Rizika povolání
Prolog
Když usínala, měla stále všude kolem sebe jeho oči; ten děsivě prázdný a lhostejný pohled, který vůbec neodpovídal tomu, že právě přikázal zabít možná víc, než jednoho člověka. Stále to jejím tělem vysílalo děsivé mrazení. Uvědomovala si, že už dřív ho viděla chladnokrevně zabíjet; v bitvě, při zátahu. Byla to část jeho, kterou viděla, ale nechtěla znát. )echtěla si připustit, že existuje. Ta chvíle, kdy stála na rampě a dívala se na něj – pevného a stálého jako socha, v obličeji stopy rozhodnutí a zadostiučinění – do ní uhodila stejně krutě a bolestivě jako blesk. )edokázala mu nedat najevo, co si o tom myslí; jak ji znechutil, jak jím v tu chvíli pohrdala. Dokázala ale být hrdá, ačkoliv se toužila rozběhnout domů a vyplakat se do polštáře. Jeden sen padl. Její spánek byl neklidný, přestože od té zpropadené mise už uběhlo pár dní. Když ji něco probudilo, měla pocit, že snad ještě ani neusnula. A když si uvědomila, co ji probudilo, měla zase pocit, že stále spí. )ěčí ruce se jí pevně obtočily okolo těla a připoutaly ji k jinému. )estačila ani zpanikařit, protože si záhy uvědomila, čí ruce ji objímají, hladí. Podivně ji to uklidnilo a ten fakt ji sám o sobě vyděsil. Využíval jejího zaskočení a šoku stejně obratně, jako ho viděla využívat momentu překvapení v boji. V době, kdy k ní konečně dorazil vztek, agresivita a touha se bránit, byla už pevně uvězněná pod jeho tělem. Vztek na něj a strach z něj se pevně spletly v uzel chvilkové vášnivé nenávisti. Vykřikla, když se jejich těla spojila, a pevně mu zaryla nehty do ramen. Odmítala ten pocit, který ji nutil pevně ho obejmout, přitisknout k sobě. Donutila ho podvolit se jí, nechat se položit na lopatky. Brala si a nedávala; zlomyslně mu ubližovala, bušila do jeho těla, škrábala a kousala, když se ji pokusil znovu dostat pod sebe. A pak, v jednu chvíli si to náhle uvědomila. Tu prázdnotu. Ten fakt, že nic z toho vzteku, z té bolesti, šoku… nic z toho jí už nezůstalo. Prudce vydechovala, než ucítila, jak se jí do očí derou slzy. Ta prázdnota v ní se plnila lítostí z toho všeho, co se teď stalo. Uvědomila si, že leží na jeho hrudníku, objímá ho a pláče. Pevně ji držel, jakoby ji nechtěl nikdy pustit; pak ji začal hladit. Tu lítost zničil rozkoší, výčitky něhou. Zbytek noci spala tvrdě a klidně. Ráno, když se vzbudila, po celé noci nebylo – až na vůni a snadno smazatelné stopy – ani památky. Jako by se to nikdy nestalo.
1. kapitola: Zpětný ráz
„Dobré ráno, Jacku. Jdeš skoro včas,“ poznamenal Daniel kysele, když se Jack konečně rozhodl dostavit na poradu. „Dobré,“ opáčil vesele Jack a usadil se nevzrušeně na své místo vedle Teal’ca. „Hammond tu ještě taky není, ne?“ ohradil se Jack, když si všiml, jak se ho Daniel aktivně snaží zničit pohledem. „Ne,“ musel připustit Daniel podrážděně. „Daniel Jackson začíná mít vztek, protože jeho poradě nikdo nevěnuje pozornost,“ poznamenal velmi trefně Teal’c. „Klid, Danieli,“ zakřenil se na to Jack jako třídní rváč, kterému dal někdo další materiál k šikaně, „jako kdybych ti já někdy věnoval pozornost.“ „Líp bych to sám neřekl,“ odsekl dopáleně Daniel. „Špatně se vyspal?“ otočil se Jack s předstíraným zaskočením na Carter. Ta se pousmála a chystala se odpovědět, Daniel se ale do toho vložil. „Za to ty spíš poslední dobou až moc dobře,“ sykl uraženě. „A to zjevně moc klidné noci nemáš.“ Jackův obličej ztuhl, když si uvědomil, na co Daniel naráží. Daniel usoudil, že přestřelil; vytáhnout tak osobní věc asi nebylo příliš fér. Daniel se sklonil znovu ke své složce, a jelikož Jack nic neřekl, rozhostilo se na chvíli nepříjemné ticho. Jack očima zalétl k Sam, nedokázal si pomoct. Ona se věnovala něčemu, co si donesla do zasedačky, a když obracela list, měl pocit, jakoby se jí třásly prsty. Buď se mu to zdálo - což bylo pravděpodobnější – nebo taky možná pochopila, že Daniel narážel na jeho poškrábaná záda. Moc dík, Danieli. Jackovy myšlenky se znovu zatoulaly k tomu, co mu okupovalo mysl a nedokázal se toho žádným způsobem zbavit. Pořád se vracel do chvíle, kdy vstoupil do jejího domu, do její postele. A pokaždé, když se k tomu vrátil, někdy i nechtěně, tělem mu projelo vzrušení; pokaždé se musel ošít, protože měl pocit, že cítí její nehty znovu zákeřně napadat jeho kůži. Musel zarýt nehty do dlaně, aby se zbavil pocitu její vlhké hebké kůže pod bříšky svých prstů. Musel si přejet dlaní přes obličej, aby se ujistil, že ho nešimrají její vlasy. Rychle vstal, aby se chozením rozptýlil, než bude pozdě. Všichni na něj překvapeně pohlédli, když tak najednou vylétl ze svého křesla. Jack výmluvně mrskl očima po Hammondovi, který stále visel na červeném telefonu, a povzdechl si. Obešel stůl a přešel k prosklené výloze dolů do bránového prostoru, zády k týmu, znovu se noře do svých myšlenek. Nesměl přemýšlet o tom, co se stalo; už tak to nemohl dostat z hlavy a narážel na to na každém kroku; stačil fakt, že ji musel každý den vídat. Cítil se, jako by vytloukl klín klínem. Neměl – nesměl – na tom tak lpět, byl to jen způsob, jak celou tu nepříjemnou situaci mezi nimi ukončit, jak se před ní očistit. O to prostě šlo. Tohle a konec. Nikdo z nich neřekl nic, čeho by litoval, nikdo nikomu neublížil. Ani ona jemu, ani on jí. A nikdo se nic nedozví. Ale přes toto logické zdůvodnění musel neustále vzpomínat a představovat si, co by, kdyby… Ne, stalo se to, udělal to pro ni, ať to bylo jakkoliv směšné, a věděl, že se to povedlo. Bylo to v jejích očích. Doufal proto, že ona v noci spí klidně; zato on v noci svírá prostěradlo, aby odolal té urgentní touze znovu jít za ní, znovu se s ní milovat. Lehkost, s jakou ho tehdy přijala, jak bylo její tělo vstřícné a dokonalé… „Dost,“ zavrčel si pro sebe. Znovu ho z myšlenek probraly pohledy všech tří dalších osob v místnosti. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Teal’c. „Jasně,“ přitakal Jack, „proč?“ zeptal se nejistě, ačkoliv moc dobře znal odpověď. „Mluvil jste si pro sebe, pane,“ oznámila mu Sam se starostlivě svraštěným obočím. Jack se zamračil, jakoby mu říkali znepokojující novinku. „A co jsem říkal?“ „Jen ‚dost‘,“ odvětil nejistě Daniel. „Ah…“ odmlčel se Jack; teď jakoby přemýšlel, co to mohlo znamenat. Čekal, že od toho všichni upustí, ale stále se na něj dívali, jakoby čekali, že to rozvede. „Jsem v pořádku,“ broukl proto. Daniel tedy kývl, rozhodnutý ho po té své nemístné poznámce nedráždit a navíc si byl jistý, že bude mít příhodnější příležitost dozvědět se, o co jde. Teal’c se s tím taky zjevně spokojil; pokud ne, tak to nedal najevo. Jen Carter na něj zkoumavě hleděla ještě pár chvil. Až když na ni pozvedl obočí, nejistě se usmála jako omluvu a otočila se k němu znovu zády.
