1 / 10
bulletin fakult y architek tur y
s d ě k a n e m o f a k u l t ě d n e s a z í t r a n a d r o č e n k o u 2 0 0 9 ( I I ) a t e l i é r h e n r y h a n s o n a d o k t o r a n d d a l i b o r h l a v á č e k o k l a d e n í o t á z e k a u d r ž i t e l n o s t i c z e c h a r c h i t e c t u r e n o w n a f a č v u t 2 0 0 9 – 2 0 10
lucie weissová, maze of mazes – central park, praha – jižní město landscape studio h e n r y h o w. a . h a n s o n a at- rn: osa zovací plán, letní semestr 2008/2009
1
vladimír daňkovsk ý
Soutěže X Bydlení pro seniory. O inovativní návrh bytových prostor, kapacita objektu 80 lidí. Lhůta pro odevzdání návrhů do 15. února 2010. http://prix-autonomie-cnsa.fr/concours-didees/conceptiondun-etablissement-pour-personnes-agees/ X CIDECT Award 2010. Cena udělovaná v oblasti navrhování trubkových konstrukcí a dutých profilů (za výzkumnou práci a za projekt). www. Cidect.com Lhůta pro zaslání návrhů do 28. února 2010. X Pavilon Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Vypisovatelé: společnost Central Group a Hlavní město Praha. Lhůta pro odevzdání návrhů do 30. března 2010 do 18 h. www.central-group.cz, www.prague-real-expo.cz X ADREAM – obnovitelné zdroje. O návrhy designu a architektury z ekologických materiálů. Měly by být brány v úvahu technické, kulturní a sociální aspekty trvale udržitelného rozvoje. Vypisovatel Region Picardie, Thüringen. Lhůta pro odevzdání návrhů do 18. dubna 2010. http://adream-thueringen.picardie.fr/de
knihomol
2
X Hrad Bečov – projekt konzervace a prezentace. Publikaci prof. Václava Girsy, Miloslava Hanzela, Dagmar Michoinové a Tomáše Wizovského vydal Národní památkový ústav ve spolupráci s Fakultou architektury a Girsa AT, s. r. o. Kniha ilustrovaná snímky fotografa Věroslava Škrabánka vznikla nejprve v angličtině jako dokument pro mezinárodní soutěž Ceny Evropské unie pro oblast kulturního dědictví Europa Nostra Award v kategorii projektů. Je dobovým materiálem, poskytujícím kromě základních faktů především výpověď o myšlení a vizích současné péče o naše kulturní dědictví. Jak dále komentuje v úvodu knihy Petr Štoncner, „publikace je vyprávěním příběhu, který se vlastně ještě nestal, který stojí na svém počátku, ale jehož základy byly již položeny. Na rozdíl od obecných metodických pouček je to vize konkrétní a reálná. (…) Navrhovaný způsob záchrany hmotné podstaty této památky je úzce propojen s vizí jejího dalšího života a prezentace…“ X Publikaci Workshop City development, shrnující loňskou podzimní dílnu, vydala Fakulta architektury ČVUT. Workshop představoval již druhý ročník a simuloval skutečný proces přípravy projektu. Výstupem byla základní developerská rozvaha, doplněná objemovou studií. Účastníci
matúš dulla
karel maier
petr hlaváček
václav aulick ý
pracovali ve třech skupinách na řešení tří pražských rozvojových území: Palmovka – bývalé Dolní nádraží, Ruzyně – Dlouhá míle a Nový Smíchov – bývalé nádraží Sever. Práce se zúčastnili studenti tří fakult architektury (vedle pražské fakulty také Technické univerzity v Liberci a Slovenské technické univerzity), Fakulty stavební ČVUT a Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity. Na workshopu participovali doc. J. Cigler, T. Ctibor, P. Hlaváček, J. Jehlík, J. Kasl, P. Koch, I. Koukol, prof. K. Maier, Ing. P. Merežko, Ing. M. Mičúch, Ing. J. Prášil, prof. M. Rajniš, V. Řezáč, P. Urbánek, A. Vos a P. Weishaupt. Stručné autorské zprávy studentských týmů doplnila redaktorka Barbora Seifertová záznamem z elektronické diskuse, kterou po skončení dílny vedli tři její účastníci: Tomáš Ctibor, Petr Hlaváček a Jan Jehlík. Publikace je v prodeji v Archicafé. X Petr Vorlík, Benjamin Fragner a Lukáš Beran jsou editory publikace Ještěd / evidence hodnot poválečné architektury, ČVUT, Praha 2010. Televizní vysílač a horský hotel Ještěd je jedinečným dílem v siluetě i detailu, prvořadou památkou a symbolem města a kraje. Zachování hodnot tvorby druhé poloviny 20. století však otevírá řadu otázek. Proto se na Ještědu sešli architekti, památkáři, historici i teoretici architektury, a výsledkem je kniha, do které přispěli Ondřej Beneš, Lukáš Beran, prof. Matúš Dulla, Benjamin Fragner, Ondřej Fischer, Jiří Křížek, prof. Miroslav Masák, Jana Pauly, Miloš Solař, doc. Oldřich Ševčík, Pavel Škranc, prof. Rostislav Švácha a Petr Vorlík. Slavnostní křest proběhne koncem ledna (podrobnosti přinese portál FA ČVUT). X Prof. Pavel Kalina podnikl na přelomu loňského října a listopadu dvoutýdenní studijní cestu do Říma, financovanou z grantových prostředků Grantové agentury ČR. Výsledky výzkumu by měly být součástí chystané publikace o pozdně gotické, renesanční a manýristické architektuře Prahy, kterou připravuje nakladatelství Libri na rok 2011.
výstavy X Proměny průmyslových památek v Německu / nová funkce ve starých průmyslových stavbách. Výstavu připravil Axel Föhl z německé Vereinigung der Landesdenkmalpfleger. Pořádá Fakulta architektury – Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze ve spolupráci s Galerií Národní technické knihovny. Foyer nové NTK. Od 12. do 31. ledna 2010. X Výstava diplomových prací zimního semestru akademického roku 2009 / 2010, atrium p o k r a č o v á n í n a s t r. 12 v Thákurově 7 od 10. do 18. února 2010, 12.00 h.
