Studijní materiál KA 1

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP

Studijní materiál KA 1

Předmět: Prezentace Ročník: 2. ročník Téma vyučovací hodiny: Historie rétoriky, jazyková kultura, příprava na veřejné vystoupení, jak vytvořit vlastní prezentaci, technika projevu, argumentace Vypracoval: Mgr. Ludmila Klavíková

Téma:

Kultura mluveného projevu Výpis základních pojmů: rétorika, řeč, ortoepie, jazyková kultura, komunikační záměr, řečnický útvar, úvod, stať, závěr, dýchání, artikulace, frázování, intonace, slovní a větný přízvuk, slovní zásoba, argumentace, logický klam, kvaziargumentace neetická argumentace

Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Písek, Karla Čapka 402

1


Výklad

Kultura mluveného projevu 1. Historie rétoriky Mluvit před lidmi je umění. Věděli to dobře už staří Řekové a Římané, kteří této disciplíně věnovali velkou pozornost. Možná se zdá snadné zaujmout publikum a přesně se vyjádřit, ale ve skutečnosti jde o celou řadu nejrůznějších schopností a znalostí. Pokud neovládá řečník tento soubor kompetencí, je velmi pravděpodobné, že smysl a obsah jeho projevu zůstane posluchačům skryt. Rétorika je nauka o řečnictví, tedy soubor zásad, kterými by se měl řečnický projev řídit. Ze širšího pohledu je rétorika i nauka o přesvědčování a o komunikaci celkově. Základním nástrojem rétoriky je řeč, prostředek k dorozumívání pomocí určitých zvuků, které nesou konkrétní význam. Nedílnou součástí řeči je artikulace - tvorba zvuků mluvními orgány. Ortoepie se zabývá pravidly výslovnosti. Řeč může probíhat i bez jakýchkoliv zvuků, tzv. řeč těla, její součástí je také řeč znaková (řeč neslyšících).

Rétorika ve starověkém Řecku Rétorika - věda o mluvení - má svůj původ ve starém antickém Řecku, kde řečnictví představovalo významnou součást veřejného života. Historicky první dokumenty o rétorice pocházejí z 5. století př. n. l., kdy byla rétorika vedle dramatu, hudby, sochařství a stavitelství považována za tvůrčí umění. První škola rétoriky, založená sicilským Řekem Gorgiasem z Leontin (483-380 př. n. l.), usilovala o takové umění řeči, které by se svojí krásou a působivostí vyrovnalo básnictví. Vývoj antického řečnictví rozhodujícím způsobem ovlivnili řečtí filozofové - Sokrates, jeho žák Platon a slavný Aristoteles. Platon byl první, kdo rétoriku považoval za ucelený systém vědění, který má důležitou společenskou funkci. Aristoteles na rozdíl od Platona považoval rétoriku spíše za umění než za vědu. Posláním rétoriky je podle něj především napomáhat hledání cesty k pravdě. Řeč je nástroj komunikace, který může pomoci při řešení sporných problémů. Jeho filozofická východiska rétoriky najdeme ve spisu Rétorika (347 př. n. l.), který je prvním systematickým pojednáním o řečnickém umění. Řada zásad, které jsou důležité pro řečnický projev, platí dodnes.


2

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP Patří mezi ně: Invence – posláním řečníka v této úvodní etapě je shromáždění veškerých podkladů, dokumentů a dat pro svoje vystoupení. Organizace – v této fázi se třídí shromážděný materiál a zpracovává se logická struktura projevu, která se člení na úvod, vlastní stať a závěr. Styl – pro zvážení způsobu řeči a správnou volbu stylu projevu jsou rozhodující dvě věci – lidí, kteří budou slovům naslouchat, a charakter, typ projevu, který může být humorný, poučný, oslavný. Zapamatování – dobrý řečník si musí text zapamatovat a hovořit v kontaktu s lidmi. Psaný text může být jen pomůckou s hlavními body sdělení. Přednes – ve něm řečník zhodnotí výsledky své přechozí práce. Musí zvolit prostředky, které mu umožní, aby ho lidé dobře slyšeli (síla hlasu), rozuměli mu (artikulační dovednost), mohli sledovat posloupnost jeho argumentů, tedy aby mu porozuměli, přijali jeho stanoviska a na jejich základě i jednali. Důležitou součástí projevu je osobnost řečníka, charisma jeho osobnosti. Za nejslavnějšího řečníka starého Řecka byl považován Sokratův žák Demosthenes (384-322 př. n. l.). Proslul zejména velkou snahou, usilovnou prací a vůlí, s níž překonával osobní nedostatky potřebné pro řečnictví. Měl i velkou motivaci. Jako malý chlapec ztratil otce a poručníci ho připravili o velkou část jmění. Když dospěl, začal se soudit, a to jej přivedlo k rozhodnutí podstoupit tvrdý řečnický výcvik. Demosthenes cvičil slabý hlas a potíže s dechem běháním po pobřeží a překřikováním příboje moře. Nedobrou výslovnost překonával mluvením s oblázky v ústech. Ve své řeči používal často řečnické otázky. Jeho věty byly krátké, úderné, řeč jasná a srozumitelná. Často používal přirovnání a metafor. Demosthenovy projevy byly vzorem a předlohou pro řečníky mnoha generací v Řecku a později i v Římě.


3


Římské řečnictví Nejznámějším z římské řečnické školy se stal Marcus Tullius Cicero (106-43 př. n. l.), jehož vzorem byl řecký Demosthenes. Jeho spis O řečníkovi je hlubokou úvahou o řečnictví, úloze rétoriky a vlastnostech dobrého rétora. Podle něho musí řečník nejen umět užívat jazyka, volit působivé argumenty, hovořit k tématu, ale především musí hájit mravnost a pečovat o estetickou hodnotu řeči. Cicero považoval řečnictví za vrcholnou formu lidských schopností a za nejdůležitější součást politické praxe. O sto let později se největším rétorem doby stal Marcus Fabius Quintilianus (35-96 n. l.). Je autorem dvanáctisvazkového díla o rétorice Základy řečnictví. Quintilianus byl prvním, státem placeným, učitelem řečnictví a jeho učebnice rétoriky byly hlavním pramenem středověké rétoriky.

