1. Úvod do problematiky Máme-li se zabývat reformou Společné zemědělské politiky Evropské unie, potom je nezbytné vycházet jak ze znalosti principů a účinků dosavadní politiky, tak z poznání vývoje a typických projevů změny podnikatelského prostředí, ve kterém se dnešní zemědělství nachází. V průniku těchto dvou, často kontraverzích, projevů a poznání se potom rodí vize, cíle a strategie dalšího zaměření politiky i zdůvodnění řešení v konkrétních podmínkách regionů.
1.1.
Zemědělství v současné etapě vývoje
Není sporu o tom, že zemědělství ve své produkční i mimoprodukční úloze má řadu specifik. Pramení v zásadě z toho, že právě toto odvětví je významně determinováno biologickým reprodukčním cyklem a uskutečňuje se v bezprostředním spojení s přírodou. Toto specifikum, založené na potenciální možnosti volby využití omezených přírodních zdrojů, posunuje resp. rozšiřuje úlohu zemědělství i do oblastí přesahujících výrobu soukromých statků. Na druhé straně výrobu potravin, v současnosti stále výrazněji ovlivňovanou vývojem a efektivností celých komoditních potravinových řetězců, lze chápat jako jedno z možných využití přírodních zdrojů. V této souvislosti může jako systém vykazovat vysokou nebo nízkou produktivitu způsobenou jednak vlivem rozdílné jejich produkční účinnosti faktorů (především půdy) a zejména rozdílným stupněm jejích využívání. Kromě toho výroba potravin, zemědělských produktů i služeb spojených s využíváním přírodních zdrojů a půdy může být zajišťována v nedostatečném, přiměřeném či nadměrném rozsahu. Tento předpoklad lze aplikovat právě na míru a formy užití přírodních zdrojů - půdy, vody a ovzduší, kterých může být hojnost nebo se jich rovněž nedostává. Kromě toho mohou být limitujícím faktorem i poloha a podnebí. O tom, v jakých příčinných souvislostech se měnily přístupy a proporce produkčního a mimoprodukčního využití přírodních zdrojů v kontextu historického vývoje společnosti, vypovídá schéma na obrázku 1 na následující straně. Charakterizuje rozhodující etapy vývoje zemědělství a jejich socioekonomické a environmentální souvislosti z hlediska požadavků na využití přírodních zdrojů (Beers et al., 1998, Zachariasse, 2002). Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
1
Vývoj a návaznost jednotlivých etap znázorňuje křivka, procházející čtyřmi kvadranty, které vymezují rozhodující limity zabezpečení společenských potřeb produkčního resp. mimoprodukčního využití přírodních zdrojů v těchto etapách: Obr. č 1. Etapy vývoje zemědělství z hlediska nároků na užití přírodních zdrojů
Pramen: Bečvářová, 2005, zpracováno dle Zachariasse, 2002
Současně lze na základě tohoto schématu dokumentovat i vzájemnou souvislost a podmíněnost využití technologických poznatků a společenských věd v kontextu optimálního využívání přírodních zdrojů a uspokojování společenských potřeb ve společenském vývoji. První etapa (kvadrant vlevo dole): prvořadým úkolem zemědělství bylo zajišťovat dostatek potravin, přičemž neexistovalo omezení přírodních zdrojů – prostor, půda, voda a vzduch nebyly z hlediska dostupnosti prakticky omezeny. V tomto případě mohl být růst produkce v prvních fázích zabezpečován převážně extenzivně, tj. zapojováním dalších přírodních zdrojů do výrobního využití. K růstu produktivity faktorů v zemědělství přispěl rozvoj technických a
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
2
zemědělských věd (vztah
V této etapě existovala i společenská shoda o cíli a způsobu
řešení ve využívání přírodních zdrojů. Druhá etapa (kvadrant vpravo dole) byla charakterizována růstem zemědělské produkce především v důsledku technického rozvoje, který přispíval k intenzifikaci zemědělské výroby. Projevoval se i ve vyšším stupni využívání přírodních zdrojů. Rozvoj ostatních odvětví se projevoval především růstem zaměstnanosti i poptávky po potravinách. Potřeba vyhovět této rostoucí poptávce vedla k zapojování dalších přírodních zdrojů do procesů zemědělské výroby. V této etapě se již objevují první signály soutěže o prostor – rostoucí intenzita využívání přírodních zdrojů a první negativa ekologické zátěže. Překotný technický rozvoj a rostoucí požadavky na zemědělství již vyžadují zkoumat tyto změny prostředí a jejich důsledky v širších ekonomických a politických souvislostech. K řešení problémů této etapy začaly přispívat společenské vědy (vztah
).
Třetí etapa (kvadrant vpravo nahoře): s rostoucím vlivem technologických i biologických inovací se zvyšuje množství i pestrost nabídky produktů a služeb, které zemědělský podnik v některých odvětvích již přirozeně propojovaný se zpracováním suroviny (cukrovary, lihovary, jatka, mlékárny) může poskytovat. Narůstá ekonomická diferenciace podniků, vzniká potřeba znát a zobecnit hlavní souvislosti tohoto vývoje a agrární ekonomika zkoumá její příčiny. Netýká se jen produktivity vkladů, ale i diferenciace produktu ve vztahu k úrovni a kombinaci faktorů (včetně vlivu rozdílné produkční schopnosti různorodých oblastí). Hledají se systémy komplexního řízení zemědělské výroby, které by uspokojily rostoucí poptávku i nároky spotřebitelů. Řešení se přesunuje z problematiky technologie zemědělské a potravinářské výroby do problematiky zemědělské ekonomiky, managementu a politiky (). Čtvrtá etapa (kvadrant vlevo nahoře) charakterizuje situaci v současné etapě rozvoje. Zemědělství je svou výrobní dimenzí na bázi moderních a k přírodě a zvířatům šetrných výrobních technologií schopno v kvantitě i kvalitě naplňovat požadavky spotřebitelů a současně aktivně přispívat k zachování a rozvoji udržitelnosti přírodních zdrojů pro budoucí generace. Komplikuje se však komunikace: v produkční dimenzi jsou v bezprostředním kontaktu se spotřebiteli ekonomicky konsolidované podniky finálních fází zpracování a distribuce, jejichž rostoucí vliv se projevuje v utváření celé řady trhů a vztahů v rámci Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
3
komoditních řetězců i mezi nimi. Narůstá konkurence, potravinové hospodářství dostává komplexnější charakter. Na druhé straně do značné míry odděleně jsou formulovány a řešeny otázky sociálního a environmentálního charakteru. Společenské potřeby jsou formulovány za pomoci společenských věd, které však v zájmu skutečně komplexního řešení podpory odvětví vyžadují a dávají podněty pro oblasti technicko-technologické, tj. vztah – . Závěr: Míra i formy využití přírodních zdrojů v soustavách zemědělství jsou podmíněny stupněm ekonomického rozvoje, který současně dává impuls pro volbu priorit strategie zemědělské politiky, které odpovídají potřebám řešení problémů dané etapy vývoje. V prvních etapách byl rozvoj zemědělské výroby iniciován a založen na technologickém rozvoji – to znamená určován úrovní technologií (technology-driven) a odpovídal nabídkově orientovanému modelu (supply–driven model). V rámci tohoto procesu docházelo k růstu prosperity a bohatství. I když se zvyšovaly nároky spotřebitelů na množství, kvalitu, sortiment i způsoby úpravy potravin, což se promítalo i v rostoucích nárocích na další zapojení a intenzivnější využití přírodních zdrojů, zejména půdy, technologický pokrok nabízel nové metody, které umožňovaly tyto rostoucí nároky pokrývat. Rozvoj výroby především v hospodářsky vyspělé části světa postupně vedl až k problémům nadprodukce. Zemědělství se tak stávalo součástí odlišného modelu, motivovaného potřebami (need-driven), tedy poptávkově orientovaného modelu (demanddriven model). Rozhodující roli zde sehrávají trhy v celé škále vztahů potravinového hospodářství ve stadiu výroby, zpracování i distribuce konečných výrobků zemědělského původu. V této etapě se potom zpravidla kontroversně promítají regulační zásahy států ve formě agrárních politik na jedné straně a rostoucí tržní síla v navazujících fázích celých komoditních řetězců na straně druhé. Je třeba si uvědomit, že tradiční zemědělec se dnes již stává de facto výrobcem surovin pro další potravinářskou i nepotravinářskou výrobu. V důsledku globalizace trhů, překračující nejen hranice států, ale i světových regionů, je dnešní zemědělec ve stále větší míře vystavován konkurenčním tlakům v horizontálních i vertikálních souvislostech světových agrárních trhů a současně ztrácí svůj původně rozhodující vliv na jeho utváření i podmínky. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
4
Zemědělství neexistuje a nefunguje „samostatně“, má řadu podstatných interakcí s ostatními částmi národní i světové ekonomiky. Projevuje se např. v dostupnosti, kvalitě a cenách vstupů, v úrovni technologií a techniky stejně jako v kvalifikaci pracovníků, v úrovni příjmů obyvatelstva a jeho spotřebitelských preferencích. Ovlivňuje jak nabídkovou, tak i poptávkovou stránku trhů fungujících v rámci tohoto potravinově zaměřeného segmentu. Efektivnost výroby a kvalita vstupů pro zemědělskou výrobu stejně jako úroveň a stupeň finalizace zemědělských produktů v navazujících fázích zpracování, jejich adjustace, distribuce a obchodu tak přispívají k pozitivní, ale i k negativní odezvě v možnostech uplatnění zemědělských produktů na domácím i zahraničním trhu. Závěr: O tom v jakém rozsahu (a zda vůbec) budou půda a další výrobní faktory využívány právě pro výrobu zemědělských produktů v konkrétních lokalitách již nerozhoduje pouze sám zemědělec, a to zpravidla ani v případech, kdy má z hlediska zemědělské výroby vhodné agroekologické a další podmínky pro dosažení vysoké produktivity faktorů, které by mu v podmínkách plně konkurenčního prostředí umožnily úspěšně se svou produkcí na trhu prosadit. Analýzy vývoje dnešního zemědělství a celého potravinového hospodářství signalizují výrazné změny v jeho proporcích, uspořádání, i v tržní a komoditní struktuře. Světový trh potravin dnes již téměř ze dvou třetin tvoří nikoliv zemědělské produkty, ale vysoce finalizované výrobky. Teze o relativní samostatnosti odvětví a o vzájemné podmíněnosti rozvoje zemědělství a ostatních sektorů v rámci ekonomiky dostává své konkrétní obrysy v nově se utvářejících vztazích celého systému výroby potravin, které stále silněji determinují podmínky dalšího rozvoje zemědělského podniku. Dochází ke změnám v teritoriálním i ve strukturálním rozdělení potravinových trhů a to různých fázích v celém komoditním řetězci nebo celé světové síti. Změny dávají novou podobu všem typům agrárních trhů, proto se různou mírou i formami dotýkají všech podnikatelských subjektů v tomto sektoru a v souvisejících odvětvích a oborech, od zemědělských výrobců, přes zpracovatele, distributory až po obchodníky.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
5
1.2.
Formování agrárních trhů Vývoj zemědělství byl, díky uplatnění špičkových technologií a vysoce výkonných odrůd
a plemen (zejména v hospodářsky vyspělých zemích), již v poslední čtvrtině dvacátého století spojován s výraznou akcelerací růstu zemědělské produkce. Navíc, možnosti i příležitost umístění této produkce na trzích a příležitost dalšího rozvoje stále silněji závisí na konkurenceschopnosti podnikatelských subjektů. Na jejich připravenosti a schopnosti aktivně reagovat na změny v ekonomických podmínkách nabídky a poptávky, dnes vytvářených celou škálou trhů a strukturou podstatně širšího okruhu odvětví národní, nadnárodní i světové ekonomiky vzájemně propojených v rámci agrobyznysu (podrobněji viz kap. 1.3) I když biologický charakter zemědělské výroby, specifické vlastnosti zemědělských komodit i fyziologické limity spotřeby potravin nesporně dále a trvale ovlivňují formování agrárních trhů, do výroby a distribuce potravin se promítají důsledky globalizace a integrace, které v praxi mění podmínky nabídky i poptávky na těchto trzích. Jen stručně k obecným základním specifikům těchto vazeb a cenovým souvislostem: Poptávka po potravinách: spotřebitel/odběratel se ve své poptávce řídí informací trhu v podobě konkrétní aktuální ceny dané komodity a zpravidla reaguje na ceny bezprostředně. Je obecně dána vztahem
Dt = f (Ct)
kde Dt ............ poptávka v daném období t Ct ............ cena v daném období t
Nabídka zemědělských výrobků (pokud abstrahujeme od zásob), naopak v krátkém období není schopna na cenový signál bezprostředně reagovat. Nejkratší doba odezvy na změnu ceny je dána délkou výrobního cyklu příslušné komodity, tedy vztahem: St = f (Ct - 1)
kde St ............. nabídka v daném období t Ct - 1 ....... cena v minulém období t - 1
Rozhodování výrobců tedy vychází z předpokladu, že ceny, které jsou platné v daném období (roce), budou na stejné úrovni i v období (roce) příštím. Bez kvalifikovaných prognóz je však tento předpoklad nereálný. Nabídka produkce v období t +1 zpravidla přichází na trh za jiných podmínek, než které platily pro tržní situaci v období t. V případě víceletého Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
6
výrobního cyklu (např. chov skotu, ovocnářství, vinohradnictví, chmelařství) je nabídka v období t odezvou na ceny, které platily dokonce před dvěma, třemi i čtyřmi léty. Požadavky trhu se pak mohou lišit od nabídky výrobců, kteří se na základě původních signálů trhu rozhodli pro strukturální změnu včetně kapitálové náročného řešení podmínek pro zahájení resp. rozšíření výroby dané konkrétní komodity. V průběhu několika let se navíc často vyskytují cyklické změny cen. Tyto cykly vznikají jako důsledek časové mezery mezi rozhodnutím o změně produkce a obdobím, kdy výsledek tohoto rozhodnutí může být empiricky prokázán na trhu. U jednoletých plodin je časové zpoždění obecně jeden rok, u brojlerů 2 až 3 měsíce, u výkrmu skotu 2 až 3 roky, u specielních kultur 4 až 5 let. V míře, v jaké očekávání budoucí úrovně cen je funkcí - závisí na cenách v minulosti a přizpůsobení výrobního procesu se uskutečňuje na základě těchto cenových očekávání, takové bude zpoždění ve zpětné reakci výrobců na cenové informace jako podklad pro jejich rozhodování o struktuře budoucí produkce. Pesimistická a optimistická cenová očekávání a doprovodné změny v produkci se projevují v cyklických změnách cen, které vypadají jako pavučina znázorněná v nabídkověpoptávkovém grafu a v analýze agrárního trhu je znám pod pojmem "pavučinový (cobweb) teorém". Obr.č. 2 Princip pavučinového teorému
Pramen: Tomek, Robinson (1990)
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
7
Poptávková křivka D reaguje na cenu, za kterou dané množství produkce může být ihned prodáno v daném čase, zatímco nabídková funkce vysvětluje vztahy mezi cenou v jednom období a množstvím produkce, které bude vyráběno v následujícím časovém období. Časová perioda, která by měla být vzata v úvahu, je délka časového období mezi rozhodnutím vyrábět a získáním hotové produkce. Nabídková křivka S vychází z předpokladu, že vzniká časové zpoždění jednoho období v odezvě produkce na ceny. To znamená, že mezi rozhodnutím vyrábět a okamžikem umístění vyrobené produkce na trhu uplyne jedno období (rok, 3 měsíce = podle délky výrobního cyklu). Např. když cena P1 platí v čase 1, v grafu se předpokládá, že množství Q1, konzistentní s cenou P1, bude nabízeno na trhu v období 2. Cena a množství tak periodicky oscilují počínaje bodem A až do bodu L, případně by vztah vedl až k nové rovnovážné situaci. Ta bude stabilní, dokud se nevyskytnou nové tržní poruchy a nevyvolají nové oscilace. Např. v daném roce nabízené množství brambor je nízké a cena vysoká. Vyšší cena povzbudí výrobce zvýšit produkci, která však je sklizena až příští rok. Když v důsledku zvýšení produkce v příštím roce nabídka vzroste, ceny se snižují a mnoho výrobců zjistí, že ceny, podle nichž rozhodovali o vyšší produkci brambor, nebyly realizovány. Ovlivňují i vývoj více trhů. Nejznámější je příklad cyklického chování poměru cen krmiv a prasat, který vysvětluje změny v nabídce prasat a jejich ceny ve vazbě na vývoj ceny krmiva. Poptávka po krmivech i po jatečných prasatech je funkcí jejich cen v daném období, nabídka prasat je však funkcí ceny prasat z období předcházejícího. Vzhledem k tomu, že cena prasat závisí současně i na ceně krmiva v daném období, potom nabídka prasat v čase t závisí jak na ceně prasat v období t - 1, tak i na ceně krmiv z období t - 1. Stabilita trhu prasat je tedy závislá na trhu krmiv. Kromě toho původní zemědělská surovina v různém stupni opracování je směňována na různých tržních úrovních. Závěr: Tržní nerovnováha u jednotlivé komodity na kterémkoli z trhů může vést k systémové disproporci celého agrárního trhu. Pro poznání potenciálního rizika je nezbytné analyzovat vývoj tržní situace na jednotlivých tržních úrovních, spojujících komoditní výrobkové vertikály. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
8
O jaké typy trhů se jedná? Obecně lze v agrárním sektoru vymezit čtyři základní typy (Bečvářová, 2001, Tvrdoň, 2004) a) Trh/vazba naturální, kdy výrobce je současně spotřebitelem.
Jedná se v podstatě o rozhodování a ocenění práce výrobce, tedy o vazby trhu faktorů. Příkladem jsou samozásobitelská hospodářství. Tento vztah na současném stupni rozvoje agrárního sektoru lze nalézt např. u výroby a spotřeby vajec, ovoce a zeleniny, kdy zhruba třetina spotřeby těchto komodit je zabezpečována vlastní produkcí výrobce. b) Trh surovino-potravinářský, kdy prodávajícími jsou zemědělští výrobci, kteří prodávají zemědělskou surovinu v různém stupni předzpracování spotřebiteli (jiné domácnosti).
Kupujícími jsou spotřebitelé, kteří sami tuto surovinu dále zpracují do potravinářského výrobku V tomto případě se jedná o přímý a krátký distribuční kanál typický pro místní trhy resp. prodej přímo ve výrobním podniku. Jeho variantou je tzv. sklizňový prodej, kdy spotřebitel dle svého výběru a pro sebe sklízí uvedené komodity přímo na farmě. c) Trh zemědělských výrobků, kdy prodávajícími jsou výrobci zemědělských komodit kupujícími jsou zpracovatelské podniky nebo nákupní organizace, případně individuální zprostředkovatelé, kteří se následně stávají prodávajícími subjekty buď sobě navzájem nebo vůči zpracovatelské organizaci. Vazby na tomto typu trhů lze znázornit takto:
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
9
Tento typ vazby je dnes typický pro převážnou část zemědělských výrobků, která je směňována mezi výrobními (zemědělskými) a zpracovatelskými podniky. Např. mléko, maso, cukrovku prodávají zemědělské podniky přímo mlékárenským a masným podnikům resp.
cukrovarům.