snímk y z publikace ještěd / evidence hodnot poválečné architek tur y (ke zprávě na s. 2)
Hovoříme s děkanem FA ČVUT prof. Zdeňkem Zavřelem před druhým děkanským obdobím Alfa: Ve světě vzdělávání existuje určitě řada představ o profesních kapacitách absolventa té které školy. Jak by se dal charakterizovat profil absolventa FA ČVUT? Z. Zavřel: Profil absolventa se musí podle mého názoru především přizpůsobovat praxi. Škola by si neměla konstruovat něco jako samostatný profil, který by nekorespondoval s praktickým externím světem. To samozřejmě neznamená, že bychom museli doslovně sledovat nějakou normu nebo představy profesní organizace… Tato škola vždy uplatňovala kombinaci poctivých technických znalostí a uměleckého přístupu k architektuře. Pokud jde o vývoj profilu absolventa fakulty, považuji za přirozené, že existuje určitý posun v čase. Dnes se trvale obohacuje o další aspekty: celkový rozhled ve světovém dění, hospodářskou stránku, stránku sociální, o důvěru ke klientovi… Domníváte se, že dochází k posunu v roli fakulty vůči vnějšímu světu? Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo. Vždyť se podívejme kolem sebe, kolik věcí spojených s prostorovým uspořádáním této země vidíme, že je špatně. Počínaje urbanismem, pojetím památkové péče, přes péči o veřejný prostor včetně dopravních infrastruktur a konče drobným měřítkem věcí, které nás bezprostředně obklopují... Kdo jiný než Fakulta architektury by měl tato témata sledovat a komentovat? Jako akademická instituce máme takřka morální povinnost se k tomu všemu vyjadřovat, byť nás o to často nikdo nežádá. Během předvolební kampaně jste hovořil o „zjednodušení“ bakalářského programu… Jak si máme tento proces představit? Za důležité považuji rozdělení studia na dvě fáze. Fakulta vychovává bakaláře, který se svým diplomem může začít studium jinde nebo může odejít do praxe. Množství nebo kvalita jeho znalostí mu neumožňují se hlásit do profesních organizací – tedy například do České komory architektů. Není ale vyloučeno, že o takové absolventy bude praxe pravě stát. Mám pocit, že ani my, ani komora nemáme něco jako definici profilu bakaláře. A pokud ano, tak spíše negativní…Už během prvního děkanského termínu jsme například změnili pořadí projektů tak, aby bakalář nezpracovával svou výstupní práci
zdeněk zavřel
na základě nezralých, prvních projektů. To funguje docela dobře. Stále zvažujeme eventuální redukci množství studovaných předmětů – ovšem je třeba dále pracovat na vyváženém složení bakalářského studia tak, aby zaručovalo řemeslnou kvalitu pro ty, kdo školu definitivně opustí. V budoucnu nebude pokračování v magisterském studiu takovým automatismem, jako tomu je doposud… Uvažujete i o změnách v dalších fázích studia? Samozřejmě. Magisterské studium bude v budoucnu mnohem individuálnější, zkoušíme zavedení profilu a modulu ve formě doporučených souborů volitelných předmětů. Hledáme podobně jako Rada evropskych škol vhodné formy pro tuto poměrně krátkou, ale velmi intenzivní část studia. Rozdílnost škol, které navštíví naši posluchači v rámci Erasmu, tomu také nepomáhá. Kdybychom zůstali ještě u profilu absolventa: jak vnímáte ten pražský model v porovnání s ostatními architektonickými školami? Školy mají své specifické tradice. Liberec je mnohem osobitější, díky své poloze a velikosti. Brno je naší fakultě podobné a zápasí s obdobnými problémy jako my v minulosti. Srovnání s VŠUP a AVU vždycky pokulhávají, protože se jedná o velmi malé, elitní školy. My se snažíme o osobní vztah ke každému studentovi, především v ateliérech. Najdete zde také velice kvalitní výběr pedagogů. Řekl bych, že jde o českou špičku. Velice slušně máme obsazen právě program památkový a teoretický, a nově i urbanistický. Speciálně za urbanismem sedmdesátých a osmdesátých let 20. století jsme narýsovali tlustou čáru, konkrétně za tradičním způsobem vnímání urbanismu: s vědomím toho, že současný urbanismus musí korespondovat s pohybem, který lze sledovat mimo školu… Dnešní pedagogové mají tedy naprosto odlišný přístup, alespoň ve srovnání s učiteli předchozí generace. Pokud vím, nikde jinde, resp. v Brně k takovému postupu zatím nedošlo. V Liberci, tuším, specifickou urbanistickou polohu vůbec nemají. Hledání dalších kapacit ovšem pokračuje. Cestou workshopů například hledáme vazbu urbanismu na financování a právní systematiku. Budeme pokračovat také v prověřování možností krajinářské tvorby, která, ve své pravé podobě, tak jak ji známe v západním světě, vůbec v Česku neexistuje. Kromě určité výuky na agrárních školách v Lednici nebo v Suchdole.
