Studená krev Hanina Veselá
Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2013 www.mytago.cz
I. Dračí lord „Kdybych si chtěla z našeho pantheonu vybrat bytost, kterou bych uctívala, přála bych si, aby vypadala jako ty, pane. Ale…“ „Ale co?“ vložil do svého úsměvu tolik krutosti, až jsem se zachvěla. „Předtím bych ji zahubila pomocí tenké jehly. Vpíchla bych ji do mozku a tělo nabalzamovala. Teprve pak bych takovou bytost uctívala. Jako maskota.“ Jeho tvář konečně získala barvu. Tak náhlé zčervenání mívá na svědomí buď stud, nebo hněv. Počítám, že o první se nejednalo. „To byl samozřejmě vtip.“ Sklonila jsem hlavu a přemýšlela o tetování, kterým mě obdařil Agamor. Možná ho použiju dřív, než bych se nadála. „Jsem nekromantka, pane.“ „Ach tak. A já už tě chtěl zabít.“ Dračí lord vstal a vycenil chrup. Smál se sytým, snad až příliš upřímným smíchem. „Pomalu, s citem. Líbíš se mi. Poslední dobou ke mně moc lidí nechodí. Podle některých jsem blázen. Nehihněj se, na tom není nic legračního.“ „Omlouvám se, pane. My nekromanti máme specifický smysl pro humor.“ „Vážně?“ shrnul si pramen zářivě oranžových vlasů z čela a usedl zpátky na trůn, vytesaný do podoby dračí tlamy. „Řekni mi, co ještě se o mně povídá?“ „Báby vyslovují tvé jméno, když chtějí postrašit děcka.“ Shlížel na mě ze svých výšin, oděn v bohatém rouchu vyšívaném zlatem a perlami: „Co přesně říkají?“ 4
„Říkají: Když budeš zlobit, přilétne šílený drak a hodí tě do jámy plné masožravých červů.“ „Šílený drak?“ zopakoval nevěřícně. „Ano, pane. Šílený drak, Běs z Krvavé džungle. Na vlastní uši jsem to slyšela.“ Namířil na mě žezlo, posázené vybroušenými kameny. Podobaly se krvavým krůpějím. „Ty se mi posmíváš!“ Jeho moc mě srazila ze stupínků a neviditelná ruka udeřila. Důkladně, přes tvář. Vstala jsem a mnula si postižené místo. Ozval se smích z mnoha hrdel. Drikův patolízalský dvůr. Ubožáci! Ale zatím po mně neplivou. To je dobře. Nerada za sebou nechávám smrt, kterou si nikdo neobjednal. „Pane, jen jsem ti odpověděla,“ mumlala jsem s rukou na napuchlé tváři. „Vzácnější hosty než ty jsem za mnohem lépe zvolená slova hodil červům,“ hrozil mi žezlem, ale do jeho šedozelených očí se zase vrátil smích; tichý a bezcitný. Nemyslím, že by pár mnohonožek bylo horších než to, co mi udělal ten zatracený druid. Nahlas jsem pronesla: „Taky říkali, že seš génius. Zotročil sis přírodu, aby ti sloužila. Myslím, že tohle je to, co lidem i bohům leží v žaludku.“ Naklonil hlavu ke straně, aby mě mohl lépe pozorovat, a pobaveně zamrkal: „Odkud že jsi?“ „Z Plaveny, pane. Jmenuji se Magnólie.“ Jaké zvířátko jsem pro bytost jako on – papoušek v zlaté kleci, nebo laboratorní myška? Doufám, že to, co mu déle vydrží. „Magnólie? Jako ten keř?“ zeptal se. „Raději zůstávám při oslovení Magna.“ „Máš drzé čelo, rusé vlasy a bledou pleť. Nebýt těch pih, shledal bych tě přitažlivou. Nuže…, nekromantko Magno z Plaveny, věřím ti. Ani pach pralesa, kterým jsi prošla, nemů5
že zastřít vůni moře. Cítím ji z tvé pokožky.“ Při těch slovech nepatrně pohnul chřípím. „V jednom mi ale lžeš, a to nestrpím. Mistři nekromancie nejsou cítit solí. Jsou stejně jako jejich materiál nasáklí smrtí a rozkladem. Ty to v sobě nemáš.“ Rychle jsem si vybavila Agamorova slova: Dračí lord, Drik Oranžový, je mocný, živelný a absolutně nepředvídatelný. Nedokážu říct, jaká z jeho podob je nebezpečnější. Zda temný druid, či drak. Temný druid dokáže živé věci rozřezat na malé části a hrát si s nimi, dokud výsledná skládanka nenaplní jeho zrůdný sen. Oranžový drak se snese z výšin jako uragán a jeho dech změní vše živé v dosahu na popel a prach. Ať už ale na sebe vezme jakoukoliv z podob, vždycky je před svým protivníkem o krok napřed. Má kruté oči, které dohlédnou až na dno lidské duše. „Je to pár let, co jsem naposledy oživovala,“ přiznala jsem. „Už dlouho se živím jinak. Jsem psionička.“ „C… co-o?“ protáhl a jeho nedůvěra ještě o maličko vzrostla. „Parazituji na myslích druhých,“ vysvětlila jsem. „Čtu lidem myšlenky a ovládám je. Samozřejmě za peníze. Původně to mělo být překvapení, pane.“ Po této odpovědi mě Drik Oranžový, dračí lord a pán nad Jižním hvozdem, propustil. ***
Líbil se mi palác, stojící v srdci pralesa jako vítězství lidského ducha a pořádku uprostřed přebujelého chaosu. Ale jeho majitel s vlasy jásavými jako pomerančová slupka, kterou upustila opice, a náladou proměnlivější než proudy Vnitřního moře se mi nelíbil ani za mák. 6
Dostala jsem komůrku kousíček od pokojů Drikova nekromanta, mistra Uruše. Nejspíš znamení přízně. Já to tak ale nevnímala. Tvář mě pořád pálila. Ale proti Agamorově magii to bylo hovno. Seschlý nekromant toužil po podobně založené nátuře. Při první vhodné chvilce mě poctil návštěvou. „Paní Magno,“ zasípal a bez vyzvání se uvelebil v nejpohodlnějším z křesel. „Jsem rád, že se náš obor rozrůstá. Za mejch mladejch let nad mrtvejma slečínky ohrnovaly nos. Časy se měnej, joj!“ liboval si. Pochopila jsem. Drikův palác je velkolepý. Velkolepý, ale svým způsobem pustší než duny pouště. Kdy naposled ten stařík s někým mluvil? „Na co se specializuješ, mistře Uruši?“ hodila jsem jen tak do placu. „Animační rituál. Oživení mrtvého a vrácení duše zpátky do těla.“ Neřekl to jako někdo, kdo si touží jen tak popovídat. „S pomocí ametystů a run?“ „Přesně tak. Můj pán Drik své nepřátele zabíjí s chutí. Občas ale jedná impulsivně. Když není tělo příliš zdevastované, dokážu je poslepovat. Zachytím v astrálu putující duši a posadím ji zpátky do skeletu.“ „A co na to ti mrtví?“ rýpla jsem si. „Paní Magno, Drik nepracuje s žádnými svatoušky. Ty lidi dobře věděj, co je po smrti čeká. Boží soud a Jámy věčného zatracení. Pokud mají na výběr, vrátí se do Přírodní úrovně.“ „Tím svůj osud oddálí, ale nevyhnou se mu,“ namítla jsem. „To není tak jisté,“ oponoval mi. „Můžou tu zůstat skryti před vůlí bohů – navždy.“ „Jako Drik?“ „Nenáleží mi hodnotit pánovy kroky,“ odpověděl odměřeně. Byl tu dlouho, ale pořád se bál. 7
„Pouštět hrůzu nepochybně umí,“ ušklíbla jsem se. „A co umíš ty – kromě úsměvu, kterej popletl i jeho?“ Aha, takže nekrouš už byl na drbu. „Nepopletl ho, ale to je fuk. Mohu se podívat na tvou minulost, a když budeš souhlasit, odhalím i něco z tvé budoucnosti, mistře Uruši.“ „Ty opravdu ovládáš čtení myšlenek?“ Usmála jsem se: „A nejen to. Podej mi své ruce.“ „Mám se svěřit tvé péči? Můj mozek je křehkej!“ „A jak by ses chtěl jinak něco dozvědět? Přece by ses nebál. V tvém věku? Jsem neškodná. Kdyby ses necítil, vrazíš mi jehlu do mozku a zanimuješ mě.“ Dotkla jsem se nekromantových vyzáblých prstů a zvážněla: „Pokud nebudeš spokojen, stačí zamrkat. Nechám toho.“ Po těch slovech jsem pohlédla do jediné živé části jeho tváře – tmavých očí. Byly jako uhlíky. Jako bezedné jámy v jezeře Yrakan. Jak jsem mohla doufat, že mě ten pohled nepošpiní? „Ty pro Drika děláš opravdu dlouho?“ „Byl jsem ještě kluk, když mě polomrtvého objevil.“ Ušklíbla jsem se. Takže nekromant samouk, vděčný svému vězniteli. „Utopil jsi celé mládí v lesích. To je smutné, mistře Uruši. Mohl jsi vystudovat magii a být někým jiným. Nebo pracovat pro Nekromantskou hansu a trochu si vydělat. Měl jsi talent a něco z té moci ti zůstalo. Kdybych tě naštvala, špatně by to dopadlo pro nás oba.“ „Vím, co jsem ztratil, Magno.“ „To je fajn. Já to třeba nevím. I když to určitě byla spousta báječných věcí. Ale dýcháš. Pořád ještě můžeš ztrácet, ale taky získávat. Opusť tuhle díru a najdi lidi, kteří by si tě vážili. Copak se nechceš smířit s bohy?“ 8
„Sama víš, že mě Drik nepustí. Zavřel by mě do jedný ze svejch komnat bolesti a nechal zaživa shnít. A bohové? Ti tak snadno neodpouštěj.“ „Možná ne. Ostatně, já nejsem kněz. Nemohu mluvit za vyšší instanci. Ale zkusil jsi to?“ ***
Nacházela jsem se uprostřed tepajícího života. Byl jím prales a má existence tu měla hodnotu komára. Seděla jsem na polštářku lemovaném zlatem a pošitém perlami. To je v Plaveně třicet nocí v teple (nebo jedna v hodně luxusním bordelu). Nepříjemný pocit ještě umocňoval tlak na levém rameni. Jemná bílá ruka, která jej způsobovala, končila ostrými drápy. Drik. Skrýval svou pravou osobnost za vší tou hrůzu nahánějící krásou. Občas však to, co jste zač, vypluje na povrch. Skutečnost, že se mě fyzicky dotýká, byla sama o sobě dost špatná. Připomněla jsem si, co všechno umí, a raději se snažila hledat na věci pozitiva. Třeba tělesnou krásu. Zabrousila jsem zrakem k jeho šedozeleným očím a bezchybným rtům. Hm… Záliba v chladných, krutých mužích mě jednou bude stát krk. Dračí lord mě navzdory svému renomé neděsil tak jako Morla. Někteří tvorové nepotřebují špatné dětství, aby byli krutí. Někteří tvorové se krutí narodí. A to byl přesně případ lady Morly. Dokonce jsem pochybovala, zda může být někdo takový ještě člověkem. Každopádně byla dlouho Drikovou milenkou. Stačil letmý průzkum paláce a věděla jsem, že všechny ty historky o temných laboratořích a jámách plných masožravých červů jsou pravda. Ale bylo toho mnohem víc. Třeba Drikovy pološílené stavy, když vdechoval výpary sušených 9
lístků krvavé orchideje. Nebo komnaty bolesti. Morla nejen, že všechny jeho úchylky vydržela. Ona si to užívala! Během let strávených s ním se její shnilé srdce potáhlo jedem jako strom epifyty. „Magnólie!“ zvolala, jakmile mě spatřila. „Lady Morla!“ oplatila jsem jí úsměv sladký jako hlízy zmijovce. „Drahoušku,“ chytla mne oběma rukama za ramena a začala mnou třást, dokud ze mne jemná ruka zakončená drápy docela nesklouzla. „Co říkáš na okolní divočinu?“ Prdel světa. „Mám ráda přírodu.“ „Vážně, drahoušku?“ „Jo. Miluju stromy a tak.“ „Aha,“ opáčila nespokojeně. „Co se tu vlastně bude dít?“ „Poprava,“ ušklíbla se, zřejmě mě pokládala za slabomyslnou. „Už zase.“ „Koho?“ „Jednoho druida.“ Snažila jsem se neprojevit zájem: „Máte tu hodně druidů?“ „Právě že naopak. Je jich málo. A jsou neústupní,“ schválně mluvila v holých větách. Zřejmě si myslela, že mě tím urazí. Jenže má pozornost se přesunula jinam. Stisk na mém rameni se obnovil a zintenzívněl. „Můj pane?“ obrátila jsem se k dračímu lordovi. „Správné oslovení,“ usmál se Drik a žezlem udeřil o opěrku provizorního trůnu. „Co chceš, Magno?“ „Co ten druid udělal?“ ukázala jsem na muže, kterého právě vyváděli z vnitřku paláce. Přes hlavu měl přehozenou kápi, takže jsem z jeho obličeje neviděla ani milimetr. 10
„Brzo mrtvý muž, chtěl zemřít,“ pozvedl Drik výhrůžně žezlo. „A to se nesmí?“ Kousla jsem se do rtu a rychle doplnila: „Pane?“ „Bez mého svolení ne,“ odsekl a praštil svou rubínovou hračkou o trůn. Morla mi věnovala pobavený úsměv. Přestala jsem ho pokoušet a němě zírala na odsouzeného. Strážily ho věci, které vypadaly jako lidé. Ale jen napůl. Tygří hlavy rostoucí z lidských krků a nesmírně dlouhé prsty, vylepšené drápy. To jsem ještě neviděla. Co je ten nešťastník zač? Mrňous to zrovna nebyl. Pod kápí se rýsovala široká ramena a štíhlý pas. Pokusila jsem se napojit na jeho mysl. Na tu dálku, bez očního kontaktu, to moc nešlo. Nic jsem o něm nevěděla. Neměla jsem jediný záchytný bod, od kterého bych se při telepatickém zákroku mohla odrazit. Beztak to není on, ujišťovala jsem se. Není to můj druid. Ale zemřít bych ho nechat neměla. Může vědět něco zajímavého. Jak to však zařídit? Poškrabala jsem se na zátylku. Pod bříšky prstů mě zašimralo neviditelné tetování. Pavouk, moucha a síť. Rozhodla jsem se pro síť. Lapení mysli silnějšího protivníka, než jsem já. Chci vidět, co ty druidské malůvky umí. Zpomalila jsem tep a přivřela oči, má tvář se změnila v masku. Drikova osobnost byla natolik výrazná, že jsem s jeho šílenou myslí mohla navázat tajný kontakt, aniž bychom si hleděli z očí do očí. Navíc byl blízko mě. Před mým vnitřním zrakem vyplula duha. Vinula se jako skelet obřího hada. Každý obratel měl vlastní barvu, dokud se nedo11
sáhlo čísla sedm – tím však duha nekončila. Nacházela jsem stále nové a nové odstíny; barvy, které jsem nikdy předtím neviděla. Ten pohled byl velkolepý. Duhový had v sobě obsahoval další tvory. Pohybovali se v jeho pastelově průzračném dutém těle. Vláli v něm a každý z nich žil vlastním jepičím životem. Vše kromě hada splývalo s tmou. Sebestředný narcis. Nevidí dál než na špičku svého péra. Stále o mně neví. Čas použít další tetování – pavouka. Otrávení mysli. Lady Morla v reálném světě přiblížila rty tak blízko k mému uchu, že to bylo skoro intimní. „Nudíš se?“ zašvitořila. „Cože?“ hlesla jsem se zrakem stále napůl upřeným do mysli jejího milence. „Trpělivost, drahoušku,“ dusila mne svým parfémem. „Věřím, že to, co nás čeká, rozproudí i studenou plavenskou krev.“ „Jestli to má být překvápko, ráda si počkám,“ zalhala jsem. Na to mi ta prohnaná děvka nedokázala odpovědět. Takže pavouk. Ten druid tě naštval, Driku. Celým svým dračím srdcem si ho přeješ zabít, ale… Je příliš dobrý a výcvik náhradníka je nákladný. Jseš nejmocnější z temných druidů. Přece kvůli němu nebudeš ztrácet čas! Jenom se pobavíš, ale necháš ho žít. Zmlkla jsem. V hadově skeletu ožil nový živočich. Zlatá muška. Vypočítavost. Druidi jsou machři. Pořád o mně neví. Jen nepromeškat popravu. Nakrátko jsem se vrátila do reálu. Jaký je vlastně scénář?
