10. Evropský absolutismus v 17. a 18. století Způsob vlády označovaný jako konstituční monarchie, který se dotvořil ve Velké Británii na přelomu 17. a 18. století, byl v tehdejší Evropě ojedinělý. V ostatních evropských státech se totiž s výjimkou právě Velké Británie a ještě i Spojených nizozemských provincií či polsko-litevské unie prosadil zcela jiný model vlády – panovnický absolutismus, kdy měli vládci „z boží milosti“ nad svými poddanými téměř neomezenou moc. Ideál absolutního panovníka v očích současníků i následujících pokolení, který chtěli mnozí napodobit, ztělesňoval francouzský král Ludvík XIV. – „král Slunce“.
Francie za „krále Slunce“ K postupnému upevňování a posilování královské moci na úkor šlechty i měšťanů docházelo ve Francii již v době, kdy v jejím čele jako „první ministři“ stáli dva kardinálové – Richelieu (žil v letech 1585–1642) a Mazarin [mazaren] (žil v letech 1602–1661). Kardinál Mazarin řídil Francii za nezletilého Ludvíka XIV. (1643–1715). Oběma kardinálům se podařilo posílit postavení Francie v mezinárodním měřítku a učinit zní skutečnou evropskou velmoc. Dokud žil Mazarin, Ludvík XIV. se věnoval jen lovu a kratochvílím. Proto všechny překvapilo, když po ministrově smrti (1661) prohlásil, že od této chvíle bude vládnout sám. Nadřazený všem Toto Ludvíkovo heslo jasně vyjadřuje jeho pojetí absolutní vlády a centralizace moci. Byl přesvědčen o svém božském poslání, toužil po slávě, nádheře, po velkých vítězstvích. Vyjadřoval to i emblém slunce (odtud král Slunce), stejně jako výstavba velkolepého královského paláce ve Versailles [versaj], kam se svým dvorem přesídlil z pařížského Louvru. Ve Versailles žil Ludvík XIV. obklopen přepychovým dvorem, na němž působili i přední umělci té doby (a nejen z Francie), kteří tvořili na královu přímou objednávku a oslavovali úspěchy jeho vlády. Francie se za Ludvíkovy vlády stala skutečným centrem kulturního dění celé Evropy.
Ludvík XIV. (žil v letech 1638– 1715) – obě výtvarná ztvárnění (mramorová busta od Giovanniho Lorenzo Berniniho; obraz od Hyacintha Rigauda) osobnosti francouzského krále jsou typickou ukázkou barokního umění.
Králův zasněný pohled a majestátní postoj jednoznačně vyjadřují myšlenku „Stát jsem já“. Tato slova Ludvík XIV. sice nikdy takto nevyslovil, velmi dobře však vyjadřují to, jak chápal své vlastní postavení ve francouzské společnosti.
Versailles – v době vlády „krále Slunce“ se původně skromný lovecký zámeček během dvaceti let změnil k nepoznání – ve velkolepý zámek se zahradami s geometricky střiženými stromy a keři, dalšími paláci a pavilony, umělými jeskyněmi a vodotrysky – to vše ve stylu barokního klasicismu. Jak samotný zámek, tak i symetricky uspořádaný rozlehlý park (jinde v Evropě se mu říkalo „francouzský“) se staly vzorem pro všechny evropské dvory a dodnes také patří k nejnavštěvovanějším světovým památkám. Zjistěte, zda zámek a park ve Versailles jsou na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Na dvoře Ludvíka XIV. bylo vše určeno do nejmenších detailů a řídilo se přísnou etiketou s neměnnými pravidly: Život ve Versailles se stal velkým divadlem, jehož hlavním hercem byl král. Král byl povinen zaměstnávat celou aristokracii, která se kupila kolem něho. Musel býti celý den na jevišti, každý jeho krok byl divadelně vypočten. Kam se hnul král, hnul se celý dvůr, k němuž náleželo asi 15 000 osob. Již ranní vstávání královo – vstával pravidelně o 8. hodině – bylo divadlem o pěti jednáních. Nejdříve vešel do královy ložnice hlavní komorník se členy královské rodiny, kteří přišli složit králi poklonu a otázat se, jak se vyspal. Hned na to vešla skupina druhá, pobočníci královi, vévodové, čestné dámy a skupina holičů a krejčí. Král si umyl ruce ve zlaté misce, pomodlil se, vstal z lože, oblékl pantofle a župan a posadil se za pobožné pozornosti všech do lenošky. Tehdy bylo opět škrábáno na dveře (v té době se ještě neklepalo) a vstoupila třetí skupina návštěvníků, kteří se mohli účastnit drahocenné výsady, tak zvaného „uléhávání.