02 I Konference o divočině 16 Rybí líheň v Borových Ladech 28 Léto na Šumavě. Šumava I Obsah. 04 Konference o divočině

Šumava I Obsah

02 I 2009 04

Konference o divočině Praha a následně i Šumava byla místem diskusí o divoké přírodě.

08

Kůrovec v NPŠ – okřídlené diskusní téma Používaná ochranná opatření proti lýkožroutu smrkovému.

10 VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura)

Nikdy nekončící a stále diskutovaný příběh. 12

GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier

14

PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč.

16

Rybí líheň v Borových Ladech Zařízení, které navrací šumavským tokům jejich původní obyvatele.

18

Puštík bělavý, znovunalezená sova Šumavy Reintrodukční program vymizelého šumavského druhu.

20

„Ano“ divočině v NP Bavorský les Zamítnutá žaloba na na naše sousedy.

22

Rašeliniště zeleného ostrova Irsko, země osobitých tradic a krásné krajiny se svéráznými obyvateli.

24

Řasnice Údolí potoka se zárodky nových pralesů a mladé divočiny.

26

Rozhovor s Erazimem Kohákem Zeptali jsme se.

28

Léto na Šumavě

Uzávěrka čísla: 15. 05. 2009

O vodě, přechodech, pozorování volné zvěře,

Datum vydání: 30. 06. 2009

přespání v přírodě a průvodcích.

Registrační číslo: MK ČR E 7518

30

Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Konference o divočině

Vždyť tam na Šumavě, kolébka má stálá… Vzpomínka na Andrease Hartauera, skladatele milujícího Šumavu.

32

04

Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava Při rozhodování využívejme především ověřené vědecké poznatky.

TISK: Typodesign s.r.o. DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

Biomonitoring lesních ekosystémů Zachycení stavu, struktury a proměn šumavského lesa v čase i prostoru.

FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Adam Jirsa - Tetřev hlušec /Tetrao urogallus/ FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Michal Valenta - Židovský les

Vývoj zonace Národního parku Šumava

16

Aktuality

Rybí líheň v Borových Ladech

28

Léto na Šumavě

léto 2009 03

Šumava I Konference o divočině

Text Zdenka Křenová

Konference

o divočině

04 léto 2009

Foto Zdenka Křenová

„Návštěva divočiny je v dnešní době obvykle spojena s cestou na jiný kontinent anebo se čtením knihy o dobách dávno minulých. Stále ještě přežívá u mnoha lidí pocit, že divočina je něco temného a nebezpečného, co je třeba "zcivilizovat". Ale jsou to právě lidé z těch nejcivilizovanějších oblastí světa, kteří stále více a více divočinu vyhledávají. Poté, co jsme ji ze svého okolí téměř vymýtili, zjišťujeme najednou, že chybí. Někomu proto, že prostě chce vidět, jak dokáže příroda fungovat sama, jak úchvatné může být představení přírodních sil, které dokázaly udržitelně spravovat planetu stovky milionů let dávno předtím, než se jí ujal člověk. Jinému proto, že některé rostliny, zvířata, přírodní společenstva či jevy může vidět jen tam. Zbytky divočiny jsou stálým domovem nepřerušené evoluce života - a nesmíme zapomenout, že z té vzešel i člověk.“ Těmito slovy Ladislav Miko v listopadu 2008 křtil rodící se projekt Divoké srdce Evropy. Když ve středu 27. května 2009 zahajoval dvoudenní celoevropskou konferenci o divočině konanou v Praze, nacházel se jistě ve specifické a dosti neočekávané pozici. Nevím, zda mu hlavou proběhl zrychlený film od vyslovení nedůvěry vládě, zhroucení českého předsednictví EU, přes cizincům těžko vysvětlitelná specifika české politiky, až po jeho jmenování do funkce; nevím, možná to tak bylo, když z pozice ministra životního prostředí dva roky připravovanou konferenci zahajoval slovy: „Tak tohle jsem opravdu nečekal…“. Jistě mnohé se pro něj v posledních týdnech změnilo, ale téměř s jistotou vím, že se jeho názor na význam divočiny a ochranu posledních zbytků člověkem neovlivňované evropské přírody zůstal stejný. Již od začátku příprav věřil, stejně jako nemnozí další, že je čas, možná nejvyšší čas, za účasti politiků, odborníků, správců chráněných území, vlastníků pozemků a nevládních organizací připomenout poslední zbytky evropské divočiny a společně diskutovat o možnostech zachování tohoto našeho evropského dědictví. Můžeme chtít po jiných, co neděláme sami? Konference nesla oficiální název "Divočina a velká přírodní území v Evropě" a pojem divočina (v anglickém originálním názvu wilderness) široce zahrnoval nejrůznější formy nenarušené evropské přírody. Nenarušená příroda poskytuje člověku cenné, ale neplacené služby, od zadržování vody a brzdění povodní, přes udržování mikroklimatu, až po ukládání uhlíku z atmosféry a zpomalování globální změny klimatu. Finančně jen těžko odhadnutelné jsou hodnoty přírodního prostředí pro rekreaci těla a pohodu lidské duše. Jak vyplynulo z jednání

konference, území člověkem nemanipulované přírody umožňují stálý vývoj rostlinných a živočišných druhů, který udržuje genetickou rozmanitost. Ta je velice potřebná v době, kdy změny klimatu výrazněji ovlivní život na planetě. V Evropské unii představuje nenarušená příroda zhruba jedno procento rozlohy veškerého území - více je jí v severských a východních zemích, méně v západní či střední Evropě. "Evropané a další příslušníci rozvinutých zemí často radí rozvojovému světu, aby chránil svoji přírodu," konstatoval Ladislav Miko. "Máme však právo něco takového požadovat, pokud bychom nedokázali uchovat ani to jediné procento našeho vlastního území, které má zatím přírodní charakter?" dodal Miko. V očích Angličanů či Holanďanů zvyklých po generace žít v uměle vytvořené „kulturní krajině“ představuje divoká příroda zcela jiný obraz než divočina rumunských pastevců nebo severských Evenků. Ve všech koutech Evropy si lidé však stále více uvědomují, že skutečná „divoká“ příroda je nedílnou a potřebnou součástí našich domovů. Velkou hodnotu přirozené krajiny a uvědomění si přírodního bohatství pro lidskou společnost zdůraznil při zahájení konference také bývalý české prezident Václav Havel. Cesty se protínají ve střední Evropě Pořádání dvoudenní pražské konference nebylo jednorázové politické gesto. Jednalo se o přirozené vygradování aktivit, které se v uplynulých měsících odehrávaly v různých koutech Evropy. Setkání se uskutečnilo téměř dva roky poté, kdy v rámci výroční konference Europarc Federation v Českém Krumlově byl uspořádán kulatý stůl s názvem "Wilderness in the European Union". Krom toho, že tehdy vznikl nápad na pořádání celoevropské

konference, byla velmi významným výstupem Rezoluce na ochranu divočiny (angl. Resolution on Wilderness Area) adresovaná Evropské komisi a členským státům Evropské unie. Rezoluce, kterou v následujících měsících podepsalo přes sto signatářů z různých mezinárodních organizací, odborných úřadů a státních ochranářských institucí, byla významným podkladem pro Rezoluci o divočině, kterou v prosinci 2008 přijal Evropský parlament. S vědomím toho, že dvoudenní byť velmi intenzivní jednání stovek účastníků, nemůže řešit mnoho detailních a praktických otázek, uskutečnily se v období příprav různé pracovní semináře a workshopy, jejichž výstupy byly předloženy coby podkladové materiály pro pražskou konferenci. Jedním z nejdůležitějších, a účastníky konference velmi pozitivně přijatých, podkladů byl sborník závěrů a rozšířených abstraktů z mezinárodního kolokvia, které se v lednu 2009 konalo na šumavském Srní. Odborný seminář pořádaný Správami NP Šumava a Bavorský les si kladl za cíl shromáždit praktické zkušenosti i odborné podklady týkající aplikace bezzásahového managementu v chráněných územích a lokalitách soustavy Natura 2000. V současnosti připravujeme vydání české jazykové mutace tohoto sborníku. Výstupy lednového kolokvia podpořili účastníci pražské konference, kteří se plně shodli, že koncept ochrany evropské divočiny je plně slučitelný s principy ochrany významných biotopů v rámci soustavy Natura 2000. Michael Hamell z DG Environmental Evropské komise zdůraznil, že prosazování managementových zásahů v lokalitách

Foto Michal Valenta

léto 2009 05

Šumava I Konference o divočině

přírodních biotopů postižených přírodními disturbancemi, jako jsou povodně, vichřice nebo gradace hmyzích škůdců, je v řadě případů založeno na chybném chápání Evropské směrnice a z hlediska dlouhodobé kvality biotopů kontraproduktivní.

Foto Zdenka Křenová

Foto Alois Pavlíčko

Foto Michal Valenta

06 léto 2009

Poselství z Prahy Výstupy pražské konference, které se zúčastnilo více jak 250 účastníků ze 40 zemí, jsou shrnuty v několikastránkovém dokumentu nazvaném „Poselství z Prahy“. V úvodu dokumentu je vysvětleno, že tématem konference byla jak divočina (angl. „wilderness“), což jsou velkoplošná přírodní území vyvíjející se bez přímé lidské intervence, tak další přírodní území (angl. „wild nature“), která jsou obvykle více fragmentována a jejichž vývoj je více či méně člověkem usměrňován. Všechna tato území, ve všech částech Evropy, jsou považována za velmi cenná území pro ochranu druhové diversity, přírodního bohatství a nenahraditelného přírodního a kulturního dědictví, protože během posledních čtyřiceti let vymizela z povrchu planety přibližně čtvrtina druhů živočichů a rostlin, především kvůli činnosti člověka, který ničí jejich prostředí. Účastníci konference se shodli, že v západní Evropě byla příroda natolik pozměněna zásahy člověka, že její ochrana bude vyžadovat pozvolnou a dlouhodobou obnovu, tedy opětovný návrat území přírodě. Naopak země na severu a východě Evropy mají ještě skutečně člověkem nedotčené nebo jen málo dotčené přírodní celky. Tato území je zapotřebí uchránit v této podobě. Střední Evropa je pak někde uprostřed. Tady by ochranáři v určených celcích měli dávat přednost bezzásahovému režimu, do řady míst se s ohledem na změny užívání krajiny příroda vrací samovolně, a v dalších případech je vhodné přírodní procesy podpořit renaturalizačními projekty. Závěr dokumentu uvádí výčet 24 kroků, aktivit a opatření, které je třeba udělat s cílem rychle pokročit v ochraně posledních zbytků evropské divočiny. Účastníci konference mimo jiné doporučili, aby bylo dokončeno mapování veškerých hodnotných území a vznikl celoevropský registr divočiny, který by přesně popsal, v jakém stavu oblasti jsou a co je ohrožuje. Za neméně důležitou byla také označena potřeba přesněji vyhodnotit socioekonomický přínos těchto území a hledat vhodné metody prezentace těchto přínosů i veškerého dalšího významu divočiny široké veřejnosti. Dvoudenní jednání v Praze nemohlo vyřešit všechny otázky a zachránit poslední zbytky evropské divočiny. Ve stejných okamžicích, kdy v pražském sále zaznívaly argumenty podporující ochranu posledních fragmentů skutečné přírody, razily bagry nové cesty a sjezdovky do doposud neporušených částí bulharských hor a na Slovensku hrstka statečných již poněkolikáté bojovala o záchranu malinkého kousku divočiny v Tiché dolině. Průběh setkání i závěry konference přinášejí naději. Naději na změnu našeho chápaní. Protože evropskou přírodu

a poslední zbytky divočiny nezachrání obsáhlé vědecké studie a přesná čísla, ale jen a pouze lidská úcta, pokora a pochopení toho, že s posledním kouskem divočiny zmizí z života Evropanů kus člověčí identity. Ještě je pořád naděje, že stihneme pochopit včas. Pohled přes oceán Pražské konference o divočině se zúčastnili také Vance G. Martin, president The Wild Foundation, paní Charlotte F. Baron, výkonná předsedkyně nadace, a několik dalších jejich spolupracovníků. Vance a Charlotte po skončení pražské konference zavítali na několik dnů na Šumavu. Společně s kolegy z Národního parku Bavorský les jsme je prováděli především v jádrovém území obou NP. Při terénních pochůzkách i večerních debatách padlo mnoho otázek a zajímavých odpovědí, z nichž pouze několik zde uvádíme: Co je to The Wild Foundation? Co jsou hlavní aktivity vaší nadace? Charlotte: Aktivity nadace jsou rozděleny do několika hlavních směrů. K těm velmi významným patří pravidelné pořádání celosvětového kongresu o divočině, dále spolupracujeme s řadou odborníků na řešení výzkumných a legislativních projektů týkajících se území divočiny v různých částech světa, velká pozornost je také věnována komunikaci s politiky, odborníky, veřejností a především s místními komunitami. Konkrétní praktické aktivity řešíme v rámci sekce terénních projektů, z nichž nejvíce v současnosti realizujeme v subsaharské Africe. Například se věnujeme záchraně nejsevernější populace slonů v Mali. Máme za sebou intenzivní dvojdenní program konference o divočině, konané v Praze. Nepřijdou vám při zkušenostech s divočinou v Africe a Severní Americe snahy Evropanů o ochranu divočiny směšné? Vance: Právě naopak, jsem velmi potěšen, že jsem se konference mohl zúčastnit a osobně zažít, jak moc je téma ochrany divočiny v Evropě aktuální. Nevadí, že máte v Evropě méně než 1 % skutečně přírodních oblastí.

