1. Úvod do problematiky

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)

1. Úvod do problematiky Limity poznání pohřebních rituálů pouze na základě archeologických pramenů (zpráva Ahmeda Ibn Fadlána z jeho cesty do Povolží v letech 921-922) V roce 921 byl z Bagdádu, ze dvora kalifa Al-Muqtadira, vyslán posel k povolžským Bulharům. Šlo o část kočovných Bulharů, kteří se na rozdíl od svých známějších soukmenovců - nevydali v 7. století na Balkán, ale usadili se při soutoku Volhy a Kamy Arabsky vyslanec se jmenoval Ahmed Ibn Fadlán a o své cestě z let 921-922 z Bagdádu do Povolží zanechal zprávu obsahující mnoho cenných informací. Mezi zvláště pozoruhodná líčení patří i popis pohřbu ruského velmože, zesnulého na březích Volhy, přibližně v okolí dnešní Kázaně. Vzhledem k tomu, že Ahmed Ibn Fadlán byl přímým svědkem pohřebních obřadů, máme v jeho díle k dispozici nejpodrobnější zprávu o pohřbu v prostředí blízkém Slovanům. Šlo o pohřeb vznešeného Rusa, muže patrně skandinávského původu (původ slova „Rus“ je dáváno do souvislosti s Vikingy). Přenesme se tedy nyní v duchu na břehy středního toku Volhy o více než jedno tisíciletí proti proudu času a dejme slovo vzdělanému arabskému cestovateli: „A říkali mi, že dělají s pohlaváry svými po smrti věci, z nichž nejmenší je spálení. I přál jsem si to poznat, až jsem se dozvěděl o smrti váženého muže z nich. Toho tedy dali do hrobu a sklenuli nad ním střechu na deset dnů, než budou hotovi s nastřižením a ušitím šatů pro něj. Umře-li totiž chudý muž, udělají pro něho malou loďku, dají jej do ní a spálí ji. U bohatého však seberou jeho jmění a rozdělí je na tři díly. Třetina je pro jeho lidi, za druhou třetinu mu ušijí šaty a za třetí nakoupí vína, které pijí v den, kdy se jeho otrokyně sama vydá smrti a je spálena se svým pánem. Jsou náruživě oddáni vínu, pijíce je dnem i nocí, takže často někdo z nich umře s pohárem v ruce. Umře-li jejich pohlavár, řeknou jeho lidé jeho otrokyním a sluhům: Kdo z vás umře s ním? Tu řekne některý z nich:Já. Většinou je to dívka. A jak to vyřkne, už to nepřísluší jí od toho ustoupit a i kdyby chtěla, nedovolí jí to. Když tedy umřel ten muž, o němž jsem se prve zmínil, řekli jeho otrokyním: Kdo umře s ním? I řekla jedna z nich: Já. Hned odevzdali ji dvěma otrokyním, aby ji hlídaly a byly s ní, ať půjde kamkoli, často jí myly i nohy svýma rukama. A začali se starat o nebožtíka, šít mu šaty a připravovat, co bylo pro něj třeba, zatímco otrokyně každý den popíjela a prozpěvovala si, veselá a jakoby veselou zvěst očekávajíc. Když potom přišel den, kdy měl být spálen on a jeho otrokyně, dostavil jsem se k řece, na níž byla jeho loďka. Ta již byla vytažena ven a udělány pro ni čtyři dřevěné sloupy, a kolem ní rovněž uděláni jakoby velcí lidé ze dřeva. Potom byla loď vtažena až na to dřevo. A oni chodili sem a tam a mluvili řečí, které jsem nerozuměl. A zemřelý byl nadále v hrobě. Potom přinesli trůn a položili ho na loď a pokryli matracemi z byzantského brokátu a polštáři. Poté přišla stařena, jíž říkají anděl smrti, a prostřela na křesle, protože ona má na starosti šití pro něho a jeho úpravu a ona zabíjí i otrokyně. A viděl jsem, že je to tlustá, zamračená babizna.

1

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Když potom dospěli k jeho hrobu, odhrnuli ze dřeva zemi, odstranili i dřevo a vyndali jej v oděvu, v němž umřel. I viděl jsem, že byl již počernalý studeností kraje. A do hrobu dali s ním i víno, ovoce a tamburínu. I vyndali to všechno. A oblékli jej do kalhot, punčoch, bot, kurtky a brokátového kaftanu se zlatými knoflíky a na hlavu mu dali vysokou čepici z brokátu lemovanou kožešinou. A nesli jej, až jej vnesli do kopule, která byla nad loďkou, a posadili jej na pohovku a podepřeli polštáři. A přinesli víno a ovoce a voňavky a položili je u něho; a přinesli chléb a maso a cibuli a hodili je před něho; a přinesli psa a rozřízli jej ve dví a vrhli ho do loďky. Potom přinesli všechny jeho zbraně a položili je po jeho boku; potom vzali dva soumary a hnali je, až se zpotili, potom rozsekali je meči a hodili jejich maso do loďky; potom přivedli dvě krávy, rovněž je rozsekali a hodili je do loďky; potom přinesli kohouta a slepici a zabili je a vhodili je do ní. A otrokyně, která měla být usmrcena, odcházela a přicházela, vstupujíc postupně do jejich stanů. A souložil s ní pán toho kterého stanu a pravil: Řekni svému pánovi že tohle jsem udělal jen z lásky k němu. Když potom nadešla doba odpolední pátečního dne, přivedli dívku k něčemu, co udělali jako rám dveří i vložila své nohy do rukou mužů a vylezla na ten rám a promluvila něco, načež ji sundali. Potom ji vysadili po druhé i učinila jako učinila ponejprv. Potom ji sundali a vysadili po třetí, i učinila to opět. Potom jí podali slepici, i uřízla jí hlavu a odhodila, oni pak vzali slepici a vhodili ji do loďky. Tu zeptal jsem se tlumočníka na její konání, i odpověděl. Poprvé pravila: Tuhle vidím svého otce a svou matku; a pravila podruhé: Tuhle vidím všecko své mrtvé příbuzenstvo sedící; a pravila potřetí: tuhle vidím svého pána sedícího v krásné zelené zahradě ve společnosti mužů a sluhů, a on mne volá; pospěšte se mnou k němu. Tehdy přešli s ní směrem k loďce, i sňala oba náramky, jež měla, a podala je ženě stařeně, která je zvána posel/anděl smrti, a sňala i obě obroučky, které měla na sobě, a dala je dvěma otrokyním, které ji obsluhovaly, a byly to dcery té, jež je známa jako posel smrti. Potom ji vysadili na loďku, kterou ještě nevsunuli pod klenbu. Tu přišli mužové se štíty a dřevy a podali jí pohár vína; i zapěla nad ním a vypila ho. Tehdy pravil mi tlumočník: Tím se loučí se svými družkami. Potom jí byl podán druhý pohár, i chopila jej a zpívala dlouho, zatímco ji stařena nabádala, aby jej vypila a vešla do kupole, v níž je její pán. Tu viděl jsem, jak byla již pomatena a chtěla vstoupit do klenby, i vsunula hlavu mezi kupoli a loďku. Tu chytila ji baba za hlavu a vtáhla ji do kupole a vstoupila s ní. A muži začali tlouct dřevem na štíty, aby nebylo slyšet její hlasný křik a neodstrašily se jiné z dívek, takže by pak nechtěly vyhledávat smrt se svými pány. Potom vstoupilo do kupole šest mužů a souložili všichni s otrokyní. Potom položili ji po boku jejího mrtvého pána a dva se chopili jejích nohou a dva jejích rukou, zatímco baba zvaná anděl smrti dala jí provaz na krk z opačných stran a dala jej dvěma, aby táhli. Sama přistoupila majíc velký handžar se širokým hrotem a vrazila jí ho mezi žebra a vytáhla ho, zatímco oba muži ji rdousili provazem, až zemřela. Potom přistoupil nejbližší příbuzný mrtvého, a vzal kus dřeva a zapálil jej na ohni. Potom šel pozpátku k loďce, maje ten kus dřeva v ruce jedné (zatímco druhá ruka spočívala na zadku, a on byl nahý), aby zapálil dříví nakupené pod loďkou. Potom přišli lidé s dřívím tvrdým i palivem, každý maje kus dřeva, jehož hořejší část zapálil, a házeli je k tomu dříví. A oheň zachvacoval nejprve palivo, potom loďku, potom kupoli a muže a dívku a vše, co tam bylo. Potom zavanul silný, děsný vítr, takže plamen zmohutněl a jeho plápol se roznítil. Po mém boku byl muž z Rusů, i slyšel jsem hovořit jej s tlumočníkem, který byl vedle něho. Otázal jsem se tedy tohoto, co mu povídá, i řekl: Vy Arabové jste hloupí. Vy vezmete toho, kdo je vám nejmilejší z lidí a nejctěnější u vás, a vhodíte ho do země, aby ho žral hmyz a červi, 2

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) zatímco my spalujeme jej v okamžiku, takže vejde v tu chvíli do ráje. Potom zasmál se příšerně a pravil: Že ho měl jeho pán rád, poslal vítr, který ho stráví v hodině. Také neuplynula opravdu hodina, a loď, dříví, mrtvý muž i dívka stalo se drobounkým práškem. Potom vystavěli na místě loďky, když ji vytáhli z řeky, něco, co se podobalo kulatému pahorku, a uprostřed vztyčili velkou kládu a napsali na ní jméno muže a jméno krále ruského, načež se obrátili a odešli" . Diskuze: které z popisovaných rituálů má archeologie šanci zachytit prostřednictvím svých pramenů???

