1.! Fenomén Shakespeare. Alžbětinské divadlo - období angl. divadla asi od pol. 16.stol. do poč. 17. stol., spjaté především s tvorbou W. Shakespeara, Ch. Marlowa, B. Jonsona a dalších renesančních dramatiků. Vznikaly první profesionální div. soubory a div. budovy (Globe, 1599) - vrcholné období v angl. div. asi od 1580 (1567 v Londýně postavena první veřejná div. budova) do zač. 17. st. za vlády Alžběty I., často zahrnuje i div. za Jakuba I. a Karla I. do uzavření divadel 1642 - vrcholem tohoto období je dílo W. Shakespeara, do dvacetiletí jeho tvorby spadá největší vzestup i počátek pádu alžb. div. Když se na časové ose rozdělí průběh alžb. divadla na tři časové úseky, tvoří tvorba W. Shakespeara prostřední z nich a poslední úsek je o něco delší než ono dvacetiletí. - v tomto období se divadlo stalo součástí společenského života - divadla byla dvojího typu: veřejná a soukromá, aristokratická - herectví se osvobozovalo od rétorického patosu - scénografie navázala zprvu na středověkou symboliku, kterou překonalo shakespearovské divadlo, postupně však převládla okázalost dvorského divadla - kromě W. Shakespeara sem patří hry angl. renesančních dramatiků T. Kyda, Ch. Marlowa, R. Greena, J. Lylyho, G. Peela, B. Jonsona, G. Chapmana, F. Beaumonta, J. Fletchera, J. Webstera, T. Dekkera, J. Heywooda, T. Middletona, J. Forda a dalších historické souvislosti: Formování feudálního anglického státu předcházely dvě významné války: stoletá válka Anglie s Francií o anglické panství na pevninské straně kanálu La Manche. Začala v roce 1339 a skončila tím, že Angličané ztratili kromě přístavu Calais celou svou državu. Druhou byla válka červené a bílé růže mezi dvěma větvemi královského rodu o anglickou korunu. Byla to větev prvorozených Yorků a druhorozených Lancasterů. Trvala od roku 1399 do roku 1485. V období anglické renesance vládla v Anglii Alžběta Anglická /1533-1603/, dcera krále Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleynové., kterou dal Jindřich popravit. Za Alžbětiny vlády se renesanční Anglie stala hospodářsky nejvyspělejší evropskou zemí prosperující díky dočasné rovnováze sil mezi rodovou šlechtou a měšťany. Po Alžbětině smrti a po nástupu Jakuba Stuarta na trůn, byla tato rovnováha porušena a skončila Cromwellovou buržoasní revolucí. Alžběta I. - 1533 - 1603, angl. královna od roku 1558 - dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové - ve svém umírněném absolutismu se opírala o anglikánskou církev, novou šlechtu a obch. kruhy - potlačila kat.-feud. opozici (Norfolkovo povstání, poprava Marie Stuartovny), vystupovala proti puritánům - za její vlády došlo ke konfliktu se Španělskem, vrcholícímu porážkou špaň. loďstva 1588, a k počátkům angl. kolonialismu - doba rozmachu renes. umění (Spenser, Shakespeare, Jonson) podmínky pro rozvoj : - Vedle oživení antického vlivu vycházejícího z italské renesance měla na formování alžb. divadla vliv i středověká tradice (mystéria hraná na vozech, dochovaný cyklus měst. morality, příběhy kulatého stolu atd.). Zač. 15. stol. se hraje Terentius, Plautus na univerzitách, studuje se Seneca. - Válka růží trvala do roku 1485, kdy Richarda III. porazil hrabě Richmond, který sjednotil znesvářené strany a jako Jindřich VII. založil tudorovskou dynastii, která vládla Anglii až do smrti Alžběty I. roku 1603. Na dvoře Jindřicha VII. a zejména pak na dvoře jeho syna Jindřicha VIII se pěstuje humanistické drama, nasycené již světským obsahem. - Velké reformy Jindřicha VIII. velmi napomohly zviditelňování divadel. Dal např. zrušit chrámy, což vedlo k zániku kulturních a scholastických center tehdejší doby. Při založení anglikánské církve hledí divadlo usměrnit a využít k plnění ideových cílů a zájmů. Odtud vyplývá zesvětšťování morality, která se proměňuje v interludium, které se stává přímým předchůdcem dramatu.
