Deuteronomium13 Dnes se dostáváme k textu 11. kapitoly 5. knihy Mojžíšovy. Lid stojí na hranici Zaslíbené země a Mojžíš mu připomíná Boží zákony a řády. Jestliže má Izrael překročit hranici, osídlit novou zemi a tváří v tvář všem pohanským svodům obstát, musí Pána Boha poslouchat. Musí respektovat jeho vůli. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš dbát na to, co ti svěřil, na jeho nařízení, práva a přikázání po všechny dny. (5M 11,1.) Na vlastní oči jste přece spatřili celé to veliké Hospodinovo dílo, které vykonal. Dbejte proto na každý příkaz, který vám dnes udílím, abyste byli rozhodní, až půjdete obsadit zemi, do níž táhnete a kterou máte obsadit. (5M 11,7-8.) Na vlastní oči viděli. Přesvědčili se o Boží lásce. Jak na ni teď odpovědí? Pán Bůh čeká poslušnost. Boží řády byly totiž vposledku dány k prospěchu Izraele, ne jako břemeno či překážka šťastného života. Právě poslušnost Božích řádů umožní spokojený život všeho lidu v nové zemi. Země, kterou přicházíš obsadit, není totiž jako země egyptská, z níž jste vyšli, kterou jsi oséval semenem a zavlažoval šlapáním čerpadla jako zelinářskou zahradu. Země, do níž táhnete a kterou máte obsadit, je země hor a plání. Pije vodu z nebeského deště. Je to země, o niž Hospodin, tvůj Bůh, pečuje. Oči Hospodina, tvého Boha, jsou na ni neustále upřeny, od začátku roku až do konce. Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší, dám vaší zemi déšť v pravý čas, déšť podzimní i jarní, a budeš sklízet své obilí, svůj mošt a olej a na tvém poli dám růst bylině pro tvůj dobytek; budeš jíst do syta. (5M 11,10-15.) Izrael přichází do nových podmínek. Znal Egypt, tam zavlažoval svá pole pomocí čerpadel a zavlažovacích systémů. V Egyptě prakticky neprší, celoroční srážky tam jsou stokrát menší, než například na Havaji. Zdrojem života v Egyptě je Nil a lidská práce. Jak jinak to bude v Palestině. Tam by člověk nic nezmohl, jak zavlažovat horské pláně? O Zaslíbenou zemi se ale stará Hospodin. Dává jí déšť s nebe, bez lidské námahy. Izrael bude tažen blíž ke svému Bohu, bude si svou závislost na něm uvědomovat více, než si ji uvědomoval v Egyptě. Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima. Budete jim vyučovat své syny a rozmlouvat o nich, ať budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, ať budeš uléhat nebo vstávat. Napíšeš je na veřeje svého domu a na své brány, abyste na zemi, o které Hospodin přísahal vašim otcům, že jim ji dá, dlouho žili vy i vaši synové, aby vaše dny byly jako dny nebes nad zemí. (5M 11,18-21.) Tento příkaz klade základní kámen budoucí izraelské společnosti v Zaslíbené zemi. Každý okamžik jejich života, každý problém, se kterým se setkají, každá radost i každý žal, všechno se bude dít ve stínu Božího slova. Na Boží slova se nesmí zapomínat, protože potom by izraelská společnost ztrácela své základy. Je třeba si je stále stavět před oči, učit je děti a vždycky znovu se k nim vracet. Jestliže budete bedlivě a cele dbát na toto přikázání, které vám