Důležité je, že si Evropané uvědomují, jakou hodnotu pro ně tato území mají. Pražská konference je první velká konference o divočině na evropském kontinentu od roku 1983, kdy ve Skotsku pořádali Třetí celosvětový kongres o divočině. První vlaštovky se objevily v polovině 80. let 20. století zrovna tady ve střední Evropě, když průkopníci jako pan Biebelriether začal prosazovat myšlenku, že alespoň na malých ukázkových plochách národních parků by se příroda měla ponechat přírodě. Dokument „Poselství z Prahy“ je zásadní zpráva o změně chápaní významu divočiny v Evropě. Toto je vaše první návštěva na Šumavě? Charlotte: Ano, jsem zde poprvé a jsem opravdu nadšená. Vance: Já jsem před několika lety byl na krátké návštěvě v Bavorském lese, ale na české straně Šumavy jsem poprvé. Jsem rád, že můžu poznat krásné území na obou stranách hranice. V části území, která jsme společně navštívili, jsou smrkové porosty postižené kůrovci. Dospělé stromy usychají, a přestože máme mnoho odborných podkladů o přirozené obnově lesa, někteří návštěvníci, místní obyvatelé nebo politici stále odmítají ponechat přírodnímu vývoji alespoň malé území v národním parku. Jak na vás první setkání se „suchými stromy“ zapůsobilo? Charlotte: Oba žijeme v Coloradu a příroda, kterou zde vidíme, je obdobná té u nás. V oblasti amerického jihozápadu v posledních letech velmi rychle usychají tisíce akrů borových lesů napadené kůrovci. K ochraně lesa přistupujeme stejným způsobem. V chráněných oblastech také nezasahujeme, a v hospodářských lesích se uplatňují pouze účinná a ekonomicky zdůvodnitelná opatření. Vance: Důležité je lidem vhodnými způsoby vysvětlovat, co se v přírodním prostředí děje a jaké jsou příčiny těchto změn. U nás již i laická veřejnost pochopila, že současná situace je především důsledkem předchozího managementu, který nebyl

Foto Michal Valenta

vždy zcela vhodný. V našich podmínkách to byla především snaha tlumit lesní požáry, které jsou přirozenou silou udržující dynamickou rovnováhu lesů v Coloradu. Myslím, že pro lesy střední Evropy jsou stejně významné vichřice. Výstupem právě skončené konference je dokument „Poselství z Prahy“. Jaké poselství si odvážíte ze Šumavy? Vance: Závěry konference budou významných vzkazem z Evropy pro letos pořádaný Devátý celosvětový kongres o divočině. Mým osobním vzkazem ze Šumavy bude zpráva, že v srdci Evropy se nachází území nečekané přírodní i duchovní hodnoty. Jsem velmi rád, že zde existuje česko-bavorský projekt Divoké srdce Evropy, který se snaží tento ostrůvek skutečné přírody zachovat. Charlotte: Je to překrásné místo, kde se dá žít i pracovat. Jsme překvapeni a šťastni, že jsme zde mohli být. Věřím, že se brzy vrátíme na delší návštěvu. Strana 5 nahoře - Ladislav Miko na konferenci. Strana 5 dole a strana 6 - Divoká příroda Šumavy je klenotem hodným ochrany. Strana 7 - Charlotte i Vance navštívili řadu míst nerušené přírody Šumavy i Bavorského lesa. Odnesli si prý nezapomenutelné zážitky. Zdenka Křenová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Foto Zdenka Křenová

léto 2009 07

Šumava I Kůrovec v NPŠ – okřídlené diskusní téma

Problematika poměrně nenápadného brouka, lýkožrouta smrkového, je mezi laiky i odborníky neustálým zdrojem mnoha diskusí či sporů a to zejména v souvislosti s naším největším národním parkem – NP Šumava. Záměrem článku je všechny čtenáře informovat o způsobech managementu lesa, o využívaných možnostech ochrany lesa proti kůrovcům, o účinnosti obranných opatření a o nástinu dalšího vývoje. 08 léto 2009

Text František Krejčí a Petr Kahuda

Kůrovec

v Národním parku Šumava aneb okřídlené diskusní téma

Foto Marek Drha

Účinnost opatření v roce 2008 V roce 2008 podnikla Správa NP a CHKO Šumava řadu kroků ke tlumení probíhající gradace lýkožrouta smrkového. Byla instalována řada obranných zařízení technického charakteru (lapáky, lapače…). V lesních porostech, tam, kde nebyl rozpor mezi zákonnou ochranou šumavské přírody a destruktivním způsobem zásahu, proběhlo zpracování kůrovcových stromů s následnou asanací odvozem či odkorněním. Kromě známých lesotechnických opatření pracují zaměstnanci Správy ve vymezených lokalitách v rámci výzkumných projektů i s metodami nadstandardními. Speciální využití entomopatogenních hub ke snížení nárůstu kůrovcové populace je unikátní v rámci celé Evropy. Několikastupňový soubor všech prováděných opatření, tzv. integrovaný systém ochrany lesa, přinesl v předchozím roce své ovoce. Podle odborné zprávy, zpracované za účasti zahraničního experta pro ochranu lesa, se účinnost zmíněného systému v roce 2008 pohybovala okolo 50 %. To znamená, že zhruba polovina dospělých kůrovců byla zachycena obrannými opatřeními. A to do výsledku nebyla zahrnuta aplikace entomopatogenu. Její účinnost se teprve vyhodnocuje, ale již nyní se odhaduje v součtu s ostatními metodami až na 80 %. Pro laika má uvedený číselný údaj asi málo vypovídající hodnotu, ve skutečnosti se ale jedná o poměrně veliký úspěch – zejména s přihlédnutím k faktu, že zhruba ¼ lesů NP Šumava je ponechána samovolnému vývoji bez intenzivních či destruktivních lidských zásahů proti podkornímu hmyzu. Pro zajímavost uvádíme další číselné údaje z evidence odchytů lýkožroutů ve Správou provozovaných feromonových lapačích: zachyceno bylo téměř 221 000 000 brouků s celkovou hmotností přes 2 400 kg. Na tlumení kůrovce se tento druh zařízení podílel zhruba deseti procenty. Odhad situace pro letošní rok Určovat přesně následující vývoj situace by skutečně bylo neodpovědné a po odborné stránce i nemožné. Na rozvoj podkorního hmyzu má totiž kromě člověkem ovlivnitelných faktorů vliv i řada dalších, které nelze ani ovlivnit, ani dopředu přesně stanovit. Jedním z těchto vlivů je například počasí. Při velmi teplém a suchém průběhu jara a léta dojde totiž k mnohem rychlejšímu a úspěšnějšímu vývoji lýkožrouta smrkového pod kůrou napadených smrků. Naopak kdyby celé léto bylo chladné a deštivé, vývoj kůrovců bude do značné míry zpomalen. Dalšími důvody, proč nelze prognózovat přesněji, mohou být predátoři, parazité a další faktory, ovlivňující úspěšnost rozmnožování kůrovců v přírodním prostředí. Pro přípravu zpracovatelských kapacit a další informovanost je však nutné aktuálně provádět alespoň odhady vývoje situace, s nimiž bychom vás nyní rádi seznámili. Celkové, pro letošní rok předpokládané

Objem nahodilých těžeb (kůrovcových, z větru) a stojících souší 1991 - 2008 (v m3)

množství kůrovcem napadených smrků je zhruba stejné, jako bylo v roce předchozím. Výrazný posun kůrovcové populace s větším množstvím napadených stromů očekáváme směrem k lesním porostům, kde se tyto stromy budou těžebně zpracovávat. Takovéto lesní porosty se v současnosti rozkládají na zhruba ¾ NP Šumava a zpracování v nich probíhá co nejšetrnějšími technologiemi, tak aby nedocházelo k poškozování přírodního prostředí národního parku. Hlavním cílem při managementu těchto lesních porostů ve vztahu ke kůrovci je včasná účinná asanace s nasazením všech stupňů integrované ochrany lesa samozřejmě s ohledem na požadavky ochrany přírody. V maximální možné míře je nutné zabránit šíření kůrovce za hranice národního parku. Vzhledem k tomu, že očekáváme výskyt kůrovce s následným zpracováním kůrovcových stromů v „zásahových“ porostech na cca 0,8 % jejich plochy, je i letos velmi důležitá práce našich lesníků při vyhledávání napadených stromů. Co bude dál? I v letošním roce bude podle dlouhodobé koncepce část lesních porostů ponechána samovolnému vývoji. I přesto však nemusí docházet k obavám o budoucnost Šumavy či jejích lesů. V uplynulém roce nedosáhl rozvoj nových ploch se soušemi podle dostupných informací ani zdaleka 1 % výměry lesů národního parku. Odhad pro letošek je pro tato území ještě o něco nižší. Strategie ochrany přírody s vyloučením intenzivních lidských zásahů, podporovaná ministerstvem životního prostředí, ale i evropskými či světovými organizacemi pro ochranu přírody, navíc není v NP Šumava novinkou. Je nutné si uvědomit, že k ponechání vyčleněných lesních celků samovolnému vývoji docházelo u nás po vzoru světově uznávaných národních parků už před více jak 15 lety, v jiných evropských významných NP je to otázka i několika minulých desetiletí (NP Bavorský les,

Bialowiezský NP, NP Gesäuse…). Přestože tyto plochy se samovolným vývojem lesa již částečně „prošly“ fází rozpadu smrčiny vlivem kůrovcového žíru, jsou již nyní většinou opět zelené množstvím odrůstající mladé generace nového lesa. Celková výměra těchto ploch je opět vzhledem k zelenému moři šumavských lesů v NP Šumava počítána v řádu jednotek procent. Problémem tedy nejsou přírodní zóny národního parku, ale dosavadní malá ochota kritiků našeho, k přírodě ohleduplného postupu chtít se na celou věc dívat očima 300 milionů let trvající evoluce evropských lesních dřevin a jejich porostů. Množství náročných úkolů před Správou NP Šumava letos i do budoucna stojí spíše v těch částech parku, kde bude zpracování napadených stromů probíhat se všemi následnými kroky včetně zajištění další ochrany lesa, zalesňování postižených ploch, práce související s postupnou přeměnou nevhodné druhové skladby atd.