Prostřednictvím
zprostředkovatelů
(nákupních
a
odbytových
organizací) se prodává většina obilí a olejnin. Vlastní realizaci směny mezi výrobními, zpracovatelskými, resp. zprostředkovatelskými organizacemi, lze uskutečnit různými marketingovými formami včetně komoditních burzovních prodejů. d) Trh potravinářských výrobků, kdy prodávajícími jsou potravinářské podniky, kupujícími jsou pro dílčí část potravinářské produkce přímo spotřebitelé, pro rozhodující část potravinářské produkce obchodní podniky, které se následně stávají prodávajícím subjektem vůči spotřebitelům. Tržní vztah mezi potravinářskými a obchodními podniky, kdy konečným článkem jsou spotřebitelé, se může uskutečnit přímo nebo prostřednictvím velkoobchodu, kdy potravinářské výrobky jsou nakupovány od potravinářských podniků velkoobchodem a poté prodávány podnikům v maloobchodní síti. Tyto vztahy lze charakterizovat těmito vazbami: Potravinář. podniky podnikypodniky Velkoobch.podniky
Trh Trh
Spotřebitelé Obchodní podniky
Trh
Rozhodující část finálních potravinářských výrobků je realizována prostřednictvím tohoto typu trhů s výrazným vlivem obchodních podniků na utváření jeho cenových podmínek. Závěr: Při formování všech typů agrárních trhů se ve větší či menší míře stále projevují specifika vyplývající ze samotné podstaty zvláštnosti procesů výroby založené na využití biologických zákonitostí, podmínek a limitů zemědělské výroby na jedné straně a specifika poptávky po potravinách, která přes řadu hospodářsko-politických zásahů do trhu i rostoucích projevů tržní síly subjektů ve finalizujících fázích zpracování a distribuce je dlouhodobě ovlivňována i fyziologickými charakteristikami a limity ve spotřebě potravin. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
10
Jedná se zejména o tyto charakteristiky a limity: 1. na straně poptávky: vliv hranice minimální spotřeby potravin, která je dána fyziologickým minimem nutným pro zachování životních funkcí člověka, omezení možnostmi maximální spotřeby, která je dána zdravotně-fyziologickou hranicí člověka ("normy racionální výživy"), takže při vysokém stupni nasycenosti potravinami nedochází k dalšímu zvyšování spotřeby a tedy ani k růstu poptávky, což snižuje cenovou a důchodovou pružnost poptávky a vede k situaci, že změna tržní ceny, za jinak nezměněných podmínek, vyvolává pouze malé změny v objemu spotřeby potravin, při růstu důchodu (za podmínky vysokého stupně nasycenosti potravinami) klesá přírůstek výdajů za potraviny na jednotku přírůstku důchodů obyvatelstva; 2. na straně nabídky konzervativnost při volbě rozsahu a struktury výroby limitovaná časovým nesouladem v možnosti reakce výrobců na signály trhu, zvýšení rizika, že změny rozhodnutí o výrobě nevyvolají adekvátní změny v časově opožděné nabídce v důsledku působení diferencovaných faktorů klimatu a kvality půdy a nepředvídatelných vlivů počasí, omezenost množství půdy a institut soukromého vlastnictví půdy, které ztěžují jak vstup kapitálu do zemědělství, tak i jeho odliv, což se zejména v krátkém období projevuje nejen v nízké cenové pružnosti nabídky a její obtížné bezprostřední adaptaci na změny tržních cen jednotlivých komodit, ale současně zvyšuje náročnost na objektivizaci cílů ve strategii i volbu koncepce podpory strukturálních změn přesahující rozhodování jednotlivých podniků v delším časovém období. Dalším specifikem, které přetrvává i v tržní struktuře současného evropského modelu zemědělství, je sociálně ekonomická struktura a rozmístění podnikatelských subjektů, které jsou charakteristické velkým počtem výrobců, převážně vázaných na půdu (různé kvality a úrodnosti, což do značné míry omezuje volbu komoditní struktury zemědělské výroby), což bez respektování klíčových interakcí s okolím, paradoxně dále omezuje vliv zemědělských výrobců na tvorbu ceny komodit v podstatě na všech relevantních trzích. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
11
1.3.
Zemědělství v podnikatelském prostředí současného agrobyznysu
Jak již bylo uvedeno, procesy globalizace se prosazují v agrárním sektoru jak rozšiřováním relevantního trhu (horizontálně), tak i prostřednictvím zapojení podnikatelských subjektů z dalších odvětví s odlišným typem i charakterem výroby i s odlišnou tržní strukturou. Tyto procesy se promítají jak ve fázích zpracování a distribuce potravin a dalších produktů zemědělského původu tak i ve fázích předvýrobních. Vývoj dělby a kooperace hospodářské činnosti ve skupině odvětví zahrnujících zemědělství, navazující zpracovatelský/ potravinářský průmysl, obchod i průmysl produkující výrobní prostředky a služby pro zemědělství i potravinářství vyústil do utváření celých komoditních/ potravinových vertikál a formování agrobyznysu. Agrobyznys lze definovat jako souhrn všech činností a vztahů týkajících se zpracování a distribuce produktů vyrobených na farmě; to znamená, že zahrnuje výrobní činnosti v prvovýrobě; a dále skladování, zpracování, dopravu a prodej zemědělských komodit a produktů z nich vyrobených – dle klasického pojetí Goldberga (Davis a Goldberg, 1957). Pro aktuální zpřesnění reflektující situaci na přelomu tisíciletí, kdy se významně posiluje vliv genetického a biologického výzkumu v předvýrobních fázích, lze využít definici podle Sonky a Hudsona (Sonka a Hudson, 1999), kteří definují agrobyznys jako řetězec subsektorů vzájemně propojených řadou přímých i zpětných vazeb, zahrnující výzkum, genetické a osivářské firmy a dodavatele dalšího biologického materiálu, dodavatele ostatních vstupů, zemědělské výrobce a nákupce zemědělských produktů, zpracovatele první a druhé fáze zpracování, (malo)obchod a instituce veřejného stravování. Závěr: Princip agrobyznysu znamená vymezení a charakteristiku činností a vzájemných vazeb spojených se zemědělskou výrobou nejen uvnitř podniku, ale i vazeb s předcházejícími a navazujícími subjekty a činnostmi typickými pro transformaci (zpracování) zemědělských komodit do konečného výrobku, do potravin a dalších výrobků Jedná se doslova o „průřez“ celým spektrem odvětví ekonomiky, která se přímo či zprostředkovaně zapojují v procesech výroby potravin a další produktů, které jsou spojeny se zemědělskou výrobou nejen uvnitř podniku, ale i vazeb s navazujícími činnostmi finalizace. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
12
S poznáním podstaty a principů agrobyznysu souvisí i vymezení a znalost příčinných souvislostí formování komoditní potravinové vertikály. Komoditní vertikála nebo potravinový řetězec charakterizuje výrobní, zpracovatelské i odbytové procesy, jejich interakce na jednotlivých trzích, které fungují v rámci takto vymezené vertikály. Jsou zpravidla odvozovány od výchozí výroby zemědělského produktu (komodity, případně agregace stejnorodých komodit) jako suroviny a sledují toky od výrobce až po spotřebitele. Jedná se o charakteristiku subjektů, vazeb a na sebe navazujících činností, které postupně přeměňují surovinu získanou v zemědělské prvovýrobě na produkt určený konečnému spotřebiteli a o vzájemné působení trhů v rámci takto definovaného prostředí. V tradičním modelu, který je charakteristický preferencí nabídkové stránky, tj. tokem produktu od výroby po konečné zpracování byla rozhodující pozice v rámci řetězce koncentrována ve výrobní fázi zemědělských produktů, tedy na úrovni zemědělské prvovýroby. Ostatní navazující články jsou chápány především jako činitelé zpracovávající veškerou vyrobenou zemědělskou produkci do finálních potravin bez rozhodujícího vlivu na rozměr a parametry dodávané suroviny. Schematicky lze toky a vztahy znázornit takto: Obr. č 3. Nabídkově determinovaný komoditní řetězec
Zdroj: Bečvářová, 2005
Uplatnění přístupu v kontextu „spotřebitelského rozměru“ zvýrazňuje vliv poptávkové stránky na jednotlivých trzích v celé potravinové vertikále a tím kvalitativně mění i konkurenční podmínky a postavení zemědělců. V tomto pojetí jsou to zpracovatelé potravin a obchodní, kteří se prosazují při maximalizaci svého podílu na výdajích spotřebitele, což výrazně kontrastuje s tradičním chováním zemědělců a jejich snahou o zachování chráněného a relativně statického trhu.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
13
Zejména u finalizujících článků agrobyznysu přitom dochází k výrazným procesům koncentrace a konsolidace a z toho plynoucímu posílení tržní síly na poptávkové straně v navazujících fázích zpracování a obchodu, princip těchto vazeb uvádí obr. č. 4 Obr. č.4 Poptávkově determinovaný komoditní řetězec
Zdroj: Bečvářová, 2005
Dalším z typických znaků je snaha o ovládnutí předvýrobních fází včetně vývoje a výzkumu nových biologických materiálů, (bio)technologických inovací a procesů, což dále posiluje dominantní pozici těchto článků v rámci potravinových vertikál. Závěr: Rozložení sil v současných podmínkách agrobyznysu odpovídá spíše poptávkově orientovanému modelu, kdy dochází k významnému oslabení pozice zemědělců především z hlediska možností volby výrobní struktury i výběru partnerů v rámci komoditní vertikály. Na tento vývoj a rozložení sil v rámci vertikál a sítí celého prostředí rozšiřujících se trhů agrobyznysu logicky reagují i změny forem a vazeb jednotlivých aktérů. Požadavek posílit konkurenceschopnost na světovém trhu se v současných podmínkách již týká celých řetězců výroby potravin (všech článků příslušné komoditní vertikály). Je vyvolán potřebou reagovat a přizpůsobovat se rychle se měnícím vnějším i vnitřním podmínkám včetně rostoucích nároků na koordinaci činností v rámci komoditních vertikál. Procesy konsolidace pak dále mění tržní strukturu i postavení jednotlivých článků na dosud oddělených trzích příslušných komoditních vertikál. Vedou k užší spolupráci navazujících článků v rámci vertikál včetně různých forem jejich propojení. Tlak na úsporu nákladů na jedné straně a snaha po ovládnutí předvýrobní fáze i distribuce jsou klíčovým motivem, který vede ke konsolidaci v jednotlivých fázích i ke zvýšené koordinaci činností. Dochází k fúzím, akvizicím, joint ventures a strategickým dohodám až po vertikální integraci. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
14
Důvody pro koordinaci činností v agrobyznysu jako synchronizace činností mezi firmami v rámci komoditního řetězce od předvýrobních fází (vymezujících do značné míry podmínky budoucí efektivnosti nabídky surovin) přes celou řadu aktivit, charakterizujících jednotlivé navazující fáze tohoto procesu, až po dodávku konečného výrobku spotřebiteli se stávají zdrojem konkurenční výhody všech firem zapojených v tomto řetězci. Nabízí se řada způsobů synchronizace prvovýroby a následných fází výrobkových vertikál (v oblasti výroby i marketingu), pokud jde o kvantitu, kvalitu a časové rozvržení výrobkových toků. Podle Mighella a Jonese (1963) lze rozsah kontroly integrátora/kontraktora charakterizovat těmito formami::
Stupeň kontroly
1. Otevřený trh, kdy se producent nezavazuje k prodeji výrobků před dokončením produkce, kupující se rozhoduje na základě okamžitých cen, kontakty mezi kupujícím a
minimum Otevřený trh
prodávajícím jsou minimální. 2. Výroba zajištěná kontrakty, kdy se výrobce zavazuje k dodání určitého množství určitému kupujícímu ještě před dokončením výroby v určitý čas v budoucnosti. Podle rizika
Marketingový kontrakt
a míry kontroly se jedná buď o 1. marketingový kontrakt, kdy odběratel (kontraktor) a výrobce sjednávají dodací podmínky, způsob ocenění produkce a základní vlastnosti produktu. Kontraktor
Produkční kontrakt
obvykle zajistí trh pro realizaci produkce, v zásadě neovlivňuje rozhodování o výrobě, 2. produkční kontrakt, kdy kontraktor se kromě zajištění
odbytiště
pro
výrobky
výrazně
účastní
v rozhodování výrobce, zachovává si vlastnictví klíčových
maximum
Vertikální íntegrace
výrobních vstupů. 3. Vertikální integrace jako forma nejvyššího stupeň kontroly; koordinace dvou nebo více následných výrobních
fází, která se realizuje prostřednictvím vlastnictví a managementu. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
15
Motivy pro vertikální integraci lze shrnout do dvou základních skupin. Jedná se o motiv efektivnosti a motiv tržní síly. 1. Motiv efektivnosti: vychází především ze snahy o minimalizaci nákladů a zvyšování produktivity výrobních vstupů, přičemž pro možnosti analýzy těchto vlivů je nutné posoudit, zda motiv efektivnosti je odvozen ze snah o -
úspory výrobních nákladů (převážně technologicky vzájemně se ovlivňující dvou fází produkce či zpracování), spolupráce v oblasti reklamy a propagace, zásobování, dopravy, skladování, Z technologií může vyplývat, že se mohou vzájemně příznivě doplňovat, avšak to nemusí nezbytně vyžadovat vlastnické splynutí těchto technologií. Přestože technologická provázanost nebo možnost ušetření některých produkčních nákladů může přispívat k integraci, produkční efektivnost je v převážné míře doplňující skutečností pro zdůvodnění integrace;
-
úspory transakčních nákladů, které jsou zpravidla rozhodujícím motivem integrace z hlediska efektivnosti: pokud nedojde ke splynutí vlastnictví, je nutná transakce mezi dvěma fázemi výroby prostřednictvím trhu. V případech, kdy jsou takové transakce z jakéhokoliv důvodu příliš nákladné, sjednocení vlastnictví znamená úsporu v těchto nákladech a integrace se stává výhodnou. Nejdůležitějším faktorem, determinujícím výši transakčních nákladů a tím i výhodnost integrace, je specifičnost aktiv a míra nejistoty spojená s transakcemi a její možné vnější efekty. K integraci může vést například nejistota v zajištění požadované kvality výrobních vstupů.
2. Motiv tržní síly – který, přestože může být potenciálně stejně silným motivem, nebo silnější při rozhodování o vertikální integraci, již nemusí být vždy tak zřejmý. Vztahuje se ke stupni monopolizace a jejích projevů v daném sektoru a jejích strukturách. Z ekonomické teorie vyplývá, že monopolní síla vzniká jako výsledek horizontální expanze firmy a nikoliv vertikální integrace, která je motivována efektivností. Současně se mění samotná podnikatelská struktura. Zejména ve fázích finalizace se stále výrazněji prosazují velké nadnárodní společnosti. Jejich vliv je zřejmý nejen při formování spotřebitelské poptávky, kde aktivně využívají především své silné ekonomické/vyjednávací Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
16
pozice i marketingových zkušeností ve vztahu k cílovým skupinám zákazníků v konkrétních regionech, ale i v utváření podmínek v rámci celé škály trhů formujících danou komoditní vertikálu. Závěr: Podnikatelské prostředí agrobyznysu lze charakterizovat jako vysoce dynamický systém, který lze obecně vymezit těmito základními znaky (Bečvářová, 2005): -
nabídka zemědělských produktů je formována na základě vyhodnocení vzájemných interakcí nabídky a poptávky a vazeb v celém řetězci agrobyznysu, přičemž finální poptávka má rozhodující vliv na množství a strukturu výroby i dodávek v čase a prostoru,
-
do toku potravin a zemědělských produktů zasahuje celá škála firem a organizací často nezemědělského charakteru, globálních sítí, soukromých společností i veřejných subjektů, které se podílejí na identifikaci i ovlivnění konkrétních požadavků spotřebitelů a spotřebitelských segmentů,
-
prohlubuje se integrace potravinového hospodářství ve světě, klesá vliv ochrany vnitřních potravinových trhů jednotlivých států obchodními bariérami; agrární trhy se liberalizují,
-
zájem spotřebitelů je zaměřen na hodnotu potravin (kvalita za nízké ceny) i na sortiment,
-
roste poptávka po potravinách s vysokou přidanou hodnotou, jako jsou kuchyňsky upravené, kozervované, zmrazené a dehydratované výrobky; obchody nabízející tento typ potravin se stávají vůdčími, rozhodujícími v maloobchodě a určují model obchodu v konkrétním potravinovém řetězci,
-
posilují se kriteria ochrany spotřebitelů v kvalitě potravin z hlediska péče o zdraví, potravinovou bezpečnost, bio-terorismus, identifikaci původu potravinových zdrojů,
-
prosazuje se konsolidace firem ve všech segmentech potravinového řetězce, která využívá přínosů z rozsahu, prohlubuje se kontrola a koordinace navazujících činností, ve vzájemných vazbách se uplatňuje e-commerce, forwardové kontrakty apod.,
-
konkurence dostává podobu soutěžení celých komoditních vertikál na příslušném segmentu potravinového trhu.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
17
Je zřejmé, že procesy změn budou pokračovat. Vývoj vnitřního i vnějšího ekonomického a společenského prostředí se logicky promítá i do vývoje prostředí agrobyznysu. Dunne (1999) identifikuje v probíhající etapě tři rozhodující faktory, které ovlivňují směry, jakož i dynamiku procesů vývoje agrobyznysu, a to: -
globalizaci trhů
-
rychlý rozvoj technologií
-
rostoucí zájem a angažovanost lidí na tom, jaké potraviny a jakým způsobem se vyrábí.
Globalizace trhů se projevuje především liberalizací světového obchodu prostřednictvím snižování tarifů a netarifních bariér, kterými se jednotlivé země snaží chránit své domácí trhy a výrobce před světovou konkurencí. Současně se prosazují snahy o liberalizaci obchodu. Základním dokumentem z hlediska liberalizace obchodu byla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade - GATT). Rozhodující pro liberalizaci agrárního obchodu a s tím souvisejících reforem agrárních politik mělo zejména Uruguayské kolo GATT v letech 1987 – 1994, kdy agenda zemědělství byla jednou z klíčových pro dohodu hlavních partnerů v agrárním obchodě, (USA, členských států Evropské unie, Japonska a států tzv. Cairnské skupiny). Byla formalizována v Dohodě o zemědělství. Přesto, že tato dohoda významně přispěla k liberalizaci světového obchodu ve většině odvětví resp. sektorů, liberalizace trhů v agrárním sektoru naráží na řadu problémů především proto, že zemědělské produkty, potraviny a výroba dalších produktů zemědělského původu jsou považovány za strategickou součást potravinové a národní bezpečnosti jednotlivých zemí. Rozvoj technologií, který byl základem i rozhodující motivací zvyšování výroby již v minulosti, dostává v posledních letech poněkud jiné dimenze, než jak byl chápán v klasickém pojetí vlivu technické revoluce z počátků rozvoje moderního zemědělství. Dnes je to zejména pokrok v oblasti biotechnologií a komunikací, který zásadním způsobem mění výroby, stejně jako zpracování, distribuci a spotřebu produktů zemědělského původu. Industrializace zemědělství dostává jiný charakter, výrazněji ovlivňovaný především pokrokem v zemědělských a komunikačních vědách. (Boehlje, 1996). Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
18
S uplatněním těchto technologií souvisí i některé problémy, zejména to, že: -
rozvoj nových technologií je zpravidla kapitálově náročný, což vede k další koncentraci zejména v oblasti vlastnictví technologie a dále posiluje monopolní chování vlastníků s negativním dopadem na konkurenci,
-
genetické modifikace u rostlin a zvířat vedou sice k růstu výkonnosti a produktivity faktorů, na druhé straně však vyvolávají otázky etického rázu a bezpečnosti potravin z hlediska spotřebitelů,
-
rozvoj a uplatnění internetu jako zdroje informací a jako komunikačního kanálu znamená mimořádné příležitosti pro bezprostřední přístup k aktuálním informacím, současně však vznikají problémy týkající se správnosti a věrohodnosti dat, bezpečnosti a řízení informačních systémů.