12
Drikovy zrůdy odkryly nějaký poklop a mně se naskytl pohled na díru plnou kroutících se červů. Brrr… Jestli tam druida strčí, tak tu budeme opravdu dlouho. Drik pustil mé rameno a tleskl. Od země se začala odlepovat zelená chapadla. Vyrostla po celém obvodu jámy a jejich konce směřovaly k nebi. Když to dosáhlo výšky zhruba dvou metrů, ohnulo se to do pravého úhlu, a nad jámou tak vznikla síť. Vůbec nic jsem nechápala. Lady Morla se ke mně znovu naklonila: „To jsou Drikovi škrtiči. Pomocí jedu vysávají z oběti život.“ „Aha.“ „Smrt v objetí škrtiče je jednou z nejpomalejších. Jed prostupuje tkání a pomalu si podrobuje nervový systém. Víš, Magno z Plaveny, že nervy prochází celým tvým tělem jako provázky?“ „Morlo, já nejsem úplně…“ „Tak se hned nečil, drahoušku. Škrtič tvé nervstvo postupně ovládne a dělá si s ním, co chce. V jeho objetí se neumírá jednou, ale tisíckrát. To jsem ti chtěla říct. Kdyby tvůj oblíbený bůh ucítil na těle dotek této rostliny, udělal by cokoliv, aby se toho zbavil. Cokoliv, rozumíš mi?“ „A proč červi?“ přešla jsem její poznámku o mém potenciálním oblíbeném božstvu. „Škrtičova oběť může nad rostlinou zvítězit. Už se to stalo. Potom nastává druhé kolo.“ „Jak důmyslné!“ Morla vycenila chrup: „Můj nápad. Vsadíš si na škrtiče, nebo na červy?“ Zkrátíme to. Moucha. Oběť. Spoléhám na druidskou magii. 13
Ušetříš svého druida, jako že Tara je Tarou, Lendor je Lendorem a Vnitřní moře leží mezi nimi. Ze zoufalství se odvolávám na geografii. Z přání splétám myšlenku. Z myšlenky příkaz: Nezabíjej ho! Má slova zabuší na Drikovu lebku a roztříštěná na jednotlivé slabiky se v kakofonii zvuků vrací zpátky ke mně: Ara, endor, hoře, biješ ho! Přitisknu si ruce na spánky, bolest hlavy mě zbavuje myšlenek. Ale přesto zaslechnu krutý šepot: A co pro to uděláš? Zamrkala jsem, jako bych se tím mohla zbavit vší té trýzně, a obrátila hlavu k dračímu lordovi. „Co pro to uděláš, Magno?“ zopakoval nahlas. Šok je nejlepší lék. Naslinila jsem si rty: „Prosím?“ „Nepros, drahoušku! Tím ho ještě víc naštveš!“ zašveholila Morla. Dračí lord promluvil přímo ke mně: „Je to nula. Pročpak se nechceš pobavit?“ Ušklíbla jsem se. Už jsem zase byla ve své kůži. Konfrontace. Tak to mi šlo vždycky. „Právě proto. Stojí ti za to kopat do mrtvoly…, pane?“ doplnila jsem chvatně. Zacukal mu koutek: „Jsem ochotný vzdát se zábavy, ale jen když ji nahradí jiná, lepší.“ „Nech ho bojovat! Ať sám rozhodne o svém životě.“ Prohrábl mi rusé vlasy a sevřel mou lebku. „Máš skrupule, ale žádný charakter,“ zasyčel. „Míříš vysoko, tvá cesta je vysypána zlatem a necháváš po sobě mrtvoly. Říkáš si psionička. Ve skutečnosti jsi žoldačka. Nezasloužíš si, abych s tebou jednal v rukavičkách. To mě přivádí na nápad. Co kdybych místo druida nechal bojovat tebe, když ti na něm tak záleží?“ 14
Zas tak moc mi na něm nezáleželo a on to dobře věděl. „Špatný nápad. Ech…, pane. Co když prohraju?“ „Druid zemře a z jeho kůže dám ušít bič.“ Důvěrně mi položil ruku na nahá záda a sklouzl s ní dolů po páteři: „Až bude po všem, postarám se, aby ti ten zmetek ve své nové formě ještě dlouho připomínal tvoji drzost. Opravdu jsi tak hloupá, že sis myslela, že bys mě mohla ovládnout?“ Sevřela jsem čelisti a odvážné šaty nastokrát proklela. Drikův dárek. Nejsem chameleon jako Morla. Po letech mi pořád ještě zbyl kus sebeúcty. Jenomže… Oba víme, že ho nedokážu zabít. Umím být i laskavý. Velmi laskavý, zaznělo v mé hlavě. A to rozhodlo: „Budu bojovat!“ „Vy lidé…“ ušklíbl se. „Slova vám vylétají z úst jako kolibříci, ale zapomínáte, že nejste z žuly, ale z masa a kostí.“ Nechtěl se mě vzdát tak rychle. Nezahřálo to, ale utěšilo. „Když zvítězím, bude druid žít?“ Znovu mi přejel rukou po páteři. Nespěchal a tentokrát se u toho usmál: „Máš mé slovo, Magno!“ Ještě jednou se mě dotkne a nemám daleko k mrtvičnému záchvatu. „Ehm… A proti komu mám bojovat…, pane?“ Zářivý úsměv: „Proti mně.“ ***
Stojím v bělostném písku a nade mnou se modrá nebe. Slunce se opírá do mého těla a tečkuje jej pihami. Jestli tohle přežiju, budu mít celý dekolt spálený. Kolem sebe mám nadbytek volného prostoru. Skoro jako bych ani nebyla v pralese. V horkém vzduchu se tetelí siluety kůlů ohraničujících Drikovu arénu. Za nimi se vzpínají tribuny, do posledního místa nabité služebníky dračího lorda. Jáma s červy je už zase 15
zakrytá, škrtič stáhl chapadla, ale já vím, že tam dole pořád někde číhá. Nejlepší výhled má lady Morla. Sedí úplně nejvýš. Tvář si chrání slunečníkem a mezi prsty druhé ruky drtí ruličku tabákového listu. Z jejího konce stoupá kouř. Tipovala bych to na nějaký místní halucinogen. Zamává mi. Ta zmije! I na dálku poznávám vybledlé tahy tetování. Září uprostřed toho pitomého paraplete. Okrasa z pravé kůže? Na sucho polknu a raději přesunu pozornost jinam. Mezi Drikovými služebníky zůstalo hodně domorodců. Podmanil si jejich mysl a udělal z nich tupé vykonavatele své vůle. Jen občas dovolí jejich mozkům procitnout z odevzdanosti a letargie. Jedí a pijí pro sebe, dýchají a kálejí pro něj. Ten zlomek vůle, který jim zbyl, sotva stačí k utření nosu. Nedokážu žádného z nich ovládnout. Drik si je drží na příliš krátkém vodítku. Pak tu jsou ty stvůry. Věci, které původně vytvořil pro svou kratochvíli a později zaplnily řady jeho armády. Kříženci lidí a zvířat, nebo jen zvířat. Ani jsem se nepokoušela hledat u nich samostatné myšlení. A samozřejmě skřeti. Kdysi byli lidmi. Jejich mysl je tak pokřivená, že se jich jedinci nadaní telepatickými schopnostmi štítí. Já s nimi mám zkušenost – špatnou. Takže skřeti ne. Skoro to vypadá, jako by u dvora dračího lorda ani nežili normální lidé. To není tak úplně pravda. Jsou tu. Třeba mistr Uruš, ale i další. Druidi, kteří sešli na špatnou stezku. Temní. Někteří mají silnou mentální ochranu, ale zdaleka ne všichni. Za tribunami se sápou k nebesům koruny obrovských listnáčů. Zatímco korálový písek sem nechal Drik přinést, stromy tu rostou od nepaměti. Lemují arénu a díky nim si připadám jako v kotli. Tady dole se možná bude umírat, v těch zelených 16
větvích však kypí život. V podobě pokřivených savců, masožravých papoušků a krvelačného hmyzu. Hlas zmutovaného pralesa dosáhne až ke mně. Nenechám se jím ukolébat. Jednou rukou sevřu tesák a druhou nahmátnu dýku. Po korálovém prášku se ke mně blíží dračí lord. Má volné ruce a úsměv od ucha k uchu. „Ještě to můžeš vzdát, Magno.“ A já tvou kůži ušetřím. Možná… „Proč bych to dělala? Chtěl jsi zábavu, máš ji mít!“ Pavouk. Síť. Moucha. Už jednou načatá mysl spolupracuje. „Jaká jsou pravidla, pane?“ Uhladí si zlatem a perlami zdobený šat a teatrálně pozvedne ruce: „Žádná pravidla.“ „Dokdy chceš bojovat, pane?“ „Do první krve.“ Tleskne a znehybní. „Souboj Oranžového draka s paní Magnou z Plaveny začíná!“ „Drik, dračí lord!“ zavřeští lady Morla. „Oranžový drak! Oranžový drak!“ napodobí ji Drikův patolízalský dvůr. Mezi skandováním zazní ojedinělý výkřik: „Ta, která mrhá svým životem!“ Otáčím se po hlase. Znělo to chraplavě a na člověka nezvykle hlasitě. Který šílenec mi fandí až do zničení hlasivek? „Při bozích a démonech, vzdej to! Tvůj život nestojí za ten můj!“ vykřikne hlas znovu. Odvážlivce nacházím za spuštěnou mříží na konci arény. Neúspěšný sebevrah a Drikův druid, momentálně v nemilosti, ale mimo bezprostřední nebezpečí. Pořád má na hlavě tu kápi, takže si ho nemohu prohlédnout. Nejspíš bude mít nemyté vlasy, v obličeji vrásky strádání a na těle strupy a podlitiny. 17
Strupy a podlitiny. Za chvíli na tom nebudu o moc líp. Mám jen tesák a dýku. Celou zrůdnost našeho duelu jsem pochopila vzápětí. Driku, ty oranžový ďáble! Nehodlal si špinit ruce. Kývl prstem a několik domorodců v nejspodnější řadě proti své vůli přeskočilo zátaras. Ozbrojení oštěpy se na mě vrhli. Čelím útoku deseti zfanatizovaných mužů. Jsem telepat. Ne profesionální zápasník. U nás v Plaveně se tomu říká psionik. Což znamená, že nejsem ani čaroděj. A dalším drahocenným tetováním plýtvat nehodlám. Natahuji dech do plic a hlasitě jej vypouštím. Driku, sám jsi to chtěl. Budou umírat lidé. Přivírám oči. S tesákem v pravici se dávám do běhu a hledám něčí mysl. Vezmu cokoliv. Pokroucené mysli skřetích služebníků v publiku přímo září. Agrese. Útok. Ambice. Dva spojence jsem získala a právě jsem je vrhla proti Drikovým domorodcům. Kletby. Jatka. Mrtvoly. Opírám se o palisádu z kmenů prastarých dubů a nabírám dech do plic. Drikovi poddaní sedící za zátarasem po mně házejí oplzlé nadávky a hutné plivance. Docela nepříjemné, ale nezabíjí to. První skřet udeří pěstí a lebka zfanatizovaného domorodce pukne jak zralý meloun. Druhou prackou rozdrtí krční obratle dalšího muže. To už drží v ruce něčí oštěp. Jeho konec vjede do břicha původního majitele. Skřet zlomí násadu o hlavu dalšího. Posledního z pětice si vychutná. Pěstí ho srazí na zem. Šlápne mu na krk a buší do něj zbytkem oštěpu.
18
Druhý z mých skřetů je jen a málo pomalejší. Chytne dva mužíky a srazí je hlavami k sobě. Polomrtvé je pustí a hrábne za sebe, kde se mu na záda lepí další nešťastník. Setřese ho a… Odvracím oči a snažím se nepozvracet. Skřeti odhodí hlavu posledního domorodce a se zubatými úsměvy se vydají ke mně. Drik se pohodlně opírá o stěnu palisády a s tabákovou ruličkou mezi rty sleduje, jak si s novou situací poradím. Zas ten halucinogen? Sama jsem viděla, jak mu ji předtím Morla zapálila. Skřeti bohužel pod vlivem žádných drog nejsou. Říkala jsem, že s ovládnutím jejich mysli je potíž. Člověk je udrží jen chviličku. Vzdávám to. „Ten z vás, který mě dostane jako první, si může vrznout!“ zaječím. Trošku je to vyvedlo z konceptu. Podobných nabídek se jim tu obvykle nedostává. Místo, aby postupovali spolu, se na mě vrhají každý sám za sebe. Tím vzniká mezi jejich nestvůrnými těly skulina. Akorát pro hod dýkou. Sevřu ve zpocené dlani její rukojeť. Drik stojí ode mne na padesát kroků a pouští kouř. Řeklo se do první krve. Nebo ne? Neminu, neminu, neminu! Protržená kůže na předloktí dračího lorda. Jasně červená krev. Vyhrála jsem, ale jsem zřejmě jediná, koho to zajímá. Ten narcis se pokouší ránu zamaskovat iluzí. Nebo se sám léčí, tak rychle? Možná si jen nechce zakrvácet nákladný úbor. Napadá mě jedna blbost za druhou. „Drik, Drik Oranžový!“ vyjí tribuny.
19
Rychlejší z dvojice skřetů už je u mě. Úder zdeformovanou pěstí do břicha mi vyráží dech. Padám na záda do korálového písku a už nestíhám vykrýt další ránu. Kdo mě nakonec dostal? Ani nevím. Spousta modřin na citlivých místech a rozbitá ústa. Zjišťuji, že se ani nepohnu. Jsem totálně vyčerpaná, ale živá. Zatím. Skřet mi odtahuje stehna od sebe a škube sukní. To se mi nelíbí. Znásilní mě? Momentálně mě nenapadá, co s tím udělat. Neměl by ho ten pomalejší dohonit a porvat se? Slyším zvuk trhajících se šatů, které jsou zřejmě moje, a pak nastane tma. Bez další bolesti. Už necítím nic. Hurá, mdloby! Takže si to nebudu pamatovat? „Magna z Plaveny! Magna z Plaveny!“ huláká publikum. Vstávám, upravuji si sukni a shazuji ze sebe skřetí mrtvoly. Problém se, zdá se, vyřešil sám. „Je zábavná!“ slyším Drika. Co bude dál, pane? ptám se opatrně. Převezmeš svou trofej. Jakou trofej, pane? Temný druid, to je tvá odměna. Co s ním? Já nepotřebuji temného. Když ho nepotřebuješ, neměla jsi pro něj riskovat. Ale… Můj pane! „Čekám na polibek, potom se můžeme rozejít.“ Cože? Musela jsem se přeslechnout. Druid k nám přichází zpoza mříží. Opět ve společnosti tygřích lidí. Strhávají mu z hlavy kápi. Jeho tvář svítí v odpoledním slunci a já polykám kletby. Tak za tohohle vážně vilu v Albireu nevyfásnu. Skřet. Je to skřet. Jako ti dva, co teď mrtví ryjí kly v písku. Proto mi předtím jeho hlas připadal divný. Hledím na Drikovy perly a démanty. 20
Bohové, za co? Za co? Sklouzla jsem zrakem na zachráněného skřeta. Byl o něco vyšší než já, většinu z jeho obludnosti zakrývala ta kápě. Zvláštní pozornost jsem věnovala rukám. Až na ty drápy a několik zkostnatělých výstupků působily lidsky. Měl hodně světlou kůži, na několika místech dokonce prosvítaly žíly. Konečně jsem se mu odvážila pohlédnout také do tváře. Byla bílá jako lebka a žhnuly z ní oči černější než noc v pralese. Pod nimi se podél lícních kostí táhly řady dalších špičatých výstupků. Nos působil na skřeta malý, poněkud zašpičatělý. Z fialových rtů trčely kly a na bradě rostly zase ty výstupky. Vše uzavíral pruh uhlově černých vlasů, který druidovi splýval zprostřed temene hlavy. „Děkuju ti, zrzko,“ zachrchlal. „Jsem psionička,“ ignorovala jsem pracku nabízenou ke stisku. „Gargan,“ zahuhňal temný druid a energicky si odplivl. „Pusu, pusu, pusu!“ svíjelo se škodolibým smíchem publikum. „Dej Magně její odměnu, druide, a vše bude zapomenuto!“ Drik se otočil k tribunám: „A vám dávám až do rána volno! Jezte, kolik chcete, pijte, co vás napadne, a v noci nespěte sami! Dnešní večer bude ve znamení krvavé orchideje!“ Gargan využil mé nepozornosti. Ucítila jsem jeho drápy na předloktí. Polil mě lepkavý pot. On to vážně udělá! Svou kostěnou vizáží mi potrhá kůži na obličeji. Zatnula jsem zuby. Určitě je na světě minimálně deset horších věcí. Ale to jsem se měla dívat na popravu? Nejspíš jo. Záchranou skřeta mi karma nestoupne. Přelétla jsem očima Drikovo obludárium a na chvilku si přála, abych nemusela řešit zoufalé situace se zoufalými jedin21
ci na zoufalém místě. Za zoufale málo peněz, doplnila jsem, když bylo po všem. „Co to je?“ zaskřípal druidův hlas u mého ucha. „Co je co?“ špitla jsem. Právě odtáhl fialové rty od mých. Pořád jsme měli hlavy u sebe. „Tohle,“ přitiskl mi dráp na šíji v místech, kde se mě před několika dlouhými týdny dotkla tetovací jehla. Znovu se mi vybavila stará bolest. Agamor mě obdařil celkem pěti mocnými symboly. Ty slabší z nich jsem právě vyčerpala. Nevydávaly žádné magické vibrace a pouhým okem byly neviditelné. Byla to tajemství dědící se z generace na generaci. Ten druid je ale odhalil při prvním kontaktu. To znamená jediné. Měla jsem poškrábaný obličej, cítila jsem se ponížená a zbytečně střízlivá. A přesto se mé nesnáze rázem změnily v triumf. „Promluvíme si večer, skřete,“ řekla jsem potichu. „Po setmění budeš vítána, paní Magno,“ ujistil mě chraplavě. „Na moje pokoje se doptáš.“ ***
Gargan se na rozdíl od nekromantského mistra Uruše, který si pro sebe zabral část nejhlubšího sklepení, čerstvého vzduchu nebál. Bydlel v nejvyšším patře paláce pod zkosenou střechou. Před prostornými okny jsem našla podivně pokroucené rostliny. Zdálo se, že do stonků někdo systematicky bodal nožem a snažil se vyřezat do jejich listů záhadné značky. Na některých rostly plody plné jedu, jiné kvetly. A další vydávaly takový zápach, že květináče s nimi musely stát na terase. Teď byl celý pokoj zaplněný párou. Gargan ležel v plechové vaně, ruce měl opřené o její okraje a vdechoval nějaké bylin22
ky. Pruh jeho černých vlasů spletený v cop vyčníval přes okraj jako koňská oháňka. „Udělej si pohodlí,“ vyzval mě tónem, který říkal: Jsem nahý, neozbrojený, ale stejně mám nad tebou navrch. Pořád jsem byla po tom souboji vyčerpaná. Na nějaké slovní přetahování jsem neměla náladu. Zapadla jsem do proutěného křesla k připravenému stolku. Stála na něm karafa s tmavým, silně alkoholickým vínem a druhým pohárem. Ten první svíral temný druid a právě z něj hlasitě srkal. Narovnal se u toho a mně se naskytl pohled na jeho široký hrudník. Schválně jsem to ignorovala a nalila si z karafy. „Podle Morly máš studenou krev,“ pronesl zemitým hlasem. „Tohle by mohlo pomoct trochu ji rozpumpovat. Neboj se, víno není otrávené. Nevěříš mi? Můžeme si je vyměnit,“ natáhl ke mně ruku s pohárem. „Můžeme si vyměnit i jiné tekutiny. Později, až se trochu uvolníš.“ To by se mu tak líbilo. „Gargane, jak to tu máš řešené s odposlechem?“ zeptala jsem se. „Mám tu různé rostlinky. Některé pohlcují slova, jiné myšlenky. Můžeme si tu říkat a dělat, co chceme, a nikdo to na nás nepoví, Magnólie.“ Škubla jsem sebou a potřísnila si šaty: „Ty znáš mé jméno?“ „Mistr Uruš mě varoval.“ „Příště raději Magna.“ Mrzutě jsem si prohlížela flek od vína. „Co všechno ti ten nekrouš o mně vyblil?“ „Máš uhrančivé oči,“ zašklebil se tak, že jeho kly působily jednou tak hrozivě. „Říkal, že umíš pohledem strhat šaty i s kůží a nahlédnout do obnažené duše.“ „To ti řekl správně,“ nalila jsem si další pohár. Leze to do hlavy. 23
Gargan se zaklesl drápy o okraj vany: „Magno, řekni mi, co vidíš?“ „Trosku, která dřív byla člověkem. Musel jsi napáchat hodně zla, že tě bohové ztrestali skřetí proměnou.“ Chrochtavě se zasmál. „Já nežertuju,“ přestala jsem se nalévat vínem a zvážněla jsem. „Poslal mě Agamor.“ „Poznal jsem tahy jeho ruky na tvém těle,“ přikývl. Nevím, co bych mu musela říct, abych ho šokovala. „Takže je stále naživu?“ Vybavila jsem si podobu starého druida a srovnávala ji s tím, co zbylo z jeho syna. ***
Agamor měl hubený jestřábí obličej, trošku křivý, ale pořád ještě vznešený nos, ústa stažená do čáry a stříbrné vlasy vyčesané do přísného uzlu. „Vidíš to zlato, vidíš ty kameny?“ promluvil uprostřed své pokladnice, ukryté v kmeni obrovského dubu. „To všechno bude tvoje, když se vypravíš do Jižního hvozdu, najdeš jeho pána a přivedeš zpátky mého syna.“ Slyšela jsem povídačky, že někteří z druidů jsou pohádkově bohatí. Znalost přírody jim prý umožňuje nacházet zlaté žíly a pod zemí ukrytá ložiska drahých kamenů. „Co má Drik společného s tvým synem?“ zeptala jsem se. Co jsem byla na volné noze, brala jsem lecjaké zakázky, ale tohle smrdělo. „Tu otázku si kladu pokaždé, když jdu spát, a kladu si ji vždy, když se ráno probouzím. Můj syn si zvolil špatného pána. Ale já nevěřím, že je ztracen. Přiveď ho, abych si s ním mohl promluvit. Myslíš, že hodlám žít věčně? Mé dny se krátí a ke svým předkům se chci odebrat s čistým štítem.“ 24
Potom mi vyložil svůj plán. Už ovšem zapomněl poznamenat, co tetovací jehla provede s mou citlivou kůží. ***
Gargan po mně vrhl zlý pohled. „Myslíš, že si sem jen tak přijdeš, roztáhneš před Drikem nohy a potom si mě odvedeš na vodítku?“ To by bylo ideální. Odvést ho na vodítku mé moci. Minimálně dneska to ale nepřicházelo v úvahu. I kdyby mi mozek neplul ve vinném oparu, dopolední extempore s Drikem mě vysálo na kost. Možná jsem měla tuhle schůzku odložit. Vstala jsem a s poloprázdnou karafou došla až k němu. „Nemám ráda krutost.“ „Vážně?“ ukázal na svůj obličej a přejel prstem po svých kostěných vylepšeních. „Tak co tu, u Khara, děláš?“ „A nesnáším urážky.“ Pozvedla jsem karafu a doplnila Garganův pohár. Vytáhl ho na jeden doušek. „Ve hře je docela dost zlata a také nějaký ten diamant, takže budu dělat, že jsem tvá slova neslyšela. A… ano, jsem tu, abych tě odvedla.“ „Tak to je mi tě líto,“ zachrčel a od znetvořených rtů se mu odlepil obláček páry. „Mně se u Drika líbí.“ „Jo? Tak proč jsi to chtěl se sebou skoncovat?“ podívala jsem se na zdeformované klouby ruky vyčnívající z vany a přikryla je dlaní. „Nejseš první skřet, kterého vidím,“ vzpomněla jsem si na temná období svého života. „K proměně muselo dojít teprve nedávno. Tvá kůže je stále jemná a pořád máš část vlasů. Myslíš, že to těma bylinkama zastavíš? Že to ve vodě utopíš?“ Položil mi volnou ruku na zápěstí a nahmatal můj zrychlený tep. „Jak by se ti líbilo, kdybych ti tvá slova vrátil v podobě leptající směsi? Vypálila by si cestu tvým jícnem až do srdce. 25