přikazuji dodržovat, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, chodili po všech jeho cestách a přimkli se k němu, vyžene Hospodin před vámi všechny tyto pronárody, takže si podrobíte národy větší a zdatnější, než jste vy. Každé místo, na něž vaše noha šlápne, bude vaše: od pouště po Libanón, od Řeky, řeky Eufratu, až k Zadnímu moři, to vše bude vaše území. Nikdo se proti vám nepostaví, Hospodin, váš Bůh, uvalí strach a bázeň před vámi na celou zemi, kde stanete, jak k vám mluvil. (5M 11,22-25.) Ve vztahu k Božímu slovu samozřejmě nejde o teorii. Můžeme se celou Bibli naučit zpaměti zpředu i pozpátku, pokud to neovlivní náš praktický život, nemá to vůbec žádnou cenu. Pokud bychom chtěli mluvit o rozsahu území, které tady Mojžíš zmiňuje, a srovnávat je s dnešním Izraelem, bude náš závěr žalostný. Podle našeho učitele Židé neovládli tak rozsáhlou plochu země nikdy. Jiní vykladači připouštějí, že v některých obdobích Davidova či Šalomounova kralování to bylo možné, ale to teď není až tak podstatné. Čeho je dobře si všimnout, je podstata rozporu mezi možností a skutečností, mezi Božím slibem a pozdější realitou. Co Pán Bůh Izraeli slíbil? Každé místo, na které šlápne jeho noha. Hospodin tuto zemi svému lidu otevřel a nabídl. Vzali si ji? Nevzali. Neměli k tomu dost víry. Církev je v podobné situaci. Pán Bůh jí slíbil plné duchovní požehnání. Tato nabídka stále platí, platí pro každého věřícího křesťana. A přece v církvi nacházíme i ty, kdo sedí v koutě jako zmoklé slepice a trápí se všelijakými starostmi. Nechci teď soudit, ani v nejmenším náznaku nechci, ale sám pro sebe si kladu otázku: Není někde tady důvod, proč církev neobsadila větší prostor v moderní společnosti? Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji, a budete-li chodit za jinými bohy, k nimž se nemáte znát. (5M 11,26-28.) Požehnání i zlořečení. Proč Pán Bůh nedal jen požehnání? Proč nepřinutil Izraelce k poslušnosti, aby jim pak mohl jen žehnat? Protože Pán Bůh chce mít v člověku partnera. Sice partnera nesmírně nerovného, nesrovnatelného s Hospodinem, ale přece jenom partnera s vlastní vůlí a rozhodováním. A důsledkem možnosti lidské volby nutně musí být i obě možnosti Božího vztahu: požehnání i zlořečení. Před Pánem Bohem člověk obstojí jen díky Boží milosti. Kdyby nebylo Božího smilování, byl by člověk naprosto ztracen. Ale i člověk zachráněný, člověk, nad kterým se Pán Bůh smiloval, může být neposlušný. Připravuje se tak o požehnání, narušuje vztah lásky, který by mezi ním a Pánem Bohem měl být. Největším problémem starého Izraele, stálým svodem k neposlušnosti, byla modloslužba. Proto je výslovně jmenována i za všechny ostatní možnosti neposlušnosti v našem textu: Budete-li chodit za jinými bohy. Cenu poslušnosti rozpoznáváme i ze slov Pána Ježíše Krista, který řekl: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání (J 14,15.) Poslušnost je odpovědí na lásku a nejlepším vyjádřením vděčnosti za spasení. A i tady, v novozákonním pohledu, zůstává největším nebezpečím modloslužba. Už ne uctívání obrazů a soch, ale uctívání představ a
tradic. Představ o Pánu Bohu, zjednodušených obrazů Božích, které si vytváříme v naší mysli, a lpění na formálních zvycích, na které jsme si zvykli v době našeho mládí. I tak může vypadat modloslužba. Tím nechci ani v nejmenším tvrdit, že je třeba všechno staré odvrhnout, to bych na tom byl jako naše politika v padesátých letech. Chci jen upozornit na důraz našeho textu, na potřebu poslušnosti Pána Boha. Toho Boha, který chce všechno činit nové. Ne vnějšně nové, ale podstatně nové, nové z moci Ducha svatého. Dostáváme se ke 12. kapitole a s ní k tématu místa bohoslužby. Setkáváme se tady s popisem