Je však nesporné, že uplatnění tohoto typu technologií se stává rozhodující pro prosazení firmy v nových parametrech konkurence. Současně klade i vyšší nároky na kvalitu managementu firmy, který musí být schopen dané informace zpracovat, vyhodnotit a flexibilně reagovat v rámci svých aktivit. Angažovanost lidí. Očekává se, že další změny v demografické struktuře, příjmovém i sociálním postavení obyvatelstva a s tím související změny životního stylu budou dále měnit charakter poptávky po potravinách a dalších produktech zemědělského původu. Poroste zájem spotřebitelů o způsoby výroby nabízených produktů, ale i o to jaký komfort spojený se spotřebou těchto produktů je zaručován. Nejen v hospodářsky vyspělých zemích půjde o takové druhy potravinářských výrobků, které nekladou vysoké nároky na další kuchyňskou úpravu a přitom zaručují vysokou kvality z hlediska parametrů výživy. Poroste uvědomění, aktivní angažovanost a nároky spotřebitelů obyvatelstva z hlediska péče o zdraví v širších souvislostech včetně ochrany životního prostředí apod. Splnění takového typu požadavků spotřebitelů se již dnes stává dalším z neopominutelných faktorů vytvářejících nové konkurenční prostředí všech subjektů zapojených v rámci agrobyznysu. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
19
Závěr: Máme-li stručně charakterizovat podstatu změn podnikatelského prostředí, přístupů a nároků souvisejících s přechodem od nabídkově determinovaných modelů tradičního zemědělství ke strategii konkurenceschopnosti v prostředí poptávkově determinovaných modelů, můžeme využít následujícího přehledu Tab. č. 1: Charakteristika změn vyplývajících z koncepce nabídkově a poptávkově determinovaných modelů zemědělství
Charakteristiky přístup k zemědělství charakter výstupu struktura produkce determinující faktor výroby základ konkurenční výhody volba zaměření výroby vztah k majetku rozhodující předpoklad úspěchu vztah k pracovní síle typ obchodu charakteristika trhu typ vztahů s dodavateli a odběrateli nákup vstupů vlastní výroba vstupů vztah k ceně nabídky produktu rozhodující druh rizika postavení v systému charakteristika podnikání znalosti podmiňující úspěch přístup k zemědělství vztah k přírodním zdrojům filosofie výroby
Tradiční koncepce nabídkově orientovaný model zemědělství je zemědělská výroba komodita jako konečný výrobek hlavní typické plodiny a produkty ŽV výrobní podmínky, půda, kapitál kvalita půdy, technologie, stavby universální struktura dle dostupnosti výrobních faktorů a vstupů vlastnictví aktiv kapitál v peněžní a naturální formě PS je náklad a součást investice prodává produkt a předává službu neosobní vztahy / otevřené trhy převážně adversní velké množství různých dodavatelů velmi silná tendence jednoznačně tlak na zvyšování ceny riziko selhání trhu (ceny) nezávislost stabilita technické zkušenostní, na základě tradice využívání a čerpání výroba zboží a likvidace odpadu
Nová koncepce poptávkově orientovaný model zeměd. je součást výroby potravin komodita jako surovina žádané/popt. plodiny a produkty ŽV požadavky zákazníka lidé, znalosti, strategie, organizace specializace na konkrétní/ žádanou surovinu kontrola aktiv znalosti a informace PS je investice a součást nákladů prodává službu a předává produkt osobní kontakty na bázi kontraktů korektní, přátelské nákup zpravidla od jednoho zdroje nákup od dodavatelů preference snižování nákladů riziko selhání vztahů interakce s partnery změna, flexibilita ekonomické a komunikační učící se, inovativní užívání a ochrana výroba zboží a využití odpadu
Pramen: Bečvářová, 2006
Prosadit se v daných podmínkách znamená znát ekonomické souvislosti a nároky nově se formujících trhů agrobyznysu v globálním i lokálním měřítku. Souvisí s ním i naplňování vize Evropského modelu zemědělství a jeho podpory, se kterou je spojována strategie Společné zemědělské politiky Evropské unie i jednotlivých členských států, a která je nucena reagovat nejen na vnitřní problémy rozvoje, ale i na výše charakterizované změny globálního prostředí. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
20
2. Společná zemědělská politika Evropské unie Formování světového potravinového hospodářství a vznik agrobyznysu staví před tvůrce agrární politiky dnes daleko komplexnější témata než v minulosti. Vyžadují objektivizaci jak při analýze konkrétní reality a její interpretaci v kontextu probíhajících procesů, tak v samotných přístupech k formování adekvátního rámce politiky se znalostí ekonomických a hospodářsko-politických souvislostí, volby strategií a koncepce nástrojů jejích naplnění. Společná zemědělská politika jako jedna z nejstarších komunitárních politik Evropských společenství je proto nucena již od počátku devadesátých let dvacátého století realizovat poměrně zásadní reformní kroky. Jsou reakcí nejen na vnitřní problémy projevující se převážně rostoucími přebytky agrárních komodit na společném trhu, ale ve stále větší míře i na vlivy vnější. Obdobně se vyvíjí a mění strategie ve vztahu k zemědělství a podpoře rozvoje jeho podnikatelských subjektů v agrárních politikách dalších zemí a kontinentů. Přistupuje k nim i řada dalších důvodů, spojených se specifiky zemědělství a jeho úlohou ve vývoji společnosti. I zde se setkáváme s odlišnou argumentací v obecném hodnocení. Na jedné straně dochází ke změnám ve vnímání úlohy tohoto odvětví prvovýroby od původně produkční úlohy až po jeho dnešní multifunkční pojetí. V tomto konceptu jsou vymezovány a uznávány nejen přínosy vyplývající ze samotné zemědělské výroby jako základu pro výrobu potravin, ale i nenahraditelný přínos zemědělství v mimoprodukční rovině, který se v podstatě dotýká zachování podmínek existence samotné lidské společnosti. Postupně se tak prosazuje i druhá část společenské poptávky ve vztahu k zemědělství. Na rozdíl od zájmu spotřebitelů o kvalitu a sortiment potravin, způsoby výroby a služby poskytované v rámci zemědělství, na které reagují stále výkonnější technologické postupy, odrůdy a plemena zvířat, se zde jedná převážně o „nekonzumní“ aspekty života. Zhoršování životního prostředí obrací znovu zájem většiny členů společnosti na dosud samozřejmě využívané přírodní zdroje a postupně vede k přehodnocení přístupu k vnímání životního prostředí, k požadavkům na jeho ochranu a šetrné užívání. S tím souvisí i potřeba zkoumání a zobecňování rozvojových procesů původně souvisejících se zemědělstvím, ale v současnosti se týkajících svou podstatou i důsledky celé společnosti. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
21
Na druhé straně jsou často prosazovány teze o klesající významnosti zemědělství, v rozvoji dnešní společnosti. K tomu jsou cíleně, často bez znalosti širších ekonomických souvislostí, zpravidla využívány údaje o klesajícím či zanedbatelném podílu tohoto odvětví na tvorbě hrubého domácího produktu hospodářsky vyspělých i tranzitivních ekonomik. Oba přístupy logicky souvisí s řešením podpory zemědělství. Stávají se argumentem při utváření strategie a zejména při řešení míry podpory a volby nástrojů často spojených s redistribucí nemalých finančních prostředků. I zde se pro nás nabízejí alternativy: (a) buď bez velkých diskusí „opsat“ aktuální pokyny a nařízení Bruselu do prostředí České republiky, nebo (2) v daném rámci řešit ucelenou strategii v souvislostech předpokladů a možností dalšího rozvoje našeho zemědělství do budoucna, v situaci, kdy s liberalizací trhů dostávají jiné priority i politiky a kriteria konkurenceschopnosti výrobců v reálném prostředí. O tom, jak svou dosavadní strategií i volbou nástrojů na změny prostředí SZP reagovala, stejně jako byla nucena hledat přijatelné kompromisy, svědčí i následující pohled do dosavadní historie.
2.1
Východiska původní Společné zemědělské politiky v Evropě Hospodářská spolupráce a postupná integrace v poválečné Evropě byla spojena
především s potřebou koordinovat hospodářskou pomoc vyplývající z Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu Evropy v roce 1947. Dalším významným krokem bylo vytvoření organizace, která koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl, Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1952. Jejími členy se staly Německo, Francie, Itálie a země Beneluxu. V padesátých letech dvacátého století dochází k dalšímu rozvoji evropské integrace, když v roce 1955 předkládají země Beneluxu návrhy na spolupráci v oblasti dopravy, energetiky a atomové energie. Na základě této iniciativy byly připraveny smlouvy o vytvoření Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (EUROATOM).. Obě smlouvy byly členskými zeměmi podepsány v Římě v roce 1957. Platit začaly o rok později, po jejich schválení parlamenty jednotlivých členských zemí. Původních šest zakládajících států se již při zrodu Evropského hospodářského společenství dohodlo na začlenění zemědělského sektoru do vznikajícího společného trhu. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
22
Začlenění zemědělství do agendy společného trhu znamenalo volný pohyb zemědělských výrobků a odbourání hraničních kontrol a celní ochrany a zavedení společných pravidel pro obchodování se třetími zeměmi. V tomto smyslu se stala Společná zemědělská politika (SZP), která vstoupila v platnost roku 1958, jedním z nosných pilířů Římských smluv. Pro vznik Společné zemědělské politiky poskytla Římská smlouva tato východiska: 1.
formulovala cíle SZP, a to: -
zvýšit produktivitu práce v zemědělství cestou technického rozvoje, zabezpečením racionálního rozvoje zemědělské výroby a optimálním využitím výrobních faktorů, zvláště pak pracovní síly,
-
na daném základě pak zajistit zemědělskému obyvatelstvu přiměřenou životní úroveň, zvláště pak zvýšením individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství,
-
stabilizovat agrární trhy,
-
zajistit odpovídající nabídku potravinářských surovin a potravin, tj. dostatečnou úroveň zásobování obyvatelstva potravinami při nezbytné úrovni soběstačnosti,
-
zajistit obyvatelstvu plně dostačující potřebu potravin za přiměřené ceny;
2. formulovala principy společné organizace trhu: -
princip jednoty trhů,
-
princip vzájemné preference členských zemí,
-
princip finanční solidarity v rámci společné strukturální a sociální politiky,
3. stanovila postup, podle kterého měla být přijímána rozhodnutí a opatření Společné zemědělské politiky Radou ministrů na základě návrhů Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem. Přitom v období, kdy se vytvářely základy společné zemědělské politiky, všech šest původních členských zemí uplatňovalo svou individuální agrární politiku založenou převážně na podpoře tržních cen v kombinaci s ochranou trhu. Rozdílná úroveň podpory i stupeň rozvoje zemědělství se projevily v odlišných postojích jednotlivých zemí již v rámci přípravy a samotných negociačních jednáních v těchto souvislostech: Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
23
Nejvyšší úroveň cenové podpory byla v Německu, které bylo v té době i největším dovozcem zemědělských produktů a potravin. Poněkud nižší podpora tržních cen byla ve Francii, která byla v tomto období sice čistým dovozcem, ale v převážné většině produktů mírného pásma byla již soběstačná. Nejmenší cenová podpora byla v Nizozemí, které bylo již v té době významným a úspěšným exportérem. Rozhodující slovo měly Francie a Německo, které byly iniciátory a významnými aktéry vznikajícího Společenství. Německým zájmem byl především volný pohyb průmyslového zboží, výhodný po obnovující se produkční potenciál země. Francie naopak kladla důraz na vznik volného trhu zemědělských výrobků, protože zde disponovala konkurenčními výhodami. Německo, vzhledem k svému méně výkonnému zemědělství, však trvalo na zavedení bezpečnostní sítě pro své zemědělce. Postoj byl motivován, i politicky, neboť bylo třeba získat podporu venkovského voličstva. Návrh byl prosazen a realizován zavedením garantovaných cen pro hlavní zemědělské komodity. Nizozemí vzhledem k již rozvinutému zahraničnímu obchodu některými zemědělskými produkty naopak prosadilo svůj požadavek na ponechání liberalizovaného obchodu pro komodity, které přímo neohrožovaly jiné partnery Společenství (vepřové maso, zahradnické výrobky, zelenina a další). Zájmy ostatních zakládajících členů byly také zohledněny: podpora výroby olivového oleje patřila do skupiny prvních opatření (zájem Itálie), zvláštní opatření na podporu mléka byly požadovány zeměmi Beneluxu, apod. Následně každé rozšíření Společenství specifickým způsobem ovlivnilo SZP zejména z hlediska specifických opatření na komoditních trzích (společné organizace trhu, tržní řády). Např. v roce 1973, po vstupu Velké Británie a Irska, byla zavedena nová opatření pro ovce a skot, se vstupem Řecka (1981) a rozšířením o Španělsko a Portugalsko (1986) se koncipovala opatření pro sektor vína a zeleniny, se vstupem skandinávských zemí (1995) opatření pro severské oblasti. Projekt multifunkčního zemědělství byl iniciován Rakouskem (1986) s jeho alpskými podmínkami. Jak je uvedeno dále, významný vliv na formování modelu současné SZP měla i příprava a samotný vstup zemí střední a východní Evropy. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
24
Strategie i cíle tvůrců původní SZP obecně byly jednoznačné - v poválečném období a navíc v situaci studené války zvýšit výkonnost zemědělství a soběstačnost Společenství. K formování SZP (1958) docházelo v době, kdy zaměstnanost v zemědělství činila přibližně 20 %, a podíl sektoru na hrubém domácím produktu tvořil asi 15 %. Pro výraznou podporu příjmů zemědělců prostřednictvím podpory tržních cen hovořily zejména tyto důvody: -
relativně nízká úroveň samozásobení zemědělskými výrobky, ačkoliv velká část obyvatelstva byla zaměstnána v tomto odvětví,
-
sociálně ekonomická struktura, kdy v zemědělském sektoru převládalo velké množství malých rodinných farem, na kterých hospodařili vlastníci,
-
nerozvinutá dopravní infrastruktura omezující mobilitu zemědělců a dalších pracovníků,
-
záchranná sociální síť, která ve většině členských států zabezpečovala částečnou ochranu pro dělníky v průmyslu, nepokrývala zemědělce,
-
zabezpečení přímé podpory důchodů velkému počtu malých rolníků by bylo mimořádně drahé, vezmeme-li v úvahu přímé administrativní náklady spojené s financováním těchto transferů přímo z rozpočtu. Výše uvedené charakteristiky hrály jednu z rozhodujících rolí při vymezení čtyř
základních principů společné zemědělské politiky, které byly formulovány na konferenci ve Stresse v červenci 1958: 1. ustavit společný cenový systém tak, aby zemědělci ve všech členských zemích teoreticky získávali stejný výtěžek za svou zemědělskou produkci; toho bylo dosaženo zavedením společného mechanismu na regulaci trhu zemědělských výrobků a intervencemi do trhu podle potřeb, 2. ceny udržovat nad úrovní světových cen; důvodem byla skutečnost, že výrobní náklady byly vyšší než v ostatních produkujících zemích; tak vznikl systém „duálního stanovení cen“, který udržoval ceny zemědělských výrobků v EU nad světovou úrovní (podpora tržních cen + importní cla + exportní refundace), a přitom umožňoval prodej na světových trzích bez újmy na příjmech v porovnání s domácím trhem, Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
25
3. přetvořit strukturu zemědělství v Unii tak, aby vzrostla její konkurenceschopnost, přičemž nesmí dojít k podkopání tradičního charakteru evropské rodinné farmy, v této tezi byl postaven základ a zvýrazněna úloha strukturální politiky a její podpory jako východiska zvyšování konkurenceschopnosti evropských zemědělců, 4. vytvořit společný finanční režim pro SZP: podle tohoto principu přispívaly všechny státy do společného centrálního fondu pro podporu trhu (Evropský fond zemědělské garance a orientace, European Agricultural Guarantee and Guidance Fund, dále EAGGF), který byl založen v roce 1962. Veškeré podpory trhu jsou vypláceny centrálně z toho fondu s rozdělováním pro každý komoditní sektor. Zásadou bylo, že platby jsou poskytovány členským státům bez ohledu na výši jejich příspěvku. Základní model podpory cen rozhodujících komodit uvádí schéma na obrázku č. 5 Obr. 5 Model podpory cen zemědělských komodit v původní SZP
Cenové systémy SZP zabezpečovaly jednotnou cenovou hladinu komodit jak na vnitřním trhu EU, tak vztahy vůči světovému trhu. V systému byly uplatňovány tyto typy cen: -
cílová (orientační) cena, stanovovaná Radou EU na počátku každého hospodářského roku jako cena, které by mělo být dosahováno z hlediska cílů zemědělské politiky, pro zemědělské výrobce byla cenou orientační,
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
26
-
prahová cena, odvozovaná od cílové ceny jako minimální cena dovezených zemědělských výrobků z třetích zemí na společném trhu EU,
-
intervenční cena, za kterou intervenční místa nakupovala zemědělské produkty při přebytcích na trhu (pohybovala se pod úrovní prahové ceny).
Domácím výrobcům byla jako sociální záchranná sít určena intervenční cena. Za tuto cenu, pokud pod ni klesala cena tržní, odkupovala od výrobce produkty intervenční organizace. Při vývozu na úrovni světové ceny, která byla nižší než tržní ceny EU, byl vývozci hrazen rozdíl mezi zaručenou intervenční cenou a cenou vývozní ve formě exportní podpory (vývozní subvence). Proti nízkým cenám z dovozu byli producenti chráněni variabilním dovozním poplatkem. Závěr: Základy původní Společné zemědělské politiky a celý systém v následujících letech byly postaveny především na nástrojích podpory cen zemědělských produktů a na dalších opatřeních zasahujících do vývoje agrárního trhu s cílem zvýšit výkonnost a soběstačnost. Opatření pro společné řízení zemědělských trhů lze obecně, podle základních cílů agrárních politik a účinků rozdělit do čtyř skupin, a to na: 1. Opatření podporující zvýšení nabídky Typickými nástroji, uplatňovanými v různých etapách vývoje jsou: -
Garantované ceny pro domácí výrobce jako stimulace domácí produkce, která je zvýhodněna oproti cenám na světovém trhu.
-
Přímé podpory na jednotku produkce
-
Snížení celní ochrany nebo dokonce subvence na dovoz ze třetích zemí
-
Snížení daňové zátěže
-
Podpora investic
-
Podpora zemědělského pojištění
První tři nástroje byly spojeny právě a především s původní Společnou zemědělskou politikou Evropského společenství, která v počátečním období jako prioritu řešila problém nedostatku domácí nabídky zemědělských produktů a potravin a stabilizaci zemědělců/příjmové situace. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
27
2. Opatření pro omezení nabídky Typickými nástroji jsou: -
Produkční kvóty (vybraných komodit) a zákazy rozšiřování produkce (kupř. zákaz výsadby nových vinohradů)
-
Kontrola a monopolizace dovozů (cla, dovozní licence, dovozní kvóty, vstupní ceny, omezení fytosanitárního a veterinárního charakteru)
-
Normy kvality a hygienické normy (zvláště u mléka a mléčných výrobků)
-
Požadavky na zajištění wellfare hospodářských zvířat při dovozu (legislativní standardy pro transport zvířat) nebo omezení dovozů geneticky modifikované produkce
-
Povinnost nebo zvýhodnění destrukce produkce při nadbytku nabídky (ovoce a zelenina, opatření při nákazách zvířat)
-
Povinnost uvedení půdy do klidu jako podmínky pro dotace (set aside)
-
Podpora na ukončení produkce (klučení vinohradů nebo ovocných sadů)
-
Podpora extenzivní produkce (extenzifikační prémie skotu)
-
Podpora soukromého skladování a měsíční příplatky na uskladnění (obilí)
-
Antidumpingová opatření (soutěžní právo)
Tato opatření jsou typická zpravidla pro pozdější fázi vývoje SZP, kdy vyvstala ekonomická potřeba utlumení domácí výroby. 3. Opatření na podporu zvýšení poptávky Tato skupina doplňuje opatření na snížení nabídky a využívala se zejména v období nadbytku produkce. Mezi typické nástroje patří: -
Přímá podpora spotřeby (například podpora spotřeby mléka ve školách) a osvětové kampaně na zvýšení spotřeby a zdravé výživy
-
Dodatečné garance pro spotřebitele (organické výrobky, značení původu výrobků)
-
Bezplatné poskytnutí přebytků produkce neziskovému sektoru (školy, nemocnice, mezinárodní pomoc)
-
Exportní podpory a exportní úvěry
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
28
-
Podpora zpracování domácích surovin
-
Veřejné (státní) nákupy
4. Opatření pro snížení poptávky Tato opatření byla spíše doplňkového charakteru a zahrnovala například tyto nástroje: -
Zdanění spotřeby (tabák, víno, alkoholické nápoje)
-
Dovozní přirážku (dovozy obilovin do EU v letech 1994 a 1995)
-
Dovozní embargo (například na dovozy sóji z USA v roce 1973).
