1. PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ, HISTORIE PŘEDMĚTU, APLIKAČNÍ OBLASTI, HLAVNÍ LITERATURA

PSYCHOLOGIE WELLNESS HOŠEK Otázka na 3-5 minut, nejdříve od hlavních věcí k méně podstatným. Udělat si ke každé otázce představu o tom. Naučit definici pojmů z otázek Najít odpovědi v doporučené literatuře. Tři publikace z oblasti psychologie a zdraví. Otázka ohledně knih. Pomsta je sladká – katarze, katarzní účinekb (očista) parkour, emoce skoků

1. PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ, HISTORIE PŘEDMĚTU, APLIKAČNÍ OBLASTI, HLAVNÍ LITERATURA. 

Vědecká psychologická disciplína

Lečí lidi, kteří mají zdraví porouchané ale hlavně dělá něco i pro prevenci, aby se do špatného stavu nedostali. Zabývá se i procesy v duši zdravých i nemocných lidí. Vztah psychologie zdraví k jiným vědním oborům

Formálně ustanovena v roce 1978 Americkou psychologickou společností (APA) a následně definována jako soubor specifických, vědeckých a profesionálních příspěvků psychologických věd k upevňování a uchování

1

zdraví, k prevenci a léčbě chorob a identifikaci etiologických a diagnostických korelátů zdraví a nemoci a k analýze a zlepšování systému zdravotnické péče a utváření zdravotnické politiky.

HISTORIE Důvodů pro zrod psychologie zdraví bylo několik: V průběhu 20. století se radikálně změnila struktura nemocí, které vedou ke smrti. Z nakažlivých nemocí se na první místa dostali nemoci které souvisejí s životním stylem (kardiovaskulární, nádory, úrazy). Mění se i pojetí zdraví – od „nepřítomnosti nemoci“ k dobré fyzické, duševné i sociální kondici. V pozadí zhoršeného zdravotního stavu je možno vidět např. rizikové formy chování typu kouření, nadměrná konzumace alkoholu, malá pohyblivost lidí, nezdravé dietní způsoby, promiskuitní sexuální chování apod. Výdaje na zdravotnictví se nepředstavitelně zvyšovaly v průběhu celého 20.století, takže dnes dosahují astronomických částek. I zde se ukazuje, že prevence může výrazně snížit výdaje na zdravotní péči.

VYMEZENÍ POJMU PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ J. Křivohlavý (1994) definuje psychologii zdraví jako obor, který se zabývá úlohou psychologických faktorů při udržování zdraví, prevencí nemocí, psychologií zvládání různých onemocnění, otázkami uzdravení a vyrovnáváním se s chronickými nemocemi. Kebza a Šolcová (2000) pregnantně definují psychologie zdraví jako obor, zkoumající zákonitosti vlivu psychických dispozic, funkcí a procesů na zdraví člověka, vznik a rozvoj nemocí a možnosti jejich terapie, rehabilitace a prevence.

HLAVNÍ LITERATURA Nakladatelství John Wiley vydává od roku 1992 každým rokem sborník International Review of Health Psychology přinášející přehled nejdůležitějších poznatků, která se v poslední době v této oblasti psychologie objevily. 

Bakal, D. A. (1992). Psychology and health.

Časopisy věnované se psychologii zdraví     

Health Psychology Psychosomatics Psychosomatics Medicine Psychotherapy and Psychosomatics Journal of Behavioral Medicine

2

2. ZPŮSOBY CHÁPÁNÍ ZDRAVÍ A NEMOCI (LAICKÉ, HISTORICKÉ, VÝKLADOVÉ-TEORETICKÉ. O slovu zdraví se dočteme, že původně znamenalo v řečtině i latině slovo „celek“. Tento pojem celku se dnes objevuje opět, a to v názvu směru, který chápe zdraví a péči o něj z podstatně širšího hlediska. Máme zde na mysli tzv. holismus (tento termín je odvozen od anglického slova whole – celek). Pojem celku je v této souvislosti třeba chápat např. v biologickém slova smyslu. Tedy člověk jako celek. David Seedhouse je jeden z nejvýznamnějších teoretiků, kteří se kdy zabývali otázkami filozofie zdraví a říká že: aby lidé mohli dělat to, co dělat chtějí, potřebují být zdrávi. Zdraví je tedy podstatnou věcí pro naši spokojenost s naplněním našich životních tužeb. Zdraví je žádoucí. Zdraví je chápáno jako důležitý prostředek k dosažení cíle – i když tyto cíle mohou být velmi rozdílné.

PŘEDSTAVY POJMU ZDRAVÍ David Seedhouse ukazuje na čtyřech příkladech to, co si lidé různého zaměření představují poj pojmem zdraví: Lékař 

pojem zdraví: rozumí nepřítomnost nemoci, choroby či úrazu

Sociolog 

rozumí pojmem zdravý člověk člověka, který je schopen dobře fungovat ve všech jemu příslušných sociálních rolích

Humanista 

slovy zdravý člověk označuje takového člověka, který je schopen pozitivně se vyrovnat s životními úkoly, které se před ním naskytnou.

Idealista 

pod pojmem zdravý člověk si představuje člověka, kterému je dobře tělesně, duševně, sociálně i duchovně

HISTORICKÉ POJETÍ V antice věnovali filozofové velkou pozornost tomu, „jak moudře žít“. Do tohoto pojetí moudrého způsobu života patřilo i pojetí zdraví – žít zdravě znamenalo žít v moudře a dobře. V antice se definovalo zdraví slovem „ischio“ tedy být zdráv a silný. Dnes, ve 21. stol., se setkáváme s velice pestrým pojetím zdraví. Některá pojetí jsou až příliš zužována na zdraví těla (fyzický stav člověka), jiná chápou zdraví jen jako zboží. Další chápou zdraví jako tajemnou sílu, kterou člověk dostává při zrození a s níž musí v životě hospodařit.

TEORIE Teorie má širší záběr než definice. Teorie jsou potřebné pro porozumění věci. Umožňují nejen skutečnost lépe pochopit, ale díky tomuto pochopení také skutečnost měnit, smysluplně řídit praxi. Autoři, kteří se soustavně zabývají teorií ( Karl Popper, Michael Polanyi) chápo teorii jako „mapu“, která nám pomáhá orientovat se v dané oblasti. Stejně je možno přistupovat i k teoriím zdraví.

3

Křivohlavý ve své knize psychologie zdraví uspořádal teorie zdraví podle jiného měřítka – podle toho zda je zdraví chápáno jako prostředek k určitému cíli, nebo zda je chápáno jako cíl sám o sobě – jako konečný stav veškerého našeho snažení.       

Zdraví jako zdroj fyzické a psychické síly (síla zdolávat těžkosti v životě) Zdraví jako metafyzická síla (vnitřní síla zvláda negativní věci atd.) Salutogeneze – individuální zdroje zdraví (smysluplnost, vidina zvládnutí úkolu a schopnost pochopit dění, v němž se nacházíme) Zdraví jako schopnost adaptace (vytvářet obranu proti tomu, co nás ohrožuje – zvykat si na to) Zdraví jako schopnost dobrého fungování (být fitness – schopen tělesně i duševně v dobré kondici) Zdraví jako zboží (zásah lékaře – zdraví se dá dodat, koupit nebi ztratit) Zdraví jako ideál (WHO „Zdraví je stav, kdy je člověku naprosto dobře, a to jak fyzicky, tak psychicky i sociálně. Není to jen nepřítomnost nemoci a neduživosti.“)

3. IMUNITA A JEJÍ PSYCHOLOGICKÉ SOUVISLOSTI (PSYCHONEUROIMUNOLOGIE). Imunologie - Imunologií se rozumí vědní obor, který se zabývá imunitním systémem. Termín Imunita či imunní nebo imunitní apod. je latinského původu. V latině slovo „munio munere“ znamená činiti pevným. Imunní pak znamená odolný, chráněný, nedotknutelný.

IMUNIZACE Proces umělého vytváření imunity. Rozlišujeme imunizaci pasivní a aktivní. Při imunizaci jde o to, předcházet chorobnému stavu tím, že organismus na zcela určitého vetřelce předem připraví.  

Pasivní imunizace (dostáváme hotové protilátky – okamžitá ochrana) Aktivní imunizace (dostáváme oslabené nebezpečné organizmy – tělo si látku vyrobí samo)

DYSFUNKCE Příkladem dysfunkcí imunitního systému je AIDS, alergie, autoimunitní reakce, nádorové onemocnění apod. 









AIDS o

Tuto nemoc způsobuje vir HIV. Vit ničí jak T-buňky, tak i makrofágy, takže lidé, kteří jsou tímto virem napadeni, jsou zranitelnější vůči jiným virům, bakteriím nebo nemocím. Nemohou se proti nim řádně bránit. Největší koncentrace tohoto viru byla zjištěna ve spermatu.

Alergie o Abnormální imunitní reakce na přítomnost napadení orgamismu cizí bílkovinou. Lidé s určitou alergií jsou mimořádně citliví na určitou látku. Autoimunitní reakce o Může dojít k „systémové chybě“ v činnosti imunitního organismu. Ta se projeví tím, že daný imunitní systém napadá vlastní buňky organismu. Dosud se dost dobře neví, proč k tomu dochází. Role imunitního systému při transplantacích o Problém chirurgů při transplantacích. Orgán chápán jako cizí tělěso, proti němuž se brání. Sniží li se umělě imunitní reakce organismu – nebezpečí proti virové či jiné infekci. Nádorové onemocnění

4

o

Jde o abnormální mutační aktivitu buněk, kterou není imunitní systém s to zlikvidovat. Usuzuje se, že k tomu dochází tam, kde vlastní imunitní systém není schopen přesně poznat a likvidovat zmutované buňky.

VZTAH IMUNITNÍHO SYSTÉMU A PSYCHOLOGICKÝCH JEVŮ V posledních desetiletích se ukázalo, že imunitní systém je začleněn do interakce s jinými orgány v našem těle. V prvé řadě šlo o empirické průkazy jeho úzké vázanosti na činnost endokrinního systému v mozku. Když se dále prokázalo, že imunitní systém je v interakci nejen s nervovou činností, ale jejím prostřednictvím i s činností psychickou, vedly studie tohoto druhu ke zrodu psychoneuroimunologie. Doposud bylo hovořeno o psychologických faktorech, které negativně ovlivňují imunitní činnost. Zájem psychologie zdraví je však zaměřen i opačným směrem. Je tedy možno ptát se, zda by se dalo využít zjištěných vztahů i ke zlepšování činnosti imunitního systému určitými psychologickými postupy.

