Absolutismus a parlamentarismus

Absolutismus a parlamentarismus

2. ročník, sexta

Absolutismus a parlamentarismus Opakování: - absolutismus - v 17. a 18. st. fr. Bourboni, Habsb. v Rak., Bourb. ve Šp., Hohenzollernové v Prusku, Romanovci v Rusku,….. Švédsko - panovník má nejvyšší suverenitu v obl. zák., výk. a soudní moci, neexistuje dělba moci - pan. je rozhod. činitel v zahr. i dom. politice - nástr. moci armáda, byrokracie, církev (ideologie) - osvícenský absolut. - zp. vlády v 18. st. v zemích V a stř. Evr.; pokus panovníka upl. myšl. osvíc. v praxi - zdůr. roli státu, v č. osvíc. panovník – považ. se za 1. úředn. státu, slouží zájmům státu - stát uskut. reformy zajišť. prosperitu země - podp. podnik. a manuf., řídí se merkantilismem, odstr. nevoln. - cílem hosp. vyrovnat se Z a zach. starý polit. režim (feudal.) - upl. se tam, kde je silný 3. stav, kt. by mohl uskut. revoluci - Rusko, Prusko, Rak., Šp., Dánsko - cestou ke * kapital. spol. • • • • •

•

přelom 15. a 16. století Z Evropa centralizované národní monarchie v 16. století nastává krize mezi panovníkem a stavy /dualismus moci (stavy × panovník) nahradil starý středověký dualismus (církev × stát) teorie absolutismu: "stát je důležitý, král je z boží milosti vládcem na trůně“ 18. století racionalismus zbořil náboženskou ideu, absolutismus byl zdůvodňován osvícenským despotismem, despotismem rozumu 17. století absolutistické vlády byly obvykle řízeny královým hlavním ministrem (ve Francii to je kardinál Richelieu a jeho nástupce kardinál Mazarin; ve Španělsku Olivares; v Anglii Land a Strafford; ve Švédsku Oxeenstierna) 17. století podařilo se absolutismus odstranit v Anglii a v Nizozemí (úsilí o koloniální panství, námořní velmoci, ekonomický vzestup - měšťanstvo obchodovalo se zámořím (tzv. „nová šlechta“ v Anglii ve službách panovníka) /= byly to protestantské země!!!!

1. Anglická revoluce Vývoj předrevoluční Za vlády Tudorovců, zejména však za Alžběty I. dochází v Anglii k rozvoji hospodářskému i kulturnímu. Rozvíjí se podnikání, pronikání do zámoří, vznikají zárodky kapitalismu. Dochází k souladu zájmů mezi panovnickým rodem a podnikateli. Jelikož byla Alžběta po celý svůj život svobodná, a tudíž bez legitimních potomků, tak roku 1603 nastupují Stuartovci (vedlejší královský rod) v osobě syna popravené Marie Stuartovny, Jakuba I. (1603 - 1625). Už za jeho vlády dochází k neshodám mezi panovnickou mocí a podnikateli.

1


2. ročník, sexta

Situace se dále zhoršuje i za vlády Karla I. (1625 - 1649), kterýžto usiluje o absolutismus, čímž dochází ke zhoršení vztahu mezi parlamentem a panovníkem. Karel I. se snaží získat co nejvíce finančních prostředků, což realizuje jednak vybíráním daní bez souhlasu parlamentu (tím porušuje privilegium) a jednak také nutí bohaté, aby mu poskytli půjčky („nucené půjčky“). Toto chování parlament prohlásil za nezákonné (v tzv. petici práv). Panovník na to reagoval rozpuštěním parlamentu a vládne sám až do roku 1640. I nadále se snaží získat peníze, a tak prodává monopoly (výsadní právo výroby a obchodu pro určitou oblast trhu). To vše vede k všeobecné nespokojenosti (vysoké ceny, cla, zavedeny i dřívější daně a také daně dávno zapomenuté). Hospodářská politika krále však oslabovala výrobu a obchod, byla omezena podnikatelská svoboda. Karlovo snaha získat peníze vedla dokonce i k prodeji úřadů a titulů. Rozpory se projevovaly též v náboženské oblasti (státním náboženství = anglikánství). V 17. století vzniká skupina zv. Puritáni (puritás = čistota, purus = čistý). Ti chtěli čistou církev, chtěli očistit anglikánskou církev od zbytku katolictví (vycházeli přitom z kalvinismu). Tato skupina je spjata také s odporem proti absolutismu. Od puritánů se oddělili tzv. Independenti (nezávislí), podle nichž by měla být církev spravována radou starších (odmítali církevní hierarchii). Puritáni chtěli také politický podíl na moci, a proto byli pronásledováni. Odcházejí tedy do amerických kolonií, kde zakládají osady (v Nové Anglii - dnešní SZ cíp USA.; 1620). Říkalo se jim „Otci poutníci“ („Pilgrim fathers“) - tímto začala kolonizace východního pobřeží USA. Na pobřeží Atlantiku postupně vzniká 13 amerických kolonií, z nichž později vzniknou Spojené Státy Americké. Nastává též konflikt mezi panovníkem a parlamentem, který vede k povstání ve Skotsku (1639). Skotové byli presbyteriáni, nesouhlasili s anglickou zahraniční politikou v době třicetileté války (nepomohli českým protestantům). Král začal sbírat vojsko, ale chybí peníze. Skotové vpadají do Anglie a díky bojovníkům zkušeným z třicetileté války vedou úspěšné boje. Panovník svolal parlament, aby mu povolil daně, ten však na oplátku požadoval potrestání královských rádců Strafforda a Landa. To král odmítl a po čtrnácti dnech parlament opět rozpustil (=1. zasedání parlamentu; „krátký parlament“). Na podzim 1640 opět svolal parlament, který však zasedal až do roku 1653 („dlouhý parlament“), kdy panovník musí naslouchat opozici a splňovat její požadavky.

