenom nechával pozdravovat se vzkazem, abych příště určitě přišla. Vzpomněla jsem si na jedno nedělní ráno, bylo to před půl rokem, někdy na podzim. Byli jsme v našem pokoji. Brácha mi zrovna říkal, že už ho nikdo neuvidí, jak klečí v kostelní lavici a prosí: Bože všemohoucí, smiluj se nade mnou, když táta najednou otevřel dveře do našeho pokoje. Všechno slyšel. Měla jsem hrozný pocit, že jsem něco provedla, jen tím, že jsem byla u toho. Nevypravila bych ze sebe slovo, ale brácha s tou svou hrdostí a vzdorem odkráčel kolem táty klidně pryč. Měla jsem strach, co táta udělá, ale Honza se nebál. Nebo se taky bál, ale měl kuráž.

31

Táta na tohle nikdy nezapomněl, tím jsem si byla jistá. Pozorovala jsem jeho zasmušilý výraz, když se navlékal do svého odřeného baloňáku, ve kterém jezdil léta autobusem do práce. Mamka si zapnula přes blůzu černý pletený svetřík, navrch tříčtvrteční kabátek a vydali se spolu na náves. Táta se ještě otočil, jako by mi chtěl něco říct, ale pak mu spadl pohled na podlahu, rychle se otočil a oba zmizeli ze dveří. Věděl, že půjdu ke strejdovi Vencovi a že náš Honza už je tam taky. Chvíli jsem ještě seděla u stolu a myslela na mamku. Proč o tom všem nechce mluvit. Proč nikdy o ničem nechce mluvit. Zamkla jsem a stoupla si na špičky, abych dosáhla na parapet okýnka, kam jsme dávali klíč. Sešla jsem úvozem k řece, chalupa strejdy Venci stála po proudu Vltavy asi tři sta metrů od našeho domku. Byla blíž u vody. V zahradě byla ještě prostorná dřevěná kůlna, kde strejda kutil a v létě vytáčel med, psí bouda ohrazená pletivem a v sadu barevně natřené včelíny. Jednu sednici u strejdy jsme měli s Honzou pro sebe. Měli jsme tam magnetofon, na který jsme si společně ušetřili. Honza si pouštěl Pink Floyd a Dire Straits, nahrané kazety měl pečlivě popsané svým úhledným technickým písmem. Od řeky šla v závanech vlhká štiplavá zima, měla jsem svetr a přes něj ještě krátký kabátek, co nosila dřív mamka. Přemýšlela jsem o tom tichu v naší kuchyni, o tom dopise, který táta zase odnese. Byl to už druhý dopis. O tom prvním z loňského roku mi řekl Chozé, jeho táta byl na národním výboru místopředsedou. Byla to vyhláška o stavební uzávěře v naší obci. Chozé říkal, že to přišlo na všechny vsi kolem Temelína. Z jedné z nich pocházel i Petr, co začal chodit s Olinou. Spousta lidí v těch vsích měla svépomocí rozestavěné domky. Stavební uzávěra všechny zaskočila. Nikdo nevěděl, co to má znamenat… Honza klečel u červeného mopedu a hadříkem čistil motor, měl tlustý pletený svetr a kolem krku šátek, světlé vlnité vlasy

32

měl odrostlé, zakrývaly mu uši a krk. Ze sklenice od okurek voněl benzin. „Chceš někam jet, v týhle zimě?“ „Ségra, ty jsi debil.“ Ani nezvedl hlavu. „Přimrznou ti ruce k řídítkám.“ „Připravuju ho na prodej,“ řekl Honza a zálibně si prohlížel vypulírovaný blok motoru a naleštěné červené plechy. „Vždyť není tvůj. Patří strejdovi.“ „Nestarej se, ségra.“ Neměla jsem náladu hádat se s ním o hloupostech. „Četls ten dopis, co přines táta, Honzo?“ „Ne,“ řekl a dál byl otočený zády. Obešla jsem moped na stojanu a dívala se bráchovi do skloněné tváře. „Tobě je to jedno?“ „A co jako?“ „Co? Říká se, že zaplaví půlku vesnice. Kvůli přehradě. Kvůli jaderný elektrárně.“ „Tak kvůli přehradě, nebo elektrárně?“ „Tu přehradu postaví kvůli tý elektrárně, aby měli vodu na chlazení reaktoru…“ Přikyvoval s přehnaně vážným pohledem, takže jsem hned poznala, že si ze mě dělá blázny. Nechala jsem ho být a šla jsem po žlutohnědé loňské trávě ke dveřím verandy, vešla jsem na chodbu, prosmýkla se tiše kolem kuchyně, bylo po poledni a strejda tou­hle dobou spával na kanapi pod oknem a babička byla v kostele. Vklouzla jsem do sednice a zapnula magnetofon, knoflíkem VOLUME jsem otočila, aby to hrálo potichu, a přešla jsem k oknu ke stolku s židlí, kde jsem psala nebo se učila. Výhled jsem měla na zahradu a řeku, na druhém břehu už byla louka a les, vesnice tam končila. Odhrnula jsem kus látky, kterým byl přikrytý psací stroj, a ruka s tím hadrem mi v úžasu zůstala ve vzduchu.

33

Nadechla jsem se a vyběhla bez sebe vzteky na verandu a hnala se po schodech dolů. „Co to má znamenat?“ křikla jsem na Honzu, až se lekl. Plácla jsem ho vší silou do zad. Vstal, a když se otočil, bušila jsem mu pěstmi do břicha. Zaťal svaly vypracované ze školní posilovny. Rád se večer před spaním chlubil bicepsy a vyrýsovaným břichem. Boxovala jsem ho přes svetr, až mě bolely klouby prstů, chytil mě za zápěstí a zkroutil mi pravou ruku za zády. „Co blbneš?“ syknul mi do ucha, kroutila jsem se a kopala ho patou do holení, až do mě strčil, aby se mě zbavil. Padla jsem na dlaně do trávy, a hned jsem se zase otočila k němu, že na něho znovu skočím. Zadýchaní z té pranice jsme pozorovali jeden ­druhého. „Cos to udělal, ty blbče?“ vyrazila jsem ze sebe. „Co ti je, ségra?“ „Zničils mi psací stroj!“ „Uklidni se. Jen jsem ti ho vylepšil.“ „Chci mít ten stroj takovej, jak byl předtím, jasný?!“ „Neblázni, teď máš teprve pořádnou mašinu, s ní budeš konečně spisovatelka. Uvidíš, jak ti teď půjdou ty milostný dopisy pro Zdeňka…“ „Nebuď drzej!“ Otočila jsem se a bezmocně odcházela ze dvorku. Slyšela jsem za sebou Honzův smích a mezi zuby cedila nadávky. Sedla jsem si ke stolku a dívala se na tu hrůzu. Můj krásný béžový stroj Consul, který mi koupil strejda Venca v osmé třídě za vysvědčení, byl oblepený ze všech stran páskou s červenobílou šachovnicí, mezi tím samolepky se značkami aut a motorových olejů, CASTROL, MOGUL, SHELL… Bylo mi do breku, tak jsem přes to všechno zase přehodila oentlovaný kus barevné látky, vypnula jsem magneťák a na Honzu jsem se venku už ani nepodívala. Přešla jsem sad, přelezla plot a vystoupala kousek do svahu k sousední chalupě. Stála výš ve stráni nad řekou, měla ostrý štít a střechu ze zašlých

34

tašek, komín byl trochu nachýlený ke straně a kouřilo se z něj. Zaškrábala jsem na okno, po chvilce se záclona pohnula a Zdeněk na mě zamával. Obcházela jsem chvíli stromy na zahradě a pak si sedla na studnu, kruhový betonový kryt mě studil do zadku, i oprýskaná modrá pumpa byla studená. Zdeněk se objevil ve svátečních vyžehlených montérkách, pod tmavomodrou blůzou měl svetr a na nohou pracovní boty, ne­okopané, které nosil na lepší. Vrátili jsme se po silnici kus do vsi, pak jsme znovu sešli k řece a proti proudu se vedli za ruce ke škole. Dneska jsem pro Zdeňka žádný dopis naklepaný na sněhobílém listu papíru neměla. Sedli jsme si na břehu a hřáli jsme se navzájem v ostrém větru, který klouzal po hladině Vltavy. „Jak je mamince?“ zeptala jsem se. „Dneska nešla ani do kostela,“ řekl Zdeněk. Otočil se ke mně, přejížděla jsem mu prstem po černém obočí, měl tak krásně dlouhé černé řasy, v jeho bílé tváři byly to nejnápadnější, spolu s jasně modrýma očima. Cítila jsem v puse jeho jazyk a na tváři studenou špičku nosu, za víčky jsem měla tmu s bledými nitkami a bílými vločkami, které se hemžily tím víc, čím víc jsem zavírala oči. Malé bledé ruce, konečky prstů s rovně zastřiženými nehty, drsné dlaně, co nešly pořádně vydrhnout od oleje a šmíru, mě hladily pod svetrem. Po hladině řeky plynuly něžné bílé chomáčky jedovaté pěny, kterou vypouštěly do Vltavy papírny někde ve Větřní u Krumlova. Pak mi padl zrak na budovu školy. Jemně jsem se vyprostila ze Zdeňkova objetí. „Prej už škola nedostane peníze na opravu,“ řekla jsem do ticha. „To nemusí nic znamenat,“ pokrčil rameny Zdeněk. „Olina říkala, že Petr chce udělat tam u nich ještě jednu schůzi, aby se lidi sešli a jasně řekli, že jsou proti elektrárně.“ „Oni budou hned u toho, ale my jsme o sedm kilometrů dál. Nám se to vyhne,“ řekl Zdeněk, ale jeho hlas byl najednou slabý.