3
h r a d b e č o v, v e d l e p ů d o r y s 1. p o d l a ž í z a m ě ř e n í h r a d u a p l u h o v s k ý c h d o m ů , p o h l e d n a h r a d b e č o v o d s e v e r u . (a n t o n í n p u c h e r n a , 18 0 8 ) , v e d l e o b á l k a p u b l i k a c e c i t y d e v e l o p e m e n t – k e z p r á v ě n a s t r á n c e 2
Od vašeho nástupu do funkce sledujeme proces určitého rozšířování nabídky – něco jako mocnější rozkročení fakulty. V letošním školním roce se rozbíhá například první ročník programu Průmyslový design, připomenout můžeme posílení složky urbanismu z předchozí doby, do budoucna se uvažuje o programu developmentu a o krajinné tvorbě… Určitě tu existuje vývoj, což ovšem neznamená, že to souvisí jen s mým děkanským obdobím. Od začátku mého působení na fakultě zastávám názor, že rozšíření profilu školy prospěje jak škole, tak ČVUT. Fakultě – v širší nabídce pro absolventy, kteří během studia objeví jiný zájem než jen architektonicky návrh. Také v širším pohledu na spřízněné disciplíny, které s naší prací velmi úzce souvisejí a architekturu obohacují. Vždyť například výuka krajinářské architektury, jak ji v posledních letech vidíme v západní Evropě – tedy včetně městské krajiny, prakticky v Česku neexistuje. Pro ČVUT to pak znamená podchycení většího počtu studentů a propojení řady existujících specializací – například urbanismu nebo dopravních staveb apod. Znamená to tedy tendenci rozšiřování kapacity? Mám na mysli vaši předvolební poznámku o prověření šíře spektra programů a optimalizaci velikosti školy. A koneckonců i nebezpečí ztráty soustředění na podstatu? Jedná se o dvě věci, které spolu úzce souvisejí. Nemyslím si, že bychom jen kvůli příjmům fakulty měli mechanicky zvětšovat počty studentů. Nedávný skok ze 150 na 300 v prvním ročníku možná představuje jistou hranici – a teď bychom si měli srovnat hodinky, aby zvyšování počtu nevedlo ke snižování kvality. Na druhé straně zvětšování kapacity školy formou rozšiřování nabídky je cesta lákavá, i když složitější. V průmyslovém designu jsme museli například začít s počtem padesáti studentů, protože jde o určité objemy předmětů apod. Nejsme v pozici dejme tomu Umprumky, která si může otevřít obor pro dvanáct zájemců… A podobně tomu bude muset být i u dalších uvažovaných disciplín. Shrnuto: obě cesty je třeba rozumně kombinovat tak, aby to vedlo ke zlepšení podstaty, tedy kvality jádra našeho byznysu – studia architektury. Dalším cílem je zefektivnění práce a omlazení akademickeho sboru. Vždyť nad padesát let věku u nás působí více než polovina zaměstnanců.
4
Nepracují ale architekti až do hrobu? Podobně jako často třeba dirigenti? Něco jiného je ale výuka. Starší generace má vytvořit prostor pro mladé. Mladší generace by měla do školy nastoupit dříve než po uzavření vlastní praxe… Starší přednášejí klasiku určitě dobře, ale
mám na mysli také přehled o současném dění v oboru. Mimochodem, na toto téma se dá dívat ještě jinak. Na západě bývá běžné, že se absolvent dál vzdělává v doktorandském studiu a teprve potom nastoupí do praxe. Připomenu například Reina Geurtsena, který u nás přednášel jako hostující profesor. Dlouhou dobu působil jako docent na TU Delft, téma urbanismu si v hlavě pořádně srovnal – a až pak odešel do praxe, kde zazářil znalostmi i jasným názorem. Začal dělat urbanistické plány, které byly, jak se říká, o něčem. Podobně Bernard Tschumi nebo nakonec i Rem Koolhaas… Tohle my v Čechách neznáme. Když zůstane absolvent ve škole, pak tu zůstane nadosmrti. A co zahraničí? Neohrožuje ekonomická krize výdej energie na tyto vztahy? Myslím, že nikoli. Například Erasmus běží zatím nerušeně dál. Měl jsem na mysli chystaný partnerský vztah vůči čtyřem školám, tedy v Barceloně, Boloni, Benátkách a Delftu, jak o tomto tématu mluvil loni v Alfě č. 7 prof. Maier. Právě jedu do Delftu, abychom v této myšlence pokračovali. Určité váhání má, pokud vím, na svědomí spíš samotný program čtyř škol… Budeme hledat i jiné cesty ke strukturální spolupráci se zahraničními školami. V diskusi nad ročenkami ale i během workshopu Zanů se mluvilo o přílišné košatosti názorů uvnitř naší školy… Mně osobně nevadí šíře spektra. Ale co výuce škodí, je nejasný názor na její obsah a kvalitu. Na to, co má být obsaženo v základním penzu předmětů a projektů… A to je můj dialog se všemi vedoucími ústavů a ateliérů. Snažím se, aby byl zaručen základní obsah a základní kvalita. Ale jak se dá ověřit plnění tohoto penza? Různě: návštěvami ateliérových semestrálních prezentací. A debatami, které vedeme. Nedávno jsme například začali debatu o bytovém návrhu (viz s. 12 v čísle – pozn. red.). Právě tam jsme diskutovali o obsahu projektu pro druhý ročník. A bylo vidět, že se debatéři dosti rozcházejí. Nechci určitě sjednocovat názor na architekturu – čtyřicet lidí má čtyřicet názorů. To je naše síla. Ale chci, aby byl zaručen základní obsah, aby tam, kde se učí bytová stavba, se neučily byty na Marsu. Aby se učila bytovka, kterou ten bakalář může potom k něčemu použít…
na s. 5, 8 snímk y z nedávné v ýstav y „ zanů“
K tomu se asi váže i váš program podporovat rozšiřování produkce publikací, výstav apod. Platí to, i když sledujeme ekonomickou stagnaci? Takže za méně peněz více muziky, že… Budeme se snažit pokračovat i se stávajícími financemi. K tomu dodám, že ne vždy jde jen o zdroje, někdy jde také o myšlenku a invenci a spolupráci… Nemyslím si, že bychom měli tuto činnost jakkoli omezovat. To je naše skutečná komunikace.
Nad ročenkou FA ČVUT 2008 – 2009 (II)
Při poslední návštěvě rektora ČVUT v našem senátu se mluvilo mj. o složitém vztahu mezi naší fakultou a Fakultou stavební. Máte nějakou představu o řešení tohoto letitého problému? Jak mí kolegové vědí, nazývám spory o paralelní programy na dvou fakultách důsledkem žabomyší války mezi architekty a stavaři. Domnívám se, že jde o naprosto umělé rozdělování jednoho oboru, přičemž dělicí čára mezi architektem a stavebním inženýrem je velmi těžko definovatelná – tak jak ji namaloval Le Corbusier na své známé skice. Obě profese se navzájem potřebují a výchova v obou oborech by měla probíhat ve vzájemné úctě a nikoliv řevnivosti. Rád bych na druhé straně našel partnera k rozhovoru. Dosavadní děkan to nebyl. Doufám, že jeho následovnice bude v tomto směru otevřenější.