Rétorika a středověk Těžiště mluveného projevu bylo ve středověku v křesťanských kázáních. Až s rozvojem univerzity se začala vyvíjet akademická řeč, která měla znovu svá pravidla, související s antickými zásadami. Ve středověku se vyučování řečnictví řadilo mezi sedm tzv. svobodných umění. Základní skupinu tvořily gramatika, dialektika a rétorika, na ně navazovala aritmetika, geometrie, astronomie a hudba.

Renesanční rétorika V období renesance zájem o antickou rétoriku vzrostl. Rétorika se stala středem zájmu národních jazyků. Do té doby bylo veškeré pojednání o řečnictví v latině.

Historie české rétoriky Ve 2. polovině 16. století vznikla i první česká rétorika Jana Blahoslava (1523-1571), šiřitele slovesné kultury. Vznikem první české univerzity v roce 1348 se rétorika stala součástí studijních osnov pod názvem mluvokrása. V té době vznikla i první pražská rétorická škola. Rektor univerzity Mistr Jan Hus byl proslulým slavným kazatelem. V závěru 17. století se rétorikou a jejími pravidly obsáhle zabýval i Jan Amos Komenský. Tvrdil, že řečník, u něj kazatel, se musí svému umění neustále učit. Ve své učebnici rétoriky Zpráva a naučení o kazatelství z roku 1651 čerpá z antické rétoriky Ciceronovy a Quintilianovy. Rozlišuje 4 zásady mistrovské řeči: Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Písek, Karla Čapka 402

4


Hojnost – tedy bohatství slov. Řečník musí sledovat, odkud které slovo jde. Musí znát význam a původ slova. Musí umět používat synonyma, musí ovládat umění opisu. Světlost – tedy srozumitelnost. Především závěr řeči musí být jasný a stručný. Líbeznost – ta spočívá v mnohém, v pěkném obsahu řeči, v hlasu příjemném, v gestech, v dobrých přirovnáních i v ironii. Mocnost – slovo má být mocné, aby kázané slovo hluboko vázlo v myslích posluchačů a jimi hýbalo.

Příprava a přednes mluveného projevu Podle Cicerona je úkolem řečníka především: 

dokázat pravdivost tvrzení



získat sympatie posluchačů



přimět posluchače, aby jednali podle jeho přání

2. Jazyková kultura Je úroveň veřejných mluvených projevů, které dennodenně slyšíme kolem sebe, ve společnosti roste podíl veřejné mluvené komunikace. Slovní spojení jazyková kultura je užíváno poměrně často, jeho obsah však bývá v různých situacích nestejný: z toho pak pramení nedorozumění, k nimž mezi těmi, kdo je užívají, dochází. Může se týkat jak celku sdělení, tak jeho formální stránky, volby jazykových prostředků a vnější prezentace, písemné nebo zvukové formy. Podstatné je to, že patří do širšího okruhu kultury, tj. okruhu duchovního hodnot společnosti ustálených tradicí. Za kulturní považujeme jazykový projev, který je volbou jazykových prostředků na úrovni textové, syntaktické, tvaroslovné, výslovnostní či pravopisné i ve volbě lexika utvářen tak, aby to odpovídalo stavu jazyka doby, zpracovávanému tématu, funkci projevu i vztahu tvůrce k adresátovi. Nejde jen o pouhou spisovnost ve smyslu školních znalostí, ale o skutečnou volbu mezi možnostmi, které jazyk dává tak, aby komunikát jako celek plnil účel. Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Písek, Karla Čapka 402

5

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP Pojem kulturnosti vyjádření vztahujeme k sdělením veřejné povahy, mluveným i psaným; jinde se o kulturnosti jazykového projevu (a kulturnosti chování obecně) nemluví, i když existují i zvyklosti rodinné nebo regionální. Je tomu tak proto, že v soukromí je podstatné předání informace jak věcné, tak sociální (vyjádření vztahu adresátovi, projev emocionality autora sdělení atd.) a její adekvátní interpretace příjemcem, nikoli závazné zachovávání celospolečenských norem komunikace. Pokud bychom ustrnuli na zásadách a pravidlech, které jsme si sami osvojili v mládí, po celý život bychom chybovali proti jazykové kultuře. Podobně bychom chybovali, pokud bychom opomíjeli stylovou diferenciaci jazyka a tendence a zvyklosti jednotlivých typů textů, stylové normy, které jsou sice volnější než normy jazykové, ale jsou přesto platné. Nevhodná volba jazykových prostředků, např. přílišná neformálnost výslovnosti či písma, slovní zásoby nebo větné stavby, může zřetelně poškodit cíl obsahově závažného sdělení. Psaný projev si osvojujeme všichni standardním způsobem ve škole, a to na základě spisovného jazyka. Spisovnost je s psaným projevem spojena velmi pevně, nakonec i sám termín spisovný souvisí s psaním. V psaných textech se utvářela spisovná čeština a dlouhou dobu to byly právě psané texty, o něž se opíraly popisy spisovného jazyka ve formě slovníků nebo mluvnic. Až do poloviny minulého století se přitom vycházelo z jazyka krásné literatury. Představa kultivovaného vyjádření v psaném textu je jednoznačně vázána na spisovnost, naopak spisovnost se jeví jako základ kultivovaného psaného vyjádření, ke kterým navíc přibývá i přiměřenost ve stylizaci. V mluvených projevech je situace zcela jiná: mluvit se učíme v útlém dětství přirozenou cestou nápodobou mluvního vzoru, který dává rodina. Přirozená cesta předpokládá i osobní vazbu mezi dítětem a jeho blízkými, není věcí kolektivního nácviku jako psaný projev. A jazykový vzor, který dítěti okolí poskytuje, nemusí být ani zdaleka spisovný, většinou se v soukromí mluví obecně česky nebo češtinou s většími nebo menšími stopami nářečí. Platí to nejen pro jednotlivá slova nebo slovní tvary, ale i pro výslovnost hlásek a hláskových skupin, pro přízvukování, pro intonaci. Kromě toho jde o mluvní vzor soukromé komunikace, kdy je cílem prosté dorozumění. Mezi psaným a mluveným projevem je ale i rozdíl další: Psaný text se formuje poměrně pomalu (v závislosti na rychlosti psaní) a je možno jej korigovat a dodatečně hodnotit výsledek práce, a to i tak, že se postupně zaměříme jen na jednu složku - např. zhodnotíme volbu slov, pak přesnost stavby vět, pravopis atd. Mluvený projev naproti tomu ubíhá s časem, jeho produkce je velmi rychlá (uvádí se, že průměrně se za sekundu vysloví 4 slabiky, tj. 240 za minutu) a dodatečné opravy jsou sice možné, ale málo efektivní, protože co jednou zaznělo, nelze vzít zpět. Základem všech mluvených projevů, k nimž žáky v rámci výuky vedeme, by měl být spisovný jazyk v hovorové podobě. Je pravda, že se i v médiích uplatňuje obecná čeština, ale Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Písek, Karla Čapka 402