Celá škála těchto typů opatření ve vztahu k jednotlivým komoditám byla postupně zapojována do systému, který byl v rámci SZP uplatněn jako systém společné organizace trhu (SOT). Původní strategie společné zemědělské politiky sledující výrazné zvýšení zemědělské produkce založená koncem padesátých let minulého století na bázi podpory cen a ochrany vnitřního trhu, kdy rozhodujícím cílem bylo odstranění nedostatku potravin v poválečné Evropě, svůj účel již splnila. Zvolená strategie byla realizována ve své době adekvátními nástroji. Daleko obtížnější bylo reagovat na změnu podmínek prostředí v dalších letech. Závěr: Vliv opatření ke zvýšení stability trhu spolu s technickým pokrokem se pozitivně projevovaly především v trvalém růstu produktivity faktorů a ve zvyšování intenzity rostlinné i živočišné výroby. Akcelerace v růstu zemědělské produkce se logicky vedla ke zvýšení potravinové soběstačnosti, jejíž dosažení patřilo mezi rozhodující cíle koncepce výchozího modelu SZP. Při snaze o udržení relativně vysokých cen placených zemědělcům rostla potřeba omezovat postupně vznikající nadprodukci, což zvyšovalo náročnost vyrovnávání podmínek exportu, zejména při klesajících světových cenách. Proto musely být uplatněny další nástroje se silnými deformačními účinky na trhu (množstevní kvóty, exportní subvence, set aside), které dále zvyšovaly finanční nároky na takto koncipovanou politiku. Kromě toho rozdíly v efektivnosti užití výrobních faktorů prohloubily mezipodnikovou diferenciaci, měnily podnikatelskou strukturu a vazby podnikatelských subjektů v rámci komoditních řetězců. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
29
2.2
Základní etapy vývoje SZP
V samotné historii vývoje SZP lze specifikovat několik etap, které ukazují, jak reagovala tato politika na změny prostředí agrárního sektoru Evropského společenství od druhé poloviny dvacátého století. Týkají se jak vývoje samotného sektoru a jeho ekonomického postavení v ekonomice (včetně zohlednění dalších funkcí zemědělství) tak i způsobu a forem, jimiž byl tento sektor legislativně a ekonomicky usměrňován. Již koncem sedmdesátých let původní důvody, které vedly k preferenci nástrojů podpory cen v SZP, postupně ztrácely na významu. Naopak vysoké ceny a záruky, poskytované zemědělcům prostřednictvím těchto podpor dále stimulovaly produkci, a to na úroveň překračující absorpční schopnost evropského agrárního trhu. Významně se v tomto období navíc zlepšila i ekonomická situace zemědělských výrobců. V letech 1973 až 1988 se objem zemědělské produkce zvyšoval o 2 % ročně, zatímco vnitřní poptávka stoupala meziročně pouze o 0,5 %. Rostoucí objemy subvencovaných exportů vyvolávaly kritiku ze strany obchodních partnerů nejen finanční náročností, ale i tím, že deformovaly vývoj světových cen zemědělských produktů. Souběžně s podporou cen se od poloviny osmdesátých let totiž začala prosazovat pozitiva strukturálních změn, realizovaných v rámci koncepcí jednotlivých členských států v růstu produktivity faktorů v tomto odvětví. Bylo zřejmé, že musí dojít k významné změně i ve strategii Společné zemědělské politiky a ve volbě ekonomických nástrojů a legislativního rámce. Zejména osmdesátá léta byla charakteristická dalším prohlubováním rozporů v agrární obchodní bilanci v důsledku výrazného růstu produkce. Při pokračujícím systému podpor vázaných na produkci byla spojena i s rostoucími výdaji na zemědělskou politiku. Proto musela být přijímána další opatření k omezování produkce, zavedení produkčních kvót a stabilizace rozpočtu, která vyústila v rozsáhlejší reformní opatření na počátku devadesátých let. Období zásadních reforem původní koncepce společné zemědělské politiky bylo zahájeno na počátku devadesátých let dvacátého století. K nejvýznamnějším z nich patří
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
30
2.2.1 Mac Sharryho reforma v roce 1992 (CAP I) V dohodách Uruguayského kola GATT o liberalizaci agrárního trhu Evropská unie souhlasila s redukcí výše domácí cenové podpory, se snížením celní ochrany a s určitou liberalizací obchodu. Proto klíčovým principem této reformy byl přesun tržní (cenové) podpory, zvláště u plodin na orné půdě a skotu, směrem k podpoře důchodů. Z toho vyplývala i přijatá rozhodující opatření v rámci reformy: 1. Intervenční ceny hlavních komodit byly sníženy takto:
2.
-
ceny u obilí o 29 %,
-
ceny pro hovězí maso o 15 % a
-
ceny mléčných výrobků o 5 –15 %.
Ztráty příjmu zemědělců byly nahrazeny tzv. kompenzačními platbami Evropská komise navrhovala kompenzační platby pouze pro malé zemědělské podniky.
Tento návrh byl však pod tlakem Velké Británie, Francie a dalších zemí s relativně velkými zemědělskými podniky zamítnut a systém kompenzačních plateb byl aplikován plošně pro všechny zemědělce. Tyto podpory však nebyly bezprostředně odděleny od produkce. I tento typ nástrojů vyvolával deformace trhu zemědělských výrobků. Kompenzační platby se však staly nástrojem omezení nabídky formou limitování podpor, které byly vázány na rozsah produkce v referenčním období. K dalšímu omezení nabídky zemědělské produkce byla zavedena povinnost uvádět půdu do klidu jako podmínka pro získání podpor na plodiny na orné půdě. 3. Současně byla přijata doprovodná opatření:
4.
-
agro-environmentální opatření k podpoře ochrany životního prostředí,
-
podpora zalesňování zemědělské půdy,
-
podpora předčasného odchodu zemědělců do důchodu.
Zavedena byla také podpora organického zemědělství a jeho certifikace. Reforma v roce 1992 reagovala na změnu prostředí a byla umožněna kompromisem v
jednáních na základě Dohody o zemědělství v rámci Uruguayského kola GATT. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
31
Mezi rozhodující body této dohody patřilo: -
zavedení zvláštních ochranných opatření (SSG, special safeguard measures) v případě ohrožení domácích trhů.
-
dohoda o olejninách, kde EU získala právo na časově limitovanou možnost vysoké podpory svých producentů olejnin, avšak na striktně stanovené množství produkce.
-
zařazení kompenzačních plateb EU do ”modrého boxu” (blue box), tedy skupiny takového typu podpor, na které se nevztahují omezení výše domácích podpor z hlediska GATT. Dohoda měla omezené trvání do roku 2003 (dáno tzv. mírovou klausulí). Na základě
dohody UK GATT musely všechny členské strany snížit objem subvencovaných exportů do marketingového roku. 2000/01 o 21 % (během šesti let, referenční základnou byl průměr těchto exportů z let 1986-1990). Výše exportních subvencí za stejné období měla klesnout o 36 %. Dále EU souhlasila s převodem importních poplatků (vyrovnávacích dávek) na pevná cla, většinou konstruovaná na množstevním základě (ad valorem). Současně EU postupně snižovala úroveň celní ochrany (do roku 2000/01 oproti výchozímu roku o 36 %) včetně podmínky tak zvaného minimálního přístupu na trh. Následně, zejména po rozšíření EU o Rakousko, začal být výrazněji prosazován tzv. evropský model zemědělství. V tomto modelu se významně preferovalo pojetí multifunkční úlohy zemědělství. Model byl koncipován tak, aby dokázal zohlednit specifika evropského zemědělství a uznat významnost veřejných statků, který tento sektor produkuje v podobě údržby kulturního stavu krajiny, jejího osídlení, ochrany přírodních zdrojů a vyšších nároků na metody zemědělské výroby v hustě osídleném evropském prostoru. EU se přihlásila k evropskému modelu zemědělství na konferenci zorganizované z iniciativy tehdejšího komisaře pro zemědělství F. Fischlera Deklarací z Corku v roce 1996. Závěr: Na této bázi se začíná formovat společná politika rozvoje zemědělství a venkova, je oficiálně vyhlášen multifunkční přístup k evropskému zemědělství. Dále jsou omezeny zásahy do trhu a další tržní opatření. V tomto kontextu se tvoří druhý Pilíř SZP zaměřený na podporu strukturálních změn a na politiku rozvoje venkova. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
32
2.2.2 Reforma v rámci Agendy 2000 (CAP II) V reformních krocích zahájených Mac Sharryho reformou v roce 1992 pokračovala EU další dílčí reformou v rámci Agendy 2000. Pro zemědělství připravena v závěru devadesátých let a byla přijata již v roce 1999 na Berlínském summitu. Agenda 2000 reagovala v zásadě na tři nové skutečnosti: 1. blížící se nové kolo jednání WTO a s tím související neudržitelnost stávající SZP ve vztahu k požadavkům další liberalizace agrárních trhů, 2. očekávané další významné rozšíření EU a s tím spojené dopady na rozpočet a nabídkovou stranu agrárního trhu EU, 3. požadavek snížení rozpočtové náročnosti SZP a snížení napětí mezi členskými státy EU, které byly čistými plátci a členskými státy - příjemci uvnitř EU. V uvedeném kontextu se jednalo o následující opatření : v sektoru mléka bylo rozhodnuto, že reforma se uskuteční, ale vstoupí v platnost až od marketingového roku 2005/06. V roce 2003 měl být existující systém mléčných kvót vyhodnocen a navržena doporučení. Systém produkčních kvót na mléko měl však přetrvat až do roku 2007/08 a navýšeny kvóty pro zajištění specifických potřeb v horských oblastech, u obilovin bylo rozhodnuto o dalším snížení intervenční ceny o 15 % ve dvou krocích, vždy po 7,5 % v roce 2000/01 a 2001/02. Poté měl být systém vyhodnocen a případně navrženy další změny (viz dále, návrh Střednědobého vyhodnocení Agendy 2000). Pokles intervenčních cen byl asi z 50 % kompenzován zvýšením přímých plateb ve dvou rovnoměrných krocích (z 54,34 euro/t na 63 euro/t referenčního výnosu), u olejnin byly ve třech krocích sníženy podpory na úroveň ostatních plodin na orné půdě (zvláště obilovin), čímž se EU připravila na vypršení "mírové klauzule" pro tento sektor, vyplývající z dohod GATT, v sektoru hovězího masa došlo ke snížení intervenční ceny o 20 % ve třech krocích od r. 2000/01 a nahrazení intervenčního mechanismu podporou soukromého skladování, Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
33
v sektoru vína došlo k prodloužení existujícího zákazu výsadby nových vinohradů do roku 2010 s tím, že se osmi zemím (Německo, Řecko, Španělsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Rakousko, Portugalsko) umožnilo navýšit stávající výměry vinohradů celkem o 51 tis ha. zaveden byl nový prvek SZP tzv. národní obálky, které znamenaly možnost národní podpory určitých komodit do výše stanovených národních limitů podle národních kritérií, přijat byl dále princip dobrovolné modulace přímých podpor členskými státy, který znamenal možnost přesunu části přímých plateb do opatření rozvoje venkova (této možnosti využily pouze Velká Británie a Francie). Obecně lze celkový proces reformních kroků SZP devadesátých let a přelomu tisíciletí charakterizovat následujícími změnami: Obr. 6. Vývoj SZP v hlavních systémech podpory v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí
Zdroj: Bečvářová, Juřica, 2008
V oblasti tvořícího se druhého pilíře SZP, který byl orientován do problematiky strukturálního a venkovského rozvoje, došlo k potvrzení toho, že zemědělství již není čistě Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
34
ekonomickým sektorem, ale že plní i důležité celospolečenské funkce. Rozpočtové prostředky na rozvoj venkova byly posíleny a byla zjednodušena pravidla v této oblasti. Závěr: Výsledný kompromis o reformně SZP na Berlínském summitu zcela sice zcela nerealizoval původní návrhy Evropské komise, která doporučovala radikálnější změny. Přesto se dá konstatovat, že Agenda 2000 dále reformovala zemědělskou politiku směrem ke snížení tržních deformací, a to jak v domácím, unijním, tak i mezinárodním měřítku.
2.2.3. Střednědobé vyhodnocení Agendy 2000 (Mid-Term Review). Dalším důležitým mezníkem pro další vývoj SZP na přelomu tisíciletí byl rok 2003. Na summitu v Kodani na podzim 2002 bylo dosaženo dohody o podmínkách rozšíření EU o 10 nových členů, včetně ČR. Na podzim téhož roku schválil Bruselský summit EU francouzsko-německý návrh stabilizace zemědělského rozpočtu rozšířené EU. Tímto rozhodnutím vymezila EU pro své zemědělství mezi roky 2006 a 2012 rozpočet na úrovni roku 2006 povýšený o 1 % inflačního nárůstu. Výše uvedená rozhodnutí ve vztahu k zemědělské politice znamenala ve svém důsledku omezování agrárních výdajů, neboť inflace v EU převyšuje 1 %. Navíc v roce 2004 se očekávalo rozšíření EU o 10 nových členů, přičemž výdaje na agrární politiku rozšířeného Společenství musely být řešeny již v rámci takto vymezeného stabilizovaného rozpočtu. V roce 2003 se Evropská komise rozhodla pro ofenzivní přístup k jednáním o zemědělské kapitole ve WTO a využila svého mandátu daného Radou, aby připravila střednědobé vyhodnocení SZP (Mid-term review). Kromě vyhodnocení SZP však znamenal poměrně zásadní další reformní kroky. Negociačně šlo o vytvoření lepší vyjednávací pozice EU pro jednání ve WTO. Základním problematickým bodem jednání WTO byla totiž otázka přímých kompenzačních plateb EU, které byly součástí „modrého boxu“ a pro svůj deformační účinek na trhu zemědělských komodit byly ve stávající výši pouze přechodně tolerovány do roku 2003.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
35
Evropská komise navrhla změnu charakteru přímých plateb a tím otupení základní výhrady obchodních partnerů WTO vůči EU. Současně žádala splnění požadavků v oblasti mimotržních opatření vztahujících se k dovozu zemědělských produktů a potravin do EU. Jednalo se v principu o to, aby do EU byly dováženy jen takové výrobky, které odpovídají vysokým standardům EU v oblasti ochrany životního prostředí při výrobě, požadavků na ochranu blaha zvířat a zvýšení bezpečnosti potravin včetně zákazu použití geneticky modifikovaných potravin. Návrh EK na reformu SZP byl přijat v částečně upravené formě. Úpravy spočívaly zejména ve snížení radikality původního návrhu a ponechání flexibility pro členské státy při aplikaci budoucí SZP. Kromě dalšího omezení státních intervencí na agrárním trhu a snížení intervenční ceny u mléčných produktů byla přijata další opatření, která měla zajistit lepší pozici EU při jednáních WTO. Do realizace této etapy vývoje vstoupila SZP rozhodnutím Rady ministrů v Lucemburku v roce 2003. Obecně vytvářela širší prostor pro volbu opatření podporujících růst konkurenceschopnosti zemědělství jednotlivých členských států v mezinárodním kontextu. V této fázi se úpravy SZP týkaly následujících opaření:
oddělení přímých plateb od produkce (decoupling), kdy zemědělec měl napříště dostávat jednu podporu ve výši součtu jednotlivých přímých plateb v referenčním období, platba je převoditelná, pronajímatelná a prodejná,
plnění standardů ochrany životního prostředí a bezpečnosti potravin jako podmínka pro poskytnutí přímých plateb,
uplatnění modulace, což znamená, že snižováním přímých plateb budou generovány zdroje pro posílení podpory rozvoje venkova,
zavedení nástroje finanční disciplíny, který umožní v případě hrozby překročení stropu agrárních výdajů EU paušálně ponížit výdaje na přímé platby,
rozšíření palety programů venkovského rozvoje o opatření k dosažení standardů ochrany životního prostředí, bezpečnosti potravin a blaha zvířat, zlepšení kvality zemědělských
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
36
produktů, sdružování výrobců a dílčí úprava existujících podmínek stávajících titulů rozvoje venkova,
zavedení podpory pěstování energetických plodin,
snížení intervenční ceny u mléčných produktů a další tržní opatření, která mají zajistit lepší pozici EU při jednáních WTO,
možnost zjednodušení systému administrace SZP pro členský stát i pro zemědělce (závisí na volbě systému ze strany členského státu). Na úkor tržních opatření se naopak posiluje podpora strukturálních opatření a rozvoje
venkova (růst 2. pilíře SZP). Klíčovým z hlediska celkové koncepce podpor v evropské agrární politice byl další krok ve změně filosofie základní podpory zemědělských podniků, která měla vést k důslednějšímu oddělení podpory zemědělských podniků od konkrétní výrobní struktury a objemu zajišťované produkce, a to na bázi jednotných přímých plateb. Přechod na přímé platby byl v rámci reformy podmíněn i opatřeními křížové kontroly, resp. kontroly podmíněnosti (cross-compliance). V praxi znamenají, že vyplácení jednotné platby na farmu i dalších forem přímých plateb je podmíněno splněním podmínek 18 směrnic a nařízení týkajících se ochrany životního prostředí, bezpečnosti potravin, zdraví zvířat a rostlin a pohody zvířat. Závěr: Z hlediska původní koncepce SZP byla v tomto období realizována další opatření především v oblasti organizace trhů, dlouhodobě směřující k omezení vlivu nástrojů, které jsou s tímto systémem spojeny, zasahují do agrárního trhu a brání jeho liberalizaci. Trvalý příjem ve formě přímé platby bez ohledu na úroveň i strukturu výroby podniku uvnitř sektoru současně modifikuje i výrobní rizika, vede u většiny zemědělců ke snižování averse k riziku. Pozitivně motivována jsou především rozhodování o investování do modernizace provozů, nových technologií i produkčních systémů jako předpokladu vhodného přizpůsobení struktury výroby podle poptávkových signálů trhu.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
37
2.2.4 Kontrola stavu SZP (Health Check), 2008. V roce 2008 byla zahájena tzv. kontrola stavu SZP známá též pod anglickým označením Health Check, která měla posoudit funkčnost změn zaváděných v SZP od roku 2003 a dále je rozvinout. Jak již bylo uvedeno, reforma z roku 2003 byla výsledkem složitého kompromisu, kdy se nepodařilo docílit souhlasu členských zemí ve všech rozhodujících otázkách. Proto bylo v závěrečné dohodě stanoveno několik tzv. doložek o přezkumu, které do budoucna umožňují činit další úpravy v souladu s vývojem na trhu i v souvislosti s jinými okolnostmi. Nejedná se tedy o novou reformu, ale spíše o snahu posunout změny z roku 2003 dále, aby SZP odpovídala podmínkám rozšířené EU a měnícímu se mezinárodnímu kontextu. V rámci tohoto přezkumu vydala Evropská komise 20. listopadu 2007 Sdělení Radě a Evropskému parlamentu s názvem Příprava na kontrolu stavu reformy SZP, a následně, v květnu 2008, po uzavřených konzultacích, vydala legislativní návrh na nařízení Rady. Přezkum se týkal zejména -
systému přímých plateb,
-
intervenčních tržních mechanismů
-
politiky rozvoje venkova.
Návrh Komise konkrétně předpokládal důslednější oddělení výše přímých plateb od množství produkce, navýšení prostředků ve druhém pilíři, rušení omezení produkce a další snižování intervenčních cen. Důležitým momentem celkového vyznění původně zamýšlené kontroly, která však vyústila do poměrně zásadních opatření v tomto reformním procesu, byla také snaha připravit evropské zemědělce na využití nových tržních příležitostí. Jednalo se o reflexi globálního nárůstu poptávky po potravinách a zejména o zvýšení cen řady zemědělských produktů, především rostlinného původu, v letech 2007 a 2008 na řádově vyšší úroveň. Jednání byla uzavřena listopadu 2008 politickou dohodou ministrů zemědělství EU v Bruselu s tím, že Kontrola stavu společnou zemědělskou politiku zjednoduší a zefektivní. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
38
Tato dohoda mimo jiné rušila vynětí orné půdy z produkce, umožnila postupné navýšení mléčné kvóty (s cílem tyto kvóty v roce 2015 zrušit) a tržní intervenci omezila s tím, že do budoucna půjde o opravdovou záchrannou síť. Současně, na bázi modulace, umožňovala snižovat přímé platby převádět finanční prostředky do fondu pro rozvoj venkova. K rozhodujícím opatřením podrobněji: -
Postupné rušení mléčných kvót: Vzhledem k tomu, že platnost mléčných kvót má skončít v roce 2015, byly zemědělcům vytvořeny podmínky „hladkého přistání“ každoročním navyšováním kvót o jedno procento v letech 2009/2010 až 2013/2014.
