116

OBSAH

předmluva /7 apokryfní dodatky k cv zdeňka neubauera /10 úvodem /25 prvky hermetické symboliky /27 – obrazce /27 – – kruh /27 – – trojúhelník /30 – – čtverec /33 – – kříž /33 – – srpek, půlkruh /34 – – kombinace srpek a kruh /35 – – kříž a kruh /35 – – kříž s čtvercem/obdélníkem /37 – barvy /38 – čísla /39 – – počty /39 – – číselné kvality /43 hebrejská číselná symbolika /47 – hebrejské písmo /47 – číselné kvality /48 – sefirot – symbolika počítání /54 – jména sefirot – písmen ve funkci číslic /77 hebrejská písmena /90 – jména písmen v abecedě /90 – jména písmen /93

5

astrologická symbolika /108 – o astrologii /108 – planety /109 – – slunce a měsíc – tzv. světla /110 – – ostatní planety /111 – znamení /113 symbolika pentaklů /116 symbolika tarotu /138 – úvod: svět jako hra /138 – malá arkána – karty /140 – velká arkána – trumfy /150 – klíčové postavy – propojení světa a nadsvětí – – blázen /159 – – kejklíř /161 scenarium cosmogonicum /175

6

/159

PŘEDMLUVA

Jestliže jsem kdy tichá nebesa nad sebou rozpjal a na vlastních křídlech letěl do vlastních nebes: jestliže jsem ve hře plul hlubokými dálkami světla a mé-li svobody přilétla ptačí moudrost: – takto však dí ptačí moudrost: „Hleď, není Nahoře, není Dole. Dokola se převrať, vymršť se ven, zpátky se vrz, ty lehký! Zpívej! Nemluv již! – Zda nejsou vše slova stvořena pro těžké tvory? – Zda lehkému nelžou vše slova? Zpívej! Nemluv již!“ Ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů – po kruhu návratu?

Milý čtenáři, slabikář, který držíš v ruce, má za sebou dlouhou dobu zrání a vznikání (viz „Apokryfní dodatky“). Je výsledkem nikoli znalostí dvou autorů, ale zkušeností a práce mnoha přátel. K těm, jež níže jmenuje Zdeněk Neubauer, musíme připojit ještě poděkování Alici Meislové, Šárce Doležalové a Jaroslavu Vlčkovi, kteří věnovali svůj čas závěrečnému povstávání tohoto tvaru a pomohli jej zadržet před zpětným návratem do bezmezna. Výsledný tvar zajisté a naštěstí není definitivní, doufejme, že bude žít a dále se proměňovat. Vznikne-li jednou samostatná kniha o tarotu, pak dojde k naprostému oproštění od původního wirthovského impulsu, který je zde ještě velmi znatelný, a rozvinutí náhledů a náhlých zjevení – především pokud jde o spojení kabaly a tarotu – jež jsou zde zachyceny v původní síle i křehkosti svého povstávání. Nezbývá nám než doufat, že tato kniha je schopna svého života a vlastních interakcí a nejedná se o předčasný potrat z obavy o zachování zdraví rodičů, příliš dlouho se zabývají7