POKUSY ZAMĚŘENÉ NA ZVYŠOVÁNÍ IMUNITY Skupina vědců se zaměřila na možnost zvyšování imunitní aktivity relativně oslabených organismů starších lidí. Jako „terapeutického zásahu“ využili systematické relaxace. Výsledky ukázaly, že takovým způsobem ( relaxačním tréninkem) je možno pozitivně ovlivnit imunitu. Modely těchto vztahů jsou zřejmě velice složité. Nicméně se obecně ukazuje, že nervový a imunitní systém jsou funkčně propojeny v obou směrech. Nervový systém ovlivňuje imunitní systém a imunitní systém ovlivňuje nervový systém.

4. PLACEBOEFEKT A JEHO PSYCHOLOGICKÉ INTERPRETACE. Odvozeni od latinského kořene „placere“, což znamená líbiti se. Psychologický slovník definuje placebo jako preparát, který neobsahuje žádný lék nebo žádnou léčebnou látku, která by měla vztah k tomu, co pacienta trápí, jde o látku, která je podávána pacientovi s tím záměrem, aby pacient věřil, že dostává lék. V pozadí je ještě jeden podstatný moment. Jde zde totiž o studium vztahu mezi fyziologickou a psychologickou činností. Tím, že prokazuje vliv netečného léku či jiné rádoby lékařského zásahu na fyziologické dění v organismu, prokazuje se i existence vzájemného vztahu těchto dvou dimenzí lidského bytí.

PLACEBO PODLE JANE OGDENOVÉ   

Jakákoliv terapie, která se záměrně použije pro její nespecifické, psychologické a fyziologické účinky. Např. výpověď: Vykoupal jsem se a hned mě přestala bolet hlava Netečné látky, které způsobují ulehčení nežádoucího příznaku Např. výpověď: vzal jsem si kostku cukru a přestala mě bolet hlava Látka, která způsobuje změnu příznaku, jež se nedá přisoudit specifickým či reálným farmakologickým účinkům určité chemické látky. Např. výpověď: Po operaci krčku mě přestala bolet hlava

DEFINICE PLACEBA PODLE LIBERMANNA Placebem se rozumí jakýkoliv lékařský postup, který vede k účinné změně u pacienta dík terapeutickému záměru a absenci jakékoliv chemické nebo fyzické příčné vazby.

5

TOTMAN Teorie kognitivní disonance. V jádru této teorie je představa, že ten, kdo investoval mnoho do určitého rádoby lékařského postupu při zvládání vlastních obtíží, nutně potřebuje ospravedlnit své jednání, aby před druhými lidmi nevypadal jako nerozumě jednající člověk. Když se mu naopak podaří – třeba i jen před sebou – ukázat, že investované prostředky vedly k žádoucímu cíli, míra jeho disonance se sníží, což je žádoucí s ohledem na vnitřní klid pacienta i pro zlepšení jeho zdravotního stavu.

TEORIE PLACEBA Terorie očekávání účinné pomoci Klinická pozorování i série pokusů ukazují, že velká většina pacientů do značné míry očekává jako samozřejmost, že se spontánně uzdraví. Tato víra pacientů je tak silná, že je možnost s ní nejen počítat, ale dokonce ji přičítat na vrub kladnému vlivu placeba.

5. KONCEPT „SALUTOGENEZE“. Zdravotní stav populace není uspokojiví a hledají se cesty, jak to napravit. Zlepšování léčby nemocí, posilování rezortu zdravotnictví jsou důležité, ale není to dostatečně účinná, levná a často příjemná cesta k dosahování žádoucího stavu. Při úvahách o dlouhověkosti se odhaduje, že z 55% je vysvětlována způsobem života člověka – výživa, získaná zdatnost, odolnost, stresy, zlozvyky, životní spokojenost. Přesto je u lidí silně zakořeněná představa, činit odpovědnými za zdraví lékaře a bezstarostně chápat zdraví jako neexistence nemoci. Zdravotní osvěta pojednává převážně o nemocích, jejich příčinách, rizikových faktorech a jak se z toho všeho dostat. Subjektivně se potom lidský život jeví jako „kličkování mezi patogeny“, tj. činiteli vyvolávající nemoc. Delší dobu však zraje snaha nahradit tento biomedicínský podložený patogenetický model myšlení novým způsobem uvažování s větší mírou vlastní optimistické aktivity. Jde o to, aby člověk primárně neusiloval pouze jen, jak ze svého života vymýtit patogeny (což se mu stejně nemůže podařit), ale jak ze svého života hledat salutory tj. prvky zvětšující jeho potenciál zdraví. Mezi průkopníky salutogeneze a způsobu tohoto myšlení patří Antonovsky (1985). Antonovského metodická úvaha nad jedním výzkumným projektem hodně napoví o salutogenetickém přístupu. Antonovski se zabýval dvěmi skupinami židů, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. Jednu skupinu tvořili lidé, kteří se vrátili v takovém stavu, že se jen obtížně adaptovali ve změněné situaci. Druhou skupinu tvořili naopak lidé, kteří po relativně stejně těžkých zážitcích prokazovali mimořádnou živost a schopnost nezdolně se vyrovnávat s životními problémy. Rozdíly mezi těmito skupinami nespočívaly ani tak v jejich celkovém fyzickém, jako spíše psychickém stavu. Tomu věnoval Antonovsky soustavnou pozornost a zjistil, že nejde o dílčí psychické schopnosti, ale o celkovou - holistickou – charakteristiku postoje k životu. Tu nazval SMYSL PRO INTEGRITU (S.O.C.) Usuzoval, že právě tato charakteristika postoje k životu pomohla těmto lidem nejen přežít útrapy koncentračního tábora, ale i zvládat úkoly, před které byli později postaveni. Antonovsky se pokusil naznačit tři základní aspekty tohoto zdroje pracovní síly:   

smysluplnost zvládnutelnost úkolu srozumitelnost situace

6

Důležitá je salutogenetická vyváženost – výživa – pohyb a otužování. V minulosti provázel lid hlad a hlavně nepravidelný přísun potravy, proto se u člověka vyvinula přílišná chuť k jídlu jako evoluční adaptační mechanismus. Moderní člověk se musí smířit s tím, že se obecně musí omezit v jídle a přinutit k dodatkovému pohybu. Salutogenetická třída učí chápat výživu a pohyb jako spojité nádoby. Když se více hýbu, mohu se více najíst a naopak. Salutogenetické myšlení na rozdíl od patogenetického chápe zdraví jako kvantifikované kontinium. Jeho ohniskem zájmu je celý člověk a usiluje o hledání faktorů stupňujících zdraví. Salutogeneze neodsuzuje jednoznačně stres a v oblasti terapie učí zvládat lidi nemoc. Jako salutogenetické principy jsou předkládány princip somatomentální vyváženosti, vycházející z oboustranné souvztažnosti somatické a mentální stránky člověka, princip salutogenetické triády, poukazující na harmonii výživy, pohybu a otužování v životním stylu člověka.

6. ČLOVĚK V ZÁTĚŽI – TYPY ZÁTĚŽÍ, DŮSLEDKY ZÁTĚŽÍ. Předcházení stresu jako rizikovému faktoru a zvládání stresu, když už působí, jsou aktuální psychohygienická témata dnešní doby. Jsou to dovednosti, které zvyšují odolnost lidské osobnosti a mají velký zdravotní význam tím, že zvyšují pohodu člověka. Člověk je konfrontován se zátěžemi od svého narození. Náročné životní situace jsou spouštěčem a stimulátorem adaptačních dějů, které jsou neodmyslitelným činitelem vývoje člověka. Na výchovu a vzdělávání se také můžeme dívat jako na systematické zatěžování člověka s adaptačním cílem. Druhou subjektivní stránkou zátěží určité intenzity a určité kvality je jejich nelibé prožívání. Aktuálně prožívané zátěž vyvolává nepokoj, zvýšené napětí, disharmonii, úzkost. Zpravidla je vnímána jako svízel, obtíž, překážka, nepříjemnost a všestranně namáhá člověka, často až do krajnosti.

TYPY ZÁTĚŽÍ Nepřiměřené úkoly   

Požadavky jsou větší, než člověk dokáže svojí kapacitou splnit. Může zkoušet úkol ignorovat, domítnout, odejít nebo hned rezignovat Klasický průběh – vyčerpá své možnosti (kapacitu) a nastupují obranné mechanizmy únavy a vyčerpání

Problémové situace 

Problémové situace vzniká jako náročná tehdy, když jedinec stojí před úkolem, pro jehož řešení je jen částečně vybaven schopnostmi a dovednosti.

Konflikty 

Souboj či střetnutí dvou stran.

Frustrace  

psychický stav, kdy je znemožněno uspokojení potřeby nebo dosažení cíle. Freud považoval za následky frustrace degresi (zprimitivnění).