Lukáš Kohl, developerská společnost Montus
V programu jsme také četli o podpoře studentských aktivit, včetně Spolku… Podporu vedení školy SPA má, i dílem finanční. Ale spolek zakopává o vlastní nohy: studenti jsou totiž u nás velice pasivní – když je srovnám třeba s TU Delft nebo jinými školami, vychází to srovnání, řekl bych, až trapně… Mohl byste na závěr shrnout podstatu vašeho programu pro druhé děkanské období? Odpovím telegraficky podobně jako v mé volební kampani. Dovnitř školy: výrazné zlepšení kvality toho, co již máme – rozšíření tam, kde jsme přesvědčeni o smyslu změny. Omlazení školy – otevřená debata – prostor pro tvořivost a dobré nápady. Cílem je škola, do které budeme všichni chodit rádi a na kterou můžeme být hrdi. Navenek: zlepšení PR fakulty v nové budově – posílení role školy ve veřejné debatě novými iniciativami – kvalitním výzkumem a interdisciplinárním zaměřením. Fakulta by měla patřit mezi lepší evropské školy a dokázat promluvit do ožehavých témat v Čechách. Děkuji za rozhovor. JH
lukáš kohl
1/ Co vás na ročence zaujalo především? Mohl/a byste ji srovnat s ročenkou loňskou? 2/ Který prezentovaný projekt vás oslovil? Mohl/a byste svůj názor zdůvodnit? 3/ Zaujal vás přístup či metodika (event. zadání) některého z ateliérů? Proč?
V úvodu k ročence, povinné a veřejné přehlídce, která má na božím světle předvést, jak na tom kdo je, se dočteme, že má pravidelným srovnáváním úrovně ateliérů napomoci zvyšování kvality výuky. Bohužel, s kvalitou je to jako s uměním. Všichni si myslíme, že víme, co to je a jak ho (jí) poznat, ale nikdo ho (jí) neumíme definovat (Croce). A tak, aby byl tenhle text užitečný, pokusil jsem se v něm uspořádat všeobecně známé samozřejmosti, týkající se kvality ateliéru. Otisk. Školní práce je otisk nadání žáka, množství vložené práce a toho, co se naučil. Nadání si sebou musí žák přinést a na množství práce mají zásluhu jak ateliér, tak žák. Projekt vybraný do ročenky tedy nutně nemusí odrážet kvalitu ateliéru, ve kterém vznikl. A pak, studenti si vybírají ateliéry tak trochu jako na trhu. Na tomto trhu hraje mezi studentstvem reputace ateliérů dokonce větší roli než vkus (ale má ji třeba i nenáročnost a vlídnost ateliéru). Nicméně, snad stále existuje tendence dobrých studentů zamířit do dobrých ateliérů, totiž do těch, které jim něco dají. Je ale potřeba nezapomínat, že k trhu (snad ne zcela iracionálnímu) patří příležitostný chaos a překvapení. Nadprůměrně náročnému ateliéru se studenti mohou vyhnout, namísto toho, aby v něm vznikly kvalitnější práce. Ateliér také může vyjít z módy. Teprve opakovaný výskyt a dostatečné množství dobrých nebo špatných projektů v ateliéru můžeme považovat za jakous takous bernou minci. Kvalita. Když pátráme po kvalitě v praxi, ptáme se, co projekt do situace přináší, jak definuje a řeší problém. Když pátráme po kvalitních ateliérech v ročence, pátráme (překvapivě) po něčem, co nás u projektu z praxe většinou nezajímá: totiž, jestli se autor/student na projektu něco smysluplného naučil. Co to bylo a jak moc toho bylo. Standardy praxe nebo kritiky jsou u školních prací na svém místě teprve pokračování na s. 8 u těch z nejvyšších ročníků a diplomů. Jenže, co se má student
5
Grant Menzies - Praha Hl. n.: Vrchlického sady
Bobby Lee - Praha Hl. n.: Vrchlického sady
Jana Hysková / Petra Bíšková / Pavla Briksová / Benedetta de Marchi: Botič - Vain & Connection
Milan Valeš / Marek šilar / Veronika Jugová - Jižní město: Central Park (selected alternatives)
Ateliér k publikování vylosoval Ivan Plicka
HOW TO OXYGENATE WATER
Henry W. A. Hanson Petr Klápště landscape in the city & city ecosystems and microclimate teamwork & sustainability & design methodology: inventory> analyses> goals> strategic alternatives> design
na s. 5, 8 snímk y z nedávné v ýstav y „ zanů“ pokračování ze s.5
vlastně naučit? Jen zběžně: vytvořit dostatečný rozsah smysluplné práce za stanovený čas, projekt poskládat a přesvědčivě ho prezentovat. K tomu potřebuje schopnost analyzovat zadání, projekční dovednosti a znalosti konstrukcí, technologií, typologií a pracovní disciplínu. Na škodu není knowhow skryté ve starších, dobrých projektech a schopnost koherentně myslet a alespoň částečně si kriticky poradit s populárními názory. Smysluplný, přesvědčivý a věrohodný koncept – tedy formulaci: co řeším, proč to řeším, jak to řeším a co tím přináším je nutný k uplatnění v proměnlivém světě. Každá doba objeví svoje starosti: ta dnešní třeba rychlost konzumace volné krajiny nebo stárnutí populace – a se starými recepty nevystačí. A i kdybychom nakrásně přistoupili na tezi, že úkolem architektury není řešit nějaké starosti doby, ale prostě být užitečná, pevná a krásná, bez toho, aby ji poháněl smysluplný koncept, bude strnulostí postižená jak její užitečnost tak krása. Snad už je zřejmé, oč jde: toho, v čem se má budoucí kolega vzdělat, je mnoho (seznam by mohl pokračovat). A je to značně různorodé. Na žádné škole se to vše adept nenaučí na jednom zadání. A patrně také ne od jednoho učitele. I jednotliví tvůrci produkují různě zaměřenou architekturu, která je vždy jen výběrem z toho, čím architektura může být.