“ Byli to lékaři, inspektoři noční stolice, intendanti zábav a předčitatelé. Uprostřed všeobecného zájmu konal král nejintimnější potřeby a všichni s napětím očekávali hlášení inspektorů noční stolice, zatím co předčitatelé a intendanti zábav hlásili králi, co nového přinese den. Konečně vstoupila skupina čtvrtá: nejvyšší úředníci civilní a vojenští a cizí vyslanci. Ti mohli přihlížet oblékání krále. Pážata sňala králi střevíce, jiná oblékla mu punčochy, několik osob obřadně stáhlo mu noční košili, která byla odevzdána další vyvolené osobě, zatím co jiní privilegovaní hodnostáři si podávali královu denní košili. Zde ceremonie vyvrcholila. Do ložnice královy vstupovala skupina pátá. Čest předati králi košili byla vyhrazena bratru královu a v jeho nepřítomnosti jinému princi. Byla navlékána za pomoci celého houfu dvořanů, kteří přidržovali rukávy, drželi zrcadlo, svícny a všemožně se snažili, aby oblékání trvalo co nejdéle. Aspoň 100 velmožů bavilo se tak dvě hodiny tím, že čekali, vstupovali a přihlíželi k toaletě jediného člověka. (Otakar Dorazil – Vládcové nového věku I, s. 19-20)
Na svém dvoře ve Versailles Ludvík XIV. soustředil co nejvíce šlechticů, které sice zahrnul zvučnými tituly, ale ve skutečnosti je zbavil jakéhokoliv vlivu na rozhodování ve státě a zároveň je ještě podřídil svému přímému dohledu. O všem podstatném rozhodoval král sám a jeho moc byla v podstatě neomezená. I proto, že se nehodlal s nikým o svou moc dělit, tak si záměrně nevolil své spolupracovníky mezi královskými příbuznými a vysokou šlechtou, ale mezi vzdělanými měšťany, kteří byli zcela oddáni zájmům monarchie. Merkantilismus Jedním z hlavních spolupracovníků Ludvíka XIV. byl až do roku 1683 Jean-Baptiste Colbert [žán batyst kolbér], který se snažil zvýšit příjmy státu novou hospodářskou politikou označovanou jako merkantilismus. Colbert hlásal, že všechno bohatství pochází z obchodu (z latinského mercator [merkator] = kupec, obchodník) a stejně jako mnoho jeho současníků spatřoval bohatství země především v hojnosti drahých kovů – je potřeba v cizině co nejméně nakupovat a co nejvíce zboží vyvážet. Proto všemožně podporoval domácí výrobu a vývoz, aby do Francie plynuly peníze z ostatních zemí. Domácí výrobce Colbert zvýhodnil například tím, že na dovážené cizí zboží stanovil vysoká cla. Podporoval zakládání státních manufaktur, které vyráběly především luxusní zboží (např. gobelíny, zrcadla, mýdla, voňavky) na vývoz, ale i stavbu námořních obchodních lodí a koloniální výboje. Ty směřovaly hlavně do Severní Ameriky (dnešní Kanady a Louisiany) a Indie. Kromě zvýšení mezinárodní prestiže měly koloniální výboje zajistit nová odbytiště pro francouzské zboží,
Ludvík XIV. podporoval divadlo a dokonce v něm sám i hrál. Za jeho vlády působili, často přímo na jeho dvoře, přední dramatici. Nejslavnějším byl bezesporu Molière [moljér] (žil v letech1622–1673, viz na obr. níže), autor celé řady slavných komedií. Kromě satirických her se podílel i na přípravě oblíbených královských slavností, na kterých spolupracoval s hudebním skladatelem Jeanem-Baptistem Lullym [žán batyst luli] (žil v letech1632–1687), společně vytvořili pro Ludvíka XIV. mnoho baletů, v nichž tančil i sám král.
Molière nebylo skutečné jméno slavného dramatika, komediantství nebylo totiž pro rodinu důstojným povoláním, proto Molière vystupoval pod pseudonymem. ► Zjistěte, jak se jmenoval ve skutečnosti. ► Které jeho hry můžete vidět v divadle i dnes? ► Pro zvídavé: Které pařížské divadlo bývá nazýváno Molièrův dům a hlásí se k odkazu tohoto významného světového dramatika?