7

Deprivace  

Ochuzení člověka o podmět. Vzdorování deprivaci je závislé na motivaci, tréninku, kondici a osobnostních faktorech. o Emoční deprivace (dítě je zanedbané ve výchově) o Senzorická eprivace (ochuzení o smyslové podněty – vyloučením podnětů nebo monotonií) o Sociální deprivace (odloučení od lidské společnosti – introverti – maják, poustevník – trest – vězení, vyhnanství) o Pohybová deprivace (problém dnešní populace, lidé se málo pohybují)

PSYCHOLOGICKÉ DŮSLEDKY ZÁTĚŽÍ Prastaré reakce v zátěži jsou útěk a útok. Je o strach a vztek, které jsou ovšem u člověka vývojem transformovány do poměrně pestré palety prožitků a ještě bohatší je škála možné odezvy následným chováním v zátěžové situaci. Na biologické úrovni bylo zjištěno, že emoční důsledek zátěže závisí na produkci hormonů. Produkce adrenalinu předznamenává spíše strachovou odezvu a produkce noradrenalinu znamená spíše zlostnou, vztekovou reakci. Úzkost  

Aktuální emoce (nejasná předtucha nebezpečí – není možné jí popsat a určit) Projevy a následky (Psychomotorický neklid, Jaktace (zadrhávání v řeči), Pocity bezmocnosti, Stereotypie v jednání, Zúžené vědomí, Poruchy hodnocení)

Strach   



 

Je to emoce, kterou je možno chápat jako obranný mechanismus, bránící člověka před poškozením. Je konkrétní příčina. Biologické projevy strachu o Systolický krevní tlak o Zblednutí o Svalové napětí o Změny složení krve o Nutkání na zvracení, studený pot, mdloby Psychologické projevy strachu o Koncentrace pozornosti pouze na strachový podnět o Útlum paměti, útlum učení o Zveličování nebezpečí o Útlum myšlení o Narušení volní aktivity Dlouhodový strach stejně jako dlouhodobý stres může védst k psychosomatickým poruchám (např. žaludeční vředy, narušuje reprodukci) Kontrola a překonávání strachu (psychohygiena) o Výchova o Výcvik o Nadřazení racionality emocionalitě o Využití věku o Respektování sexuálních rozdílů o Skupinové vlivy 8

o o

Ideová příprava Speciální prostředky – relaxace, vytěsnění strachu, systematická desenzibilizace ( jde o psychoterapeutický prostředek, nejprve se zjistí hierarchie strachových podnětů pacienta, potom se naučí relaxaci), sugesce a hypnóza, psychofarmaka, pravidla psychohygieny ( emočně stabilní člověk se méně bojí, je odolnější vůči vzniku strachu)

7. PREVENCE ZÁTĚŽÍ, ODOLÁVÁNÍ ZÁTĚŽI, ZVLÁDÁNÍ ZÁTĚŽE (EGODEFENZÍVNÍ MECHANISMY.. PREVENCE ZÁTĚŽÍ Egodefenzivní mechanizmy = sebeobrané mechanizmy Jsou to způsoby chování, myšlění a cítění, které odstraňují úzkost a ohrožění. Slyslem je zachovat celistvost a nepoorušenost ega. Popírají či překrucují realitu a pracují nevědomě. Vědecká i populární literatura se dnes hodně zabývá doporučeními, jak zvládat stres s různými antistresovými programy. Strategie zvládání těžkostí dělíme na ofenzivní (aktivní) a defenzivní (pasivní).

AKTIVNÍ POSTUPY Jsou charakterizovány odvahou osoby pustit se do boje se stresorem. Taktické kroky     

Diagnoza situace (zvýšení informovanosti o stresoru, vlastním stavu) Mobilizace rezerv (motivace, klid, katarze, sociální podpora, obranyschopnost) Plánování boje (stanovění cíle, rozdělení cesty na etapy, stanovení prního kroku atd.) Realizace (iniciativa, protiútok, tvorba antistesových barier) Výdrž (nedat se odradit, akceptovat, vytrvalost)

PASIVNÍ POSTUPY Charakterizovány vnějším klidem, pasivitou. Strategické kroky    

Vyčkávání (ignorování, stáhnutí se) Lhostejnost (apatie, nezájem) Rezignace s určitou mírou naděje (odevzdanost osudu) Odepsanost (cynický postoj, bezmoc)

VYROVNÁNÍ SE SE ZÁTĚ ŽÍ Při působení nové zátěže se člověk zprvu chová náhodným způsobem. V ontogenezi se určité zátěže opakují a hlavně se opakují typy náročných životních situací. Po zprvu náhodném chování jedinec záhy pozná, že při určitém způsobu chování je dopad zátěžové situace menší. Na základě principu podmiňování potom jeví tendenci chovat se v obdobných situacích už způsobem osvědčeným. Tak se člověk učí zvládat určité typy 9

zátěží tím, že si osvojí oblíbené techniky chování pro určité situace a ty potom celkem stereotypně uplatňuje v náročných životních situacích. Osvojené techniky, kterými se člověk vyrovnává se zátěžemi, se stávají jeho osobní výbavou, podstatným znakem jeho osobnosti. Jestliže aspirujeme na poznání člověka, na prognózování jeho chování v určitých situacích na pozměňování jeho repertoáru chování v náročných životních situacích, musíme se předem zabývat jeho osobním inventářem technik zvládání náročných životních situací.

AKTIVNÍ TECHNIKY Jsou odvozené od útočného řešení zátěžové situace, zpravidla obsahují prvek stupňování motivace řešení problému, jsou v nich obsaženy momenty agrese a zvýšené aktivity. Přímá agrese je nejjednodušší, a nejreprezentativnějším představitelem převážně aktivních technik vyrovnávání se zátěží. Upoutávání pozornosti 

Zátěžová situace zpravidla snižuje sebevědomí člověka a ten, aby to napravil, na sebe upozorňuje: vychloubáním se, skákáním do řeči, uplatňováním se v diskuzi, extravaganci v chování a oblékání.

Identifikace  

Nebo - li ztotožnění, je důležitou technikou zvládání těžkých životních situací. Už od mládí se v dětských hrách dítě ztotožňuje s hrdinskými autoritami ( pilot, voják). Fantazie vylepšuje pocit jeho prestiže a vylepšení

Kompenzace 

Je to náhradní řešení. Člověk má tendenci kompenzovat neúspěch v jedné činnosti úspěchem v činnosti náhradní nebo opakovanými pokusy v činnosti původní.

Sublimace 

Nevědomé převádění společensky neschvalovaných pudů do roviny společensky a sociálně přijatelné.

Racionalizace   

Nejrozšířenější technikou. Racionalizace snižuje pocit viny cestou stylizace, zpětného přikrášlování motivů (bagatelizace) Technika racionalizace vysvětluje neúspěšné, nebo nepřípustné chování přípustným motivem, nebo zásahem vnějšího činitele mimo vlastní kontrolu (např. náhoda)

PASIVNÍ TECHNIKY Jsou odvozeny od instinktu „mrtvého brouka“ a psychologicky mají blíže k útěku, i když únik může být spojen s vysokou aktivitou, převládá u těchto technik pasivní řešení. Společnost si zbabělých řešení příliš neváží a neposkytnutí pomoci je dokonce trestné. V praxi se však lidé stále více přiklánějí k řešení „kdo uteče, ten vyhraje“ a pasivních zátěží přibývá. Izolace   

Nejjednoduší pasivní technika Únik do samoty, do neřešení. Zmenšuje naději na sociální adaptaci. Patologickým jevem je autismus 10

Denní snění 

Forma úniku do světa fantazie. Dost běžná ej u dětí a mládeže, člověk ve své fantazii přehrává jiný průběh situace.

Únik od nemoci 

Při záměrném užití této techniky mluvíme o simulaci, jde o techniku, kterou se každý školák umí vyhnout zkoušení, písemce, či výprasku.

Regrese  

Návrat k nižším osvojeným způsobům chování. Zpravidla se jedná o postraumatické stavy, kdy se dospělý chová jako dítě nebo nemluvně

Popření zátěžové situace  

Je vlastně rezignací a má povahu „zavřených očí“. Popření může dočasně zklidnit, nevede k adaptaci, protože neřeší podstatu problému.

8. KONCEPCE STRESU, PSYCHICKÝ STRES, STRESFAKTORY, EUSTRES A JEHO VLIV. Člověk vždy procházel těžkými situacemi. Někdy zvolil boj a někdy útěk. Tyto dvě diametrálně odlišné formy chování v situacích ohrožení (fight and flight) byly považovány za vrozené. V průběhu 20. století došlo poprvé k soustavnému experimentálnímu studiu tohoto jevu, které tím odstartovalo jednu z výrazných kapitol nejen medicíny, ale i psychosomatiky a psychologie zdraví. Určité množství stresu je pro lidský život potřebné. Vlivem jeho působení může docházet k lepší koncentraci jedince nebo dochází ke koncentraci energie k řešení nějakého problému. Dalo by se říci, že život bez stresu by byl poněkud nudný a chyběla by mu ,,štáva”. Řada lidí přímo vyhledává stresové situace, které jim mohou dělat potěšení. Toto se projevuje např. u sportovců, kteří překonávají stále větší překážky. Dále to mohou být lidé, kteří rádi sledují napínavé filmy. Avšak zvýšená hladina stresu působí nepříznivě, oslabuje výkon, znemožňuje uvolnění. Lidé žijící v takto silně stresujících podmínkách bývají často náchylnější k rozvoji úzkosti a deprese. Každý jedinej reaguje na stejný stresor různě. Lidský jedinec se může dostat do stresu vlivem působení jednoho stresoru a možný druhý stresor se ho nemusí vůbec dotknout. U jiného jedince to může vyvolat opačnou reakci.

EUSTRES Prospěšný, kontrolovaný, pozitivní zátěž, příjemné napětí – po něm radost z dosažení cíle, přiměřeně stimuluje jedince k vyšším výkonům (sportovní výkon).

DISTRES Škodlivý, nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt, jde o negativně prožívaný stres. Ztrácíme pocit jistoty a adekvátnosti a prožíváme zoufalství, bezmoc a ztrátu.

11

STRES Vnitřní stav šlověka, který je buď přímo něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná.  

Je nezbytné rozpoznat, jaká zátěž vede k adaptaci a při jaké dochází k poklesu výkonnosti (maladaptace) Rozpoznání hranice stresu je velmi důležité např. při dávkování zátěže – sport.

Člověk se neustále adaptuje na své prostředí. Zátěž (český ekvivalent slova stres) nastupuje, je-li adaptace obtížná, přičemž zvýšená zátěž nárokuje rezervy jedince částečně, hraniční zátěž znamená mobilizaci všech možností a o extrémní zátěži mluvíme, jestliže jsou její požadavky větší než možnosti konkrétního jedince. Pojem zátěž nelze chápat jen jako např. velkou námahu nebo velké množství podnětů; stresorem však může být i nuda, pocit vlastního nevyužití apod.

W. CANNON  

F-F - Fight or flight (útok nebo útěk) Aktivace sympatiko-adrenálního systému při střesu. Dochází ke zvýšené činnosti sympatické části vegetativního nervového systému a k mobilizaci celého organizmu.