Mohl bych ti předvést pár věcí. Možná bys potom mluvila jinak. Anebo bys nemluvila vůbec, když by každý centimetr tvého těla pokrývala plíseň. Je to pomalá, velmi bolestivá smrt.“ „Skoro jako objetí škrtiče?“ „Skoro tak,“ připustil. „Nejseš úplně hloupá.“ „Ne, jenom opilá. Dneska byl špatný den. Navrhuji…“ Slova se mi zadrhla v hrdle. „Tak brzo namol?“ podivil se temný druid. „Co s tebou budu dělat?“ „Gar… gane. To víno, něco… tam je!“ dostala jsem ze sebe. „Jestli je to tvoje… práce, utrhnu ti… Utrhnu ti koule!“ „Morla,“ i jeho hlas začal zadrhávat. „Ta… zatracená Drikova šukna!“ Pustil mou ruku a třískl hlavou o plechový okraj. Tu láhev měl od ní, došlo mi. Vzápětí jsem se také svalila. Otevřely se dveře a travička vstoupila v doprovodu dvou tygřích mužů. Byla celá laděná do ruda. Rty, nehty, a dokonce i obočí měla načerveněné. Dravý pták puštěný z klece. Poprvé během své návštěvy u dračího lorda jsem se opravdu bála. Co mi udělá? Cokoliv. Ležela jsem na zemi v loužičkách vycákané vody a nedokázala pohnout ani prstem u nohy. Od Gargana jsem pomoc čekat nemohla. Druid byl na tom úplně stejně. Morla přistoupila až k němu a začala si navíjet jeho cop okolo zápěstí. „Vyrušila jsem vás při koupeli? Jak romantické!“ Hodila mi na obličej Garganovy zpocené hadry, a její hlas byl tím pádem to jediné, co jsem zaznamenala. Zaslechla jsem šplouchnutí. Nárazy do podlahy mi napověděly, že tygří chlápci se přesunuli k druidovi. Žádné známky zápasu. Mohli mu dělat, co chtěli, a nejspíš také dělali. 26
Pak se kroky vzdálily. Ať se dělo cokoliv, vše proběhlo v naprosté tichosti. Čekala jsem ve tmě. Garganovo roucho bylo cítit nějakou bylinou. Nejdřív jsem se ji snažila ignorovat. Potom jsem rezignovala. Po několika dalších minutách jsem zápach shledala příjemným. Z otupělosti mě probralo světlo. Aha, někdo ze mě sundal druidovu garderobu. Přikradl se sem tak tiše, že jsem ho nijak nezaregistrovala. Kdybych mohla, rozšířila bych údivem oči. Nade mnou stál mistr Uruš. Starý nekromant zapraskal klouby a přičapl ke mně. V ruce se mu zaleskla dlouhá jehla. Okamžitě jsem ji poznala. Nezbytná proprieta, se kterou se zahajuje rituál oživení. Nekromant nejprve živého jedince usmrtí vpichem do mozku, aby tělo nijak nepoškodil, a teprve, když život vyprchá, započne s tvorbou poslušného služebníka. Špička jehly zářila nějakým zeleným svinstvem. Uruš mi ji vbodl pod pravý prs. Natáhla jsem do sebe vzduch a sykla. Po celém těle se mi rozlil nepříjemně známý pocit. Bolest. Znovu jsem zavřeštěla. On mi snad vpíchl do krve feferonky. Škubla jsem zápěstím, chytla se za břicho a v tu ránu stála na nohou. Bylo po paralýze. Starý nekromant se shrbil nad Garganem. Druidovo tělo zůstalo ve vaně. Voda už stačila vychladnout. Většinu její hladiny pokrývaly lístky nějaké rostliny. Plavaly nad Garganovou hlavou a zachytávaly se o smáčený cop. Pod vodou vypadal ještě o něco bledší. Uruš mu stiskl zápěstí a zavrtěl hlavou. „Zase jdu s křížkem po funuse, paní Magno. Temnej je tuhej.“ 27
„O co tu kurva jde?“ Zvedla jsem Garganovu hlavu a musela konstatovat, že nekromant má pravdu. Voda mu zaplavila plíce před několika minutami. U Khara! „Ne kurva, ale Morla,“ předvedl mi svůj ukázkový chrup. Bere stoličky kostlivcům, došlo mi. „Tvůj příchod vzbudil příliš mnoho emocí. Dračí lord si brousí zuby na tvou kůžičku a jeho milenka má kvůli tomu špatné spaní. Tohle,“ pozvedl druidův zplihlý cop, „je varování. Příště budeš na řadě ty.“ „Co získala jeho smrtí?“ odmítala jsem to pochopit. „Možná jen to, že naštvala tebe. Někdy to stačí. Spoustě lidí tady dělá dobře ublížit druhejm.“ Nejen tady, pomyslela jsem si kysele. „Nefňukej pro temnýho,“ vyložil si špatně můj výraz. „Nezaslouží si ani slzu. Šel jsem sem kvůli tobě. Varovat tě před ním. Mohl ti ublížit víc než Morla. Dělal pokusy na kytkách. Rostliny nemaj paměť, ale jeho… Jeho si pamatovaly – bály se ho. Nechtěl jsem, aby si s tebou pohrál jako s keříkem magnolií, po nichž máš jméno.“ „Proč by ses měl o mě strachovat?“ „Nevím, o co ti jde, ale pochopil jsem, že tu nechceš zůstat napořád. Jak jsme spolu tuhle mluvili… Přemýšlel jsem o tvejch slovech. Nechci skončit jako tahle svině,“ ukázal na Gargana. „Už taky nejsem nejmladší a tady toho šílenství mám plný zuby.“ Pokývala jsem hlavou: „Správná slova, ale něco za něco, mistře Uruši. Vezmu tě z tohohle pekla, ale pod jednou podmínkou.“ Ten starý parchant se na mě vypočítavě podíval: „Vypudil jsem ti z těla jed. Co ještě chceš?“ Naposled jsem pohlédla do vany. Garganova hlava vyčnívala zpod drobných lístků. Smrt dala jeho skřetí tváři téměř lidské rysy. „Opravdu dokážeš ukrást bohům duši a posadit ji zpátky do těla, nebo sis prve jenom honil triko?“ 28
II. Útěk pralesem Měli jsme noc a den, než se dračí lord probere z šílených stavů, jež si přiváděl vdechováním krvavé orchideje, a vyhlásí ceny za naše hlavy. Sídlo dračího lorda jsme opustili na loďce. Mistr Uruš znal tajnou chodbu z paláce, ústila na břehu podzemní říčky. Žily v ní krokodýlí zrůdy, které sem přilákala Drikova krutost. Nekromant ukájel jejich apetit zbytky ze sklepních laboratoří. Přejela jsem si jazykem po vyprahlých rtech a zaplácla na krku muchničku. Tak jsem zase zpátky v zeleném pekle. Jižní hvozd. Kdysi tu stávaly vesnice domorodců, o stromy pečovaly dryády a celý les zářil v záplavě květů jako diadém pošitý démanty. To už je minulost. Drik domorodce zotročil, dryády vyhubil a stromy přetvořil v monstra s korunami plnými jedovatých trnů. Mezi nimi se tiše jako smrt pohybují pokřivená zvířata lačnící po krvi a v noci ze svých temných úkrytů vylézají další Drikovi běsi. Z původních obyvatel Jižního hvozdu zůstali jen červi, dotěrný hmyz a silně pokřivení ptáci. Seděli v dutinách stromů – neviditelní, ale o to hlasitější. Jejich kakofonní křik by nepokládal za zpěv ani temný druid omámený výpary krvavé orchideje. „Jaks tím vším mohla projít a zůstat živá?“ podivil se Uruš, když jsme se z loďky vydrápali na břeh zarostlý vegetací. „I zvířata mají mozek.“ Neodpustila jsem si podívat se na našeho skřeta. Po lekci, jakou mu Morla poskytla, měl být zkroušený. Místo toho se tvářil mírně rozčarovaně. Nekromant našel jeho černou duši v astrální úrovni a spojil ji znovu s chladnoucím tělem. Nečekal, že mu temný poděkuje, a také se toho nedočkal. 29
„Jak to myslíš, že mají mozek?“ nenechal se odbýt nekromant. „Opice je k oživení stejně dobrá jako druid, maso jako maso.“ Znovu jsem zašilhala na Gargana, ale temný mé špičkování okázale ignoroval. Ignoroval vlastně úplně všechno. Trochu mi to dělalo starosti. „Ty dokážeš pracovat s lidským i zvířecím materiálem, já se zase dokážu hrabat v hlavě lidem i zvířatům. Můžu se pro ně udělat neviditelnou. Taky bych je mohla poštvat proti sobě, kdybych se hodně nudila.“ „A co zdeformované stromy?“ Usmála jsem se: „Nejsou živé samy od sebe. Za jejich pohyby se skrývají ruce, které je řídí. A ty patří myslící bytosti.“ Mistr Uruš se zatvářil potměšile: „A nemrtví? Na ně taky platěj tvá kouzla?“ „Sám dobře víš, že ne. To je tvá parketa, nekromante.“ Jako v každém pralese, i v Jižním hvozdu jsem využívala cestičky ukryté v porostu. Jen jsem tentokrát netoužila zjišťovat, kdo nebo co po nich před námi prošlo. Daleko jsme se ale nedostali. Oživení odsálo z Uruše většinu sil a já se po zápase s Drikem pořád cítila vyčerpaná. Utábořili jsme se na mýtině, kterou nestihla Drikova moc úplně zdevastovat. Uruš vytáhl z torny okoralý chleba s masovou paštikou a nabídl mi. Gargan si vzal také. Ještě předtím, než jsme se pustili do jídla, naši mýtinu několikrát obešel a něco si při tom mumlal. „Druidská magie,“ zabručel nekromant. „Myslím, že se nám bude spát dobře.“ Zabaleni do vlastního oblečení, na lůžku ze shnilého listí, pomyslela jsem si kysele. Můj spací pytel zůstal v pokoji, který mi určil Drik, spolu se záložním oblečením a láhví plaven30
ského rumu. Pakování narychlo nesnáším. Aspoň, že na tesák a dýku jsem nezapomněla. Probudil mě štiplavý zápach. Koho napadlo hodit do ohně suchý trus? Rozespale jsem se posadila. Už mi nebyla zima, paže mi olízl žár. Ohniště muselo dávno vyhasnout. Hořely kmeny a větve stromů. Každou chvíli něco s jiskřením dopadlo na zem. Zuhelnatělé dřevo se odlamovalo po kusech. Se stromy se měnilo v popel vše, co v nich žilo. U Khara, vstávejte! Hoří! chtěla jsem vykřiknout, ale hlas se mi zasekl v hrdle. Plameny obklopily mýtinu jako gigantická vatra. Zvedla jsem hlavu a marně hledala kousek studené noci. Nebe nade mnou hořelo tisícem ohňů. Vystřelovaly hladové jazyky, až jsem se rozslzela. I přes slzy jsem ale viděla, jak se proplétají. Jako oranžoví hadi se navzájem stravovaly, aby v té planoucí spleti znovu zesílily a v jediném proudu ozářily prales i s nebeskou klenbou. Z té záře vyrazila obludná dračí hlava a řítila se střemhlav ke mně. Zařvala jsem. Drak i plameny zmizeli. Podruhé jsem se probudila, tentokrát doopravdy. ***
Mýtina se třpytila ranní rosou a ze stromů stoupala pára. Šaty a také vlasy jsem měla urousané. Gargan seděl opřený o strom s nohama zkříženýma pod sebou a očima sklopenýma. Na pečlivě očištěném plácku před ním jako na miniaturním hřišti zápasily dvě kudlanky. Temný měl přivřené oči, z čehož jsem pochopila, že zápas není tak úplně fér. Z nekromanta bylo černé chrápající klubko. 31
„Mučením zvířátek svou proměnu nezmírníš,“ rýpla jsem si do skřeta. Zatnul pěst a kostěné výčnělky pod kůží vytvořily na kloubech boule. „Ty máš svůj tesák a dýku, nekrouš si udělá zombie a já…“ Pohlédl na zdeformovanou ruku. „Já mám sám sebe. To, co se ze mě stává, mě dělá silnějším.“ „Takže jsi v astrálu moc pokory nepobral.“ „Astrál a pokora?“ Na rtech se mu mihl ohavný úsměv. „Sotva jsem si posmrtnou existenci uvědomil, byl u mě ten prašivý staroch. Myslí si, kdovíjakou mi prokázal službu. Hovno mi prokázal. Ani se neobtěžoval zeptat, jestli vůbec chci zpátky.“ „To já jsem chtěla…“ Věnoval mi znechucený pohled: „Máš se mnou tolik práce. Řekni, co ti za mě otec slíbil?“ Neměla jsem radost, že mi to připomněl. Větší část života jsem strávila ve zlaté kleci. Nejdřív v Plaveně, kde jsem se naučila něco z toho, co umím a co jsem. Později jsem palác svého mistra vyměnila za úzký prostor kajuty. Celé roky jsem pracovala pro korzáry, než mi došlo, že svoboda ohraničená palubou lodi není žádnou svobodou a přístavy nejsou svět. Poslala jsem své staré pány k vodě a stal se ze mě námezdní dobrodruh. Nebo žoldák, jak říkají jiní. Dělám si, co chci, vstávám, v kolik se mi zamane, piju a jím, co chci nebo co je, a spím, s kým chci nebo na koho mám. Absolutní svoboda! Dobře se o tom žvaní. A to je asi tak všechno. Poslední dobou je každá zakázka dobrá. „Musela jsem to vzít, jsem švorc,“ shrnula jsem svůj světobol do jediné věty. Druid se skřípavě zachechtal. Starý nekromant se poplašeně narovnal. „Co se to…?“ zablekotal a zívl. 32
„Vstávej, mistře Uruši, je čas!“ vzpamatovala jsem se. „A ty se taky koukej vypeckovat, Gargane! Musíme jít, dokud není takové vedro.“ Ponořila jsem se do zeleně, ještě se třpytila ranní rosou. Všude to bzučelo a šustilo, ale já hlídala jedovaté hady a pavouky v našem okolí. Vládlo tu dusné přítmí, a když jsem zaklonila hlavu, spatřila jsem jen navzájem propletené větve stromů. Kdyby měl druid lepší náladu, určitě by nám jejich názvy dokázal vyjmenovat. Pod nejvyšším patrem pralesa se pnuly popínavé rostliny a všechno, čeho se dotkly, přetvářely v živý zelený chaos. Jejich šlahouny zahalovaly celé kmeny nebo visely v širokých smyčkách mezi větvemi. Všimla jsem si, že některé listnáče obepínají jiné jako síť a kapku po kapce z nich vysávají život. „Drikův škrtič dorazil až sem,“ ucedil mezi kly Gargan. Kolem poledne před námi vyvstal první problém. Použili jsme stejnou cestu, po níž jsem do Jižního hvozdu přišla. Jenže jsem zapomněla na strmý svah. Na propast, kterou protékala řeka plná ostrého kamení a dravých ryb. „Vlákalas nás do pasti! O balvany se roztříštíme a ryby nás sežerou. Tos chtěla?“ zapištěl vysokým hláskem mistr Uruš. „Promni si oči, nekrouši,“ naštvala jsem se. „Támhle je most!“ Pohupoval se nad propastí. Tvořila jej k sobě spletená prkna a místo zábradlí měl jen po stranách natažené provazy. „Ty té opičí dráze říkáš most, Magnólie?“ přidal se k revoltě i temný druid. „Magna! Jsem Magna, ale to je fuk!“ mávla jsem rukou. „Jestli nepohnete prdelí, tak Drik…“ významně jsem se odmlčela. Nepotřebuju honit dva líné chlapy po lese, ale když jde o kejhák…
33
Vykročila jsem jako první, s očima upřenýma na druhou stranu skal. Příroda tam na první pohled vypadala trochu vlídněji. Za mnou šel skřet a jako poslední nekromant. Jeden krůček, druhý, třetí; hezky pomaličku. Oběma rukama svírám provazy. Lepší zábradlí tu není, most se houpe a v dírách po prknech se pod nohama míhá propast. Co je to za smrad? Mistr Uruš někde vzadu zapiští. Přímo proti nám se řítí černá šmouha. Další se spouští z lián. Zmutované gorily? Padají ze stromů jak shnilé ovoce. Most se pod vahou jejich těl povážlivě prohýbá. „Uruši, dělej něco!“ ječím. „To neeeeeejdeee! Mooojeeemooocneeeeeestačí!“ Vrátíme se? Otáčím hlavu a kleju. Jsou i za námi, skrývaly se ve stromech a obě strany propasti se jimi jen hemží. „Co uděláme?“ slyším se křičet a doufám, že mě něco napadne. „Skrč se!“ usekne skřet za mými zády. Poslechnu a on mě za odměnu nerozmáčkne. Svižně mě přeskočí a vrhá se na prvního opičáka. Ten po skřetovi drapne. Chlupatá pracka vyryje v Garganově hrudi tři rudé čáry. Gorila vítězně zařve, ze dna jejích útrob se šíří pekelný puch. Druid toho využije. Nevšímá si smradu ani vlastní krve a vede přesnou ránu pod bradu. Stvůra se zapotácí. Vzápětí už ale stojí na všech čtyřech. Vycení zkažené zuby a zaútočí jako pes. Prokousnout skřetovi hrdlo se jí však nepovede. Gargan je rychlý jako ďas. Tentokrát uhne i tlapě. Sám natáhne pazouru a vyhrábne gorile vnitřnosti přímo z břicha. Opice na to nijak nezareaguje a útočí dál. Bolest nebo pud sebezáchovy, nic takového pro ty mutanty neexistuje. Zajímá je jen pach živého masa a naší krve. 34
Dívám se, jak ti dva spolu zápolí, a snažím se útočící gorily si nějak podrobit. Nedaří se mi to, a tak se otáčím po mistrovi Urušovi. Nekromant zapomněl, že jeho moc na opičáky nestačí, a něco na ně křičí. Přes všechny ty zvuky, které působí Gargan a jeho smradlavý protivník, mu není rozumět. Nevím, co je to za zaklínadlo, ale zatím se starochovi daří držet si je od těla. Vytahuji tesák a čekám, zda si Gargan se svým protivníkem nevymění strany. Most se pod námi zběsile pohupuje. Gorila znovu zařve a její černé tělo se mihne nad skřetovou hlavou. Chce se snad pustit do mě? Uhýbám před sprškou hnisavého moku. Nekrouš vzadu povykuje, já však vidím příležitost a dědka ignoruju. Švihnu rukou vpřed a popadnu zrůdu za obludnou palici. Moc ráda by mě kousla, nemá ale jak. Pokrčím loket, jak to jen jde, a tesákem vedu řez napříč krční tepnou. Hlavu se mi ale odříznout nepodaří. Gorila se po mně ožene. Stáhnu se a nechtěně vrazím do Uruše. Ten něco zablábolí. Gargan popadne stvůru za kožich a mrští s ní do propasti. Ale co je to platné, když se jich na nás žene dalších pět. „Budete se koupat!“ zavrčím a na důkaz svých slov přeříznu jeden z provazů sloužících jako zábradlí. Uruš stále povykuje. Gorily nám svými těly dokonale brání v postupu vpřed. Gargan je neudrží věčně. Přeřezávám další z uzlů, jenže to nejde tak rychle. Najednou je tu tlačenice. Gargan hmátne před sebe a jeho pazoura mizí v rozevřeném chřtánu. Opičí zuby mají se skřetovou tuhou šlachou problém. Temný vytáhne ruku a něco v ní drží. Hlasivky, ja35
zyk? Nemám kdy to řešit. Ať to bylo, co chtělo, skřet tu věc odhodí daleko od sebe a znovu s ještě větší brutalitou zaútočí. Už se na něj nedívám. Do zad se mi opírá slunce. Snažím se nevnímat puch útočníků i všechny ty nepěkné zvuky. Nevšímám si, jak se provazový most naklání. Bez přerušení pokračuji a teprve v poslední chvíli vřísknu: „Teď!“ Skřet mi neodpoví. Drží jednu z těch mršin a snaží se ji z rozhoupaných prken dostat pryč. Jenže tentokrát se přepočítal. Most se ještě víc nakloní. Opice vystřelí tlapou vpřed a stihne ho chytit za kotník. Zatrne mi, ale už s tím nic neudělám. Dolů jdou oba. Nemám čas se po nich dívat. Z úst se mi vydere výkřik. Celá dřevěná konstrukce míří do propasti. A s přeťatými provazy padají opice i my. Držím se spojnic mezi prkny, blížíme se ke strmé stěně. Náraz mi málem vyrazí dech. Chytnu se jednou rukou pokrouceného stromku, druhou stále svírám zbytek mostu. Možná by po něm šlo vyšplhat jako po žebříku. Mrknu dolů. Nemá to cenu, jsme skoro v polovině. To slezu. Opatrně přesouvám nohy po kamení do vymletých děr. Hluboko pode mnou v pěnící vodě leží dvě roztříštěná těla. Patřila gorilám. Po zbytku tlupy nikde ani památky. „Gargane!“ zvolala jsem. V zeleni, porůstající skálu, se něco pohnulo. „Při Vieenově číši, já žiju, žiju!“ vynořila se ze šlahounů vyzáblá, zablácená ruka. Mistr Uruš. Měl roztržené roucho a ruce pokryté škrábanci. Až na tyto drobnosti se zdál v pořádku. „Viděl jsi druida?“ zeptala jsem se ho s malou nadějí. „Temnej se o sebe postará,“ odfrkl si. „Já lezu dolu!“ 36
Kousek nad vodou byla stěna potažená nějakým šlemem. Strašně to klouzalo, poslední dva metry jsem raději skočila. Nekromant dosedl do vody hned za mnou. Přivřela jsem oči a poslala hejno dravých ryb na průzkum protějších břehů. „Cejtíš někde temnýho?“ zajímal se. Zavrtěla jsem hlavou. V téhle části pralesa Drikovo šílenství nad přírodou dočista převládlo. Ani mé schopnosti si s tím nevěděly rady. „Nevím, jak ty, mistře Uruši, ale já nahoru nešplhám,“ ukázala jsem na jedovatě zelený vršek protější skály. „Budeme muset najít lepší cestu nebo ta skaliska prostě obejdeme. Mezitím se snad Gargan objeví.“ Těm slovům jsem sama nevěřila. Celý podnik začínal být nad mé síly. Jestliže se nám předtím prales zdál jakžtakž průchozí, tady v údolí to neplatilo. Rostly tu stromy, které Drikův zvrhlý génius vytvaroval do bizarních tvarů. Jejich kořeny se plazily po skále jako pavoučí nohy, mezi sebou propletené a během boje znehybněné. Listí řezalo do krve a vůbec vše tu mělo výrazně karmínový nádech. Neustále jsem vysílala do okolí telepatické signály. Gargan však mlčel. „Temnej zradil, to je jasné,“ zopakoval mistr Uruš nejméně po sté a já na to jako obvykle nic neřekla. Ani v pozdním odpoledni se nám nepodařilo z údolí vymotat. „Paní Magno, víš, jak rychle se tu stmívá? Navrhuju najít si nocoviště, dokud je vidět,“ žádal nekromant. „Ty chceš spát tady? Zbláznil ses? Jakmile ulehneme, sežerou nás zaživa.“ „To není tak jisté. Kousek odsud je malá nekropole. Za její zdi Drikova moc nesahá.“ 37
Přísně jsem si ho změřila: „Je něco, co jsi mi neřekl, mistře Uruši?“ Ošil se: „Je to pohřebiště ještě ze starejch pohanskejch dob. V těch hrobech leží jen pár kostlivců. Klidně si tu můžeme odpočinout. Kdyby nám hrozilo nějaké nebezpečí, vycejtil bych to.“ Místo, o kterém mluvil, bylo ohraničené zdí. Ta se úplně ztrácela pod nánosem zeleně. Vstupní brána s ní splývala takovým způsobem, že bych ji sama nenašla. Uruš šel ale najisto. Nekropoli tvořily mohyly porostlé barevnými kvítky. Nad nimi se jako živá hradba z listí tyčil chrám božstva nějakého prastarého kultu. Z jeho vysoké věže, hustě porostlé popínavými rostlinami, musel být úžasný výhled. Pochybovala jsem ale, že schodiště bude po tak nekonečně dlouhé době ještě stát… Ucítila jsem v zádech bodnutí jako od hmyzu. „Magno! Magnólie! Zrádná plavenská kryso!“ zašelestilo mi v uších. Zamrkala jsem a pokusila se ten hlas z hlavy vypudit. Pozdě. Točil se se mnou celý svět. „Promiň mi to. Neměl jsem jinou možnost…“ broukl nekromant. ***
Uprostřed kamenného sálu se do závratné výšky tyčil trůn. Seděl na něm mladý bůh. Působil strnule jako socha. Tvář mu zakrývala přilba z ryzího zlata ve tvaru dračí hlavy a v ruce držel žezlo poseté rudými krůpějemi. Jeho konec mířil na mou bradu. K trůnu vedla řada stupínků. Přistihla jsem se po nich kráčet vzhůru. „Jsi ráda, že mě vidíš?“ spustil povýšeně muž s dračí přilbou.