-
Důslednější oddělení podpory od produkce: Reforma SZP 2003 oddělila přímou podporu zemědělcům od produkce, platby již neměly být spojené s výrobou konkrétního produktu. Některé členské státy se však rozhodly ponechat některé platby vázané, tj. spojené s produkcí. Tyto zbývající vázané platby měly být od produkce odděleny a přesunuty do režimu jednotné platby, s výjimkou prémie na krávy bez tržní produkce mléka a prémie na kozí a skopové maso, u kterých členské státy mohly zachovat stávající míru vázané podpory.
-
Pomoc odvětvím se zvláštními problémy (tzv. opatření podle článku 68): Členské státy si mohly ponechat podle odvětví 10 % vnitrostátních rozpočtových stropů na přímé platby používané na environmentální opatření nebo na zlepšování jakosti a uvádění produktů v daném odvětví na trh. Tato možnost bude nyní pružnější.
-
Podpora zemědělců, kteří působí ve znevýhodněných oblastech nebo provozují zemědělskou činnost vystavovanou rizikům a produkují mléko, hovězí, kozí a skopové maso a rýži, podpora opatření v oblasti řízení rizik, např. na programy pojištění proti přírodním katastrofám a vzájemné fondy pro choroby zvířat; a způsobilými pro tento režim se stanou i země provozující režim jednotné platby na plochu.
-
Rozšíření režimu jednotné platby na plochu: Členské státy EU uplatňující zjednodušený režim jednotné platby na plochu jej budou moci využívat i nadále až do roku 2013, nikoliv přejít na režim jednotné platby již do roku 2010.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
39
-
Využívání momentálně nečerpaných finančních prostředků v režimu jednotné platby z národního finančního rámce lze buď využít na opatření podle článku 68, nebo převést do fondu pro rozvoj venkova.
-
Přesun finančních prostředků z přímé podpory na rozvoj venkova: u přímé podpory převyšující 5 000 EUR se 5 % snížení do roku 2012 mělo navýšit na 10 % (u plateb převyšujících 300 000 EUR ročně další snížení o 4 %). Takto získané finanční prostředky mohou členské státy využít k posílení programů v oblasti změny klimatu, obnovitelné energie, hospodaření s vodními zdroji, biologické rozmanitosti a inovací, která je s těmito oblastmi spojena, a na doplňková opatření v odvětví mléka a mléčných výrobků. Takto převedené finanční prostředky bude EU spolufinancovat ze 75 % a v konvergenčních regionech s nižším průměrem HDP, z 90 %.
-
Investiční podpora pro mladé zemědělce: Investiční podpora pro mladé zemědělce v rámci rozvoje venkova byla zvýšena z 55 000 EUR na 70 000 EUR.
-
Zrušení vynětí půdy z produkce: Požadavek, aby zemědělci nechávali 10 % orné půdy ladem, se zrušil v zájmu maximalizace výrobního potenciálu zemědělství.
-
Podmíněnost: Podpora zemědělcům byla a je spojena s požadavkem na dodržování norem v oblasti životního prostředí, dobrých životních podmínek zvířat a jakosti potravin.
-
Intervenční mechanismy: zrušena byla intervenční cena u vepřového masa, u ječmene a čiroku byla stanovena nulová. U pšenice jsou intervenční nákupy možné během intervenčního období za cenu 101,31 EUR za tunu až do výše 3 milionů tun. Nad rámec tohoto množství jsou nákupy realizovány prostřednictvím nabídkového řízení. U másla tento limit činí 30 000 tun a u odstředěného mléka 109 000 tun s tím, že nad rámec těchto množství budou intervenční nákupy uskutečňovány formou nabídkového řízení.
-
Ostatní opatření: Počínaje rokem 2012 mělo být několik menších režimů podpory odděleno od produkce a převedeno do režimu jednotné platby. Omezena je podpora (zrušena prémie) na energetické plodiny
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
40
Závěr: Dále se zvyšoval důraz na podporu mimoprodukčních funkcí zemědělství, na ochranu životního prostředí a bezpečnosti spotřebitelů. Výdaje z centrálních fondů podpory SZP, které byly původně rozdělovány v poměru 90:10 mezi tržními opatřeními a rozvojem venkova, se v průběhu reformních procesů strukturálně zásadně změnily. S postupnou aplikací systému oddělených plateb od produkce se pozornost zaměřovala na regionální/sociální problémy a ve větší míře je využíváno nástrojů rozvoje venkova k tlumení vznikajících sociálních a strukturálních problémů, kdy podpora venkovského rozvoje je orientovaná nejen na zemědělce, ale i na další subjekty venkova, včetně municipalit. Princip tvorby dvou pilířů SZP před a po reformních opatřeních lze charakterizovat takto:
Z uvedeného porovnání jasně vyplývá původní zacílení a s ním související financování opatření SZP jednoznačně na podporu tržních opatření. Jak již bylo uvedeno, problematika strukturálních opatření v původním modelu zůstávala v kompetenci jednotlivých členských států s nízkým kofinancováním z centrálního fondu. Problematika koordinace strukturální politiky začala nabývat na významu až v závěru dvacátého století. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
41
2.2.5 Přístupy k řešení podpory strukturální politiky a venkovského rozvoje v rámci SZP v původním modelu a v následujících reformách Vývoj cílů, koncepce a praktická realizace společné zemědělské politiky jsou více než z nástrojů podpory tržních cen zřejmé ze strukturální politiky, kterou se formovala podoba agrárního sektoru od počátku šedesátých let. Klíčový význam strukturální politiky jako nezbytného předpokladu budování konkurenceschopného evropského zemědělství definoval již počátkem šedesátých let tzv. Mansholtův plán "Zemědělství 1980", který předložil projekt rychlé restrukturalizace zemědělství s cílem vytvořit vysoce produktivní, rentabilní zemědělské podniky a zajistit rovnováhu trhu. Předpokladem byla poměrně silná koncentrace podnikatelských subjektů (v průměru výměra cca 120 ha pro obiloviny, 40 - 60 ks dojnic 150 - 200 ks jatečného skotu, 10 tis. ks slepic). Tyto strukturální změny měly být i východiskem pro stabilizaci domácího trhu a zlepšení pozice EU v agrárním zahraničním obchodě. Realizace tohoto teoreticky i prakticky kvalifikovaně zpracovaného projektu však měla řadu podmíněností. Rozhodující pro nepřijetí této koncepce však byl silný odpor zastánců konzervativní sociálně ekonomické struktury agrárního sektoru většiny členských zemí. Uvedené rozhodnutí a s ním spojené i následné odvolání autora projektu z funkce komisaře pro zemědělství nesporně znamenaly zpomalení procesu strukturálních změn evropského zemědělství, navíc s rozdílnými přístupy vlád jednotlivých členských zemí. I když první dílčí kroky částečné podpory strukturálních změn formou investiční podpory byly přijaty již v šedesátých letech dvacátého století, první skutečný pokus o tvorbu společné strukturální politiky byl realizován až začátkem sedmdesátých let na základě tzv. sociostrukturální směrnice. Ta umožňovala investiční pomoc na modernizaci farem, podporu zemědělského vzdělávání, předčasného odchodu do důchodu a rekvalifikační pomoc, podporu pro začínající zemědělce, podporu odbytových organizací a podobně. Základním motivem všech těchto opatření (spojených s politikou podpory agrárních trhů) bylo zvýšit konkurenceschopnost rodinných farem. Později dochází i k podpoře zlepšení zpracovatelských a marketingových postupů cestou investiční pomoci. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
42
V polovině sedmdesátých let byl poprvé realizován tzv. teritoriální přístup, v rámci kterého byla poskytována pomoc horským, znevýhodněným a zaostávajícím oblastem. Přesto se koncept společné strukturální zemědělské politiky potýkal s řadou problémů. V některých členských zemích nebyla socio-strukturální směrnice implementována do národní legislativy dostatečně. Kromě toho nezbytná vysoká spoluúčast členských států byla zejména pro chudší země překážkou přijetí tohoto typu opatření, proto se snažily o řešení svých problémů cestou tržních opatření SZP. V průběhu osmdesátých let byly přijaty první integrované rozvojové programy a některé z nich specificky oslovovaly venkovské regiony. Tento přístup vyústil v reformu strukturálních fondů v roce 1988 a dále byl tento přístup rozvinut v roce 1993, kdy byla schválena druhá generace víceletých programů strukturálního rozvoje. Od roku 1993 byly tržní mechanismy SZP doplňovány o dílčí doprovodná opatření agro-environmentálního charakteru, Nový impuls k posílení podpory venkovského rozvoje dala opatření v rámci Agendy 2000. Zemědělcům ve znevýhodněných oblastech (LFA) byla přiznána možnost finanční kompenzace. Potřeba podpor životaschopnosti agrárních struktur, ochrany životního prostředí, krajiny a další horizontální funkce začaly být aktuální v době, kdy se EU v rámci jednání WTO více otevřela obchodní výměně a tím tlaku konkurenceschopné produkce ze světových trhů. Dalším z důvodů růstu podpory venkovského rozvoje jsou samotné změny v agrárním sektoru. Statistické a ekonomické údaje potvrzují, že zemědělství jako samostatné výrobní odvětví prochází i v EU zásadními kvalitativními změnami a jeho ekonomický význam postupně klesá. Charakteristickým pro konec osmdesátých a začátek devadesátých let byl pokles počtu farem a podílu zemědělské zaměstnanosti (roční úbytek až 5 %). V roce 1995 přispívalo zemědělství již pouze 1,7 % ke tvorbě HDP a podílelo se cca 5,5 % celkové zaměstnanosti v EU. I mezi typicky zemědělskými regiony EU je však jen málo takových, u nichž je podíl na HDP vyšší než 5 % a zemědělská zaměstnanost by přesahovala 20 %. V této situaci bylo třeba adaptovat zemědělskou výrobu na novou situaci a diversifikovat aktivity. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
43
V tomto kontextu byla představena i nová koncepce zemědělství a jeho role v rámci evropského regionu, přesahující původní pohled na zemědělství jako nespecifické výrobní odvětví a to v koncepci rozvoje venkova. Principy rozvoje venkova staví zemědělství do širších souvislostí s těmito pojmy: Multifunkcionalita zemědělství = zemědělství plní více funkcí než jen zajištění potravin. Kromě soukromého zboží (potraviny) plní i mimoprodukční funkce. Jedná se o jeho přínos pro zachování různorodosti a pestrosti krajiny, ochranu složek životního prostředí před poškozením (ochrana půdy, vody, vzduchu, biodiverzity…) Multidisciplinarita a integrita = zemědělství je pouze jednou z řady aktivit venkova. Životaschopnost venkova v evropském prostoru lze zachovat a posílit pouze integrovaným přístupem ke všem typům činností. Opatření v rámci venkovského rozvoje podporují alternativní formy příjmů zemědělců a lidí žijících na venkově. Flexibilita a subsidiarita při definování opatření venkovského rozvoje upřednostňuje decentralizovaný přístup, kdy regiony samy stanovují své rozvojové priority. Transparentnost podpor a zjednodušení pravidel venkovského rozvoje má zpřístupnit opatření veřejnosti. Základní priority rozvoje venkova v EU pak byly formulovány takto: Posílení konkurenceschopnosti zemědělského a lesnického sektoru. Nejdůležitější opatření venkovského rozvoje směřují k modernizaci farem a zpracovatelských podniků, zlepšení marketingu a kvality produkce. Životaschopnost farem je také podpořena podporou mladých farmářů a zlepšení podmínek pro dřívější odchod zemědělců do důchodu. Poprvé byla Agendou 2000 zakotvena podpora lesnictví jako nedílné součásti venkovského prostoru, podpora jeho ekologických funkcí. Zlepšení konkurenceschopnosti venkovských oblastí. Základním cílem je udržení kvality života na venkově a podpora diversifikace a zakládání nových ekonomických aktivit. Opatření jsou formulována tak, aby přispěla k tvorbě nových pracovních míst a dalších zdrojů příjmu obyvatel na venkově. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
44
Ochrana životního prostředí a venkovského dědictví. Opatření agro-environmentální povahy jsou významným nástrojem šetrného způsobu hospodaření. Jedná se o jediné opatření, které musí povinně členský stát ve svém programu rozvoje venkova implementovat. Podpory znevýhodněných oblastí ( LFA) byly Agendou 2000 rozšířeny na oblasti, v nichž jsou zemědělci omezeni z důvodů ochrany složek životního prostředí. Plány spojené s vytvořením programů rozvoje venkova byly vypracovávány příslušnými autoritami členského státu, předloženy k diskusi kompetentním orgánům a organizacím, včetně regionů (samospráva, nevládní organizace), posouzeny Evropskou komisí a následně po vyjádření zástupců všech členských států schvalovány. Programy byly v některých zemích formovány na národní úrovni (Nizozemí, Rakousko, Dánsko a další). Pro jiné země byly zpracovávány na úrovni regionů (např. Německo na úrovni spolkových zemí). Celkově byla nabídnuta podpora v rámci 22 opatření. Mezi nejvýznamnější tituly patřily: Investice do zemědělských podniků s cílem snížit výrobní náklady, zlepšit a reorientovat strukturu výroby, podpořit diversifikaci a zlepšit kvalitu produkce; v této souvislosti vytvořit předpoklady a garantovat hygienické standardy Podpora začínajícím mladým zemědělcům pro zlepšení věkové struktury zemědělských výrobců, uplatňována jako jednorázová platba do výše 25 tis. euro. Předčasný odchod do důchodu s cílem zlepšit věkovou strukturu zemědělců a zlepšit konkurenceschopnost odvětví. Podpory nesmí být vypláceny déle než po dobu patnácti let (nejdéle do 75 let příjemce podpor). Podpora vzdělávání s cílem zvýšit znalosti a profesionální schopnosti zemědělců a lesníků s cílem zavádění špičkových technologií, šetrných metod hospodaření apod. Podpora znevýhodněných oblastí a oblastí s omezeními vyplývajícími z potřeb ochrany životního prostředí představují základní nástroj zachování hospodářského života ve znevýhodněných (nejčastěji horských) oblastech. Příspěvek je dán rozpětím 25 – 200 euro/ha/rok a to tak, aby podpora neznamenala zvýhodnění oproti běžným produkčním oblastem. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
45
Agroenvironmentální opatření - podporovány byly jednoznačně takové výrobní postupy a technologie, které chrání životní prostředí. Často byly spojovány s extenzivními postupy zpravidla přinášejícími i nižší příjmy a v tomto případě měla podpora charakter kompenzace. Agroenvironmentální opatření patřila mezi povinná opatření, která musela být obsažena v každém plánu venkovského rozvoje. Zlepšení zpracování a komercializace zemědělské produkce měla povahu investiční pomoci. Cílem bylo orientovat produkci blíže k poptávce, racionalizace výroby, zavádění nových a inovačních technologií, zlepšit kvalitu produkce a chránit životní prostředí. Vyloučena byla podpora maloprodeje a zpracování produkce dovezené ze třetích zemí. Podpora lesnictví směřovala k trvale udržitelnému hospodaření v lesích, ochraně lesních zdrojů a rozšíření ploch lesa. Podpory zahrnovaly zalesňování, investice do lesů s cílem zvýšení jejich ekonomické a ekologické hodnoty, racionalizaci způsobů těžby, podporu lepší komercializaci dřeva, zakládání sdružení producentů nebo obnovu produkčního potenciálu po přírodních katastrofách nebo požáru. Podpora adaptace a rozvoje venkovských oblastí zahrnovala širokou skupinu ostatních typů činností směřujících k rozvoji venkova. Byla vymezena v rámci 13 okruhů opatření, mezi která patřila zejména opatření na zlepšování půd, a pozemkové úpravy, zemědělské závlahy a vodní hospodářství na farmách, dále podpora mladých zemědělců spojená s otázkami převzetí farem a pomoci řízení farem, zlepšení marketingu kvalitních zemědělských produktů, rozšíření základních služeb pro venkovské oblasti, obnovu vesnic, ochranu a rozvoj venkovského dědictví. Pomoc byla poskytována i v oblasti diverzifikace zemědělských aktivit, rozvoje venkovské infrastruktury a turistického ruchu. Pozornost byla zaměřena rovněž na otázky ochrany životního prostředí, ochrany krajiny a wellfare hospodářských zvířat. Od roku 2005 se spektrum podpory opatření rozvoje venkova rozšířilo o programy: -
na plnění standardů legislativy EU (životní prostředí, bezpečnost potravin, zdraví zvířat a rostlin, welfare zvířat), které dosud nebyly členským státem implementovány: podpory jsou poskytovány maximálně 5 let s degresivitou a limitem na farmu 10 tisíc euro/rok;
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
46
-
na zlepšování kvality výrobků a používaných zemědělských postupů, které zaručí spotřebitelům vyšší kvalitu produkce: (5 let a limit na farmu 3 tisíce euro/rok);
-
na používání poradenského systému (do 80 % nákladů a limit 1 500 euro/rok);
-
na sdružování výrobců a jejich informační a propagační činnost spojenou s produkcí splňující standardů kvality EU, kdy bude možno čerpat podpory do výše 70 % nákladů. Od roku 2005 se rovněž dále zvýhodnila pravidla u podpor pro mladé zemědělce, u
agroenviromentálních programů a v oblasti lesnictví. Podporována byla dále i iniciativa Leader s cílem podpořit drobnější pilotní projekty, které na lokální úrovni integrují místní aktivity a iniciativy partnerů ve venkovském prostoru. Společenstevní iniciativa Leader byla původně hrazena výhradně z EAGGF, sekce orientační a unijní, příspěvek na období 2000 – 2006 činil 2 mld. euro. Opatření podpory rozvoje venkova v rámci legislativy EU využívají členské státy podle znalosti a priorit řešení problémů daného území. Ve své pravomoci navrhnou programové dokumenty, které odpovídají potřebám rozvoje svých venkovských regionů a stanoví priority v rámci opatření umožněných horizontálním nařízením. Jednotlivá opatření venkovského rozvoje jsou členským státem sestavena do programů rozvoje venkova. Tyto programy jsou sestaveny na víceletém základě na dobu 7 let (na období 2000 – 2006), tedy na období, pro něž EU stanovila svou rozpočtovou perspektivu. Opatření jsou financována ze tří zdrojů: (1) z evropského rozpočtu, (2) z národních a regionálních rozpočtů členské země a (3) z prostředků příjemce podpory. Jednotlivá opatření mají různé poměry spolufinancování z výše uvedených zdrojů. Závěr: Z hlediska využití centrálních prostředků rozpočtu EU byly v této etapě podpory pro jednotlivé členské státy určovány Radou. Rozdělení však již měla odrážet objektivní potřebu podpor pro daný stát; podíly vycházely z historicky sledovaného podílu zemědělství členského státu na HDP a podílu na zaměstnanosti s přihlédnutím ke specifickým podmínkám zemědělství jednotlivých členských zemí. Dále byla zohledňována částka rozpočtu v předchozím období. Svou roli v této oblasti hrála i negociace mezi členskými státy. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
47
2.3 Implementace Společné zemědělské politiky EU v podmínkách českého zemědělství Rok 2004 byl prvním rokem, kdy byla plně aplikována Společná zemědělská politika a její nástroje i v českém zemědělství. Základní podmínky vycházely z přístupové smlouvy mezi ČR a EU podepsané v Aténách (duben 2003). Týkaly se jak celkového systému regulace a produkčních limitů tak i úrovně, nástrojů a pravidel kofinancování a distribuce dotací, včetně základní orientace strukturálních podpor. Řada opatření byla zaváděna již před vstupem ČR do EU tak, aby odpovídala pravidlům a podmínkám vyplývajícím z přístupových smluv a formulovaných záměrů agrární politiky. Byla spojena i s využíváním předstupních nástrojů EU, kterými bylo v kandidátských zemích podporováno řešení konkrétních úkolů spojených se zaváděním Acquis communitaire. Nejvýznamnější pro plnou aplikaci SZP v jejích širších strukturálních souvislostech, bylo uplatnění Speciálního předvstupního programu pro zemědělství a rozvoj venkova, (Special Accesion Programme for Agriculture and Rural Development, SAPARD. Program byl zahájen v dubnu 2002, podpora Společenství v rámci tohoto programu v ČR se týkala (a) již zmíněné realizace Acquis communautaire týkajících se Společné zemědělské politiky a souvisejících politik; (b) řešení prioritních a specifických problémů udržitelného přizpůsobení zemědělského sektoru a venkovských oblastí. Hlavním úkolem v oblasti zemědělství bylo posílení konkurenceschopnosti prvovýroby a zpracovatelských odvětví, dosažení vysoké kvality zemědělských a potravinářských výrobků s vyšší přidanou hodnotou, dokončení restrukturalizace zemědělských a zpracovatelských podniků, posílení pozice zemědělské prvovýroby na trhu a zavedení Acquis communautaire do praxe. Specifickým úkolem v ČR bylo vytvoření podmínek pro jasnou identifikaci vlastnictví půdy a rozvoj trhu s pozemky.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