6

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP ve zpravodajství, v odborných výkladech i v obsahově závažných rétorických vystoupeních je to jen prostředek oživení textu a spisovný projev dominuje.

3. Příprava na veřejné vystoupení Úspěch veřejného vystoupení závisí na tom, zda se podaří zvládnout tři základní oblasti: 

Příprava vystoupení



Obsah a forma projevu



Práce s publikem

Při sestavování projevu je nutné pracovat s následujícími 5 oblastmi: a) Typ publika (Kdo budou posluchači v publiku) je vhodné posuzovat podle následujících kritérií: 

Věk – jinak je potřeba mluvit k dětem, dospělým a jiný přístup budou vyžadovat i dospívající



Odbornost – je nutné odlišit laickou veřejnost od odborné, řečník musí vědět, které odborné termíny je třeba objasnit



Složení – je-li skupina posluchačů různorodá, je třeba, aby si každý našel pro sebe něco zajímavého, nového

b) Počet posluchačů (Jak početné publikum bude) je důležitý údaj z několika důvodů. Jednak při přípravě počtu písemných či propagačních materiálů, jednak při přípravě koncepce proslovu. Dále pro organizaci diskuse. c) Místo přednášky (Prostředí)  Uspořádání místnosti – např. třída, sál, kulatý stůl, možnost psaní poznámek, možnost diskuse s přímým očním kontaktem  Akustika – možnost optimalizovat sílu hlasu, bez použití mikrofonu  Technické vybavení – např. využití projektoru, tabule, PC, internetu Vždy je třeba mít v zásobě materiály nezávislé na moderních technických pomůckách. d)Komunikační záměr (Co je cílem projevu) – řečník si musí uvědomit, co je cílem projevu a podle toho zvolí i řečnický styl Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Písek, Karla Čapka 402

7

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP Komunikační záměr: informovat, instruovat, poučit, vysvětlit – řečnický styl: informativní (obohatit o nové informace, rady, opírat se o fakta, uvádět potřebné detaily, doplnit obrázky, prezentace, ukázky, konkrétní příklady a analogie, tedy přirovnání k něčemu, co je posluchačům známé). Komunikační záměr: přesvědčit – řečnický styl: persuasivní (přesvědčivý, přesvědčovací), argumentační (cílem je ovlivnit něčí postoj, a proto je nutné uvádět příklady, důkazy, argumenty, fakta, názory autorit, zkušenosti jiných). Komunikační záměr: pobavit – řečnický styl: zábavný (hlavními nástroji řečníka je vtipnost, pohotovost, stručnost i přiměřená satira). Komunikační záměr: podtrhnout atmosféru – řečnický styl: příležitostný (v závislosti na konkrétní situaci, např. svatba, pohřeb, oslava, je nutné vyzdvihnout význam události, vyjádřit soustrast nebo sdílet nadšení. Podle toho je nutné zvolit styl přednesu – decentní, radostný). e) Řečnický útvar (Jaký řečnický útvar zvolit) Projev – hodnocení určité události, snahou je příspěvek ke slavnostní atmosféře Proslov – analogie projevu, je kratší a ne příliš oficiální, obvykle zahajuje nějakou akci, je určen méně početnému publiku Přednáška – ústní projev, který má zpravidla naučný obsah, přináší nové poznatky a hlubší pohled do problematiky Referát – zpravidla odborný text, který se seznamuje s určitým tématem a komplexně je zpracovává Přípitek – krátký proslov při slavnostní příležitosti, vtipné a výstižné blahopřání Debata – souboj dvou názorově protichůdných stran, účelem je přesvědčit oponenty o správnosti vlastního názoru Diskuse – výměna názorů na určité téma, cílem je rozebrat problematiku z různých pohledů, na základě shromážděných argumentů lze nalézt nejvhodnější řešení Diskusní vystoupení – ústně přednesená úvaha na dané téma a návrh řešení (např. vědecká konference) f) Časový limit (Kolik času je na projev vyhrazeno) Při plánování projevu je nutné myslet na to, kolik času je k dispozici, a tak zvládnout v časovém limitu přednést ucelenou řeč. Je vhodné si vyzkoušet svůj projev předem, případně obsah zkrátit nebo rozšířit.


