liOSSANO KRATOCHVIL
DIALOG ML/1 MONOTIilSTY I.ITHHAllNl SCF.NA V CSSH
RADLOVA ]I:.NSI;NOVA
KI. SVATOVÁCLAVSKÝM LIKÍIÍNOAM
KOI.ACTK
O VSlil.lCLMS
MESTAN
CR.STL KA TOLÍCI A RUSKO
I10U7. CI.OVP.K A SMRT ClRKLV A I'ftlSLllSNlCI OSTATNÍCH NAIIOZI'.NSTVI RliZlM A ClRKHV REŽIM A LITHRATURA VRANA STF.INP.lt SKALICKÝ I'ADIiSATNlK ClKKI-V V ClNf. DHIiSLIilt CT.RNIÍIIO I'AMf.TI NOIHXOVA CI-NA |AltOSI.AVU SI'.II'I'.KTOVI
ČÍSLO
STUDIE
"Pravda vás
osvobodí" (Jan 8, 32)
V/1984
Studie
PLETRO R O S S A N O
(Řím)
S O U Č A S N Ý STAV D I A L O G U MEZI ŽIDY, KŘESŤANY A M O S L I M Y
Kardinál Pellegrino vždy věnoval pozornost dialogu mezi Abrahámovými duchovními potomky, a to pro zvláštní svazky spojující Židy, křesťany a moslimy s dějinami spásy, jak je uchována a líčena v Písmu svat é m i v živé církevní tradici. Kromě toho vztahy mezi křesťany, Židy a moslimy nabyly v nedávné době na Blízkém východě tak dramatické rysy, že vyžadují zvýšenou pozornost. Především je však třeba upozornit, že židovství, křesťanství a islam nejsou něčím jednolitým, nýbrž naopak různorodým a navzájem se lišícím. Tak např. pro islam jsou Sünna a Šia dvě různá vyznání; arabský islam je odlišný od islámu, jak se vžil v některých asijských zemích jako v Pákistánu, Bangladéši a v Malajsku. Dvě rozličné věci jsou islam afrických černochů a takzvaných Black Moslems ve Spojených státech. Jsou známy i rozdíly mezi křesťany: katolíci, pravoslavní a protestanti vykládají následování Krista každý svým způsobem a tentýž jev pozorujeme i uvnitř katolické církve, kde někteří kladou důraz na Bibli, jiní na sociální činnost, další lpějí na dogmatické a právní tradici a opět jiní se přiklánějí spíše k tzv. h u m á n n í složce. T o vše m á ovšem vliv na poměr k Židům a moslimům. Totéž je m o ž n o prohlásit i o Židech, u nichž m á svůj domov 373
názorová různost a kde se ke starým rozporů m připojily nyní nové, vyvolané válkou v Libanonu. Všechny tyto roztržky anebo lépe řečeno rů zné způsoby myšlení a cítění, projevující se v jednotlivých náboženských tradicích, se odrážejí i ve způsobu chápání vztahů k d r u h ý m ; to nás nutí, abychom byli opatrní v příslušných tvrzeních, která j e vždy n u t n o brát »cum grano salis«. 1. Historický
vývoj
Všichni vědí, že víra starozákonního Izraele j e původním k m e n e m a historickým kořenem jak křesťanství, tak islámu; nebylo by však správné považovat křesťanství za náboženství vzniklé ze židovství ani islam za odvozený ze židovství a křesťanství. Přesnější j e nazývat j e sesterská vyznání, jež mají společný, ale odlišný vztah k Abrahámovi, kterého Židé pokládají za praotce svého národa, křesťané za prvního, j e m u ž se dostalo Božích zaslíbení, a moslimové za neochvějného bojovníka proti modlářství. Křesťanství a islam jsou svým p ů v o d e m těsně spjaty se židovstvím, ale poměry mezi nimi byly hned od začátku napjaté; stačí přip o m e n o u t spory mezi Židy a křesťany již v prvních dobách a stejně tak i M o h a m e d o v y výpady proti Ž i d ů m a křesťanům. Tyto rozpory a napětí se t á h n o u celými dějinami, ale přesto nikdy nevyhaslo v ě d o m í vzájemné příbuznosti. Často zavdaly podnět k vyhraněným a bolestným krisovým situacím, p o nichž pak následovala údobí pokojného soužití a mírumilovných styků, ve kterých se vynořují význačné a úctyhodné ekumenické postavy, jakými byli např. Bahya Ibn Paquda u Židů, R a i m u n d Lull u křesťanů a Ibn Rušt u moslimů. V t o m t o l e t m é m historickém přehledu j e také třeba uvést, že styky mezi moslimy a Židy byly zpravidla lepší a snášenlivější než mezi křesťany a Židy a že k největšímu zhoršení vztahů došlo z rozličných důvodů právě u křesťanů k Ž i d ů m a k m o s l i m ů m . N o v é údobí vztahů křesťanů k Ž i d ů m i k m o s l i m ů m zahájil II. Vatikánský koncil (1962-1965). Církev prohlásila, že hodlá dávat různým způs o b e m Ž i d ů m a m o s l i m ů m najevo svou úctu, respekt a že si jich váží; vyjádřila též svou vůli navázat s nimi dialog a spolupráci na základě toho, co mají společného a co vede k v z á j e m n é m u společenství. Zároveň církev vyzvala křesťany v prohlášení Nostra aetate, aby uznávali, zachovávali a láskou i rozvážností zvelebovali duchovní a mravní statky, jakož i sociálně kulturní hodnoty projevující se u vyznavačů všech ostatních náboženství (č. 2). 374
Církevní nabídku zahájit dialog přijali jako první Židé. Nezapomněli ještě n a vyhlazovací tábory, j a k o byl Osvětim, a zároveň byli i hrdí n a to, že znovu mají svou vlast. Rychle vytvořili a stanovili r á m e c dialogu s křesťany, který se jeví pro b u d o u c n o s t dosti nadějný. D n e s už lze s uspokoj e n í m prohlásit, že ve dvoutisíciletých dějinách o b o u náboženství nebyly d o s u d křesťansko-židovské styky tak otevřené a srdečné. P o II. Vatikánském koncilu začal i dialog křesťanů s islámem, doposud však nedosáhl takovou h l o u b k u a šíři j a k o dialog se Židy. Příčin j e m n o h o : dosud hrají svou ú l o h u dějiny, sociální, politické a kulturní rozdíly ve velkém m o s l i m s k é m světě a pak j e tu i sebejistota a dobyvatelský d u c h , které islámu znovu dodaly konec západního koloniálního panství a vědomí, že m o h o u čerpat z různých zdrojů n o v o u energii. Přest o však v současné d o b ě katolická církev i E k u m e n i c k á rada církví dospěly u ž v t o m t o dialogu k určitým výsledkům a hledají trpělivě další cesty. Zatím, jak se zdá, prakticky ještě neexistuje dialog Židů s moslimy, který se d o s u d nijak konkrétně neprojevuje. D ů v o d e m j e izraelský stát a tzv. »palestinská otázka«, které j s o u A r a b ů m t r n e m v oku. Začínají se však již rýsovat náznaky třístranného dialogu mezi křesťany, Židy a moslimy. J e h o projevy j s o u prozatím ovšem spíše j e n akademické, neboť probíhá více v srdcích osob se širokými obzory než ve skutečnosti; m ů ž e však navazovat na v ý z n a m n é historické zkušenosti křesťanského středověku a v r c h o l n é h o ú d o b í dynastie Abbásovců. Dějiny nás však v t o m t o s m ě r u i učí, že všechna tři náboženství nejen dokázala odolávat pronásledování, nýbrž dovedla z něj čerpat i sílu. Osvětim nevyhladil víru Izraele, Husainova mučednická smrt j e pro šiity stále v z o r e m a p o d n ě t e m a pro naší církev zůstává pravdou, že z krve m u č e d n í k ů se rodí noví křesťané. T o dokazuje vnitřní odolnost a životnost těchto tří náboženství, jejichž dějiny by nebylo m o ž n o vysvětlit, kdyby p o staletí miliony osob k a ž d é h o věku, kultury a společenského postavení z nich nečerpaly důvody k životu a nebyly pro n ě ochotny umírat. 2. Typologický nástin Z dějin p ř e j d ě m e nyní do tzv. typologie. B u d e m e věnovat pozornost t ě m t o náboženstvím, jak se jeví s a m a o sobě, co j e spojuje a co je rozděluje. Židé, křesťané a m o s l i m o v é tvoří na naší planetě velkou rodinu vyznavačů j e d i n é h o Boha, který stvořil svět i člověka, mluvil k lidem ústy p r o r o k ů a n a konci světa b u d e lidi soudit, o d m ě ň o v a t d o b r o a spravedlnost, ale též trestat zlo a nespravedlnosti spáchané v dějinách. T o t o historicko-prorocké jednobožství vyznává dnes asi polovina všeho lidského
pokolení. Výrazně se íiší od tzv. kosmicko-monistickýcfa náboženství fhínduismus, buddhísmus, taoismus a šintoismus), v nichž místo p o j m u Boha j a k o tvůrce dějin a člověka nalézáme vše zahrnující neosobní poj m y jako brahman, dharma, tao a kami. Bohu, který mluvil k lidem ve svém nesmírném milosrdenství - odtud názvy jako Rahunri, R a h m a n , Polysplanchnos a Oiktirmon - člověk odpovídá svou vírou, jíž se m u podřizuje a nalézá u n ě h o pokoj. Díky této vire člověk nachází v Bohu osobu, na níž se m ů ž e obracet, vidí v n ě m svého vykupitele, světlo a útočiště. Bůh j e tak člověku i zdrojem j e h o práv, svobody a velikosti. Rozeznávání dobra a zla, která on o d m ě ň u j e či trestá, se zakládá na Bohem stanoveném řádu věcí. Tyto teologické, antropologické a etické prvky, jež jsou společné křesťanům, moslimúm i Židům, shrnuje v sobě stručně projev, který pronesl Jan Pavel II. k obci věřících v Ankaře při své návštěvě v Turecku (29. října 1979): »Víra v Boha, vyznávaná duchovními potomky Abrahámovými (tj. křesťany, moslimy a Židy), jestliže se podle ní u p ř í m n ě žije a proniká celým životem J e spolehlivým základem lidské důstojnosti, svobody a bratrství a zásadou správného morálního j e d n á n í a společenského života. T o však ještě není vše: touto vírou v nadpřirozeného Boha stvořitele člověk se stává vrcholem všeho tvorstva. Písmo svaté učí, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobě (Gn 1, 27); podle Koránu, posvátné knihy moslimů, Bůh sice sLvořil člověka z prachu, ale vdechl mu svého ducha a dal mu sluch, zrak a srdce, to z n a m e n á rozum {Sura 32, 8). Moslimové věří, že celý vesmír se má podrobit člověku j a k o Božímu přestaviteli; v bibli čteme, že Bůh nařídil člověku, aby si podmanil zemi, ale aby ji také obdělával a udržoval {Gn 2, 15). Jako Boží stvoření má člověk práva, která sc nesmí porušovat, j e však též vázán zákonem dobra a zla a ten je založen na Bohem stanoveném řádu. Díky t o m u t o zákonu člověk se nikdy nepodřídí žádné modle. Křesťan (i Žid) b u d e vždy zachovávat přikázání: V j e d n o h o Boha věřili budeš {Ex 30, 3). A moslim ze své strany vždy bude vyznávat: Bůh j e veliký« (l). Navzdory tomuto společnému metafysickému a etickému rámci nesmíme zapomínat, že mezi těmito třemi »nebeskými náboženstvími« anebo, jak říkají moslimové, »náboženstvími vyjádřenými v knihách« existují i rozdíly. Vyplývají hlavně z postavení, které v každém z nich zaujímá prostředník Božího zjevení: Mojžíš, Ježíš a Mohamed. Není třeba připomínat, že pro křesťany Ježíšova osoba má přímý vztah k představě (I) »l.'Osscrvtitore Romano«, anglické vydání, 3. prosince 1979.
Boha a j e h o plánu s lidskými dějinami; přetváří pojmy úmluvy (berit) a zákona {torah), j e ž jsou základem židovské teologie a obráží se i v pojetí člověka. M é n ě hluboké jsou rozdíly mezi Mojžíšovou postavou v židovští a islámským chápáním M o h a m e d a ; p o v š i m n e m e si však, že námět smlouvy mezi Bohem a jeho lidem, který je zásadní v židovství, v islámu prakticky neexistuje; moslimové uznávají teoreticky Mojžíše jako osobu, j e ž dala Židům zákon, ale pak ho převýšil M o h a m e d , který j e vrcholem a pečetí všech proroků. Zatímco křesťané vymezují vztah mezi Mojžíšem a Ježíšem Kristem (»kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste i m n e , neboť on o m n ě psal,« prohlašuje Ježiš v Janově evangeliu - 5, 46), moslimové podřizují Mojžíše i Ježíše Krista M o h a m e d o v i jako proroku, v jehož záři vrcholí Boží zjevení lidem. M o ž n o říci, že tyto rozdíly v pojímání postav prostředníků se odrážejí i ve všech důležitých bodech židovského, moslimského a křesťanského pojetí světa a svádějí některé lidi k názoru, že islam a křesťanství - a někdy i židovská víra - jsou protikladné, jako by šlo o zásadné odlišná vyznání bez skutečně zjevných společných prvků. T u t o otázku vzájemných rozdílů j e nutno posuzoval pozorně, objektivně a bez zaujetí. Stačí poznamenat, že by odporovalo dějinám a bylo by nevědecké, kdybyc h o m popírali pevnou společnou duchovní základnu všech Iři náboženství. Na druhé straně by však bylo naivní, kdybychom tyto rozdíly realisticky neuznávali. Slovně podobné pojmy Boha, člověka, zjevení, zákona, víry, hříchu, práva, mravní dokonalosti, poslání, modlitby a uctívání Boha mají v každém z těchto tří náboženství složky a obsah, které sc neshodují. K tomu je n u t n o ještě připojit různé historické zkušenosti jednotlivých vyznání a z toho plynou i různá rozpracování a projevy, jež byly z těchto zkušeností vyvozeny. V e z m ě m e si např. otázku lidských práv; j e svázána s olázkou důstojnosti lidské osoby, v níž se přímo odráží sláva Boha stvořitele, což j e spolehlivě dokázáno ve všech třech náboženstvích. V islámské tradici pozor u j e m e tendenci vztahovat Bohem stvořenou lidskou přirozenost (Jiíra-lallah) k islámském u zákonu (shari'a) tak těsně, že sc bez jakýchkoli pochyb hlásá, že dokonalý řád a svrchovaná spravedlnost existují j e n lam, kde se uplatňuje moslimský zákon. Ve vrcholném údobí napětí mezi Kopty a moslimy v Egyptě i tak otevřený a moderní člověk, jako byl Sadat, byl schopen tvrdit bez zaváhání a v dokonalé shodě s islámem, že křesťané se mají cítit bezpeční pod moslimskou ochranou. Cožpak není islam spravedlivé a z nebe pocházející náboženství, které definitivně 377
a výlučné pro všechny hlásal prorok M o h a m e d ? N e d á v n o j e d e n m o slimský politický představitel prohlásil, že »islámské zákonodárství vyjadřuje způsob života stanovený B o h e m pro všechny lidi všech dob a v jakékoli zemi. Jsou-li zásady islámu správné chápány a uplatňovány, moslim o v é i příslušníci jiných vyznání jisté pak v h o d n ý m z p ů s o b e m vyřeší problémy, na něž se v životě naráží.« Žádný křesťan n e b o Žid by ovšem nepřijal, aby j e h o základní práva byla ztotožňována s islámským zákonem. Je však též třeba uznat, že i křesťané a Židé m o h o u být anebo jíž byli vystaveni risiku vnucovat d r u h ý m své zákony. Tato tři náboženství, jež sice mají společný základ, ale zároveň se mezi sebou i ostře odlišují, musila ve svých dějinách řešit p o d o b n é otázky. Vždy je zaměstnával problém zla ve světě a proč spravedlivý a nevinný člověk trpí. iak lze smířit víru v Boha Stvořitele, který je spravedlivý, milosrdný a přítel lidi, s utrpením a se zkušeností, že zlo triumfuje nad spravedlností; lato otázka se v monoteistických historických náboženstvích stále vrací a k ní se připojuje další: proč Bůh (k t o m u ) mlčí a proč spravedlivý trpí. Osvětim není jen židovský případ. N e d á v n o vyšlý r o m á n j a p o n s k é h o katolického spisovatele Endo Shusaku se nazývá Ticho a zdůrazňuje podobnou zkušenost z dějin naší církve; a mohli bychom v tomto ohledu citovat i celé stránky moslirnských mystiků. Jinou otázkou, která j e společná židovským, křesťanským i moslimským dějinám, j e vztah mezi náboženstvím a státem, vírou a politikou. Kc směšování víry s politikou dochází ve všech třech náboženstvích: jak v křesťanství, které sice teoreticky víru od politiky odděluje, tak i v islámu, který se honosí, že v Koránu nalézá základ n á b o ž e n s k é h o i politicko-sociálního řádu (islam j e »din wa dawla« - náboženství a stál), a rovněž v hebrejské tradici, kde izraelský stát byl a dosud je ovlivňován vírou. Všechna tři náboženství byla též v posledních dvou staletích tvrdě a přísně napadána šířícím se osvícenstvím, které se z Evropy přeneslo i do jiných světadílů, Již v knize 777 podvodnici se v XVTI1. století po prvé společně útočilo proti Mojžíšovi, Ježíšovi a Mohamedovi. Obtíže pak ještě vzrostly, když Darwin a Wellhausen se prudce obořili proti Božímu stvoření světa a dokazovali historický původ posvátných náboženských knih. Křesťanství odpovědělo tím, že samo začalo studovat vědecké obory svých odpůrců, přijalo biblickou kritiku a rozlišilo oblast vědy a víry. Evropské a americké židovství reagovalo svým způsobem, totiž tím, že zdůrazňovalo vlastní ráz praxe a života a ohraničilo jej od toho, co m ů ž e být h o d n o t o u a historickým obsahem starodávných náboženských spisů, islam pocítil
evropský vliv až později, hlavně studiemi západních orientalistú, a počal vážně uvažovat o svém základu J i m ž je Sünna čili Mohamedův životopis. Je ovšem třeba uznat, že pak tyto snahy o nové přezkoumání islámu polevily a že v poslední době se znovu vzmáhá tzv. islámský fundamentalismus. Jeden ze současných odborníků, E. S. Sabanegh, uveřejnil nedávno rozbor čtyř moderních Mohamedových životopisů napsaných v Egyptě v letech 1930 až 1950. Jsou to: Hayal Muhammad od Husayna Haykala, Ala Hamish al-Sira, j e h o ž autorem j e Taha Husayn, Muhammad od Tawfiqa al-Hakima a Abqariyyat Muhammad napsaný Abbasem Mahm u d e m al-Aqaadem. »Jak se zdá, všechny mají společné všeobecné rysy: intelektuální a humanitní přístup k M o h a m e d o v u životu, obranné stanovisko, které si podřizuje historické a životopisné bádání, apologetického ducha, který se často podobá polemice, a konečně dogmatismus a etiku nevycházející vždy z nitra tradiční islámské kulturní oblasti« (2). K r o m ě t o h o již několik desetiletí dotírá na všechna tři náboženství stále silněji i marxismus a to se pociťuje zároveň v Evropě, v Sovětském svazu, na Blízkém východě i v Číně. Citelné jsou jíž i obtíže vyplývající z obratu v kultuře, která se mění pod vlivem západní technologie. Myslíme, že poukaz na tyto společné problémy j e postačující. hledisko 3. Teologické Přejděme nyní od typologického pohledu na teologické pole. Rozebereme otázku, jak asi dnešní křesťan m ů ž e hodnotil Židy a moslimy z hlediska vlastní víry. Taková teologická úvaha j e důležitá. Je přece jasné, že každá forma vzájemného mírumilovného soužití, dialogu a zásadní spolupráce závisí konec konců na úsudku J a k ý si vytvoří vyznavač j e d n é víry o hodnotě víry příslušníka jiného vyznání. Křesťan musí rozlišovat mezi židovstvím a islámem. Zatímco křesťansko-židovské vztahy b ě h e m posledních 20 let dospěly až ke vlastním u zaujetí teologického stanoviska, nelze totéž prohlásit o stycích s islám e m , třebaže i v t o m t o směru již započala v církvi změna celkového smýšlení, což by mělo přispívat k navázání nových forem základních vztahů. Především si položme otázku, co si myslí křesťan o židovské víře? Nepovažuji za svůj úkol vyznačit zde všechna teologická stanoviska křesťanů vůči izraelskému národu. V různých církvích mají různé odstíny azračí se v nich odlišná citlivost i rozdílné tradice, třebaže všechny v podstatě (2) E. S. SABANEGH, Muhammad.
Portraits contemporains,
Vrin, Paris 1981, sir. 16.
379
souvisejí s údaji Písma svatého, obzvláště s velkým úsekem 9.-11. kapitoly Pavlova listu Ř í m a n ů m . Pokud j d e o katolickou církev, její teologické stanovisko bylo načrtnuto v deklaraci II. Vatikánského koncilu Nostra aetale a p o t o m rozvedeno jak ve Směrnicích a pokynech Komise pro náboženské styky křesťanů se židovstvím d . prosince 1974), tak i ve vyjádřeních biskupských konferencí a v promluvách papežů, z e j m é n a Jana Pavla IL, při setkáních s představiteli židovských obcí. Z katolického hlediska se rozlišuje mezi Izraelem před Kristem a po n ě m . Váží si prvého údobí, neboť »vždyť to jsou Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlil, uzavře! s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci izraelského n á r o d a a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus« {Řím 9, 4-5). N e z a p o m í n á se ani to, »že ízrael se vyvíjel í po něm a rozvíjel náboženskou tradici, jejíž dosah - jak m y alespoň věříme - sice měl již hluboce odlišný význam, ale přesto j e v ní m n o h o náboženských hodnot«. Tak č t e m e ve Směrnicích z r. 1974, kde se pak též cituje deklarace Nostra aetate (č. 4): »S proroky a s apoštolem Pavlem církev očekává d e n , který zná jen sám Bůh, v n ě m ž všechny národy budou vzývat Pána j e d i n ý m hlasem a budou mu sloužit navzáj e m o sebe opřeny ( S o f 3, 9).« Styčným i odlišujícím bodem s izraelským n á r o d e m zůstává tedy pro křesťana osoba Ježíše Krista, který pro církev »vzhledem k p o z e m s k é m u bytí pochází z potomstva Davidova, vzhledem k D u c h u svatosti j e ustanoven jako Syn Boží s mocí skrze vzkříšení z mrtvých« (Řím 1,4): v n ě m .se naplnila zaslíbení, jejichž plné uskutečnění křesťan dosud očekává. D o k u m e n t N ě m e c k é biskupské konference o vztazích mezi církví a židovstvím (28. d u b n a 1980) však připomíná, že křesťan »má mít porozumění, jestliže se Židé odvolávají na loto dosud nesplněné uskutečnění zaslíbení, a právě prolo se zdráhají považoval Ježíše z Nazareta za přislíb e n é h o Mesiáše« (IV, I). Křesťan tedy vidí v židovské víře »svatý koven« (Řím 1!, 16); považuje Židy za nosilele smlouvy, která nikdy nebyla odvolána (sr. Řím 11, 29; l e n t o úryvek ciloval Jan Pavel II. při setkání se zástupci židovské obce v M o h u č i 17. prosince 1980); věří, že Židé jsou spojeni s církví » d u c h o v n í m p o u t e m « (Nostra aetate 4), a ví, že v dějinách j e skryto »tajemství« ( Ř í m I i, 25), které bude zjeveno až na konci: až se splní Boží úradek s národy, »pak všechen Izrael dojde své spásy«. M é n ě snadný a problematičtější j e pro křesťana teologický úsudek o islámu. Díky 11. Vatikánskému koncilu d l o u h é polemické údobí bylo
vystřídáno ú d o b í m dialogu a spolupráce, což předpokládá vzájemné kladné hodnocení o b o u stran. O § 3 deklarace Nostra aetate se dlouho uvažovalo. Zní: »Církev hledí s úctou n a moslimy, kteří vyznávají jediného, živého, m i l o s r d n é h o a v š e m o h o u c í h o Boha, Stvořitele n e b e i země, j e n ž mluvil k lidem. Snaží se z celého srdce, aby se řídili j e h o vůlí, i když j e skryta, p o d o b n ě jako se podřídil Bohu A b r a h á m , na n ě h o ž se islámská víra ráda odvolává. T ř e b a ž e neuznávají Ježíše jako Boha, uctívají h o jako proroka, ctí i j e h o panenskou m a t k u Marii a někdy ji dokonce zbožně vzývají. K r o m ě toho očekávají d e n posledního soudu, kdy Bůh po zásluze o d m ě n í všechny vzkříšené lidi. Váží si též m r a v n é h o života a velebí Boha zvláště modlitbou, a l m u ž n o u a postem.« Tyto koncilní výroky jsou nepochybně základnou pro teologické setkání; proto je opakovali i papežové ve svých poselstvích m o s l i m ú m a citovali je i biskupové. Postačí k tomu, aby vytvořily mezi křesťany a moslimy »duchovní pouto« a bratrství, neboť oba uznávají Boha za Stvořitele, který lidi odměňuje a trestá. N a takové bratrství a pouto se výslovně odvolával Jan Pavel II., když mluvil k moslimským obcím b ě h e m svých apoštolských cest. Zvláštním b o d e m při t o m t o setkání j e víra podle A b r a h á m o v a vzoru, tj. víra chápaná j a k o úplné podřízení a odevzdání Bohu, který mluvil ústy proroků, pro j e h o milosrdenství. Jiným styčným b o d e m j e tvrzení, které často čteme v Koránu: »Kdokoliv věří v Boha a v d e n Posledního s o u d u a konal dobro, všichni dojdou u Pána své o d m ě n y a n e b u d o u se musit chvět strachem ani n e b u d o u zarmouceni« (Sura 2, 59; sr. 5, 82). Tato slova se shodují s novozákonními výroky (sr. Žid 1 1 , 6 ; Řím 2, 6. 14. 26), které byly často spojujícím b o d e m pro teologické h o d n o c e n í nekřesťanů. Přesto však m u s í m e uznat, že křesťanská teologie islámu nebyla dosud napsána; otázkou j e tu z e j m é n a Boží nepřístupnost, bez ohledu n a jeho 99 krásných j m e n {al-Asmá al-husná), které jsou skutečným skvostem spirituality Koránu, dále pojem zjevení od Adama až po Mohameda, povaha »svaté knihy«, jež »sestoupila« s nebe, a pro křesťany konečně i kristologie Koránu, která je vydávána za zpřesnění a očištění novozákonní kristologie. Snadnější by bylo teologické napojení mezi Židy a moslimy, ale k tom u t o dialogu zatím ještě nedošlo. Moslimové stále vyčítají Ž i d ů m , že zprznili Mojžíšův zákon a vsugerovali si, že Zákon se vztahuje j e n n a ně jako n a vyvolený národ a nikoliv na celé lidstvo. 4. Možnosti a úkoly dialogu Typologický a teologický úsudek o třech monoteistických vyznáních n á m u m o ž ň u j e lépe chápat možnosti a hranice vzájemného dialogu. Meze 381
a obtíže dialogu vyplývají kupodivu ze vzájemného posuzování, to znamená, že každé z těchto náboženství obráží v sobě i obraz druhého vyznání, které však neuznává, ba naopak odsuzuje. Ani Žid, ani křesťan se nepoznávají v rysech, kterými j e vykreslil Korán, a spolu s nimi i jejich víru. Avšak ani křesťan, ani Žid neuznávají obraz, jaký si navzájem o sobě podávají. Pro křesťana Žid neuznává Ježíšovo mesiášské poslání a jeho božskou svrchovanost, jak ji hlásají jeho posvátné knihy; pro Žida naopak křesťan překročil hraníce jednobožství a nesprávně si vyložil údaje Písma svatého o Mesiáši. Viděli j s m e však, že i přes tyto tak závažné obtíže všechna tři náboženství mají společnou základnu, z níž mohou vyplynout opravdový dialog a spolupráce. Takový dialog se dnes jeví jako naléhavá nutnost. Jak bychom mohli doufat, že dojde k dialogu a míru mezi lidmi, jestliže neprobíhá mezi náboženskými vyznáními? A jak by se mohl navázat dialog mezi světovými náboženstvími, není-li ani mezi monoteistickými? Z druhé sírany žádné víře dnes nehrozí nebezpečí od některé jiné, skutečnou hrozbou jsou lákadla a lhostejnost okolního světa. Již jsem řekl, že všechna tři náboženství mají společné problémy. V této spojitosti chci ještě zdůraznit materialismus a ateistický h u m a n i s m u s bez morálky, podporovaný rozličnými ideologiemi a šířící se vlivem technologické civilizace, klerá způsobila, že člověk je nyní sebevědomější než dříve. Židé, křesťané i moslimové musí společně čelit zoufalství pramenícímu z materialismu J e m u ž jsou vydány na pospas jak masy chudiny, tak i společenská smetánka v důsledku toho, že metafysické obzory se stále více zastírají. Dnes je mnoho těch, kteří se cítí v postavení Nietzscheova pomatence vykřikujícího: »Kam zmizel Bůh? My sami j s m e ho zabili! Kam se teď obrátíme? Neklesáme stále hlouběji do propasti? Nestahuje se nad námi slále temnější noc« (3)? Aniž bychom chtěli kázat morálku, m ů ž e m e snadno zjistit, že teoretické i praktické zatemňování Božího světla má za následek, že člověk ztrácí svou důstojnost, je stále více ponižován a vystaven zvůli jiných lidí. Proto jsme chtěli připomenout, že jestliže ti, kdo výslovně vyznávají víru v jednoho Boha, Stvořitele člověka, neplní svůj úkol rozvíjet lidská práva, pohoršují lim ty, kteří j e bráni z čistě lidských nebo politických důvodů. Ať už jsou sebezávažnější teologické rozdíly mezi Židy, křesťany a moslimy, zůstává faktem, že rozhodnou váhu si stále podržuje duchovní dědictví, které je spojuje. Židé, křesťané a moslimové m o h o u společně (3) F. W, NlliTZSťlU-, Die fröhlich?
382
Wissenschaft.
125.
rozvíjet lidské vědomí Boží existence, neboť právě na něm jsou založena základní práva člověka i j e h o největši statek, totiž naděje, že tento náš svět m ů ž e být lepší. Jejich víra v j e d n o h o Boha se může stát m o h u t n o u h y b n o u silou pro povznesení člověka jako takového. Vyslechnou-li jedni d r u h é a budou-li se navzájem respektovat, aniž by se přitom zpronevěřovali vlastním tradicím, a zpřístupní-li se duchovním intuicím ostatních náboženství (hinduisrnus, buddhismus, šintoismus, tradiční africká náboženství), ve kterých rovněž nechybí Boží Duch, mohou nalézt základnu pro společnou činnost. II. Vatikánský sněm vyzývá křesťany a moslimy, »aby se upřímně snažili o vzájemné lepší porozumění, aby společně bránili a podporovali pro všechny lidi sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu« (Nostra aetate 3). Stejně naléhavé jsou i výzvy, s nim i ž se obrátil Jan Pavel II. na moslimy ve svých projevech v Ankuře, Akkře, Nairobi, Paříži, Karači, Davao a Kaduně. Na tomto posledním místě prohlásil 21. února 1982: »Podáme-li si ruce ve j m é n u Božím, můž e m e společně vykonat m n o h o dobrého.« P o d o b n é vybídky k dialogu a spolupráci mezi křesťany a Židy čteme i ve výše zmíněných Směrnicích a pokynech, např.: »Židovská i křesťanská tradice, obě založené na Božím slově, si uvědomují hodnotu lidské osoby, stvořené k Božímu obrazu. Láska k témuž Bohu se má projevoval v konkrétní činnosti ve prospěch člověka. Souhlasně s duchem proroků Židé a křesťané mají ochotně spolupracovat v úsilí o sociální spravedlnost a mír, a to jak na místní, tak i na celonárodní a mezinárodní úrovni« (IV). Výzvy stejného rázu čteme i v četných promluvách Svatého otce k představitelům židovských obcí v Římě i jinde ve světě. Ž i d é nezůstali k těmto výzvám necitelní. Mohu uvést jako příklad spolupráci, kterou vrchní římský rabín Dr. Elio Toaf nabídl papeži Janu Pavlu II. 8. února 1981 při jeho návštěvě v Zátibeří. Tehdy řekl: »Velmi m n o h o věcí nás spojuje v úsilí, které j s m e nuceni vyvíjet ve světě kolem nás: boj za respektování důstojnosti člověka, chápaného jako zrcadlo Boží podoby; boj za právo na život již od j e h o prvého projevu, s u z n á n í m , že jen Bůh má právo dát a vzít život; boj za utvrzení práv rodiny, za její soudržnost a mravnost; boj proti o m a m n ý m jedům, které zabíjejí slabé a odstrčené, a boj za uskutečňování spravedlivější společnosti, kde všichni budou mít přístup ke slatkům, které Bůh dai člověku; a k o n e č n ě boj za lidská práva a za svobodu vyznání. Jsem si jist, že víra v B o h a a naše společné ideály přispějí k rozvoji spolupráce a porozumění mezi římskými Židy a církví« (4). (4) »L'Osservatore Romano«, 9. února 1981. 383
Skromnější a jen »zárodečná« j e moslimská o d p o v ě d n a křesťanskou výzvu. Nechybějí ovšem izolované odpovědi a příznaky dobré vůle. Např. v březnu 1982 proběhlo v C o l o m b u (Sri Lanka) setkání mezi křesCany a moslimy, svolané h n u t í m » M o t a m a r al'alam a! Isiami« a Ekumenickou radou církví, j e h o ž se zúčastnili i zástupci Svatého stolce. Účastníci probrali společné různé druhy spolupráce mezi křesťany a moslimy na sociálním a dobročinném poli. T o t o setkání lze považovat alespoň za pokus prorazit cestu v tomto směru. Pokud jde o praktickou spolupráci mezi Židy a moslimy, zatím, jak se zdá, se ještě nijak neprojevuje. Židovsko-islamské vztahy se snad budou moci rozvíjet teprve, až dojde k většímu pokroku v křesťansko-židovském a křesťansko-moslimském dialogu. Podnikají se i průkopnické pokusy (např, ze strany washingtonského ústavu » K e n n e d y Institute of Ethics of Georgetown University«), které se odvážné snaží dosáhnout cíl, j e n ž - jak d o u f á m e - není lak daleký. Nakonec ještě několik závěrečných slov: bylo by bláhové věřit, že židovsko-křesťansko-moslimské vztahy se m o h o u ve světě rozvíjet a mít důležitý vliv jen v ovzduší synkretismu a vlažné víry. Dialog a sociální vliv náboženských vyznání závisejí přímo na pevnosti vyznávané víry a na její vnitřní dynamice. Návrat k víře a respektování svobody jejího vyznávání jsou nepostradatelné předpoklady pro skutečný dialog a účinnou spolupráci mezi Židy, křesťany a moslimy, jež bude plamenem naděje do budoucnosti,
ANTONIN
KRATOCHVIL
(Mnichov)
LITERÁRNÍ SCÉNA V Č E S K O S L O V E N S K U Leden 1983 - duben 1984
Při bilancování literární tvorby českých a slovenských spisovatelů v roce 1983 a na začátku roku 1984 se j asně ukazuje zostřená politická linie KSČ, která přenechává spisovatelům stále zúženější tvůrčí umělecký prostor. Socialistický realismus dostává, podobně jako v padesátých letech, charakter zestátněného literárního směru a veškeré úchylky jsou ústředními orgány strany, v Praze stejně jako v Bratislavě, ostře kontrolovány. Výsledkem j e nedostatek původní tvorby ze současnosti a většina .18-1
loyálních autorů přechází na únikové oblasti, totiž do široké oblasti dětské literatury a literatury pro mládež a do oblasti historických románů a r o m á n o v ý c h životopisů pokrokových umělců minulých epoch. Slovenská literatura v roce 1983 si sice ještě zachovala svůj specificky slovenský charakter, n i c m é n ě kritika stranických ideologů na Slovensku tvrdě zasah u j e d o tvorby básníků i spisovatelů. Naproti tomu tvorba opozičních (samizdatových) autorů se těší velké pozornosti a její rozšíření j e téměř nekontrolovatelné. Ú ř e d n ě nařízené a široce propagované sblížení české a slovenské literatury nepřineslo dosud žádaných výsledků. K
situaci V r e ž i m n í m bilancování rozvoje české a slovenské literatury za minulý rok nastala zásadní změna. Dřívější praxe, která spočívala na tradičním apologetickém hodnocení úspěchů české a slovenské literatury, kterou prováděli leta ministři kultury či jejich náměstci, se nejprve v roce 1982 změnila v tom, že politici přenechali otázku »úspěšné bilance« funkcion á ř ů m svazů spisovatelů. Letos na přelomu roku j s m e marně hledali nějaký oficiální hlas. Jedinou bilanci pod titulem Kultura roku 1983 napsala kultumě-politická redaktorka radia Hvězda Jitka Pražáková (i). Překvapivé, ale příznačné pro celkovou situaci bylo to, že Pražáková doslova použila stejných slov, výrazů, stejných formulací a stejných premis jako v h o d n o c e n í v relaci Kultura roku 1982 (2). Pro ilustraci jen malý úryvek: »V roce 1948 na sjezdu Národní kultury vyjádřil Klement Gottwald dva základní cíle naší kulturní revoluce, spočívající v jejím zlidovění a demokratizaci a ve vytváření socialistické kultury s novým revolučním náb o j e m inspirující k práci a k zápasu, tedy kultury srozumitelné a tedy lidu blízké.« Atd. V další části zůstával obsah stejný jen jiná čísla než v roce předcházejícím a s novým zdůrazněním, že rok 1983 byl Rokem českého divadla a rokem dramatické literární tvorby. J e d i n o u novinkou - od slavných dob knižních anket Literárních listů - byla po prvé od roku 1969 uveřejněna literární anketa. Pochopitelně, že ve vybraných odpovědích dominovala díla tzv. národních a zasloužilých u m ě l c ů a překlady ze sovětské literatury, nicméně se v této anketě, která byla otištěna v Kmeni, který j e přílohou týdeníku Tvorba (3), objevilo několik zajímavých odpovědí. Velmi pozitivně byla několikrát hodnocena k n i h a historického romanopisce Miloše Václava Kratochvíla Národ (1) Radio Hvězda, 26. prosince 1983, 18.30. (2) Radio Praha, 25. prosince 1982, 18.30. (3) Tvorba (Kmen) č. 52, 28. prosince 1983, sir. iv-vill a Tvorba (Kmen) b. I, 4. ledna 1984, sir. XI.
sobě (4). V tomto díle zachytil Kratochvíl podle slov ministra školství Milana Vondrušky v anketě: ».... vznik Národního divadla v Praze v dobových souvislostech politických i kulturních a tím nám umožnil vnímat dnešní poslání naší první scény, která byla zásluhou m i m o ř á d n é péče socialistického státu, pracujícího lidu v čele s KSČ rekonstruována a znovu otevřena.« Další jistě pozoruhodnou knihou jie výbor z díla básníka Františka Halase A co básník (5), kterou uvedl jako nejsilnější literární zážitek roku 1983 prof. dr. Jiří Kotalík, ředitel Národní galerie v Praze. Sochař Jan Hána uvedl pak memoáry proskribovaného národního umělce Jaroslava Seiferta Všechny krásy světa (6). Seifertovy vzpomínky uvedlo ještě několik dalších účastníků ankety. Literární kritik, sporný svou negativní rolí po Pražském jaru 1968, později vyloučený šéfredaktor Tvorby Jiří Hájek uvedl za nejlepší knihu roku Jan Werich vzpomíná aneb potlach (7). Ve zdůvodnění Hájek píše, že tuto knihu považuje »za jednu z nejzávažnčjsích knih posledních let! Je to kniha hluboké životní pravdy a lidské moudrosti prostá všech póz a navíc kniha vzácné slovesné čistoty.« Literární historik Radko Pytlík uvedl dílo zakladatele české anglistiky a synchronní jazykovědy Viléma Mathesia Jazyk, kultura, slovesnost (8). Většina z nich však z oportunistických důvodů uvedla z překladové literatury nějakého sovětského angažovaného autora. Ke skutečnému hodnocení a bilancování knižní produkce došlo teprve v březnu, který je tradičné Měsícem knihy a letos dosáhl již jubilejního 30. ročníku. Letošní »Měsíc knihy« Oficiálnímu zahájení Měsíce knihy /984 byla věnována zvláštní pozornost. Důvodů je k tomu několik, především téma Měsíce knihy: Vztahy české a slovenské literární vzájemnosti. V Památníku národního písemnictví na Strahově v Praze byla dne 1. března slavnostně zahájena výstava Slovenská kniha. Zdůraznění oficiálního významu výstavy vyzdvihla přítomnost slovenského ministra kultury Miroslava Válka a českého ministra kultury Milana Klusáka s řadou (4) Mll.oS VACLAV KRATOCHVIL, Národ sobě, Praha 1983. (5) I'UANTISKK I l A l . A S . A co básník (souborné vydání Dílo II/), Praha 1983. (0) JAROSLAV Sl:IH;KT. Yšcchnv krásv světa, (lo tisku připravil a edičně zpracoval dr. Rudolf 1 luve i, Prahu 1983. (7) Jan Werich vzpomíná aneb potlach, Praha 1982 - dotisk Praha 1983. (8) VII.Í-M MAT Itl-stus, Jazyk, kultura, slovesnost, Praha 1982 (vročení chybné, kniha vyšla až v rocc 1983). 386
náměstků. Otázka česko-slovenských vztahů v kulturní oblasti byla vždy z rozličných důvodů komplikovaná. Přesto však v oblasti literární docházelo k určitým pozitivním výsledkům. V první půli sedmdesátých let probíhala spolupráce jednak na rovině oficiálních, nadiktovaných kontaktů, jednak existovala po roce 1968/69 pozitivní spolupráce m i m o oficiální rámec. Čeští spisovatelé a kritici, kteří neměli již možnost publikovat v Praze, publikovali občas ve slovenských literárních a kulturních časopisech. Mezi tyto autory patřili např. prof. Václav Černý, prof. Zdeněk Kalista nebo literární teoretici Oleg Sus a Květoslav Chvalík (^). V roce 1971 se pokusil tehdejší předseda kulturního výboru Č N R , kritik Jiří Hájek, o novou formu česko-slovenského literárního kontextu. Na stránkách týdeníku Tvorba (10), který tehdy redigoval, uspořádal širokou diskusi s prominentními prorežimnínii slovenskými spisovateli v čele s básníkem ministrem kultury Miroslavem Válkem, spisovatelem Vojtěchem Mihálikem a dalšími o nových možnostech vzájemné spolupráce. T o byla ovšem ojedinělá akce, která zanedlouho zapadla. V roce 1981 byl učiněn další pokus o vájemné sblížení a poznání české literatury na Slovensku a slovenské v Čechách. V Praze a v Bratislavě byly zřízeny knižnice slovenské, respektive české literatury. Nákladně zřízené knižnice nesplnily své poslání. Jestli nějaká kniha českého autora vyvolala zájem, tak š i j i čtenáři přečetli v češtině a nečekali na opožděný překlad do slovenštiny, případně opačně. Rozsáhlé teoretické statě o Československém literárním kontextu (i 1) zůstaly jako kabinetní literatura bez povšimnutí čtenářů, ale také i kritiky. Odezvu nezaznamenaly takó společné konference v roce 1981 uspořádané ve Smolenci. Letošní rok má být novým pokusem najít cestu z tohoto labyrintu. O současné pražské výstavě slovenské knihy redaktorka Jitka Pražáková zdůraznila: »Na výstavě si uvědomíme, jak vztahy české a slovenské vzájemnosti, které se výrazně projevily právě v literatuře, mají svou dlouhodobou tradici. Jak z historie našich národů literatura ve svých ncjlcpších dílech vyjadřovala zájmy lidu v boji proti národnímu a sociálnímu útlaku. D n e s vztah našich literatur ovlivňuje celou naši socialistickou kulturu a život socialistické společnosti« (12).
(9) Sr. ANTONÍN KRATOCHVIL. The Literary Scene in Czechoslovakia, Czechoslovak Background Report 26, Radio Free Europe Research, 3. srpna 1971, sir. 16-18. (JO) Tvorba i. 40, 6. října 1971, str. 3-5. (11) Československý literární kontext, Bratislava 1980 a Praha 1980. Knihu vydal Slovenský a Československý svaz spisovatelů. (12) Radio Praha, 1. března 1984, 18.30. 387
Konstatování redaktory Pražákové není víc než prázdná žurnalistická ekvíJibristika. Jediné novum, jež prozradila, bylo, že při svazových nakladatelstvích byly vytvořeny speciální nové edice slovenských a českých knih. Nedomníváme se, že současné tendence přinesou překonání existujících problémů a budou mít trvalý literární dopad na české i slovenské strané.
Literární
produkce
v roce
1983 POEZIE
Na české básnické produkcí se podílelo v roce 1983 jedenáct nakladatelských domů. Podle Jaromíry Nejedlé vyšlo v minulém roce třicet původních titulů z oblasti poezie (13). Do tohoto počtu jsou zahrnuty i knihy, které mely již vyjít v roce 1982, ale nebyly u nich dodrženy tiskárenské lhůty, atd. Zde je nutno si dobře uvědomit, že celkový obraz stavu české poezie nevytvářejí jen knižní novinky, nýbrž i nově propracované a /. nových hledisek vydané výbory a reedice. Zde je jistě na prvém miste nutno uvést nové a zcela originálně vybraný výbor z poezie klasika moderní české literatury Jaroslava Vrchlického. Výbor má název Zahrada slov {14). Básně vybral, uspořádal a k vydání připravil proskribovaný literární historik Dr. Rudolf Havel, který napsal také Doslov ke knize. Zahrada slov je ojedinělá antologie z veršů Jarslava Vrchlického (15). První svého druhu vůbec. Není výborem ani tematickým, ani nesleduje celý obrys básníkova díla v j e h o vývojových fázích. .Soustřeďuje se na autorovu tzv. formalistickou lyriku, tedy na speciálně uzavřené klasické básnické formy, které v české literatuře v tak širokém záběru pěstoval právě jen Vrchlický. Kniha přináší 118 básní napsaných v 16 básnických formách (sonet, rondel, rondó, balada francouzská, triolet, rispel, rilornel, tcrcina, sici liána, madrigal, sestina, gazel a další). Vrchlický v těchto formách dokázal, čeho je čeština schopná, a tím ji vřadil do básnictví evropského kontextu. Kniha vyvolala zaslouženou odezvu i u mládeže a byla v krátké době rozebrána. (13) Tvatbu (Kmen) č. '), 29. února 1984, sir. l-iil. (I-I) JAIÍOSI AV VHCIU.ICKV. '/.nhrtulu slov, výbor /. poezie, uspořádal dr. Rudolf Havel Praha 1983.