► Proč se obchodní společnost zabývající se výměnou zboží mezi Francií a Karibikem jmenovala Západoindická společnost?
přinést laciné suroviny (např. kožešiny z dnešní Kanady, třtinový cukr z francouzských Antil) a drahé kovy. Francouzské koloniální panství bylo v té době rozsáhlejší než anglické državy. Rozvoji domácího obchodu mělo napomoci odstranění části vnitřních cel a mýt mezi jednotlivými provinciemi i budování nových silnic a kanálů (jeden z průplavů např. spojil Středozemní moře s Atlantským oceánem). Přes počáteční úspěchy merkantilistické politiky přestal být po smrti Colberta státní rozpočet vyrovnaný, výdaje začaly převyšovat příjmy, Francie se stále více zadlužovala. Vinu na tom měla nejen výbojná politika Ludvíka XIV, ale i jeho neprozíravá náboženská politika.
► Najděte ve školním atlasu světa, kde se nachází souostroví Velké a Malé Antily. ► Zjistěte, které z ostrovů Malých Antil dodnes patří Francouzské republice.
Zrušení ediktu nantského I přes to, že byli hugenoti ke králi loajální, tak byli perzekuováni (nesměli zastávat úřady, vykonávat určitá povolání). Vyvrcholením nepřátelského postoje státu vůči této počtem i bohatstvím významné menšině byly tzv. dragonády, kdy byly v obydlích zatvrzelých hugenotů ubytovány na jejich náklady oddíly dragounů, kterým bylo dovoleno se tu chovat jako na dobytém území, vše do doby, než se dotyční vrátili zpět ke katolické víře. Hlášení intendantů o „obrácení“ tisíců hugenotů vedly krále k mylné domněnce, že v zemi zbývá jen „hrstka zarputilých“ a že edikt nantský už je proto zbytečný. Kdo a kdy vydal ve Francii edikt nantský a proč byl svého času jedním z nejdůležitějších královských nařízení vůbec?
Ludvík XIV. toužící obnovit ve svém království jednotu víry dal v roce 1685 Edikt nantský, který povoloval protestantské vyznání, zrušit. Výsledkem byl odchod desetitisíců zdatných řemeslníků a obchodníků do okolních zemí. Ve Francii se vylidnily celé vesnice, hedvábnictví, krajkářství a soukenictví byly těžce poškozeny, hospodářský rozvoj celých provincií stagnoval. Na řadě míst propukaly vzpoury poddaných, jejichž potlačení stálo státní moc nemálo sil i finančních prostředků.
Výbojné války Ludvíka XIV. Francouzská armáda, která se na konci 17. století se svými 300 000 vojáky stala nejen nejpočetnější, ale i nejlépe organizovanou armádou v Evropě, hrála v dobyvačných plánech Ludvíka XIV. velmi důležitou roli. Vláda Ludvíka XIV. byla téměř nepřetržitým sledem válečných konfliktů, jejichž cílem bylo posunout hranici Francie až k řece Rýnu a využít k zisku nových území oslabení Svaté říše římské i Španělska po třicetileté válce. Výsledkem byl zisk Alsaska, Štrasburku a jižní části Španělského Nizozemí. Zprvu úspěšné výboje však postupně proti Francii sjednotily téměř celou Evropu. Odhodlání nepřátel pak ještě posílily nároky Ludvíka XIV. na Španělsko, poté co roku 1700 vymřela španělská větev Habsburků a bezdětný král Karel II. v závěti odkázal své země jako dědictví vnukovi francouzského panovníka. S takovým řešením ale nesouhlasili nejen rakouští Habsburkové (Leopold I.), ale i Velká Británie, která se obávala velkého posílení moci Francie jak v Evropě, tak i v zámoří.
Jean-Baptiste Colbert (žil v letech 1619–1683) byl nejprve osobním sekretářem kardinála Mazarina. „Dlužím vám mnoho,“ řekl prý Ludvíku XIV. umírající Mazarin, „ale myslím, že jsme vyrovnáni, když vám dávám Colberta“. Uvedený výrok není nijak přehnaný. Colbert, který pocházel z obchodnické rodiny, patřil k nejschopnějším ministrům Ludvíka XIV., jeho hlavním cílem bylo rozvíjet hospodářství země. Díky Colbertově schopnosti zajistit peníze pro státní pokladnu měla Francie dost prostředků, aby mohla financovat celou řadu honosných staveb včetně zámku ve Versailles. Většinu státních příjmů však nakonec pohltily stále rostoucí válečné výdaje. Colbert se nezajímal jen o záležitosti týkající se hospodářství – Francie mu např. vděčí za založení Akademie věd (1666) a za mnoha dalších vědeckých a kulturních institucí. ► Pro zvídavé: Jméno Jean Baptiste bylo v té době velmi oblíbené, jak by toto jméno znělo v češtině? Ministr Colbert nebyl sice na dvoře Ludvíka XIV. příliš oblíben, ale nebýt jeho přísné a prozíravé finanční a zahraniční politiky, nebyla by Francie nejbohatší zemí v Evropě. ► Zjistěte, kde byl tento „ministr pro všechno“ pohřben.