35

„Ale jestli je to pravda s tou přehradou u Hněvkovic, tak přece stoupne hladina i tady…“ Mlčel. Házeli jsme kamínky do řeky, Zdeněk stál těsně u vody, občas mu šplouchla na špičky bot. Proti šedivě bezbarvému nebi se vyjímala čerň jeho vlasů nad bledým čelem. Zase ten pocit podivné bezbrannosti, čistoty a nasládlého smutku, který jsem z něj měla a který mě odzbrojoval. „Příští sobotu je zábava v Plástovicích, hrajou tam Parkáni,“ nadhodila jsem. Díval se dál na vodu, blůzu od montérek zapnutou až ke krku a zvednutý límec. „Myslela jsem, že bysme mohli jít…“ Vstala jsem a šla k němu, alespoň ho obejmout, voněl solvinou nebo nějakým levným mýdlem, co dostávali v dílně. ................ Počkala jsem, až z čekárny odejde poslední babička, a pak jsem zaklepala na dveře, ze kterých oprýskával zašlý krémově bílý lak. Paní doktorka seděla u stolu a zakládala karty pacientů. K nám do vsi jezdila většinou bez sestřičky, u bílého pláště měla ohrnuté rukávy a její štíhlé paže byly bledé, nehty nalakované výraznou červenou. Blond vlasy, namalovaná, nevypadala na svých dvaačtyřicet. To jsem věděla od mamky. Byly prý stejný ročník. Otočila se ke mně na oprýskané kovové židli s opěradlem. Usmála se a byla v tom únava nebo možná trochu smutek. Ordi­ nace, zřízená z jedné větší místnosti ve státním domě na návsi, potřebovala vymalovat už asi tak před patnácti lety. Kouty začouzené, v rohu naftová kamna, otlučený psací stůl, zažloutlé polstrované lékařské lehátko a jedna prosklená skříň na léky. To bylo vše v té ubohé místnosti s šedomodrým linem, vybledlým a místy prodřeným. A paní doktorka zářila v té bídě, dala si nohu přes nohu, zapálila si cigaretu, dlouze potáhla a se zakloněnou hlavou vyfoukla kouř ke stropu.

36

„Jak jde život, Hanko?“ usmála se. Pokrčila jsem rameny. Koruny jeřábů na návsi pod oknem ohýbal vítr, ťukal do okenních tabulí a hrál na zrezivělé okapové roury. Začala jsem u mamky a její cukrovky a skončila u Zdeňka, a pak jsem nevěděla, jak dál, vítr venku hrál nahlas jako varhany v kostele, střecha drnčela a dole v průjezdu mlátila nezavřená vrata. „Nemusíš se červenat, ne?“ ozvala se a já jsem ještě víc cítila krev ve tvářích, a vtom naštěstí zazvonil telefon. „Doktor Brejchová,“ řekla do aparátu svým sametovým hlasem, který jsem moc ráda poslouchala. Psala objednávky pa­ cien­tů do velkého školního sešitu s odřenými deskami. Zdálo se mi, že všechno dělá tak ladně, úsporně a správně, že už by to líp ani nešlo. Položila sluchátko, zavřela sešit a podívala se na mě. „Kde jsme to skončily? Jo, ten tvůj Zdeněk. Tak tomu se říká fimóza. Kongenitální fimóza. To měl řešit už dávno ten doktor, co tu sloužil přede mnou. Ale to už je teď jedno.“ „Já ho mám moc ráda…“ „To je skvělý,“ usmála se, „latinsky to zní možná závažně, ale rozhodně to není smrtelný.“ Cítila jsem, že na mě mrkla, dívala jsem se spíš do zdi nebo na podlahu. „Podstatně horší je to se Zdeňkovou matkou,“ řekla paní doktorka, „to jsem musela předat specialistům.“ „A je to dědičný, paní doktorko?“ „Teď myslíš to, co má Zdeněk, nebo jeho máma?“ Vyrušilo nás auto, které zahoukalo pod okny. Položila cigaretu na okraj stolu a pomalu přešla k oknu. „Dneska mám odvoz,“ odhrnula zažloutlou záclonu a krátce zamávala. Chvíli se dívala dolů, pak ke mně otočila hlavu a posunkem naznačila, abych se šla podívat. Kolem modrého embéčka chodil nějaký pán v tmavém svetru, měl kratší kaštanové vlasy, kouřil a obcházel auto, kopal do pneumatik a špičkou

37

boty chvíli zkoumal výfuk. Stály jsme vedle sebe za záclonou a dívaly se dolů na náves, cítila jsem její parfém, směs nikotinu a výrazné voňavky. „To je ten, co to s ním teď pletu,“ řekla a podívala se na mě. „Co mu říkáš?“ Ucítila jsem zase teplo ve tvářích a nevěděla jsem, co mám říct. „Ještě něco, Hanko?“ otočila se ke mně. „Nechci vás už zdržovat.“ „On počká,“ mávla rukou směrem k oknu. Soukala jsem to ze sebe a její přátelský pohled mě povzbuzoval. „Já mám tátu moc ráda, ale proč se tolik bojí? Prej nám zaplaví půl vesnice a naše chalupa je kousek od řeky a strejdova úplně na nábřeží.“ Zapálila si ještě jednu cigaretu a poslouchala moje stesky a stížnosti na celý svět. „Já chci něco dělat, ne se bát, jako můj táta…“ „Hano…“ doktorčin hlas zazněl trochu káravě. Podívala jsem se na ni. Sledovala moje rozhořčení se shovívavostí. Chvíli asi hledala správná slova. „Za těch patnáct let, co se tu kodrcám po vsích, mi toho zdejší lidi spoustu navyprávěli. Znám tvýho tátu a vím, co se povídá, jak s jeho rodinou tenkrát v padesátejch letech zatočili. Některý věci bych mu prostě nezazlívala.“ Prohlížela si mě, ten zmatek v mé tváři, trochu jsem se zastyděla. Natáhla ke mně ruku a s úsměvem mi stiskla stehno nad kolenem. „Jsi mlaďounká…“ Vstala, vzala si kabelu a svazek klíčů ze stolu. Scházely jsme spolu po schodech, z chodby šel plesnivý závan a v temném průjezdu se válely papírky a špejle od nanuků. „Mámě řekni, ať přijde příští středu na kontrolu. Určitě!“ ................

38

„Ségra, ty jsi debil,“ řekl Honza, když se mi podíval přes rameno. Seděla jsem u psacího stroje, který mi koupil strejda Venca. Na válci byl natočený čistý list papíru a na něm vyťukaná tři slova. Jinak nic. Ohlédla jsem se po něm. Vrátil se pomalu k válendě v rohu sednice, žuchl na ni a opřel se zády o stěnu. Dívala jsem se zase na bílý papír. Ta tři jména, to jsme byly my, tři grácie, jak nám říkal strejda. ANNA, OLINA, HANA. „A já jsem fakt myslel, že budeš spisovatelka,“ řekl Honza. „Třeba budu…“ „To bys musela konečně něco napsat,“ zasmál se mi za zády. Já jsem dál zírala na nepopsaný list, zdálo se mi, že je tam už všechno o nás třech, ale kromě těch tří slov jsem přitom nenapsala ani čárku. S hlavou v dlaních jsem seděla nad klávesnicí a zkoušela si v duchu vyslovit jméno ANNA. A pokaždé se mi zdálo trochu jiné, někdy měkké a pomněnkové, jindy chladné a zvonivé, viděla jsem Annu před sebou, štíhlou s jejím krátkým sestřihem, trochu větším nosem a muší váhou. Zdála se tak křehká, ale jen na první pohled. Byla z nás nejstarší. Už jí bylo sedmnáct. Z nás tří toho nejmíň namluvila a ve škole měla tu nejdelší přezdívku, jakou jsem kdy slyšela: Svatá Anna chladna zrána. Někdo to kdysi pronesl ve třídě za její nepřítomnosti a všichni se smáli. Všem se to zdálo přiléhavé, ale jen málokdo si dal tu práci, aby ji oslovoval touhle pranostikou. Naproti tomu jméno OLINA se vyslovovalo úplně jinak, však i ona byla jiná. Menší a průbojnější, kaštanové vlasy stažené gumičkou do culíku, k svačině nosila dva tlusté krajíce promazané máslem a hlavně měla skvělou vyřídilku. Ona byla ten nepsaný šéf naší trojky. Do první třídy v naší jednotřídce jsme tehdy ve školním roce 1973/74 nastoupily jen my tři holky. A to ještě díky tomu, že Anna měla jako zářijová rok odklad. „Hani, budeš mi chvíli číst?“ zeptal se Honza. Věděla jsem co. Měl nejraději Jaroslava Haška, celého Švejka už jsme spolu přečetli v sednici u strejdy několikrát. Knížka byla celá roztrhaná,

39

padaly z ní listy, salátové vydání, jak říkal Honza. Patřila sem, do strejdovy chalupy na nábřeží. V naší chalupě byl jiný román. Jan Cimbura od Jindřicha Šimona Baara. Tátova posvátná kniha. Měl ji po svém otci, přivezl si ji ze severu, když děda umřel. Byla zachovalá, zabalená ve voskovaném papíře a nesmělo se na ni sahat neumytýma rukama. Víš, o co všechno se musel starat takovej rychtář na vsi? říkával táta. Dneska rychtáři nejsou, máme předsedu MNV…, ušklíbl se vždycky a my s mamkou věděli, že myslí Máchu. Usadili jsme se s Honzou na válendě jako vždycky naproti sobě a já jsem četla a věděla jsem, že se na mě brácha dívá a hltá mé věty, a čekala jsem na jeho krásné výbuchy smíchu. Bylo mi jasné, že Honza by v partě nikdy nepřiznal, jak má rád, když mu jeho mladší sestra na válendě předčítá z knížek. Sám byl líný číst a čtenářský deník k maturitě na stavební průmyslovce jsem za něho napsala já. „Ségra,“ šťouchl do mě nohou. Někdy jsem vypadla z textu, když jsem při čtení musela myslet na jiné věci. Najednou mi bylo úzko, protože mě napadlo, aniž bych věděla proč, že Honza už asi brzo odejde z domu. Honza v mém hlase asi něco z toho za­slechl a už se nezasmál. Ty jeho hnědé oči mi najednou připadaly vážné nebo smutné. „Honzo, co víš o dědovi a babičce ze severu?“ „Umřeli, když jsme byli malí.“ „Táta ti něco říkal?“ „Fotr se se mnou už dávno nebaví.“ „Já vím, jak to bylo. Vystěhovali je ze statku, v padesátejch letech. I s tátou a oběma tetama, byli tehdy ještě malí. Povídala jsem si o tom se starou paní Procházků.“ „Tak co se ptáš, když to víš?“ „Táta o tom se mnou nikdy nemluvil.“ „To víš, fotr ti bude něco vykládat, abys to potom vykecala ve škole a byl průser.“