(15) JAROSLAV VRCH LICK V (1853-1912) uvedl mimo jiné do českého písemnictví světové básnické /jevy jako Danta, Goelhcho, Huga, Tassa, liyronu. Shelleyc a Camoense. Ze slovanských jazyků překládal především / polštiny (Míckicwiczc). 388
Dalším skutečným literárním přínosem byla sbírka národního umělce Jaroslava Seiferta Býti básníkem (16). Kritik Ladislav Soldán na okraj sbírky napsal: »Sbírka přináší autorovy poslední verše a zároveň verše z posledních ... jsou psány s vědomím toho, že každou chvíli může přijít smrt.« Seifertovi je letos 83 let a je vážně nemocen. »Přežil všechny básníky své generace,« jak to postihl v básni Pocta Vladimíru Holanovi. V celé knize skládá básník hold lidské lásce, hudbě a poezii, jež »jsou na světě nejkrásnější« (17). Ostatní básnické sbírky nepřesáhly průměr, i když od roku 1982 je vidět jasná renesance v české poezii jak oficiální, tak i v samizdatové. Jestliže kritik Milan Blahynka označil rok 1982 za »rok básnické ofenzivy«, tak rok 1983 v této linii pokračoval. Rok 1983 byl také rokem několika umělecky osobitých sbírek začínajících autorů. A zde po stránce estetické na prvém místě stojí debut učitele ze západních Čech Josefa Zelenky nazvaný iVliniantiy (18). Snad právě v tomto skromném pojetí je umělecká síla a novost Zelenkovy sbírky. Básník sám skromně podotýká, že jsou to »momentky k větší kompozici«. Aby kniha vůbec mohla vyjít, je Zelenka v některých básních poplatný režimistickým tendencím, ale s tím již kritický čtenář musí počítat. K nejzajtmavějším prvotinám roku patří sbírka Vladimíra Křivánka Vypouštění holubice (19). Poplatnost režimu je v této sbírce tak malá, že Jaromíra Nejedlá napsala na okraj jejího vydání: »Prvotina Křivánka, z jejíž poetiky, jakoby uzavřené impulzům současného světa, cítíme závan březinovského symbolismu« (20). Překladová básnická produkce počtem vydaných sbírek nedosáhla sice minulý rok, nicméně zaznamenala několik závažných překladů a zde bych chtěl uvést výbor z G. Apollinaira v překladu Jana Žáčka a přebásnění W. Whitmana Ivanem Skálou. Na závěr své studie Rok básnické mobilizace sil (21) přiznává Jaromíra Nejedlá, že něco »jako kytička voňavého polního kvítí« bylo vydání Českých lidových balad, které v roce 1983 připravili pracovníci pražského nakladatelství Melantrich. Kniha »bleskurychle zmizela z pultu«. Režim se ovšem také postaral, aby poezie zasáhla do boje za mír podle sovětských představ. Nakladatelství Československý spisovatel a Mladá fronta vydaly několik sborníků poezie: Ve jménu míru, Žít v míru, Ve (16) (17) (18) (19) (20) (21)
JAROSLAV SEH-IÍKT, Býti básníkem, Praha 1983. Svobodné slovo, 1. března 1984, sir. 5. JOSEF ZELENKA, Miniatur}', Plzeň 1984. VLADIMÍR KŘIVÁNEK, Vypouštěni holubice, Praha 1984. Tvorba (Kmen) i. 9, 29. února 1984, sir. II. Tamtéž, sir. in. 389
jménu života, Mírový hlas, Mír v Čechách a další. Tyto sborníky byly zaplněny většinou překlady sovětských propagačních mírových veršů. O umělecké kvalitě těchto sborníků není se třeba zmiňovat. Není bez zajímavosti, že i literární kritika až na malé výjimky je přešla mlčením.
PRÓZA
Pojem próza j e velmi široký a zahrnuje oblasti románové tvorby, esej i štiky až po žurnalistické reportáže. Do oblasti prózy patří i memoáry. Již z úvodní kapitoly vyplývá, že k nejlepším prózám roku 1983 patří asi šest titulů vydaných k znovuotevření Národního divadla v Praze. Z těchto knih dominuje bezesporně emocionálně zbarvená práce národního umělce Miloše V. Kratochvíla Národ sobě. Režímní literární kritici, např. Hana Hrzalová, ve svém bilancování české prózy roku 1983 píše: »Krásná próza v roce 1983 staví na přední místa tři romány, které prý jsou napsány metodou socialistického realismu.« Podle Hrzalové »... socialistický realismus má jeden velký dar a jednu přednost. Nazírá člověká a skutečnost historicky, uvědoměle historicky« (22), Tato definice ovšem nic neříká, stejné jako starší definice socialistického realismu, která zdůrazňovala, že socialistický realismus není žádný nový literární směr, ale nová tvůrčí metoda práce. Jako vzor socialistického realismu je prezentován přepolitizovaný román Zdeňka Pluhaře V šest večer v Astorii (23), kde sociálně-kritickým a politickým pohledem komunisty interpretuje Pluhař osudy několika representantů poválečné generace. Aktuálním románem současnosti, který »je situován do prostředí z hlediska současnosti téměř ideální«, je próza Stanislava Rudolfa Běh znaveného koně (24). Děj je vzat z dělnického prostředí - totiž ze stavby elektrárny v její závěrečné fázi. V románu je soustředěno téměř vše, co si marxistická literární kritika může jen přát: konflikt generací, pracovní disciplina, společenská angažovanost atd. Pod návalem těchto premis ustupuje pochopitelně do pozadí otázka skutečné estetiky clila. Román Běh znaveného koně je novým návratem do oblasti překonané tematiky padesátých let. Ovšem odborná akademická kritika, na rozdíl od běžného žurnalistického hodnocení, rozpoznala slabiny románu. Hana Hrzalová po předběžném pozitivním zhodnocení tematiky zdůrazňuje, že to, »co chybí, je výraznější dominanta, která by vedla k hierarchii (22) Tvorbu (Kmen) £. 10, 7. března 1984, str. l-lll. (23) /.l)L-NFK L'I UIIAFT, V šest večer v Astorii, Praha 1982 (!). (24) STANISI . A v Runou-', llěh znaveného koně, Praha 1983. 390
problémů a která by povýšila dílčí postřehy na umělecky celistvý obraz, byť i určitého výseku společenského a individuálního života« (25). Rudolfův román znovu jen dokázal, že jakýkoli návrat k padesátým letům - dnes znovu preferovaným - je předem prohraná literární bitva. Rovněž Jitka Pražáková v obsáhlejším zamyšlení nad ediční produkcí jednotlivých nakladatelských domů připouští, že existují stále »nedostatky jak v tvorbě, tak i v nakladatelské činnosti, v polygrafii i knižním obchodě. Pokud jde o tvorbu, i když je žánrově bohatá, stále ještě chybí dostatek románů, které by jasnou řečí hovořily k aktuálním otázkám současného člověka. Stále ještě vycházejí publikace poznamenané rutinou, malou vynalézavostí, jedním slovem knihy, které své poslání neplní« (26)! V roce 1983 vyšly ovšem i romány umělecky výrazné a mnohdy strhující, ovšem s vysloveně únikovou historickou tematikou. Zde dominuje především Ladislav Fuks románem Vévodkyně a kuchařka (27). Rom á n je zásahem do až bizarně vylíčeného světa habsburské monarchie v době, kdy se blíží svému zániku. Historicky neodpovídající a přehnané jsou v románu třídní rozdíly mezi císařským dvorem a světem vysoké šlechty a prostým lidem. Tuto situaci - podle historických pramenů - byc h o m spíše zařadili do 17. století než do období vlády Františka Josefa. Ovšem Fuks nepsal dějepis, ale román, a to literárně významný román. František Kožík je znám jako lehce a rychle tvořící typ spisovatele. Tato vlastnost ho zavádí často k povrchnosti. Píše stejně historické romány jako životopisné a celým svým dílem má blízko k divadlu. Jeho nový životopisný román nazvaný Fanfáry pro krále (28) je románovým vylíčením osudu velkého českého herce Eduarda Vojana. V tomto románu zachytil nejen celý pestrý svět rozeného herce, nýbrž i sociální a lidské podmínky divadelních společností v minulosti. Eduard Vojan (18531920) prošel předními scénami Brna, Plzně a skončil v Národním divadle v Praze jako vynikající interpret Shakespearovských heroických postav. Kožíkův životopisný román o Eduardu Vojanovi patří k tomu umělecky nejvyzrálejšímu, co tento dnes 75-letý autor napsal. Marxistická kritika hodnotí Kožíka jako romanopisce negativně, ale jeho knihy vydávají režimní nakladatelství ve stále nových vydáních a ve velkých nákladech (mezi 40 až 70 tisíci výtisků). (25) (26) (27) (28)
Tvorba (Kmen) č. 10, 7. března 1984, str. i-ni. Radio Praha, 3. března 1984, 18.30. LADISLAV FUKS, Vévodkyně a kuchařka, Praha 1983. FRANTIŠEK KOŽÍK, Fanfáry pro krále, Praha 1983. 391
Po životopisných románech barokních kavalírů od autorů m é n ě známých sáhla nyní i Alena Vrbová do tématiky českého baroka několikadílnou kronikou šlechtického, národně uvědomělého, harantovského rodu. V roce 1983 vydala druhý díl nazvaný Pod kardinálskou pečetí (29). Rom á n nedosáhl větší odezvy ani v o d b o r n é m , ani v d e n n í m tisku. Jako ilustrace úpadku současné r o m á n o v é tvorby je kniha J a n a Žáčka Myko logický kroužek (30). Nedostatky v české stylistice nahrazuje Žáček uvědomělou stranickostí. Děj j e h o románu se odehrává těsně před komunistickým pučem v únoru 1948, za puče a krátce po něm. H a n a Hrzalová řadí tento rozsahem drobný r o m á n mezi » p o z o r u h o d n o u literární prózu roku 1983« a o Žáčkově r o m á n u poznamenává: »Je to miniaturní studie karikující obludnost přetvářky, hlouposti, vychytralosti a sobectví několika lidských typů, ocitajících se na pokraji společnosti, poslušných nástrojů v rukou reakce« (31). Tento charakteristický postoji stojí ve zdánlivém protikladu k článku Alexeje Pludka, který požaduje od současné prózy »vytváření kodexu mravních a estetických n o r e m « a dále zdůrazňování humanistických, rysů literatury a dobrých vzájemných mezilidských vztahů. »Nadměrně často - píše Plůdek - jisou zobrazováni paraziti, měšťáci, zloději, opilci, výtržníci a vůbec lidé vykořenění, ztroskotanci. Budoucnost světa patří čestným lidem, ti jsou j e h o naději. Měli bychom s nimi v literatuře zacházet slušněji, daleko víc na ně upozorňovat. Zaslouží si to« (32). Plůdek v paradoxu doplňuje Žáčka tím, že nepřímo žádá - jako v padesátých letech - aby literatura byla lakována na růžovo. Úspěchy zaznamenává stále sebekritik ověšený řády Bohumil Hrabal. Loňského roku Lo bylo především ve filmu a v divadle. Hrabal sám není dramatikem, ale má k dispozici rutinované členy Svazu dramatických umělců. Z celkového negativního obrazu současné české prózy vybočuje literatura pro mládež, která si stále ještě drží světovou špičku, ovšem především dík grafické hodnotě knih pro mládež a hlavně pro děti. Píší j e autoři velkého formátu, neboť literatura pro mládež je oblast úniková. Je to ovšem laké oblast, která ze současné české literatury je nejvíce překládaná. Není to jen otázka minulého roku, ale tato praxe trvá již řadu let (33). (2»)) (311) (31) (32) (33)
392
Al.ONA VRIIOVA. Pod kardinálskou pečeti, Praha 1983. JAN ?.ACTK. Mvkologickv kroužek, Praha 1983. Tvorba (Kmen) č. 10, 7. březnu 1983, sir. in. Rudé právo, 7. březnu 1984, sir. 5. Sr. ANTONÍN KRATOCHVIL., Literature and the Politics of Culture in 1983, RFI-R CsBR 77, 11. tlubna 1983, sir. 8-9.
Czechoslovakia,
NÁBOŽENSKÁ
LITERATURA
Jestliže v roce 1982 nastala určitá malá pozitivní změna ve vydávání náboženské literatury, byl rok 1983 krokem zpět. Výjimku snad tvoří kniha synodního seniora Českobratrské církve Miroslava Hájka Vím, komu jsem uvěřil (34). Je to drobná kniha životního účtováni a hluboké víry člověka, který leta stál v čele Českobratrské církve. Josef Veselý v recenzi knihy zdůrazňuje, že »síla Hájkovy knihy spočívá v nepřeslechnutelném důrazu na milost Kristovu, která je jedinou záchranou všech, kdo uvěří« (35). Z katolických kruhů m i m o drobných brožur teologické fakulty shrnutých v edici »Teologických studií« nevyšla ani jediná závažnější kniha. Příznačné je, že v roce 1982 bylo ohlášeno nakladatelstvím Vyšehrad v Praze vydání díla o velkém jezuitovi barokní epochy: Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře z pera Jiřího Raka a Jana P. Kučery. Kniha nesměla vyjít přes mnohé urgence, jak se dovídáme z dobře informovaných kruhů, ani v roce 1983 (vyšla ve zkrácené verzi až v únoru 1984). Rovněž tak ohlášená kniha nakladatelství Katolické Charity v Praze Osudy moravské církve, II. díl, od profesora Václava Medka nevyšla ani loňského roku. První díl vyšel již před desíti lety. Profesor církevních a všeobecných dějin na teologické fakultě v Litoměřicích Václav Medek mezitím loňského roku předčasně zemřel. Dříve byl vedoucím pracovníkem v prorežimní organizaci Pacem in tenis, později se však všech svých funkcí vzdal. Oficiální náboženská knižní produkce se doslova opět »scvrkla« na vydávání stereotypních kalendářů jednotlivých větších církví a Židovské náboženské obce. V kalendářích jsou zaznamenány všechny komunistické svátky, zatímco církevní kalendarium je neúplné a mnohdy zastaralé. Vedle kalendářů smí každá církev vydat do roka nějakou většinou biblickou brožuru s minimálním nákladem kolem 500 výtisků. U náboženských knih - jako jediných - není nikdy uváděn náklad. Výjimku tvoří ovšem prorežimní mírové náboženské publikace, které jsou určeny také na export. Typickou knížkou tohoto d r u h u j e propagandistická publikace děkana Husovy československé bohoslovecké fakulty prof. Milana Salajky Křesťané v zápasech o mir a pokoj ve světě (36), vydaná k 25. výročí mezinárodního hnutí Křesťanské mírové konfcrencc. (34) MIROSLAV HÁJEK, Vim, komu jsem uvěřil, v grafické u pnivé Miroslava Rady vydalo vydavatelství evangelické Kalich v Praze 1983. (35) Kostnické jiskry č. 1, 4. ledna 1984, str. 3. (36) MILAN SALAJKA, Křesťané v zápasech o mír a pokoj ve světě, vydalo Sdruženi Křesťanské mirové konference v ČSSR, expedice účelové zařízení Církve Československé husitské, Blahoslav, Praha 1983.
393
Salajka j e předsedou Regionálního sdružení K M K . Salajkova publikace předčí v m n o h é m knihy Josefa Plojhara z padesátých let. Příští rok se má konat v ČSSR, podle Zdeňka Sázavy, velké Všekřesťanské mírové shromáždění a Salajkova kniha má být přípravou pro tuto akci (37). Samizdatová náboženská literatura i přes ostrý policejní dohled prožívá v českých zemích a především nyní i na Slovensku velkou renesanci. Svým rozšířením nejen supluje o m e z e n o u oficiální náboženskou literaturu, nýbrž ji zcela nahrazuje. I když pro její autory a distributor}' hrozí nebezpečí zatčení a výslechů na Státní bezpečnosti. Je většinou psána kněžími, kterým byl vzat souhlas k vykonávání duchovní služby, ale i katolickými laiky a křesťansky orientovanými spisovateli. K nejvýznamnějším patří Josef Zvěřina, Bedřich Fučík, Josef Kostohryz, Romuald Dacík, František Lízna SJ, Zdeněk Rotrekl a mluvčí Charty Václav Benda a Václav Malý. Poněkud stranou stojí kniha katolíka Josefa Suchého Dům u jitřního proutí (38), kterou se podařilo vydat v j e d n o m mimopražském nakladatelství. Je to prozaická sbírka stojící na rozhraní neoruralisrnu a spiritualismu, směrů, které jsou nyní v samizdatové literatuře rozšířeny. Stoupenci ruralistického a spiritualistického směru byli v padesátých letech ve dvou monstrprocesech odsouzeni k trestu smrti a dlouholetým žalářům (39). Je jistě zajímavé, že pozitivně tuto knihu recenzovaly jen Slovenské pohíacly. Mana Suchá zde zdůraznila, že kniha Dům u jitřního proutí je krásnou vidinou mládí, lásky k lidem a ke krajině, rodné půdě, dětství a mladosti. Domovina jako symbol všech pozitivních jistot člověka (40). Suchého knihu Dům u jitřního proutí nelze ovšem chápat jako knihu náboženskou, ale knihu, kterou napsal hluboce věřící autor, který v dřívějších letech i angažované vystupoval jako katolík. Z dobře informovaných kruhů a ze zpráv samizdatu z O l o m o u c k á se odhaduje, že režim přibližně za j e d n u náboženskou knihu vydá n e j m é n ě 30 až 40 publikací z oblasti ateistické propagandy (v češtině i slovenštině). Knihy ovšem zůstávají většinou bez povšimnutí a jsou hlavně určeny pro školy, výchovná zařízení, různá školení atd.
(.17) Čcxký :ápas 0. 10. 11. března. 1984, sir. 4. (38) Josiíl- SUCHY, Dům u Jitřního proutí. Blok, Brno 1983. (39) Sr. sborník Slovo a naděje, uspořádal KAIUÍL SKALICKÝ a KAKL-L VRÁNA, Křesťanská akademie, Řím 1978. (40) Slovenské poMudy ě. 11, lislopad 1983. sir. 148-149. 394
Slovenská literární scéna Konec roku 1983 a začátek letošního roku byl na Slovensku ve znamení české a slovenské nově chápané literární vzájemnosti. Tyto akce mimo propagandistických projevu a výstav - se literárně dosud v ničem neprojevily. »Zůstává prakticky jen u slov,« jak poznamenal jeden z bratislavských samizdatů (4I). Stále je platná dnes již tradiční skutečnost, že v oblasti literatury a především divadla má slovenské písemnictví všech žánrů stále výrazněji specificky slovenský charakter. Slovenská knižní a především divadelní a zčásti i filmová produkce si zachovala určitou liberální rozlohu. T o ovšem neznamená - na rozdíl od dřívějších let - žc v roce 1983 vyšla na Slovensku nová literárně a dramaticky náročná díla. Éra umělecky výrazných, i když angažovaných dramat Jána Soloviče, Ivana Bukovčana, Jána Kakoše a především Oswalda Zahradníka patří minulosti. Tato dramatická vlna, která ovlivnila i české divadlo ke konci sedmdesátých let opadla, ale na druhé straně stále slovenská dramatická věda, jak dokazují studie v orgánu Slovenské akademie věd, Slovenské divadlo, přináší řadu pozoruhodných, převážně ovšem angažovaných studií. Při každém hodnocení slovenské lituratury je nutno mít stále na zřeteli, že určité úspěchy i ve slovenské literární kritice, historii a teorii padají z velké části na konto slovenského ministra kultury dr. Miroslava Válka, který j e dobrým diplomatem a významným současným slovenským spisovatelem a který již od začátku roku 1969 někdy více někdy méně úspěšně se snaží získat pro autory poněkud větší tvůrčí prostor, než jaký vládne a vládl v Praze. V Bratislavě straničtí funkcionáři pro kulturní oblast nezasahují do práce ministru kultury, jak se to stávalo v Praze Miloslavu Brůžkovi a Milanu Klusákovi. Slovenští spisovatelé všech žánrů měli a mají k ministru Válkovi daleko pozitivnější poměr a chápou jeho komplikovanou situaci a dosud z této skutečnosti dosti vytěžili. Zůstává otázkou, jak dlouho se tento stav udrží. Minulý rok ovšem nepřinesl na Slovensku až na několik výjimek díla přesahující průměr. Tato skutečnost nezávisí přímo na politické situaci, což mezi jiným dokazuje samizdatová neoficiální tvorba, která - s výjimkou náboženské samizdatové literatury - je na Slovensku daleko méně rozvětvená než v českých zemích. Rovněž v zahraničí je téměř neznámá. Snad jedinou výjimku zde tvoří prosaik, dramatik a literární teoretik Dominik Tatarka (42). (41) Zpráva z dobře informovaných kruhů z dubna 1984. (42) DOMINIK TATARKA publikoval sice několik vysloveně teoreticky odborných, neangažovaných studii v odborném časopise Slovenské divadlo, který má nepatrný náklad. Jeho literární tvorba se objevila v samizdate a nyní má knižně vyjít v mnichovském nakladatelství Arkýř Tatarkova próza Sám oproti noci. 395
Shrneme-li výsledky studií, článků, seminářů a výstav atd. o slovenské literatuře a o jejím eventuálním prolínání s českou problematikou, vidím e pouze negativní výsledky. Původní literární rozběh se v m i n u l é m roce na Slovensku zastavil. A n e d á se zcela vyloučit, že v t o m sehrálo, byť i ne rozhodující, určitou roli úředně nařízené česko-slovenské kulturní sbližování, které j e postaveno na ideologickém základě; toto sbližování, podle našeho názoru, j e pouze částí širšího integračního konceptu, j e h o ž konečným cílem je nějaký ovšem pomyslný »socialistický člověk«. D o k u m e n t u j e nám to zčásti i kniha slovenského literárního kritika, teoretika a historika dějin literatury Břetislava Truhlára Próza socialistického realizmu (43), která loni vyvolala pozornost i pražských ideologických dohližitelů. Truhlář se v této práci zrcadlí jako stoprocentní marxista-leninista, který kriticky poukazuje, že na Slovensku, ale i zčásti v českých zemích teoretické problémy socialistického realismu bývají často diskutovány a analyzovány »v jakémsi: abstraktním prostoru odtrženém od současného literárního vývoje« (44). Vzorem zůstává Truhlárovi sovětské pojetí socialistického realismu a nedostatky v současné slovenské literatuře se podle Truhlára dají jediné vysvětlit odchýlením slovenské a zčásti i české literární tvorby od metod socialistického realismu sovětského ražení. Jako tematické i inspirační vzory, ke kterým by se slovenská literatura měla vracet, je ideologická základna předválečné skupiny D A V (45) a velký přínos próz i reportáží o významu Slovenského národního povstání. Negativné Truhlár hodnotí tendence šedesátých let jak na Slovensku, tak i v českých zemích. Truhlárova kniha je přímo klasickou ukázkou nastupujícího dogmatismu ve slovenské literární teorii, dogmatismu, který staví tematiku třídních bojů na vedoucí místo v novém, současném vývoji socialistického realismu. Truhlárova kniha vyvolala celou vlnu dalších dogmatických útoků na současný stav slovenské literární fronty. Tak Ivan Sulík kritizuje v Nedeli, což je příloha týdeníku Nové slovo, nechuť slovenských spisovatelů diskutovat problémy současné socialistické tvorby. Zdůrazňuje, že »už delší čas jc pociťován ve slovenském literárním životě nedostatek věcných, kriticky adresných, koncepčních a především konkrétních diskusí o (43) L!L
výsledcích, stavu a perspektivách vývoje nové slovenské literatury ... exis t u j e nedefinovatelný o d p o r k diskusím, které by otevřely n o v é myšlenkové prostory« (46). R o v n ě ž Viliam M a r č o k kritizuje nedostatek stranického přístupu slovenských spisovatelů ke skutečnosti. Pokud se týče prozaiků, chybí prý většině hlubší průnik pod jevový povrch života a nosnější, m y š l e n k o v é k o n c e p c e ... »Převládá t e n d e n c e spíše zaznamenávat problémy a rozpory n e ž úsilí vytvářet charaktery, které by je dokázaly přesvědčivě zvládnout ... Prózy z pracovního prostředí trpí většinou popisností a tézovitostí« (47). R o v n ě ž u básníků shledává M a r č o k velké nedostatky především v jejich individualismu: »Básníci setrvávali v zajetí vlastních prožitků, které v k o n e č n é m d o s a h u redukovalo básnickou výpověď na subjektivní pocity a zážitky a svazovalo ruce při z m o c ň o v á n í společenských témat.« (Tato kritika je jako ušita na některé básnické sbírky sam o t n ě n o ministra kultury Válka.) V závěrečné bilanci pak Marčok zdůr a z ň u j e : » l a k vyplývá z bilance úkolů vytyčených XVI. s j e z d e m KSČ, j e š t ě zdaleka n e m ů ž e m e být spokojeni s tím J a k naše u m ě n í zápasí o věd o m í lidí právě zobrazováním současnosti« (48). S o u č a s n o u stagnaci slovenské literatury překročilo j e n několik málo děl. O v š e m i náš výběr m ů ž e být j e n subjektivní, neboť n e m á m e možnost p ř e h l é d n o u t a prostudovat všechna závažnější díla slovenské poezie a prózy. N i c m é n ě s dávkou plné odpovědnosti m ů ž e m e postavit na přední místo p o é m u n á r o d n í h o u m ě l c e A n d r e j e Plávky Bdenie, kterou ovšem nevydalo ž á d n é slovenské r e n o m o v a n é nakladatelství, ale slovenská literární agentura L I T A , která vlastní s a m o s t a t n é ediční o d d ě l e n í (49). M i m o originálu o b s a h u j e knížka deset překladů Plávkový p o é m y d o cizích jazyků a je vydána v grafické úpravě a k a d e m i c k é h o malíře D u š a n a Polakoviče. K o n k r é t n ě pozitivně se m ů ž e m e vyslovil o historickém, a tedy únikov é m r o m á n u stejně pro marxistickou kritiku s p o r n é h o spisovatele Jána J o h a n i d e s e , j e h o ž publikační začátky padají do nové vlny, která se vynořila v šedesátých letech v české a později ve slovenské literatuře. Nový J o h a n i d e s ů v r o m á n se j m e n u j e Marek koniár a uhorský papež (50). Děj r o m á n u se odehrává v barokní Evropě, především v Maďarsku. V obsáhlé (46) (47) (48) (49) (50)
Nedehi (Nově slovo) i. 4, 26. ledna 1984, sir. vil, Rudé právo, 14. března 1984, sir. 5. Tamtéž.. ANDREJ PLÁVKA, Bdenie. LITA, Bratislava 1983. J Á N JOHANIDES, Marek koniár a uhorský papež, kniha prošla cenzurou a vydalo ji svazové nakladatelství Slovenský spisovatel 1983 v Bratislavě. 397
recenzi týdeníku Nové knihy se zdůrazňuje, že Johanides v tomto historickém románu »sleduje viditelné jiný typ románu, jiný směr historického pojetí, který ústí v meditováni, rozjímání a ve filozofii dějin, j d e do hloubky kresby charakterů, do odkrývání humanistických a etických prvku v barokní epoše dějin« (51J. Tento pokus zasluhuje uznání, i když umělecky zůstal Johanides jen na půlí cesty a jeho pojetí filosofie dějin je jednostranné. Můžeme se domnívat, že v tom byla i určitá poplatnost režimu, aby kniha mohla vůbec vyjít. V čem si zachovala slovenská literatura světovou špičku a dokonce předčila i českou produkci J e literatura pro děti a mládež. Na všech mezinárodních veletrzích vyvolávají tyto knihy zájem návštěvníků především svou grafickou originalitou a úpravou. Z celkové knižní produkce určené pro Západ stojí dětská literatura na předním místě a je nejčastěji překládána. Knihy určené pouze pro domácí potřebu jsou již zatíženy předvojenskou výchovou, láskou k SSSR a k Pionýru. Uvádíme tři charakteristické knihy: Pro dospělejší mládež je určena kniha Márii Duríčkové Stihač na galuskách (52). Román studenta před maturitou, který dokáže plně skloubit lásku ke sportu, čas k treningu a přípravu k maturitě. Půvabnější je kniha Zuzany Zemaníkové Pesničkové nevešly (53), která je určena pro děti od sedmi let a jie plná laškovného humoru a líbezné obraznosti. Proti těmto knihám stojí sborník Váňa domova, který sestavil Ondřej Sliacký (54). Je to recitační aktivistický almanach, který zachycuje tematicky události »pionýrského roku«. Zdá se podle výsledků minulého roku a začátku letošního roku, že i vc slovenské literatuře začíná dogmatismus získávat stále více půdy nad dosavadní alespoň z malé části liberálnější linií ministra kultury Válka. Z této nové dogmatické vlny se dá ledasco vysvětlit - s definitivní diagnózou musíme ovšem ještě počkat. Závěr Na rozdíl od dřívějších let režimní sdělovací prostředky - s jedinou výjimkou - se vyhnuly na začátku nového roku bilanci knižní kultury v uplynulém roce. Bilance vesměs velmi kritická, a to jak v českých (51) Nové knihy i. 6, I. únom 1984. sir. 3. (52) MAKIA LXIKICKOVÁ, Sliliuč mt xaliiškáclr, knihu měla původně vyjit v roce 1983, ale nedodržením tiskárenské lhůty vyšla a'/. v březnu 1984. Je to charakteristický, časlo se opakující jev, nejen ve vydavatelství Mladá lela. ale téměř vc všcch oborech knižní produkce, a to stejně ve slovenských vydavatelstvích jako v českých. (53) Zu/.ANA ZliMANlKOVÁ, Pesničkové nevešly, Mladá lela, Bratislava 1983. (54) ONDRFJ ST IACKY (vyd.), Váňa domova, Bratislava 1984. 398
zemích, tak především na Slovensku byla provedena v březnu, tradičním Československém měsíci knihy. Na rozdíl od dřívějších let ú p l n ě ignorovaná byla bilance literární kritiky a teorie literatury. Zřejmě nadřízené instituce si nepřály, aby se v tisku objevily termíny jako »diletantismus«, »amatérství« a podobně, jako tomu bylo v roce 1981 a 1982. Kritizovány byly, a to tentokrát především na Slovensku s určitou objektivností, nedostatky původní náročné knižní i divadelní tvorby, neboť nevyšla ani jediná umělecky skutečně náročná kniha, která by tematicky čerpala ze současnosti, ze života a problémů dělnické třídy. Velkých úspěchů čtenářských i obchodních dosahovaly knihy tzv. únikových oblastí, to byly především romány historické a celá rozsáhlá oblast literatury pro děti a mládež. Velké pozornosti se těšili »znovoubjcveni« klasici, např. katolický kněz Jidřich Šimon Baar (1869-1925), j e h o romány vyšly t é m ě ř ve statisícových nákladech a byly záhy rozebrány. Baar v minulém roce vyšel v Praze a současně i ve slovenském překladu v Bratislavě. Vydání tohoto klasika zaznamenala řada odborných, denních i náboženských listů jak v Čechách, tak i na Slovensku. Režimu loyální spisovatelé stáli před určitým dilematem: poslechnout ideologických příkazů shora a automaticky tak psát literaturu umělecky p r ů m ě r n o u anebo vytvořit skutečné dílo a dát j e na pospas cenzuře. Toto dilema nakonec vysvětluje rok od roku zvětšující se nedostatek původní tvorby s angažovanou tematikou. Velkého rozšíření na d r u h é straně dosáhla samizdatová literatura, která proti dřívějším letům sc nesoustřeďuje již j e n kolem Edice Petlice, nýbrž kolem celé řady dalších edičních řad. M n o z í autoři vydávají také své publikace m i m o tyto ediční samizdatové řady. Orientovat se v loňské samizdatové tvorbě není prakticky m o ž n é ; m n o h o exemplářů i významných autorů (např. prof. Josefa Zvěřiny) se dosud nedostalo na Západ a u mnohých publikaci mění autoři úmyslně vročení. Přesto j e prognóza pro opoziční literaturu pozitivní a řada exilových i cizojazyčných nakladatelství má pro rok 1984 v edičním programu nová díla či reedice samizdatového písemnictví, které nesupluje domácí tvorbu, nýbrž j e nositelkou národní identity. V šestnáctém roce »normalizace« stojí kulturní režimní ideologové před stejnými problémy jako jejich předchůdci na začátku sedmdesátých let.
MARIE RÁDLOVÁ-JENSENOVÁ
(Lund)
NA OKRAJ D V O U L E G E N D Z T Ř I N Á C T É H O Vidění dánského
krále Erika
ve svatováclavských
STOLETÍ legendách
Obsahem tohoto článku jsou úvahy o zázraku - o » n o v é m « zázraku který se octl ve dvou sériích svatováclavských legend sepsaných v 13. století, v Oriente iam sole / a v Ut annuncietur II. P o d k l a d e m o b o u je prvni latinská legenda tzv. Kristián. Právě jako Kristián tak i tyto legendy j s o u nejen hagiografickými literárními díly, ale též nejdůležítějšími kronikami v období mezi K o s m o v o u kronikou a Dalimilem. K r o m t o h o se staly pramenem všech pozdějších legend o svatém Václavu. Přehojné vědecké bádání z a m ě ř e n é k jejich vzniku, k jejich dataci, k jejich autorství i k v z á j e m n é m u p o m ě ř u j e dnes už asi definitivně vyřešeno a pro úvahy tohoto článku j e směrodatný výsledek chronologie, k něm u ž dospěl Jaroslav Ludvíkovský v pojednání v »Listech filologických«, ročník 1JÍ (1955), č. 2. Podle Ludvíkovského každá z těchto legend (Oriente iam sole a Ut annuncietur) sc zachovala ve dvou versích (a v četných rukopisech). Chronologie jejich vzniku je: Ut annuncietur I - Oriente iam sole I - Ut annuncietur II - Oriente iam sole II. K t o m u j e třeba p o d o t k n o u t : I) kratší verse (I a I) jsou původní; 2) Oriente iam sole / / vznikla kontaminací z Oriente I a Ut annuncietur IL Úvahy tohoto článku se týkají pouze »nového« zázraku, který vypravuje o »Vidění dánského krále Erika«. V legendě Ut annuncietur Ise tento zázrak ještě nevyskytuje, seznam zázraků v ní konči »starým«, známým už zázrakem, který se týká věrného sluhy Václavova Podivena. Legenda Oriente iam sole I však připojuje k »starým a už velmi z n á m ý m « zázrakům dva »nové«, které výslovně stanoví dobu j e j í h o vzniku: terminus post quem, rok 1250 = rok, kdy byl zavražděn dánský král Erik IV., k n ě m u ž se »Vidění« vztahuje ( n e b o aspoň má vztahovat) - a terminus ante quem, rok 1260 = kdy, jak se výslovně praví, došlo v Praze k d r u h é m u »novému« zázraku, k uzdravení katechumenky Venceslavy na matčiny prosby k svatému Václavu. Vidění dánského
krále Erika
(přesné
znění
v Oriente iam sole I)
Ani to nesmí býlí p o n e c h á n o na pospas z a p o m e n u t i , žc také u cizinců a vzdálených n á r o d ů ráčil Pán ježíš jak p o d i v u h o d n ě tak i h r ů z y p l n ě
ukázat, v jaké je slávě a úctě tento blažený vojín, aby n e j e n o m národy sousední, ale i vzdálené věděly, že je drahý Kristu a že tak velký m u č e d n í k má být chován v slavné úctě. A tak dánský král Erik, když byl zapleten do tenat mnohých vin a m n o h o času trávil na lovu zvířat a v tanečním poskoku, aby mu uběhl čas, hle - za jedné noci se mu objevil ve snách ukřižovaný člověk sklíčen é h o výrazu, sklopených očí, bledé tváře, smutný a zarmoucený a jakoby všecek naplněn úzkostí. Když jej král viděl, zděsil se. Neviděl totiž ještě nikdy u k ř i ž o v a n é h o člověka. A třebaže se celý bál, přece poněkud osmělen se ho vyptával, kdo je a proč byl ukřižován. A on mu pokorným a prosebným hlasem odpověděl: »Já jsem Kristus Ježíš a tys mě ukřižoval.« Tu král v rozechvění trochu přemýšlel, proč Kristus jemu vytýká zločin svého ukřižování, když si nebyl ani dost málo vědom toho skutku, a pochopil, že je kárán pro množství svých hříchů, jimiž je Kristus jakoby znovu křižován, podle výroku Apoštola k Židům: »znovu křižujíce sobě samým Syna Božího a máte ho na posměch!« Ti totiž, kteří poklesají a leží v hříších, opět jaksi Krista křižují a pohrdají jeho milostí, jejíž pom o c í byli osvobozeni od hříchů. A tak činí sami sobě, to je, pokud je to v nich a na nich, křižují ho a mají ho na potupu, takoví totiž, kteří si váží málo jeho milosti a leží v hříších. A ukazuje se tu důvod, proč n e m a j í lidé, opouštějíce prvotní víru, znovu upadat do hříchů, neboť znovu nem o h o u býti křtěni na odpuštění hříchů a nadto pohrdají Synem Božím, majíce ho na posměch. Tento výklad však n e p o c h á z í od nás, nýbrž již od dávných svatých. A tak po krátkém z d r ž e n í při výkladu slov Páně a apoštolských sdělení, vraťme se k vyprávění. Král Erik se neodvažoval odporovat slovům pravdy, ale sc sepjatýma r u k a m a kleče odpověděl kajícným hlasem: »Králi, soudce mocný, spravedlivý a trpělivý, zdaž se hněváš po všechny dny, je-li před tvou tváří místo milosti a odpuštění?« A Pán clí: »Abys nabyl odpuštění svých hříchů, založ kostel na počest mého statečného vojína Václava!« Král odpověděl: »Hle, jsem tvůj služebník a syn tvé služebnice. Zapřísahám tč, abys mě nezavrhoval, a rád splním, co přikazuješ.« Po těchto slovech se král probudil a zjevení zmizelo. A když povstal z lože, pln hrůzy, počal ve svém duchu uvažovat o cti tak velkého Vidění, v z p o m í n a j e však též, jak Krista urážel a jak mu Kristus vytýkal zločin a jakž je pochopitelné, zachvátila ho velká hrůza. A přišlo mu na paměť také to, co mu Kristus přikázal pro jeho hříchy, totiž aby nemeškal postavit kostel ke cti svatého Václava. Ale poněvadž nevěděl, kdo je onen svatý, o k t e r é h o Pán tak usilovně pečuje, byl nemálo znepokojen. Když pak znepokojen byl král, byli znepokojeni všichni vojíni. I vyptávali se jednotlivých příchozích, zda by náhodou některý z nich nevěděl, kdo je svatý Václav a z kterého národa. Nikdo to nevěděl a všichni byli zmateni, až jakýsi biskup z rypské díecése přišel kvůli svým záležitostem. Avšak velká a těžká záležitost naplňovala srdce královo. Ale ani biskup mu nemohl o takovém svatém nic povědět, nevěděl, kdo to je, a tím vložil 401
do králova srdce ještě silnější důvody k ještě většímu zármutku. Králi ležela na srdci nutnost vykonat p o k á n í co nejrychleji, jak mu Kristus uložil. Když pak minulo několik d n í a král byl stále znepokojen a smutný, hle - přišli sem jacísi vojíni ze sousední české země. Když se jich král vyptával n a rod a zásluhy svatého Václava, tolik mu pověděli, kolik se králi zdálo, že postačí. Vypravovali mu, že v české zemi byl vévoda, který dbal křesťanských zákonů a který byl horlivým vykonavatelem evangelia a hlasatelem svaté víry. Závistníci jeho dobrých skutků, kteří si ještě pohrávali s pohanskými obřady, přemluvili jeho vlastního bratra, aby h o zabil a zmocnil se vévodství. To se také stalo a vévoda po cestě mučedníků vešel do království nebeského. Když tohle král uslyšel, zaradoval se a bez m e š k á n í se jal stavěti, jak mu bylo nařízeno, klášter. A do toho kláštera, když jej s p o m o c í Boží dobudoval, uvedl mnichy svatého Benedikta a také potřebnými ozdobami, knihami a postačitelným majetkem vybavil. Tělesná smrt t o h o t o krále Erika byla téměř stejná jako svatého Václava: když ho totiž vlastní bratr zajal, zabil ho, zkroušeného nad vinou svých hříchů a kajícného. A věří se, že tuto konečnou milost kajícnosíi a lítosti mu Pán dal pro úctu, kterou podle jeho příkazu prokázal svatému mučedníku Václavovi. Tímto končí Vidění dánského krále Erika v Oriente iam sole I. P o t o m ještě následuje druhý »nový« zázrak, uzdravení c h r o m é katechumenky Venceslavy, datovaný rokem 1260. K sérii vylíčených zázraků starých i obou nových připojil spisovatel legendy zajímavý a pro úvahy v tomto článku poučný závěr. Omlouvá se v něm, že valně zkrátil vyprávění o zázracích starých a dobře známých, a co se týče posledních dvou »nových« - aby podepřel jejich pravdivost - dovolává se spolehlivého pramene, z kterého sc o nich dověděl, totiž relace bratrů řádu kazatelů. »... qucdam (tj. ony dva »nové« zázraky) relatione fratrum ordinis predicatorum videlicet de apparitione Christi regi Dacie (Danie) et de resurrcctione puellae defuncte didicimus et huic opusculo inserimus c o m p e n diose ...«; tedy: od mnichů řádu kazatelů pochází zaručená zpráva (relace) o Vidění dánského krále Erika a o vzkříšení c h r o m é katechumenky Venceslavy. Druhá legenda, vyprávějící o obou »nových« zázracích je Ut anmmcietur II. Líčí zázrak podle Oriente / a tudíž podle relace bratrů dominikánů. Celkem vzato líčí zázračné Vidění (Visio regis Danie Erici) věrně podle své předlohy v Oriente iam sole zpravidla i týmiž slovními obraty, ale ještě živěji, ba dramatičtěji, kdekoli se k t o m u naskytla příležitost. Teologické ponaučení j e tam zestručněno. Ale král Erik je tam vylíčen m n o h e m černěji. 402
Byl totiž v království dánském jakýsi král jménem Erik, zatížený množstvím těžkých a smrtelných hříchů, lstivý a zcela oddaný prostopášnostem; veda si nezřízeně při tanci a zpit vínem padl jednou na lůžko, aby unaveným údům odpočinul. Když usnul, zjevil se mu jakýsi člověk přibitý n a kříž příšerným způsobem, hlavu skloněnou, bledé tváře a zavřených očí, smutný a zmučený strašlivými bolestmi tou měrou, že k jeho utrpení nebylo m o ž n o přirovnat žádnou bolest. Když ho král uviděl, pojala ho hrůza, protože nikdy dosud neviděl člověka přibitého ke kříži. A třebaže byl všecek vyděšen, přece jen sebral sílu a s úzkostí se zeptal, kdo je, proč a kým byl tak hrozně přibit na kříž. A ukřižovaný člověk slabým hlasem ... (celkem stejně jako v Oriente /) ... (a opět): Pán k n ě m u : »Zádáš-li si odpuštění svých hříchu, postav kostel ke cti mého svatého vojína Václava, který ve svém životě na tomto světě žil způsobem obdivuhodně příkladným, byl mi oddán a vždy žíznil po lom, aby svou krev mohl vylít pro mé jméno.« ... Když se král probudil, vidění zmizelo. Povstal z lože, pln strachu a hrůza ho obcházela z toho vidění. Připomínaje si, čím vším urážel Krista a jaké zločiny páchal, aniž věděl - nesmírnou hrůzou celý se třásl. A také si vzpomněl, že mu Kristus nařídil, aby nemeškal vystavět kostel ke cti svatého Václava, jestliže si přeje odpuštění svých hříchů. A protože nevěděl, kdo je onen svatý, o jehož poctu sám Pán jeví takovou péči, byl nadobro zmaten a zneklidněn. Královo zneklidnění zneklidnilo všechny kolem a po celé zemí zavládl neklid a nejistota. Když se králův smutek ani časem nczmírnil, sešli se moudří muži a sjednali rozkaz, aby na celém území nikomu z příchozích nebylo dovolen o přejít - ať to byl chudý nebo bohatý - aniž byl předveden ke králi. A král se každého jednotlivce vyptával, neví-li, neslyšel-li, kdo byl n z kter é h o národa pocházel světec Václav. A protože nikdo o něm nic nevěděl, bylo královo utrpení čím dál tím větší. Začal totiž věřit, že není hoden, aby dosáhl o d p u š t ě n í svých tak velkých hříchů pro zásluhy toho světce, jehož slávu sám Kristus osobně hlásá ... V tom čase také přišel jakýsi biskup z řipské diecése, aby s králem projednal jisté důležité záležitosti. Ale nemohl to uskutečnit, protože královo srdce bylo z a m ě s t n á n o větší věcí, s kterou mu biskup nedovedl poradit. V oněch částech dánské země (tj. v Jutsku) dosud jméno svatý Václav nikdo neslyšel. Den ode dne byl král smutnější, neboť propadl velké starosti o spásu své duše. Zdálo se mu, že všechna naděje je ztracena, neboť jen pro zásluhy o n o h o světce, chváleného samým Pánem, mohl dosáhnout odpušt ě n í svých těžkých hříchů, které způsobily Kristovi tak velké utrpení. Uplynula dlouhá doba a král tonul v úzkostech stále vzrůstajících když tu přišli jacísi vojáci ze země české, kteří podle nařízení také byli uvedeni ke králi. A král, jak obvykle smutný a plný úzkosti, sc jich začal vyptávat, neslyšeli-li někdy o světci, jehož jméno je Václav. A oni hned radostně a n e p r o d l e n ě začali povídat jako jedněmi ústy: »Urozený, přeslavný králi, z n á m e a víme, kdo je a jak velký světec to je, neboť byl kdysi
vévodou naší země a jejím vládcem. Nyní je jejím patronem a ochráncem. « Potom se jali po pořádku lícit všechnu svatost jeho života a také to, kterak zradou vlastního bratra dosáhl palmy mučednictví. Když je král vyslechl, zaradoval se radostí velikou a veškerý smutek s něho spadl a také jeho vojáci kolem něho se radovali. A král, vzdávaje díky Nejvyššímu za milosrdenství mu dané, brzy začal budovat chrám, jak mu bylo nařízeno Kristem Pánem. Když byl kostel s p o m o c í Boží chvályhodně postaven, uvedl do n ě h o mnichy řádu svatého Benedikta a bohatě jej obdaroval množstvím knih a všelikých výzdob i značným jměním. Od té doby, jsa živ v prostotě svého srdce, snažil se Pánu v pokoře zadostiučinit za své minulé hříchy, maje neustále před očima svého srdce Kristovo utrpení sobě připsané, tak jak je viděl. A proto také nepřestával prosil svatého Václava, aby mu byl patronem. Však také zemřel právě tak jako svatý Václav, neboť i on byl z návodu svého bratra lstivě zajat a zavražděn, kteroužto slávu, jak se věří, mu zajisté udělil Pán za jeho úctu k svatému Václavu. ... Navíc j e tu ke konci přidán poučný závěr - povzbuzení všem velkým hříšníkům, aby si nezoufali a po vzoru dánského krále Erika si získali Božího odpuštění. Zdůraznění pravdivosti »nových« dvou zázraků s odvoláním na relaci bratrů řádu kazatelů tady chybí, avšak spisovatel se té spolehlivé relace věrně přidržel. Obě legendy s Viděním dánského krále Erika {Oriente / a Ut annuncietur II) pocházejí z druhé poloviny 13. století, ba snad dokonce z let blízkých roku 1253. Pekařovi i jiným badatelům se zdálo neuvěřitelné, že se zpráva o smrti dánského krále Erika IV. Plovpenninga mohla dostal tak rychle clo péra českého hagiografa. K roku 1253 totiž datoval »Vidění« holandský bolandista P. Constantin Suy.sken ve svém díle Acta Sanctorum, svazek 7, str. 763-768. Nakonec se Josef Pekař přece jen přiklonil Suyskenovu datování, když uvážil, že se »Vidění« nezmiňuje o Božím trestu, který postihl hned po dvou letech bratrovraha Ábela, Erikova nástupce na dánském trůnu, a všechny ostatní účastníky. Ale zároveň Josef Pekař v knize Die Wenzels und LudmHas Legenden und die Echtheit Christians - při svých úvahách o stáří legendy Oriente iam sole a po svém poloodmítavém postoji k Suyskenově dataci - připsal, ale jen jako zcela vedlejší poznámku: že si všiml v jednom z rukopisů Oriente iam sole, že do vyprávění o dánském králi Erikovi je vsunuta věta: »Factum est autem hoc miraculum temporibus Henrici imperatoris qui ante primům Ottonem Romano presedit imperio... prou! in Cronica Martiniana lucidius reperitum a k tomuto Pekař ještě upozorňuje na to, že v jiných 404
rukopisech Oriente stojí pouze »prout alibi«. Ovšem Josefa Pekaře tato vsuvka dále nezajímala - alespoň ne po té stránce, jak je zajímavá pro úvahy tohoto článku - a proto ji odbyl docela briskně poznámkou: »K této vsuvce došlo nějakou pozdější mylnou kombinací.« Autorem tzv. Cronica Martiniana byl dominikán Martinus Polonus též zvaný Martinus Opaviensis, Martin z Opavy. Do své obecné kroniky, která byla ve středověku velmi rozšířená obzvlášť na školách, vměstnal Martin také Vidění dánského krále Erika, ale podstatně změněné. A umístil je za kapitolu, ve které (historicky) vypráví o prvních pokřtěných Přemyslovcích i o vládě svatého Václava, o jeho životě a také o některých z prvních jeho zázraků - a sem bez jakéhokoli přechodu vsunul »V idění« počáteční větou: Hic (tj. svatý Václav) post 300 annos passionis sue regi D a n o r u m Erico quiescenti per visum apparuit... Tedy: Po 300 letech se svatý Václav zjevil spícímu králi dánskému Erikovi ... Martinovo líčení zázraku je tu nápadně zestručněné, zbavené koloritu atmosféry kolem Erika, duchovní i světské, která se patrně i podle jeho (Martinova) názoru neshodovala s poměry 13. století Geho současnosti), tj. s dobou dánského Erika IV. Plovpenninga (j- 1250). Buď měl Martin jiný pramen, z kterého se dověděl o Vidění, než byla relace bratrů řádu kazatelů, jíž použili spisovatelé legend Oriente iam sole I a Ut annuncietur //, anebo onu relaci vědomě a úmyslně upravil, aby lépe odpovídala vztahu zázraku k Erikovi IV. Martin - nejenže ve své versi věnuje mnoh e m m é n ě pozornosti královu zneklidnění a nejenže odstranil jakéhosi lypského biskupa i jakési vojíny ze sousední země české, ale podstatnou změnou t u j e , že se Erikovi nezjevil Kristus Ježíš, nýbrž sám svatý Václav a předpověděl mu smrt podobnou svému umučení a nařídil mu, aby zbudoval klášter k jeho poctě (»precipiens sibi ut in honoře ipsius, qui Wcnceslaus dicebatur, monasterium conslrueret ...«). »Když se král probudil (pokračuje vyprávění), uvažoval, kdo je ten světec Václav. A když se od biskupů a jiných dověděl, kdo byl svatý Václav, začal ihned budovat klášter pro cisterciácký řád v Rivallii ( = Revall)« (»cepit ad honorem ispius in Rivallia cisterciensis ordinis monasterium magnarum possesionum exstruere ...«). Nežli však mohl být klášter dobudován, byl Erik zavražděn svým bratrem Ábelem, tak jak mu to byl světec předpověděl. Touto větou končí Vidění dánského krále Erika v kronice Mariina z Opavy. Tedy: Erik IV. vybudoval v estonském Revallu klášter pro mnichy cisterciáckého řádu - dominikány (?) - a obdaroval jej velkým jměním. Tento výrok Martina z Opavy je potvrzen historicky. Tak např. Jari Gallén ve 405
velmi obsažném díle, La province de Dacie de l'ordre des freres Précheurs, Helsíngfors 1946, píše, že první dánská dominikánská misie přišla do Revallu, n o v é založeného hradu s biskupstvím, už 1229, brzy po první křížové výpravě krále VaJdemara II. do p o h a n s k é h o Estonska. Avšak tato první dominikánská misie tam neměla d l o u h o u dobu působnosti pro bezohlednou revoltu barbarských Estonců. Mniši se museli vrátit d o domácích klášterů až na několik odvážných jednotlivců a misijní práci t a m na čas převzal, po utlumení revolty, řád N ě m e c k ý c h rytířů spolu s německými misionáři. Teprve roku 1248 - tedy za Erika IV., syna Valdemarova - tam byl klášter pevně dobudován, snad u n ě h o i n e m o c n i c e , u níž Erik IV. založil i ženský klášter téhož řádu. Martinova verse Vidění dánského krále Erika se pak ve svatováclavské hagiograíii uchytila. Přijali ji i dánští kronikáři a spisovatelé genealogií dánských králů. Tak především Petrus Olai v životopise Erika IV. Plovpenninga, j e h o ž byl kancléřem a zpovědníkem (Codex: Petri Olai Collectanea). Petrus Olai, na rozdíl od jiných, proložil životopis svého krále hagiografickými m o menty, zřejmě s úmyslem podporovat snahy o dosažení Erikova svatořečení. K tomu zejména také použil zázračného Vidéní; zjevení svatého Václava, jak je o Lom psáno v legendách cizích zemí. A použil k tomu přesně znění verse Martinovy, po stručném výkladu, kdo byl svatý Václav: »Hic Wenceslaus post C C C annos passionis sue huic Erico quiescenti per visum apparuit ...«. V Codexu Monumenta Gennanorum XXII, str. 464, j e k o m e n t á ř tohoto znění: »Que de Wenceslao et Erico narrantur, Petrus Olai mutatis tantum paucis verbis ex Martini Opaviensis Cronicon excerpsit.« K tomu j e záhodno poznamenat: Petrus Olai, j e n ž byl kancléřem a zpovědníkem krále Erika IV. Plovpenninga, se dověděl o j e h o Vidění teprve z kroniky Martina Opavského, dopsané až někdy kolem roku 1265, a nikoli od krále samého. Z toho lze také usuzovat, že životopis Erikův v Codexu Petri Olai Collectanea mohl být napsán teprve po roce 1265. Jaroslav Ludvíkovský ve svém pojednání v »Listech filologických« III, č. 2: »Václavská legenda XIII. století Ut annuncietur referuje o pergamenovém rukopisu nedávno objeveném v knihovně Augustiniánského kláštera na Starém Brně, obsahujícím hagiografické dílo Speculum Sanctorum od Francouzského doniinikána Bernarda Quidonis (1260-1331). Na příslušném místě lam autor vykládá o životě, smrti a zázracích svatého Václava a vedle mnohých zázraků také o Vidéní dánského krále Erika, 406
převzatém patrně z Oriente i am sole / (tedy se zjevením Krista), ale připojuje k n ě m u poznámku: factum est autem hoc miraculum temporibus Henrici imperatoris, qui ante primům Ottonem R o m a n o presedit imperio prout in Cronica lucidius reperiantur.« Touto kronikou jie zajisté míněna Cronica Mariiniensis, třebaže se v kronice čte, že se ten zázrak Vidění (a se samotným svatým Václavem!) stal 300 let po smrti svatého Václava. A Bernard Quidonis (l) líčí Vidění (se zjevením Krista) podle Oriente iam sole! Také Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius 11.) má ve své Historia Bohemica zmínku: ... »Venceslai sanctitati qua die eaesus est Christum Deuni testimonium prestitisse, memoriae prodiderunt, qui regi Daciae per visum apparens suo martyři aedem construi mandavit...« Tedy opět sám Kristus se Erikovi zjevil ( = podle Oriente / nebo Ut anmtncietur II), a to téže noci, kdy byl svatý Václav usmrcen ... a Aeneas Silvius tuto přesnou dataci o d ů v o d ň u j e takto: ... (doslovné) »aby nevznikly pochybnosti o Václavově svatosti, neboť Václav vyhověl pozvání bratrovu a šel k n ě m u na hody, přestože měl tak jisté tušení blízké své smrti, že se těsně předtím vyzpovídal, takže leckdo by ho mohl podezřívat ze spáchané hříšné sebevraždy« ... a autor tu připomněl případ římských dívek, které se utopily v Tibeře ze strachu před zneuctěním barbarskými Góty, kteří právě vtrhli do Říma. Přes svou sebevraždu, jindy hříšnou, byly dívky omilostněny a radují se v království nebeském. Pravděpodobně sc historiku Aeneovi Silviovi zdálo Vidění, převzaté z legend, neslučitelné s dánským králem Erikem IV. Plovpenningem, a proto zázrak přeložil k téže noci, kdy byl svatý Václav umučen. Hagíografie domácí, česká, pokud se o Vidění zmiňuje, rclbrujc o zázraku jen stručně a podle kroniky Martina z Opavy, která se do Prahy dostala kolem roku 1268. Někdy o Martina nedbá a jindy zase si plete obě verse Vidění. Tak např. pražský arcibiskup Jan z Jenštejna ve svém Hynutu ke cti svatého Václava (1392-1397) cituje stručně zázrak podle Oriente I: D á n s k é m u králi zázrak ten byl sdělen samotným Kristem, který mluvil s kříže. Svatyni tedy založil král světci s pokladem hojným (2). (1) Je to patrné »mylná kombinace« Bernarda Quidonise, k niž mohlo lehko dojil, protože Mariin z Opavy umístil své Vidění: Po 300 letech ... vpředu své obecné kroniky, hned po historickém výkladu o vládě knížete svatého Václava v době Jindřicha Ptáčníka. (2) »Zázrak len byl sdělen« - totiž pozdní episoda s boltcem, který zázračně přirostl k hlavě. 407
N a j i n é m místě však týž Jan z Jenštejna přejímá versi Martina z Opavy, totiž že se králi Erikovi zjevil svatý Václav (nikoli Kristus). J e to v Nařízení pražského provinčního církevního sněmu o slavení svátku svatého Václava:... (doslovně) »Ačkoli pod nadpisem - O slavení svátků - j e zřejmě m i m o jiné nařízeno, aby se slavil svátek přeslavného knížete a m u č e d n í k a Václava, jak jej slaví věřící nejen v pražské, o l o m o u c k é a litomyšlské díecési, nýbrž i v království dánském, kde, jak se zbožně věří, byl zázračně zjeven, přece není těm, kteří h o neslaví, určen zvláštní trest...« (3). Již z těchto několika variant s odchylkami od relace bratrů řádu kazatelů j e patrno, že mnozí hagiografové 13. století i pozdější byli nad Viděním, j e ž mělo mít vztah ke králi Eriku Plovpenningovi, v rozpacích a že své pochybnosti řešili různým z p ů s o b e m . Nebyla to nedůvěra k zázraku s a m é m u , nýbrž k j e h o dataci, k j e h o umístění. Z e j m é n a asi »ideový« aspekt zázraku považovali za překonaný, za odlehlý »moderní« době, která přece měla jím povědět už něco jiného. Zázrak se zdál neaktuální, a proto Vidění umístili tam, kam se jim zdálo, že patří - do desátého století. Oldřich Králík v knize Nejslarší legendy přemyslovských Čech praví, že typickým znakem českých legend z konce 10. století j e kultovní zájem a j e j i c h účelem že byla propagace »nových« světců, »nových« m u č e d n í k ů a jejich »nových« zázraků. Mají u ž m é n ě kronikářských údajů než legendy předcházející doby, m é n ě životopisných prvků - na d r u h é straně nejsou ovšem ani zdaleka individuálními literárními plody. Jsou ve své podstatě kultovním prostředkem. Oldřich Králík mezi jiným u p o z o r ň u j e např. na historický p o d n ě t císaře Otty II. k zavádění svatováclavského kultu, když vyzval mantovského biskupa G u m p o l d a , aby napsal novou versi svatováclavské legendy. A G u m p o l d v předmluvě k ní sám přiznává, že svou legendu složil na přímou žádost Otty II. A císař Otto IH. měl velký podíl na zavádění kultu svatého Vojtěcha. Druhá polovina 10. století a několika desetiletí po roce 1000 byla dobou renesance misionářské činnosti, zásluhou hlavně benediktinského mnišství. Mnišský řád svatého Benedikta byl tehdy tak »výbojný« jako (3) Tolo Jcnštejnovo tvrzeni jo velmi těžko, ne-li nemožno opodstatnit. Odborníci v kodaňském Ústavu pro cirkcvní historii (přednosta Dr. Knud Banning) a v cirkcvně-historickčm odděleni Královské Ij. Universitní knihovny v Kodani (Dr.. Tue Gad) mi tvrdili, že si jsou zcela jisti, že v církevní historii ani archeologií neexistuje důkaz kultu svatého Václava v Dánsku. Ani ve farních matrikách nebo kostelních knihách se nevyskytuje jméno Wenzel natož svatý Václav jako patron nějakého kostela nebo kaple. Ovšem můžeme, ba musíme vzít v úvahu, že se reformaci podařilo zničit vScchno, co mohlo nasvědčovat uctíváni svatých. Přece vSak - dodnes maji kostely zpravidla staré označeni podle světce, kterému kdysi byly zasvěceny.
