15. Osvícenský absolutismus Pod vlivem osvícenských myšlenek se v mnoha evropských monarchiích prosadil v 18. století nový způsob vlády – tzv. osvícenský absolutismus. Osvícenští panovníci označovaní též jako „filozofové na trůnu“ začali pod vlivem názorů osvícenských filozofů zavádět četné reformy, které přispěly k rozvoji zemí, v nichž vládli. Reformy v mnoha směrech zlepšily postavení poddaných, odstranily četná šlechtická privilegia, současně však posílily moc vládnoucích dynastií a zvýšily dohled státu nad jeho obyvateli. Aniž by se vzdali své moci a výsadního postavení, byli tito panovníci rozhodnuti vládnout ve shodě s rozumem pro dobro všech svých poddaných, a to třeba i proti jejich vůli či navzdory staletým zvykům. Pro osvícenské absolutisty byl nejvyšší hodnotou stát a jeho zájmům mělo být podřízeno veškeré lidské konání. Dokonce i sami sebe často považovali za pouhé „první služebníky státu“. V zájmu hladkého zavádění osvícenských reforem a lepšího fungování státu docházelo k prohlubování centralizace, v jejímž důsledku docházelo k dalšímu omezování moci stavovských sněmů a okleštění stavovských privilegií, zejména daňových. V mnohonárodnostních říších byla z praktických důvodů dávána přednost jednomu jazyku, např. němčině v případě habsburské monarchie. V úřadech se začala prosazovat nová vrstva úředníků, kteří se řídili jednotnými a přesnými předpisy. Tito vzdělaní úředníci – byrokraté, zodpovědní za svou činnost státu, který je jmenoval a platil, se stali hlavními nositeli reforem. V rámci reformy soudnictví docházelo ke sjednocování a zjednodušování zákonů, odstraňování mučení a nelidských fyzických trestů. Podpora vzdělávání byla motivována potřebou vzdělaných úředníků a vojáků, ale i osvíceneckou snahou o likvidaci nevzdělanosti jako jednoho ze zdrojů zla a neštěstí. V řadě zemí byla zaváděna povinná školní docházka, která měla všem dětem zajistit alespoň základní vzdělání a vychovat je k úctě a poslušnosti vůči státu a panovníkovi. Státnímu dohledu byla podřízena i církev. Kontrolována byla výchova kněží, mnišské řády, které se nezabývaly činností vzdělávací, ošetřovatelskou či dobročinnou, byly rušeny a jejich majetek zabírán státem. Zrušena byla i inkvizice a roku 1773 řád jezuitů. V hospodářské oblasti se osvícenští panovníci snažili likvidovat cechovní omezení a celní bariéry mezi jednotlivými oblastmi říše, a vytvořit tak vhodné podmínky pro rozvoj manufaktur. Často se pokoušeli zrušit nevolnictví jako instituci nehumánní a hospodářsky neperspektivní. Zaváděli jednotné míry a váhy, podporovali stavbu silnic a vodních kanálů. Náboženská tolerance se rozšiřovala na ty skupiny věřících, kteří mohli být státu hospodářsky užiteční, např. na protestanty či židy. Za typické osvícenské panovníky 18. století se obvykle považují císařovna Marie Terezie, její syn Josef II., pruský král Fridrich II., ruská carevna Kateřina II., španělský král Karel III. či toskánský vévoda a pozdější římsko-německý císař Leopold II. nebo švédský král Gustav III.
Mnozí z osvícenských filozofů byli přesvědčeni, že „blaho lidu může pocházet jen od trůnu“, a byli ochotni uznávat autoritu panovníka, pokud jeho politika bude sledovat prospěch celé společnosti. Považovali za mnohem snazší a účinnější přesvědčit o nutnosti reforem panovníka než celý národ. Podle Voltaira šlo o to, uskutečnit revoluci v duchu těch, kteří jsou předurčeni, aby vládli.
Vztah panovníků k myšlenkám osvícených filozofů nejlépe vyjádřil dánský král Frederik VI. (na obr.): „Vše pro lid, nic z vůle lidu.“
► Které významné dynastie vládly v 18. století na území kontinentální Evropy a kde? ► Jaké nástroje ovlivňující veřejné mínění měli k dispozici panovníci ve své době? ► Proč byla byrokratická správa výkonnější než správa zemská? Jaké pravomoci měly zemské sněmy původně?
Co měli členové Tovaryšstva Ježíšova na starosti před rokem 1773?
►Osvícenské reformy nepřijímali vždy všichni s nadšením. Zjistěte, jaký byl osud švédského krále Gustava III. a jeho osvícenských reforem.
85
Vznik Pruského království V průběhu 17. století se ve střední a ve východní Evropě začíná stále důrazněji prosazovat další evropská mocnost, BraniborskoPrusko. Braniborsko, stát na území Svaté říše římské národa německého, kde od počátku 15. století vládla knížata z rodu Hohenzollernů, vyšlo z třicetileté války se značnými územními zisky. Na východě získalo Západní Pomořany a upevnilo si svou vládu ve Východním Prusku. Hlavním městem tohoto územně rozděleného království byl Berlín. Braniborsko získal jako říšské léno rod Hohenzollernů roku 1415 od císaře Zikmunda Lucemburského. Pruské území se stalo součástí rodových držav této dynastie zásluhou Albrechta Hohenzollerna, velmistra Řádu německých rytířů, který si po té, co roku 1525 přestoupil k luteránství, Východní Prusko, patřící tomuto řádu, přivlastnil.
Základy k pozdějšímu rozmachu pruského státu položil „velký kurfiřt“ Fridrich Vilém (vládl v letech 1640–1688). Během své vlády upevnil panovnickou moc, s pomocí zastrašování omezil moc stavovské opozice a nastolil v zemi absolutistickou vládu, opírající se o malou, ale silnou stálou armádu. Zejména junkerská šlechta v ní našla své uplatnění i živobytí jako důstojníci, velitelem se mohl ale stát i sedlák, pokud prokázal dostatek vojenských schopností.