cích archetypy. Archetypy (výraz znamená původně formu pro ražbu) totiž charakterizuje především jejich dynamika moci; vztah k nim se musí kultivovat – nelze je ani potlačit, ani se jim bezmezně vydat všanc – vyžadují (leckdy závaznou i zavazující) úctu, a to nejen pro jejich bezděčné nároky a moc, ale také vzhledem k jejich živelné povaze a přirozenosti. Účelem této „abecedy“ je poskytnout první vhled do hermetické symboliky a otevřít vnímání universalitě (nikoli všeobecnosti) jejího sdělení. Je třeba mít na zřeteli, že použití symbolického jazyka v alchymii má hlavně a jednoznačně iniciační charakter. Francouzský historik vědy René Alleau praví: Čtenář může pochopit užití jistého slova v určité pasáži jen tehdy, rekonstruuje-li postupně starou mentální architekturu. Musí tedy probudit ztemnělé oblasti vědomí.1 A na jiném místě: Současná věda transmutovala rtuť ve zlato, avšak nerealizovala starý sen alchymistů, kteří chtěli především změnit lidskou opici v opravdového člověka. (…) To samé světlo, to samé „spirituální zlato“, prostřednictvím kterého se znovuzrozuje vědomí „nového člověka“ z popela bývalých iluzí „starého Adama“, je také „učiněno pravým a smysly vnímatelným tělem“ díky zmrtvýchvstání velebené materie, oděné císařským nachem, díky Zemi posvěcené Slovem, tedy trojitým klíčem, který otevírá adeptovi přístup do Ráje, o němž nikdy nebylo řečeno, že by měl být definitivně ztracen.2 Symbolika alchymie, která si je mallarméovsky vědoma, že „vyslovit znamená zradit, ale tlumočit znamená utajit“, slouží především ke zdokonalení člověka a to nikoli ve vágním (humanisticko-vzdělávacím) slova smyslu, nýbrž v radikálně metafyzickém. Příslovečnou temnotu symbolického jazyka a její vztah ke zkušenosti komentuje Michal Maier ve svém díle Atalanta fugiens následovně: Autoři hovoří ve svých spisech natolik rozličným způsobem, že hledači pravdy o cíli umění musejí takřka ztrácet naději v jeho objevení. Vždyť alegorické promluvy jsou samy o sobě obtížně pochopitelné a jsou příčinou mnoha zbloudění, a to obzvláště tehdy, pokud tatáž slova použijeme pro rozličné věci a různá slova pro tutéž věc. Pokud z nich chce někdo najít východisko, musí mít buď božské nadání, aby nalezl skrytou pravdu v takových temnotách, anebo musí mít nevyčerpatelnou píli a prostředky, aby na základě vlastní zkušenosti objevil, co je pravda a co nikoli. Ale filosofové tvrdí, že jedno bez druhého nestačí, to jest bystrý rozum bez práce rukou, stejně jako teorie bez praxe, anebo naopak. Nikdo totiž není vybaven tak pronikavým rozumem, aby se vyhnul statisícům oklik, zbloudění 8

a podvržených slov, kontradikcí a nejasností a vytrval na pravé cestě přírody. Proto praví filosofové, že ti, kdo nikdy nezbloudili, nikdy nezačali a chyby jsou jejich učitelé, kteří říkají, co je a co není třeba udělat. Dále zdůrazňují, že předtím, než by došli k pravdě pouze na základě zkušenosti, museli by strávit celý svůj život opakovanými destilacemi, a to byť by žili tisíc let. (…) Aby se nikdo nevysílil přílišným studiem, které je jako nevyčerpatelné a širé moře, a aby nespotřeboval a neumenšil své síly, tělesné zdraví, prostředky a schopnosti, při snaze všechnu četbu, byť by byla v souladu s jinými, uvést (marně) do praxe, filosofové emblematicky praví, že má být Latona zbělena a knihy roztrhány, aby nebyla roztrhána jejich srdce. Většina knih je totiž napsána tak temně, že jim rozumí pouze jejich autoři. Mnoho knih totiž bylo napsáno ze závisti, aby ostatní svedly z cest a zdržely je, aby cíle nebylo dosaženo tak snadno a aby byly zatemněny dříve napsané knihy. Co tedy znamená zbělit Latonu? To znamená poznat dílo a práci.3 Závěrem ještě několik slov ke vzniku a uspořádání této knihy. Části věnované popisu základních obrazců a symbolice pentaklů vznikaly původně v návaznosti na Wirtha (viz „Apokryfní dodatky“), ovšem prošly mnohou redakční změnou, při níž se kladl důraz na interpretaci „obecně alchymickou“. Část o hebrejské symbolice čísel a písmen je ovšem v celkovém náhledu plně autorskou záležitostí Zdeňka Neubauera. Výklad velkých arkán tarotu pak vznikl z větší části ze záznamů výkladů a diskusí probíhajících v rámci „zarathustrovských seminářů“. Kéž bude čtenáře (coby svědka našich užasnutí) tento dialog s obrazy inspirovat k dalším vlastním otázkám. Jakub Hlaváček