František Krejčí a Petr Kahuda Správa NP a CHKO Šumava [email protected] [email protected]

Foto Marek Drha

léto 2009 09

Šumava I Vývoj zonace Národního parku Šumava

Text Eva Zelenková a Miroslav Černý

Foto Jiří Kadoch

Vývoj zonace

Národního parku Šumava

Zonace Národního parku Šumava, její změny a zejména návrhy na změny jsou často diskutovaným tématem a předmětem opakujících se, střídavě rozviřovaných a po čase opět utichajících sporů. Téma zonace národního parku je na nejlepší cestě stát se jedním z nikdy nekončících šumavských příběhů. 10 léto 2009

Hlavním cílem ochrany národních parků je zachování, případně zlepšení stavu přírodních nebo přírodě blízkých ekosystémů a přirozených vývojových procesů při umožnění jejich vědeckého, výchovného a rekreačního využití. Je zřejmé, že vzhledem k rozsáhlosti Národního parku Šumava není kvalita jeho území všude stejná. Zejména z tohoto důvodu je potřebné území chránit diferencovaně. Nástrojem, který to umožňuje, je právě rozdělení území národního parku s ohledem na přírodní hodnoty do zón s různým stupněm ochrany. Členění území národních parků je upraveno v Zákonu o ochraně přírody a krajiny

č. 114/1992 Sb. ze dne 19. února 1992 ve znění pozdějších předpisů. Nejpřísnější režim ochrany se stanoví pro I. zónu. Vymezení a změny jednotlivých zón ochrany přírody stanovuje Ministerstvo životního prostředí vyhláškou. Všechny změny hranic jednotlivých zón by měly být navrhovány v zájmu naplňování cíle ochrany národního parku. Členění Národního parku Šumava do zón ochrany přírody je uvedeno v § 4 nařízení vlády č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany. Do I. zóny se zařazuje území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami, zejména přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy vhodné pro rychlou obnovu samořídících funkcí. Cílem je uchování či obnova samořídících funkcí ekosystémů a omezení lidských zásahů do přírodního prostředí. V I. zóně je zakázáno vstupovat mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody (zákaz se netýká vlastníků a nájemců pozemků). Do II. zóny se zařazuje území s významnými přírodními hodnotami, člověkem převážně pozměněné lesní a zemědělské ekosystémy vhodné pro omezené, přírodě blízké a šetrné lesnické a zemědělské využívání. Cílem je udržení přírodní rovnováhy, co nejširší druhová rozmanitost a postupné přiblížení lesních ekosystémů přirozeným společenstvům. Do III. zóny se zařazuje území člověkem značně pozměněných ekosystémů a střediska soustředěné zástavby. Cílem je udržet a podporovat využívání této zóny pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku. Zóny ochrany přírody versus managementové režimy Je nutné zdůraznit jeden základní fakt. V žádném případě ze zákona o ochraně přírody a krajiny nevyplývá skutečnost, že v I. zónách národního parku nemůže být realizována žádná aktivní péče o území a že se tedy vždy jedná o území ponechané samovolnému vývoji. Členění území národního parku na zóny ochrany přírody není možné slučovat s managementovými režimy. Zonace národního parku rozčleňuje území z hlediska jeho přírodní hodnoty a určuje stupeň ochrany. Naproti tomu managementové režimy přímo popisují, jaký způsob péče (managementu) je nebo může být v konkrétních lokalitách realizován. Zrekapitulováno: popisovaná zonace říká, jaký stupeň ochrany to které konkrétní území má, kdežto managementové režimy říkají, jaký způsob péče je nebo může být v konkrétní lokalitě aplikován. Tento fakt je zde nutné zdůraznit, protože značná část veřejnosti tyto dvě různé věci slučuje v mylném předpokladu, že zonace = management.

Změny zonace Národního parku Šumava. V období 1991 – 1995 byla I. zóna tvořena 53 celky s diferencovaným způsobem péče. Podíl jednotlivých zón na území národního parku ukazuje graf a jejich vymezení mapka. V roce 1995 došlo ke změně zonace a takto vymezená zonace platí dodnes (viz mapku a graf). Do I. zóny byly zařazeny relativně nejhodnotnější a přírodě nejbližší ekosystémy, u kterých se předpokládalo, že mohou být bez většího rizika ponechány samovolnému vývoji s tím, že aktivní ochrana proti kůrovcům bude prováděna na území II. zóny (odtud pravděpodobně pramení v současnosti už mylné, ale u veřejnosti dosud hluboce zakořeněné přesvědčení, že I. zóna = bezzásahový management). Touto změnou došlo ke snížení rozlohy bývalé I. zóny ve prospěch II. zóny. Původních 53 souvislých celků bylo fragmentováno do 135 menších částí. Stav „bezzásahovosti“ I. zón se udržel jen do roku 1998. Tehdy bylo rozhodnuto připustit některá nedestruktivní opatření ve vztahu k lýkožroutu smrkovému a od roku 1999 bylo přistoupeno ve vybraných I. zónách i ke kácení aktivních kůrovcových stromů. V roce 2001 byly zahájeny práce na změně vymezení I. zóny v souladu s harmonogramem a zásadami uvedenými v Plánu péče Národního parku Šumava. Návrh počítal s odklonem od koncepce použité při vymezování zonace v roce 1995, kterou se zjednodušeně řečeno v I. zóně nastoloval „bezzásahový“ režim. Návrh z roku 2001 už neslučoval zonaci národního parku se způsobem péče o konkrétní území. Tehdy se však tento návrh nepodařilo prosadit. V letech 2004 až 2005, po změně vedení NP a CHKO Šumava, byl vypracován další návrh zonace (viz mapku a graf). Ten představoval 59 celků I. zón. Stejně jako v případě předchozího návrhu se vymezení jednotlivých zón ochrany přírody nevztahovalo přímo ke způsobu péče o území. V I. zóně bychom tak mohli nalézt lokality ponechané samovolnému vývoji, ale stejně tak území se zásahovým režimem. Návrh byl postupně představen dotčeným obcím, nicméně v roce 2005 bylo jeho další projednávání zastaveno. A závěr? Rozšiřování I. zóny naplánované v dosud platném Plánu péče Národního parku Šumava se bohužel prozatím nepodařilo prosadit. Přitom současný stav, kdy je I. zóna doslova rozdrobena, není podle mnohých vyhovující a je třeba jej co nejdříve změnit. V současné době se připravuje nový plán péče, jehož součástí samozřejmě bude i návrh změn zonace. Miroslav Černý Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Eva Zelenková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2009 11

Šumava I Biomonitoring lesních ekosystémů

Text Pavla Čížková

O budoucnosti šumavských lesů se nyní hodně mluví. Nejvyostřenější diskuse se týkají horských smrčin, a to především ve spojitosti s nedávnými vichřicemi a následným výskytem kůrovce. A s tím souvisejí debaty o způsobu, jakým by se Správa NP a CHKO Šumava měla s těmito jevy nejlépe vypořádat. K tomu, abychom se mohli zodpovědně rozhodnout, jakým směrem se ubírat, je třeba mít dostatek informací. Mimo jiné i proto vznikl projekt Biomonitoring lesních ekosystémů. Projekt, který si klade za cíl zachytit stav, strukturu a proměny lesa v Národním parku Šumava, a to jak v čase, tak i v prostoru.

Biomonitoring lesních ekosystémů v území ponechaném samovolnému vývoji 12 léto 2009

Foto Pavel Hubený

Cílem projektu „Biomonitoring lesních ekosystémů“ je zachytit druhovou a prostorovou strukturu lesa v území ponechaném samovolnému vývoji, zjistit, jak se les obnovuje a vyvíjí, jak se chová v jednotlivých fázích svého vývoje a jak reaguje na nejrůznější narušení (ať už přirozená, nebo způsobená člověkem). Na každé ploše data zaznamenáváme v pěti úrovních – plocha, stromy, obnova (malé stromky – nová generace lesa), mrtvé dřevo, bylinné patro. Tyto úrovně – vrstvy jsou kladeny „jedna na druhou“ a vytváří obraz každé jednotlivé monitorační plochy. V sezoně 2008 náš dvoučlenný (řídce tříčlenný) tým změřil 130 bodů spadajících do typu přírodního stanoviště (dále jen TPS) acidofilní (kyselé) smrčiny. Z celkového počtu jsme nakonec vyhodnotili 123 bodů, zbývajících 7 bylo zařazeno do jiného TPS (to znamená, že jejich stav neodpovídal vymapovanému stanovišti).

Sezona 2008 byla první z dlouhé řady, ve které budeme shromažďovat a získávat data. Přesto už nyní vyplynuly z vyhodnocení některé zajímavé informace. Zmlazení lesa je dostatečné Zjistili jsme, že průměrný počet jedinců zmlazení vyšších než 20 cm je 3566 ks/ha a jedinců vyšších než 10 cm je dokonce 4849 ks/ha. Absolutní maximum, které jsme na ploše napočítali, je 34300 ks/ha. Nejméně bylo napočteno 80 ks zmlazení na hektar. Toto rozpětí je pro členitost budoucího lesa důležité. Lesy ponechané samovolnému vývoji se nebudou chovat stejně jako stejnorodé hospodářské lesy, v nichž jsou stromy sázeny s pravidelnými rozestupy a kde jsou odumřelé sazenice nahrazovány novými. Pro představu - vnitřní směrnice pro zalesňování v NP Šumava hovoří o 1500 ks sazenic smrku potřebných pro umělé zalesnění jednoho hektaru holiny. Mezernatá struktura lesa, která vzniká v území ponechaném samovolnému vývoji, je přírodě blízká a navíc životně důležitá pro některé druhy chráněných organismů. Příkladem může být tetřev hlušec, který patří mezi kriticky ohrožené druhy naší fauny a jehož šumavská populace je největší v České republice. Tetřev hlušec ke svému životu potřebuje strukturované, mezernaté porosty vznikající např. po velkoplošných disturbancích (narušeních). Navíc to, že na některých místech je méně zmlazení, neznamená, že se přirozená obnova nemůže objevit za dalších deset nebo dvacet let, což je doba, která je z hlediska lidského života dlouhá, ale z hlediska životního cyklu stromu, nebo dokonce lesního ekosystému naprosto zanedbatelná. Na plochách po velkoplošných disturbancích, kde došlo k odumření stromového patra, zajišťují obnovu smrky a jeřáby z dalekého okolí - smrková semena jsou schopná doletět stovky metrů a semena jeřábu rozšiřují ptáci. Nadto malé smrčky, které rostou na každé disturbancí postižené ploše, mají vyhlídku na mnohem dřívější plodnost než jejich pod zástinem mateřského porostu se vyvíjející sourozenci. Smrčiny zůstávají smrčinami Co se týče druhového složení obnovy, smrčiny zůstanou smrčinami: 94 % tvoří smrk ztepilý, 4 % jeřáb ptačí a o zbývající 2 % se dělí především břízy, vrby a buk. Téměř 92 % zaznamenaných jedinců smrku pochází z přirozené obnovy a u jeřábu je to dokonce přes 97 % jedinců. Tuto skutečnost můžeme tvrdit s jistotou, neboť obnova, jejíž původ nebylo možné jednoznačně určit, byla zařazena do kategorie bez udání původu, takže se nejedná o čísla „obohacená“ o zmlazení pocházející z umělé obnovy. Pro přirozené zmlazování dřevin je velice důležitá přítomnost mrtvého dřeva. Mrtvé

Foto Pavla Čížková

93 79

50

30 15 7

Procentické zastoupení ploch podle množství obnovy (světle červené sloupce – procentický podíl ploch spadajících do dané kategorie kusů, vyjadřující počet jedinců zmlazení na hektar; tmavě červené sloupce – procentický podíl ploch, na nichž bylo stejné nebo větší množství kusů zmlazení na hektar, než je v dané kategorii). dřevo semenáčkům dřevin poskytuje řadu výhod: prodlužuje vegetační dobu – v blízkosti kmenů a pařezů dříve odtává sníh, vyvýšená poloha jedinců zmlazení na mrtvém dřevě zaručuje náskok stromků před vegetací, ve které by jinak klíčícím semenáčkům hrozilo udušení, déle drží vláhu a poskytuje semenáčkům dostatek živin. I přesto, že mrtvé dřevo tvoří jen 5 % povrchu z celkové výměry monitoračních ploch, vyskytuje se na něm v průměru 13 % jedinců obnovy. Pokud bychom tato čísla přepočítali na počet jedinců zmlazení na ha a jako základ bychom použili redukovanou plochu mrtvého dřeva (výše zmíněných 5 % celkové výměry ploch) a redukovanou plochu „ostatní mikrostanoviště“ (zbývajících 95 %), došli bychom k číslům 11183 ks/ha na mrtvém dřevě a 4473 ks/ha na ostatních mikrostanovištích – což je na první pohled obrovský rozdíl vypovídající o tom, jak je pro přirozenou obnovu a samovolné zmlazování lesa mrtvé dřevo důležité.