Hammond vstoupil do místnosti. Sam se postavila, elegantně rovná jako pravítko, a Jack ruce, co měl složené na prsou, spustil podél těla. „Pohov,“ rozkázal Hammond a sám se posadil do čela stolu; Sam se usadila chvíli po něm a Jack se opřel o parapet okna, u kterého dosud stál. „Takže – “ začal Daniel, ale Hammond ho gestem ruky umlčel. „Omlouvám se, doktore Jacksone, ale váš zájem bude muset počkat.“ Jack se uchechtl do dlaně, když uviděl Danielův výraz; Sam se na egyptologa soucitně podívala. „Prezident má jistý zájem, a to obnovit vztahy s Tollánci.“ „Cože?“ vyhrkl Jack. „Jejich vláda už přece jednou – “ „Vím, plukovníku,“ povzdechl si Hammond, nenechávaje Jacka domluvit, „naše vláda ale stále počítá se šancí na získání některých jejich technologií.“ „Byli infiltrováni Goa’uldy a nezachránila se ani polovina populace; jaké nám užitečné technologie mohou mít?“ podala racionální námitku Sam. „To si většina z nás dobře uvědomuje, majore,“ ujistil ji Hammond s povzdechem. „Prostě tam běžte, SG-1, nabídněte přátelství, naznačte vyjednávání a zase se vraťte; to je jediné, co po vás chci.“ Všichni čtyři kývli a netvářili se ani moc kysele, protože si uvědomovali, že Hammond proti tomu taky nic moc nezmůže. Hammond je všechny přejel očima, aby se ujistil, že nikdo nemá nic dalšího na srdci, pokýval souhlasně hlavou a přestal se předloktími opírat o stůl. „Odchod za dvě hodiny. Rozchod.“ Jack a Sam se napřímili do pozoru, když se Hammond zvedl a odešel, a potom se znovu vrátili do svých předchozích pozic; stejně zaraženě, jako zbytek týmu. „Řekl bych, že z nás Tollánci asi nebudou příliš nadšení,“ odhadl Daniel. „Z čehož plyne ponaučení, že se nemá dávat telefonní číslo tomu, s kým nechceme mluvit. Tollánci na něj nedbali…“ Jack pokrčil rameny, když s rukama v kapsách mířil ven ze zasedačky. „Počkej!“ zastavil ho rychle Daniel. „Vážně nechceš vědět, o čem jsem to chtěl mluvit?“ „Ani ne, Danny,“ neobtěžoval se Jack předstírat opak a odešel. „Kupodivu,“ utrousil Daniel, který by už po těch letech s Jackem i to zklamání musel předstírat, a raději proto pohlédl na Teal’ca a na Sam. „A vy?“ Pokusil se k tomu přidat psí oči. „Musím ještě něco udělat, než půjdeme,“ zvedla se rychle Sam, „promiň, Danieli.“ A už jí nebylo. „Rád si to poslechnu,“ pokynul hlavou Teal’c, jakmile mu došlo, že žádnou inteligentní výmluvu nemá, a nechtěl být tak hrubý, jako O‘Neill. Daniel se rozzářil jako sluníčko a začal svou sáhodlouhou přednášku. *** „Hej, Sam,“ pozdravila vesele Janet, když koutkem oka spatřila majora. „Hned tady skončím a budu se ti plně věnovat.“ „To počká,“ ujistila ji Sam a postavila se stranou, zatímco Janet dokončovala vyšetření jednoho z mariňáků. Asi za pět minut byla doktorka hotová, propustila muže a otočila se k Sam; kromě nich byly na ošetřovně jen dvě sestřičky, což byl docela zázrak. V posledních týdnech bylo jen málo zranění, která potřebovala vážnější péči. Drobná doktorka se pousmála na přítelkyni. „Slyšela jsem, že vás poslali na Tollanu,“ začala, když prozkoumala Samino rozpoložení a znovu se sklonila ke kartě, kterou držela v rukou. Sam se posadila na okraj nejbližší postele a složila ruce do klína. „Jestli myslíš druhou novou Tollanu, tak ano,“ odvětila nevesele. „Vypadáš, že tě něco trápí,“ usoudila Janet, posadila se vedle ní a kartu si položila na stehna, „Narim?“ „Oh, ne,“ zakroutila hlavou Sam, „vlastně jsem si na něj ani nijak moc nevzpomněla, než jsi to řekla,“ dodala provinile. Kousla se do rtu a odmlčela se; vypadalo to, že hledá slova. „Já jen…“ Vstala a začala nervózně přecházet. „Nepřijde ti plukovník poslední dobou divný… jiný?“ dostala ze sebe konečně. Janet se musela pousmát; Sam byla vždycky směšně nervózní, když projevovala něžnou starost o plukovníka a nemohla to skrýt za žádnou událost, která by všeobecným obavám o něj předcházela. „Ani ne,“ zamračila se Janet, „možná jen trochu roztržitý,“ připustila po chvilce. „Což mě ale nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že má teď myšlenky asi někde úplně jinde.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se opatrně Sam. „Sam,“ začala Janet shovívavě, „všichni, kdo ho viděli svlečeného do půli těla, nepochybují o tom, že měl asi divoké období. Pár těch škrábanců se dlouho hojilo.“ Janet až užasla nad tím, jak vypadá Sam šokovaně. „Vždyť si o tom povídá polovina základy díky pánským sprchám a šatnám, musela jsi o tom něco slyšet.“ „Myslíš,“ začala neutrálně Sam, „že někoho má?“
„Možná,“ připustila Janet a pozorně se na Sam zahleděla. „Zajímavé,“ řekla potom. Sam znervózněla. „Co myslíš?“ „Když jsem mluvila o poškrábaných zádech, tak jsi předstírala šok, a když jsem řekla, že možná může mít plukovník známost…“ poznamenala pichlavě Janet. „Nic jsem nepředstírala!“ ohradila se Sam s prudkostí a rozhořčením. „Dobře, tak ne,“ zvedla ruce na obranu Janet. Pak se zakřenila typicky ženským zlomyslným způsobem. „Myslím ale, že o té jediné noci se bude vykládat ještě hodně dlouho.“ Netušila, co tím u Sam vyvolala. Major si dovolila jen malou provinilou vzpomínku na chvíle, kdy tak zlomyslně a surově zarývala svoje nehty do plukovníkovy kůže a okamžitě rozpoutala řetěz pocitů; jeho rty na svém obličeji; ty ruce; jeho náruč; Jeho… „Sam?“ ozvala se Janet napřed nejistě, pak ale podezřívavě zúžila pohled. „Na co myslíš?“ „Na nic,“ vyhrkla znovu Sam, tentokrát ale nemohla zapřít, že lhala. „Proč?“ „Protože jsi vzdychla,“ odvětila Janet. „Jako bys – Oh můj bože!“ Janet si zakryla ústa rukou a Sam zasakrovala, že sem vůbec chodila; že doktorku tak podcenila. Janet měla neuvěřitelnou vlastnost vidět lidem do žaludku a brát ohled na maličkosti. „Mlč!“ sykla Sam. „Prosím,“ dodala po chvilce, když si uvědomila, že jí ruply nervy. Přistoupila k Janet a chytila ji za ruce. „Janet, ani slovo, prosím.“ „Samozřejmě,“ odvětila dotčeně Janet. Vstala a jednou rukou berouc kartu, druhou sevřela okolo Samina zápěstí a dotáhla ji do své kanceláře. Pevně za nimi zavřela dveře. „Jak se to stalo?“ zeptala se konečně. Sam si povzdechla a klesla do židle naproti Janetina stolu. „Víš, že po misi na Eurondě jsem měla trochu problém… Chci říct, asi jsem tak úplně nezvládla to, co plukovník udělal.“ „Leccos se o tvé reakci povídalo,“ přitakala Janet. „Asi jsem to dala hodně najevo, vyhýbala jsem se mu, skoro s ním nemluvila… Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec toho člověka znám, bála jsem se ho. A pár dní potom… V noci jsem se vzbudila a nebyla sama.“ Sam zrudla a znejistěla; nevěděla, jak dál. „Prostě ses vzbudila a on byl najednou v tvé posteli?“ podivila se Janet a Sam kývla. „Chceš říct, že – “ „A pak se všechno stalo tak strašně rychle… A já si uvědomila ten vztek, tu bolest, ten strach… Měla jsem pocit, jako bych ho v tu chvíli nenáviděla. Takže jsem…“ Sam se znovu zahanbeně odmlčela. „Nevěřím tomu, že ty jsi ho tak zřídila.“ Janet si překryla pusu znovu rukou, aby skryla své hihňání, a posadila se do své židle. „On se skoro vůbec nebránil; celou dobu mu o to šlo, chtěl, abych se vybila, vyprovokoval mě,“ hájila se Sam. „A ráno jsem… vlastně ještě v noci… vážně jsem měla pocit, že to zabralo,“ dokončila Sam. „Wow,“ dodala Janet stále ještě nevěřícně a rozhihňaně. „Léčba sexem.“ „Janet,“ sklonila Sam hlavu do dlaní, „byla to jen jedna noc a konec; vůbec nic se v podstatě nestalo. Beru to jako sen, co mi svým způsobem pomohl, vyřešil problém,“ dodala potom. „Sam, zlato,“ odkašlala si Janet a nasadila svůj mateřský tón, který ji obvykle Sam slýchávala používat na Cassie. „Tvůj velící důstojník se ti dostal jednou v noci do domu, až do tvé postele, a pomiloval tě, a ty to bereš jako sen?