ITÁLIE, FRANCIE 2016 / 116 MINUT
Pův. název
La pazza gioia
Režie
Paolo Virzì
Scénář Kamera Hudba Hrají
Francesca Archibugi, Paolo Virzì
Monopol
Od 19. 1. 2017 Do 8. 6. 2023
Doporučená přístupnost
Od 12 let
Žánr
Komedie / drama
Materiály www.acfk.capsa.cz (jméno a heslo: guest) Web
Vladan Radovic Typy kopií
DCP, MP4, BLU-RAY
Formát
1:2,35
Jazyk
Italsky
Titulky
České
Carlo Virzì Valeria Bruni Tedeschi, Micaela Ramazzotti, Valentina Carnelutti, Tommaso Ragno
Objednat David Huspenina do kina
[email protected] +420 774 537 982
https://goo.gl/1yiLNJ
Ocenění a nominace
Nejlepší film, nejlepší herečka (Valeria Bruni Tedeschi, Micaela Ramazzotti) a divácká cena na MFF ve Valladolidu
Nejlepší herečka (Micaela Ramazzotti), nejlepší producent a nejlepší film – cena diváků podle FICE – Italské federace uměleckých filmů
Ceny pro nejlepší herečku (Valeria Bruni Tedeschi, Micaela Ramazzotti), nejlepší režii, nejlepší scénář, nejlepší kostýmy a nejlepší hudbu udělované Italským národním syndikátem novinářů
Druhé místo v divácké ceně na MFF ve Varšavě
Nejlepší herečka (Valeria Bruni Tedeschi), nejlepší producent na Global Film & Music Festival v Ischii
Nominace na Filmovou cenu LUX 2016
Nominace na Evropskou filmovou cenu za nejlepší herečku (Valeria Bruni Tedeschi)
Vyjádření distributora
Šíleně šťastná je italský film s typicky italskou energií a velkým humanistickým poselstvím, který relativizuje naše ustálené rozlišování „normálního“ a „šíleného“. Zároveň je to velmi ženský snímek, road movie jdoucí po stopách Thelmy a Louisy i buddy movie o dvou ženách, které se najdou za plotem blázince a navzájem si pomohou utřídit své životy a zjistit, co je v životě „normální“ a co má doopravdy cenu. Doufáme, že se nám podaří oslovit ženské publikum, které uchvátí nezdolná životní síla Valerie Bruni Tedeschi a potetovaná melancholie Micaely Ramazzotti. A samozřejmě muži, kteří chtějí porozumět svým partnerkám, by také neměli zůstat stranou.
Jan Jílek, hlavní dramaturg AČFK
Synopse
Cenami ověnčená komedie o normálním přátelství dvou šílených žen v šíleném světě plném normálních lidí. Beatrice je upovídaná bájivá lhářka a samozvaná miliardářka, která ráda věří tomu, že se zná se všemi důležitými lidmi. Donatella je oproti tomu potetovaná zamlklá introvertka, která v sobě skrývá tíživé tajemství. Obě ženy jsou pacientkami v moderní, ale střežené psychiatrické klinice a postupně se mezi nimi vyvine silné přátelství. Společně pak z léčebny utečou a snaží se ve světě venku během své bláznivé cesty najít štěstí, které obě ztratily…
O filmu
Existuje celá řada filmů o mužském přátelství. O tom ženském si jich však člověk tolik nevybaví. Slavná je road movie Thelma a Louise z roku 1991. Ale dál? Italské drama s komediálními prvky Šíleně šťastná vypráví o pevném poutu mezi dvěma ženami, které se k sobě přimknou v nelehkém životním období. Režisér Paolo Virzì, jenž se společně s Francescou Archibugi podílel také na scénáři, zde vykreslil dvě ztroskotankyně, které nemají – kromě sebe navzájem – nikoho blízkého. Živelná Beatrice si kdysi užívala zajištěný a pohodlný život. Teď jí z něj však zbyly jen vzpomínky. Ráda si s lidmi
hraje a ráda jim namlouvá věci, které nejsou pravda. To všechno je pro ni ale jen polštář před nepříjemnou skutečností – své výhody zaopatřené ženy, jež si může všechno dovolit, nenávratně ztratila. Zajímavé je, že tvůrci neříkají konkrétně, jakou poruchou Beatrice trpí, a tak divák může diagnózu odhadovat sám z jejího bájení, častého vztekání a neochoty přijmout realitu. Když se do léčebny dostane mladá Donatella, je to pro Beatrice po dlouhé době konečně nějaké vzrušení. Hnána zvědavostí snaží se o nově příchozí zjistit co nejvíc. Jenže Donatella o své pohnuté minulosti mlčí. I přes tyto
bariéry se však oběma ženám podaří vybudovat vzácné spřízněnectví. A čím více se k sobě přibližují, tím víc se o nich dozvídá také divák.