38
„Já… nevím.“ Pokusila jsem se nahmátnout u pasu dýku, ale zjistila jsem, že mé zbraně jsou pryč. Měla jsem na sobě šaty z nějaké tenké tkaniny a cítila se v nich otupěle. „Máš ze mě strach?“ Vzhlédla jsem k němu. Co když je ten zlatý drak prázdný? „Nebojím se mluvící helmy,“ odpověděla jsem hrdě. Kovové vězení se rozdrnčelo smíchem: „Jsi pozoruhodná. Po-zo-ru-hod-ná. A proto tě nechám žít.“ „Proč bys neměl?“ Hrála jsem o čas, i když jsem si ještě nebyla jistá, jak ho využiju. „Navedla jsi mé lidi ke zradě a opustila mě. Každého jiného by za to sežehl můj hněv, ale ty se mi líbíš. Dávám ti poslední šanci.“ Sňal si dračí helmu a zabodl do mě svůj hladový pohled. Otřásla jsem se v těch tenkých šatech. Jako by se mě přes jejich látku mohl dotýkat. „Buď se mnou půjdeš dobrovolně a přijmeš trest, který ti určím, nebo odejdeš sama cestou ohnivých jazyků,“ usekl a máchl žezlem směrem za mě. „Moje budeš tak jako tak. Pak ale ode mne nečekej slitování.“ Do zad mě udeřilo teplo. Oheň se začal rozlézat po podlaze. „Nuže? Jak ses rozhodla?“ Zadívala jsem se na jeho štíhlé prsty, volně přecházející v drápy. „Něco ti dlužím, Driku.“ „Budeš mít spoustu času všechno splatit, o to se postarám,“ odtušil netrpělivě. „Svůj dluh raději uhradím hned!“ Napřáhla jsem se a do nelidsky krásné tváře vyťala přímo ukázkový políček. Čekal ledacos, jen ne tohle. Svět snů kolem nás se rozplynul. Plameny ustoupily a stěny sálu se začaly bortit. *** 39
„Kde to jsem?“ vyjekla jsem a instinktivně sáhla po tesáku. Byl tam a dýka také. Otevřela jsem oči a zjistila, že ležím na kamenné podlaze. To by vysvětlovalo, proč jsem celá rozbolavělá. Nade mnou se klenul strop nějaké věže a otevřeným oknem proudily dovnitř poslední zbytky světla. Někdo mě odnesl do toho pohanského chrámu! Mistr Uruš stál poblíž. Vyděšeně poulil oči a jeho jindy sinalý obličej hrál všemi barvami. Vděčil za ně Garganově tlapě, která mu mačkala ohryzek. „Zrádná nekroušská kryso!“ obořila jsem se na Uruše. „Vlákal jsi nás do pasti! A ty gorily… Už chápu, proč jsem je nemohla ovládnout. Byly nemrtvé, a podle toho páchly. Tvoje dílo, co!?“ „Přesně tak,“ potvrdil mou domněnku temný druid. „Našel jsem vás akorát včas.“ „Nnnn… neměl jsem na výběr,“ koktal Uruš. „Pán mě včerejší noci navštívil. Vkradl se mi do snu. Já vážně nechtěl! Jeho moc nade mnou je větší, než jsem myslel.“ „Co se v tom snu dělo?“ štěkla jsem. „Slíbil, že odpustí a zapomene, když udělám, co řekne,“ přiznal plačtivě. „Ty jeden záhrobní smrade!“ zakrákoral Gargan. „Poštval jsi na mě svoje mršiny a odříznul mě od mé zrzky! Spadl jsem do řeky a málem se rozsekal o kamení. Ale gorily mi šly po stopě. Hnaly mě před sebou až kdovíkam. Trvalo půl dne, než jsem se jich všech zbavil a našel vás.“ I já si přisadila: „Omámil jsi mě nějakým svinstvem a vyvlekl nahoru!“ „Jen malej, maličkej vpich… Špetka halucinogenu, nic nebezpečného. Měl jsem tě jenom uspat, aby se s tebou mohl setkat v říši snů…“ 40
„Magno, snad tě nepoctil intimní návštěvou?“ uchechtl se Gargan. „Musel to být zajímavý sen. Kroutila ses při tom a sténala…!“ „Sklapni!“ vyhrkla jsem a kupodivu toho nechal. „Víte, co má Drik za lubem?“ „Pán se mi s plány… Áááá!“ nekromantův hlas přešel v neartikulovaný řev. Gargan zvedl Urušovo tělo do vzduchu a mrštil jím o protější zeď. Stařík se podél ní sesul a ztichl. „Jseš normální?“ zavřeštěla jsem. „Mohla jsem se mu podívat do hlavy a zjistit…“ „Nevidíš, že to na nás hraje?“ zaskřípal zuby Gargan. „Až s ním budu hotov, poví, i co neví!“ Sklonila jsem se k domnělé mrtvole a všimla si, že je spoutaná nějakou rostlinkou. Gargan byl důkladný. „Mistře Uruši, slyšíš?“ ponoukla jsem ho. „Nemám, co bych řekl!“ zaskřehotal. „Jste obklíčení. Drikovi služebníci už se postaraj, abyste odsud živí nevyvázli.“ „Mluví pravdu,“ zamračila jsem se. „Co? Jseš proklatě rychlá, psioničko!“ hvízdl uznale temný druid. „Ale hovno. Přestaň děsit toho nekrouše a mrkej z okna!“ Les pod námi se vzdouval pohybem jako vyzrálá mršina larvami. Mezi pokroucenými torzy stromů pochodovaly hmyzí nohy a ptačí pařáty, pod nimi se líně plazila chapadla, vzadu dusala kopyta a jako poslední z voje tiše našlapovaly šelmy. Viděla jsem hřbety porostlé srstí, peřím, šupinami i tím vším dohromady. Jako kdyby někdo sebral mrtvého ještěra, dravého ptáka, vyplavenou krakatici, pakoně a tygra, rozřezal jejich těla, jednotlivé části promíchal a zpátky je nazdařbůh pospojoval. Stvůry se pohybovaly mátožně, ale bylo jich mnoho. 41
„Můžu na naši věž snést ochranné kouzlo, ale nevydrží to věčně. Co ty?“ obrátil ke mně znetvořenou tvář temný druid. „Možná bych jich pár mohla přetáhnout na naši stranu. Ale… upřímně, Gargane, je jich strašně moc. Spíš by mě zajímalo, kolik je v Jižním hvozdu nemrtvých?“ udeřila jsem na Uruše. „Ne tolik, aby vás to mohlo zachránit,“ odsekl. „Nekrouš si hrál na svém písečku. Drik na tenhle typ magie není,“ doplnil Gargan. „Raději má své živé zrůdičky.“ „Jsme na hřbitově. Ať pošle proti těm Drikovým mutantům aspoň to, co tu leží!“ rozhodla jsem. „Já už Drika nezradím. K tomu mě nepřimějete!“ Upřeně jsem mu pohlédla do očí: „Opravdu?“ Někdo mě chytil za loket. „Zadrž, psioničko. Chápu, že ti pije krev, ale i já mám s tou pijavicí nevyřízený účet. Nech mě to s ním vyřídit a soustřeď se na svou moc.“ Pokrčila jsem rameny. „Máš ještě nějaké tetování?“ pokračoval. Přikývla jsem. „Mám ještě dvě. Lev a netopýr.“ „Výborně, stařík se předal! První ochromí nepřítele a druhé nás přenese na bezpečné místo.“ „Jo, a až je vyplýtvám na ty zmutované ptakopysky, překvapí nás Drik,“ ušklíbla jsem se. „Máš-li lepší nápad…“ Přivřela jsem oči a pokusila se o nemožné – pročistit si mysl a uvolnit se. ***
Přestala jsem se tisknout zády k chladnému kameni. Vypustila jsem z úst vzduch a spolu s ním odešly z mé hlavy myšlenky na všechny Drikovy běsy. Dočista jsem je nechala zmizet. 42
Nekromantův povyk rozeznívající věž jsem překomponovala v hudbu. Duněla v mých uších a já uháněla širou stepí. Stala jsem se lvem. Vítr mi čechral zlatou hřívu a pod měkkými polštářky tlapek se vlnila tráva. Zastavila jsem se a celou silou zvířecího hrdla zařvala. Listí se sypalo ze stromů a ptáci padali omráčení k zemi. Můj hlas stoupal k obloze, jako šíp prolétl kolem hvězd a odrazil se až o klenby paláců bohů, aby následně spadl zpátky do hlubin a tam rozezněl kosti samotné Země. Celým krajem se jako lavina šířila moje výzva: Bratři a sestry, do boje! V Jižním hvozdu brzy přibyl další zvuk: ryk šelem z okolních lesů. Zvířata, která si dračí lord nestihl podrobit. Viděla jsem je drápy a tesáky rvát těla Drikových stvůr. Přidali se k nim kostlivci, které z hrobů vyhnala nekromantova magie a nyní je nutila bránit nekropoli. Takže Uruš přece jen změnil stranu. ***
Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti. Něčí ruka svírala mé rameno a mermomocí se snažila dostat mě z transu. „Něco nového?“ vykoktala jsem. „Neslyšíš to škrabání? Drikovi hmyzí mutanti přemohli nekroušovy kostěje a teď zápasí s mými kouzly. Měli bychom odsud vypadnout!“ Temný druid měl pravdu. Pohlédla jsem z okna. Nad pralesem se vznášel soumrak. To se zrovna hodí. „Dobře, použiju toho netopýra. Jiné trumfy už v kapse nemám. Když se něco podělá, budeš se muset snažit pro změnu ty.“ Nelíbilo se mu to: „Poslední tetování? A co když nás překvapí Drik?“ 43
„Riskneme to!“ Znovu jsem se podívala na nekromanta. Samou bolestí přivíral víčka a nehýbal se. Ležel v tom samém koutě, kam jím mrštil druid. Dolní polovinu těla mu obaloval nějaký sajrajt. Nadechla jsem se důkladně nosem. Vlhký noční vzduch nevoněl obvyklou svěžestí. Čpěla v něm jakási houba. Urušovy nohy se začaly měnit v rosol. Tak tohle mu temný udělal. Nekromant žil, část jeho těla se však už stihla rozpadnout pod vrstvou plísně. Jestli se houba dostane k srdci, je po něm. Znovu jsem se otřásla. Ne jestli, ale až… Překonala jsem odpor a přistoupila těsně ke Garganovi: „Krutost ti zaslepila mozek? Ještě ho budeme potřebovat!“ Popadl mě kolem pasu, až jsem cítila každé žebro, a přitiskl mi hrubé pysky na tvář: „Pssst, od všech jeho životně důležitých orgánů to držím dál.“ „Co jsi mu slíbil za spolupráci?“ sykla jsem. „Že bude žít. Až plíseň propustím, jeho utrpení skončí. Houba mu postupně stráví srdce, to je jisté. Ale těch několik minut nekroušovi zůstane k dobru. Slíbil jsem mu život a to dodržím. O jeho délce slovo nepadlo.“ „Gargane, jseš jedna z mých nejodpornějších zakázek. Uvědomuješ si to?“ Vycenil tesáky a potřásl kly: „Kouzelná poklona od žoldačky. Nerad bych tě zklamal.“ Na to jsem neměla co říct. Klesla jsem na kolena a roztáhla paže. Ucítila jsem na zádech slabé pnutí. Rychle zesílilo. Měla jsem co dělat, abych sebou nezačala na podlaze házet a křičet. Zdálo se mi, že moje sluncem spálená pokožka hoří. Po čele se mi linul pot. Opět jsem cítila dotek tetovací jehly. Bolest byla krátká, zato in44
tenzivní. Stiskla jsem zuby, před Garganem nesmím projevit slabost. Kresba netopýra se svinula a sklouzla z mých zad. Z pouhého stínu se stala hmota, jíž vdechla prastará druidská magie život. Najednou před námi stál obrovský tvor s blanitými křídly. Vyšvihla jsem se na jeho hřbet a v prstech stiskla jemné chloupky. Téměř okamžitě jsem kolem pasu ucítila Garganovy nenechavé pracky. Pohodlně se usadil a propletl prsty na mém břiše. Kouzelný tvor se odlepil od země a oknem s námi prolétl vstříc temné noci. Hluboko dole se míhaly naježené hřbety šelem. Zápolily se zbytkem Drikových mutantů. Koutkem oka jsem spatřila několik světlých skvrn – Urušovi kostlivci. Jejich škubající se ostatky se válely okolo nekropole. „Proč jsi netopýra nepoužila dřív?“ ozval se po chvíli druid. „Hloupá otázka. Noční tvorové létají pouze za tmy.“ „Hloupá odpověď. Ideální příležitost jsi měla té první noci, když Drik snil pod vlivem krvavé orchideje. Proč sis ji nechala ujít? Teď už mi skutečný důvod prozradit můžeš.“ Sevřel můj trup tak pevně, že jsem sotva popadala dech, a zlehka mi zabodl kly do ramene. „Nebo se mě pořád bojíš, co, zrzko?“ „Jasně, že se tě bojím,“ přiznala jsem ochotně. „Nejde o to, jak vypadáš. Svou minulost jen tak nesmažeš. Potkala jsem spoustu zlosynů – nájemných vrahů, bezcitných vládců, sadistických mágů. Ale jen málo z nich se na své cestě za zločinem dopracovalo tak daleko jako ty. Všechno, co uděláme, se nějakým způsobem odrazí v naší duši a podobě. A když je toho zla moc, začne to být na nás vidět. Co strašného jsi provedl, že se z tebe stal skřet?“ „Tak tohle tě zajímá?“ zavadil palci o napnutou látku na mých ňadrech. 45
Strnula jsem. Všiml si toho, trošku povolil stisk, prsty ale nestáhl a jízlivě pokračoval: „Zrzka z Plaveny! Příliš vyčerpaná, aby slupla něčí mysl, tak se zeptá!“ „Garg…“ zajíkla jsem se. Moje tělo se v jeho spárech změnilo v dobývané území. Právě si uzurpoval další část. Měla bych se svíjet odporem. Za každou cenu se snažit těm pazourám vykroutit. Místo toho jsem vnímala jen jeho tělesné teplo a pach bylinek linoucí se z šatů. Představila jsem si, jak smývá v řece všechnu tu krev a léčivou mastí si natírá ránu, kterou utržil v boji s gorilami. Potřásla jsem hlavou, abych se nevhodné fantazie zbavila. Gargan z držení mého těla vycítil neklid. Snad část přešla i na něj, protože znovu promluvil: „Myslíš, že je pro mě ta proměna příjemná?“ „Jak to mám, u Khara, vědět? V paláci ses nakládal do bylinek a v pralese sis to naopak pochvaloval. Říkals, že tě to dělá silnějším.“ „Jsem silnější, to je pravda. Ale, víš… Proměna se mi vsakuje pod kůži, proráží kosti. Působí mi bolest. Slyšíš to ráda? Nemohu spát, na nic se soustředit. A nedokážu se toho zbavit. Je to jako kletba.“ Pod námi se míhala tmavá krajina, obloha byla úplně černá. Žádná hvězda. Zapomněla jsem na jeho příliš důvěrné doteky: „Ale to je kletba, Gargane. Kletba z nebes –prokletí samotných bohů.“ „Bohové!“ zasyčel zlostně. „To má temná moc vyvolala jejich hněv. Nechci je dál dráždit, proto jsem žádal, abys použila tetování. Ovládám síly mocnější, než si vůbec dovedeš představit. Síly popírající přírodu a její zákony. Ale rozhodl jsem se s tím skoncovat. Mohu tím zastavit to, co se ze mě stává? Přál bych si to.“ 46
„Nejsem ti odporný?“ dodal, když jsem nic neříkala. Povzdechla jsem si. Ne tolik jako Drik. Nahlas jsem vyslovila: „Ne tolik, jak bys měl.“ Mlčel. Položila jsem na ta mohutná předloktí ruce. „Je mi zima,“ vysvětlila jsem rychle. „Jen se zahřej, hubená zrzko, ale něco za něco,“ zlepšila se mu podezřele nálada. „Jseš jako had. Máš studenou krev a umíš vyklouznout před nepříjemnou otázkou. Ale já nezapomněl. Proč jsi nepoužila netopýra už tehdy v pralese?“ „Když to tak nutně potřebuješ vědět…“ kapitulovala jsem. „Všechny tři by nás to kouzlo neuneslo. Už takhle jseš dost těžkej.“ „Já, že jsem těžký? Ty prostořeká…!“ Škádlivě stiskl jemnou vrstvu kůže na mých žebrech. „Au, přestaň, Gargane!“ I přes látku mě dokázal pořádně štípnout. „Nemohla jsem vědět, jaká je Uruš svině!“ „Magno, kvůli tomu nekroušovi jsi snad…“ „Nemuč mě, spadneme!“ vyjekla jsem. „Létat se dá i bez tvých tetování,“ zabručel. „Vážně? Takže je pravda, že vy temní ovládáte vzdušné síly?“ načala jsem bezpečnější téma. Uchechtl se: „Někteří z nás to umí. Les, voda, vzduch i půda mají své duchy. Druidi jako můj otec ty duchy uctívají, snaží se s nimi komunikovat a obětinami je přimět ke spolupráci. Ale já neprosím. Postavil jsem svou vůli proti duchům lesa a některé z nich si podrobil. Přiměl jsem je, aby mi sloužili. Tím se ze mě stal temný druid.“ A později skřet, doplnila jsem v duchu. „Co je špatného na tom, přimět vzduch, aby tě nesl?“ namítla jsem.
47
„Co je špatného na tom, donutit mrtvé tělo, aby znovu vstalo a bojovalo za tebe?“ zeptal se a přejel mi zdeformovaným hřbetem ruky po lícních kostech. „Jsem z toho všeho nějaká vyčerpaná. Vadilo by ti, kdybych…“ opřela jsem si hlavu o jeho mohutnou hruď a zavřela oči. „Spi, zrzko, jestli to potřebuješ. Já budu bdít i za tebe,“ řekl a pohladil mě po vlasech. Nebo možná to byl jenom vítr. „Letíme domů.“ „Domů? Já nemám domov…“ špitla jsem potichu a pak se konečně uvolnila. Potřebuju nabrat síly. Driku, kolik času nám dáš? Dračí pán k nám byl zatím milosrdný. Nebo měl jenom kocovinu. ***
„Vidím tok Gwydenu!“ zařval mi do ucha Gargan. Poplašeně jsem sebou trhla. „Promiň,“ omlouval se rychle. Zamžourala jsem v ranním šeru. Namísto chaotického pralesa jsem rozeznávala vrcholky obyčejných stromů. Mezi nimi tu a tam prosvitla hladina nějaké říčky. „Kde to jsme?“ „U hranic Jižního hvozdu. Vidíš támhle tu silnici? Za ní je Smutný hvozd a taky Marellion. Brzo necháme Drikovo panství za zády!“ „Nejvyšší čas,“ zívla jsem. „Za chvíli budeme muset po svých. Ve dne netopýři nelétají, to kouzlo nebude fungovat. Otázka je, kudy se vydáme.“ „Zdržuje se můj otec pořád v Lese padajících stínů, při toku Agrenu?“ zeptal se Gargan. „Bydlí u té řeky od nepaměti. Říkal mi to. Proč by se stěhoval?“ 48
„No jistě, proč?“ odfrkl si. „Pokud nechceme přes území Khara Démona, máme na výběr mezi dvěma cestami. Jedna z nich vede přes Smutný hvozd a podhůřím Dračích skal.“ „Tam prý žijí pavoučnatky,“ nakrčila jsem nos. Pro dnešek jsem měla mutantů ažaž. Už cestou do Jižního hvozdu se mi tudy nechtělo. Vzpomněla jsem si, jak jsem hvozd složitě obcházela. „To bylo dávno,“ zadrnčel mi v uších Garganův nemelodický smích. „Nebo snad chceš jít přes Les dávno mrtvých? Zdá se ti, že jsme si záhrobí užili málo?“ „Lepší deset tupých zombií než jedna zmutovaná pavoučnice.“ „Můžeme se držet podél kraje lesa, při řece a vzít to přes Marellion.“ Přes Marellion. Polkla jsem. Temný druid měl pravdu, soutok Gwydenu a Agrenu je navzdory své výhodné poloze naprosto vylidněný – už tři tisíce let. Od dob kruté bitvy, během níž bylo zničeno celé město. Tehdy v jeho ruinách složili své kosti obránci spolu s útočníky. Středem hlavní třídy se dral rudý proud a krví barvil agrenské koryto. Těla padlých začala znovu vstávat a vrhala se na nepřítele. Ale ani to nezachránilo Marellion před jeho zkázou. Všichni, kteří bojovali za svobodu města, zemřeli. Jejich statečné duše tam prý bloudí dodnes a čekají na svou pomstu. „Chceš to vzít zkratkou přes území, které kdysi na lidech dobyli služebníci Khara Démona – skřeti jako ty?“ pokusila jsem se o ironii. „Proč ne?“ přešel to Gargan. „Víš, kdo je tehdy vedl?“ „Čaroděj Orist, zvaný Zelený,“ vzpomněla jsem si. Jména darebáků z dějin nezmizí. „Také se uměl proměnit v draka, stejně jako…“ Konečně mi to došlo. 49
„Správně. Stejně jako Drik, i Orist ovládal umění dračí metamorfózy. Skřeti Marellion dobyli, ale čaroděj tam v podobě Zeleného draka nalezl smrt. Myslíš si, že nás Drik bude hledat na takovém místě? Že se tam vůbec odváží vstoupit?“ Zavrtěla jsem hlavou. Nezdálo se to pravděpodobné.