“ zakroutila hlavou, pak se ale nevěřícně zasmála. „Už chápu,“ dodala, „kdo by tomu taky věřil.“ „Právě, ale zkoušet to nebudeme,“ poznamenala Sam varovně. „Měla bych jít,“ řekla potom a pomalu se zvedla. „Počkej,“ zastavila ji Janet a zakřenila se, „stálo to za to? Nepovíš mi o něm něco bližšího?“ „Janet! Ne!“ odsekla Sam pohoršeně a znovu zrudla až po kořínky vlasů. „Tak promiň, už o tom nebudeme mluvit,“ odvětila Janet naprosto vážně, když viděla její rozpaky. Tohle na ní Sam obdivovala a milovala zároveň; v jednu chvíli dokázala být Janet žensky lačná a otevřená, často až rozjívená, a v druhou bez mrknutí oka chladně profesionální, vojensky diskrétní a poctivě dodržující požadovaný odstup. „Ale na něco ses mě ptala.“ „Jo?“ přitakala nechápavě Sam. „Ale tys mi odpověděla.“ „A čím přesně ti přijde divný?“ odvětila Janet, jakoby její poslední větu ani neslyšela. „Je občas zamyšlený, z ničeho nic nervózní; dneska si na poradě dokonce mluvil pro sebe. I Daniel s Teal’cem říkají, že se chová podivně.“ „Mluvil si pro sebe?“ pozvedla Janet obočí znepokojeně. „Hm,“ souhlasila Sam, „myslím, že se tak zamyslel, že zapomněl, kde je.“ „No, jestli to nebude mít něco společného s tebou,“ navrhla po chvilce zamyšlení Janet. Sam protočila oči. „Ne,“ odpověděla rázně, „je to Jack O’Neill, Janet. Navzdory tomu, co se možná říká, on dvakrát zvažuje a přemýšlí nad vším, co udělá. Musel být připraven na rizika.“
„No, Sam,“ začala opatrně Janet, „i zkušenému vojákovi se občas stane, že ho zpětný ráz zbraně srazí na zadek, když danou zbraň podcení, nebo sebe přecení,“ prohlásila moudře. „Chceš říct – “ „Chci říct,“ usekla doktorka Sam, než jí major stihla přerušit nit, „že možná podcenil fakt, že tu jsou jisté city – které nemůžeš popřít,“ dodala rychle, když se Sam nadechovala k protestu, „a nespočítal si, jak ho to celé může zasáhnout,“ dokončila větu. Sam mlčela a kousala se do rtu. Janet se natáhla a stiskla jí ruku. „Víš dobře, že mu nemůžeš nijak pomoct… pokud bys nechtěla zajít dál, než už zašel on.“ „Díky, Janet,“ zamumlala jen Sam, když se zamyšleně zvedala, „musím jít. Uvidíme se,“ dodala ještě a opustila Janetinu kancelář. Cestou z ošetřovny major založila ruce na prsou a ponořila se plně do myšlenek. Rozesmutnilo ji jen pomyšlení na to, co Janet řekla; cítila se provinilá, že ona netrpí tolik, jako plukovník. Bolestně si povzdechla; myslela si, že tím vším je ta krize za ní… za nimi – Vždyť už to bylo tak dlouho! – ale nevšimla si přitom, jak se její svět pomalu, potichu a dosud nenápadně obrací vzhůru nohama.
2. kapitola: ad propastí
Jack měl pocit, že ho všichni pozorují, ačkoliv mu bylo jasné, že to není pravda; aspoň ne všichni. Jedním párem očí si ale byl jist – oči majora Carter ho pozorovaly, potulovaly se po něm, zkoušely mu vidět do hlavy. Co to do ní vjelo? Ah, jistě… Nejspíš ji svým chováním v poslední době znepokojil. Byla z něj zmatená, možná si jeho rozpoložení správně spojovala s tou zpropadenou nocí, ale nešlo jí do hlavy, proč reaguje až tak pozdě. Nemohl jí říct, že to dosud v sobě dusil, že až teď pochopil, že to tak rychle nespolkne. A nenáviděl sám sebe, že jí to ukazuje. Nechtěl jí dát záminku k tomu, aby si myslela, že ta jejich noc byla něčím víc, než se jí snažil ukázat bezprostředně potom. „SG-1? Máte zelenou. Hodně štěstí,“ oslovil je konečně Hammond, jakmile se dostavil do bránového prostoru i Daniel. Jack očima zkontroloval egyptologa, který si ještě rychle cpal do batohu knížku a jazyk měl na vestě, ale nekomentoval to. Neměl na to ani sílu, ani náladu. V tu chvíli Daniel opravdu pochopil, že se něco děje. Následoval Jackova gesta a spolu se Sam a Teal’cem vstoupili na rampu. Ještě, než prošli horizontem, Daniel se na Jacka zamyšleně otočil. A Jack věděl, že teď teprve začne legrace. *** Tollana je přivítala krásným počasím. Daniel se rozhlédl kolem sebe a s uspokojením zjistil, že národ znovu roste a zjevně dobře se vzpamatovává z ran osudu. Obdivoval to, jak už po tolikáté vstávali z popela. Obdivoval jejich víru v sebe. Zrak mu padl na Jacka, který se – jako už tolikrát – zdál naprosto nezasažen úvahami, kterými se zabýval celý jeho tým. Daniel se zakabonil. Nešlo mu na rozum, co se dělo. Chápal by, kdyby byl Jack v tomto rozpoložení těsně po misi na Eurondě; chápal, že ho reakce Sam zasáhla. On se ale těsně potom tvářil, jakože se ho to už netýká, přestože si všichni dobře všimli, jak se mu Sam obloukem vyhýbá a skoro s ním nemluví. Daniel znal Jackovy city – nebo je aspoň tušil – a nechápal, že na to Jack nijak nereaguje. Sam to ale po pár dnech přešlo; chvíli ještě byla v jeho přítomnosti rozpačitá, jakoby se snad styděla za svou reakci, ale pak odeznělo i to. Všechno bylo tak, jako před tím. Dokud Jack, téměř několik měsíců potom, nezačal blbnout. Daniel to nechápal. Napadlo ho, že s tím možná má něco společného ta Jackova známost s dámou se zjevně ostrými drápky, ale byl si téměř jist, že Jack se s nikým nestýká. Navíc se jeho záda zahojila – i když o dost pomaleji, než se hojila jiná zranění, která Jack utrpěl – taková by ho škrábala znovu a znovu. „Narime!“ Až po výkřiku Sam se Daniel vzpamatoval. Prve si nevšiml, že dorazila tollanská delegace, aby je přivítala, a už vůbec nezaznamenal, kdo je v jejich čele. Teď byl stejně bez dechu, jako zbytek týmu. Když naposledy slyšel o Narimovi, bylo to prostřednictvím jeho zprávy, kterou všichni považovali za jeho poslední slova. Teď byl tady a zjevně velice, velice živý. A s obrovskou, upřímnou radostí ve tváři se díval na Sam. „Samantho,“ pozdravil ji a chytil její ruce; pevně, ale přesto něžně je svírajíc ve svých. Sam chvíli trvalo, než se skrz její překvapení prodral šťastný úsměv, o to byl ale větší. Znovu stiskl její dlaně, pak se sklonil a políbil ji na prsty jedné ruky. Jack si odkašlal a tím tu romantickou chvilku, která zvedla náladu dokonce i Teal’covi, přerušil. Daniel se až lekl výrazu v jeho očích. Měl za to, že takto se tváří jen žárliví milenci. „Narime, rád vás vidím.“ Daniel se prohnal okolo Jacka dopředu s napřaženou pravicí, aby včas zrušil vznikající faux-pas. „Mysleli jsme, že jste zahynul.“ Doufali jsme, napadlo Jacka, ale včas se zarazil, sám sebou šokovaný. Polkl, když si uvědomil, jak dalece se přestává ovládat. Nebyl sám sebou, věděl to; ve chvíli, kdy se rty toho Tollance dotkly kůže na Saminých prstech, zasáhla ho primitivní vlna žárlivosti. Na chvíli skutečně věřil faktu, že všechno na ní je jen jeho. „Jak víte, na chvíli se nám podařilo tehdy odvést goa’uldskou pozornost a dost lodí stihlo utéct.“ „Ale – “ začala Sam, když se nadechoval, ale Narim jí pohledem naznačil, že ještě neskončil. „Moje poslední zpráva vám,“ očima zalétl k Sam, „byla přerušená, protože vysílačku poškodil výbuch. Ztratil jsem vědomí a vzbudil se na lodi spolu s dalšími přeživšími. Nevím, kdo mě zachránil. Možná,“ otočil se znovu, tentokrát úplně a s lehkým úsměvem pro Sam, „nějaký anděl.“ Sam na to lehounce zčervenala. „Pravděpodobně,“ ucedil Jack s úsměvem, který spíš děsil, než těšil. „Můžeme pokračovat?“ „Jistě, plukovníku,“ odvětil zdvořile Narim; pokud si něco z Jackova chování, za které se zbytek týmu upřímně styděl, něco dělal, nedal to na sobě ani gestem znát. „Tudy, prosím.“ Sam šla vedle Narima, několik kroků před plukovníkem, Danielem a Teal’cem. Když Narim něco sděloval jednomu ze svých druhů, otočila se a věnovala Jackovi pohled. Teal’covi přišel trochu neuctivý vzhledem k tomu, že major Carter byla O’Neillovi formálně podřízená.