však zbabělý a nezodpovědný. Zdá se tak, že mladé ženě není pomoci. To však Beatrice nemůže nechat jen tak být.
Donatella porodila syna, který jí byl odňat. Ačkoli měla povolení ho navštěvovat, užírala se myšlenkou, že dítě už nikdy nedostane do péče. V zoufalství, které jí zastřelo úsudek, se pak odhodlá k hrozivému kroku…
Sama má však rozklížené rodinné vztahy. Její matka bez okolků tvrdí, že by bylo lepší, kdyby dcera zemřela. „Všem by se ulevilo,“ říká. Oporu pak nenachází ani v exmanželovi, jenž si po jejich rozchodu našel novou ženu-doplněk, jež se pěkně vyjímá u bazénu honosné vily.
Donatella, jak Beatrice zjišťuje, má velmi chladné vztahy s matkou. O to víc se upíná na svého otce pianistu. Ten je
Donatella a Beatrice tak postupně docházejí k tomu, že se nemohou spolehnout na nikoho jiného kromě sebe
navzájem. V tomto zdánlivě neradostném zjištění se však skrývá jejich největší síla. Ženám se později podaří vypátrat náhradní rodinu Donatellina syna. Ta nejdřív nechce o shledání chlapce s matkou ani slyšet, ale Beatrice je dokáže přesvědčit alespoň k tomu, aby o takové možnosti přemýšleli. Díky šťastné náhodě se pak matka se svým dítětem skutečně shledá na pláži u moře. Scéna, kdy si společně hrají ve vodě, pak patří k nejsilnějším a nejdojemnějším z celého filmu. Podle tzv. Bechdel testu je snadné zjistit, jestli jsou ženské postavy v konkrétním snímku portrétovány jako hodnověrné charaktery, a ne jen jako přívažky těch mužských. Stačí si odpovědět na tři jednoduché otázky: Jsou ve snímku alespoň dvě ženské figury? Mají jména? Povídají si spolu o něčem jiném než o mužích? Existuje mnoho databází, které poukazují na to, kolik filmů v tomto testu propadne. To se naštěstí nedá říct o Šíleně šťastná. Tady mají ženské postavy nejen svá jména a problémy i mimo to, jak si najít vhodného partnera, ale mají něco ještě něco lepšího – vlastní uvěřitelné osobnosti, které sice nejsou zrovna příjemné, ale jsou rozhodně životné a hodnověrné.