- Také zlepšování a změny hospodářství, reformace Jindřicha VIII. (1509-1547) (zakázal interludia vykládající písmo) mají vliv na rozvoj di. a kultury. - prosazuje se kult minulosti Důležitým bodem bylo také časté obchodování s největším konkurentem Španělska - s Itálií. Kulturní snahy humanismu a italské renesance pronikaly do Anglie a nacházeli uplatnění. Slavní dramatici, básníci a filosofové byli překládáni do angličtiny - Stěhování do měst, která velmi bohatnou. - nástup nové třídy-buržoazie vznik hereckých skupin : Již předchůdci královny Alžběty si na svém dvoře vydržovali stálé služebníky, kteří sloužili pro pobavení královo. Bylo to jedno z měřítek urozenosti a bohatství panovníka. Čím větší „soubor“, tím lépe. Postavení těchto skupin bylo nezáviděníhodné a služba placena velmi mizerně. Tito služebníci panských zábav si proto začali ve svém volném čase přivydělávat tím, že svá představení hráli i před městským a venkovským publikem. Později začali tvořit i nová představení určená již pouze těmto divákům. Postupem doby se tato vedlejší činnos stala hlavním zdrojem obživy a zaměstnanecký vztah k pánovi se proměnil v záštitu nad hereckou společností. (Odtud pak názvy jako Společnost lorda komořího, Společnost lorda Essexe.) Bylo povinností herce, patřit k herecké skupině, jinak nad ním visela hrozba zákona proti potulce. Dá se tedy říci, že profesionální soubory existovaly již hluboko ve středověku. Hercům se říkalo minstrelové nebo jokulátoři a žili při dvorech králů a šlechticů jako součást jejich služebnictva. Instituce minstrelských družin již v době Tudorovců upadala. Hlavní důvod je nutné hledat v ekonomickospolečenských proměnách. Feudální dvory, a tedy i družiny se rozpadaly, a to buď vybitím starých rodů ve válkách dvou Růží, nebo se zaváděním nových výrobních způsobů do zemědělství. Minstrelové museli hledat ekonomické zázemí jinde než u panských dvorů. Některé kočující soubory vznikly ze skupin minstrelů. Roku 1572 se začala vyžadovat urozená patronace. Z let 1572-1642 známe názvy více než 100 společností. Některé společnosti pouze kočovaly, jiné byly domovem v Londýně a na zájezdy se vydávaly jen zřídka. Řada souborů kočovala po kontinentě, a právě z těchto kočovných anglických společností povstalo profesionální divadlo v Německu. vládní regulace divadla: První opatření proti záplavě herců dovolovalo tlupám zájezdy v okruhu 12 - 13 mil od domácího působiště, delší zájezdy a vlastní kočování zakazovalo. Protože dvůr byl vždycky profesionálním hercům nakloněn víc než orgány místní správy, byl rozmach divadla provázen tím, že ústřední vláda se postupně zmocnila veškeré kontroly nad profesionálními inscenacemi. Herec, který nebyl zaměstnán u nějakého šlechtice, platil za tuláka či zloděje a hrozily mu přísné tresty. Alžběta roku 1559 zakázala inscenace nepovolených her, zakázala dramatiku na náboženské či politické náměty. Londýn byl rozdělen na část, která byla obehnána hradbami a spravována městskou radou a jiné části, které ležely mimo dosah pravomoci městských orgánů. (Když nastupovala Alžběta na trůn (1558) žilo v Londýně sotva 100 000 lidí, kolem roku 1600 mělo hlavní město Anglie kolem 200 000 obyvatel.) Alžběta vydala nařízení, podle kterého povoloval divadelní představení v Londýně starosta. Za městskými branami bylo divadlo v kompetenci smírčích soudců příslušných opatství. Londýnský starosta a rada starších byli zapřísáhlými odpůrci divadla. Herci se proto často uchylovali do míst, kde neplatila nařízení radnice. Radní dávali za vinu divadlu, že brzdí ekonom. rozvoj státu, jelikož na představení, kteráse konají v odpoledních hodinách, chodí masy lidí, které tím zanedbávají svou práci. Dále vidí v divadle zdroj neřesti, nemocí atd. Již za vlády Jindřicha VIII. v roce 1515 byl zřízen stálý úřad mistra královských zábav. Úřad např. povoloval hrát souborům, registroval nově napsané hry, vybíral poplatky za představení a povolení, která vydával atd. Mistr radovánek 1579-1610 sir Edmund Tilney.