Danielovi přišel plný naprosto oprávněného rozhořčení a nepochopení; to stejné cítil ohledně Jackova chování i on. Jackovi byl dalším krokem k okraji propasti naprostého zoufalství, kam se sám chystal uvrhnout. *** „Jsme velice rádi, že naše vlády mohou obnovit styky,“ prohlásil kancléř Darnell, jež byl malý, vychrtlý a hodně se usmíval, a pozvedl číši s vodou. Daniel si pomyslel, jestli se neocitl v nějaké zvrácené verzi vesmíru, který znal; Jack O’Neill, jež běžně považoval za největší potupu dát najevo své city, teď nedokázal skrýt žárlivost. Sam, vždycky zcela rozumná a racionální, se teď sveřepě věnovala jenom Narimovi; na svého velícího důstojníka se od toho rozhořčeného pohledu ani nepodívala. Tollanská vláda se chtěla kamarádit, jak by řekl Jack, což Daniela tak trochu děsilo – naposledy to dopadlo to bledě, a to se Tollanci chtěli pouze chovat přívětivě. A jako vrchol všeho to Teal’ca zjevně ani náhodou neznepokojovalo. Daniel se zamračil; je skutečně divné okolí, nebo je něco v nepořádku s ním? „Danieli?“ oslovil Jack přítele. „Hm?“ Daniel na něj přes brýle zamrkal. Vsadil se, že zase o něco přišel; dneska bylo všechno špatně. „Chceš něco říct?“ zeptal se Jack. Daniel si uvědomil, že na něj všichni hledí. Nervózně se rozhlédl po místnosti. Jack pochopil. „Víš,“ začal vysvětlovat, „právě ses zamračil na návrh kancléře Darnella.“ „Já se omlouvám,“ pokusil se Daniel usmát na malého muže, „zamyslel jsem se, nemělo to s tímto nic společného.“ Kancléř Darnell přikývl a znovu začal mluvit. Jack se na Daniela ještě chvíli zkoumavě díval, ale pak líně znovu přesunul svou pozornost na kancléře. *** „Cože?!“ vykřikl Jack s očima rozšířenýma šokem. „Pane, slíbil jste – “ „Vím, co jsem řekl, plukovníku.“ povzdechl si Hammondův hlas z reproduktoru sondy. Jack se pokoušel tvářit do kamery opravdu zoufale, ale zdálo se, že mu to není nic platné. „Vláda trvá na tom, abyste tam zůstali. Posíláme vám majora Davise a podplukovníka Donnahue od diplomatů, měli by vám práci ulehčit.“ „Díky, pane,“ ušklíbl se Jack, „fakt díky.“ „)ení za co, plukovníku,“ povzdechl si Hammond unaveně. „Užijte si dovolenou. SGC končí.“ Jack se nadechl, ale Brána se zavřela, než stačil něco dostatečně kousavého vymyslet. Tiše sám pro sebe zaklel a otočil se jen, aby ho do očí udeřila další věc, kterou opravdu nepotřeboval vidět. Carter byla v družném hovoru s Narimem. Jack toho Tollance momentálně upřímně nenáviděl. Jistě, když tehdy ‚zemřel‘, mrzelo ho to. Byl to správný chlap, čestný a férový, a pokud se Carter v jeho přítomnosti cítila dobře, pak s tím neměl problém. Jakékoliv štěstí si zasloužila a on jí ho z celého srdce přál. Tehdy to tak opravdu bylo. Jenomže tehdy, tehdy byla jen jeho podřízenou, nehledě na myšlenky, sny a touhy. Teď už to tak nebylo, ať si to snažil nalhávat, jak chtěl. Nedokázal ze sebe dostat tu štiplavou tuhou mít ji; jít a položit jí ruku okolo pasu, proplést její prsty se svými; říct tomu chlapovi, že je jen jeho. Toužil po tom náhle tak bolestně, až se občas přistihl, že ji vlastně chce sobecky vlastnit. Chce ji mít jen a jen pro sebe a chce, aby všichni věděli, že je jeho; jen on ji smí líbat, dotýkat se jí, užívat si jejího těla, pak vedle ní usínat a ráno se zase probouzet. Chtěl to tak moc, až se chvílemi tak tak zarazil, aby nejednal zkratovitě; o vous unikl tomu poslednímu kroku do té šílené propasti zoufalství, která rostla z chorobné touhy po ní a rostoucí žárlivosti, a rozprostírala se okolo něj tak rychle, že začínal propadat panice. Ona se teď s Narimem smála, povídala si, skláněla oči k zemi a na tvářích se jí objevil jemný nádech růžové. Jeho prsty se občas dotkly hřbetu její ruky. Byla jak zamilovaná panna; tak nevinná a roztomilá. Bylo to směšné, ale vždycky mu taková připadala. Vždycky, když se sklonila nad nějaké to svoje udělátko, dokázala se proto nadchnout s takovou dětskou radostí a upřímností, že… Prostě toužil jít a trochu té nevinnosti si vzít. Toužil se umět radovat s ní, umět se něčím tak nadchnout. Věděl, jak tvrdě pracovala, aby se dostala tam, kde byla. Procházela výcviky, létala, studovala. Už devětadvaceti byla tam, o čem on v jejím věku mohl jen snít. Kdyby o to stál. Od začátku ho fascinovala, vzrušovala… A pak si uvědomil, že se zamiloval. Myslel si tehdy, ve chvíli, kdy k němu to vědomí dorazilo, že je to jen přechodné; letmá, lehká zamilovanost, pramenící ze samoty. Ale ne, spletl se. Když mu to došlo, uvažoval, že s tím sekne. Ona si ho nezasloužila, byla příliš dobrá, a on vedle ní nemohl jen tak pracovat – aspoň v prvních chvílích, pod vlivem nově objeveného citu, si to myslel. Po čase ho to přešlo, sžil se s tím, pohřbil to v sobě; zamkl do třinácté komnaty, která už tak byla plná špíny z jeho černé duše; bolesti a krve; nesplněných snů a tužeb; věcí, co nikdy neudělal, ačkoliv chtěl.
A pak tu třináctou komnatu neprozřetelně odemkl. Pustil to všechno ven ve chvíli, kdy vlezl do její postele, přitiskl její tělo, oděné jen v lehké košilce, protože noci byly teplé, ke svému. Ve chvíli, kdy stehny sevřela jeho boky a on už byl hluboko v jejím poddajném těle, v tu chvíli zahodil klíč a od té doby se utápěl v tom nejhorším, co v něm bylo. Vzal si trochu její nevinnosti, radosti ze života; ochutnal to, co jí tak záviděl a co chtěl mít spolu s ní; na pár chvil měl to, co ji tvořilo, po čem toužil a co miloval. A zaprodal se peklu. „Pane?“ Sam ho probrala z myšlenek; dívala se na něj nejistě, měla o něj strach. Už hodnou chvíli ho pozorovala a jeho pohled směřoval k ní, ale bylo v něm něco… „Huh?“ odvětil Jack, zjevně na chvilku dezorientovaný. To, nad čím přemýšlel, ho pravděpodobně úplně pohltilo. „Co říkal generál Hammond?“ zeptala se Sam. „Zůstaneme tady, pošle Davise a Donnahuea,“ odvětil Jack stručně. „Ale generál – “ „Já vím,“ přerušil ji Jack stroze, „on míní a Pentagon mění. Počkejte tu na ně.“ A aniž by počkal, až potvrdí, že rozuměla jeho rozkazu, protáhl se kolem nich a ona s Narimem zmateně zírali na jeho mizící záda. „Samantho, udělal jsem něco?“ zeptal se nejistě Narim. Sam neodtrhla oči od zad svého velícího důstojníka. „Ne, ty ne…“ zamumlala zamyšleně a snad trochu ztrápeně. *** „Pane?“ Jack sebou trhl, když uslyšel hlas Sam. Zastihla ho právě v zadní hale jejich apartmánu; místnosti, která se nacházela za všemi čtyřmi pokoji, byla světlá a rozsáhlá a Jackovi se stále nepodařilo úplně vyřešit, k čemu slouží; většinu z ní totiž tvořil bazén. Voda v něm byla modrá a slaná, jak Jack už zjistil – prostě musel ochutnat – a stejně jako moře se asi na dva metry hodně mírně svažovala, než tam byl přepad do odhadem asi čtyřmetrové hloubky. Nechtěl s ní mluvit, ale jediným únikem by asi bylo, kdyby se dobrovolně utopil; ke dveřím by totiž musel přes ni. Stejně už to bylo jedno, už se mu podařilo přesně to, co nechtěl – vzbudil pozornost; ona i Daniel s Teal’cem věděli, v jaké mizérii se nachází. „Myslíte, že se v tom dá plavat?“ prohodil přes rameno. „Myslím, že ano. Narim se mě ptal, jestli mám s sebou plavky,“ odvětila. Poznal, že zůstala stát asi dva metry za ním. Okamžitě ho napadlo, že jeho jméno vyslovila naschvál. Oh, doprdele. „Skvělé,“ odvětil bezbarvě. Chvíli za ním stála mlčky, cítil její přítomnost. Pak slyšel, jak se zhluboka nadechla; jako někdo, komu došla trpělivost; jako někdo, kdo se chystá udělat něco vážného. Zavřel oči. „Pane, udělala jsem něco? Nejsem si toho vědoma, ale mám pocit, jako by – “ „To nejste vy, Carter,“ odsekl nevrle, „je to ve mně.“ „Se vší úctou, pane, nemyslím si – “ Znovu ji prudce přerušil. „Není to vaše věc, majore.“ Znělo to dost hrubě a chladně, aby ji to odradilo, tím si byl jistý. Ona ale místo toho, aby se poslušně omluvila a ucouvla, jako by to měly slušně vychované důstojnice dělat, jedovatě odsekla. „Jste si jistý?“ Donutilo ho to otočit se a rozezleně se na ni podívat. Jeho oči byly stejně prázdné a surově lhostejné, jako toho dne po definitivním návratu z Eurondy. Znovu ucítila ten strach; polkla, zaťala pěsti, ale neucouvla. „Naprosto, Carter. Není to vaše věc,“ odvětil dost vážně a tak bez záchvěvu emoce, že jediný důvod, proč o tom stále ještě pochybovala, byla její neochvějná víra, že to celé s ní má něco společného. „Tak buďte hodná holka,“ ušklíbl se, když viděl, že neodchází, „a přestaňte do toho strkat nos.“ Urazilo ji to víc, než cokoliv, co by mohl říct. Semkla rty k sobě a nehty si do dlaní zaryla tak silně, až měla pocit, že porušila kůži. „Ano, pane,“ procedila skrz zuby téměř nenávistně a otočila se na podpatku; v příští vteřině už spěchala pryč. Jack měl vztek sám na sebe; nezvládal se, nerozuměl tomu, co chtěl, po čem toužil; nerozuměl svým myšlenkám. A věděl, že by jí jen ublížil, kdyby se jí snad chtěl svěřit. Musel ji od sebe držet dál i za cenu toho, že ho bude nenávidět. Jeho nitro byla časovaná bomba a on nemohl dovolit, aby ji zranilo, nebo dokonce zabilo. To by sám nepřežil.