40

„Proč říkáš pořád fotr? Je to přece náš táta…“ „Tak jo, ségra.“ Beze slova vstal a odešel. Podivně se mi sevřelo hrdlo a přepadl mě pocit, že už brzy nic nebude takové, jaké je teď. ................ Zadrnčel budík nařízený na čtvrt na čtyři, který jsem tajně přenesla z ložnice rodičů, když mamka usnula. Procitla jsem a hned jsem ho zamáčkla, všechno ze včerejšího večera bylo rázem zpět. Zimomřivě jsem si přitáhla deku k bradě. Ještě chvilinku v teple. Honza v posteli naproti se jen převalil. Mohl spát, jak dlouho chtěl, byla sobota ráno. Měla jsem pocit, že jsem upadla do spánku už jen na okamžik, jenže když jsem otevřela oči, rafička budíku se posunula skoro o půl hodiny. Jako ochrnutá jsem vstala do chladu místnosti a tápala chodbičkou k ložnici rodičů. Opatrně jsem pootevřela dveře. Oba spali, mamka ležela na zádech a obličej měla strnulý. Usnula až po půlnoci. Pohotovost zavolat nechtěla. Stála jsem v koupelně nad umyvadlem, voda mi tekla do dlaní a studenou jsem si ji chrstala na obličej. Oči pálily, řezavý pocit nevyspání. Natáhla jsem si staré odrbané džíny, triko, sepranou mikinu a navrch mámin svetr. Ráno bylo chladné, mrkla jsem na řeku, od vody šla studená pára. Pod přístřeškem na dvorku bylo opřené kolo, vyvedla jsem ho na cestu a šlapala do kopce jako divá, jako kdybych to zpoždění mohla dohnat. Na asfaltce to pak jelo rychleji. Jaro už začalo, ale ve čtyři ráno jsem se třásla zimou a rozrážela studenou mlhu. Nikde nikdo, ani za oknem pošty se ještě nesvítilo. Na návsi jedna lampa a u zatáčky druhá, přeškrtnutý název obce na plechové ceduli. Za vsí už jsem byla trochu zahřátá šlapáním a pak po polní cestě to šlo ztuha, ale to už jsem byla opravdu probuzená. Zdálky jsem slyšela vrčení vývěvy. Pach stájí, jejich nasládlé teplo mi šlo naproti, před otevřenými vraty pomalu koktal

41

motor traktoru, dveře měl otevřené, vyvrácené až dozadu, a za volantem nikdo. Když jsem vešla dovnitř, krávy otočily hlavy jako na povel a některé, co ještě ležely, začaly vstávat, nejprve na zadní a pak se vzepřely na předních nohách a řetězy kolem krků chrastily. Žlaby už byly vyčištěné, i v pravé řadě, kde stály krávy, které měla na starost mamka. V místnůstce s úzkými plechovými skříňkami a jedním rozviklaným stolem se svítilo, byla tam stará paní Procházků. Oblékala si modrou zástěru, pozdravily jsme se ve dveřích. „Mamce zase není dobře,“ řekla jsem na vysvětlenou a ona jenom přikývla. „Skopčák je vzadu?“ křikla jsem ještě za ní, než zmizela s vidlemi v uličce mezi dvěma řadami hnědých a černých strakatých krav. Pocítila jsem sucho v ústech. Vyšla jsem bočním vchodem z kanceláře, jak se vznešeně říkalo té malé šatně s několika židlemi a stolem, na němž byla krabice s kartami krav, zapisoval do nich veterinář nebo zootechnik. Od stropu viselo několik mucholapek oblepených desítkami černých muších tělíček. Šla jsem podél zdi kravína obrostlé šťovíkem, mezi vysokou suchou trávou z loňska už vyrážel zelený plevel. Na konci pod přístřeškem stál valník s rozvalenými postranicemi sepjatými řetězem, vpředu u voje byl naložený hnojem, který padal z šikmého pásu, ale zadek vozu byl ještě prázdný. Vzdychla jsem si, že to zase čeká na mě. A to už se ve světle žárovky, houpající se pod střechou, objevila vousatá rozcuchaná hlava. Skopčák, padesátník s nazrzlými delšími vlasy, jen v upatlaném propoceném tílku, vpředu vybouleném mohutným pupkem, se na mě zašklebil a ukazovákem pravé ruky ťukal na hodinky na svém zápěstí. „Nazdar, Hanino. Ten tvůj ti usnul na podolku, co?“ „Nazdar,“ řekla jsem slabě. „Tak s tím pohnem, jo?“

42

Přikývla jsem a zapřeli jsme se společně do šikmého pásového dopravníku. Po dvou nízkých kolech jsme ho s pažemi napjatými tlačili před sebou nad prázdnou část valníku. Rameno s pásem se trhavě posouvalo a s každým škubnutím padali z výšky na beton potkani, kteří šplhali po jeho konstrukci, po dopadu hbitě mizeli v rozích a škvírách mezi slámou a trsy prorůstající trávy. Skopčák se mohutným levým ramenem dotýkal mého, cítila jsem jeho čpavý pot a funění s odérem cigaret a ranní černé kávy. Dotlačili jsme dopravník nad prázdný zadek valníku a Skopčák nasedl do traktoru. Já se vrátila do stáje pro železné hrábě a shrnovala jsem hnůj z kravských stání do dráhy mezi lopatky oběžného shrnovače. Pak jsme s paní Procházků nasypaly na vozík obilný šrot, já ho tlačila uličkou mezi kravskými hlavami a ona sypala fankou šrot do žlabů. Stračeny ho vytíraly dlouhými hrubými jazyky a měly zaprášené huby. Před vraty už proti nám svítily elektrické oči traktoru, z kabiny, kde seděl Skopčák, se valil cigaretový dým. Pak jsme s paní Procházků vzaly konve, dojačky a kbelíky s horkou vodou a začaly dojit každá na začátku své řady, ona jela na tři dojačky a já jen na dvě, koukala jsem na černé tabulky visící nad kravskými zadky, na mamčiny poznámky křídou. Která kráva se dojí a která je zaprahlá nebo která má zánět. Vstávala jsem od kravských vemen a rovnala si záda, paní Procházků na mě občas něco křikla přes uličku a hřbety stojících krav. Čas od času jsem mrkla na hodinky schované v kapse. Dostávala jsem hlad a žízeň. Kolem osmé ráno jsme si sedli v kanceláři a vytáhli chleby. Skopčák si na stole ukrajoval ze salámu, který namáčel v kelímku s hořčicí, zajídal to patkou chleba a zapíjel sifonem z láhve, měl vousy samý drobek a přitom ladil malý otlučený tranzistorák. „Tak už to prej přišlo na národní výbor?“ pronesl napůl jako otázku do drnčivého vyhrávání z rádia, které postavil na stůl.

43

„Co jako?“ „Dopis z okresu. Ty nic nevíš, Hanino?“ „Ne,“ polkla jsem sousto a podívala se na Skopčáka a na starou paní. „Táta ti nic neřek?“ divil se. „A co vy, Procházková? Máte chalupu taky kousek od vody.“ „Co to má bejt za dopis?“ zeptala se tiše a jakoby z povinnosti. Žvýkala chleba a dívala se před sebe. Zpod šátku nad čelem jí vypadávaly pramínky prošedivělých vlasů, růžová ruka roz­máčená horkou vodou teď držela krajíc chleba promazaný máslem. „Včera večer to ukazoval v hospodě Pepík Štencl. Vždyť tvůj fotr je taky na výboře, ne?“ otočil se ke mně. Dívala jsem se zaprášeným okýnkem na louku pod lesem, vycházející slunce zalévalo stráň světlem, k nám se dostal jen úzký sloup, nasvěcoval vrstvy prachu na parapetu a pod plechovou skříňkou. „Vy jste to čet?“ zeptala se znovu paní Procházků. „Jo. A nebylo to příjemný čtení, Procházková, to vám řeknu. Zábor půdy v katastru obce kvůli vodnímu dílu Hněvkovice, tam psali. Skoro osmnáct hektarů tady přijde pod vodu.“ Díval se po nás, co my na to. „Ještě se neví, kde bude hladina,“ řekla jsem, „nikdo zatím nic neví.“ Vzpomněla jsem si na tátu, tak tohle byl už třetí dopis. Skopčák se ládoval salámem a ze stáje cinkaly řetízky a bylo slyšet, jak stovka krav přešlapuje a žere krmení ze žlabů. „Vám to může bejt jedno, Skopale,“ řekla paní Procházků, „vy jste naplavenina, sbalíte se a půjdete zase někam jinam, kde vám dají byt a práci. Ale my tu máme chalupy, zahrady, záhumenky…“ „Já jsem sice naplavenina, jak říkáte, ale vypadá to, že já tu zůstanu a balit se budete vy. K naší bytovce voda nestoupne, jsme vysoko.“

44

Neřekla už nic, jen mlčky polykala svačinu. „Jak říká Hanina, zatím nevíme, kam až stoupne hladina. Ale jasný je, že chalupy nejblíž vodě to mají spočítaný. To jste vy, Procházková, stejně jako vy,“ ukázal Skopčák na mě, „vůbec nemluvě o vašem Vencovi, ten je přímo u řeky. Konopků chalupa je vejš, ta tomu asi unikne.“ Seděly jsme obě zaraženě vedle Skopala, který žvanil a žvanil a žvýkal přitom salám. „Vy tady vzdycháte, Procházková, ale myslíte si, že jenom vy to máte těžký? Já mám ženu v invalidním důchodu a taky mi nikdo nedá nic zadarmo…“ Jenom jsme se po sobě podívaly. Manželčin invalidní důchod, Skopčákovo oblíbené téma. Raději jsme se zvedly, obě najednou jako na povel, a vypadly z té malé místnůstky naplněné jeho zvučným hlasem. Čekalo nás podestýlání, pod přístřeškem zbylo ještě pár balíků slámy, nanosily jsme je do uličky ke stáním krav. Paní Procházků vyndala starý obroušený kuchyňský nůž a řezala lýkové provázky. „Skopale, je potřeba navézt balíky ze sklaďáku,“ zavolala na Skopčáka, který přepřahal za traktor valník plný hnoje. „Hanino, půjdeš se mnou na slámu?“ napřímil se od závěsu traktoru, mrkal na mě a tu svou fousatou tlamajznu měl od ucha k uchu. „Něco ti tam ukážu!“ „Dej si studenou sprchu,“ křikla jsem směrem k němu a daly jsme se do stlaní, každá pod svou řadou krav. Měla to zase dřív než já a s vidlemi v ruce se mi pustila naproti na mé straně stáje. „Děkuju,“ řekla jsem, když jsme se setkaly a krávy si lehaly do zlaté načechrané slámy, aby mohly v klidu přežvykovat. „Ale, co mi budeš děkovat za těch pár náručí slámy,“ řekla, „pozdravuj mamku a už jdi, já to tu dodělám.“ „Tak děkuju.“ „Ty, Hani,“ přistoupila ke mně blíž, „nechtěla jsem před Skopalem, víš, jakej je…“