50
III. Mrtvá královna, mrtvý král V pozdním odpoledni se vynořily z korun stromů hradby města, lépe řečeno jejich zbytky. „Vidíš tu krásu?“ Temný druid ukazoval k rozvalinám, jen lehce skrytým vegetací. Je to tu hodně zachovalé, uznala jsem v duchu. „Kouzla?“ zeptala jsem se. „Možná. Tehdy se stavělo jinak, kvalitněji. Podívej se třeba na ten barák uprostřed náměstí. Musel to být palác nějakého boháče, možná dokonce knížete?“ Překročila jsem několik rozbitých, trávou zarostlých dlaždic. „Gargane, není to první zřícenina, kterou vidím.“ Druid zrakem přelétl mohutný roh stojící na kamenném podstavci uprostřed náměstí a znovu se zadíval na domy. „Kdybych nevěděl, jak dlouho tu stojí, řekl bych, že v nich stále žijí lidé.“ „Kdyby tam nějací byli, poznala bych to. Je to tu úplně mrtvé, věř mi.“ „Tebe to neláká? Podívej, tohle je nádherné!“ zaujala ho jednopatrová stavba z bílého mramoru, s vnitřním atriem, zahradou a bazény. „Zahrada bude zarostlá, venkovní nádrž vyschlá. Jak myslíš, že to bude vypadat uvnitř?“ zamračeně jsem hleděla na podstavec s rohem. K čemu to asi sloužilo? „Mohly by tam být zajímavé artefakty,“ mlel si skřet svou. „Gargane… Ty jsi měl u Drika domácí vězení, nebo co?“ „Často jsem se z paláce nedostal,“ připustil neochotně. „No dobře. Tak se tam podíváme. Stejně potřebujeme někde přespat. Ale modli se, ať tam žádný poklad není. Před 51
námi je ještě dlouhá cesta a já s tornou plnou zlatých cihel nikam nejdu.“ Svou odpověď zahučel pod kly. Přivítalo nás schodiště zanesené směsí písku a hlíny. Za ním se táhlo sloupořadí obtočené břečťanem a ve stínu sloupů stála vrata. Přistoupila jsem k nim a zjistila, že nejsou dovřená. „Chlap první,“ zabručela jsem. „Jako do hospody, Gargane!“ Zpočátku jsem postupovala kryta jeho mohutnou postavou, později těsně vedle něj a nakonec jsem uprostřed jednoho z mnoha sálů zůstala stát a jenom zírala. Jako kdyby to tu opustili před pár okamžiky. Byly tu tapisérie a na nich postavy ve starodávných šatech. Starý nábytek – tehdy se hodně používal ratan – a v prázdných oknech beze skel visely těžké závěsy. Úplně jako v nějakém mauzoleu. Gargan natáhl ruce a zlehka jimi nad těmi věcmi přejížděl. „Měla jsi pravdu, magie,“ ušklíbl se. „Hodně stará. Zřejmě tu bydlel nějaký čaroděj. Můžeš vzít, co chceš, ale vylez s tím ven a místo zlata máš v kapsách prach. Tady ta kouzla ale působí.“ Sklonil se a vytáhl z proutěné truhlice těžké brokátové roucho. „Můžeme si zahrát na královny a krále.“ „Mrtvé královny a krále,“ ucedila jsem. ***
Pořád jsem tomu nemohla věřit. On nás nechal jít. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami jsme se schovávali ve věži pohanského chrámu a teď sedíme v nádherném paláci, pojídáme jehněčí s lanýži a popíjíme vynikající víno. Tentokrát raději bílé. Naposledy, když jsem se skřetem pila červené, to moc dobře nedopadlo. 52
Gargan vzal útokem spižírnu a právě mě názorně přesvědčoval o tom, že druidi neumí vařit pouze lektvary a v používání koření je trumfne málokdo. „Jez! Týden odleželé jehňátko, to je pro maso tak akorát, a houby jsou jako čerstvě nasbírané. Kolikrát budeš mít příležitost jíst čerstvý lanýž, co, zrzko?“ „Tři tisíce let a ty říkáš čerstvé?“ prskla jsem. „To jehně podřízli ještě Marellionští. Dnes by z něj neměla zbýt ani kost. Cpeme si břicha magií!“ „No, tak si to tak neber. Kdysi rostla v Jižním hvozdu spousta takových hub.“ „Vážně? Ale jo, jsou vynikající. Marellionští uměli žít. Skoro bych tu zůstala,“ zahuhlala jsem a ukrojila si další libový plátek. „Co nám tu chybí?“ „Ale? Celý den mluvíš o tom, jak se těšíš, až se vrátíš do civilizace a zbavíš se mě, a teď…“ Usmál se na mě přes broušené sklo v mohutné dlani. „Máš pravdu. Slíbila jsem to tvému otci. Držet tě tu jen pro vlastní pohodlí by bylo sobecké.“ „Mmm…“ podíval se na mě tak, že mi bylo okamžitě jasné, na co myslí. Možná umí božsky vařit, ale pořád je to skřet. „Magno, myslíš…“ zvážněl nečekaně. „Gargane?“ odložila jsem poloprázdnou sklínku a sáhla po příboru. Čisté stříbro, tady se opravdu nešetřilo na ničem. I ubrousky na utírání zadku tu budou hedvábné. „Myslíš, že mě otec přivítá s otevřenou náručí? Po tom všem?“ dokončil. Nacpala jsem si do pusy vybraný kousek a polkla. „S úplně otevřenou náručí asi ne, ale kdyby tě nechtěl, proč by si mě najímal?“ 53
„Celá léta jsem byl věrným služebníkem Drika, Oranžového draka a krále temných druidů. Koho si myslí, že uvidí?“ opřel se rukama o stůl a naklonil se ke mně. Ve světle zapálených svícnů jeho tvář se všemi těmi mutacemi vypadala obzvláště děsivě. „Pořád jseš jeho syn,“ odtušila jsem a nevzrušeně lovila v husté omáčce kousky hub. „Magno, ty mého otce neznáš. Nechápeš…“ Nechala jsem magickou pochoutku být: „Nechceš tam?“ „Ale tak to není. Chtěl bych, a jak.“ „Stydíš se ukázat před svými, nebo v čem je problém?“ „V ničem není problém,“ odsekl. „Jen se bojím, že… Pusť to z hlavy!“ Natáhl se přes stůl pro archivní láhev: „Ještě víno?“ Když v mojí sklence opět šplouchalo, přispěchala jsem s méně citlivým tématem: „Jak vlastně padl Marellion?“ Položil poloprázdnou číši na stůl a protáhl si prsty. „Může za to Khar Démon.“ Pokývala jsem hlavou. Khar může za všechno zlo světa. „Jeho skřeti chtěli úrodné povodí pro sebe a napadli Marellion. Vedl je Orist Zelený. Obranu vedl kníže Gothwyn. Během bitvy se osobně utkal s Oristem Čarodějem a padl. Jeho duch však byl pomstěn jeho přítelem Artenem, dalším mocným knížetem. Arten porazil v souboji Orista, Zeleného draka, ale své vítězství zaplatil životem. Říká se, že jeho duše tu stále bloudí…“ „Čí duše, Artenova, nebo Oristova?“ začínala jsem se ve spleti jeho vyprávění ztrácet. „Duše všech, kteří toho dne padli.“ Představila jsem si, jak se v otevřeném okně mezi závěsy zjeví světélkující přelud Zeleného draka, a otřásla se. 54
„A my tu hodujeme na lanýžích a utíráme se hedvábím. Možná tu bydlel čaroděj samotného Gothwyna.“ „To asi těžko. Uvědom si, že jsme na samém okraji města.“ „Odkud to všechno víš?“ dopila jsem pohár. „Drik vyprávěl…“ Zmlkli jsme. Vyslovení jména jedné z posledních žijících pololidských-polodračích stvůr zkazilo atmosféru. Někde něco vrzlo. Škubla jsem sebou. Gargan sevřel mou ruku. „Je tu někdo?“ sykl. „Ne, jen my,“ přivřela jsem oči a soustředila se. „Kdepak, máme hosty! Tos nečekala, co, zrzko?“ Zamrkala jsem. Křídla vrat se rozlétla, do síně se nahrnulo několik mužů. Měli vznešenější rysy než lidé, co žijí dnes, a jejich šaty by stály majlant. A ty zbraně! Dýky ze slonoviny, hlavice těžkých obouručních mečů vykládané démanty a perletí! „Do prdele!“ odskočila jsem od stolu. Gargan udělal to samé: „No to mě poser Khar!“ Vypadali jako duchové ze starých dob – duchové potřísnění krví, s těly posetými ranami. Toporně vykročili k tabuli, kde stydly zbytky naší večeře. Ale nevypadali, že by se k nám chtěli připojit. Zaryla jsem prsty do druidova svalnatého předloktí: „Večírek skončil. Zdrháme!“ Skřet zkřivil rty: „Vyměň si prádlo, zrzko. Jsou to jen mrtvoly…“ „Ale je jich hodně. Jestli povstal celý Marellion… Gargane, prosím tě, pojď už!“ Neochotně poslechl. Jestli jsme chtěli ven, museli jsme se mezi nimi pokusit protáhnout. Sebevražda? Kdepak! Zdálo se, že na nás nereagují. 55
„Ty jejich magické sračky!“ nadával potichu druid. „Mohli jsme spát v teple a teď…“ V duchu jsem se ušklíbla. Zřejmě si maloval, že tělesné požitky večeří neskončí. Na nádvoří byli také. Houfovali se ve tmě a v řadách procházeli mezi domy. Opravdu mrtvé město. Věřila jsem, že někde dál, směrem k centru, se potuluje Gothwyn z Gwydenu. Číhá tam snad na přelud Zeleného draka každou noc? Měli jsme to vzít oklikou přes ten Smutný hvozd. Teď by se nám hodil nekrouš Uruš, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. V ovládání nemrtvých jsem bývala dobrá, jenže to už je pěkných pár let. Noční obloha se rozžala ohněm a vzduch ztěžkl a zhoustl. „Co se to…?“ zakuckal se Gargan. Náměstí zalilo světlo jako ve dne. Suchá tráva vzplála a dlaždice nám i přes kvalitní obuv spalovaly chodidla. Zdálo se, že sama nebesa hoří. Mezi plameny vykoukla dračí hlava a dýchla na nás další porci ohně a dýmu. Gargan byl pohotovější než já. Strhl mě do klubka nemrtvých. Ti tolik štěstí neměli. Ucítila jsem v nose pach spálené látky a masa. Drak se snesl níž a znovu po nás plivl ohnivou slinu. Nebyl to žádný přízrak. Tenhle byl zatraceně skutečný. Temný druid se rozmáchl. Do svých obrovitých pěstí popadl nejbližší nemrtvé a odhodil je pryč. Jedno hořící tělo mi proletělo těsně nad hlavou. Sotva si uvolnil ruce, chytil další dva a poslal je za těmi předchozími. Najednou byla okolo nás spousta volného prostoru. Skřet mě popadl za loket a táhl pryč. „Gargane, synu Agamora!“ zaryčel drak a snesl se níž. „Proklatě, to je Drik!“ zaskučel temný druid. 56
„Magnólie z Plaveny!“ ječel dračí lord. „Psioničko a druide! Budete pykat za svou zradu! V krvi a bolesti utopím vaše duše!“ Stáli jsme uprostřed náměstí. Vykroutila jsem se druidovi a opřela se zády o kamenný podstavec s rohem, který mě předtím zaujal. Sesula jsem se k zemi. Na chvíli jsem vnímala jen chlad kamene. Roh nás chránil před plameny. Gargan si vedle mě dřepl: „Máš ještě nějaké tetování?“ „Říkala jsem ti, že ne! Ty snad nějaké máš?“ obrátila jsem se k němu s nadějí v hlase. „Už asi deset let žádné,“ zpražil mě pohledem. „S další pomocí od otce nepočítej, jsme na to sami, zrzko!“ „A co ta tvá mocná kouzla?“ zadoufala jsem. „Říkal jsem ti, že jsem s tím skončil!“ zachrochtal popuzeně. „Gargane, tohle není otázka morálky. To je otázka přežití, do prdele!“ „Na mém životě nezáleží, ale…“ odmlčel se a očima se vpíjel do mé hrudi. „Aspoň tomu sebestřednýmu zmetkovi odpovíme!“ rozhodla jsem. „Vyměkl ti mozek? Tam nahoře nás neuslyší!“ „Myslíš?“ kývla jsem hlavou k rohu nad našimi hlavami. Skřet na to neřekl nic. Hrábl mezi dlaždice, utrhl trs trávy a začal ho drtit a mnout mezi prsty. Rostlina okamžitě začala schnout a ztrácet barvu. Vymyslet to bylo snazší než vykonat. Stoupla jsem si na špičky a přitiskla tělo k rohu. Nejdřív se musím přesvědčit, zda ten kandidát na starožitný exponát vůbec funguje. Naklonila jsem se k dutému ústí a z plna hrdla zařvala: „Driku, ty stará vykopávko… Feťáku, impotente!“ 57
Iku, apavko, ťáku, potente! odpověděl roh dutě. Oranžový ještěr otočil hlavou a upřel zlostí zrudlý pohled k místu, kde jsem stála. Natáhla jsem do plic co nejvíc vzduchu a zatroubila. Tum, tududum! Tum, tududum! Znovu jsem se nadechla a prohnala vzduch ústím trubky. Tum, tududum, tum! Tum, tum, tududum! „Drzá Plaveňanko, chceš mě rozesmát?“ zachrčel ještěr. „Ne!“ zařvala jsem do trubky. „Chci s tebou tančit…, můj pane!“ „Zatančíme si spolu v plamenech!“ „Tak pojď sem ke mně!“ „Nabažíš se mě, to ti slibuji!“ V ladném oblouku se snesl dolů a šupinatou zadnicí dosedl před dům; ten samý, ve kterém jsme před pár minutami s druidem vzpomínali na pád Marellionu. Objala jsem roh a zavřela oči. A potom z mých úst vylétla následující slova: „Orist Zelený! Orist Zelený! Dračí lord! Dračí čaroděj! Marellione, braň se! Útok! Drak se vrátil!“ Těla bezcílně se ploužící ulicemi strnula uprostřed pohybu. Nastalo ticho. Hluché a děsivé. Něco takového nemohlo vydržet dlouho. Město naplnil vysoký, zuby trnoucí zvuk. To skřípaly obratle na krcích umrlců; všichni otáčeli hlavy za ozvěnou mých slov. Poulili nevidomé oči, cvakali čelistmi a jejich ruce svíraly rukojeti zbraní. „Zelený drak, Zelený drak! Orist Čaroděj! Útok!“ snažila jsem se zburcovat mrtváky k boji. Drik poslouchal spolu s ostatními a jeho jantarové oči planuly šílenstvím. Nemrtví bojovníci pozvedli těžké meče 58
a v podobě jednolité masy se vrhli vpřed. Všimnou si, že drak před nimi není Orist Zelený? Oranžový ještěr rozevřel chřtán a já v žáru jeho útrob zahlédla plameny Jam věčného zatracení. „Za Marellion! Za Gwyden! Za Gothwyna!“ vřískla jsem a skočila zpátky za podstavec. Vlna žhavého vzduchu změnila mou kůži v roztavený vosk. Vřískala jsem dál a dál, ale dým mi ukradl slova. Ze rtů mi vyšlo jen bolestivé zasípání. Schoulila jsem se na rozpálených dlaždicích. Bezhlesně vzlykající hromádka doutnajících hadrů. „No tak, seber se!“ cloumal mnou Gargan. „Jestli mě ten shnilej zmrd zohavil, tak to nepřežiju!“ zasténala jsem, ale už mi bylo líp. Temný na mě zřejmě použil nějaké léčivé kouzlo. „Ty přežiješ všechno, zrzko. Máš studenou krev,“ dodal v trapném pokusu o vtip. Za jeho zády se zhmotnila nějaká odpudivá rostlina. Vyrůstala přímo z nádvoří a tvořila nad našimi těly ochrannou kapsu. Skrze její trnité listy jsem zahlédla tmavou pohybující se hroudu. Drik! Byl obsypán nemrtvými bojovníky jako réva hrozny. Se supěním jsem se postavila. Cítila jsem se v jednom ohni. „To je tvoje dílo?“ ukázala jsem na kytku. „Nehýbej se,“ sykl a položil mi ruce na ramena. Vzpomněla jsem si, jak se mě během nočního letu dotýkal, a pokusila se jeho blízkosti zbavit. „Šššš, důvěřuj mi,“ zachroptěl a hravě přemohl zbytky mého odporu. „Prve ses ptala, co všechno temní umí. Je na čase něco z toho ti ukázat! Nebo se mě už zase bojíš, co, zrzko?“ Rostlinná kapsa se nad námi rozestoupila. Gargan spoutal samotný vzduch a donutil noc, aby svým chladem ovinula naše těla a odnesla je do bezpečí. 59
*** Chladný tok Gwydenu, prokletý Marellion, Drik, Oranžový drak, armáda nemrtvých; to vše splynulo v inkoustové tmě. Jediné, co jsme z té výšky viděli, byly ohně. A i ty se nám brzo ztratily z očí. Před námi se blyštěly hvězdy, pod nimi vládla jen černočerná propast. Temný druid se vznášel s pažemi roztaženými jako pták. Prostor kolem něj pulsoval magií. Tiskla jsem se k jeho lopatkám jako torna napěchovaná věcmi. Byl to možná trochu směšný, úchylný a vzhledem k okolnostem velmi bezpečný způsob cestování. „Proč až teď? Mohl jsi přece…“ záměrně jsem nechala zbytek věty viset ve vzduchu. „Kdybych nezasáhl, Drik by se tě zmocnil,“ zahučel skřet. „Nedokážeš si ani představit, co všechno by ti ten šílenec udělal. Jseš psionička, vnímáš cizí bolest a toužíš ji zmírnit. To je něco, co on nechápe. Vzal by tvou mysl, odstranil z ní vše krásné a čisté a naplnil ji děsem a zoufalstvím. Všechno dobré v tobě, veškeré světlo tvé duše by změnil v temnotu a stín. Stala by ses tím samým, co Morla. Nevěříš mi? Vzpomínáš, jak jsi nechtěla přes Smutný hvozd? Kvůli těm pavoučnatkám? Žila tam mocná čarodějka, Xintra Temná. To ona přetvořila les v říši zmutovaných stvůr. Ale taková nebyla vždy. Teprve Drik z ní udělal to, čím se stala. Nechtěl jsem, aby z tebe byla druhá Xintra. Raději ať je zrůda ze mě.“ ***
Ulehla jsem pod jeden ze stále zelených dubů, temný druid se vyčerpaně sesunul kus vedle. Přitiskl ruce na zdeformovanou tvář a hlasitě oddechoval. Mechový polštář pod ním začal žloutnout a kůra stromu, o který se opíral, se po kusech od60
lamovala. Odumírání, to je daň, kterou příroda musí zaplatit za to, že se nechala podrobit. V mžiku jsem byla na nohou. Pákovým chvatem jsem chytla jeho ruku a přitáhla si ho k sobě. Šíp se díky tomu zabodl jen do těla stromu. „Vždycky jsem si myslela, že Les padajících stínů je místem harmonie,“ prohodila jsem. „A o ráji dryád jsi neslyšela?“ zasupěl Gargan. „Ženo s lukem, nech nás promluvit! Zjistíš, že věci nejsou takové, jak se na první pohled zdají!“ vykřikla jsem. Dryády jsou frigidní mužatky a vyplatí se dávat si před nimi pozor na pusu. Z houští se ozval pronikavý ženský smích. Takže jsem ji odhadla správně. „Mě neošálíš, ty jedna… pihatá kozo! Utekla jsi nekroušům z pitevního stolu, nebo z lože?“ Vzteky jsem úplně ztratila dech. „Vracíme se z ohavných míst,“ zakrákoral Gargan, dřív než jsem stihla vybuchnout jako přetavený kotel. „Naše šaty nasály jejich pach…“ „Ztichni, s tebou se nebavím, zrůdo!“ vyjekla dryáda. „Pozor na jazyk, mluvíš s Agamorovým synem!“ zařvala jsem na ni. Jeden šíp se zabodl do země těsně vedle mé nohy, druhý skončil mezi roztaženými prsty ruky a třetí mi roztrhl látku na koleni a nechal po sobě rudou stopu. Zaklela jsem. Má čmíru, nebo co? I s Drikem byla lepší domluva. „Už to není ničí syn, je to monstrum,“ zahučely stromy za našimi zády. Poznala jsem ten hlas a oddechla si. Z kapradinového porostu se vynořil starý druid. Stejně jako v den mé první návštěvy měl šedé vlasy svázané do přís61
ného uzlu. V rukou držel vyřezávanou hůl a jeho jestřábí oči na nás hleděly velmi nevlídně. Z úkrytu vyšla také dryáda – nenápadná žínka ostříhaná na kluka. Plochá jak prkno, takže si mohla dovolit běhat po lese polonahá. Pochopila jsem, že co jí bohové dali na mrštnosti, vzali na kráse a nejspíš i na rozumu. Gargan ji však pozoroval lačně. No jo, chlap… Ze stromové hradby vystoupili další druidi, ozbrojení luky. Gargan zaujal bojovou pózu, já zůstala na zemi ve společnosti dryádiných šípů. Působit vyčerpaně a slabě, o to mi momentálně šlo. „Agamore, splnila jsem svou část dohody,“ prohlásila jsem. „Teď je řada na tobě.“ Starý druid semknul rty a zavrtěl hlavou: „Plavenská psioničko, chtěl jsem zpátky syna. Myslel jsem, že ho zachráníš. Zklamala jsi mě.“ „Vždyť jsem ho zachránila,“ namítla jsem a očima letmo zkontrolovala, zda jsou dýka a tesák přikryté látkou. Ale ten starý jestřáb dělal, že mou poznámku přeslechl: „Koho to však vidím? Svého syna, vlastní krev?“ Teatrálně zesílil hlas: „Můj syn byl člověk, leč přede mnou stojí stvoření zla. Drikův otrok, jenž přijal temnotu! Vyvržen společností, odsouzen bohy. Teď už nemá nepřátele jen mezi lidmi. Hleďte, sama příroda jej zavrhla! Rostliny pod jeho dotykem hynou a tráva schne. Stůj, zrůdo! V tvých šlépějích kráčí rozklad, v tvém stínu jde smrt!“ Agamor výhrůžně udeřil holí o zem. Gargan stál bez pohnutí. Fialové rty držel u sebe a jen třesoucí se kly nad nimi prozrazovaly jeho rozrušení. Prsty jsem nenápadně přesunula na jílec zbraně: „Máme za sebou dlouhou cestu. Skonči s tou šaškárnou, Agamore.“
