Občasník slatinských křesťanů
č. 2/08
březen 2008
RODINNÉ VELIKONOCE VÁNOCE i vlivem všech konzumních a módních trendů zůstávají, Bohu díky, stále ještě svátky rodiny. Máme své způsoby přípravy, těšení a slavení. Ale VELIKONOCE, svým obsahem ještě větší a důležitější svátky, pro nás asi kromě liturgického slavení v kostele zůstávají jen svátky jara, které připomíná jarní výzdoba. Zkusme jim dát rozměr rodinného slavení. Malý návod jako inspirace.
Květná neděle Posvěcená ratolest z dnešní neděle může zdobit náš jídelní stůl až do Velkého pátku a tak nám připomínat a zvát nás do Ježíšova svatého týdne.
Zelený čtvrtek Mazanec nebo chléb, připravený spolu s přílohou zeleniny, pomazánky nebo něčeho dalšího podle vaší nápaditosti, může být společným rodinným jídlem po návratu z kostela. Liturgie slavená v kostele může pokračovat „rodinnou liturgii“,které předsedá otec rodiny. Po krátké společné modlitbě slavnostně rozkrájí mazanec nebo chléb,… a každému z rodiny, shromážděnému kolem stolu, podá kousek na znamení lásky, odpuštění, zapomenutí minulého, vděčnosti a přijetí. Na závěr se můžeme v modlitbě spojit a chvíli bdít s Kristem, trpícím v Getsemanech.
Velký pátek Při uctívání kříže ve velkopátečních obřadech můžeme přistoupit a uctít pokleknutím nebo úklonou společně celá rodina, která se dle svých možností obřadů účastní. Doma si pak můžeme ozdobit ratolestmi z Květné neděle náš rodinný kříž a umístit ho na viditelné místo nebo stůl, kde se scházíme. To opět může být momentem ke společné rodinné modlitbě.
Bílá sobota Dnes se v církvi nic neslaví. Pro nás to může být den, kdy navštívíme hřbitov, abychom se na chvíli zastavili u hrobů našich zemřelých. Zavzpomínali, poděkovali jim a poprosili za ně. Můžeme navštívit kostel a chvíli setrvat u Božího hrobu a poděkovat za dar víry, odpuštění, vykoupení a Boží lásky, kterou nás Bůh neustále zahrnuje.
(pokračování na str. 2)
(dokončení ze str. 1)
Doma pak si můžeme připravit a ozdobit svíci na velikonoční vigilii, jejíž světlo pak může ozařovat i náš domov, místo, kde se společně nejčastěji setkáváme. Tato svíce a její světlo při společném setkání nebo stolování nás pak může provázet celou velikonoční dobou. Neděle Kristova zmrtvýchvstání Pokrmy, které si do kostela dnes přineseme a budou požehnány, mohou být předkrmem našeho nedělního oběda, a nebo se s nimi můžeme podělit s našimi sousedy (třeba nevěřícími) a tím mít možnost se s nimi potkat a popřát jim požehnané velikonoce. Děti události těchto dní, které se společně snažíme prožít, mohou zpestřit, ozdobit svými obrázky z událostí Ježíšova života, které znají z kostela, náboženství, nebo z našeho vyprávění. Třeba při našem společném jídle. Požehnaný vstup do slavení Svatého týdne, blízkost Krista trpícího s námi a v nás a milost zmrtvýchvstání, nového Kristem usmířeného, uzdraveného a od zla rozvázaného člověka nám všem přeje a vyprošuje Otec Pavel Slavení Velikonoc není jen vzpomínkou...