8
Dojem. Pokud se škola záměrně úzce neprofiluje, mají zde rozdílně zaměřené přístupy své místo. Při listování ročenkou není pochyb o rozdílnosti uvažování v jednotlivých ateliérech. Otázka je, zda se ve všech různě zaměřených „dílnách“ studenti něco smysluplného naučí. Soudit podle ročenky je bohužel troufalost. U mnoha projektů – prezentovaných pouze jedním obrázkem – získáme ze stránek maximálně „dojem“, co je za ním musíme hádat. Nepoznáme také, jestli se autor práce něco naučil v tom kterém ateliéru, nebo zde předvádí něco, co už uměl odjinud. Jenže, objeví-li se určitá zdatnost u více studentů v jednom ateliéru, je mnohem pravděpodobnější, že tu zdatnost v atelieru někdo učil (než, že si ji všichni přinesli odjinud). A tak se dá z letošní ročenky přece jen leccos hádat. Tak třeba: ... že u Floriána jsou studenti vedeni k (v českém prostředí vzácnému) rozvíjení konstrukce a konstruování; že tak jako v dalších ateliérech, jež mají konceptuální oporu, jsou si práce krásně vzájemně nepodobné a studenti se učí uspořádaně pohybovat v neprobádaném teritoriu. ... že u prof. Girsy více studentů hledalo podobu intervence v historickém prostředí která má jako východisko materiálovou kvalitu a citlivost vlastní historickým stavbám, dnešnímu stavitelství naopak cizí (v rámci ročenky velmi osvěžující).
... že u Hájka a Šépky se patrně souvisle pracuje v průběhu celého semestru a ujasňuje se koncept (minimálně konstrukční a kompoziční), protože, jak jinak si vysvětlit, že tolik studentů dotáhlo semestrální práci do přesvědčivé a pevně působící závěrečné prezentace? ... že u doc. Kouckého jsou studenti nuceni pustit se do nového teritoria a vlastní přístup formulovat a prezentovat dokonce profesionálně ve formě knihy. A že ať jde o zkoumání města nebo ať jde o bytové domy, produkuje se slušný objem práce. (Otázkou je, zda hodnota polemického textu na způsob manifestu nespočívá v jeho obsahu, a zda by tedy nebylo vhodné počkat s případným potleskem až po prostudování knihy.) ... že čtyři vizualizace u Langa, jsou všechny tak ostré, působivé a zároveň rozdílné, že si je jen stěží možné představit, že by za nimi nebyla nějaká podoba soustředěné sebedefinice. Pokud hádáme správně, práce by vzácně potvrzovaly, že se podařilo naplnit učební záměr, který vedoucí ateliéru v ročence popisuje (bohužel, dost daleko od prezentace ateliéru). ... že u prof. Zavřela je student konfrontován s typologicky poměrně složitými zadáními a že je donucen se s nimi poprat s prostorovou úsporností, jaká ho čeká v praxi a brání mu v rozevláté efektnosti. ... a že za pozornost by stála spousta dalších přístupů – Bočana, Hona, Hulce, Lábuse a dalších (jde o abecední pořadí). A na druhou stranu, mnohde namísto popisu co má student zvládnout, najdeme maximálně typologický a místní popis zadání s dovětkem, že to umožní naučit se hodně zajímavého… Pokud existují mezi ateliéry rozdíly v kvalitě, nemyslím, že tkví v rozdílech zaměření. Student se může učit jak při soustředění na koncept, tak při soustředění na koordinaci komplexního projektu. Smysluplných zaměření je řada a rozhlédneme-li se po dnešní scéně, uvidíme patrně ještě větší různorodost, než odráží ateliéry FA. Troufám si tvrdit, že dokonce i koncentrace na tvar nebo obraz může občas představovat autentické učení. Rozdíl v kvalitě netkví ani v tom, jestli žák napodobuje nebo nenapodobuje učitele, protože výuka probíhá téměř vždy odpozorováním. V lepším případě ale učitel pomáhá pochopit úkol a student pak hledá vlastní řešení, a přitom od něj „odkoukává“ dovednosti, znalosti a rozhled a pozoruje, jak kantor přemýšlí. V horším případě „odkoukává“ názory, senzitivitu a kánonická řešení. Fakt je, že pokud se student v pedagogovi zhlédne, je učení mnohem efektivnější. Bez odstupu učitele ale druhý případ zavání produkcí vlastních epigonů s omezeným rozhledem. Přítomnost rozmanitě zaměřených ateliérů představuje výhodu FA. Ovšem každý z přístupů má smysl pouze, pokud je pedagog schopen pomáhat konzistentně rozvíjet určité dovednosti, a pokud žáka vede k vlastním a smysluplným krokům.
s n í m k y z v ý s t a v y p r o m ě n y p r ů m y s l o v ý c h p a m á t e k v n ě m e c k u v n á r o d n í t e c h n i c k é k n i h o v n a ( k e z p r á v ě n a s t r. 2 )
Šumař. Opakem výše řečeného je šumařina. Šumař je hudebník, který toho umí hodně zahrát, ale vždycky je to tak trochu rozmazané. A i když hraje šumař sebevíc, jeho hra se nelepší. Proč? Protože hudbu jenom napodobuje. Nevěnuje pozornost vnitřní struktuře hudby, nestará se o problémy v technice nebo uspořádání, nehledá a neodstraňuje překážky, čímž by se výsledek lepšil. On prostě hraje, zkouší to pořád dokola, ale naučí se málo. Přesně to hrozí studentovi, pokud jen dělá další a další projekty, ale neučí se identifikovat problém a poprat se s řešením. Projektům hrozí, že nebudou víc než vratké gesto, které nejde ani dotáhnout ani rozvinout. Absolvent. Kvůli rozmanitosti ateliérů by ale fakulta neměla rezignovat na požadavek, aby se absolvent standardně naučil dát dohromady komplexní projekt. Je to velká deviza architekta, která platí i daleko za hranicí oboru. K tomu je nejspíš nutná povinná minimální studijní kostra zadání s rostoucí složitostí. Rezignovat by škola neměla ani na hlídání minimálního přijatelného standardu. V sázce je její renomé. Pár připomínek. Vysoká škola má ale vedle výuky ještě další úkol. Být prostorem pro vznik nových myšlenek, pro které je komerční praxe převážně příliš uspěchaná, napínavá a vyčerpávající. Ústavy teorie sice nevedou ateliéry, přesto se tu ale produkuje práce, která na akademickou půdu patří – totiž dizertace a výzkum. Minimálně dizertace je třeba rovněž vystavit na denní světlo, nejlépe zveřejněním abstraktů. Vypovídá to podstatně o úrovni školy. Využitelnosti ročenky by možná prospělo: uvádět u jména studenta vždy jeho ročník; uvádět počet studentů v ateliéru a počet těch, kteří dokončili semestr; uvést speciální pověření jednotlivých proděkanů, pokud je mají. U každého ateliéru definovat, co se zde student měl naučit a pokud možno to zařadit poblíž prezentovaných prací. Pak je možné studentské práce měřit metrem, podle kterého rostly. Nezvětšovat rozsah – to podstatné bude stejně vidět i ve velmi stručné ročence.