Rozhovor s režisérem Vás poslední snímek byl mrazivý thriller Lidský kapitál. Šíleně šťastná je, zdá se, mnohem útěšnější počin. Je to tak, nebo jde o unáhlený soud? Je to správný pocit. Na začátku jsme měli dvě hlavní postavy, které mají psychické problémy a společně utečou z léčebny, čímž se vymaní ze svazujících pravidel a omezení. Nově nabytá svoboda je pak vede k euforické cestě světem za zdmi. Takže se jedná o dobrodružnou komedii? Chtěli jsme natočit zábavnou a humanistickou komedii, která se nevyhýbá ani pohádkovým nebo psychedelickým prvkům. Chtěli jsme také ukázat nespravedlnost páchanou na zranitelných osobách-ženách, které jsou často společností stigmatizovány, ignorovány nebo prostě odstaveny. Přes tento kritický tón jsme nechtěli, aby byl film jednorozměrnou obžalobou. Proto jsme neopomněli ani humor a radosti, jež obě hrdinky zažívají. Možná vás během sledování napadne, jestli je v pořádku smát se u příběhu o utrpení. Já si myslím, že to v pořád-
ku je – snímek se tak stává uvěřitelnějším a plastičtějším. Jak vznikal scénář, na kterém jste pracoval s Francescou Archibugi? Předtím než jsme začali psát, navštívili jsme mnoho psychiatrů a psychoterapeutů. Zjišťovali jsme o od nich informace o různých přístupech k terapii a medikaci. Setkali jsme se také s celou řadou pacientů – s hyperaktivními, melancholickými, užvaněnými, podezřívavými. Byli to zkrátka lidé, se kterými se každý z nás potkává v normálním životě. Nakonec jsme přišli na to, že hranice mezi duševním zdravím a nemocí je velmi tenká. Potkali jsme také celou řadu Beatricií a Donatell. Nejprve jsem se ptali, co těm lidem je. Co to vlastně znamená mít hraniční poruchu osobnosti? Bipolární poruchu? Nakonec jsme ale přišli na to, že nikdo není jen výčtem svých zdravotních potíží. Ti lidé za sebou měli pohnuté roky, nevydařené vztahy nebo těžké rodinné podmínky. Podobně jsme pak přistupovali také k Beatricii a Dona-
telle. Zajímalo nás, odkud pocházejí a co se jim stalo, že se ocitly právě v léčebně. Kromě temných stránek ale v sobě mají obě postavy i spoustu komických a veselých aspektů. Často jsme se bavili, a to nejenom při psaní, ale také na place. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy zažil tak uvolněné a euforické natáčení. Existuje reálná léčebna Villa Biondi, v níž se hrdinky léčí? Během obhlídek jsme viděli mnoho strašných míst, kde byli pacienti dopováni prášky, často přivazováni k postelím a skoro zapomenutí. Viděli jsme ale naštěstí také mnoho lepších míst, kde byli pacienti motivováni k tomu dělat něco smysluplného. Mnoho lékařů, terapeutů a sociálních pracovníků, se kterými jsme mluvili, se uvědomovalo důležitost poskytnout pacientům prostor a snažit se udržovat je pokud možnost optimisticky naladěné. Samotná Villa Biondi pak vychází z reálné léčebny v toskánském městě Pistoia. Chtěli jsme, aby Villa Biondi bylo takové paradoxně útulné místo, do kterého se někteří rádi vrací. Jak se vám pracovalo s herečkami Valeriií Bruni Tedeschi and Micaelou Ramazzotti? Chtěl jste je obsadit už od začátku?
Bez Valerie a Micaely bych snímek nikdy nenatočil. Poprvé jsme je viděl spolu, když jsem natáčel Lidský kapitál. Procházely se spolu trávou pokrytou sněhem a bahnem. Valeria zrovna rázně brala Micaelu do cateringového stanu. Valeria měla na sobě elegantní zlaté šaty a podpatky a Micaela šla kus za ní, ve tváři směsici důvěry a zmatku. V jeden moment Valeria podala Micaele ruku. V ten okamžik jsem na ně chtěl okamžitě obrátit kameru, na tyhle dvě fascinující, krásné, komické a trochu bláznivé osoby. Obě hlavní postavy jsou ženy, všechny pacientky ve Ville Biondi taktéž… Asi není náhoda, že jste si ke scénáři přizval právě ženskou autorku. Ženské postavy mě jako muže vždycky fascinovaly. Už od Madame Bovaryové a Anny Kareninové existuje určitý typ příběhů, který se zaobírá ženskou duší. Kromě Flauberta a Tolstého dokázal o ženách skvěle psát třeba italský romanopisec Carlo Cassola. Z filmařů pak Antonio Pietrangeli, Ettore Scola nebo Woody Allen. Pracovat na scénáři s Francescou bylo ale skvělé. Chtěli jsme spolu něco vytvořit už dlouhou dobu. Naposledy se nám to povedlo v 80. letech, kdy já byl ještě na škole a ona už za sebou měla svůj debut. Celé roky jsme si pak vzájemně pomáhali se scénáři, vyměňovali si je a vzájemně je vylepšovali, ale Šíleně šťastná je náš první společný celovečerní projekt. Zdálo se to od začátku jako dobrý nápad.