Leopold II. (vládl v letech 1765– 1790), vévoda toskánský, zrušil v rámci osvícenských reforem cechy, odstranil nevolnictví, podporoval budování cest a kanálů, v soudní oblasti zakázal mučení a zrušil dokonce trest smrti. Proč byla v mnoha zemích vláda osvíceného panovníka účinnější než demokracie?
I přes obrovský rozvoj zůstalo Braniborsko-Prusko i na konci vlády „velkého kurfiřta“ agrární zemí, velkostatkářská šlechta se zabývala výnosným obchodem s obilím, které se vozilo po Labi a Odře do přístavů Severního a Baltského moře, pak dále do západní Evropy, kde se za něj nakupovaly průmyslové výrobky. Měšťanská střední vrstva, která stála za hospodářskou prosperitou zemí jako Anglie nebo Nizozemí, byla zatím v Prusku nepočetná a málo majetná. Územní rozvoj Braniborska-Pruska do nástupu Fridricha II.: Fridrich Vilém (1620–1688) se snažil řadou opatření pozvednout zemi zničenou třicetiletou válkou – provedl daňovou a správní reformu, podporoval rozvoj zemědělství a manufakturní výroby, stavbu cest, kanálů a přístavů, v zemi zavedl funkční poštovní systém. Podporoval příliv nového obyvatelstva na opuštěná území v Braniborsku a ve Východním Prusku. Nově příchozím poskytoval všestrannou podporu, snižoval jim např. i daně. Ve své zemi poskytl útočiště protestantům z habsburské monarchie i hugenotům z Francie. Díky tomu vzrostl za jeho vlády počet obyvatel ze 600 000 na celý milion.
Symbolem rostoucí mezinárodní prestiže úspěšného Braniborska se stalo vyhlášení pruského království roku 1701. O pozvednutí prestiže nově povýšeného království se pruský král Fridrich I. (vládl v letech 1701–1713) staral i vedením nákladného dvora, velkolepou přestavbou sídelního města Berlína, stavbou nových zámků, podporou věd a umění – vše po vzoru francouzských králů.
►Vysvětlete, co znamená rčení: „Každý voják má ve své torně maršálskou hůl…“
86
Ještě jako braniborský kurfiřt založil roku 1694 univerzitu v Halle, o několik let později Královskou akademii umění a Akademii věd v Berlíně. Prusko i za jeho vlády mělo pověst nábožensky tolerantního státu, na jehož území nacházeli azyl protestanti ze sousedních zemí či židé z Polska. ◄ Povyšování říšských knížat bylo výsadou císaře, který tradičně pocházel z rodu rakouských Habsburků. Titul pruského krále zvolil braniborský kurfiřt proto, že Východní Prusko nepatřilo do svazku zemí označovaných jako Svatá říše římská národa německého a přisvojení královského titulu mohlo být tedy uskutečněno bez ohledu na mínění císaře. Braniborský kurfiřt Fridrich III. (vládl v letech 1688–1713) využil příznivé mezinárodní situace, většina evropských států byla v této době totiž zapojena do vleklých válek o dědictví španělské a války severní. Fridrich III. se nechal korunovat v Královci 18. ledna 1701 jako pruský král Fridrich I. Při okázalé korunovaci si sám vložil korunu na hlavu i na hlavu své manželky. Který český král založil město Královec? Jak se tento přístav jmenuje dnes a kterému současnému státu patří?
Pravým opakem svého uměnímilovného otce byl jeho syn Fridrich Vilém I. (vládl v letech 1713–1740), který položil pevné základy proslulého pruského militarismu. Organizace armády byla králi vzorem i pro organizaci státní správy a veřejného života. Vysocí armádní důstojníci se stali nejvyšší společenskou třídou v zemi. V tvrdě vojensky organizovaném státě zavedl nesmlouvavý úsporný režim, jehož obětí se stala i kdysi velkoryse podporovaná věda a umění. Vše se dělo pro armádu, více než 80 % všech státních příjmů věnoval právě jí, jejím potřebám byla podřízena i hospodářská politika. Drastické omezení státních výdajů a vysoké daně přinesly očekávaný výsledek – státní příjmy pruského státu se zdvojnásobily.
Pruští vojáci v typických uniformách
V armádě zavedl Fridrich Vilém I. přísnou vojenskou disciplínu, prosadil tvrdý výcvik založený na ustavičném cvičení a manévrech, díky čemuž byla pruská armáda, jejíž početní stav se během jeho vlády zdvojnásobil (počtem 80 000 mužů byla čtvrtou největší evropskou armádou, za Francií, Ruskem a Rakouskem) považována za nejlepší v Evropě. Rozlohou bylo v té době Prusko až na 10. a počtem obyvatelstva na 12. místě v Evropě – dva miliony obyvatel království nestačily na doplňování armády, a tak byla část vojska verbována (až dvě třetiny) i v sousedních státech. Za jeho nástupce Fridricha II. měla stálá pruská armáda již 190 000 mužů ve zbrani. V Prusku byl každý dvaatřicátý obyvatel vojákem, pro srovnání: v habsburské monarchii byl vojákem každý čtyřiašedesátý, ve Francii stý čtyřicátý muž.
Válečným konfliktům se však pruský král vyhýbal, armádu budoval především jako zastrašovací prostředek vůči sousedním státům. Byl zastáncem názoru, že „mocná armáda a bohatá pokladna, aby se armáda udržela i v čase nouze, to nám může dát ve světě respekt“. Jedinou výjimkou byla tzv. severní válka, kdy se Prusko stalo v roce 1715, když už byla porážka Švédska takřka neodvratná, spojencem Ruska. Odměnou mu byl zisk další části Pomořan včetně ústí řeky Odry a několika ostrovů v Baltském moři. Stejně jako jeho předchůdci podporoval Fridrich Vilém I. přistěhovalectví, zejména do řídce osídlených oblastí ve Východním Prusku, a zakládání manufaktur, které vyráběly zbraně a vojenské uniformy. Od svých poddaných vyžadoval bezvýhradnou poslušnost. Rád říkával: „Duše patří Bohu, všechen zbytek musí být můj“.
Fridrich Vilém I. (1688–1740) byl už svými současníky pro svou zálibu v armádě a uniformách (celý život chodil v modré pruské uniformě) přezdívaný „kaprálem na trůně“ nebo „králem vojáků“. Kdo byl kaprál?