Chápání smrti v severských společnostech středověku (Island, Skandinávie) Pro muže byla přijatelná jedině smrt v boji, protože u zvyšovala slávu a umožňovala mu vstoupit po smrti do Valhaly, kde může hodovat s ostatními statečnými bojovníky, obsluhován Valkýrami. O smrti sešlostí věkem nebo v důsledku onemocnění nesouvisejícího s bojem nestálo ani za to mluvit. V ságách je taková smrt zmiňována jen naprosto výjimečně. Smrt byla pro Vikingy něčím naprosto přirozeným a běžným, s čím musí být člověk předem smířen a svůj odchod ze světa musí snášet klidně či dokonce zvesela. Bojovníci v severských ságách své poslední okamžiky dokonce komentují nejrůznějšími sarkastickými poznámkami. Příklad ze ságy o Njálovi: „Platím za to, že jsem se nezakryl štítem.“ A stál nějakou dobu na druhé noze a prohlížel si zbylý pahýl. Pak Kolskeggr řekl: „Není nač se dívat. Je to tak: noha je pryč.“ Na jiném místě: Thorgrímr, jemuž Gunnar zasadil z okna smrtelnou ránu kopím, odpovídá, když byl dotazován, je-li Gunnar doma: „To si musíte zjistit sami. Já pouze vím, že jeho kopí je doma.“ A upadl mrtev. Příklad ze ságy o Grettim: Venku nespatřil nikoho. Silně pršelo, a proto nevyšel ven, ale roztáhl ruce a opřel se jimi o veřeje dveří a rozhlížel se. V tom okamžiku se Thorbjoern objevil přede dveřmi a vrazil oběma rukama kopí Atlimu do těla tak, že ho protklo naskrz. „Jsou teď v módě tato kopí s širokými hlavicemi,“ řekl Atli, když ho úder zasahoval, a padl tváří k zemi. Příklad z Eddy (13. stol.): Vypráví se tento příběh: “Ódin se vydal z domova a přišel k místu, kde kosilo devět otroků trávu. Zeptal se jich, jestli chtějí, aby jim nabrousil kosy. Oni, že ano. I vytáhne z opasku brousek a kosy nabrousí a sekáčům hned připadá, že se jim teď seče mnohem lépe, a že by prý brousek odkoupili. Ódin jim řekne cenu: kdo chce koupit, musí patřičně zaplatit. Všichni byli svolní a jen, aby jim ho prodal. Ódin však vyhodil brousek do vzduchu, a jak jej všichni chtěli o překot chytit, podřezali si navzájem kosami hrdla „(Sturlusson 2003, 107). Diskuze: chápání smrti a různých způsobů smrti je velmi proměnlivé v čase a prostoru. Různé společnosti mají na věc různé názory, je nesmírně obtížné přebírat analogie z cizorodého prostředí.

3


2. Etické otázky studia pramenů pohřebního charakteru

Obrovský rozvoj vědy na přelomu 19. a 20. stol. a silnou víru v její poznávací schopnosti charakterizují úvahy významného pražského archeologa Josefa Ladislava Píče: „V prehistorických dobách můžeme pokládati způsob pohřbení za výraz náboženství a právě tak zbytky kroje za znak určitého kmene. Kdo dnes navštíví hřbitov, může rozlišit na první pohled hroby bohatých od hrobů chudých: tento rozdíl tvoří dnes vybavení hrobu, někdy dokonce i kovová rakev v hrobce; kdysi to bylo jak vybavení hrobu, tak i milodary, které hlásají tento rozdíl. Pokládá se za bezbožné rušiti klid mrtvých; leč děje se tak právem, vyzdvihuje-li věda s pietou mrtvé z hrobů, aby je přenesla na nové úctyhodné místo odpočinku – do museí a vykázala jim čestné místo v tomto moderním Pantheonu vědy. Laik se jim tu obdivuje a chápe, že vydávají o sobě svědectví, archeolog pak toto svědectví tlumočí.“ (Píč 1910).

Diskuze k Píčovým názorům. Chápeme to dnes stejně? Co se za těch 100 let změnilo?

Ve druhé polovině 20. století se ale začínají objevovat protesty proti odkrývání hrobů a studiu pozůstatků zemřelých archeology a vědci z příbuzných oborů. Koncem 70. let 20. stol. začíná hnutí původních obyvatel Severní Ameriky a Austrálie a také ultra-ortodoxních Židů z Izraele proti terénnímu výzkumu lidských ostatků, jejich analýze, vystavování a uložení v muzeích, začali se dožadovat vydání ostatků svých předků a jejich opětovnému pohřbení. V USA byl jako reakce na tyto protesty v roce 1989 vydán zákon o repatriaci a ochraně hrobů původních Američanů (Native American Graves Protection and Repatriation Act – NAGPRA). Ten stanoví, aby všechny instituce získávající prostředky od státu konzultovaly, je-li to možné, otázku kmenového určení lidských pozůstatků, případně i předmětů, které je doprovázejí. Tyto nálezy mají být navráceny příslušnému kmeni ke znovupohřbení nebo s nimi mohou naložit jinak v souladu s vlastními kulturními a náboženskými normami. Po vydání zákona se názory odborné a široké veřejnosti na toto téma hluboce polarizovaly, ale postupem času dochází většinou k rozumnému kompromisu. U nás byly problémy tohoto

4

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) druhu vyvolány zatím pouze výzkumem židovských hřbitovů v Praze a Plzni, přitom předchozí výzkum židovského hřbitova v Prostějově proběhl naprosto hladce (protože nebyl medializován?). Diskuze: Související velmi zajímavý problém, aktuální všude (i u nás), představuje rozdělení nálezů z pohřebních kontextů v muzejích: kosti zvlášť, artefakty zvlášť (někdy uložené i v různých institucích!), milodary jsou někdy rozděleny i do zvláštních skupin podle materiálu kvůli odlišným požadavkům na depozitární podmínky. Neměla by se muzea snažit alespoň zachovat hrobové celky pohromadě jako výraz respektu k mrtvým a k jejich „majetku“?

3. Nejstarší doklady pohřbívání (střední a mladší paleolit) Smrt a čas Vědomí nezbytnosti smrti udává perspektivu života, strukturuje hodnoty (v závislosti na kulturním kontextu), vnáší do života řád a snahu o smysluplné naplnění časově omezeného života. Člověk chápe asi jako jediný tvor nevyhnutelnost smrti, což lze na jednu stranu chápat jako určité břemeno, na druhou stranu to však může být zdrojem neustálé změny, dynamiky vývoje. Už u řady zvířat je však prokázáno, že vnímají ztrátu mláděte či partnera – labutě, sloni, šimpanzi. Často to bývá lidmi vysvětlováno jako jednání na základě instinktů, genetického naprogramování, což je snad v případě jednodušších forem živých organismů pravda, na druhou stranu se zdá, že minimálně „naši nejbližší příbuzní“ – šimpanzi, jsou schopni vytvářet a dokonce i vyjádřit řadu abstraktních představ. Šimpanzi jsou unikátními partnery (nikoliv jen objekty) pro studium těchto otázek. Geneticky se s lidmi shodují v 99%, tělesnou stavbu mají shodnou, jen mají jiné rozměry kostí a vládnou velmi zajímavými schopnostmi, Jsou to vysoce společenští tvorové, vytvářejí si jednoduché nástroje, jejich užívání se učí ve svých skupinách, není to vrozený instinkt, a mají ještě další fascinující předpoklady pro jejich srovnávání s lidmi – např. vysoce vyvinutý talent pro komunikaci.

5


Příklad: Projekt Washoe Hlavními postavami na straně Homo sapiens sapiens jsou Roger a Debbi Foutsovi, na straně druhu Pan troglodytus pak šimpanzice Washoe a řada jejích sou-druhů. Cílem projektu, započatého roku 1966, byl výzkum komunikačních schopností šimpanzů – mladí jedinci byli odmala učeni americké variantě znakové řeči pro neslyšící a vychováváni lidskými adoptivními rodiči (mezidruhová výchova). Lidé používali znaky v přítomnosti Washoe a ostatních šimpanzů tak často, jak to jen bylo možné a vymýšleli pro ně bohatý denní program podporující potřebu vzájemné komunikace. Tímto způsobem se řada šimpanzů naučila slušně konverzovat. Samozřejmě každý jedinec byl pro tuto činnost jinak talentovaný a motivovaný, některý se naučil spolehlivě používat desítky znaků, některý 150 a stovkám dalších rozumí. Washoe byla vynikající žačkou znakové řeči a naučila se vyjadřovat i složitější psychické stavy atd. Po řadě peripetií přijde příhoda, o níž chci teď vyprávět. Poté, co jí zemřelo první mládě, Washoe roku 1978 znovu otěhotněla. Její ošetřovatel Roger Fouts s ní chodil na procházky, později často prostě jen odpočívali pod stromy a vzájemně se drbali na rukou a na zádech. Jednoho dne se Roger znakovou řečí zeptal: CO MÁŠ V BŘIŠE? Washoe odpověděla: MIMI, MIMI (vytvořila z rukou kolébku). Porod neměla snadný a její mládě zpočátku nejevilo žádné známky života – nehýbalo se a mělo kolem krku utaženou pupeční šňůru. Washoe po chvíli šňůru překousala, vysála z nosu a úst nemluvněte vše, co překáželo dýchání a pokoušela se ho různými způsoby včetně „umělého dýchání“ přivést k aktivitě (mateřské instinkty). Podařilo se jí mládě přivést k životu, ale bylo velmi slabé, neudrželo se na její srsti a nedokázalo sát mléko. Když viděla, že to nepůjde, položila novorozeně na zem – to bylo špatné znamení, v přírodě šimpanzice takto odloží jen mrtvé mládě. Roger se ho ujal, zjistil, že je to chlapeček, dal mu jméno Sequoyah, srazil mu doma pomocí léků horečku a po dalších peripetiích ho vrátil do péče Washoe, našež se jeho stav stále zlepšoval. Po nedlouhé době se ale malý Sequoyah drobně zranil a onemocněl bakteriální pneumonií. Zeslábl a Fouts ho musel šimpanzici znovu odebrat (nešlo to jinak než po jejím uspání, Washoe okamžitě pochopila k čemu se schyluje, když se k ní Roger blížil s injekční stříkačkou a začala křičet a gestikulovat: MOJE MIMI, MOJE MIMI) a podrobit lékařskému vyšetření v improvizovaných podmínkách.

