12 Psaní n nn Psaní dvou n

I.A PRAVOPIS – HLÁSKA A PÍSMENO, HRANICE SLOV

12 Psaní n – nn 12.1 Psaní dvou n Dvě n se píšou u přídavných jmen odvozených příponou -ní, -ný od podstatných jmen, jejichž kořen končí na -n, -ň. Stejně tak se píšou výrazy od nich odvozené: den – denní, holeň – holenní, stehno – stehenní, temeno – temenní, cena – cenný (cennější, nejcennější, cennost), jméno – jmenný, ochrana – ochranný, slunce – slunný, stín – stinný, slina – slinný, tepna – tepenní, výkon – výkonný (výkonnější, nejvýkonnější, výkonnost, výkonnostní, výkonně), (ne)vina – (ne)vinný (vinná, vinné, vinní, vinna, vinno, vinni, vinny, ale vinen – kvůli výslovnosti je mezi obě n vloženo -e-, tedy stejně jako šťastný – šťasten), telefon – telefonní atp. Dvě n se píšou i u přídavných jmen (a u výrazů od nich odvozených), u nichž výchozí podstatné jméno neexistuje nebo se neužívá, ale kořen je zakončen na -n: bezcenný (bezcennost), všestranný (všestrannější, všestranně, všestrannost, všestrannostní), pohostinný (pohostinně, pohostinnost), stanný, branný, povinný (povinna, povinno, povinni, povinně, povinnost, ale povinen), monotónní, obscénní atp.

12.2 Psaní jednoho n Jedno n se píše: a) u přídavných jmen odvozených příponou -í od jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na -n: havran – havraní, kuna – kuní, slon – sloní (srov. ryba – rybí), a od příčestí trpných: dán – daný, chráněn – chráněný, konán – konaný. S jedním n se píšou i výrazy trojklaný, peřenoklaný (od příčestí klán slovesa klát), b) ve slově raný ve významu ‚brzký, časný‘ (raná gotika, rané ovoce) a od vydání PČP z roku 1957 též dceřiný, c) u přídavných jmen utvořených od podstatných jmen příponou -ěný: vlna – vlněný, hlína – hliněný (srov. sláma – slaměný, olovo – olověný), d) u podstatných jmen původně odvozených od přídavných jmen na -ní, -ný příponami -ík, -ice, -ina: deník, viník, ceník, vinice, okenice, cenina.

66

Akademicka prirucka ceskeho jazyka_stary_font.indd 66

30.1.2014 9:03:23

13 PSANÍ SPØEŽEK A SPØAHOVÁNÍ

13 Psaní spřežek a spřahování Jedním ze slovotvorných postupů, kterými vznikají nová slova, je tzv. spřahování. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoříme tak například číslovky (pět a dvacet → pětadvacet), přídavná jména (dlouho hrající → dlouhohrající), příslovce (jak se patří → jaksepatří, na nic → nanic) a podstatná jména (z mrtvých vstání → zmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou tzv. příslovečné spřežky. 13.1 Příslovečné spřežky Spřahováním jsou tvořeny příslovečné spřežky, a to tak, že se předložky spojují: a) s podstatnými jmény (zpravidla, obden), b) se zpodstatnělými přídavnými jmény (doleva, najisto), c) se zájmeny (zasvé, potom), d) s číslovkami (natřikrát), e) s příslovci (najindy, odnaproti). Příslovečné spřežky píšeme dohromady – jako jedno slovo. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však není ve všech případech jasná, často dochází ke kolísání, a nezřídka proto vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady a jejich význam je totožný (na příklad – například). Na druhou stranu se u některých příslovcí již dlouho neužívá jejich výchozí, dvouslovná podoba a jsou chápána jako spřežky jen z vývojových, etymologických důvodů (vzhůru, zpět atp.). Zda jde o spřežku, si můžeme u mnoha výrazů ověřit ve SSČ nebo v PČP. Pokud hledaný výraz nenalezneme ani v jedné příručce, jde většinou o dvě samostatná slova, a proto je píšeme zvlášť. 13.1.1 Typ například – na příklad, zpočátku – z počátku Výrazy typu například – na příklad, zpočátku – z počátku se v úzu vyskytují jak v podobě dvouslovné, tak jednoslovné bez významového rozlišení. Spřežky tedy mají stejný význam a plní ve větě tytéž funkce jako jejich dvouslovné protějšky – na příklad (předložka + podstatné jméno) i například (příslovce). Jediný rozdíl bývá v četnosti užívání, některé 67