Vlastní revoluce (1640 - 1660) požadavky opozice: 1) potrestání královských rádců (prosazuje se názor, že i nejvyšší úředníci jsou odpovědni parlamentu, nejenom králi) 2) omezení vojenské moci krále (rozpustit královskou armádu) 3) svolat a rozpustit parlament lze i bez vůle krále Roku 1641 nastává nová situace v souvislosti s dalším povstáním v Irsku (jiná víra = katolíci; proti absolutismu, proti násilnému pronikání anglikánské církve). Vzniká otázka, zdali má být králi svěřeno vojsko. Do roku 1642 probíhá tzv. Pamfletová válka, která řeší spor o charakter politické moci. Objevuje se požadavek rozdělit politickou moc; Král se má dělit o moc s vládou. Moc rozdělena na tři pilíře: krále, 2


2. ročník, sexta

vládu a parlament. Král s vládou má výkonnou moc, parlament moc zákonodárnou. Karel chtěl zatknout předáky opozice (razantní řešení). To se nepodařilo, a navíc tím ztratil možnost domluvit se s umírněnými. Roku 1642 - 1648 vypuká v Anglii občanská válka. Na jedné straně stál král, anglikánská šlechta a církev, katolická šlechta a část buržoazie (= královská jízda „kavalíři“); na straně druhé stál parlament, statkáři, obchodníci (presbyteriáni), drobné vrstvy - řemeslníci, svobodní sedláci, drobná buržoazie (independenti). (vzhled: kulatá hlava, vlasy ostříhané „podle hrnce“; jednoduchost oblékání).

Průběh války Zpočátku měla převahu anglická armáda, která se opírala o jízdu (vedl ji Ruprecht Falcký - syn Fridricha). Vojsko parlamentu vycvičilo jízdu z dobrovolníků - v čele stál Oliver Cromwell. Roku 1644 se parlamentní vojsko spojilo se Skoty a společně porazili královské vojsko u Marsto Mooru. To posílilo vliv Cromwella a Independentů v armádě a v parlamentu. Anglický parlament zřídil armádu nového typu (placená parlamentem; přísná kázeň, velitelé byli jmenováni podle schopností - netřeba urozenosti; tzv. agitátoři udržovali náladu vojska a bojeschopnost). Roku 1645 byl král poražen v bitvě u Naseby, byl dobyt Oxford (sídlo royalistů), král prchl. Roku 1646 se král vzdal Skotům a ti jej prodali parlamentu (aby měli na žold). V parlamentu dochází k rozporům mezi presbyteriány (umírněnými) a independenty. Pro presbyteriány byl boj u konce, majetek royalistů byl zkonfiskován a státním náboženstvím se stal kalvinismus. Byl též prosazen bezcelní obchod s koloniemi. V parlamentě vznikly též spory o ústavu (otázky, kdo má dostat politická práva (otázka volebního cenzu) - podle majetku?) Objevují se též Levelleři (rovnostáři), kteří přicházejí s nejradikálnějšími návrhy myšlenkami v oblasti práv (lidé jsou si rovni) - jejich programem je dohoda lidu (vytvoření republiky, zrušit privilegia, volební právo i pro nižší šlechtu, náboženská svoboda, sociální reforma). Diskutovalo se též o ústavě (tím o demokracii). - první diskuse tohoto typu; nebyla však dokončena - jakým způsobem se mají lidé podílet na řízení státu - byla přerušena, protože král uprchl z Londýna a spojil se se Skoty a chystal válku proti parlamentu - další jednání o ústavě měla proběhnout až po skončení války Armáda se znovu sjednotila, presbyteriáni byli vyhnáni z parlamentu („kusý parlament“).

Druhá občanská válka (1648 - 1649) Král a Skotové byli poraženi, král byl prohlášen za zrádce a za viníka války a 30. ledna 1649 popraven. Byla zrušena sněmovna lordů, zrušena monarchie a v květnu 1649 vyhlášena republika. Mezi silami revoluce však spory trvaly. Independenti ovládali armádu a parlament, vystupovali proti levellerům. Předáci levellerů byli uvězněni nebo odešli do vyhnanství; vojáci byli posláni do Irska, aby potlačili 3