Vaubanovo opevnění – Neuf-Brisach (původní plánek opevnění a současný letecký pohled na město) Maršál de Vauban (žil v letech 1633–1707) byl vojenským odborníkem, který se proslavil zejména výstavbou systému pevností na severovýchodní hranici Francie, přičemž mistrně využíval přírodních podmínek, a zdokonalením obléhací taktiky. Kromě jiného taky vynalezl způsob, jak připevnit bajonet (bodák) k hlavni pušky, aniž by bránil ve střelbě. Francouzské vojsko vybavené puškami s křesacími zámky a bajonety patřilo díky tomu k nejmoderněji vyzbrojeným armádám v Evropě.
Dlouhá a krvavá válka o španělské dědictví (1701–1714) mezi francouzskými Bourbony [burbony] a rakouskými Habsburky přinesla Ludvíkovi XIV. jen Pyrrhovo vítězství. Španělský trůn včetně všech amerických kolonií sice získal jeho vnuk Filip V., ale s podmínkou, že se Španělsko nikdy nespojí s Francií pod jedním společným panovníkem. Navíc muselo bourbonské Španělsko vydat Habsburkům všechny své državy v Evropě (Španělské Nizozemí, Milánsko, Toskánsko, Neapolsko – viz mapa). Velká Británie získala i část francouzských kolonií v Severní Americe (např. ostrov New Foundland [ňú faundlend] u pobřeží Kanady). Britové si kromě toho ponechali Gibraltar [džibraltar] a navíc si prosadili výnosný monopol na obchod s otroky v amerických koloniích Španělska, Velká Británie se stala největší námořní a obchodní velmocí na světě.
► Jaký je význam slovního spojení: „Pyrrhovo vítězství“?
► Čím bylo pro Velkou Británii významné ovládnutí nejjižnějšího cípu Pyrenejského poloostrova a kdo spravuje Gibraltar dnes?
Evropa po roce 1714
Tato soudobá karikatura poukazuje na kontrast mezi jasem slunce, do něhož se Ludvíka XIV. sám stylizoval, a kouřem z válečné pochodně, která zahaluje krajinu – po celou dobu své vlády vedl „král Slunce“ ničivé války ...
Francie na konci vlády Ludvíka XIV. stála na pokraji finančního bankrotu. Dramatické zhoršení situace obyvatel se projevovalo stále častějšími projevy nesouhlasu s absolutistickým režimem ve Francii, často formou kritických a satirických pamfletů na adresu neoblíbeného krále, který svým poddaným stále jen zvyšoval daně. Když roku 1715 Ludvík XIV. umíral, celá Francie žehnala nebesům, že se konečně zbavila nenáviděného tyrana. Ludvík XIV. zanechal svým nástupcům Francii finančně vyčerpanou, se stále se prohlubujícími rozpory mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Bylo jen otázkou času, kdy sociální napětí vyvrcholí. Vláda Ludvíka XV. (1715–1774), pravnuka „krále Slunce“, situaci Francie nijak nezlepšila, naopak i on na konci své vlády zavlekl Francii do vyčerpávajících válek.