Miloslav kardinál Vlk
Když jsem před čtyřiceti lety studoval dokumenty II. vatikánského koncilu, zaujala mě v liturgické konstituci jedna úžasná věta: „Když (církev) slaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů… takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali…“ (SC 102). Byl jsem touto větou nesmírně osloven, poněvadž jsem si uvědomil, že slavení liturgického roku, zvláště jeho vrcholu – Velikonoc – není jen vzpomínkou na historické události v minulosti, připomínkou, jak se udály, ale jejich zpřítomněním! Prototypem takového způsobu slavení je vlastně největší „úkon“ církve, sama eucharistie, mše svatá, která není pouze vzpomínkou na poslední večeři Páně nebo opakováním oběti Kristova života na Kalvárii, ale je jejím zpřítomněním přes propast času, která nás dělí od oné krvavé události v den před velkou Sobotou. To je možné proto, že zmrtvýchvstalý „Kristus je stále přítomen ve své církvi…, je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži…“ (SC 7). To je tedy základní postoj, s jakým chceme plodně slavit slavné velikonoční triduum (třídení), večerní eucharistii na Zelený čtvrtek, oslavu kříže Kristova na Velký pátek, kdy On nemůže nebýt přítomen jako ten, který na sebe tehdy vzal natrvalo a nesl všechny naše bolesti a utrpení (Iz 53, 11). Snad nejsilněji lze prožívat Velikonoce v obřadech Bílé soboty, ve slavnosti vzkříšení, které je naprostým vrcholem všeho slavení křesťanské víry. Na těchto obřadech nejlépe září ono zpřítomnění: v obřadech oslavujeme Kristovo historické zmrtvýchvstání svěcením ohně a velikonoční svíce, znamení zmrtvýchvstalého Krista, vnášením světla (symbolizujícího vstup Zmrtvýchvstalého) do temného chrámu a slavným hymnem Exsultet na světlo velikonoční svíce, na světlo Kristovo. Ale tato krásná oslava největší historické události dějin – přemožení smrti – by nestačila, kdyby se zároveň neslavilo její zpřítomnění naše zmrtvýchvstání ve slavnostně udělovaném křtu, ve zpřítomnění a přivlastnění si onoho Kristova zmrtvýchvstání… Každé nedělní slavení eucharistie (neděle je dnem vzkříšení) je úžasným zpřítomněním Velikonoc. Ať letošní velikonoční slavení v tomto duchu nás naplní novým světlem, které onoho nedělního rána po sobotě vstoupilo do světa, abychom mohli být jeho nositeli. (Poznámka: SC – Sacrosantum Consilium – Konstituce o posvátné liturgii) 2
BLAHOSLAVENÁ RESTITUTA KAFKOVÁ - 65 výročí její popravy v Berlíně
V.S.
Narodila se 1. května 1894 v Brně-Husovicích na Dukelské ul. č. 27 jako šestá ze sedmi dětí. V Husovicích nebyl tehdy farní kostel, proto byla pokřtěna ve farním kostele Panny Marie v Zábrdovicích 13. května 1984 se jménem Helena. Rodiče se brzy přestěhovali do Vídně a tam jako jedenáctiletá přijala první svaté přijímání ve farním kostele sv. Brigity. Po absolvování měšťanské a jednoleté rodinné školy pracovala jako služebná, kuchařka a opatrovnice. Již jako dítě se chtěla stát řeholnicí a pomáhat chudým a trpícím. Rodiče to ale nechtěli, tak se v 17 letech stala trafikantkou. Její přání odejít do kláštera se uskutečnilo ve 20 letech. Rok byla jako čekatelka a 23. října 1915 měla „obláčku“, t.j. první sliby ve františkánském mateřinci na