HANS SALEY 

GAS (General Adaptation Syndrom) 1. Fáze poplachová (příprava organismu na odstranění škodlivého podnětu. Vyplavení adrenalinu, stresových hormonů a reakce na úrovni imunitní a psychické) 2. Fáze adaptace (maximální schopnost odolávat stresu. Pokud je působení stresoru intenzivní nebo dlouhodové, dochází k narušené metabolických procesů = poruchy tělesných i psychických funkcí) 3. Fáze vyčerpání (typické selhání adaptačních schopností organizmu a jeho vážné ohrožení)

PSYCHICKÝ STRES     

Vychází z GAS (Hand Saley) Hlavním psychologických projevem stresu je aktivace a napětí Při potřebě mentálního výkonu se systémy nastaví na svalovou práci, ke které ovšem nedojde Může dojít k narušení souhry sympatické a parasympatické části vegetativní nervové soustavy – důslekem bývá neurovegetativní labilita (dystonie) Projevem jsou funkční poruchy: žaludeční dyspepsie, problémy s funkcí střev – průjem, zácpa, srdeční či dechové obtíže

STRESOVÉ FAKTORY (ST RESORY)   

Fyzikální faktory: prudké světlo, nadměrný hluk, nízká nebo vysoká teplota. Psychické faktory: zodpovědnost (nezaplacené účty, nedostatek peněz), práce nebo škola (zkoušky, dopravní špička, termíny úkolů), frustrace, nesplněná očekávání, věk. Sociální faktory: osobní vztahy (konflikt, nevěra, zklamání, týrání), životní styl (přejídání, nezdravé složení stravy, kouření, nadměrné pití alkoholu, nedostatek spánku).

12

 

Traumatické faktory: události (narození dítěte, úmrtí, únos, znásilnění, válka, setkání, sňatek, rozvod, stěhování, chronické onemocnění, ztráta zaměstnání, ztráta životní role). Dětské faktory: vystavení stresu v raném věku může trvale zvýšit odpověď na stres, např. u týraných a zneužívaných dětí, školní zátěž, alkoholismus rodičů, přílišná náročnost rodičů.

STRATEGIE ZLÁDÁNÍ STRESU R.S. Lazarus rozlišil dva základní způsoby zvládání: 1.

2.

Primární zhodnocení situace. Poté začíná člověk hodnotit svou obranyschopnost, potenciál ubránit se. Mezi tyto síly zahrnuje jak své schopnosti a dovednosti, tak také vztahy k jiným lidem (tzv. sociální zdroje), případně možnosti vyplývající z pomoci odborníků Druhotné zhodnocení se týká možností konkrétního člověka zvládnout ohrožující situaci. Člověk zvažuje své šance na to, že se ubrání tomu, co ho ohrožuje. Zvažuje defenzivní i ofenzivní strategie, které ovládá, a které mu mohou být k užitku při zvládání situace. I zde je brán zřetel jak na objektivní tak subjektivní faktory.

9. SYNDROM „VYHOŘENÍ“ (PŘÍZNAKY, PREVENCE, PŘEKONÁVÁNÍ. Žít – znamená žít pro něco. Kdo nemá nic hodnotného, pro co by žil, ten přestává žít. Žít pro něco, co za to stojí, však ještě samo o sobě automaticky neznamená, že žijeme zdravě. Může se stát, že v tom snažení „žít pro něco“ to přeženeme. V psychologické oblasti jde o obdobu toho, s čím se setkáváme např. ve fyziologické oblasti, když se někdo snaží zvednout břemeno, které je nad jeho síly a fyzicky se zcela vyčerpá, případně zhroutí. Rovněž v psychické oblasti je možné přehnat úsilí a dojít k újmě na zdraví – psychickém i fyzickém. Jde o jev známý pod českým názvem „vyhoření“, což je překlad anglického slova „burnout“.

PŘÍZNAKY 

Subkejtivní příznaky

Mimořádně velká únava, snížené sebecenění a sebehodnocení, vyplývající z pocitů snížené profesionální kompetence (schopnosti a dovednosti něco dělat a udělat). Patří sem i problémy špatného soustředění pozornosti, snadného podráždění a negativismu, člověk vidí vše v černých barvách, dále celá řada příznaků stresového stavu při absenci organického onemocnění. 

Objektivná příznaky

Zahrnují po celou řadu měsíců trvající sníženou celkovou výkonnost. Tato okolnost je dobře zjistitelná i členy rodiny, spolupracovníky, klienty apod. Vyhoření nepostihuje všechny lidi stejně intenzivně. Nejde jen o osobní charakteristiky, které mohou vyhoření buď umožňovat, nebo mu bránit. Jde také o druh činnosti. Při některé činnosti se vyhoření dostavuje dříve, při jiné později. Příklady u koho dochází k vyhoření    

- U člověka, který byl zprvu velice nadšen prací, avšak časem u něho toto vnitřní zanícení ochablo - U člověka, který na sebe klade neustále vysoké požadavky (studium, sport) - U člověka, který neúspěch prožívá jako osobní porážku - U člověka, který žije v dlouhotrvajících mezilidských konfliktech

13

PREVENCE Interní postupy – metody zaměřené na toho, kdo je ohrožen vyhořením.    

neklást na sebe nesplnitelné nároky aktivně rozvíjet pozitivní myšlení stanovit si priority hledat smysl života

Kognitivní přístupy. Ukazuje se, že k jevu vyhoření dochází tam, kde daný člověk je příliš úzce zaměřen jen na jeden velice úzce definovaný cíl. Tím může být určitý úkol, hodnota, idea, ale i osoba, politická strana. Lidé kteří něčeho pořádného dosáhli měli společné charakteristiky:     

Přiměřeně riskují, neriskují příliš, nejsou však přitom ani moc úzkostlivě opatrní Nestanovují si jen cíle svého snažení, ale zároveň s nimi i nástroje, které by jim pomohly těchto cílů dosáhnout Snaží se být důsledně informováni o výsledcích své činnosti (mají velký zájem o dobře fungující zpětnou vazbu) Svou práci dopředu plánují a jejich krátkodobé plány dobře zapadají do jejich dlouhodobých plánů Mají zvláštní subjektivní pojem úspěchu – odlišný od pojetí, s nímž se často setkáváme mezi lidmi: úspěch jim není cílem, ale vedlejším produktem jejich činnosti

Externí postupy – aktivity zaměřené na úpravu vnějších podmínek, které by mohly podpořit vyhoření.   

sociální oporu zlepšení klimatu organizace úpravu pracovního prostředí

10. KATARZE A JEJÍ VÝSKYT VE HRÁCH A SPORTECH Kulturní vlivy vedou k regulaci emocí a k jejich umírněným projevům. Trvalé městnání emocí není z psychohygienického hlediska dobré, a zvláště u mladých lidí vede k hledání mimořádných prožitků s možností jejich manifestace. Hry a sporty jsou legitimním prostorem pro emoční zážitky a jejich projevování („fríkůlíni“ free cool in). Platí že silný prožitek může mít očistný efekt, tradičně nazývaný katarze. Domníváme se, že pojem katarze výstižně popisuje situaci, kdy má člověk prospěch ze silného emočního prožitku typu soucitu, strachu, nadšení, jak uváděl Aristoteles, včetně dalších afektivních stavů (agon), protože v jejich důsledku se ve finále zbavuje nepříjemně pociťovaného emočního napětí, cítí se „očištěný“ a obohacený. Bývá definována jako duševní očista následující po dramatickém zážitku ohrožení, povznášející pocit související s prožitkem odstranění silných negativních citových zážitků a úzkostí jejich znovuprožitím.

KATARZE JAKO ENDOGENNÍ ODMĚNA AGRESE Endogenní –vnitří Ve sportu a ve hrách je mnoho prostoru pro různé formy a projevy agrese. Udělení škodlivého podnětu je zpravidla socializováno pravidly, a je tudíž společensky přijatelné. V řadě kontaktních sportů je agrese průvodním jevem činnosti, může situačně eskalovat a někde jsou katarzní momenty, jako třeba bitky v hokeji kvůli divákům, i tolerovány jako „katalyzátory“ katarze. V případě 14

pravidlové nepřijatelnosti přímé fyzické agrese např. oplácením faulu je ve sportu řada možností, jak katarzně ventilovat agresivní napětí. Metaforicky se to nazývá „vylití zlosti“ a také existuje úsloví „pomsta je sladká“, které kvalitativně oceňuje vnitřní pocit po agresivním katarzním aktu (např. rozmlácená tenisová raketa).

Řada sportů má povahu „výzvy“ (horolezectví, dosazování rekordů), plnění výkonnostních cílů (titul, nominace), nebo zadaných úkolů (výhra, udržení v soutěži). Aktéři zpravidla akceptují podmínky celého snažení a vytvoří se motivační „napěťový“ systém zaujetí pro splnění cíle, zpravidla se projevující jako určitá tenze, jako napětí „aby se to povedlo“, jako i případné obavy z nezdaru. Vyvrcholení snažení má povahu dosažení cíle a vždy znamená určité uvolnění, rozpad napěťového systému a pocit úlevy ve smyslu „je to za námi“. V případě triumfu je to jednoznačné, ale k určitému katarznímu uvolnění dochází vždy, i když to nedopadlo úplně podle představ. Jde o katarzní očistu od předchozího, někdy i dlouhodobého nepříjemného napětí a pocitu povinnosti a odpovědnosti za splnění cíle. Vytrvalostní závody a extrémní překážkové běhy jsou čím dál oblíbenější! Jedná se o přirozenou radost z dokončení s prvky katarze a čím byl větší předchozí diskomfort (únavná a bolestná investice do aktivity), tím je následná komfortní radost větší.

KATARZE NADŠENÍM Zde se zase setkáváme se vzrůstající oblibou tzv. „freeridových“ aktivit ve sportovních činnostech, kde není ani tak důležitý výsledek činnosti jako její průběh a nadšení, které vyvolává. Podobně horolezecké prvovýstupy, různé přeplavby moří a expediční přejezdy pustin. Patrně do této kategorie činností vzbuzujících nadšení budou patřit i akrobatické aktivity s uplatněnými vertiginálními (závrať) prožitky, kterých je ve sportu a na jeho pomezí také velká řada. Zpravidla jsou to aktivity s jistou mírou rizika, které předem vyvolávají napětí z očekávání, případně strach. Po provedení se astenická emoce mění podle zvratové teorie emocí na svůj protiklad a přichází radost a nadšení. Typickým příkladem je např. bungee jumping nebo tandemový seskok padákem.