9

APOKRYFNÍ DODATKY K CV ZDEŇKA NEUBAUERA

Zdaliž nevíte, že ti, kteříž v závod běží, všickni zajisté běží, ale jeden béře základ? (…) A oni zajisté proto, aby porušitelnou korunu vzali, ale my neporušitelnou. (1K 9, 24–25) CV je zkratka4 latinského curriculum vitae. Čte se „Sí-Ví“, ježto k nám bylo nově přivezeno z Nového Světa, západního ústředí současné Čtvrté Říše Římské5. Dříve se říkávalo „životopis“, což je však český otisk slova „biografie“ – pro změnu původu řeckého. Odborně se takovému jazykovému otisku říká „kalk“ – na způsob otisku sádrového (ježto calx je mj. sádra). Biografie je však něco jiného než CV. Curriculum je zdrobnělinou slova cursus – běh. Tedy něčím jako „běžík“ či „chvatík“. Curriculum neodolatelně připomíná circulum – kroužek (srv. kurs = cyklus); však také označovalo oběh, otáčení, oběžnou dráhu, ba i závodní vůz. CV je tudíž malý cyklus či cirkus života. Cirkus vskutku představuje svět: kaleidoskopická optika jeho specifické symboliky ustálené nabídky cirkusových „čísel“ (!) – scén a výstupů dává vystoupit panoramatu Celku, nasvíceného z rozmanitých úhlů pohledu.6 Snad proto, že kruh značí Nebe, zračí Zemi – zrcadlí celek světa, ve hvězdách na aréně právě tak jako na obloze. Proto si cirkusáci říkají „světští“. Na závodištích (jakým byl právě Circus maximus prvního Říma) se jezdilo či běželo po dráze stále dokola: buď v kruhu – tak jako v aréně, nebo tam a zpět, mezi jednou a druhou metou – hraniční tyčí – rovněž opakovaně, cyklicky – periodicky). Tak i život: ač v něm neběží o závod, přesto běží „jako o závod“, „samý shon a chvat“, „pořád v jednom kole“ a stále „sem a tam“, ať už 10

od mety k metě, či alespoň od pelesti ke zdi. Schvácenému shánění životního běhu není začátku ni konce, ač je tolik krátký, že jeho průběh se zkrátka označuje zkratkou zdrobněliny CV, jež znamená oběh – okružní běžeckou trasu. Koloběh, jímž život opisuje – provádí životní dráhu („biodromální křivku“), pak životopis popisuje – uvádí, zatímco CV sepisuje – udává to, co se během života událo. V tom je mezi oběma rozdíl: Životopis je popisem událostí, zatímco CV je soupisem údajů. Je zřejmé, že průběh života se může skládat jen z událostí běžných, jak se v průběhu let po sobě během života sběhly. Avšak dráha, kterou běh života cyklicky „opisuje“, nám není ani předepisovaná, ani odněkud opisovaná. Píšeme ji sami, přesněji: vyrýváme jako brázdu nicoty, tak jako jazýček vah či hrot šípu lásky (viz arkánum VI). Tkána ze setkání, potkání a utkání, tkáň života sestává ze zastavení, povstává z postavení – situací, jež z náhod činí příhody, obracející nahodilé události v příhodnou shodu okolností. Za ně se řada jednotlivých případů zastavení seřadí v jednotný příběh – jehož ději každý případ dává spád. Brázda nicoty je údolím rozhodnutí: rádlo/rydlo – stylus jazýčku vah udává váhavému rozhodování života jednotný styl uvážlivé rozhodnosti, schopné přivést rozvážnou úvahu k odvaze rozhodnout se, tj. sebe sama rozvrhnout, proměnit se v jednotný celkový rozvrh odrážející celek souvislostí: být v obraze. „Biografie“ nyní mění význam: tak jako fotografie je obraz kreslený světlem, tak biografie se stává rytinou vyrytou životem, vlastní podobiznou – podobou spleti klikaté a vinuté, lomené a kroucené rýhy, stopy životního příběhu plného zvratů, obratů a návratů, kterými jej naplnil běh rozcestími a křižovatkami, přes překážky a skrze přepážky, cestou – necestou, scestím – bezcestím, houštím zápletek a zádrhelů. Na životní dráze tyto podoby běžně nepotkáme; jsouce podobami jejího průběhu, nemohou být obsahem popisu událostí ani součástí soupisu dat a fakt. Nejsou mezi ně zařazeny – jsou jim nadřazeny. Ani z dráhy, z perspektivy životního běhu – zběžně, mimochodem, jaksi „letem světem“ – nejsou ke spatření: nepatří k „řádu stvořeného“, do učiněného světa daností, skutečností, hotovostí a platností, k tomu, co se už stalo, událo, sběhlo, naplnilo, dokončilo – a tudíž pominulo, co „je hotovo“, tj. „s čím je konec“. Proto nejsou ani součástí zkušenosti, kterou jsme se světem učinili. Obývají však prostor možnosti, jsou z řá11