Monopol na divadelní představení v Londýně (nejvýznamnější Služebníci královny, Služebníci lorda Admirála a Služebníci lorda Komořího). Roku 1642 schválen zákon, který pozastavil divadelní činnost na pět let. 1647 skončila platnost zákona, ale 1649 nový zákon. Osmnáct let - 1642-1660 - se puritáni snažili vyhladit divadlo. divadelní společnosti, podnikatelé Služebníci královny založeni 1583. Jejich krach vedl roku 1594 k utvoření dvou nejslavnějších společností celé této epochy: Služebníků lorda Admirála, vedených hercem Edwardem Alleynema finančně jištěných významným divadelním podnikatelem Phillipem Henslowem (dramatikem byl Ch. Marlowe), a Služebníků lorda Komořího, družstevníků rodiny Burbageů a skupiny herců, včetně W. Shakespeara (majitel jedné osminy Zeměkoule). U dvora hrály obě. Henslowe - hlavní scéna Štěstěna, dále Růže a Naděje. Christopher Beeston- div. Fénix - konkurent Černých bratří. divadelní budovy V roce 1576 si James Burbage nechal postavit první divadelní budovu. Divadlo s názvem „The Theatre“ stálo přibližně 600 liber. Divadlo bylo roku 1598 strženo kvůli majetnickým sporům a z materiálu původní budovy nechal Burbage postavit v roce 1599 na jiném místě divadlo s názvem „Globe“. V Londýně existovaly dva typy stálých divadel - veřejná (otevřená budova určená širokému publiku, kapacita až 3000) a soukromá (zastřešená a zaměřená na publikum aristokratičtější, kapacita 100 - 1000, vstupné podstatně vyšší, všechna místa k sezení). - veřejná divadla: např. Červený lev, Divadlo, Mezivalí, Růže, Labuť, Kančí hlava, Zeměkoule (1599-1613), Štěstěna, Červený býk, druhá Zeměkoule (1614-1644), Naděje, druhá Štěstěna - soukromá: např. U černých bratří, U bílých bratří, Fénix/Kohoutí aréna v Drury Lane, Salisbury Court, Královská kohoutí aréna Budovy měly tvar mnohoúhelníku, který se stále více přibližoval kruhu (Výjimkou bylo divadlo Štěstěna, které mělo původně tvar čtverce. Poté co se ukázal tento tvar jako málo vhodný, byl v rekonstrukci změněn na obvyklou podobu.). Jeviště bylo děleno na dvě části (přední a zadní). Nahoře byla galerie pro hudebníky nebo se zde odehrávali balkónové scény. (na ní sedělo i publikum) Hlediště bylo na třech galeriích ze tří stran - určeno pro zámožnější občany a ze čtvrté strany byla tzv. „jáma“, kde stáli občané chudší. Šlechta sedávala i na scéně. Hrálo se za denního světla. Zdroje: hospodské dvory a arény. divadelní prostor, jak se hrálo: Divadla jsou nekrytá, jeviště je obklopeno ze čtyř stran a má tři části - proscénium určené monologům a mezihrám, zadní jeviště je pod galérií oddělen oponou a galérie, kde se odehrávají balkónové scény, slouží jako hradby, kopec, nebe atd. Scéna je prostá na výpravu (rozdíl Francie, Itálie - honosné výpravy, zajištění dějového místa), není třeba oslňovat, ale uplatnit myšlenku a slovo básníka. Tomu se podřizuje i herectví, výkon musí uchvátit hrou, aby nevadil nedostatek inscenačních podrobností. Exteriérové divadlo vyžadovalo silný hlas, zvýrazněnou dikci a čitelné gesto. Gestikulace měla zavedená i svá pravidla. Bitvy znázorňovaly dvě dvojice bojující s meči a štíty. Divák je popuzen k myšlenkové spolupráci a je zapojena více jeho fantazie. Dekorace minimální, vypomáhali si slovním popisem. Hrálo se bez přestávky mezi obrazy, ženské role hráli muži nebo chlapci. Komplex vidění životaspojení vážných a komických prvků. Herci hráli nejen co postava dělá a mluví, ale také co si postava myslí. Ukáže přípravu, plán, pak průběh realizace a pak ještě hodnocení ústy postav. Děj soustředěný, pětistopý blankvers. Ostatní: - průměrná kapacita londýnských divadel kolem dvou až tří tisíc míst - Společnosti byly organizovány na základě podílnického systému. Ještě výnosnější než podílnictví byla spoluúčast na vlastnictví domu kombinovaná s podílnictvím. - Soubor měl 30-40 členů. výprava se omezovala na nejnutnější náznak, oslnivou dekoraci měli v té době jen dvorské