► Jak lze rozumět rčení: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“?
87
◄ Bývalé sídlo parlamentu Německé demokratické republiky – Palác republiky – bylo vybudováno v roce 1970 na místě berlínského kurfiřtského paláce, který byl poškozen během druhé světové války a v roce 1950 zbourán. Ani Palác republiky však už v Berlíně nenajdeme – vinou zamoření zdraví škodlivým azbestem byl i on stržen a uvažuje se, že by na jeho místě mohla být postavena replika bývalého sídla braniborských kurfiřtů.
► Zjistěte, jak dlouho trvala za vlády Fridricha Viléma I. vojenská služba.
V roce 1740 vystřídal spořivého, vojensky disciplinovaného krále jeho syn Fridrich II. Veliký (vládl v letech 1740–1786), který sám sebe prohlašoval za žáka osvícenství. Jeho nástup na pruský trůn byl proto provázen nadějemi na zásadní změnu ve fungování země. Ještě na počátku roku 1740 označoval Fridrich II. názory Machiavelliho za amorální, ale již za několik měsíců vpadl bez vypovězení války do sousedního bohatého Slezska. Na rozdíl od svého otce, který pečlivě budoval armádu, ale do žádných riskantních válek se nepouštěl, strávil Fridrich II. prvních 23 let své vlády na bojištích. Kromě válek o dědictví rakouské byl nucen uhájit nově nabyté Slezsko i ve válce sedmileté. Na úkor sousedních zemí – habsburské říše, Švédska a Polska – se území i počet obyvatel Pruska během jeho vlády takřka zdvojnásobily. ◄ Letohrádek Sanssouci, rokokový zámek nedaleko Postupimi. V tomto svém oblíbeném sídle hostil Fridrich II. v letech 1750–1753 filozofa Voltaira, který v něm viděl skutečného „filozofa na trůně“. Během svého pobytu v Prusku ale pochopil, že hlavním cílem politiky Fridricha II. je posílit vlastní moc a využít k tomu osvícenských myšlenek. „Šalamoun Severu“, jak mnozí nazývali sečtělého krále Fridricha II., pronesl na Voltairovu adresu: „Pomeranč se vymačká a kůra odhodí.“ Co měl Fridrich II. tímto výrokem na mysli?
Druhou polovinu své dlouhé vlády strávil Fridrich II. reformní činností. Kromě jiných opatření např. zrušil mučení (s výjimkou případů velezrady a vraždy), zavedl omezenou svobodu slova a tisku, povinnou školní docházku, podporoval zakládání dalších manufaktur a rozvoj obchodu, ve věcech víry byl stejně jako jeho předchůdci velmi tolerantní s výjimkou židů, které nechal vyloučit z veřejných služeb. Zakázal jim zabývat se zemědělstvím a obchodem a vymáhal od nich vysoké peněžní daně.
Rusko za Kateřiny II. Ruská carevna Kateřina II. (vládla v letech 1762–1796) patřila ve své době k nejproslulejším osvícenským panovníkům, sama se prohlašovala za „rytíře svobody a zákonnosti“, Voltaire v ní viděl „dobrodějku lidstva“, skutečnost však byla zcela odlišná. V rozporu se svými prohlášeními pokračovala Kateřina II. v utužování nevolnictví, veškeré její reformní úsilí směřovalo jen k posílení vlastní moci a vybudování vojensky silného ruského státu s pevnou ústřední vládou. Za její vlády se daně, které sedláci odváděli své vrchnosti, téměř zdvojnásobily, robota vzrostla natolik, že mužici
► Kdo byl Machiavelli a jaké názory zastával ohledně postavení panovníka vůči ostatním?
Fridrich II. (1712–1786) – dětství a rané mládí budoucího dědice trůnu doprovázela přísná vojenská drezura. Hudbymilovný mladík, který hrál velmi dobře na flétnu a dokonce i skládal hudbu a vášnivě četl díla francouzských osvícenců, nesměl cestovat. Proto se spolu s přítelem rozhodl roku 1730 utéci před nesnesitelnou otcovou výchovou do zahraniční. Útěk se však nezdařil a princ i jeho společník byli zatčeni. Pruský král chtěl svého syna původně odsoudit za porušení disciplíny k trestu smrti, na nátlak sousedních panovníků však původní trest změnil – mladý Fridrich musel přihlížet popravě svého přítele, kterého zlákal k cestě do ciziny. Po krátkém věznění se však s otcem smířil, nastoupil službu v armádě a byl pověřen úkoly ve státní správě. Otec mu pak povolil ve chvílích volna studovat filozofii, skládat hudbu, hrát na flétnu či dopisovat si např. s Voltairem. Fridricha II. jako panovníka obdivovala později celá řada filozofů i monarchů, vedle ruského cara Petra III. jej měl za svůj vzor i Josef II.
► Proč se Prusku také někdy přezdívalo „Sparta Severu“?
88
měli čas na vlastní pole jen v noci a o svátcích. Statkáři nad nimi měli téměř neomezenou moc a mohli s nimi nakládat jako s otroky. Šlechta své nevolníky volně prodávala a kupovala. V petrohradských novinách šlo najít celou řadu inzerátů typu: - Prodá se šestnáctiletá dívka dobrých mravů a zánovní kočár. - Prodá se celá rodina, nebo mladík a dívka jednotlivě. Mladík je silný, zdravý a umí česat dámy. Dívka je pěkná a urostlá, je jí 15 let, umí šít a vyšívat. Možno si je prohlídnout a koupit za rozumnou cenu. Kateřina II. se pohoršovala nad tím, že se lidé prodávají jako živé zboží, ale jediné, co zakázala, bylo používání kladívka při dražbách.
Kateřina II. bývá označována jako „Veliká“ hlavně díky úspěšné zahraniční politice, kterou navázala na imperiální politiku Petra I. Velikého. Za jejího panování Rusko získalo nová území, díky nimž počet obyvatel říše stoupl téměř o třetinu. Největších územních zisků na západě pak dosáhlo Rusko díky svému podílu na trojím dělení Polska (1772, 1793 a 1795), kdy získalo rozsáhlé území pravobřežní Ukrajiny, Běloruska a Litvu. ◄ Ve válkách s Tureckem a Tatary získalo Rusko přístup k Černému moři, Kateřina II. připojila ke své říši navíc i Krym a Kubáň.