48
Hlavním úkolem v oblasti rozvoje venkova bylo vytvoření vhodného prostředí pro stabilitu obyvatelstva, obnova a rozvoj vesnic a jejich infrastruktury, diverzifikace hospodářských činností využívající místních zdrojů pro zajištění alternativních příjmů ve venkovských oblastech. S touto prioritou bylo spojeno i uplatnění metod udržitelného zemědělství směrovaných k ochraně životního prostředí a krajiny. Opatření zaměřená na podporu zemědělství byla aplikována horizontálně. Opatření zaměřená na ochranu životního prostředí a podporu udržitelného zemědělství byla směrována především do takzvaných citlivých oblastí, dále do chráněných krajinných oblastí a zón ochrany vodních zdrojů, což se týkalo přibližně 1/3 území České republiky. Opatření zaměřená na pozemkové úpravy a rozvoj venkova byla aplikována především ve venkovských mikroregionech a v obcích s širší působností. Rozvinuty byly současně i podmínky pro plné využití programu na bázi projektů zlepšování profesního vzdělávání a technické pomoci. Na realizaci programu SAPARD navázal v roce 2004 především Operační program Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství (OP Zemědělství) a částečně také Společný regionální operační program (SOP). Zkušenosti získané v rámci programu SAPARD nesporně přispěly k rychlému zahájení těchto programů, úspěšnosti při zpracování projektů, jejich realizace a financování s podporou strukturálních fondů EU. Přínosem v období příprav ke vstupu do EU byly i další programy realizované se spoluúčastí evropských rozpočtů, a to zejména program Phare pro zemědělství, původně v ČR (1998 – 1999) orientovaný na restrukturalizaci a rozvoj podnikatelských aktivit, následně od roku 2000 významně se podílející na budování institucí pro zajištění agendy nezbytné pro implementaci SZP. Kromě vytváření odpovídajících institucí se jednalo kupř. o zajištění aktivit veterinární a rostlinolékařské služby, rozvoj integrovaného administrativního kontrolního systému (IACS), bezpečnost potravin apod. Pro podporu konkrétně v ochraně životního prostředí a dopravě byl využit program ISPA. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
49
2.3.1 Aplikace systému, pravidel a nástrojů SZP v podmínkách České republiky Vstup České republiky do Evropské unie a převzetí pravidel a nástrojů SZP byl v zemědělství spojován s velkým očekáváním zlepšení ekonomické situace v tomto sektoru. Již na přelomu tisíciletí však bylo zřejmé, že původně avizovaný řádový růst cen zemědělských komodit a touto cestou i tržeb a příjmů v zemědělství po vstupu do společného trhu není reálný (a to nejen v důsledku tří poměrně zásadních reforem SZP). V souvislosti s globalizací agrárních trhů se však již v tomto období významně měnilo podnikatelské i konkurenční prostředí celého (a tedy i evropského) agrárního sektoru. Jednalo se o nové souvislosti a změny prostředí v horizontálních i vertikálních vazbách, na které ne vždy a včas reagovala podnikatelská i decisní sféra. Rozhodujícím kriteriem úspěšnosti aplikace SZP se pak často stávala především administrace toku finančních transferů z redistribuce důchodů Společenství do tohoto sektoru, než samotný problém efektivní alokace důchodu realizující určitou strategii rozvoje tohoto segmentu ekonomiky. Pokud vyjdeme z administrativně-technického rozdělení, z hlediska aplikace dotací v českém zemědělství a postupně i v rozvoji venkova, zásadní změna byla skutečně spojena právě s rokem 2004. Ten byl specifický i tím, že pro první 4 měsíce platil ještě původní „národní“ systém podpory, který byl plně nahrazen novým systémem až dnem vstupu České republiky do EU, tj. 1. květnem 2004. Strukturu tohoto systému a jeho administrativní/institucionální zajištění bylo následující: A. Opatření SZP kofinancovaná spolu s rozpočtovými zdroji EU: 1. Tržní opatření v rámci společné organizace trhů SZP 2. Přímé platby (jednotné platby na plochu – Single Area Payments - SAPS) 3. Operační program „Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství“ (OP Zemědělství) 4. Horizontální plán rozvoje venkova (HRDP) B. Opatření financovaná pouze ze zdrojů státního rozpočtu ČR: 1. Národní komplementární platby (Top up) 2. Národní podpory po vstupu do EU (State aid) Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
50
Několik poznámek k jednotlivým okruhům opatření: A1. Tržní opatření jsou zejména intervenční nákupy vybraných zemědělských výrobků a potravin včetně jejich skladování a případného zpracování, prodej intervenčně nakoupených komodit, podpora soukromého skladování, realizace agendy restriktivních opatření nabídky (produkční kvóty u vybraných komodit - mléko, cukr, bramborový škrob, uplatnění set aside), agenda agrárního zahraničního obchodu (tarifní opatření v rámci AZO EU, exportní a importní licence, exportní subvence), případně aplikace nástrojů podpory nabídky i spotřeby u vybraných komodit (školní mléko). A2. Přímé platby jako podpora do důchodu subjektů prvovýroby na bázi přímé dotace (cíleného transferu) byly uplatněny v režimu jednotné platby na plochu (Single Area Payments SAPS). Celková obálka pro každý stát byla vypočtena jako národní součet násobků vyjednaných kvót a produkčních limitů příslušnou sazbou. Pro nové členské země byl pro období 2004-13 stanoven postupný náběh přímých plateb. Z této celkové národní obálky bylo pak vypláceno příslušné stoupající procento, počínaje 25 % v roce 2004. Celková výše národní obálky ČR byla kalkulována pro deklarovanou užitou zemědělskou plochu, která činila v období aplikace (rok 2004) 3 525 355 ha. Při 100% výši přímých plateb v roce 2013 celková obálka všech přímých plateb v případě ČR dosahuje 909 313 mil. €. A3. Operační program „Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství“ (OP Zemědělství), umožňuje naplňovat celkový rámec v souvislosti s vymezením cílů a kriterií pro zaměření projektových podpor v českém zemědělství v novém pojetí jeho úlohy i v rozvoji venkova po vstupu do EU. Podrobněji byl specifikován v rámci 3 základních priorit v rámci obou deklarovaných Pilířů SZP. -
V prioritě I se týkal zejména podpory modernizace technologií i staveb v agrárním sektoru podmiňujících růst produktivity a konkurenceschopnosti subjektů, růst kvality produktů prvovýroby, zpracování zemědělských výrobků a lesního hospodářství; podpořeny byly i projekty spojené s přímým marketingem zemědělských produktů, výrobou netradičních potravin a regionálních produktů a projekty zaměřené na péči o krajinu, výrobu či zpracování biomasy vyprodukované vlastní zemědělskou činností.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
51
-
Priorita II nazvaná Rozvoj venkova, rybářství a odborné vzdělávání již byla orientována do širších otázek podpory venkova. Opatření byla zaměřena na pozemkové úpravy, obnovu potenciálu a zachování zemědělské krajiny, řízení a zajištění funkčnosti zemědělských vodních zdrojů, rozvoj venkova a diverzifikaci zemědělských aktivit a aktivit blízkých zemědělství. Posílena byla podpora odborného vzdělávání.
-
Prioritou III byla technická pomoc, která je zaměřena na financování úkolů, které jsou spojeny s realizaci operací souvisejících s řízením, implementací, monitorováním a kontrolou podpor podle operačního programu.
A4. Horizontální plán rozvoje venkova (HRDP) byl obecně určen pro podpory zkvalitnění technologických postupů a naplňování zásad správně zemědělské praxe; v koncepci ČR reagoval především na problematiku mezioblastní důchodové diferenciace a vlivu rozdílných agroenvironmentálních podmínek a dalších omezení (Less Favoured Areas, LFA) projevujících se v rozdílné produktivitě výrobních faktorů a s ní spojených negativních důsledcích v rentabilitě podniků v horších přírodních podmínkách. B1. Národní komplementární platby (Top up) obecně dávají možnost podpory rozvoje určitých (z hlediska konkrétního členského státu strategicky důležitých, resp. specificky ohrožených atp.) odvětví, která není dostatečně zajištěna prostřednictvím jednotné platby na plochu (SAPS). Suma dorovnání pro daný sektor nesmí překročit povolenou výši. V tomto smyslu byly z celkové částky pro komplementární platby vyčleněny finanční prostředky na podporu vybraných komodit rostlinné a živočišné výroby zbytek použit jako platba na ornou půdu. Dorovnání bylo realizováno u chmelnic, osiva pícnin a lnu, bahnic a koz, krav bez tržní produkce mléka a skotu. B2. Státní pomoc - národní podpory po vstupu do EU (State aid) jako další možnost podpory odvětví v rámci pravidel a limitů SZP, která není nároková a nesmí narušit zásady společného trhu; podléhá notifikaci ze strany Evropské komise. Závěr: Přechod na celkovou koncepci SZP od roku 2004 z finančního hlediska pro ČR skutečně celkově znamenal posílení podpory agrárního sektoru, při klesajícím podílu národních zdrojů na financování zemědělství. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
52
Změna strategie SZP počínaje Mac Sharrryho reformou v roce 1992, ale zejména realizace opatření ve smyslu Agendy 2000 a Mid Term Review a Health Check, znamenaly ústup od podpory cen jako původní koncepce Pilíře I a postupný přesun prostředků do přímých plateb a Pilíře 2. Teoreticky tak vyhovuje požadavkům omezování zásahů do trhu a otevírá prostor pro širší diferenciaci řešení v koncepci podpor zemědělství podle specifik a rozhodnutí jednotlivých členských států. Současně však přináší, především pro nové členské země, tedy i ČR, minimálně dvě rizika. Tím prvním je důsledek nestejné možnosti užití přímých „decoupled“ plateb. Na rozdíl od původních zemí EU15, které získaly prostředky pro nový typ podpor v plném rozsahu převodem původních kompenzačních plateb do národních limitů, úroveň přímých plateb pro nové členské země se vyrovnávala až postupně (do roku 2013). I když se na tomto typu úhrady částečně (ale pouze do vymezeného limitu) mohly podílet národní rozpočty, základna pro dosažení konkurenceschopnosti prvovýrobců na společném trhu v horizontálních i vertikálních vazbách agrobyznysu je deformovaná. Tento problém při otevřeném trhu nabyl na vážnosti zejména v podmínkách nastupující finanční krize provázené tlakem navazujících článků zpracování a obchodu na snižování hladiny spotřebitelských cen potravin. Druhé riziko je spojeno s rozhodováním o alokaci dalších zdrojů financování. Týká se zejména programově orientovaných opatření a kriterií naplňování celkové koncepce zkvalitnění technologických postupů, aplikaci inovací a metod správně zemědělské praxe pro růst konkurenceschopnosti výrobců i jejich příspěvku k rozvoji regionů. Růst samostatnosti členských států při naplňování koncepce reformující se SZP se projevuje právě v těchto (dalších) okruzích dotační podpory, v naplňování záměrů a priorit části Operačního programu zemědělství (OP), horizontálních opatření a návazně příslušných os Programu rozvoje venkova (PRV). Významná z hlediska celkových proporcí výše uvedených podpor v ČR byla především alokace prostředků v rámci horizontálně nastavených vyrovnávacích příspěvků pro méně příznivé oblasti (LFA), které tvořily více než 40 % celkových výdajů HRDP, dále podpora environmentální stránky údržby krajiny, ošetřování travních porostů a pastvin, Významná byla i podpora zatravnění resp. zakládání protierozních travnatých pásů. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
53
2.3.2 Koncepce evropského modelu zemědělství v rámci strategie SZP od roku 2007 a její uplatňování v podmínkách ČR Zájem na formování komplexně pojaté podpory zemědělství v jeho produkčních i mimoprodukčních souvislostech byl dále posílen v rámci strategie společné zemědělské politiky od roku 2007. Jednalo se o tvorbu strategie pro, v té době již geograficky, strukturálně i výkonnostně, velmi různorodý komplex 27 členských států EU. Myšlenka integrálního přístupu již vyžadovala strategii a aktivní účast jednotlivých členských zemí v rozhodování o její realizaci. Promítla se i v nařízení EK 1698/2005 o ustanovení Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (European Agricultural Fund for Rural development; EAFRD), který vstoupil v platnost od ledna 2007. Povinností každé členské země bylo zpracovat svůj Program rozvoje venkova (PRV) a po schválení v EK i přijatý program realizovat jako komplexní řešení podpory rozvoje agrárního sektoru a venkova. V rámci naplnění filosofie čtyř os druhého Pilíře SZP (při respektování minimálních limitů EAFRD) tak měla každá z členských zemí možnost formulovat vlastní strategii i koncepci dalšího rozvoje sektoru a jeho podpory, a to na základě znalosti konkrétní situace a prostředí v rámci evropského regionu. Minimální limity pro rozdělení prostředků do jednotlivých os byly stanoveny takto: OSA 1 - orientovaná na podporu konkurenceschopnosti zemědělství, agrárního a lesnického sektoru - minimum 10 %, OSA 2 - zaměřená na vytváření předpokladů pro zlepšování životního prostředí a krajiny - minimum 25 %, OSA 3 - orientovaná na podporu kvality života ve venkovských oblastech, která svým pojetím diverzifikace aktivit venkova přesahuje původní problematiku zemědělství minimum 10 %, OSA 4 – LEADER podporující opatření založená na místních strategiích rozvoje v rámci mikroregionů, zasahuje do koncepce všech 3 os (minimum 5 %, nové země 2,5 %).
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
54
Okruhy s vazbou na koncepci modernizace zemědělských podniků a jejich struktury, finalizace produkce a marketingu jsou soustředěny především v první ose. Ve druhé ose, zaměřené na agro-environmentální aspekty, je zahrnuta problematika HRDP včetně řešení podpory LFA. Ve třetí ose se kromě některých oblastí agendy původního Pilíře II SZP promítá především koncepce programu obnovy venkova (dříve převážně v gesci Ministerstva pro místní rozvoj). Strategické priority byly vymezeny v rámci 4 os, pro které byly stanoveny i minimální limity pro rozdělení finančních prostředků. Obecně je lze charakterizovat takto
Obr. 10. Koncepce EAFRD v rámci strategie EU v podpoře rozvoje venkova Zdroj: Statistical and Economic Information DG Agri (upraveno dle materiálů EK):
Jak bylo uvedeno, pro rozhodování o konkrétním naplnění os v jednotlivých zemích byly stanoveny pouze minimální limity. Pro posouzení toho jak rozdílné přístupy k naplnění filosofie podpory zemědělství jako klíčového faktoru rozvoje lze využít mezinárodní komparace Programů rozvoje venkova a jeho financování v „jednotném“ rámci SZP. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
55
Srovnání proporcí předpokládaného využití prostředků EAFRD v rámci jeho jednotlivých os v období 2007 – 2013 může do určité míry přispět i k odvození základních strategií podpory rozvoje zemědělství a venkova v jednotlivých členských zemích EU 27.
Obr. 11 Koncepce využití EAFRD v zemích EU 27 v rozdělení výdajů podle os v období 2007 - 2013 Zdroj: Rural Development in the EU, Statistical and Economic Information DG Agri and RD,
Závěr: Jak vyplývá z porovnání proporcí alokace podpory z prostředků evropského zemědělského fondu v jednotlivých osách při dodržení stanoveného minima (10 : 25 : 10 :5) existují značné rozdíly v celkovém rozdělení a užití prostředků pro vymezené směry řešení. Lze z nich odvozovat do značné míry zvolenou strategii politiky daného státu včetně odlišné zainteresovanosti na podpoře růstu konkurenceschopnosti podnikatelských subjektů v zemědělství na evropském a světovém trhu. Jedná se především o vytváření předpokladů pro zachycení moderních trendů a postupů výroby, o podporu inovací (a to nejen technologických) a reálných možností plnění kvalitativních parametrů a environmentálních kriterií zemědělské výroby a jejího zpracování do budoucna. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
56
3. Formování Společné zemědělské politiky po roce 2013 3.1 K otázkám vývoje prostředí a společného trhu v zemědělství EU Analýzy vývoje evropského zemědělství za posledních více než dvacet let, stejně jako komparace s vývojem světové produkce, umožňují hodnotit rozměr produkce i postavení na trhu rozhodujících komodit profilujících výrobní rozměr a strukturu pro skupinu starých a nových členských zemí. Výsledky potvrzují, že vliv globalizačních procesů agrobyznysu se významně prosazuje i v Evropě, a to ve svých pozitivních i negativních důsledcích. Obecně se tempo růstu zemědělské produkce zemí EU 27 v průběhu posledních let zpomaluje, podíl zemí současné sedmadvacítky na světové produkci rozhodujících komodit klesá. Vývoj je odvětvově a komoditně diferencovaný a souvisí mj. s vývojem v ostatních částech světa. Např. v poklesu podílu EU u živočišných komodit se promítá zrychlení růstu produkce zejména v Asijských zemích. Z rostlinné produkce si zachovává EU cca 25% podíl (při trvale rostoucí světové produkci) pouze u pšenice. Zlepšuje se postavení ve světové produkci řepky, s více než třetinovým podílem EU. Naopak trvale klesá podíl evropské produkce u okopanin. Celkové údaje však nejsou dostatečné pro reálné hodnocení situace zemědělství a jeho vývoje uvnitř Společenství. Rozbor komoditního vývoje produkce členských zemí (Bečvářová a kol, 2009, 2011) ukazuje, že formování společného trhu, vlivem konkrétní realizace rámcových pravidel společné zemědělské politiky, má poměrně rozdílné projevy a důsledky. Prokazatelné jsou zejména rozdíly ve vývoji produkce mezi původními a novými členskými zeměmi, kdy podstatný pokles produkce i intenzity výroby se týká převážně nových členských států EU 10 resp. 12 (dále NČS), a to u rostlinných i živočišných komodit, s výjimkou řepky a drůbežího masa. Typickou pro vývoj v NČS je však i skutečnost, že pokles v produkci u těchto zemí byl nastartován již v první polovině devadesátých let a následně v předvstupním období. Tento pokles se však zpravidla nezastavuje ani po vstupu do EU, tj. po roce 2004. Nejvýraznější pokles u většiny komodit zaznamenává právě Česká republika, dále Slovensko a Maďarsko. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
57
Naopak znaky trvalejšího oživení v následující etapě po vstupu již nese zemědělství Polska a zejména nových spolkových zemí Německa. Strukturálně v rostlinné výrobě je významným zejména pokles produkce obou rozhodujících okopanin (brambor a cukrovky), kdy v podstatě veškeré snížení produkce jde na vrub NČS, zde s nejvýraznějším negativním dopadem opět na produkci v ČR. Naopak rozhodující producenti z původních členských zemí si ve sledovaném období zachovávají svůj původní rozměr výroby. Dokonce se celkový objem produkce mírně zvyšuje u pšenice (Francie, Německo, Velká Británie), u cukrovky (Francie, Německo) i u brambor (Francie, Belgie, Holandsko). Růst produkce ve skupině NČS je pouze u řepky. U této komodity však dochází k podstatnému zvýšení produkce i u největších producentů v původní EU 15 (Francie na téměř trojnásobek původní produkce, zhruba dvojnásobek Německo a Velká Británie).