masky - kostýmy - výpravnost, většina jmění společnosti, nejvyšší pokuta, kterou mohl herec dostat, byla za nošení kostýmu mimo divadlo - propagace - plakáty, letáky, průvod, vlajky ve dnech, kdy se hrálo, oznámemí nejbližších představení jako součást představení - reprízovost - průměr 12, min. 3-4, max. 30 - vstupné 1-3 pence, 6 pencí za sedadlo v „panské místnosti“, později až šilink - hrálo se každý den v týdnu kromě půstu a v době moru, hrálo se odpoledne i večer - v průměru byla doba mezi dvěma premiérami jednoho souboru asi 14 dní - cenzura - podle zákona (1581) každá hra musela být předložena Mistru radovánek se žádostí o povolení konkurence divadla - zábavní podniky, medvědinec, herny, nevěstince - Inigo Jones-angl. scénograf 17. st., dvorské masky, 1605 se v Anglii jeho zásluhou poprvé objevila perspektivní malovaná scéna, používá simultální jeviště s točnou, pohyblivé dekorace, vyměnil rohové kulisy za listové, zvýšil využití létacích mechanismů, pyrotechniky dramatici Jedním z vrcholů evropského - a tím i světového - dramatu je anglické drama poslední třetiny 16. st. a prvních desetiletí 17. st. Jeho nejšťastnějším obdobím byla vlády královny Alžběty I., proto se nazývá „alžbětinským dramatem“. Alžbětinské drama představuje nejenom jednu velkou historickou epochu světové dramatiky. Dalo také činohře řadu klasických textů, které se stále vracejí na světová jeviště, a bylo i jednou z klíčových etap, v nichž se formovaly principy dramatu novověku. a) univerzitní duchové Thomas Kyd - Španělská tragédie - nejpopulárnější drama 16. st. John Lyly - psal pro chlapecké společnosti, Alexandr a Kampaspé, Endymion, Proměny lásky Robert Green - rozvíjel druhou dějovou linii, Fráter Bacon a Fráter Bungay, Jakub IV. Christopher Marlowe - Tamerlán Veliký, Doktor Faust, Maltský Žid, Edward II. - největší vliv z této skupiny, probojoval blankvers v dramatu b) Shakespeare a jeho současníci (William Shakespeare ) Ben Jonson - Lišák Volpone, Každý podle svého humoru, Alchymista, Bartolomějský jarmark Thomas Dekker - Ševcovské posvícení John Marston - Bič na herce, Co chcete, Holandská kurtizána, Nespokojenec Thomas Heywood - Žena zabitá dobrotou Thomas Middleton - Podzimní soudní zasedání, Jak doběhnout starého pána, Cudné děvče z Cheapside, Šachová partie, Ženy, pozor na ženy, Tragédie mstitele (?) c) jakubovští a karolinští dramatici John Webster - Bílá ďáblice, Vévodkyně z Amalfi Francis Beaumont - Rytíř hořící paličky John Fletcher - Opovržlivá dáma, Nečekaná dobrodružství, Španělský farář, Žena na jeden měsíc Philip Massinger - Nový způsob jak platit staré dluhy James Shirley - Hyde Park, Dáma milující zábavu, Kardinál John Ford - Škoda, že je děvka William Shakespeare (1564-1616) život - často se uvádí jako největší dramatik všech dob narodil se ve Stratfordu nad Avonou, pocházel z prosté venkovské rodiny, otec byl rukavičkář - na rozdíl od svých předchůdců i současníků nestudoval na žádné z věhlasných anglických univerzit - když mu bylo 18, oženil se se starší dívkou - podezřele brzo po svatbě měli dceru (1583) a pak dvojčata (1585) /syn zemřel v chlapeckém věku/ - do londýnského divadelního života vstoupil někdy v letech 1585 až 1592 jako herec a autor dramat a básní, 1592 se poprvé zřetelně objevuje (jiný alžbětinský dramatik ho líčil v pamfletu jako dobře zabydleného londýnského autora a herce) - 1594 se stal podílníkem Služebníků lorda Komořího, u nich zůstal po celý zbytek své kariéry (roku 1603 přešel i se společností pod patronát nového krále Jakuba I. Stuarta)