Z výše uvedených výsledků vyplývá, že se rozhodně nemusíme obávat o zachování acidofilních smrčin ponechaných samovolnému vývoji. Celkově je zjištěné množství životaschopné obnovy nadprůměrné a jeho různá intenzita umožní vznik lesů s bohatou prostorovou a věkovou strukturou a do jisté míry i bohatší druhovou skladbou. A to jsou vlastnosti původního smrkového lesa. Takového, jaký bude schopen více odolávat vlivům abiotických i biotických činitelů, takového, jaký tu rostl dávno před tím, než se do něj zakously pily dřevařů a než přišel člověk – pěstitel se stovkami sazenic. Foto nahoře - zmlazení lesa na Malé Mokrůvce.

Pavla Čížková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2009 13

Šumava I Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava

Vyjádření

Text kolektiv níže podepsaných autorů

vědců k situaci v NP Šumava

14 léto 2009

Ačkoliv se již nahromadilo značné množství vědeckých poznatků, které se ve své většině kloní k nezasahování vůči tzv. škůdcům v přirozených lesích střední Evropy, o Šumavě se stále ostře diskutuje. To je samozřejmě dobré, pokud by se jednalo o výměnu názorů mezi odborníky. Špatné, pokud jde o povrchní, o to však často kategoričtější, dojmy laiků, získané třeba z letadla. V každém případě by se ale vědecké poznatky měly přístupnou formou předkládat veřejnosti, o což se snaží i níže uvedený text. Horský smrkový les má přirozeně tři stadia vývoje: stadium obnovy, optima a rozpadu, která se částečně překrývají. V rozpadajících se porostech je velké množství semenáčků. Rostou velice pomalu a růst začínají rychleji až poté, co se mateřský porost rozpadne, např. působením kůrovce. Kůrovec i vítr jsou přírodní disturbance (narušení), na které jsou horské smrčiny adaptovány a pro svoji přirozenou obnovu je potřebují. Přírodní disturbance totiž umožňují vznik dvou základních podmínek pro obnovu smrku: narušení stromového zápoje a dostatek tlejícího dřeva. Tlející dřevo je zdrojem živin a důležitým mikrostanovištěm pro semenáčky smrku i dalších dřevin. Vědecké práce zabývající se středoevropskými horskými smrčinami, rozpadajícími se vlivem přírodních (i když někdy člověkem urychlených) disturbancí, potvrzují dostatečnou schopnost jejich přirozené obnovy i to, že se přirozeně rozpadaly vlivem disturbancí a následně samovolně obnovovaly i v minulosti. Nicméně v Česku existuje stále silný tlak prosazující umělé zásahy proti působení přírodních disturbancí a umělé výsadby proti přirozené obnově i v nejpřísněji chráněných územích. Závažným následkem umělých lesnických zásahů je

zredukování přirozeného zmlazení smrku i jiných dřevin (až o 80 %) a odstranění dřeva a ostatní biomasy, které jsou důležitým zdrojem živin pro obnovující se les. Kromě toho dojde k porušení povrchových půdních horizontů, které jsou místem vysoké koncentrace živin, jejich nejaktivnější přeměny a životním prostorem pro půdní organismy, které tuto přeměnu zajišťují. Porušení povrchových půdních vrstev kromě toho zvyšuje riziko eroze a odnosu půdy. Dalšími prokázanými negativními důsledky jsou i změny vodního a teplotního režimu a chemismu půd, které spolu s erozí ztěžují rozvoj porostu a zalesnění vůbec. Umělé lesnické zásahy rovněž nenávratně likvidují celou škálu endemických druhů půdní fauny. Půdní fauna horských smrčin Šumavy je vysoce reliktní a unikátní v rámci celé Evropy, mj. obsahuje asi 50 druhů nových pro vědu. Umělé výsadby, nehledě na to, jak jsou nákladné, vedou v naprosté většině ke vzniku jednotvárného a méně odolného lesa, než který vzniká samovolně po přírodní disturbanci. (To neplatí jen pro horské smrčiny.) Kácení i pouze skupinek stromů nebo jednotlivých napadených stromů způsobuje změnu podmínek pro stromy ostatní, které zůstaly stát, jejich kmeny jsou osluněny a strom oslaben.

Tím se stává citlivějším k napadení kůrovcem. Kácení otevírá cestu větru do porostů, což zvláště v horských podmínkách nezbytně vede k jejich následnému rozvracení větrem, přesahujícímu rozsah, na který jsou horské smrčiny přirozeně adaptovány, a tím i k vytváření podmínek pro rychlejší šíření kůrovce. To celý proces rozpadu horských smrčin pak pouze urychluje. Při rozhodování o tom, zda a v jakém rozsahu zasahovat proti přírodním disturbancím ve velkoplošných chráněných územích, by měly být využívány především ověřené vědecké poznatky o fungování ekosystému jako celku. Nikoliv jednostranně nahlížet na smrkový les jen přes dospělé smrky. Podle současných znalostí o vlivu přírodních i umělých disturbancí na vývoj smrkových ekosystémů se v pásmu horských smrčin, ať už klimaxových, nebo podmáčených, bezzásahový režim jednoznačně jeví tím nejlepším přístupem pro obnovu stabilního lesa. V souvislosti se zde diskutovaným problémem připomínáme, že na celém území státu je jen 0.83 % rozlohy lesů bezzásahových a na vlastní Šumavě činí podíl bezzásahových ploch jen 16 % rozlohy lesů národního parku. Bezzásahovost není žádným experimentem, jak můžeme někdy slyšet od věci neznalých jedinců. Naopak experimentem, a to z hlediska fungování ekosystému velmi zhoubným, je kulturní smrčina. Závěry zde uvedené máme podložené vlastními výzkumy a publikacemi i výsledky dalších studií od nás i ze zahraničí. Uvítali bychom, kdyby se konečně dalo na hlas vědecké obce a nikoliv na povrchní dojmy věci neznalých osob nebo závěry jednostranných a často účelově orientovaných studií.

prof. RNDr. Karel Prach, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice a Botanický ústav AV ČR, Třeboň, [email protected] RNDr. Jakub Hruška, CSc., Česká geologická služba, Praha RNDr. Magda Jonášová, Ph.D., Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice prof. Ing. Jiří Kopáček, Ph.D., Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice doc. ing. Karel Spitzer, CSc., Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice prof. ing. Hana Šantrůčková, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice doc. RNDr. Jaroslav Vrba, CSc, Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice

léto 2009 15

Šumava I Rybí líheň v Borových Ladech

Text Jaroslava Žižková

Rybí líheň

v Borových Ladech

Místo kde vzniká nový život

Foto Jaroslava Žižková

Rybí líheň je místem, kde pod „dohledem“ člověka vzniká nový život. Hlavním cílem veškeré péče, která je zde rybám věnována, je pomoci překonat co největšímu počtu jedinců nejkritičtější období jejich života a umožnit jim tak, aby se dožili věku, kdy budou sami schopni reprodukce. 16 léto 2009

Život každé ryby začíná již po oplodnění jikry. Je nejcitlivějším stadiem vývoje ryby. Může ji zničit rychlá změna teploty nebo i jen pouhé nadměrné oslunění. Nově vznikající jedinec se může rychle vyvíjet a k vykulení, které je zásadně ovlivňováno teplotou vody, může dojít u některých druhů ryb i za méně než pět dní. U jiných druhů ryb může ale celý vývoj trvat i více než stopadesát dní. Příroda obdařila většinu ryb velkou rozmnožovací schopností. Jedna jikernačka může mít od několika desítek až po více než milion jiker. Tato „nadprodukce“ je v přírodě kompenzována vysokou úmrtností a predací. Původní početnost se rychle snižuje a dospělosti se z původního počtu dožije pouze jen několik málo jedinců. Druhové zastoupení i početnost ryb v tocích ovlivňuje především kvalita vody, charakter vodního prostředí, hydrologický režim, potravní zdroje, náročnost jednot-

livých druhů ryb na prostředí a velmi významným činitelem je i rybářské hospodaření. V případě, že reprodukce některého druhu ryby byla nějakým způsobem negativně ovlivněna a jeho existence v toku se snižuje pod kritické minimum, je nutné tento druh začít uměle vysazovat a snažit se o jeho záchranu. K odchovu ryb pro rybářské revíry v užívání Správy NP a CHKO Šumava byla v roce 1998 vybudována rybí líheň v Borových Ladech. Voda potřebná pro její provoz je odebírána z Vltavského potoka. V areálu je trvale pečováno o velkou část generačních hejn pstruhů obecných, lipanů podhorních, mníků jednovousých a střevlí potočních. Vybudování místní líhně bylo velmi důležité s ohledem na nutnost vysazovat do rybářských revírů geneticky původní druhy ryb. Ve většině rybářských revírů se totiž vysazuje bez ohledu na místní populace, což vede ke genetické degradaci rybích

zpravidla na druhou polovinu měsíce září. Pstruzi se musí ihned po prvních známkách reprodukčního chování slovit z odchovného rybníka do kruhových bazénků, které jsou umístěny přímo u budovy líhně. Z těchto bazénků jsou ryby postupně odebírány a uměle vytírány. Velikost jiker kolísá v rozmezí 4,5 - 6 mm a jejich vývoj je velmi pomalý. Trvá při teplotě 1 - 3 °C celkem 100 - 150 dní. Ve volné přírodě to jikry pstruhů nemají vůbec jednoduché. Rodiče je žádným způsobem nechrání a malé rybky se z nich vykulí až za více než šest měsíců. Ale ani pak nemají malé rybky ještě vyhráno. Celá řada predátorů včetně žab, larev vodního hmyzu a někdy i jejich vlastních rodičů jim usiluje o život. V rybí líhni je to ale zcela jinak. Vytřené jikry se uloží do líhňařských aparátů, kde je bude celou dobu omývat voda a každý den se o ně budou trpělivě starat lidské ruce. A to až do doby, než budou tito několik milimetrů velcí tvorečci přemístěni do kbelíků s vodou a převezeni do míst, kde mají dále růst a vést spokojený život. Vysazování několik týdnů starých rybek, tzv. váčkového plůdku, může nezasvěcenému pozorovateli připadat trochu komické. U vody zastaví auto, ze kterého vystoupí skupinka lidí s kbelíkem s vodou v jedné ruce a v druhé s velkou kuchyňskou naběračkou. Tyto osoby se pak vydají podél malých potůčků a sem tam se zastaví zaloví naběračkou v kbelíku a s velkou opatrností vypouštějí tuto drobotinu do jejího nového domova. Do některých toků se však nevysazují jen takto malé rybičky. Pro větší jistou přežití je část rybek odchovávána do stáří jednoho roku a až pak jsou vypouštěny do volných vod.

znamenala její velké poškození. Z těchto důvodů se při jejich výtěru uplatňují více přírodní procesy. Střevle nejsou před výtěrem z odchovného rybníčku odloveny do umělých bazénů. Vytírají se samy ve speciálně vytvořeném meandrujícím přítoku. Díky každodenní trpělivé péči místních pracovníků produkuje rybí líheň v Borových Ladech ročně průměrně 120000 - 150000 ks plůdku pstruha obecného, 12000 - 14000 ks ročka lipana podhorního, 2000 - 3000 ročka mníka jednovousého a 1000 - 1500 ks ročka střevle potoční. V rámci Programů pro veřejnost pořádaných Správou NP a CHKO Šumava mohou zájemci rybí líheň na Borových Ladech navštívit a blíže poznat celou problematiku odchovu původních šumavských druhů ryb. Více na www.npsumava.cz Jaroslava Žižková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Foto Marek Drha

Jikry lipanů se vyvíjejí mnohem rychleji U lipanů podhorních spadá období tření na přelom dubna a května. Vytíráni jsou stejným způsobem jako pstruzi obecní. Díky teplejší vodě při výtěru je jejich vývoj mnohem rychlejší. Od oplodnění jiker do vykulení uplyne přibližně 16 dní. společenstev. Ryby, které jsou odchovány v jiné části republiky, než jsou posléze vysazovány, nejsou přizpůsobeny chemismu vody ani jiným dalším specifikům dané oblasti. Jsou tak náchylnější a vykazují po vysazení vyšší úmrtnost. Místní populace jsou k životu v dané oblasti lépe přizpůsobeny a snáze přežijí i pravidelně se opakující extrémní výkyvy prostředí (např. prudké změny pH vody v jarním období). Proto je velmi významné i oficiální uznání generačního hejna pstruhů chovaných v líhni v Borových Ladech Šlechtitelskou radou pro chov ryb jako původní šumavské populace pstruha obecného.