6

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Bohužel Sequoyah toto vážné onemocnění nepřežil a navíc zemřel odloučen od své matky. Roger se vrátil k Washoe s těžkým úkolem jí to sdělit. Když ho Washoe spatřila, okamžitě gestikulovala. MIMI? Stále držela tento znak, aby zdůraznila naléhavost otázky. Rogerovi nezbývalo nic jiného, než s výrazem maximální účasti ukázat: MIMI MRTVÉ, MIMI PRYČ, MIMI KONEC. Washoe svěsila ruce, odebrala se do vzdáleného kouta a zírala do prázdna. Jasně pochopila, co se stalo a propadla depresi. Ještě tři dny se opakovaně ptala, co je s jejím MIMI, pak už toho nechala, ale upadla do hlubokého smutku a přestala jíst. Je známo mnoho případů, kdy se šimpanz utrápil žalem. Na dotaz ošetřovatelů, jak ji mohou pomoci, odpovídala, že chce SVÉ MIMI. Nakonec pomohlo jedině to, že pro ni sehnali jiného šimpanzího novorozence, který přestal být předčasně kojen, a Washoe ho po krátkém nedůvěřivém seznámení adoptovala.

Další info: Fouts, R. 2000: Nejbližší příbuzní. Co jsem se od šimpanzů dozvěděl o nás. Praha: Mladá fronta. www.friendsofwashoe.org

Problémy studia pohřbívání v paleolitu – nutnost důkladné kritiky pramenů Problémy výzkumu: zejména geologické procesy, redepozice, mrazové jevy, činnost šelem (hyeny, medvědi, rosomáci). Rituálních pohřbů z paleolitu je známo relativně málo. I když musíme předpokládat, že řada z nich byla během uplynulých tisíciletí zničena nebo některé hroby dosud nebyly objeveny, zdá se, že rituální pohřeb nebyl tehdy určen pro každého. Víru v posmrtný život nelze přímo prokázat, ale máme určité náznaky, jakkoliv mohou být diskutabilní: Pohřbívání ve skrčené poloze. Důvod skrčování není zcela jasný, je otázka, zda je důvod jednotný pro všechna období a oblasti, nebo má tento zvyk různé příčiny u různých společností. Dosud navržené možnosti: •

napodobení polohy plodu v děloze (měli o tom znalosti?)

•

racionalistické vysvětlení – stačí vykopat menší jámu (pochybný argument)

7

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) •

napodobení polohy těla ve spánku (chápání smrti jako zvlášť hlubokého spánku?)

•

silné skrčení s koleny až u brady naznačuje svázání těla – obavy z návratu zemřelého mezi živé?

Užívání okrového barviva. Máme nálezy vlastního načervenalého barviva i palet na jeho roztírání. Barvivo se získávalo roztíráním železných rud (roztírací valouny a podložky známe z nálezů gravettienu, např. Dolní Věstonice). Vysvětlení: barva života, nebo malování těla bylo obvykle při rituálních obřadech, pohřeb byl také takovým rituálem. Barvivo obvykle provází pohřby, nachází se přímo na kosterních pozůstatcích, případně v jejich blízkosti. V každém případě nález práškového barviva indikuje přítomnost nějaké neobvyklé nálezové situace. Přítomnost milodarů: vždy je třeba bedlivě zkoumat, zda předměty nalezené v blízkosti kostry skutečně souvisí s pohřbem. U mladopaleolitických pohřbů (Homo sapiens sapiens) není o přidávání milodarů pochyb (zvířecí zuby a schránky měkkýšů jako ozdoby, tvarované přívěsky – drobné plastiky – převážně z mamutoviny, výjimečně další typy, evidentně prestižních předmětů, či artefaktů odkazující na status zemřelého – mladopaleolitický pohřeb „šamana“ z Brna). Jisté to není u předchozí formy člověka, neandrtálce, a všeobecně ve středním paleolitu, ačkoliv se o tom vede diskuse. Patrně nás to upozorňuje na hlavní rozvoj abstraktního myšlení až v mladém paleolitu. Nejbohatší a nejzajímavější pohřby tohoto druhu mají stáří 23-24 tis. let př. Kr.

Vybrané (velmi torzovité) příklady s komentářem, další podrobnosti v dop. literatuře! Australopitékové Stáří přes 3 miliony let, nejsou stopy intencionalních pohřbů, i když nelze vyloučit nějaké ritualizované chování. Mnoho nálezů, ale je zde jasná závislost dochování kosterných pozůstatků na náhodných přírodních procesech, např. slavná kostra Lucy byla vlastně překryta vodními sedimenty a tak zakonzervována. Jinak by pozůstatky podlehly zkáse jako v naprosté většině jiných případů. Zajímavý je nový nález batolete z Etiopie, viz článek v Nature 443, 296-301 (21 September 2006).

Neandrtálci: 150 tis. až 30 tis. let v Evropě a Asii. Zajímavá problematika – kostry jsou v průměru lépe dochovány, v mnoha případech je hlášeno uložení těla ve skrčené poloze na 8

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) boku, případně doprovázené milodary, což už by byly rysy intencionálního pohřbívání. Stále se o to vedou spory (byl to záměr nebo přírodní procesy?). Mladší fáze středního paleolitu (asi 100 – 40 tis. př. Kr.). Desítky nalezených koster, v jugoslávské Krapině (Chorvatsko) se hovoří o dokladech kanibalismu, taková konstatování jsou ale vždy problematická. Diskutované rituální pohřby s milodary: 4. pohřeb v iráckém Šanidaru s květinovými dary; pohřeb chlapce z uzbekistánské lokality Tešik-Taš (nález 1938) byl obložen pěti páry rohů kozorožce. Oba tyto nálezy, které se zdají být jakžtakž nejpřesvědčivější, co se týče záměrného přidání milodarů, jsou ale rovněž ostře napadány. Byla interpretace nálezová situace správná? Jsou to relativně starší objevy, metody výzkumu nebyly tak propracované... Představují nalezené kostrové pozůstatky intencionální pohřby? Další lokality: např. Le Moustier (Francie), Quafzeh, Kebara (Izrael).

Nejisté jsou i některé pohřby ze starší fáze mladšího paleolitu, neexistují ale zcela spolehlivá kritéria pro rozhodnutí intencionality u takto starých pohřbů. Mladý paleolit: datování 40-10 tis. př. Kr. = mladší část poslední doby ledové. Rozšíření čepelové techniky, luk a šíp. Lov velkých savců. V otázce pohřbívání velký přelom, postupně mizi jákékoli pochyby o intencionalitě, zde máme konečně bezpochyby doloženy lidské populace zcela moderního typu, s vyspělými projevy abstraktního myšlení, náboženství atd. Příklady: 1. Nález pohřbu tří mladých lidí, jejichž hlavy a pánevní oblast prostředního jedince byly zasypány červeným barvivem. Objev z roku 1986. Stáří hrobu cca 27 tis. let. Kostry po stranách určeny jako mužské, pohlaví prostředního jedince neidentifikováno, všichni kolem 20 let. Prostřední jedinec trpěl odmalička vážnými zdravotními problémy, oba krajní představují údajně silné zdravé muže. Doklad složitější záměrné kompozice, naaranžování gest, užití červeného barviva = nějaká symbolika. Následné plavení hlíny přineslo ještě nálezy provrtaných liščích špičáků, hrudek vypálené hlíny, neprovrtané schránky terciérních měkkýšů, soubor kamenné industrie, malé zlomky částečně spálených zvířecích kostí. 2. Pohřeb muže z Dolních Věstonic. Věk cca 40-50 let, uložen ve skrčené poloze u ohniště. U lokte a v břišní oblasti ležely čtyři provrtané špičáky lišky (snad zbytek ozdoby pasu?). Zmíněné ohniště bylo pozoruhodné tím, že bylo evidentně vícekrát obnovované, a nacházelo

9

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) se i s kosternými pozůstatky v jakési prohlubni, jež byla interpretována jako přístřešek (našly se zde i další mělké prohlubně obsahující kosti, kamenné nástroje a další předměty).