2. ročník, sexta

povstání (1649 - 1652). Irové byli poraženi, byla jim zabírána půda, kterou si rozdělili angličtí statkáři. Irsko se stalo jednou z anglických kolonií. V 50. letech navrhoval usazení emigrantů v Irsku; pokračovaly boje se Skoty, Skotsko bylo pevně připoutáno k Anglii, roku 1654 bylo připojení dokonáno. Diggeři (levelleři) (= kopáči) říkali, že každý člověk má nárok na půdu, byli proti majetkové nerovnosti. Na jihu Anglie zabírali zkonfiskovanou půdu a snažili se o rovnostářství. To však bylo tvrdě potlačeno. Kusý parlament ztrácí popularitu (v souvislosti s úplatkářstvím, sobectvím a odhlasováváním různých odměn). Roku 1653 Cromwell parlament rozehnal. To bylo přijato s všeobecným souhlasem. (pokusy parlament obnovit, ale pro neschopnost znovu rozpuštěn). Roku 1653 je v Anglii nastolena vojenská diktatura. Hlavní osobou je zde Cromwell („lord protektor“). Jeho oporou je armáda (vládl spolu s generály), policie, byrokracie a výzvědná služba. Cromwell vládl v zájmu buržoazie. Prosazoval zákony - svobodu podnikání, rozvoj, .. Roku 1651 vydal zákon zv. navigační akta (zákon o plavbě), který říkal, že do Anglie smí dovážet zboží jen anglické lodě nebo lodě ze země, kde bylo zboží vyrobeno. (zákon namířen proti Nizozemí) S tím souvisí obchodní války s Nizozemím (1652 - 1654) o převahu na moři a o posílení postavení Anglie ve světovém obchodě. Do roku 1674 války pokračovaly, za Cromwella byla zlepšena zahraniční politika, zlepšeny vztahy se Španělskem a s Francií. Roku 1658 po obnovení parlamentu a ústavy Cromwell zemřel. Po jeho smrti vládl krátce jeho syn Richard, ten však musel r. 1659 odstoupit. Vzrůstá počet stoupenců pro obnovení monarchie. Tak učinil gen. Monck, který provedl restauraci Stuartovců (1660), tím obnovení monarchie; na trůn usedá syn popraveného krále - Karel II.

Anglie po r. 1660, Slavná revoluce Karel II. (1660 - 1685) Za vlády Karla II., v roce 1666, došlo k velkému požáru Londýna. Hořet začalo 2. září 1666 v pekařství v uličce Pudding Lane. Požár trval pět dní a během něj shořelo téměř celé historické jádro Londýna, postavené většinou ze dřeva. Zničeno bylo přes 13 tisíc domů, 90 kostelů, z význam-ných budov pak například katedrá-la sv. Pavla, která byla znovupostave-na architektem Si-rem Christopherem Wrenem. Stavba této kate-drály pak probíhala v letech 1675 až 1710 a je nyní jednou z nejvíce navštěvovaných památek v Londýně. Karel II. neobnovil předrevoluční poměry, musel přijmout podmínky parlamentu (nedotknutelnost vlastnických práv buržoazie vztahujících se k půdě), slíbil bezpečnost těm, kteří se postavili proti Stuartovcům (trestal pouze ty, kteří se zasloužili o popravu jednotlivce). V letech 1681 - 1685 vládl bez parlamentu, vládl absolutisticky.

4


2. ročník, sexta

Jakub II. (1685 - 1688) Jakub II. vládl absolutisticky, vznikla proti němu opozice, kterážto začíná jednat s Nizozemím (místodržící: Vilém Oranžský - zeť Jakuba II., oženil se s jeho dcerou Marií). Roku 1688 se Vilém vylodil v Anglii, anglická armáda se přidala na jeho stranu a Vilém byl přijat za panovníka. (= tzv. slavná revoluce)

Vilém III. Oranžský Vilém III. vydal roku 1689 listinu „vyhlášení práv“, která potvrzovala práva parlamentu, Anglie se stává konstituční monarchií (moc je omezena dohodou, ústavou - omezení panovnické moci). Vzniká parlamentní monarchie (posílení postavení buržoazie v oblasti hospodářské i politické).

Slavná revoluce Slavná revoluce proběhla klidně, bez krveprolití; Vilém se stal králem (panovník, vláda, parlament). V Anglii proti sobě stojí dvě strany: Toryové reprezentují šlechtu, statkáře a duchovní; naproti tomu Whigové reprezentují podnikatele, obchodníky, loďaře. V 19. století se tyto dvě strany přejmenovaly na konzervativce a liberály. Jakub II. uprchl do Francie, pokoušel se obnovit svoji sílu a moc za pomoci Francie. Vedl válku ze Skotska a z Irska (poražen), Irsko a Skotsko pevněji připoutáno k Anglii. Anglie a Francie soupeřily o ovládnutí námořního obchodu a o ovládnutí kolonií v Severní Americe. Starosti o zahraniční politiku odvrátily Viléma od vnitřních záležitostí (byla posílena moc parlamentu a vlády).

Význam revoluce -

vytvořila podmínky pro přechod ke kapitalismu - v ostatních zemích probíhala snaha vytvořit absolutistický stát (Fr.) - vznik Anglo-Nizozemské personální unie

2. Francie v 17. století Ludvík XIV. (1643 - 1715) - zpočátku za něj vládla matka a kardinál Mazarin, fakticky se ujal vlády až v roce 1661 (smrt Mazarena) - jeho vláda představuje vrchol absolutismu „L’état c’est moi“ „Stát jsem já“ [Ludvík XIV.] - vyloučil z podílu na moci vysokou šlechtu (potrestal jí za dřívější pokus o jeho svrhnutí (fronda princů)) - jmenuje úředníky (ministry) z řad střední šlechty, vzniká dvorská šlechta závislá na něm 5