- v Londýně žil a tvořil přes 20 let, ale stále se vracel k rodině do Stratfordu (1597 zde koupil 2. největší dům), na sklonku života se sem uchýlil - koupil si šlechtický titul a stal se tak příslušníkem tzv. nové šlechty, která se rekrutovala z měšťanské vrstvy /puritáni/ - 1599 se stal spoluvlastníkem divadla Zeměkoule (Globe) a roku 1608 druhého divadla U černých bratří - 1613 - požár v nejpopulárnějším londýnském divadle Globe, do roka na témže místě byla postavena druhá Zeměkoule, ale nikdy nedosáhla takového ohlasu u všech vrstev londýnského obyvatelstva (stála 1700 liber) - požár 1. Zeměkoule přímo symbolicky znamenal odchod Shakespeara z anglické scény, žil ve Stratfordu a roku 1616 zemřel dílo: - sláva i hrůza renesanční epochy dosáhla právě v Shakespearově díle svrchovaného básnického a dramatického vyjádření - tradičně se jeho tvorba rozděluje na ranou (převážně optimistickou), střední (v níž tragicky propuká krize renesančního rozmachu) a pozdní (přinášející vyzrálé smíření tragických rozporů doby) - v ranější tvorbě převládají komedie (Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Kupec benátský, Veselé paničky windsorské, Jak se vám líbí, Večer tříkrálový) a historická dramata z národních dějin, vrcholící v dvoudílné hře Král Jindřich IV., v níž dominuje rytíř veselé postavy Falstaff, umělecký protějšek Dona Quijota. V Shakespearových historických hrách se z chaosu a rozpadu starého řádu zdvihá nová perspektivní podoba společnosti. Snad nejlépe se to podařilo vyslovit právě v Jindřichu IV. Znamenitá je především postava Falstaffa tlučhuby, chvastouna, zbabělce, příživníka a přitom přitažlivého milovníka životních slastí. Jedinou velkou tragédií tohoto období je Romeo a Julie. - na prahu 17. století - Shakespearovy humanistické sny o neustálém osvobozování lidské společnosti se proměňují v propastné pochybnosti o samém smyslu lidské existence (Hamlet), o věrnosti a lásce (satirická hra Troilus a Kressida, tragédie Othello), o čestnosti a spravedlnosti osobní i společenské (hořká komedie Půjčka za oplátku, Král Lear). Macbeth, Timon Athénský-tragické vidění světa. - pozdní hry, zejména Cymbelín, Zimní pohádka a Bouře - nastává projasnění. V poslední fázi své tvorby se Shakespeare snažil stvořit jakousi vizi jiného, alternativního světa, v němž jednání má šanci přinést štěstí, zvítězit nad zlem. Vznikl vysněný, vymyšlený, neskutečný a často nadpřirozený svět her jako je Cymbelín, Zimní pohádka, Bouře. - hypotéza: jeho hry a básně se přisuzují jiným autorům, protože se nedochovaly původní rukopisy jeho her a básní - názor: nebyl umělecký objevitel (nepřinášel nic nového, obměňoval staré náměty), ale jeho přínos není v námětech, ale v dramatických charakterech a básnických obrazech - Půjčoval si příběhy z mnoha zdrojů (historie, mytologie, legenda, beletrie, drama), ale přepracovával je tak, že se staly výrazně jeho vlastními. - Charakteristické pro něho je, že situace a postavy jasně nastolí v úvodních scénách a že děj se z této expozice logicky vyvíjí. Obvykle splétá dohromady několik zápletek, zprvu jsou na sobě dost nezávislé, ale postupně, jak se blíží rozuzlení, splývají, takže řešení jedné vede k řešení druhých. Takovým způsobem dosahuje jednoty v rozmanotosti. Děj běžně trvá celé měsíce či roky a odehrává se na místech od sebe značně vzdálených. - jeho historičtí králové a šlechtici jsou zároveň a především zcela současní alžbětinští lidé obrovité rozpětí londýnského života, od nejsprostších putyk až po královský palác - ucelené postavy pohybující se po škále od neschopných a směšných k velitelským a hrdinským, od mladých a nevinných ke starým a zkaženým Shakespearovy tragédie