Nově získaná území v jižních oblastech Ruska se měla stát kvetoucím rájem na zemi, o což se měl postarat kníže Grigorij Potěmkin. Do liduprázdných oblastí označovaných jako Nové Rusko zval kolonisty téměř z celé Evropy. Byla jim i ruským rolníkům na tomto území zdarma přidělována půda a na několik let byli osvobozeni od placení daní. Hlavním centrem Nového Ruska bylo v roce 1786 nově založené město Jekatěrinoslav (Jekatěrina je rusky Kateřina). V roce 1787 podnikla Kateřina II. inspekční cestu na Krym. Mezi jinými se této cesty zúčastnil i Josef II. Záměrem Kateřiny bylo přesvědčit sousední panovníky o velikosti Ruska a získat je pro spojenectví v další válce s Tureckem, jejímž cílem bylo dobýt Istanbul a ovládnout Bosporskou úžinu.
Rostoucí zatížení nevolníků, kteří pracovali nejen na poli, ale i ve více než 2000 manufakturách za velmi nelidských podmínek, vedlo k celé řadě nepokojů. Největší z nich vypuklo v 1773 na jihu Ruska a přerostlo v selskou válku. Povstání zahájili uralští kozáci, kteří postupně přicházeli o svá privilegia. Do jejich čela se postavil původně donský kozák Jemeljan Pugačov (1742–1775), který se vydával za „dobrého cara“ Petra III., aby si získal důvěru prostých rolníků. Podařilo se mu vzbouřit téměř celé Povolží, k „mužickému carovi“ se přidávali nespokojení rolníci, s jejich pomocí postupně ovládl téměř celou Kazaň, území svým rozsahem srovnatelné se střední Evropou. Zastavily jej až jednotky ruské armády pod vedením generála Suvorova. Povstání bylo poraženo, Pugačov byl zajat a roku 1775
Kateřina II. (žila v letech 1729– 1796), původně německá princezna Sofie Frederika Augusta z Anhaltu-Zerbstu [cerbstu], byla provdána za dědice ruského trůnu Petra III. Po šesti měsících po jeho nástupu na trůn byl však neoblíbený panovník palácovým převratem s vědomím manželky svržen a ve vězení následně zavražděn. Kateřina, která se po příchodu do Ruska rychle přizpůsobila zdejším poměrům (přijala pravoslaví i nové jméno Kateřina), se stala carevnou. Vzdělaná, inteligentní, energická a cílevědomá panovnice se dokázala obklopit schopnými rádci, k nimž dlouhá léta patřil např. kníže Grigorij Potěmkin. Kateřina II. si dopisovala s Voltairem a Diderotem a byla sama literárně činná. Sbírkou uměleckých předmětů položila základ pro dnešní Ermitáž. Carevna, která na počátku své vlády prohlásila: „…Bůh uchovej, aby byl na zemi některý národ spravedlivější a lépe prospíval – to by bylo neštěstí, jehož bych se nechtěla dožít,“ za své vlády nevyřešila žádný ze základních problémů Ruska a svému nástupci, synovi Pavlovi I., přenechala problematické dědictví – rozsáhlou říši, hospodářsky i společensky stále více zaostávající za Evropou, s rostoucím státním dluhem. Jaký byl osud jejího nástupce, cara Pavla I.?
► Proč Kateřina II. usilovala o ovládnutí Bosporu a proč to vadilo Britům? ►Jak dopadla rusko-turecká válka vedená v letech 1787-1792?
89
v Moskvě popraven. ◄Jemeljana Pugačova čekal původně krutý trest – čtvrcení. Osvícená Kateřina II. ale rozsudek zrušila a dala Pugačovovi jen setnout hlavu. Zjistěte, ve kterém Puškinově díle, vystupuje Pugačov jako jedna ze stěžejních postav.
Selská válka vedla Kateřinu II. k rozsáhlé reorganizaci říše, základní problém ruské společnosti, který představoval nevolnický systém, však neřešila, naopak, postavení ruského rolníka se v mnoha směrech ještě zhoršilo. Ruskou bylo nově rozděleno na padesát gubernií v čele s gubernátory jmenovanými a odpovědnými přímo panovnici. Tím se zlepšila kontrola centrálních úřadů nad celým rozsáhlým impériem. Privilegia šlechty byla posílena, mohla se věnovat obchodu, nebo najít uplatnění v rozsáhlé státní správě. Ke vzdělání měla v Rusku přístup jen šlechta, petrohradská Akademie věd patřila k nejvýznamnějším v Evropě, pro děti ze šlechtických rodin vznikly nové kadetní školy a dívčí institut ve Smolném, na jehož provoz vynakládala pro 200 žaček ze šlechtických rodin Kateřina II. více peněz než na rozvoj nižšího školství v celém Rusku, za celou dobu vlády Kateřiny II. nezískal v Rusku diplom jediný medik, pro většinu carevniných poddaných bylo i základní vzdělání nedostupné. Zjistěte, jak se administrativně člení současná Ruská federace.
▲Ruská akademie věd byla založena roku 1725 Petrem Velikým. Její budova v klasicistním stylu byla v Petrohradě dokončena za Kateřiny II., na jejíž pozvání sem přijíždělo mnoho zahraničních vědců. Kdy byly založeny akademie věd v Anglii a ve Francii?
Carevna Kateřina II. usilovala i o větší podřízení pravoslavné církve státu, odebrala klášterům majetek a duchovní začal nově platit stát. Stejně jako ostatní osvícenští panovníci podporovala zakládání nových manufaktur (nové zbrojovky vznikly např. na Urale), či rozvoj obchodu a řemesel. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce ale rezignovala na jakékoliv další osvícenské reformy, dokonce zakázala i šíření knih svého někdejšího oblíbence, Voltaira.