45

„Co se děje?“ „Prej byla večer u Konopků sanitka. Neříkal Zdeněk nic?“ „Nic nevím, včera jsme se neviděli.“ Plná obav jsem sedla na kolo a na návsi jsem se nedala dolů k řece, ale pokračovala jsem po silnici na konec vesnice. Po pravé straně jsem už viděla ke strejdovi do sadu a střechu jeho chalupy, ale zastavila jsem dřív, u chalupy ve svahu. Opřela jsem kolo o vrátka, obešla dům a zaťukala zezadu na okno. Počkala jsem na zahradě u plotu. Zdeněk se objevil v zadním vchodu ve svých svátečních montérkách, usmál se a mně se hned udělalo líp, tíha z břišní krajiny vyprchávala. Užívala jsem si ten pohled, jak se ke mně loudá trávou, a když byl u plotu, dala jsem mu ruce kolem krku a schovala se do jeho tváře, do jeho krásných řas a obočí. Políbila jsem ho na rty a pak jsme se dotýkali čely a já jsem cítila, jak do mě proudí jeho mírná energie, a uklidňoval mě pomalý rytmus jeho dechu. „Mamka je zase v nemocnici?“ Přikývl a otočil se ke stavení. Tatínek vyšel ze dveří, pozdravila jsem. Nesl v ruce kbelík a mířil k pumpě. „Pojď ven,“ řekl Zdeněk tiše, „musím odsud, aspoň na chvíli.“ Vyšli jsme za humna a dali se k lesu, vítr byl ještě docela studený. Otočila jsem se a na okamžik zůstala stát, ves ležela pod námi a voda v řece jako by se taky zastavila. Zdeněk mě jemně zatáhl za ruku a pokračovali jsme do kopce po stráni k zelené hradbě smrků. „Odvezli ji zase na nervový?“ „Nejdřív asi na úrazovku.“ „A co bylo?“ „Pochroumala si ruku.“ „Jako schválně?“ Zastavili jsme se. Díval se do trávy. „Strčila si ruku do takovýho hadrovýho sáčku, co v něm máme sušený jabka, a kladivem si polámala prsty a ruku.“

46

Jenom jsem naprázdno polkla a opřela se čelem o Zdeňkovu hruď. Hladil mě pomalu po vlasech. „Na tom sáčku byly fleky od krve. Když odjela sanitka, táta ten zkrvavenej kus hadru vyhodil na hnůj.“ „Nemysli na to, Zdeňku. Ošetřili ji a dostala zase něco na uklidnění.“ „Pojedem za ní. Zejtra.“ Po chvíli jsme došli k lesu. Sedli jsme si pod první smrk. „Pořád tam je,“ řekl Zdeněk. „Kdo?“ „Ten hadr. Pořád tam leží, na hromadě hnoje.“ Dole pod strání vykukovala střecha Konopků chalupy a pod ní bylo vidět kousek domku strejdy Venci. Za ním šedivý pruh řeky. Mikina mi byla cítit kravami. „Mám k vám večer přijít na televizi?“ Zdeněk se upřeně díval dolů na své pevné pracovní boty. „Nebo jděte se strejdou Vencou na ryby. Nebo vezmem Cara na dlouhej špacír kolem řeky, chceš?“ Nad námi běhaly potrhané mraky, vítr je honil po nebi. Chňapala jsem ve vzduchu po prvních vůních jara. Bylo devět ráno, měla jsem hlad a bolely mě ruce a nohy po ranní směně. Scházeli jsme zase dolů ke vsi, myslela jsem na to, že musím doma uvařit oběd, protože mamka leží. Měla v očích ten omluvný výraz, jako by jí někdo vyčítal, že jí zase není dobře. Chvíli jsem si k ní přisedla na okraj postele. „Mamko, můžu si půjčit tu krabici? Slíbilas mi to.“ Usmála se a pak přikývla. Odběhla jsem do obýváku a otevřela sekretář. Velká krabice od bonboniéry byla úplně dole, zarovnaná jinými věcmi. Vytáhla jsem ji a nakoukla do ložnice. „Vezmu si ji ke strejdovi.“ „Co s tím budeš dělat?“ zakroutila hlavou mamka. „Chtěla bych sepsat historii naší a strejdovy chalupy. Jsou tam přece věci po dědovi i po prababičce.“

47

„Je tam toho spousta, ještě z dob, kdy se děda plavil po Vltavě,“ řekla mamka. „U Venci v chalupě, v sednici, kterou teď máte s Honzou, přespávali voraři.“ Zavřela jsem dveře a nechala mamku odpočívat. Odnesla jsem si krabici do svého pokoje a myslela na ni po celou dobu, co jsem v kuchyni připravovala oběd. Přece nemůžou zbourat chalupy, co tu stojí už dvě stě let. ................ Vytratila jsem se večer z chalupy, táta za mnou něco zakřičel, ale to už jsem byla mimo dosah jeho hlasu, mimo jeho vliv. Mamce to na zahrádce jarně kvetlo, vítr byl plný vůní. Přešla jsem zešeřelou náves a zabušila na nízké okno se záclonkou. Olina vystrčila hlavu. Za okamžik stála na prahu, svetr, džíny, vlasy vzadu do culíku a přes rameno na traku měla chlebník v barvě khaki. Za ní její malá sestřička. „Řeklas doma, že máš ve škole pochoďák nebo co?“ „Máma to ví, že Petr dává dneska suda,“ ohradila se Olina. „A cos řekla ty?“ „Radši nic. Hlavně jsem neříkala, že budem u bytovky. Táta je na to alergickej.“ Jak jsme stoupaly do vršku a blížily se k bytovce, cítily jsme ve vzduchu kouř. Na paloučku vedle třípatrového bytového domu jsme pak uviděly oheň a na čtyřech kládách položených do čtverce kolem ohniště sedělo asi patnáct lidí. Než jsme se se všemi pozdravily, přivítal nás pan Sládek. Stál u naraženého sudu a pod pípou na tácu měl řádku roztočených piv. „Dneska jste neotevřel hospodu?“ „Tohle je lepší rito,“ zašklebil se hostinský a Petr už nás přicházel uvítat. Dali si s Olinou pusu, Petr si prohrábl tmavé kudrnaté vlasy, které mu padaly na ramena a vpředu až do očí. „Pěstuješ si to, než ti oholí hlavu na ježka?“ zeptala jsem se.

48

„Na to zrovna teď nechci myslet,“ odpověděl trochu posmutněle. Zdeněk mi držel místo, usedla jsem na kládu, objal mě kolem ramen, aby mě zahřál. Z jeho modré blůzy šel pach dílny. Šmír a olej a nějaké šrouby, tak nějak jsem si ho představila, jak stojí v montážní jámě pod nějakým traktorem. Na oslavu přišel rovnou z práce. Náš Honza a strejda Venca seděli naproti. Vedle Honzy Anna. Její štíhlé tělo a tenké paže vypadaly ještě drobnější vedle Honzových ramen, vypracovaných činkami ze školní tělocvičny. Nade všechny ale vyčníval Skopčák, jeho impozantní postava, rozcuchaná hlava, neholené tváře a divoké oči. Po jednom boku měl otřískanou kytaru a po druhém Aranu, dlouhá pestrobarevná sukně jí splývala až na zem, u nohou měla opřené dvě berle. Černé vlasy se stříbrnými nitkami šedin měla rozpuštěné, ústa s výraznou růží pevně sevřená. Další chlapi ze vsi, Chozého táta, kolem pobíhala Olinina malá sestra, zdálo se, že už nikdo nechybí. „To je poprvý, co má u nás ve vsi přespolák rozlučku s civilem,“ řekl strejda. „Ne, Petřík není cizí, je můj,“ bránila ho Olina a pověsila se mu kolem krku. Buřty a pecny chleba zajistila Olina od maminky z krámu. Pan Sládek ohlásil první dotočená piva, chlapi se zvedali jeden po druhém, Petr nesl v každé ruce tři půllitry a obcházel s nimi pozvané. „Olomouc, to ještě není tak daleko,“ řekl Chozého táta, když si s Petrem přiťukli, „horší je Žilina nebo Kežmarok.“ Podívala jsem se na Skopčáka, jak se zašklebil. „Chozému se v tý pakárně nakonec docela zalíbilo, co? Prej si to o tejden prodlouží?“ Povídalo se, že táta se Chozému snažil vyběhat modrou knížku skrze známosti na vojenské správě, a věděla jsem, že to Skopčák nenechá bez poznámky.

49

„Nemel hlouposti,“ obořil se na něho Chozého táta, „nakonec dva kriplové v jedný vesnici, to snad stačí,“ řekl a podíval se na Zdeňka a našeho Honzu. Zdeněk po něm hodil větvičku jako malý oštěp. Odrazila se mu od pupku. „Hele, Zdeňku, v tvým případě bych tomu zrovna věřil, že tě vojenský panáčci vyřadili,“ zahalekal Skopčák, „a že tám­ hle Honza je po mámě chabrus na srdce, to se taky nedá nic ­dělat…“ „Hele, Skopčáku, změň téma,“ řekl Honza. Setmělo se a jiskry z velkých polen prskaly a uhlíky uhasínaly v trávě kolem. Navlékla jsem si svetr, Zdeněk se zvedl a šel si nechat natočit nové pivo. Honza se s půllitrem zastavil nade mnou. „Ví táta, že jsi tady?“ „Ne.“ Táborák ohraničil tmu, nebylo vidět dál než za kmeny nejbližších lip vedle bytovky. Chlapi tipovali, jestli se vytočí celý sud a kdy to asi bude. Sesedly jsme se vedle sebe, Anna, Olina a já. „Vlakem pojedu do Olomouce asi celej den,“ uvažovala nahlas Olina. Byla trochu naměkko, oči zamlžené, svírala oběma dlaněmi půllitr. „To si počkáš,“ ozval se někdo z chlapů z dílny, „první vycházku dostane až po přijímači, když nebude mít žádnej průser.“ „Holky, pojedete tam se mnou?“ zaprosila Olina. „Anno, co říkáš?“ „To určitě, budu ti tam dělat křena, ne?“ Skopčák vzal do ruky kytaru a hrábl do strun. Měl chraplavý hlas a zachrčel první odrhovačku, ostatní se postupně přidávali. Zpívali jsme staré trampské písničky a Olina se rozbrečela. Petr už byl dost pod parou, ale vzal ji pod paží a zmizeli ve tmě. Za chvíli odešel Chozého táta, a protože tam nebyl ani Mácha,