Počátky žárového pohřbívání – býv. jezero Mungo v Austrálii, stáří asi 26 tis. let, v literatuře zmiňováno ale také až dvojnásobné stáří. Další info: Svoboda, J. A. 2003: Paleolit a mezolit: Pohřební ritus. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie 19. Brno.

4. První rozsáhlá pohřebiště (mezolit)

8000-pol. 6. tis. u nás, na severozápadě Evropy trvá ještě déle. Patrně vzniká dlouhodobá vazba skupin na teritorium – známe první rozsáhlejší pohřebiště (až ze závěru mezolitu), zobecnění úcty k mrtvým, vždy těsná vazba na sídliště – pohřby v kulturní vrstvě, kjokkenmoddingy (odpadní hromady škeblí). Na kostrách rovněž poprvé sledujeme nesporné stopy smrtelných zranění způsobených lidskou zbraní (vstřelené hroty šípů, údery na lebkách).

Pohřebiště známe z Ruska, Francie, Dánska, Jugoslávie, většinou se jedná o lokality z přímořských oblastí.

Téviec a Hoëdic. Dva ostrovy ležící při pobřeží Bretaně. Hrobové jámy zapuštěny do mezolitické kulturní vrstvy, tvořené převážně odpadky z jídla a mořských škeblí. V r. 2001 publikovali Rick J. Schulting z Cardiffu a Michael P. Richards z Bradfordu studii v Journal of Anthropological Archaeology, popisující výsledky radiokarbonového datování kostí z těchto pohřebišť a analýzu izotopů, prozrazujících složení stravy pohřbených. Zajímavé: jedinci z Hoëdic přijímali 70-80 % proteinů z mořské stravy, kdežto v Téviecu se ukazuje strava více vyvážená co se týče mořského a suchozemského původu, zejména mladé ženy se stravovaly v mnohem větší míře suchozemskou stravou (přivdaly se?). Problémy s kalibrací C14 dat kvůli proteinům z moře. 10

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Vedbaek, Dánsko. Např. hrob 8 zasypán barvivem, obsahoval ženu s novorozencem, přívěsky ze zubů jelena a divočáka, přes dětské tělíčko lůežela velká čepel. Hrob 19A patřil muži, který měl zepředu mezi obratle vražený kostěný hrot. Na dánských lokalitách nově registrován též žárový ritus, ten nově hlášen také z Řecka. Další dvě větší pohřebiště nalezena v jižním Skane. Výzkum lokality Skateholm zahájen poč. 80. let 20. stol. a trval 5 let. Studium symbolického jazyka pohřebního ritu. Na pohřebištích ze Skateholmu byly pozorovány skupinky hrobů, odrážející snad příbuzenské vazby. Symbolika pohřebního ritu: umístění v rámci komponenty, poloha těla, movité artefakty, kosti psů, kun, vysoké zvěře, ryb. Během pohř. rituálů bylo konzumováno jídlo a zbytky patrně házeny do hrobové jámy. Někdy se zjistí stopy dřevěné konstrukce zakrývající hrobovou jámu. Záměrné strukturované ukládání odpadu z výroby ŠI (štípání spojeno s obřady?). V některých případech chybí ruka, noha či v jednom případě stehenní kost u jinak dobře dochovaných koster (záměrné odstranění a použití v živé společnosti-?). Pohřby psů: 10 hrobů psů oproti 77 hrobům lidí = poměrně dost, zejména oproti počtu pohřbů dětí a mladých jedinců. 7x pohřben pes společně s člověkem. Samostatné hroby psů mívají stejnou pohřební výbavu jako lidé. Oddělená skupina samostatných pohřbů psů, ve 2 případech pes zabitý a uložený do HJ (ke svému pánovi?), v některých případech pohřby doprovázejí pouze izolované psí kosti. Mohou být samotné kostry psů náhradou za ztracená těla jejich pánů? Lidské i psí hroby zde byly hloubeny ještě před vytvořením kulturní vrstvy – psí hroby jen do hloubky 5-15 cm (řada jich mohla být později zničena), lidské dvojnásobek. Nové revize materiálu ukazují na přítomnost psích kostí na mezolitických lokalitách v Dánsku (např. Vedbæk, Ertobølle). V pramenech ze staršího mezolitu středního Švédska rovněž doklady psích pohřbů, dokonce i posypány okrem a poznamenány ohněm (Almeö). Další analogie: JV Asie, americký středozápad, Austrálie, kultura Jomon).

Oleneostrovskij mogilnik, Rusko, jedno z největších mezolitických pohřebišť. Vološskovo v Dněpropetrovské oblasti (Rusko). V ČR nic, domnělé pohřby publikované M. Mazálkem nepotvrzeny. Nález fragmentu kosti z vrchu Bacína datován C14 do mezolitu, ale nelze prokázat intencionální pohřeb.

11

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Další info: •

Grünberg, J. M. 2000: Mesolithische Bestattungen in Europa.Rahden: Verlag Marie Leidorf.

•

Schulting, Rick J. – Richards, Michael P. 2001: Dating Women and Becoming Farmers: New Palaeodietary and AMS Dating Evidence from the Breton Mesolithic Cemeteries of Téviec and Hoëdic, Journal of Anthropological Archaeology, Volume 20, Issue 3, 314-344.

5. Pohřební ritus nejstarších zemědělců (neolit) Vedrovice: okr. Znojmo, asi 40 km JZ od Brna, blízko Mor. Krumlova. Neolitické hroby na území dnes spojených obcí Vedrovice a Zábrdovice byly amatérsky zkoumány již v 19. století. Během 60. let 20. stol. v této oblasti začalo působit Moravské zemské muzeum pod vedením PhDr. Vladimíra Ondruše (zemřel 14.5.2000). V letech 19751982 se tomuto badateli podařilo prozkoumat první a nejstarší souvislé pohřebiště zemědělců v severní části středního Podunají. Dalším výzkumem se zde podařilo objevit sídliště a 3 lineární ohrazení, související s těmito neolitickými památkami. Trať Široká u lesa: v 19. a 20. stol. prokopáno nejméně 12 hrobů, jejichž inventář dnes nelze jednoznačně identifikovat. Během moderního výzkumu rozsáhlého pohřebiště objeveno též 11 prázdných hrobových jam, spojovaných s vykopávkami 19. stol. V této trati též prozkoumáno sídliště LnK (zde dalších 12 kostrových hrobů, většinou dětských). Trať Za dvorem: v místě býv. Vinklerovy cihelny, od r. 1960 zasypané, prozkoumáno v 1. pol. 20 stol. dalších asi 20 neol. hrobů, další byly ničeny těžbou cihlářské hlíny, jednalo se patrně o další souvislé pohřebiště. V letech 1985-1989 v této trati zkoumána 3 lineární ohrazení, zjištěná leteckým průzkumem a geofyzikální prospekcí: •

příkopové ohrazení celé osady Lnk (ovál 400x300m)

•

kruhový příkop se 4 vchody MMK o průměru 70 m

•

nepravidelný kruhový areál MMK o průměru 200 m

Střed obce U kostela: stopy několika dalších hrobů LnK, situace není zcela jasná.

12

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Pohřebiště v trati Široká u lesa: po odstranění starých mezí docházelo k erozi ornice a část pohřbů se ocitla v dosahu orby. Odkryv pohřebiště proběhl v rozsahu cca 4500 m2, zjištěno 96 hrobových jam. 11 z nich bylo prázdných a 1 patřil mladší kultuře s MMK. Pro moderní vyhodnocení tedy bylo získáno 85 pohřbů, z nichž některé byly ale poškozeny následným osídlením kultury s MMK a recentní orbou. Jedná se o pohřebiště ze stupňů kultury s LnK Ib1, Ib2 a IIa

Příklady nálezů z tohoto pohřebiště: Hrob 15: kostra muže ve skrčené poloze, lebka má na spánku 2 proražené otvory (trepanace či zranění), zhojené). Pod lebkou a horní částí trupu značné množství červeného barviva. Za hlavou kamenná deska z pískovce, za ní keramické nádoby, v lahvovité nádobě kamenný valoun se zbytky barviva na povrchu. V oblasti krku zlomky náhrdelníku. Dále kopytovitý klín, silexová čepelka, spondylový náramek a závěsek.

Hluboká mísa z hrobu 81, kde byla pohřbena žena s novorozenětem.

Hrob 78: kostra dítěte (7-8 let) na levém boku. V oblasti pánve mramorový kotouček se 3 otvory a spondylový závěsek.