ř e k n ě m e - Societas Jesu v letech svého zakládání. V severní Evropě byly tehdy j e š t ě pohanské z e m ě - pole neobdělaná, přitahující misionáře, kteří byli ochotni položit život pro Kristovo učení, ba toužili po tom. P r o jižní Evropu byla nová vítězství křestanské víry otevřením nových horizontů. O »novém« m u č e d n í k u , statečném bojovníku svatém Václavovi, mluví Laurentius, Bruno, G u m p o l d - i tzv. Kristián. Čeští světci byli pro n ě něčím novým - novým i symboly, ba novým »propagačním« motivem. Svatý Václav - nový m u č e d n í k - ze Severu - z Čech. T e n t o aspekt předkosmovských legend zdůrazňuje Králík a dokládá: » T e r m í n nový martyr je myslitelný výhradně v legendách z 10. století. N i k o m u v d o b ě lucemburské n e m o h l o napadnout dávat tento titul svat é m u Václavu.« K t o m u snad j e m o ž n o podotknout, že doba sepsání Oriente I a. Ut annuncietur II, tj. druhá polovina 13. století, n e m á příliš daleko k lucemburské době, ale za to 300 let dozadu do 10. století. Co se týče vztahu Vidění k osobě Erika IV. Plovpenninga nejnápadnější n e s h o d o u je dobový kolorit, atmosféra kolem Erika, který »nikdy předtím neviděl ukřižovaného člověka ... který se ani od jakéhosi rypského biskupa nedověděl, kdo byl svatý Václav ... až teprve jacísi vojíni ze sousední české z e m ě m u řekli ... a o n o m u Erikovi se dostalo mezi jiným d ů r a z n é h o ponaučení ... ukazuje se tu důvod, proč nemají lidé, opoušnemohou tějíce svou prvotní víru znovu upadat do hříchů, neboť znovu býti křtěni na odpuštění svých hříchů ...« A konečně: zakládání klášterů pro řád svatého Benedikta bylo prozatím, ve 13, století, odbytou záležitostí, všechna horlivost se ve 13. století soustředila k p o d p o ř e mnišského řádu cisterciáckého a dominikánů. T a k é j e snad z á h o d n o aspoň ve stručnosti povědět nejnutnější o osobnosti Erika IV. Plovpenninga a o politických poměrech v Dánsku za j e h o krátké vlády. Dánský král Erik IV. zvaný Plovpenning byl nejslarším ze tří synů krále Valdemara II. (Vítězného: Sejr) z Valdemarova d r u h é h o manželství (4). Erik IV. nastoupil na dánský trůn po svém otci roku 1241. Za svého p o u z e devítiletého panování byl nucen vést ustavičné války se svým bratrem Á b e l e m , vévodou šlesvickým, a j e h o spojencem vévodou holštýnským. Krom toho žil v neustálých sporech s vysokým klérem (4) První Valdemarovo manželství s českou princeznou Markčlou-Urahomirou, dccrou Přemysla Otakara I., trvalo jen 8 let a syn z tohoto manželství, korunovaný už v dětských letech na dánského krále, byl úkladně zavražděn mnohem dříve, než mohl dosednout na Irůn. Dánský lid opředl zbožňovanou královnu Dagmar, její křehký zjev a její smrt v mladistvém věku pověstmi, ze kterých vyrostly nejkrásněji;! květy rytířských romancí i lidových písní, 409
dánským, do j e h o ž ustálených církevních práv bezohledně zasahoval. Zato byl příznivě nakloněn mnišským řádům, obzvlášť františkánskému, cisterciáckému a dominikánům. O tom i o dobrých stránkách Erikovy povahy - též o zbožnosti - vypráví Petrus Olai (Peter Olovsson) ve svých Collectanea. Zřejmě se snaží životopisem Erikovým přispět k Erikovu svatořečení. A tak se v n ě m zmiňuje i o tom, že král Erik - j e h o ž byl Petrus Olai kancléřem a zpovědníkem - »pod tlakem m n o h a protivenství byl rozhodnut vzdát se trůnu ve prospěch svého protivníka, bratra Ábela, a vstoupit do kláštera řádu svatého Františka. A když roku 1249 došlo k příměří mezí ním a Ábelem, byl rozhodnut ještě uskutečnit křížovou výpravu do Estonska a dokončit tam dílo svého otce - úplné pokřesťanštěni estonské země. K financování tohoto válečného podniku uložil král Erik selskému stavu daň z pluhu ( = plov), což mu vyneslo přízvisko Plovpenning. Tažení do Estonska však dospělo pouze k východním břehům dnešního Švédska - tam odtud se musel Erik chvatně vrátit pro nové neshody s bratrem Ábelem.« Potom za necelý rok v létě, v noci na den svatého Vavřince byl na popud svého bratra jat a krulě zavražděn . Jeho tělo, hozené do fjordu, bylo d r u h é h o dne vyloveno rybáři a pochováno v dominikánském klášteře šlesvickém. T a m odtud bylo později přeneseno do kapitulního chrámu a pak konečně po smrti Ábelově převezeno do Ringstedské katedrály a pochováno v královské hrobce (5). Záhy po Erikově zavraždění se dály zázraky u j e h o hrobu. Ringstedští dominíkáni je pilně sepisovali s přesnými údaji o osobách a jejich nemocech. Svědčí to o snaze dosáhnout Erikovy kanonisace, k níž však nikdy nedošlo. Snad ani nedošlo k předběžnému šetření ze strany Vatikánu. O něco později byla ringstedská katedrála vyzdobena podivuhodnou freskou, rozkládající se po celé střední křížové klenbě. Jejím účelem bylo oslavení královského rodu. Ústřední postavou na ní je Matka Boží, obklopená králi a královnami. Svatý Knud, jediný světec královského rodu, se tam skví se svatozáří kolem hlavy a se všemi odznaky své výjimečnosti. Také Erik Plovpenningje umístěn na čestném místě, avšak bez svatozáře. Za to na vedlejších menších obrazech, jimiž je obklopen j s o u ilustrovány známé episody z jeho tragické smrti. Avšak po zázračném Vidění buď Krista nebo svatého Václava tam není ani známky. Vědecké historické bádání o Erikově vládě, o jeho povaze i činech má jinou tóninu a skýtá pochopitelné vysvětlení, proč ke kanonisaci nedošlo, (5) Tnké královnu Dagmar je tam pochována mezi. Valdemarovci. 410
přestože zázraků v kodexu dodnes zachovaném je 50 a přestože brzy po své smrti byl Erik uctíván lidem celé jižní Skandinávie i severního Německa jako světec (6). Není pochyby o tom, že příčinu, proč k svatořečení nedošlo, je nutno hledat v zásadních sporech Erikových následníků s vysokým dánským klérem, ba i se samotným papežem - ve sporech, které rozpoutal Erik sám a které trvaly celé půlstoletí. V prvních letech Erikovy vlády byl papež Inocenc IV. prese všechno Erikovi nakloněn. Podle nedoloženého tvrzení znali se - pozdější papež Inocenc IV. a dánský princ Erik - za svých studií v Paříži. A pokud se týkalo proponovaného křížového tažení proti pohanským Estoncům, projevil papež Erikovi obzvláštní přízeň: svolil, aby k tomu účelu do královské pokladny připadla třetina církevního desátku na dobu šesti let. Papež to oznámil lundskému arcibiskupu U fie mu zároveň s rozhodnutím, že lundské arcibiskupství má mít svrchovanost nad estonským biskupstvím v Revallu, zřízeném už Erikovým otcem, Valdemarem 11, Ovšem z křížové výpravy sešlo a finanční výpomoc k neuskutečněnému tažení jen oloupila církev o velké sumy - a krom toho vybírání desátku do královské pokladny pokračovalo i po šesti letech, vysoký klérus protestoval, takže papež musel zakročit. Ovšem papežův zájem o křížové taženi do Estonska měl kromě náboženského účelu také politické pozadí, a to vážné. Rovněž Erikovi šlo asi především o obhájení území, které jeho otec připojil k Dánsku. A nešlo mu jen o obhájení křesťanství na tom území, ale též, a to především, o válečný zákrok proti Rusům, kteří tehdy Estonce podporovali proti Dánsku i proti řádu Německých rytířů. Nebezpečí bylo právě tím větší, že slavný velkokníže Alexander Něvskij dobyl nazpět Plcskova na Německých rytířích, poraziv je u Pejpusského jezera - tenkrát byl totiž Erik Plovpenning zaneprázdněn doma (1241-42) první válkou s Ábelem a musel tažení (hned po prvé) odložit. V posledních letech Erikovy vlády se přiostřil předem už napjatý poměr mezi ním a papežem také hlavně proto, že Erik vypudil do vyhnanství roskildského biskupa Nilse Stigssena a přes papežovy hrozby, dokonce i klatbou, se s biskupem nesmířil. Možno říci, že strašlivá smrt vysvobodila Erika Plovpenninga ze všech bojů a svárů. Dánský historik Hans Olrik podotýká ve svém pojednání s titulem K objasnění politické situace za panování Vakiemarovch synů toto: (6) Mezi historiky jsou i hlasy, že si lidé Erika Plovpenninga pletli se svatým Erikem Švédským - což by bylo podivné, protože zavraždění vlastním bratrem mu vyneslo pověst svatosti. 411
... zní to skoro jako příspěvek k historii lidské pošetilosti, ale skutečně Erik Plovpenning přes svou zpupnost vůči církvi v omezování církevní samosprávy brzy po své smrti byl uctíván jako světec i osobami duchovního stavu. Obzvlášť j e h o usmrcení nejkrutějšírn způsobem, j e ž podle přesvědčení lidu bylo dílem vlastního bratra Ábela, oblilo j e h o osobnost dokonce svatozáří mučednictví. Již současnost jako by m u byla odpustila všechny j e h o nedostatky, zejména když za p o u h á dvě leta všechny účastníky j e h o vraždy postihl zlý osud. T o byl názorný příklad Božího soudu. Přestože ke kanonisaci nedošlo, byl Erik Plovpenning j e d n í m z lokálních svatých, uctívaný i místním duchovenstvem až do reformace. Konfrontace Vidění (vylíčeného v Oriente I a v Ut annuncietur II) s předcházejícím stručným historickým přehledem skutečně posiluje pochybnosti o možnosti j e h o vztahu k Eriku IV. Plovpenningovi. Ostatně když se spisovatel Orientem iam sole I tak důrazně dovolával k t o m u t o »novému« zázraku spolehlivé relace bratrů řádu kazatelů, zdalipak on sám už neměl pochybnosti o tom, že milost Vidění byla prokázána dánskému králi Eriku Plovpenningovi, o jehož vraždě se právě rozšířila zvěst po celé Evropě? Dodnes je pátrání po nějakém Erikovi, k n ě m u ž by Vidění mělo pravděpodobnější vztah, polem volným, ba snad i nedotčeným. Po příkladu středověkých hagiografů zdá se pro to nejslibnější 10. století. Dánské dějiny 10. století a vůbec dějiny severských zemí té doby jsou nejasnou spletí j m e n a údajů často si odporujících. Domácí současné písemné zprávy neexistují, teprve po třech stoletích skaldové islandských ság a dánský kronikář Saxo Grammaticus proměnili události desátého věku - vrcholnou to periodu severských vikingů - v pověsti plné fantasií a bájí. Nejspolehlivějším útočištěm historické vědy jsou cizí současné prameny: Hildesheimské Annály, Widukind, Thietmar - a především A d a m von Břemen. A právě z Adamovy kroniky - Lib. II, cap. 40-45 - se dovídáme, že: »Hericus rex S u e n o r u m cum potentissimo rege Polanorum Bolislao fedus iniit. Bolislaus ill iam vel sororem Herico dědit. Cuius gratia societatis Dania Sclavis et Suenonibus iuxta impugnata ...« - Erik, král švédský, uzavřel spojenectví s mocným králem polským Boleslavem. Boleslav m u dal za manželku svou dceru nebo sestru. Díky tomuto spojenectví byio Dánsko dobyto Slovany a Švédy. Na jiném místě u Adama von Břemen i v jiných pramenech, např. u současníka Thietmara, lo byla dcera polského vládcejvtěška I. - »Missicos lilia« - která přispěla svým sňatkem s Erikem Švédským, zvaným '112
Segersäll (Vítěz), k utužení švédsko-polského spojenectví a j e h o trvání až do Erikovy smrti 996. Erik, švédský král z Uppsaly, byl pohan ex domo sua, ale na svou dobu politik s rozhledem takřka »evropským«. Stal se spojencem německých císařů Ottonů, skýtaje jim vojenskou pomoc na jejich »úpravách« severní Evropy, Dánska a slovanských zemi při Baltickém moři. Ovšem k vlastnímu prospěchu. H n e d zpočátku si zajistil svou posici na pevnině při ústí řeky Visly spojenectvím s polským králem Měškem I. - vlastně s j e h o synem Boleslavem (pozdějším Chrabrým), jenž už za života Měškova stál v čele polským válečným podnikům v Pomořansku na straně císařů Ottů (I., II., III.) a jejich i svého spojence Erika Segersiilla. Jedním z prvních činů tohoto spojenectví bylo, že kolem roku 982 (podle Adama) Erik Segersäll vtrhl do Dánska, důkladně je zpustošil a stal se tam králem - Adam von Bremen tvrdí, že byl dánským králem celých 14 let, až do své záhadné smrti 996. A d a m Erikovi velmi straní - inu, byl přece přítelem německých Ottů, kdežto vypuzený dánský král, Sven Tveskägg, byl odpůrcem Ottů a snad i protivníkem křesťanství. Ostatně toho času, kdy se Erik Segersäll zmocnil Dánska, byl Sven na vikingské výpravě v Anglii. Podle Thietmara i A d a m a ve vojsku německých Ottů byly vojenské oddíly české. Už předtím Češi pomáhali Ottovi I. spolu s Poláky a ovšem i se Švédy na j e h o výpravě proti Brandenburgu, tj. Braniborsku - kdežto spojencem Braniborů i pak Bodrců byl dánský král Sven Tvcskiigg. Později v roce 994 císař Otto III. se svým spojencem Erikem Segcrsiiilcm zorganisoval výpravu proti Obodritům (Bodrcům) a Luticům, kteří podporovali vyhnaného krále Svena, a této výpravy se opét zúčastnily české oddíly v císařově vojsku. Zpráva j e z Hildesheimských Annálií. Když se v roce 996 vyhnaný Sven pokusil o návrat do Dánska, Poláci i Češi (české oddíly vedené knížecím synem Boleslavem, později Boleslavem III.) pomáhali opět v Ottové vojsku. Došlo tehdy k velké bitvě u Ilcdeby v Jutsku, ve které Erik Segersäll zvítězil, ale krátce na to zemřel smrtí opředenou pověstmi. N a těchto válečných událostech nás především zajímá fakt, že Erik Segersäll měl dost příležitosti setkat se »s jakýmisi vojáky ze sousední české země«. Sňatkem s polskou princeznou, dcerou Měška I. a Doubravky, dcery českého knížete Boleslava I., se Erik Segersäll dostal do přímého příbuzenství se svatým Václavem, uvážíme-li, že Doubravka byla neteří svatého Václava. 41.3
415
Sňatek se datuje do roku 985. Swientoslava, v severských pověstech i u starých kronikářů zvaná Sigrida, byla ovšem křesťanka, neboť její matka česká Doubravka přišla v roce 965 do Polska s p r ů v o d e m českých kněží a d o roka celá oblast Polska po příkladu Měškově přijala křesťanství. Sám T h i e t m a r chválí Doubravčínu horlivost: ... »pracujíc na pokřestění svého m u ž e byla v tom vyslyšena dobrotivým Stvořitelem, takže brzy celý národ přijal křesťanskou víru ...«(7). Je pravděpodobné, že se Erik Segersäll dal pokřtít z p o p u d u své manželky a podle polské tradice se j e h o křest konal v Polsku (snad v Krakově). A ke křtu se pojí zázrak: mnich Popo držel v ruce železný kříž ohnivě rozpálený, aniž se popálil - kterýmžto zázrakem byla nová víra v pohanu Erikovi utvrzena. Podle polské tradice byl kněz P o p o v družině provázející mladou švédskou královnu Swientoslavu-Sigridu do z e m ě jejího manžela. Později prý se stal krakovským biskupem. Zcela jinak o tom píše A d a m von Bremen. Rovněž A d a m mluví o zázraku s rozžhaveným železným křížem v ruce křtícího kněze Popona, ale křest Erikův A d a m přeložil d o Dánska - dost možná, že z taktických důvodů. V té době totiž se hamburští a bremští biskupové vší mocí snažili zastavit křesťanské impulsy z východu, které se tehdy šířily do Švédska z Rusi a v první době pravděpodobně i z Polska (8). V každém případě Erik Segersäll byl prvním švédským pokřtěným králem - podle Adama von Bremen, podle Thietmara a vůbec i podle severské tradice. Pokřtění tak významného pohana si ovšem vyžádalo zázrak, o n ě m ž psaly současní kronikáři. Byl to zázrak materiální podstaty při srovnání se zázrakem Vidění - o n ě m ž se d o m n í v á m , že také se týká Erika Segersälla. Ostatně - zázrak Vidění, jak se o n ě m vypravuje v Oriente iam sole í a v Ut anmtncielur //, n e m ů ž e vlastně být uveden do souvislosti s Erikovým křtem, vezmeme-li v úvahu závěrečné ponaučení Erikovi, patrně nedávno pokřtěnému, shora již citované: »... u k a z u j e se tu důvod, proč nemají lidé, opouštějíce svou prvotní víru znovu upadat do hříchů, které jim křtem byly odpuštěny ... protože po d r u h é n e m o h o u být pokřtěni.« Tedy ponaučení, které se n e m ů ž e vztahovat na krále Erika z 13. století, ale které ve starobylém líčení zázraku bylo u d ě l e n o na (7) O lom FHANTISI.K DVORNIK V knize Byzantská misie n Slovanů. Dvorník zdůrazňuje, že Thictniarovo svidcctvíjc tlm cennější, že pochází od nčmcckého biskupa, který lim přiznal, ž.e Poláci přijali křesfanskou víru od svých příbuzných Čechů - a to jazykem slovanským. (S) Také Widukind má zprávu o tom, že Popo křtil s rozžhaveným křižem v ruce - ale také v Dánsku a dokonce krále Haralda BIAlandn, otce Svena Tveskägga, kterého Erik Segersäll vyhnul ze zemů n zmocnil sc Dánska. Thietmar podotýká, že Harald byl prvnim pokřtěným dánským králem. 416
adresu krále Erika, také dánského, ale v desátém věku - Erika sice už pokřtěného, který sice »nikdy předtím neviděl člověka přibitého ke kříži«, což ovšem neznamená, že nikdy neviděl kříž, symbol křesťanství vždyť snad viděl dokonce ohniv}' kříž v ruce mnicha Popona! Vzdělání v křesťanských věcech tohoto Erika bylo zajisté chatrné a kříže v té době byly asi jen prosté, dřevěné nebo železné. Určitě je zděšení tohoto Erika při pohledu na zmučeného člověka na kříži pochopitelnější, než kdyby se mělo vztahovat na Erika z 13. století, dostatečně typizovaného v stručném historickém resumé shora uvedeném. Z Dánska ten starobylý zázrak nepochází - vždyť Petrus Olai jej přejal do biografie svého krále Erika Plovpenninga (už upravený) z kroniky Martina z Opavy. Tedy ani s Revallem nemá nic společného. Ale je lehko si představit, že zpráva o usmrcení krále Erika Plovpenninga silně zapůsobila na dominikány v Revallu, jejichž klášter byl sugregací dánské provincie. V Eriku Plovpenningovi ztratili zakladatele svého kláštera a mecenáše. Zpráva se bleskurychle rozšířila dál k dominikánským misiím v pobaltských zemích, sousedících s Estonskem a tam odtud do Polska a nakonec do Čech. V příslušné kapitole velkého díla - P. Angelus Walz, Compendium Historiaepraedicatonim, Řím 1958, str. 148 - se praví: Ve 13. století byla církev pevně zorganizována v zemích kolem Baltického moře, zčásti ještě pohanských, a to hlavně zásluhou papežského legáta modenského biskupa Wilhelma, který tam především využil vynikajících schopností dominikánů. O šíření křesťanství v oněch zemích měli velkou zásluhu také dominikánské misie polské z kongregace krakovské. Již roku 1229 byli z Krakova vysláni dominikáni do Pruska. A z Polska, jak známo, i do českých zemí se rozšířil dominikánský řád. První dominikány přivedl do Prahy blahoslavený Czeslaw v roce 1222. Ti se pak v roce 1226 za podpory Přemysla Otakara 1. usídlili u kostela svatého Klimenta u Poříčských mlýnů. Ale po šesti letech se přestěhovali k pražskému mostu, kde si zbudovali klášter při tamním kostele svatého Klimenta (9). Pravděpodobně tedy souvislým zpravodajským »kanálem« a rychlostí, ke které neměl důvěru Josef Pekař, se z estonského Revallu přes Polsko do Čech dostala zpráva o bratrovraždě na dánském králi Eriku IV. (9) Ve Walzově Compendia: ... Sancti Clemenli eeclesiam et aream in regio pago Pařič sub opinis reciperint... conventu post quadrienium ad anliquam urbem Iranslalo ...; a český Dalimil podobně: »Predikátoři do země jidú k svatému Klirnentu do Poříčan vnidú.« 417
Kde a kdo ji uvedl do analogie s braírovraždou na svatém Václavu? Kde a kdo spojil starobylé vyprávění o Vidění dánského krále Erika Segersälla z konce 10. století s dánským králem Erikem IV. Plovpenningem v 13. století? V tomto spojení přežilo staré zázračné Vidění ve svatováclavských legendách z 13. století až do dneška. K t o m u mylnému oživení pravděpodobně došlo v Polsku - n e b o až v Čechách? »Dopustil se« toho - aspoň jak zmíněná relace v Oriente / prohlašuje - někdo z bratrů rádu kazatelů, buď z neznalosti historie a současných poměrů v dánské říši anebo v zápalu horlivosti dodat nového lesku Čechám a královskému rodu Přemyslovců, jehož svatý Václav byl ozdobou, kterážto horlivost byla tendenčním m o m e n t e m 13. století? Přese všechno nahromadění údajů a domněnek v úvahách článku zůstává tento pokus o řešení problému - sice nevalně podstatného, ale snad zajímavého - hypotézou.
Články
JOSKI' KOLACIÍK
(Řím)
O VŠELIČEMS K 25. výročí smrti P. Adolfa
Kajpra SI
Neznal jsem ho. Nikdy v životě jsem se s ním nesetkal. Byl pro mne vždy jen slavným jménem. Když P. Kajpra státní soud v Praze odsoudil k 12 letům těžkého žaláře ve známém čtyřdenním procesu proti řádovým představitelům ve dnech 1.-4. dubna 1950, já byl v noviciátě na Velehradě, chytal jsem se moudrosti lidového přísloví, že blesky bijí do vysokých dubů, jako byl v temže procesu náš P. provincial Šilhán (25 let těžkého žaláře) a P. Mikulášek (9 let), avšak malému podrostu neuškodí. Když pak 13. dubna, krátce na to, o půl dvanácté v noci došlo i na nás, všechny novice, patery i frátery, když nás zatkli a odvezli na první etapu komunistické převýchovy do Bohosuclova, P. Kajpr už začínal mít konkrétní představu, jak vypadá těžký žalář v leopoldovské pevnosti. Když v roce 1952 slavil Otec Kajpr v Leopoldově své padesátiny, dělilo nás jen něco
přes stopadesát kilometrů. Já sloužil v Hájníkách u rychlopalných krumpáčů a tryskových lopat, on odpykával »spravedlivý trest« (podle Rudého práva z 5. dubna 1950) za pevnostními valy leopoldovské věznice. Když ve středu večer 17. září 1959 zemřel, já prodělával v Bohunické věznici v Brně celodenní výslechy. Tu a tam dolétly ke mně »Kajprovy střípky«, jež dávali k lepšímu nepoiepšitelní chovanci Nápravných zařízení v Leopoldově, Valdicích, na Mírově, na Borech u Plzně, v Ostravě, Kartouzích i v Jáchymově: Vyšetřující orgán se ptal P. Kajpra během výslechu: »Jak si představujete biskupy, s kterými byste chtěl spolupracovat. Jaké byste je chtěl mít?« »Takové, jací jsou,« odpovídá lapidárně P. Adolf. A orgán mění rychle téma: »O čem jste nejčastěji mluvil na duchovních cvičeních, o čem jste kázal u svatého Ignáce?« (jako by to nevěděl z hlášení početných ťízlii!) »O všeličems.« Vyšetřující orgán se rozzuřil. Chudák nevěděl, že je to jedno z oblíbených Kajprových úsloví. Znali je jeho kolegové ze studií v Eegenhovenu u Lovaně, kde studoval filosofii, ale i jeho spolužáci z teologie v Innsbrucku, znali to jeho spolubratři a přišívali si to na vězeňskou kazajku svých zadumaných chvil i muklové v leopoldovské pevnosti, neboť to znamenalo, že ta malá postavička v neforemném vězeňském munduru rozdávala nebo bude rozdávat z pokladnice svého jiskřivého ducha. Vězení je úplný skleník na vzpomínky. Bují tam a košatí se jako snad nikde jinde. Zase to byl »malý Adůlfek«, jak na něho volávaly bratronická děcka, když žadonila, aby jim povídal. Nenechával se dlouho prosit. Sedával v první lavici, protože býval téměř vždy nejmenší ze třídy; posadil se tedy na psací desku a spustil o tom, co včera četl. Bylo toho daleko víc, než na co stačil čas. Většinou je přistihl pan učitel, kterého zaráželo podezřelé ticho ve třídě před jeho příchodem. Když pak shlédl scénu jako vystřiženou ze slabikáře, dobrácky dodával: »Koukejme, Kajpr má proslov!« Do toho zapadá fujavice, jež mrazila až do kostí přes chatrné Itonccntráčnické mundury. Pole bylo rozbahněné, ale brambory se musely vybírat, i když vězeňské krpály zůstávaly vězet v hlíně a námaha s jejich vytahováním jen oslabovala už tak příšerně vyhublé tělo. Dachau. »Jako by mě fackoval führeruv stín ...,« ulevil si Msgre Stašek, Kajprův krajan z Klabavy na Rokycansku, nyní vězeň číslo 22.727: »musím si jak datel vyťukávat: Kajprrrrrr, Kajprrrrrrr, abych přehlušil to tvé nešťastné křestní jméno.« Vězeň č. 30.242, kněz Tovaryšstva Ježíšova, Kajpr jen nasucho polkl. Mrzívalo ho, že se jmenoval Adolf, ale maminka to uměla tak krásně říci, že ani Hitler nedokázal všechnu tu sladkost a něhu vymazat z jeho paměti. A pak tím jménem jej volal kněz k nadpřirozenému životu při křtu svatém, když jej kmotři přinesli z Hředla do farního kostela v Žebráku. Než ironických šlehů neubývalo, ale i dobrácké úštěpky nějak divně pálily. »Snad mi to svatý Adolf odpustí, že mockrát toužím po tom, abych nosil jiné jméno,« svěřoval se heftlingovi a věrnému příteli Ladislavu 419
Jedličkovi. »Musel bys jako já slýchat, jak nadšeně dokázala maminka vyprávět o tomto prvním osnabriickém biskupovi. Znala o něm kde co, i že byl biskupem jen osm let, v letech 1216-1224. Když si teď vzpomínám, co jsem od ní slyšel o jeho úžasné pokoře a dobročinnosti a myšlenky se jen zdaleka otřou o toho apokalyptického netvora, který strašným bičem do krve rozšlehává Evropu, pak nedokážu změřit propast mezi světcem a ... jenomže na spojnici mezi nimi jako uvízlá muška v pavučině nad propastí visím já, se svým křestním jménem.« Heftling Jedlička asi zorganisoval akci útěchy, protože mu po krátkém čase začínali šeptem říkat: Adolf II. Lepší. Něco jako předjaří úsměvu tálo Otci Kajprovi na rtech, když to uslyšel po prvé. A protože to začal nuselský farář Tylínek, »tajný papežský komoří, alébrž monsignore«, Otec Kajpr povytáhl obočí, mělo to vysoké požehnání. Byla to sice náplast, úplný balsám, ale nedokázala úplně odstranit jeho nechuť. Vždycky se jeho vrásky trochu víc prohloubily, když mu někdo řekl: Adolfe, nebo jen Dolfi! To když vybíral jako školák brambory na panském v Bělči, lítal po poli s košíky a pytli, Dolfíku sem, Dolfíku tohle, Dolfíku podrž, Dolfíku přines. Cítil se náramně důležitý. A když mohl tetě Bůžkové, která si ho k sobě vzala na vychování, když zemřel i tatínek, nastavět do ošatky celou kopku brambor a už pěkně opraných a osušených, úplně se nadýmal pýchou, tedy hrdostí, protože pýcha, jak mu vtloukala do hlavy zbožná teta, je kořenem všech neřestí. Pohladila ho po vlasech a utrousila jen tak na půl úst, zato pocukrovaně: »Ty jsi šilcovnej, Dolfíčku.« A což teprve, když celý den otrhával švestky v aleji, co se táhla ke Zdicím! Přes sto pořádných stromů. A večer pak si odnášel vrchovatý košík, jednoušák. V duchu už se těšil na makové knedlíky. Olízl si rty a jemná prasklinka ho zase vrátila do syrové skutečnosti leopoldovské věznice. Nemusí ani přimhuřovat oči, aby si vybavil obraz »lavice obžalovaných, kde seděli jak obložené chlebíčky« prokládáni zelenými uniformami policajtů, s jejich rudými výložkami a červeným proužkem na brigadýrce. Seděl tam ve výborné společnosti. Opata Anastáze Opaska sice vídal častěji, vždyť na Břevnov nebylo tak daleko, a co bylo kvalitního v katolické kultuře, znalo Břevnov i jeho opata. Premonstrátský opat z Želiva Tajovský nebo novoříšský opat Machalka i se svým provizorem Otcem Bartákem se tak často v Praze neobjevili, a když, tak to jsem zase já někde dával exercicie nebo kázal. Teď budu mít tu čest pykat s nimi za těmito pevnostními zdmi. Rozený šprýrnař dominikán Braito nějak poztrácel svůj humorný elixír. Jen tu a tam mu zajiskří klukovina v očích. 1 oba redemptoristé Mastilák a Blesík dobře zapadají do našich »kůrů andělských«, vždyť jejich blízkost Božímu trůnu ocenil i kníže tohoto světa a lhář od počátku, když Otce Mastiláka dotáhl na doživotní žalář. To náš Otec provincial Šilhán s opatem Machalkou zpíval o chloupek méně slavnostněji k oslavě Boží, neboť byli shledáni hodni jen 25 let těžkého žaláře. Zato náš Benjamínek Otec Mikulášek, z 420
téhož Tovaryšstva, jak neopomenul se smrtelnou vážností, ale cukáním v koutcích rtů dodávat, dostal jen 9 let. Chlácholil mne: »Budu mít tři léta k disposici, abych ti připravil nějaký dobrý flek, ale pod šéfredaktora Rudého práva nepůjdeš, viď. Adolfe.« »Nějak pohansky spoléháš na to, že odtud vyjdem se zdravou kůží a nějak zapomínáš na svatého Jakuba a tady to čiší z každé provlhlé cihly ve zdi - vždyť přece vůbec nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, kterou je chvilku vidět a potom zmizí,« oplácel jsem mu. »Trestance Kajpře, příliš dumáte, dum, dum, dum; a to jsou zatrachtilé střely,« vtipkoval dál Mikulášek. »Ech, co ty víš ...,« neměl jsem ani Špetku chuti na nějaké bublinky humoru. Jako z nějakého vnitřního tlampače na mne dotíral vrzavý hlas státního prokurátora Dr. Urválka. Nad zvráceností jeho logiky mi už tehdy v dubnovém procesu zůstával stát rozum, a nc a ne se zbavit té kavalkády záští, jež svými kopyty drtila naše jména ... »V boji Vatikánu proti naší vlasti, proti Sovětskému svazu, proti lidovým demokraciím byly úkoly řádů, jak tento proces ukazuje, přesně rozděleny. Řád premonstrátů, jehož členy jsou obvinění Machalka, Tajovský a Barták, měl připravit ozbrojené povstání. V jeho klášterech byly dokonce ukryty připravené zbraně. Hlavní činností jesuitského řádu, představovaného tu obviněnými Šilhaném, Kajprem a Mikuláškem, bylo vyzvědačství; spolu s řádem redemptoristů, jehož příslušníky jsou Maslilák a Blesík, měli za úkol narušovat brannou výchovu naší mládeže, rozbíjet ČSM a udělat z mládeže povolný nástroj zahraniční reakce. Řád františkánů, zastoupený v této skupině obviněným Urbanem, byl pověřen, aby tzv. venkovskými misiemi, jimiž rozeštvával věřící, ohrožoval socialistickou výstavbu vesnice ...« Ještě jsem měl Mikuláškovi vlepit, ale když mě to vždycky napadne už potom! »Ale vy mluvíte chvástavě a vychloubačnč. Všechny takové chlubné řeči jsou špatné. Kdo totiž ví, jak má jednat, aby to bylo dobré, ale nejedná tak, dopouští se hříchu ...,« jenomže kde jc mu už konec. Odešel na odpolední šichtu. A mně tu šlehá Urválkův vrzavý hlas: »Jesuita Kajpr, spolupracovník Františka Šilhana, rozeštvával věřící v časopisu Katolík, jehož byl redaktorem. Je obratným a schopným kazatelem, a taky on používal této příležitosti, aby upevňoval posice Vatikánu a získával mu nové stoupence. Vatikánský rozhlas ho jen zásadně usměrňoval ... když přestal vycházet Katolík, po dohodě s představeným Šilhaném našel jiný způsob, jak přenášet zprávy a pokyny nepřátelské lidové demokracii. Pořádal proto exerciční a jiná duchovní cvičení, kde roznášel a zaséval své rozkladné myšlenky. Letáky tuto činnost ještě doplňoval ...« Kolikrát jsem jen bezvýhradně říkal Pánu během svých exercicií: »Věčný Pane všech věcí, s tvou přízní a pomocí činím své nabídnutí před tvou nesmírnou dobrotou a před tvou slavnou Matkou a všemi svatými a světicemi a prohlašuji, že chci a toužím a že je to mé zvolené rozhodnutí, když to bude jen k tvé větší službě a chvále, napodobit tě ve snášení 421
veškerých křivd a veškeré potupy a veškeré chudoby, tak skutečné, jak duchovní, chce-li mě tvá přesvatá Velebnost vyvolit a přijmout k takovému stavu ...« Vyvolila a přijala a těch 12 let zde v Leopoldově je míra její lásky ke mně. Urválkův studící hlas láme rozlet útěchy: »Obžalovaní se spolčili k široce založené akci sledující cíl zničení a rozvrácení lidově demokratického zřízení a společenské a hospodářské soustavy republiky. Tím spáchali trestné činy ...« ... ne má, ale tvá vůle se staň ... psal jsem tahle slova v Innsbrucku, redaktor Posla Božského Srdce potřeboval článek. Napsal jsem mu jednu ze svých meditací. Byl »Vilatag«, s chutí jsem zaháněl dogmatické definice, jež na nás v posluchárně schoulené sypal profesor Mitzka. Uvízl mi někde na sítnici krásně řezaný kříž u cesty vedoucí na Waldrast. Naskakovalo mí sice exegetické šimrání z hřímavých výkladů »novozäkonika« profesora Gächtera, ale snadno jsem jim otevřel zadní dvířka právě se trhajících mraků a vykukujícího slunce a cupy dupy v rytmu příkrého stoupání na Series jsem je supivě vytřel ze všech koutů paměti. Až zítra, holenkové, hned první hodina je exegese. Dnes je »vila«, přesněji, protože jsme v Tyrolích, »Vilatag«. Bylo mi třiatřicet let jako Ježíšovi. Ještě jsem ani netušil, co je to koncentrák, kde leží Dachau či Leopoldov. Jen ta nádherná řezbářská práce Ukřižovaného, řezaná spíše láskou než nožem, uvolnila lavinu myšlenek ... Kristus Pán podřizuje svou vůli Boží vůli, vůli nejvyšší a vševládné, a učí nás tak poslušnosti, oddanosti, bezvýhradné obětavosti. Poslouchá až k smrti, ba až k smrti kříže ... Dnes bych napsal »bezvýhradné ochoty k oběti«. Jak lehce se to napíše, ale jak to hodinu za hodinou, den za dnem drtí sny, plány, touhu po klidu, po intelektuální práci a ne být zadupáván touhle bachařskou pitomostí ... ne má, ale tvá vůle se staň ... Po návratu ze Scrlesu stačilo jen osprchování a byl jsem zase svěží, měl jsem nespoutanou chuť psát, rychle to hodit na papír ... A přece je tato oběť lidské vůle čin nejosobnější, čin tak výlučně a svérázně můj, že jej nikdo ani sám Bůh nemůže vykonat za mne. Tento čin je vrcholné rozvinutí nejvlastnějších sil osobnosti. Je to projev bezmezného oddání společnosti, poněvadž na něm závisí spása a záchrana celého lidstva a zároveň je to náplň dokonalosti osobní, osobního štěstí. Neboť Spasitel a každý, kdo po něm vyslovuje ono veliké: »Staň se tvá vůle!«, uzavírá s Otcem nebeským nejněžnější, žádnou cizí mocí rozlučitelnč přátelství, z něhož se v lidském srdci rozlévá ona láska, kterou miluje Otec Syna ve věčném společenství nejsvětější Trojice a z níž se modlí Ježíš při poslední večeři: »Aby láska, kterou jsi mne miloval byla i v nich.« Tak vypadá křesťanský život ve své hrdinské, klasické kráse ... Je to příliš vznešený idealismus, který zajisté nikdy neuskutečníme tak, jak jej uskutečnil Kristus Pán. Nicméně musíme stále k němu směřovat, i když na cestč k němu stokrát, ba tisíckrát klopýtneme. Je to v našem nejvlastnějšíin zájmu, neboť odříkat si různé věci, vzdávat se přání, nést kříž mu422
símě všichni, ať chceme nebo nechceme. Jde jenom o to, niáme-li svůj kříž nést s reptáním, s odporem a sami nebo klidně, možná s radostí a hlavně s pomocí Nejvyššího. jenž slovem své moci vše udržuje a zachovává. Jde o to, máme-li vzdychat pod ranami osudu, naříkat nad. špatností světa a nad sebou samými nebo přijmout svůj život mužně a křesťansky jako místo, na něž nás postavil nejvyšší a nejmoudřejší Vůdce veškerenstva ... Tehdy v koleji na Sillgasse se ta slova vyjímala na papíře velkolepě. Kolikrát se mi vracela za ostnatými dráty v Dachau, ale Pán mi je dává opakovat jako ve velkých exerciciích. Asi jsem jako Kaifáš prorokoval sobě nic netuše ... nést svůj kříž s reptáním či odporem, anebo s vnitřním klidem a s přílivem Jeho milosti pak i s radostí... ano zde v leopoldovské věznici... celých dvanáct let mně tak honem trest nezkrátí. A o milost je prosit nebudu. Na to je mi Kristův kříž příliš vítaný. Na svátek svaté Anny, 26. července 1935 se mi zdál Innsbruck nejkrásnějším městem na světě a Universitätskirche nebo, jak se častěji říkalo, Jesuitenkirche byla pro mne úchvatnější než basilika svatého Petra v Římě, kterou jsem znal stejně jen z fotografií. Tonul jsem blahem, ačkoliv všechno hovořilo o Kristově kříži: světitel, brixenský biskup, obřady svěcení, liturgické texty, sama koncelcbrovaná eucharistická oběť; kříž při mazání rukou, kříž na štole, kříž na oltáři. Jen tu a tam mě přejelo jakési posvátné mrazení a já netušil, že to je předzvěst kříže z Pankráce, z Terezína a Dachau a za pár let po válce týž kříž a opět z Pankráce a konečně z Leopoldova. Mluvil o něm vzletně, až jsem mu trochu záviděl, můj primiční kazatel P. Feřt, když jsem slavil primici na svátek našeho svatého Ignáce z Loyoly v našem kostele na Karlově náměstí v Praze, který je mu zasvěcen. Setkal jsem se s ním na hrobech svých rodičů, když jsem přijel slavit první mši svatou v rodných Bratronicích. Žehnal jsem tímto znamením nesčetné poutníky po mši svaté 26. srpna na Hostýne, když jsem jim uděloval novokněžské požehnání. Ten propastný rozdíl, když člověk studuje jeho tajemství z knih, když se i při závěrečné zkoušce »ex universa theologia« blýskne kdejakým výkladem církevních Otců nebo slavných teologů, takže získá trojnásobné »eminenter«, a mezi těmi hodinami výslechů na Pankráci a při soudu či dny a zoufale bezvýhlednými týdny v Dachau nebo tady v Leopoldově. Jak slastné bylo rozjímat během třetí probace v Paray-le-Monial o nezměrné lásce Božského Srdce a jak se krabatí a doutná každá modlitba mezi palandami na těchto zavšivených kobkách leopoldovské pevnosti. Paměť mi slouží, až mě to někdy mučí. Hledím na zduřelou, opocenou omítku stropu, do nosu se derou všechny pachy, oko se nemá čeho zachytit, jako by všechna krása byla daleko široko vyvražděna ... paměť m n e šlehne ozvěnou mého vlastního hlasu, jak jsem kladl na srdce sodálům při exerciciích v Hájku u Prahy: »Kristus Pán nežádá nic víc, než co sám žil. Kdo chce jít se mnou, musí být spokojen, když bude jíst jako já, a stejně i pít a odívat se jako já ... rovněž musí se mnou snášet útrapy ve dne a bdít v noci... aby později tak měl se mnou účast na vítězství, jak ji měl v útrapách.« 423
Podívám se na své rozpraskané ruce, sáhnu si na vyhublou hruď a tiším to pobolívání kolem srdce, zadívám se proti zamřížovanému okénku a jím proletí ven mé skleslé - ještě jedenáct a půl roku v tomto kriminále ... paměť mě šlehne právě přes to bolavé srdce - cítím ještě tu chvíli, jak se má ruka rozběhla po papíře a napsala: »Kristus kraluje a vítězí.« V závorce: na titulní list. Ano, byl jsem šéfredaktorem časopisu Posel Božského Srdce a plány a nápady se hrnuly jako pšenice z plné sýpky. Dral jsem se do práce. Netušil jsem, že mám k disposici jen tři roky, jen do zatčení gestapem 20. března 1941. Jeho moc se ukazuje ve slabosti, vítězí přibit na kříž ... táhne všechno k sobě. Kolik sebejistoty bylo tehdy ve mně! Nacisté obsadili Prahu, zavřeli vysoké školy, zavírali čelné osobnosti, gestapo bylo všemocné, v novinách překrucování, lež měla stále hody, za ní jako stín se plíží násilí ... hákový kříž, a já se chlácholil, že se mi nic nestane, vždyť přece sloužím všemocnému Pánu, a na toho jsou i gestapáci tákhle malinkatí. Bylo to jen v podvědomí. Úzkosti druhých to pomalu nahlodávaly, ale přesto až do zatčení to byl podzemní pramen mé trochu mušketýrské drzosti. Všichni se domnívali, že neznám chvíle skleslosti a že na všude se rozmáhající malomyslnost mám ve svém nitru nějaký zázračný lék, a vlastně ano, chvíle před svatostánkem, nekončící rozhovory s Pánem, který tu skrytý je světlem světa, tohoto nacisty okupovaného kousku světa, jímž je má rodná země. Náramně mě mrzelo, že jsem neměl přitom nějakého andělského zapisovatele. Zdály se mi plné ohně, přetékaly silou a nadějí, byly žhavé Jeho přítomností. Když jsem je pak u redaktorského stolu »házel na papír«, zažíval jsem mučednický skřipec všech tvůrčích lidí, kteří musí unést trýzeň, že nejsou s to zachytit slovy, barvami či tóny, co nosí ve své inspiraci. Já však musel napsat modlitbu konce roku do časopisu. Objevila se v prvním čísle PBS ročníku 1940. Nebyl jsem s ní moc spokojen, ale rotačka nečeká. Její lomoz mi byl v patách i při psaní. »Pane, posilni naši víru! Dej, abychom, kdy končí rok, pocítili zase, čím nám jsi. Kéž si tedy v této chvíli před Tebou, Pane, uvědomíme, že nám zůstáváš jen Ty a že jsi stále tentýž, jehož jsme přijali při svém prvním svatém přijímání. Ty ses dával našim otcům i matkám a sílils je i všechny naše předky. Před Tebou klekával ve svatém dojetí náš svatý Václav a všichni naši svatí, v které až dosud doufáme. Tys byl s nimi a jsi i s námi.« Jsi se mnou, Ježíši, jsi se mnou ... Terezín, Mauthausen, Dachau ... jsi se mnou, mé oči vidí údolí stínů smrti, voskovou kůži tak horečnatě přilepenou na lebku či žebra nebo klouby, trhavý, synkopový dech heftlingů na plantážích nebo v kamenolomu či pískovišti, jsi se mnou v blátě i mrazu za ostnatým drátem. Kolikrát se mi vrací v myšlenkách postava Dr. Fritze Gerlicha! Konvertita po návštěvě Konnersreuthu. Životopisec Terezie Neumannové. Dychtivě jsem se sháněl po jeho článcích, v nichž odhaloval zvrhlost německého novopohanství, jak je uskutečňovali nacisté. Zemřel ve vězení - zněla úřední zpráva. Jeho přátelé tvrdili - zavražděn ve vězení. I s ním byl Kristus. 424