8

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP Velmi vhodné jsou tzv. psychohygienické přestávky, které pomáhají udržet pozornost i aktivitu posluchačů i řečníka. Lze využít školní systém 45 minut hodina-přestávka, případně 60 minut – 10 minut přestávka, nebo se souhlasem všech přítomných realizovat jiné rozvržení.

4. Jak vytvořit vlastní prezentaci  Výběr tématu – výběr tématu, o kterém budeme mluvit a shromažďování informací a podkladů, co chceme sdělit a jaký účel bude mít naše vystoupení  Kompozice projevu -

na začátku sdělit všechna závažná fakta a informace náročná na vnímání, nejsilněji působí první informace, po dvaceti minutách je vhodné obohatit ukázkou, příkladem, posluchač je schopen udržet pozornost 20 minut

-

stále by měl být jasný záměr a účel projevu, nová fakta by se měla dávat do vzájemně možných souvislostí, neodbíhat od jedné myšlenky ke druhé (logičnost)

-

posluchači by měli snadno zachytit základní myšlenky a uvědomit si podstatná fakta (přehlednost), je třeba uvést téma a představit problematiku, pak předložit fakta a argumenty, naznačit možné cesty řešení včetně zdůvodnění, nakonec shrnout základní poznatky

-

je dobré vždy pracovat s následující osnovou:  Úvod – první dojem je vždy nejdůležitější, představení, přivítání s publikem, informace o časovém rozvržení prezentace, počet a rozvržení přestávek, pak téma a cíl prezentace, vystoupení lze zahájit netradičně, např. citátem, otázkou. Úvod by měl být stručný a jednoduchý.  Stať – celá tématika se rozvede, je to vlastní obsah prezentace, lze uvést odborné komentáře, praktické příklady, obrazovou dokumentaci, audionahrávky. Stať by měla být nejdelší částí vystoupení.  Závěr – slouží ke shrnutí poznatků, ke zdůraznění informací a myšlenek. Vystoupení lze zakončit zamyšlením, otázkou nebo výzvou k diskusi, pozváním na další setkání, vždy poděkovat za pozornost a s přítomnými se rozloučit.

-

řečník by se měl připravit dostatečně na kladené dotazy

-

slovní zásoba musí odpovídat věku a odbornosti publika


9


5. Technika projevu 1. Fonetická stránka řeči  Dýchání a frázování Správné dýchání je jedna ze základních složek, na které stojí řečnické umění. Rozdělují se 2 základní způsoby dýchání: a) Hrudní (žeberní) dýchání převažuje u žen, jedná se o mělké a rychlejší dýchání, při němž se vzduchem plní a roztahuje hrudní koš. b) Břišní (brániční) dýchání umí lépe vyžít muži, jde o hluboké dýchání, na kterém se podílí hlavně bránice – hlavní dýchací sval, výměna vzduchu probíhá v dolní části plic. c) Smíšené dýchání je kombinací obou typů, uplatňuje se v každodenním životě a vyhovuje i běžnému používání řeči. Při delším řečovém projevu je dobré zapojit břišní dýchání, souvisí se zvýšením energie a soustředěností. Dýchání se skládá z nádechu a výdechu, výdech by měl být dvakrát delší než nádech. Pro vznik řeči je důležitý výdech, protože se podílí na tvorbě hlásek (během mluvení probíhá zároveň výdech). Nádech by měl vždy přijít na konci významově uceleného větného celku, u kratších vět to bývá na jejich konci, u delších větných celků (souvětí) je ideální nádech v místě, kde končí jedna věta souvětí a začíná druhá (je dobré se řídit interpunkcí). Nádech by měl být neslyšitelný. Frázování – příklady: Špatné frázování Mluvené komunikáty, kterými / chce produktor příjemce přesvědčit a / získat, poučit a zároveň / jej zaujmout, řadíme k řečnickému stylu. Mluvené / komunikáty, kterými chce / produktor příjemce přesvědčit a získat, poučit a zároveň / jej zaujmout, řadíme k řečnickému stylu. Správné frázování Mluvené komunikáty, // kterými chce produktor příjemce přesvědčit a získat, // poučit a zároveň jej zaujmout, // řadíme k řečnickému stylu.


10

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP  Artikulace Ortoepie je věda, která se zabývá spisovnou výslovností (souborem výslovnostních norem). Pro většinu populace je spisovná čeština spíš druhým jazykem, ale má svá přesná pravidla, proto je nutné ji při veřejném projevu respektovat. U výslovnosti samohlásek je třeba dodržovat jejich příslušnou délku (prosím- prosim, táta – tata, nevím – nevim, musím – musim), zkrácený výraz může mít i jiný význam (být – byt, spád – spad), a jejich kvalitu, tedy nevyslovovat jiné samohlásky (léky – líky, musím – muším, čokoláda – čekuláda). U výslovnosti souhlásek je nejčastějším problémem tzv. polykání souhlásek (radši – rači, srdce – srce), dále spodoba znělosti (shánět – schánět, shoda – schoda). Vady řeči např. rotacismus – ráčkování /špatná výslovnost r/ rotacismus bohemicus /špatná výslovnost ř/ balbutie – koktavost (křeče mluvních orgánů narušují výslovnost)  Paralingvistika – tempo, hlasitost, melodie, slovní a větný přízvuk Zkoumá zvukovou stránku verbální komunikace, může být vyjádřena vědomě i nevědomě. Zahrnuje také v komunikaci použitý tón, hlasitost a někdy i intonaci řeči. Někdy je definice paralingvistiky omezena na zkoumání použití lidského hlasu. Hlasitost projevu je nutné přizpůsobit několika faktorům, a to velikosti místnosti a její akustice a sluchu publika. Příliš tichý projev je náročný na udržení pozornosti, posluchači přestanou pozorně vnímat, projev není přesvědčivý. Přehnaná hlasitost není také vhodná, může vzbuzovat pocit agresivity a drzosti. Doporučuje se měnit tempo řeči z důvodu stereotypnosti projevu: velmi tichá – šepot - v mezích normálu - hlasitá – hlučná. Výška tónu řeči: hlubší hlas (bas) - v mezích normálu - vyšší hlas (tenor, soprán) Rychlost řeči: mluví pomalu - až příliš pomalu - mluví středně rychle - mluví velmi rychle Objem řeči: řekne toho málo - hovoří přiměřeně - sdělí toho mimořádně mnoho Plynulost řeči: není plynulá - se zámlkami a pomlkami - přirozená plynulost - mimořádná plynulost