Karikatura na Potěmkinovy vesnice S inspekční cestou Kateřiny II. na Krym v roce 1787 je spojena historka o „Potěmkinových vesnicích“. Kníže Potěmkin dal na cestě, kudy měla jet carevna se svou suitou, postavit velkolepé paláce, cesty, po kterých se mělo jet, byly vyspraveny a fasády domů opraveny. Potěmkin ve snaze potěšit Kateřinu II. a představit sousedním státům prosperitu Ruska najal několik desítek malířů, aby podél Dněpru, po němž pluly koráby s carevnou a jejími hosty, vytvořili makety celých vesnic. Ve městech byly pravé jen hlavní ulice, průčelí bočních ulic tvořily jen kulisy. Na zástupu obyvatel vítajících carevnu se z dálky nepoznalo, že jde vesměs o převlečené vojáky. Ve vsích se doprovod carevny nestačil divit, že v každé chalupě je na stole pečená husa. „Ti, kteří si nemohou dovolit husu,“ psala carevna přátelům v cizině, „si dopřejí alespoň krůtu.“ Málokdo však tušil, že jde o jednu a tu samou husu, kterou přenášeli z jedné chalupy do druhé. O pravdivosti tohoto příběhu dnes mnozí historikové pochybují, jméno knížete Potěmkina je však již neodmyslitelně spojeno s podvodem, „Potěmkinovy vesnice“ se staly pojmem používaným na celém světě. Kde se v současné době využívá podobný princip klamné iluze, jakým se proslavil kníže Potěmkin?
► Kateřinu II. velmi pobouřil svérázný cestopis Cesta z Petrohradu do Moskvy z roku 1790. Autor, úředník ministerstva zahraničí, sám poměrně bohatý šlechtic, v něm ostře odsoudil bezohlednou ruskou šlechtu: „Jsme jako hladová sběř, jako nenasytné pijavice. Co ponecháváme rolníkovi? To, co mu nemůžeme vzít – vzduch, ano pouze vzduch…“ Za jeho „drzou“ kritiku ruských poměrů mu hrozil trest smrti, nakonec skončil tento osvícenec na deset let ve vyhnanství na Sibiři. Podobný osud stihl mnoho ruských intelektuálů, kteří se nechtěli smířit s ruskou zaostalostí. Zjistěte, kteří další významní ruští spisovatelé byli pronásledováni za svůj kritický postoj k ruskému samoděržaví.
90
◄ Na co poukazuje tato dobová karikatura? Jaký postoj má zřejmě autor karikatury k ruské carevně Kateřině II.?
1. Které osvícenské reformy a proč panovníci označovaní jako „filozofové na trůnu“ prosazovali? 2. Proč získal i pruský král Fridrich II. přízvisko „Veliký“? 3. Co bylo hlavní příčinou zaostalosti Ruska a co bránilo v jeho rychlejším rozvoji? 4. Popište s pomocí mapy ve školním atlasu světa, odkud, kam se rozkládalo ruské impérium za vlády Kateřiny II. a srovnejte jeho rozlohu se současnou Ruskou federací.
► Americký novinář, autor literatury faktu, Clive Gifford zařadil Kateřinu II. Velikou mezi deset nejvýznamnějších panovníků, kteří ovlivnili svět. Vyhledejte v jeho knize, co jej k tomuto závěru vedlo. počet obyvatel na konci 18. století Rusko 43 000 000 Francie 26 000 000 Turecko 23 000 000 Rakousko 16 500 000 Anglie s Irskem 11 000 000 Prusko 6 000 000 USA 3 000 000 Zdroj: Milan Švankmajer Dějiny Ruska, s. 214
agrární stát – stát založený na zemědělské produkci junkeři – původně označení mladých šlechticů, později pruská vojenská šlechta militarismus – politika, která upřednostňuje armádu, vše se podřizuje jejím potřebám suita – též svita, doprovod
Clive Gifford – 10 panovníků, kteří změnili svět Jindřiška Ptáčková – Kateřina Veliká František Stellner – Fridrich Veliký Milan Škvankmajer a kol. – Dějiny Ruska; Kateřina II. Henri Troyat – Kateřina Veliká
Kateřina Veliká [Catherine the Great], režie: John-Paul Davidson (2005) Kateřina Veliká [Catherine the Great], režie: Marvin J. Chomsky (1995) Tip na návštěvu divadla: Dmitrij Sergejevič Merežkovskij – Pavel I.
91
16. Válečné konflikty v průběhu 18. století Po třicetileté válce se pokusila Francie Ludvíka XIV. využít oslabení rakouských i španělských Habsburků k vlastním výbojům. Vrcholem těchto snah byla tzv. válka o dědictví španělské (1701– 1714), kdy Francie musela bojovat takřka proti celé Evropě. Potlačení francouzské snahy o získání převahy v Evropě bylo provázeno i nástupem nových velmocí, např. Ruska, které v tzv. severní válce (1700–1721) porážkou Švédů získalo přístup k Baltu i status evropské mocnosti.
► Které dva velké panovnické rody se střetly ve válkách o španělské dědictví? Jaký byl výsledek této války? Ve kterých zemích po válce tyto rody vládly? ► Za kterého cara získalo ruské impérium přístup k Baltskému moři?
Války o rakouské dědictví (1740–1748) Roku 1740 se opět rozpoutaly války o dědictví, tentokrát o dědictví habsburské po zemřelém císaři Karlu VI. Pruský král Fridrich II. odmítl uznat pragmatickou sankci, kterou jeho otec podepsal, a žádal dědičku trůnu Marii Terezii, aby mu za spojenectví odstoupila bohaté Slezsko. Po té, co jeho nabídku odmítla, vpadl se svou armádou v prosinci 1740 do Slezska a obsadil je. Začala tzv. první slezská válka (1740–1742). Nečekaný útok disciplinovaných a dobře vyzbrojených Prusů přinesl triumfální úspěch nad nepřipravenou rakouskou armádou a zisk Kladska a většiny Slezska (s výjimkou Opavska, Krnovska a Těšínska). Po prvních pruských vítězstvích se na jaře 1741 přihlásili další zájemci o rozdělení habsburské říše – sousední Bavorsko a Sasko, Francie i Španělsko. Nároky na habsburské dědictví vznesl vedle bavorského kurfiřta Karla Albrechta (též Alberta) také saský kurfiřt a polský král Fridrich August III. Pod vedením francouzské diplomacie došlo v září 1741 k dohodě o rozdělení habsburských držav; Bavorsku byly slíbeny Čechy, dále Tyroly a Horní Rakousy, Sasku menší část Slezska a Morava (i s nově vytvořeným titulem moravského krále), většina Slezska a Kladsko měly zůstat Fridrichovi II. (česky Bedřich II.). Habsburské državy v Itálii měly připadnout španělským Bourbonům. Marii Terezii měl zůstat jen zbytek rakouských zemí a Uhry.