30.1.2014 9:03:23


výrazy se v úzu objevují psané spíše jako dvě slova, u jiných převažuje podoba jednoslovná. Další příklady: do široka – doširoka, na boso – naboso, na čisto – načisto (viz kap. 13), z počátku – zpočátku, k večeru – kvečeru, na podiv – napodiv, nade všecko – nadevšecko, na čase – načase.

13.1.2 Typ poprvé – po prvé, zaprvé – za prvé Zvláštním typem jsou příslovečné spřežky vzniklé spojením předložek s číslovkami (po páté – popáté) nebo některými zájmeny (po každé – pokaždé), které se však většinou píšou zvlášť, a to především pokud jde o číselné údaje vyšší hodnoty. Zápis obojím způsobem je však možný u všech: za prvé – zaprvé, po prvé – poprvé, po patnácté – popatnácté. Lze však říci, že čím delší je číslovka, tím spíše ji budeme psát zvlášť – po dvacáté páté apod. Do této skupiny spřežek je možné zařadit i víceslovné spřežky, protože také v těchto případech převažuje psaní zvlášť, lze však psát: o sto šest i ostošest, jak se patří i jaksepatří, jak by smet i jakbysmet aj. Ačkoli není u spojení co by dup ve slovnících či v PČP zachycena podoba jednoslovná (cobydup), nechápali bychom ani ji jako chybnou.

13.1.3 Typ v celku × vcelku Spřežky typu v celku × vcelku se svým významem vzájemně liší. Oproti předchozím typům příslovečných spřežek (na příklad – například apod.), u kterých je význam v obou případech stejný, dochází u těchto spřežek k posunu významu od původních významů slov, z nichž byly utvořeny. Je to třeba dvojice v celku × vcelku: Kupodivu mu dovezl skleněné vázy v celku (‚nerozbité‘). Dejte mi salám v celku (‚nenakrájený‘). Koupila si plavky v celku (‚jednodílné‘), ale: Vcelku dorazilo třicet lidí (tj. ‚celkem‘). Toto slovo však může být i modální částicí – Vcelku je to hodný chlapec. Dále sem náleží dvojice na večer × navečer: Domluvme si schůzku na večer (= sejdeme se večer, ale domluvme se už teď, v poledne) × Navečer už na ni čekal (= ve večerních hodinách) apod. Podobným případem je spřežka namístě, jež vyjadřuje vhodnost, patřičnost, např. Tyto poznámky nejsou namístě, končím debatu! (‚tyto poznámky jsou nemístné‘), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě funguje jako příslovečné určení místa: Na místě našel už jen spoušť. 68