62
„Mlč, žoldačko!“ obořil se na mě. „Svoje dostaneš, o to se neboj. Chytej!“ A hodil mi k nohám hubený váček. Bylo v něm několik cenných kamínků, akorát tak na náhrdelník. „Do prdele, druide, nejseš sám, kdo tu má nějakou čest!“ „Jsi v mém lese,“ načepýřil se. „My tady nejsme na takové chování zvyklí.“ Spolkla jsem vulgární slovo na č. Gargan musel mít krušné dětství. „Takže mě nepřijmeš, otče?“ zeptal se potichu. Agamor heknul nuceným smíchem. „To mě mrzí.“ Gargan se k němu otočil zády. Pochopila jsem, že vztah otec-syn měl i za lepších časů do idyličnosti daleko. „Stůj, zmetku!“ zapištěl šedovlasý druid a sekl holí. Její konec se zaklesl do synova krku. Temný se zapotácel, starý jestřáb měl pořád páru. „Snad sis nemyslel, že bych tě nechal jen tak odejít?“ vyjekl. „Ne, skřete! Na kolena!“ Gargan skutečně padl jako podťatý. Svaly na hrudi se mu napnuly a na čele naskočila žíla. Po jeho těle se rozeběhly zelené úponky. Právě ty jej srazily k zemi. Spolkla jsem další nadávku. Drikův škrtič se stal v okolních lesích zřejmě populární. Mohl by se bránit. Ale neudělal to. Vzpomněla jsem si, proč ho Drik chtěl popravit. Přivřela jsem oči. Skřetova mysl byla unavená, přístupná. Cítil se pokořený a zdeptaný. Vzpomínky! Málem jsem zavřeštěla. Před mým vnitřním zrakem vyplul obraz. V zrcadle se mihla souměrná mužská tvář. Nad smutnýma očima se klenulo černé obočí a po stranách se vlnily havraní vlasy. 63
Ani kostěný výčnělek uprostřed brady nemohl pokazit celkový dojem. Tehdy ještě ne. Gargan se té známky začínající proměny dotkl prstem – ještě neměl drápy – pochmurně se usmál a přejel si břitvou těsně pod krkem. Jako opařená jsem se vrátila zpátky do reality. Takže takhle to bylo. Když byl v té vaně, mistr Uruš ho nepřivolal ze stínů poprvé. Bohové, smilujte se! „Agamore, co s ním…?“ hlesla jsem, stále ještě v šoku. „Kušuj, žoldačko! Zaplaceno jsi dostala, nebo snad ne?“ „Částka, na které jsme se dohodli, byla podstatně vyšší!“ Potměšile se uchechtl: „Odečetl jsem náklady spojené s prací, kterou tatér vykonal na tvé kůži. Snad si nemyslíš, že bych ti ta kouzla poskytl zadarmo?“ Nemyslela jsem si, že by tenhle odporný sup dal vůbec kdy někomu něco zadarmo. Mech byl pořád měkký, uznala jsem však za vhodné vstát. „Neptala jsem se tě na sebe, ale na Gargana. Buď mi řekneš, co s ním bude, nebo ten měšec tady otevřu a přede všemi ti ty tvé kameny narvu do řiti! Jeden po druhém. Je ti to jasné, druide?“ Stařík v obličeji zbledl jako výtvory mistra Uruše. Semknul čelisti a pozvedl hůl. Čekala jsem, že její konec skončí někde na mém těle a připravila se na bolest. A na odvetu. Agamor však nechal hůl opět klesnout. „Tak moc ti na něm záleží? Nechce se mi věřit, že by psionička a skřet…“ protáhl a z několika hrdel se vydral smích. „Nu, já mu poskytnu pouze to, co si zaslouží. Spravedlnost. Na společném setkání druidů jej nechám zodpovídat se ze svých zločinů. Pokud se neospravedlní, dovolíme mu vykoupit svou vinu – v objetí škrtiče, svou vlastní bolestí.“ 64
Při slově bolest Agamorův výraz dosáhl stupně krajní blaženosti. Smíří se s bohy a zbaví se temné skvrny v rodině. Jak rozkošné! Usmíval se ještě, když jsem mu na krk tiskla ostří dýky. Byla to chvilička. Tou rychlostí jsem překvapila sama sebe. V jeden okamžik jsem bezradně postávala uprostřed klubka pomstychtivých druidů, ve druhý jsem už stála za jejich vůdcem a škádlila dýkou jeho krk. Je to nenápadná zbraň. V mnoha městech jedna z mála, která se může na veřejnosti nosit. Lidé od nepaměti využívali její možnosti a zákon je podceňoval. Konečně se probrali ze zimního spánku. Přiložili šípy k tětivám a zamířili mi na prsa. „Nikdo se nepohne, jinak starocha podříznu jako jehně,“ ucedila jsem. Šok z nepříjemného překvapení. Bezradnost. Rezignace. „Proč?“ vysoukal ze sebe Agamor. To už pochopil, že tu pihatou plavenskou telepatku podcenil. A taky pořádně dopálil. „Copak jsem nezaplatil?“ „Zaplatil, ale neposlouchal. Peníze nejsou to jediné, zajímá mě i motivace klienta. Jestli mám zabíjet, nebo zabíjení zabránit, a z jakého důvodu. Tvůj důvod mi přišel skoro stejně dobrý jako tvé peníze. Zjistila jsem, že synek zlobil tak moc, že už stihl projít prvním stadiem proměny. Přesto jsem udělala vše pro to, abych ho přivedla zpátky. Riskovala jsem život i duši. Bojovala jsem za Gargana v aréně. Drik mi slíbil jeho život, když zvítězím, a mou vlastní bolest, když prohraju. Zvítězila jsem a Oranžový drak, ano, ten proradný Oranžový drak, splnil slib. Později, když jsem ho zradila, mi dal vybrat mezi bolestí, otroctvím a smrtí a nepochybuji, že by mou volbu přijal, pokud by k tomu dostal příležitost. Ty jsi mi, Agamore, slíbil 65
pouze jednu věc. Cenu za život tvého syna, a co jsem dostala? Pár kamínků! Nechal jsi mě riskovat, jen abys ukojil vlastní pomstu. Já nejsem dobrý člověk, a tvůj syn už vůbec ne, ale ty sám jseš ještě horší. Podvedl jsi mě, okradl, několikrát veřejně urazil a teď se těšíš na trýznivou smrt vlastního potomka. Jak si myslíš, že s tebou naložím?“ „Zabiješ mě?“ „Propusť Gargana, ať syn takovému otci určí osud!“ „A když neposlechnu?“ zeptal se tvrdohlavě. Zřejmě to potřeboval slyšet: „Tvoje slova se splní, zabiju tě.“ Agamor zachrchlal vzteklou odpověď. Úponky sklouzly ze skřetových paží jako uschlá hadí kůže. Temný si protáhl ztuhlé šlachy. „Prý studená plavenská krev!“ zamumlal a poctil kapradinový porost důkladnou slinou. „Chceš ho, nebo ne?“ Skřet vycenil zuby: „Ať se vší tou žlučí zalkne.“ Natáhl drápy k nejbližšímu stromu, kmen začal rychlostí blesku ztrácet barvu. Vzápětí mě popadl. Jeho povedený otec se zhroutil do uschlého mechu. „Gargane, tohle…“ „Já vím. Bylo to naposled, jemu a jeho lesu natruc.“ Zasvištěly šípy. Leč my byli rychlejší. „Takže kam, co, zrzko?“ zeptal se mě temný druid, už vysoko v oblacích. „Minkor,“ odpověděla jsem pohotově. V těch jeho obludných spárech jsem se i se svou výškou cítila nepříjemně drobná. „Ach, tohle město; tvůj náhradní plán?“ 66
„Něco takového. Ještě pořád existují místa, kde tě soudí podle činů, a ne podle vizáže.“ „Když jseš tak čestná… myslím na žoldačku, proč jsi brala ten měšec?“ „Nutné výlohy. V Minkoru je draho. Gargane, to, že se snažím nebýt grázl, ještě neznamená, že jsem úplně blbá.“ „To rád slyším. A nebudeš se za mě na banketech stydět?“ „Proč bych tebe měla brát mezi své minkorské známé?“ Málem jsem se mu vysmekla a zřítila se do propasti pod námi. „Nedělej se. Oba víme, jak to je. I otec si všiml…“ „Gargane, ty jseš vážně nemožnej!“ „Magno, to jehněčí s lanýži byl jen začátek. Umím spoustu dalších věcí a pár z nich bych tě mohl naučit. Já už je stejně nevyužiju. Nechci, aby má proměna pokračovala dál. A ty… Ty jseš ještě mladá.“ Zpozorněla jsem. Nežvaní do větru. „Znáš triky, jak zabít někoho na dálku?“ „No ovšem. Ty ne?“ „Takže do Minkoru!“ „Snad tam mají dobrého apatykáře.“ „Proboha, proč?“ „Nechtěl jsem tě mučit, ale tvá tvář se po té ohnivé spršce od té mé zase až tak moc neliší. Jestli nechceš strašit děti, potřebuješ si ty spáleniny něčím namazat.“ „Gargane…!“ nadechla jsem se, ale pak jsem to vzdala. Hádejte se se skřetem, který nese celou vaši váhu. „A…“ Ale to je jedno.
67
Magnólie a její autorka O autorce Hanina se narodila v Praze, kde dodnes žije. V jedné osobě spojuje skoro neslučitelné profese a záliby - je historikem, právníkem, literátem a snílkem. Mezi její další zájmy patří portrétní fotografie, cestování a chov „žab ve skořápkách“. Píše také knižní recenze a reportáže z akcí pro internetový f/sf portál Sarden. Více o sobě dala vědět před několika lety humornou sbírkou fantasy povídek Mrakulin grimoár. Jejím prvním vážně míněným dílem je román Magnólie a démon, (Mytago, 2013), na který volně navazuje několik příběhů. Kromě toho napsala několik povídek pro časopis Pevnost a pracuje na románu o dračích pirátech. O její hrdince Magnólie se narodila na blíže neurčitém místě a v současné době ji můžete potkat na kterémkoliv z kontinentů herního světa Asterion. Je nadanou telepatkou a občas fušuje i do nekromancie. Kočovný styl života jí brání chovat nějaká zvířata, ale opravdovou slabost má pro draky. Co mají obě společného? Zrzavé vlasy, cynický humor, řádně prořízlou pusu a spoustu uzavřených příběhů z následujícího cyklu. 68
Cyklus o Magnólii Magnólie a démon Nekromantka či telepatka? Od všeho něco, plus sexappeal a vražedný instinkt kobry královské, to je Magnólie. Díky svým psychickým schopnostem a jazyku ostrému jako břitva se zatím dostala z každé šlamastiky. Nyní však narazila na tvrdší protivníky, než je ona - na zombie. Vítejte ve světě, kde magie je běžnou součástí života, vaše myšlenky jsou zboží jako každé jiné a smrt není zdaleka to nejhorší, co vás může potkat! (Román, 352 str., Mytago 2013.) Slza pro dračího pána Zajímá vás, co se stalo s Magnólií dál? (Novela, chystá se na podzim 2013.) Drak bere vše Představte si, že špatné dveře vás uvrhnou do míst, odkud není návratu. Přesně to se stane telepatce Magnólii. Vítá vás Thurg, město bílých zdí, sídlo arvedanských knížat a nejmocnějších čarodějů. Ale to už dávno není pravda. Démonovi nohsledi jej společnými silami obrátili v prach. Zůstala jen Čtvrť mágů, kde dožívají poslední zbytky prastaré civilizace. V pohádkovém bohatství a se zlou předtuchou, že jejich dny se chýlí ke konci. Zlo přichází z lesa. (Román, připravuje se na rok 2014.) Studená krev Právě držíte v rukou. Novela stojí mimo ostatní příběhy. V papírové verzi vyjde spolu s dalšími samostatnými dobrodruž70
stvími ze světa Asterion v chystané sbírce Marellion. Jejich autory budou Radovan Kolbaba, Jan „Čenis“ Galeta a Zbyněk Holub. (E-book, Mytago 2013.) Derteonský roh Magnólie tak, jak ji neznáte. V této povídce dostane velmi nebezpečnou zakázku. (Hry s příběhem, Zločin a trest, Mytago 2011.) Plavenský div Novela volně navazující na předchozí povídku. Magnólie se proti své vůli vypraví na moře a opět se setká se svým mentorem, arcimágem Zvinem. (Hry s příběhem, Ocel a krev, Mytago 2012.)
71
Ukázka z knihy Magnólie a démon „Kharovy koule, do jaké díry se ten nedonošenec propadl?“ zaječela jsem, jakmile jsem zjistila, že to dokážu, protože nejsem mrtvá, nemám proražené plíce a nepřišla jsem o žádnou ze svých čtyř báječných končetin. „Nebuď tak vulgární, Noly!“ zasupěl nekromant. „Blbče!“ ulevila jsem si. „To rád slyším, že jseš v pořádku,“ poznamenal kousavě. „Nejsem ani trochu v pohodě, idiote. Ulomila jsem si podpatek na botě a mám zničenou kabelku. Mohl jsi nás zabít! Mohl jsi zabít i ty lidi v patře nad námi,“ dodala jsem už méně emotivně. „Mohl… A co? Kdy začneš konečně myslet mozkem, ženská?“ Pavoučími prsty ze sebe smetl kusy zdiva a s heknutím se narovnal. Všude kolem nás se vznášela zrníčka prachu. Měla jsem je ve vlasech i v puse a nekromantova kápě pod jejich tlustým nánosem ztratila svou pochmurnou barvu. V bílém nadělení zanikl i jeho křivý nos a černá bradka. Víc než obávaný Jagavoj vypadal jako pekařský učedník. Při výbuchu se mu z hlavy svezla kapuce. Jako pekařský učedník, který si měl umýt vlasy už před týdnem, poopravila jsem své hodnocení. Náš experiment dal sklepení zabrat. Na zemi se v hromádkách suti válely oharky svíček a kousky rozteklého vosku. V úrovni hlavy zela v obvodové zdi díra a tou sem proudilo denní světlo. Tělo, které jsme se pokusili přivést k životu, zmizelo. „Jagavoji, zrovna tohle jsi podělat nemusel… Musíme toho umrlce najít. Jinak jsme v pěkným loji,“ shrnula jsem. 72
Uchopil mě za cíp uhlově černého roucha a přitáhl k sobě. „Tys to podělala,“ zasyčel mi přímo do tváře. „Neměla jsi před rituálem nasávat krokvu!“ „Na nekrouše jseš docela tělesně zdatný,“ ucedila jsem a v duchu se pokusila celou událost zrekapitulovat. ***
Jeden z nejparnějších letních dnů jsem strávila v Rjabašově květu, ven jsem se dostala až večer. Za zdí, lemující celý areál, se ke mně připojila zahalená postava. Jagavoj rozdrtil mezi zuby pozdrav a nabídl mi kostnaté rámě. Zavěsila jsem se do něj a nasála do sebe chladný mořský vzduch. Po slunce západu tu bývá příjemně. Plavena je hlavním městem císařství a jako každý velký přístav se hemží poflakujícími se námořníky, kteří vědí, že co nestihnou teď, půl roku nebude, spoustou vojáků, dost chytrých na to, aby věděli, že co nestihnou teď, možná nestihnou nikdy a samozřejmě jsou tu i zloději a další individua, která si chtějí jen tak užít, nebo jen dělat problémy. Umět se mezi těmi lidmi pohybovat není zase až tak těžké. Vyšlápli jsme kopec z obou stran zavalený úplně opuštěnými bloky domů a vyplašili hejno holubů. Byli jsme daleko od věčně ucpané hlavní třídy. Jagavoj mě táhl platanovou alejí dolů podél zdi obrostlé břečťanem, za níž bydlel nějaký boháč. Cestou jsme potkávali jen kočky, které se přes den vyhřívaly na zápraží a večer vyrážely za kořistí. Ještě zbývalo obejít několik zavřených krámků s plátěnými markýzami a stáli jsme na nábřeží. V průhledech mezi domy se modralo moře, několik zdí zdobila rybářská síť. Dokonce se nám připletl pod nohy obrovský krab. Instinkt ho táhl k pláži, zřejmě prchal před údělem stát se něčí večeří. Dláždění zkropila večerní rosa a já musela dávat pozor, aby mi nepodjel 73
podpatek. Jagavoj mě vedl k dokům, kde stojí ty nejmizernější nálevny, vonící tabákem, všudypřítomným dehtem a rybinou. Společnost nelítostného nekromanta měla však i své stinné stránky. Jago si myslí, že když nosí kápi, nemusí moc řešit hygienu. Já si myslím, že by se s jeho oborem nemusely dělat takové ciráty. Nevím, jak je tomu jinde, ale u nás je nekromancie zapovězena a pokusy o ni se trestají upálením. Lid věří, že zužitkování odumřelých tkání je proti přírodě a rouhání se bohům. Mrtvé tělo má jít do země a ne být využito například jako pomocná síla na stavbě. Něco jako hodný nekrouš prý neexistuje. Vyvolávání nemrtvých pokřivuje nekromantovu mysl, vzbuzuje pozornost jakýchsi běsů, podporuje maniakální touhu ovládat jiné a působit jim bolest, narušuje řád světa a tak dál Z vlastní zkušenosti ale vím, že minimálně to první je kec. Jagavojova mysl se dál křivit nemůže – není už totiž kam. Je to totální magor. Nekromant se za chůze otočil a sykl: „Dneska budu potřebovat nejen tvoje ruce, ale taky tu šedou hmotu, co máš v lebce.“ „Co chceš dělat?“ zajímala jsem se. „Bude se ti to líbit, uvidíš.“¨ „To říkáš vždycky… Je to zakázané?“ „Nepochybně.“ „Nebezpečné?“ „Velice.“ „Můžeme u toho umřít?“ „Jistě. A nejen my.“ „To zní jako bezva plán na dnešní večer,“ ušklíbla jsem se. „Ty víš, jak na mě, Jago.“ Z kápě se ozval zvuk, který mohl být smíchem, kašlem, potlačovaným říhnutím nebo směsicí toho všeho. 74
Dosud jsem byla jen u oživování uhynulých zvířat a jednoho lidského těla. Dnes to vypadalo, že Jago konečně urval nějakou mazanou zakázku. Kdyby mi tak řekl víc! Přivřela jsem oči a v další chůzi pokračovala víceméně mechanicky. Většinu pozornosti jsem soustředila na skryté emoce svého společníka. Nekromantova pokřivená mysl se mi nechtěla otevřít. Zesílila jsem soustředění. Veškerou silou vůle jsem se pokusila jeho mentální ochranu prolomit. Plavenská ulice se před mýma očima rozplynula, najednou jsem viděla černo. Do hlavy se mi zařízla ostrá bolest. „Cos mi to udělal?“ vyprskla jsem. „Tohle na mě víckrát nezkoušej, telepatko blbá!“ zaryl mi prsty do předloktí. „Nebo ti tu jehlu zabodnu do mozku dovopravdy,“ slíbil se zlověstným šklebem. „Promiň, síla zvyku,“ zahuhlala jsem a zbytek cesty uplynul v trapném mlčení. Jagavoj mě zavedl k Umrlčí hlavě. Pod vývěsním štítkem skutečně visela sušená lidská hlava – nevím proč, ale pokaždé, když jsem tudy procházela, jsem se tam musela podívat. Ve výčepu jsme se nezdržovali a rovnou zamířili do podzemí. Jindy jsme tam potkávali sklepnice, ale dnes bylo v katakombách pod hospodou úplně vymeteno. Zřejmě to bude vážné. Došli jsme až na konec slepé chodby. Pustila jsem Jaga před sebe a otočila se. Jenom on znal přesné umístění kamene, který spouštěl mechanismus na dveřích, vedoucích do nekromantské laboratoře. Uvnitř to vypadalo úplně stejně, jako při mé poslední návštěvě. Na podlaze stály svíce z černého vosku ( Jago to tak měl rád). V jejich středu se nacházela věc, kterou jsme hodlali oživit. Ze zdí viselo několik skob s řetězy. Když jsem tu s ním 75