3. kapitola: Hluboko ve vlastní pasti
„Je tu někdo, kdo mi vysvětlí, o co tu vlastně jde?“ Jack složil obličej do dlaní, aniž by vyslal pohled ke komukoliv dalšímu u stolu. Davis, Donnahue a Daniel se podívali jeden na druhého. „Co na tom nechápeš?“ zeptal se pro jistotu Daniel. „Všechno,“ odpověděl upřímně Jack. Povzdechl si a upřel pohled na společníky. „Takže my jsme tu stále, přestože nic nechtějí dát, a přišli jsme sem, přestože nic nechceme. Co vlastně chceme?“ rozhodil rukama. „Jde jen o ten akt, Jacku. Požádáme o něco, co mít nemůžeme a ani nechceme; oni nám dají něco, co je nám k ničemu a taky to nechceme, aby ukázali dobrou vůli, a my ukážeme vděčnost tím, že to přijmeme.“ „A pak vypadneme,“ doplnil Jack. „Potom, co tu zůstaneme dost dlouho na to, abychom naplnili zdejší měřítko slušnosti,“ odpověděl Donnahue, přes všechnu svou zkušenost před plukovníkem O’Neillem vždycky nervózní. „Skvělé,“ povzdechl si Jack, a když zjistil, že jsou tam všichni stále jako zařezaní, rozhodil rukama. „Tak se vraťte k tomu aktu,“ vybídl je. Donnahue a Davis přikývli, rychle spěchajíc ven. Daniel zůstal sedět naproti Jacka. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se. „Jasně,“ přitakal Jack, ale znělo to víc ironicky, než plánoval. Vlastně vůbec nechtěl, aby to znělo ironicky. „Jen víš, jak miluju tohle šaškování a lezení do zadku,“ dodal, aby to vyspravil. „Myslím… mezi tebou a Sam. Zdáte se… nevím, jakoby se něco stalo,“ osvětlil Daniel. Jack původně chtěl něco odseknout, ale pak si uvědomil, že by si tím neprospěl. Nic nenabudilo Daniela na další čmuchání, jako naprosto jasné ‚ne‘. „Jestli má problém Carter, to nevím… možná stále myslí na Eurondu,“ zalhal. Věděl, že její problém už dávno nebude v tom. „Netušil jsem, že to někdy řeknu, ale… asi jsi udělal to nejlepší, co šlo,“ pokusil se Daniel vyjádřit svou účast. „Ona to ví taky a možná proto s tím má takový problém, je v konfliktu sama se sebou,“ odvětil Jack. „Wow,“ poznamenal Daniel, „jdeš do hloubky?“ pokusil se Jacka trochu rozveselit. „Jen jsem něco podobného kdysi zažil,“ odpověděl Jack popravdě. A vidět tehdy čistě a krutě zabít někoho, koho si vážil, ačkoliv to bylo správné, ho poznamenalo víc, než jeho vlastní první čisté zabití. Tehdy to s ním ale jeho velitel neřešil takto. Měl se řídit jeho příkladem; měl sakra zapomenout, že Carter je ženská a její chlad, který tak tvrdě dorážel na jeho srdce, měl prostě přehlížet. Neměl v ní vidět tu nevinnost, po které toužil, co ji potkal. Srovnalo by se to samo. „Jsem z vás tak trochu zmatený, tak nějak mi to nedává smysl,“ přiznal Daniel potom, co chvíli Jacka pozoroval, jak se znovu ztrácí v myšlenkách. „City většinou nedávají smysl,“ povzdechl si Jack spíš sám pro sebe; možná si ani neuvědomil, že to řekl nahlas. Daniel ho zmateně sledoval, zasažen tím, jak upřímně Jack mluvil a co vlastně právě řekl. Pochopil, že Jack lhal; že mezi ním a Sam se děje něco vážnějšího. „Možná… byste si měli promluvit,“ navrhl, „od té doby je všechno takové zvláštní,“ dodal. Jack se na něj chvíli díval, jakoby to zvažoval. Pak pomalu přikývl. „Jo, to bych opravdu měl,“ usoudil pak a zvedl se. „Nevíš, kde je?“ „Naposledy jsem ji nechal na tom kopci za městem,“ odpověděl Daniel a sledoval Jacka odejít. Měl náhle pocit, jakoby v těchto vteřinách někdo další rozhodoval o tom, jak bude dál vypadat jeho život, a on proto nesměl nic udělat. A měl z toho strach. *** „Jsem rád, že se naše vláda konečně rozhodla změnit přístup. Nejsme v pozici, abychom mohli odmítat pomoc,“ prohlásil Narim, když chvíli stáli se Sam mlčky a pohlíželi na stále se rozrůstající město. „Naše vláda si naopak nejspíš slibuje pomoc od vás,“ povzdechla si Sam. Narim na ni pohlédl. „Vždyť ví, v jaké jsme pozici,“ namítl nechápavě. Sam se na něj smutně pousmála. „To ví,“ přitakala a chvíli zase oba zůstali tiše. „Je neuvěřitelné, že tohle všechno zase vzniklo a to tak rychle…“ odmlčela se. „Většina z nás – vlastně asi všichni – chtěli začít znovu, přestat myslet na minulost. Předstírat, že se nic nestalo,“ vysvětlil Narim. „Ale to není nikdy dobré,“ dodal pak. Sam si vzpomněla na plukovníka. Předstírat, že se nic nestalo, nebylo nikdy dobré… Ale co bylo horší? Předstírat, že se nic nestalo, že spolu nikdy nespali, nebo předstírat, že nevidí, v jakém stavu se teď on nachází? Nevěděla a byla z toho zmatená.