50

z kterého měl Skopčák taky vítr, tak bylo jen otázkou času, než přitvrdí. Jenže trampských šlágrů měl v zásobě ještě dost, tak musel někdo zakřičet: Zahraj Johnnyho Američana. Myslím, že to byl strejda Venca. Jenže Skopčák se dál dojímal nad plápolajícím táborovým ohněm v trampské osadě a hulákal, že už z rodného ranče vidí jen komín a stáj. „Skopčáku, dělej, hraj. Byl jsi Johnny Američan, a to něco znamená…“ Mezi kmeny ve tmě stálo několik stínů, Petr s Olinou se ještě nevrátili, občas se někdo vytratil ulevit si za křoví. Skopčák si dal malou pomlku a pak spustil píseň na přání. Jeho prsty už si občas pletly akordy, ale oči mu svítily o to víc. Arana se­ děla zabalená do potrhané kostkované deky jako indiánská stařena. Byl jsi Johnny Američan, a to něco znamená… Skopčák spustil a já pořád po očku pozorovala jeden stín, který se nehýbal. Za sudem s pípou a panem Sládkem. Snad to byl jen strom, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že nás někdo sleduje. Byl jsi Johnny na Měsíci, všichni jsme tě viděli, teď vám můžou komunisti jenom čuchat k prdeli. Skopčák hulákal svůj oblíbený song a po téhle sloce jsem zaslechla smích, takový jadrný, upřímný a… povědomý. Stín najednou zmizel. Položila jsem půllitr na zem, zvedla se z klády, která mě už tlačila do zadku. Vyšla jsem do tmy a v mizejícím světle plamenů jsem zahlídla ve tmě už jenom záda. Světlou

51

košili a vestu, přesně takovou, jakou nosil táta. Postava se rychle vzdalovala, ale podle chůze jsem ho poznala. Bylo mi jasné, že zítra budu muset doma přiznat barvu. ................ „Nešmakuje ti to? Hrabeš se v tom jak chudá holka ve vzpomínkách,“ řekl strejda, když mě viděl, jak líně jezdím vidličkou v talíři se semlbábou. Strejda si po babiččině večeři nasladko šel ukrojit ještě chleba a přinesl si k němu vepřové zavařené v plechovce. Babička se zavřela v ložnici u šicího stroje. Mrkla jsem na nástěnné hodiny nad dřezem. Za pět minut šest. Vyšla jsem na zahradu za strejdovu chalupu, jen tak v kostkované košili po Honzovi. Už bylo teplo i navečer. Z trávy šla vláha, kmeny stromů byly trochu lesklé. Chvíli jsem hledala. Zdeněk byl schovaný za nejstarší jabloní, kterou jsem pažemi sotva objala. Jeho jsem objala hravě. Navlečený do nažehlených tmavo­modrých montérek. Schovala jsem obličej do odřeného límce jeho flanelové košile, voněla mýdlem na praní. Jemně jsem ho kousla do krku. „Vyzkouším tě ze stromů,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Už zase…?“ „Budu se ti dívat do očí tak dlouho, až to nevydržíš,“ řekla jsem a čekala, kdy se v jeho pohledu rozpustí ten smutek a kdy se tam zajiskří. Věděla jsem, že ho nikdo nezná tak jako já. Na okamžik jsem si vzpomněla, co jednou řekl můj táta. Jednou bude bláznivej, jako jeho máma. Zastudilo to. Zaznělo to tehdy tak zle. Proč to táta řekl? Když blázni, tak blázni, řekla jsem si v duchu a rozběhla se po zahradě. „Poručík Dub,“ vykřikla jsem. Zdeněk udělal úkrok a plácl do kmenu jabloně, za kterou se schovával. Už se nedivil, že se jabloň může jmenovat Dub. „Kadet Biegler!“

52

Zdeněk se rozběhl po zahradě a v běhu zachytil rukou útlý pokřivený kmen hrušně a otočil se kolem ní. Podíval se na mě a čekal na další jméno. „Nadporučík Lukáš!“ Nejkrásnější strom v celé strejdově zahradě. Štíhlý a rovný kmen, hladká kůra, pravidelná koruna. Loni byla celá obsypaná švestkami. „Baloun,“ zavelela jsem. Zdeněk přiskočil k nízké jabloni s rozvaleným tlustým kmenem. Nejsladší jabka z celé vsi. „Paní Müllerová!“ To byl postarší sehnutý strom, který rodil nakyslá jablíčka s kožovitou slupkou. Strejda jí jednu sklánějící se větev podepřel tyčí s vidlicí na konci. Ve větru se celá třásla, jako babka o holi. „Katy!“ Zdeněk se rozběhl a pak se zastavil. Rozhlížel se po stromech v zahradě a bezradně rozpažil. „No tak. Paní Katy!“ „Nevím. Jaká Katy?“ „Přece manželka obchodníka s chmelem Wendlera. Ta panička, co přijela za nadporučíkem Lukášem a nakvartýrovala se k němu do bytu.“ Zdeněk nevěděl. „Já vím, to je těžkej úkol. Asi nejtěžší…“ Vzala jsem ho za ruku a vedla k vysoké mladé třešni. Hladila jsem hladký kmínek a vzhlížela k její kypré koruně. „Vzpomeň si, jak vypadá na jaře. Celá růžová. Elegantní a krásná.“ „Je to pěkný, mít pojmenovaný stromy,“ řekl Zdeněk, zadýchaný z toho pobíhání po zahradě. „To jsem vymyslela, když jsem poprvé četla Švejka, bylo mi asi dvanáct. Strejda vždycky chtěl, abych mu předčítala nahlas. Pak jsem ho znovu celého přečetla našemu Honzovi, to bylo během předloňskejch prázdnin. A od tý doby mu ho čtu pořád ­dokola.“

53

„Já nemám Švejka rád.“ „Já vím. Můj táta taky ne. Zlobil se tenkrát na strejdu, že mi tu knížku dal.“ Šli jsme k řece, strejdova pramice byla ještě vytažená na břehu a zasypaná loňským listím z olší a osik. Došli jsme po proudu až na Skálu, na místo, kam chodili strejda se Zdeňkem chytat štiky. „Jsi rád, žes nemusel na vojnu, co?“ Díval se jinam, vzpomněla jsem si na Chozého, co vyprávěl, když spolu byli u odvodové komise. Dva kluci z jedné vsi, stejný ročník, Chozé pětaosmdesát kilo a Zdeněk šedesát. Sedli jsme si na pařez a chvíli jsme se líbali. Ale bylo to tam nepohodlné, vstala jsem a čekala, co bude dál. Jenže Zdeněk zůstal sedět a díval se na vodu pod námi. Touhu ve mně chladil ostrý vítr a jeho mlčení. V očích mu začala uhasínat světýlka, až se v nich ustálil ten jeho nehybný smutek. Rozmrzele jsem se otočila a dala se pěšinou zpátky ke vsi. Po chvíli mě dohonil. Ale myšlenkami jsem už byla jinde. „Zdeňku? Jak to tady asi bude vypadat, jestli postaví tu přehradu…“ „Chlapi v dílně říkali, že voda bude někde mezi chalupou tvýho strejdy a naší.“ Přemýšlela jsem, jak nás může rozdělit jedna vymyšlená čára. Někde na úřadě ji někdo narýsuje do mapy. „Všechno může bejt úplně jinak,“ řekla jsem. Zdeněk mlčel. ................ Stály jsme před budovou gymnázia ještě dlouho poté, co se spolu­žáci rozešli do všech stran. Nevěřila jsem tomu, co mi Milada řekla. Nechávala si to na odpoledne, až vypadneme ze školních lavic, a pak přede mnou stála jak hromádka neštěstí. „Na vsi to asi chodí jinak,“ řekla a dívala se do země.

54

„Hloupost,“ odpověděla jsem a její oči se na mě upřely s neurčitou nadějí. „Z tvýho vyprávění si představuju, jaký to tam musí bejt divoký… Někdy mě tam vezmeš, jo?“ „K nám? No jasně,“ musela jsem se zasmát. Věděla jsem, že ke mně vzhlíží, i když byla o něco starší a šestnáct jí bude už v létě. Jenže byla pořád nepolíbená, zatímco já už jsem s klukem něco měla. Teď měla v očích slzy. Rodiče jí zakázali jít do kina se spolužákem, který se jí líbil. Prokádrovali ho, co otec a co dělá matka, a nakonec jí řekli, že má na chození s klukama času dost. „Nezašla bys třeba k nám?“ zaprosila Milada. „Až jindy, dneska tu mám sraz s tátou.“ Budějovice byly šedivé a plné prachu. Zboku bylo do fabriky vidět přímo z chodníku. Když jsem si stoupla těsně k otlučené omítce, viděla jsem přes špinavé sklo řady strojů a v uličkách mezi nimi se mihnul táta. V modré pracovní blůze zamaštěné od oleje zmizel za plechovými dveřmi. Věděla jsem, že tam mají šatny a malou svačinovou místnost. Obešla jsem blok a dostala se k hlavní bráně. Když vyšel ven, vždycky voněl solvinou a mýd­lem, jako Zdeněk. Vlasy měl ještě vlhké a sčesané dozadu, na sobě obnošený baloňák a v ruce starou koženou aktovku, kde nosil svačiny od mamky. Po ranní směně měl červené oči i tvář, kterou si na umývárně předtím drhnul mýdlem. Vždycky když jsem na něj čekala před fabrikou, připadal mi trochu jiný než doma. Byl pozornější, víc naslouchal a ptal se, když jsme šli vedle sebe. Ale vyzvedávala jsem ho takhle po škole jen zřídka. Když mu zrovna vyšly směny a když jsme měli spolu něco zařídit nebo koupit. „Chceš do mlíčňáku?“ zeptal se na rohu budějovického náměstí. Musela jsem se zasmát. Táta jako by se zastavil v čase. Pořád ve mně viděl tu malou holku, kterou bral na vanilkový pudink s čokoládovou polevou v bílém kelímku do mléčného

55

baru, kde byli po stěnách vymalovaní Křemílek s Vochomůrkou. Napadlo mě, jak by asi vyváděl, kdyby o mně věděl všechno, a v tu chvíli mě polilo horko. Zatáhla jsem ho raději rovnou do prodejny s botami. Pak táta vytáhl z brašny recepty od doktorky Brejchové a šli jsme do lékárny. Vraceli jsme se autobusem. Táta seděl u okna, zelená krabice s mými novými botami se houpala v síťce nad našimi hlavami. Každý jsme měli jednu tašku na klíně. V kapse tátova baloňáku byly léky pro mamku. Těšila jsem se, že jí předvedu béžové botky na jaro, které mi táta v Budějovicích koupil. „Jednou jsi mi takhle ukazoval z autobusu pole, co měl děda ze severu.“ „Jsou tady po levý straně a další kus ještě támhle pod lesem.“ „A tady vpravo?“ „To už nejsou družstevní pole. Tady je státní statek.“ „A kdy se odstěhovali děda s babičkou?“ „V třiapadesátým. Všichni jsme tehdy museli jít, i teta Božka s Anežkou — tý byly tehdy tři roky.“ „A tys tam byl jak dlouho, na severu?“ „Asi tři roky. Děda chtěl, abych se sem vrátil. Aspoň někam do tohohle okresu. Oni s babičkou nesměli.“ „A proč chtěli, abys žil tady?“ „Aby aspoň někdo z rodiny byl blízko těch našich polí. Děda tehdy ještě věřil, že se to otočí a dostane hospodářství zpátky.“ „A ty?“ „Tehdy jsem tátovi věřil.“ „A dneska?“ Neřekl nic a díval se z okna na ta pole u silnice. Nikdy jsme se nedostali dál, on mlčel a já se bála dál vyptávat. Po zbytek cesty k nám do vsi už nepromluvil. ................