Vojska francouzsko-bavorské koalice vpadla téhož roku do Čech a v listopadu 1741 obsadila Prahu, kde se v prosinci téhož roku nechal bavorský kurfiřt Karel Albrecht korunovat českým králem. Marii Terezii zachránila v kritické situaci podpora Uher a diplomatický zásah Velké Británie, které se nelíbilo další posilování Francie na evropské pevnině a zprostředkovala roku 1742 uzavření separátního míru mezi Rakouskem a Pruskem. Za cenu ztráty Slezska uzavřela Marie Terezie v létě 1742 v Berlíně mír s Pruskem, kterým si uvolnila ruce pro boj proti zbylým nepřátelům. Rakouské armádě se podařilo obsadit Bavorsko a do počátku roku 1743 i Čechy včetně Prahy. Tyto úspěchy však vyvolaly obavy krále Fridricha II. z posílení Rakouska a možného ohrožení nedávno získaného území Slezska. Prusko se proto znovu zapojilo do konfliktu – další pruský vpád do Čech zahájil druhou slezskou válku (1744–1745). Boje probíhaly i v habsburských državách v západní Evropě, v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgii) a v severní Itálii, i v zámoří. Teprve celkové vyčerpání účastníků konfliktu vedlo roku 1748 k uzavření míru v Cáchách. Kromě Slezska a Kladska ztratila Marie Terezie i menší území v Itálii, jednotu
Itálie byla stejně jako Svatá říše římská národa německého územím rozdrobeným na množství různě velkých států. V roce 1720 vyměnil savojský vévoda Viktor Amadeus II. s rakouskými Habsburky Sicílii, kterou získal po válce o dědictví španělské, za Sardinii a přijal titul sardinského krále. Část území ve střední Itálii obdržel v roce 1739 manžel Marie Terezie František Štěpán jako náhradu za ztracené Lotrinsko, jež musel postoupit polskému exkráli Stanislavu Leszyńskému [leščinskému], po jeho smrti mělo připadnout toto území Francii. Které území František Štěpán získal?
Fridrich II. získal přízvisko „Veliký“ nejen díky územní expanzi, kterou dvojnásobně rozšířil území Pruska, ale i s ohledem na osvícenské reformy, jež ve své zemi úspěšně zaváděl.
92
ostatních zemí se jí však podařilo udržet. Navíc dosáhla uznání platnosti pragmatické sankce ze strany většiny evropských zemí, včetně Pruska.
Sedmiletá válka (1756–1763) Podepsání mírové smlouvy znamenalo jen dočasné uklidnění situace, žádná ze stran nepovažovala sporné otázky za definitivně vyřešené. Marie Terezie se nechtěla smířit se ztrátou bohatého Slezska, Francie nebyla spokojena s výsledky bojů s Brity v zámoří, Prusko bylo rozhodnuto svá území ještě dále rozšířit. Nepřátelské strany sbíraly síly a několik následujících let se věnovaly hledání spojenců. Po cášském míru zahájila Marie Terezie celou řadu zásadních reforem, vedle správy a financí zasáhly především armádu, která měla být na nadcházející očekávaný konflikt s Pruskem co nejlépe připravena. Po složitých diplomatických jednáních k sobě našli zásluhou hraběte Václava Antonína Kounice (žil v letech 1711–1794) cestu dřívější zapřisáhlí nepřátelé – Rakousko a Francie. K novému spojenectví uzavřenému v roce 1756 později přistoupilo i Sasko, Polsko, Švédsko a Rusko, tj. státy, které se cítily ohroženy pruskou rozpínavostí. Prusko se ocitlo v mezinárodní izolaci, mohlo se spoléhat pouze na finanční podporu Velké Británie, ta se však soustředila na boj s Francií v zámoří a do bojů na evropské pevnině téměř nezasáhla. Fridrich II. nečekal na útok široké protipruské koalice, jeho armády naopak vpadly do Saska a poté do Čech – začala třetí válka o Slezsko (1756-1763), tzv. sedmiletá válka, největší válečný konflikt 18. století před Velkou francouzskou revolucí, první celosvětové střetnutí. Boje probíhaly kromě Evropy i v zámoří mezi Velkou Británií a Francií o kolonie. Po počátečních úspěších se válečná štěstěna začala od pruské armády odvracet. V červnu 1757 byli Prusové, vedení samotným Fridrichem II., poraženi v bitvě u Kolína a museli české území vyklidit. Krátce na to se vyhlídky pruského krále výrazně zhoršily, hranice Pruska totiž překročila i švédská a ruská vojska. Po spojení rakouských a ruských armád utrpěl Fridrich II. v bitvě u Kunersdorfu roku 1759 největší porážku svého života. Roku 1760 překročila koaliční vojska hranice samotného Berlína. Francouzská vojska zahájila ofenzívu na západě a porážka Pruska se zdála být neodvratná
Bavorský kurfiřt Karel Albrecht (1697–1745) byl zvolen za římskoněmeckého císaře Karla VII. v roce 1742, šla mimořádnou událost, neboť poprvé od roku 1438 byl císařem zvolen někdo jiný než Habsburk. Po jeho smrti získal císařský titul manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský. Volba Františka Štěpána, kterou uznal i pruský král Fridrich II., byla velkým mezinárodním úspěchem mladé habsburské panovnice.
Fridrich II. po porážce u Kolína Vítězství rakouského maršála Leopolda Dauna u Kolína učinilo konec mýtu o neporazitelnosti pruského krále. Zjistěte, co znamená a jak vzniklo zvolání, či kletba „himmellaudon!