Mník má vše tak trochu jinak Mník jednovousý je naše jediná treskovitá ryba a oproti jiným druhům má mnoho odlišností. Na bradě má jeden nepárový vous (žádná jiná naše ryba takovýto vous nemá) a jeho potravní i pohlavní aktivita narůstá s klesající teplotou (při poklesu teploty ostatní ryby přestávají potravu přijímat). Je jedinou naší rybou, která se rozmnožuje v zimním období. Tření spadá na přelom prosince a ledna a probíhá v charakteristickém „klubku“, které je složeno z jedné samice a několika samců. Ryby se na líhni přemístí do bazénku, kde se samy vytřou, a jejich jikry jsou pak přemístěny do líhňařských aparátů.

Vývoj jiker pstruhů obecných je velmi pomalý Pstruzi obecní se začínají vytírat na podzim. V nadmořské výšce, ve které se rybí líheň nachází (900 m), spadá začátek tření

Střevle potoční je velmi křehká rybka U střevle potoční, která je také na rybí líhni v Borových Ladech odchovávána, je volen jiný postup výtěru. Manipulace s takto malou rybkou není prakticky možná nebo by

Foto Jiří Kadoch

Foto Marek Drha Foto od shora - Inkubace jiker v Rückel-Vackových aparátech - Plůdek těsně před vysazením - Vypouštění plůdku do vodního toku

léto 2009 17

Šumava I Puštík bělavý, znovunalezená sova Šumavy

Text Tomáš Lorenc

Puštík bělavý (Strix uralensis) je vzácný druh sovy, která na začátku 20. století vymizela z naší přírody, dnes je tomu jinak…

Puštík bělavý Znovunalezená sova Šumavy: vývoj populace a její současný stav

18 léto 2009

Popis druhu Puštík bělavý (Strix uralensis) je vzácný druh sovy z čeledi puštíkovitých (Strigidae) s boreálním typem rozšíření zahrnujícím tajgovou zónu Palearktidy od Skandinávie přes Asii až po Japonsko. Izolované populace v horských lesích střední Evropy jsou pravděpodobně relikty z některých poledových období. Je známo celkem 10 poddruhů tohoto druhu, přičemž v západní Evropě se vyskytují dva poddruhy, puštík bělavý severoevropský (Strix uralensis liturata) obývající severovýchodní část Evropy a puštík bělavý středoevropský (Strix uralensis macroura) žijící v středoevropských pohořích karpatského oblouku, tedy i na našem území. Puštík bělavý je naše druhá největší sova se světlou spodinou těla s tmavým pruhováním, hřbet je tmavší, hustěji pruhovaný. Někteří jedinci mají základní barvu peří skoro až krémově bílou, u jiných se přidávají rozdílné stupně šedohnědého zabarvení až po sytě rezavohnědé, pruhování zůstává stejné. Oproti ostatním druhům sov mají nápadně dlouhá ocasní pera. Závoj kolem očí je velký a okrouhlý, duhovka oka černohnědá, zobák voskově žlutý, běhák opeřený, s drápy žlutavě hnědými a na konci tmavými. Zánik populace puštíka bělavého Vývoj populace puštíka bělavého na našem území prodělal v průběhu 20. století výrazné změny. Ještě na přelomu 19. a 20. století se na české a německé straně Šumavy a v jejím podhůří puštík bělavý pravidelně vyskytoval, přičemž se jednalo o jeden z nejzápadnějších výskytů v rámci areálu rozšíření puštíka. Šumava byla v této době jedinou oblastí výskytu puštíka v Čechách a na Moravě, další populace se vyskytovaly až na Slovensku. Puštík zde hnízdil zejména ve smíšených a listnatých lesních porostech pralesovitého charakteru a jeho početnost zde mohla dosahovat několika desítek párů. Mezi nejčastější oblasti výskytu patřilo území mezi Vimperkem, Volary a Novou Pecí. Od počátku 20. století bylo zaznamenáváno snižování početnosti populace puštíka bělavého, poslední údaje o hnízdění jsou k dispozici z konce 20. let a od konce 30. let 20. století je již na obou stranách Šumavy považován za vyhynulý druh. Příčinu vymizení šumavské populace puštíka bělavého je obtížné zpětně definovat. Dostupné údaje vedou k předpokladu, že se jednalo o kombinaci negativních vlivů spočívající v intenzivním odstřelu člověkem, ubývání vhodných lesních porostů (těžba), kolísání potravní nabídky (gradace hlodavců), klimatických vlivech či genetické izolovanosti málo početné populace. Puštík bělavý je nápadná sova, aktivující často za bílého dne, která je v blízkosti svého hnízda agresivní. Lze proto předpokládat, že při tehdejším vysokém počtu obyvatel Šumavy a možnostech v postatě volné likvidace

„škodné“ mělo spolu s likvidací vhodných biotopů rozhodující vliv na jeho vymizení právě pronásledování člověkem. Reintrodukční programy Od 30. do 70. let 20. století bylo na Šumavě evidováno několik náhodných pozorování puštíka bělavého, jedná se však zřejmě o náhodné zálety z míst trvalého rozšíření, vzdálených několik set kilometrů, nelze však vyloučit ani možnost přežití velmi omezené původní šumavské populace. Začátkem 70. let 20. století se společně se založením Národního parku Bavorský les na německé straně zrodila myšlenka možnosti obnovy populace puštíka bělavého pomocí reintrodukčního programu. Tato myšlenka byla nakonec realizována a v roce 1975 byli v Německu do volné přírody poprvé vypuštěni uměle odchovaní jedinci tohoto druhu, přičemž první hnízdění v přírodě bylo zjištěno v roce 1985 a první úspěšné hnízdění v roce 1989. Ovšem ani tato akce se nevyhnula některým chybám, které reintrodukční programy často provázejí, jako byl nízký počet výchozích rodičovských párů či nevhodnost použití některých jedinců špatného poddruhu. Na svou dobu se však jednalo o unikátní a ojedinělou událost. Česká republika se k tomuto projektu přidala ještě před vznikem Národního parku Šumava v roce 1990, s prvním vypouštěním uměle odchovaných mláďat do volné přírody v roce 1995. První novodobé vyhnízdění ve volné přírodě na české straně Šumavy bylo doloženo již v roce 1998 v okolí Volar. Ovšem první vyhnízdění na území České republiky bylo zjištěno v Moravskoslezských Beskydech již v roce 1983, kde se vytvořila malá hnízdní populace v důsledku postupného šíření puštíka bělavého západním směrem ze Slovenské republiky. Dalším potvrzeným vyhnízděním puštíka bělavého na Šumavě byl nález v roce 1999 v její západní části v okolí Hartmanic. Následovaly další nálezy v letech 2001, 2003, 2004 a 2006, přičemž poslední tři z nich jsou zdokumentovány z uměle vyvěšovaných budek jako podpory hnízdních příležitostí. Současný stav populace Současný stav populace puštíka bělavého v NP Bavorský les je asi 6-7 hnízdících párů, přičemž v letech 1975-2005 bylo vypuštěno 212 exemplářů a během let 1985–2005 bylo zjištěno 47 hnízdění v uměle vyvěšovaných budkách. V roce 2007 bylo potvrzeno hnízdění ve volné přírodě na vrcholu ulomeného kmene stromu. V české části Šumavy bylo v letech 1995-2008 vypuštěno do volné přírody 99 exemplářů, přičemž je známo asi 10-12 obhajovaných teritorií a aktuální velikost populace je odhadnuta na 15-20 párů. Pro doplnění, velikost populace v Moravskoslezských

Beskydech je odhadnuta na 20-30 párů, přičemž odhad pro celé české území k roku 2007 je 35-50 párů. Zdá se, že i přes relativně velké množství vypuštěných jedinců a délku trvání reintrodukčních programů se na Šumavě vytvořila malá, ale reprodukce schopná populace puštíka bělavého. Je nutno zdůraznit, že obnovení populací původních druhů na jakémkoliv území je dlouhotrvající proces, který pro svou úspěšnost musí splňovat řadu kritérií. Cílem tohoto projektu bylo vytvořit životaschopnou populaci vymizelého druhu, což se zatím úspěšně daří. Projekt nadále pokračuje, neboť je nutno se vypořádat s riziky malých populací, s poměrně značným rozptylem ptáků a s nástrahami číhajícími na vypuštěné, ale i volně žijící jedince v člověkem obhospodařované krajině. Realizace takto rozsáhlého a dlouhotrvajícího projektu by nebyla možná bez spolupráce většího množství lidí a institucí. Hlavními koordinátory projektu jsou Bohuslav Kloubec z CHKO Třeboňsko, Luděk Bufka a nyní Tomáš Lorenc ve spolupráci s Územními pracovišti z CHKO a NP Šumava spolupracujícími s českými zoologickými zahradami: Ivan Kubát a Jitka Králíčková ze ZOO Ohrada Hluboká nad Vltavou – koordinátor chovu v zoologických zahradách, dále ZOO Děčín, ZOOpark Chomutov, ZOO Praha, Záchranná stanice Pavlov, Přírodovědná stanice při Domě dětí a mládeže Horažďovice, ZOO Bojnice. Dále spolupracujeme s ZO ČSOP Plzeňsko a Lesnickou fakultou Technické univerzity ve Zvoleně. Vzájemná pomoc v projektu a předávání informací probíhá pochopitelně i s NP Bavorský les, se slovenskými ornitology a ornitology z dalších evropských zemí. Foto nahoře - Jeden z puštíků v odchovné kleci. Tomáš Lorenc Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2009 19

Šumava I „Ano“ divočině v NP Bavorský les

NP Bavorský les bude na podzim 2009 slavit 40 let od svého právního zrodu v bavorském zemském parlamentu. I tak „zralé“ jubileum v případě tak citlivé záležitosti, jako je národní park spravovaný v souladu s mezinárodními kritérii dle IUCN, však zdaleka neznamená, že dnes je již sousední národní park všemi jen chválen a oceňován.