byla poprvé, cítila jsem se divně. Co když mě sem nalákal jen proto, aby vypil mou krev, snědl mé maso a moji duši spálil na uhel? Skoro jsem se bála, ale jenom skoro… Však já také nejsem žádné neviňátko a on to moc dobře ví. Na zemi leželo statné mužské tělo. Mrtvý byl buď voják, nebo zápasník. Přes pravou tvář se mu táhla čerstvá spálenina. Měl dlouhé vlasy, špičatě střiženou bradku a podle rozbitých rtů a modřin na krku jsem poznala, že ho někdo uškrtil. Čistá smrt, dobrá smrt, jak by řekl Jagavoj. Duše musela odejít sotva před pár hodinami. „Chceš dalšího ghúla?“ zeptala jsem se. Na tvorbu zombie byl málo uleželý. „Něco lepšího,“ ucedil Jagavoj, zpod kápě vytáhl ostrý nůž a namířil s ním na mě. „Říkal jsem, že dneska budu potřebovat i tvůj mozek.“ Na tváři mi zahrál zmatený výraz, nekromant zahýkal smíchy. Tyhlety vtípky z branže… Nějak jim pořád nemůžu přijít na chuť. „Tentokrát nechci nemyslícího smraďocha. Zákazník má navíc. Nedělal jsem si prdel. Vopravdu potřebuju pomoct v něčem, co sám nezvládnu, ale ty v tom jseš dobrá.“ „Tak povídej,“ povzbudila jsem ho. „Co víš o giabech?“ zeptal se. Musím říct, že mi jeho otázka vyrazila dech. „Hlavní rozdíl mezi giabem a běžným nemrtvým jest v tom, že giab není bezprostředně řízen osobou, která jej oživila,“ odrecitovala jsem úryvek z Nekromantovy knihy kouzel. „Tělesná schránka jest ovládána duší zemřelého, jež byla do těla povolána v průběhu rituálu. Při tvorbě giaba jest možné spojit pouze duši a tělo, které k sobě patřily již za života původního majitele obojího. Giaba lze vytvořit z jakékoliv formy nemrtvého, leč nejčastěji jsou 76
používáni ghúlové. Giab si ponechává všechny schopnosti ze svého starého života, nemá však tělesné potřeby.“ „Překvapuješ mě, Noly,“ pochválil mě. „Nejdřív připravíme ghúla a pak…“ „Duše toho chlápka je už v astrálu. Myslíš, že se odtamtud bude chtít vrátit – do mrtvoly?“ ušklíbla jsem se. „To si piš, že nebude,“ souhlasil Jagavoj. „Budeš ji muset překecat. Zapůsobíš na ni svým charismatem, a když to nezabere, vymáčkneš z té své telepatie maximum. Zkrátka mu vsugeruješ naši vůli.“ Bez okolků jsem si řekla o pětinásobnou částku, než beru obvykle. Když jsme měli za sebou obchodní část, bylo třeba připevnit tělo řetězy, což jsem udělala. Jagavoj se nad mrtvým sklonil. Hlasem, který se ve sklepení podivně rozléhal, pronesl zaklínadlo a prstem načrtl na odumřelé tkáni runové obrazce. Nakonec vložil do nehybných úst drobný ametyst, od něhož se bude odvíjet ghúlův neživot, a vytáhl z kápě sáček s nějakou rostlinou. S vzrůstajícím napětím jsem sledovala, jak si bere tři snítky a nechává je shořet v plamenech. „Umbrja dusna,“ vysvětlil potichu. „Bez ní se do Stínového světa nedostanem.“ Sklep zaplavila stejná vůně, jako když jsem jednou zapomněla v hrnci syrovou kotletu a pokličku nad masem nadzdvihla až po několika dnech. „Má ten puch nějaké vedlejší účinky?“ zajímala jsem se. „Na mě ne.“ Následující krok jsme museli provést společně. Složila jsem nohy pod sebe a natáhla ruce. Nekromant se usadil proti mně a pevně mé dlaně uchopil. Zatímco já se lehce potila, jeho prsty byly jako led. 77
Vycítil mou lehkou nervozitu: „Noly, kolikrát jsi byla v astrálu?“ Zadívala jsem se mu zpříma do očí. Odrážely se v nich vědomosti, které jeho předchůdci střádali staletí. Za pouhý zlomek z toho mohl v Plaveně propadnout hrdlem. Byl to pouhý okamžik, ale já to viděla. Ten mladík byl včera Jagovojem, dnes je Jagavojem, ale kým bude zítra? Kdyby všichni nekromanti byli schopní jako on, království lidí zanikne přes noc. „Ve Stínovém světě jsem byla dvakrát,“ přiznala jsem. „Výborně. Tak se soustřeď a pomalu vdechuj umbrju,“ řekl a zavřel oči. Napodobila jsem ho, pach hniloby už naštěstí ztratil část ze své intenzity. Ponořila jsem se do tmy. Stropem ke mně pronikaly mužské hlasy, šoupání nohou a třískání korbelů. Potlačila jsem ty rušivé elementy a nechala mysl jen tak plout. Dýchám ten pach, nic jiného neexistuje. Zalétl ke mně bujarý smích a útržek pijácké odrhovačky. Znovu jsem vyprázdnila svou mysl. Jen vzduch a zápach. Hospoda nad námi ztichla. Oprava: jen vzduch. Necítím ruce ani nohy. Nádech střídá výdech, tíha vlastního těla se vytrácí. Můj dech je pravidelný. Neobejdu se bez něj, ale přesto o něj musím přijít. Můj dech… Je pryč! Najednou jsem měla prázdné dlaně. Sklep zmizel. Stála jsem na pusté pláni a nade mnou se klenulo ocelové nebe. Kde je Jago? Chtěla jsem ho zavolat, ale z mých rtů nevyšel ani šepot. Zkusila jsem telepatii: Jagavoji! Přímo přede mnou se odlepil od země ohavný stín. Instinktivně jsem začala couvat, ale stín po mě natáhl chapadla. Jsem tu s tebou. Drž se u mě. 78
Pod nánosem iluzí jsem ve stínu rozeznala nekromantovu vyzáblou rukou. Jago, to jseš ty? Jo. Takhle vypadám dneska, ale zejtra bych vypadal jinak. Tvoje vidění je pokřivený. Oddechla jsem si. Jak vypadám já? Ne hůř než obvykle. Ale jestli nechcem společnost, nesmíme se zdržovat na jednom místě. Už o nás vědí. Pojď! Objekt našeho zájmu nemůže bejt daleko. Jsme kousek od kopce, kde jsou souzeny duše všech zemřelých. Jago měl pravdu. Vzhlédla jsem k obloze a zjistila, že to, co jsem z počátku považovala za mraky, jsou živé stíny – jako nekromant nebo já. Poletovaly nad námi a při každém pohybu měnily velikost a tvar. Ještě nikdy jsem neviděla něco tak šíleného. Nad našimi hlavami se přelévala skrumáž tvorů, složených z ptačích pařátů a peří, z drápů a zubů, z kůže, ocasů, rohů a kopyt. Viděla jsem chlupaté hřbety démonů, ploutve gigantických ryb, rozevřenou tlamu krokodýla, kostěné bytosti, ale také obyčejné lidské ruce. Jedno z úskalí Stínového světa spočívá v tom, že to tu nikdy nevypadá stejně. Nevšímej si jich! poručil mi nekromant a zrychlil. Skoro jsem za ním vlála. Koukala jsem do země, ale tam byli ti tvorové také. Přestaň je vnímat! Uposlechla jsem a rej drápů, pařátů a křídel zmizel. Jako bychom se ocitli úplně na jiném místě. Nad námi visela studená noční obloha a pod nohama čvachtala rosou smáčená tráva. Na vlhká stébla dopadaly paprsky neexistujících hvězd. Uprostřed té louky se zvedal vysoký kopec - byla to spíš hora. Lemovalo ji schodiště, na němž se jako sardinky těsnaly lidské duše. 79
Trochu mě to rozhodilo. Když člověk zemře, nemělo by se po něm dál chtít, aby se obtěžoval s tak triviálními věcmi, jako je strkání se ve frontě. Tlačili se tam hrdinové s lotry, všichni dohromady. Část z nich odevzdaně čekala, až na ně přijde řada, někteří ale předbíhali své sousedy a zkoušeli všelijaké triky, jak zástup obejít. Lidi jsou lidi a smrt z nich lepší nedělá, zahučel Jagavoj. K hoře, kde boží soud zasedal, kráčela shrbená postava. Naše duše. Přestala jsem koukat, kde co lítá a pokusila se ji uchopit. Volám tě ze spánku, z věčnýho chladu, z bezbřehý nicoty… zaslechla jsem Jaga. Stín zpomalil, jeho obrys se vztyčil proti inkoustově černému nebi. Ahoj, frajere! zvolala jsem. Duši mé oslovení zaskočilo. A nekromanta zaskočilo také. Kam tak naspěch? navázala jsem, abych udržela spojení. Kdo jsi, stíne? Nech mě být, odpověděla duše a přízračnou rukou ukázala ke kopci. Nejseš zrovna milý. Co ode mě chceš? Máš pro mě další obchod? Já s tím končím! Nevidíš, že jdu dál? Zdržuješ, stíne! mrtvý udělal další dva váhavé kroky. To si jen myslíš, chlácholila jsem ho. Ve skutečnosti není kam spěchat. Tady totiž čas neexistuje. Při těch neslovech jsem nahlédla do jeho minulosti. Nebylo to těžké, duše na rozdíl od živých nemá žádnou ochranu. Kněží mají pravdu, v podstatě stojíme před bohy nazí, ale není to tělesná schránka, která se ocitne bez šatů; to naše nitro je zcela odhalené, a o to je to horší. Pomalu jsem začínala chápat, proč někomu stojí za to takového člověka oživit. 80
Jmenoval se Gusjav. Jeho život byl sérií úkladů a vražd. Měla jsem tu čest s opravdu dobrým zabijákem. Tvá cesta na zemi nedospěla ke konci. Půjdeš se mnou, Gusjave. Vrátíme se - spolu. S každým neslovem jsem kolem něj splétala pavučinu hypnózy. Však já tě dostanu, dušinko. Proč bych tě měl poslouchat? Natáhl ruce ke kopci, kde boží soud zasedal, a škubl nehmotnými prsty. Žádné pomoci se však odtamtud nedočkal. Já už tam nepatřím. Nestojí o mě. Ale stojí. Proto tu jsem, Gusjave. Poslali mě za tebou. Tvoje tělo tě potřebuje. Lžeš! Nebudu nikomu otročit! upínal se zoufale ke svému cíli. Tím bylo vystoupat na vrchol hory, pokořit se před boží spravedlností a za všechny zlé činy skončit v Jamách věčného zatracení. Moc se s tím pářeš, syknul Jago. Gusjave, copak nezůstalo na světě nic, co jsi nestihl a kvůli čemu by ses tam chtěl vrátit? Opravdu byl tvůj život tak pustý? Neslova měla jen odlákat pozornost. Ve skutečnosti jsem se jejich význam snažila svému objektu vsugerovat. Co na tom, že je mrtvý. Otisknu svůj příkaz do jeho nitra a přiměji ho ke spolupráci. Můj život byl… prázdný, opakoval zatvrzele. Nic po mně nezbylo. Nic, nic, nic. Byl jsi nikdo? Och, ne, ne! vzdoroval mi, ale už se nesnažil utéct. Dopustil jsem se věcí, které se neměly stát. U Khara, co je tohle za duši? Gusjave, znovu jsem použila jméno, které ho pojilo s naším světem. Vždycky je volba. Odejdeš se mnou, abys napravil své chyby. Protože pokud to neuděláš ty, neudělá to za tebe nikdo jiný. A za posledním neslovem následoval příkaz: Vrat‘ se do svého těla! 81
Prásk! Kopec puknul ve svých základech a duše se rozlétly do všech světových stran. Nebeská klenba se závratnou rychlostí řítila na naše hlavy, mokrá tráva se vzdouvala a syčela jako klubko hadů. Stínový svět kolem nás se rozpadal. Gusjavova duše zmizela spolu se vším ostatním a mě bylo jasné, že se něco děsně, ale opravdu děsně podělalo. Potom se někdo hlasitě zasmál, vysoko nad námi o sebe práskla dvojice korbelů. Oslnil mě záblesk ostrého světla, na těle zasvrběla vrstva ochranné magie a vzápětí jsem se rozkašlala. Všude se sypaly úlomky zdiva. ***
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se a kriticky pohlédla na své roucho, podobné tomu Jagavojovu. Kromě prachu nijak neutrpělo, ale odnesly to boty a kabelka. Její kovová přezka se úplně rozpekla. Aspoň už vím, proč nekromanti chodí jako šupáci. „Ten blbec je pryč,“ ucedil Jago. Zachmuřeně jsem pohlédla na díru ve zdi, velkou tak, že by se jí protáhlo lidské tělo. A taky se jí protáhlo. Řetězy, které držely Gusjava v klidu, byly zpřetrhané. „Co to znamená?“ zeptala jsem se. „Neznamená to nic, jen že jsme měli nesmírný štěstí.“ „Štěstí?!“ prskla jsem. „Bouchlo to tu, a za to, že žijeme, vděčíme tvé magii. Ještě teď mě z toho kouzla svrbí kůže!“ Hned jsem těch slov zalitovala. „Tak jest,“ pravil nabubřele, „díky mně ještě dýcháš, to si uvědom. Ale neúspěch rituálu je tvoje vina. Tvý tělo nebylo tak čistý, jak by mělo. Do astrálu se nechodí v rauši, Noly!“ „Hele,“ ošila jsem se, „krokva je jen lehounká droga a navíc je to už skoro tři dny.“ 82
„Tři dny? Co ty jseš za osobu?“ vztekal se dál. „Jestli jsem se během výbuchu nakazil nějakým neřádem, sním tvá játra! I když počkej… Radši jinou vnitřnost. Zrovna na tomhle bych si u tebe vylámal zuby.“ Udělala jsem obličej: „Velmi vtipné. Ale pořád jsi mi neřekl, co je zač ten mrtvý chlápek. Myslíš, že po mně půjde?“ „Může jít po komkoliv, tak radši nos při sobě dýku.“ „Pch, jen ať si něco zkusí! Poručím mu, aby se vlastní rukou uškrtil.“ „To bych tě chtěl vidět, Noly. To tělo zmizelo dřív, než jsem stačil načrtnout poslední znak, kterej by natrvalo spojil duši s mrtvou schránkou.“ „Chceš říct, že dušička cape ke kopci?“ „Přesně tak. To, co zdrhlo, je pitomej ghúl. Nemá mozek, v kterým by se takoví jako ty mohli hrabat. Hejbá se nesystematicky a jen díky mým kouzlům. Neživotní energie, kterou jsem ho naládoval, mu vystačí maximálně den. Pak padne, kde padne. My ho najdem, dáme do ledu, aby nezasmrádl, a až z tebe vyprchá ta droga, zkusíme to znovu.“ „Jak jsi k tomu tělu vůbec přišel?“ Jagavoj se ušklíbl: „To ti radši nebudu říkat.“ ***
Nechala jsem nekromanta vyřešit s majitelem Umrlčí hlavy opravu sklepní zdi a vydala se hlavní třídou zpátky do Rjabašova květu. Pod tajemným názvem se skrýval obyčejný sirotčinec, a já už začínala být dost stará, abych se poohlédla po vlastním bydlení. Venku už byl zase den. Slunce se celou svou silou opíralo do střech, žár sálal i z domovních zdí. Kdybych si stoupla na dláždění bosou nohou, koledovala bych si o parádní puchýř. A taková horka tu máme skoro pořád. Nejhorší na tom je, že 83
člověk se neochladí ani v moři. Voda je totiž skoro stejně teplá, jako vzduch. Ale ani horko není tak hrozné, jako komáři. Jsou všude. Komár je jediný tvor v Plaveně, který píchá každou hodinu, říká místní přísloví. Až se vrátím do Rjabaše, vlezu si do vany a pak si dám dvacet. Už sama myšlenka na koupel a spánek ve mně vzbudila příjemné pocity. A zapálím si vodní dýmku. Musím se nějak zbavit pachu té zatracené umbrji. Jak to mohou nekromanti vdechovat pravidelně? Jago má opravdu těžký život. Nedivím se, že holduje smrti. Do cesty mi vstoupil rusovlasý mladík, oblečený v pestrém rouchu magiků. „Co chceš, otrapo?“ zavrčela jsem. Sjel si mě očima: „Jseš Magnólie?“ „Po tom, kdo jsem, je ti hovno,“ zpražila jsem ho. „Vypadáš děsně, ale popis vodpovídá! Vysoká štíhlá zrzka, pihatej nos, velký kozy a slovník jak dlaždič.“ „Na mlíčňáka máš docela přehled. Jestli pro mě něco máš, tak to vyklop! Jinak vypadni. Tady je veřejná cesta.“ „Posílá mě Modrej čaroděj - tvůj mistr,“ ohrnul spodní ret. „Očekává tě, teď hned!“ Radost až na kost. „Fajn. Pozdravení jsi vyřídil, tak syp odsuď!“ „Vrátíme se spolu.“ To už jsem se mu smála nahlas: „A když ne?“ Na to tak rychle odpovědět neuměl. Myslela jsem, že je v koncích; rusovlasý mladík však zvedl bradu a podíval se mi do očí. Měl je jasně modré a mě napadlo, že to jsou nejkrásnější oči v celé Plaveně. V duchu jsem ho přirovnala ke zvířeti, které umí způsobit bolestivé kousnutí, ale přesto si je každý touží pohladit. 84
Ty… Magnólie…, zaznělo v mé hlavě. Mý jméno je Danival. Patřím mezi těch málo vyvolenejch, kteří maj moc ovládat druhý, číst jejich mysl a srdce. Můžu ti vlízt do hlavy, rejpat se ve tvejch vzpomínkách nebo zkřivit tvou vůli až k úplnýmu zotročení. Opravdu to chceš? Polil mě ledový pot. Uprostřed léta je to docela děsivý pocit. „Danivale, spadl jsi z měsíce? Nebo jsi opravdu takové tele?“ zamračila jsem se. „Mistr ti neřekl, že na kolegy je mentální útok mimo čas výcviku zakázaný?“ Na nějaký zákazy ti seru. Máš dvě možnosti. Buď se mnou vodejdeš dobrovolně, nebo si tě vodvetu jak krávu na špagátu. Zaútočil naplno. Už mě neobklopoval tepající život velkoměsta. Bylo úplně jedno, kde jsem stála a co se kolem dělo. Nevnímala jsem nic kromě cizí snahy o ovládnutí. Zasela v mém mozku sémě odevzdanosti. Celým mým tělem projela nutkavá touha zadupat vlastní vědomí do země a nechat se sebou dělat cokoliv. Obemkla mě to jako tvrdá skořápka, spoutalo okovy a… Prasklo. Rozchechtala jsem se. Danival svěsil hlavu. „Máš dobrou mentální ochranu. Myslel jsem si to, ale nemohl jsem si pomoct. Musel jsem to na tebe zkusit,“ dopověděl s pohledem upřeným na špičky střevíců. Jenže já ještě neskončila. Normálně soukromí svých kolegů nenarušuji, ale tenhle mě naštval. Au! Narazila jsem svou vůlí do velmi tvrdé zdi. Slušná blokace, ocenila jsem ho. Pokud bychom se do sebe pustili naplno, nejspíš by tvůj štít neobstál, ale proti čtení myšlenek a zbrklým pokusům o ovládnutí stačí. To sis vypěstoval sám nebo to máš vrozené? Mám to vod narození, přiznal Danival. Ale pracuju na zlepšení. 85
*** Sídlo Modrého čaroděje tvořil komplex budov, úzce sousedících s císařským palácem. Ze všech stran jej lemoval palmový háj. Uprostřed stálo nádvoří posypané jemným mořským pískem, který ve dne v noci zalévala vůně ibišků. Kdybych neznala mistrovy kobky, řekla bych, že je to nejkrásnější místo k trávení volného času. „Jak dlouho víš, že jseš psionikem?“ zajímala jsem se. „Modrej čaroděj si mě všiml, když jsem na tržišti za prachy hypnotizoval lidi. Řekl mi, že mám zvláštní dar. Je to asi deset aldenů.“ Stovka dní, to není dlouho. „Líbí se mi, že na rozdíl vod vostatních magickejch škol, aspoň co jsem slyšel, tu panuje naprostá volnost,“ svěřil se mi. „Mám svý zázemí, v klidu můžu rozvíjet svoje schopnosti a nikdo se nestará, kam večer chodím a co dělám.“ Vyprskala jsem. Tomu říkám naivita. „Víš ty vůbec, kdo je naším mentorem?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na impozantní sloupořadí. Sochy hrdinů ze srarých dob. Mistr si na takové věci potrpí. „Ujal se nás vopravdu zvláštní patron. Ve vočích veřejnosti je to čaroděj, první rádce císařovny a boháč. Zná se s mraky lidí, vode dvora, z vobchodních kruhů, ale i z ulice. Jeho apetit, co se známostí tejče, nezná mezí. A aby zdání učence zůstalo zachovaný, většina schůzek se vodehrává venku, mimo dům. Překvapivý? Vůbec ne. Je to sice náš mistr a poručník, ale pokud nemusí, do svejch vobchodů nás nezatahuje. V podstatě si s námi dělá, co chce. Žijem v síti jeho intrik a von se baví naším tápáním.“ Musela jsem své původní mínění o něm poopravit. Kluk se vyzná. 86
„Jsem rád, že mě někdo takovej přijal mezi svý žáky. Když už nic jinýho, aspoň strávím poslední dny světa v pohodlí.“ Trhla jsem sebou. To jsou tu dnes všichni stejně fatalističtí jako Jago? „Danivale, ty těm kecům o blížící se apokalypse věříš?“ „Možná jsem na tebe zkusil svou moc, ale nejsem blázen, Magnólie. Kněží žvaní, až se jim vod pusy práší, ale to není nic neobvyklýho. Jsou to přece kněží. Za žvanění je platěj. Když jsem ještě žil na ulici, nevěnoval jsem fanatickejm žvástům o blížícím se konci světa pozornost. Všiml jsem si toho až tady, v paláci. Mentor si žije na vysoký noze, jeho sídlo se topí v luxusu. Pod podrážkama praská bělostnej písek, voní tu keře, pach města sem stěží dolítne, ale nad těmahle zdma,“ ukázal na nejbližší budovu, „leží poklice neidentifikovatelnýho strachu. Ten strach houstne a těžkne. Já ho cejtím, je čím dál intenzivnější a už brzo pohltí nejen dům, ale celý svý vokolí.“ Vzpomněla jsem si, jak mi mentor podsunul tu knihu a vzbudil u mě zájem o nekromancii a Stínový svět. „Mistr dělá na spoustě věcí současně a nám do jeho projektů nic není,“ zdůraznila jsem. „No jasně. Jseš loajální, chápu,“ mrkl na mě těma krásnýma očima a provedl mě parkem. Minuli jsme palmy a cykasy, jejichž listy na nás vrhaly nepravidelné stíny; dál se pokračovalo po písku, cestičkou mezi oleandry, ibišky a magnóliemi. Ty poslední moc nemusím. Prošli jsme kolem jezírka se sladkou vodou. Uprostřed kvetly lekníny a kolem břehů se slunilo několik želv. Měly šedožluté tělo, řasami pokrytý krunýř a z obou stran hlavy červené flíčky. Vypadaly náramně spokojeně. Danival ukázal na největší exemplář: „Vidíš je, bestie? Nikdo je nezval, přišly samy.“ „Magnólie, proč tu vlastně s námi nebydlíš?“ zeptal se, když jsem na první poznámku nereagovala. 87