◄ Bitva u Kunersdorfu – 12. srpna 1759 porazila rakousko-ruská armáda vedená Laudonem a Saltykovem pruskou armádu na hlavu. Pruské armádě zbylo po bitvě pouze 3000 bojeschopných vojáků, pruský král Fridrich II. v zoufalé situaci uvažoval dokonce o sebevraždě. Naštěstí pro něj nedokázali spojenci tohoto vítězství využít a díky vzájemné řevnivosti poskytli Fridrichovi II. příležitost se z porážky vzpamatovat.
Navzdory všem neúspěchům Fridrich II. nekapituloval, znovu shromáždil své síly a pokračoval v boji. V listopadu 1760 porazil maršála Leopolda Dauna u Torgau. Zásadní obrat ve válce nastal po náhlé smrti ruské carevny Alžběty v lednu 1762, změna na ruském trůně rozhodla o záchraně Pruska. Nový ruský car Petr III.,
Řád Marie Terezie – nejvyšší vojenský řád habsburské monarchie, jehož udělení bylo spojeno s povýšením do šlechtického stavu (platil až do roku 1918)
93
velký obdivovatel Fridricha II., nařídil ruské armádě okamžitě zastavit boje, dokonce Prusku nabídl spojenectví a vojenskou pomoc. Po palácovém převratu v červnu 1762 nastoupila na Petrovo místo jeho manželka Kateřina II., ale ani ona se již k původnímu spojenectví s Rakouskem nevrátila, potvrdila mír s Pruskem a stáhla ruská vojska z jeho území. V souboji s Velkou Británií v Severní Americe a v Indii byla mezitím Francie poražena, neměla proto žádný zájem na pokračování v konfliktu, v němž již nemohla nic získat. Své jednotky stáhla za Rýn a nejevila žádnou ochotu pomáhat Rakousku v jeho dalším boji s Pruskem. Marie Terezie brzy pochopila, že samotné Rakousko není schopno dotáhnout válku do vítězného konce a že Slezsko zpět nezíská. Válčící státy vyčerpané dlouholetým konfliktem zahájily mírová jednání, která ukončily mírové smlouvy uzavřené roku 1763. Rakousko se muselo smířit se ztrátou většiny Slezska i s tím, že mu ve střední Evropě vyrostl v podobě Pruska rovnocenný soupeř. Jedním z mála úspěchů Marie Terezie bylo uznání syna Josefa jako budoucího císaře Svaté říše římské. Největší ztráty utrpěla Francie – ztratila Kanadu, povodí Mississippi a v Indii jí zůstalo jen pět neopevněných měst. Vliv Francie poklesl i na evropské pevnině, porážka a katastrofální stav financí vedl k hluboké krizi a poté i ke zhroucení absolutistického režimu ve Francii (viz Velká francouzská revoluce). ◄ Po sedmileté válce se Josef II. pustil do budování vojenských pevností, které měly pro příště zabránit vpádu pruských vojsk. Která pevnostní města byla v této době vybudována? Zjistěte, jaké bylo jejich využití po té, co ztratily svůj původní vojensko-strategický význam.
Výstroj vojáků té doby
► Pro zvídavé: Zjistěte, ve kterých dvou městech byly uzavřeny mírové smlouvy (jedna mezi Velkou Británií a Francií, druhá mezi Rakouskem a Pruskem) ukončující sedmiletou válku. ► Co znamená, že byl mezi Rakouskem a Pruskem na mírové konferenci potvrzen „status quo“?
Trojí dělení Polska Oslabení panovnické moci se ukázalo být osudným i jednomu z největších evropských států, který byl svou rozlohou přes jeden milion km2 mnohem větší než např. tehdejší Francie či habsburská říše. Na rozdíl od nich však zůstalo Polsko volenou stavovskou monarchií se slabou královskou mocí. Panovník neměl prakticky žádnou moc, chod státu byl v rukou vysoké šlechty, která se scházela na sněmu – sejmu, v němž se postupně prosadila zásada jednomyslnosti. To znamenalo, že jakýkoli účastník sněmu mohl použít práva veta, a zablokovat tak jednání či schválení sněmovního usnesení včetně změn ústavy. Od počátku 18. století proto upadala země do rostoucího politického a hospodářského chaosu, kdy o moc v zemi bezohledně zápasilo několik šlechtických skupin, které hledaly pomoc i v zahraničí. V roce 1764 byl prorusky orientovanou šlechtou prosazen na uprázdněný trůn oblíbenec Kateřiny II. Stanislav Poniatowsky (vládl v letech 1764–1795). Ten se sice snažil hájit zájmy země, ale k prosazení nutných reforem neměl ani autoritu, ani dost prostředků. Pokusil se provést reformy, kterými by posílil královskou moc, což však nevyhovo-
Prusko-rakouské soupeření pokračovalo i válkou „o bavorské dědictví“ (1778–1779). Po vymření bavorského rodu Wittelsbachů chtěli jejich území rakouští Habsburkové vyměnit s jejich vzdálenými příbuzným za Rakouské Nizozemí. Prusko se z obavy před posílením habsburské monarchie rozhodlo tomuto plánu zabránit. Vypukl krátký podivný konflikt, který v Čechách nazvali „bramborová válka“. Během této války nedošlo k žádným krvavým střetnutím, záměry Habsburků však skončily nezdarem. Proč se rakouští Habsburkové chtěli vzdát bohatého Rakouského Nizozemí, které sami zdědili po španělských příbuzných?
94
valo zejména ruským zájmům. Rusko a Prusko proto uzavřely dohodu s cílem reformám v Polsku zabránit. Roku 1772 na návrh Pruska došlo k tzv. prvnímu dělení Polska, jehož se spolu s Pruskem a Ruskem účastnilo i Rakousko. Polské království ztratilo po prvním dělení asi 30 % území.
Odkud vzaly brambory v češtině své pojmenovávání?
◄ Soudobá alegorie reagující na první dělení Polska z roku 1772 – uprostřed polský král Stanislav Poniatowski, po stranách Kateřina II., Josef II. a Fridrich II. Na jak dlouho zmizelo Polsko z mapy Evropy? V historii bylo Polsko děleno i po čtvrté, za jakých okolností a mezi kterými státy k tomuto posledními dělení Polska došlo?