56

Když jsem ráno vstávala, brácha už v pokoji nebyl, mžourala jsem na zmuchlanou přikrývku na jeho posteli a slehlý polštář. Na zdi barevné obrázky motorek, aut, pilotů F1 a boxerů, přichycené napínáčky. Pověsil si tam nedávno i nějaké holky, ale ty mu táta ze stěny strhal, i když byly oblečené. Věděla jsem, že nemohl dospat, mluvil o téhle sobotě už dva týdny. Něco jsem na sebe hodila, v kuchyni jsem snědla rohlík s máslem, čaj v konvičce byl ještě teplý. Mamka byla na ranní směně, táta někde venku, kuchyně byla prázdná a tichá. Pozorovala jsem z okna řeku, husy od sousedů se procházely před nízkým plaňkovým plůtkem naší zahrady. Otevřeným oknem šla dovnitř vůně řeky a čerstvě pokosené trávy. Po hladině plul velký chomáč bílé pěny, nejdřív musel minout školu, než ho proud přinesl před naši chalupu a hnal ho dál k jezu, kde se roztříštil. Ale to už jsem si jen představovala, jak voda ve Vltavě plyne dál ke strejdovu domku a pak za ves ke Skále. Ze sobotního zasnění mě vytrhl řev motoru. Rychle jsem vyběhla a na zápraží jsem bosýma nohama vklouzla do pantoflí, které nosila mamka, když šla krmit slepice. Hluk motoru vystoupal do vysokých otáček a pak najednou ustal. V srpnovém ranním vzduchu byl cítit kouř z výfuku, spálený benzin. A v tom všem smradu a kouři velká červená motorka a na ní seděl Honza. Helmu položenou na nádrži, džíny ohrnuté do půli lýtek, tenisky obuté naboso a bílé tričko se šmouhami od šmíru. Jemné blonďaté vlasy mu poletovaly kolem uší v ­čerstvém vánku od řeky. Na tváři ten svůj úsměv, ze kterého byly paf všechny holky ze vsi a širokého okolí. „Ségra, nepřeraz se,“ smál se Honza, když viděl, jak k němu klopýtám přes dvorek. „Svezu tě, ale ne v těchhle pantoflích posranejch od slepic!“ A pak jsem viděla, jak mu úsměv najednou zmrzl na rtech. Došla jsem k němu, chytla se lesklých řídítek a teprve v tu chvíli jsem zahlédla tátu, jak vychází ze stínu naší chalupy. Měl propocenou košili a v ruce brousek na kosu.

57

„Byli jsme pro ni s Vencou ráno až u Vodňan,“ Honza si odkašlal a plácl dlaní do plechové nádrže. Táta k nám pomalu došel, pusu měl jak skobu a přísné oči. „A vydělal sis na ni?“ promluvil. „Já ty prachy Vencovi vrátím, neboj se,“ opáčil Honza s bojovností v hlase. Bezděky jsem se pustila motorky a ustoupila o krok. „Prachy, jo? Říká se snad peníze. A ty se vydělávají těžce, chlapečku.“ „Já vím…“ „Nevíš nic.“ „No tak nevím nic,“ zašeptal si Honza spíš pro sebe a obrátil oči do nebe. Táta si ho měřil tím svým tvrdým pohledem. Cítila jsem zase trochu slabost kolem žaludku a nemohla jsem se pohnout z místa. „Takže teď už tě doma nikdo neuvidí, co?“ pronesl táta a bez pohnutí v tváři si prohlížel motorku. „Na něco se tě ptám,“ ozval se znovu. „Co jako…“ „Co bys taky doma dělal, že jo? Práci jsi zrovna nevymyslel, tak budeš drandit na motorce a flákat se.“ „Já doma náhodou dělám.“ „Ty vůbec nevíš, co to je opravdu dělat. Já jsem v sedmnácti se svým tátou už dávno dřel na poli!“ „Hm, a k čemu vám to bylo?“ Pleskly dvě rychlé facky. Jedna dlaní, druhá vzápětí hřbetem ruky. Hrozně jsem se lekla, tátova ruka byla tak hbitá, že jsem už viděla jen Honzu, jak si drží levou tvář. Táta odcházel, v levé ruce pořád držel ten namočený brousek. Honza po mně bleskl očima, připadala jsem si najednou trapně. Pak jsem se lekla znovu, když nastartoval motorku a zatúroval motor. Nasadil si helmu. „Jedu k Vencovi. Chceš svézt?“

58

Ohlédla jsem se, táta zmizel za domem. „Tak si tu buď,“ křikl Honza a motor opět zarámusil. „Počkej!“ Skočila jsem na sedadlo za něj, motorka se v tom okamžiku rozjela a já honem nevěděla, kam dát nohy, chvíli mi jen tak povlávaly po stranách, pantofle spadly a zůstaly ležet někde za námi, když Honza vystřelil otevřenými vrátky na pěšinu za plotem a odtud do kopce na náves, tam jsme byli v mžiku. Našla jsem ploskami bosých nohou stupačky a musela jsem se Honzy chytit oběma rukama, objala jsem ho nad pasem, abych se nepřevrátila dozadu. Rozpálil to po návsi, kamínky odletovaly od pneumatik a za pár vteřin jsme byli na konci vsi. V žaludku jsem cítila tu rychlost a doznívající vyděšení z hádky na dvorku. Než jsme dojeli ten kousek přes ves, hlavou mi prolétla dávná vzpomínka. Všichni čtyři, celá naše rodina. Honza se zrovna vrací ze školy, jde od autobusu s rýsovacím prknem pod paží a taškou přes rameno. Má rozepnutou bundu a jeho blond vlasy mu pročesává větřík. Mamka se na něj zálibně dívá ze zahrádky a táta se podívá na ni a pak s podivným výrazem ve tváři rychle zmizí za chalupou. A všechny tři pozoruju já, pouhých pár vteřin trvala ta scéna, a přece se mi často vrací a je v ní o nás všechno… Honza stočil motorku doprava a po prašné cestě jsme sjeli kolem Konopků chalupy dolů k řece. Tam Honza skoro smykem zatočil doleva a podle řeky jsme vjeli plnou rychlostí na dvůr ke strejdovi Vencovi. Car se rozštěkal, Honza zastavil na fleku a já se ho ještě chvíli držela, než jsem slezla na zem. Stála jsem naboso v trávě a třásla se mi kolena. Strejda se objevil zpoza kůlny, kde měl králíkárny, které měly na dvířkách místo pletiva svislé barevné dráty. Jehlice na pletení, které nosil z práce. Kostkovanou košili s krátkými rukávy měl rozepnutou až dolů a valil k nám svůj pupek, který si pěstoval pravidelným večerním vysedáváním v hospodě. „Tak ses doma pochlubil?“ zahalekal.

59

„Jo, pochlubil,“ řekl Honza tiše a podíval se na mě. Raději jsem šla dovnitř za babičkou. Honza se objevil, když už jsem seděla v naší sednici u psacího stroje. Krabice od bonboniéry ležela vedle. Na čistém papíru ve stroji byly naťukané dva kraťoučké odstavečky. Každý měl svůj nadpis. První MÁMA a druhý TÁTA. Ohlédla jsem se, Honza odhodil červenou helmu na válendu, přišel ke mně, natáhl se mi přes rameno a naráz vytrhl papír z válce stroje. „Copak jsi dneska sepsala?“ „Nejsi nějakej drzej?“ „Máma je voda. Tichá klidná hladina. Pomalu tekoucí mírný proud Vltavy. No to je pěkný, ségra,“ zasmál se a recitoval dál. „Táta je země, hnědá těžká hlína, nehybná svou vahou, syrová a trpce vonící. Kamenité pole, široký lán u lesa. No výborně, píšeš už jak Jindřich Šimon Baar, to bude mít táta radost.“ Znělo to posměšně. Ani jsem se nehnula, zády k němu jsem koukala z okna na řeku. Zvedl se a odešel, dřív než jsem se ho stačila zeptat na to, co jsem objevila v krabici. Popsaný list papíru nechal ležet na válendě. ................ Čekala jsem na holky za ohybem řeky, odkud už ves nebyla v dohledu. Na Skálu to bylo ještě deset minut chůze. Seděla jsem na trávě a koukala, jak teče voda, bylo po sedmé a poslední dubnový večer byl teplý. V břiše mě lehce šimrala tréma a příjemné vzrušení. Pod tričkem mě chladil vítr od řeky. Ve svetru, který jsem nesla z domova pod paží, jsem měla zabalenou litrovou láhev Hodonínského slunce a v tašce přes rameno v umaštěném papíře dva špekáčky a kelímek hořčice. V chalupě u strejdy jsem do ní přidala Honzův kazetový magnetofon. Nejdřív se na pěšině objevila Anna. Krátký sestřih a štíhlá chlapecká postava. Pánská flanelová košile na ní visela, červe-

60

nou větrovku měla uvázanou kolem pasu. Jak se blížila, slyšela jsem, že jí v plátěné tašce něco cinká. „Ukaž,“ vybafla jsem na ni zvědavě, když si ke mně přisedla. „Vytáhla jsem je tátovi z bedny, ani to nepozná,“ řekla Anna a ukázala tašku, kde měla dvě hnědé láhve piva s modrými víčky. Ještě byly orosené, když jsem na jednu z nich sáhla. Ukázala jsem svou láhev levného vína. Bylo trpké, to mi bylo jasné, ale byl to alkohol a bylo ho hodně. „Neviděli tě kluci?“ zeptala jsem se. „Zdeněk s tvým bráchou šli kolem naší chalupy okolo šestý. Každej koulel jednu pneumatiku.“ „Jsou pitomí, věděla jsem, že s nima letos nemáme chodit. Zase čuchat celej večer spálenou gumu…“ „Chtějí mít větší oheň než loni, Zdeněk říkal, že sehnal ještě gumu od traktoru.“ „Kdyby šli radši z dospělejma chlapama k májce. Jen doufám, že o nás nic netuší.“ „Myslím, že ne,“ potřásla hlavou Anna. „Váš Honza včera vyzvídal, potkala jsem ho na vsi, ale měl smůlu.“ Po pěšině od vesnice jsme zaslechly tiché dusání, a tak jsme zmlkly. „Krucinál, co tu děláte? Málem jsem na vás šlápla.“ Otočily jsme se a vyprskly smíchem. „Co je?“ zírala na nás Olina. Malá postava se nad námi tyčila ve vojenském maskovacím kabátě skoro až na paty, rozepnutý na ní plandal, když udělala pár kroků. Vstaly jsme, přejely jsme ji obě pohledem a nepřestávaly jsme se chechtat. Na zádech měla na širokých řemenech splasklý ruksak, hnědé vlnité vlasy jí vzadu padaly na zelené vojenské sukno. Byla celá udýchaná a zelenýma očima po nás házela zlostné blesky. „Koukám, že seš v plný polní,“ prohodila Anna, když jsme se trochu uklidnily. „Smějete se jak blbý, jste v životě neviděly kongo?“