„Samantho… zdáš se jiná. Vím, že to byl dlouhý čas, ale… mám pocit, jakoby se něco naprosto změnilo,“ vyslovil Narim, přistupuje k ní blíž a znovu ji bera za ruku. „Jakoby se něco naprosto změnilo mezi tebou a plukovníkem O’Neillem,“ dodal opatrně. Sam na to nic neřekla. Chtěla to zapřít, protože dlouho cítila, jakoby se navzdory té jedné noci nic nestalo, ale na druhou stranu věděla, že už to díky jeho chování není pravda a na Narimovi jí vždycky záleželo natolik, že mu neuměla lhát. „Nemyslím,“ začal Narim, který se domníval, že ji tím urazil, „nic konkrétního. Jen jsem si všiml plukovníkovy špatné nálady a toho napětí mezi vámi. Jakoby se ztratil všechen respekt a uznání, které jsem mezi vámi vždycky cítil.“ Sam si s bolestí uvědomila, že má pravdu. Odjakživa k plukovníkovi cítila respekt a uznání, i když ji občas rozčiloval a choval se jako idiot. Cítila to k němu dokonce i po misi na Eurondě. Cítila to k němu i po té noci, o které stále nemohla popřít, že jí pomohla, a – navzdory všemu, co kdy vnímala a cítila – vše vrátila do starých kolejí, jakkoliv šílené to bylo. Ale teď, když viděla jeho žárlivost; když viděla, jak bojuje sám se sebou; když viděla, jak ji od sebe odstrkuje, protože není schopný zvládnout, co si sám nadrobil… Teď všechen svůj respekt, uznání a úctu k němu začala ztrácet. Děsilo ji to. „Nedělej si s tím starosti, Narime,“ řekla tiše, jak na ni další myšlenky doléhaly, „všechno nemůže vydržet věčně. Kvůli tobě to není.“ „Mrzí mě, když tě vidím trápit se,“ poznamenal Narim a pevně jí ruku stiskl. „Můžu ti nějak pomoct?“ Sam se na něj podívala se smutkem v očích; nedokázala ho potlačit a nevěděla, jak se tam tak náhle ocitl. „Jsi jeden z nejlepších přátel, které jsem kdy měla, Narime,“ řekla upřímně a viděla v jeho očích snad zklamání, snad bolest. „Ale věci mezi mnou a plukovníkem O’Neillem jsou… moc složité.“ „Možná je tu něco dalšího,“ nadhodil Narim, „něco, co jsem prve neviděl… Nebo nechtěl vidět,“ dodal. Sam bodlo u srdce, když ho viděla tak zkroušeného. „Je mi to líto, Narime,“ zašeptala upřímně a stiskla jeho ruku. „V pořádku, Samantho.“ Smutně se usmál. „Všechno nemůže trvat věčně,“ zopakoval její slova. „Smím…?“ Naznačil objetí. Sam kývla a nechala se přivinout na jeho hruď. Narim ji pevně objal, definitivně se smiřuje s tím, co tušil od toho, co Samantha vkročila na Tollanu. Všechno bylo dávno jasné. „Přeji ti, aby se všechno vyřešilo. Abys našla štěstí,“ řekl upřímně. Sam s hlavou na jeho rameni pevně semkla víčka k sobě. Najednou si to přála celým srdcem; přála si to celé vyřešit. Věděla, že miluje Jacka O’Neilla, věděla to už dlouho. A nechápala, jak dosud mohla celou tu noc, kdy přišel do její ložnice, aby se s ní pomiloval, považovat za něco, co se vlastně nestalo; za něco, co vrátilo všechno do starých kolejí. Teď už nic z toho nebyla pravda; otevřel jí oči jak Narim, tak sám plukovník tím svým chováním, kterým jí ukazoval, že ani on sám není zcela v pořádku s tím, co cítí. „Neruším?“ Sam od Narima téměř odskočila leknutím, když slyšela plukovníkův hlas. Otočila se k němu s provinilostí v očích, kterou nedokázala skrýt. Potom všem, co si uvědomila, se cítila jako nevěrná. „Pane?“ odpověděla, stavíc se téměř do pozoru. „Neruším?“ zopakoval Jack; nevěděl, co by jiného řekl. „Ne, pane,“ odpověděla Sam nejistě. „Chtěl jsem s vámi o něčem mluvit, Carter,“ odpověděl Jack popravdě a možná trochu vyčítavě; zrovna, když se jí chtěl pokusit všechno aspoň trochu vysvětlit, ona se tu objímala s tím Tollancem. „Pokud je to vážné, pane – “ začala Sam pohotově, byla na rozcestí; Narim si nezasloužil, aby byla nezdvořilá, ale zároveň umírala touhou dozvědět se, co má na srdci plukovník. „Ne,“ odvětil Jack nepřítomně, znovu ztracen v myšlenkách, a beze slova odešel. Sam za ním zírala s upřímným zmatením. Muselo to skončit; jakkoliv. Museli to vyřešit. Nemohla ho nechat dál ve stavu, ve kterém se nacházel. Ubližovalo jí to. *** Jack už netušil, co má dělat. Když ji viděl, jak objímá Narima… Už dlouho se mu nestalo, že by toužil někomu ublížit tolik, jako v tu chvíli jemu. Znovu se postaral o řádný trapas, muselo to už vážně skončit. Musí si dát nejméně dovolenou, dostat ji z očí. Možná… možná odejde navždycky, teď je ten nejlepší čas jít do důchodu. Bude to tak pro všechny lepší. To pevné rozhodnutí ho na chvíli uklidnilo a zvolnil tempo, zatímco mířil do zadní místnosti s bazénem. Nechtěl si zaplavat – ačkoliv Daniel říkal, že je to skvělé – jen ho pohled na průzračnou vodu čeřenou četnými umělými vlnkami uklidňoval. Když tam ale došel, nebyly umělé vlny to jediné, co vodu čeřilo. Pravidelnými tempy ji proráželo lidské tělo.
Carter si ho všimla hned, když vešel, a rychle připlavala zpátky na mělčinu, vystupujíc z vody. Měla na sobě černé dvojdílné plavky s vázáním na bocích a na zádech; voda stékala přes obliny jejích prsou, po jejím plochém břiše a dolů přes stehna… „Musíme si promluvit,“ řekla tiše. Ne, pomyslel si Jack, teď nechci mluvit. Chtěl se jen dívat. Bylo to klišé, to ano, ale teď mu přišla jako Venuše vystupující z mořské pěny. Věděl, že není dokonalá, samozřejmě, a věděl, že spoustě lidí na první pohled nepřišla nijak krásná, nebo přitažlivá. Ale také věděl, že s tím pocitem nevydrží nikdo, kdo se okolo ní nachází delší dobu. Zíral na ni a přál si ten okamžik zachovat; viděl před sebou její krásu, její nevinnost; viděl před sebou ten kontrast, který s ním tvořila. Její bílá pleť. Jeho černá duše. „Carter…“ začal, ale nebyl schopen větu dokončit. Zapomněl, co chtěl říct? Ne, nezapomněl. Nemohl jí to říct. Nemohl jí říct, že tehdy v noci za ní nepřišel, aby to napětí mezi nimi vyřešil, aby ji donutil přijmout jeho a tím i své vlastní stanovisko – že to, co udělal, bylo správné, ačkoliv to bylo morálně zavržení hodné – jak si sám snažil dlouho namluvit. Ne. Tehdy v noci za ní přišel, protože chtěl kus té její nevinnosti, se kterou na něj zírala, když se Iris zavřela a dokonala jeho dílo. Chtěl si od ní vzít to, čím ho odsoudila; chtěl se tak očistit před ní… i před sebou. Býval na tohle zvyklý, byla to jeho práce – než potkal ji. Pak se všechno změnilo. Tu noc to náhodou zabralo, ale jednal slepě. Příště se svým stupidním jednáním takové štěstí mít nemusí. Zešílel. Jak si mohl myslet, že to fungovalo? Ona si to myslela jen proto, že viděla, jak na to reaguje on, ale byl si jistý, že teď si také uvědomila pravdu - že ji zneužil, aby sám sebe uklidnil; o něčem přesvědčil. A s tímto novým faktem, který k sobě plně pustil, si uvědomil tu hrůznou pravdu, nemohl s ní teď mluvit. Nemohl se jí ani podívat do očí. „Dobrou noc,“ zamumlal zdvořile, ani nevěděl proč, a prchl dřív, než se stačila nadechnout. Sam se otřásla zimou, zakládajíc ruce na prsou. Umělé vlnky jí omývaly lýtka a pravé slzy tvář.