Přelom 16. a 17. století je přelomem i v anglickém politickém životě a odráží se i ve zřetelném přelomu v Shakespearově díle: obrat k tragickým látkám. Bývá uváděno, že Shakespeare napsal pro tehdejší divadla 37 (Brockett 36) her. Napsal jich prý víc, ale ty jsou ztraceny. Ne všechny z těchto uváděných her jsou celé od něj co do textové podoby. Ve zbývajících deseti letech jeho tvorby byla jeho produktivita nižší. Psal pouze tragédie a tragikomedie, některé ve spolupráci s jinými autory. 1592-93 Richard III. Eduard IV., Eduard V., Richard York, Clarence, Richard III., Richmond, Alžběta, Markéta 1593-94 Titus Andronicus 1594-95 Romeo a Julie 1599-00 Julius Caesar 1600-01 Hamlet 1604-05 Othello - Desdemona, Jago 1605-06 Macbeth - Lady Macbeth, Hekaté, Duncan, Malcolm, Banco, Macduff, čarodějnice 1605-06 Král Lear - Lear, král británský, Král francouzský, Vévoda burgundský, Vévoda Cornwall, Vévoda z Albanu, Hrabě z Kentu, Hrabě z Glostru, Goneril, Regan, Cordelie 1606-07 Antonius a Kleopatra 1607-08 Coriolanus 1607-08 Timon athénský Napsal velice populární tragédie Titus Andronicus (1593-94) a Richard III. (1592-93, patří také mezi historické hry). Titus Andronicus stojí na půdorysu oblíbené tragédie pomsty, je zběžnou úpravou starší hry podle Kydovského vkusu /hromady mrtvol a krvavá dramatičnost/. Tragédie krále Richarda III. obsahující pikle proti bratru jeho Clarencovi, žalostné zavraždění jeho nevinných synovců, jeho kruté uchvácení trůnu s celým průběhem jeho hanebného života a plně zasloužené smrti - kompletní název královské tragédie, který byl zároveň reklamním sloganem své doby. První vlastní Shakespearova práce je Romeo a Julie. Zapadá do ovzduší italských renesančních komedií v jejichž sousedství vznikla, oslava lásky, života, vedle komických i tragické situace, silný lyrismus. Vznikla uprostřed komedií. Intimní život lidí promítnutý na pozadí bouřlivé Verony. Poprvé obraz světa rozervaného sváry mocných, tentokrát jen v rámci malého městského státu. Z politických bojů vyrostla soudobá Shakespearova Anglie. Počínaje Romeem, dostává motiv politického sváru, který se v dalších tragédiích stupňuje, význam současných bojů, které nevytvářejí současnou Anglii, ale otřásají jí /domácí a zahr. problémy Anglie, válka se Španělskem se táhla až do roku 1604, prudké hospodářské změny vedly zvláště v Londýně k vážnému nedostatku potravin, mor stále představoval smrtelné nebezpečí/. V tragédiích je obraz současných bojů, ať v kostýmu Monteků, starého Říma /Caesar/, trojské války /Troilus/, či staré Anglie a Skotska /Lear, Macbeth/. Tady je Shakespeare historikem svých současníků, který poznává druhou stránku první akumulace kapitálu. Prokletí zlata, druhou stránku hrdinů své doby - nové šlechty - byli schopní všeho i vraždy - pro moc, pro zlato. Na přelomu 16. a 17. st. začalo druhé Shakespearovo tvůrčí období. Renesance „zesmutněla“, zostřuje se dramatikův pohled na rozpory světa, zvyšuje se jeho smysl pro bezvýchodnost nesnesitelných situací. Na počátku této řady byl Julius Caesar - hra o osudech státu zmítaného svárem mocných. V sázce je budoucnost Říma. V tehdejší