Obr. 12 Vývoj rostlinné a živočišné produkce ve vybraných zemích EU, indexy 1990 = 100
Ještě kritičtější jsou výsledky vývoje produkce u živočišných komodit. K zásadnímu poklesu v jejich objemu dochází opět v nových členských zemích. Zejména pokles produkce mléka a hovězího masa potvrzuje celkové snížení v rozměru odvětví chovu skotu. Tato skutečnost patří k problémům nejen v produkčním smyslu, ale i z hlediska využití TTP a realizace pozitivních externalit. Rozhodující evropští producenti, Francie, Německo a Holandsko, si trvale i v tomto odvětví v obou komoditních vertikálách zhruba stejný objem produkce zachovávají. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
58
Závěr: Do podmínek, pravidel a interakcí vývoje společného evropského agrárního trhu do předpokladů konkurenceschopnosti prvovýrobců jednotlivých členských států na společném trhu EU i v globálním rozměru zasahují, i přes omezení zásahů do trhu, další agrárně politická opatření. Významně se zde promítá nejen současná SZP, ale i důsledky řešení změny nástrojů v rámci dřívějších reforem původního modelu (zejména řešení na bázi kompenzační a následně decouplované platby), jakož i forma a způsob jejich uplatnění v rozdílných ekonomických podmínkách původní EU 15 a NČS. Konkrétně v ČR dochází s postupnou implementací nástrojů společné zemědělské politiky k dalšímu prohlubování strukturální nerovnováhy českého zemědělství. Paradoxně, i přes celkově příznivý dopad do důchodové pozice českých zemědělských podniků, zajištěný zejména stále rostoucími podporami EU (fázování SAPS), se odehrávají závažné a v řadě případů nevratné negativní změny především ve struktuře výroby, ale i ve vztahu zemědělství k přírodním zdrojům. Trendy prokazují posilující orientaci na výrobu komodit s nízkou přidanou hodnotou a to není charakteristika, kterou by se mohla pyšnit země s tak hlubokou zemědělskou tradicí, s dosavadní lidskou, znalostní i technologickou vybaveností pro sofistikovanou zemědělskou a potravinářskou produkci. Uvedený trend začíná vykazovat některé parametry rozvojové země - jednoduchá masivní produkce rostlinných komodit bez přidané hodnoty a zpracování. Obzvláště znepokojující je v této souvislosti v posledních letech vývoj některých odvětví živočišné výroby, která významně ztrácí pozice (prasata, drůbež, vejce), a potravinářských výrobků s vyšším stupněm zpracování, přestože předpoklady pro konkurenceschopnou produkci a zpracování kvalitních a výrazněji finalizovaných výrobků v podmínkách ČR existují. V řadě odvětví selhává tvorba přidané hodnoty v prvotním zpracování, což omezuje možnost získání podílu na přidané hodnotě v zemědělské prvovýrobě, ale i v navazujících odvětvích potravinářského průmyslu, který má, přes solidní kapitálovou vybavenost, značné rezervy ve využití svého potenciálu rozvoje. Ještě z období transformace často přetrvává jeho specifické postavení (zejména izolovanost vůči prvovýrobě a obchodním řetězcům.) Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
59
3.2 Celkový přístup a strategie reformy SZP po roce 2013 Již v listopadu 2010 zveřejnila Evropská komise Sdělení k budoucí podobě SZP po roce 2013 pod názvem „Společná zemědělská politika do roku 2020 – řešení budoucích problémů v oblasti potravin, přírodních zdrojů a územního plánování“. Sdělení se stalo základem pro politickou a odbornou diskusi v Radě a jejich orgánech, v Evropském parlamentu a dalších evropských institucích, při přípravě konkrétních legislativních návrhů, zpracovávaných následně v průběhu roku 2011. Řešení socioekonomických souvislostí vyplývajících nejen z obecných specifik zemědělství jako odvětví, ale i z institucionálních otázek a historicky daných rozdílů v uspořádání a úrovni jeho výrobně-technické základny v zemích EU 27 hraje stále významnější roli právě v připravovaném zaměření strategie SZP. Úspěch jejího naplňování souvisí nesporně s efektivností podnikatelských aktivit. Ta je podmíněna jak samotnou výkonností, tak i znalostí podmínek globalizujícího se prostředí a schopností adekvátní reakce na jeho změny. Přesto, že otázky konkurenceschopnosti a jejich podpora byly v předcházejících reformních krocích SZP vnímány spíše jako součást mozaiky nástrojů podporujících vizi evropského modelu multifunkčního zemědělství, posílení konkurenceschopnosti se stává jednou z klíčových priorit strategie rozvoje zemědělství EU do roku 2020 a podmíněná volbou ekonomických nástrojů umožňující citlivější reakci na vývoj světového trhu implementací nástrojů pro řízení (omezení) rizik posílením postavení zemědělců v rámci potravinového řetězce výzkumem, inovacemi a předávání know how ve zlepšeném poradenském systému. Celková strategie vychází z analýz a identifikace úlohy současného zemědělství; kterou ve vzájemných souvislostech vymezuje pro oblast (1) hospodářskou (dostatek potravin, stabilita cen, vliv hospodářské krize), (2) životního prostředí (emise skleníkových plynů, degradace půdy, kvalita vody a ovzduší, ochrana přírodních stanovišť, biodiverzita) (3) územního rozvoje (vitalita venkovských oblastí, rozmanitost v zemědělství EU). Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
60
3.2.1 Legislativní rámec, postup a stav vyjednávání V návaznosti na Sdělení EK k budoucí podobě SZP po roce 2013 (18. 11. 2010) a balíček návrhů k podobě příštího víceletého finančního rámce, který byl schválen v červnu 2011, představila EK v říjnu. 2011 legislativní balíček k budoucímu směřování SZP zahrnující následující návrhy: -
návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví pravidla pro přímé platby zemědělcům v režimech podpory v rámci společné zemědělské politiky - „návrh nařízení o přímých platbách“,
-
návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty, „návrh nařízení o jednotné společné organizaci trhů“,
-
návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova - „návrh nařízení o rozvoji venkova“,
-
návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky, dále jen „návrh horizontálního nařízení“,
-
návrh nařízení Rady, kterým se určují opatření na stanovení některých podpor a náhrad v souvislosti se společnou organizací trhů se zemědělskými produkty,
-
návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 73/2009, pokud jde o poskytování přímých plateb zemědělcům v roce 2013,
-
návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, pokud jde o režim jednotné platby a podporu pěstitelům révy vinné. Diskuse k budoucí podobě SZP v kontextu předložených legislativních návrhů již na
půdě Evropské rady byly zahájeny za polského předsednictví v říjnu 2011 a intenzivně pokračovaly za dánského předsednictví, které projednávání uzavřelo předložením Zprávy o pokroku, a za kyperského předsednictví, když v závěru roku 2012 bylo upuštěno od snahy dosáhnout dohody o částečném obecném přístupu a vyjednávání se v této fázi zakončilo pouze předložením zprávy o pokroku doplněnou konsolidovanými texty k jednotlivým legislativním návrhům.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
61
Pokrok ve vyjednávání sektorové legislativy byl velmi úzce navázán rovněž na dosažení dohody o Víceletém finančním rámci (2014 – 2020). Dohody bylo dosaženo na jednání hlav států a premiérů až v únoru 2013 za irského předsednictví, kdy Evropská rada nalezla shodu na finančním rámci pro nadcházející programové období. Aktivní diskuse probíhaly rovněž na půdě Evropského parlamentu ve Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova, kdy na přelomu května a června 2012 zveřejnili zpravodajové návrhy zpráv ke čtyřem klíčovým legislativním návrhům (rozvoj venkova, přímé platby, SOT, horizontální nařízení) k budoucímu směřování SZP. V druhé polovině července 2012 došlo ke zveřejnění pozměňovacích návrhů. Kompromisní pozměňovací návrhy pak byly zveřejněny v první polovině ledna 2013, Evropský parlament definitivně odhlasoval svůj poziční dokument na Plenárním zasedání ve Štrasburku ve dnech 11. – 14. 3. 2013. Cíl dosažení dohody o budoucí podobě SZP na půdě Rady EU podařilo naplnit a ministři zemědělství na jednání v březnu. 2013 nalezli shodu na obecném postoji Rady. Dosažení dohody mezi institucemi, kde zůstávají některé odlišné postoje v klíčových otázkách, se očekává do konce června 2013, ještě za irského předsednictví.
3.2.2 Obecná charakteristika legislativních návrhů Evropská komise představila soubor nařízení, jimiž se stanoví legislativní rámec pro SZP v období let 2014 – 2020, spolu s posouzením dopadů alternativních scénářů pro rozvoj této politiky.
Cílem bylo reagovat na budoucí výzvy pro zemědělství a venkovské oblasti a vytyčit cíle stanovené pro SZP, kterými jsou zejména životaschopná produkce potravin; udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a opatření v oblasti klimatu a vyvážený územní rozvoj.
Společným tématem, které z tohoto procesu vyplynulo, je potřeba podpořit účinnost celkových zdrojů a volby nástrojů k dosažení inteligentního a udržitelného růstu zemědělství a rozvoje venkovských oblastí EU v souladu se strategií Evropa 2020. Současně bylo odsouhlaseno, že bude zachována struktura SZP ve dvou pilířích, které k dosažení stanovených cílů využívají vzájemně se doplňující nástroje. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
62
K jednotlivým návrhům podrobněji
1. Návrh nařízení o přímých platbách Poprvé se zavádí do prvního pilíře SZP vícesložková struktura přímých plateb včetně silné ekologické složky, tzv. ozelenění (greening). S ekologizací by mělo být nyní svázáno třicet procent přímých plateb. Předpokladem vyplácení přímých plateb nadále zůstává podmíněnost a dobré zemědělské a environmentální podmínky (Cross Compliace). Podle návrhu EK měly být SAPS (systém jednotné platby na plochu) i SPS (systém jednotné platby na farmu) ukončeny v roce 2013 a nahrazeny vícesložkovým systémem založeným na platebních nárocích tvořených základní platbou, 30% složkou ozelenění a platbou pro mladé či malé farmáře. V rámci hlasování pozměňovacích návrhů EP v Plénu k návrhu nařízení pro přímé platby byl schválen návrh umožňující NČS pokračovat v aplikaci SAPS až do roku 2020. Současně se prosazuje varianta možnosti zachování SAPS (jako vícesložkové platby bez vazby základní platby na platební nároky). Tento návrh byl akceptován v rámci uzavření obecné dohody na Radě, přičemž NČS by bylo umožněno pokračovat v SAPS do roku 2020 včetně možnosti poskytovat přechodnou národní podporu na základě autorizovaných částek pro přechodnou národní podporu v roce 2013 (tzv. Top-Up). V případě, že se NČS zaváže k přechodu na platební nárok od roku 2018, by bylo možné alokovat až 20 % obálky na tzv. decouplované podpory. Součástí návrhů EK je rovněž opuštění historického modelu SPS ve prospěch regionálního modelu přímých plateb založeného na platebních nárocích.
Ozeleňování (greening) má být dle legislativních návrhů povinné pro všechny farmáře pobírající základní platbu. Vyčleněno na něj má být 30 % celkové národní obálky. Podmínkou má být dle původního návrhu EK diverzifikace pěstovaných plodin (nejméně 3 plodiny), uchování stálých pastvin a vyčlenění 7 % obhospodařované půdy na ekologické účely (EFA). Dohodnutý kompromis předpokládá startovní úroveň EFA 5 % a v návaznosti na hodnotící zprávu EK, která by měla být předložena v r. 2017, navýšení až na 7 % od r. 2018.
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
63
Součástí přímých plateb je i povinná podpora pro začínající farmáře mladší 40 let. Platbu lze obdržet maximálně po dobu pěti po sobě jdoucích let. Členský stát může pro tuto platbu alokovat až 2 % národní obálky. Nově je zavedena možnost poskytovat podpory pro LFA také v rámci přímých plateb, a to až do výše 5 % národní obálky. poskytovat platby vázané na produkci (couplované platby), a to až do výše 5–10 % národní obálky (případně i více, v tomto případě je však nutný souhlas EK). Tato podpora citlivých sektorů je nejen z pohledu ČR zásadní; prosazovalo se navýšení limitů, což bylo schváleno jak ze strany EP (možnost pro všechny ČS alokovat až 15 % obálky + případně navýšení o další 3 % u proteinových plodin), tak částečně i na straně Rady (navýšení pásem na 7 % a 12 %) Nově je definováno povinné schéma pro malé farmáře, (lze vyčlenit až 10 % národní obálky) jedná se o roční platbu, která nahradí veškeré přímé platby. Celková částka na příjemce však musí být v rozmezí 500 až 1000 €.
Zastropování přímých plateb Pro základní přímou platbu je navržen strop přímých plateb (capping) pro jednotlivé zemědělské podniky. Stropy by měly být odstupňované, podle výše platby. Absolutní strop by měl být stanoven na platbu 300 tis. € na podnik (krácení: platby od 150 tis. do 200 tis. € 20 %, platby 200 tis. do 250 tis. € - 40 %, 250 tis. do 300 tis. € - 70 %). Krácení má být sníženo o komplexní mzdové náklady (včetně daní a sociálního pojištění). Cappingem vygenerované finanční prostředky mají zůstat ve finanční obálce daného členského státu a mají být použity v programu rozvoje venkova na podporu inovačních opatření. V rámci závěrů Evropské rady k Víceletému finančnímu rámci (VFR) byl capping schválen jako dobrovolný, naopak v Plénu EP, byla odhlasována verze cappingu odpovídající původnímu znění EK (povinnost aplikovat capping se zohledněním výdajů na zaměstnance s rozšířením o odpočet nákladů na služby). Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
64
S cílem odstranit veškeré právní nejistoty a nepřesnosti, EK více konkretizovala pojem Aktivní zemědělec: Tím je fyzická či právnická osoba (či jejich skupiny), jejíž podíl přímých plateb na celkových příjmech z nezemědělských činností představují minimálně 5 % (neplatí pro farmáře, jejichž přímé platby v předešlém roce nepřesáhly 5 000 €). Naopak Rada a EP navrhují odstranění kontroly 5% podílu s tím, že zemědělec by byl vymezen negativním seznamem činností, které nejsou a priori považovány za zemědělské. Jde o to vyloučit platby pro takové příjemce, kteří nemají žádné skutečné, nebo hmatatelné zemědělské aktivity.
2. Návrh nařízení o jednotné společné organizaci trhů Cílem reformy v kontextu tohoto nařízení by mělo být co nejvíce harmonizovat, zefektivnit a zjednodušit zejména ustanovení týkající se více než jednoho zemědělského odvětví. Nařízením jsou -
upraveny otázky tržních opatření, např. intervencí, soukromého skladování a jiných prvků záchranné sítě,
-
pravidla týkající se uvádění na trh a organizací producentů. Uznávání organizací producentů, sdružení organizací producentů, mezioborových organizací a organizací hospodářských subjektů členskými státy se nově rozšiřuje na všechny sektory v rámci společné organizace trhů. Zakládání nových „seskupení producentů“ se oproti minulé praxi přesouvá do programu
rozvoje venkova (PRV). Není zatím stanoven postup jejich schvalování, principy a podmínky činnosti včetně financování a následného hodnocení k dosažení statutu plného uznání jako „organizace producentů“. Návrh dosud nezahrnoval do jednotné společné organizace trhů většinu stávajících prvků pro komoditu cukr, vzhledem k dlouho probíhajícím politickým jednáním ohledně režimu cukerných kvót. Na základě obecné dohody, která byla dosažena v rámci AGRI Rady dne 19. 3. 2013, by režim cukerných kvót měl být prodloužen o dva roky, tj. do 30. září 2017 s tím, že nedojde k opětovnému přidělení kvót zemím, které se vzdaly cukerných kvót v rámci restrukturalizačního Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
65
programu EU, jak bylo některými státy původně požadováno. S touto pozicí vstoupí Rada do trialogu s EP a Komisí. Komise je však stále pro to, aby kvótový systém v sektoru cukru trval pouze do 30. září 2015, zatímco EP preferuje prodloužení režimu až do roku 2020. V případě komodity víno Rada odsouhlasila dne 19. 3. 2013 prodloužení stávajícího režimu práv na výsadbu vinic do roku 2018, což reflektuje výsledky Pracovní skupiny na vysoké úrovni pro víno. Pozice Rady je zde ve shodě s pozicí EP, Komise však stále preferuje ukončení režimu výsadbových práv v roce 2015. V rámci tohoto Nařízení se určují i opatření týkající se stanovení některých podpor, náhrad, limitů a množstevních omezení v souvislosti s jednotnou společnou organizací zemědělských trhů. Jedná se zejména o podpory na dodávky mléčných výrobků dětem, stanovení vývozních náhrad či zvláštní opatření týkající se vývozních náhrad pro obiloviny a rýži. Jedná se o jediné nařízení z návrhů reforem SZP, které je ve výhradní kompetenci Rady v souladu s čl. 43(3) Smlouvy. Toto nařízení nebylo projednáváno jako součást reformy SZP na Radě ministrů ve dnech 18. - 19. 3 2013. Předpokládá se, že diskuse o tomto nařízení budou pokračovat ve druhém čtvrtletí roku 2013. 3. Návrh nařízení o rozvoji venkova doplňuje tzv. obecné nařízení, které stanovuje společné podmínky pro fondy EU zahrnuté ve Společném strategickém rámci (např. obsah Dohody o partnerství, obecné zásady programování, monitorování, finanční nástroje, způsobilost výdajů) konkrétními podmínkami pro rozvoj venkova. Struktura nařízení pro rozvoj venkova umožňuje značnou variabilitu a flexibilitu systému podpor. Na druhou stranu je volba konkrétních opatření (implementace) podmíněna podrobnou analýzou a reálným zdůvodněním potřeb ve vztahu k plnění šesti priorit EU včetně konkrétního závazku k plnění cílů a stanovení konkrétních hodnot, které budou dosaženy. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
66
Nařízení nově definuje 6 priorit EU (místo stávajících 4 os), kterými jsou: 1. Podpora přenosu znalostí v zemědělství a lesnictví 2. Zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství a životaschopnosti zemědělských hospodářství a lesnictví 3. Podpora pro organizaci potravinového řetězce a řízení rizik 4. Obnova, ochrana a udržení ekosystémů závislých na zemědělství a lesnictví 5. Podpora efektivního využívání zdrojů a přechod na nízkouhlíkové hospodaření, odolné vůči změně klimatu, v oblasti zemědělsko-potravinářského odvětví a lesnictví 6. Podpora sociálního začleňování, redukce chudoby a ekonomický rozvoj venkovských oblastí Nabídka opatření zůstává v obdobném rozsahu jako ve stávajícím nařízení: nově je zavedena podpora řízení rizik (pojištění, podílové fondy), významný důraz je kladen na inovace, spolupráci, zmírňování změny klimatu a přizpůsobení se jejím negativním dopadům. Návrh předpokládá vytvoření výkonností rezervy vyčleněním 7 % rozpočtu Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD) které bude Komise přidělovat na základě plnění tzv. „milníků“, hodnot pro finanční i výstupové ukazatele, které mají být dosaženy v polovině příštího programového období. Kritéria pro výpočet alokace v návaznosti na dohodu Evropské rady k VFR a obecný postoj Rady by rozdělení celkové částky pro rozvoj venkova mezi členské státy mělo být založeno na objektivních kritériích a předcházející výkonnosti. Maximální sazba příspěvku z EAFRD bude činit: -
75 % způsobilých veřejných výdajů v méně rozvinutých regionech, nejvzdálenějších regionech a na menších ostrovech v Egejském moři ve smyslu nařízení (EHS) č. 2019/93;
-
75 % způsobilých veřejných výdajů pro všechny regiony, jejichž HDP na obyvatele byl v období 2007 až 2013 nižší než 75 % průměru EU-25 pro dané referenční období, avšak jejichž HDP na obyvatele je vyšší než 75 % průměru HDP EU-27;
-
63 % způsobilých veřejných výdajů pro přechodové regiony jiné než uvedené v předchozí odrážce;
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
67
-
53 % způsobilých veřejných výdajů v ostatních regionech;
-
75 % pro operace přispívající k cílům v oblasti životního prostředí a zmírňování změny klimatu a přizpůsobování se této změně;
-
100 % pro částky přesunuté z pilíře I do pilíře II v rámci flexibility převodu prostředků mezi pilíři. Minimální sazba příspěvku z EAFRD bude činit 20 %. Co se týče nástrojů řízení krizí, součástí lepšího fungování záchranné sítě by mělo být
zvýhodnění vytváření pojištění a vzájemných fondů.