S Francescou máme stejné názory na politiku, vyprávění příběhů i duševní zdraví. Oba máme ve svém okolí lidi, kteří se potýkali s mentální chorobou, a oba nás zajímají různé formy psychického narušení. Je Šíleně šťastná terapeutický film? Všechny snímky jsou určitou formou terapie. Nedá se říct, že by léčily, ale alespoň nás učí lépe porozumět životu.
Rozhovor s Valerií Bruni Tedeschi Jak jste se připravovala na roli Beatrice? Je to pro mě velmi silná postava. Často se mi při přípravách vybavovala Blanche Dubois z Tramvaje do stanice Touha, respektive její zranitelnost, její osamělost a to, jak používá šílenství jako štít před bolestí. Beatrice má podobně jako Blanche v sobě vše, co mám mít dobře napsaná postava – vnitřní konflikt, dynamiku, srozumitelné motivace. To je pak pro herce mnohem snazší práce. Jak jste k roli přistupovala? Beatrice není spokojený člověk, a tak jsem se snažila přispět svou vlastní nespokojeností, frustrací a svou neúplností. Když jsem nad ní začala víc přemýšlet, viděla jsem před sebou osobu, která chce být milována, ale vymýšlí si a má hrozné způsoby. Beatricina osamělost mi není vzdálená, i když jsem sama neměla takové stavy jako ona. Hned od první scény je jasné, že Beatrice používá svou bájnou lhavost jako způsob, jak se vyhnout depresi. Nelíbí se jí realita, ve které žije, a tak si vymyslí svoji vlastní. Navzdory tomu Beatrice často mluví pravdu, jak divák ke
svému překvapení postupně zjišťuje. Jak jste s Micaelou přistupovaly ke ztvárnění přátelství mezi vašimi postavami? Postupně, krok po kroku. Klíčem ke vztahu mezi našimi hrdinkami je scéna, ve které Donatella přijíždí do léčebny a Beatrice předstírá, že je psychiatrička. Tehdy vznikne jejich vzájemné pouto. Donatellina zranitelnost spouští v mé postavě potřebu ochraňovat ji, což ona zprvu odmítá, ale nakonec je schopna spolehnout se i na někoho jiného než na sebe. Obě hrdinky procházejí výraznou vnitřní proměnou a jejich přátelství různými stupni – je to trochu podobné tomu, když se do někoho zamilováváte. Já i Micaela jsme se snažily odhalit kvůli rolím co nejvíc z našich pravých já – i když šlo často o ne zrovna pěkné věci. Snažily jsme se o co největší autenticitu a do jisté míry se nám skutečně povedlo se na chvíli stát lidmi, které jsme ztvárnily. Vyvinula se mezi námi mimořádní blízkost a empatie a často jsme se cítily osamělé, ačkoli jsme byly obklopeny lidmi.