2. ročník, sexta

- jmenuje intendanty = královští úředníci, byli jmenováni do jednotlivých francouzských krajů, tam dohlíželi na města, dbali královských zájmů, omezili práva krajů (měst) - absolutismus => úřednictvo zodpovědno králi - vytvářel si rady odborníků - státní rada, finanční rada - množícím se úřadům již Louvre, dosavadní centrum vlády a byrokracie, nestačil a tak Ludvík XIV. rozhodl o zbudování velkolepé rezidence, totiž zámku versailles - celý dvůr se na místo, kde nebyl tak blízko nespokojeným lidem, odstěhoval roku 1682 - za doby vlády Ludvíka XIV. nebyly svolávány generální stavy - opory panovníka: - úřednictvo (byrokracie) - nahradilo stavovské zřízení - armáda (jedna z nejsilnějších v Evropě, pohlcovala 3/4 státních příjmů) - snaha rozšířit území Francie, zejména proti Německu - církev (Ludvík zastával názor, že stát má mít jedny zákony, jednoho krále a jednu víru, a to katolickou) - 1685 ruší Edikt Nantský (vydaný roku 1598 Jindřichem IV.) - představoval náboženskou svobodu, zrovnoprávnil hugenoty a katolíky

Francouzská společnost Francouzská společnost byla společností stavovskou, přičemž nejmocnějším stavem bylo duchovenstvo vlastnící asi pětinu všech pozemků. Patřilo společně se šlechtou mezi „privilegované“, tzn., že neplatili daně. Vysocí církevní hodnostáři byli jmenováni králem ze střední šlechty. Také šlechta byla privilegovaná (a tudíž nemusela platit daně), žila jen z feudální renty (založené na pozemkovém vlastnictví). Odlišné postavení měla dvorská šlechta, která byla financována králem. Za odměnu dvořané královi sloužili. Do třetího stavu patřili všichni ostatní. Ti byli neprivilegovaní, a tudíž jediní, kteří byli povinni odvádět daně do královské pokladny. Třetí stav tvořili měšťané, městská chudina, buržoazie, chudina, dělníci v manufakturách, poddaní na venkově, aj. Daně - přímé - nepřímé (z prodeje, z koupě) - poddaní na venkově museli platit ještě dávky své vrchnosti Francie za Ludvíka XIV. byla nejmocnější Evropskou mocností, opírala se o finance a armádu. Finanční stav se zlepšil zásluhou ministra Jeana Colberta, který začal uplatňovat zásady hospodářské politiky státu („colbertismus“ nebo také „merkantilismus“). Merkantilismus - národohospodářská teorie - zdroj bohatství se vytváří v obchodních vztazích (mezinárodní obchod) - cílem obchodu je aktivní obchodní bilance (vývoj převyšuje dovoz) - pohledávky se platily drahými kovy

6


2. ročník, sexta

- bohatství země je určováno množstvím drahých kovů v zemi - spjat s podporou výroby (aby bylo co vyvážet) - státní subvence (podpora) - manufaktur, udělování monopolů na určité podnikání, vydávání ochranných cel - uvnitř Francie cla rušena (mezi hrabstvími) - souviselo s budováním komunikací - silnice, kanály, průplavy, přístavy - Francie proniká do kolonií (Amerika (Louisiana), Kanada, Asie (Indie, Indonésie))

Výbojné války za Ludvíka XIV. Smyslem výbojných válek bylo zabezpečit hranice Francie a rozšířit její území, dále ukázat bohatství a sílu Francie. V 60. letech 17. století začíná výbojná politika Ludvíka XIV: 1) od Anglie odkoupil přístavní město Dunkerque 2) vpád do Flander (Šp. Nizozemí) - „devoluční války“ - Ludvík uplatňoval dědické (devoluční) právo jeho manželky na toto území - získal 12 Flanderských měst 3) útoky proti severnímu Nizozemí (Holandsku) - chtěl ho zničit (obchodní konkurence, také z náboženských důvodů) - vpád Francie do Nizozemí, tam Nizozemci protrhli hráze, ale Francie stejně zvítězila - na straně Nizozemí stálo Španělsko, a císař Svaté Říše Římské Národa Německého - v čele Nizozemí stál Vilém III. Oranžský 4) politika re-unie - namířena proti Německu - Ludvík nechává zkoumat „právní nárok“ na území v Říši (pohraniční oblasti), právníci řeknou „ano“ a Ludvík je anektuje (vojensky obsazuje) - německá knížata souhlasí, aby je Ludvík spravoval po dobu 20ti let (Sársko, Alsasko, Lucembursko, Strassbourg)

Perzekuce Hugenotů Hugenoti nesměli ve Francii zastávat úřady, ani některá vyhrazená zaměstnání (advokáti, lékaři), byly zavírány jejich kostely. Ludvík zavedl systém dragonád s cílem přinutit i venkovany na přechod ke katolické víře. Do vesnice se nastěhovali dragouni a chovali se tam jako na dobytém území, byli tam tak dlouho, dokud všichni obyvatelé nepřestoupili oficiálně na katolickou víru. Po roce 1685 museli všichni obyvatelé Francie buď přestoupit na katolickou víru nebo odejít ze země (nebo trestáni - deportováni na galeje - nucené práce v Americe). Touto nucenou emigrací Francii opustilo asi 200 000 lidí. Ti odešli do Německa, Švýcarska, Nizozemí, do Afriky (Lapsko) nebo do Ameriky. Ludvík XIV. uplatňoval galikanismus, což znamená že panovník je nadřazen církvi.