Rusko za prvních Romanovců Po vymření Rurikovců procházel ruský stát na počátku 17. století hlubokou vnitřní krizí. Toto období, označované také jako smuta („doba zmatků“), provázely rolnické bouře a kozácká povstání, boj o moc mezi jednotlivými šlechtickými skupinami, výboje sousedních států Polska a Švédska a pochopitelně i hospodářský rozvrat. Až roku 1613, po osvobození Moskvy z polské okupace, se zemský sněm bojarů shodl na novém panovníkovi. Stal se jím jeden z nich – Michail Romanov (1613–1645), jenž byl vzdáleným příbuzným Rurikovců. Novému caru se podařilo zastavit chaos v zemi a uzavřít mír s Polskem a Švédskem. Cenou za mír byly ohromné územní ztráty, mj. ztráta přístupu k Baltskému moři. Rusko tak bylo zcela izolováno od ostatní Evropy, neboť v přístupu k Černému moři mu zase bránilo Turecko. Po Michailově smrti nastoupil roku 1645 na trůn jeho syn Alexej Michajlovič (1645–1676), který se stejně jako jeho otec snažil pozvednout zemi po období zmatků a rozbrojů a soustředil se i na obnovení neomezené carské moci – samoděržaví. Stavovské orgány hrály v Rusku vždy menší roli než v západní Evropě. Od Alexejevova nástupu na trůn však jejich vliv dále klesal. Čas od času sice car svolával zemské sněmy, kde se scházeli zástupci šlechty, církve a obchodníků, ale postupem doby byly sněmy svolávány stále řidčeji. Jeden z posledních schválil v roce 1649 soupis zákonů, tzv. Sobornoje uloženije, které potvrzovalo carskou moc a stanovilo přísné tresty za činy proti její autoritě. Tento sněm rovněž uzákonil věčnou a dědičnou závislost rolníků na šlechtě, tedy nevolnictví. Počátky nových výbojů Se střídavými úspěchy vedl car Alexej válku se Švédskem. Úspěšnější byl ve vyčerpávající válce s Polskem. Roku 1654 využilo Rusko povstání hejtmana Bohdana Chmelnického proti polské nadvládě (1648) a připojilo celou levobřežní část Ukrajiny s Kyjevem ke svému území. Uzavřené příměří s Polskem bylo za jeho nástupců přeměněno v tzv. věčný mír, neboť jak Polsko, tak Rusko musely čelit společné hrozbě – poslednímu tureckému náporu do Evropy.
Příkladem satirického díla, které ukazovalo na pokles prestiže a autority krále, byl i tento otčenáš: „Otče náš, jenž jsi ve Versailles, jméno tvé není už proslavené, království tvé není už tak velké, vůle tvá neplatí už na zemi ani na vodách. Dej nám chléb náš, kterého se nám všude nedostává. Odpusť našim nepřátelům, že nás porazili, ale nikoliv našim generálům, kteří to dopustili. Nepodléhej všem svodům Maintenonky (pozn.: markýza de Maintenon byla jednou z milenek Ludvíka XIV.) a zbav nás zlého Chamillarda (pozn.: tehdejší ministr války a financí). Amen.“ (Petr Křivský, Robert Kvaček, Aleš Skřivan – Věk starý a nový, s. 49)
Michail Romanov (žil v letech 1596–1645) byl zvolen v roce 1613 v šestnácti letech ruským carem. Stal se zakladatelem nové ruské panovnické dynastie Romanovců, která vládla v Rusku až do roku 1917. ► Jakým způsobem vzniklo označení pro ruské panovníky? ► Pro zvídavé: Zjistěte, jaké byly okolnosti konce vlády a pádu této královské dynastie.
Pro další osudy ruské říše měly ohromný význam výboje na východě – ovládnutí Sibiře a Dálného východu. Ve 40. letech 17. století dospěli Rusové až k Tichému oceánu. Pronikání do oblastí za pohořím Ural provázelo zakládání pevnůstek, v jejichž okolí se usazovali první kolonisté, čímž položili základy současných sibiřských měst. I tak zůstala Sibiř takřka liduprázdná a ještě dlouho měla sloužit především jako zásobárna kožešin, a zejména zvláštní druh vězení, kam byli posíláni účastníci rolnických povstání a později též političtí odpůrci carské vlády. Vědom si zaostalosti země navázal car Alexej kontakty se zahraničím, zejména s Anglií a Nizozemím. Podporoval také usazování cizích odborníků, podnikatelů a obchodníků v zemi. Napomáhal vzniku manufaktur a celých hospodářských odvětví, důležitých zejména z vojenského hlediska (železářství a specializovaná zbrojní výroba, výroba tkanin atd.). Rychlý růst úřednického aparátu a nákladné války vyvolaly potřebu stále většího přísunu peněz do státní pokladny. Rostoucí zdaňování obyvatelstva a povinnosti nevolníků vyústily v městské vzpoury a rolnické bouře. Největší bylo povstání vedené v letech 1670–1671 kozáckým atamanem Stěnkou Razinem. Reformy Petra I. Velikého Jen málokterý panovník ovlivnil osud své země