Z pražského okruhu katolických intelektuálů jsem znal brilantního novináře a úchvatnou osobnost konvertity Dr. Alfréda Fuchse. Ten podstoupil mučednickou smrt měsíc před mým zatčením. Příliš dobře prohlédl licoměrnost nacistické ideologie a příliš účinně drtil ve svých článcích jejich omračující argumentaci. I s ním byl Kristus. Oni byli hodni mučednické palmy. Já ne ... Já ještě ne ... uvízlo kdesi na pavučině naděje. Závory, mříže, ostnaté dráty, mříže, zlověstně zaklapující zámky, samotky, dvanáctistupy zvůle s nasazenými bodáky syčící krutosti, holá srdce, meluzíny vzpomínek nabodaných na trny holomrazů, konsekrační slova na útržku Rudého práva, oslava mých abrahamovin. Píše sc rok 1952. Komunisté si navzájem dávají oprátku, smiluj se nad námi, do Leopoldova zapadli první »prominenti«, odpusť jim Bože, neboť nevědí, co činí, omnipotens sempiterne Deus, ego Adolplrus Kajpr... sliby, tehdy před 25 léty na Velehradě, s veškerou slávou květů, svic, hřejivých slov kázání, stisků ruky i amplexů, teď tu v Leopoldově mohu udělat jen vryp do zdi a obětovat ti první tři léta vězení. Kolik ještě zbývá? Raději tam nevyhlížet, je toho ještě krutě mnoho. Pracovní komanda, trestání »matkou pokroku«, natržené mozoly, mrazem rozpukaná kůže, neléčená zachlazení i zlomeniny, onirzlé uši, paty i prsty, nesmyslné nedělní brigády, vymýšlené na lámání odporu, přepadové prohlídky kobek, záda, tváře i ruce tetované pendreky bachařů, obražené kosti na nohou vězňů od bagančat dozorců. Dny a týdny v Leopoldově mají bohatý repertoár, živená zášť bachařů je bezbřehou stokou lidské podlosti. A ta je ďábelsky vynalézavá. Na svatou Annu 1955 mi ani nevětrané dusno v kobce nemůže zabránit, abych nebyl v duchu v Innsbrucku, abych znovu neklečel před biskupem a necítil na hlavě jeho ruce, abych si neoživil nevýslovné setkání s Kristem, který si mne vyvolil za svého kněze. Dvacet let. Už tak nízko? Nebo už tak vysoko? Bláhové srdce, proč se tak trýzníš? Co na tom záleží? Už tak blízko, už tak věrná podoba Ježíše v tomto sibiřském čase padesátých let. Osmé vánoce ve vězení, ani v době koled a radosti z narození Spasitele (když ne v mnoha lidských srdcích tak jistě potají s vyháněním ze zájezdních hostinců, jako tehdy v Betlémě, ano, zde v Leopoldově, v mém srdci a v tolika zkypřených dlouholetým vězněním) neutuchá rakovinový jásot Rudého práva z 5. dubna 1950: »Agenti Vatikánu usvědčeni z nejtěžších zločinů proti republice a jejímu lidu.« Dne 30. července 1968 byl tento nespravedlivý rozsudek Nejvyšším soudem téže republiky zrušen a jednotliví řeholníci postupně rehabilitováni. P, Kajpr posmrtně. Osmé vánoce ve vězení, v Dachau jsme si mohli udělat i vánoční oslavu. Mezitím se vězeňská věda zdokonalila; podle jakých vzorů? V Eegenhovenu u Lovaně jsem mohl mezinárodní komunitě studentů filosofie zazpívat hrdě »Narodil se Kristus Pán«, i v Dachau jsme si ji od srdce zanotovali, a všichni na kněžském bloku; ostnaté dráty byly toho večera něco jako andělská harfa, ztratily svou uhrančivou zlomoc, jen tu v Leopoldově můžeme si ji nejvýš polohlasem broukat. Mají z ní strach jako z morové nákazy. Srdce nevěrce je hřbitov. Snese jen hřbitovní klid. 425
Píseň plná víry, prohřátá sluncem naděje a tepající láskou je horší než ničivé zemětřesení; drolí se jeho žulové jistoty. Narodil se Kristus Pán, milovaní...! Jen tu a tam se zvedlo víčko, někdo se narovnal v zádech či opřel o zeď nebo o nohu horní postele. »Stařík« v koutě zamáčkl cigaretu a zbytek pečlivě skrýval do škvíry za postelí. Nebyl na to zvyklý, celý život dostával rány, posměšky, kopance, zleva zprava a najednou »milovaný«. Ale od Adolfa to zní jinak, takže se ani ušklíbnout nemůže, ani zasakrovat. ... tato jediná píseň dokazuje nezvratně, jak hluboce katolická byla duše našeho národa. Říkám - byla - protože by to bylo marné klamání sama sebe, kdybychom si chtěli namlouvat, že je takovou dodnes. Ale může se zase takovou stát. Bůh může i z kamení vytvořit syny Abrahámovy, tím spíše ze synů národa, jenž ve chvílích nejtragičtějších dokázal, že není ještě zcela zkažen ... Stařík měl dojem, že na něm ulpělo oko toho jesuitského plamene a že jej propaluje. Nadzvedl jen tak obočí, aby si to ověřil, ale Otec Adolf už pomalu obracel hlavu k sedícím kolem stolu. ... je-li v našem národě něco velikého, je to jen z křesťanství a jen křesťanství to může zachovat a udržet. K tomu je ovšem dnes daleká cesta. Dnes ohromná většina lidí, našich lidí, již nerozumí té milé vánoční písni. Může v nich snad i dnes ještě probudit chvilku vánoční nálady, ale to není celé křesťanství, to je pouze jeho nádech, jenž může vyprchat dříve, než shoří svíčičky na vánočním stromku. A přece je v té písni celé křesťanství, tak krásné a jasné, že říkám opět: Národ, který ji vytvořil, byl celý křesťanský. Jiní snad měli Danta a nevím co všecko, ale to byla vždy jen díla jednotlivců a nikdy se nestala měřítkem celého národa, kdežto toto je píseň, kterou dříve umělo nazpaměť a kterou dovedlo procítit každé české dítě. Jak nás měli rádi naši svatí patronové, že nám dali tuto píseň a že ji učinili majetkem celého národa, od učenců vzoru Pekařova až po poslední babičku z Chodska nebo z Valašska. Náš národ nemohl nikdy propadnout chmurnému škarohlídství nebo zoufalství, protože měl hluboko v duši tuto píseň. U nás nemohlo dojít k ledovému jansenismu, který odtrhuje lidi od Boha a rozděluje je mezi sebou v nesmiřitelné kasty, jak se to stalo například ve Francii. Tam to vedlo k Velké revoluci a k šílení, kdy národ ztratil cit i rozum. My nejsme národem revolucí. Kdosi to vysvětloval tím, že prý naše krev je přespříliš zlenivělá, že se nikdy nedostane do varu. Možná. Já však myslím, že je to spíše křesťanská rozumnost, která nám byla vštípena písněmi, jako je »Narodil se Kristus Pán«, a o kterou nás ještě ani všecko to naše nevěrectví nemohlo úplně připravit. Bázlivými přece nejsme. Když šlo o nejdražší národní statky, pokud byla naděje, že je lze rozumně hájit, byli jsme připraveni všichni. Zdá se mi, že sama ta píseň by stačila vysvětlit celou naši národní filosofii od dob pobělohorského úpadku, státního i politického, až do probuzení. Nikdy jsme se nestali pesimisty a nikdy jsme se nestali revolucio426
náři, nýbrž lidmi drobné práce, kteří budují a doufají. Pesimismus je nedůvěra v sebe a závist. My jsme pozbyli samostatnosti, a přece jsme neztratili radost ze života. Myslím proto, že nám stále znělo v duši - »radujme se, veselme se« - z písně »Narodil se Kristus Pán«. Byli jsme chudí a někdy strašně chudí, a přece jsme nezhořkli v závisti. To proto, myslím, že jsme věřili, že i kdyby nám vzali všechno, že nám nemohou vzít víru v chudé betlémské Dítě, Pána světa, který pro nás žil v nouzi a chudobě, víru, že božský Kvítek z růže vykvet nám, že nám, nám narodil se ... Nyní cítíte a chápete, kamarádi, že tato píseň není obyčejná sentimentální koleda, jakých bohužel máme také dost, hlavně však z doby novější, kde se v samých nasládlých a často nevkusných zdrobnělinách zpívá o děťátku, mlíčku, o pacholíčku, ovečkách a ptáčcích. V této písni jsou hrdinské tóny, jako je i druhá naše nejnárodnější posvátná píseň, píseň svatováclavská, válečným chorálem. Proto se všemi znalci české národní kultury považuji tuto vánoční píseň za nejkrásnější květ naší katolické umělecké tvorby. Je to opravdu čistá a zářivá perla nejryzejšího katolictví ... Už měl na jazyku vzpomínku na své první vánoce jako mlynářský chasník na Roučmídě, musel by jim vysvětlovat, že je to mlýn na potoku, který se vlévá do řeky Litavky. Jak se musel domlouvat s hluchoněmým mlynářem, ale jinak strašným dobrákem Hofmanem, a jak paní mlynářka měla bratra profesora až z Prahy a jak s ním debatoval, ale i zpíval. Přiškrtil trochu plamen svého nadšení, stačil pohled na špehýrku a trhnutí hlavou dávalo »pozor« kvůli šramotu za oplechovanými dveřmi kobky. Téměř jako desátník Adolf Kajpr před nastoupenou četou vypnul svou hruď a tu ho zase tak pronikavě píchlo u srdce, že už nic neskrýval a bleskurychle se chytil za hrudní koš a tiskl a tiskl, až to doznělo. Najednou se mu chtělo počítat ty stovky pytlů ječmene, jež nosil po mlýnici k násypu šroťáku anebo pšenice doprostřed a pak mouku od strojů až ke skluzu. Při odvodu se mračil na doktora, který objevil jakýsi šelest na srdci, ale pak přece jen napsal - schopen. Až v Eegenhovenu musel tu a tam vyrazit od knih, nad nimiž se choulil, protože ho nějak divně svíralo na levé straně hrudi, ale stačila procházka parkem, nějaký ten poskok a rozkmit či záklon, natáhnout do chřípí slaný vzduch, který vítr sem dohnal až od moře, a bylo dobře. Jednou, ano, to bylo při výstupu na Stempeljoch ... celým Halltalem jsme rázovali jako hrstka kamzíků, ale tam na té suti pod sedlem jsem cítil srdce až v krku. To bylo po prvé, co jsem si musel sednout na kámen a myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi. A v Mauthausen také, nepočítal jsem to, ale bylo to aspoň pětkrát, co se mi v kamenolomu udělalo tak slabo, že jsem myslel, že vypustím duši. Jenomže tam jsem to přičítal zaseknutým drápům hladu a nevinil z toho své srdce. A v Dachau na plantáži jsem jednou omdlel pod velkou krosnou s červenou řepou, naštěstí jsem padl do kaluže a ta voda mě vzkřísila. Mimoděk jsem si třel hrudní koš na levé straně, ale nedělal jsem z toho žádný závěr, takových případů bylo denně tolik, že si toho 427
všimnuli jen ti nejbližší, a ti zase honem zahlazovali stopy, otřeli mi zablácenou tvář řepnými listy, malý Tomeš někde vykouzlil kus hadru, takže wachmeister, který po chvíli šel kolem, nic nezpozoroval. Jenomže tohle bodnutí u srdce napíchlo v paměti všechny ty předešlé a jako ďArtagnanův rapír se zabodlo mezi šilhavé oči tohoto vykloubeného leopoldovského času. Při chůzi po dvoře věznice jsem schválně dělal okliku, abych nachytal co nejvíc slunečních paprsků. Slunce ještě hřálo, ale sklánělo se k západu. A tam, co kvetla mezi kameny ještě nějaká vyvzdorovaná zeměžluč, se mi udělalo tak špatně, že jsem div neupadl. Celý zkroucený - jako sedma - jsem se dovlekl na schůdky do budovy, ale když mě hoši spatřili, nějak v nich hrklo. Na ošetřovnu mě téměř donesli. Doktor mi řekl, jako když vystřelí - infarkt. Tak ty, mé srdíčko, vyhlásilos stávku, už nejen škádlivě trucovat, máš toho dost, nebo už přespříliš? Už jsem došel k cíli svého života? Na pavučinách té divné slabosti uvízla ozvěna tolikerých »ano«. O maminčině smrti jsem jenom slyšel vyprávět. Byly mi dva roky. Z tatínkova pohřbu mi uvízla v paměti jen hořící svíčka, jíž jsem si pokapal kabát. Prolétlo-li přes dvorek tety Bůžkové jen »Dolfo!«, měl jsem naději na hořké výčitky, jaký jsem lotr a nevděčník, za to, když jsem se vracel s dřívím z lesa nebo se švestkami, to bylo úsměvů jak kopretin na louce u Litavky a Dolfíčku sem, Dolfíčku tam a po večerní modlitbě mě i pohladila po vlasech. Kolik pytlů jsem zvedal a vysýpal a nosil po mlýnici na Roučmídě? Kolik knih jsem pročetl a kolik vědomostí nasoukal do své hlavy, jen abych mohl excelovat u zkoušek jak na gymnasiu, tak v noviciáte či v Eegenhovenu nebo pak v Innsbrucku? Nikdo tu v Leopoldově ani nemrkne okem, ani myšlenkou nezavadí o nějaké »eminenter« při rigorosu »ex universa theologia«. Na čele to napsáno nemám a k utišení bolesti u srdce to ani trochu nepomáhá. A ta kázání u svatého Ignáce, na Hostýně? Bylo jich desítky či snad nějaká stovka? Přitížila mi u soudců, takže to vytáhli na dvanáct let. A u Pána? Jdětě tedy... učte je zachovávat, co jsem vám přikázal... těch necelých šest let knězem a první zastavení křížové cesty, Pankrác, Terezín, Mauthausen, Dachau. Dalších pět let, stovky mší svatých, stovky přijetí Těla a Krve Páně, desítky exercicií, stovky článků, glos, poznámek, kritik, modliteb i výzev. Byla to jen další zastavení křížové cesty nebo léta na svazích hory blahoslavenství? Nastalo Milostivé léto 1950. Pro nás Čechy vytéká krev z Kristových ran nadarmo? Co zbývá ještě k plnosti Kristových útrap? 14. března zatčení. 4. dubna rozsudek. Dvanáct let těžkého žaláře. Je Leopoldov má Kalvarie? Už nebudu sloužit svou poslední mši svatou? Ta hrubá omítka zdí ošetřovny jen jednou přelíčená vápnem, jako by měla moc vymazat všechny velké i malé myšlenky, vydesinfikovat všechny city, kde je, Ježíši, Tvá láskyplná přítomnost? A potom, co bude potom? To budu Já. To budu navždy Já. *
428
*
*
Ve středu 17. září 1959 večer přišel se vězeňský lékař podívat na svého »těžkého« pacienta. Ještě v poledne roznášel potěšující zprávy, jaký je Adolf »chlapák«, jak si s tím infarktem vítězně šermuje. Našel ho na zemi vedle postele. Asi se chtěl shýbnout pro »bažanta«. Byl celý zmodralý ve tváři. Srdeční aorta praskla. Až ráno vyhotovil úmrtní list, podepsal a odevzdal na velitelství. Tam vyškrtli Adolfa Kajpra ze stavu živených. Pohřební komando odvezlo mrtvého přes pole se zelím na pozemek, kde byla čísla pohřbených zapíchnutá do země. Za čtvrt hodiny bylo po všem. Žádné obřady, žádný průvod, jen o dva bachaře se samopaly víc, aby dohlédli na hladký průběh. Zasypali hrob, zapíchli tabulku s číslem a spěchali na večeři; měli nárok na nášup. *
*
*
Když byl P. Kajpr Nejvyšším soudem posmrtně rehabilitován, mohly být jeho tělesné pozůstatky exhumovány a převezeny z Leopoldova do Prahy, kde byly uloženy na vyšehradském hřbitově. 25. října 1968 vykonal pohřební obřady jeho spoluvězeň, litoměřický Otec biskup Štěpán Trochta. Z jeho slov nad otevřeným hrobem Otce Kajpra sálala hluboká víra v obcování svatých: »Proč jenom já, drahý Adolfe, musím stále za tebou? Byl jsem vskutku jako tvoje dvojče: kde byl jeden, tam brzy i druhý; já vždycky za Kajprem. Když jsem přišel za tebou do Mauthausenu, byl jsi právě odvezen do Dachau. Když se ti udělalo na poslední vycházce v Leopoldově nevolno a odešel jsi na ošetřovnu, byl jsem zase já odvezen do Hradce Králové. Tys mezitím odešel na věčnost bez rozloučení se mnou. Protože jsem se nemohl s tebou rozloučit za života, při tvé smrti, činím tak aspoň nyní po devíti letech ... Jeho oblíbeným světcem byl svatý Jan Křtitel. Když mluvil o tomto světci, jako by bezděčně lícil svůj ryzí a nesmlouvavý postoj, za který ho stihl stejný osud jako kazatele od jordánských břehů: On, Kristus, musí růst, já pak se menšit. Toto životní heslo Jana Křtitele se stalo jeho programem ... Je opravdovou chloubou nejen české provincie Tovaryšstva Ježíšova, nýbrž i chloubou celého našeho českého kněžstva. Requiescat in pace!«
ANTONÍN
MĚŠŤAN
(Freiburg i. Br.) ČEŠTÍ
K A T O L Í C I
A
R U S K O
Bezmála čtyři desetiletí se v české publicistice komunistické i nekomunistické, ve vlasti i v exilu nepřetržitě píše o Rusku a o Rusech. Je to námět velmi důležitý, pro Čechy druhé poloviny 20. století vlastně životně důležitý - a přece většina čtenářů jistě dá přednost jakémukoli jinému tématu. Rusko nás děsí, Rusko se dere do našeho života ze všech stran, 429
Rusko a ruská tematika unavuje a uspává ještě dřív, než začneme číst další článek v nekonečné řadě českých příspěvků o Rusku. Nic naplat, můžeme Rusko z našeho myšlení vytlačovat, jak chceme, je tu - a ještě dlouho bude spoluurčovat osudy Cechů doma i v exilu. Nezdá se, že by bylo možné, abychom ignorovali ruskou problematiku. Je přece jisté, že ignorováním žádný problém se světa nesprovodíme. Samozřejmě - diskuse o Rusku nemohou ruský problém dnešních Čechů vyřešit; mohou však přispět k tomu, že nám ukáží, jak se k Rusku stavět a co se dá v ruském vývoji pro nás Čechy očekávat. Protože si nemyslím, že žijící generace Čechů vynikají nad minulé generace zvlášť velkým rozhledem, nebude zřejmě na škodu připomenout, jak se Češi stavěli k Rusku v minulosti. Máme nepřeberné množství studií o česko-ruských vztazích za celé druhé tisíciletí - a přece chybí důkladná práce o vztazích českých křesťanů, především českých katolíků k Rusku. Je možné namítnout, že Češi jsou už přes tisíc let v naprosté většině křesťany (a skoro po celou tuto dobu většinou katolíky), takže není dost dobře možné dělit tisícileté česko-ruské vztahy na »křesťanské« a »nekřesťanské«, aspoň do poloviny 20. století to není dost dobře možné. Zkusme se tedy zeptat, jak se stavěla církev v Čechách k Rusku, popřípadě jaké bylo stanovisko českých duchovních k Rusku a Rusům. Češi přijali křest dřív než Rusové, dřív než naprostá většina ostatních Slovanů. Avšak zatímco česká účast například při pokřestění Polska je značná, Češi se pokřestění Ruska nezúčastnili. Uctívání prvních českých svatých (svaté Ludmily a svatého Václava) a působení některých církevních staroslověnských textů, vzniklých pravděpodobně na českém území, v Rusku brzy po jeho pokřestění nesvědčí samo o sobě o přímých stycích Českých křesťanů s křesťany v Rusku - působení bylo zřejmě zprostředkováno slovanským jihem. O působení mladého ruského křesťanského státu na české země se dá sotva mluvit, neboť záhy po pokřestění Rusů došlo k církevnímu rozkolu, který české a ruské křesťany rozdělil. A přece se zdá, že česká církev se ani po schismatu z roku 1054 k ruské církvi neobrátila hned zády. Neboť jak jinak bychom si vysvětlili, že v roce 1095 byl v klášteru slovanských benediktinů na Sázavě zasvěcen jeden z oltářů Borisů a Glebovi - dvěma ruským světcům, kteří byli ruskou církví prohlášeni za svaté už po církevním rozkolu. (Jiná věc ovšem je, že už za dva roky poté - 1097 - byli slovanští benediktini ze sázavského kláštera vyhnáni; snad k tomu přispělo i uctívání »schismatických« svatých Borise a Gieba.) Až do doby husitství mizí pak zájem českých křesťanů o pravoslaví a tím í o život Ruska. Ostatně ani snaha husitů navázat na staroslověnskou liturgickou minulost v Čechách není přímo spojena s ruským pravoslavím - právě tak jako pokus Karla IV. obnovit slovanskou bohoslužbu v pražském klášteře Na Slovanech nemá mnoho společného s Ruskem (jak známo, slovanští mniši přišli tehdy do Prahy ze slovanského jihu). Je ovšem možné, že v dalekosáhlých plánech Karla IV. hrál pražský emauzský klášter určitou politickou roli: východní Části tehdejšího 430
uherského a polského státu byly pravoslavné a měly tudíž církevněslovanskou liturgii. V Praze, tehdejším hlavním městě říše, mohla mít proto slovanská liturgie v Emauzích i politickou úlohu, snad i s výhledem na misijní a diplomatickopoHtickou činnost směrem do Ruska. jinak se však Češi o misijní činnost v Rusku nesnaží. Je příznačné, že první - a ojedinělý - český pokus ovlivnit ruské pravoslaví nevychází z řad katolíků, nýbrž týká se Jednoty bratrské. Příslušník českobratrské emigrace v Polsku Jan Rokyta se v roce 1570 pokusil jako člen polského poselstva v Moskvě získat cara Ivana IV. Hrozného pro reformaci, avšak marně. Je jisté, že Jednota jednala v souladu s politikou polského krále, nejspíš na jeho přímý příkaz: polský dvůr mél neobyčejný zájem na tom, aby se sílící ruský soused nechoval nepřátelsky k Polsku. Bylo-Ii předem beznadějné získat cara pro katolictví, neváhal polský král podniknout pokus získat ho aspoň pro protestantství, přičemž se mu Česká Jednota bratrská jevila jako nejvhodnější k takovéto úloze. A to přesto, že o polské protestanty nebylo v tehdejším Polsku nouze, vždyť i polský sněm měl protestantskou většinu. České protestanty ruský car nemusil pokládat za nástroj polské politiky, kdežto u polských protestantů toto podezření musilo ihned vzniknout (1). Šestnácté století bylo v Čechách období, které se vyznačovalo nedostatkem českého katolického duchovenstva, takže česká katolická menšina byla zčásti odkázána na pomoc z Polska: Četní katoličtí duchovní byli tehdy Poláci (2). Přesto se našli čeští kněží, kteří v této době působili v zahraničních misiích - a to dokonce na území polského státu. Nejvýznamnější z nich byl jesuita Baltazar Hostounský, který se stal představeným nově zřízené jesuitské koleje v Pultusku - tedy na území, kde naprostá většina obyvatelstva byla pravoslavná. Úloha pultuské koleje byla ostatně značně široká - měla působit i pres polsko-ruské hranice (3). Hostounský prováděl polskou katolickou politiku na polsko-ruské hranici ve stejné době, v níž Jan Rokyta měl za úkol provádět polskou politiku v Moskvě. Češi se dlouho dívali na Rusko »polskými brýlemi«, zejména katoličtí Češi. Svědčí o tom mj. Kronika česká (1541) katolického kněze P. Václava Hájka z Libočan, která je zčásti založena na polských pramenech. Rusové (Moskalové) jsou v kronice líčeni velmi nepříznivě - a to způsobem, který je přímo závislý na polských tiscích té doby. *
*
*
(1) V roce 1517 vytiskl v Praze Bělorus F. Skoryna první část běloruské (spiší ovšem clrkevněslovansko-béloruské) bible: důkaz. Že tehdy převážné nekatolická Praha byla u východoslovanských nekatolíků místem, které je přitahovalo. (2) Také olomoucký biskup Stanislaw Pawtowski byl Polák. (3) V roce 1569 se Hostounský stal rektorem nově založené akademie ve Vilně, z niž se později stala proslulá univerzita - studoval na ni mj. A. Mickiewicz. Ve Vilně se Hoslounskému podařilo získat pro návrat ke katolictvj významné litevské protestantské magnáty - jisté však měl také za úkol ovlivňovat početnou pravoslavnou šlechtu na Lítvé a podle možnosti působit i přes polsko-ruské hranice. 431
Od rekatolizace Čech v první polovině 17. století se ani čeští katolíci, ani nekatolíci o Rusko dlouho nezajímali. Protestanti nemohli doufat v pomoc pravoslavného Ruska a čeští katolíci ani nyní nepomýšleli na misijní činnost v Rusku. Přitom by se dalo očekávat, že snahy o pokatoličtění Ruska se budou dít právě prostřednictvím katolických Čechů, protože Poláci nepřicházeli z politických důvodů v úvahu. S katolickými Slovany se také při pokatoličtění Ruska počítalo, ale místo Čechů a Poláků byli pro tento úkol vyhlédnuti katoličtí Slované z jihu, Chorvati. Kongregace »De propaganda fide« jim svěřila úlohu šířit katolictví mezi pravoslavnými Srby a Bulhary a zkušenosti z této činnosti jim mohly velmi pomoci k působení v Rusku. Jiná věc je, že ani akce chorvatských misionářů neměla v Rusku úspěch (4). Zájem o Rusko se mezi českými katolíky projevil teprve v poslední čtvrtině 18. století. Proud, který později dostal název » národní obrození«, byl na samém začátku vlastně výlučně hnutím části katolického duchovenstva v českých zemích (5). Na katolické začátky českého národního obrození se od poloviny 19. století poukazovalo stále méně a dnes se tato skutečnost zamlčuje skoro úplně. Čeští katolíci se zato stále méně hlásili a hlásí ke skutečnosti, že uvědomělé a velmi nadšené české rusofilství zahájili právě ti katoličtí duchovní, kteří stáli v prvních řadách tzv. buditelů. Zdá se, že nadšení rusofilové v řadách českého katolického duchovenstva z počátků národního obrození nedělají radost nejen marxistickým historikům, ale ani některým dnešním katolickým historikům. Věc by jistě nebyla pro obě strany tak závažná, kdyby se jednalo o nevýznamné příslušníky kléru a o zanedbatelné osobnosti českých kulturních dějin. Jenže už na samém začátku obrození stojí jesuita Hosef Dobrovský, kterého nelze zamlčet ani obejít (6). Zájem o Rusko a ruštinu nebyl u Dobrovského dán jen jeho vědeckým zaměřením. V roce 1799 vydal - anonymně - malou knížku Neues Hilfsmittel die russische Sprache leicher zu verstehen; byla to praktická učebnice ruštiny, předpokládající znalost češtiny - byla tedy psána pro Čechy. A příležitostí k rychlému vydání příručky byl pobyt ruské armády v Čechách, bojující proti Napoleonovi. Dobrovský tedy z vlastního popudu chtěl dopomoci Čechům k navázání styků ruskými vojáky v českých zemích (7). Zájem o Rusko, ruštinu a ruskou kulturu Dobrovský vštípil svým žákům, mezi nimiž zaujímali významné místo katoličtí duchovní. Z nich P. Antonín Jaroslav Puchmajer vydal v roce 1805 Pravopis rusko-český a (4) Nejvýznajnnější chorvatský misionář 17. století v Rusku, Juraj Križanič, musil nakonec strávit patnáct let v sibiřském vězeni za svou činnost. (5) Někdy přitom šlo o téměř úplně poněmčené Čechy nebo i o Němce - stačí uvést jména kněži - buditelů jako G. Dobner, K. R. Ungar, M. A. Voigt či A. Zitte. (6) O jednom aspektu činnosti Dobrovského v tomto směru jsem pojednal ve stati Dobrovského cesta do Ruska a začátky vědecké slavistiky. (7) Zájemce o rusistické práce Dobrovského odkazuji na knihu /. Dobrovský »Rossica«, Praha 1953. 432
v roce 1820 německy psanou důkladnou učebnici ruštiny (s předmluvou Dobrovského). Puchmajer také první u nás z ruské literatury překládal. V další generaci obrozenců už nejsou katoličtí kněží tak četní. Přesto však patří »libuňský jemnostpán« P. Antonín Marek k nejvýznamnějším představitelům této generace - a zároveň k nejrozhodnějším rusofilům. Marek by rusofil tak zaslepený, že v roce 1814 litoval, že Čechy nepodléhají ruským »úkazům«. Obvykle se uvádí, že národní obrození bylo v podstatě dovršeno rokem 1848. V druhé polovině 19. století se u části duchovenstva rusofilství stává záležitostí obdivu ruské kultury, především literatury (8). Po brutálním potlačení polského protiruského povstání z let 1830-31 a po krvavém rozdrcení maďarské revoluce v roce 1849 - kdy ruskou armádu povolal proti svým poddaným císař František Josef I. - se ovšem už neozývalo české volání po ruských »úkazech«. Proto P. František Doucha dává průchod svému rusofilství tím, že překládá Puškina. Ruštinou a ruskou literaturou se zabýval P. František Sušil, známý moravský sběratel národních písní. Stejně nadšeně se zabýval ruskou literaturou P. Václav Beneš Třebízský. Zdálo by se, že nástup tzv. katolické moderny s jejím příklonem k západním kulturám znamená konec rusofilského proudu v českém katolicismu. Tak tomu však nebylo. Jako kdyby se měla opakovat epocha raného národního obrození, začali se od začátku 20. století četní vynikající příslušníci českého katolického kléru zabývat Ruskem především vědecky a získali si v tomto ohledu světové jméno; jejich zásluhy se uznávají dokonce v SSSR. Jako příklad stačí uvést P. Josefa Vašicu (1884-1968) a jeho vědecké dílo, přičemž nelze zapomenout ani na jeho překladatelskou činnost (např. z Gogola). Vedle toho studovali a studují čeští bohoslovci v římském Russiku. Ani po roce 1948, ba ani po roce 1968 neustává zájem některých českých katolických kruhů - daleko spíš ovšem jednotlivců - o Rusko. Tak P. Libor Koval (ročník 1930) po studiu ruštiny v Československu vystudoval v 70. létech v Římě na kněze a ruštinou (a ukrajinštinou) se vědecky zabývá i dnes, kdy působí jako duchovní v Německu. A jesuita P. Tomáš Špidlík (ročník 1919), profesor východní spirituality na Papežském orientálním institutu v Římě, vydal několik monografií o ruské spiritualitě a i ve své systematické příručce Spiritualita křesťanského Východu často uvádí ruské duchovní autory. *
*
*
Z pochopitelných důvodů se nemohu zabývat stovkami českých katolíků laiků, kteří za posledních dvě stě let vykonali vynikající práci v oblasti česko-ruských vztahů. Je si třeba přát, aby se toto téma konečně dočkalo zevrubného, nestranného zpracování. Domnívám se však, že už nyní je možné odvážit se některých prozatímních závěrů. 1) Čeští katolíci se nikdy nesnažili o pokatoličtění Ruska. (8) Ponechávám stranou snahu přiblížit se ruskému pravoslaví, která byla značně živá zejména na Moravě, a to i v kruzích katolického duchovenstva. To vedlo k tomu, že nadšenci přestupovali k pravoslaví - z nich se skládala (a dosud skládá) pravoslavná církev v českých zemích. 433
2) Od konce 18. století se značná část českého katolického duchovenstva - spolu s četnými laiky - snažila o kladný vztah k Rusům, přičemž šířila znalosti ruštiny a ruské kultury v českých zemích. 3) Českým katolíkům není možné vytýkat nepřátelský postoj k Rusku v minulosti - spíš je možné vytknout některým z nich nekritický obdiv carismu a ruského pravoslaví. 4) Přes záporný postoj většiny českých katolíků k negativním jevům života v Rusku od roku 1917 je zřejmé, že jejich vztah k ruskému národu není nepřátelský - a to ani po zkušenostech z roku 1968. 5) Má-li se úspěšně pokračovat v tradici českých katolických obrozenců ve vztahu k Rusku, musí se oživit zájem českých katolíků ve vlasti i v exilu o Rusko a jeho duchovní tradice. Přitom je třeba věnovat pozornost jak pravoslavnému Rusku, tak i ruským ateistům a jejich kultuře. Rusko je - a bude - pro český národ tak významným činitelem, že si nemůžeme dovolit přepych nezajímat se o ně. To pochopili už čeští obrozenci, především katoličtí kněží, už v dobách, kdy to naprosto nebylo tak samozřejmé. Další generace českých katolických duchovních a laiků tradici katolických obrozenců rozvíjely; dvousetletá tradice nesmí skončit právě nyní, kdy znalosti Ruska potřebujeme víc než kdy jindy.
JAROSLAV
Bouz (St. Anton a.d. Jesenitz) ČLOVĚK A SMRT Úvaha lékaře
Jistota, že člověk zemře, je naprostá, přešla i do četných přísloví. Přesto většina lidí myšlenku na vlastní smrt potlačuje nebo oddaluje. Zážitek blížící se smrti je někdy náhlý, jindy plíživý, ať již v průběhu zhoubné nemoci nebo náhlé příhody - zranění nebo jeho následků. Původní stín obavy se stupňuje v jistotu. Pravda, každý z lidí se již nejednou se smrtí setkal, smrt patří k životu. A ať to bylo v rodině nebo u přátel, v práci nebo na silnici, to bylo něco jiného. Vždyť zemřel vždycky ten druhý. Ale nyní jsem na řadě já! »To přece není - nesmí být pravda! Přece ne já, proč právě já? A proč už teď a - vlastně je to hrozně brzy!« Takový je zpravidla chod prvých myšlenek při prvých náznacích blížící se smrti. Po hodinách takových úvah chce smrti zasvěcený slyšet pravdu - od lidí jemu blízkých - a od svého lékaře. Jak odpovědět je velká otázka, na kterou je obtížné najít všeobecně platnou odpověď. Pravda nehladí - a tady může znamenat ztrátu veškeré naděje. Té druhé možnosti se dříve říkalo »pia fraus« a tato lež nebyla vždycky tak docela zbožná. Vyvinulo se často ovzduší vzájemného obelhávání, klamná naděje - a tím trpčí zklamání. Nemocný se cítil ztracen a opuštěn v tomto světě plném podvodu a klamu a neodvážil se říci, že tuto trpkou pravdu již zná. Ale i zkušenosti se 434
sdělením plné pravdy na první požádání nejsou nijak povzbudivé. Průzkumy veřejného mínění nám sice říkají, že 2/3 postižených chtějí znát plnou pravdu, ale 60% z nich nechce ztratit poslední naději a jen 50% si přeje, aby i rodinní příslušníci tuto pravdu znali; a taktéž jenom 50% se chce dozvědět pravdu od lékaře. Podíl dožadujících se pravdy klesá však se stoupajícím věkem a je vyšší ve městech než na venkově. Z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit; starší lidé na venkově snášejí zpravidla pravdu až těsně před smrtí, ale pak je nutno říci pravdu plnou! Co tedy dělat? Postup musí být přísně osobní - i smrt je osobní! Důvěra nemocného je poklad, který lékař nesmí lehkomyslně sázet - a prohrát. Je to v zájmu nemocného, protože jen věrohodný lékař může pomoci. Předně je nutno učinit vše, co je v lidských silách k utišení bolestí a k úlevě obtíží s nemocí spojených. Tomuto cíli je nutné podřídit celý léčebný postup a vše, co se s nemocným děje, mu pravdivě vysvětlit. Zkušenost praví, že obzvláštní opatrnosti je třeba u lidí, kteří opakovaně zdůrazňují svou »sílu znát pravdu« - často tato tzv. síla vůle je výrazem křečovitosti lpění na pozemském životě a nepřekonatelnosti hrůzy před ztrátou naděje. Všeobecně se dá říci, že v tomto prvním období setkání s vlastní smrtí je v popředí snaha myšlenku na smrt oddálit nebo potlačit, a většina lidí pravdu o blížící se smrti špatně snáší. Snaha potlačit myšlenku na smrt se stupňuje v obranu života až do snahy o protiútoky - tzv. agresivní fáze. Tato útočnost je namířena původně proti smrti, ale může se obrátit i proti vlastní osobě - většina pokusů o sebevraždu spadá právě do tohoto období - nebo i proti lékaři anebo lidem bezprostředního okolí. Často dochází také k odmítnutí léků. To vyžaduje mnoho trpělivosti a porozumění, tato doba je současně dobou hledání smyslu života nebo i víry. Mravoučná kázání tu nejsou na místě, úkolem lékaře je trpělivě vyslechnout, snažit se o odpovědi jednoduché a hlavně jednoznačné. Spolupráci lékaře a kněze považuji za samozřejmou nutnost, nejpozději k takovýmto rozhovorům je třeba kněze »pustit ke slovu«. V denním životě to není tak docela jednoduché, u řady lidí ještě pořád návštěva kněze u nemocného znamená »poslední pomazání«. Jeden člověk z okolí nemocného se stává prodlouženou rukou lékaře, získal největší důvěru nemocného a prodělává celou tuto bolestnou cestu společně s nemocným. Lékař mu má též vysvětlit možnosti dalšího vývoje. Protiútoky i obrana postupně slábnou. Nemocný je ochotný vyjednávat - o život a později jen o čas. Sem patří i část tzv. zbožných slibů. Snaha vyjednávat se může projevit i docela na začátku. Také vyjednávání nikam nevede; a tak dochází k nejobtížnějšímu, ale nej podstatnějšímu období - doby smutku a strachu - tzv. depresivní fáze. Nejpozději tady se stala obava jistotou a nemocný již ví, že brzy opustí tento svět. Naděje, která dosud udržovala při životě, se sala přítěží, ba poutem k tomu všemu, co bude nutno brzy opustit. Pravda ve vhodný okamžik pronesená přináší úlevu a ovzduší pravdy a naprosté otevřenosti. Nemocný se nebojí již tak smrti, samota, opuštěnost je pro něho mnohem horší! Pocit opuštěnosti prožívá bolestně, ba mučivě. Takové 435
pocity stupňuje vědomí: »že jsem odepsán, již se m n o u nepočítají... a teď mě odsunou« - z domova do n e m o c n i c e nebo ústavu, a tady n ě k a m do tmavého koutku. A doslova: strach je horší než smrt! Začína to prostě tím, že »na m n e nikdo n e m á čas«! To n e m ů ž e umírající pochopit, vždyť čas pro n ě h o nabývá zcela n o v é h o rozměru. Musíme si být vědomi, že pro většinu lidí je tento poslední úsek života ten nejdůležitější, musíme si prostě najít čas pro bližního v těchto jeho těžkých dnech a hodinách a nesmíme jej n e c h a t s a m o t n é h o ani hodinu, ba ani minutu! Do rozhovoru nenutíme, přenecháme n e m o c n é m u volbu předmětu rozmluvy a hlavn ě h o n e c h á m e vymluvit, to přináší více úlevy a útěchy než naše dlouhé proslovy. Nemocný se často opakuje, líčí jeden zážitek několikrát a pokaždé jinak; to znamená, že stále účtuje sám se sebou. Cílenými otázkami se snažíme přimět n e m o c n é h o , aby nám vyprávěl o době, kdy on byl na vrcholu svých duchovních i tělesných sil, kdy on pomáhal jiným, on vedl. To pomůže víc než »dodávání naděje«. Naopak, musíme se snažit cítit s ním, mlčením a stiskem ruky; s ním se modlit a n e b o i s ním plakat. Novější doba přinesla možnosti, které mohou přispět k překonání strachu před smrtí. Říká se tomu anticipace, zmíním se o této možnosti v dalším. M n o h o lidí se před smrtí ptá, jak člověk prožívá okamžik smrti a co to vůbec pro člověka smrt je. Co to je smrt pro věřícího člověka, to vyslovili již m n o h o k r á t povolanější. Lékaři a psychologové, zabývající se výzkumem podvědomí, vyslovili d o m n ě n k u , že smrt je cestou zpět; každý člověk svou smrtí jde zpátky současně po dvou cestách: jako jedinec ke svému zrození - do těla matky - a jako částečka přírody celou tou dlouhou cestou života na této zemi až k pramoři - a zpět ke Stvořiteli. Říkají tomu cesta ontogenese a cesta fylogenese. Jak člověk zažívá okamžiky těsně před smrtí, to bylo zaznamenáno a počet těchto záznamů jde do mnoha tisíců. Tyto záznamy pocházejí od lidí, kteří byli smrti velmi blízko, tzv. klinicky mrtví, ale pak byli zachráněni. Podivuhodná a lékařsky jen zčásti vysvětlitelná je totožnost těchto zážitků u všech lidí nejrůznějších ras, stupně vzdělání, postoje k životu a i k víře, N e m é n ě podivuhodný je následek tohoto zážitku pro postižené - drtivá většina z nich změnila od základu další život. První je pocit »vystoupení« z vlastního těla, tj. vědomé a naprosté odloučení od těla, spojené s pocitem vznášení volně v prostoru (přirovnávají to k beztížnému stavu kosmonautů). Se zájmem pozorují průběh pokusů o vlastní záchranu a po procitnutí o tom vyprávějí podrobnosti í když byli ve stavu hlubokého bezvědomí. Zájem o vlastní z á c h r a n u brzy ochabne, když poznají, že nejsou sami. Osloví je lidé jim blízcí, kteří již dříve zemřeli. Toto setkání je povzbudivé, ale n e n í to ž á d n é »uvítání«. Zakrátko převládne neodolatelná, jakoby magnetická síla, která je vtahuje do úzkého, tmavého prostoru, jakoby tunelu. Z d e je nepříjemně chladno, tmavo a vlhko. Pouť tunelem je brzy u konce - a z druhé strany zazáří světlo a teplo. Tichounce zazní hudba a přitahující Světlo nabývá podoby dobrotivé a láskyplné Bytosti. Věřící křesťané poznali v této Bytosti Ježíše, moslimové Mohameda, Židé Jahwe a nevěřící hovořili prostě
o Světle. Bytost osloví a začne rozhovor o dosavadním životě, rozhovor vševědoucí a láskyplný. Tento rozhovor končí příkazem k návratu - a vše p r o b í h á opačným sledem, jen m n o h e m rychleji. Všichni lidé, kteří toto prožili, považují tento zážitek za ten nejpodstatnější z celého života a všichni žijí (až n a n e p a t r n é výjimky) jinak, dá se říci plněji. D á se t o lékařsky vysvětlit? Jen do jisté míry. Stav tzv. klinické smrti je stav h l u b o k é h o bezvědomí se zástavou srdce, oběhu krevního a dýchání. P r v n í p o d m í n k o u záchrany - bez trvalých následků na mozku a srdci - je ovšem, že nesmí trvat příliš dlouho (byly popsány případy až do 30 min.!). Následkem nedostatku kyslíku a přebytku kysličníku uhličit é h o a různých zplodin přeměny látkové (hlavně v mozku) se vyvine stav p o d o b n ý narkose. Narkosa je vlastně druh otravy - vidiny nejsou nic neobvyklého. Ale u ž á d n é h o jiného stavu nejsou tyto »vidiny« tak totožné, prakticky stejné u všech postižených! Někteří psychologové se pokusili o vysvětlení, ta vyzněla složitě a nepřesvědčivě - prožíváme odbobí psychologie bez duše! Tito lidé nebyli mrtvi, jen se přiblížili oné hranici, ale nepřekročili ji. V y p r á v ě n í o těchto zážitcích pomůže často umírajícím zbavit se strachu před smrtí.