Spondylové ozdoby pochází většinou z hrobů-silná souvislost s pohřebním ritem. Spondylus je typický pro starší období LnK, ale vyskytuje se sporadičtěji po celý neolit, případně až do staršího eneolitu. V hrobech na katastru Zábrdovic-Vedrovic se muselo původně nacházet odhadem kolem 300 kusů spondylových šperků. V celém Bavorsku 215 ks, z Čech pouze 5 hrobů obsahovalo tyto artefakty. Jedná se o náramky, závěsky (ženy pouze obloukovité spondylové, muži kostěné), korálky, tzv. medailony, případně dvoukřídlé opaskové zápony (typické pro muže, a také důkaz toho, že neolitici byli pohřbíváni oblečení!). Medailony se podle některých indicií nosily zavěšeny u pasu, patrně v místě pohlavních orgánů. Obvykle se na Lnk pohřebištích objevují v 10-30% hrobů. Šlo o velmi žádaný materiál: ozdoby byly často po poškození opravovány a upravovány, známe i řadu napodobenin v jiném materiálu (mramor, vápenec, paroží, kost apod.-nedostatek 13

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) originální suroviny?). Kromě funkce ozdobné musíme uvažovat i o symbolice tohoto artefaktu – vyjádření společenského statusu nositele, snad i magie v podobě talismanů či amuletů zde hrála roli. Spondylové šperky byly zřejmě něčím nepostradatelným a posvátným pro celou neolitickou populaci, za života i po smrti. Tzv. prestižní šperky (medailony, zápony a celé náhrdelníky se nacházejí i v jinak bohatě vybavených hrobech, především mužských. Rozšíření: Ozdoby vyrobené ze silných skořápek mořských mlžů jsou v neolitu rozšířeny od Řecka přes celý Balkán, v celém Podunají, ve stř. Porýní, v J a stř. Německu, v Čechách a na Moravě, na polských Kujawách, ve stř. Francii a v S Itálii. Sponylus gaedoropus = Mořský mlž s velkou oválnou a poměrně masivní schránkou. Jsou známi od druhohorní jury, ale v neolitu byli prokazatelně pro výrobu šperků používány recentní schránky, buď sbírané na plážích, nebo získávané lovem v moři (výskyt na pobřeží Atlantiku od Portugalska k Senegalu, ve Středozemním i Černém moři). Formy směny a distribuce této suroviny zůstávají nejasné. Další příklady kompletního obsahu hrobů (pro představu): Hrob 19 • kostra muže ve věku 30-40 let na levém boku s hlavou orientovanou na azimut 302 stupňů. • celá lebka zasypána množstvím červeného barviva, jeho stopy pozorovány také pod tělem a na kostech hrudníku. 1. lahvovitá nádoba 2. hluboká mísa 3. kopytovitý klín 4. rohovcová čepel (fragment) 5. rohovcová čepel (fragment) 6. rohovcová čepel (fragment) 7. náhrdelník z fragmentů misek ulity Spondylus 8. kostěný závěsek 9. spondylový závěsek 10. ohlazený valoun – křemen Hrob 66 • kostra muže na levém boku, věk asi 40 let, azimut lebky 108 stupňů • jeden z obratlů (atlas) nalezen v druhotné poloze za lebkou • stopy barviva nezjištěny 1. hluboká mísa 2. lahvovitá nádoba 3. rohovcová čepelka 4. trapezovitý segment pazourkové čepelky

14

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Další zjištěné údaje: Poloha keramických milodarů v hrobech: 1. u hlavy (20 hrobů, 55%) 2. u nohou (11%) 3. u rukou (11%) 4. v oblasti břicha (11%) 5. za zády (6%) 6. u hlavy a současně u nohou (1 hrob, 3%) 7. u hlavy a za zády skeletu (3%) Závislost mezi umístěním keramiky a pohlavím či věkem nebyla pozorována.

Pohřby se 2 a více kusy keramiky patří 5 mužům a 4 ženám. Poměr pohřbů s keramikou v kategoriích muži-ženy–děti je 4:2:1. Poměr pohřbů všeobecně je přitom 5:6:4. To znamená, že keramiku dostávali do hrobu nadprůměrně často dospělí muži. Pozoruhodnost: Hrob 81 žena s novorozenětem, žena má u temene zdobenou mísu a novorozeně zvláštní tvar pohárku – to ukazuje na určitý status novorozeněte ve společnosti. Hrob 93: žena s nenarozeným dítětem, milodarem je pouze spondylový závěsek mezi pánevními kostmi ženy a stěnou hrobu, patrně patří ženě, plod zřejmě bez milodaru.

Další info: •

Podborský, V. a kol. 2002: Dvě pohřebiště neolitického lidu s lineární keramikou ve Vedrovicích na Moravě. Brno.

•

Zápotocká, M. 1998: Bestattungsritus des böhmischen Neolithikums (5500-4200 B.C.). Praha.

6. Monumentalita hrobek a strukturování společnosti (eneolit)

Pozdní doba kamenná – eneolit (4500-2300 BC)

15

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Ritus. Pravidlem je inhumace ve skrčené poloze na boku, kremace doložena méně často, ale pro určité fáze tohoto období je typická. Otázka megalitů. Megalitické pohřební stavby – památníky – jsou známy hlavně z přímořských regionů Evropy (Pyrenejský poloostrov, Francie, severní Německo, Skandinávie, východní Bulharsko), ale i ze severní Afriky či Indie. Od nás nejsou přesvědčivé případy doloženy, čas od času se vynořivší senzační objevy jsou vždy buďto přírodního či fantastického původu. Z našeho území však známe ideově podobné konstrukce, chronologicky dokonce ještě megalitické hroby předcházejí, jsou starší. Protože nejsou konstruovány z kamene (lithos), nelze je označovat za megality, ale spíše za stavby předmegalitické.

Časný eneolit V časném eneolitu je typickou formou hrobové konstrukce tzv. dlouhá mohyla, typická pro západní Evropu, ale doložená ve zvláštní podobě i u nás. Ve starším eneolitu přetrvávají podlouhlé (ale již kratší) mohyly KNP. Důležité: počátky tzv. materiální paměti komunit v našem pravěku. Březno, okr. Louny: dlouholetý výzkum I. Pleinerové. Objev 2 dlouhých konstrukcí, vymezených žlábky v těsné blízkosti Ohře – unikátní situace v rámci ČR. Vzdálenost mezi nimi = 36 m. Stavba č. 62: kratší, výzkum 1966 a 1969. Mírně lichoběžníkový půdorys, orientace V-Z. Délka 24 m, šířka 2,5 až 3,2 m. Obvodové žlábky, vyplněné velmi tmavou hlínou, přerušení severní stěny, čelo stavby neuzavřeno. Uvnitř nalezeny objekty, které s konstrukcí patrně nesouvisí a 2 související hroby s kostrovými pohřby ve skrčené poloze, orientace shodná s osou stavby. Charakter zásypu hrobů shodný se žlábky. Hrob LXXIII: jáma 125 x 60 cm, mrtvý na pravém boku, silné skrčení, hlava k Z, obličej k J. Dospělý muž. 1 nádobka za hlavou, dolní končetiny překryty kamenem, původně jich mohlo být více, poškozeno orbou? Hrob LXXV: jáma 125 x 65 cm, výplň sytě černá, na J straně splývala s KJ, mrtvý na levém boku, skrčená poloha. Dospělý. Hlava k Z, obličej k S.

16

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Datování: žádné přímé indicie, stratigraficky mladší než střední st. KLnK a mladší než ÚK. Analogie k nádobce z 1. hrobu: k. schussenriedská, michelsberská, časná KNP, datum C14: 3890 BC. Březno, stavba 86: 2 rovnoběžné žlábky o délce 144 m, orientace rovněž V-Z, na Z straně chybí ukončení – břeh podemílán Ohří. Na V jakási oddělená předsíň. Šířka stavby cca 4 m, mírně kolísá. Výplň žlábků opět velmi tmavá. Ve vnitřním prostoru místy zachyceny tmavé pruhy (probarvení- stopy rituální orby? – vztah k astronomické orientaci?), rovnoběžné se žlábky, proto je nelze chápat jako přírodní útvary. Rovněž zde identifikovány 3 pohřby, opět shodně orientovány s konstrukcí stavby, jejich zásyp shodný s výplní žlábků: Hrob LXXXI: 160 x 102 cm, starší žena na boku, hlava k V, obličej k J. Žádné přídavky. Hrob XCVIII: 164 x 125 cm, dospívající jedinec na pravém boku, hlava k Z, obličej k J. Za hlavou pazourková čepel. Hrob CXV: 235 x 155 cm, mladý jedinec, žena?, na pravém boku, hlava k V, obličej k S. Za hlavou kónická miska. Nalezeno mnoho dalších objektů, jen málo z nich může časově a funkčně souviset s monumentální stavbou. V blízkém okolí (do 5 m) zachyceny skrčené pohřby ÚK, orientované S-J a ojediněle neolitické objekty a další neurčitelné. Datování: žlábky porušují staroúnětické hroby pokrývající v pásu dlouhou stavbu a ta musí být rovněž starší, než 1 hrob KZP, který ji rovněž překrývá. Na druhou stranu musí být stavba mladší, než KlnK. Analogie ke keramice z hrobů: k. schussenriedská, obecně konec pozdního neolitu a časný eneolit.

Interpretace staveb z Března: Menší stavba upomíná půdorysem na obytné stavby lengyelské kultury, datované do závěru neolitu. Obecně je zde pozoruhodná shoda forem mezi neolitickými domy (ty ale bývají většinou orientovány S-J!) a časně eneolitickými. pohřebními stavbami, podle dobře dochovaných památek z Velké Británie je označujeme obecně jako tzv. dlouhé mohyly. Ve žlábcích v Březně byly asi původně umístěny svislé kůly hustě vedle sebe (na několika místech zjištěno tvrdě udusané dno žlábků – zarážení kůlů?). V kratší stavbě symetricky uložené pohřby, patrně v jakési chodbě vymezené stěnami z kůlů a zastropené? V ideové 17

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) rovině mohlo jít o jakési domy mrtvých, odvozené z původně obytných domů neolitu? Pohřbívalo se v neolitu i do opuštěných domů? Dlouhý půdorys: není jasné, zda předsíň na V konci byla zcela oddělena od následné chodby, nebo, zda tam bylo spojení. Předsíň mohla sloužit k obřadům. Venku, proti vchodu do předsíně, byla nalezena sloupová jáma – souvislost? Přestřešení 4 m široké prostory mohlo být problematické, nikoliv ale nemožné. Lze si také představit nezastřešený prostor, určený pro pohřby. V každém případě se zdá, že celá konstrukce zanechala do dalších období v térénu patrné stopy, patrně ve formě jakési terénní vlny (dlouhé mohyly), která přitahovala mladší pohřební aktivity – nalézáme zde hrob KZP a skupinu únětických hrobů. Tyto mladší pohřby nebyly nalezeny v předsíni – napovídá to něco o podobě stavby? Vyčnívala tato část z hliněného náspu? K poloze pohřbů: zjednodušeně řečeno, muži na pravém boku, ženy na levém, muži hlavou k Z, ženy k východu, jsou zde však určité problémy. Toto rozlišování mužů a žen pokračuje i v dalších eneolitických kulturách, svědčí to o striktních pravidlech pohřebního ritu a spolu s dalšími jevy to ukazuje, že na pohřbívání byl v eneolitu kladen velký důraz, některé úseky eneolitu známe především na základě hrobů, v neolitu to bylo naopak.