takovým způsobem jako ruský car Petr I. (1682–1725), příznačně označovaný díky svým zásluhám jako Veliký, neboť během své vlády přeměnil zaostalé Rusko v přední evropskou velmoc. Jako nejmladší syn cara Alexeje mohl Petr stěží počítat s nástupnictvím, a tak vyrůstal v uvolněnějším prostředí mimo dvůr. Po smrti staršího bratra Fjodora byl roku 1682 prohlášen spolu s dalším bratrem Ivanem ruským carem. Zatímco za oba nezletilé bratry vládla jejich sestra Sofie, Petr se vzdělával a prostřednictvím cizinců usazených v Moskvě se seznamoval s tím, jak se žije v západní Evropě. Brzy přitom pochopil, že síla západních států spočívá především v dobře vycvičené armádě, rozvinutém průmyslu a obchodu. O sedm let později jako sedmnáctiletý provedl s pomocí přátel státní převrat a sám se ujal vlády. V letech 1697–1699 podnikl pod smyšleným jménem Petr Alexejevič jako člen ruského poselstva studijní cestu do obdivované západní Evropy. Zajímal se nejen o diplomacii, ale též o správu státu, vědu, techniku a válečné umění. V Amsterodamu pracoval např. jako tesař v loděnicích, kupoval modely různých strojů, či lodí, najímal různé odborníky – od lékařů až po zkušené námořníky. Záhy po návratu začal Petr I. s rozsáhlým programem modernizace země a snažil se změnit tradiční zvyky a myšlení svých poddaných. Rozkázal nosit evropský oděv místo oblíbených perských kaftanů, šlechtici a kupci si museli oholit vousy, přikázal zřídit salony atd. Velkou pozornost věnoval rozvoji vzdělání. Zakládal školy a vojenská učiliště, v nichž byli vychováni státní úředníci, důstojníci a inženýři, nechal vydávat první ruské noviny, vznikaly první překlady vědeckých knih. Za jeho vlády byl v Rusku
► Zjistěte, co se ve 20. století označovalo termínem gulag, jak toto označení souvisí se sibiřskými oblastmi?
Stěnka Razin (žil v letech cca 1630–1671), ukrajinský kozák, ataman, který se v roce 1670 postavil do čela povstání proti šlechtě, k němuž se připojily vedle nevolníků také neruské národy. Povstání zasáhlo rozsáhlé území mezi Donem, Volhou a Uralem. O rok později bylo povstání poraženo a Stěnka Razin byl v Moskvě na náměstí před Kremlem popraven. Stal se lidovým hrdinou, jeho příběh inspiroval řadu umělců, svědčí o tom i uvedený obraz malíře Ivana Bilibina z roku 1935. ► Najděte na mapě ve školním atlase světa území, na kterém povstání probíhalo. ► Jak se jmenuje hlavní náměstí v Moskvě, kde byl Stěnka Razin stať? ► Co znamená, když se řekne, že byl někdo někde inkognito?
zaveden juliánský kalendář. Roku 1725 byla založena Akademie věd. Severní válka (1700–1721) Současně s nastartováním reforem ruské společnosti se Petr I. rozhodl dosáhnout přímého spojení se Západem, otevřít pro svou zemi „okno do Evropy“. Zatímco pro válku s Turky nezískal při své cestě do střední a západní Evropy žádného spojence, tak na Baltu se ukázala možnost vytvořit spolu s Dánskem a Polskem silnou koalici proti Švédsku, které tehdy ovládalo značnou část Baltského moře. Roku 1700 zahájili společně tzv. severní válku (1700–1721) proti švédskému králi Karlu XII. (žil v letech 1682–1718), který zpočátku i přes svůj mladý věk počínal velmi úspěšně. Již v roce 1700 porazil Dánsko, krátce poté drtivě zvítězil u Narvy nad čtyřnásobnou přesilou ruského vojska a zaútočil na Polsko. Po bitvě u Narvy se Petr soustředil na reorganizaci armády a pečlivě se připravoval na další válku se Švédy, věděl, že bez moderní armády zůstane jeho sen o Evropě jen snem. Tomuto cíli proto podřídil všechny reformy následujících let. Všichni šlechtici byli povinni plnit státní službu, ať už v nově vytvořené pravidelné armádě či jako úředníci. Car rovněž podporoval zakládání manufaktur – sléváren pro výrobu děl a pušek, tkalcoven pro výrobu sukna na stejnokroje či plachtoví, a loděnic (v nově založeném Petrohradu kotvila Baltská flotila postavená s pomocí Benátek a Nizozemí). K pozvednutí hospodářské úrovně země zval do Ruska řemeslníky ze zahraničí, mladé Rusy vysílal na zkušenou do ciziny. Nedostatek peněz ve státní pokladně, který armádní reforma vyvolala, řešil Petr reformou státní správy (v čele provincií nově stáli carem jmenovaní gubernátoři) a zaváděním nových daní a povinností, což dále zvyšovalo utrpení lidu. Mužici, jak se označovali ruští nevolníci, byli nadto povinni pracovat na stavbách opevnění, kanálů či nových měst.