Dobrá otázka. Ale já mu odpověď nedám. Zatímco ostatní mistrovi žáci obývali některé z budov, které tvořily palácový komplex, já jediná zůstala tam, kde mě Modrý čaroděj našel. V sirotčinci. Do paláce jsem pouze docházela, a co čaroděje v mém případě vedlo k tak nestandartnímu postupu, věděl jen on sám. ***
Mentora jsme zastihli v atriu mezi oranžovníky při luštění nějaké šifrované zprávy. Na stolku před ním ležel dešifrovací klíč, arch papíru s psacím náčiním, baňka se stlačeným žlutým plynem a karafa s vodou. Z běžné představy, kterou lidé o magicích mají, se poněkud vymykal. Vypadal relativně mladě, ale jeho skutečný věk se nikomu z nás nepodařilo zjistit. Byl vysoký, na učence poměrně statné postavy a stejně jako většina osob s psionickými schopnostmi měl zrzavé vlasy, v jeho případě ohnivě rudé. Při oficiálnějších příležitostech si je svazoval do úhledného copu. Dnes zůstaly rozpuštěné a volně mu padaly do tváře. Ta, pečlivě oholená, by nevzbuzovala zvláštní pozornost, nebýt očí - nefritově zelených, podmanivých jako oči smrtelně jedovatého hada. Zastavili jsme se na kraji atria a čekali, až nám věnuje pozornost. Působil tak pohroužený do práce, že vůbec nevnímá okolí. Bylo to jen pečlivě udržované zdání. Nejspíš o naší přítomnosti dávno věděl, přesto nás tam nechal stát jak dva pitomečky. Hlasitě jsem zívla. „Doufám, že tvé mentální schopnosti jsou v lepším stavu než úbor, Magnólie,“ promluvil Zvin, aniž by zvedl oči od papírů. 88
„Mistře, nechal jsi pro mě poslat, tak jsem tu,“ odvětila jsem a spěšně uhladila lem svého roucha. „Chm… Jsi celá v černém. Vypadáš jako novicka nekromancie. A ty… Běž!“ Zvin pokynul Danivalovi. Mladík mu vyhověl s rychlostí šelmy. Rozhodila jsem rukama, kolem paží mi zavířila zrníčka prachu. „Omlouvám se, ale ten kluk povídal, že to spěchá.“ „Magnólie, příště v mé přítomnosti podobné barvy nenos. Jsi bledá, jako bys celou noc strávila v nějaké kobce. Někdo by tě mohl pokládat za adeptku černé magie.“ Zvin stočil svitek obsahující tajnou zprávu do úhledné ruličky a zpytavě se na mě podíval. „Většina mých žáků v noci spí. Ti ctižádostivější studují; kdo ví, co jsi dělala ty?“ Uhnula jsem pohledem: „Půjčila jsem si z tvé knihovny tu knihu a teorii je třeba ověřovat v praxi.“ Mávnutím ruky mě přerušil: „To mi stačí. Detaily znát nepotřebuji!“ „Proč jsi mě volal, mistře?“ „Dozvíš se to,“ sklouzl očima z mého obličeje na ponurý šat, „ale předtím se zbavíš špíny a těch hadrů. Hm… Nech si přichystat lázeň. Až ze sebe smyješ všechen ten astrální prach, zajdi za Zlatuší. Dá ti všechno potřebné.“ „Jak si přeješ, mistře.“ Sklonila jsem hlavu a vpochodovala zpátky do domu. Interiér paláce byl plný služebnictva, které zajišťovalo Modrému čaroději a jeho žákům pohodlný život a čas na studia. Podobně jako u většiny městské honorace i zde sloužili především otroci. Plavena vedla se svými sousedy neustálé války, což zajišťovalo pravidelný přísun pracovní síly pro císařovniny věrné.
89
Zlatuše, úctyhodná matróna, která nad Zvinovými žáky držela ochrannou ruku, mne nasměrovala do koupelny. Čekala tam napuštěná vana se spoustou bublinek. Vypadá to, že dnešek přece jen bude stát za to. Když už jsem se měla dát do parády, nebyla jsem lína říci si o svačinu. V Rjabašově květu neměli skoro žádné jídlo - aspoň ne takové, které by se dalo jíst. Zlatuše znala můj apetit a dohlédla, aby mi otrokyně přinesly jen ty nejvybranější lahůdky. Během krátké chvilky jsem do sebe zvládla natlačit studeného platýse v citronové omáčce, kterou jsem vyjedla chlebovou plackou, vynikající paštiku, co zbyla ze včerejška, hroznové víno, které Zvin miluje a banán zapečený v sladkém těstíčku. Vše jsem zapila jemným klaretem; to už na mě padala pořádná únava. Zatáhla jsem závěsy, abych měla soukromí. Vyhnala jsem otrokyně, shodila ze sebe zaprášené šaty a vlezla do lázně. Vzpomněla jsem si na Jagavojovu radu a na okraj vany položila dýku. Pro jistotu jsem ještě rozprostřela kolem koupelny ochranné pole. Sice jsem nebyla líná říct si o jídlo a klaret, ale na to nejdůležitější – velkou voňavou osušku – jsem zapomněla. Pokud by mě chtěl nějaký kolega šmírovat, pole se zaktivuje, a pak by nastal teprve tanec. Dám si dvacet, a ani Khar Démon a celý božský pantheon mi v tom nezabrání. ***
Tělo mi prostoupilo nepříjemné brnění. Otevřela jsem oči a sáhla po dýce. Něco je v mém ochranném poli, ale není to nikdo z kolegů ani ze služebnictva. Necítím ničí emoce a neslyším žádné myšlenky. Nic, ani náznak. Vnímám jen projev pohybu něčeho neurčitého. To by mohl být ten ghúl! 90
Bez ohledu na svou nahotu jsem vyskočila a vrhla se k závěsu. Půjdeš, kam patříš, prevíte! Škubla jsem látkou tak prudce, až mi část zůstala v prstech. Ponechala jsem si její utržený kus jako štít a natáhla ruku s dýkou před sebe. K mému překvapení byla chodba prázdná. Jsem paranoidní? Nebo na těch kecech o křivení nekromantovy mysli přece jen něco bude? „Ukaž se, smraďochu!“ zaječela jsem. „Moji nepřátelé mi dávali různá jména, ale slovo, které jsi použila, z úst žádného smrtelníka nikdy nezaznělo,“ promluvil za mnou zlostný cizí hlas. Otočila jsem se a málem se přerazila o stolek s nedojedeným platýsem a prázdnou karafou. Koupelna byla až na pár loužiček okolo vany prázdná. Okolní prostor se plnil nesmírnou mocí. Spalovala mne jako světlo můru. Kdybych neměla silnou ochranu, má vůle by v ní roztála jako vosk. Žádný ghúl a pokud vím, ani nikdo z mých kolegů, tímhle nevládne. Zkoncentrovala jsem mysl a zesílila její ochranu. Mohlo se na mě nalepit něco z astrálu? Při dnešní smůle klidně. Na takovou bytost musím uctivě – než ji oddělám. Nebo ona mě. „Omlouvám se, jestli jsem tě urazila,“ otočila jsem se zprudka. „To bys měla,“ ukázal se mi majitel toho hlasu. Málem jsem umřela leknutím a studem. Rukou, v níž jsem svírala dýku, mi projel palčivý zášleh. Prsty mi zdřevěněly a samy od sebe se rozevřely. Zbraň neškodně cinkla o mokré dlaždičky. Přede mnou stál muž s dohladka oholenou tváří a jeho zelené oči prozrazovaly pobavení. To ale právě ustupovalo hněvu. „Mistře, co tu děláš?“ pokoušela jsem se rozhýbat ruku a přitom se usilovně balila do závěsu. 91
„Na to se ptám já tebe!“ „Necítila jsem přicházet nikoho konkrétního. V mém ochranném poli se neodrazily žádné emoce. Myslela jsem, že jseš ghúl,“ vysvětlovala jsem zahanbeně. „Ghúl?“ zopakoval po mně, čímž jen nejasně dával najevo, jak je vytočený. „V mém domě? Nevím, s jakou drogou experimentuješ, ale měla bys s tím přestat.“¨ Když jsem hned neodpověděla, potřásl hlavou. „Tvé pole mě odhalit nemohlo.“ Vyslovil to jako něco, o čem se nepochybuje. „Pokoušíš mou trpělivost zcela zbytečně. Jsou dvě hodiny odpoledne. Za tu dobu se vás zvládne umýt deset. Nemělo by ti to připadat nevhodné; musel jsem zakročit. O co se tu snažíš? Tvou ochrannou bariérou se neodvážila projít ani Zlatuše.“ Znovu mnou projelo brnění. „Je tady,“ sykla jsem. Jeho výraz zkameněl a já poznala, že rušivý element vnímá také. „Ten zatracený ghúl,“ dokončila jsem a sklonila se pro dýku. Ulevil si jedním, dvěma slovy. Nevím, v jaké řeči to bylo, ale uvítací pozdravy znějí jinak. Zaujal pozici za mnou a levou ruku mi položil kolem pasu. Takhle blízko jsem u něj ještě nikdy nestála. Cítila jsem na kůži jemnou látku jeho šatu a v nose mě zašimral parfém připomínající mořskou brízu. Sevřel mě ještě pevněji. Bylo v tom víc než ochranitelské gesto. Uťala jsem všechny nežádoucí myšlenky a připravila se k útoku. On se chystá někam teleportovat a vzít mě s sebou! Najednou jsem Danivalovi věřila. Tady jde o něco horšího, než je pitomý bezprizorní ghúl. Vyšlo 2013, stránek 352 cena 217 Kč (pouze v e-shopu www.fantasyobchod.cz/) cena e-booku 89 Kč (v e-shopu na www.palmknihy.cz/) 92
Ediční plán Asterionská knižní řada Více informací o této knižní řadě naleznete na webu http:// asterion-knihy.webnode.cz/ Pevnost zoufalství Radovan Kolbaba Do Rilondu, města poznamenaného válkou se skřety i strašlivým řáděním draka, přicházejí dva bývalí dobrodruzi. Z divočiny, jež jim poskytla útočiště, je vylákala ztráta toho nejcennějšího, co kdy měli. V cestě jim stojí nevědomí, vlastní strach i děsivé tajemství, které si nepřeje být odhaleno. Avšak ani přisluhovači temných bohyní nedokážou hraničářku a válečníka zastavit v jejich zoufalém pátrání po tom jediném, co dává smysl jejich životu. Vyšlo v roce 2012, 208 stran, cena 176 Kč (pouze v e-shopu http://www.fantasyobchod.cz/). Krumpáč a motyky: Hrobnické historky Zbyněk Kučera Holub Temné síly rozpínají křídla nad Albireem, Městem bílého mramoru. Kdosi se vkrádá do snů nic netušících spáčů… Agenti tajné služby, kouzelníci z Univerzity magie, ani sám král ještě netuší, jaké nebezpečí může způsobit jedna tajemná hrobka a příliš zvědavý duch. A tak přichází čas pro neobvyklé hrdiny… Čtveřice svérázných hrobníků by ve svém pokročilém věku 93
nejraději v klidu popíjela a hrála oblíbený péťáng. Místo toho je ale čeká pořádný kus práce… A jako by snad záchrana celého města byla málo, zamiluje se jim hrobnický učeň… Hrobnické historky jsou jedna velká humorná, dobrodružná a především hrobařská jízda, která nenechá čtenáře vydechnout. Vyšlo v roce 2012, 288 stran, cena 183 Kč (pouze v e-shopu http://www.fantasyobchod.cz/). Stíny Erinu: Šíp v zádech Jan Č. Galeta Městská fantasy plná ostrých čepelí, ničivé magie i zrádných intrik! Vítejte v Erinu na ostrovech. Ve městě, které nikdy nespí. Ve městě, kde se za světly skrývají stíny dost hluboké pro nájemné vrahy, zrádce i špehy. Jednou z mnoha, kdo se skrývá v temnotách, je Vločka – nájemná vražedkyně žijící dvojí život. V jednom patří k nejvyšší erinské společnosti, pohybuje se v nádheře zdobených paláců, dopřává si lahodných vín a předvádí své šperky a drahé šaty. Ve druhém se coby asasínka krade po střechách i pod hladinou plavebních kanálů, loví a slídí. A jedné noci Vločka nečekaně zjistí, že ve stínech Erinu ji čekají větší výzvy, než jaké si vůbec dokázala představit. Vyšlo v roce 2011, 272 stran, cena 177 Kč (pouze v e-shopu http://www.fantasyobchod.cz/). Zpívající meč: Čajový drak a kočičí démon Zbyněk Kučera Holub Pradávné proroctví se naplňuje. Ve Zlatém lese, domově Malého lidu, se schyluje ke střetu s obávaným nepřítelem. V sázce je budoucnost celého národa. Co spojuje žebračku s obávanou skřítčí vládkyní, kuchaře a čajovnici, kata a nájemného vraha? Osudy neobvyklých hr94
dinů se proplétají v příběhu přátelství, odvahy, oddanosti a tajemné čajové magie. Ponořte se do světa skřítků a poslyšte píseň Zpívajícího meče… Vyšlo v roce 2011, 240 stran, cena 203 Kč (pouze v e-shopu http://www.fantasyobchod.cz/). Všechny výše uvedené tituly lze zakoupit také jako e-booky na http://www.palmknihy.cz/
V nejbližší době chystáme Stíny Erinu: Žraločí příliv Jan Č. Galeta Erin, klenot Tary, zářící mezi modrými hlubinami moře a zelenými temnotami džungle jako zlaté slunce, láká mnohé síly, které se chtějí na jeho bohatství přiživit. Bude na Vločce a jejích spojencích, aby se těmto silám postavili – ať už na rozhoupaných palubách válečných lodí, ve stínech erinské noci nebo přímo v uličkách a průplavech města na ostrovech.
Hry s příběhem Už od devadesátých let hrají v České republice stovky lidí RPG hry, které jim umožňují prožívat příběhy ve světech fantazie. Přesto teprve nyní vychází sbírky povídek, které představují všechny významné české RPG projekty na jednom místě (např. Taria, Asterion, Příběhy Impéria, Dorn, Unknown Armies, Immortal Fighters, svět Nurnské družiny a mnohé další). 95
Poprvé tak máte příležitost ochutnat, jaké příběhy můžete v herních světech od českých tvůrců prožít. Kniha však rozhodně není určena pouze hráčům - vždyť vyprávění příběhů je staré jako lidstvo samo. Více o tomto projektu naleznete na webových stránkách: http://hryspribehem.webnode.cz/ Hry s příběhem: Ocel a krev Co mají společného hlavy nabodané na kůlech, hrobníci z albirejského hřbitova, troll ve službách královny Viktorie nebo děvčátko, jehož život ohrožuje jihoamerický drogový kartel? Hrdinství i zbabělost, odvaha, čest, šílenství a hrůzy válek. Stránky této knihy jsou věnovány statečným bojovníkům i hrdinům neobvyklého ražení. Prožijte s nimi jejich dobrodružství, vydejte se vstříc pomíjivé slávě bitevního pole i zoufalému boji o holý život. Společným tématem této sbírky je válečnictví. A tak se např. můžete stát svědky duelu na život a na smrt, námořního dobrodružství, zběsilého vraždění ve jménu boha či zrození paladina. Poznáte také vojenskou čest a jeden z autorů vás zavede do prostředí inspirovaného dílem Karla Jaromíra Erbena. Vyšlo v roce 2012, 544 stran, cena 306 Kč (pouze v e-shopu http://www.fantasyobchod.cz/). Hry s příběhem: Zločin a trest Jaká je souvislost mezi kameny vrostlými do tváří druidů a brutálními vraždami žen v současném New Yorku? Co spojuje romantiku viktoriánské Anglie s drsnou realitou vězeňské planety v daleké budoucnosti? A co má společného sanatorium plné podvržených dětí a prastarý dub obrážející listím jen jediný den v roce? Společným tématem této sbírky je zločin a trest. A tak může96
te napjatě sledovat, jak zestárlého vykradače hrobek dohánějí dávné hříchy, jak zlomyslní dokážou být britští skřítci nebo jak skončí setkání zraněného komtura rytířského řádu s ranhojičem, který má důvod s jeho léčbou příliš nespěchat. Vyšlo v roce 2011, 362 stran, cena 181 Kč (pouze v e-shopu http://www.fantasyobchod.cz/).
Chystáme Hry s příběhem: Volání divočiny Již třetíantologie povídek přinese příběhy o hraničářích, lovcích a stopařích, druidech a šamanech, o tajemných silách přírody, nástrahách divočiny a jejích divokých a nespoutaných obyvatelích. A těšit se můžete na prostředí několika nových světů!
Lone Wolf Legendární gamebooková série Joe Devera v novém vydání! V každém díle naleznete tematické bonusové dobrodružství, nové ilustrace i mapu. Těšit se samozřejmě můžete na celý knižní cyklus. Více informací naleznete na http://lonewolf.mytago.cz
97
Knihy Odvahy a Fantazie Nakladatelství Mytago připravuje zbrusu novou knižní edici zaměřenou na dobrodružnou literaturu s prvky fantastiky a mystiky. Rádi bychom se v této řadě věnovali tvorbědomácích autorů a příběhům stírajícím hranice žánrů.Edice nese název Knihy Odvahy a Fantazie – tedy KOF. Vzdáváme tak poctu známé knižní řadě KOD, na jejíchž titulech jsme vyrůstali a v jejímž duchu bychom také tak trochu chtěli navázat. Novou knižní řadutaké najdete na webu: http://kof.webnode.cz/ Sefirot RadekHochmal První román nové řady je dílem absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého. Autor se nechal inspirovat antikou, Kabalou a templářskou mystikou a stvořil originální příběh odehrávající se v alternativním historickém světě. Duchové jezer Lucie Kučerová a Zbyněk K. Holub Trojice příběhů od manželského páru autorů je plná dobrodružství, mystiky a indiánských pověstí. Ochutnejte Divoký západ z pohledu trapera, prospektorů nebo vlakového lupiče, i tak, jak ho dosud neznáte. Jako další tituly připravujeme knihy od Petry Lukačovičové nebo Ondřeje Netíka. A těšit se můžete na mnohá další překvapení. 98
FANTASYOBCHOD.CZ Jedinečný obchod s fantastikou deskové, karetní a rpg hry fantasy a scifi knihkupectví vše pro larp a dřevárny filmové repliky Kompletní nabídku najdete na stránkách
www.fantasyobchod.cz
[email protected], tel.: 774 421 641
99
Studená krev Autor: Hanina Veselá Korektury: Kateřina Churá Obálka: Eva Mária Ondová Sazba: Jiří Reiter www.mytago.cz Naše knihy distribuuje Fantasyobchod.cz tel.: 774 421 641, e-mail:
[email protected] Knihy je možné zakoupit v internetovém knihkupectví www.fantasyobchod.cz
100