Rozhovor s Micaelou Ramazzotti Jak jste přistupovala k úloze Donatelly? Nejprve jsem pročetla několik psychiatrických textů a pak jsem se začala zajímat o Donatellinu minulost. Zajímal mě vztah s jejími rodiči, kteří ji zanedbávali, její rezervovanost, nedůvěřivost a sklony k sebepoškozování. Tahle žena určitě v minulosti brala drogy a později se stala závislou na lécích. Pracovala v nočních klubech a snažila se najít muže, se kterým by mohla zůstat, ale vždycky to skončilo hořkostí a výsměchem. Bylo pro mě důležité ponořit se nejprve do Donatelliny minulosti, abych pochopila, kým je teď. Pak jsem navštívila několik psychiatrických klinik. Byly velmi rozdílné. V některých panovaly poměrně ostré podmínky – zaměstnanci sice byli profesionálové, ale prostředí působilo studeně a nepříjemně. Často jsem vídala pacienty, kteří byli celé dny zamčeni na svých pokojích a jejichž kontakt s vnějším světem spočíval v pohledu z okna na prázdné nádvoří. V takových klinikách
nebyla jediná kresba, jediný obraz nebo třeba barevná stěna. Také jsem ale navštívila zařízení, které se podobalo Ville Biondi tak, jak je vykreslena ve filmu. Byl to dům na venkově se zeleninovou zahradou a barevnými nástěnnými malbami, kde se pacienti učili třeba mozaikové techniky na zdobení fasád domů. Tam chtěli pacientům nabídnout něco víc než jen pouhou izolaci. Zdravotníci nám dokonce říkali, že se tam pacienti někdy vracejí. Setkávání se s lidmi, kteří se snaží odrazit ode dna, pro mě bylo velmi silným zážitkem. Některé příběhy byly velmi smutné, ale často jsem narazila také na výjimečné osoby, které se nechtěly zatěžovat nějakým chozením kolem horké kaše a rovnou si vyprávěly o svém životě a o tom, co je pro ně těžké. Pacienti, s nimiž jsem mluvila, v sobě měli často hodně pozitivní energie, protože duševní choroby jsou mimo jiné také jistou formou protestu proti společnosti.
Později jsem začala pracovat na tom, jak asi Donatella vypadá. Režisér říkal, že by měla být vychrtlá a mít v sobě něco silně mužského. Jeden psychiatr mi pak řekl, že dívky s hraniční poruchou obvykle jedou trochu v gothic stylu, jsou hodně hubené a mívají spoustu tetování. To, že svou hubenost a tetování vystavují, jim dodává sílu a poskytuje identitu, za kterou se schovávají. Jakmile jsem měla představu, jak bude Donatella vypadat, následovala jsem režisérovy instrukce. Říkal mi: „Donatella je vždycky o krok za Beatricií. Nikdy nebereš věci do svých rukou, nevyvíjíš příliš iniciativy. Jakmile se jednou rozhodneš, že své přítelkyni můžeš důvěřovat, necháš se jí vést, ačkoli si stále ponecháváš trochu nedůvěřivosti.“ Hrát Donatellu mě na čas dost proměnilo. Skoro vůbec jsem se nesmála a někdy jsem se rozplakala, i když pro to nebyl žádný důvod. Já a Valeria jsme se na place vůbec dost nabrečely! Jeden z mála okamžiků, kdy vidíme Donatellu usměvavou, je ten, kdy spatří svého syna. V tom momentě dospívá a je připravená přijmout zodpovědnost za svůj život, aby své dítě mohla tu a tam vídat.
Která scéna z filmu je vám zvlášť blízká? Scéna u moře, kdy je Donatella se svým chlapcem, je úžasná. Nečekala jsem, že to půjde tak snadno. Je to velmi vřelý a posilňující okamžik celého snímku. Donatella zjišťuje, že chlapec, který jí byl odebrán ve věku pouhých několika měsíců, vyrostl do urostlého kluka. Donatella by se možná ráda chovala mateřsky, ale neví jak. Hrála jsem to tedy tak, jako by se synem byli dva staří přátelé. Scéna je plna nejistoty, ale zároveň štěstí a chuti začít znovu, jinak. Scény z léčebny jste natáčeli s opravdovými pacientkami. Jak jste s nimi vycházela? Ženy, se kterými jsme natáčeli, byly skvělé. Ochotně nám vyprávěly o svých životech, o svých vzletech i pádech i o pokusech, jak se vyléčit. Byly báječné a měly v sobě tolik chuti do života! Všichni jsme z nich byli docela paf. Asi nikdy předtím jsme nepotkala ženy, které by překypovaly takovou citlivostí a tak ochotně naslouchaly druhým… Často jsem na nich pozorovala okamžiky silné melancholie a propadů. Ostatně není náhoda, že mnoho scén z léčebny se filmovalo za soumraku. Celý štáb tak procházel podobnými útlumy, až se chvílemi zdálo, že mi sami jsme skupinou pacientů. Snad nás natáčení Šíleně šťastné naučilo, jak lépe přijmout temné stránky nás samotných.
www.acfk.cz
Produkce AČFK Nábřeží 950/12 Olomouc 77900