První dělení Polska a reálné nebezpečí úplné likvidace polského státu urychlily proces národního uvědomění různých vrstev obyvatelstva. V Polsku proběhl v dalších desetiletích pozoruhodný pokus o reformu a posílení státní moci, který vyvrcholil roku 1791 přijetím nové ústavy, první psané ústavy v Evropě, která rušila právo veta a zaváděla dědičnou monarchii. V obavě z polského „znovuzrození“ zasáhlo vojensky Rusko a spolu s Pruskem se roku 1793 dohodly na tzv. druhém dělení Polska. Posledním pokusem o záchranu země bylo roku 1794 protiruské povstání, v jehož čele stál revolucionář a účastník bojů amerických osad za nezávislost Tadeusz Kościuszko [tadeuš koščuško] (1746– 1817). Po potlačení polského povstání se Rusko, Prusko a Rakousko rozhodly „polský problém“ definitivně zlikvidovat. Po tzv. třetím dělení Polska z roku 1795 zmizelo až do roku 1918 Polské království z mapy Evropy.
Tadeusz Kosćiuszko se účastnil nejen americké války za nezávislost, ale i revolučních bojů ve Francii. Jako polský národní hrdina byl pohřben v královské hrobce na krakovském Wawelu. Která hora nese jeho jméno a proč?
◄ Trojí dělení Polska
► Kteří panovníci, či vojevůdci se zasloužili o porážku Turků před Vídní roku 1683?
Války s Turky Do konce 17. století byla z turecké nadvlády osvobozena většina Chorvatska a Uher, války proti osmanské říši však pokračovaly po celé 18. století. Na vytlačování Turků ze střední Evropy se podílelo zejména Rakousko a Rusko, často ve vzájemném spojenectví. Turecko se právem obávalo rostoucí moci Ruska i snah carevny Kateřiny II. rozšířit území svého impéria dále na jih i západ. Napětí v rusko-tureckých vztazích vedlo v roce 1768 ke konfliktu, kdy turecké jednotky nečekaně napadly Rusko. Naštěstí pro Rusy však
► Která území získali rakouští Habsburci na úkor Turků po míru v Karlovicích uzavřeném v roce 1699?
Již roku 1715 vypukly nové války s Osmanskou říší. Rakouská armáda vedená Evženem Savojským několikrát porazila
95
byla turecká armáda v ještě horším stavu než jejich vlastní. Ve válce, kterou Fridrich II. vtipně označil za válku „jednookého se slepým“, měli Rusové od počátku převahu. Poražená Osmanská říše se mírem v Küčük Kajnardži (1774) zavázala podstoupit Rusku Azov a několik dalších oblastí na Krymu, ruské obchodní lodě získaly právo volné plavby po Černém moři, turecký sultán musel uznat nezávislost kubáňských i krymských Tatarů (Krym byl k Rusku připojen v roce 1784) a ruskou carevnu „za ochránkyni“ pravoslavných obyvatel na svém území. Cílem ruské carevny Kateřiny II. byla úplná porážka Turecka, chtěla jej zcela vytlačit z Evropy a ovládnout s jeho územím i strategicky významné černomořské úžiny. Pro svůj velkorysý plán potřebovala spojence, kterého získala v císaři Josefu II. V letech 1787–1792 Rusko společně s habsburskou monarchií válčilo s Turky, ani jedna z koaličních stran však v konfliktu nedosáhla očekávaných územních zisků. Zejména v případě habsburské monarchie drobné úpravy chorvatské hranice v jeho prospěch neodpovídaly částce 200 milionů zlatých, které byly na válku vynaloženy. Rusko-tureckou válku ukončila v roce 1792 mírová smlouva, která z větší části jen potvrzovala předchozí územní zisky Ruska (hranice mezi oběma zeměmi vedla po řece Dněstr). Díky zásahu britské a pruské diplomacie, které si nepřály další posilování ruského vlivu na Balkáně a v Černomoří, byly mírové podmínky pro poražené Turecko vcelku příznivé.
sultánovo vojsko, její úspěchy završilo vítězství u Bělehradu v roce 1717. Mír uzavřený v Požarevaci o rok později zajistil habsburské monarchie značné územní zisky, které si však nadlouho neudržela, již v následující válce s Tureckem v letech 1736–1739, ve které bojovala jako spojenec Ruska, o většinu získaných území zase přišla.
anexe – připojení cizího území k vlastnímu státu separátní mír – mír uzavřený jen některými stranami konfliktu
Pavel Bělina – Generál Laudon Milan Hlavačka – Karel Albrecht Miloš Řezník – Dějiny Polska v datech František Stellner – Sedmiletá válka v Evropě
◄ Na náměstí Marie Terezie ve Vídni (naproti Hofburgu) stojí od roku 1887 památník věnovaný této panovnici českých, rakouských a uherských zemí. Uprostřed: na trůně sedí císařovna Marie Terezie, po stranách: jsou umístěny jezdecké sochy čtyř vojevůdců, kteří se proslavili v jejích službách, jsou mezi nimi i Leopold Daun (1705-1766) a Gideon Laudon (1716/1717? 1790), který se zasloužil i o vítězství rakouské armády u Bělehradu v roce 1789. Vyznamenal se již v sedmileté válce, v níž si vysloužil nejvyšší vojenské vyznamenání rakouské monarchie, velkokříž Řádu Marie Terezie. Leopold II. jej jmenoval generalissimem – byl třetím nositelem tohoto titulu v dějinách rakouské monarchie. Kteří generálové ve službách Habsburků si před Laudonem byli nositeli tohoto titulu?
1. Které důležité válečné konflikty se odehrály v Evropě v průběhu 18. století a s jakými výsledky? Jak to ovlivnilo pozici jednotlivých válčících stran v mezinárodních vztazích? 2. Co vedlo k postupnému mocenskému úpadku a zániku polskolitevského soustátí? Jaké důsledky to mělo pro polský národ? 3. Které státy se účastnily tzv. trojího dělení Polska? 4. Které státy a s jakým výsledkem vedly v 18. století války s Turky?
96
97