Starší eneolit Zajímavá situace je na střední Moravě. Je známa řada mohylových pohřebišť, dodnes patrných v terénu (Náměšť nad Hanou, Alojzov, Drahanovice, Slatinky). Náměšť na Hané - Křemela: 58 zřetelných mohyl představuje rozsáhlou lokalitu. Oválné náspy dlouhé 5-30 m, dochovaná výška je 0,5 až 2, výjimečně až ke 3 m. Jako studijní vzorek byla prozkoumána mohyla 2: orientace Z-V, po odstranění svrchní půdy se vyrýsovala kamenná obvodová zídka o půdorysu 15 x 8,6 m. Na V straně bytelnější, pečlivěji vybudovaná, na Z konci zúžená. Mohyla obsahovala 2 žárové pohřby, umístěné v podélné ose ve V polovině. Pohřeb 1: 8 cm nad zjištěnou základovou úrovní mohyly zhruba uprostřed mohylového náspu, určeno jako dítě kolem 7 let, milodary: mísa, pohár, šálek, hrnec, zlomek týlní části sekeromlatu s provrtem z nekvalitní horniny. Mezi kremačními zbytky nalezeny zuhelnatělé

18

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) obilky pšenice dvouzrnky a fragment petrifikované zčernalé textilie o velikosti 3 x 3 cm (plátnová vazba). Pohřeb 2: při V okraji, spálené pozůstatky dospělého člověka, umístěné v keramickém hrnci, překrytém velkým plochým kamenem. Mohyly I. skupiny: baalberská f. KNP, kamenný plášť po celém povrchu mohyly, nespálená těla uložená v kamenných skříňkách. Mohyly II. skupiny: počátek badenské k., ritus se mění na žárový a místo pláště se objevuje obvodová kam. konstrukce-zídka. Mohyly III. skupiny: (ohrozimský typ) přechod mezi 1. a 2. st. badenské k., mizí kamenná konstrukce, kameny tvoří pouze překrytí či obložení jednotlivých hrobů. Výhradně žárové pohřby.

Mladší eneolit Kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů. Hroby obou kultur jsou na našem území dosti početné, naopak známe minimum dokladů sídlišť (u KZP je situace poněkud lepší). Obě kultury pohřbívaly především kostrově, v KŠK výjimečně kremace (Slaný), v KZP je běžnější. Charakteristika: silná víra v posmrtný život, propracovaný systém symbolů, celá řada typů pohřebních přídavků, často přesně označující postavení zemřelého ve společnosti. Symbolika orientace a polohy těla – striktně vymezená pravidla pro každé pohlaví. Běžné je pohřbívání pod mohylami okrouhlého půdorysu – dodnes dochovány např. v lesích východní Moravy (Dřevohostice). Hrobové jámy jsou zapuštěny pod úroveň terénu, otázka je, jak hluboko byly ukládány sekundární pohřby do mohylových náspů.

7. Tradice a změny na počátku doby bronzové Příklad: rozsáhlé pohřebiště z Holešova na Moravě (okr. Kroměříž). Podrobnosti viz prezentace a články ke stažení.

19


8. Bohaté hroby doby bronzové Příklad: Pozoruhodné mohyly, lokalizované na území Dánska, jižního Švédska a Norska, částečně i severního Německa. Takových mohyl je ze zmíněné oblasti známo asi 5000, pouze v malém počtu z nich však byly během výzkumu zjištěny podmínky, umožňující zachování organických látek. V těchto mohylách jsou někdy velmi dobře dochovány rakve vydlabané z rozštípnutého a vydlabaného kmene dubu – jedna polovina tvoří spodek rakve, druhá víko. Obsah těchto rakví, stejně jako předměty v jejich blízkém okolí bývají také ve velmi dobrém stavu zachovalosti. Máme tak k dispozici vzorky textilu a celých kusů oděvu, dřevo, ale i vlasy a části měkkých tkání. Starším výzkumem, který ve vědeckém světě vyvolal senzaci, byl odkryv mohyly v jutském Egtvedu z roku 1921 (Dánské národní muzeum v Kodani). Po otevření rakve odborníci spatřili tělo zakryté hnědým vlněným přehozem. Jednalo se o tělo mladé ženy (cca 18-20 let) s oděvem zachovaným do pozoruhodných detailů. Hnědá vlněná tunika s krátkými rukávy a oválným výstřihem, sukně nad kolena, složená ze zavěšených šňůrek, dvakrát ovinutá kolem boků, podle názoru tehdejšího ředitele muzea nehorázně krátká. Na břiše ženy spočíval bronzový disk zdobený spirálami a hrotem uprostřed – ozdoba pásu, do něhož byl původně zasunut zdobený hřeben z kosti. Na zápěstích jednoduché bronzové náramky, nohy zabalené do látky. Vlasy rozpuštěné na ramena, původně ale stažené stuhou spletenou z vláken měkké černé vlny. Další významné lokality: Borum Eshøj, Guldhøj, Muldbjerg. Vybrané detaily a výsledky experimentální archeologie k tomuto tématu viz prezentace.

Další info: •

Breuning-Madsen, H. a kol. 2003: Preservation within log coffins before and after barrow construction. Journal of Archaeological Science 30/3, 343-350.

•

Šmejda, L. (ed.) 2006: Archaeology of burial mounds. Plzeň.

•

Šmejda, L. – Turek, J. (eds.) 2004: Spatial analysis of funerary areas. Plzeň.

20


9. Knížecí pohřby doby železné (halštat)

Příklad: unikátní, tzv. „knížecí“ mohyla v Hochodrfu (jihozápadní Německo). Výzkum proběhl v letech 1978-1979. Konzervace a dokumentace nálezů skončila v dílnách Württemberského zemského muzea až v roce 1985, téhož roku proběhla první komplexní prezentace pro veřejnost s názvem „Der Keltenfürst von Hochdorf. Methoden und Ergebnisse der Archäologie“. Obec Hochdorf poté začala realizovat projekt stavby muea, v jehož rámci byla naplánována rekonstrukce mohyly; tyto práce vedly k dalšímu studiu technologie pozdně halštatské doby. Muzeum bylo postaveno asi 400 m západně od polohy knížecí mohyly a otevřeno r. 1991. V blízkosti muzea bylo rovněž v letech 1989-1993 v úplnosti prozkoumáno rozsáhlé halštatské a časně laténské sídliště. Pro získání představy o obsahu mohyly jsou důležité obrázky z prezentace. K nim několik poznámek: • • •

Textiliemi byly pokryty stěny vnitřní hrobové komory, dále jimi byl zakryt vůz a zabalen bronzový kotel. Tělo pohřbeného muže bylo také zabaleno do několika vrstev látek. Kotel podle provedených analýz obsahoval med (medovinu). Podle botanických dokladů (nalezené zbytky květin pod lůžkem) byl pohřeb uložen na sklonku léta či začátku podzimu.

10. Exkurz: pozoruhodné hrobky z altajské oblasti Příklad: mohyly z Pazyryku Poloha lokality: Autonomní republika Tuva je součástí Ruské federace a nachází se při hranicích s Mongolskem a Čínou (Altaj). Údolí řeky Bolšoj Ulagan. Sergej I. Rudenko zde provedl první průzkum v roce 1924. Datování: rozptyl asi 50 let kolem roku 400 př. Kr. Importy z Číny a Persie. Pohřební komory tepelně izolují a zabraňují extrémním výkyvům teplot. Některá těla byla v pokročilém stavu rozkladu předtím, než trvale zmrzla. Jiná se dochovala ve velmi dobrém stavu. někdy bylo možné rozlišit minimálně dvě časově odlišné vrstvy ledu. Ve 3 nejdříve zkoumaných mohylách stály dřevěné rakve nikoliv na dně, ale na první vrstvě ledu. 21

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Uložení nálezů: Státní muzeum v Petrohradě – Ermitáž. Mohyla 5: po uvolnění pohřební komory z ledu se ukázalo, že víko rakve bylo přidržováno na místě tlakem 7 dřevěných kuláčů, které vyčnívaly ze stěny komory. Pozn. tesařské práce byly prováděny mimo pohřební komoru, uvnitř nebyla nalezena ani tříska. Hlava ležela na jakémsi dřevěném polštáři s ostrými hranami, jenž byl později interpretován jako sedátko, sloužící snad jenom mužům, vyskytují se u všech mužských pohřbů (někdy povlečeno textilním obalem). Mohyla 5, nálezy (číslování odpovídá poloze na obrázku v prezentaci – půdorys hrobové komory): 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23.