LAB (z Alfy) očima doktorandů Zajaujala vás některá z myšlenek v poslední Alfě? Které odborné téma považujete v Česku v současnosti za aktuální? Jakým tématem se zabýváte v doktorandském studiu?
dalibor hlaváček
Dalibor Hlaváček Zaujala mě věta prof. Karla Maiera: Myslím si, že nejen možnost, ale i schopnost klást otázky je základní pilíř demokracie. Absenci otázek totiž vnímám na naší fakultě velmi silně – při ateliérových prezentacích, přednáškách, workshopech... Ptám se sám sebe, zda je to nezájmem studentů, jejich sebe(ne)důvěrou nebo tím, že škola dostatečně nestimuluje jejich přirozenou zvídavost a touhu učit se. Jsem přesvědčen, že schopnost klást otázky je nedílnou součástí komplexní profese architekta a že platí ono sokratovské „klíčem k poznání není odpověď, ale správně položená otázka“. Naposledy jsem se s tím setkal při předvolební přednášce kandidáta na děkana. Nejen že byla posluchárna poloprázdná, ale po obsahově intenzivní prezentaci prof. Zavřela následovaly pouhé dva dotazy z řad studentů, z pedagogů se neptal nikdo. Říkám si, jestli to není trochu málo na tak stěžejní téma, jako je budoucí směřování naší fakuly. Za aktuální téma považuji vnímání role trvale udržitelného rozvoje v architektuře laickou, ale i odbornou veřejností. Odvážím se tvrdit, že se v Čechách nahlíží na problematiku ekologické architektury ve velké míře pouze optikou nízkých provozních nákladů. Takzvaná „zelená“ architektura je tak často redukována na otázku stavební fyziky – masivní tepelné izolace, úsporné zasklení, nucené větrání s rekuperací, fotovoltaické panely... Měli bychom se naučit chápat trvale udržitelný rozvoj v celé jeho šíři, tj. z environmentálního, sociálního i ekonomického pohledu. Principy „udržitelnosti“ by se měly stát integrální součástí celostního přístupu k architektuře tak, aby nešlo o principy nadřazené, ale aby bylo dosaženo rovnováhy mezi všemi složkami stavby – firmitas, utilitas a venustas. Přál bych si, aby se ekologická architektura stala více doménou architektů než stavebních inženýrů a aby byly principy trvale udržitelného rozvoje nedílnou součástí výuky mladých architektů. Zabývám se přírodními materiály v architektuře. Jsem přesvědčen, že jako architekt musím použití stavebního materiálu vnímat komplexně – nejen z pohledu jeho technických a estetických vlastností, ale například i z hlediska jeho vlivu na kvalitu vnitřního prostředí. Klíčovou úlohu architekta spatřuji ve snaze o symbiózu těchto často protichůdných pohledů. D o k t o r a n d v o b o r u a r c h i t e k t u r a a p o z e m n í s t a v i t e l s t v í j e a b s o l v e n t e m FA Č V UT ( 2 0 0 3 ) , š k o l i t e l d o c . E d u a r d S c h l e g e r.
9
Česká architektura dnes na FA ČVUT S Romanem Plátem, studentem 5. ročníku FA ČVUT a DAMU, pořadatelem cyklu přednášek Alfa: Jak vás napadlo organizovat přednáškovou řadu v prostředí plném učitelů? R. Plát: Asi před rokem a půl už jsem se cítil trochu unavený z digitálních architektů a z přednášek, kde promlouvali často cizinci a dívali jsme se mnohdy na trochu šílené domy, přesněji na domy s tendencí se často předvádět. A říkal jsem si proč? V té době mi chyběl na fakultě někdo od nás, z ryze českých architektů ať ze školy nebo mimo ni…
10
Než se vrátíme k tématu: kterými ateliéry jste na fakultě prošel? Začínal jsem v Zanu u Jeníčka, následně jsem byl v ateliéru profesora Fanty. To bylo fantastické, u něj klasická první vilka s odkazem na historii na Babě. Fanta dokázal dát člověku, co bylo potřeba, především správné hmotové řešení, půdorysy, jasnou skladbu funkcí na orientaci atd… Především šlo o vnitřní vazby, ne o design! Nechtěl velké, egoistické projekty, jen udělat dobrou práci… nic víc. Pak jsem přešel k Mojžíšovi, to bylo také velice příjemné, tehdy jsme upekli na jednom soustředění na Máchově jezeře nápad na výstavu Futura Pragensis v Národní galerii, mimo jiné se učili plachtit a přitom diskutovali o architektuře, zkrátka to správné tvůrčí podnebí. Takové týmové prostředí jsem už bohužel na fakultě nezažil… Nakoukl jsem také pod pokličku profesorky Aleny Šrámkové a jejího osobitého puristického ducha: když projektujete, děláte jen barák, nic víc! Nemyslela tím samozřejmě nic proti kultuře architektury nebo variabilitě prostoru. Právě tvorba prostoru je to určující. Jak zdůrazňuje profesor Bočan – a nakonec i mezi řádky ona sama. Ale je to právě v tom odmítání zabalení baráku do krásných fasád nebo šílených tvarů, schovávání toho, že za nimi nic opravdového není… Pak jsem strávil jeden rok v Molabu, tenkrát ještě v ateliéru Paty pod vedením Kopřivy, kde jsem řešil Letnou. Tam se oproti původnímu zadání vyklubal národní olympijský stadi-