historické situaci byla silná ústřední vláda Caesarova nutná pro vývoj Říma, pro jeho existenci i jeho světové nadvlády/jako alžbětinské Anglie. Ale římští optimáti, kterým šlo o jejich dílčí osobní zájmy a zájmy rodinné, se museli bouřit a bojovat za republiku. Jenže jejich republikánství neusilovalo o obecné blaho Říma, ale o svobodu pro mocenské pozice starých mocných rodin. Obraz společenské krize se objevuje i v Hamletovi. Intelektuál Hamlet tu stojí proti celému Elsinoru. Odhaluje Claudiův zločin, kritizuje nedostatky společnosti, ale váhá s jeho potrestáním tak dlouho, až hyne sám intrikou svého protivníka. Shakespeare cítil, že musí přijít osobnost, která přivodí změnu. V Caesarovi to byl Octavius, v Hamletovi Fortinbras. V Antoniovi a Kleopatře je to rovněž Octavius. I tady jde o obraz světa, zmítaného sváry a o příběh člověka velkého formátu, který svůj osud prohrál díky hazardérské povaze. Hamletovým rozhodujícím a základním cílem je prozkoumat, zda lidské jednání má a může
mít smysl. Hamlet si klade otázku, zda je možné vůbec žít ve světě plném zla a nízkosti a zda lze v tomto světě vůbec něčeho pozitvního dosáhnout. Tragédie pomsty se proměnila v drama velkého existencionálního rozměru, jež pátrá po smyslu lidského života. V Antoniovi a Kleopatře učinil Shakespeare další krok tímto směrem. Obě hlavní postavy na tuto kardinální otázku jasně odpoví činem: spáchají sebevraždu. V Othellovi charakterizuje Shakespeare ideálního hrdinu, který je oklamán intrikami Jaga, v němž ztělesňuje všechny nectnosti dobyvatelů prvotní akumulace kapitálu.V Macbethovi a Coriolanovi líčí lidi, kteří mají vynikající schopnosti a vysoké cíle, ale také dravčí individualismus, který je přivede do zkázy. U Macbetha je to ctižádost mít co největší moc, u Coriolana pýcha aristokrata. Král Lear - původně stará keltská báje vzniklá v V. nebo VI. století, zpracovaná před Shakespearem pod názvem Král Leir /v českých pohádkách Sůl nad zlato/. Na příběhu s tématem generačního problému - Lear a jeho tři dcery a Gloster a jeho dva synové - zdůrazňuje Shakespeare morálku věrnosti člověka člověku ve světě rozervaném nesváry. „Technika“, s níž Shakespeare napsal Othella, je velmi názorná pro to, čeho chtěl docílit - prozkoumat smysl a možnosti jednání člověka a zároveň odkrýt hlubiny jeho vnitřního světa. Jago ve svých monolozích v první části hry předestře před divákem všechnu svou nenávist k Othellovi a naznačí i způsoby, jak chce dosáhnout své pomsty. A pak už nezbývá než sledovat, zda a jak se mu jeho záměry podaří. Macbeth se rozběhne na samé vrcholy, vraždou sáhne až po koruně. Právě v tom okamžiku se ale vnitřně zhroutí. Král Lear pro své potěšení a z libovůle rozdělí svou říši mezi dcery a vzdá se vlády. Jeho rozhodnutí však bylo mylné, a jeho jednání proto nesmyslné. Teprve když Lear zešílí - těsně před smrtí, dobírá se moudrosti. Toto téma se ještě umocňuje podobným osudem mocného šlechtice Glostera, jenž prohlédne teprve tehdy, když je slepý. Jsou to lidé, kteří se vlastními rozhodnutími a vlastním jednáním přivedou do nesnesitelné situace a teprve potom uvidí sami sebe i skutečnost v nahotě pravdy. Období Shakespearových tragédií uzavírá Timon athénský. Jeho dochované znění je jen z části Shakespearovým dílem. Příběh o boháči, který přátelům pomáhal a tak se připravil o celé jmění, ale když sám potřeboval pomoci, obrátili se jeho přátelé k němu zády. Timon utekl ze společnosti a s nenávistí proklel lidi, život i svět. Shakespeare se tu dostal až k bodu krajní negace, za nějž už nebylo možno jít dál. Ve své