Dokumentace
P O S T O J CÍRKVE K PŘÍSLUŠNÍKŮM OSTATNÍCH NÁBOŽENSTVÍ Úvahy o dialogu a poslání a jejich zaměření Úvod 1. D r u h ý vatikánský koncil znamenal nové údobí ve vztazích církve k příslušníkům jiných náboženství. M n o h é dokumenty se o nich výslovn ě z m i ň u j í a zvláště deklarace Nostra aetate je zcela věnována »vztahu mezi katolickou církví a nekřesťanskými náboženstvími«. 2. Rychlé změny ve světě a hlubší poznání tajemství církve, »všeob e c n é svátosti spásy« ( L G 48), usnadnily tento postoj k nekřesťanským n á b o ž e n s t v í m . »Tento nový směr, který začal razit koncil, umožnil, aby si všichni křesťané plněji a dokonaleji uvědomili Kristovo tajemství« (.Redemptor hominis 11). 3. T e n t o nový postoj vyjadřuje termín dialog. Tento výraz, který je n o r m o u i ideálem, byl v církvi oceněn Pavlem VI. v encyklice Ecclesiam suam (6. s r p n a 1964). Od té doby se často užíval n a koncilu i v církevní mluvě. O z n a č u j e nejen rozhovor, nýbrž celý souhrn kladných a konstruktivních vtahů mezi jednotlivými náboženstvími, a to jak s jednotli437
vými osobami, t a k se společenstvími jiných vyznání s úmyslem v z á j e m n ě se poznávat a obohacovat. 4. Jako instituční z n a m e n í této vůle vést rozhovory a setkávat se s vyznavači jiných náboženských tradic n a světě sám Pavel VI. zřídil v ovzduší D r u h é h o vatikánského koncilu, v den slavnosti Seslání D u c h a svatého, sekretariát pro nekřesťany odlišený od kongregace pro evangelísaci n á r o d ů . Jeho úkoly byly pak definovány konstitucí Regimini Ecclesiae: »Hledat metodu a cesty, jak zahájit vhodný dialog s nekřesťany. Pracuje tedy na tom, aby se šířilo správné p o z n á n í nekřesťanů a aby si jich křesťané spravedlivě vážili, a z druhé strany, aby i nekřesťané mohli přiměřeně poznat a ocenit křesťanské učení a život« ( A A S 59/1967, str. 919-920). 5. Po dvaceti letech od zveřejnění Ecclesiam suam a od svého založení sekretariát na svém plenárním zasedání zhodnotil zkušenosti z dialogu, k němuž došlo všude v církvi, a zamýšlel se nad církevními postoji k jiným věřícím a zvláště nad vztahem, který existuje mezi dialogem a posláním. 6. Teologické hledisko tohoto dokumentu je inspirováno Druhým vatikánským koncilem a následnými projevy učitelského úřadu. Další p r o h l o u b e n í ze strany teologů je vždy žádoucí a nutné. Tato úvaha vyžadovaná zkušeností, ale jí také obohacená, má převážně pastorální ráz; má v úmyslu podporovat evangelní postoj vůči jiným věřícím, s nimiž křesťané žijí ve stejném městě, na pracovišti nebo v rodině. 7. Tento dokument má být pomocí pro křesťanská společenství a zvláště pro jejich odpovědné představitele, aby žili podle směrnic koncilu tím, že nabízí prvky k řešení těžkostí, jež mohou vzniknout v rámci poslání šířit evangelium a vést dialog. Členové jiných náboženství mohou také lépe chápat, jak se na ně církev dívá a jak se m í n í k nim chovat. 8. M n o h é křesťanské církve udělaly podobné zkušenosti s druhými věřícími. Ekumenická rada církví má orgán pro »Dialog s národy, jež mají živou víru a ideologii«, v rámci oddělení »Misie a evangel ismus«, Sekretariát pro nekřesťany udržuje stálé a bratrské styky s tímto organismem v rámci porad a spolupráce. Poslání 9, Bůh je láska (1 jan 4, 8. 16). Jeho spásonosná láska byla zjevena a hlásána lidem v Kristu a je přítomna a p ů s o b i v é světě skrze Ducha svatého, Církev má být živým znamením této lásky ve světě tak, aby se stala životní normou pro všechny. Její poslání, jak je chtěl Kristus, je posláním lásky, neboť v ní je pramen, cíl i způsob jejího působení (sr. AG, 2-5,12; Evangelii nuniiandi 26). Každý rys a každá činnost církve musí tedy být proniknuty láskou právě pro věrnost Kristu, který jí dal poslání a stále je oživuje a umožňuje jeho uskutečnění v dějinách. 10. Církev, jak zdůraznil koncil, je mesiánský lid, viditelné shromáždění a d u c h o v n í společenství, putující lid, který kráčí společně s celým
lidstvem, s nímž má tytéž zkušenosti. Musí být kvasem a duší společnosti, aby ji obnovil v Kristu a vytvořil z ní Boží rodinu (sr. LG 9; GS 9, 40). »Tento mesiánský lid má za svůj zákon nové přikázání milovat, jako nás miloval sám Kristus, a jeho cílem je Boží království, jež začalo v Něm« (LG 9). »Putující církev je tedy svou přirozeností misionářská« {AG 2; sr. 6, 35, 36). Misionářský postoj je pro každého křesťana běžným výrazem jeho živé víry. 11. »Proto je posláním církve nejen přinášet lidem Kristovo poselství a jeho milost, ale také pronikat a zdokonalovat duchem evangelia řád časných věcí« (/IG 5). To je jediný úkol, avšak provádí se různým způsob e m podle poměrů, v nichž se misie koná. »Takové podmínky závisí jak na církvi, tak n a národech, skupinách či jednotlivcích, na které se misijní činnost obrací... Jakýmkoliv poměrům či stavu mají odpovídat jak v h o d n é způsoby, tak přiměřené nástroje. Cílem této misijní činnosti je hlásání evangelia a založení církve v oněch národech či skupinách, kde ještě nezapustila kořeny« (AG 6). Jiné úryvky téhož koncilu zdůrazňují, že poslání církve je pracovat na rozšíření království a jeho hodnot mezi všemi lidmi (sr. LG 5, 9; 35; GS 39, 40-45, 91, 92; UR 2; DH 14; /1/1 5). 12. Způsoby a různé rysy misijního poslání byly v hrubých rysech vytyčeny D r u h ý m vatikánským koncilem. Akta a dokumenty církevního učitelského úřadu v následujícím údobí jako biskupský synod o sociální spravedlnosti (1971) a ty, které byly věnovány evangelisaci (1974) a katechesi (1977), četné projevy Pavla VI. a Jana Pavla II. a biskupských k o n f e r e n c í Asie, Afriky a Latinské Ameriky rozvíjely jiné aspekty konci lníh o učení; poukázaly např. na to, že »podstatným prvkem poslání církve, který je s ní neoddělitelně spojen« (Redemptor hominis 15), je o b r a n a člověka, sociální spravedlnosti, svobody, lidských práv a úsilí o reformu nespravedlivých společenských struktur. 13. Poslání n e n í ve vědomí církve nějaký jednolitý celek, nýbrž velmi složitá a r ů z n o r o d á skutečnost. Je možno uvést hlavní prvky. Už prostá přítomnost a živé svědectví křesťanského života je jistým druhem misijního poslání (sr. Evangelii nuntiandi 21), i když je nutno přiznat, že »ten poklad neseme v hliněné nádobě« (2 Kor 4, 7), a tedy rozpor mezi tím, jak se křesťan svým životem jeví, a mezi tím, co o sobě trvdí, že je, zůstává vždy nepřeklenutelný. Pak je to k o n k r é t n í úsilí sloužit lidem a všechna činnost ve prospěch společenského rozvoje a boj proti chudobě i proti strukturám, jež ji vyvolávají. Dále je to liturgický život, modlitba a kontemplace, výmluvná svědectví živého a osvobozujícího vztahu k živ é m u a pravému Bohu, který povolává do svého království a do své slávy (sr. Skt 2, 42). Pak je to dialog, při němž se křesťané setkávají s příslušníky jiných náboženských tradic, aby společně kráčeli za pravdou a spolupracovali n a dílech společného zájmu. Konečně je to hlásání a katechese, když se hlásá radostná zvěst evangelia a prohlubují se důsledky, jež z toho plynou pro život a kulturu. Toto vše zahrnuje pojem misijního poslání. 14. Každá místní církev je odpovědna za celé misijní poslání. I každý křesťan v rámci své víry a křtu je povolán k tomu, aby je nějakým způsobem 439
vykonával. Potřeby různých poměrů, určitá postavení v Božím lidu a osobní charisma uschopňují křesťana, aby vykonával převážně ten či onen aspekt misijního poslání. 15. V Ježíšově životě jsou všechny prvky poslání. Podle evangelií působí jak svým mlčením, tak svou činností, jak svou modlitbou, tak svým dialogem či kázáním; jeho poselství nelze oddělit od činnosti. Hlásá Boha a jeho království nejen slovy, nýbrž í skutky, které koná. Přijímá odpor, neúspěch i smrt; jeho vítězství přichází skrze dar života. Všechno v něm je zjevení a spása (sr. Evangelii nuntiandi 6-12), všechno je výrazem jeho lásky (sr. Jan 3, 16; 13, 1; 1 Jan 4, 7-19). Tak také mají jednat křesťané: »Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem« (Jan 13, 35). 16. I Nový zákon podává složitý a různorodý obraz misijního poslání. Je v něm mnoho služeb a funkcí, jež vyplývají z různých charismat (sr. 1 Kor 12, 28-30; Ef A, 11-12; Řím 12, 6-8). Sám svatý Pavel upozorňuje na vyhraněnost svého misijního povolání, když prohlašuje: »Kristus mě neposlal křtít, nýbrž spíše kázat radostnou zvěst« (1 Kor 1, 17). Proto vedle »apoštolů, proroků a evangelistů« nacházíme ty, kteří jsou povoláni, aby pracovali ve prospěch společenství a aby pomáhali trpícím; existují rodinné úkoly manželů, manželek a dětí; existují povinnosti pánů a služebníků. Každý má úkol vydávat ve společnosti svědectví, které může vydat jen on. První list apoštola Petra dává křesťanům žijícím v diaspoře pokyny, jež překvapují svou aktuálností. Jan Pavel II. označil jeden úryvek z něj jako »zlaté pravidlo vztahů mezi křesťany a jejich spoluobčany jiné víry: Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a ostýchavostí. Musíte však přitom mít sami dobré svědomí« (1 Petr 3, 15-16) (Ankara, 29. listopadu 1979). 17. Mezi mnoha příklady z dějin křesťanských misií jsou významné normy, které dal svatý František v řeholi před schválením (1221) bratřím, kteří »z Božího vnuknutí budou chtít jít mezi Saracény ... Mohou uspořádat duchovní vztahy uprostřed nich dvěma, způsoby. První způsob nemají se pouštět do sporů a diskusí, ale mají být z lásky k Bohu poddáni každému lidskému tvoru a vyznávat, že jsou křesťané. Druhý způsob když uvidí, že se to líbí Pánu, mají hlásat Boží slovo.« Naše století vidělo, jak vzniká a zapouští kořeny především v islámském světě zkušenost Karla Foucaulda, který vykonával svou misii v pokorném a tichém spojení s Bohem a ve společenství s chudými a byl bratrem všech. 18. Misijní poslání se vždy obrací na člověka při plném respektování jeho svobody. A proto Druhý vatikánský koncil, zatímco zdůraznil nutnost a naléhavost hlásat Krista, »světlo života s veškerou důvěrou a apoštolskou horlivostí až k vylití krve, je-li to nutné« (DH 14), zdůraznil požadavek, aby u každého člověka, na něhož se zaměřuje, vytvářel prostor a respektoval pravou svobodu bez jakéhokoliv donucování, především v náboženské oblasti. »Pravdu je však třeba hledat způsobem při440
m ě ř e n ý m důstojnosti lidské osoby a její společenské povaze, totiž svob o d n ý m bádáním, za pomoci vyučování či vzdělávání, výměny myšlenek a dialogu. Takto jedni druhým vykládají pravdu, kterou našli nebo o které se domnívají, že ji našli, aby si navzájem pomáhali při hledání pravdy. K p o z n a n é pravdě se však musí přimknout osobním souhlasem« (DH 3). P r o t o »při šíření náboženské víry a při zavádění zvyků je třeba vždycky se zdržet všeho, co by působilo dojmem donucování nebo nečestného či n e v h o d n é h o přemlouvání, zvláště když jde o lidi prosté nebo chudé. Takový způsob j e d n á n í je třeba považovat za zneužití vlastního práva a za p o r u š e n í práva druhých« (DH 4). 19. Úcta ke každé osobě má být charakteristickým rysem misijní činnosti v současném světě (sr. Ecclesiam sitam 77; Evangelii nuntiandi 79-80; Redemptor hominis 12). »Člověk je první cestou, po níž církev m u s í jít při plnění svého úkolu« (Redemptor hominis 14). Tyto hodnoty, kterým se církev stále učí od Krista, svého Mistra, mají vést; křesťana k tomu, aby miloval a respektoval všechno, co je dobré v kultuře a v náb o ž e n s k é m úsilí d r u h é h o člověka. »Jde o úctu ke všemu, co v každém člověku vykonal Duch svatý, který vane, kam chce« (Redemptor hominis 12; sr. Evangelii nuntiandi 79). Křesťanská misie nemůže být bez lásky a úcty k druhým, a právě toto objasňuje pro nás křesťany místo dialogu v misijní činnosti. Dialog ZA KLADY
20. Dialog nevyvěrá z taktického oportunismu přítomné chvíle, nýbrž z důvodů, které prohloubily zkušenosti, úvahy jakož i samy těžkosti. 21. Církev se otevírá dialogu pro věrnost člověku. V každém člověku a v každé skupině lidí je živá touha a potřeba být považován za odpovědn é h o jednotlivce a moci také tak jednat, ať už člověk pociťuje potřebu přijímat, ať už především, když si uvědomuje, že má něco k obohacení druhých. Jak zdůrazňují společenské vědy, člověk zakouší v meziosobním dialogu vlastní hranice, ale též možnost je překonat; objevuje, že nevlastní pravdu dokonale a v plné míře, nýbrž může s důvěrou jít za pravdou společně s druhými. Vzájemné ověřování, vzájemné opravování, bratrská výměna příslušných darů přispívají ke stále větší zralosti, z níž se rodí důvěrné společenství. Samotné náboženské zkušenosti a názory m o h o u být očištěny a obohaceny v průběhu této konfrontace. Tato dynamika lidských vztahů nutí nás křesťany, abychom naslouchali a chápali, co nám m o h o u sdělit jinověrci, a čerpali z darů, které jim Bůh uděluje. Společenské a kulturní změny s jejich napětími a těžkostmi, vzrůstající závislost ve všech oblastech lidského soužití a rozvoje a zvláště p o ž a d a v k y míru dnes stále více vyžadují dialogický styl vztahů. 22. N i c m é n ě církev cítí povinnost vést dialog především kvůli své víře. V tajemství nejsvětější Trojice nám zjevení dává nahlédnout do života v úžasné jednotě a v z á j e m n é m sdílení. 441
V Bohu Otci n a z í r á m e lásku n e z m ě r n o u a věčnou. Vesmír i dějiny jsou vrchovatě n a p l n ě n y jeho dary. Každá věc a k a ž d á událost jsou z a h r nuty jeho láskou. Navzdory tomu, že se zlo n ě k d y projevuje m o c n ě , v osudu k a ž d é h o člověka a k a ž d é h o n á r o d a je p ř í t o m n a síla milosti, která ho povznáší a vykupuje. Církev má za úkol objevovat, vynášet na světlo a dát vyzrávat veškerému bohatství, jež Otec skryl do stvoření a dějin, nejen aby oslavovala Boha ve své liturgii, nýbrž aby též podporovala oběh darů Otce mezi všemi lidmi. 23. V Bohu Synu je nám d á n o Slovo a Moudrost, ve které už přede všemi věky je vše předem obsaženo a existuje. Kristus je Slovo, jež osvěcuje k a ž d é h o člověka, neboť v n ě m se zjevuje zároveň tajemství B o h a i tajemství člověka (sr. Redempíor hominis 8, 10, 11, 13). On je Vykupitel, který je přítomný svou milostí v k a ž d é m lidském setkání, aby nás osvobodil od n a š e h o sobectví a abychom se dokázali milovat, jako n á s miloval On. »Každý člověk - píše Jan Pavel II. - bez jakékoliv výjimky, byl Kristem vykoupen, poněvadž s každým člověkem, a to opět s každým člověkem bez výjimky, je Kristus jistým způsobem spojen, i když si to o n e n člověk n e u v ě d o m u j e : Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, dá vždy člověku - to z n a m e n á každému člověku a všem lidem - svým Duchem světlo a sílu, aby dovedl odpovědět na své nejvyšší poslání« (Redempíor hominis 14). 24. V Bohu Duchu svatém n á m víra dává z a h l é d n o u t onu sílu života, pohybu a stálé obnovy (sr. LG 4), která působí v hlubinách s v ě d o m í a provází skrytou cestu srdcí k pravdě (sr. GS 22). D u c h , který p ů s o b í i »mimo viditelné hranice mystického těla ...« [Redempíor hominis 6; sr. LG 16; GS 22, AG 15); Duch, který p ř e d c h á z í a p r o v á z í pouť církve, jež proto cítí povinnost rozpoznávat příznaky jeho přítomnosti a následovat ho, ať ji vede kamkoliv, a sloužit mu jako p o k o r n á a nevtíravá spolupracovnice. 25. Konečným cílem všech lidí je Boží království. Církev, jež je jeho »zárodkem a počátkem« (LG 5, 9), stará se o to, aby jako první vyrazila na tento pochod d o království a aby í ostatní lidstvo směřovalo k n ě m u . Toto úsilí z a h r n u j e boj se zlem a hříchem a vítězství n a d nimi tím, že každý začíná sám u sebe a objímá tajemství kříže. Církev tak připravuje půdu k růstu království, až k dosažení plného společenství všech b r a t ř í v Bohu. Kristus je pro církev i pro svět zárukou, že poslední časy již nastaly, že poslední údobí dějin je už s t a n o v e n o (sr. LG 48), a proto je církev pověřena a usilovně pracuje na tom, aby všechny věci našly své n a plnění v Kristu. 26. Tento názor přiměl Otce D r u h é h o v a t i k á n s k é h o koncilu k tvrzení, že v nekřesťanských náboženských tradicích e x i s t u j í »ryzí a dobré věci« (OT 16), »cenné n á b o ž e n s k é a lidské h o d n o t y « (GS 92), »zárodky kontemplace« (AG 18), »prvky pravdy a milosti« ( A G 9), »semena Slova« (AG 11. 15), »paprsky pravdy, jež osvěcuje všechny lidi [NA 2). Tyto
h o d n o t y se podle výslovných směrnic koncilu nalézají zhuštěné ve velkých náboženských tradicích lidstva. Proto zasluhují, aby jim křesťané věnovali pozornost a vážili si jich, a jejich duchovní poklad je m o c n o u výzvou k dialogu (sr. NA 2. 3; AG 11) n e j e n o m o těch prvcích, které jsou n á m společné, nýbrž i o těch, v nichž se rozcházíme. 27. Druhý vatikánský koncil mohl proto vyvodit důsledky z konkrétního úsilí, které vyjádřil takto: »Aby křesťané mohli vydávat svědectví s úspěchem, musí k lidem své doby vytvořit poměr úcty a lásky, musí se považovat za údy té skupiny lidí, mezi nimiž žijí, a účastnit se jejich kulturního a sociálního života živým stykem a spoluprací všeho druhu. Musí dobře znát jejich národní a náboženské tradice a s úctou a optimismem odhalovat v nich zárodky Slova, které se v nich skrývají... Jako sám Kristus ... tak i jeho učedníci ... musí znát lidi, mezi nimiž žijí, musí se s nimi stýkat, aby se tito v upřímném a trpělivém dialogu naučili znát, jaké poklady svěřil Bůh ve své štědrosti národům. Zároveň se musí snažit tyto poklady osvětlit světlem evangelia, očistit je od nepravdy a podřídit vládě Boha Spasitele« (/IG 11; sr. 41; AA 14. 29 atd.). ZPŮSOBY DIALOGU
28. Zkušenost těchto let ukázala, kolika způsoby lze vést dialog. Hlavní typické formy, zde uvedené, byly praktikovány jednotlivě, ale i společně s druhými. 29. Dialog je především určitý styl činnosti, schopnost a duch, který řídí jednání. Z a h r n u j e pozornost, úctu a otevřenost vůči druhému, jemuž se přiznává právo na prostor pro jeho osobní totožnost, pro jeho způsob vyjadřování a jeho hodnoty. Takový dialog je normou a nutným stylem veškeré křesťanské misie a každé její části, ať už jde o prostou přítomnost a svědectví nebo o službu či o samo přímé hlásání (C/C 787, § 1). Misijní činnost, která by nebyla proniknuta duchem dialogu, by směřovala proti požadavkům ryzího lidství a proti směrnicím evangelia. 30. Každý Kristův následovník je v síle svého lidského a křesťanského poslání povolán, aby žil dialog ve svém každodenním životě, ať už je v postavení většiny nebo menšiny. Má vnášet do každého prostředí chuť evangelia tam, kde žije nebo pracuje: do rodinného, společenského, výchovného, uměleckého, hospodářského, politického prostředí. Dialog se tak stává jednou složkou velkého dynamismu misijní činnosti církve. 31. Jinou oblastí dialogu jsou díla a spolupráce při akcích humanitního, sociálního, hospodářského a politického rázu, které směřují k osvob o z e n í člověka a jeho všestrannému rozvoji. Často k tomu dochází v místních, národních i mezinárodních organisacích, kde křesťané a příslušníci jiných náboženství společně řeší problémy světa. 32. Oblast spolupráce může být velmi rozsáhlá. Druhý vatikánský koncil, zvláště když se zabývá moslimy, vybízí »zapomenout na minulost a hájit a společně se angažovat ve prospěch sociální spravedlnosti, mravních hodnot, míru a svobody« (NA 3; sr. AG 11. 12. 15. 21...). Pavel VI. -1-13
zaujal totéž stanovisko zvláště v Ecclesiam suam (AAS 56/1964, str. 655) a Jan Pavel II. při četných setkáních s čelnými představiteli různých náboženství. Velké problémy, s nimiž se lidstvo potýká, vyzývají křesťany, aby spolupracovali s ostatními věřícími, právě z pohnutek víry jednoho každého. 33. Zvláště zajímavý je dialog na úrovni odborníků, ať již, aby konfrontovali, prohloubili a obohatili vlastní náboženské bohatství, ať již, aby použili těchto zdrojů k řešení problémů, s nimiž se lidstvo střetává v průběhu svých dějin. K takovému dialogu normálně dochází tam, kde druhá strana má již svůj názor na svět a je příslušníkem nějakého náboženství, kterým se řídí při svém jednání. Mnohem snadněji k němu dochází v pluralistických společnostech, kde spolu žijí a často se střetávají různé tradice a ideologie. 34. Při takové výměně názorů jednotlivé strany vzájemně poznávají a oceňují duchovní hodnoty a kulturní kategorie, podporujíce jednotu a bratrství mezi lidmi (sr. NA 1). Křesťan pak tím spolupracuje na tom, aby kultury byly proniknuty evangelním duchem (sr. Evangelii nuntiandi 18-20, 63). 35. Na mnohem vyšší úrovni si mohou lidé zakořenění ve vlastních náboženských tradicích sdílet své zkušenosti z modlitby, kontemplace, víry, jakož i způsoby a cesty, jak hledají absolutno. Tento typ dialogu vede k vzájemnému obohacení a plodné spolupráci v rámci podpory a uchovávání hodnot a nejvyšších duchovních ideálů člověka. To je přirozeně vede k tomu, aby si navzájem sdělili, proč věří, a nezastaví se ani před nejhlubšími rozdíly, nýbrž se pokorně a s důvěrou odevzdají Bohu, který »je mnohem větší než naše srdce« (1 fan 3, 20). Křesťan tak má možnost poskytnout druhému příležitost, aby existenciálním způsobem zakusil hodnoty evangelia. Dialog a poslání 36. Vztahy mezi dialogem a misijní činností jsou mnohotvárné. Soustředíme se na některé aspekty, které jsou v současné době důležitější kvůli problémům, kterým je nutno čelit, nebo kvůli postojům, jaké jsou požadovány. MISIE A KONVEBSE
37. Misijní činnost, má podle Druhého vatikánského koncilu za cíl obrácení: »Jen tak nepokřtění, kterým Duch svatý otevře srdce, uvěří a svobodně se obrátí k Pánu a upřímně k němu přilnou ...« (AG 13; C/C 787, § 2). V rámci dialogu mezi věřícími různých vyznání se nelze vyhnout reflexi o duchovní cestě k obrácení. V biblickém a křesťanském jazyku obrácení je návrat pokorného a zkroušeného srdce k Bohu s touhou podřídit mu svůj život mnohem velkomyslněji (sr. AG 13). Všichni jsou stále vyzýváni k tomuto obrácení. V tomto procesu se může zrodit rozhodnutí opustit předešlou duchovní 444
n e b o n á b o ž e n s k o u situaci a zamířit k jiné. Tak n a p ř . srdce p l n é lásky k j e d n o m u člověku se m ů ž e otevřít lásce ke všem. Každé ryzí Boží volání vyžaduje vždy, aby se člověk přemohl. N e n í nový život b e z smrti, jak t o d o k a z u j e dynamika velikonočního tajemství. A »každé obrácení je dílem milosti, v níž má člověk plně znovu najít sám sebe« { R e d e m p t o r hominis 12). 38. V t o m t o procesu o b r á c e n í převládá svrchovaný zákon svědomí, neboť »nikdo n e s m í být nucen, aby jednal proti svému svědomí. N e s m í se m u však a n i zabraňovat, aby jednal podle svého svědomí, především ve věcech n á b o ž e n s k ý c h « (DH 3). 39. Z křesťanského hlediska hlavním činitelem při obrácení n e n í člověk, nýbrž D u c h svatý. »To O n pobízí k hlásání evangelia a působí, že je přijímáno v hlubinách svědomí a dává pochopit slovo spásy« (EvangeIii nuntiandi 75). To O n hýbe srdcem a u m o ž ň u j e zrození víry v Ježíše, n a š e h o P á n a (sr. 1 Kor 2, 4). Křesťan je prostě nástroj a spolupracovník B o h a (sr. 1 Kor 3, 9). 40. 1 při dialogu křesťan chová obyčejně ve svém srdci touhu podílet se o své p o z n á n í Krista s bratrem jiného vyznání (sr. Skt 26,29; Ecclcsiam suam 46). A je stejně přirozené, že druhý věřící touží po něčem podobném.
D I A L O G P R O STAVBU B O Ž Í H O KRÁLOVSTVÍ
41. Bůh í n a d á l e smiřuje se sebou lidi skrze D u c h a . Církev staví svou důvěru na příslibu, který jí dal Kristus, že ji Duch povede dějinami k plnosti pravdy (sr. Jan 16,13). Proto jde vstříc lidem, n á r o d ů m a jejich kulturám, v ě d o m a si t o h o , že každé lidské společenství má zárodky dobra a pravdy a že Bůh m á plán lásky pro každý národ (sr. Skt 17, 26-27). Církev chce tedy spolupracovat se všemi n a u s k u t e č n ě n í t o h o t o plánu, zhodnocujíc tak všechno bohatství n e k o n e č n é a r ů z n o r o d é Boží moudrosti a přispívajíc k evangelisaci kultur (sr. Evangelii nuntiandi 18-20). 42. »Zalétáme ve svých myšlenkách ke všem, kteří věří v Boha a uchovávají ve svých tradicích c e n n é n á b o ž e n s k é a lidské prvky, a přejem e si, aby n á s upřímný dialog všechny přivedl k přijetí podnětů Duchu a a b y c h o m je p o h o t o v ě splnili. Co se n á s týká, přání n a v á z a t dialog, který je p r o d c h n u t pouze láskou k pravdě a veden s příslušnou prozíravostí, nevylučuje nikoho: ani ty, kteří mají v úctě vysoké lidské hodnoty, ačkoliv ještě neuznávají jejich Původce, ani ty, kteří potírají církev a různým způsobem ji pronásledují. Protože B ů h Otec je počátek a konec všech, jsme všichni povoláni k tomu, abychom byli bratři. A protože máme totéž lidské i božské povolání, můžeme, ba musíme bez násilí a bez p o d v á d ě n í spolupracovat na b u d o v á n í světa v opravdovém míru« (GS 92; sr. Poselství ke Světovému dni míru Pavla VI. a Jana Pavla IL). 43. Dialog se tak stává zdrojem naděje a při v z á j e m n é proměně vytváří společenství. Duch svatý řídí u s k u t e č ň o v á n í Božího plánu v ději445
nách jednotlivců i celého lidstva, až do té doby, kdy Boží děti, které rozdělil hřích, budou znovu sjednoceny (sr. Jan 11, 52). 44. Jen Bůh zná časy, On, jemuž není nic nemožné, On, jehož tajemný a tichý Duch otevírá osobám a národům cesty dialogu, aby překonaly rasové, společenské i náboženské rozdíly a vzájemně se obohacovaly. To je tedy doba Boží trpělivosti, v níž pracuje církev a každé křesťanské společenství, protože nikdo nemůže přinutit Boha, aby jednal rychleji, než jak rychle on zvolil. Avšak před novým lidstvem třetího tisíciletí kéž církev dokáže vyzařovat otevřené křesťanství, aby trpělivě očekávala, že vzejde semeno, které zasévala v slzách, ale s důvěrou (sr. Jak 5, 7-8; Mk 4, 26-30). 10. temna 1984 o slavnosti Seslání Ducha svatého
Svědectví Dokumenty v tdto rubrice p ř e j í m á m e s vděčností ze samizdatových časopisů informace o církvi a Informace o Chartě 77. PROTI »ODSTŘELOVÁNÍ« NEJLEPŠÍCH KNĚZI VĚftlCt IJRANI SVÉHO KNĚZE
P. Adam Rucki, kaplan v Třinci a administrátor ve Střitčži. byl v červnu 1984 zadržen a čtyři dny vyslýchán ohledně setkání s mladými lidmi. Vyslýcháno bylo podobně i šest z těchto mladých. Výsledek byl, že Severomoravský krajský národní výbor v Ostravě, odbor kultury pro věci církevní, odcbrul P. Ruckému státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti k 1. srpnu 1984. Proti tomuto rozhodnutí, které neobsahovalo žádné konkrétní odůvodnění, jen odkaz na paragraf zákona o církvích, se P. Rucki odvolal na Sekretariát pro věci církevní při ministerstvu kultury ČSR. Nezůstali lhostejní ani věřící obou farností, v nichž P. Rucki působil, a poslali stížnost na totóž místo prostřednictvím Otce kardinála Františka Tomáška, pražského arcibiskupa. O tomto zákroku informovali olomouckého apoštolského administrátora Josefa Vránu s výzvou, aby se zastal kněze své arcidiecéze. Jc známo, že právě v Severomoravském kraji bylo v posledních letech postiženo už několik výborných mladých kněží, ale není známo, že by jo olomoucký ordináf proti úřadům skutečně bránil a za jejich horlivost jim poděkoval. Počet 466 podpisů je imponující, když se uváží, že mnohem více farníků smýšlí stejně, nic obnvy z postihu své osoby nebo rodiny jim nedovolily připojit se. Pokud jc nám známo, je to už druhý hlas farnosti proti svévolnému a protiprávnímu »odstřelování« nejlepších kněží v rámci potlačování náboženství. Před několika lety se podobně zaangažovali občané v Rožmitále pod Třemšínem (v českobudějovické diecézi) na obranu svého administrátora Patera Vlka. 446
Severomoravský kraj vykazuje v poslední době zvýšenou aktivitu v »ideologickém boji« prostřednictvím úřadů, a orgánů Bezpečnosti. Množí se však současně zprávy o tom, že si věřící lidé uvědomují svá občanská práva a dávají to patřičné najevo, když. je na ně činěn nátlak. Je nejvyšší čas, aby si už nikdo nedal trpně líbit bezpráví, protože tím povzbuzuje aeodpovědsé vykonavatele moci (všichni nejsou takoví), aby bez zábran pokračovali dál. Kdo mlčí, souhlasí! Následuje plné znění odvolání P. Ruckého a stížnost farníků.
OTEC RUCKI SE ODVOLÁVÁ
Ministerstvo kultury ČSR Sekretariát pro věci církevní Praha
3. ?. 19S4
Věc: Odvolání ve věci státního souhlasu Adam Rucki, Třinec Dopisem Sni KNV - odboru kultury pro věci církevní v Ostravě zc dne 28.6.1984 dostal jsem zprávu, že se mi odnímá s účinností od 1.8.1984 státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, protože »nesplňuji podmínky všeobecné způsobilosti požadované k výkonu této činnosti, zejména ustanovení § 2 zák. č. 21S/1949 Sb.« M á m rád svou vlast ČSSR a vždy jsem chtěl svým dílem přispět pro její blaho. Nikdy jsem se neprovinil proti jejím zákonům, bezpečnosti a celistvosti. Jako kněz sloužil jsem dva rokv v ČSLA a dostal jsem ten nejlepší posudek za odvedenou práci a činnost v umělecké tvořivosti ASUT. V duchovenské činnosti jsem se řídil podle nejlepšího svědomí. Stále jsem měl na mysli, že zdravá a v souladu žijící rodina je základem silného n prosperujícího státu. Věnci jsem se snažit vést k poctivé práci, k respektování cizího, a tedy i státního mqjetku. Jsem silně přesvědčen, jakou sílu má obětavá láska, a jenom ona může proměnit smutnou tvářnost světa. Vštěpoval jsem tedy věřícím lásku ke každému člověku i s odlišným smýšlením a přesvědčením. N a našem území metlou pro mladé lidi jsou alkohol a už i narkomanie. V některých případech se úspěšné podařilo odstranit tuto nákazu. Musel jsem se tedy setkat s mládež!, abych j í mohl pomoci, a občas přijal pozvánku ke svátku nebo narozeninám. V soukrom é m bytě se nikdy nekonaly bohoslužby, kterých bylo dostatek ve třech chrámech, kde jsem působil. Mnozí z těchto mladých lidí se stali výbornými pracovníky na svém pracovišti, dokonce někteří z nich i ncjlepSfmi pracovníky závodu. Doufám, že tyto moje připomínky budou vzaty v úvahu a že mi státní souhlas bude znovu udělen. S pozdravem »Lidu pokoj, světu mír« Adam Rucki Na vědomí: Sm KNV Ostrava Apoštolská administratura Olomouc
... A FARNICI SE PTAJL: PROČ?
Otče kardinále, obracíme se na Vás, protože u našeho Otce biskupa bychom zřejmě nenašli zastání. Jsme ve svízelné situaci a prosíme Vás, abyste naši stížnost předložil »Sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury ČSR«.
My, podepsaní, jsme se dověděli, že náš kaplan, P. Adam Rucki, má být od 1.8. t. r. zbaven možnosti působit jako kněz. A my se ptáme proč. Velice se nás to dotklo, protože ho známe jako dobrého kněze, kterého sí váží i nekatolíci. Výslechy na Státní bezpečnosti naznačují, že je obviňován z působení na mládež. Ale my mladí chceme se vším důrazem dosvědčit, že to j e působení dobré a pro nás potřebné, zvláší v této dobé, kdy vidíme, jak tolik známých kolem nás propadá alkoholu, sexuální nevázanosti, lhostejnosti k lidem i majetku a sklouzávají do kriminality. Pro nás je nesnesitelná představa, že by měl být tvrdé trestán kvůli nám, a to za dobro, které nám prokazuje. Jako rodiče chceme svými podpisy veřejně poděkovat za jeho velkou pomoc pří výchově našich dětí, a to zvlášť dospívajících, což je v dnešní době pro rodiče úkol někdy velmi obtížný vzhledem k mnoha špatným vlivům. Přitom jsme však jisti, že P. Rucki žádným způsobem nepodrývů autoritu státu a nepobuřuje. Všichni věřící z farnosti Třinec a Střítěž se cítíme nespravedlivě poškozeni odstraněním našeho kaplana z kněžské služby. Za pět let působení zde jsme ho dobře poznali jako čestného kněze i občana a velice si ho vážíme. Isme pobouřeni skutečností, že může být někdo takový odstraněn bez uvedení zákonných důvodů. Jako občané máme právo, aby všechny služby státní moci sloužily blahu občanů vzorným zachováváním všech zákonů. Ale zákrok proti našemu kaplanovi se nám jeví jako porušování zákonů, jako něčí svévolné rozhodnutí. Utvrzuje nás v tom i skutečnost, že v posledních letech byla takto postižena i řada jiných kněží. Bude snad lento případ poslední? Jestliže svou poclivou prací a dobrou výchovou svých dětí přispíváme k rozkvětu naäi společnosti, máme plné právo žádat nerušené působení církve u nás. Z těchto důvodů žádáme nadřízená místa o prozkoumání zákonitosti a politické únosnosti uvedeného zákroku. Doufáme, že se dovoláme spravedlnosti. S upřímným pozdravem - zde podepsaní farníci: 466 podpisů Na včdomí: Olei biskupovi J. Vránovi
OTEC SlTAVANC NAPOMÍNÁN K MENŠI PILNOSTI
Dne 10. července 1984 byl předvolán na ONV v Kolíně P. Bohumil Šitavanc, administrátor v Nebovidech. Okresní církevní tajemník p. Šustek s ním projednal iniciativu, kterou dotyčný kněz projevil v souvislosti s propagací výuky náboženství ve svěřených farnostech. Bohumil Šitavanc rozeslal určitému počtu rodin, jejichž děti byly pokřtěny, dopisy, v nichž jim formou nabídky oznámil, že mají možnost přihlásit své děti k výuce náboženství. Za tento způsob propagace náboženské výuky byla jmenovanému vyslovena důtka s upozorněním, že by mohl být prohlášen nezpůsobilým k výkonu duchovenské činnosti. P. Šilavanc vzal důtku na vědomí a vyjádřil námitku. V ústním projednání by! upozorněn, že jeho iniciativa by mohla být hodnoce na jako nedovolené rozmnožování tiskovin a narušování rodinného soužití! *
*
*
Vážení rodiče, před několika roky jste dali u nás pokřtít své dítě. Každý, kdo přijal křest, se přičleňuje k Ježíši Kristu v cirkvi. Tenlo vzniklý vztah je ovšem potřebné rozvíjet, a to mezi jiným i 448
náboženským vzděláním. Duchovni správa v Nebovidech, ke které nyní náleží Vaše obec, dovoluje si Vám proto nabídnout a doporučit, abyste své dítě (děti) přihlásili k výuce náboženství. Pokud přijmete tuto nabídku, je zapotřebí přihlásit Vaše dítě na ředitelství ZŠ, kde vykonává školní docházku. Přihlášku je nutno vypracovat písemně a odevzdat řediteli školy nebo jeho zástupci nebo odeslat doporučeným dopisem, nejpozději do 25. června t.r. S přátelským pozdravem Nebovidy 17.6.1984 P. Bohumil Šitavanc v.r. Razítko: Římskokatolická duchovní správa Nebovidy p. 280 02 Kolín 2 Text přihlášky: Přihlašují své dítě (jméno a příjmení) , žilku (žákyni) ZŠ k výuce římskokatolického náboženství ve školním roce 1984/85. Datum: Podpis otce
třídy
Podpis matky
K TEOLOGII MÍRU Účastníkům teologického semináře Worki/ig Towards a Theology of Peace v Budapešti prostřednictvím biskupa dr. Károlyho Tótha Raday utca 28, H-1092 Budapest Maďarsko Vážení účastníci, nepochybujeme o tom, že i váš seminář může být k něčemu dobrý. Proto litujeme, žc se ho nikdo z nás nemůže účastnit. Víme, že se o pozvání některých z nás nu váš seminář uvažovalo. Je pravděpodobné, že i kdybychom pozváni nakonec obdrželi, přyct bychom nemohli. Nicméně vytrvalé naléhání, aby se na podobných setkáních mohli podílet i neorganizovaní jednotlivci a nezávislé skupiny z Československa a jiných států RVH P, by nepochybně přineslo pozitivní výsledek: buď by se ukázalo, že proklamovanému dialogu jsou předem vytyčeny úzké meze a že má být jen obvyklou rutinní záležitostí profesionálních delegátů, nebo - jak doufáme - by se dialogu mohli účastnit nakonec i ti, ktcll nejsou činovníky státních či státem podporovaných mírových institucí, Jejich účast by jistě byla přínosem. Posavadní složení účastníků podobných konferencí (mluvíme o našich československých zkušenostech) totiž samo napomáhá tomu, že se pole dialogu zužuje a vylučují se z něho oblasti, které právě dialog nejnaléhavěji vyžadují. Nesnáze s tím, kdo vskutku reprezentuje na mezinárodních setkáních postoje československých církví a křesťanů, vyplývají už z toho faktu, že v Československu přibývá duchovních, kterým byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti (v poslední době např. katolický kněz Josef Kajnek, signatáři Charty 77 evangeličtí duchovní Tomáš Bísek, Jan Keller, Petr Brodský); tímto aktem je jim znemožněno duchovensky působit i v úzkém okruhu jejich farností a sborů, zaujímat jakékoli funkce v církevní struktuře a samozřejmě je zcela vyloučeno, že by mohli někdy zastupovat církev na mezinárodním fóru. Navíc pro cesty do zemí RVHP potřebuje čs. občan cestovní pas, pro cesty do zemí mimo RVHP ješté 449
zvláštní jednorázové povolení od čs. úřadů. Jelikož za sebemenší projev, byí i jen díla nonkonformíty vůči státní politice bývají občané často postiženi právě odnětím cestovního pasu, je vyloučeno, aby se podobných setkání, jako je vaše, účastnili jako osoby soukromé. III. konvent o jaderném odzbrojení v Perugii nás přesvědčil, že řada lidí činných v nezávislých mírových hnutích v západní Evropě sí uvědomuje, že posavadní pokusy o dialog s existujícími mírovými institucemi zemí RVHP je rozhovorem nezávislých se závislými a že tuto asymetrii je nutno překonat. Cesta k tornu bude zřejmě ještě dlouhá, avšak každé znamení, že se tato cesta otevírá, je pro nás povzbuzením. Současně trváme na tom, že z dialogu nemají být vyloučeni představitelé oficiálních institucí, a o takový dialog ve své zemi vytrvale, byí zatím marně usilujeme. Kdybychom se vašeho semináře účastnit mohli, chtěli bychom v rozhovoru rozvinout následující témata: 1) Boží mír a mír světa jsou skutečnosti kvalitativně různé. »Pokoj svůj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; nějako svět dává, já dávám vám« (Jan 14, 27). Boží mír je ničím nepodmíněný dar, mír světa je výsledkem lidského usilování. O mír světa lze zápasit, mír Boží lze jen přijmout. Boží mír je stále týž, mír světa své vlastnosti mění. Jako každé lidské dílo í mír světa je více či méně nakloněn k dobrému či zlému. Nesmí být považován za hodnotu nejvySší a absolutní, jinak se stává modlou a mírové úsilí modlářstvím, záměnou »slávy neporušitelného Boha za zobrazení podoby porušitelného člověka« (Řím 1, 23). Vztah mezi mírem Božím a lidským je ten, že Boží mír, převyšující lidský rozum, střežící lidské srdce i mysl (Fil 4, 7), vyhání z nich strach a úzkost (Jan 14, 27) a i v soužení probouzí naději (Jan 16, 33). Tento osvobozující a činorodý Boží mír chce být realizován v lidském jednání (Mi 5, 9), vtélován do mezilidských vztahů v rovině osobní i politické, a tak formovat podobu míru světa. 2) Spolu se svatým Augustinem sdílíme zkušenost, že »každý člověk hledá pokoje, i vede-li válku ... ani ti, kteří chtějí zmařit mír, ve kterém žijí, nemají mír v nenávisti, ale touží změnil jej po svém. Nechtějí tedy, aby mír nebyl, ale aby byl takový, jaký chtějí« (De clvitaie Dei, XIX, 2). Slovo mír v podstatě nemá žádný hodnotový obsah. Přihlašovat se k boji za mír, vypracovávat »teologie míru« a vůbec jakkoli se angažovat pro mír a nepoložit nejprve otázku po jeho kvalitě je zbytečné a dokonce škodlivé. D o slova mír se vejde i ujařmení národů, zotročení lidských duší i těl, znásilnění svědomí, gulagy a koncentráky, duchovní i fyzická likvidace těch, kdo mají jinou představu míru, tedy obsahy, které se tradičně připisují slovu válka. Ač jsme si vědomi, že problematika války a míru se s otázkou lidských práv beze zbytku nekryje, naše zkušenost nás zavazuje k tomu, abychom na první místo v jakékoli rozpravě o míru kladli právě nedělitelnost míru a lidských práv. Koncept lidských práv při vší jeho nedostatečnosti považujeme za výstižné a historicky ojedinělé vyjádření toho, jaký mír křesťané chtějí, jakým obsahem chtějí slovo mír naplňovat. 3) Je záhodno, aby křesťané považovali jakékoli dělení světa na svět první, druhý a třeli zn pouhou pracovní pomůcku, která má jisté oprávnění v rovině teoretických úvah i praktických řešení, která však je právě a jen lidskou konstrukcí. Svět je jeden, ten, který tak miloval Bůh, že Syna svého jednorozeného dal. Celý tento jeden svět je v krizi a my všichni se na ní podílíme nějako soudci, nýbrž obvinění. Chceme se vyhnout jakémukoli snmosprnvedlivému svádění viny za současný stav světa na tu kterou vnější skutečnost, se kterou nemáme nic společného a za niž nejsme odpovědni. Kořenem zla v současném světě plném válek, násilí a lži není ten který imperialismus, kolonialismus, hegemonismus, ty klcré ekonomické struktury (tedy skutečnosti, které lze vskutku vykořenit), nýbrž porušené lidské srdce, ochotné ctít a sloužit stvoření raději než Stvořiteli. Ekonomické vykořisťováni, totalitní mesiánské ideologie, zvěčnění lidské bytosti v objekt mocenské manipulace nejsou kořenem zla, nýbrž právě ovocem hříchu. Řešeni krize současného světa nemohou křesťané viclět v potlačení jejích projevů (jakkoli je někdy nutné, vyhánějíc větší zlo 450
menším, leckdy však naopak), nýbrž v metáno:, ve změně smýšlení. Nadějí světa v krizi nejsme my souzení (naše mírové hnutí, naše sociální systémy, naše ideologie, naše dobrá vůle), ale sám soudce světa nejmilostivější. Pán Ježíš Kristus. 4) Jakkoli jsou předpovědi nezměrných hrůz eventuální světové katastrof)' pravděpodobné, jako první křesťanské slovo má do této situace zaznít »nebojte se«. Evangelium přináší naději a té je dnes světu třeba. Právě tváři v tvář možné apokalypse má zaznít od křesťanských církví, že »blízko je léto« (Mk 13, 28). Hrozici katastrofa nás nemá strašit a uvést do sebezáchovných křečí. Doufajíce v toho, který svým pokojem osvobozuje od strachu a svým vítězstvím přemáhá svět, máme v existujícím ohroženi slyšet výzvu k životu v lásce a pravdě, k činorodosti orientované správným razením hodnot, ujištění o eschatologické závažnosti každého dobrého skutku lásky, vykonaného třeba v skrytu a bez zjevného efektu (nasycení hladového, ošacení nuzného, návštěva u nemocného, péče o vězně - Mi 25, 34-40), každého pravdivého slova, každého gesta smíření a vůbec všeho ovoce Ducha (Gal 5, 22). Právě v situaci katastrofického ohrožení světa má mocně zaznít: »Hledejte nejprve království Boži a jeho spravedlnost.« 5) Za důležitou považujeme solidaritu křesťanů napříč hranicemi států a bloků. Máme činit dobře všem, nejprve těm, kteří nám jsou nejblíže (Gal 6, 10). Proto nám leží na srdci osud československých politických vězňů, včetně těch, kteří po propuštěni z vězení byli či budou podrobeni krutému opatření tzv. ochranného dohledu. Prosíme Vás, pamatujte na ně, »jako byste spoluvězňové byli« (Žid 13, 3). Domníváme se, žc podnět vzešlý právě z vaší konference by mohl např. napomoci tornu, aby mladý katolík Jan Puknlfk nebyl odsouzen do vězení za to, že sbíral podpisy pod petici vyjadřující nesouhlas čs. občanů s rozmístěním atomových zbraní v naší vlasti, či aby bývalý komunistický funkcionář Ladislav Lis, jeho žena a děti mohli večer usínat bez obavy, že jejich sen přeruší při zračná realita nočního zvonění, ohlašujícího obvyklou policejní prohlídku obydli. S přáním, aby »Bůh pokoje učinil vás způsobné vc všelikém skutku dobrém«. PhDr. T h D r . Božena Komárková, penzionovaný pedagog; Jan Kozlík, evang. bolioslovec vyloučený ze studií; František Lízna, kněz bez státního souhlasu; Václav Malý, kněz bez státního souhlasu; PhDr. Radim Palouš, penzionovaný pedagog; Miloš Rejchrt, farář bez státního souhlasu; Jan Simsa, farář bez státního souhlasu, ThDr. Josef Zvěřina, kněz bez státního souhlasu Praha, srpen 1984
MILOŠ R E J C H R T AKADEMIKU ŠVESTKOVI aneb jak to přišlo, že se mírového rokování v Pentii nezúčastnil jak jeden, tak druhý, a co z toho plyne Akademik Bedřich Švestka předseda Československého mírového výboru Panská 7 Praha 1 Vážený pane předsedo, v denním tisku z 17. července t.r. jsem se dočetl, žc osmičlenná delegace československého mírového výboru, která byla pozvána do Perugie na III, evropský konven t za jaderné odzbrojení, se tohoto jednání nemohla účastnit, neboť jí nebyla včas udělena vstupní víza.