VÝSKYT VE SPORTU Obvyklé stresory ve sportu: napětí a očekávání (předstartovní stav, strach při riskování), náročnost programu (nadměrné a obtížné úkoly, odpor protivníka, enormní námaha, diskonfort všeho druhu, nedostatek času, nepřízeň diváků), porážka, potupa, ostuda, křivda, zranění nemoc, ztráta formy, diskvalifikace. Příznaky stresu ve sportu jsou organické – palpitace, zadýchávání, bolest na prsou, nepříjemné pocity v krku, křeče a bolesti břicha, nechutenství, enormní svalové napětí, migrény, červené fleky na krku a obličeji, rozostřené vidění, pocity řezání v končetinách, emocionální – kolísání nálad, hypochondrie, snivost, nesoustředěnost, podrážděnost, unavenost, utlumenost, neschopnost empatie, impulzivita, behaviorální (v chování sportovců) – nerozhodnost, bědování, pomalé uzdravování, pokles výkonnosti, ztráta formy, zhoršení techniky, odmítání úkolů, hledání tišících prostředků, poruchy životního rytmu, úlety v chování, tendence k izolaci

15

11. HODNOCENÍ KVALITY ŽIVOTA (HLAVNÍ DOMÉNY QOL) METODA SEIQOL V překladu to znamená Program hodnocení individuální kvality života. Kvalita života, tak jak ji chápe metoda SEIQOL, je individuální. To znamená, že k pojetí kvality života se přistupuje tak, jak ji subjektivně vidí ten, kdo je dotazován. Pojetí kvality života dané osoby závisí tedy na jejím vlastním systému hodnot, který je při měření kvality života zjišťován (diagnostikován) a plně respektován. Metoda SEIQOL se snaží v rozhovoru s určitou osobou zjistit aspekty života, které jsou pro daného člověka kriticky závažné. Zjišťuje se přitom i relativní důležitost každého aspektu kvality života daného člověka v momentální situaci. Každý aspekt zachycuje nejprve v obecnější formě (heslovitě). Poté zjišťuje jeho hlubší význam a interpretace aspektu dotazovaným, a to využitím metody analýzy názoru a přesvědčení dané osoby. Základem metodologie SEIQoL je strukturovaný rozhovor. Daná osoba je požádána, aby uvedla pět životních cílů, které ona sama považuje pro sebe v dané situaci za nejdůležitější. Kvalita života je složitý a velmi široký pojem. Je těžko uchopitelný pro svou multidimenzionalitu a komplexnost. Dotýká se pochopení lidské existence, smyslu života a samotného bytí. Zahrnuje hledání klíčových faktorů bytí a sebepochopení. Zkoumá materiální, psychologické, sociální, duchovní a další podmínky pro zdravý a šťastný život člověka. Komplexní pohled na život postihuje jak vnější podmínky, tak i vnitřní rozměry člověka. Při studiu kvality života je třeba brát v úvahu vývoj, proměny v prostoru a času, společenské souvislosti, historické a kulturní kořeny,civilizační i generační změny. Významnou roli v pojímání kvality života sehrálo i nadále sehrává náboženství a víra.

16

12. KINEZIOPROTEKCE KVALITY ŽIVOTA Kinezioprotekce je pohybová aktivita, která je podpůrný a ochranný prostředek zkvalitňující život. Naše předky nutilo podle Hoška k tělesné aktivitě „násilí přírody“, nutnost přežít. Díky tomu je v genetické výbavě člověka potřeba pohybu, napětí, boje, ale i pohodlí. Je pouze výhodou, pokud je prožitková sféra pohybu navíc obohacena o sociální kontext. Tato oblast je pro většinu lidí důležitá a má na volbu typu pohybové aktivity rozhodující vliv. Pravidelný pohyb je pro dospělého jedince preventivně důležitý pro udržování funkcí jednotlivých systémů a jejich tvaru. Také značná část jevů, které spojujeme se stářím = slabost, klesající aerobní kapacita, rostoucí množství podkožního tuku, jsou důsledkem nedostatku pohybu. Pohybová aktivita také významně posiluje psychosomatický potenciál a preventivně působí na vznik mnoha patologií. Pohybová aktivita musí odpovídat věku, zdravotnímu stavu, musí stimulovat organismus harmonicky a všestranně. V pohybovém režimu musí být zastoupena statická a dynamická činnost v určitém poměru a kvalitě vzhledem k optimálnímu fungování orgánů i vzhledem k udržení vnitřního prostředí organismu. Doporučuje se při výběru pohybových aktivit přihlížet k individualitě jedinců, výběr provádět specificky, abychom dodrželi posloupnost v kvalitě, stupeň zatížení musí být přiměřený.

DALŠÍ TEORIE KINEZIOPROTEKCE Adekvátní pohybový režim působí blahodárně na celý nervový, pohybový a oběhový systém, upravuje funkci vnitřních orgánů a žláz s vnitřní sekrecí a je prevencí civilizačních chorob, posiluje kosterní a svalový systém, zlepšuje funkci srdečně cévního systému a posiluje funkci plic. Ovlivňuje pozitivní pocity člověka díky zvýšenému uvolňování endorfinu. Pohybová aktivita je jednou ze základních složek životního stylu, jež může mít významný preventivní i terapeutický vliv v oblasti psychiky. Vliv pohybu na psychický stav lze obecně popsat jako anxiolytický, antidepresivní a abreaktivní (ve smyslu odreagování od stresu).

13. OSOBNÍ POHODA (WELL-BEING. V KONTEXTU WELLNESS Se stoupajícím zájmem o kvalitu života se rozšiřuje i frekvence využívání pojmu wellness. Je to pojem necelé půlstoletí starý, kdy jím autor označoval disciplinovanou snahu po dokonalosti v životním stylu. Časem do pojmu byly zahrnuty hédonické prvky a začal být používán ke zvýšení prodejnosti určitých služeb, zaměřených na zlepšení kvality života lidí. Jde o pojem velmi široký. Umožňuje nejednotné výklady, parciální i komplexní a definice, která by zahrnovala vše, musí být nutně velmi obecná. Dnes se pojem wellness používá hlavně jako přívlastková charakteristika (přístavek, přídomek), označující způsobilost být zdrojem dobra. Vzhledem k vágnosti pojmu „dobro“ se v odborné terminologii místo toho používá pojem well-being, který je do češtiny ponejvíce překládán jako osobní pohoda.

OSOBNÍ POHODA Osobní pohoda (well-being) je především téma pozitivní psychologie. Konjunktura tohoto pojmu trvá od doby, kdy jej WHO využila k definici zdraví (1948). Osobní pohoda se týká kognitivního a emocionálního vyhodnocení aktuálního života člověka. Tato aktuální pozitivní bilance má samozřejmě své konsekvence tělesné (propriocepce) a je ve vztahu k osobnostním charakteristikám člověka (hodnotící komponenty postojové, např. optimismus, nebo dimenze temperamentu). 17

Psychologicky jde o stav na pomezí emocí (nálada) a osobnosti (postoj). Emoce se považují za aktuální složku osobní pohody a osobnost za složku habituální. Roli v tomto komplikovaném stavu hraje i hledisko sociální, především zakotvenost v hodnotných meziosobních vztazích. S jistou mírou zjednodušení se dá konstatovat, že osobní pohoda je biopsychosociální aktualizace pociťované kvality života, jejímž hlavním výrazem je životní spokojenost člověka. Obvyklé trvání se předpokládá na dny, spíše než na týdny, či hodiny. Na druhé straně je snaha vidět žádostivost a usilovnost jako momenty brzdící osobní pohodu. Myšlenkové kořeny tohoto pojetí jsou velmi staré, najdeme je v józe, v budhismu i v dalších ataraktických systémech starověku. Pro konzumně orientovaného člověka dnešní doby asi není starověká paradoxní intence přijatelná. Nic nechtít a tím dosáhnout to nejcennější, vyrovnanosti a osobní pohody, to v dnešní době asi není atraktivní program. Určité momenty tu ale jsou. V subkultuře „klouzavých sportů“, je považováno upachtěné snažení za „uncool“ aktivitu, tj. záležitost, která není „v pohodě“.

PŘÍRODA Do osobní pohody se člověk může dostat pomocí aktivního odpočinku, nebo cestou pohybové rekreace. Evidentně k tomu přispívá estetická kulisa přírody. . Obecně je životodárné životní prostředí považováno za významnou determinantu osobní pohody. Navíc je od pradávna uvažována, někdy až magická ozdravná síla přírodních vlivů (helioterapie, aeroterapie, hydroterapie), takže např. bosé proběhnutí ranní rosou, na slunci a čerstvém vzduchu, určitě k osobní pohodě přispívá.

ORIENTÁLNÍ CVIČENÍ Existují další starobylá cvičení orientálního původu s vlivem na osobní pohodu. Hodně rozšířené je tchai-chi v různých variantách a svůj význam v tomto ohledu mají i četná bojová umění, kde je pohoda výchozí moment pro koncentraci mysli.

FITNESS A WELLNESS CVIČENÍ V druhé polovině minulého století se začali rozmáhat fitness cvičení. Hlavním zřetelem byl výkon, kvantifikovaný vahou břemen a počtem opakování cviků. Výkonová kriteria u wellness už nejsou tak prioritní, důraz je kladen na doprovodné a následné pocitové schéma při cvičení a samozřejmý je zdravotní prospěch. Je třeba připustit, že roli zde hrál i komerční aspekt. Wellness cvičení je příjemnější, má tudíž lepší adherenci, což se projevuje ve větším množství a větší stálostí klientů wellness-center.