61

„Cože?“ „Kongo,“ zopakovala a chytla oběma rukama rozepnutý kabát, otočila se i s batohem na místě jako manekýna a Anna se znovu rozesmála. „Ten mantl se jmenuje kongo?“ sahala jsem na pevnou látku s hnědými čárkami na zeleném podkladě. „No jasně. Petr ho prones přes bránu a dal mi ho, ať ho odvezu domů.“ „Vypadáš úchvatně.“ „Jste fakt blbý. Fasujou to na vojně a hodí se to na čundry a tak…“ Šlapaly jsme za sebou po úzké pěšině po proudu řeky, já poslední za ruksakem, který poskakoval Olině na zádech. „Máš v něm vůbec něco?“ plácla jsem do batohu a uhodila se o kovovou přezku. „Zašla jsem k matce do krámu pro chleba.“ Vydýchaly jsme se na skalní vyhlídce nad řekou. Tašky jsme složily k malému ohništi vyskládanému z kamenů, kousek vedle byla hromádka nalámaných větví a pár polínek. Strmá pěšina padala přímo k řece, kam chodili strejda se Zdeňkem rybařit. V noci tu mívali udice nahozené na štiky. „Nebude tvůj strejda naštvanej, že mu to dříví spálíme?“ zeptala se Olina. „Nařežou si nový,“ řekla jsem. Oheň se rozpraskal, usadily jsme se na širokých polenech kolem a rozložily na zem všechno jídlo a pití. Zaklonila jsem hlavu, nebe tmavlo a koruny smrků se do té široké pláně nakláněly, jejich štíhlé kmeny se těžkopádně komíhaly, vrzaly ve větru, až se mi zatočila hlava. U nás na zemi prskaly jiskry a kolovala láhev Hodonínského slunce. Olina rozkrájela půlku chleba od mámy z konzumu. Našla jsem na zemi dva pruty s očouzenými špicemi, jeden byl do vidlice, ten jsem podala Anně. „Strejda se Zdeňkem si tu pečou ryby,“ řekla jsem.

62

Seděly jsme s pruty v rukou, Anna opékala dva špekáčky najednou, tuk se škvířil nad plameny a naříznuté špekáčky se rozšklebily žárem. Olina držela na klíně v obou dlaních láhev vína, koukaly jsme do plamenů a z okolní tmy k nám doléhaly zvuky lesa a zdola šplouchání vody. „Jak to máš vlastně s Chozém?“ zeptala se Olina, aniž by odvrátila zrak od žhavých uhlíků v ohništi. Po chvíli ticha jsem se otočila k Anně. Zamyšleně se dívala na konec prutu, kde se pekla naše večeře. „Nijak,“ řekla. „Jak nijak? Ještě s ním chodíš?“ nedala pokoj Olina. „Asi se s ním rozejdu.“ „Už zase? Vy se celou dobu jen rozcházíte.“ „Nech toho, Oli,“ řekla jsem a sáhla k ní po láhvi. „Chci jen vědět, jestli s ním chodí,“ ohradila se Olina a podávala mi víno, ale dívala se na Annu. „Chozé by chtěl, ale já už nechci.“ „Vadí ti na něm něco?“ nepřestávala Olina. „Jo.“ „A co?“ „Skoro všechno.“ „Co všechno?“ „Je to takovej… vidlák,“ řekla Anna a uchechtla se. „A ty mu řekneš, až se za tejden vrátí z vojny, že mu dáváš kopačky?“ „Asi jo,“ odpovídala Anna neochotně na Olininy otázky. V kost­ kované košili a s krátkými vlasy vypadala chlapecky, ale z jemného obličeje s trochu větším nosem zářily krásné modré oči, dvě malá nebíčka se leskla v odrazu plápolajícího ohně. „Pojedete příští sobotu do Břehova na zábavu? Hrajou tam Fantomáci,“ prohodila jsem. „Já bych jela,“ ozvala se Olina, „ale Petr je pryč a nechci tam dělat křena.“

63

„Vždyť já pojedu taky sama, copak Zdeňka někam dostanu?“ lokla jsem si z láhve a podala ji Anně. „Chozé by mohl vzít auto,“ mrkla Olina na Annu, „to už snad bude doma. Byli bysme akorát čtyři.“ Víno mi rozproudilo krev, Olina nám rozdala chleby, položily jsme si na ně opečené špekáčky. Tma už nás úplně obklopila, hodila jsem na sebe svetr a pustily jsme se do jídla. „Myslíte, že Chozé je pořádnej chlap?“ zeptala se najednou Anna. „To už jsi snad vyzkoušela, ne?“ uchechtla se Olina. „Já jsem slyšela, že ho má malýho,“ řekla jsem. Olina se zasmála: „Vždyť Chozé má snad metrák.“ Anna trochu zčervenala. Kousek od nás něco zapraskalo, zpozorněly jsme. Anna vstala a rozhlížela se, ale byla už tma. Plameny prosvětlovaly jen úzký kruh kolem, řeku pod námi už jsme neviděly, jenom jsme tušily její pomalý proud. „Jaks to teda myslela?“ zeptala jsem se Anny. „No, já bych chtěla někoho, kdo za to opravdu stojí, kdo je chlap.“ „Jako že se nebojí nebo tak něco?“ zeptala se Olina. „Jo, to myslím. Víte, co mi jednou vyprávěl děda?“ Anna udělala pomlku, a když ticho nikdo nepřerušil, pokračovala. „V roce 1939 stál prej patnáctýho března u silnice, co vede od Budějc, jak po ní tehdy jeli německý vojáci s autama a motorkama…“ „No a co?“ ozvala se Olina. „No, prej tehdy sněžilo, na silnici byly závěje a děda s ostatníma chlapama prej museli prohazovat lopatama cestu. Těm náckům.“ „Naši chlapi tam uklízeli sníh, aby Němčouři, co nás přepadli, mohli projet?“ opakovala Olina. „Obce měly povinnost udržovat cesty,“ vysvětlovala Anna, „rych­tář svolal chlapy s lopatama a ty šli…“

64

„No, a dovedeš si třeba představit kluky od nás? Myslím jako teď,“ nadhodila Olina. „Jako kdyby přijeli Němci?“ zeptala jsem se. „Hano, to je snad jedno, ne?“ vmísila se do toho Anna, „Němci nebo Rusáci nebo Číňani, prostě nějaký okupanti. Myslíš, že by jim naši chlapi taky prohazovali cestu?“ „Myslím, že Chozé by zrovna šel,“ řekla Olina, „vyfasoval by lopatu a už by házel…“ Rozesmály jsme se, a pak jsem viděla, jak Anna zvážněla. Cítila jsem uvnitř, jak jí rozumím. Podala jsem jí flašku, byla už skoro prázdná. „A co Zdeněk, šel by házet sníh?“ vpadla do té tiché chvilky zase Olina. Nic jsem neřekla. „Vzal by si ty svý sváteční montérky, lopatu a šel by,“ odpověděla si sama, už pěkně rozparáděná vínem. „No a tvůj Petr?“ zeptala jsem se na oplátku. „Petr by nikdy nešel. Nikdy!“ řekla najednou Olina úplně navážno. Až jsme se obě s Annou po sobě podívaly. „Podle mě jsou chlapi dneska k ničemu,“ řekla Anna. „Že jo?“ přidala jsem se, „myslím, že bysme měly něco podniknout samy, myslím s tím zatopením vesnice.“ „Jako my tři?“ zeptala se Olina. „No a kdo jinej? Když se zeptám táty, krčí ramenama, Chozého otec taky. Nikdo nic nedělá, klidně si nechají zbourat chalupy.“ Chvíli jsme se všechny koukaly do ohně a Olina se zvedla, že přiloží polínko. „Ty vole, holky, někdo tu je…“ strnula v pohybu a hleděla mezi obrysy kmenů mizející ve tmě lesa. Jenom jsme se s Annou zasmály vystrašenému výrazu její tváře. „Fakt, někdo nás poslouchal!“ vykřikla. Taky jsme vstaly a udělaly pár kroků do tmy. V nedalekém křoví opravdu zapraskaly

65

větvičky a pak jsme uslyšely přidušený smích a dusot kroků směrem pryč. „Kdo je tam!?“ vykřikla Olina, ale rozběhnout se dolů po pěšině ztrácející se ve tmě jsme se neodvážily. Sesedly jsme se kolem ohně celé rozmrzelé a Anna otevřela nožem první láhev piva. Přemýšlela jsem, kdo z kluků mohl vypátrat, že slavíme čarodějnice zrovna tady. „Jé, holky, pojďte si vyprávět nějaký strašidelný historky,“ začala Olina po chvíli. „To už tu dlouho nebylo,“ ušklíbla se Anna. „Hele, znáte tu o tom motorestu, kde dělali skvělý stejky? Zastaví chlápek večer u opuštěnýho motorestu, uvnitř žádný hosti, ale on si sedne a objedná si stejk. Přinesou mu ho, on si pochutná a pak se ptá vrchního, jestli mu jako prozradí tajemství kuchyně. Jak dělají tak skvělý stejky a…“ „To je starý,“ přerušila ji Anna. „…počkej, říkám to Haně. A ten chlápek jde dolů do sklepa za vrchním a tam mají velký bílý lednice a vrchní otevře tu jednu lednici a v ní visí na háku lidský tělo stažený z kůže a rozporcovaný…“ Když Olině došla zásoba hrůzostrašných příběhů, bylo už k půlnoci. V ohništi byl už jen žhavý popel a roztřásla nás zima. V láhvi od vína jsem donesla vodu z řeky a pokropila doutnající uhlíky. Syčelo to a z našeho táboráku zbylo jen černé bláto. Pochodovaly jsme lesem směrem ke vsi. Olina šla první a chvátala, aby už měla tmavý les za sebou. Anna mě chytla za ruku a zbrzdila, zatímco Olina rázovala dál v maskovacím kabátě. Uskočily jsme obě z lesní pěšiny mezi stromy. Olina zjistila až po chvíli, že je sama. Ohlížela se a volala nás tlumeným hlasem. „Holky, vy jste blbý… kde jste?“ Stály jsme s Annou přitisknuté ke stromu a zadržovaly smích. „Holky, já vás stejně vidím, jste fakt trapný…“