11

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP Kvalita řeči - věcnost hovoru: velmi strohý projev - tématu přiměřený projev - rozvláčný projev – upovídaný Větná intonace (melodie) je změna výšky hlasu v průběhu nebo na konci výpovědního celku (věty), je významná u všech jazyků, protože rozlišuje jednotlivé typy vět

Rozlišujeme 3 základní typy melodie:  Melodie stoupavá – věty tázací, zjišťovací  Melodie klesavá – neutrální sdělení  Melodie stoupavě klesavá – otázky vylučovací (výběr z více možností) Slovní přízvuk (zdůraznění jedné ze slabik slova) je v češtině pevný, zpravidla se váže na 1. slabiku slova. Větný přízvuk (důraz) je silnější výslovnost některého ze slov ve větě. Je tím dána najevo významná část věty, lze tak vyjádřit svůj postoj nebo emoci. Také pomáhá udržet pozornost posluchačů. 2. Jazyková stránka řeči Kultivovaná řeč je jednou z podstat řečnického umění, přestože pronikají do veřejných projevů hovorové až nespisovné výrazy i slang, často jsou domácí slova nahrazována cizími ekvivalenty.  Slovní zásoba – při projevu používat jednoznačné a přesné výrazy, česká slova, nenahrazovat často podstatná jména zájmeny, vyhýbat se hromadění slov se stejným základem. Rozlišujeme slovní zásobu aktivní a pasivní. Aktivní slovní zásoba – jsou slova a slovní spojení, která běžně používáme v mluveném i psaném projevu, u každého jedince se liší. Obvykle je to 3000 – 10 000 slov. Pasivní slovní zásoba – jsou slova a slovní spojení uložená v paměti, běžně nepoužívaná. Při poslechu a čtení jim ale příjemce rozumí. Je 3x až 6x vyšší než slovní zásoba aktivní, asi 50 000 slov.  Stavba a délka vět – používat krátké a výstižné věty, střídané s jednoduchými souvětími, pak projev působí živě. Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Písek, Karla Čapka 402

12

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP  Fráze jsou opakovaná ustálená slovní spojení a obraty, jejich používání může působit na posluchače lacině a neprofesionálně.  Rčení a přísloví používat jen za předpokladu, že se do obsahu textu skutečně hodí.  Odborné citace je dobré používat, ale je nutné znát přesně autora a ještě doplnit, při jaké příležitosti byl výrok pronesen.  Cizí slova a názvy - je nutné předem ověřit jejich správnou výslovnost.  Řečové zlozvyky - nejčastějším zlozvykem jsou tzv. vycpávková slova, nebo také slovní vata. Tím získává řečník čas k rozmyšlení, aby působil důležitěji, nebo aby skryl svoji nervozitu, např. tedy, jako, že, normálně, takže, jistě, vlastně, prosím vás a dále odkašlávání a nevhodné zvuky (é, hmm, ehm).  Nespisovný jazyk – v projevu by se neměly objevit útvary: slang, argot, nářeční výrazy, obecná čeština, vulgarismy.

6. Argumentace Argumentace spočívá v logickém zdůvodňování určité myšlenky (teze) pomocí pravdivých důkazů (argumentů), přičemž cílem je přesvědčit protivníka o správnosti vlastních postojů a názorů. Argument se skládá z předpokladů (premis) a závěru, který z premis vyplývá. Nejede jen o popření protivníkova tvrzení, ale o předložení důkazů, které ukazují na (ne)pravdivost tvrzení. Aby byla argumentace platná, musí být argumenty pravdivé, a také premisy musí být pravdivé a dostatečné a závěr z nich musí vyplývat.

Argumentace a kritické myšlení Schopnost kritického myšlení člověka je jeden z předpokladů úspěšně zdolávat nástrahy života. Jde o umění nezávisle posuzovat okolní svět, vytvářet si vlastní názory a postoje bez ohledu na konvence či mínění druhých. K vysvětlení či obhájení těchto názorů slouží argumentace. Argumentace znamená umění přesvědčit i schopnost nenechat se zmanipulovat klamavými tvrzeními.