4. Návrh horizontálního nařízení U návrhu nařízení o financování, řízení a sledování SZP došlo k výraznému tematickému rozšíření oproti původnímu nařízení. Mimo tradiční oblasti financování SZP zahrnuje předložený legislativní návrh také ustanovení o zemědělském poradenském systému (FAS), integrovaném administrativním a kontrolním systému IACS a ustanovení týkající se systému kontroly podmíněnosti Cross Compliance. V oblasti Cross Compliance navíc dochází k celkovému přeskupení pravidel povinných požadavků na hospodaření (SMR) a pravidel dobrého zemědělského a environmentálního stavu (GAEC). Návrh počítá se zefektivněním systému kontrol s cílem snížit počet kontrol na místě u členských států s řádně fungujícími kontrolními systémy a nízkou mírou chybovostí. Naopak v oblastech, kde přetrvává nedodržování podmínek, by mělo dojít k jejich zintenzivnění. Návrh zároveň rozšiřuje prostor pro ukládání pokut a sankcí, a to těm členským státům, jejichž platební agentury nezajišťují odpovídající kontroly, proplácejí platby příjemcům se zpožděním nebo nezasílají požadované informace Komisi včas. Návrh využívá v hojné míře delegované akty a svěřuje tak výrazné pravomoci Komisi, jde zejména o podmínky pro platební agentury, pravidla pro certifikační agentury, ochranu finančních zájmů EU i některé otázky týkající se uzávěrky účtů. Současný revidovaný text PRES reflektuje žádosti členských států na změnu pravomocí Komise a upravuje akty v přenesené pravomoci na akty prováděcí. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
68
Změnu s přímým dopadem na ČR přináší oblast financování z EAFRD kdy oproti aktuálnímu programovacímu období dochází ke snížení výše předfinancování z současných 7 % na 4 %. Tato skutečnost bude znamenat nutnost zapojení většího množství prostředků státního rozpočtu při zahájení realizace programu. Kompromisní text PRES odrážející závěry Evropské rady týkající se VFR upravuje výplatu záloh z EAFRD v maximální výši 3 – 4 % do třech ročních splátek (pozn. ČR patří do skupiny zemí se stropem 3 %). Co se týče otázky uplatňování administrativních sankcí, dosažený kompromis zakotvuje sankce za nesplnění podmínek ozelenění až ve výši 25 % platby za ozelenění (nad rámec odebrání platby za ozelenění, které není považováno za sankci jako takovou). 5. Víceletý finanční rámec Dohoda Evropské rady dává členským státům možnost přesunu finančních prostředků mezi pilíři. Členské státy mohou před 1. 8. 2013 rozhodnout, že alokují až 15 % národní obálky pro přímé platby ve prospěch EAFRD. Tyto finanční prostředky by podléhaly 100% kofinancování v rámci rozvoje venkova. Dohoda také dává možnost přesunout až 15 % obálky na rozvoj venkova ve prospěch přímých plateb. V rámci reformních procesů SZP se měnily i užité nástroje. Postupně roste role nástrojů typu cílených transferů (přímých plateb) v podpoře důchodu zemědělských výrobců a dochází k významnému růstu programového (ko)financování účelově orientovaných individuálních projektů v rámci Programů rozvoje venkova. Prakticky tak dochází k růstu redistribuce důchodu od městských k venkovským regionům. Současně ukazuje složitost naplňování původní strategie jednotné SZP, která dnes již spíše v podobě rámce, musí být řešena ve stále výrazněji výkonnostně, strukturálně i co do úrovně finanční podpory diferencované výrobní základně zemědělství 27 členských zemí. Změny přístupů v podpoře evropského zemědělství spojené s rozdílnými koncepty v tvorbě nástrojů a v proporci jejich uplatnění v systému od roku 1980 s uplatněním záměrů projekce řešení i úrovně a struktury výdajů do roku 2020 jsou celku se zachycením jednotlivých fází rozšiřování EU znázorněny v následujícím schématu na obrázku 13. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
69
Obr. 13: Úroveň a struktura výdajů na SZP v období 1980 – 2020 (mld. €) Zdroj: EK, DG Agri
Do popředí v celkové strategii a volbě priorit se dostávají výzvy spojené s potřebou systematického řešení předpokladů růstu konkurenceschopnosti evropského zemědělství na světové scéně. Hledání a podpora efektivních cest k jejímu zvyšování, stává jednou z klíčových priorit. Jako strategicky rozhodující pro růst konkurenční výhody jsou specifikovány tři základní předpoklady, založené na výhodách z rozsahu (the economy of scale competitive wedge) růstu kvality produktu (the quality-based competitive wedge) rozvoji a využití inovací (the innovation-based competitive wedge). Jejich naplnění je podmíněno nejen volbou vhodných ekonomických nástrojů umožňujících citlivěji reagovat na vývoj světového trhu včetně kroků k omezování dopadů rizik, ale i vyšším respektováním prostředí agrobyznysu a v důsledku toho i posílením pozice zemědělců a potravinářů v rámci komoditních vertikál a sítí. Se zavedením dalších kroků v utváření rámce SZP pro nastávající období lze očekávat další decentralizace SZP z hlediska rozhodování členských zemí o směrování podpory v rámci vymezených limitů finančních prostředků v unijním a národních rozpočtech. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
70
Týká se jak volby kritérií, tak i proporcí v rozdělení finančních prostředků do rozhodujících okruhů zahrnujících nejen zemědělskou výrobu, ale i řadu aktivit ve svém důsledku zlepšujících kvalitu života na venkově. Tím odpovídá kladně i na otázku, zda připravovaný rámec dává možnost jednotlivým zemím uplatnit vlastní strategii odpovídající podmínkám současného i budoucího rozvoje tohoto sektoru.
Současný stav vyjednávání a pozice ČR Řešení socioekonomických souvislostí vyplývajících nejen z obecných specifik zemědělství, ale i z institucionálních otázek a historicky daných rozdílů v úrovni jeho výrobně-technické základny i celkovém uspořádání hraje z hlediska smysluplné implementace jednotného rámce v zemích EU 27 stále významnější roli. Pokud bychom měli systemizovat základní okruhy opatření, potom je zřejmé, že celý systém skutečně směřuje k naplnění koncepce podpory moderního zemědělství s náročnými parametry ekonomickými i environmentálními a to na bázi ucelené, integrované strategie rozvoje v cílech i nástrojích. Posílení konkurenceschopnosti
Vyšší udržitelnost
Vyšší efektivnost
• Nástroje umožňující lépe reagovat na vývoj trhu
• Nová „zelená“ platba v pilíři I (greening)
• Nová koncepce přímých plateb
• Krizová rezerva/Soubor nástrojů pro řízení rizik
• Posílení podmíněnosti v oblasti změny klimatu
• Společný strategický rámec pro fondy EU
• Zlepšení pozice zemědělců v rámci potravinového řetězce
• Priority v oblasti životního prostředí pro rozvoj venkova
• Přerozdělení přímých plateb mezi i v rámci členských zemí
• Výzkum, inovace a jejich implementace v praxi, zlepšení zemědělského poradenského systému
• Výzkum, inovace a jejich implementace v praxi, zlepšení zemědělského poradenského systému
• Alokace obálek na rozvoj venkova
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
• Zjednodušení politiky
71
Klíčové prvky závěrů Rady k budoucí podobě SZP: Co se týče konvergence přímých plateb (PP), všechny členské státy s platbami na ha pod 90 % průměru EU sníží v příštím období rozdíl mezi stávající úrovní svých PP a 90 % průměru EU o 1/3 a do r. 2020 by měly všechny ČS dosáhnout úrovně min. 196 €/ha, přičemž konvergence bude financována členskými státy s nadprůměrnými PP v období 2015 – 2020. Zastropování přímých plateb velkým podnikům by mělo být dobrovolné. Ekologizaci PP (tzv. ozelenění) budou muset dodržovat všichni farmáři, na což bude vyčleněno 30 % ročního vnitrostátního stropu členských států a bude jasně definována flexibilita v souvislosti s volbou rovnocenných ekologizačních opatření. Požadavek na vyčlenění EFAs (7 % výměry) nebude vyžadovat vyřazení dané půdy z produkce a nebude farmářům způsobovat bezdůvodnou ztrátu příjmů. Převod prostředků z I. do II. pilíře na kalendářní roky 2014 – 2019 bude umožněn ve výši až 15 % ročních stropů ČS, opačným směrem, tedy na podporu opatření v rámci PRV financovaných z EZFRV v období 2015 – 2020 též ve výši 15 % s tím, že ČS s PP na ha pod 90 % průměru EU mohou z RV do I. pilíře převést dodatečných 10 % prostředků. Co se týče rozvoje venkova, roční rozdělení prostředků stanoví EP a Rada, přičemž rozdělení mezi ČS je stanoveno na základě objektivních kritérií a past-performance se zohledněním cílů RV, kontextu SZP a rozpočtu EU. Míra kofinancování programů rozvoje venkova ze zdrojů EAFRD by měla být následující: 100 % pro částky přesunuté z I. do II. pilíře, max. 75 % v méně rozvinutých regionech, nejvzdálenějších regionech a malých ostrovech v Egejském moři, pro operace v oblasti ŽP a zmírňovaní klimatických změn a ve všech regionech s HDP na obyvatele v období 2007 – 2013 pod 75 % průměru EU-25 a vyšším než 75 % průměru HDP EU-27, max. 63 % pro přechodné regiony jiné než předchozí a max. 53 % v ostatních regionech. Součástí opatření bude nově rovněž rezerva pro řízení krizí v zemědělství vytvořená tak, že se na začátku každého roku uplatní snížení na PP, pro které platí mechanismus finanční kázně. Částka rezervy bude zapsána přímo do ročního rozpočtu a nebude-li uvolněna na krizová opatření, bude vyplacena formou přímých plateb. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
72
Aktuální stav – probíhá trialog mezi Evropskou komisí, Radou a Evropským parlamentem – dochází k vyjasňování detailních pozic a uzavírání řady často kontroverzních představ o naplnění konkrétních návrhů řešení obecně přijatého rámce. Pro orientaci jsou uvedeny pozice jednotlivých aktérů tohoto jednání podle stavu v závěru dubna 2013
Česká republika celkově souhlasí s cíli pro budoucí Společnou zemědělskou politiku po roce 2013 tak, jak byly definovány Evropskou komisí. Chápe SZP jako základní nástroj pro zajištění strategické míry produkce potravin v EU, udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a udržitelný rozvoj venkovských oblastí. Podporuje
požadavek,
konkurenceschopnosti
aby
budoucí
zemědělského
SZP
sektoru,
vedla což
k vyšší
přispěje
ke
tržní
orientaci
snížení
a
závislosti
zemědělského sektoru na veřejných zdrojích včetně rozpočtu EU. Je si vědoma toho, že pouze konkurenceschopná agrární produkce, která je podpořena schopností zajistit zmírnění negativních důsledků volatility cen, může být základem prosperity evropského zemědělství a vést ke splnění základního cíle SZP, kterým je zabezpečení strategické míry produkce potravin v EU při současném zajištění přiměřené bezpečnosti produkce a jejích environmentálních efektů. Souhlasí se zachováním SZP jako společné politiky a podporuje zachování dosavadní dvoupilířové struktury, která vytváří dobré předpoklady pro naplňování budoucích cílů. V této souvislosti bude dbát na dodržování hospodářské soutěže v rámci společného trhu a v této souvislosti odmítá renacionalizaci SZP. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
73
V rámci jednání prosazuje tyto priority: Za základní východiska pozice ČR pro posuzování jednotlivých návrhů považuje ČR větší tržní orientaci SZP, snížení závislosti SZP na veřejných zdrojích, efektivnost alokace prostředků, flexibilitu a snižování administrativní zátěže. Považuje za prioritní, aby nová SZP byla jednoduchá, transparentní, spravedlivá a zároveň musí vytvářet předpoklady pro zvýšení konkurenceschopnosti evropských farmářů. Bude usilovat o to, aby budoucí systém přímých plateb zohledňoval současný plošný systém, byl co nejjednodušší, transparentní a nepřinášel nadměrnou administrativní zátěž. Klíčová je z pohledu ČR výše národní obálky a alokací na rozvoj venkova, která v kontextu výsledku jednání o Víceletém finančním rámci (VFR) neumožňuje v očekávaném rozměru pokrýt reálné potřeby českého venkova. Proto je nezbytné hledat další cesty a řešení prostřednictvím kohezní politiky a relevantních operačních programů. ČR nepodporuje zastropování přímých plateb (capping), především s ohledem na administrativní náročnost a rozdílné dopady takového opatření v jednotlivých členských státech, a bude proto usilovat o prosazení tohoto opatření na dobrovolné bázi, jak je uvedeno v textu závěrů Evropské rady k VFR a jak tedy předpokládá i obecná dohoda Rady. Podporuje naopak flexibilitu převodu prostředků mezi oběma pilíři. V diskuzi o ozeleňování (greening) ČR podporuje snahu o ekologizaci, nicméně navrhovaná opatření hodnotí jako příliš administrativně náročná a neposkytující flexibilitu členským státům. Z toho důvodu bude ČR prosazovat, aby byla tato opatření založena na principu dobrovolnosti a aby byla motivační. V případě komodity víno bude ČR prosazovat zachování práv na výsadbu vinic za současného využití Registru vinic. Za těžiště naplňování environmentálních a souvisejících mimoprodukčních funkcí zemědělství a lesnictví považuje nástroje druhého pilíře SZP. Vnímá požadavek, aby opatření rozvoje venkova hrála zásadní roli v procesu adaptace evropského zemědělství a lesnictví na změnu klimatických podmínek, při snižování emisí skleníkových plynů, ochraně krajiny, biodiverzity a ekosystémových služeb a v rámci dalších nových výzev. Měl by být komplementární k diskusi o Strategii EU pro biodiverzitu po roce 2010. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
74
Třetí z cílů, vyvážený územní rozvoj, považuje za nezbytný předpoklad k zajištění životaschopnosti venkovských oblastí. Vyvážený územní rozvoj venkova se musí soustředit na naplnění principů udržitelného rozvoje území a přispět k naplnění závazků Strategie Evropa 2020. Jde o nezbytný nástroj k zajištění životaschopnosti venkovských oblastí, zachování života na venkově, dostupnosti občanské vybavenosti na venkově a zamezení depopulace venkova způsobené nedostatečnou dostupností veřejných služeb. Tento cíl více než jiné závisí na důsledné koordinaci intervencí z II. pilíře SZP a ostatních fondů EU. Na nastavení efektivních koordinačních mechanismů mezi různými sektorovými a horizontálními strategiemi, spolupráci mezi subjekty na venkově a soulad intervencí se strategickými plány územních subjektů. Silná politika rozvoje venkova by proto měla být zaměřena na modernizaci, posilování konkurenceschopnosti zemědělských, lesnických a potravinářských subjektů, podporu investic a s cílem dosahování vyšší přidané hodnoty zemědělských aktivit z produkce a zpracování napříč produkčním řetězcem. Důležité je zejména podporovat perspektivní ekonomické aktivity nezemědělské i zemědělské povahy, navázat podporu na intervence ostatních EU fondů a zohlednit specifika venkovského prostoru. Zemědělství a lesnictví může významně přispět k zaměstnanosti na venkově zejména zvýšením podílu činností s vyšší přidanou hodnotou, např. zpracováním zemědělských a lesnických produktů, prodejem zpracovaných výrobků na lokálních trzích, diverzifikací zemědělských a lesnických činností, produkcí a zpracováním biomasy. SZP po roce 2013 musí být politikou modernější tak, aby lépe reagovala na aktuální potřeby a výzvy, kterým čelí evropská společnost pod tlakem dynamiky globalizačních procesů. I v případě, že by se podařilo naplnit ambice irského předsednictví a dosáhnout dohody k budoucí podobě SZP mezi institucemi do konce předsednictví Irska v Radě EU, nelze se vzhledem ke zpoždění, které projednávání zemědělské legislativy nabralo, vyhnout nastavení přechodného období pro rok 2014. Diskuse o přechodném období tak budou probíhat paralelně s vyjednáváním dohody o budoucí podobě SZP a v tomto kontextu je pro ČR důležité rychlé předložení tzv. „přechodné legislativy“ ze strany Evropské komise. Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
75
Použitá literatura BAUMAN, Z., Globalization: The Human Consequences. New York: Columbia University Press, 1998, 136 s. ISBN: 0-7456-2013-2. BEČVÁŘOVÁ, V., Zemědělství v agrobyznysu: Základy agrární ekonomiky a politiky. 1. vyd. Brno: MZLU v Brně, 2005. 62 s. ISBN 80-7175-891-6. BEČVÁŘOVÁ, V. Podstata a ekonomické souvislosti formování agrobyznysu. Brno: MZLU 2005. 68 s. ISBN 80-7157-911-4. BEČVÁŘOVÁ, V. Issues of Competitiveness of today's Agriculture. Agricultural Economics. 2008. sv. 54/9, s. 399-405. ISSN 0139-570X. BEČVÁŘOVÁ, V. The European Model of Agricultural Policy in the Global Context. In: New Knowledge in a New Era of Globalization, Edited by Piotr Pachura, economia.: InTech Open, 2011. s. 285-310. ISBN 978-953-307-501-3. COOPER, J. Global Agricultural Policy Reform and Trade", ISBN 1-84376-887-9 ČADIL, J. Regionální ekonomie, 2010, ISBN: 978-80-7400-191-8 DAGEVOS, J., C., The food economy: global issues and challenges. 1. Vyd. Wageningen: Wageningen Academic Publishers, 2009, 191 s. ISBN: 9-086-8610-91 DAVIS, J., H., GOLDBERG, R., A., A concept of agribusiness. 3. Vyd. Harvard University: Graduate School of Business Administration, 1957, 136 s. LCCN: 5-7008-92-9. HILL, B: Understanding the Common Agricultural Policy, 2012, ISBN 978-1-84407-778-6 LEONARDI, R.:Cohesion Policy in the European Union, 2005, ISBN 10-4039-4955-7 MÉNARD, C.; SHIRLEY, M. (editors) 2008. Handbook of New Institutional Economics. Berlin, 2008, ISBN 978-3-540-77660-4. MIGHELL, R.L., JONES, L.A.: A Vertical Coordination in Agriculture. Agricultural Economic Report, No 19., Washington DC, ERS USDA 1963 MUNDLAK, Y., LARSON, D.The Determinants of Agricultural Production: a Cross-Country Analysis Working Paper No 1827, World Bank, Washington DC, 1997 SAXOWSKY, D.M., DUNCAN, M.R.: Understanding Agriculture´s Transition into the 21st Century, NDSU, Fargo ND 58105-5636, 1998. 31 pp WAUGH, F.V.: Demand and Price Analysis, Some Example from Agriculture.Washington, DC: Economic Research Service, Technical Bulletin No 1316.1990 Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
76
ZACHARIASSE, V.: Economic Research in Agriculture; its Role and Position in an European Context. In Pre-accession Strategy of Czech Agriculture towards EU. VÚZE Praha, 2002 Pracovní a interní materiály: Anderson, K., Swinnen J., Distortions to Agricultural Incentives in Eastern Europe and Central Asia Blížkovský: Regional disparities and convergences from the global perspective, ER 2013 DG Agri: The Common Agricultural Policy after 2013 The CAP towards 2020 The CAP post-2013: Reports and studies European Innovation Partnership for agriculture: new proposals on raw materials, agriculture and healthy - studium materiálů vč MEMO/12/147 Structural Change in the Farming Sector in CEES (World Bank +FAO, 2000) Studium dalších podkladů k přípravě budoucí podoby SZP - zpráva EP, Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova, o SZP do roku 2020 (2011/XXXX(INI)) MZe ČR: Strategie pro růst - české zemědělství a potravinářství v rámci SZP po roce 2013 Strategie potravinářského průmyslu ČR pro léta 2014 – 2020 Strategie českého zemědělství a potravinářství na období po roce 2013 Koncepce agrární politiky ČR pro období po vstupu do EU (2004–2013) Koncepce potravinářství ČR pro období po vstupu ČR do EU (2004–2013) Zprávy o stavu zemědělství ČR Panorama potravinářského průmyslu
Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s.
77