on, ne že bych byl pro olympiádu v Praze, spíš naopak, ale šlo nám víc o demonstraci proti chybným a zavádějícím názorům Prahy a magistrátu na národní stadion. Mým nápadem vznikl stadion multifunkční, národní fotbalový, národní atletický a v neposlední řadě hlavní olympijský. Se správnou orientací k světovým stranám – ne co je tam teď, včetně dořešení, zvětšení a zklidnění parku. A hlavně kontakt s pražským centrem… Pak Erasmus, Výmar – děkanský ateliér Rudolfa a čas strávený v duchu hodnot Bauhausu… A v současnosti u profesora Bočana. Každý osobitý přístup člověka obohatí a dokáže zas nakopnout dál. To je obrovská výhoda naší školy – kdoví, jestli není jediná, například proti Umprumce, kde má student celou dobu jednoho pedagoga. Čili jste stál také před otázkou, kdo ano a kdo ne. Jak se dělá přednáškový koncept? Dělá se to různě, třeba také tak, kdo je takzvaně po ruce. Ale taky kdo mě zajímá. Natvrdo řeknu, že část představuje mou osobní volbu, ale současně také i o kom jsem předpokládal, že zaujme. Prostě ti, kdo mě oslovují a chtěl jsem o nich vědět víc. Jako motto přednášek jsem zvolil: inspirace, intuice a realizace. Zaujala mě jedna přednáška Kaplického, kde na začátku pouštěl fotky ze života, co všechno ho ovlivnilo, potom pár fotek z mikroskopu – z bioniky, a pak i realizace. A člověk najednou pochopí, co asi chce říci. Tak jsem vždy požádal přednášejícího, aby zkusil podobnou strukturu. Neobáváte se náhodnosti výběru? Náhoda to trochu je… A také jde o výběr z oblastí, kterým se osobně věnuji. …chci tím říct, jestli by krom prezentace neměla řada nabídnout srovnání. Srovnání vyplývá z cyklu samo. Díky tomu, že se témata střídají. A díky opakování – v jiné podobě – se dá také srovnávat. Ne vždy, ale například Suske versus Rajniš. Nevyjeví se bez předem stanovené pevné struktury třeba absence důležitého autora – který by do spektra vlastně patřil? Snad každý najde něco – i v jiných oborech, třeba skrytějšího, právě díky střídání.
roman plát
Takže jak vypadala řada v zimním semestru? A koho mají studenti očekávat dál? Patrik Kotas, Miloš Kopřiva, Petr Suske, Alberto di Stefano – jako host, Martin Rajniš – rovněž jako host, Ladislav Lábus a Jan Bočan – ten byl bohužel nemocen. Pokud vše dobře dopadne, měli bychom se těšit například na Josefa Pleskota, Kamila Mrvu, Jana Bočana, a když to vyjde, rád bych tu viděl třeba Davida Vávru – jako hosta, zpátky bych rád pozval Ivana Kroupu, domlouval jsem se s urbanistou Janem Sedlákem, Romanem Kouckým, Alenou Šrámkovou atd… Jaký byl dosavadní zájem o přednášky? Myslím, že si svůj okruh posluchačů cyklus již našel. Zájem samozřejmě závisí na atraktivitě přednášejícího. Chodí tak od třiceti do osmdesáti lidí, ale nikdy jsem to nepočítal. Proč jste zvolil pro cyklus anglický titul, když se přednáší česky? Dělám hodně v grafice a v době, kdy jsem přednášky vymýšlel, letěly úderné anglické názvy… A je to taky trochu sranda – designérský šprým. Ale uvádím oba názvy. Nemáte pocit, že angličtiny je v současnosti u nás v Česku nějak víc? Něco na tom je. Ale zvlášť když jezdí člověk často ven, se občas naučí fráze, které vystihují určitou atmosféru. A někdy je zapeklité ji potom vyjádřit česky… Navíc se v odborném světě objevuje spousta nových pojmů, které nemají tak přesný český ekvivalent. Po přednášce moderujete diskuse – ale publikum se ani moc neptá. Vybavuji si profesora Františka Sedláčka, který po návratu z Německa působil v ateliéru Václava Aulického. Zdůrazňoval, že bez následné debaty nemůže přednáška německého pedagoga obstát… Je to pravda, moc velká diskuse se neodehrává. Pár věcných, konkrétních dotazů, pět, deset minut, znáte to. Čemu neživé ohlasy přičítáte? Lidi se dneska bojí – taky mají strach se zeptat před ostatními. Proto jsem chtěl cyklus umístit do Archicafé, které nabízí pro diskusi vlídnější prostředí.