Typy argumentace  Analogie – jev se porovnává s jiným jevem z odlišné oblasti a hledají se společné prvky Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Písek, Karla Čapka 402

13

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP  Konfrontace – jev se porovnává s jiným, všem stranám známým jevem a hledají se rozdíly  Analýza – jev je rozložen na jednotlivé prvky a ty se zkoumají zvlášť  Definice – jev je jasně a přesně vymezen  Klasifikace – jev se podle svých vlastností řadí do kategorií či skupin  Příklad – jev se popisuje pomocí příkladů  Dedukce – konkretizace – z obecného pravidla se vyvodí vlastnosti jednotlivých jevů, tj. od obecně platných premis dojde k určitému závěru, který z premis vyplývá  Indukce – zobecňování – z vlastností vzorků se usuzují vlastnosti větší skupiny (čím reprezentativnější vzorek, tím spolehlivější indukce) Struktura argumentace:  Úvod do problematiky – každou argumentaci otevírá nastínění problému, který je třeba vyřešit  Předložení teze – po seznámení s problémem přichází na řadu vyslovení teze – osobního názoru  Vlastní argumentace – tezi je nutné podložit argumenty, které mají přesvědčit posluchače o správnosti tvrzení, je důležité vhodně seřadit argumenty Vzestupné pořadí – od nejslabších argumentů se přechází k argumentům silnějším Sestupné pořadí – od nejsilnějších argumentů k argumentům méně přesvědčivým Nestoriánské pořadí – nejsilnější argumenty otevírají a uzavírají celou diskusi  Předložení antiteze – lze uvést možné námitky, které by mohla mít připravené protistrana, a rovnou je vyvrátit připravenými argumenty  Závěr – výsledky argumentace se shrnou do jednoho závěru, který je formulován jako odpověď na počáteční problematickou otázku

Argumentační klamy jsou běžnou součástí dnešního života. Setkáváme se s nimi v každodenním životě, reklamě, politice, médiích, jen si je možná neuvědomujeme. Patří mezi ně např.:

1. Logické klamy: Induktivní klamy (dochází k nim, pokud se nebere v úvahu běžná různorodost skupiny)  Unáhlené zobecnění – chyba plyne z faktu, že vybraný vzorek je příliš malý, a zobecnění tudíž není objektivní. Je tedy porušena podmínka o dostatečnosti premis.


14

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP  Nereprezentativní vzorek – vzorek, který je použit jako zdroj informací, je sice velký, ale od celé skupiny se podstatně liší. Jedná se o porušení podmínky, že premisy musí být dostatečné.  Lenivá indukce – je odmítnutí správného induktivního úsudku, přestože existuje dostatek pravdivých argumentů (důkazů) na jeho podporu.  Klamná analogie – je označení srovnání dvou věcí, které se zdánlivě podobají, ve skutečnosti však nemají nic společného. Vlastnost jednoho předmětu se tedy automaticky přisuzuje jinému předmětu, přestože pro to nejsou logické důvody.  Klam daný vyloučením – tato praktika se dnes používá velmi často. Ve snaze prosadit určitý úsudek se z tvrzení vynechají ty skutečnosti, které by mohly výsledek zpochybnit. Běžně se těmto klamům říká demagogie neboli necelá pravda. Statistické sylogismy (jsou důsledkem záměny obecného pravidla a jeho výjimek).  Obecné pravidlo uplatněné i na výjimky – tento klam je vyvolán uplatněním obecného pravidla i na povolenou výjimku.  Zobecnění na základě výjimky – je opak předchozího případu, kdy se z jedné netypické výjimky odvodí obecné pravidlo. Kauzální klamy  Chybná časová následnost Lidé mají odjakživa tendenci dávat do souvislosti dva následující jevy a hledat mezi nimi příčinné souvislosti, přestože často jde jen o pouhou náhodu, úsudek je tak mylný. Typickým příkladem jsou pranostiky, pověry i náboženské zvyklosti – rituály, obětování, modlitby).  Chybný směr – jedná se o záměnu příčiny a následku.  Společný efekt – je klam, kdy jeden jev se zdá být následkem jevu druhého, přitom však oba mají ve skutečnosti jednu jinou společnou příčinu.  Nevýznamná příčina – jeden jev je sice příčinou druhého jevu, je ovšem zanedbatelný ve srovnání s dalšími příčinami onoho druhého jevu, které mají několikanásobně vyšší váhu.  Větší počet příčin – existuje více příčin jednoho jevu, ale mluví se pouze o jedné z nich.  Neexistující příčina – hledá se příčinná souvislost tam, kde žádná není, protože pravděpodobnost, že daný jev nastane, je stále stejná bez ohledu na to, kolikrát k ní už došlo.


15

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP  Odvození z minulosti – klam nastane, jestliže se tvrzení odmítne, nebo naopak jen přijme na základě jeho zdroje, původu či minulosti a nebere se ohled na obsah tvrzení. Argumentace se zmanipulovanou tezí  Argumentace kruhem – připomíná uzavřený kruh. Závěr je již obsažen v jedné z premis, anebo dokonce je to jen pozměněná premisa. Dokazuje se pomocí toho, co má být dokázáno.  Bezprostřední kruh – počáteční tvrzení je potvrzeno hned následujícím argumentem.  Zprostředkovaný kruh – počáteční předpoklad je v několika následujících formulacích zdůvodněn různými argumenty a teprve v posledním argumentu se opět dojde k původní tezi.  Irelevantní závěr – k doložení tvrzení je předložen argument, který může být sám sobě platný, ale nijak tvrzení nedokazuje.  Podsunutý argument – ve snaze udolat protivníka je vytvořen argument, který teoreticky zapadá do protivníkova názoru a snadno jej lze vyvrátit. Ve většině případů jde jen o vykonstruovanou tezi, kterou druhá strana nemá v úmyslu zastávat.  Zeslabení nebo zesílení teze – jedná se o snahu upravit si argument podle vlastních potřeb. Odvádění pozornosti  Falešné dilema – je vyvolán dojem, že existují pouze dvě možnosti, přestože jich je ve skutečnosti víc.  Argument založený na nevědomosti – pravdivost či nepravdivost teze se dokazuje tím, že ještě nikdo nedokázal opak.  Šikmá plocha – je řetězec tvrzení, v němž každé z nich přináší čím dál méně pravděpodobnou skutečnost, tím se výrok vystupňuje do extrému.  Sloučená otázka – dva různé dotazy se sloučí do jediné otázky. Účelem je, aby dotázaný vlastně odpověděl i na to, na co odpovědět nechce.  Zavedení na falešnou stopu – je úhybný manévr, který má odvést pozornost od jádra problému a převést ji k něčemu, o čemž ani jedna strana nepochybuje. Závěr nevyplývá z premis  Inkonzistence – odporující si tvrzení jsou v jedné výpovědi prezentována jako pravdivá. 