66

Zrychlila chůzi a my s Annou jsme přebíhaly od stromu ke stromu a stopovaly vystrašenou milovnici hororů až na okraj lesa. ................ Krabice od bonboniéry ležela na mém stolku u okna tak, jak jsem ji tam položila. Odklopila jsem víko. Tři dopisy vyndané z obálek byly hned nahoře narafičené na Honzu, ale vypadalo to, že je v ruce neměl. Vůbec krabici neotevřel. Zase jsem ji přiklopila a vyšla ze sednice na dvůr. Honza měl postavenou motorku u strejdy na trávě, omotával vidlice šachovnicovou páskou, na nádrži jeho Jawy 250 ležely dva kotoučky, červenobílá a černobílá šachovnice. Držadla řídítek oplétal barevnou bužírkou, po straně to tvořilo třásně. Přikradla jsem se potichoučku těsně za jeho záda. Asi jsem trochu funěla, protože brácha se najednou otočil a hrozně se lekl. „Ségra, ty jsi debil!“ vyletělo z něj poté, co uviděl můj strašidelný škleb. Chvíli jsem ho sledovala, jak je zabraný do práce kolem motorky. Slunce připalovalo, byl svlečený do půl těla. „Co vejráš?“ otočil se ke mně po chvíli. „Sháněl se po tobě táta.“ „No a? Mrkej na tu želvu,“ řekl Honza, mírně se rozkročil a zatnul břišní svaly, které se mu zřetelně vyrýsovaly pod kůží. Sklonil bradu a zálibně si prohlížel svá prsa a ramena a bicepsy vypracované z činek. Kůže mírně dohněda opálená, bez jediné pihy. „Tebe měli naši pokřtít Narcis.“ „Nemel, ségra, a boxuj.“ „Nech toho…“ „Tak dělej, zatni pěstičky a bouchni si.“ „Stejně nebudeš nikdy kulturista, vážíš sotva pětašedesát kilo.“

67

Vyhrnula jsem si rukávy a vší silou ho začala boxovat do břicha. Stál pevně jako kamenná zeď a smál se tomu, jak se mé pěsti odrážejí od jeho břicha a jak se přitom šklebím. Za chviličku už jsem nemohla a bolely mě ruce. Lehce do mě strčil rukou, já jsem ztratila rovnováhu a žuchla na trávu. Zasmál se a otočil se zpátky k motorce. Teď jsem zblízka viděla ty zlaté hvězdičky nalepené na levém boku nádrže, o kterých mluvily holky nedávno u ohně. Bylo jich tam pět, maličkých samolepek v řadě vedle sebe. Vstala jsem. „Prej teď chodíš s Luckou Vacků?“ „Co je ti do toho,“ odsekl a ani nezvedl hlavu. „To bude ta šestá hvězdička na nádrži, jo?“ „Vyfuň, ségra…“ „Táta chtěl s něčím pomoct na zahradě.“ „Nemám čas.“ „Proč tohle děláš, Honzo? Budete se zase hádat a mamka z toho bude špatná.“ „Mám dělat všechno, co chce on?“ naštvaně se narovnal a koukal na mě shora. „Kdyby bylo po jeho, tak celý dny pleju záhony, okopávám řepu a po večerech čtu Jana Cimburu. Ani na stavárně bych teď nebyl, protože mě pořád nutil jít do Tábora na zemědělku. To tak, celej život se rejpat v hnoji…“ „Myslí to dobře…“ „Já na to seru, jak to myslí.“ Lekla jsem se, protože už křičel. Rozhlédl se a trochu ubral na hlase. „Jenom si léčí nějaký svý komplexy. Ale proč zrovna na mně?“ „Jaký komplexy?“ „Ségra, ty nevíš nic,“ řekl už klidně a znovu podřepl k motorce. „Co nevím?“ „Tátu totiž z tý školy kdysi vyhodili. Že on ji neudělal, tak já to mám jako napravovat za něj?“

68

Raději jsem vzala Cara a šli jsme spolu pořád po proudu. Zastavila jsem se až za ohybem řeky, odkud nebylo vidět na poslední chalupy naší vesnice. ................ Z modré oblohy pražilo slunce na chalupu strejdy Venci. Zdálky jsem zahlédla babičku, jak se ploužila podél zdi, v zástěře a vybledlé modré blůze, zastavila se a dlouze se dívala na línou řeku. Počkala jsem chvíli ve stínu lípy, až zajde do dveří, a pak jsem přeběhla k vrátkům. Car spal v boudě, kam za­lezl před horkem. Proběhla jsem stínem pod otevřeným oknem. V kuchyni na otomanu spal strejda Venca, protože bylo půl čtvrté. Nemohlo to být jinak. Vždycky spal v tuhle dobu, když přijel z práce a došel od autobusové zastávky domů. V dřevěné kůlně vedle chalupy, která sloužila jako dílna i skladiště, bylo ticho. Slyšela jsem jen bzučet včely všude kolem. Úly byly v sadu za ovocnými stromy, ale z kůlny se táhly lákavé vůně medu a vosku a fermeže, kterou byla natřená široká prkna. Včely se vznášely v těch vůních, klesaly a stoupaly s proudy horkého vzduchu nad rozpraskaným betonovým chodníčkem. Vzala jsem za kliku a pomalu otevřela. Šerem prostupoval sloup světla od okna chráněného zeleným muším pletivem. Zavřela jsem za sebou a Zdeněk se otočil. Těšila jsem se na ten jeho posmutnělý úsměv. V tmavomodrých kalhotách od montérek a černém vytahaném triku stál u modrého válce medometu a v ruce držel dřevěný rámeček s voskovou výplní. Položil ho a došel ke mně. Pár kroků a moje ruce vklouzly pod jeho tričko, objala jsem jeho hladké útlé tělo a přitiskla se k němu. Vůně vosku a jeho potu, na břiše jsem cítila, jak mu pulzuje krev v tepně pod kůží. Položila jsem hlavu na jeho pravé rameno a hleděla do kouta, kde byly opřené strejdovy rybářské pruty, modrobílé splávky,

69

jemné nazelenalé sartuny provlečené očky, síť podběráku na dřevěné násadě. A když jsem zvedla oči k pavučinám na okně, do husté sítě byl vetknutý nehybný pavouk křižák a přes zaprášené sklo k nám proudilo žluté světlo. Na okamžik jsem ve vysokém okýnku zahlédla temeno babiččiny hlavy a zaslechla její kroky, jak se šourá ve starých pantoflích po betonu, tak blízko od nás dvou. Pak to odeznělo a my dva zůstali utopení ve vůni vosku a medu v dřevěné kůlně, rozpálené letním sluncem. Vypadli jsme ven do žáru slunce a šli podle řeky ke Skále, Vlta­va tekla s námi. Od opuštěného černého ohniště jsme seběhli strmou pěšinou až k řece. Shodili jsme ze sebe všechny šaty a na tom jednom jediném malém plácku, který nebyl zarostlý vegetací a kde se břeh pozvolna svažoval do vody, jsme vešli do proudu. Zdeňkovo bílé štíhlé tělo se ponořilo do vody, nikdy se neopaloval, tmavomodré dvoudílné montérky nesundával ani v létě. Udělala jsem několik temp za ním. Nadechla jsem vůni říčního bahna a vodních rostlin, studená voda zchladila naráz všechno, co bylo před tím. Doplavali jsme doprostřed, držela jsem se těsně za Zdeňkovou černou kšticí vykukující nad vodou, za jeho patami, a opsala mírný oblouk na hladině. Jen on a strejda Venca věděli, kde jsou spodní proudy. Ale stejně jsem doma před tátou nesměla říct, že se koupu pod Skálou. Byl čas zabrat proti proudu, aby nás řeka neodnesla moc daleko. Když jsem dosáhla zase nohama na dno, ucítila jsem na chodidlech jemné bahýnko a kameny. Leželi jsme vedle sebe na velké osušce, kapky vody stály na mé opálené kůži, oddychovala jsem a zavřela oči, z levé strany mě studilo Zdeňkovo mokré rameno a paže. Za zavřenými víčky jsem si promítla tu vzpomínku z dětství. Bylo mi asi deset, když mě Zdeněk vyzvedl u strejdy v sadu a šli jsme po proudu právě sem. Celé odpoledne mi ukazoval, jak se na vlasec připevňuje háček, měl v ploché plechové krabičce různé druhy. Na štiky, na malé ryby. Učil mě nahodit návnadu a pak jsme až

70

do večera sledovali splávek. Zasekla jsem a sama vytáhla jednu malou plotici. Zdeněk ji nožem zabil, nedívala jsem se. Vykuchal ji a připravil na pečení. Potom jsme už za šera vystoupali příkrou pěšinou k ohništi. Zdeněk vyndal z rybářské brašny malý papírový sáček s mletou paprikou a druhý se solí. Každý jsme měli kousek rybího masa z té plotice. Když jsme dojedli, přihnal se strejda Venca. Věděl, kde nás má hledat. Huboval mi, že mamka s tátou sedí u něj v kuchyni a nadávají mu. Když jsme se vrátili ke strejdově chalupě, bylo půl jedenácté večer. Táta mě táhl domů a dostala jsem tehdy dva týdny domácí vězení. Otevřela jsem oči. Slunce bylo ještě vysoko, vydrželi jsme ležet na břehu až do chvíle, kdy doputovalo nad vrcholky smrků na protější straně Vltavy. Došli jsme k chalupě strejdy Venci, byla zalitá světlem zapadajícího slunce. „Vstávám zejtra v půl pátý, mám v dílně ranní.“ Počkala jsem v sadu, až naposledy zamává za plotem a zmizí v domovních dveřích. Nechtělo se mi ještě domů. Konopků chalupa mi připadala divná, stejně jako starej Konopka a Zdeňkova maminka. Strejda Venca byl nejbližší soused a se Zdeňkem byli skoro jako otec a syn, ale nepamatovala jsem si, že by strejda se Zdeňkovo otcem promluvil víc jak dvě věty. V hospodě sedával Konopka u malého stolku hned u dveří, stranou od ostatních. Zdeňkova maminka vycházela jen na dvůr a do zahrady, dvakrát týdně do konzumu a v neděli do kostela. Dívala jsem se na dlouhou chalupu s podivně prověšenou střechou a zčernalými taškami. Ta chalupa měla uvnitř podivný pach, párkrát jsem byla se Zdeňkem u nich v sednici, kde měli televizi, ale po­každé jsem tam vydržela tak hodinku a musela jsem pryč. Připadalo mi, že tam nemůžu dýchat a že na mě ta chalupa kaž­dou chvíli spadne. Když jsem přišla domů, v kuchyni se ještě svítilo. Naši seděli u stolu, táta se zvedl a mračil se. „Kdes byla?“

71

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.