Hartmanngasse ve Vídni. Dostala jméno Marie Restituta. (Restituta znamená „Navrácená Spasiteli“.) Věčné sliby složila 23.10.1916. Pracovala v nemocnici na chirurgickém oddělení v Neukirchen a Lainzu. Brzy se z ni stala vynikající instrumentářka na operačním sále. Byla velmi pracovitá, rezolutní a spravedlivá. Když 12. března 1938 Němci obsadili Rakousko, začaly být poměry v nemocnici strašné. Lékaři i světský personál si mezi sebou nevěřili, ale sestra Restituta se nebála, když šlo o věci Boží. V roce 1940 dala tajně posvětit kříže pro nemocnici a sama je zavěsila nade všechny vchodové dveře. Ona a její spolusestra dostaly rozkaz kříže odstranit, ale sestry to odmítly. Nacisté je nemohli vyhnat, neměli za ně náhradu. Jejich úhlavní nepřítel Dr. Stumfohl, který byl i členem SS, našel příležitost, jak se sestře Restitutě za její náboženské aktivity pomstít. Ta 9. prosince 1941 diktovala písařce dva texty nepřátelské režimu. Dr. Sumfohl se to dověděl a udal ji. Na Popeleční středu 18.2.1942 vpadlo gestapo na operační sál, byla zatčena a odvlečena. Ve vězení ji řekli, že byla zatčena kvůli podezření zvelezrady. 4.června 1942 byla již obžaloba v Berlíně. Její čin byl označen jako ohrožení Říše a měla být popravena jako odstrašující příklad. Bylo sice podáno osm žádostí o milost, ale bezvýsledně. O popravě rozhodl Martin Borman. Ten nesouhlasil, aby trest byl změněn na deset let vězení, že je nutno ji popravit. 30. března 1943 před popravou ji bylo podáno Tělo Páně, pak požádali kněze o křížek na čelo, odvedli ji na popraviště a byla sťata. Kolem ruky měla ovinutý růženec. V posledním dopise píše: „Brzy bude po všem, pak budu u svého Spasitele a své nebeské Matky. Všem jsem odpustila.“ Za blahoslavenou ji prohlásil Jan Pavel II. 21. června 1998. V písni zpíváme: „Dej, ať v našich domech vzkvétá pravá láska, pravá ctnost...“ – stane-li se tato prosba upřímnou modlitbou, vyrostou v nich křesťané pevní ve víře jako byla sestra Restituta a nenechají se od víry odradit žádnými letáky, časopisy, filmy či jinými lákadly ani příklady špatných kamarádů. Blahoslavená Restituto, přimlouvej se za nás, zvláště naše děti a mládež. (Čerpáno z brožury „Navrácená“. Vydalo Děkanství brněnské 1998)
Skaut ve Slatině
Dominika Pechová
Pro ty, kteří možná netuší, mám malé sdělení ohledně činnosti slatinských skautů, kteří mají klubovnu v horním patře naší oratoře. Schůzky máme rozdělené do více kategorií. Menší dívky (Berušky) a chlapci (Piráti)(od 6 –11 let) mají schůzky každé úterý od 16:00 do 17:30. Větší dívky (Žížalky) a chlapci (Bareti) mívají schůzky bezprostředně po konci schůzky menších dětí tj. od 17:30 do 19:30. Máme velice zajímavou celoroční hru, ve které za pomocí našich nabytých znalostí, chytáme teroristy. Schůzky však nejsou jen o naučení jakýchsi skautských dovedností, ale také o hraní zajímavých her se stejně s vrstevníky. Schůzky však nejsou jediné akce pořádané skautem. Chodíme také na nejrůznější výlety např. na Macochu, do Mariánského údolí, každoročně také jezdíváme koupat se do aquaparku ve Vyškově, či se vyblbnout do tělocvičny. Rok završíme čtrnáctidenním táborem. Poslední dva roky jezdíme do Pavlova s příjemným rybníkatým okolím. Kdyby někdo z dětí měl zájem určitě se může jen tak jít podívat na schůzku. Nuda určitě nebude. Skaut není jen o biflování znalostí, ale také o zábavě, spolupráci a kamarádství. Jako vedení ve skautu působí také spousta mladých z naší farnosti a spolupodílíme se na vymýšlení schůzek, výletů i táborů. 3