4. kapitola: Zítřek už nepřijde
V tom snu se před ním vynořila z vody stejně jako Venuše, ale byla nahá. Její pleť byla bledší, než obvykle, a její tělo se mu jevilo jen jako směs pocitů, chutí a vzpomínek z oné noci před nějakým časem. Lačně se na ni díval; hladový po té nevinnosti, která ji v jeho očích celou tvořila, a hnán prudkou touhou, která nad ním visela v podobě otrokářského biče a nutila ho do činů plných absurdity. „Pane, prosím…“ zašeptala, snažíc se před ním schovat. Nejen jeho či ji děsily, věděl to; couvala před ním, roztřeseně zakopávala o vlastní nohy a potom spadla. Na chvíli ležela ochromená, zhluboka dýchala, vykašlávajíc vodu, která jí šplíchla do pusy, a ustrašeně se dívala, jak se nad ní zastavil. Pak pochopila. Pokusila se o útěk, ale chytil ji; přitlačil svým tělem k zemi. Okamžitě zatlačila dlaněmi proti jeho ramenům ve snaze shodit ho ze sebe. Sklonil se a pevně přitiskl svoje rty na její; zatlačil jazykem na zuby a ona se mu podvolila. Líbal ji tvrdě a divoce, jako by neměl přijít zítřek. Vrhl se na její krk, ramena; tiskl obličej do skulinky mezi jejím ramenem a krkem a mezi její prsa. Přejel přes její nahou hruď, vjel rukou do vlasů a sevřel dlaň v pěst, aby nemohla znovu uhnout. Dál se pak nebránila, jako té noci, a nechala ho, aby si z ní znovu bral. Při orgasmu ale jen slabě vzdychla; té noci křičela. A ve chvíli, kdy vyčerpaně ležel na ní a umělé vlny se přes ně líně převalovaly, v tu chvíli se probudil. Teď seděl na posteli zády opřený o zeď, a ruce, jež voněly mýdlem od toho, jak si potom snu musel sám udělat dobře, měl složené v klíně. V puse cítil chuť zubní pasty; bezprostředně potom se pozvracel. Měl skutečně pocit, že se o něj pokouší šílenství; jakoby to byl poslední pokus jeho těla a zbytku duše varovat ho před tím, že je na pokraji úplné destrukce. Věděl, že místo jeho podřízené, kterou respektoval, ženy, kterou znal, se v jeho hlavě objevuje zosobnění nevinnosti, kterým rozhodně nebyla. Musel to nějak zastavit, ale nevěděl jak. V hlavě mu začal převládat pocit, že ji vlastně tehdy znásilnil, i když moc dobře věděl, že to nebyla pravda. Byl troska. Dorážela na něj jeho minulost; zjišťoval, že si pamatuje většinu tváří lidí, které jako voják ve Zvláštních jednotkách zabil. Jeho psychika se drobila; stále víc a víc myslel na Charlieho a na Sarah, proti níž se nespornou vinou na smrti syna provinil víc, než proti komukoli dalšímu. Nezvládal všechen ten hnus své práce a teď, když si plně uvědomoval jen tu černotu, špatnost a zbytečnost svého života, nedokázal tu nenávist k sobě samému vyvážit ani faktem, že jeho práce občas k něčemu je; že Daniel a Teal’c jsou těmi přáteli, které ho napůl drželi nad vodou; že Carter se svýma krásnýma očima je jeho záchranným kruhem. S tímhle vším nemohl jít dál. Byl čas přenechat své místo někomu, kdo to ještě zvládá; byl čas složit karty. Předtím ale ještě někomu něco dluží. *** Sam s trhnutím otevřela oči, když ucítila něčí přítomnost. Hned od začátku věděla, že je to on, poznala by ho snad kdekoliv. Otočila se prudce k němu; seděl v nohách postele a mlčky se na ni díval. Posadila se a dívala se na něj; čekala, co přijde. Skoro si přála, aby se náhle vymrštil, srazil ji svým tělem na záda a znovu ji pomiloval. Už by ho nepoškrábala. Už by neusnula, aby mohl utéct. Už by ho ze své náruče nepustila. „Omlouvám se,“ řekl tiše, ale upřímně, pokud mohla soudit. Moc mu neviděla do tváře. „Za co?“ zeptala se trochu nechápavě a stále trochu ospale. „Tu noc… Udělal jsem to proto, že jste mi otevřela oči. Pokaždé, když jsem měl sám se sebou problém – když mi někdo připomněl, kdo opravdu jsem – dostal jsem se z toho. Ale teď jste to byla vy a bylo to jiné. Chtěl jsem mít pocit, že když mě přijmete, bude zase všechno v pořádku,“ vysvětlil tiše, měl sklopenou hlavu. „Není to v pořádku, Carter, a já se omlouvám, jestli jsem vám nějak ublížil. Samozřejmě, pokud mě chcete nahlásit – “ „Ne!“ vyhrkla rychle. „Ne, nechci. Bylo to… bylo to v pořádku.“ Chtěla říct hezké, ale nakonec to neřekla. Nevěděla, jak se k tomu staví on; přece jen, jeho poškrábaná záda o něčem vypovídala. „Fajn,“ přikývl Jack tiše a chvíli mlčel. „Chystám se rezignovat. Chci, abyste byla první, kdo to bude vědět,“ dodal pak. Zalapala po dechu. „Ale – “ „Není to kvůli vám,“ přerušil ji, „je to jen další chvíle, kdy mám chuť s tím praštit a utéct někam hodně daleko, to mi vždycky šlo.“ Konec věty řekl hořce. Znovu se prudce nadechla, ale tentokrát nestihla říct ani slovo. „Je to tak pro všechny lepší. Se mnou je konec, Carter.“ Zapřemýšlel. „Jednou vždycky přijde chvíle, kdy si někdo jako já uvědomí, že v jeho životě není nic, na co by mohl být pyšný, a všechen respekt, který kdy získal, je jen převlečený strach. Že na jeho medailích a frčcích je tak silný nános krve, že na ně ani nemůže být pyšný. A já si konečně uvědomil, že před tím nemůžu utíkat.“ Povzdechl si. „Je mi líto, že toho musíte být svědkem, zasloužíte si něco lepšího, než tohle. Jste lepší než já, Carter, někam to dotáhnete.“ „Souhlasím s tím, co jste tehdy udělal,“ řekla plačtivě, když se odmlčel. „Pomohl jste mi to pochopit, není důvod, proč se vinit.“
„Nejsem jako vy, je mi líto,“ zakroutil záporně hlavou na její pokus. „Ani nevíte, jak hrozně je mi to líto,“ dodal šeptem. Přes slzy viděla, jak se naklonil blíž, a chytil její ruku, než její dlaň přitiskl ke svým rtům. Rychle zvedla i druhou a chytila jeho tvář do dlaní, než dlaně posunula a chytila ho za zátylek, aby ho mohla obejmout nebo políbit; sama nevěděla, co z toho dřív. Rázně její ruce sundal. „Velitelé své vojáky na rozloučenou nelíbají, Carter, a jejich vojáci je taky ne,“ řekl tiše a stiskl její ruce, které stále držel ve svých. „Nemějte o mě strach, nechystám se zabít. Vrátím se tam, kde mi bylo vždycky dobře,“ ujistil ji, pak váhavě zvedl ruku a pohladil ji po mokré tváři. Stočila rty k jeho dlani, ale on ucukl. „Slibte mi, že budete dál zachraňovat Zemi, nakopávat zadky a budete u toho vypadat stejně nádherně, jako doteď.“ „Pane… „ namítla snad i trochu vztekle, ale propukla v pláč. „Vždycky jsem respektoval toho vojáka a vědce ve vás a miloval tu ženu. Jste důvod spousty věcí, které jsem kdy udělal, nebo neudělal. Změnila jste mě a nenávidím se za to, že ta změna nemohla trvat napořád. Ale je čas jít dál a – “ „Miluju tě!“ přerušila ho náhle rázně; cítila, že už by nemusela mít šanci to říct, nebo by nemusela mít sílu. „To přejde,“ ujistil ji cynicky a vypletl svou ruku z její. Zvedl se a přistoupil ke dveřím; periferním viděním i přes tmu zachycuje, jak schovala obličej do dlaní. „Seberte se, majore. Přece nebudete brečet pro někoho, jako já. Udělejte mi to k vůli, jestli jste teď mluvila pravdu.“ Sam zvedla oči. Mozek teď na něj křičel, že je bastard, že nechutně využil toho, co mu řekla ve snaze udržet ho zde, a použil to proti ní. Ale srdce mu nedokázalo nic odmítnout. „Se vší úctou, plukovníku, nesouhlasím s vaším stanoviskem,“ řekla konečně po chvilce, když se trochu uklidnila, a on stále čekal na její odpověď. „Na to máte právo, majore,“ ujistil ji tiše; už mu vůbec neviděla do obličeje. „Bylo mi ctí s vámi pracovat, Carter,“ řekl pak. „Mně taky, pane,“ odpověděla Sam upřímně a pak slyšela, že odešel. Lehla si na bok a stulila se do klubíčka. Cítila se, jakoby už neměla přestat plakat celý život. Pro ně dva už zítřek nepřijde. V jistém slova smyslu už nepřijde vůbec. *** Daniel věděl, že Sam v noci plakala. Znepokojilo ho to stejně, jako způsob, jakým se loučila s Narimem. Vypadali jako dva přátelé, co se delší dobu neuvidí, ačkoliv to teď nebylo nezbytné. Narimova něha jakoby se někam schovala; před něčím ucouvla. V jejich loučení bylo cosi definitivního. Stejně, jako měl Daniel nedávno pocit, že svět je celý naruby, teď cítil ve vzduchu neodvratné napětí před osudovou změnou. Daniel viděl, že teď je znepokojený i Teal’c. Něco se bude dít. Přišlo to hned, když se vrátili na Zem. Jack a Teal’c šli chodbou k šatnám vepředu, Daniel a Sam za nimi. A Daniel už to prostě nevydržel. „Děje se něco?