situace, který se stal skutečností až mnohem později, za krále Davida, totiž s požadavkem mít jedno ústřední bohoslužebné místo. Král David získal Jeruzalém a jeho syn Šalomoun tam vybudoval chrám. Jediný chrám jediného Boha. Svatyně, kterých bylo do té doby v zemi celá řada, se staly nežádoucími. Můžeme se ptát, co bylo duchovním důvodem centralizace bohoslužby do Jeruzaléma. Vernon McGee říká: modloslužba. V Zaslíbené zemi bylo před příchodem Izraele přirozeně plno pohanských svatyň. Pán Bůh je přikázal zničit, ale Izrael neposlechl. Pohanské bašty zůstaly zachovány a Izraelci podléhali jejich vlivu. Soustředění bohoslužby do jednoho chrámu tomu, alespoň do určité míry, bránilo. Církev se neschází na jednom místě, nepotřebuje to. Proč? Pán Ježíš o tom v rozhovoru se samařskou ženou říká: Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě. (J 4,21-24.) Rozhodující už není místo, ale způsob. Už nejde o to, kde, ale u koho se lidé shromažďují. Pro církev už nejde o Jeruzalém, ale o Mesiáše. Nezáleží na místě bohoslužebné místnosti, nejde o to, jestli to je modlitebna nebo kostel, nezáleží na jménu denominace, ale na Pánu Ježíši Kristu. Je on posledním a nejdůležitějším důvodem našeho setkávání? Pak je to v pořádku. Scházíme se kvůli liturgii, krásné hudbě, setkání s přáteli? Pak dejme pozor, aby se nejednalo o modloslužbu. Ne že by setkání s přáteli nebo poslech hudby byly samy o sobě něco špatného, to ne. Církev se vždycky schází také proto, aby se setkávali lidé, kteří se mají rádi, kterým na sobě vzájemně záleží, ale mezilidské vztahy nesmí zastínit Krista. Jde o to, co je hlavním důvodem, o co nám jde na prvním místě. První místo patří a vždycky musí patřit Pánu Ježíši. Toto jsou nařízení a práva, která budete bedlivě dodržovat v zemi, kterou ti dal do vlastnictví Hospodin, Bůh tvých otců, po všechny dny, v nichž budete živi na zemi. Úplně zničíte všechna místa, kde pronárody, jež si podrobíte, sloužily svým bohům na vysokých horách i na pahorcích a pod každým zeleným stromem. Jejich oltáře zboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly spálíte, tesané sochy jejich bohů pokácíte a jejich jméno z toho místa vyhladíte. (5M 12,1-3) Kolikrát Pán Bůh varoval Izrael před nebezpečím modloslužby. Marně. Obsadili Zaslíbenou zemi, přišla doba soudců a Izrael musí být trestán, protože podlehl modloslužbě. Po časech soudců přišla doba královská a prorok Elijáš přináší poselství soudu nad modloslužbou
Izraele. Na konci doby královské odchází Izrael do zajetí do Babylóna. Proč? Protože podlehl modloslužbě. I poslední kniha Starého Zákona varuje před nebezpečím modloslužby. Možná se nám zdá, že modloslužba už není problémem našich dnů. Opak je pravdou. Právě poslední roky vnesly i do naší společnosti obrovské nebezpečí modloslužby. Vernon McGee vzpomíná na jednoho mladého muže, kterého viděl vyrůstat v jednom svém sboru. Zdálo se, že vyroste v krásného křesťana, ale pak začal pracovat v jedné velké společnosti a protože byl schopný, stoupal rychle vzhůru. Čím zářivější byla jeho kariéra, tím rychleji se vzdaloval svému Bohu. Po delší době Vernon McGee navštívil město, ve kterém tento muž žil a pozval jej na přátelské setkání. Pozvaný muž dal v odpovědi velmi jasně najevo, že nemůže přijít a že nebude noci přijít ani při žádné další příležitosti, protože je příliš zaměstnán svými