14. PSYCHOLOGICKÉ BENEFITY POHYBOVÝCH CVIČENÍ. S pohybem se setkáváme při chůzi a běhu, při přemisťování, při práci, při rekreaci a v jiných pohybových úkonech. V souvislosti s otázkami psychologie zdraví se s pohybovou aktivitou setkáváme nejčastěji tam, kde se hovoří o tělesném cvičení. Cvičení ovlivňuje nejen fyzickou stránku člověka. Má vliv i na zlepšení řady psychologických projevů. Příkladem může být pozitivní vliv cvičení na zlepšování depresí zatížené psychiky, na snižování úrovně úzkosti, zvyšování kladného sebehodnocení a posilování psychiky v boji se stresem. Ukazuje, že cvičení prokázalo v řadě výzkumných projevů kladný vliv jak na snížení úzkosti, tak snížení deprese a zvýšené míry kladného sebehodnocení. Nemusí jít jen o aerobický druh cvičení, např. jogging. Chůze, procházky a pěší výlety mají obdobný účinek, ale i u starších lidí. S údaji o tom, že lidé, kteří pravidelně cvičí či sportují, lépe zvládají problémy každodenního života, se setkáváme často – podobně jako s opačnými údaji u těch, kteří se moc nepohybují. 18

Brown se soustředil nejprve na děti ve věku 7-11 let a na jejich pohybovou aktivitu. Zjistil, že děti, které se málo pohybovaly, měly větší počet různých onemocnění. Ve druhé fázi se zaměřil na ženy. Zjistil, že u žen platí obdobný zákon: ženy, které se málo pohybují, mají vyšší výskyt tzv. civilizačních nemocí. Brown nás však varuje, abychom nepovažovali tělesné cvičení za všelék v případě stresu. Zkušenost mnohých ukazuje, že cvičit či sportovat se snadno začne, avšak po určité době nadšení opadá a intenzita cvičení ochabuje. Častokrát je motivace cvičících příliš malá. Platí to zvláště u těch, kteří mají sedavé zaměstnání, jsou obézní, kouří, neznají aktivní formu odpočinku, a dále u těch, jejichž představy o vztahu mezi cvičením a jeho kladnými zdravotními vlivy nejsou správné. Kladný vztah má také hravá forma cvičení. Na výdrž ve cvičení působí kladně sociální opora, kterou může poskytovat partner, nebo někdo jiný z rodiny, může ji poskytovat i parta (cvičící tým, vzájemné dobré vztahy mezi cvičícími), či dobrý cvičitel. Psychické benefity pohybových aktivit • • • • • •

snížení deprese a úzkosti ovlivnění sebevědomí a sebepojetí zlepšení kvality spánku zvýšení psychické odolnosti (snížení rizika patologického stavu psychiky) zážitky spojené s pobytem v přírodě zážitkovost

15. RADOSTNÁ AKTIVIT A, ZAUJETÍ ČINNOSTÍ (KONCEPCE „FLOW“). Flow fenomén, rovněž označovaný česky jako „stav plynutí“, je prožitkem radosti, tvořivosti, soustředění, naprostého zaujetí činností, při kterém člověk zapomíná na hlad, ubíhající čas, politickou situaci i různá osobní trápení. Flow můžeme prožívat při nejrůznějších činnostech, pro které bývá typická právě taková obtížnost (náročnost na dovednosti), která nám nedovolí se nudit (příliš snadné), ale na druhou stranu ani nestresuje (příliš obtížné). Obvykle se jedná o činnosti, které nás velmi baví, až pohlcuje. Může se jednat i o práci. Rozdílnost lidí se projevuje i v různorodosti činností, při kterých flow prožíváme – diskuze s klientem, hra na hudební nástroj, jóga, práce na zahradě, vaření.

KŘIVOHLAVÝ Můžeme to dělat se zájmem, nebo dokonce nadšením. Může nás to uchvátit tak, že zapomeneme na vše kolem, i na sebe. Malíř, který maluje obraz, nebo skladatel, který skládá hudbu, může být na věc soustředěn ta, že nedbá na nic jiného, dokud dílo nedokončí. Toto uchvacující nadšení určitou činností lze dobře pozorovat u dětí, když si hrají. Hra je pohltí, a mají-li hru ukončit, brečí. Tento jev je v pozitivní psychologii označován termínem „flow“. Flow je tedy totální pohroužení se do toho, co děláme. Tato činnost musí přesahovat naše běžné schopnosti a dovednosti, musí být pro nás výzvou, které nejsme schopni odolat – jako horolezec, který stane před obtížnou stěnou, již on sám ještě neslezl, nebo hráč, který touží vyhrát sázku. Čím obtížnější to je – v poměru k našim schopnostem nebo normální výhře – tím více nás to dráždí. Dáme-li se do toho, jsme ztraceni. Čas, okolí a často i povědomí o sobě se ztrácí. Máme ale nesrovnatelný osobní zážitek.

19

16. PSYCHOLOGICKÉ OKOLNOSTI VYTRVALOSTNÍCH AKTIVIT (NÁMAHA A DISKOMFORT.. Kritéria pro třídění sportů jsou tradičně podle času, prostředí, počtu lidí a organizační povahy (zimní, letní, sálové, outdoorové, vodní, letecké, motoristické, individuální, týmové, plavecké, míčové, pálkovací, jezdecké, olympijské, střelecké, bojové, apod.). Skupiny se překrývají a prolínají. Druhou skupinou jsou sporty funkčně-mobilizační s vysokými nároky na mobilizaci energetických funkcí sportovce. Tato mobilizace může mít buď povahu krátkodobou, jednorázovou, kdy jde o koncentrovaný vzmach energie bodovým způsobem. Sem patří např. atletické skoky, hody, vrhy, nebo vzpěračské trhy a nadhozy a vůbec jednorázové silácké pokusy. Mobilizace může mít i povahu dlouhodobou a to je doména vytrvalostních sportů, kde psychologicky vystupuje do popředí otázka vůle, podmiňující spolu s energetickým krytím vytrvalost sportovce (dlouhé běhy, chůze, cyklistika silniční, dálkové plavání, veslování, kanoistika, vytrvalecké víceboje apod.). Agresívní chování ve sportu je velmi pestré. Liší se objektem agrese, jejími příčinami a způsobem provedení. Tyto znaky slouzí ke klasifikaci agresí ve sportu. Podle objektu agrese se alternativně mluví o autoagresi a heteroagresi(na soupeře, překážku atd.). Příkladem autoagrese jsou sebevýčitky, sebeobviňování sportovce, vnitřní násilí při posilování a při vytrvalostních výkonech, které může vést i ke skutečnému sebepoškození.

17. MOTIVACE KLIENTŮ KE ZMĚNĚ ŽIVOTNÍHO STYLU, KOUČINK VE WELLNES. Prevence je soustava opatření, která mají předcházet určitému nežádoucímu jevu (nemoc, drogová závislost, zločin, nehoda, sociální konflikt, násilí, ekologická katastrofa). Veškerá opatření v rámci určitého procesu se nazývají preventivní. Současným trendem České asociace wellness je vytvářet preventivní programy v oblasti wellness zaměřené na předcházení nemocí a posilování zdraví.

PREVENCE NEMOCÍ SE DÁ DĚLIT NA DVA DRUHY Primární Primární prevencí eliminujeme příčiny nemocí, zvyšujeme odolnost vůči nemocem. Je založena prakticky výhradně na aktivitách samotného jedince - na jeho životním stylu, chování, jeho volbách, rozhodnutích. Velice důležitá je i informovanost o tom, co zdraví škodí, co prospívá, co je podstatné a co méně podstatné. Zkoumá předpoklady, podmínky a příčiny jevů, jimž se má bránit, a hledá způsoby, jak jim předcházet; bývá zaměřena na veškeré obyvatelstvo. Sekundární Sekundární prevence je zaměřena více na včasnou diagnostiku poruchy, diagnózu a přerušení procesu vzniku onemocnění . Velmi podstatné je včasné odhalení již vzniklé poruchy nebo přímo nemoci, pokud možno v raném stádiu, tak aby nedošlo k vlastnímu plnému rozvoji (k tzv. klinickému stádiu s rozvojem všech příznaků) a porucha či nemoc mohla být úspěšně vyléčena. Sekundární prevence je z větší části v rukou lékařů, v systému organizace preventivních prohlídek, v podpoře informovanosti a osvěty v oblasti vzdělávání.

20

ZÁKLADNÍ FAKTORY VNĚJŠÍCH VLIVŮ    

životní styl (chování jedince, stravování, pohybové aktivity, negativní faktory – kouření, alkohol) životní prostředí (kvalita ovzduší, pitná voda, potravity) kvalita zdravotnictví ekonomické faktory (čím bohatší země nebo osoba, tím zdravější obyvatelstvo)

Velmi důležité je při působení wellness aktivit zdůrazňovat klientům pozitivní důsledky zdravého životního stylu na naše zdraví:       

přiměřená tělesná hmotnost normální krevní tlak nízká hladina cholesterolu v krvi dobrá tělesná kondice a výkonnost, nízká únavnost svěží a zdravý vzhled dobrá psychická pohoda vysoká odolnost vůči nemocem, nízký výskyt nemocí

KOUČINK Vhodným způsobem, jak s klientem pracovat, je koučink. Česká asociace koučů definuje koučování jako proces kontinuální podpory klienta při stanovování a dosahování jeho vlastních profesních i osobních cílů, který vede k trvalému zvyšování kompetence klienta. Můžeme jej vymezit také jako vztah mezi dvěma rovnocennými partnery založený na vzájemné důvěře, otevřenosti a upřímnosti. Jedná se v zásadě o specifickou péči o člověka, jeho úspěšnost a růst v profesním i osobním životě. Vztah kouče a koučovaného je tedy založen na partnerství a společném úsilí o dosažení vytyčených cílů. Základní metodou koučinku je vedení správně pokládanými koučovacími otázkami. Kouč se ptá a nementoruje, vyvolává u klienta zájem, motivuje jej k hledání a objevování vlastního řešení. Cílem koučování je tedy dovést koučovaného k tomu, aby si sám odpověděl, poznal lépe sám sebe i své okolí, stanovil svou vizi budoucnosti, odvodil z ní cíle a pak je začal krok za krokem uskutečňovat. Koučink ve wellness Musíme konstatovat, že snad s výjimkou absolventů speciálního oboru na VŠ Palestra, si nikdo nedokáže představit, co tato pozice přesně obnáší. Pokud chceme prosazovat a prosadit wellness jako životní styl u nás v České republice, musíme zabezpečit dostatečné množství vysoce kvalifikovaných pracovníků. Toto je ale samozřejmě dlouhodobý proces. Než budeme mít dostatek takových lidí, musíme se sami podílet na výchově svých zaměstnanců tímto směrem.