kola od vozu rakev a její víko, vydlabané z kmene stromu pohřbený muž a žena tyče z konstrukce vozu žebřík se záseky velký koberec součásti vozu součásti vozu součásti vozu 9 těl koní, všichni zabiti ranou palicí do čela, těla naházena jedno na druhé koberec (pile carpet) fragment lahve kůže z kozy vlna, rouno nohy od stolu, nahoru se rozšiřující, výška cca 20 cm, na ně se dávaly tácy s jídlem, sedělo se na rohožích či matracích položených na zem tyče z konstrukce hexapodu bubínek z rohu (horn drum) polštář, vycpávka (felt cushion) nádobka z rohu a dřevěná lžíce dámská pokrývka hlavy desky s řemínky polena z kostrukce stropu součásti vozu

Mohyla 5, nálezy v severní části prostoru mezi komorou a hranou šachty (obrázek svislého řezu této části mohyly): 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.

kola jednoduchého vozíku, vyrobená nařezáním kmene larch, průměr 30-50 cm korba vozu labutě z korby černá felt plachta z korby kusy černého feltu felt koberec tyčky s lopatkovitým zakončením kola velkého vozu oj vozu části těl koní, 4 koně pro tahání, 5 jezdeckých pile koberec sedlo a uzda koně I

22

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) 13. sedlo a uzda koně I 14. uzdy tahacích koníII, III, IV a VI 15. sedlo koně IV 16. sedlo a uzda koně VII 17. sedlo a uzda koně VII 18. sedlo a uzda koně VIII 19. sedlo a uzda koně VIII 20. sedlo a uzda koně IX 21. sedlo a uzda koně IX 22. ozdoba hlavy koně IV I-IX těla koní

Zajímavosti: V mohyle 1 byla na dřevěnou rakev aplikována výzdoba v podobě siluety dvou heraldicky vůči sobě postavených kohoutů, vyřezaná z kusu kůže, v mohyle 2 se jednalo o siluetu jelena. Epidermis = rub, škára = líc. Páry siluet byly připevněny v místech držadel rakví a pak podél delších stran. Byly připevněny před zakrytím rakve víkem, víko je částečně překrylo. Siluety připevněny železnými minihřebíčky, jelínci obíhají rakev proti směru hodinových ručiček. Na povrchu siluet zjištěny stopy tenké cínové fólie, malé množství nedovolilo analýzu. Nálezy vlasových koberců, snad nejstarších na světě dochovaných. Tetování muže z mohyly 2. Tetování identifikováno na většině plochy dochované pokožky – bohužel se tělo nedochovalo kompletně. Nejlépe je možno studovat motivy použité na pravé straně těla. Motivy reálných i fantastických zvířat: tygr, osel, ryba, jelen, muflon apod. Zhotoveno asi vpichováním sazí nebo podobného tmavého barviva pod kůži. Za života muže mělo tetování odstíny modré barvy. Musel být tetován již delší dobu před smrtí (v mládí?). Část tetování mělo patrně mít léčebné účinky (páteř, kotník), jinak se tetováním zdobili lidé urození, hrdinové. Ve starověku mívali otroci na sobě vytetováno jméno svého pána, to ale jen pro doplnění, tohle určitě není pohřeb otroka. Hlavním motivem je kříženec lva a gryfa, další monstra nesou znaky tygra, hada, jelena, orla apod. Magické znaky, patrně ochraňující svého nositele. Symboly urozenosti a mužnosti. Současně i dekorativní účel.

Ekonomika tohoto lidu založena na pastevectví – jsou zde příhodné stepi. Z mohyl nepocházejí žádné doklady zemědělství. Ve speciálním koženém vaku v mohyle 2 a částečně také v mohyle 5 byly nalezeny pozůstatky většího množství sýra (nelze určit z jakého druhu zvířete, ale dodnes se v regionu pro výrobu sýra míchá mléko různých domácích zvířat). I nalezené nádoby byly patrně původně naplněny mléčnými produkty. Doložen chov: koní, 23

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) velkorohého dobytka-krav a jaků, ovcí a koz. Doplňkově lov, snad i marginální pěstování píce pro domácí zvířata na zimu. Obyvatelstvo bylo pravděpodobně usedlé zcela nebo alespoň zčásti. Výroba kumisu: Hérodotos píše (ale může to mít z bůhvíkolikáté ruky), že Skytové dojí mléko klisen, které umístí do vysoké dřevěné nádoby. Záměrně oslepení otroci pak mají za úkol kvedlat mléko. Kumis pravděpodobně obsahovaly keramické lahve s úzkým hrdlem. O vaření jídla uvádí, že zabijí zvíře, oddělí maso od kostí a vaří je na hořících kostech buď v kotli, nebo v žaludku zabitého zvířete. Užívání narkotik: dvě zařízení pro inhalaci kouře z konopí v mohyle č. 2 společně s pohřbem muže a ženy. Oděv: kaftan, sukně, zástěra, boty, barveno např. modře či červeně.

11. Pohřební ritus Keltů (doba laténská) Ve 4.-3. stol. př. Kr. se ve střední Evropě pohřbívalo většinou inhumací, spíše ojediněle též kremací. Je zajímavé, že z období závěru keltské civilizace, kdy vzkvétala tzv. oppida, nemáme o pohřbívání vůbec žádné doklady. Tzv kostrové pohřby: typicky poloha na zádech, hlavou většinou k severu (platí pro ČR, např. ve Švýcarsku k jihu), ruce podél těla. Výjimky a odchylky nejsou příliš časté. Tzv. nerituální pohřby, spíše alternativní způsoby zacházení s těly mrtvých: •

hromadné nálezy koster dospělých i dětí (2-10 jedinců)

•

jednotlivé kostry dospělých na sídlištích, mezi domy, na podlahách zahloubených domů, někdy neúplné

•

jednotlivé dětské kostry (do 3 až 6 let)

•

ojedinělé lidské kosti (obratle apod.)

•

zlomky lebek ze sídlišť (zahloubené objekty, často domy), někdy opracované do tvaru kruhové destičky se 3 vyvrtanými otvory – amulety? v hrobech i na sídlištích)

Podle jakého klíče se určovalo, kdo bude pohřben na klasickém pohřebišti a kdo alternativně? Není jasné, ale lze snad dát do souvislosti s konceptem tzv. nebezpečných mrtvých (smrt za

24

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) mimořádných okolností, blesk, utonutí, vražda, neobvyklá nemoc, nebo otroci, váleční zajatci, popravení zločinci). Další možnost: kult předků a další rodinné vztahy. Diodóros Sicilský, autor z doby kolem přelomu letopočtu uvádí, že Keltové si přibíjeli nad dveře useknuté hlavy přemožených nepřátel. Železný meč = významná součást mnoha mužských pohřbů. Válečnická ideologie. Jedná se často o 15-30% z celkového počtu pohřbů. Ukládány většinou v plechové pochvě, složené ze dvou dílů + můstek sloužící k provlečení řemene na zavěšení pochvy a případné dopňky (nákončí). Délka 1 m, váha asi ¼ kg. Další součásti bojovnické výbavy: kopí, štíty. Nákrčníky: většinou bronzové, nejsou v hrobech příliš časté; zajímavé – pokud je možné antropologické určení, nacházejí se nákrčníky výlučně v hrobech žen s bohatou výbavou, ikonografické prameny ale ukazují, že je nosili i muži-héroové (Mšecké Žehrovice). Jejich užívání je časově ohraničeno na stupně LT B1 (4. stol.) až LT B2 (pol. 3. stol.), nikoli později. U některých kusů z ČR je zřejmé, že se jedná o importy (Radovesice, Obrnice). Výjimečně známe i zlaté nákrčníky, nikoliv ale z hrobů; jsou to ojedinělé nálezy či depoty (Oploty na Podbořansku). Symbol významného postavení nositelky? Náramky a nápažníky: v hrobech se jen zřídka najdou tvarově identické kusy, většinou bronz, zřídka sklo a železo, ceněný sapropelit, výjimečně zlato. Nánožníky: typický šperk doby laténské, zdobil ženské kotníky. Rozeviratelné kruhy. Zlaté perly-korálky: několik případů z Čech – Soběsuky, Jenišův Újezd, Libočany, tj. shluk lokalit v Podkrušnohoří. Zlaté mince: v Čechách nalezeny v hrobech pouze 3x (Hostomice, Třebívlice, Praha). Staré zprávy, nejisté. Obolus mrtvých?

12. Smrt v antickém Řecku a Římě Řecko Řekové věřili, že mrtví jsou z náboženského hlediska nečistí (i porod byl považován za událost znečišťující dům a jeho obyvatele), proto je odstraňovali ze svých měst na určená místa. Po smrti občana muselo být rituálně očištěno jeho tělo, ale i jeho blízcí příbuzní.