30.1.2014 9:03:23


13.2 Přídavná jména vzniklá spřahováním (typ níže uvedený – nížeuvedený) Spřahováním vznikají i nová přídavná jména. Původně dvouslovná spojení tak při změně slovosledu „srůstají“ (bez dalších spojovacích prostředků, např. bez spojovacího -o-). Taková přídavná jména se tvoří spojením přídavného jména: a) s podstatným jménem (duchaplný, ziskuchtivý, práceschopný), b) s příslovcem (dlouhohrající, všudypřítomný), c) se zájmenem (vševidoucí, všehoschopný), d) s podstatným jménem slovesným (politováníhodný). Zvláště v administrativním stylu jsou hojně užívána spřažená přídavná jména vzniklá spojením příslovce a podstatného jména slovesného. Uvedená přídavná jména lze rozdělit na dvě skupiny: První skupinu tvoří ta, která můžeme psát jako jedno slovo či jako slova dvě při zachování stejného slovosledu: níže podepsaný – nížepodepsaný, svrchu jmenovaný – svrchujmenovaný, níže uvedený – nížeuvedený, tak zvaný – takzvaný (viz též 15.3.4). Druhou skupinu spřažených přídavných jmen je možné psát zvlášť pouze v obráceném slovosledu: usnášeníschopný – schopný usnášení, práceschopný – schopný práce, provozuschopný – schopný provozu, konkurenceschopný – schopný konkurence, pravděpodobný – podobný pravdě, ziskuchtivý – chtivý zisku, politováníhodný – hodný politování apod.

13.3 Další výrazy vzniklé spřahováním Některá příslovce vznikla spřažením předložky a zájmena (např. zato). Existují kontexty, v nichž můžeme váhat, zda užít jednoslovné příslovce, nebo dvouslovné spojení předložky a zájmena, proto se na za to / zato a některé další výrazy vzniklé spřahováním podívejme podrobněji.

13.3.1 Za to × zato Příslovce zato užíváme ve významu ‚náhradou za něco, místo něčeho‘: Vrátil se s nepořízenou, zato rozčílený. Zato také funguje ve významu spojky odporovací, synonymním výrazem je však: Učit se nechtěl, zato se 69


30.1.2014 9:03:23


uměl prát. V ostatních případech píšeme výraz za to zvlášť: Mám za to, že je schůze už zbytečně dlouhá.

13.3.2 Na to × nato Příslovce nato znamená ‚potom, poté‘: Vypil láhev vitriolu, brzy nato zemřel. Hned nato začala předstírat, že se nic neděje. Zvlášť píšeme spojení předložky a zájmena: Jdeme na to. Hlavně, abys na to nezapomněl.

13.3.3 Při tom × přitom U spřežek při tom a přitom není vymezení rozdílu tak jednoznačné. Oslabuje se totiž chápání tohoto výrazu jako spojení předložky a ukazovacího zájmena a ve většině textů lze volbu odůvodnit jak významem ‚zároveň‘ (přitom), tak vztáhnutím na děj předchozí věty, ke kterému zájmeno odkazuje (při tom). Lze říci, že v tomto případě závisí volba podoby na jednotlivých mluvčích, proto je možné napsat: Hraje a přitom zpívá (= během hry na nástroj zároveň zpívá) i Hraje a při tom zpívá (= svou hru doprovází zpěvem – při hraní zpívá).

13.3.4 Po tom × potom, po té × poté Při váhání, zda užít spojení předložky a ukazovacího zájmena (po tom, po té), či zda je správné jedině psaní dohromady, a tedy užití příslovce (potom, poté), se můžeme řídit jednoduchým pravidlem: je-li možné nahradit výrazy potom a poté příslovcem pak, je namístě pouze psaní dohromady: Hrál a potom (pak) zpíval. Jako předkrm si dáme šunku a poté (pak) hlavní chod. Dáme si čaj a poté (pak) půjdeme spát. Kde však tato situace nenastává, tj. pokud jde o předložku a ukazovací zájmeno, je správné pouze psaní zvlášť: Teď běží Karlík a po tom chlapci před tebou poběžíš ty. Objednáme si a po tom obědě se rozhodneme, co dál.

13.4 Typ kdovíco – kdoví co – kdo ví, co Některá složená zájmena a zájmenná příslovce můžeme mnohdy chápat (i psát) jako jedno slovo i jako slova dvě, či dokonce tři. Je to 70


30.1.2014 9:03:23


skupina spřažených výrazů s první částí kdoví-, kdožví-, jako např. kdovíco (lze psát též kdoví co – kdo ví, co), kdožvíjaký (kdožví jaký – kdož ví, jaký), kdovíkolik (kdoví kolik – kdo ví, kolik), kdožvíproč (kdožví proč – kdož ví, proč) atp.