zuzana krmelová
Závěrem: jak vůbec všechno stíháte? Končíte fakultu, studujete na DAMU, asi chodíte i do práce… Dělám hlavního grafika pro horská kola, Marinbikes, jestli znáte tu značku, taky ještě hlavního grafika pro výhradní české zastoupení cestovek Dertour, ADAC, Maiersreisen. Do toho občas corporate design pro některé firmičky, nějakou drobnou architekturu, natáčení pro FAMU atd… Slušná porce. A to jste ještě inicioval řetěz přednášek, které také uvádíte. Mimochodem jak se díváte na Spolek posluchačů, který také působí osvětově. Přednášky jsou ale taky mým rozloučením s fakultou, protože dělám už diplom a v tomto semestru budu cyklus hlídat už jen zdálky. Proto bych rád poděkoval Zuzce Krmelové, která mi s akcí pomáhá – a možná ji cyklus chytí a potáhne ho dál, třeba ve spojení se Spolkem. Mají to těžké. Vítek Podráský se docela snaží… Mimochodem tři roky nazpátek jsem dělal P. R. manažera Studentské unie a už tenkrát jsem viděl narůstající krizi studentských spolků. Dnes se studenti moc nechtějí do ničeho uvrtávat, mají školy, práce a svých koníčků a zábav až nad hlavu. A moc svého času nechtějí ostatním obětovat – a hlavně obětovat i sobě. Ale na všech těch akcích se člověk hodně naučí a dozví, protože když takovou organizaci šéfujete, musíte ji hnát hlavně svou energií a silou a bušit do toho a snažit se… Rozhodně jim fandím. A doufám, že to bude lepší, protože běžný pohled běžného studenta je, že taktak stíhají Olověného Dušana… Ale s tím souvisí i malý zájem ostatních studentů. V čem tkví tento nezájem? Asi celkově ve společnosti. A třeba i v náladě ve škole, je nás tu trochu moc… Tři sta studentů v ročníku – tedy na Fakultě architektury, která vždycky byla elitní školou… Děkuji za rozhovor. jh
11
snímk y z nedávné oslav jubilea prof. věkoslava pardyla p o k r a č o v á n í z e s t r. 2
X Expozice Rudá Vídeň, tematizující historii a současnost městem dotovaného sociálního bydlení ve Vídni, bude počátkem března zpřístupněna v atriu fakultní budovy v Thákurově (k tématu viz Notes). X Výsledky soutěže O nejlepší urbanistický projekt. Atrium FA ČVUT, Thákurova. 1. – 5. března 2010, vernisáž 1. března, 15.00 h.
Notes
12
X Proděkanem pro pedagogickou činnost FA ČVUT jmenoval děkan FA ČVUT prof. Zdeněk Zavřel s platností od 1. února t. r. doc. Ing. Vladimíra Daňkovského (po doc. Ing. Antonínu Pokorném), proděkanem pro vědu a výzkum prof. Matúše Dullu (po prof. Karlu Maierovi), proděkanem pro zahraničí prof. Karla Maiera (po doc. Ing. Michaele Brožové), proděkanem pro rozvoj Petra Hlaváčka (po doc. Ireně Šestákové), proděkanem pro výstavbu Václava Aulického (po uzávěrce). X Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze se od 1. ledna 2010 stalo pracovištěm Fakulty architektury ČVUT (v rámci Ústavu teorie a dějin architektury). X Šedesát let působení svého člena prof. Věkoslava Pardyla na ČVUT (*1923) oslavil počátkem loňského prosince Ústav interiéru a výstavnictví. Slavnostního setkání se kromě kolegů oslavence zúčastnil mj. i prorektor ČVUT prof. Miloslav Pavlík. Jubilant je nositelem tradice české nauky divadelní architektury, kterou dodnes v češtině, němčině, angličtině i francouzštině vyučuje. X (MK) Koncem loňského listopadu se uskutečnila na fakultě z podnětu děkana diskuse věnovaná výuce bytových staveb. Zástupci ústavů, ve kterých tato výuka probíhá (ATBS), zde prezentovali své pracovní metody. Příspěvky přednesli prof. V. Girsa (Ústav památkové péče), prof. A. Navrátil a doc. I. Šestáková (Ústav nauky o budovách), M. Kohout (Ústav urbanismu), V. Aulický (Ústav stavitelství I), doc. M. Hon (Ústav navrhování I), H. Seho z ateliéru prof. Z. Zavřela (Ústav navrhování II), prof. L. Lábus, doc. P. Suske (oba Ústav navrhování III) a E. Lisecová ze samostatného ateliéru doc. R. Kouckého. Hlavními tématy byly kromě otázek metodických (typ a rozsah zadání: typ/atyp, rodinný/bytový dům, pracovní postupy a jejich rozložení do jednotlivých kroků) i cíle výuky (standard absolventa ateliéru, vazba informace-znalost-dovednost a etické a výchovné aspekty výuky) a jejich návaznost na předchozí a následné studium (obsah a motivace v rámci výuky předmětů Navrhování I a II i ZAN I a ZAN II, vazba bakalář-magistr). S příspěvkem vystoupil
i host setkání prof. J. Šafer, který připomněl problematiku navrhování bytových staveb jako tvorbu prostředí a jeho udržitelnost v dnešní společnosti zrychlení. X Spolek posluchačů architektury žije v současnosti především přípravou již 17. Olověného Dušana. Pozvání SPA do poroty letošního ročníku tradiční soutěže přijali fotografka Ester Havlová, Pavel Joba, Vít Máslo, Osamu Okamura a Jiří Opočenský. Připravují se také nové webové stránky a zpracovává se pro potřeby publikace záznam besedy 20 let svobodné FA (viz též Alfa 10/08 – pozn. red.). Podle zprávy náčelníka Víta Podráského probíhají také práce spojené s organizačními záležitostmi a financemi.
[email protected], www.spa-fa.cz, www.olovenydusan.cz, facebook
workshopy, Konference X Památky 2010 (3. ročník cyklu Ústavu památkové péče FA ČVUT). Michael Rykl, Bydlení ve tvrzích středověku a raného novověku – 23. února Karel Ksandr, Josef Zítek – evropský architekt, pedagog a památkář – 2. března Miroslav Cikán, Obnova Husova sboru Pavla Janáka – 9. března Pavel Slavko, Slavnosti, zábavy a barokní iluminace v dvorském prostředí – 16. března Michael Rykl, Stopy užívání jako významný výpovědní pramen – 23. března Vít Mlázovský, Obnova věží Malostranské radnice v Praze – 30. března Petr Malinský, Památková obnova Ústavu šlechtičen na Pražském hradě – 13. dubna Petr Hájek, Konceptuální přístup k obnově památek – 20. dubna. Vždy v C 223 FA ČVUT v úterý v 17.30 h. podněty ke zprávám pocházejí z informací vedení FA ČVUT, ústavů a ateliérů, z České komory architektů a od spolupracovníků redakce
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 4 / Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner; str. 6–7: Petr Klápště / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna, spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. A 318, Thákurova 7, 160 00 Praha 6, tel.: 602 222 478 /
[email protected].