Dopis do Slova
Ludmila Tesařová
Ráda bych reagovala na článek z minulého Slova (č. 1/08) Vzpomínka na scénku z představení „Koho volíš?“, který vyznívá jako jednoznačný povzdech nad laxností slatinské farní mládeže. Vzpomínám na dobu, kdy naši manželé, synové, otcové a často i celé rodiny opravdu vlastníma rukama pomáhali stavět „naši“ oratoř a společně jsme plánovali její budoucí využití. V tomto kontextu mně tedy vůbec nevadí, že slouží také jako prostor ke konání diskoték. Vždyť i tady se dělá nejen „bengál“, ale utužují se stávající a vznikají nová přátelství, roste pocit sounáležitosti s druhými a vytvářejí se přirozeně podmínky pro další společné akce. A zaplať Pán Bůh, že tomuto prostředí dávají mladí přednost před nočními kluby mnohdy pochybné úrovně. Myslím však na jiné. Pláčeme-li nad neochotou mladých a nad jejich přístupem, neměli bychom si přiznat, že tato situace je vizitkou především nás starších? S dětmi a mládeží pracuji téměř celý život. A paradoxně od nich se stále něčemu novému učím. V aktivní službě slatinské farnosti, mohu-li to tak napsat, jsem strávila 10 let. Už dávno vím, jakou moc má slovo povzbuzení, projevená důvěra, zájem, umění naslouchat a odvaha přiznat svou chybu. Ale také, jak destruktivní je nemístná autoritativnost, neomalená kritika, povýšenost, despekt a nepochopení. Nejednou jsem se na půdě farnosti stala svědkem nepěkných scén a opakovaných střetů, které později vyústily v absolutní nechuť k jakékoliv další činnosti. Z řad mladých mohu jmenovat ty, kteří po těchto zkušenostech ztratili vůli cokoliv začínat. Nebo dokonce z farnosti odešli natrvalo. Nemá cenu nad tím zavírat oči. Je to o vzájemných vztazích, o chybějící pokoře a toleranci, o vleklých sporech, starých zraněních i hloupé rivalitě – o všem nevyřešeném, co máme mezi sebou. A možná ani netušíme, kolik lidí jsme svým necitlivým jednáním nebo naopak přezíravou lhostejností odradili. Ale třeba jsme si jen spletli ochotu ke službě s touhou se zviditelnit. Mladí jsou kreativní, i když občas potřebují usměrnit. A v tom zaznívá i výzva: „Kdo z nás starších je, kromě povzdechů a kritiky, ochoten nezištně vést, doprovázet, podněcovat a BÝT PRO DRUHÉ?“ A měli bychom k tomu vůbec sílu? Vždyť se tolik oslabujeme nejrůznějším napětím, hádkami, pomluvami a nedorozuměními. Tolik se vytěžujeme zbytečnými starostmi o životy druhých, sháněním pikanterií z jejich soukromí a následným vyvracením či obhajováním jejich mravní bezúhonnosti… A při tom všem se ještě předháníme a poměřujeme, „kdo dál, častěji, víc anebo líp.“ (A v tomto ovzduší pak nezaslouženě zapadají i ty nejušlechtilejší činy největších farních obětavců.) Ano, nikdo nejsme bezchybní. Ale protože ochotu mladých do velké míry určuje ochota nás všech, mohlo by se do přípravy na Velikonoce vejít i zamyšlení, co a jak změnit – především v našich srdcích.