7


2. ročník, sexta

3. Evropa na přelomu 17. a 18. století Roku 1683 byli u Vídně poraženi Turci a vyhnáni z Uher. Tím se zlepšily možnosti Rakouských Habsburků. Roku 1686 vzniká Augšpurská liga (spojenectví císaře, německých knížat, Španělska a Švédska). Roku 1688 probíhá tzv. „Slavná revoluce“, kdy Vilém Oranžský nastupuje na Anglický trůn. Tehdy se k Augšpurské lize přidal i on, resp. Anglie a Nizozemí. Augšpurská liga válčila proti Francii 9 let. Válka zpustošila Porýní a skončila mírovou smlouvou (kompromisem) (spíše neúspěch Francie). Ludvík XIV. uznal Viléma III. jako anglického krále; v Holandsku uznal obchodní výsady a z reunií mu zbyl jen Strassbourg a část Alsaska. V polovině devadesátých let se začíná projevovat hospodářský úpadek Francie, dochází k finančnímu bankrotu Francie, vyčerpanosti. Ludvík ani přesto však neztratil zájem o nákladnou zahraniční politiku.

a) Válka o španělské dědictví (1700 - 1713) Do této války se zapletla doslova celá Evropa. Vnuk Ludvíka XIV., Filip z Anjou, potomek Rakouských Habsburků uplatňoval nárok na španělské dědictví. Nakonec je uzavřen Utrechtský mír (1713) s Anglií a Nizozemím a s Francií.

Výsledky války o španělské dědictví 1) Španělským králem se stal Filip V. za podmínky, že nikdy nespojí Španělsko s Francií 2) územní ústupky: Španělsko odevzdalo Rakousku italské území (Neapolsko, Jižní Itálii a Sicílii, Sardinii, Milán a Španělské Nizozemí). Anglie ovládla Gilbraltar a Menorku (ve Středozemním moři). Bylo též potvrzeno její monopolní postavení v obchodu s otroky. Francie se vzdala některých kolonií v Americe. Výbojné války Ludvíka XIV. byly velice finančně náročné, a tyto obrovské výdaje způsobily hospodářský úpadek ve Francii spojený s nepokoji a stávkami. Spoustu peněz stál též Ludvíkův nákladný život. Začal s výstavbou Paříže, aby se tak stala nejkrásnějším městem na světě. Křivolaké uličky nahrazoval širokými bulváry. Postavil si sídlo v Louvre, Zámeček Versailles nechal přebudovat na komplex mnoha zámečků. V roce 1715, po smrti Ludvíka XIV., nastupuje jeho vnuk, Ludvík XV. Za něj zpočátku vládne regentská rada. Byl méně schopným panovníkem ve srovnání se svým dědou; na konci své vlády se zapletl do Evropského konfliktu (do války o Rakouské dědictví a do Sedmileté války Ameriky s Anglií). V Americe ztrácí kolonie ve prospěch Velké Británie.

8


2. ročník, sexta

b) Prusko Prusko bylo jedním z největších států ve Svaté Říši Římské Národa Německého. Ta však byla po roce 1648 roztříštěna a Habsburkům se nepodařilo ji sjednotit a ovládnout. V Říši existovaly relativně samostatné státy, které mohly vést dokonce i samostatnou zahraniční politiku. Mezi největšími státy bylo kromě Pruska ještě Braniborsko, Sasko a Bavorsko. Formální hlavou Říše byl císař z Habsburského rodu. Ve druhé polovině 17. století to byl Leopold I., na začátku 18. století Josef I. a v letech 1711 - 1740 Karel VI. Ten však zemřel bez mužských potomků (měl jen dceru - Marii Terezii). Říšský sněm, který zasedal v Řezně, byl bezmocný. Chyběly mu finanční prostředky, byl bez vojska, bez úřednického aparátu a neměl ani žádný daňový systém. V 17. století v Říši vzrůstá význam Braniborska (rod Hohenzollerů - 1415 koupili Braniborsko od Zikmunda). Za třicetileté války Braniborsko rozšířilo své území, stalo se ekonomicky silné. Panovala zde náboženská tolerance (přicházejí sem protestanté z různých zemí - Francie, Čechy)

Kurfiřt Fridrich Vilém I. (1640 - 1688) Největším státem v Říši však bylo Prusko. Pruský král ovládal různá území s vlastní vládou a zákony, byl kurfiřtem braniborským, ... V letech 1640 - 1688 tyto funkce zastával Fridrich Vilém I. („velký kurfiřt“). Byl prvním, kdo začal vytvářet pruský absolutismus. Studoval ekonomiku a učil se náboženské toleranci. Upevňoval vnitřní a zahraniční politiku. Vybudoval malou, ale účinnou armádu, kterou měl pod svou kontrolou (polovinu platil ze státního rozpočtu). Podřídil si šlechtu a provedl byrokratickou centralizaci. Vedl merkantilní politiku (zrušil dovoz ze zahraničí, zavedl vysoké daně, podporoval manufakturní výrobu; budovaly se silnice, kanály, přístavy a poštovní systém). Vítal hugenoty z Francie i jiné protestanty ze sousedních zemí. (Tím zvýšil počet obyvatelstva). Šlechtici se stávali důstojníky ve vojsku, ale schopní velitelé mohli pocházet i z řad sedláků nebo hugenotů. Městská střední vrstva stagnovala, nestala se hnací silou ekonomického rozvoje. Oporou panovníka byli statkáři (jungherr).