20 léto 2009

Text Rainer Pöhlmann a Michal Valenta Překlad a foto Michal Valenta

„ANO“

DIVOČINĚ v NP Bavorský les

Luzný

Ani NP Bavorský les v posledních 10 letech nebyl ušetřen žalob týkajících se oprávněnosti jeho existence, zejména principu „přírodu nechat přírodou“. V březnu 2009 se bavorský nejvyšší soudní dvůr zabýval podobnou žalobou a přijal pro budoucí vývoj NP Bavorský les významné rozhodnutí. S jeho podstatou blíže seznamuje znění tiskové zprávy sousední Správy NP Bavorský les z 28.5. 2009. Vládní nařízení o NP Bavorský les není v rozporu s bavorskou ústavou Bavorský ústavní soud rozsudkem ze 4. března 2009 zamítl žalobu podanou Občanským hnutím k ochraně Bavorského lesa (Bürgerbewegung zum Schutz des Bayerischen Waldes e. V.) na údajný rozpor vládního nařízení o NP Bavorský les ze 17.9. 2007 s bavorskou ústavou. Tímto bylo nejvyšší bavorskou soudní instancí potvrzeno, že bavorskou vládou vydaný právní předpis o dalším směřování NP Bavorský les odpovídá právu. Pro NP Bavorský les a ideu národních parků obecně znamená tento rozsudek zásadní milník ve vývoji národního parku; pro všechny odpovědné pracovníky Správy, komunální politiky i manažery turismu po mnohaletých diskusích současně znamená právní jistotu a argumentační pomoc. Pro všechny, kteří se o Bavorský les zajímají, to znamená výrazný signál k otupení ostrosti často emočně a iracionálně vedených diskusí i urovnání cesty ke společné, nakonec celému obyvatelstvu ku prospěchu sloužící spolupráci při správě a rozvoji Národního parku Bavorský les. Co se stalo? S rozšířením NP Bavorský les v r. 1997 o téměř 11000 ha na nynějších cca 24250 ha se rozhořel prudký spor týkající se tehdy také změněného vládního nařízení o NP Bavorský les a v něm zakotveného vymezování „přírodní“ (tedy bezzásahové) zóny NP Bavorský les. Přitom právě i díky Občanskému hnutí k ochraně Bavorského lesa bylo vládní nařízení z r. 1997 v rozhodujících bodech „vylepšeno“. Byl do něj včleněn pojem „přírodní zóny“ včetně jeho vysvětlení i to, že tato zóna bude teprve až do roku 2027 soustavně a v přiměřených postupných fázích rozšiřována až na 75% podíl plochy NP. Rovněž byla paragrafem 14 vládního nařízení pro novou část NP (Roklan - Falkenstein) o 10 let (tedy do r. 2027) prodloužena stanovená ochrana horských lesů. A v neposlední řadě byl změněn i paragraf 13 „opatření péče o les“ do té míry, že v tzv. nové části parku mohou být, bude-li to nezbytné, na vhodných stanovištích mimo oblast přírodní zóny vysazovány listnáče a jedle jako opatření podporující vývoj nepřírodních (přírodě vzdálených) čistých smrčin směrem k přírodě bližšímu složení. Souhlas s tímto nařízením vyjádřil Výbor obcí NP jednomyslně, okresní sněm

Skleněná „Archa“ u cesty na Luzný zastupitelů Regenska pak velkou většinou. Občanské hnutí k ochraně Bavorského lesa naproti tomu podalo u Bavorského ústavního soudu žalobu, odůvodněnou názorem, že vládní nařízení ve výše zmiňované podobě je v rozporu s bavorskou ústavou a zejména začlenění paragrafu 12a o „přírodní zóně“ je porušením řádu právního státu. Podstatou žaloby bylo, že zavedení statutu přírodní zóny v NP  povede ke zničení smrčin hodných zachování,  populační tlak kůrovce podporovaný zavedením bezzásahových zón ohrozí a poškodí sousedící státní a soukromé lesy,  bude vyžadovat značné, co do efektivity velmi sporné, náklady na ochranu lesů,  na hranici přírodní zóny s původním NP dojde ke vzniku tzv. kůrovcových front, jež se po vyčerpání potravního potenciálu přírodní zóny přesunou na sousedící ochranné lesy a dále i na sousedící privátní lesy. Podle žaloby by měly být lesy lesnicky osvědčenými metodami převedeny do stavu, v němž by mohly tlaku kůrovce odolávat pokud možno bez další podpory člověka. Pro přírodní zóny předpisované, ideologicky zdůvodňované nezasahování by podle žaloby každopádně na přechodnou dobu mělo zničit krajinářské hodnoty údolních a svahových poloh a natrvalo zničit atraktivitu horského lesa. Horské lesy by v přírodních zónách dle žaloby měly být ztraceny. Žaloba rovněž zastávala mínění, že do doby, kdy mínění odborníků jednohlasně nevyloučí riziko rozšiřování kůrovce do i uvnitř horských poloh, musí být proti kůrovci zasahováno na celé ploše NP. Tím prakticky rozšiřování přírodních zón do roku 2027 vylučovala. Žaloba rovněž míní, že proměna lesů v nepřístupnou divočinu s několika málo přelidněnými cílovými místy povede k tomu, že region se v porovnání a v soutěži s jinými

regiony stane neatraktivním pro návštěvníky hledající zotavení a přinášející regionu peníze a že úřad spravující NP není způsobilý brát ohled na ekonomicko-hospodářské potřeby občanů, čímž hrozí narušení sociálního (s)míru v okolí NP. Rainer Pöhlmann Bavorský ústavní soud ve svém rozsudku ze 4.3. 2009 žalobu sice uznal za přípustnou, ve všech bodech ji ale s podrobným zdůvodněním zamítl. Ústavní soudci se přitom opřeli o dvě hlavní zásady: 1. Rozšiřování plochy Národního parku Bavorský les, na níž člověk neuplatňuje svůj vliv (přírodní zóna), je s bavorskou ústavou slučitelné. 2. S ohledem na veřejný zájem na rozvoji národního parku k co možná přírodě nejbližšímu prostředí je i při předem stanovených opatřeních na ochranu lesa zbývající riziko napadení lesů sousedících s národním parkem škůdci a s tím související dodatečné zatížení pro vlastníky těchto lesů za jejich zvýšené pozornosti únosné. Z pohledu Správy národního parku nezbývá než doufat, že soudní rozsudek nejvyšší úrovně konečně navrátí klid a rozvahu a skončí po léta přetrvávající diskuse a výtky, přinášející pouze další poškození image Národního parku Bavorský les. Na prahu zralé „čtyřicítky“ se zdá být docela výstižný výrok jednoho z dlouholetých „duchovních guru“ NP Bavorský les H. Pöhnla (2009) při příležitosti jedné z akcí věnovaných bilancování tohoto jubilea na německé straně: „Národní park potřebuje především klid, dostatečnou rozlohu a přátele.“ Rainer Pöhlmann Správa NP Bavorský les, Grafenau [email protected] Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2009 21

Šumava I Rašeliniště zeleného ostrova

Text a foto Iva Bufková

Rašeliniště zeleného ostrova Drsná země, jemná whisky. Tento slogan známé televizní reklamy se mnohým lidem vybaví, přijde-li řeč na Irsko. Irsko však není pověstné jen oblíbeným destilátem, jehož kvality jsou uznávány po celém světě. Je to především země osobitých keltských tradic, krásné krajiny se svéráznými obyvateli a působivé muziky.

22 léto 2009

Národníc park Connemara

Irsko je také zemí rašelinišť. Najdeme je zde téměř všude a tvoří neodmyslitelnou součást irské krajiny i místní kultury. Rašeliniště odjakživa ovlivňovala život místních lidí a byla jimi hojně využívána. S trochou nadsázky by se dalo říci, že se lidé v chudé nehostinné krajině irského ostrova naučili s rašeliništi žít. Ve 20. století se však tlaky na využití rašelinišť neúměrně zvýšily. Že to nebylo ku prospěchu rašelinišť, je nasnadě. Přesto je v Irsku ještě mnoho míst, kde je možné nespoutanou krásu i přírodní bohatství houpavých blat obdivovat. V poslední době je také mnoho úsilí věnováno tomu, aby tyto přírodní klenoty z irské krajiny nezmizely a zůstaly zachovány i pro další generace. Zcela běžné jsou i záchranné akce zaměřené na narušené celky rašelinišť, kterým v důsledku poškození vodního režimu nebo intenzivní těžby hrozil pomalý, ale nevyhnutelný zánik. Rašeliniště celkově pokrývají téměř jednu pětinu ostrova (cca 12 tis. km2). Irsko se svým přímořským deštivým a mírně chladným podnebím má ostatně pro vznik rašelinišť ideální podmínky. Ve „vnitrozemské“ části ostrova jsou nejčastější vyklenutá vrchoviště, která vznikala zazemněním ledovcových jezer nebo ukládáním rašeliny v zamokřených terénních sníženinách. Tato rašeliniště jsou porostlá keříčkovou vegetací s vřesem, kyhankou a klikvou spolu se suchopýry – tedy druhy, které dobře známe i z rašelinišť u nás. Kromě toho se zde hojně vyskytují i vřesovce, například vřesovec čtyřřadý (Erica tetralix), který je na Šumavě velikou vzácností, nebo vřesovec pleťový (Erica carnea). Vřesovce jsou obecně druhy typické pro vlhké přímořské oblasti západní Evropy a v Irsku jsou zcela běžné. V okolí vrchovišť jsou pak ostřicová rašeliniště sycená podzemní vodou. Poněkud jiná situace je v oblastech blíže k moři. Tam je krajina místy téměř souvisle pokrytá kobercem mělčích rašelinišť, která jsou většinou jen 1-3 m hluboká a kterým

se říká rašeliniště pokryvná (blanket bogs). Tato rašeliniště jsou často silně zamokřená s mnoha jezírky a velkými šlenky. Jsou porostlá členitou mozaikou vlhkomilné keříčkové vegetace se suchopýry a ostřicemi. Běžně zde roste např. rosnatka anglická. Z druhů, které na Šumavě nerostou, jsou zde k vidění např. vonný keřík vřesna bahenní (Myrica gale) nebo žlutě kvetoucí liliovec kostilomka (Narthecium ossifragum). Pokryvná rašeliniště jsou na celé zeměkouli mimořádně vzácná a ve větším množství se vyskytují právě jen v Irsku, severním Skotsku a místy i při západním pobřeží Skandinávie. Jak bylo zmíněno již v úvodu článku, využívání rašelinišť má v Irsku dlouhodobou tradici. Tradičně zde byla ručně těžena rašelina pro palivo a mnohá rašeliniště byla spásána ovcemi. Obojí způsob využívání ostatně přetrvává dodnes. Je-li prováděn v rozumné míře, rašeliništím sice nijak zvláště neprospívá, nevede však ani k jejich zániku a rašeliniště mohou zpětně regenerovat. Naprostým opakem je ovšem průmyslová těžba rašeliny, jejímž důsledkem je zpravidla zhroucení celého ekosystému bez možnosti samovolné obnovy. Průmyslově těžená rašelina je distribuována pro zahradnické účely, a dokonce i jako palivo do elektráren. Ničivý dopad má i umělé zalesňování rašelinišť jehličnany provázené intenzivním odvodněním. Celkový úbytek rašelinišť v Irsku gradoval v posledním půlstoletí a v každém případě je alarmující. Nejhůře jsou na tom vrchoviště, ze kterých bylo silně poškozeno nebo zničeno 91 % plochy (cca 280 tis. ha). Podobným způsobem byla postižena téměř 1/3 (260 tis. ha) z celkové rozlohy pokryvných rašelinišť. Drastický úbytek rašelinišť v Irsku zákonitě vyprovokoval sílící snahy o jejich záchranu. V současné době je na území Irska chráněno přibližně 18 % z celkové plochy rašelinišť (Nature

Reserves, Nature Heritage Areas, Ramsar Sites a Special Areas of Conservation v rámci soustavy Natura 2000). Na ostrově je vyhlášeno 6 národních parků. Na řadě narušených lokalit jsou prováděna revitalizační opatření zaměřená na obnovu přirozeného vodního režimu metodou zablokování odvodňovacích systémů (mezi mnoha jinými např. Clara Bog nebo Rahenmoor ve střední části Irska). Místy se zpětně odstraňují kultury jehličnanů a nejrůznějšími způsoby se obnovují rašelinotvorné procesy na průmyslově těžených plochách. Nahoře vlevo - Kapradina podezřeň královská (Osmunda regalis) na vrchovišti. Nahoře vpravo - Liliovec kostilomka a rosnatka anglická. Vpravo uprostřed - Pokryvné rašeliniště v popředí s vřesnou bahenní. Iva Bufková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2009 23

Šumava I Řasnice

Text a foto Pavel Hubený

Řasnice Šumava je plná míst, která kdysi dávno porůstaly neprostupné pralesy – těm pralesům vyrvaly půdu ruce našich dávných předků – a zas, když ekonomické nebo politické podmínky vyhnaly obyvatele pryč, se divoké lesy vrátily. Takové jsou i stráně Horních Světlých Hor a údolí potoka Řasnice. Mladá divočina, zárodky nových pralesů.