Jak dále uvádí zpráva ČTK, Čs. mírový výbor v dopise účastníkům konventu »ostře protestoval proti této diskriminaci«. V textu dopisu se doslova praví, že »takový postup v nás vyvolává oprávněné obavy nad upřímnosti jednání, které vedly orgány pověřené přípravou konventu s představiteli Čs. mírového výboru«. Také já jsem měl tu čest být pozván do Perugíe a rovněž j s e m se nakonec jednání účastnit nemohl. Rád bych však rozptýlil Vaše obavy stran »upřímnosti jednání« pořadatelů, Já se nemohl (a spolu se mnou řada dalších pozvaných) jednání účastnit proto, že na žádosti o vydání cestovního pasu dostávám stereotypní odpovědi od čs. orgánů, že »není v souladu se státními zájmy ČSSR«, abych vlastnil cestovní doklad a cestoval do ciziny. Rovněž ve Vašem případě nenesou za Vaši neúčast na konventu odpovědnost pořadatelé. Vím od svých přátel, aktivistů mírového hnutí v západní Evropě, že v diskusi o tom, zda mají být najednání nezávislých mírových hnutí zváni představitelé oficiálních mírových institucí zemí RVHP, nakonec zvítězil názor (i já ho spolu s dalšími při příležitostných setkáních se západoevropskými přátelí vehementně prosazoval), že z dialogu nemá být předem vyloučen nikdo. Proto byli na konvent do Perugie pozváni představitelé mírových institucí i téch zemí J e j i c h ž úřady znemožňují jednotlivcům a nezávislým skupinám účast na podobných setkáních. Dokonce účast oficiálních představitelů těchto zemí nebyla ani podmíněna tím, že se jednání budou moci zúčastnit i jednotlivci a skupiny na těchto institucích nezávislí. Důkazem toho, že Vaše neúčast nebyla výsledkem intríkářství pořadatelů, nýbrž spadá na vrub chodu vízové administrativy, je fakt, že s e jednání v Perugii účastnili představitelé oficiálních státně mírových institucí z N D R , Polska, Bulharska, Maďarska a Sovětského svazu. Najednáních vystupovali jako plnoprávní účastníci, a jak jsem byl informován, jejich způsob projevu a argumentace byly pro ostatní účastníky ve více ohledech velkým poučením. Je jisté politováníhodné, že jsme se - byť každý z různých důvodů - konventu nemohli účastnit. Jelikož materiály konventu v Perugii zasluhují, aby byly prostudovány, a jeEikož referáty přímých účastníků mohou naší neúčast částečně kompenzovat, obracím se na Vás s návrhem: Sdělte mi laskavě, zda máte zájem o podrobné informování o průhěhu konventu včetně dokumentace. V případě, že ano (Vaše prohlášení, že Čs. mírový výbor je »ochoten spolupracovat a vést otevřený dialog se všemi organizacemi i jednotlivci, kteří mají upřímný zájem vést zápas o zachování svétového míru, odzbrojení, proti jaderné katastrofě«, nedovoluje o tom pochybovat), jakmile přijede některý z účastníků, event, pořadatelů konventu v Perugii, dovolím si pozvat Vás (či 2-3 zástupce Čs. mírového výboru) na zcela neoficiální setkání na soukromé půdě, kde bychom mohli pohovořit o mírové problematice v perspektivě Perugie. Účastníky této schůzky by tedy bylí zástupce (zástupci) nezávislých západoevropských mírových hnutí, dáte Vy (či 2-3 zástupci Čs. mírového výboru Vámi delegovaní či dobrovolně se přihlásivší) a několik jednotlivců, mírově neorganizovaných čs. občanů. Když se v Perugii probírala otázka zda a jak udržovat styky s oficiálními mírovými organizacemi v zemích RVHP, zda a jak udržovat styky s nezávislými skupinami a jednotlivci v těchto zemích, pronesl koordinátor jednoho z výborů konventu, významný představitel nezávislého mírového hnutí Mient Jan Faber tento výrok: »S těmi oficiálními dialog, s těmi neoficiálními spolupráce.« Mám za to, že to jsou slova moudrá a realistická. Vy ovšem jdete ve svém prohlášení z 17.7,. 1984 ještě dále a vyslovujete ochotu »vést dialog a spolupracovat se všemi organizacemi i jednotlivci«. Nepochybuji o tom, že i uvnitř naší země by spolupráce jednotlivců a nezávislých iniciativ s oficiálními mírovými institucemi mohla dosáhnout výsledků, jakých jednotlivci a neoficiální skupinky dosáhnout nemohou, nebo jen za cenu velkých obětí. Nepochybuji o tom, že kdyby v duchu Vámi deklarované spolupráce se všemi, kteří
mají »zájem vést zápas... proti jaderné katastrofě«, poslal Čs. mírový výbor odborný posudek orgánům činným na okrese Blansko v trestním řízení proti Janu Pukalíkovi, Jan Pukalík by nakonec odsouzen nebyl. Zatím mu hrozí až 3 roky vězení za pobuřováni dle § 100 tr.z. proto, že sbíral podpisy pro petici určenou čs. státním orgánům, v níž občané vyslovují svůj nesouhlas s rozmístěním jaderných zbraní v ČSSR. Na rozdíl od Vás nejsem takovým optimistou, abych viděl hned možnost »spolupráce se všemi«. Dialog se všemi však za možný i nutný považuji a kdo ví, zda po cestě dialogu nedojdeme i k určité spolupráci. Kdybyste ovšem prokázali oprávněnost svého optimismu a formou dobrozdání zmín ě n ý m orgánům, že podpisové akce proti jaderným zbraním, rozšířené po celém světě v radách nezávislého mírového hnutí, nejsou pobuřováním, nýbrž součástí zápasu proti jaderné katastrofě, hned přikročili ke spolupráci (samozřejmě poté, co si ověříte, že moje informace je nezkreslená a že okolnosti případu J, Pukalíka jsou ještě drastičtější, než jsem uvedl), rád své stanovisko poopravím. V očekávání Vaší odpovědi Miloš Rejchrt Na vědomí: Křesťanská mírová konference Vršnf 60 Mluvčí Charty 77 182 00 Praha 8
REŽIM
A
LITERATURA
Ivanka Kotrlá, nar. 16. 12. 1947, Elišky Machové 35, Brno, v domácnosti, matka 5 děli: D e n po porodu 5. dítěte nařídil vyšetřovatel StB kpt. Zdeněk Petlák domovní prohlídku v jejím bytě dle Usnesení VS-ČVS 199/15-84, v Brně dne 25.9.1984. Prohlídku prováděli dále nadporučík StB Mojmír Šedý, npr. Zd. Kožuch a dalších šest příslušníků SNB, z toho jeden v uniformě příslušníka VB. Někteří vnikli bez Usneseni o domovní prohlídce do vedlejšího domu Elišky Machové 37, odkud z bytového příslušenství Zdeňky Kotel6, nar. 5 . 2 . 1 9 0 5 (tchyně výše jmenované, poloslepá po operaci šedého zákalu a velmi těžce nemocná), přenesli červený trezorek s penězi a klenoty do domu Elišky Machové 35, kde prohlídka probíhala, v bytě Ivanky Kotrlé. Zdůvodnění prohlídky dle Usneseni: »V souvislosti s vyšetřováním tr. věci dle § 8/1,112 tr. zákona (pokus trestného činu poškozování republiky v cizině) vzniklo důvodné podezření, že v bytě výše jmenované se nacházejí včci důležité pro trestní řízeni, zejména další písemnosti nebo publikace, které jsou svým obs a h e m schopny poškodit zájmy republiky v cizině,« Od návratu z porodnice je od 8 . 1 0 . 1 9 8 4 Ivanka Kotrlá i jako šestinedělka opakovaně zvána k výslechu do vězníce v Brně-Bohunicích. Trestně stíhaná ode dne 25.9.1984. Zdeněk Kotrlý, nar. 21.6.1945, Elišky Machové 35, Brno, invalidní důchodce (toxické poškození jater prof, noxou), otec 5 dětí: dne 15.10.1984 dle Usnesení VS-ČVS 199/14-84 obviněn z pokusu tr. činu poškozováni zájmů republiky v cizině dle § 8/1,112 ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zákona. Usnesení vystavil vyšetřovatel StB kapt. JUDr. Karel Veselý. Z odůvodnění usnesení: »Trestní stíhání proti Zdeňku Kotrlému bylo zahájeno dne 2 5 . 9 . 1 9 8 4 vyšetřovatelem StB v Brně pro pokus tr. činu poškozování zájmů republiky v cizině podle § 8/1, 112 tr. zákona a současně vzneseno obvinění pro tentýž tr, čin proti ing. Petru Kozánkovi. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že Zdeněk Kotrlý jmenovaného při j e h o návštěvě u něho v bytě v srpnu 1984 požádal, aby vyvezl při své cestě do Rakouska literární publikace tzv. Edice Petlice s názvy knih: Basic Czech - Zdeněk Rotrekl, Odchyt andélú - Iva Kotrlá, Února - Iva Kotrlá a další samizdaty, které jsou svým obsahem
453
schopny poškodit zájmy ČSSR v cizině. Uvedené publikace a samizdaty měl obv. ing. Petr Kozánek odeslat z Rakouska na adresu Alexandra Tomského, který rediguje novou filosofickou a li terární revui křesíansko-demokiatického zaměření Rozmluvy, která vychází v jeho nákladu v Londýně v Anglii, z čehož je zřejmé, že publikace a samizdaty byly určeny k vydání v zahraničí. Shora uvedené skutečnosti jsou potvrzeny výpovědi obv. ing. Petra Kozánka a j e dostatečné odůvodněn závěr, že Zdeněk Kotrlý svým jednáním naplnil skutkovou podstatu pokusu tr. činu poškozování zájmů republiky v cizině.« Ing. Petr Kozánek, nar. 8.5.1949, inženýr ekonom v n.p. KOVO Bzenec, Palackého 176, Kyjov, otec 5 malých dětí: Soudní vazba naň uvalena dne 2 8 . 9 . 1 9 8 4 z rozhodnutí krajského prokurátora v Brně (podpis nečitelný). D n e 2 5 . 9 . 1 9 8 4 u něj provedena domovní prohlídka v Kyjově, Palackého 176, a ode dne 2 5 . 9 . 1 9 8 4 stíhán po zabavení publikací z Edice Petlice z pokusu poškozování zájmů republiky v cizině dle § 8/1, 112 tr. zákona. Dle § 163 odst. 1 tr. řáduje stíhán vyšetřovatelem StB v Brně kpt. ludr. Karlem Veselým. *
*
*
(Razítko) Krajská správa SNB odbor vyš. Státní bezpečnosti Brno VS-ČVS: 199/15-84
V Brně, dne 2 5 . 9 . 1 9 8 4 USNESENI
Podle § 83 odst. 1 tr. ř. nařizuji domovní prohlídku u Ivanka Kotrlá, nar. 16.12.1944 Tasovice, okr. Znojmo, bydliště Brno, Elišky Machové č. 35; domovní prohlídka bude provedena ve všech prostorách rodinného domku v Brně, ul. Elišky Machové č. 35; prohlídku provede kpt. Zdeněk PETLÁK a orgán i SNB.
DŮVODY
Vyšetřovatelem StB v Brně je vedeno trestní stíhání proti ing. Petru Kozánkovi pro pokus trestného činu poškozování zájmů republiky v cizině podle § 8/1, 112 tr. zákona, kterého se dopustil v souvislosti se svým výjezdem do zahraničí dne 24. září 1984. V souvislosti s vyšetřováním uvedené trestné věci vzniklo důvodné podezření, že v bytě výše jmenované se nacházejí věci důležité pro tr. řízení, zejména další písemnosti nebo publikace, které jsou svým obsahem schopny poškodit zájmy republiky v cizině. Proto jsem rozhodl, jak shora uvedeno. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, kterou je možno podat u vyšetřovatele StB do 3 dnů ode dne doručení usnesení, stížnost nemá odkladný účinek. Vyšetřovatel StB: kpt. Petlák Zdeněk Souhlasí: Krt\jský prokurátor: (podpis nečitelný) V Brně, dne 25. září 1984
Razítko: krajská prokuratura v Brně
Nad razítkem prokuratury razítko: KS SNB Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti Brno *
454
*
+
Věc: Stížnost V Brně 27. 9. 19S4 Krajskému prokurátorovi v Brně Dle práva vypsaného na »Usnesení o nařízení domovní prohlídky ze dne 25. 9. 1984« v našem bytě, s kterým jste svým podpisem souhlasil, podávám si stížnost do 3 dnů, nebof bdíte nad dodržováním práva v Jihomoravském kFaji. Ve své stižnosti uvádím následující: 1) Domovní prohlídky se účastnilo až 10 příslušníků SNB - jejich skutečný počet, jnk se pohybovali v bytě a na chodbě, mi není ani znám. Jeden z nich byl v uniformě příslušníka VB. Stěžuji si, že na protokolu o provedeni domovní prohlídky jsou podpisy pouze 3 příslušníků SNB - ti se však na prohlídce bytu a domu pouze spolupodíleli! Přitom žádní jiní příslušníci SNB protokol nepodepsali, ačkoliv byli i u podpisu závěrečného přítomni - protokol tedy neodpovídá pravdě při prováděni domovní prohlídky. Blíže uvedu: 2) Domovní prohlídka neprobíhala j en v prostorách domu Elišky Machové 35, ale i v prostorách domu Elišky Machové 37, ačkoliv mně neznámí příslušnici SNB, o nichž nevím od matky více, než že byli »dva mladí«, se žádným povolením k prohlídce neprokázali. A nepotřebovali k tomu ani Váš souhlas. Matka (ročník 1905) je poloslepá, velmi těžce nemocná - a příslušníci SNB této skutečnosti při vniknuti do domu Elišky Machové 37 využili. Z tohoto domu pak odnášeli věci a byli při tom viděni. 3) Během dalších hodin domovní prohlídky přibývali k původním třem podepsaným další příslušníci SNB, jež bych poznal pouze podle obličeje. Tito přibývající příslušnici SNB vyslýchali v mém bytě opakovaně a přes mé protesty všechny mé děti, dokud se mi ze zoufalství neudělalo skutečně zle a nebyl úředně přivolán lékař. Totožnost lěchto uvedených příslušníků SNB, kteří s dětmi manipulovali a odváděli je nejen z bytu, ale i z domu, mi neni skutečně známa: viditelně využívali toho, že jsem byl zbaven občanského průkazu a nesměl jsem opustit dům. I z toho, že jsem dlouhodobě a těžce nemocen (toxické poškození jater profesionální noxou). Příslušníky SNB přivezený lékař (primář z Ilybcšovy nemocnice v Brně) se ke mně choval s plnou lékařskou etikou a po prošetření mého zdravotního stavu mi sdělil, že si mě vezme s sebou do nemocnice. Když toto své rozhodnutí oznámil příslušníkům SNB, požádali ho, aby o můj odvoz do nemocníce neusiloval. Ubezpečovali ho, že domovní prohlídka za chvíli skončí a pak že se sami postarají o můj odvoz do nemocnice. Tento slib nedodrželi, prohlídka trvala dál a dál, ale dosáhli toho, že lékař odešel a z. mého převozu do nemocnice sešlo. Jak dalece byl při mnou popisovaném způsobu domovní prohlídky poškozen můj zdravotní slav, nemohu posoudit, faktem je, že nemohu spát; ve dne jen s obtíží vstát z lůžka. To, že mě k účasti na domovní prohlídce příslušnici SNB doslova přinutili, nemohu popřít. Ani to, žc mi tím zdravotně ublížili. 4) Stěžuji si dále, že domovní prohlídka nemohla být příslušníky SNB ani na okamžik přerušena, když jsem o to žádal, abych získal možnost své čtyři děti (které se postupně vracely ze školy) umístit v jiném a klidnějším domě. Domovní prohlídka na děli totiž (hlavně kvůli jejich vyslýchání!) působila velmi depresivně a byla proti zájmům jejich zdraví - nejen psychického, ale i fyzického. Nejvíce vyslýchaný dvanáctiletý chlapec (který se při výslechu rozplakal) dostal po domovní prohlídce horečku a nyní na základě lékařského vyšetření leží a nemůže navštěvovat školu. Navíc, příslušníci SNB i v přítomnosti dětí tvrdili, že jsme rodina, která se zničila sama. K takovým tvrzením jsou oprávněni? A to se nezmiňuji o jiných urážkách a inveklivách, jimiž mě před dětmi zahrnovali. 5) Usnesení a nařízení o domovní prohlídce, které jste svým souhlasem podpořil, nebylo ze stran vyšetřovatele SNB správně úředně vystaveno. Ačkoliv se domovní prohlídka týkala údajně pouze mé ženy, na listině bylo uvedeno, že se týká osoby narozené v roce 19441 AJe moje žena je ročník 1947! Když jsem na tuto skutečnost ihned poukázal, bylo 455
datum přepsáno příslušníky SNB půjčenou průpiskou! Copak není už rok narození osoby, kvůli níž j e vystavováno »Usnesení o nařízení domovní prohlídky«, úřední? N e b o má to »Usnesení« tak malou úřední cenu, že do něj m ů ž e být vpisováno či dodatečné, po souhlasném podpisu krajského prokurátora, měněno datum narození občana? 6) Dále si stěžuji, že domovní prohlídka byla prováděna bez přítomnosti m é ženy a den po jejím porodu pátého dítěte (Anežky Kotrlé, narozené 24. 9. 1984). Není to j e n z možného poporodního ohrožení jejího zdraví, ale i z důvodů pro vás kvalifikovanějších: už samotný protokol o vykonané domovní prohlídce vypovídá, že došlo k m n o h a zbytečným přehmatům. Manželce byly v nepřítomnosti zabavovány rukopisy básní, a to až z roku 1966, kdy jsme nebyli manželé: a to i málem dětská poezie může ohrožovat zájmy republiky v cizině? N e b o např. v protokolu uvedená etymologická kniha nářečí Brněnská plotna od Dr. No váčka či kniha Život po životě od MUDr. Moodyho. Atd. Příslušníci SNB se za domovní prohlídky v prohledávaných rukopisech poezie viditelně nevyznali, ptali se mě a po mně chtěli, abych jim vysvětlil, proč si manželka psala báseň na černý papír či kdo je vyfotografován na snímku, na jehož rubu si manželka poznačila verš, atd. Upozorňuji Vás i na tuto charakteristickou skutečnost, že v kuchyňském kredenci, kde má šestičlenná rodina všechny hrnce, talíře atd., bylo zabaveno z 56 položek 30! A to prohlídka probíhala v celém domě: jasné se prokazovalo, že měla být konána v přítomnosti m é ženy, jak j s e m o to od počátku příslušníky SNB žádal. 7) Upozorňuji Vás na skutečnost, že v protokolu o provedení domovní prohlídky není uvedeno, komu patří peníze (DM) odnesené příslušníky SNB ve třech obálkách. Je tak vytvářen dojem, že patřily mé ženě, neboť tak je nadpisován seznam věcí - ze dne 25.9.1984 u Ivanky Kotrlé. Marné jsem příslušníkům SNB vysvětloval, že peníze nejsou naše a že s nimi nemůžeme volné disponovat, že je to útěcha stáří a nemoci, což zatím není v jednom příkladu: toto manipulování s fakty považuji za příkladné pro celou domovní prohlídku, a proto s tím seznámím generálního prokurátora ČSSR! Stačí, když se začtete do protokolu a zjistíte, že červený trezorek není uveden jako nález v nějaké místnosti domu. Další údaj, že byl v ložnici domu, je nepravdivý a příslušníky SNB vydedukovaný a lživé je i tvrzení, že byl na žádost příslušníků SNB přinesen z domu Elišky Machové 37! Nebyl přinesen jenom tak na žádost: přinesli ho příslušníci SNB sami a položili k nohám kapitána Petláka v předsíni bytu! Když si pak v trezorku prohlíželi rodinné prsteny a jiné zlato, nestyděli se slovně naznačit, že by to vše mělo projít kriminální expertizou, aby se prokázalo, zda nejsou kradené! Aby z mé ženy byla ještě navíc dělána kriminálnice - to je už příliš! Proto seznámím se všemi - naprosto legálními fakty - osobním dopisem generálního prokurátora. Jinak se obávám, že má žena skončí ve vězení za vymyšlené kriminální přečiny - protokol o domovní prohlídce k tomu napovídá. Mnoho. 8) Závěrem už jen podotýkám, že ani první strana protokolu o domovní prohlídce neodpovídá skutečnosti. V rubrice o právu stížnosti bylo kpt. Zdeňkem Petlákem zapsáno toto: »Po poučení o právu stížnosti nebyla stížnost podána.« Kpt. Zdeněk Petlák m ě o žádném právu stížnosti nepoučil! Jinak bych si stěžoval a on o tom musí vědět! U ž j e n proto, že má žena nebyla nikdy u žádného výslechu či pohovoru, kdy by jí nějaký příslušník SNB vysvětlil své názory na poezii či literární tvorbu. Proto je asi nyní zapojována do trestné činnosti poškozování zájmů republiky v cizině. Nemluvě o tom, že expertizou kriminálky z Brna může být i zjišťováno, kde si nakradla prstýnky. Nemohu, soudruhu krajský prokurátore, než si stěžovat. občan - svědek Zdeněk Kotrlý, Elišky Machové 35 Brno II 60200 *
456
*
*
Generální prokuratura Praha V Brně 1. 10. 1984 Vážený soudruhu generální prokurátore, obracím se k Vám o pomoc ve věci, jež přesahuje hranice mých sil. Jsem už stará a těžce nemocná žena, narozená v roce 1905. Od roku 1932 bydlím v domě Elišky Machové 37. D n e 25. 9. 1984 byl příslušníky SNB odnesen trezorek s penězi a klenoty, který je mým vlastnictvím, z domu, ve kterém bydlím. Jistě k tomu měli právo. Trezorek přenesli do domu Elišky Machové 35, kde probíhala domovní prohlídka v bytě Ivanky Kotrlé. Ta nebyla v bytě přítomna, den před tím se jí narodilo páté dítě. Píše básničky a tím snad poškozuje zájmy republiky v zahraničí, a proto v jejím bytě prováděli příslušníci SNB prohlídku. Já se však na Vás obracím o pomoc kvůli tomu trezorku, který' příslušníci SNB zabavili v našem domě. Trezorek zakoupil můj manžel Stanislav Kotrlý (zemřelý v r. 1966) už před mnoha desítkami let. Nyní je ten červený trezorek opět zpět v mém bytě, na svém místě, kam ho po vykonané domovní prohlídce v domě Elišky Machové 35 můj syn vrátil, ale chybí v něm tři obálky s penězi. Ty dle protokolu o domovní prohlídce příslušnici SNB přisoudili mé snaše Ivance Kotrlé jako tři položky v seznamu protokolu. To však není pravda. Ty peníze jsem obdržela jako dar z Rakouska, a to dne 21. 9. 1984. Přinesl mi je odpoledne toho dne rakouský občan. Mluvil německy i částečně anglicky, ubezpečil se, zda jsem pani Kotrlá, jak to mám napsáno na zvonku, a pak mi v mém bytě předal obálku s peněžním darem. Ptala jsem se, kdo mi je posílá z Rakouska, zda Vilma, a ten pán mě ubezpečil, že Vilma. Pospíchal, že už vše vyřídil, i když jsem měla víc dotazů. Hledala jsem druhé brýle, protože špatně vidím, chtěla jsem, aby mi sdělil svou adresu a že hned poděkuji Vilmě, že by to měl jako stvrzenku. To poděkován í převzal a rozloučil se s tím, že mi zdůraznil, německy i anglicky, abych pamatovala na trpící, z těch peněz. Teprve když odešel, spočítala jsem obsah obálky. Bylo v ní 40 stomarek 2 padesátimarky a dvacet dvacetimarek. Byla jsem za to Vilmě vděčná. Podobně velkým darem pamatovala i na mou vnučku Štěpánku, to za křestní jméno, ale už před lety. Dřív k nám do Brna z Vidně víc jezdila, ale teď už je také stará a nemocná. Vím, že má těžkou cukrovku. Naposledy byla v Brně se svou sestrou Gizelou. Dojeli autem, které řídil manžel Gizely Francin, a záznamy o tom musí být na celnici. Aie na naši rodinu pamatovala vždy nejvíc Vilma. Ta jezdila z Vídně k mé matce, Štěpánce Klementové, už ve třicátých letech před válkou. Do konce šedesátých let jí patřil na předměstí Vídně velký obchodní dům, moje matka byla jejich tetou. Vilma i Gizcla jsou mé pokrevní sestřenice - a to vše lze ověřit a mohu předložit i jejich adresy. Zatím jsem jim nepsala, že peníze odnesla policie, abych je nevyděsila stejně, jako jsem vyděšená já. V pondělí 24.9.1984 jsem obálky s DM naposledy viděla v trezorku uložené tak, jak jsem je rozdělila a do trezorku dala. Na jednu obálku, kam jsem dala všechny drobné, to je dvacctimarky a padesátimarky, jsem napsala Jana, jméno vnučky, která jediná je rozvedená a má dvě malé děli, ale pak jsem to jméno škrtla, po úvaze, že bony rozdělím mezi všechny své vnuky a pravnuky, naprosto spravedlivě stejnou částkou, jak už to po léta dělám, což můžete ověřit. Mám o tom letité záznamy i dávno vystavené stvrzenky z banky. Na druhou obálku jsem napsala heslo Bohu, to jako pro trpící lidi, a dala jsem tam deset stomarek. D o třetí obálky neoznačené, k volnému použití, jsem dala třicet stomarek. V pondělí 24.9.1984 jsem o daru teprve řekla synovi, který byl od pálku do neděle mimo dům, a zároveň jsem vzala z obálky pro vnuky drobné 3 dvacetimarky a šla do Tuzexu nakoupit. Hračku pro právě narozenou vnučku Anežku jsem dala synovi, zabalenou tak, jak jsem ji koupila. Syn Zdeněk mi také nabídl, že promění na bony těch deset stomarek z obálky Bohu a rozdá je, že ví kam. Kde je toho nejvíc zapotřebí. Při té příležitosti jsem jednu stomarku z obálky Bohu vydělila a předala ji k těm třem tisícům pro volné použití. Večer potom, když šla Štěpánka do svého náhradního pokojíčku, dívala jsem se s ní ještě do trezorku,
zda v něm nejsou vhodné stříbrné náušničky pro právě narozenou Anežku. V červeném trezorku máme hlavně klenoty jako prsteny, náušnice, řetízky, mince, v zlatě i ve stříbře. Jeden klíč od trezorku mám vždy já u sebe, druhý má syn Zdeněk ve s v é m byté. Trezorek natřel červenou barvou, aby byl v šeru skříně, kde j e uložen, lépe vidět, když j e přenosný a já špatně vidím. Syna Zdeňka také žádám, aby trezorek občas převzal do úschovy, když jsem v nemocnici nebo delší chvíli m i m o dům. Trezorek si smí už otevírat i vnučka Štěpánka, které j e už 16 let, když si mění náušnice nebo prstýnky. To, že trezorek, který patři mně, odnesli na domovní prohlídku v jiném d o m ě příslušníci SNB, j s e m se dozvěděla až 2 5 . 9 . 1 9 8 4 večer a hrozné m ě to rozčílilo. Od té doby pořád polehávám a n e m o h u se s tím smířit. V to odpoledne jsem sice slyšela šramot v předsíňce před m ý m bytem, ale byla jsem rozespalá, nebof mám v srdci zabudovaný pejsmekr a spím víc ve dne než v noci. Pootevřela jsem pouze dveře od kuchyňky a viděla j s e m dva mladé m u ž e a s nimi svého malého vnuka. Ptala j s e m se, co potřebují, a oni, že jen se tak dívají, že s e něco děje na ulici. Okna z m é h o bytu v druhém poschodí vedou pouze do zahrady, tak j s e m dveře zavřela a znovu jsem si lehla. O domovní prohlídce ve vedlejším d o m ě jsem nic nevěděla. Že příslušníci SNB trezorek z našeho domu odnášeli, to viděli dospělí svědci. V civilu oblečený mladík červený trezorek odnášel, uniformovaný příslušník VB údajně nenesl nic. Já vím, že policie má velká práva, ale přesto Vás prosím, abyste se m ě zastal. Syn Zdeněk, který se po prohlídce jako těžký invalida zdravotně zhroutil, stěží teď obstará své čtyři děti a řiká, že z příslušníků S N B má takový strach, až zvrací. V pátek ho teď honil na ulici příslušník SNB před porodnicí, kde leží snacha. Ta to viděla z okna - jak ta j e n o m bude teď kojit? Je to hrozná rodinná tragedie a úplně jako zlý sen. Mé staré srdce to asi nevydrží, věřte mi. Můžete si ověřit, jak vzorně jsem pracovala po desetiletí ve Zbrojovce jako dělnice. D o dnes si mě lam v klubu důchodců váží a dávají mi dary. A přitom dar z ciziny, který přece v Brně dostávají i jiní lidé, policie zabaví. Také se obávám, že příslušníci SNB znovu přijdou a pod nějakou záminkou si trezorek odnesou zas, tentokrát kvůli zlatu. Syn mi naznačoval, žc se o tom při domovní prohlídce zmiňovali a že to nelze vyloučit. Obracím se na Vás tedy až do Prahy, neboť doufám, že mi p o m o c neodmítnete. Nevím, jak postupoval, jak peníze (DM) získat zpět a proměnit je na legální tuzexové poukázky. Já si chtěla jen lip rozmyslel, co za to koupil, zvláště, když to Vilma poslala jistě teď zase k těm křtinám. Přiznávám, že í snaše jsem chtěla něco koupit za porod, ale teď už to neudělám, když je politicky stíhaná. Já sama jsem se do politiky nikdy nepletla, pracovala jsem u stroje, a tak nn to prosím přihlédněte. Mnohokrát Vám děkuji, v úctě Zdeňka Kotrlá Elišky Machové 37 Brno 6 1 6 0 0 * * * V Brně, dne 1 1 . 1 0 . 1 9 8 4 Ministru vnitra České socialistické republiky, Praha Dovoluji si obrátit se na Vás jako na voleného zástupce lidu a člena vlády České socialislické republiky. D n e 24.9, 1984 jsem v Brně porodila své páté dítě; toho stejného dne byla celodenně, až d o půl třeli hodiny ranní vyslýchána i v souvislostech s m o u literární tvorbou příslušníky SlB v Hodoníně malka rovněž pěti malých dětí, Jindřiška Kozártková. Jedná se o moji bývalou spolužačku zgymnazia, jíž jsem občas své literární texty b ě h e m dlouholetého přátelství půjčovala: dne 25.9. 1984 byla o půl s e d m é hodině ráno vzbuzena n ve výslechu bylo nn služebně StB v Hodoníně pokračováno dále, dokud nedocílili příslušníci StB podrobné svědecké výpovědi tak, jak potřebovali. T é h o ž dne, 2 5 . 9 . 1 9 8 4 , provedli příslušníci SlB více než čtyřhodinovou domovní prohlídku v m é m bytě a za m é nepří-
tomnosti mi zabavili rukopisy literární, a to až od roku 1966. D n e 2 8 . 9 . 1 9 8 4 v 10.50 hod. vnikl d o porodnice, kde j s e m ležela (Brno, Veveří ul. 125), příslušník StB; před mými zraky odvedl manžela, který m ě tam byl navštívit v předepsané době, z ulice do vrátnice porodnice. Údajně vypůjčit si od sestry, mající službu, tužku. Protože mi po porodu hrozil zánět žil, byla j s e m v porodnici hospitalizována až do 5.10.1984. Ale už v pondělí dne 8 . 1 0 . 1 9 8 4 dojel k našemu domu příslušník StB služebním autem, j e h o ž číslo mám zapsáno, s tím, že vyšetřovatel StB potřebuje nutně provést se m n o u výslech dne 9.10.1984, a to ve věznici v Brně-Bohunicích. Manžel trval na lom, že podobné vzkazy nelze vyřizovat ústně, ale pouze úředně. D n e 1 0 . 1 0 . 1 9 8 4 mi tedy bylo poštou doručeno úřední předvolání k výslechu, které jsem však nemohla převzít. I proto, že vyšetřovatel StB, jistě právnicky vzdělaný, neumí napsat na úřední předvolání m é skutečné občanské j m é n o a obsílku mi zaslal na j m é n o literární. A já se tomu nedivím: krajský prokurátor v Brně zase podepsal usnesení o domovní prohlídce v m é m bytě s nesprávně uvedeným datem mého narození; rok m é h o narozeni je 1947 a ne 1944, jak je na listině, jejíž kopii mi zanechali, u vedeno. A výše jmenované Jindřišce Kozánkové podepsal krajský prokurátor v Brně zaslané rozhodnutí o uvalení vazby na jejího manžela ing. Petra Kozánku (opět v souvislosti s m o u literární tvorbou) s tím, že j e stihán dle §§ 8/1, 122 tr. zákona. T o však nemůže odpovídat pravdě, neboť na usnesení o domovní prohlídce v mém bytě je úředně uvedeno, že ing. Petr Kozánek je trestně stíhán dle §§ 8 / 1 , 1 1 2 Ir. zákona. Když uvážím, kolik nedopatření úředních je hned v počátku před mými výslechy, které mohou rovněž trvnt do půl třetí do rána - a kdo v tom příslušníkům StB zabrání? - propadám zoufalství. Snad tomu aspoň na čas zabráni člen vlády České socialistické republiky, řádně lidem zvolený; len snad přihlédne k tomu, že jsem v šestinedělí a že jsem se pouze provinila tvorbou poezie či literárních textů. Já si totiž myslím - možná naivně - že m é výslechy či výslech ve vězníci v Brně-Bohunicích m ů ž e počkat. Aspoň do doby m é h o tělesného a psychického zotaveni po porodu. Doposud, jestli s e nemýlím, bylo zvykem se takto v Evropě choval k šestinedélkám. Jako polehčující okolnost svého strachu z výslechu před vyšetřovatelem StB uvádím i to, že j s e m doposud nebyla nikdy příslušníky StB jakkoliv vyslýchána (stejně tak ani nikdy příslušníky VB či SNB), ačkoliv má literární tvorba probíhala už bezmála dvacet tet. Snad k tomu aspoň Vy přihlédnete. Také doufám, že Vám můj dopis dojde v pořádku, neboť m ě ode dne porodu přestala pošta doručoval jakékoliv listovní zásilky - i gratulace k narození dítěte od rodiny - jen ta pozvání k výslechu mi pošta doručí.
*
Ivanka Kotrlá Elišky Machové 35 Urno 616 00
+ *
Razítko: Krajská správa SNB odbor vyšetřování Státní bezpečnosti Brno VS-ČVS 199/11-84
V Brně, dne 2 5 . 9 . 1 9 8 4 P R O T O K O L
o provedeni
domovní
prohlídky
D n e š n í h o dne byla provedena na základě usnesení (příkazu) vyš. StB Brno ze dne 25. 9 . 1 9 8 4 ČVS 199/15-84 domovní prohlídka u Ivanky Kotrlé, nar. 16.12.1947, bydliště Brno, Elišky Machové č. 35. Předchozí výslech podle § 84 tr. ř. byl proveden. Osoba, u níž má být prohlídka provedena, vypovídá: nemáme v bytě žádné materiály, které by souvisely s jakoukoli tr. činností. 459
Prohlídka byla provedena v rod. domku na adrese Brno, Elišky Machové 35. Prohlídku provedli: kpt. Zdeněk Petlák, npor. Mojmír Šedý, npor. Zd. Kožuch. Po poučení podle § 85 odst. 1 tr. r. se prohlídky zúčastnil manžel jmenované Zdeněk Kotrlý, nar. 21.6.1945. Podle § 85 odst. 2 tr. ř. byla prohlídce přítomna nezúčastněná osoba Františka Švancarová - zam. ONV Brno II. Usnesení (příkaz) o prohlídce bylo doručeno manželu jmenované, ten uvádí, usnesení vyšetřovatele nepovažuji za právoplatné, neboť rok narození mé manželky je chybně datován, jedná se zřejmé o jinou osobu, neboť manželka je rozena v r. 1947. Žádám o vystavení správně datovaného usnesení, které musí mít všechny náležitosti. Po poučení o právu stížnosti nebyla stížnost podána. S prohlídkou započato v 15.55 hod.
1'or. čis.
Při prohlídce byly vydány - odňaty tyto věci: Popis vfcct
1. Dva listy růžového papíru form. A4 se strojopisným textem nadepsáno Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSR 2. Brožura form. A5 - strojopis na žlutém papíru nadpis Marta Robinová - 32 stran 3. Vázaný strojopisný text form. A4 ve hnědých deskách: nadpis Dr. Otakar NOVÁČEK - Brněnská plotna - Brno 1929 1 ks 4. List formátu A4 popsaný psacím strojem - průpis - nadpis: Blahoslavená Zdlslavo ... 1 ks 5. Dopis v obálce na modrém papíře text: Milí a vzácni přátele ... 1 ks 6. Papír form. A4 - stroj, text, opis - nadpis Jiří Kratochvil - Medvědí román - 1 ks 7.
Papír form. A4 strojopis -
průpis -
nadpis ÚVODEM -
kuchyň kredenc » » » » »
Shodou
okolností 2 ks 8. Papír form, A4 - strojopis oboustranně popsáno - nadpis na 1. sir. Milý pane Ludviku na II. str. báseň Odvaho 9. Strojopis form, A4 - průpis, 11 listů, sepnuto v bil. deskách, nadpis Empirická kritika 10. List formátu A4, strojopis, nadpis Radomír Malý oboustranně, 1 kus 11. Brožura, strojopis, formát A4, Z dopisu z vězení, 30 stran, 1 kus 12. Strojopisný text na 63 stranách; průpis, nadpis Minimax, VI. Třešňák, 1982, 1 kus 13. Svědectví, kostarová zmenšenina, 2 listy, f A5 14. Kartónový černý papír formát A5, 1 kus 15. 49 kusů popsaných úlržků papíru různých formátů, dopisy, rukopisy, strojopisy 16. List formátu A4, rukopis, nadpis Milá Ivo, podpisy spisovatelů 17. 3 listy papírků různých formátů, s poznámkami 18.
místo nákzu
» » » » » » » » » » »
2 vizitky, JIČÍNSKÝ, Z. KOTRLÝ, na druhé stranfc adresa d o Belgie
»
19. Adresář formátu A7, 1 kus 20. Básně na formám A4, strojopis, průpis, 83 listů 4x vyhotoveno, Ix do strany 55, zač. text. jede jede února 21. 37 lislů papíru formát A4, básně a různé 22. Kolibřf knížka, Osmašedesátý, J. Sládeček, 1 kus 23. Kolibři knížka, Václav Černý, 1 kus 24. Brožura, Pražská ekloga, KOVTUN, 1 kus 25. Brožura, Směšně lásky, Milan KUNDERA, 1 kus 26. Brož. kniha, Souostroví GULAG, Solženicyn, 1 kus 27. Brožura, Otáci, J. VEJVODA, 1 kus 28. Brožura, Surovost života, Efenberger, 1 kus 29. Studie, F A5 2 kusy, č. 91 a 87, 88, 89 30. Brožura, 10 let Konfrontace, 1 kus
»
460
» » ložnice
Popis VĚCÍ Brožura, Maria naše Matka, 1 kus Brožura, Křesťanská rodina, 1 kus Obálka F A6 s poznámkou BOHU, obsah 900,- DM (bankovky 100,- DM, 9 kusů) Obálka F A6, s poznámkou »2«, obsah 3 100,- DM (bankovky 100,- DM, 31 kusů) Obálka F A6, s poznámkou »Jar«, obsah 440,- DM (bankovky 17 kusů 20,- DM, 2 kusy 50,- DM)
P a r . čís.
31. 32. 33. 34. 35.
místonálem balkon » červený trezor přenosný » »
Přenosný červený trezor byl původně v ložnici, po té synem bez vědomosti přlsl. SNB odnesen na č. 37 E. Machové, Brno, odkud byl na žádost přísl. SNB přinesen zpět, 36. 37.
t' s Popis včct rnislo Strojopis prüpis F A4 105 listů, Diagramy růstů rohů pestiků zatraceni Strojopis, průpis, F A4, 104 listů, Diagramy růstů rohů pestiků zatraceni,
38. 39. 40. 41.
42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53.
na p r v n í m listě I. KOTRLÁ
Strojopis, průpis, F A4, 6 listů nadpis Vice než IS řádků O: v 18-ti vyhotoveních Brožura, samizdat, Teologický sborník, 1 kus Brožura, samizdat, Carlo Caretto, Dopisy z pouště Brožurky, vydavatel Křesťanská akademie, O smrti a trpělivosti 1 kus, Páté evangelium 1 kus, Biblické eseje 1 kus, Naše naděje 1 kus, Odpůrce 1 kus, Na druhém břehu 1 kus, Sám nemůžeš být šťasten 1 kus, Dialog s nevéřkimi 1 kus Strojopis, samizdat, F A4, Informace o církvi 1983/č. 6 Strojopis průpis F A4, 25 listů, Nezabiješ Strojopis, samizdat, F A4, 37 listů, Úvod, L. Bloy Strojopis, samizdat, průpis, F A4, 9 listů, Víra v Boha a vědecké myšleni Strojopis, samizdat, průpis, F A4, 9 listů, Z. Rotrekl, Zpráva o pádu města Strojopis, F A4, 2 listy, Paul ROTH, Za mé dítě Strojopis, originál, F A4, 22 listů, Z. Rotrekl, Popis pohřbíváni mýdla a kostni moučky, dalších 22 listů v opisu, v červené složce Strojopis, průpis, F A4, 3 listy, Úvodní slovo, které mělo být předneseno ..., další poznámky prop. tuž. 5 listů F A5 v bílé složce Strojopis, F A4, 12 listů, text zač. Dnešní doba je krásná, v zelené slož. Strojopis, průpis form. A4, 4 listy, text zač. Jan TREFULKA, Února vše v pěti vyhotoveních, dva listy - strojopis, form. A4 text zač. Kdysi před léty ... vše ve fialové igel. složce Strojopis form. A4, 11 listů text: Odpovědnost jako osud - V. Havel, v zel. igel. složce Strojopis, průpis, form. A4 - L. Vaculík, Či je svět, 3 listy, L. Vaculík, Černoši v Broumově, 3 listy L. Vaculík, Srpnový den - 3 listy, L. Vaculík, Poznámka k naději, 2 listy, L. Vaculík, Simečkovy boty - 3 listy, L, Vaculík, Jaro je tady - 2 listy, L. Vaculík, Hňup z kaštyla - 3 listy, L. Vaculík, Letní stíny - 3 listy, L. Vaculík, Prosinec. A listy, Byla to kep? - bez autora - 5 listů. List form. A4 Prosincové hody, strojopis, průpis. Listy papíru form. A4 - strojopis, průpis. Obsah (2x), Strojopis form. A4, průpis - text - Stížnost na usneseni Městského soudu v Praze - 6 stránek, na zadní stránce podpis L. Vaculík, strojopis form. A4, průpis - Unesnesení č.j. 1 T 15/81 - 11 stránek - strojopis form. A4 - Vlastivědný výlet z Broumova ... 1 list + dvě mapy form. A4 vše založeno v bílé igel. složce
IUHOZU pokoj v 2. p. »
» » »
>> » » » » » » » » » » »
»
461
Foř. čís.
Popis věcí
místo nálezu
Strojopis orig. form. A4, 8 listů - nadpis Více než 13 řádků O: Strojopis - básničky, orig. form. A4 - Střelná modlitba ., 2 listy. Tabulky Trusu - 2 listy, Dot iétapáné 1985 - 1 list, Konec těhotenství - 2 listy 56. Strojopis, prfipis, form. A5, 165 listů, doposud nesvázáno, nadpis: Život po životě - MUDr Raimond S. Moody, strojopis okostarováno, formát A5, 25 listů - nadpis: Bůh mluví a člověk odpovídá - bez autora, strojopis form. A4 - 5 listů - nadpis: MUDr Raymond A. Moody, Život po životě - originál a 9 průpisů celkem 10 výtisků, vše v zelené igelitové složce 54. 55.
pokoj v 2. p.
Prohlídka skončena ve 20.00 hod. Nic nebylo poškozeno či zničeno. Prohlídku provedli: kpt. Zd. Petlák npor. Mojmír Šedý podpisy nečitelně npor. Zd. Kožuch
Prohlídce přítomen: Františka Švancarová, podpis.