► Petr I. zmodernizoval také mladší typ staroslověnského písma tzv. cyrilici, právě za jeho vlády tak vzniklo písmo, které se používá v Rusku dodnes, jak se toto písmo označuje? ► Zjistěte, po jakém vědci byla pojmenována v Moskvě založená univerzita (1755) a čím se tento učenec proslavil?
Petr I. Veliký (žil v letech 1672–1725) ► Jak lze rozumět slovům Petra I. Velikého po prohrané bitvě u Narvy: „Tím, že nás porážejí, naučí nás vítězit...“
V roce 1703 v ústí Něvy založil Petr I. nové hlavní město Petrohrad (Sankt Petěrburg), jehož výstavbou chtěl demonstrovat svůj rozchod „se starým Ruskem“. Město leží na více než 40 ostrovech spojených 300 mosty. Na jeho výstavbě pracovalo v bažinatém ústí kromě vojáků i na 40 000 nevolníků, mnozí z nich podlehli těžkým pracovním podmínkám a nezdravému podnebí. Zjistěte, z jakého důvodu se Petrohradu také někdy říká „Benátky severu“. Na jaké město byl Petrohrad přejmenován v dobách Sovětského svazu (1924–1991)? Kterou významnou světovou obrazárnu můžete v Petrohradě navštívit? Carská nařízení: „Všichni, kdo nyní pracují v podnicích a vyučili se řemeslu potřebnému v tom závodě nebo manufaktuře… mají zůstat navěky při těchto podnicích. (…) Jestliže někdo z nich zběhne…. Nikde je nepřijímat, nýbrž chytit je … a po potrestání odeslat (zpět). A jestliže někteří nebudou ukáznění a horliví v učení, ty mají sami podnikatelé po dostatečném domácím potrestání oznámit… a budou posláni do vyhnanství nebo na práci na Kamčatku pro výstrahu ostatním.“ (Evropa do roku 1914, s. 171)
Ruští nevolníci, tzv. mužici, byli majetkem svého pána, měl nad nimi veškerou moc, včetně soudní, mohl je podle libosti trestat vězením, mučením, či vyhnanstvím, v případě potřeby je mohl car povolat na práci v manufakturách, loděnicích, na stavbu pevností daleko od jejich rodiny.
Zvláštní skupinou nevolníků byli tzv. burlaci, kteří tahali proti proudu řeky námořní lodě. Na březích řek se začali objevovat v 16. století a začalo jich ubývat až s rozvojem železnice na konci 19. století. Jejich krutý osud zachytil ve svém obraze Burlaci na Volze ruský malíř 19. století Ilja Repin.
Jedním z reprezentativních paláců v okolí Petrohradu, které si nechal Petr I. u svého nového hlavního města postavit, byl Petergof – na fotografii je vidět palác s Velkou kaskádou. Také se mu někdy říká „ruské ...“ podle stejně honosného zámku, kterým se nechal Petr I. Veliký při výstavbě tohoto paláce inspirovat. Podle jakého vzoru si nechal ruský car tento velkolepý palác postavit?
Roku 1709 došlo konečně k dlouho očekávanému střetnutí se Švédskem. V bitvě u pevnosti Poltava, které se Švédové chtěli zmocnit, ruská vojska jasně zvítězila, a přestože válka pokračovala ještě 14 let, o jejím výsledku bylo rozhodnuto. Proti Švédsku znovu vystoupilo Dánsko a Polsko, přidalo se i Prusko. Petrovu loďstvu se dokonce podařilo roku 1713 porazit švédskou flotilu, čímž získalo Rusko nad svým protivníkem převahu jak na souši, tak i na moři. Švédsko porážkou v severní válce přišlo o pozici evropské velmoci, kterou získalo po třicetileté válce. Jeho místo zaujalo nově Rusko, které na základě mírové smlouvy podepsané roku 1721získalo baltské pobřeží až po lotyšskou Rigu. Nové postavení země odrážel i nový název – Ruské impérium.