Jaká je naše mládež? Můžete ji potkat v kostele, kde se modlí a kam přichází za Bohem a přáteli. Můžete je vidět zpívat v různých scholách, kde zpívají, aby vyjádřili svou radost ze života s Kristem. Můžete si s nimi zatancovat na diskotéce; jsou totiž mladí a jsou rádi na tomto světě, který stvořil náš Bůh. Chodí do církevních i jiných škol, chtějí být totiž vzdělaní. Pracují s našimi menšími dětmi, protože je mají rádi a baví je to. Vyrábějí „misijní“ dárky, mají vánoční dílny a vybírají peníze pro „Tříkrálovou sbírku“ pro Charitu. Proč myslíte? Jezdí na různá duchovní setkání křesťanské mládeže, mají svá společenství a duchovní obnovy. Mnozí z nich jsou animátory, skauty, instruktory na táborech... (pokračování na str. 5) 4
(dokončení ze str. 4)
Před pár lety jsem měla tu možnost s několika z nich prožít přípravu na biřmování. Uvědomila jsem si, že jsou to citlivé duše, které hledají pravý osobní vztah s Bohem. Jdou po stejné cestě jako my, ale věřte, někteří před námi... Když jsem s nimi pak bděla při noční adoraci spolu s Václavem a Josefem Čunkovými, všichni jsme cítili, že Bůh je tam s námi. Vy všichni mladí duchem, děkuji vám za vše, co pro nás děláte. Je mi ctí, že mnohé z vás mohu pokládat za své přátele. Mám vás ráda. Vaše Marcela Hošková
Re: Nevyslovené starosti pana kaplana
L. Musilová
Cítím hlubokou potřebu reagovat na článek v minulém čísle Slova, který byl nazván „Nevyslovené starosti pana kaplana“. Nejsem si jistá, jestli způsob vyčítání, že někdo neodpovídá představám druhého, je tou správnou cestou k vzájemnému porozumění. Autor V.S. píše, že starostí pana kaplana je ubývající počet ministrantů a mládeže, náš nezájem o prohloubení duchovního života a pomluvy a hašteření v našem farním společenství a jeho radostí jsou teplé dečky v lavicích, osvětlení a ostatní vybavení kostela a oratoře. Nemohu uvěřit, že jen neživé věci naplnily, po dvou letech našeho společného soužití, jeho srdce radostí. Nemohu tomu uvěřit proto, že já s vámi, milí spolufarníci, zažívám spoustu radostí – setkání, úsměv, pozdrav, podání ruky či blízká přátelství – jsou darem, který mě naplňuje radostí a pocitem sounáležitosti. Jistě, že nenosím růžové brýle a vím, že je nemálo problémů, které je třeba řešit. Opravdu ubývá ministrantů i dětí a mládeže z našeho společenství, ale proč se neptáme, kde jsou...? Možná v jiné farnosti hledají to, co nenalézají „doma“. Vždyť určitě i mnozí z nás jsme v době svého zrání potřebovali najít svoji cestu a živé společenství, či duchovní vedení, aby naše dětská víra předaná rodiči se mohla přerodit v osobní setkání s Kristem. Většina mladých ještě není vyzrálá natolik, aby dokázali Krista hledat pouze dlením na modlitbách či meditací, ale jsou schopni pocítit jeho oslovující blízkost uprostřed svých kamarádů v atmosféře radosti, smíchu, her a společných prožitků... Autor článku dále píše – „A co je starostí nás farníků? – Aby náš kněz vytrval ve službě, abychom ho nepřetěžovali a aby s tím nepraštil a kněžskou službu neopustil...“ To jsou slova, z kterých až mrazí! – Ale my přece nechceme, aby otec Pavel jen vytrval a se zatnutými zuby to s námi nějak vydržel – chceme, abychom se dokázali navzájem naplňovat radostí, abychom spolu byli rádi, abychom hledali co nás spojuje a ne co nás rozděluje, abychom si pomáhali... Takže slovy klasika: „Nenaříkej nad temnem kolem sebe, ale hleď raději rozsvítit světlo.“
Z KAPLANOVY KNIHOVNY Neotisknu-li článek do slatinského SLOVA – je ZLE. Otisknu-li článek do slatinského SLOVA – je ZLE. Po všem tom napětí, které za svoji už skoro tříletou službu v této farnosti vnímám. A na jehož špičku tohoto ledovce je možné narazit i v příspěvcích od našich dopisovatelů. A mohlo by se tak stát slatinské SLOVO jakýmsi pamfletem – místem neosobním vyřizováním názorů. Nabízím k přečtení v těchto dnech knihu, která se vám možná skrze některou část dostala už do rukou. Stojí zato se k ní opět vrátit a třeba si pročíst např. místo označené touto souřadnicí Mt 5,43-48, nebo Mt 6,12. Hodí si tuto knihu vzít a nalistovat třeba tento pátek, či sobotu. Možná nás inspiruje a stane se výchozím bodem a ovocem postní doby. 5
Pořad bohoslužeb, památky a svátky Pravidelné bohoslužby každou neděli - mše sv. v 8.30 hod.; každé úterý - mše sv. v 6.30 hod.; každý čtvrtek - mše sv. pro děti a mládež v 18.00 hod.