další a poslední tvůrčí vývojové etapě unikl od skutečnosti do pohádky. /V poslední fázi své tvorby se Shakespeare snažil stvořit jakousi vizi jiného, alternativního světa, v němž jednání má šanci přinést štěstí, zvítězit nad zlem. Vznikl vysněný, vymyšlený, neskutečný a často nadpřirozený svět her jako je Cymbelín, Zimní pohádka, Bouře./ Shakespearovy komedie V prvním období Shakespearovy tvorby se odráží důvěra ve společenskou stabilitu i historický optimismus, které vyjadřují rozhodně a přesvědčivě renesanční sebevědomí spoléhající na síly a schopnosti člověka. V kronikách a historických hrách zobrazil Shakespeare dějiny, z nichž vyrostla jeho soudobá Anglie. V komediích zobrazuje výsledky tohoto vývoje a vyjadřuje optimismus společnosti prvotní akumulace kapitálu ve chvíli, kdy stála na vrcholu, tedy před tím, než byla porušena tudorovská rovnováha sil (Za Alžbětiny vlády se renesanční Anglie stala hospodářsky nejvyspělejší evropskou zemí prosperující díky dočasné rovnováze sil mezi rodovou šlechtou a měšťany. Po Alžbětině smrti a po nástupu Jakuba Stuarta na trůn, byla tato rovnováha porušena.). Období komedií začíná Komedií omylů a končí Vetou za vetu, která vznikla v těsném sousedství velkých tragédií. Svou dramatickou tvorbu zahájil zřejmě v letech 1589 - 1592, kdy vznikly tři díly Jindřicha IV.. Napsal populární tragédie Titus Andronicus a Richard III. a adaptoval římskou komedii v Komedii omylů. Než se stal jedním ze Služebníků lorda Komořího napsal ještě komedii Zkrocení zlé ženy. V dalších deseti letech, kdy psal zhruba jednu komedii a jednu tragédii (historickou hru) za sezónu, vytvořil některá svoje nejznámější díla. Především komedie
napsané v letech 1595-1599 potvrzují jedinečnost Shakespearova talentu: Sen noci svatojánské, Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí a Večer tříkrálový. Komedie se jimi stala „veseloherním dramatem“ - lyrické pasáže střídá brilantní slovní vtip, postavy dravě, temperamentně jednají ve vypjatých situacích. Celek byl pak prodchnut duchem bytostného optimistického humoru, jenž byl skutečně hlubokým výrazem renesance. Vidění skutečnosti zobrazuje metodou dějových pásem. Dějištěm jeho komedií je často přibližná renesanční Itálie. Ostatně všechny jeho hry se odehrávají v jiné době nebo v jiném prostředí než v současné Shakespearově Anglii, ale vždy psal o anglické současnosti, oblečené do jiného roucha. Postavy jeho her, jejich myšlení, cítění, poměr k životu a lidem patří jeho věku. Mluvit otevřeně o současnosti bylo nebezpečné. Vévodové v jeho komediích jsou vedlejšími postavami a ztělesňují princip vnitrostátní rovnováhy, jsou alžbětínským ideálem vladaře, který zajišťuje poddaným život ve spořádaných poměrech a nemluví jim do řemesla ani do obchodu /Orsino, Theseus/. Jejich společnost tvoří dvořané-příživníci. Vlastní hrdinové - oba Antifolové v Komedii omylů, oba páry milenců ve Snu noci svatojánském, Beneš a Blažena v Mnoho povyku pro nic, Sebastian a Viola ve Večeru tříkrálovém jsou jednak potomci rodové šlechty, ale ve více případech příslušníci rodové aristokracie, kterou vytvořila prvotní akumulace kapitálu. Byli to příslušníci rodin bohatých obchodníků, podnikatelů, peněžníků a vlastníků půdy, kteří si /jako Shakespeare/ koupili šlechtický titul. Způsob jejich myšlení je charakteristický pro tuto vrstvu: samostatnost, podnikavost, rozhled, vtip, optimismus společnosti na vrcholu vývoje. Třetí stav - měšťané, puritáni /vrstva střední buržoasie/ je zcela bez humoru a bez romantiky. Jejich heslem je přičinlivost a řádně vedené účty.