24 léto jaro 2009

Foto Jaroslava Žižková

První odlesnění části tohoto území zřejmě proběhlo v době výstavby hradu Kunžvart ve 13. nebo 14. století. V polovině 16. století byl hrad již pustý a jeho okolí se zřejmě vracelo pod nadvládu divoké přírody. Ves Strážný je prvně zmiňována mnohem později, až v roce 1672. V té době byla ještě převážná část údolí Řasnice součástí obrovského hvozdu, kterým procházela jen Zlatá stezka s nezbytně širokým trvale odlesněným pásem. Svahy Řasnice byly tedy pravděpodobně odlesněny až při vzniku vsi Horní Světlé Hory, to znamená až někdy v polovině18. století. První písemná zmínka o této vsi je až z roku 1790. Údolí Řasnice, nazývané Wagenwasser, bylo však už na počátku 18. století odlesněné. V té době bylo bezlesé nejen celé údolí, ale i celý svah a horský hřbet nad Světlými Horami. Potok se na počátku 19. stol. nazýval jinak – Schweizerbach, tehdy se objevovaly první ostrůvky lesa na svazích kolem Světlých Hor, údolí bylo stále bezlesé. Ano – už celých 200 let se les snažil okupovat území odcizené mu člověkem. Začal na nejméně přístupných a nejvíce strmých svazích horského hřbetu.

V druhé polovině 19. stol. se ostrovy lesa pomalu propojovaly a tvořily více či méně rozlehlé améby s členitými okraji. Lesy pokrývaly hlavně hřbet a svahy Světlých Hor, údolí bylo stále bez lesa. Tehdy se pozemky nezalesňovaly a ty chudé, na kterých se nedalo zemědělsky hospodařit, sloužily hlavně k pasení. Les neměl vyhráno ani když překonal překážky, které mu způsobovaly lidé pasením krav, ovcí a koz. Když odrostl, lidé do něj chodili pro dřevo na palivo a hrabat stelivo... Přesto tu les narostl. Zprvu okousané a zmrzačené břízy, vrby a smrky, později jedle, buky a javory. Před 60 lety zaútočil i na samotné údolí a záplavou stromů zaplnil i potoční nivu. Další stromy se rozlily po bývalých loukách a polích a pokryly zbytky starých opuštěných domů. Dnes tu najdete ještě mnoho luk a otevřených míst,která divoký les nedokázal pohltit. Ale i to je zárodek divočiny: zpod starých mezí a kamenných hradeb vytryskávají větší či menší prameny, jejich vody se rozlévají po loukách a postupně je mění v rašeliniště. Nezapomeňte, že ani sem není vstup zcela bezpečný. Dojem prosluněných luk může

působit přátelským dojmem, ale v labyrintu stromů můžete snadno zabloudit. Místy tu leží mrtvé stromy, jejichž kmeny tvoří kluzké a práchnivé překážky. I tůně a mokřiny mohou být zrádné! A tak, pokud se vydáte pátrat po divočině, nezapomeňte se dobře obléci, vzít si mapu a celou cestu buďte velmi opatrní. Pozorný návštěvník tohoto koutu Šumavy nalezne mnoho míst, kde si příroda žije po svém. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2009 25

Šumava I Rozhovor s Erazimem Kohákem

Rozhovor Jiří Kadoch

Rozhovor s

ERAZIMEM KOHÁKEM

Foto Vladislav Hošek 26 léto 2009

Erazim Kohák, nar. v Praze 1933, byl profesorem Boston University, pak Univerzity Karlovy. Dnes působí jako vědecký pracovník Centra globálních studií FLÚ AV ČR v Praze. Léta 1948-1989 prožil v exilu; filosofii vystudoval na univerzitě Yale. Environmentální problematice věnoval knihu Zelená svatozář. Jeho nejnovější práce, Domov a dálava, se zabývá filosofickými otázkami české kulturní totožnosti.

Po řadě životních zkušeností jste přiznal, že jste se například mýlil v tom, že příroda je nekonečná. Co Vás k této změně názoru přivedlo? To nebyla změna názoru, spíš jeho vznik. V mládí jsem o tom nepřemýšlel. Příroda prostě byla a já jsem se jí vyžíval. K zamyšlení mě přivedly teprve autoři jako John Muir či Aldo Leopold a potom vědecké zprávy o environmentální degradaci. Ty mluví jednoznačně: člověk jako druh se utrhnul ze řetězu a je na nejlepší cestě ke zničení své slavné civilizace. Snad bychom měli upřesnit: příroda jako systém všeho života je konečná v kosmických parametrech. Předpoklady civilizovaného soužití jsou křehounké v parametrech několika lidských generací. Využiji jeden z Vašich výroků: „To hlavní je naučit se vážit si toho, co je v životě opravdu cenné, a tudíž udržitelné.“ Co považujete za cenné a udržitelné? Především lásku k bližním i všemu stvoření a úctu k jeho svébytnosti, a ovšem také lásku svých bližních. Pak vědomí, že dělám něco smysluplného a dělám to dobře. Pak radost ze všeho, co nemusím vlastnit, stačí za to děkovat. Třeba na jaře petrklíče a to, že pohozenou láhev z nich mohu odnést do sběru. Ač pokud chcete něco konkrétního, tedy svoboda od strachu, bídy, bezmoci v nemoci, ale také věci tak konkrétní, jako je dostup k nezávadné vodě a k hygienické likvidaci odpadu – a ovšem to všechno v počtech a míře, slučitelných s potřebami všeho ostatního života. Relativně dlouhou dobu jste žil, jak se můžeme dočíst, „v New Hampshirských lesích“. Jistě na Vás svou atmosférou zapůsobily a ovlivnily nejen Váš pohled na přírodu. Jaký je Váš názor na vztah člověk versus příroda? Je-li to člověk versus příroda, pak je to špatně. I člověk je příroda, jeden z primátů se svým místem ve světě všeho života. Jen člověk tam, kde může vědomě volit způsoby svého soužití se vším stvořením, je odpovědný za jejich dopad. Své nároky si potřebuje zdůvodnit a držet je v mezích udržitelnosti. Když je překračuje, svévolně hromadí a ničí, stává se škodnou. Ta ovšem dlouhodobě ničí i předpoklady vlastního přežití, ovšem za cenu, která může být „přirozená“, avšak kterou člověk ve svém případě nemůže morálně ospravedlnit. Protože v něčem můžeme volit, potřebujeme se chovat odpovědně a nespoléhat na přírodní pojistky jako vymírání druhů.

Smrt je, ačkoli si to nechceme přiznat, běžnou součástí našeho života. Přirozené odumírání a smrt v přírodě je něco přirozeného, patřícího do zákonitostí přírody. Jaký je Váš pohled na ponechání přírody v chráněných územích přírodním zákonitostem?

prokazují zkušenosti z Bavorského lesa a překvapivě rychlá obnova porostů poničených kůrovcem, ač o tom se u nás moc nepíše. O záhodnosti takových zón nemám pochyb, i proto, abychom nezapomněli, že svět není jen naše „životní prostředí“.

Tak s tímhle pozor! Smrt je součástí života, avšak život je vítězstvím nad smrtí. Všechno živé chce žít, smrt je mu nepřítelem, byť i přirozeným. Naše místo je na straně života. Udělat smrt svým přítelem a ospravedlňovat to její „přirozeností“ považuji za zvrhlost. Tam, kde máme na vybranou, nemáme žádné „právo“ ničit či zabíjet. Na nějaké „ponechání přírodním zákonitostem“ je pozdě. Zbývá jen otázka, jak o přírodu pečovat – a ovšem tvorba bezzásahových zón může být jedním z odborně ospravedlnitelných přístupů.

Co, podle Vaší osobní zkušenosti, může divočina člověku dát? Pro co by člověk do národního parku měl vyrazit? Už ta otázka mi nesedí. Proč by nám měla divočina něco „dávat“? Spíš bych se ptal, co mohu dát divočině, ač i to zastírá základní svébytnost a rovnoprávnost přírody. Člověk jako druh by především neměl stupňovat své počty a nároky tak, že ho „růst“ tlačí k záborům biotopů. Aby mohl přistupovat k ostatní přírodě s úctou a šetrností. Ne z každé pěšinky je třeba udělat turistickou stezku. Pro mě je otázka, kdy je spíš třeba vyrazit člověka z národního parku. Někdy je třeba nechat svět prostě být.

S předešlým tématem souvisí i další otázka. Jaký je Váš pohled na záměr utvořit uprostřed Evropy (část Šumavy a Bavorského lesa) ostrov „divoké“ přírody, kde by skutečně panovala Matka příroda a člověk by byl jen tichým pozorovatelem? Pozor s tou „Matkou“! To patří k romantice 19. století. Dnes to zapáchá „hlubinnou ekologií“. Příroda není žádná „matka“, nýbrž soustava všeho života, včetně našeho. Ve staletí kultivované Evropě už asi nebude žádná příroda „divoká“, ač to je spíš otázka pro lesáky. Mně možnost bezzásahových zón

Máte nějaký bližší vztah k Šumavě? Jsem z Krkonoš, v mládí jsem z Šumavy poznal jen pašeráckou stezku u Kvildy, kterou jsme po puči opouštěli rodnou zem. Za ta léta, kdy pro mě bylo Československo zemí zakázanou, jsem si vytvořil intenzivní vztah k Šumavě prostřednictvím Klostermannových románů. Od té doby tam jezdíme rok co rok se seminářem SKIPu Literární Šumava. Naučili jsme se Šumavu trochu znát – a hodně milovat.

Erazim Kohák [email protected]

Foto Michal Valenta - Modravské slatě

léto 2009 27

Šumava I Léto na Šumavě

Text Jana Zvettlerová

Foto Vladislav Hošek

Léto

na Šumavě Dříve než vodáci nastoupí do lodí a odrazí se od břehu a než pěší turisté najdou cíl svých cest, měli bychom je seznámit s novinkami, které přinesl nový Návštěvní řád Národního parku Šumava, který nabyl platnosti dne 1. května 2009. Návštěvníky však čeká i řada dalších novinek.

Foto Jiří Kadoch

28 léto 2009

Nově na Vltavu, ale i Vydru Když zjara začne hřát sluníčko a na horách se rozpouští poslední sníh, je pro vodáky nejvyšší čas „vyrazit“ na vodu. Z důvodu zlepšení ochrany říčního ekosystému řeky Vltavy v úseku Soumarský Most – most u Pěkné, jež prochází hodnotnou přírodou

Vltavského luhu, bylo nutné zpřísnit pravidla splouvání. Vodáci mají proto novou povinnost – pokud budou chtít splouvat tento úsek, musí si registrovat své plavidlo a uhradit registrační platbu. Ta pro dospělé vodáky činí částku 100,Kč, pro děti od 7 do 15 let 50,- Kč a děti do 6 let registrační poplatek neplatí.