Potvrzují současně, že jsem převzal potvrzení o odebrání věcí - opis tohoto protokolu. Zdeněk Kotrlý
FI DII A VONS V T Ý D N U VÁCLAVA HAVLA Sdělení VONS č. 389 - Společné prohlášeni FIDH a VONS Uveřejňujeme text společného prohlášení Mezinárodní federace pro lidská práva a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, které bylo předneseno 14. května 1984 na universitě v Toulouse při příležitosti udělení doktorátu honoris causa českému dramatikovi Václavu Havlovi. Konečnou redakci lextu provedl člen VONS dr. Martin Hýbler. Společné vystoupení FIDH a VONS v Týdnu Václava Havla na universitě Le Mirail v Toulouse: Jako zástupce FIDH (Mezinárodní federace pro lidská práva) bych chtěl nejprve připomenout vztahy mezi naší federací a Československou ligou pro lidská práva, které se přímo dotýkíýí i osoby Václava Havla. Výbor na obranu nespravedlivé stíhaných se totiž stal členskou ligou FIDH právě v říjnu 1979, při příležitosti známého pražského procesu proti členům VONS, čímž tento výbor vyjádřil svůj kladný postoj k mezinárodní solidaritě s ostatními hnutími bojujícími za lidská práva. A Václav Havel tehdy seděl na lavici obžalovaných. Jak je možné, že se Václav Havel, dramatik, ocitl rok a půl před tímto procesem mezi zakladateli VONS a potom mezi obžalovanými, a jak je možné, že byl odsouzen na čtyři a půl roku vězení? Je to snad náhodou? Jistěže ne. Naopak, Havlův postoj je pozoruhodně důsledný a takových je málo. Dramatické dílo Václava Havla se svou podstatou střetává s realitou a měřítkem hodnoty díla je pro autora jen to, jestliže v tomto střetnutí jeho dílo obstojí. Nejde u něho o nějaký abstraktní humanismus, ale o zcela konkrétní činnost mezi spoluobčany. Jestliže jeho díla na scéně uvádějí konkrétní dialog mezi lidmi zakotvenými v absurdní realitě a jestliže k nám tak promlouvají řeči pravdy, nejsou to jen literární díla, která mají být najevišti interpretována na slovo vzatými profesionály, ale jsou to nové skutečnosti, které se samy staly součástí našeho života; přitom nás zavazují, abychom v tomto životě zaujali určitý postoj nebo abychom si uvědomili úlohu, kterou v něm hrajeme.
462
Sám autor tak učinil první. Stejně tak i činnost VONS není pouze literární či deklarativní, ale je to konkrétní činnost, vždy zaměřená na individuální osud těch, kteří trpí nespravedlností a jejichž utrpení není nijak heroické či patetické, neboť to jsou lidé jako vy a my. O této velmi konkrétní péči o osudy druhého svědčí 365 sděleni VONS, zveřejněných za šest let jeho existence. Tato péče není založena na dobročinnosti, ale je výrazem odpovědnosti, kterou my všichni dohromady a každý sám za sebe máme vůči lidskému světu. Živý pocit takové odpovědnosti je rovněž ústředním motivem Havlova dramalickčho díla, které tvoříjak jsme ukázali, s jeho činností ve VONS nedílnou jednotu: jde pouze o různé formy téhož životního postoje. Jaký je tedy onen »lidský svět« v současném Československu? Je možno jej zahlédnout jen prostřednictvím jednotlivých osudů lidi, kteří tam žiji. V jistém smyslu jde o opačný pohled, nežje příliš zobecňující obraz, který podávi\ji sdělovací prostředky. Je to pohled založený na osobním svědectví členů a spolupracovníků VONS. Tento pohled nám může pomoci v našem odporu proti vlivu šedivé jednotvárnosti, kleni je v současné době hlavní a bohužel velmi účinná taktika oficiálních čs. sdělovacích prostředků. Represe zůstává i nadále velmi tvrdá, i když je velmi výběrová a vyhýbá sc např. monstrprocesům, které by mohly upoutat pozornost veřejnosti. Jako přiklad je možno uvést případ Jiřího Wolfa, odsouzeného v prosinci 1983 již po druhé za »podvracení republiky«, tentokrát na 6 let do vězení. Policejní tlak proti církvím se neustále stupňuje. Kněží a kazatelé jsou pečlivě sledováni a často odsuzováni za jakýkoli pokus kázal a šířit viru mimo rámec oficiálních bohoslužeb, které jsou jedině tolerovány. V této souvislosti lze uvést případ Jiřího Šnajdra a Jana Mokrého, kteří byli odsouzeni v listopadu 1983, trestní stíhání proti evangelickému faráři Janu Kellerovi, uvěznění tři mladých katolíků na Slovensku - Tomáše Konce, Branislava Borovského a Alojze Gttbaje - v prosinci 1983, odsouzení skupiny svědků Jehovových z července 1983 niti. ... Úřady jsou rovněž velmi znepokojeny peticí, kterou podepsalo více než 17.000 věřících a která byla adresována papeži Janu Pavlu II. s prosbou, aby navštívil Československo. Signatáři této petice jsou vystaveni policejnímu nátlaku, jsou vyslýcháni, je jim vyhrožováno. Ve vězení nadále zůstává několik signatářů Charty 77, kteří si tu odpykávají mnohaleté tresty, např. členové VONS Rudolf Batték, uvězněný v červnu 1980 a odsouzený k pěti a půl letům vězení, a Ivan Jirous, klerý si odpykává již čtvrtý trest, tentokrát tři a půl roku vězení. Koncem května netrpělivě očekáváme návrat Petra Uhla, rovněž členn VONS, po pětiletém věznění. Nesmíme zapomenout na ostatní, např. Jiřího Gruntoráda, odsouzeného v roce 1981 na 4 roky, který se ve vězení stal terčem četných provokaci a útoků a který je vězněn v III. NVS mezi kriminálníky nejtěžšiho kalibru. Dva členové VONS, Ladislav Lis a Jan Litomiský, se nedávno vrátili z vězení po odpykání trestů. Nicméně jejich svoboda je velmi relativní: zůstávají podrobeni - Jan Litomiský na dva roky a Ladislav Lis na tři roky - tzv. ochrannému dohledu. Toto opatřeni upravené zvláštním zákonem je nyní poprvé použito u propuštěných politických vězňů. Jsou např. povinni se hlásit každý pracovní den na policii, která je oprávněna kdykoliv vstoupit do jejich bytů, aniž by k tomu potřebovala zvláštní příkaz, jejich svoboda je nepřípustně omezována atd. Nejnovější zprávy hovoří o tom, že Ladislav Lis byl minulý pátek (II . 5. 1984) znovu uvězněn a pravděpodobně obžalován právě z »maření výkonu úředního rozhodnutí«. Hrozí mu další trest vězení. Kromě petice věncích vzbudila pozornost úřadů ještě jedna petice, namířená tentokrát proti zbrojení, zejména proti rozmístění nových sovětských raket v Československu. 463
Tuto spontánně vzniklou petici podepsalo několik tisíc občanů. Paralelně se začaly rozvíjet společné úvahy signatářů Charty 77 a západních hnutí za odzbrojení. Chartísté v nich neustále zdůrazňují nutnost rozumět problematice míru v rámci iidských práv: jejich dodržování je nejlepší zárukou pro vnitřní mír mezi občany, který je sám první podmínkou mezinárodního míru. Přes úsilí policie znemožnit přímý kontakt mezi aktivisty západního mírového hnutí a signatáři Charty 77 došlo k několika schůzkám, jejichž účastníci se pokusili najít a rozvíjet nezávislé uvažování a postoje, které by v budoucnu mohly pomoci překonat vražednou logiku závodů bloků ve zbrojení. Rozsah tohoto vystoupení mí nedovoluje pokračovat v popisu situace v Československu, v oné zemi, kterou se Václav Havel neodvažuje opustit z oprávněné obavy, že by se jíž nemohl vrátit. To mu ovšem brání, aby přišel sem mezi nás a podal nám popis zevrubnější. Proto jsme se několika větami pokusili aspoň trochu ho nahradit. A i kdyby výsledkem těchto slov bylo jen to, že jsme vás podnítili k přemýšlení a rozpomenutí na onu zemi a na ony lidi, kteří ve velice těžkých podmínkách pokračují ve vydávání svého svědectví, nebudeme považovat svoji námahu za zbytečnou. V Toulouse, Universita Le Mirail, 14. května 1984 Mezinárodní federace pro lidská práva Výbor na obranu nespravedlivé stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva Mezinárodni federace pro lidská práva v této souvislosti zdůrazňuje, že je ji ctí počítat Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných mezi své členské ligy a oceňuje fyzickou a morální odvahu jeho členů a všech lidí v Československu, kteří tak jako oni bojují za lidská práva.
PROTI R E P R E S Á U f M STATNÍ BEZPEČNOSTI Dne 16. sprna 1984 od časných ranních hodin prováděla pražská Státní bezpečnost, posílená pracovníky StB z dalších krajů, domovní prohlídky a výslechy, které byly zaměřeny proti Chartě 77 a jiným nezávislým aktivitám. Postiženi jsou především všichni tři mluvčí Charty 77 Jana Sternová, Jiří Ruml a Václav Benda a její další signatáři. Podle dosud neúplných zpráv byly vykonány mnohahodinové domovní prohlídky v bytech, chatách n na pracovištích u Václava Bendy, Jiřího, Jana a Jakuba Rumlových, u Petrušky Šustrové a Václava Havla. Prohlídky byly prováděny bez souhlasu prokurátora, ani dodatečně doručená usnesení takový souhlas neobsahují. Kromě jmenovaných osob byli ve dnech 16. a 17. srpna vyslechnuti Anna Šabatová ml., Věra Vránová, Anna Marvanová, Jiřina I-Irábkovd, Lumír Šrámek, David Němec, František Pánek, Olga Havlová, Jitka Vodňanská a další osoby. Nejméně v jednom případě došlo k ponižující osobní prohlidco. V bytě rodiny Rumlových vykopli příslušníci StB dveře. Prohlídky i výslechy byly formálně zdůvodněny trestním stíháním pro přípravu trestného činu pobuřování podle § 100, odst. 1, písm. a, c tr.zák. Stíhání bylo zahojeno orgány StB dne 15. sprna 1984 a v těchto hodinách není známo, zda bylo vzneseno obvinění proti konkrétní osobě. Z usnesení nityora Jiřího Lišky o domovních prohlídkách vyplývá, že StB spatřuje tuto přípravu k trestnému činu pobuřování v přechovávání písemností zaměřených proti zřízeni republiky n jejím spojeneckým svazkům, zvláště k SSSR. V této souvislosti je pozoruhodné, že při
464
domovních prohlídkách byl zabaven i návrh prohlášení Charty 77 k 16. výročí sovětské vojenské intervence do Československa. U Petrušky Šustrové bylo odňato odposlouchávací zařízení, které několik dní předtím paní Šustrová objevila ve svém bývalém bytě při stavebních úpravách při stěhováni, zároveň zabavila StB trestní oznámeni Petrušky Šustrové prokurátorovi a její dopis, adresovaný britské ministerské předsedkyni, v němž ji upozorňuje, že odposlouchávací zařízení bylo vyrobeno ve Velké Británii. Při domovních prohlídkách byly odňaty stovky knih, včetně beletrie, zvláště vydané v zahraničí v češtině, a tzv. samizdatová literatura, dále pak psací stroje, magnetofonové pásky, soukromá korespondence, fotografie atd. Zvláště alarmující však je, že do této chvíle se z policejního zadržení nevrátili dva mluvčí Charty 77, a to Václav Benda a Jiří Ruml, a dále Jan Ruml všichni tři členové VONS. Dosud známé okolnosti naznačují, že celá akce Státní bezpečnosti by mohla být dalším energickým útokem proti československému hnutí za lidská práva a dalším nezávislým občanským iniciativám. 17. srpna 1984, 22 hod. Sdělení VONS č. 385
PETRUŠKA ŠUSTROVÁ ŽALUJE
Generální prokuratura ČSR nám. Hrdinů 1300 Praha 4 - Pankrác Věc: Oznámení o trestném činu Pane prokurátore, při rekonstrukci instalace vodovodního a plynového potrubí jsem ve svém bývalém bytě v Kolínské ulici č. 15 v Praze 3 objevila ve stěně zabudovaný mikrofon. Ani já, ani nikdo z mé rodiny či lidí, kteří v bytě bydleli, jsem ho tam nedala, ani k podobné věci nedala souhlas či o ní byla informována. Jde tedy nepochybně o trestný čin porušení domovní svobody. Oznamovala jsem Vám tuto záležitost dopisem ze dne 15. srpna t.r., ale 16. srpna proběhla v mém bytě domovní prohlídka, při níž mi příslušníci StB odňali jak dopis Vám, luk mikrofon, který jsem Vám hodlala předložil. Mikrofon je v protokole o domovní prohlídce pod položkou č. 10 označen jako kovová krabička. Žádám Vás, abyste vyšetřil, kdo mikrofon v bytě instaloval a pachatele předal k potrestání příslušnému soudu. Děkuji Vám. V Praze, dne 20. srpna 1984 Petruška Šustrová Kolínská 13 Praha 3 - Vinohrady
PETRUŠKA ŠUSTROVÁ PÍŠE DO ANGLIE
Mrs. Margaret Thatcher 10 Downing Street London Vážená paní ministerská předsedkyně! Před několika dny - 5. srpna 1984 - jsem ve stěně v bytě objevila část odposlouchávacího zařízení. Jednalo se o mikrofon, který je označen 2390 M A D E IN UK JU 359, což, 465
nemýlím-li se, znamená, že byl vyroben v zemi, jejíž vládě předsedáte. Rozměry i celá stavba miniaturního mikrofonu docela jasné naznačují, že je k odposlouchávání přímo určen, že pro jinou funkci nebyl vyroben. Není mi známo, zda se podobné věci vůbec smějí vyrábět a prodávat; skutečností je, že se to děje. Také nepochybuji o tom, že v každé zemi, kde vůbec je s čím obchodovat, není možné legálními prostředky veškerý obchod kontrolovat. Nevím, zda - a nakolik - je ve Vašich možnostech výrobě a prodeji podobných věcí zabránit; domnívám se však, že je mou povinností Vás alespoň upozornit na skutečnost, že takový obchod někdy v minulosti proběhl. V úctě V Praze, 15. srpna 1984 Petruška Šustrová Kolínská 13 13000 Praha 3 Československo P.S. Tento dopis mi byl 16, srpna zabaven při domovní prohlídce příslušníky Státní bezpečnosti, stejně jako mikrofon, o němž píši. Toto je opis. V Praze, dne 20. srpna 1984.
TRESTNÍ OZNÁMENI NA ORGÁNY STB
Generální prokuratura ČSR nám. Hrdinů 1300 Praha 4 - Pankrác, PSČ 14000
V Praze, dne 20.8,1984
Věc: Trestní oznámení Činíme tímto trestní oznámení na orgány a příslušníky StB, kteří se proti nám dopustili násilí, omezovali naši osobní svobodu a porušili domovní právo. Dne 16.8.1984 v pět hodin ráno vylomili dveře našeho bytu v Praze 10, Vršovicích, Kremelská 150, tedy násilím vnikli do našeho bytu a bez písemného příkazu schváleného příslušným prokurátorem provedli domovní prohlídku. Zabavili řadu písemností a tiskovin, nerozepisovali jednotlivé položky, takže ani nevíme, co všechno sebrali, a omezovali naši osobní svobodu. Na protokolu jsou podepsáni vyšetřovatelé StB mjr. Jan Trkovský a npor. Ivan Březina, jména orgánů SNB jsou nečitelná. Stejným způsobem a též bez souhlasu prokurátora provedli prohlídky i na pracovištích Jana a Jakuba Rumla. Na protokolech jsou podepsáni kpt. Josef Blaho, por. Václav Bešta, resp. mjr. Jan Trkovský, npor. Ivan Kmoch a kpl. Vladimír Šálek. V téže době a opět bez písemného příkazu, tedy bez souhlasu příslušného prokurátora, vnikli na pozemek a do obytných částí našeho soukromého majetku ve Velešině, Skřidla č. 20, okr. Český Krumlov, a také zde provedli domovní prohlídku a omezili svobodu Jiřiny Hrábkové, tam trvale přihlášené k pobytu. O dvě hodiny později, před sedmou hodinou ranní, přinutili Jiřího Rumla, aby v Táboře vystoupil z rychlíku, kterým jel do Prahy za svými soukromými záležitostmi, a opět se nevykázali žádným písemným příkazem či patřičným usnesením. Při akci ve Skřídlech a ve vlaku asistovali psovodi se služebními psy. Příslušníci státních orgánů se chovali naprosto nepřiměřeně. Prohlídku ve Skřidlech prováděli mjr. Miroslav Svoboda, mjr. JUDr. František Sýkora a kpt. Jan Říha. Podpisy uniformovaných příslušníků SNB jsou nečitelné ajako velitel akce se Jiřině Hrábkové představil pplk. Štěpánek. Všichni postižení byli bez jakéhokoliv dokladu převáženi k výslechům z místa bydliště po různých odděleních bezpečnosti v Českém Krumlově, Českých Budějovicích a v Praze, čímž byla omezována jejich osobní svoboda a byl tak na ně vykonáván nepřípustný psychický nátlak. Zřejmě se 466
stejným záměrem byli Jiří a Jan Rumlovi převezeni do OPZ v Ruzyni, kde byli po dva dni drženi a vyslýcháni a několikrát jim bylo vyhrožováno, že budou obviněni z trestného činu pobuřování podle § 7A k § 100/1 a, c tr. z., jak zní usnesení, proti němuž oba podali stížnost. Protože vše, co tu popisujeme, bylo provedeno bez vědomí a souhlasu prokuratur)' a ani dodatečně nám nebyl v zákonem předepsané lhůtě žádný takový příkaz předložen, dospěli jsme k závěru, že šlo o svévolnou a nezákonnou akci Státní bezpečnosti, kterou byly porušeny všechny právní normy našeho státu. To lze kvalifikovat jako dokonaný Irestný čin příslušníků StB, a proto podáváme proti nim toto trestní oznámení. Jiřina Hrábková, Jiří Ruml, Jan Rum!, Jakub Ruml
VÁCLAV BENDA PODÁVÁ TRESTNÍ OZNÁMENÍ
Generální prokurátor ČSSR JUDr. Ján Fejéš nám. Hrdinů 1300 140 04 Praha 4 Pane generální prokurátore! Dne 16.8.1984 asi v 5.30 hod. jsem byl při příchodu na pracoviště v n.p. Polygrnfia zadržen příslušníky StB. Použití formulace »jste zatčen« odpovídá spiše detektivním románům než platnému čs. právnímu řádu; byl jsem proto delší dobu nn pochybách, jaký je můj skutečný právní statut. Oklikou přes Barlolomčjskou ulici jsem byl dovezen do svého bytu, kde orgánové StB pod velením vyšetřovatele FSV SlB kpt. Chalupy započali s domovní prohlídkou. Ve 12.00 hod. téhož dne provedla jiná skupinu příslušníků StB pod velením kpt. Pazderky prohlídku v mnou obývané části chnty v osadě Chlomek u Davie čp. 160 (z dospělých členů domácnosti byla přítomna má manželka, RNDr. Kamila Bendová - mimochodem kojící matka). Obě prohlídky byly provedeny bez jakéhokoli písemného příkazu s odvoláním na nebezpečí z prodlení. V obou případech bylti do protokolu podána stížnost jak proti prohlídce jako takové, tak proti argumentu o nebezpečí z. prodlení: kromě jiných závažných skutečností již sám časový odstup mezi obfima prohlídkami plně umožňoval opatřit si potřebné zákonné podklady. Usneseni vyšetřovatele o provedení domovní prohlídky jsem obdržel dodatečně, chyběl však na něm souhlas prokurátora; ten pres všechny sliby nejenže nebyl doručen v předepsaných 48 hodinách, ale tmi do dnešního dne. Podobně jsme neobdrželi žádnou reakci na podané stížnosti. Při obou prohlídkách, odůvodněných trestním stiháním zatím neznámých puchntclů pro přípravu trestného činu pobuřováni proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení a proti spojeneckým svazkům se Sovětským svazem, která měla od 1.8.1984 probíhat na území ČSR, bylo odňato velké množství různých písemností a psací stroj. Drtivá většina těchto písemností nemůže s údajnou přípravou trestného činu nijak souvisel již z, formálních důvodů; jde o různé české i cizojazyčné publikace, vydané mimo území ČSR a namnoze staré několik let i desetiletí, respektive o dokumenty Charty 77 a VONS, dávno řádně odeslané příslušným ústavním orgánům. Také z obsahového hlediska je výbčr odňatých písemností absurdní: jsou mezi nimi odborné studie náboženské, filosofické a historické, adresáře, mé vlastní rukopisy o problémech křesťanství a řada soukromých dopisů, včetně např. dopisu mému osmiletému synovi. Po skončení domovní prohlídky jsem byl převezen do Bartolomějské ulice, údajně k podání svědecké výpovědi, zde jsem však byl ihned zadržen jako podezřelý (podle tvrzení 467
vyšetřovatle StB se souhlasem generálního prokurátora). Podezření mělo prý vzniknout na základě výsledků domovní prohlídky, ovšem má osobní svoboda byla důsledně omezována již před jejím započetím a v celém jejím průběhu - o čemž kromě jiného svědčí výše citovaný výrok orgánů StB o »zatčení« a skutečnost, že hodina m é h o zadržení je v protokolu stanovena na 5.30 ráno. Poté jsem byí převezen do věznice MS v Praze-Ruzyni, kde m ě následujícího dne formálně vyslýchal vyšetřovatel StB major Trkovský k některým odňatým písemnostem; přes mou žádost však nebyly předloženy odňaté předměty ani protokol z prohlídky na chatě a výslech byl (dříve než se dospělo k údajně nejzávažnějším položkám) nenadále přerušen sepsáním příkazu k mému okamžitému propuštění. Po krátké, nepříliš přesvědčivé komedii s mým propuštěním však major Liška, který zahájil trestní stíhání a celé akci velel, nařídil roztrhat příkaz k propuštění a napsat příkaz naprosto identický, ovšem postdatovaný dnem 18.8.: jediným důvodem tohoto počínání byla zjevná snaha plně využít 48 hodinové lhůty, kterou pro zadržení podezřelého připouští zákon (skutečně jsem byl propuštěn až 18.8. v 5.30 ráno). Pane generální prokurátore, zákon o prokuratuře Vám ukládá dbát o dodržování zákonnosti a zvláštní iniciativy nebo na podnět jiných občanů zasahovat proti jakémukoli jejímu porušení. Ostatně právě v těchto dnech jste za vzorné a důsledné plnění svých povinností obdržel jedno z nejvyšších státních vyznamenání. S důvěrou Vás proto žádám o následující: 1) Abyste přezkoumal zákonnost postupu příslušníků StB vůči mně a m é rodině ve dnech 16.-19.8.1984, nařídil vyvodit vhodná disciplinární opatření a účinné zamezil opakováni podobného případu. Pokud shledáte, že byla naplněna skutková podstata trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele, omezování osobní svobody nebo porušováni domovní svobody, pokládejte toto mé podání za oznámení trestného činu. 2) Abyste zajistil, aby mi Ministerstvo vnitra uhradilo škodu, vzniklou neoprávněným zadržením: přinejmenším částku 192,- Kčs za dvě pracovní směny, které jsem bez svého zavinění nemohl odpracovat. Pokud takové rozhodnutí není ve Vaší kompetenci, žádám Vás o zaujetí jasného stanoviska k protizákonnému postupu StB, o něž bych se mohl opírat v eventuelním občansko-právním řízení. 3) Abyste nařídil orgánům StB, aby mi neprodleně vrátili všechny odňaté písemnosti a předměty. Nezávisle na mém osobním přesvědčení, že jejich souvislost s údajnou přípravou trestného činu nelze prokázat, z výše uvedeného vyplývá, že domovní prohlídka proběhla v rozporu se zákonem a nebyla v příslušné době legalizována souhlasem prokurátora; vrácení odňatých písemností bez jakéhokoli jejich meritorního přezkoumání je proto minimálním krokem k nápravě tohoto porušení zákonnosti. V Praze, 12. září 1984 , ... , „ J dr. Vaclav Benda Karlovo nám. 18 120 02 Praha 2
H O D N O T A MYŠLENEK JE V NICH SAMÝCH Vyjádření signatáře
Charty
77 Františka
Čejky
26. dubna jsem byl předvolán na oddělení Státní bezpečnosti v Liberci. Hlavní a v podstatě jediné téma pohovoru, který se mnou vedl příslušník Bezpečnosti, jenž se představil jako major Melichar, bylo moje současné stanovisko k Chartě 77. Byl jsem dotazován, zda bych svůj podpis Charty 77 neodvolal. Příslušníci Bezpečnosti se mi snažili vysvětlit, že můj postoj je mojí chybou, která je zaviněná neznalostí lidí, kteří Chartu rovněž 468
podepsali. Major připustil, že myšlenky jsou to dobré, ale lidé, kteří je zastávají, jsou Špatni a ze sobeckých důvodů (dle mínění StB) rozvracejí socialistický' život naší republiky. Na odpověď jsem dostal čas na rozmyšlenou. Pohovor na m n e činil dojem, že jde o aparátem řízenou širší akci a ne pouze o pohovor se mnou, ale i s jinými signatáři. Po čtrnácti dnech j s e m byl opět předvolán k pohovoru, a tak jsem pro jednodušší vysvětlení sepsal majorovi svůj pohled na svůj podpis Charty. Pane majore, v pohovoru, který jste se m n o u vedl, jste mi položil otázku, zda bych neodvolal svť\j podpis Charty 77. Zde je má odpověď. Chartu jsem podepsal proto, že rozpor mezi hlásanou teorií a každodenní realitou pociťuji jako značný. Ideál, pro který jsem byl získán ve svém školním věku (především ve škole) - vytvořit sociálně rovnou, svobodnou, demokratickou, vědecky řízenou společnost - je pro mne stále živý. A jsou věci, které jsou v našem reálném životě v rozporu nejen s tímto ideálem, ale i s některými přijatými zákony. Charta 77 nežádá nic více, než aby zákony, které jsme se my všichni jako socialistická společnost zavázali dodržovat, byly skutečně dodržovány. Bohužel problémy v respektování občanských práv, na které Charta upozornila, stale trvají. Tyto problémy nejen omezuji vývoj člověka jednotlivce, ale také vývoj společnosti jako celku. Společnost se rozvíjí jen díky poznání, umu a vůli jednotlivce. Bez možnosti svobodného, objektivního poznání skutečnosti a svobodné aktivity nedosáhne ani žádaného vyřešení ekonomických a hospodářských problémů naši společnosti, odhlédnuto od respektování úcty k životu člověka jako jednotlivce. Odpovědnost za stav společnosti neseme všichni. Protože problémy, na které Charta upozornila, považuji za podstatné a jsem přesvědčen, že je nutné je řešit, což v možnostech naší společnosti je, věřím, že můj podpis Charty má stále smysl. Až se tyto problémy v klidu a míru vyřeší, přestane mít Charta smysl a ten ztratí i vaše otázka. 15. května 1984 ^ FrantjSck PS: Řekl jste minule, že myšlenky to jsou zajisté dobré, ale že mi uniká, jncl lidé a za jakým účelem tyto myšlenky podporují. K tomu bych chtěl říci, žc každé myšlence, každému ideálu pomáhají k životu lidé, kteří maji svůj soukromý život. Hodnotu, sila myšlenek, idejí je obsažena v nich samých. Nelze ji poměřovat soukromým životem jejích zastánců.
R O Z L O U Č E N Í S O T C E M M E T O D E M H A B Á N Ě M (*) V e středu 4 . 7 . 1 9 8 4 , v p ř e d v e č e r s v á t k u n a š i c h v ě r o z v ě s t ů a patronů Evropy, s v a t ý c h Cyrila a M e t o d ě j e , s e r o z l o u č i l a n a š e c í r k e v s P. M e t o d e i n H a b á n č m . Bylo t o s e t k á n í v š e c h g e n e r a c í , o d n e j s t a r š í až p o m l á d e ž . O d e š l a n e j v ý r a z n ě j š í česk á postava d o m i n i k á n s k é h o řádu v n a š e m století. Patřil k trojlístku S o u k u p , B r a i t o , H a b á ň . P o d í l e l se na v š e c h a k c í c h , jež s e z a p s a l y d o dějin k a t o l i c i s m u v Č e s k o s l o v e n s k é r e p u b l i c e . N a k l a d a t e l s t v í Krystal, Filosofická revue, Výhledy, (*) S vděčností přejímáme z Informací o církvi, č. 8-1984, str. 12-13. 469
Hlubina - z d e v š u d e najdeme jeho jméno. S p o l u p r a c o v a l t a k é n a p r v n í m ú p l n é m překladu Teologické summy T o m á š e A q u i n s k é h o d o m o d e r n í h o s l o v a n s k é h o jazyka. U s p o ř á d á n í m e z i n á r o d n í h o t o m i s t i c k é h o k o n g r e s u v Praze, A k a d e m i c k é týdny, to je jen část iniciativ, n a n i c h ž se P. M e t o d podílel n e b o jež přímo vyvolal v život za v ý r a z n é s p o l u p r á c e laiků, p ř e d e v š í m studentstva a m l a d ý c h přátel. Z jeho f i l o s o f i c k é h o o d k a z u j m e n u j m e Etiku a Psychologii, p o s l e d n í m d í l e m je jakýsi závěr c e l o ž i v o t n í práce. Křesťanská antropologie, P. M e t o d d o s á h l syntézy křesťanského života: Byl to k n ě z , řeholník, filosof, t e o l o g a katolický intelektuál. N i k d y neztratil živý k o n t a k t s m l á d e ž í ani d o s p ě lými. Jeho spiritualita vyrůstala z kořenů d o m i n i k á n s k é školy, jak mu ji představovaly vzory: P. H. Cormier a Garrigou-Lagrange. Římská řádová universita Angelicum a universita ve švýcarském Fribourgu p e v n ě f o r m o v a l y jeho d u c h o v n í a intelektuální život. N e j v ě t š í vliv z filosofů 2 0 . stol. měl n a n ě h o J. Maritain a proud f r a n c o u z s k é h o literárně-filosofického renouveau catholique. V o b d o b í před k o n c i l e m býval P. M e t o d p o v a ž o v á n za příliš p r o g r e s i v n í h o vždyť na A k a d e m i c k ý c h týdnech přednášeli nejen nekatolíci, ale v y l o ž e n í liberálové. Je velká škoda pro náš kulturní i n á b o ž e n s k ý život, ž e P. M e t o d n e n a p s a l své v z p o m í n k y . Po koncilu byl z určitého n e p o c h o p e n í o z n a č o v á n za k o n z e r v a tivního pravíčáka. Vždy, téměř až do své smrti živě reagoval na n á b o ž e n s k é , kulturní a s p o l e č e n s k é dění. N e z a p o m e n u , jak před n ě k o l i k a roky pročítal spisy Edith S t e i n o vé a s rozzářeným p o h l e d e m mi řekl: »To je nový pohled; jak rád bych ještě s její p o m o c í pracoval!« To snad nejlépe ukazuje d u c h o v n í mladost, jež je vlastní veíkým lidem. Je nutné si u v ě d o m i t , že české prostředí po 1. s v ě t o v é v á l c e n e m ě l o p ř e d p o klady pro v ě d e c k o u práci v oblasti křesťanské filosofie ani teologie. R o z p a d náb o ž e n s k é h o života, který byl spojen se z a l o ž e n í m Č e s k o s l o v e n s k é církve, n e d o statek d u c h o v n í c h p o v o l á n í v prvních letech republiky, to vše přerostlo na p o l e p e d a g o g i c k é a a p o š t o l s k é práce, jež tvořila také o h n i s k o činnosti P. M e t o d a . V letech nacistické o k u p a c e h o n a l é z á m e ve s p o l e č e n s t v í českých i n t e l e k t u á lů, kteří podepsali manifest Věrni zůstaneme. Neopustil studenty a b o h o s l o v c e n a s a z e n é na práce v Říši. Jezdil za nimi a p o m á h a l jim, jak m o h l . N e j e d n o u se zachraňoval útčkem před gestapem za p o m o c i místních n ě m e c k ý c h či r a k o u s k ý c h věřících. Vratislavský kard. Bertram bolestně konstatoval, proč n i k d o jiný n e ž provinciál dominikánů, P. Metod, se n e v ě n u j e této tak p o t ř e b n é a d ů l e ž i t é práci. Po válce s plným n a s a z e n í m se chopil P. M e t o d díla v p o h r a n i č í litoměřické d i e c é z e ve funkci regenta studia v litoměřickém semináři. N i k d y však nesložil ruce v klín, stále z n o v u se p o k o u š e l o o b n o v u řehole a studia. V šedesátých letech doSlo k určitému u v o l n ě n í a mohl nastoupit do d u c h o v n í správy n e j v ě t š í h o p o u t n í h o místa v pohraničí. V dalších letech dojížděl d o Prahy a přednášel v semináři prof. M. M a c h o v c e na filosofické fakultě o t o m i s m u . R. 1 9 6 8 otevřel v Praze Filosofický seminář a dojížděl každý týden ze S o k o l o v a na přednášky do Prahy. Snad zde bylo m n o h o improvizací, n e z a p o m í n e j m e však, že byl správcem dvojjazyčné farnosti a poutního místa. Pak p n c h á z e j í d a l š í l é t a těžkostí. P. Metod ztratil státní souhlas a po několika letech s velkou radostí přijal m o ž n o s t výpomoci v duchovní správě v Brně při dominikánském kostele svatého Michala. Nám, k d o jsme zblízka znali P. M e t o d a a mohli sledovat jeho práci, z ů s t a n e opravdový obdiv a vděčnost. Jako pravý apoštol nikdy n e z n a l s l o v o : » N e j d e to!« A p o š t o l á t z n a m e n a l pro n ě h o totální n a s a z e n í a s p o l é h á n í jedině na Pána a na přímluvu Panny Marie. 470
KAREL VRÁNA
-
VÁCLAV
STEINER
(Řím)
Q U I N Q U A G I N T A A N N O S IAM H A B E S Redaktor
Studií
Karel
Skalický
padesátník
Č t e n á ř s k á diaspora Studií se často d o ž a d u j e s v é h o práva vědět .víc o autorech ú v a h a č l á n k ů n a š e h o časopisu. Tím větší je její právo p o z n a t l é p e redaktora Studií, Dr. Karla S k a l i c k é h o , který se letos dožil 5 0 let. T o je také příležitost, abyc h o m n e j e n vyslovili na t ě c h t o stránkách přání ad multos amios n a š e m u společn é m u příteli, nýbrž a b y c h o m si p ř i p o m n ě l i vše, c o Dr. Skalický z n a m e n á v prostoru č e s k é křesťanské kultury. Protiví se nám jakýkoliv n a f o u k a n ý triunifalismus. Ke stylu Studií patří realismus, který o v š e m n e z t o t o ž ň u j e m e s n e ú c t o u ani s d é m o n e m negace. Křesťanský kritický realismus kotvf předně ve spravedlnosti a v ú c t ě k bytí, pravdě a h o d n o t á m . Unicuique suum. Karel Skalický se narodil 20. května 1 9 3 4 v H l u b o k é . Gymnasijnf studia vyk o n a l v Č e s k é m Krumlově ( 1 9 4 5 - 1 9 4 7 ) a v Praze ( 1 9 4 8 - 1 9 5 2 ) . Po maturitě prac o v a l jako p o m o c n ý technik u Krajské v o d o h o s p o d á ř s k é služby v Českých B u d ě jovicích. V letech 1 9 5 3 - 1 9 5 6 studoval na pražské universitě z e m ě d ě l s k é inženýrství. V prvních m ě s í c í c h 1 9 5 6 v n ě m uzrálo r o z h o d n u t í stát se k n ě z e m . Prot o ž e d o m á c í p o m ě r y naprosto vylučovaly m o ž n o s t uskutečnit d u c h o v n í p o v o lání, přešel v noci z 15. na 16. června 1 9 5 6 ilegálně hranice a přes R a k o u s k o sc dostal do ř í m s k é h o N e p o m u c e n a . Filosofii a teologii vystudoval na P a p e ž s k é lut e r á n s k é universitě. 23. prosince 1 9 6 1 byl v y s v ě c e n na k n ě z e . A k a d e m i c k é v z d ě lání z a k o n č i l d o s á h n u t í m licenciátu z f i l o s o f i e ( 1 9 6 5 ) a doktorátu z teologie ( 1 9 6 6 ) - disertací La gloria nel Vangelo di Giovanni. Po tříleté pastorální praxi přijal m í s t o d r u h é h o sekretáře u kardinála Berana, který r. 1965 odešel clo nucen é h o exilu. V této funkci zůstal až d o kardinálovy smrti (17. května 1969). V l a s t n í a k a d e m i c k á dráha Dr. S k a l i c k é h o začíná roku 1968, kdy byl p o v o l á n t e o l o g i c k o u fakultou P a p e ž s k é lateránské university ke speciálním kursům: » Gloria« v Janově evangeliu ( 1 9 6 8 / 6 9 , 1 9 6 9 / 7 0 ) ; Teologie naděje a politická teologie (1970/71, 1971/72); Náboženství ve společnosti nábožensky pluralistické ( 1 9 7 2 / 7 3 ) ; Rozvoj ve světle zjevení (1973/74). Roku 1 9 7 4 byl pověřen katedrou f u n d a m e n t á l n í teologie; roku 1977 byl j m e n o v á n m i m o ř á d n ý m a r. 1 9 8 2 bídným p r o f e s o r e m této katedry. V e d l e f u n d a m e n t á l n í teologie profesor Skalický předn á š í ve s p e c i á l n í m kursu teologii nekřesťanských n á b o ž e n s t v í o koordinuje interd i s c i p l i n á r n í seminář na téma Církev a kultury. V ě d e c k á č i n n o s t profesora S k a l i c k é h o je velmi rozsáhlá, i když v p o s l e d n í d o b ě soustředěnější. Roku 1968 převzal redaktorskou o d p o v ě d n o s t za naši t e o l o g i c k o - f i l o s o f i c k o u revui Studie. Pod jeho v e d e n í m Studie z a z n a m e n a l y jak kvantitativní, tak i kvalitativní zlepšení. Aktivně se často účastní jak sjezdů českých kulturních organizací, j a k o j s o u Křesťanská akademie, Společnost pro védy a umění & Opus bonům, tak s y m p o s i í o r g a n i s o v a n ý c h římskými církevními universitami, M e z i n á r o d n í m institutem Jacques Maritain, p a p e ž s k o u k o m i s í lustiüa et. pax, p a p e ž s k o u radou pro kulturu atd. Jeho cesty h o v e d l y nejen po e v r o p s k ý c h z e m í c h , ale i do Afriky (Zambie) a do A m e r i k y (USA, Ecuador, G u a t e m a l a a Puerto Rico). Z p u b l i k a c í Karla S k a l i c k é h o uveďme především k n i h y Radost a naděje, kom e n t á ř o k o n c i l o v é konstituci o církvi v d n e š n í m světě, jenž vyšel v Křesťanské a k a d e m i i v Ř í m ě 1968, La gloria nel Vangelo di Giovanni (Řím 1 9 7 0 ) , Teologia 471
fondamentale (Řím 1 9 7 9 a p ř e p r a c o v a n é v y d á n í Řím 1 9 8 0 ) a Alle prese con il sacro. La religione nella ricerca scientifica moderna (Řím 1 9 8 2 ) . O t é t o p o s l e d n í k n i z e p ř i n á š í m e v t o m t o čísle Studií t é ž r e c e n s i . K n i ž n ě (jako b r o ž u r a ) v y š l a v l o n d ý n s k é m v y d a v a t e l s t v í Rozmluvy t é ž j e h o p ř e d n á š k a Kritika kultu osobnosti, kterou již dříve zveřejnil ve Studiích ( 5 7 / 1 9 7 8 ) . Z j e h o d a l š í c h studií, č l á n k ů a recensí zveřejněných v našem časopise se z m i ň m e alespoň o některých: Biskupská sbornost a synoda ( 2 0 / 1 9 6 9 ) , Marxismus, nové »ancilla tkeologiae« aneb teologie naděje ( 2 2 / 1 9 7 0 ) , Hermeneutika a její proměny ( 2 3 - 2 4 / 1 9 7 0 ) , Blochova marxistická filosofie naděje (25-27/1971), Církev a dělnická participace (34-35/1973), Katolická filosofie a teologie zvláště lomistická v české společnosti XIX. a XX. století (40/1974), Teologie křesťanské praxe ( 5 2 - 5 3 / 1 9 7 7 ) , Prolegomena k budoucí filosofii českých dějin ( 5 5 / 1 9 7 8 ) , Spiritualita křesťanského Východu v podání Otce Špidlíka (76-77/1981). J e h o články v š a k n a j d e m e i v dalších č e s k ý c h a t a k é v italských, k d e mič a s o p i s e c h jako např. Nový život, Proměny a Svědectví m o jiné psal též o V. G a r d a v s k é m , o p r o b l é m u B o h a u marxistů, o k u l t u r n í m a náboženském disentu v Československu. Nepřísluší n á m kriticky h o d n o t i t f i l o s o f i c k o - t e o l o g i c k é m y š l e n í p r o f e s o r a S k a l i c k é h o . C h c e m e jen u p o z o r n i t na tři t o m i s t i c k é principy, které u d á v a j í s m ě r a určují o b z o r y j e h o v ě d e c k é č i n n o s t i : - n e z á l e ž í jen na t o m , co d r u z í myslí, nýbrž p ř e d n ě qualiter se habeat Veritas rerum;
- Veritas, a quocumque dicatur, a Spirilu Sancto est; - n a š e úcta patří jak těm, s n i m i ž s o u h l a s í m e , tak i t ě m , s n i m i ž n e s o u h l a s í m e ; jak první, tak i d r u z í n á m p o m á h a j í v p o z n á n í pravdy. »Veritas liberabit vos.«
TOMAS ŠPIDLIK
(Řím)
SKALICKÉHO TEOLOGIE
NÁBOŽENSTVÍ
CARLO SKALICKÝ, Alle prese con il sacro. La religione nella ricerca scientifica Herder - Univ. Laleranensc 1982, str. 352.
moderna,
Když před třiceti lety P. S c h o o n e n b e r g publikoval svou d o k t o r s k o u tézi o pojmu t e o l o g i e , v z b u d i l u n ě k t e r ý c h r o z r u c h . Byli jsme zvyklí na definici s v a t é h o Tomáše, ž e je b o h o s l o v í »věda o B o h u « . S c h o o n e n b e r g p o p ř e l prakticky m o ž n o s t tak v e l k é h o cíle na poli v ě d e c k é m . N e v ě d ě l jsem tenkrát, ž e jsou s n í m z a j e d n o d u c h o v n í autoři k ř e s ť a n s k é h o V ý c h o d u . K B o h u se n e d o j d e » v ě d o u « v d n e š n í m s l o v a smyslu, j a k o u p ě s t u j e m e na universitách. V ě d ě n í B o h a je r e s e r v o v á n o těm, k d o jsou č i s t é h o srdce (Mi 5, 8) a h l e d a j í v m o d l i t b ě vůli n e b e s k é h o O t c e . V ě d e c však m ů ž e s t u d o v a t v ě d e c k y to, jak s e p o z n á n í B o h a projevuje v l i d s k é m m y š lení, jednání, v kultuře ... D e f i n o v a l tedy S c h o o n e n b e r g t e o l o g i i j a k o » v ě d u o víře«. Tím s e o s a m o s t a t n í od o s o b y . T e o l o g n e m u s í být věřící, v e s m y s l u e v a n g e l n í m n e n í z těch, k d o B o h a poznávají. A l e m u s í být jako k a ž d ý v ě d e c p o c t i v ý a p r a v d o m l u v n ý . S o l i d n í s t u d i u m h o o p r a v ň u j e k t o m u , aby řekl, c o křesťané p o dobu své d l o u h é tradice věří a c o n e v ě ř í . N e m u s í být katolík. A l e n e m ů ž e v y d á v a t za katolické, co katolíci nevěří. T e n t o návrat k p o s i t i v n í t e o l o g i i p ř i n e s l v p o s l e d n í c h třiceti letech velký užitek. S n a d se n i k d y v d ě j i n á c h n e v y d a l o tolik
472
d o k u m e n t ů křesťanské víry jako v p o s l e d n í m padesátiletí. Tato mentalita zasáhla široké vrstvy. I laici začali číst církevní Otce, mystiky, s v é ž i v o t o p i s y svatých. A l e t e n t o p o s i t i v n í postoj k b o h o s l o v í překročil už d n e s hranice k o n f e s i o nální. Vždyť i jiní lidé věří. Jejich víra n e n í t o t o ž n á s katolickou, ale je to víra a inspiruje ž i v o t i myšlení. N e m y s l í m e tu ani na jiné křesťanské církve, ale na náb o ž e n s t v í , která se kdysi s pohrdáním zařazovala mezi » m o d l o s l u ž b u « . Fakt je, že existují, a to v š i r o k é míře od nejstarších d o b až d o d n e s a projevují s e často v ž i v e l n é síle, přetvářející celou s p o l e č n o s t , jako to vídíme dnes např. v rostoucím islámu. Tento n á b o ž e n s k ý jev, f e n o m é n , se tedy stává předmětem studia. Stal se zajímavým t é m a t e m pro o d b o r n é psychology, sociology, historiky. Skalický podává ve své k n i z e především přehled hlavních d o s a v a d n í c h postojů. S e z n á m í nás s j m é n y d á v n o z a p o m e n u t ý m i , jako byli zastánci symbolické školy (F. Creuzer), m y t o l o g i e přírody (F. M a x Müller), primitivního ateismu (J. Lubbock), nnimismu (E. B. Tylor), m a g i c k é h o preanimismu (J. G. Frazer), premagisnui (K. Beth), totemismu (W. Robertson Smith). U v á d í m ta jména schválně, aby bylo zřejmé, jak jde Skalickému o úplnost. Jde tu totiž v jistém smyslu o první manuál t o h o t o druhu, o první příručku pro toho, kdo se má orientovat. P o c h o p i t e l n ě se obšírněji a s větší sympatií zabírá Skalický těmi teoriemi, které ještě dnes žijí, jako např. sociologická škola E. D u r k h e i m o v a n e b o m o r f o l o g i e p o s v á t n é h o , kterou proponoval Rudolf Otto a G. van der L e e u w . Jsme rádi, ž e tu našel p ě k n é shrnutí d n e s v celém svčtč z n á m ý Mirceu Eliade. Jeho knihy se najdou všude, ale protože jsou samy vždy jenom ú s e k e m této všeobjímající osobnosti, Skalického přehled p o m ů ž e k lepšímu p o r o z u m ě n í četby. N a p o s l e d n í stránce knihy si s ú ž a s e m u v ě d o m í m e , že je n á b o ž e n s t v í opravdu jev, který zajímá všecky, věřící i ateisty, že je to f e n o m é n , který se nedá v dějinách umlčet, a že musí zajímat k a ž d é h o člověka t o u ž í c í h o po p o z n á n í lidské skutečnosti, v e které žijeme. To je pro věřícího posilou. Ale z druhé strany nás o h r o m í tak velká různost názorů a postojů. Všichni chtějí studovat vědecky náboženský jev a n e s e j d o u se ani u prvního z á k l a d n í h o stanoviska. Ale právě tato konstatacc je o s p r a v e d l n ě n í m , proč se musí n á b o ž e n s k ý m jevem zabývat teolog. N á b o ž e n s t v í se p o c h o p í jenom z hlediska n á b o ž e n s k é h o . Je to n ě c o p o d o b n é h o jako s u m ě n í m . M ů ž e m e studovat psychologicky umělce n e b o sociologicky umělecký vkus, ale má-li to být kniha o umění, může být opravdu psána jen z u m ě l e c k é h o hlediska. T e n t o závěr jasně vyplývá ze S k a l i c k é h o studie. Přejeme mu, aby měla druhý díl. Z d e se totiž p ř e v á ž n ě soustředil na různé postoje ke studiu n á b o ž e n s k é fenom e n o l o g i e . N y n í by si však zasloužily pozornosti víc jednotlivé její projevy z hlediska čistě t e o l o g i c k é h o , tj. ocenit jejich h o d n o t u a intensitu opravdu n á b o ž e n skou. A to by m o h l o být z dvojího hlediska. První je zase j e n o m f e n o m e n o l o g i c k é : síla a ž i v o t n o s t jednotlivých prvků pro zážitek n á b o ž e n s k ý , bez o h l e d u na náb o ž e n s t v í zjevené a určité k o n f e s i o n á l n í vyznání. D r u h é hledisko puk je typicky křesťanské, tj. nakolik jednotlivé prvky předobrazují a uvádějí zjevení biblické a p ř í m o o s o b u Ježíše Krista. Skalický tento postoj už naznačil v závěru knihy. H l a v n í originalita křesťanství n e n í o v š e m v symbolech ani p s y c h o l o g i c k é m postoji, d o k o n c e ani n e v doktrinálních a morálních principech. Svatý Augustin říká, ž e Kristus přinesl v š e c k u n o v o s t tím, že přišel o n sám jako osoba. S o l o v ě v pale zdůrazňuje jako jedinečný fakt Kristovy osoby, který m ě n í všecky n á b o ž e n s k é postoje předcházející, s k u t e č n o s t vzkříšení z mrtvých. Tentýž závěr zdůrazňuje i Skalický. 473
M ů ž e m e m u tedy k této k n i z e b l a h o p ř á t a p o v z b u d i t h o k d a l š í m v ý z k u m ů m na t o m t o poli, které je n á r o č n é , a jak je v i d ě t n a k a ž d é s t r á n c e k n i h y , stálo u ž m n o h o práce. A l e s a m a svými v ý s l e d k y je ú t ě c h o u a o d m ě n o u .