Fridrich I. (1688 - 1713) Fridrich I. napodoboval francouzský dvůr a obklopoval se v paláci a zahradách Charlottenburku umělci, hudebníky, dvořany (podobně jako Ludvík XIV.) Založil v Halle universitu a Královskou akademii umění. V Berlíně založil Akademii věd. Budoval vojsko (asi 40 000 vojáků). Roku 1701 obdržel královský titul ve východní části Pruska od Leopolda (za pomoc ve válce o Šp. dědictví). (v západním Prusku vládl polský král) Králem celého Pruska se stal až jeho vnuk za sedm desítek let.

Král Fridrich Vilém I. (1713 - 1740) Král Fridrich Vilém I. (označením král jej odlišujeme od kurfiřta Fridricha Viléma I.) vládl celému Prusku. Byl prudké povahy, zbožný, vojenský typ. Zavedl militarismus, tvrdou vojenskou disciplínu a prosadil usilovná cvičení a četné manévry. Zvýšit počet

9


2. ročník, sexta

vojáků na 13 000 (pruská armáda se tak stala čtvrtou nejsilnější v Evropě). Šlechtu připoutal ke své dynastii hodnostmi i výchovou; povzbuzoval přistěhovalectví do země, zejména do málo obsazených území ve Východním Prusku. Ochraňoval průmysl a zemědělství. Podporoval výrobu vojenské výzbroje a textilní průmysl. Ač sám byl katolík, uznával i protestantskou víru. Méně již toleroval Židy, ale i těm ponechal ekonomickou svobodu.

Fridrich Vilém II. Fridrich Vilém II. byl synem krále Fridricha Viléma I. Zavedl reformy osvícenského absolutismu a dostal se do konfliktu s Marií Terezií.

c) Rusko V Rusku vládl v letech 1689 - 1725 Petr I. Veliký z dynastie Romanovců (ta nastoupila roku 1613). Za jeho vlády se Rusko stalo absolutistickou monarchií, vyšlo ze své izolace a vstoupilo do Evropy jako mocnost. Petr I. byl rozhodným, energickým a vynalézavým vládcem. Měl obdiv k západu, činil četné reformy, zval stovky západních techniků a umělců, nařídil nosit západoevropský šat a holit si tváře, zaváděl kouření. Upravil ruský kalendář podle západního vzoru (zavedl tzv. juliánský kalendář, podle kterého byl počátkem roku 1. leden; stále však byl ruský kalendář o 14 dní pozadu za Evropským). Roku 1703 začal stavět nové hlavní město Petrohrad (podle Evropského vzoru). = okno do Evropy Od roku 1690 do 1724 vedlo Rusko války o přístup k Baltu a k Černému moři. V letech 1700 - 1721 to byla severní válka proti Švédsku, kteréžto ovládalo Finsko, Karélii, Livonsko a Východní Pobaltí. Petr se spojil s Polskem a Dánskem a začal válčit. Zpočátku měli převahu Švédové (Karel XII. z rodu Vasa) - zvítězili v bitvě u Narvy. Roku 1707 Švédové vnikli do Ruska; Petr začal ustupovat a vtáhl je hluboko do ruských rovin a rozdrtil je v červnu 1709 u Poltavy v jižním Rusku (Švédové oslabeni těžkou zimou). Válka pokračovala dále až do uzavření Nystadtského míru. - Petr získal Livonsko, Estonsko, Jugrii, Karélii =>Rusko se stalo evropskou velmocí Petr I. vedl i další války: vedl armádu na Kavkaz, kde získal území u Kaspického moře, roku 1696 ve válce proti Turkům získal Azovské moře (pak jej zase ztratil). Petrovy reformy se týkaly vojenství, hospodářství a správy. Zřídil vládnoucí senát, který měl administrativní a právní moc v zemi. Za úkol mu dal opatřit peníze na válečná tažení a kontrolu nad celým finančním systémem. Rusko bylo rozděleno na gubernie a gubernie na vévodství. Zřídil devět úřadů (podle švédského systému), které byly vedeny jedenáctičlenným kolegiem. Doménou šlechty se stalo vojsko. Více než polovina mužů ze šlechtických kruhů byla zaměstnána ve státní správě, zbytek ve vojsku (museli projít čtrnácti postupnými kroky za nejvyšší hodností). Šlechta se tím stala závislou na carovi. Vojsko však pohltilo 80% státního rozpočtu, což způsobovalo trvalý nedostatek peněz (to vedlo ke zvyšování daní; šlechta a duchovenstvo však žádné daně neplatili.)