obchody. Podnikání, kariéra, společenské postavení - věci, na kterých samo o sobě není nic špatného, ale jemu se staly modlou. Sedm dní v týdnu před ní klekal do prachu. Na Pána Boha nezbylo času. Pro Hospodina, svého Boha, nesmíte udělat nic takového, ale budete vyhledávat místo, které si vyvolí Hospodin, váš Bůh, ze všech vašich kmenů, aby tam spočinulo jeho jméno; tam budeš přicházet. (5M 12,4-5.) Hospodin se nikdy nebyl ochoten dělit o přízeň svého lidu s jinými božstvy. Nikdy také nechtěl být uctíván a oslavován pohanskými způsoby. Bohoslužba Izraele musela odpovídat Božím požadavkům a řádům. Když bylo ustanoveno jedno místo bohoslužby, bylo to třeba respektovat. Po vybudování chrámu bylo jediné místo obětní bohoslužby v Jeruzalémě. Při cestě pouští byl tímto jediným místem stan setkávání s truhlou smlouvy. Střez se, abys neobětoval své zápalné oběti na jakémkoli místě, které by sis vyhlédl. Jenom na tom místě, které si vyvolí Hospodin v jednom z tvých kmenů, budeš obětovat své zápalné oběti, tam budeš vykonávat všechno, co ti přikazuji. (5M 12,13-14.) 5. kniha Mojžíšova skutečně ukazuje do budoucnosti, k době, ve které už stál chrám. Pán Bůh v ní zapovídá oběti mimo stanovené místo, ale před ustavením chrámu obětovali i věrní Boží služebníci na různých místech v zemi. Vzpomeňme třeba na Samuela a jeho oběti mimo pravidelnou svatyni. Když si to dobře uvědomíme, vyvstane nám s větším důrazem směr, kterým i tato kniha ukazuje: do budoucnosti, k Pánu Ježíši Kristu. Porážet dobytek a jíst maso můžeš ovšem ve všech svých branách, kdykoli po něm zatoužíš, podle požehnání, které ti dal Hospodin, tvůj Bůh; smí je jíst nečistý i čistý jako gazelu nebo jelena. Jenom krev jíst nebudete. Vylejete ji na zem jako vodu. (5M 12,15-16.) Oběť byla přísně omezena na stanovené místo. Ostatní porážení zvířat a jedení masa ovšem tomuto ustanovení nepodléhalo. V těchto případech už nešlo o bohoslužbu. Ale i toto profánní konání, běžná činnost kuchyně, byla Pánem Bohem regulována, Boží svatost se promítala i do těch nejobyčejnějších prací, protože Izrael měl být pro svého Boha svatý. Kdo patří Pánu Bohu, patří mu v každou chvíli svého života a při všem, co dělá. Když bude od tebe daleko místo, které Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí, aby tam spočinulo jeho jméno, porazíš kus ze svého skotu či bravu, který ti dal Hospodin, jak jsem ti přikázal, a budeš jíst ve svých branách zcela podle své chuti. Budeš je jíst tak, jak se jí gazela nebo jelen, může je jíst stejně nečistý jako čistý. Jenom rozhodně odmítej
jíst krev, neboť krev je život; proto nebudeš jíst s masem i život. Nebudeš ji jíst, nýbrž ji vyleješ na zem jako vodu. Nebudeš ji jíst, aby se dobře vedlo tobě i tvým synům po tobě, když budeš dělat, co je správné v Hospodinových očích. (5M 12,21-25.) Ve 3. knize Mojžíšově, v 17. kapitole bylo nařízeno, že když kdokoli z Izraele zabije jakékoli zvíře, musí je přinést ke vchodu stanu setkávání, aby kněz stříkl z jeho krve na oltář a tuk na oltáři obětoval Hospodinu. Toto nařízení mělo zabránit obětování démonům pouště. Když se pak Izrael usadil v Zaslíbené zemi, žili většinou příliš daleko od svatyně, než aby tam mohli přinášet každé zabité zvíře. Původní nařízení bylo změněno. Pouze zákaz jedení krve připomínal, že nad každým životem stojí svrchovaný nárok Hospodina, který jej stvořil.