“ vyhrkl frustrovaně. Jack se v tu chvíli otočil čelem k týmu, přejíždějíc je očima. „Děje. Odcházím; dnes předám Hammondovi svou rezignaci, mám ji už nějaký čas napsanou. Je to tak lepší pro všechny.“ A aniž by čekal na jejich další slovo, odešel. Daniel pohlédl na Sam, neschopný slova, ale nebyla překvapená vůbec. Smutným pohledem to potvrdila, neřekla ani slovo a pokračovala dál do šaten. Daniel pohlédl na Teal’ca, ale ten také neměl co říct. Chvíli se jeden na druhého dívali a pak pomalu vyšli; stále se nebyli jistí, co očekávat v dalších minutách. *** „Plukovníku,“ zašeptal Hammond, mne si spánky, a pohlédl ztrápeně na Jacka, „nechcete si to rozmyslet?“ „Ne, pane. Je to tak nejlepší pro všechny,“ ujistil ho mdle Jack. „Tohle si nechte jinam,“ doporučil mu Hammond. „Co se tak náhle stalo?“ „Pro každého vojáka přijde chvíle, kdy už nemůže dál,“ pokrčil rameny Jack, zvedaje svůj pohled od Hammondovy jmenovky, se kterou si hrál, ke generálovu obličeji. „Sám to přece víte.“ „Vím,“ potvrdil Hammond, „ale stále jsem zde.“ „Já tu také až dosud byl,“ navázal Jack, „ale už nemůžu dál. Nedokážu to držet v sobě, jsem nebezpečný svému okolí. Nechci psychologa. Nechte mě jít, pane,“ skoro až zaprosil. V jeho očích viděl Hammond naléhavost a upřímnost. Ten muž s tím chtěl opravdu seknout. Byl na konečné. „Mimo záznam, synu…“ povzdechl si Hammond a znovu se zahleděl na zbytek SG-1. „Major Carter – “ „Ještě není připravená velet, pane. Mrzí mě, že to nemůžu předat jí, ale věřím vašemu úsudku, že jí včas dáte příležitost,“ odvětil Jack a unesl pátravý pohled Hammondových očí. Generál si nakonec těžce povzdechl. „Dostanete dovolenou, plukovníku. Tak dlouhou, jak potřebujete. Ale tu rezignaci – “
„Chci odejít definitivně, pane,“ přerušil ho Jack pevně. „Už je čas. Chci svůj důchod, klid… Chci od všeho vypadnout.“ Jack si promnul oči, pak se zadíval do prázdna, jakoby nad něčím uvažoval. Hammond ho pozoroval, a zatímco doufal, že paličatý plukovník zvažuje jeho nabídku, snažil se pochopit, co přesně se v tom muži odehrává. Nevěděl, jak moc vážné to s majorem Carter bylo a kam až to zašlo, a ani to vědět nechtěl. Byla to jen jejich věc; správný velitel musí umět přivřít oko. Ale také nemohl nechat utéct svého nejlepšího muže z boje, ve kterém patrně neuspěl. Život se s nikým nemazlí a právě plukovník by to měl vědět nejlépe; špatné city by ho neměly zničit. „Vždycky se můžete rozhodnout, plukovníku. Vezměte si dovolenou, jak dlouho chcete, nechte si to projít hlavou. Vezměte si pro sebe potřebný čas,“ přemlouval ho. Jack k němu vzhlédl, v očích nesouhlas. „Díky, pane,“ zamumlal s úctou, „ale já už jsem se rozhodl. Dovolenou si vezmu, než se moje žádost vyřídí. Chci z kola ven.“ „Přesto,“ poznamenal Hammond, bera kus papíru, který plukovníka posílal do důchodu, do rukou, „to tu ještě chvíli založím, kdybyste změnil názor.“ Hammond založil Jackovu rezignaci do zásuvky stolu. „Pokud to tak chcete, pane,“ pokrčil Jack rameny, „ale já svoje rozhodnutí nezměním. Bylo mi ctí s vámi sloužit.“ Plukovník se postavil do pozoru a čekal, až ho Hammond propustí. „Mně s vámi taky, synu,“ ujistil ho s povzdechnutím Hammond, vstal a zasalutoval. Jack mu salutaci vrátil a když Hammond kývl, pomalu opustil jeho kancelář. Generál se chvíli díval na dveře, kterými možná brzy bývalý plukovník odešel, a pak přes sklo na majora Carter, která způsobně seděla u stolu, zírala na desku a čekala na ortel. Povzdechl si a rozhodl se jít jim sdělit verdikt hned. Teď už nic nebude, jako to bývalo. *** „Slyšela jsem, co se stalo,“ řekla doktorka Fraiser hned, co Sam vstrčila nos na ošetřovnu. Přistoupila k ní a stiskla jí paži. „Vrátí se.“ „Nevrátí,“ vyvrátila jí to Sam se smířeným a smutným úsměvem, „já to vím. Řekl mi to,“ dodala pak. „Muži své názory mění,“ namítla Janet jemně. Sam se na ni shovívavě usmála. „Ne, tohle je jiné,“ odpověděla Sam. „A teď je to asi divné, ale půjde to, smíříme se s tím. Zvykneme si na to,“ prohlašovala pevně. „Oh,“ pohladila ji Janet soucitně po tváři, „je mi to líto.“ „Mně taky,“ přitakala Sam, „ale nesmím brečet. Slíbila jsem to,“ dodala pak, mrkáním se snažíc potlačit slzy. „No,“ pousmála se Janet, „já to nikomu neřeknu,“ dodala pak. Sam se na ni smutně a pevně zakroutila hlavou. „To prostě nejde,“ řekla pak a slzy se jí skutečně podařilo zaplašit. „Přišla jsem na to očkování,“ řekla potom. Janet kývla, odložila desky, co nesla, a zamířila si pro injekční stříkačku a další potřeby, zanechávajíc Sam na místě, kde stála. Ta si sedla na jednu z postelí, vyhrnujíc si rukáv, a na chviličku zavřela oči. Jen na malou chviličku, než to všechno nechá daleko za sebou.
Epilog
„Ty fakt víš, jak překvapit, že?“ Jack se otočil od krabice, kterou balil, aby u dveří našel stát Daniela s Teal’cem. „Hej, hoši. Jdete mi pomoct?“ zeptal se. „Vlastně ani ne,“ přiznal Daniel, „jen jsme se stavili říct nashledanou.“ „Oh,“ pokrčil rameny Jack, „díky.“ „Cítím,“ promluvil náhle Teal’c hluboce, jasně a rychle, jako vždycky, „jakoby naše věc byla ztracená.“ „T,“ přistoupil k němu Jack a položil mu ruku na rameno, „nic není ztracené. Nikdo není nepostradatelný, tím míň já. Vkládám v tebe veškerou důvěru. A snad se nevidíme naposledy. Za nějaký čas bych určitě rád uspořádal grilování,“ dodal s úsměvem. „Tvou důvěru nezklamu, O’Neille,“ slíbil Teal’c, lehce ukláněje hlavu. „A těším se na další setkání.“ „Musí být hodně citově pohnutý, když se těší na tvoje grilování,“ poznamenal Daniel suše a Teal’c pobaveně naklonil hlavu na stranu. „Štveš mě, Jacku,“ řekl potom Daniel, když se Jack postavil před něj. „Ten, co přijde po tobě, bude ještě horší, vsadím se, o co chceš.“ „Nevsázej se, prohraješ vždycky i spoďáry,“ doporučil mu Jack s úsměvem, jaký mají na tváři starší bratři. „A neboj, však si ho vycvičíš,“ prohlásil prorocky a poplácal Daniela po tváři. Daniel se ušklíbl. Jack se zase vrátil ke své krabici, kterou teď začal přelepovat. „Se Sam se nerozloučíš?“ zeptal se Daniel. Jack pokračoval v práci. „Věděla to jako první,“ oznámil jim, „snad vás to neuráží, hoši.“ Pohlédl na ně přes rameno. „Takže ty jsi s ní už mluvil?“ zeptal se Daniel udiveně. „Jop,“ přitakal Jack, dopřelepoval krabici a rozhlédl se po místnosti, jakoby kontroloval, jestli něco nezapomněl. „Aha,“ zalétl Daniel pohledem k Teal’covi a pak zase zpět na Jacka, zjevně nespokojen s tím, že nebyl zasvěcen. „Nemusíš vědět všechno, Danny. Možná to bylo jen pro její uši,“ řekl s lehkým úsměvem Jack, vzal krabici pod paži a s posledním ohlédnutím na svou kancelář přistoupil ke dveřím, u kterých stáli ti dva. „Tak tu nezlobte starého pána,“ doporučil jim. „Zlobil jsi ho jen ty,“ odpálkoval ho Daniel. „Vinen,“ ušklíbl se Jack a povzdechl si. „Za čas se třeba uvidíme.“ „Kam jedeš? Do Minnesoty?“ zeptal se Teal‘c. „Taky,“ poznamenal Jack s lehkým úsměvem, výrazem v očích dávaje oběma najevo, že chce být nějaký čas sám. „Sbohem.“ Protáhl se okolo nich a vyšel chodbou směrem k výtahům. „Nashledanou, Jacku,“ odpověděl Daniel důrazně. „Na viděnou, O’Neille,“ řekl Teal’c současně s Danielem. Jack se na ně otočil, pousmál se a mávl jim rukou, než zmizel za rohem. Zůstala po něm jen vyklizená kancelář, prázdná ubikace a pár uniforem, které poslouží stejně dobře jinému, jako sloužily jemu. Byl čas jít dál; to věděl, když je nechával za sebou. Pokaždé, když něco končí, něco začíná. Každý kruh se jednou uzavře. A tak dál.