Dokázání vyplývajícího – chyba spočívá v mylném předpokladu, že pokud platí výrok A, a z toho plyne výrok B, pak vždy, když bude platit B, bude platit i výrok A.


16

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP 

Popření předchozího – podstatou omylu je domněnka, že jestliže platí: nastane-li A, nastane i B, pak musí platit: nenastane-li A, nenastane ani B.

Omyly v kategorii 

Jaká část, takový celek – omyl plyne z přesvědčení, že má-li jedna část celku určitou vlastnost, má ji i celek.



Jaký celek, taková část – jde o opačný myšlenkový pochod než v předchozím případě – má-li celek nějakou vlastnost, musí ji mít i každá jeho část.

2. Klamné definice  Kruhová definice – definice obsahuje buď přímo pojem, který má být vysvětlen, anebo slovo od něj odvozené.  Příliš široká definice – definice vysvětluje pojem pomocí vlastností, které mohou být přisouzeny více objektům.  Příliš úzká definice – takové definice, které vylučují něco, na co by se měly vztahovat.  Definice s vnitřním rozporem – definice pojmu obsahuje vlastnosti, které si vzájemně protiřečí.  Nejasná definice – definice bývají nejasné zejména tehdy, jestliže užívají dvojsmyslné výrazy a formulace, přenesený jazyk, odborné termíny, nebo pokud jsou nic neříkající nebo příliš komplikované. V tomto případě je definice méně srozumitelná než konkrétní termín.

3.Kvaziargumentace – není argumentace skutečná, ale pouze zdánlivá, předstíraná. K argumentaci se nepoužívají argumenty, ale jiné prostředky, např. vyhrožování, vydírání.  Vyhrožování – protivník je manipulátorem tlačen k určitému činu tím, že mu místo logických argumentů předloží nepříjemné důsledky, které ho čekají v případě, že rozkazu či rady neuposlechne.  Citové vydírání – nejedná se o logické zdůvodnění, ale o přemlouvání prostřednictvím vyvolání soucitu.


17

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP  Argument zdůrazňující důsledky – správnost domněnky se usuzuje podle toho, zda vede k žádoucímu, nebo nežádoucímu účinku.  Společenský apel – klam využívá toho, že každý člověk se cítí být součástí společnosti, a proto je pravdivost teze zdůvodněna tím, že jí věří všichni ostatní a že podle ní jednají.  Individuální apel – místo věcné diskuse se útočí na protivníka (postavení, věk, národnost), jedná se o výsměch, urážky, obvinění.  Ty taky – argument obviňuje protivníka ze stejného jednání.  Obvinění na základě asociací – k prokázání nesprávnosti názoru se použije obdobný, prokazatelně špatný, příklad.  Útok na člověka s poukázáním na okolnosti – tvrzení je odmítnuto proto, že vyhovuje zájmům toho, kdo je vyslovil.  Odvolání se na autoritu – klam využívaný v reklamách, na podporu tvrzení je zmíněna některá veřejně známá osoba, která údajně s tvrzením souhlasí. Za klam se považuje, když osobnost se propůjčí k propagaci nikoliv kvůli své znalosti, ale pouze své jméno.  Odvolání se na anonymní autoritu – výrok se odvolává na nejmenovaný zdroj, který je však v podtextu označován jako zaručeně spolehlivý.  Kvalifikující jazyk – argumentace přisoudí dané tvrzení pozitivně označené osobě, tak vzniká dojem, že neuposlechnutím je adresát automaticky začleněn do opačné skupiny.  Zdání klame - klam spočívá v tom, že více než na obsah tvrzení je důraz kladen na způsob, jakým se tvrzení sděluje. Typické pro reklamní průmysl, politiku i běžný život.

4. Jazykové klamy Jsou nejčastěji způsobeny víceznačností slov nebo celých formulací.  Víceznačnost výrazu – k této chybě způsobené mnohoznačností výrazů dochází, když je použit tentýž výraz v jednom kontextu dvakrát, pokaždé s jiným významem, ale správně by se měl použít v obou případech s významem stejným. V důsledku dvojznačnosti vyvodíme z pravdivých premis nepravdivý závěr. Klam často způsobují homonyma ( ucho- kolo), a homofony = slova, která se stejně vyslovují, ale jinak se píší (kůra – kúra, zdraví – zdravý).  Víceznačnost výroku – výrok je možné v důsledku dvojznačného nebo nesprávného slovosledu vyložit více způsoby.


18

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP  Záměna významů u podobných výrazů – často se zaměňují výrazy, které mají stejný slovní základ, ale každý znamená něco jiného.  Zdůraznění slov – důraz podstatně ovlivňuje význam výroku. V případě, že mluvčí důraz nepoužívá nebo jej používá špatně, dochází k nedorozumění.  Citově zabarvený jazyk – použití emocionálně zabarvených výrazů a slovních spojení, které mají vzbudit sympatie a náklonnost posluchačů, je jedna z nejznámějších technik manipulace.