13.5 Psaní spřežek typu naměkko – na měkko, domodra – do modra, po anglicku Do roku 1993 (tedy do posledního vydání PČP, které přineslo změny v některých oblastech pravopisu) se doporučovalo psát spojení tohoto typu zvlášť při vyjadřování děje (vymalovat strop do modra) a dohromady při vyjádření stavu (šaty domodra). Toto rozlišování bylo PČP v roce 1993 opuštěno. Nyní jsou kodifikovány obě varianty psaní a není mezi nimi žádný významový rozdíl. Lze je tedy psát zvlášť (jako spojení předložky a jména: na černo, na kyselo, do křupava) i dohromady (tzv. spřežka: načerno, nakyselo, dokřupava – viz kap. 12). Možnost tvořit nové spřežky je zde téměř neomezená, v tomto směru nám nejširší pole působnosti poskytují výrazy s předložkami do a na. Pokud si budeme zapisovat recepty, máme situaci poměrně jednoduchou. Nemůžeme udělat chybu, protože tyto spřežky můžeme psát dvojím způsobem. Píšeme tedy: nasekáme na hrubo i nahrubo, na jemno i najemno, smažíme do zlatova i dozlatova, vaříme do měkka i doměkka, zpracujeme za tepla i zatepla, vejce na tvrdo i natvrdo, kapr na černo i načerno atp. V ustrnulých spojeních typu kapr po mlynářsku, pstruh po námořnicku píšeme předložku zvlášť (na rozdíl od ustálených spojení poslepu i po slepu, postaru i po staru, podomácku i po domácku, která můžeme psát dvojím způsobem); zeměpisná jména v nich píšeme s malým počátečním písmenem: vepřové po německu, nákyp po francouzsku, stejně tak lze zmizet po anglicku.

13.6 Časté chyby – výrazy nesprávně považované za spřežky Jelikož se v následujících případech velmi často chybuje, připomínáme, že jen zvlášť píšeme zpodstatnělá přídavná jména, která se užívají pouze či převážně s předložkou na a pojí se se 4. p. Jsou to např. spojení: na shledanou, na viděnou, na slyšenou, na rozloučenou, na odchodnou, 71


30.1.2014 9:03:23


na uvítanou, na zotavenou, na posilněnou, na pováženou, na uváženou, na rozmyšlenou, na vysvětlenou, na srozuměnou, na upřesněnou, na vybranou, (jako) na zavolanou. Dalším slovním spojením, které je často mylně chápáno, a proto psáno jako spřažený (jednoslovný) výraz, je na rozdíl. Také v tomto případě je nutné psát uvedené spojení jako slova dvě, respektive sekundární předložku na rozdíl od jako slova tři.

14 Dělení slov Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti. Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme- a kosmeti-. Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra-|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping-|-pong. Podrobněji o spojovníku viz kap. 30.

14.1 Základní pravidla dělení slov a)

V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme. b) Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.). c) Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).

72


30.1.2014 9:03:23

14 DÌLENÍ SLOV

d) Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz 14.2.3 a 14.2.4). e) Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla-dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická – například jméno Jacques představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat. f) Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz kap. 52). Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do-) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

14.2 Konkrétní způsoby dělení 14.2.1 Předpony a)

Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce. b) Pokud jde o slovo s jednou slabičnou vícepísmennou předponou, respektujeme vždy morfematický šev (rovněž u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, nad-še-ný, du-pli-kát, ex-pli-ka-ce, kom-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout. c) Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, po-zvra-cet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat.

73


30.1.2014 9:03:23

12 Psaní n nn Psaní dvou n

Recommend Documents