Každou neděli v 17 hod. adorace, v květnu májová pobožnost. Každou 1. neděli v měsíci svátostné požehnání a po něm ORATOŘ III. věku
Liturgický kalendář 16. 3. Květná neděle, mše sv. v 8.30 hod., 17.00 hod. křížová cesta dětí + adorace ZAČÍNÁ SVATÝ TÝDEN 20. 3. Zelený čtvrtek, v 9.00 mše sv. ‑ svěcení olejů - katedrála Petra a Pavla - Petrov VELIKONOČNÍ TRIDUUM 18.00 hod. mše sv. na památku Večeře Páně a možnost adorace v GETSEMANECH do 23.00 hod. 21. 3. Velký pátek - památka Umučení Páně 15.00 hod. křížová cesta 17.30 hod. velkopáteční obřady, začínají živou křížovou cestou začíná novéna – devítidenní příprava na neděli Božího milosrdenství 22. 3. Bílá sobota 8.00 až 18.00 možnost adorace u BOŽÍHO HROBU 19.00 hod. Velikonoční vigílie – noc vzkříšení a zmrtvýchvstání začíná VELIKONOČNÍ DOBA 23. 3. neděle – Slavnost Zmrtvýchvstání Páně – VELIKONOČNÍ OKTÁV 8.30 hod. mše sv. a žehnání velikonočních pokrmů 17.00 Te Deum - svátostné požehnání 24. 3. pondělí velikonoční, mše sv. v 8.30 hod. 30. 3. II. neděle velikonoční – Božího milosrdenství 8.30 mše sv. 17.00 adorace k Božímu milosrdenství 31. 3. pondělí – Slavnost Zvěstování Páně 18.00 mše sv. DUBEN 2. 4. středa, památka sv. Františka z Pauly, poustevníka 3. 4. I. čtvrtek v měsíci – den modliteb za duchovní povolání, 18.00 hod. mše sv.
4. 4. I. pátek v měsíci – od 17.00 adorace, mše sv. v 18.00 hod. 6. 4. III. neděle velikonoční – začíná týden modliteb za duchovní povolání 8.30 hod. mše sv. 17.00 hod. adorace za nová duchovní povolání+oratoř III. věku 23. 4. středa – svátek sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka 24. 4. čtvrtek, svátek sv. Jiří, mše sv. v 18.00 hod. 25. 4. pátek, svátek sv. Marka, evangelisty 29. 4. úterý, svátek sv. Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve, patronky Evropy 6.30 mše sv. KVĚTEN 1. 5. čtvrtek, Slavnost Nanebevstoupení Páně 18.00 mše sv. začíná novéna – devítidenní příprava na Slavnost seslání Ducha svatého 2. 5. I. pátek v měsíci, od 17.00 adorace 18.00 mše sv. 3. 5. sobota - svátek sv. Filipa a Jakuba, apoštolů 4. 5. VII. neděle velikonoční 8.30 mše sv. 17.00 adorace + oratoř III. věku 6. 5. úterý, svátek sv. Dominika Sávio, chlapce a památka sv. Jana Sarkandra, kněze a mučedníka, mše sv. v 6.30 hod. 8. 5. čtvrtek, svátek Panny Marie, Prostřednice všech milostí, mše sv. v 18.00 hod. 10. 5. sobota, Vigílie seslání Ducha svatého 20.00 hod. mše sv. 11. 5. Neděle seslání Ducha svatého, mše sv. v 8.30 hod. 17.00 svatodušní adorace končí VELIKONOČNÍ DOBA
Příští číslo Slovo vyjde v neděli 11. 5. 2008, uzávěrka o týden dříve 4. 5. 2008. Farní úřad Líšeň, Pohankova 18, tel.: 544 211 258, e-mail:
[email protected] Příspěvky můžete zasílat také na:
[email protected],
[email protected] web: slatina.macroware.cz 6