Neetická argumentace Jednání, které se z hlediska etiky považuje za absolutně nepřípustné a nečestné:  Úmyslné používání nepravdivých argumentů  Úmyslné zamlčování fakt  Útočení na osobu protivníka nebo na okolnosti s ním spojené (výsměch, urážky)  Odvádění debaty k jinému tématu nebo k nepodstatným skutečnostem  Překrucování fakt či tvrzení protistrany  Ignorování těch argumentů protistrany, které se nehodí  Vyhrožování a citové vydírání  Vkládat protivníkovi do úst tvrzení, které nevyslovil  Nerespektování práva druhé strany vyjádřit se  Dodatečné měnění nebo zapírání vlastních tvrzení  Kladení nesplnitelných podmínek

Argument (z lat. argumentum od arguo, objasňuji, vyvracím, obviňuji) – v běžné řeči i v logice věcný důvod nebo doklad, že nějaké tvrzení je pravdivé nebo naopak nepravdivé, že platí nebo neplatí. Argumentace má odlišnou povahu v matematice nebo v přírodních vědách, kde rozhoduje logická správnost a návaznost argumentů než ve filosofii, v právu nebo v politice, kde hraje větší roli také formulace a řečnická přesvědčivost argumentace. Argumentace čili postup přesvědčování Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Písek, Karla Čapka 402

19

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP se obvykle skládá z řady argumentů, které na sebe navazují nebo se podporují. Lineární argumentace, obvyklá ve vědách, začíná předpoklady (premisami), z nichž se pak odvozuje závěr. Naproti tomu dialektická argumentace staví proti sobě dvě (vzácně i více) řady argumentů – argumenty pro a proti. Tak je tomu typicky v právu, ať už se jedná o soudní proces nebo teoretickou diskusi. Ve starověku a středověku se vyžadovalo, aby každý účastník nejprve vlastními slovy zopakoval předchozí stanovisko protivníka, a teprve když s ním protivník souhlasil, mohl předložit vlastní stanovisko (námitky).

Zvláštní druhy argumentu  Argumentum a priori (z předchozího) postupuje čistě logickými kroky a neodvolává se na žádnou zkušenost.  Argumentum e contrario (z opaku) vyvrací nějaké tvrzení tím, že dokáže, že nutně vede ke sporu nebo k nepřijatelným důsledkům. Také důkaz sporem.  Argumentum ad oculos (na vlastní oči) je nabídka: „Podívejte se sami. Věc je zcela zřejmá.“  Argumentum a fortiori (ze silnějšího): Je-li srážka už při rychlosti 60 km/hod. životu nebezpečná, tím spíš při rychlosti 100 km/hod.  Argumentum ad hominem nebo ad personam (argument k určitému člověku) využívá osobních vlastností protivníka a snaží se jimi oslabit jeho pozici.  Argumentum ad nauseam (do omrzení, doslova ke zvracení) spočívá v neustálém opakování téhož tvrzení.  Argumentum e silentio (z mlčení) se užívá například v historii: fakt, že se prameny o něčem nezmiňují, lze někdy pokládat za argument, i když poměrně nejistý.

Procvičení 1. Diskutujte o tom, jaký měla význam rétorika v době antiky. 2. Který z antických řečníků vás zaujal? Uveďte konkrétní důvody. 3. Domníváte se, že Demosthenovy praktiky pro nápravu řeči by mohly být uplatňovány i v dnešní době? Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Písek, Karla Čapka 402

20

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP 4. Pomocí internetu vyhledejte další zajímavosti o zmíněných římských řečnících. 5. Uveďte významné české řečníky v české historii. 6. Jaké 4 zásady mistrovské řeči požadoval J. A. Komenský? 7. Individuálně popište, jak vnímáte jazykovou úroveň současné české populace. 8. S jakým odlišnostmi různého typu publika musí řečník počítat? 9. Jakým konkrétním způsobem může negativně ovlivnit prostředí vystoupení řečníka? 10. Jaké pomůcky by měl mít řečník připravené před svým vystoupením? 11. Rozlište základní komunikační záměry veřejného vystoupení. 12. Jaký je rozdíl mezi proslovem a projevem? 13. Jaký je rozdíl mezi přednáškou a referátem? 14. Jaký je rozdíl mezi debatou a diskusí? 15. Vysvětlete blíže pojem diskusní vystoupení. 16.Diskutujte o tom, jaké užívá řečník jazykové prostředky k tomu, aby zapojil posluchače do svého projevu, zaujal je a udržel si pozornost. 17.Uveďte, která okolnost podle vás nejvýrazněji ovlivňuje řečníka při přípravě jeho veřejného projevu. 18. Uveďte z praxe konkrétní komunikační situace, při kterých jste se setkali s veřejnými projevy. 19. Které tři základní části struktury je nutné při veřejném vystoupení dodržet? 20. U libovolné veřejně známé osobnosti popište individualitu jejího jazykového projevu. 21. U svého jazykového projevu najděte klady a nedostatky. 22. Uveďte z praxe konkrétní příklady kvaziargumentace. 23. Souhlasíte s kodexem tzv. neetické argumentace? Svůj názor obhajte alespoň 1 argumentem. 24. Z kodexu neetické argumentace vyberte 1 myšlenku a blíže ji rozveďte. 25. Zorganizujte diskusi k tématu neetické argumentace, kdy každý účastník diskuse obhajuje své myšlenky.

Studijní literatura 1. TINKOVÁ, Eva. Rétorika, aneb, Řeč jako nástroj: praktický průvodce řečí těla a verbální komunikací. Vyd. 1. Kralice na Hané: Computer Media, 2010, 136 s. ISBN 978-807-4020-742.


21

CZ.1.07/1.1.14/01.0032 2012 – 2014 KA 1 – Tvorba nových výukových materiálů pro výuku v rámci inovovaného ŠVP 2. LANGER, Antonín. Úspěch veřejné promluvy: kapitoly z rétoriky. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1993, 103 s. ISBN 80-716-8063-X. 3. KOHOUT, Jaroslav. Rétorika: umění mluvit a jednat s lidmi. 2. rozš. vyd. Praha: Management Press, 1998, 159 s. ISBN 80-859-4354-9. 4. BUCHTOVÁ, Božena. Rétorika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, 210 s. ISBN 80-247-0868-X.


22

Studijní materiál KA 1

Recommend Documents