Územní zisky Ruska v Pobaltí po severní válce (1721)
► Zjistěte z mapy, komu po roce 1721 patřilo dnešní Finsko. Památník připomínající vítězství Rusů nad Švédy v pozemní bitvě u Poltavy, která leží na území dnešní levobřežní Ukrajiny mezi Kyjevem a Charkovem. Pro zvídavé: Proč k osudovému střetnutí švédského a ruského vojska došlo právě zde? Jaký byl další osud poraženého švédského krále Karla XII.?
Petrovy reformy vyvolávaly odpor jak stoupenců „starého Ruska“, tak těch, na které nejvíce dolehly – nevolníků. Všechna spiknutí a selské bouře však Petr I. s pomocí armády bezohledně potlačil, přičemž nešetřil ani život vlastního syna Alexeje.
Mnohé z Petrových reforem nebyly přijímány s nadšením. Patřilo k nim i nařízení o povinném stříhání vousů, jak ukazuje lidový dřevoryt ze 17. století.
Petr I. Veliký byl rozhodnut zmodernizovat Rusko za jakoukoliv cenu. Byl odhodlán zakročit tvrdě proti všem, kdo by mu v tom chtěli nějak zabránit, svým představám neváhal obětovat ani vlastního syna. Obraz ruského malíře s názvem Petr I. vyslýchá careviče Alexeje zachycuje rozhovor otce se synem, který stál údajně v čele spiknutí proti carovi a jeho reformám. Carevič byl krátce na to uvězněn, zemřel na následky mučení. Za tento čin byl car svými současníky kritizován, francouzský filosof Voltaire na jeho adresu napsal: „Jeden jediný člověk přeměnil největší říši světa, je hrozné, že právě tomuto reformátorovi lidí chyběla základní ctnost – lidskost...“
Slovníček pojmů: ataman – kozácký velitel bojaři – nejvyšší vrstva ruské šlechty, v 18. století zásluhou Petrových reforem byla hodnost bojarů zcela zrušena clo – poplatek za dovoz, případně vývoz určitého zboží intendant – královský úředník ve Francii, který zastupoval ústřední vládu v provinciích konstituce – ústava loajalita – věrnost pamflet – satirický leták perzekuováni – pronásledováni satira – dílo zesměšňující nedostatky ve společnosti a špatné lidské vlastnosti
Roku 1725 Petr I. zemřel, aniž určil svého nástupce. To otevřelo cestu pro palácové převraty a během dalších 27 let se na ruském trůně vystřídalo 6 carů a careven, vesměs slabých panovníků. V reformách pokračovala částečně až dcera Petra I. Velikého Alžběta (1741–1762), která byla ve válce s Pruskem spojenkyní habsburské panovnice Marie Terezie, ale především Kateřina II. Veliká (1762–1796), manželka Petrova vnuka Petra III. Otázky a úkoly: 1. Co bylo hlavní oporou francouzského absolutismu? 2. Co bylo hlavním cílem merkantilismu? 3. Co bylo důvodem postupného finančního úpadku Francie na konci vlády Ludvíka XIV.? 4. Kdo byl hlavním soupeřem francouzských Bourbonů v době vlády Ludvíka XIV. na evropském kontinentě a kdo v zámoří? 5. Jaké byly hlavní problémy Ruska za prvních Romanovců? 6. Které velké válečné konflikty probíhaly v Evropě v první třetině 18. století? Kdo se v těchto konfliktech utkal, jak tato vzájemná střetnutí skončila a jak ovlivnila další vývoj v Evropě v 18. století? 7. Srovnejte francouzský a ruský absolutismus, v čem se podobojí a v čem se liší? 8. Pokuste se na současné mapě Evropy vyznačit území, která na počátku 18. století ovládal rod Bourbonů, Habsburků a Romanovců.
Knihovnička: Alexej Tolstoj – Petr I. Milan Švankmajer – Dějiny Ruska Alexandr Dumas – Muž se železnou maskou Michail Bulgakov – Molière Uwe Schultz – Ludvík XIV. a jeho doba Nancy Mitford – Král slunce František Stellner – Rusko a střední Evropa v 18. století Andrej Tereščuk – Panovníci Ruska Filmotéka: Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), režie: Randall Wallace (1998) Petr Veliký (Peter the Great), režie: Marvin J. Chomsky, Lawrence Schiller (TV seriál, 1986)