Z Á S L U H Y Č E S K É H O L É K A Ř E V. V O J T Y O P E D I A T R I I President N ě m e c k é s p o l k o v é republiky udělil č e s k é m u lékaři, d ě t s k é m u n e u r o l o g o v i Dr. V á c l a v u Vojtovi » Z á s l u ž n ý kříž S p o l k o v é r e p u b l i k y n a p á s c e « za jeh o č i n n o s t na polí v ý v o j o v é n e u r o l o g i e a r e h a b i l i t a c e h y b n ý c h p o r u c h . S k o r o ve stejné d o b ě - k o n c e m r o k u 1 9 8 3 - d o s t a l D r . V o j t a n e j v y š š í v y z n a m e n á n í N ě m e c k é lékařské k o m o r y - Ernst v o n B e r g m a n n p l a k e t u - za svoji v ý u k o v o u č i n n o s t d ě t s k ý c h lékařů ve S p o l k o v é r e p u b l i c e . V e s v é m p r o j e v u při u d ě l e n í této plakety užil m l u v č í S p o l k o v é l é k a ř s k é k o m o r y d o k o n c e v ý r a z u »...Dr. Vojta hal durch seine Tätigkeit hier und weit im Ausland dem Ansehen der deutschen Kinderheilkunde gedient... Seine diagnostische und therapeutische Methode wird auf der ganzen Welt als Leistung der deutschen Medizin gewertet...« Ve stručném p ř e k l a d u to z n a m e n á , že n ě m e c k á m e d i c i n a si D r . V o j t y v í c e váží, n e ž tomu bylo d o m a . P r e s i d e n t N ě m e c k é p e d i a t r i c k é s p o l e č n o s t i o c e n i l při j e d n é příležitosti č i n n o s t Dr. Vojty t ě m i t o slovy: » Ž á d n ý l é k a ř v p o s l e d n í c h patnácti-dvaceti letech n e o v l i v n i l tak silně n ě m e c k o u pediatrii j a k o Dr. Vojta.« Je v e l i c e z a j í m a v é také při této příležitosti d o d a t , že Dr. Vojta byl v r o c e 1 9 7 4 p o c t č n nejvyšším v y z n a m e n á n í m N ě m e c k é o r t o p e d i c k é s p o l e č n o s t i - H e i n e Preis - a stal se tak č e s t n ý m č l e n e m O r t o p e d i c k é s p o l e č n o s t i n e j e n S p o l k o v é republiky, nýbrž i N ě m e c k é d e m o k r a t i c k é republiky. Dr. Vojta vydal knihu o d i a g n o s t i c e a terapii m o z k o v ý c h h y b n ý c h p o r u c h u k o j e n c ů , která v y c h á z í právě ve 4. vydání. Byla již p ř e l o ž e n a d o n ě k o l i k a j a z y k ů , mezi jinými i d o j a p o n š t i n y . A l e z e v š e h o n e j z a j í m a v ě j š í je, ž e na právě k o n a n é m k o n g r e s u v Praze o e l e k t r o e n c e f a l o g r a f i i a k l i n i c k é f y s i o l o g i i byla p ř e d n e s e n a V o j t o v a práce se spolu p r a c o v n í k y z N ě m e c k a a H o l a n d s k a . Dr. Vojta p o s v é emigraci v srpnu 1 9 6 8 je z a s e d o m a . . . »in«, c o ž , jak o d n ě h o víme, je j e h o n e j v ě t š í ocenění.
CÍRKEV V Č Í N Ě FTLMU V ß R N f KATOLIČTÍ K N Ě Z I O D S O U Z E N I
K V Y S O K Ý M TRESTŮM V E Z E N I (*)
Čtyři starší katoličtí lcněží, kteří u z n á v a j í p a p e ž e za n e j v y š š í autoritu, byli v březnu 1 9 8 3 o d s o u z e n i v Šanghaji k p ř e h n a n ě v y s o k ý m t r e s t ů m v ě z e n í . D u c h o v n í m bylo vytýkáno, že s p o l u p r a c o v a l i se z a h r a n i č í m , ž e s h r o m a ž ď o v a l i tajný materiál, prováděli p o d v r a t n é aktivity a ž e o h r o ž o v a l i s u v e r e n i t u a b e z p e č n o s t státu. Ve s k u t e č n o s t i byli tito čtyři k n ě z i , kteří j s o u p ř í s l u š n í c i j e s u i t s k é h o řádu, p r a v d ě p o d o b n ě potrestáni, jelikož se z d r á h a l i přerušit s v é v z t a h y k Ř í m u a m í s t o t o h o s p o l u p r a c o v a t s » V l a s t e n e c k ý m s d r u ž e n í m č í n s k ý c h k a t o l í k ů « , j e ž se (*) Převzato z CHINA aktuell. Monatszeitschrift, Institut für Asienkunde, Hamburg April 1983, sir. 220 (16). 474
řídí necírkevními pokyny komunistické strany Číny. Tito d u c h o v n í byli již v lis t o p a d u 1 9 8 1 zatčeni v Šanghaji spolu s třinácti dalšími katolickými kněžími a Laiky. Jde o tyto osoby: - V i n c e n t Z h u H o n g s h e n , 681etý, byl o d s o u z e n k 15 letůni vězení. Vincent Z h u je řádový kněz, studoval ve Francii, Irsku a v USA. Tento jesuita se vrátil 1 9 4 7 zpátky d o Číny, v roce 1955 byl zatčen a teprve 1 9 6 0 o d s o u z e n na 15 let do v ě z e n í . P o s v é m propuštění v roce 1979 žil Vincent Zhu H o n g s h e n u s v é h o bratra v Šanghaji. D n e 19. listopadu 1981 byl znovu zatčen jako »kontrarevolucionář«. - Joseph Chen Yuntang, 741etý, byl o d s o u z e n na 11 let do vězení. Chen byl p o prvé zatčen již v roce 1955 a v roce 1 9 6 0 o d s o u z e n na 12 let do vězení. Teprve v roce 1 9 7 8 se směl vrátit d o Šanghaje. D n e 19. listopadu 1981 byl znovu zatčen jako »kontrarevolucionář«. - Etienne Chen Caijun, 65lety, byl o d s o u z e n na dva a půl roku do vězení. Po prvé byl z a t č e n v roce 1 9 5 8 a teprve 1979 byl propuštěn z vězení. D n e 19. lis t o p a d u 1981 byl z n o v u zatčen jako »kontrarevolucionář«. - Stanislas Shen Baishun, 801etý, byl odsouzen k deseti letům vězení. Po prvé byl z a t č e n v roce 1 9 5 8 a teprve 1979 byl propuštěn z pracovního tábora Baintaoling v provincii Anhui. 6. května 1980 byl znovu zatčen, jelikož údajně »ohrozil produkci«: Pater S h e n zorganisoval poutní jízdu k z n á m é m u mariánskému oltáři v blízkosti Šanghaje, jíž se zúčastnilo 3 . 0 0 0 lidí, především rybáři z povolání. V k v ě t n u 1 9 8 0 byl Otec, který má srdeční nemoc, znovu odvezen do pracovního tábora Baimaoling. 1981 se směl vrátit do Šanghaje, aby se nechal lékařsky ošetřit. 19. listopadu 1981 byl Otec Shen znovu zatčen jako »kontrarevolucionář«. O o s u d u ostatních 13 katolíků, kteří byli také v listopadu 1981 zatčeni, není n i c bližšího z n á m o . M i m o jiné jde o tyto osoby: - T h a d d e u s Cai Liangshen (asi 65 letý), - Fu H e z h o u ( 7 l l e t ý ) , - George H u a n g Huaquan (asi 65letý), - Stanislaus Yan Yunliang (asi 65letý), - Matthew Zhang Xibin (741etý), - Matthew Zhu Lide (50 lety), - Joseph Zhu Yude (521etý), - Francis Xavier Wang Chuhua (621etý), - Francis Zhu Shude (701etý). P r a v d ě p o d o b n ě jsou nadále uvězněni. Všichni tito katoličtí duchovní, zachovávající v ě r n o s t Římu, byli uvězněni již v padesátých letech a teprve 1 9 7 8 / 1 9 7 9 byli opět propuštěni - všichni tedy prožili nejméně dvacet let svúho života ve věz e n í c h a v pracovních táborech. V e v ě z e n í n e b o v pracovním táboře je i nadále b i s k u p z e Šanghaje, jmenovaný ještě papežem, Ignatius G o n g Pingmei. D n e s již více n e ž osmdesátiletý biskup byl zatčen 8. září 1955 pro »kontrarevoluční aktivity« a 17. března 1 9 6 0 byl o d s o u z e n k doživotnímu trestu vězení. Komunistický režim v Pekingu striktně odmítá papežovu nejvyššf autoritu n a d čínskými katolíky a připouští jen církevní v e d e n í nezávislé na Římu. K tom u t o účelu bylo z iniciativy komunistické strany Číny v roce 1957 z a l o ž e n o » V l a s t e n e c k é sdružení čínských katolíků« jako národní církevní v e d e n í čínských katolíků. V červnu 1 9 8 0 byla vytvořena další národní organisace katolické církve Číny, nezávislé na Svatém stolci: » N á r o d n í správní k o m i s e katolické církve Čín y « , jež se skládá z e 105 členů a v jejímž čele je biskupské kolegium z 33 biskupů. 475
V l a s t n í v e d e n í »nezávislé« k a t o l i c k é církve Číny n e n í však v r u k o u u v e d e n ý c h dvou n á r o d n í c h organísací a jejich v e d o u c í c h grernií, nýbrž v rukou S t á t n í rady pro n á b o ž e n s k é záležitosti r e s p e k t i v e v rukou Ú ř a d u pro n á b o ž e n s t v í v rámci o d d ě l e n í J e d n o t n é fronty ú s t ř e d n í h o výboru k o m u n i s t i c k é strany Číny. V z h l e d e m ke k o m u n i s t i c k é o d c h y l n é linii o f i c i á l n í k a t o l i c k é církve Číny a v d ů s l e d k u brutálního útlaku a p r o n á s l e d o v á n í v e l k ý c h částí č í n s k ý c h k a t o l í k ů o d k o n c e p a d e s á t ý c h let n e l z e se divit t o m u , ž e ještě d n e s m n o h o č í n s k ý c h k a t o l í k ů z a c h o v á v á při své víře v ě r n o s t spíše papeži n e ž k o m u n i s t i c k é straně. Tito čínští katolíci v ě r n í Vatikánu jsou k o m u n i s t i c k ý m stranickým v e d e n í m o z n a č o v á n i za »kontrarevolucionáře skryté v n á b o ž e n s k ý c h kruzích«, »kteřf p o s l o u c h a j í vůli Vatikánu, páchají kriminální aktivity proti Číně a č í n s k é m u lidu a p o k o u š e j í ' s e p o d l o m i t n e z á v i s l o s t čínských církví« (Tisková kancelář Hsinhua, 13. 12. 1981). Na slavnosti 25. výročí z a l o ž e n í » V l a s t e n e c k é h o s d r u ž e n í č í n s k ý c h katolíků« d n e 23. dubna 1 9 8 3 v Pekingu objasnil tajemník ÚV, Xi Z h o n g x u n , ještě j e d n o u zásadnf posici k o m u n i s t i c k é strany Čfny, pokud jde o n e z á v i s l o s t k a t o l i c k é církve Čfny vůči Vatikánu. Xi vyzval j e d n o z n a č n ě čínské katolíky, aby »zůstali nezávislí a pomáhali vládě při u s k u t e č ň o v á n í politiky s v o b o d y n á b o ž e n s t v í « (Tisková kancelář Hsinhua, 25. 4. 1983). N a zvláštní charakter politiky KS Číny, p o k u d jde o » s v o b o d u n á b o ž e n s t v í « , poukázal j e d n o z n a č n ě dřívější d l o u h o l e t ý v e d o u c í o d d ě l e n í Ú V pro J e d n o t n o u frontu a d n e š n í n á m ě s t e k předsedy Komise poradců, Li W e i h a n , již v roce 1 9 8 0 : »Skutečné s v o b o d y n á b o ž e n s t v í lze d o s á h n o u t jen za diktatury lidu (to je diktatury k o m u n i s t i c k é strany Číny - p o z n á m k a redakce)... Z n a m e n á o c h r a n u s v o b o dy být ateistou a p o t l a č e n í n a m í s t o p o d p o r o v á n f n á b o ž e n s k é víry.« Z t o h o vyplývá: »Bude-Ii v n a š í zemi politika s v o b o d y n á b o ž e n s t v í p r o v á d ě n a s p r á v n ě a p o zralé úvaze, pak to n e b u d e p o d p o r o v a t n á b o ž e n s k o u víru, nýbrž b u d e ji to oslabovat« ( u v e d e n o v Minzu Yanjiu, 1980, č. 2, str. 11. D á l e Le Monde, 14. 4. 1 9 8 3 ; II-IT, 3. 5. 1983; A m n e s t y International).
EDMUND
REHAK
(Paříž)
NOVĚ Z EVROPSKÉHO PARLAMENTU Nezapomínat na národy za Železnou oponou K o n c e m č e r v e n c e sešlo se v E v r o p s k é m paláci v e Štrasburku k druhé »pětiletce« v červnu z v o l e n é p a r l a m e n t n í s h r o m á ž d ě n í E v r o p s k é h o h o s p o d á ř s k é h o společenství. S h r o m á ž d ě n í čítá 4 3 4 členy z v o l e n é v desíti z á p a d o e v r o p s k ý c h státech. N a rozdíl od jiných m e z i n á r o d n ě p a r l a m e n t n í c h s h r o m á ž d ě n í jako např. S e v e r n í h o Atlantiku, Rady Evropy a Z á p a d o e v r o p s k é Unie, do n i c h ž jsou vysílány delegace národních parlamentů č l e n s k ý c h států, jsou od r. 1 9 7 9 p o s l a n c i E v r o p s k é h o parlamentu voleni přímo o b č a n y svých států. U ž tato s k u t e č n o s t má historický v ý z n a m v z á p a d n í Evropě a je n e s p o r n ý m ú s p ě c h e m na jinak d o s u d trnité cestě e v r o p s k é h o s j e d n o c o v á n í . Letošní
volební
výsledky
Mandáty v EP jsou r o z d ě l e n y v t o m t o p o m ě r u : Francie 81, Itálie 81, N ě m e c k á s p o l k o v á republika 81, Velká Británie a sev. Irsko 81, H o l a n d s k o 2 5 , Belgie 24, 476
Ř e c k o 24, D á n s k o 16, Irsko 15 a L u c e m b u r s k o 6. Rada ministrů E v r o p s k é h o s p o l e č e n s t v í zamítla návrh parlamentu z r. 1 9 8 2 , aby se volby r. 1984 k o n a l y ve v š e c h členských státech na základě j e d n o t n é h o v o l e b n í h o systému. Byly proto i letos p r o v e d e n y p o d l e nejrůznějších volebních řádů, platných v tom kterém státě. V o l e b n í p o v i n n o s t existuje v Belgii, Lucembursku, Řecku a více m é n ě v Itálii. Z c e l k o v é h o počtu zapsaných voličů přes 2 0 0 miliónů, volilo 59,1%, tedy něc o přes 114 miliónů. Jako při v o l b á c h r. 1979, i když o n ě c o více, n e j m é n ě se volilo ve V e l k é Británii, p o u z e 32,6%. Největší procenta účasti vykázaly státy, kde je v o l e b n í povinnost: Belgie 92,7, Lucembursko 88,6, Itálie (i při té jen více m é n ě v o l e b n í povinnosti) 8 3 , 4 a Řecko 77,2. Dále N S R 56,8, Francie 56,7, D á n s k o 52,4, H o l a n d s k o 50,6. Největší p o k l e s hlasů byl z a z n a m e n á n v Irsku, r. 1 9 7 9 6 3 , 6 a l e t o s 47,6%. V krátkém novinářském článku nelze n e ž poukázat na zajímavé případy z v o l e b n í c h výsledků. Ve Francii vládní koalice socialisticko-komimistická utrpěla velmi citelnou porážku. Socialisté ztratili dva mandáty a komunisté d o k o n c e devět. Naproti t o m u » N á r o d n í fronta«, která předtím v EP nebyla zastoupena, získala d e s e t mandátů. O p o s i č n í Unie {spojená kandidátní listina gaullistů n dem o k r a t i c k é h o středu) 41 mandátů, celkem 5 1 a vládní 3 0 mandátů. Výsledek těchto v o l e b měl vzápětí i o d c h o d k o m u n i s t ů z vlády. N e k o m u n i s t i c k á oposice n y n í žádá n o v é volby do N á r o d n í h o shromáždění, ve kterém socialistická strana má a b s o l u t n í většinu. V N ě m e c k é s p o l k o v é republice vládní strana liberální (FDP) n e d o s á h l a nutných 5% hlasů a vyšla z evropských voleb bez mandátu. Tzv. »Zelení«, kteří v EP nebyli zastoupeni, získali nyní sedm mandátů. Vládní kř. d e m o k r a t é ( C D U a CSU) získali 4 1 a socialisté 3 3 mandáty, V Itálii kř. demokraté ztratili tři mandáty a k o m u n i s t é tři získali, takže s malým n á s k o k e m hlasů předstihli kř. demokraty. Ve V. Británii konservativní strana ztratila 15 mandátů a ze 60 na 45, kdežto Labour 15 mandátů získala, takže má nyní v EP 3 2 mandátů. Místo
»see and wait«
- »see and and
act«
Prvnímu z a s e d á n í nově z v o l e n é h o s h r o m á ž d ě n í předsedala prvního dne podle u s t á l e n é h o zvyku d o y e n k a sboru, známá francouzská politická o s o b n o s t pí. Jacqueline T h o m e - P a t e n ó t zvolená na listině O p o s i č n í Unie. V z h l e d e m k sedmi úředním jazykům pozdravila s h r o m á ž d ě n í s ú s m ě v e m : Bonjour, Guten Tag, G o o d morning, B u o n g i o r n o , Goddag, G o e d e n d a g a řecky Kalimcru. Z jejího projevu jen několik pasáží: Evropa n e s m í nikdy z a p o m e n o u t , že na druhé straně ž e l e z n é o p o n y jsou národy, které s ní jsou spojeny stejnou kulturou u stejn o u tradicí. Evropa n e m ů ž e být uzavřeným a zakázaným světem. N e s m í m e na ty národy z a p o m í n a t (živý potlesk ve středu a na pravici). Dále, rovněž zkráceně: Jsme všichni pacifisty. Určitý druh pacifismu však nestaví na stejnou úroveň obranu míru a obranu svobody. Tak smýšlejí vládci jedné m o c n o s t i , která zakazuje k a ž d o u kritickou manifestaci na svém ú z e m í a na těch, která kontroluje (živý potlesk ve středu a na pravici). Když však potom vyslovila názor: »Nemyslíte, že už přišel čas, aby se hlavní evropské státy d o h o d l y na společné evropské obraně«, ozvaly se na levici výkřiky, hlavně u komunistů a »Zelených«. Ke konci s v é h o projevu řekla: »Naši britští přátelé mi jistě n e b u d o u zazlívat, když jejich staré rčení see and wait z m ě n í m na see and act, které napříště musí platit pro nás Evropany, neboť n e m á m e už čas na čekání.« Pak d o š l o k volbě n o v é h o předsedy E v r o p s k é h o parlamentu. Je v o l e n na dobu dvou a půl let. V předešlé »pětiletce« byla první předsedkyní kandidátka libe477
rální skupiny Francouzka S i m o n e Veilová, na druhé ú d o b í h o l a n d s k ý socialista Piet Dankert. V prvním v o l e b n í m k o l e bylo pět kandidátů. N e j v ě t š í p o č e t hlasů, ale nikoli n a d p o l o v i č n í většinu získal kandidát E v r o p s k é strany l i d o v é (kř. dem.) Francouz Pierre Pflímlin. Získal ji v š a k už ve 2. kole, když britští k o n s e r v a t i v « stáhli svoji kandidátku, aby »nebyl z v o l e n socialista«. (To jim d o p o r u č i l a britská první ministryně.) N o v ý předseda je velmi z n á m o u politickou o s o b n o s t í n e j e n o m ve Francii, nýbrž i v prostředí c e l o e v r o p s k é m jako důsledný z a s t á n c e e v r o p s k é h o s j e d n o c o vacího úsilí. V e Francii byl několikráte členem vlády. V letech 1 9 6 3 - 1 9 6 6 byl předsedou Parlamentního s h r o m á ž d ě n í Rady Evropy (21 čl. států). Starostou »evropské metropole« Štrasburku byl 2 0 let. Poznali se s ním i n ě k t e ř í e x i l o v í kř. demokraté z e střední a v ý c h o d n í Evropy a jiní představitelé S h r o m á ž d ě n í evropských p o d m a n ě n ý c h národů ( A C E N ) . Za z m í n k u stojí i j e h o u p o z o r n ě n í a varování před sovětskou expansí, když s v é h o času v debatě v P a r l a m e n t n í m s h r o m á ž d ě n í Rady Evropy prohlásil, že z e Štrasburku je blíže k č e s k o s l o v e n s k ý m hranicím n e ž do Paříže. V e svém h o d i n o v é m projevu překvapil, že jej pronesl »bez papírů«, nastínil hlavní body pracovního programu z a m ě ř e n é h o k uskut e č ň o v á n í plné politické Unie členských států E v r o p s k é h o společenství, k n ě m u ž r. 1 9 8 6 mají rovněž přistoupit Portugalsko a Španělsko. Z jeho řeči r o v n ě ž jasně vyplývalo odmítnutí »europesimismu«. N o v é politické s l o ž e n í v Evropském parlamentu: Socialisté a soc. d e m o k r a t é 130 členů, Evropská strana lidová (kř. dem.) 110, Evropští d e m o k r a t é (hlavně brit. k o n s e r v a t i v e ) 50, Komunisté 4 1 , Liberálové 3 1 , S o u r u č e n s t v í e v r o p s k ý c h demokratů (gaullisté a skupina Irčanů) 29, Arc-en-Ciel (Duha, R e g e n b o g e n atd., zřejmě p r o t o ž e sdružuje členy různých politických odstínů a barev) 20, E v r o p s k é pravice (fr. Nár. fronta, it. S o c i á l n í hnutí) 16 a 7 N e z a p s a n ý c h . Tři poslanci EP jsou e x i l o v é h o původu: Jiří Pelikán, který byl z n o v u z v o l e n a z n o v u s přednostními hlasy ve své oblasti za it. socialistickou stranu. V parlamentě si získal dobrou p o v ě s t svojí pracovní pílí a jazykovými z n a l o s t m i . D á l e Jas Gawroňski, syn p o l s k é h o velvyslance, za it. republikánskou stranu. N o v ě zvoleným členem je bývalý rumunský diplomat G. A. Pordea, z v o l e n ý n a listině fr. N á r o d n í fronty. Symbolicky
volné
místo
pro
Sacharova?
Před u k o n č e n í m z a s e d á n í se v plénu ještě rozvinula d l o u h á debata, k níž dal podnět it. poslanec Roberto Formigoni, který j m é n e m E v r o p s k é strany l i d o v é p o dal návrh, aby v zasedací síni EP bylo symbolicky v y h r a ž e n o j e d n o v o l n é místo pro Andreje Sacharova, protože je vynikajícím představitelem v š e c h těch, kteří ve světě trpí za to, že statečně hájí myšlenku lidských práv. J m é n e m celé socialistické skupiny německý p o s l a n e c Klaus H a e n s c h se vyslovil proti t a k o v é resoluci, protože n e n í n e ž »laciný s h o w « a nikoli s k u t e č n o u p o m o c í . Přimlouval se však za to, aby sovětská vláda byla vyzvána dovolit S a c h a r o v o v ý m tam, k a m chtějí. (Už r. 1 9 7 9 K. H a e n s c h přednesl v plénu první referát o situaci v ČSSR. Tehdy k jeho referátu promluvil za socialistickou skupinu Jiří Pelikán.) Řecký člen Evropské strany lidové Kyriakos G e r o n t o p o u l o s vyjádřil n á z o r , že t a k o v é symbolické místo by m ě l o být v y h r a ž e n o pro z e m ě v ý c h o d n í Evropy. V d e b a t ě promluvilo ještě deset dalších řečníků. Italský k o m u n i s t a S. Segre proti, r o v n ě ž tak mluvčí »Zelených« Frank Schwakba-Hoth. Gaullistický poslanec A. Garignon se vyslovil pro. Za skupinu Evropských pravicových stran Francouz S. Antony žádal, 478
aby Rada ministrů E v r o p s k é h o společenství u p o z o r n i l a S o v ě t s k ý svaz, že nutný vývo j v m o d e r n í m světě vyžaduje o s v o b o z e n í p o d m a n ě n ý c h národů. D a l š í řečníci se v podstatě vyslovili pro n a v r ž e n o u resoluci, ale s různými o b m ě n a m i n e b o rozšířením na jiné z e m ě a jiné případy. N a k o n e c resoluce byla schválena, bez o d stavce o s y m b o l i c k é m místě pro Sacharova, ale ve smyslu p l n ě n í helsinské d o h o dy o lidských právech. Zvláštní delegace E v r o p s k é h o parlamentu má odjet za Sacharovem. K t o m u n u t n o p o z n a m e n a t , že lze d ů v o d n ě pochybovat o tom, že by Kreml takovou návštěvu povolil.
JAROSLAV DRESLER
(Mnichov)
P R O F E S O R Č E R N Ý O D H A L U J E TVÁŘ Č E S K É H O S T A L I N I S M U Kniha roku 19S3 - Ankety se shodují V e vydavatelství 68 Publishers v Torontu vyšla další, doufejme ne p o s l e d n í kniha v z p o m í n e k profesora Dr. Václava Černého ( P a m ě t i IV, 6 0 4 str.), kterd navazuje na knihu Pláč koruny české vyšlou před šesti lety (sr. Národní politika, září 1977). V Pláči koruny české Černý bilancoval druhou světovou válku, okupaci a n á r o d n í odboj. V n o v é k n i z e účtuje se stalinismem od s k o n č e n í války d o prvních p o k u s ů o p ř e k o n á n í stalinismu v kultuře v druhé p o l o v i n ě padesátých n na začátku šedesátých let. Je to práce, na kterou jsme d l o u h o netrpělivě čekali. »V únoru 1 9 4 8 zvítězila lepší polovice národa,« tvrdí ve své Knize smíchu a zapomnění bývalý dlouholetý, více m é n ě opatrnický kolaborant se stalinismem Milan Kundera. N o v á kniha v z p o m í n e k Václava Černého nenf sice takto mínčnn ani psána, ale my ji m ů ž e m e pokládat za zdrcující odpověď na Kunderovu provokaci. V únoru 1 9 4 8 zvítězil stalinismus, s ním české plcbejstvf a česká lůza, nejen G o t t w a l d a Kopecký, ale i Slánský, Löbl, Šling, London, Pavel, Smrkovský, D u b č e k i ostatní pozdější koryfejové tzv. pražského jara. Zvítězila d o m á c í nevzdělanost, d o m o r o d é udavačství a grázlovství, všecka ta špína a hnus, které se nahromadily za války. Nejen tato podle Kundery »lepší polovice národa« má nn t o m o v š e m svůj výhradní primát, ale svůj nemalý podíl měla také ta druhá, poražená, podle Kundery zřejmě »horší« půlka. Pláč
koruny
české
Knihu Pláč koruny české jsme v září 1977 přijali se smíšenými pocity. N a jedné straně jsme dobře znali statečný, n e k o m p r o m i s n í postoj Václava Č e r n é h o proti stalinismu, který se v české kultuře zabydloval hned od s k o n č e n í války, na druhé straně jsme n e m o h l i nevidět, že Černý, pod dojmem své účasti v národním odboji, stále ještě zčásti straní levici, je v zajetí antifašistického mýtu a v perspektivě antifašistických předsudků s o u d í lidi. N e m o h l i jsme zejména přejít bez protestu jeho stanovisko k českým katolickým a rural istickým spisovatelům, kteří se v době, kdy to psal, to je k o l e m roku 1962, teprve vraceli z d l o u h o l e t ý c h trestů d o mů. A n e m o h l i jsme také mlčet k m í r n é m u p o s o u z e n í stalinisty a za války v nacistickém kriminálu nacistické volavky Julia Fučíka, který vydal nacistům na smrt řadu svých soudruhů, když m u za m u č e n í selhaly nervy. N á š k o n e č n ý ú s u d e k o Pláči koruny české tehdy byl, ž e je to »kniha zlostná a plná antifašistického 479
mýtu«. N ě v ě d e l i j s m e ovsem, že kniha byla tehdy napsána tak, aby prošla pražs k o u censurou, m ě l a totiž vyjít v ČSSR. Zmoudření
Dona
Quijola
Jestliže přijmeme názor, ž e každá o s o b n o s t je víc n e ž literární postava a ž e k a ž d é přirovnání pokulhává, m ů ž e m e s těmito o m e z e n í m i přirovnat Č e r n é h o k hrdinovi D y k o v y stejnojmenné hry z roku 1913, a n e b o a s p o ň k n ě k t e r ý m j e h o rysů m. D y k ü v snílek, o s u d o v ě tragický, trpí t o u h o u , která usmrcuje, když se uskuteční. Č e r n é h o sen, touha, též fixní idea, svým z p ů s o b e m n á h r a ž k o v á víra a n á b o ž e n s t v í se jmenuje »radikální levice, radikální socialismus« a Černý n á s nepřestává ujišťovat, že jim navzdory v š e m u zůstává nezrušitelně a n e p o d m í n ě ně věrný. ( P o n e c h m e zde stranou j e h o agrárníckou episodu.) R e s p e k t u j e m e to a tolerujeme, í když se nám zdá, ž e je to utkvělá představa jako p o z ů s t a t e k mladistvé četby francouzských utopických socialistů- Černý n e b u d e jiný, tak, jak c h c e a jak za tím vždy stojí, ať se děje, c o s e děje, ho také b e r e m e a z a s l o u ž í si n a š í úctu. Ta donquijotiáda začíná, k d y ž autor vypravuje, ž e po válce platila celá j e h o sympatie jeho levicovým a krajně levicovým p o s l u c h a č ů m a ž e se musel přemáhat, aby to ostatní studenti nepoznali. Pak však na n ě h o začala pršet udání, a když se v roce 1 9 6 8 mohl vrátit na několik měsíců na Karlovu universitu, našel tato udání ve svých kádrových papírech. Černý uvádí k o m u n i s t i c k é u d a v a č e jménem a ironicky dodává, že jim ty papíry o d k á ž e po své smrti. Ke svému o s o b n í m u , nikoli literárnímu a fiktivnímu z m o u d ř e n í potřeboval Černý únor 1948, musel sám na s o b ě zažít stalinismus a m u s e l o od Pláče koruny české uplynout dalších 17 n e b o 18 let, aby mohl bez zábran stalinismus p o s o u d i t a o d s o u d i t tak, jak to udělal v Pamětech IV. Podle n á z n a k ů vznikal rukopis této novinky v letech 1 9 7 9 až 1981. Černý vyrostl, dozrál také p o n í ž e n í m , které m u způsobovali druzí zradou přátelství (Halas, Hrubín): dříve se n á m n e j e d n o u stylizoval d o pózy Šaldova nástupce. Tohle rétorické harampádí u ž s Č e r n é h o opadalo, nyní je prostě svůj, stařec s o u d c e ve svém v z n e š e n é m a spravedlivém h n ě vu. A ani ne v h n ě v u a nenávisti, nýbrž v n e b e t y č n é m pohrdání vším n í z k ý m a sprostým. Jak n e m y s l e t na Talleyranda: »Je to nefrancouzské, protože hloupé.« Stalinismus je nečeský, protože nízký, sprostý. Částečně to věděl Lenin v dodatku k závěti: »Stalin je hrubý.«
Spravedlnost k
protivníkům
»Osud katolických a ruralistických spisovatelů m n e h l u b o c e rozhořčil,« píse nyní Černý (str. 4 0 7 n ) . »V literární minulosti sic samý protivník, jazykem m é h o hovoru s nimi byla jen a jen polemika, i d e o v é h o druha a příznivce j s e m mezi nimi n e m ě l ž á d n é h o ; ale teď platilo jediné: zde bylo do žaláře p o s í l á n o výhradně ideové přesvědčení a mravní stanovisko, a to výhradně za to, ž e byly, čím byly, otevřeně zastávaným n á z o r e m a mravním s t a n o v i s k e m ! Byli m e z i nimi lidé, za jejichž ryzost a čistotu bych dal ruku d o o h n ě , Zahradníček, Knap, Voříšek. Byl mezi nimi dr, Bedřich Fučík, který prokázal v Listech a jako ředitel Melantricha naší levicové literatuře a především komunistickým spisovatelům služby nespočetné - jediným měřítkem mu bývala vždy estetická hodnota - uplatňoval je, podporoval (Halase, Olbrachta, Majerovou, Glazarovou), až platíval za fiiokomunistu. To vše bylo teď zapomenuto a z těchto řad se k jeho pomoci neozval ani hlásek. Pro českého
480
spisovatele, jímž jsem byl, to bylo nesnesitelné.« Objektivně a spravedlivě byl zde také zachycen případ zavraždění faráře Josefa Toufara z Čihoště. Proces
se Slánským
a
spot.
Černý z n o v u soudí, tentokrát z posice ducha a intelektu, Slánského a společníky. N e p t á se na jejich protistranické zločiny (to je v ě c jejich partajních kumpánů, ne naše), ale soudí jejich zločiny proti republice a českému národu. Je to opět otřesné. Slánský nebyl ovšem český Tito a jeho částečné omývání a rozpačité oslavování d o k o n c e i v exilu (tu a tam Listy) je podle Černého jen nová šaškovitá legenda. Slánský se svými společníky (mezinárodními dobrodruhy L o n d o n o v a typu n e b o hrdlořezy ä la Reicin) podporoval izraelský boj o nezávislost právě tak jako Stalin, prosazoval dodávky čs. zbraní do tehdejší Palestiny, š k o l e n í izraelských pilotů u nás, emigraci tisíců českých a slovenských Židů za velmi výhodných podmínek. Když Stalin téměř ze dne na den o 180 stupňů obrátil a podporoval teď Araby, Slánský se dost rychle nepřizpůsobil, a to ho stálo život. S výkladem souhlasíme, se závěry nesouhlasíme. Černý píše (str. 446): »Český antisemitismus se Slánským sice nestal skutečností ospravedlnitelnou, ale n a d l o u h o se u nás Slánským Židé zadlužili. To af je každému zřejmo: nikoliv oni jsou našimi mravními věřiteli, nýbrž my jejich, ať to nezapomenou.« Jestliže odmítáme princip kolektivní viny (také a především kolektivní viny sudetských N ě m c ů na českém národě, ale i kolektivní viny českého národa na sudetských Němcích), n e m ů ž e m e přijmout ani jeho zmírněnou a zintelektualiz o v a n o u verzi mravního »kolektivního ručení«, jak o něm uvažovali Karl Jaspers a H a n n a h Arendtová. Zásadu házení celé skupiny lidí do jednoho pytle, ať je to třeba jen obrácený pytel mravního věřitelství, n e m o h u přijmout, musím Černému oponovat. Stalinčíci
staronoví,
hoši
Gottwaldovi
Paměti Václava Černého nejsou tímto svazkem ukončeny, přijdou nová překvapení. Aby však n e m o h l o být omylu, že tzv. pražským jarem je »vše odpuštěno«, neváhá autor vždy jen několika větami označit stalinské stvůry mezi svými kolegy ze Syndikátu českých spisovatelů, kteří 1968 změnili tričko a nasadili si »lidskou tvář«, ani n e o p o m e n e připomenout nejmladší vítěze února 1948. Zu všechny ostatní jediný příklad, dokonalý ve své s a m o z n a k o v é zkratce: »Mezi procesem a popravou (Milady Horákové a Záviše Kalandry - pozn, JD) konal se ten slavný sjezd Čs. svazu mládeže: zvolil Zdeňka Hejzlara předsedou, Jiřího Pelikána do předsednictva; vystoupil, jako delegát vysokých škol, profesor Štoll, za nevýslovných ovací vítězný prezident Gottwald; mluvil i o procesu, pochválil si rozsudek. Amerika čumí, jak to Gottwald umí, hřmělo mu vstříc z pléna sjezdu. Co chcete, revolučně-básnická mládežnická móda chvíle byla té chvíle časlušková.« T o t o jsou ovšem jen drobty, u prvních dvou přiměřené »velikosti« aktérů. Velikáni stalinismu, to jsou Gottwald, Nejedlý, Kopecký, po nich následují akademičtí stalinčíci Mukařovský, Havránek, akademik Štoll (totiž obchodní akademik) a pak sestupujeme až dolů do říše stalinských trpaslíků. Bez celé této menažerie by obraz nebyl úplný. N e n í pochyby: Václav Černý žil a žije vstoje, rovný, vzpřímený m u ž jednající tak, jak píše. N e n í větší chvála.
KAREL VRANA
(Řím)
N A D KOLÁČKOVOU K N I H O U O SESTŘE FAUSTÍNĚ Polsko - to z n í dnes jako naděje. Vyšlehla prudce na p o t e m n ě l é m e v r o p s k é m nebi, ozářila naše z a c h m u ř e n é myšlenky na b u d o u c n o s t , napřímila naši v y k l o n ě n o u důvěru v Evropu a Slovanstvo a zavěsila se p e v n ě na naše srdce a r o z h o u p a la je jako zvon. Polská naděje vyjevuje několikerou pravdu. N e n í to p o prvé, co P o l s k o stojí na křižovatce evropských a světových dějin. Stojí tam d n e s o p ě t celou svou křesťanskou podstatou a svou ž i v e l n o u vůlí ke s v o b o d ě . S d n e š n í pols k o u křesťansky inspirovanou z k u š e n o s t í jsme všichni k o n f r o n t o v á n i . Stala se mírou a naplněním dávných tužeb. Vyslovila však také a hlavně j e d n o z n a č n ě přísný soud nad všemi, kteří vyvracejí Evropu z jejích d u c h o v n í c h tradic a prohlašují křesťanství za nepřítele lidské svobody, za morálku o t r o k ů a za uspávající o m a m n ý jed. D n e š n í polské události ukazují opět zřetelně a jasně to, co se tolikrát vyjevilo v evropských dějinách. Kristus vyvažuje člověka a národy z přírodních zákonitostí a z historických osudovostí. Otvírá je do s v r c h o v a n é B o ž í transcendence, a tím je uvolňuje a o s v o b o z u j e k tvořivé účasti na dějinných událostech. Z poslušnosti k Bohu v Kristu se rodí celá s v o b o d a - i dnes, i v Polsku, i v Evropě. N e n í n á h o d o u , že Polsko dalo d n e š n í církvi v e l k é h o papeže. T o jen my jsme často p o m a l i v chápání Božích cest v dnešních dějinách. N e n í n á h o d o u , že právě polská církev vydala jeden z nejkrásnějších květů n a š e h o století p o z n a m e n a n é h o dvěma válkami a krajní neúctou k člověku: světce Maximiliana K o l b e h o , který ve jménu Krista svou smrtí překonává smrt a o b ě t o v á n í m s v é h o života u m o ž ň u j e život svého spoluvězně. V témže d u c h o v n í m prostoru dnešní polské církve se setkáváme se s v ě t e c k o u postavou sestry Faustiny Kowalské (1). V ní se splnilo to, o č e m píše svatý Pavel d o Korintu: »Jen se podívejte k o l e m sebe, k o m u se u vás dostalo p o v o l á n í . A shledáte, že tu n e n í m n o h o moudrých v lidských očích, ani m n o h o m o c n ý c h , ani m n o h o urozených. A přece: ty, které svět pokládá za n e v z d ě l a n é , ty si Bůh vyvolil, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě b e z m o c n í , vyvolil si Bůh, aby zahanbil ty, kdo mají moc, a ty, které svět má za n e u r o z e n é a m é n ě c e n n é , ba i ty, kteří nejsou vůbec nic, ty si Bůh vyvolil, aby zlomil m o c těch, kteří jsou n ě c o « (2 Kar 1, 26-28). Bůh si vyvolil průhledně prostou p o l s k o u d í v e n k u H e l e n u , řeh o l n í m jménem Faustinu Kowalskou, aby nejen svým spolusestrám v Kongregaci Matky B o ž í h o milosrdenství, nýbrž celému křesťanskému světu připomněla, že Kristovo srdce je stále otevřeno a že Jeho království v c h á z í d o našich zbabyloniz o v a n ý c h příběhů, do našich laciných optimismů i d o našich p o r a ž e n e c k ý c h pesimismů jako první a p o s l e d n í naděje. D o světa narůstajícího strachu před raketovou válkou a do hysterického pacifismu odumírajících jalových i d e o l o g i í svěřuje Kristus p o k o r n é polské řeholnici Faustině toto poselství: »Lidstvo tak d l o u h o nenajde mír, dokud se neobrátí s p l n o u důvěrou k m é m u Milosrdenství. Řekni trpícímu lidstvu, ať se utíká k m é m u milosrdnému Srdci, a já mu d á m mír ve svrchované míře.« Josef Koláček, autor umělecky pojatého životopisu sestry Faustiny, n e n í n á m n e z n á m . Jako ve svých knihách Magnificat z nového světa a Moravské exsultet, (1) Helena, řeholnim jménem Faustinn, Kowalská, nar. 25. 8. 1905; zemřela 5. 10. 1938. 482
tak i v této své p o s l e d n í knize Nad Vislou svitá dokázal, ž e hagiografie a poezie se nevylučují, nýbrž navzájem umocňují. V y s p ě l á kultura slova z a k o t v e n á p e v n ě v solidní teologii umožňuje Koláčkovi sestoupit až ke k o ř e n ů m Faustinina příběhu, nahlédnout a uchopit zevnitř její lidskou i mystickou zkušenost. S o u k r o m á zjevení a nadpřirozená poselství křesťanských mystiků jsou vystavena dvojímu pokušení teologie. Z obavy, aby nezastínila a nezastřela Kristovo evangelium, teologové podrobují mystickou z k u š e n o s t omilostněných duší krajně kritickému zkoumání, poukazují na psyc h o l o g i c k o u subjektivní p o d m í n ě n o s t a na vnější historické vlivy. Tím ovšem s n a d n o zbanalizují h o d n o t u mystického zážitku. Druhé pokušení teologie tkví v tom, že se m ů ž e dát strhnout hloubkou, duchovním bohatstvím a neopakovateln o u p ů v o d n o s t í s o u k r o m é h o zjevení. Tím pak snadno zasunou a přehlédnou p o d s t a t n o u propojenost autentického mystického života s Kristovým zjevením a poselstvím. Bez nadsázky m ů ž e m e říci, že se Koláčkovi podařilo přímo mistrovsky překonat toto dvojí pokušení. Zjevení, které se dostalo sestře Faustině, není n o v ý m , jiným evangeliem. Poselství o Božím milosrdenství, jak je vyslovuje polská řeholnice, n e n í ani psychologickou hrou rozjitřené představivosti. Dialogy sestry Faustiny s Kristem vyslovují d o n a š e h o věku jediné, neopakovatelné, věčné evangelium, vyjevují jeho radikální současnost a ukazují, že prameny Božího milosrdenství m o h o u proměnit i naše vnitřní a vnější pouště v kvetoucí sad života.
JAROSLAVU SEIFERTOVI U D Ě L E N A N O B E L O V A CENA Dokument
Charty
77 č.
17/84
N á r o d n í m u umělci Jaroslavu Seifertovi Š v é d s k é královské akademii věd D n e s byla udělena N o b e l o v a cena za literaturu pro rok 1984 národnímu umělci Jaroslavu Seifertovi. Dílo Jaroslava Seiferta, který se minulý měsíc dožil 83 let, je jedním z vrcholů české m o d e r n í poezie a věrně provází již několik generací čtenářů. Je tedy vskutku básníkem a umělcem celonárodním, nikoli jen ve smyslu oficiálně přidělovaného titulu. Jaroslav Seifert je také statečným občanem, odporujícím každé nespravedlnosti, a zůstal věrný svému p o z n á n í pravdy i za cenu nepřízně, kterou to jeho dílu často přinášelo z e strany mocných. Připomeňme, že v létech 6 9 - 7 0 byl před násilným rozpuštěním Svazu českých spisovatelů jeho posledním předsedou. Svůj občanský postoj z n o v u vyjádřil podpisem Charty 77. O významu jeho literárního díla svědčí i to, že přes nelibost státní moci n e m o h l být zcela vymazán z národního povědomí, a tak se, byť s mnohaletým z p o ž d ě n í m , dočkal i oficiálního vydání svých nejnovějších děl, která ovšem již d á v n o předtím kolovala mezi čtenáři v nesčetných opisech. U d ě l e n í N o b e l o v y ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi považujeme nejen za spravedlivé o c e n ě n í v e l k é h o č e s k é h o básníka, ale i za p o v z b u z e n í pro celou č e s k o s l o v e n s k o u neoficiální kulturu. 483
Blahopřejeme básníkovi a děkujeme mu za to, ž e svým c e l o ž i v o t n í m d í l e m obohatil č e s k o u literaturu a získal pro ni toto v ý z n a m n é c e l o s v ě t o v é u z n á n í . V Praze, 11. října 1 9 8 4 Dr, Václav B e n d a m l u v č í Charty 77
Jiří Ruml m l u v č í Charty 77
Jana Sternová m l u v č í Charty 77
Ohlasy
K P R Á V U N A DĚJINY O d o k u m e n t u Charty 77 č. 1 1 / 8 4 n a z v a n é m Právo na dějiny, který byl mj. zveřejněn v časopise Studie č. 9 3 - 9 4 ( I I I - I V / 1 9 8 4 ) , str. 2 9 9 - 3 0 7 , se v kruzích Charty 77 rozvinula diskuse. Jako d o k u m e n t Charty 77 č. 1 6 / 8 4 vyšlo s t a n o v i s k o čtyř historiků Miloše Hájka, H a n y Mejdrové, Jaroslava Opata a Milana O t á h a l a a kromě toho v s a m i z d a t o v é m č a s o p i s e Informace o Chartě 77 d o p o s u d vyšly dopisy Milana Hubla, Luboše Kohouta,, Jana Křena a Petra Uhla m l u v č í m , jež se týkají z v e ř e j n ě n é h o dokumentu. Bylo nejen p o u k á z á n o na o p r á v n ě n o s t i jiných pojetí historie a historiografie, ale především byla některá z tvrzení o z n a č e n a za paušální nebo neúplná. N a v í c se psalo i o některých n e s r o v n a l o s t e c h při zpracování, k o n s u l t o v á n í a zveřejnění d o k u m e n t u , a tak rozprava přerostla i v jistou diskusi o s o u č a s n é m stavu Charty 77. Z. V.
Svědectví PROTI
»ODSTŘELOVÁNÍ«
OTEC
ŠITAVANC
K TEOLOGII
NEJLEPŠÍCH
NAPOMÍNÁN
REJCHRT AKADEMIKU
REŽIM
A
PILNOSTI
ŠVESTKOVI
LITERATURA
A VONS V TÝDNU
PROTI
K MENŠÍ
MÍRU
MILOŠ
FIDH
KNĚŽÍ
REPRESÁLIÍM
HODNOTA
VÁCLAVA
STÁTNÍ
HAVLA
BEZPEČNOSTI
M Y Š L E N E K JE V N I C H
SAMÝCH
Zprávy a recense ROZLOUČENÍ
S OTCEM
METODEM
KAREL VRÁNA - VÁCLAV STEINER
HABÁNĚM
QUINQUAGINTA
ANNOS
IAM
HABES T O M Á S ŠPIDLÍK ZÁSLUHY CÍRKEV
SKALICKÉHO
ČESKÉHO
V
LÉKAŘE
TEOLOGIE
V. V O J T Y O
NÁBOŽENSTVÍ
PEDIATRU
ČÍNĚ
E D M U N D ŘEHÁK
NOVĚ
JAROSLAV DRESLER
PROFESOR
Z
EVROPSKÉHO
ČESKÉHO KAREL VRÁNA
NAD
ČERNÝ
PARLAMENTU
ODHALUJE
TVÁŘ
STALINISMU
KOLÁČKOVOU
KNIHOU
O
FAUSTINĚ JAROSLAVU
SEIFERTOVI
Ohlasy K PRÁVU
NA
DĚJINY
UDĚLENA
NOBELOVA
CENA
SESTŘE