25

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Rovněž domy musely být očištěny (v Cyrene mořskou vodou 3 dny po úmrtí). Podobné rituály se dotýkaly zejména krbu a vodního zdroje. Po dobu trvání těchto úkonů nebylo vhodné se s pozůstalými stýkat, plnými členy společnosti se stali opět až po jejich skončení. Hroby byly umisťovány mimo městský obvod, ale ne příliš daleko, protože o hroby předků muselo být náležitě pečováno. Hrobky rovněž signalizovaly status a bohatství příslušné rodiny, takže se jejich podobě věnovala velká pozornost. Většinou nekropole vyrůstaly za branami měst podél hlavních cest – byly hodně na očích. Symbolickou hranicí mezi polis a nekropolis byla městská hradba. Ačkoliv hroby běžných smrtelníků byly považovány za znečišťující, hroby významných hrdinů mohly představovat výjimku, mohly být umístěny uvnitř města a byly centrem kultu héroa. Podobně jako ostatním zemřelým jim bylo na hrob přinášeno jídlo a pití, ale jejich fyzické pozůstatky měly navíc vyzařovat moc a sílu a obce je proto chtěly vlastnit (srov. se středověkými světci). Klasický popis zásvětí v řeckých představách můžeme nalézt v Homérově Odyssei. Svět zemřelých se svým vládcem Hádem a jeho ženou Persefonou je kladen do podzemí (opozice k ostatním bohům dlícím většinou v Olympských výšinách). Duše zemřelých jsou zde popisovány jako „stíny“, pohybující se v neutěšených krajinách. Odysseus se zde setká s mrtvým Achillem, který mu sdělí, že by byl raději na živý v postavení chudého služebníka, než pánem nad mrtvými v podsvětí. Z archeologického úhlu pohledu je třeba vyzdvihnout rozsáhlou a dobře prozkoumanou nekropoli v athénské čtvrti Kerameikos, kde se pohřbívalo těsně za městskou zdí směrem na SZ. Pohřbívání zde pokračovalo po řadu staletí od geometrického po klasické období (8.-5. stol. př. Kr.).

Řím Z písemných zpráv známe hlavně veřejnou část pohřbů a různé extravagantní případy, běžná opatření či soukromá část obřadů nebyly pro starověké autory tak zajímavé. V každém případě byli pozůstalí povinni zajistit pro své mrtvé důstojný pohřeb, nedostatečný pohřeb byl shledáván jako příčina bloudících nepokojných duchů apod. (viz Suetonius o Caligulovi). Snahou pozůstalých bylo získat mrtvé tělo, aby mohlo být řádně pohřbeno, třeba v případech

26

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) násilných úmrtí, válečných událostí apod. Velký důraz byl kladen opět na podobu hrobek a pomníků – aby nebylo zapomenuto, proto i epitafy apod. Řada občanů se snažila opatřit si vhodné místo pro svůj hrob a postavila si dokonce už předem hrobku (nebo alespoň zanechali pozůstalým instrukce), vlastní pohřební obřady už museli ale vykonat jejich příbuzní. Jsou známy i případy, kdy muž nechal vytvořit pomník pro sebe a svou ženu, ta se ale po jeho smrti opět vdala a byla nakonec pohřbena jinde pod jiným pomníkem (Pompeje, Gaius Munatius Faustus a Naevoleia Tyche). Zákon pamatoval na zaplacení pohřbu: pokud se nenašel člověk, který by pohřeb zaplatil, pohřební náklady měly být přednostně uhrazeny z pozůstalosti, teprve zbytkem mohly být kryty dluhy nebo se stal předmětem dědictví. Pokud mrtvý neměl vlastní majetek ani příbuzné, kteří by se o pohřeb postarali, byly náklady často kryty různými spolky (collegium) občanů které spojovalo zaměstnání, náboženství, řemeslo apod. Za vyvrcholení úspěšného života občana byla považována důstojná smrt, vhodné pohřební obřady, jejichž součástí bylo i další vzpomínání osobnosti zemřelého. Mrtvé tělo se stalo centrem série událostí: během obzvlášť vznešeného pohřbu bylo podle Polybia neseno ulicemi na fórum (politické a společenské středisko města), kde bylo vystaveno a mužský příbuzný pronesl eulogii. Kolem stojící lidé měli na sobě masky s podobiznami předků zemřelého imagines (spojení minulosti s přítomností a budoucností). Pohřeb obzvlášť zasloužilých občanů byl podle Cicera záležitostí celého státu a proto jim měl být vypraven pohřeb na státní náklady. Za doby císařství byly nejnákladnější pohřby samozřejmě vyhrazeny členům vládnoucí rodiny. Procedury vycházely se starších pohřbů republikánské éry a byly doplněny vztyčením pamětní sochy nebo oblouku, přidáním jejich jmen do posvátných textů a nesením jejich podobizen v procesích. V případě úmrtí císaře nabývalo vše větších rozměrů a pohřeb mohl být korunován apotheozou – zbožštěním císaře. První císař Augustus vybudoval velkou dynastickou hrobku na Campu Martiu, na místě ležícím těsně za pomeriem – hranicí města, ale přesto svou monumentalitou na město působící. Hrobka jaksi symbolizovala celý nový politický systém. Císař Hadrián na tuto myšlenku úzce navázal při stavbě své vlastní hrobky. Hrobka a pohřebiště opět potvrzuje svůj význam pro společenskou soutěž, podobně jako bylo takovým místem uvnitř města fórum.

27

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) V mnoha případech bylo provedení důstojného pohřbu obtížné či přímo nemožné (padlí vojáci, cizinci, chudí). Pohřeb neproběhl buďto vůbec (což bylo nebezpečné – rituální znečištění, hygiena, lákání mrchožravých zvířat), nebo jen narychlo a s malou pietou. Mrtvá těla, o která nikdo nestál, byla většinou pohřbena na veřejné náklady, často do hromadných hrobů – puticuli (odhaduje se, že se mohlo jednat o 5% mrtvých – v samotném Římě cca 1500 zemřelých ročně) nebo pálením na velké hranici. Byli prostě odstraněni z obce, aniž by se tím kdo hlouběji zabýval – jejich bídný život byl následován stejně ubohým koncem. V některých případech bylo zamítnutí pohřbu, případně ještě zostřené zohavením mrtvoly, součástí trestu za zločin (ukřižování, předhození šelmám apod.) a sama smrt odsouzeného byla veřejnou podívanou. Někdy vojáci hlídali ukřižované, aby jejich těla nemohla být sejmuta a pochována. Exekuce probíhaly nezřídka blízko oficiálních pohřebišť, takže zde vynikl kontrast mezi dobrou a špatnou smrtí. Takový neblahý konec mohl čekat chudé i bohaté, ty druhé zejména v případech, kdy prohráli v boji o moc apod. (pohození mrtvoly v centru, její vláčení ulicemi, useknutí hlavy, dokonce ničení soch s podobiznou oběti). Toto vše mělo vlastně zničit identitu potrestaného člověka - bylo to součástí tzv. damnatio memoriae: veřejné zostuzení, zabavení majetku, zničení podobizen a památníků, jméno dáno mimo zákon. V období Republiky to bylo ještě doplněno srovnáním domů člověka, podezřelého ze snahy nastolit tyranii, se zemí. Nepřátelskému chování mohly být vystaveny i hrobky – hroby nepřátel Říma neměly žádný náboženský význam. Naopak znesvěcení mrtvoly či hrobu Římana bylo považováno za hrdelní zločin. Povolení nebo zamítnutí pohřbu bylo gestem, které bylo plně v režii vítěze konfliktu. Nárok na úplný pohřeb neměly ale celé skupiny lidí: např. někteří gladiátoři – na jedné straně oslavovaní a obdivovaní, na druhé straně mající nízký společenský status a opovrhovaní. Odepřením pohřbu byli potrestáni zejména ti gladiátoři, kteří byli původně svobodnými občany nebo byli dokonce urozeného původu, a porušili řád svého stavu tím, že se nechali najímat jako námezdní bojovníci. Odepření pohřbu se mohlo týkat i lidí, kteří spáchali sebevraždu oběšením, což bylo považováno za obzvlášť opovrženíhodný způsob opuštění světa, nebo těch, kteří provedli něco nemorálního pro vlastní obohacení. Podobně byli stigmatizováni i další lidé, jejich činnost je řadila k tzv. infamia – nečistým: hrobníci, kuplíři, prostitutky. Mimochodem, všichni posledně jmenovaní prováděli svou živnost mimo jiné v kontaktu s (nečistými) hroby – na hřbitovech.

28

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007) Protože k mrtvolám se váže řada magických pověr, a to opět zejména v souvislosti s nějakou neobvyklou, předčasnou smrtí, např. s popravou – věřilo se, že taková těla mohou léčit buď dotykem, nebo zpracováním do podoby nějakého léku. Ideálem byl jistě věčný odpočinek v pokoji, ten mohl být v některých případech narušen poškozením či zničením hrobu, např. se to týkalo hrobů postavených bez povolení na cizí půdě, postavených z materiálu určeného pro stavbu chrámu apod. Rozhodnutí o přesunutí či likvidaci hrobky musel však potvrdit císař nebo pontifik. Poznámky ke kremaci Plinius tvrdí, že u padlých ve válce je lépe jejich těla spálit, protože nelze jejich těla v pořádku přivézt domů. Řada císařů si vymínila, že budou ihned po smrti spáleni, zřejmě ze strachu před pokusy o zohavení jejich těla jejich nepřáteli – popel už k tomu nenabízí takové možnosti.

Další info: •

Hope, V. M. – Marshall, E. (eds.) 2000: Death and Disease in the Ancient City. London-New York: Routledge.

•

Toynbee, J. M. C. 1971: Death and Burial in the Roman World. Thames and Hudson.

29

1. Úvod do problematiky

Recommend Documents