10


2. ročník, sexta

Petr se řídil merkantilní politikou. Rusko vyváželo kůži, med, kaviár, dřevo, dehet, aj. Bylo zde zřízeno divadlo, muzeum, nemocnice, Ruská akademie věd (vědecký výzkum, vyučování), vojenská akademie. V manufakturách pracovali nevolníci. Byly prohloubeny sociální rozdíly mezi obyvateli. Petrův syn Alexej byl spolu s carovými odpůrci utýrán k smrti (za přípravu proticarského spiknutí). Během třiceti dalších let probíhaly v Rusku tzv. Palácové převraty. Byly zřízeny gardové pluky; tímto způsobem se vystřídalo 6 panovníků, než se na trůn stejným způsobem dostala Kateřina II. z Amhaltu (1762 - 1796). Ta navázala na Petrovo dílo, měla osvícenské myšlenky a ideologie, které však nerealizovala. Území se za její vlády zvětšilo natolik, že stoupl počet obyvatel o celou třetinu. Úspěšné vedení války s Tureckem vysloužilo Rusku území až k Černému moři a Krymskému poloostrovu (=„Nové Rusko“). Nevolnictví zpomalilo hospodářský rozvoj v Rusku (nevolníci = „mužici“). Nenávist ruského rolníka se projevila v kozáckém povstání Jemeljana Pugačova (potlačeno, Pugačov popraven). Kateřina II. posílila úřednictvo absolutistického státu, policii, armádu; budovala přístavy (Sevastopol). Potěmkin spravoval nově získaná území.

d) Polsko Od 16. století zde byla Polsko-litevská unie (Stavovská monarchie). Polsko bylo rozděleno do 50ti provincií, v čele stály sněmy (šlechta). Sněm rozhodoval o národní správě a vybíral daně; vybíral reprezentanty do Sejmu (zde platilo „liberum veto“ (svoboda zakazovat; => nesouhlas jednoho člena znamenal zmaření přijetí rozhodnutí) => z 55ti zasedání bylo 48 neúspěšných). Král a centrální autorita byla nahrazena federací (50 šlechticů - oligarchie). Zhruba dvě třetiny obyvatel byli nevolníci. Měšťanstvo se politiky neúčastnilo, města byla pod kontrolou šlechty. = „zlatá doba pro šlechtické rody“ Národnostní různorodost způsobovala nejednotu. Polovinu obyvatel tvořili Poláci (katolíci), třetinu Ukrajinci a Bělorusové (pravoslavní) a zbytek Němci (protestanté), Litevci, Arméni a Tataři. V Polsku žilo také asi milion Židů. V průběhu 17. a 18. století se státním náboženstvím stalo katolictví. 1648 - 1668 Jan Kazimír - nájezdy kozáků, Rusů, Švédů - Polsko ztratilo Livonsko (1660 připadlo Švédsku) Polští sousedi uvažovali o rozdělení celého Polska. Vznikly otázky „Jak zachovat rovnováhu sil v této oblasti?“ Francie viděla v Polsku ochranu proti Rusku; Rakousko proti Rusku a Prusku. Roku 1772 za Kateřiny II. Polsko ztratilo třetinu svého území. „první dělení“ - největší část (ale nejméně prosperující) dostalo Rusko - Prusko dostalo nejrozvinutější část - Rakousko dostalo nejlidnatější oblasti 11


2. ročník, sexta

Roku 1788 Polský sejm zrušil liberum veto a roku 1792 byla obnovena dědičnost trůnu. Města se dostala do sejmu (mohla vlastnit půdu). Proti novému pořádku se však vzepřela šlechta. Na její straně stála Kateřina II. i Prusko . Roku 1793 došlo k tzv. „druhému dělení“. kdy Polsko ztratilo polovinu svého území právě ve prospěch Ruska a Pruska. V roce 1795 Polsko zmizelo úplně z mapy Evropy jako samostatný stát. „třetí dělení“ Poláci se však nikdy nevzdali své národní identity a usilovali o obnovení samostatnosti.

e) Habsburská monarchie v 17. - 18. století Hospodářská a sociální situace - zemědělské hospodářství - půda rozdělená na dominikál (panská půda, šlechtická, nezdaněná) a rustikál (poddanská půda, zdaněná - daně se platily dvakrát do roka) - robota se zvyšovala, po třicetileté válce to byly tři dny v týdnu i více (před válkou to bývalo jen několik dní v roce) - byla omezována osobní svoboda (vydávány zákazy stěhování, povoleny i tělesné tresty) => „druhé nevolnictví“ - placení dávek z půdy, z dědictví, z vykonávání řemesel, z jarmarků, z převozů, navíc ještě odváděny naturálie - v polovině 17. století byl prováděn soupis poddanské půdy pro přesné vymezení daní (Berní rula v Čechách, Lánské rejstříky na Moravě - obecně „katastry“) - soupis všech poddaných obyvatel i ve městech, soupis veškeré orné půdy, počtu dobytka, živností - podle toho vznikla vymezená průměrná jednotka, stanoveny povinnosti a dávky - odpor poddaných proti robotě, nevolnictví (nevykonaná robota, útěky z panství, soudní spory s vrchností - sedláci se odvolávali na svá starší práva) => selská povstání - roku 1680 pošlo k selskému povstání v Čechách - sedláci zastavili robotu, poslali císaři (Leopoldovi) petici - císař jim zakázal další petice a zrušil všechna privilegia, která platila před r. 1618 => vyvolalo to ozbrojené povstání, vzbouřilo se 160 panství v Čechách, povstání bylo ale tvrdě potlačeno - 1680 byl vydán robotní patent - stanoveny 3 dny roboty v týdnu; zaměřen proti libovůli panstva - znamenal rozchod se starými právy, potvrzeno znevolňování - potvrzen stav před 1620 - na konci 17. století probíhají další boje (o tzv. stará práva na Domažlicku), vzbouřilo se jedenáct vesnic (Chodové osidlovali pohraniční oblast a hlídali hranice a zemské stezky, za to dostali 24 privilegií (osvobozeni od roboty, podřízeni jenom králi). Od 14. století je dávali králové do zástavy, objevovala se snaha je znevolňovat. Po roce 1620 tuto oblast získal císařský rada Lamminger