21

18. VÝZNAM OBORŮ „PSYCHOHYGIENA“ A „PSYCHOSOMATIKA“ PRO ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL. PSYCHOHIGIENA Duševní hygienou rozumíme systém vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví, duševní rovnováhy. Zdůrazňují zaměření duševní hygieny na vytváření optimálních podmínek pro duševní činnost, udržení duševního zdraví, upevnění duševní zdatnosti, posílení odolnosti vůči nejrůznějším vlivům, které negativně ovlivňují náš duševní život, na otázky prevence duševních poruch apod. Tato vědní disciplína má podle autorů blízko jak k lékařským oborům, tak k psychologii a sociologii. V širším slova smyslu se duševní hygienou rozumí péče o umožnění optimálního fungování duševní činnosti. Zcela konkrétně zde jde o to přirozeně a realisticky odrážet realitu, reagovat přiměřeně na všechny podstatně důležité podněty, řešit běžné i nenadálé úkoly „na úrovni“, stále se duševně zdokonalovat a duševně, popřípadě duchovně dále růst. V tomto smyslu se nese i definice hlavního úkolu Světové federace duševního zdraví se sídlem v Ženevě, která je pokračovatelkou Mezinárodního výboru duševní hygieny, jenž vznikl mezinárodním rozšířením organizace založené v roce 1908. Duševní hygiena se odlišuje od psychoterapie, a to tím, že jí jde spíše o upevňování relativně dobrého duševního zdraví než o odstraňování jeho poruch, jak je tomu např. u psychoterapie neuróz.

PSYCHOSOMATIKA "Psyché" je starořecké slovo a znamená "duše", "soma" je rovněž starořecké slovo a znamená "tělo". Psychosomatika je o tom, jak ovlivňuje naše duše naše tělo. I obráceně. Jak dovede tělo ovlivnit duši každého z nás. A psychosomatika v nemoci? Jednou máme obtíže tělesné (somatické), jindy nás trápí i bolavá duše (psyché). Někdy nás trápí psychický stres. A jindy nás obtěžuje tělo i duše. Někdy se "hádá" duše s tělem. Pak dochází k porušení psychosomatické rovnováhy nebo dokonce k psychosomatické chorobě. Psychosomatické obtíže vyžadují citlivý přístup lékaře k celému postiženému "já" klienta či pacienta. Člověk stůně vždy celý, nikoliv pouze jeho jeden orgán. Je zapotřebí zajímat se o pacientův způsob života, o jeho životní styl. Z mnoha zkušeností vyplývá, že pro psychosomatické pacienty má kromě léčby pomocí léků velký význam také působení osobnosti lékaře. Bylo by dobré, kdyby pacient poznal, že se lékař dovede vcítit do jeho problémů, že chápe jeho situaci a má o něho nejen odborný, ale i lidský zájem.Ve vztahu pacienta s praktickým lékařem nejde o vztah tržní, ale o vztah lidský. Když bolí duše - Co to je "bolavá duše"? Často jde o emoce chronické anebo silné akutní stresy, někdy hluboce zapuštěné v podvědomí. Dnes patří k velmi častým bolesti v zádech, v kříži či v jiné části páteře nebo bolestné napětí v šíji.

22

19. KONCEPT POZITIVNÍ PSYCHOLOGIE A JEJÍ VÝZNAM PRO PSYCHOLOGII ZDRAVÍ K jejímu vzniku, jenž je spojován s přelomem 20. a 21. století, přispěl prohlubující se zájem badatelů o studium kvality života a faktorů přispívajících k osobní pohodě (well-being). Za oficiální počátek směru pozitivní psychologie je pokládáno první společné setkání psychologů hlásících se k tomuto trendu, k němuž došlo na podzim roku 1999 v americkém Lincolnu. Začátkem roku 2000 pak vyšlo v časopise American Psychologist monotématické číslo věnované představení pozitivní psychologie jako nového směru. Dnešní pozitivní psychologie se deklaruje jako věda zabývající se studiem pozitivních emocí (radost, štěstí, láska, naděje) a kladných životních zážitků a zkušeností (optimální prožívání – flow), výzkumem pozitivních individuálních vlastností a rysů osobnosti (optimismus, zvídavost, nezdolnost, smysl pro humor) a hledáním faktorů uplatňujících se v pozitivně fungujících společenstvích a institucích. Bylo by však zavádějící chápat pozitivní psychologii pouze jako „vědu o štěstí“, neboť oblasti výzkumného úsilí i aplikačních možností jsou mnohem širší. Hlavním obecným cílem hnutí pozitivní psychologie je podle jejích představitelů M. Seligmana a M. Csikszentmihalyiho rozvíjení „nejlepších kvalit života“. V centru jejich zájmu je výzkum a podpora pozitivních potenciálů a tendencí lidské osobnosti a po delší době vynášejí do ohniska psychologického zkoumání i témata silných stránek charakteru a mravních charakteristik člověka.

FLOURISHING (PROSPÍVÁNÍ, VZKVÉTÁNÍ) Mezi nejaktuálnější pojmy současné pozitivní psychologie patří „flourishing“ (prospívání, vzkvétání), jenž se také stává klíčovým předmětem empirického zkoumání. Tento termín podle M. Seligmana zastřešuje a propojuje pět aspektů šťastného a naplněného života: pozitivní emocionalitu, prožívanou smysluplnost existence, kvalitní mezilidské vztahy, angažovanou aktivitu a pracovní či studijní úspěšnost.

Se snahou o maximální uplatnění získaných poznatků v praxi souvisí aktuální trend aplikované pozitivní psychologie. Klade důraz na využití výsledků zkoumání ve školství a vzdělávacím procesu, coachingu a samozřejmě v psychoterapii a poradenství

POZITIVNÍ VS. NEGATIVNÍ PSYCHOLOGIE Příklon k vědeckému studiu pozitivních vlastností a stavů, jehož jsme v současné psychologii svědky, by tedy neměl být nesprávně pochopen jako výzva k ignorování negativních aspektů lidské existence ‒ neboť dobré, kladné stránky člověka nabývají svého významu právě díky těm „nežádoucím“ a „negativním“. V mnoha případech jsou to právě negativní zkušenosti a emoce, které stojí za vzepětím síly a tvořivosti, za projevy hluboké lidskosti či za úsilím o vlastní růst a seberealizaci – a bezpochyby jim náleží své místo ve vnitřním životě člověka. Typickým příkladem je pro to výsostné téma pozitivní psychologie – posttraumatický rozvoj osobnosti, v němž jsou uvědomované kladné důsledky prožité náročné životní situace nedělitelně propojeny s předchozím závažným stresem a negativními dopady traumatu.

POZITIVNÍ PSYCHOLOGIE V ČR

23

Významným zastáncem směru pozitivní psychologie je J. Křivohlavý, jenž se ve svých publikacích věnuje jak obecným otázkám, tak vybraným okruhům pozitivní psychologie, jako jsou vděčnost, naděje, moudrost a smysluplnost existence. V reakci na zvyšující se zájem o poznatky pozitivní psychologie bylo počátkem roku 2010 založeno Centrum pozitivní psychologie v České republice (www.pozitivni-psychologie.cz) a v dubnu 2010 byla vytvořena Pracovní skupina pro pozitivní psychologii při ČMPS. Jejich cílem je rozšiřovat povědomí o směru pozitivní psychologie v České republice, pořádat pracovní setkání, semináře a workshopy pozitivní psychologie, podporovat výzkum v dané oblasti a rozšiřovat aplikační možnosti výsledků v praxi.

20. POJETÍ SOCIÁLNÍ OPORY V PSYCHOLOGII ZDRAVÍ. Sociální opora je definována jako existence nebo dostupnost, blízkost osob, které k nám mají vztah, které mají o nás starost, cení si nás a mají nás rády. Pozitivní sociální vazby ulehčují přežití, adaptaci na nepříznivé prostředí a mají vliv na udržení celkového zdraví.    





Sociální opora je jedním z přirozených aspektů každodenního života. Její potřeba se může měnit vlivem situací, do nichž se člověk dostává (např. stres) Vnímaná míra sociální opory může sloužit ke zvyšování osobní efektivity. Ta pak posiluje individuální repertoár zvládání životních těžkostí Lidé s rozvinutými sociálními vazbami žijí podle některých zjištění déle, disponují celkem lepším fyzickým i psychickým zdravím než lidé bez těchto vazeb Výzkumy, které byly v minulých letech provedeny a týkaly se řady nemocí, ukázaly, že opora pacientů přicházejících z pozitivních mezilidských vztahů pomáhá lidem zvládat nemoci, zatímco absence této opory vytváří jakýsi primární předpoklad horšího zdraví Systém sociální opory je chápán jako určitý „nárazníkový“ či „tlumící“ systém, který chrání lidi proti potencionálnímu škodlivému vlivu stresových událostí. Ti, kteří disponují takovým silným systémem sociální opory, se proto jeví lépe vybaveni ke zvládání životních změn i každodenních běžných mrzutostí. Vědomí, že druzí lidé jsou připraveni člověku pomoci, vytváří pocit sociální jistoty, která usnadňuje podstoupení rizika a povzbuzuje člověka k tomu, aby se samostatně pokusil řešit problém, před nímž stojí.

4. DRUHY SOCIÁLNÍ OPORY 





Instrumentální opora o Jde o velice konkrétní formu pomoci např. poskytnutím finanční pomoci – materiální podpora. Iniciativa nevychází od člověka v tísni, ale od druhého člověka – od toho, který se z vlastní vůle rozhodl postiženému pomoci, a to velice konkrétně – věcně. Informační opora o Postiženému jedinci je dodána informace, která by mu mohla být nápomocna při orientaci v situaci, do nichž se dostal. Například mu poskytují rady lidé, kteří mají s obdobnou situací zkušenosti jak osobní tak profesionální. Do této kategorie patří také pomoc poskytovaná člověku v tísni tím, že je mu nasloucháno. Emociální podpora o Člověku v tísni je empatickou formou sdělována emociální blízkost ( láska, soucítění), laskavým jednáním s ním je mu naznačována přejná náklonnost, je mu dodávána naděje, je uklidňován v rozrušení apod. 24



Hodnotící opora o Postiženému člověku je sdělována např. tím, jak je s ním jednáno – úcta, respekt, je posilováno jeho kladné sebehodnocení a sebevědomí. Spadá sem i sdílení těžkostí s člověkem v tísni i společné nesení některých těžkých úkolů spolu s ním.