12


2. ročník, sexta

(Lomikar)) - do čela Chodů se postavil Jan Sladký Kozina - roku 1693 vypuklo povstání, to však bylo po 2 letech potlačeno a Kozina popraven v Plzni - na počátku 18. století byly přijaty další patenty - na přelomu 17. a 18. století se začíná rozvíjet výroba a obchod, začíná sem pronikat merkantilismus, ochrana domácí výroby před cizím zbožím, zavádění manufaktur (majitelem je vrchnost); finanční prostředky získávají z fungování svých statků, pracovní síla => poddaní - rozptýlená manufaktura (domácí výroba) - nákladnický systém (faktorský) - zprostředkovatel je faktor, zajišťuje dělníkům surovinu, pak to prodá - výroba plátna, sklářství - soustředěné manufaktury - jedna velká dílna, v ní dělníci (výroba vlněných látek) - manufaktura = dělba ruční práce - roku 1697 vzniká punčochářská manufaktura v Oseku (jižní Čechy) = nejstarší manufaktura - založil ji opat Osekského kláštera - roku 1715 v Horním Litvínově vzniká soukenická manufaktura - nejrozsáhlejší česká manufaktura (400 lidí) - zakladatelem byl hrabě Valdštejn - převahu mělo cechovní řemeslo

Politický vývoj po roce 1620 Ferdinand II. Štýrský (1619 - 1637) Ferdinand II. byl zvolen českými stavy za českého krále v červnu 1617, v témže měsíci byl také korunován v pražském chrámě sv. Víta. Ferdinand byl zvolen s příslibem respektování Rudolfova Majestátu, tak se však nestalo. Římským císařem byl Ferdinand II. zvolen 28. srpna 1619. Více informací o prvních letech vlády a bitvě na Bílé Hoře

Ferdinand III. (1637 - 1657) Ferdinand III. byl jmenován českým králem ještě za života svého otce Ferdinanda II., taktéž římského císaře, v roce 1627. Titul císař římský ovšem získal až po smrti svého otce. Poté, co byl zavražděn český vojevůdce Albrecht z Valdštejna (1634), se stal vrchním velitelem císařské armády. Po smrti svého otce změnil tvrdý přístup k vládcům zemí spojených v římském svazku a zasloužil se o ukončení třicetileté války (1648 - Vestfálský mír).

Leopold I. (1657 - 1705) - za jeho vlády byla vedena válka o Španělské dědictví, války s Turky (1663 - 64), Turci pronikli až na území Slovenska, dobyli pevnost Nové Zámky

13


2. ročník, sexta

- stavba pevnosti Leopoldov (vojevůdcem byl Evžen Savojský) - roku 1683 čtvrt milionu Turků oblehlo Vídeň, Vídni pomohl také polský král, Turci byli odraženi a vytlačeni z Uher - Uhry se staly součástí Habsburské říše (častá povstání proti feudálnímu útisku, proti rekatolizaci a proti absolutismu) - v 17. století vypuklo v Uhrách povstání (vedl ho Imrich Töhöly) - roku 1684 bylo povstání potrestáno popravou 29 měšťanů v Prešově (prešovská jatka) - na počátku 18. století vypuklo v Uhrách další povstání (vedl ho Frant. Rákoczy II.) - povstání uzavřeno roku 1711 tzv. Szátmarským mírem = dohoda mezi uherskou šlechtou a Habsburky - záruka šlechtických výsad - Habsb. měli potvrzený dědičný nárok na trůn - roku 1700 se Rakousko účastnilo války o Španělské dědictví - Rakousko se vzdalo nároku; náhradou dostalo Neapolsko, Milánsko, Sardinii, Španělské Nizozemí, Sicílii - válka pokračovala ještě za Leopoldova nástupce Josefa I. (1705 - 1711) a Karla VI. (1711 - 1740)

Karel VI. (1711 - 1740) - za jeho vlády byla vydána tzv. Pragmatická sankce (pragmatická = prakticky použitelná; sankce = právnické rozhodnutí na věky) (přijata českými stavy 1720) - vláda má být na území Habsb. říše vždy v rukou jednoho panovníka a jeho dědiců (potomků) - dědicem může být i žena (když není muž) - nástupnictví v ženské linii (využila hned dcera Marie Terezie) - měla zaručit stálost a územní celistvost monarchie (Rakousko, Česko, Uhersko) - měla posílit absolutismus

Kultura doby pobělohorské - spojena s katolictvím, odchodem exulantů a rekatolizací - roku 1624 byly vydány patenty proti nekatolíkům - vytvořeny reformační komise - s vojskem procházely Čechami, což donutilo obyvatelstvo ke konverzi ke katolické církvi - činnost katolické církve (vznikla nová církevní správa a nová biskupství) - působení jezuitského řádu - v polovině 17. století vešla Karlo-Ferdinandova universita pod vládu jezuitů - jezuité měli vliv na školství - roku 1729 byla vytvořena nová tradice - svatořečení Jana Nepomuckého

14

Absolutismus a parlamentarismus

Recommend Documents