Jde-li nám o realizaci sociální opory, pak je dobré si uvědomit, že se sociální oporou nerozumí žádná komodita zboží (jakým je např. lék, který je možno koupit v lékárně a poté dát pacientovi). Je to výraz přátelského vztahu, který je charakterizován vzájemnou důvěrou a důvěryhodností, přilnutím (attachment), sociální blízkostí (intimitou), solidaritou a vzájemným sdílením (sharing), charakterizujícím vzájemnost (mutuality). Je to právě tento, takto charakterizovaný přátelský vztah, který dává (verbálnímu i neverbálnímu) chování a jednání význam subjektivně vnímané ochoty pomoci (supportive meaning) v případě potřeby (nouze). Ukazuje se, že to je právě tento význam, co je podstatné pro efektivní sociální oporu

21. PSYCHOLOGICKÉ ZVLÁŠTNOSTI CVIČENÍ SENIORŮ. Rychlé stárnutí populace se stává velmi aktuální otázkou i v České republice. V současné době se průměrný věk seniorů pohybuje nad 75 let. Je obecně známo, že senioři již nemají příliš pozitivní přístup k pohybu a dávají přednost pohodlnému, sedavému způsobu života, což má negativní důsledky na zdraví. Péče o zdraví, prevence onemocnění a nesoběstačnosti mají význam v celém životě člověka, který roste v seniorském věku. V oblasti podpory zdraví, zejména pak správného a zdravého způsobu života a prevence hraje velkou roli wellness. Tento trend provází relativně novou vlnu péče o zdraví, kde nehraje roli jen tělesná zdatnost, ale zdravý způsob života.

DOPORUČENÍ PRO WELLNESS ŽIVOTNÍ STYL VE STÁŘÍ        

práce a sociální aktivity - udržet ty aspekty a sociální aktivity, které seniora těšily ve středním věku cvičení - provádět pohybové aktivity, které udržují, nebo zlepšují flexibilitu i v pozdějším věku zdravá výživa - jíst stravu, která obsahuje všechny živiny, ale ve střídmém množství preventivní prohlídky - do 75 let občas, v pozdějším věku často léčebná péče - neordinovat si sami léky, medikamenty aplikovat vždy po konzultaci s lékařem posílení imunity - všechny infekční nemoci ohrožují seniory komplikacemi, dbát na zdravý životní styl a posilování imunity rodinná pohoda - být obklopen rodinou a láskyplnou atmosférou je jedním z nástrojů prevence zachování nezávislosti - být samostatný a nezávislý je pro psychickou stránku člověka velmi důležité

V rámci pilotního Evropského inovačního partnerství (EIP) k aktivnímu a zdravému stárnutí bylo dohodnuto pět opatření, která si kladou za cíl do roku 2020 zajistit průměrnému Evropanovi, aby mohl prožít o dva roky delší zdravý a aktivní život.   

zlepšením zdravotního stavu populace i kvality života (se zaměřením na starší osoby) zajištěním udržitelnost a účinnost zdravotnictví a systémů sociální péče zvýšením konkurenceschopnosti průmyslu EU podporou podniků a jejich pronikání na nové trhy.

25

POHYBOVÉ AKTIVITY Vhodnými wellness aktivitami pro seniory jsou zejména outdoorové aktivity, a to nejen pro komplexní podporu pohybu u seniora, ale i z hlediska prevence sociální izolace a podpory pozitivního myšlení a prožívání, neboť kontakt s přírodou je velmi důležitou součástí celkové pohody člověka. Mezi outdoorové aktivity vhodné pro seniory zařazujeme například turistiku, nordic walking, chůzi na lyžích, jízdu na kole. Při realizaci řízených skupinových outdoorových aktivit je možné využít rovněž prvků dobrodružné terapie. Fyzická aktivita je jedním z faktorů, který umožňuje aktivní stárnutí. Důležitými příznivými faktory fyzické aktivity seniorů jsou zachování nezávislosti a soběstačnosti a tím pádem také zachování kvality života.

SENIOR FITNESS PARKY Další možností pro seniory, kteří žijí ve městech, jsou budované venkovní fitness parky pro seniory. Jedná se o nově budované moderní parky, vybavené speciálními cvičebními stroji, které jsou určeny především seniorům. Cvičící stroje nabízí celou škálu možností posilování různých částí těla, zlepšení ohebnosti kloubů, koordinace těla, ale také pro zvyšování kapacity srdce a plic. Součástí parku bývá také zóna odpočinku pro relaxaci v přírodě. U každého cvičícího zařízení je přesný popisek včetně zobrazení, jak se má správně cvičit a k čemu slouží.

VÝZNAM PSYCHOSOCIÁLNÍCH MOMENTŮ PŘI AKTIVIZACI SENIORŮ Psychosociálních momentů, které mohou přispívat ke zlepšení nálady v souvislosti se cvičením, je celá řada. Především je to vědomí akvizic a benefitů ze cvičení (zdraví, kloubní pohyblivost, zdatnost, zlepšené procítění vlastní tělesnosti atd.). Neméně důležité jsou sociogenní momenty cvičení. Je sice pravda, že řada starších lidí raději cvičí introvertovaně o samotě. Úlohu v tom hraje i stud, neochota k osobní prezentaci a sociálnímu srovnávání, včetně vědomí poklesu výkonnosti i estetických momentů v oblasti vlastní tělesnosti. Nicméně se ukazuje, že jednou z hlavních problémů seniorů je osamělost. Zde může být skupinové cvičení cenným přínosem v oblasti šancí na zmnožení sociálních kontaktů. Zkušenosti odborníků, kteří měli dlouhodobě možnost pracovat se skupinami cvičících seniorů, vyúsťují do názorů, že přínos cvičení v sociální oblasti je často srovnatelný s biologickým přínosem oblasti anatomicko-fyziologické, nebo je dokonce významnější. Zmíněným sociálním přínosem je právě překonání izolovanosti, osamělosti, sociální odezva a sociální podpora při společných aktivitách, skupinové prožitky, legrace, skupinová kreativita a herní momenty.

26

22. PSYCHOLOGICKÉ ZVLÁŠTNOSTI POHYBOVÝCH PROGRAMŮ PRO OSOBY SE SPECIFICKÝMI POTŘEBAMI (HANDICAPY). Proč zrovna osoby se zdravotním postižením a wellness? Protože v rozvinutých společnostech se udává jejich počet okolo 10%, tzn. u nás asi 1 200 000 a jsou členy demokratické společnosti a mají tedy právo na využívání jejích předností. Jaké poruchy se u osob se zdravotním postižením převážně vyskytují? Snížení intelektu a mozkových funkcí, nedostatky v řeči a komunikaci, zhoršení sluchu a zraku a funkce nervosvalového systému, především pohybu. U vrozených handicapů, přes všechny problémy s tím spojené, dochází vlivem vývojových a věkových zvláštností k určitému vyrovnávání se s důsledky postižení a začleněním do kolektivu. Míra závisí ovšem jednak (a především) na atmosféře v rodině, ve škole, v rehabilitačním ústavu a jednak v závažnosti handicapu a zvláště pak v přístupu konkrétního jedince. U získaných postižení vlivem úrazu či nemoci v určité životní etapě je situace složitější. Tam, kde došlo k určité „životní zralosti“ (dokončené studium, zkušenosti apod.) a v důsledku příznivých okolností (parta, kamarádi), chtějí často postižení „žít jako dřív“. To prakticky znamená vrátit se ke sportu (hrál basket - chce ho hrát i na vozíku, plavala - chce plavat i jako amputářka, běhala - chce běhat i jako nevidomá atd.), věnovat se hudbě, studovat apod. Tito jedinci jsou schopni stanovit si životní cíle (pozor, měly by být splnitelné!) a usilovat o jejich dosažení. V těchto případech lze snadněji nalézt vhodnou motivaci k životu i v této „nové“ situaci. Pohybová aktivita a výkon nejsou v žádném případě cílem, nýbrž prostředkem, důležitým prostředkem zlepšování samostatnosti, získávání sebevědomí a nastoupení cesty k integraci. Je tu tedy otázka. Má wellness program význam i pro osoby se zdravotním postižením? Ano, jednoznačně, ano! Ale za určitých okolností…! V žádném případě by to nemělo být jen tak nějaké (byť komerčně sebelépe zajištěné) jen příjemné a více méně pasivní opečovávání! Mnohdy to ale tak bývá. Proč? Jedinci se zdravotním postižením mají různá omezení a vyrovnávání se s handicapem vyžaduje velké a soustavné úsilí. Podstatný je sebemenší podíl handicapovaného. Aktivní podíl na činnosti, aktivní pohyb nejvíce ovlivňuje samostatnost, poznání svých možností a sebedůvěru. Nejprve se zatěžuje (procvičuje) tzv. zbytkový potenciál (to jsou ty části těla a končetin a ty schopnosti a vlastnosti, které zůstaly zachovány, nebo alespoň částečně funkční systémy). Později i postižené části těla, intelektu či smyslů. Je potřeba si uvědomit, že každý „sebemenší“ pokrok je „velkým“ úspěchem! Bohužel, všechno nejde znova aktivizovat. Hledá se proto „náhradní“ řešení. Nemohu chodit, nevidím, ale mohu studovat a pracovat, žít aktivním životem, prožívat a být i „příkladem“ pro ostatní. Právě v této oblasti se odehrávají největší dramata. Především jde o to „mít cíle“ a hledat cestu k jejich dosažení. Základem je „přijmout osobní režim“! Přinutit se vstát z postele, obléknout se, prostě začít na sobě pracovat! Jde o to, dokázat, především sobě, ale i ostatním, že to dokážu. Že jsem schopen! Tady začíná prostor, kdy máte především hodnotit vše, co dokáži a ne to, co nemohu! Víte, jsem přesvědčen, že cvičení ve fitness centru, nebo na přístrojích může stačit, ale nemusí, myslím, že spíše nemusí. Vše je jaksi přichystáno a připraveno a zřídka se mohou vyskytnout nějaké „nové“ vlivy, které je potřeba aktuálně překonat. Z tohoto pohledu je optimální účast v týmové hře. Zde se velmi často vyskytují nové, nečekané situace a je potřeba na ně reagovat. A právě zde, v těchto chvílích se utváří tolik potřebná tolerance k životu a jeho nástrahám a schopnost překonávat překážky. Motivace, formovaná na tomto základě je trvalá a hluboká. K tomu neodbytně patří také skutečný styk s opravdovou přírodou. 27

Výživa, zcela přirozeně spoluvytváří blok proti civilizačním chorobám, především obezitě. Wellness program je vhodný i pro osoby se zdravotním postižením. Důležité je, aby byl realizován za aktivní účasti těchto jedinců. Zásadní je zlepšení samostatnosti, získání sebevědomí a usilování o integraci do společnosti. Největší význam a přínos v tomto procesu má aktivní provádění pohybových aktivit. Doporučený program by měl směřovat k tomu, abych si „uměli pohodu“ navodit sami na základě získaných poznatků.

28