Podmínky pro registraci jsou následující: řeka Vltava je od Soumarského Mostu k mostu u Pěkné splavná od 8:00 do 20:00 hod., v květnu jen o sobotách a nedělích, v období od 1.6. do 31.10. je úsek splavný denně. Při výšce hladiny do 50 cm je úsek pro nízký stav vody nesplavný. Při výšce hladiny od 50 do 61 cm může splout nejvýše 100 registrovaných plavidel denně a při výšce hladiny nad 61 cm není počet plavidel omezen. Splouvat lze pouze na kánoi nebo kajaku. K registraci plavidla slouží internetový registrační systém, který je k nalezení na stránkách www.npsumava.cz. Pro zdatnější vodáky, kteří již dobře ovládají svoji loď, je připravena novinka, tzv. jarní (15.3. – 31.5.) splouvání řeky Vydry v úseku Modrava – Antýgl. Co se týče počtu plavidel i výšky hladiny, mohou turisté splouvat tento úsek bez omezení, ale pouze v sobotu nebo v neděli. Pěšky přes hranice Z vodních peřejí se rychle přesuneme na pevnou zem s konstatováním, že kdo chce poznat krajinu Šumavy důvěrněji, vydá se tam pěšky. Jedině tak lze v tichu plně vnímat krásy přírody, vůně, zpěv ptáků a zvuk vody či pozorovat zvěř v jejich přirozeném prostředí. Pro zlepšení pěší turistiky budou od 15. července zřízena tři nová přechodová místa v prostoru česko-bavorské státní hranice, sdílené Národním parkem Šumava a Národním parkem Bavorský les, a to v úseku Debrník/Ferdinadsthal – Bučina/Buchwald. K těmto přechodovým místům pak povedou nově označené turistické cesty. Přeshraniční trasy pro pěší Hirschbachschwelle – Poledník/Javoří Pila a Blaue Säulen/Modrý Sloup – Březník, budou moci být využívány v období od 15.7. do 15.11. běžného roku. Vyloučen je však vstup osobám se psy a jízdními koly, není zde povolena jízda na koni a vjezd jakýchkoliv vozidel. Celoročně bude otevřena třetí turistická trasa Siebensteinkopf/Prameny Vltavy, která je určena pouze pro pěší turisty. Z důvodu nezbytné ochrany populace tetřeva nebudou v tomto prostoru v zimním období zřizovány a udržovány lyžařské běžecké stopy. Stávající místa pro přechod státní hranice Ferdinandsthal/Debrník, Gsenet/Prášily a Finsterau/Bučina, jež jsou určena nejen pěším turistům, ale i cyklistům a lyžařům, bude možné užívat bez jakéhokoliv časového omezení. Hraniční chodník zůstane každoročně přístupný v době od 15.8. do 15.11., pouze v části mezi Lusen a přechodem Blaue Säulen zůstane hraniční chodník otevřený od 15.7. do 15.11. Omezení slouží k ochraně tetřeva hlušce v obou národních parcích.

Foto Josef Štemberk

Foto Marek Drha

Na vlastní oči Pro lovce beze zbraní byly v loňském roce nově postaveny pozorovací roubenky v lokalitě Jelení Vrchy a Beranky. Pozorovací místa, která jsou určena pro zimní sledování jelení zvěře během jejich přirozeného pastevního cyklu, byla hojně navštěvována. Počátek období pro zimní pozorování souvisí s dostatečnou sněhovou pokrývkou, která omezuje přirozený příjem volně dostupné potravy. Pro letní a podzimní pozorování je připraveno pozorovací místo Velký Bor. Zde je možné spatřit větší spektrum divokých zvířat, ale pozorovací vzdálenost je větší než uvnitř přezimovacích obůrek. Bezprostřední zážitek vám určitě posílí dalekohled. Prostřednictvím pozorovacích míst poznáte způsoby života a zvyky divokých zvířat, např. rysa, jelena, losa i řady ohrožených druhů ptáků, jejichž domovem je právě Národní park Šumava.

Přespi a jdi Velký zájem je také o nouzová nocoviště, kterých je na šumavské páteřní turistické trase v současné době celkem 6. Jsou určena pro turisty s dobrodružnou povahou, kteří potřebují nouzově přespat na území Národního parku Šumava. Rádi bychom zprovoznili sedmé nocoviště v Horní Plané. S průvodci za divokou přírodou Od června až do října se můžete vydat s průvodci do vybraných, nejpřísněji chráněných území, do I. zón NP Šumava. Zájemci si musí předem rezervovat místo na internetových stránkách www.npsumava.cz, jelikož počet účastníků je omezen. Program je propagován samostatným informačním letákem na již zmiňované internetové adrese. Celoročně pak můžete absolvovat poznávací výlety pěšky i na kole, které vám vyškolení místní průvodci ušijí přímo na tělo podle vašeho přání.

léto 2009 29

Foto Zývalová ml.

30 léto 2009

Foto Josef Štemberk

Foto Vladislav Hošek

Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava vám přeje příjemný pobyt v krásné šumavské přírodě, pěkné zážitky a šťastný návrat do vašich domovů. Nabídka programů pro veřejnost - poprvé společně s obcemi. Nabídka programů pro veřejnost se v Národním parku Šumava stala během doby jeho trvání už samozřejmostí. Přesto se snažíme do každé turistické sezony přijít s nějakou „žhavou novinkou“. V letošním létě to bude především fakt, že v právě vycházející široké nabídce programů budou zastoupeny i akce obcí, které na možnost prezentovat se zareagovaly. Návštěvníci i místní obyvatelé tak získají celkem ucelený přehled odborných doprovodů, přednášek, koncertů, výstav či divadelních představení. Další novinky už souvisí s rozšířením spektra nabídky. Podstatně víc se chceme věnovat dětským návštěvníkům, a to nejen na české straně Šumavy. Spolupráce se sousedním Národním parkem Bavorský les umožní např. „Prožitkové dny pro děti“ ve Wildniscampu pod Falkensteinem, kde si mohou malí zájemci na vlastní kůži vyzkoušet, jak se žije třeba v chatce v korunách stromů. Vybrané programy v NP

Bavorský les budou tlumočeny do češtiny, naopak některé z programů v NP Šumava budou i pro zájemce z opačné strany hranice. Dospělí návštěvníci, ale i místní obyvatelé se mohou letos zapojit i do aktivnějších programů. V rámci projektu „Zelená Šumava“, který má v tomto roce v národním parku skutečně zelenou, mohou příchozí sázet stromy a při té příležitosti se o lesích dozvědět spoustu nového. Kdo bude chtít lépe poznat některé z rašelinišť, může půldenní prací pomáhat při jeho revitalizaci a následně se zúčastnit zajímavé exkurze do jeho okolí. Poslední významnou novinkou je zprovoznění e-mailové adresy [email protected]. Očekáváme na ní reakce účastníků, které nám pomohou proběhlé programy vyhodnotit a tím snad i zdokonalit nabídku pro další období.

Strana 28 Registrační známka pro registraci plavidla pro splutí úseku Soumarský Most - most u Pěkné. Informační stojan. Strana 29 Nahoře: Prostor nouzového nocoviště na Novém Údolí Dole: Pozorování zvěře v jejich přirozeném prostředí je nevšedním zážitkem. Strana 30 Nahoře: V programech pro veřejnost si jistě každý najde něco zajímavého. Dole: S průvodci divokou přírodou Šumavy se můžete vydat za krásami přírody. Strana 31 Jezerní slať je jednou z řady míst, které mohou navštívit rodiče s dětmi i tělesně postižení.

Brožuru Programy pro veřejnost získáte na každém informačním středisku, ale i na www.npsumava.cz.

Jana Zvettlerová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2009 31

Šumava I Vždyť tam na Šumavě, kolébka má stálá...

Text František Kadoch

Vždyť tam na Šumavě, kolébka má stálá...

Foto Jiří Kadoch

32 léto 2009

Zpívá se v refrénu písně, kterou složil sklář Andreas HARTAUER. Píseň v německém originálu Tief drin im Böhmerwald vznikla zřejmě v době, kdy Hartauer působil v severních Čechách. Melodie je snad převzata z původní lidové písně Jakoba Eduarda Schmölzera Dort ist die Heimat mein.

Jeden z překladů písně Na krásné Šumavě, tam víska je malá, po dosti dlouhý čas je mnou opuštěná. Však přece vzpomínka zůstala v mém srdci, že já na Šumavu zapomenout nechci. R: Však tam na Šumavě kolébka má stálá, v krásné zelené Šumavě. Vždyť tam na Šumavě kolébka má stálá, v krásné té Šumavě. Když slunko zapadá za hory a lesy, větřík si pohrává s českými pralesy. Jak milo útulno v té malé dědince, nevyměnil bych ji ani za tisíce. R: R: Jak tam na Šumavě kolébka má stálá, v krásné zelené Šumavě. Vždyť tam na Šumavě kolébka má stálá, v krásné té Šumavě.

O upravené české verzi lze těžko činit závěry. Na notové části měl Hartauerovi pomáhat vimperský učitel Karl Hoschna, snad i blízký přítel Andrease Karel Plechinger. Některé písemné materiály uvádějí, že byl na písni účasten i Maxmilian Schmidt z Lipky, který se také nejvíce zasloužil o rozšíření písně v celém kraji. Vraťme se však k Andreasi Hartauerovi. Narodil se před 170 lety 28. listopadu 1839 na Stachovské Huti jako syn sklářského dělníka. Pocházel z osmi dětí. Jeho matka, rozená Gattermayerová, pocházela ze známého sklářského rodu. Mládí prožil Andreas na Zlaté Studni, odkud chodil do školy na Horskou Kvildu. Velmi rád hrával na citeru a kytaru nebo zpíval s Juliem Plechingerem, rodákem z Arnoštova, jehož otec byl malířem skla ve Vimperku Andreas Hartauer neměl lehký život. Vyučil se sklářem v Lenoře a po dvou letech jako většina tovaryšů šel

Historické foto Lenory.

„vandrem“. Rodiče o něm několik let nevěděli. Nakonec se však usadil v severočeském Sloupu u Nového Boru, kde pracovalo více šumavských sklářů. Zde se také oženil 27. listopadu 1865 s chalupnickou dcerou Annou Oppitzovou z blízkého Sloupu (Bürgsteinu). V roce 1883 se odstěhoval s manželkou do Sankt Pölten v Rakousku. Zřídil si zde dílnu na malování skla a obchod s porcelánem. Zpočátku se mu dařilo, a tak si koupil dům na David- Grand Strasse č. 50. Jelikož manželství Andrease s Annou bylo bezdětné, vzali si za vlastní dceru Andreasova bratra Rudolfa - Bertu (J. Solar). V materiálech Ferdinanda Valenty je však uváděno, že se Hartauer rozvedl a vzal si Bertu za manželku. Píseň Na krásné Šumavě se rozšířila nejenom v kraji, ale i po celé zemi. Prostřednictvím vystěhovalců se dostala až do Ameriky. Zpívala se za doprovodu citery nebo kytary při každé příležitosti.

Foto archiv Miroslava Předoty

Podmanivý text i melodie k tomu napomohly. Byla tak oblíbená, že se od roku 1885 rozšířila do škol, a to jak v němčině, tak i v češtině. Andreas Hartauer se stal také majitelem sklářské huti v Sankt Pöltenu v Dolním Rakousku. Vlivem špatného hospodaření přišel na mizinu a 18. ledna 1915 v tomto městě umírá. Šumavští Němci však na něj nezapomněli. Zásluhou prof. Rudolfa Kubitscheka, za podpory majitele sklárny v Lenoře Wilhelma Kralika a za pomoci dobrovolné sbírky krajanů ze zámoří byl mu 25. července 1937 odhalen v Lenoře pomník. Návrh pocházel od Ernsta Blumentritta z Českých Budějovic a kamenické práce provedl kamenický mistr Kurt Leipert z Vimperka. Na pomníku byl vyhotoven nápis v němčině: Am Andenken des Glassmachers Andreas Hartauer, der der Welt das Lied Tief drin im Böhmerwald geschenkt hat. Přeloženo: Na památku skláře Andrease Hartauera, který daroval světu píseň Tam v krásné Šumavě. Kromě tohoto nápisu byla na samostatně stojícím kamenu vpravo před pomníkem umístěna deska s českým nápisem: Tento pomník byl postaven skláři Ondřeji Hartauerovi, skladateli světoznámé písně šumavské. Pomník přečkal i válečná údobí, pouze kámen s českým nápisem byl za války zničen, později byl opět obnoven. Andreas Hartauer byl člověk, který hluboce miloval Šumavu a snad z touhy po domově na severu země dal vzniknout písni, která se stala jakousi „hymnou Šumavy“.

František Kadoch [email protected]

léto 2009 33

Šumava na plátně Správa Národního parku Šumava pořádala v roce 2009 již popáté malířský workshop pro regionální malíře i ostatní umělce nalézající inspiraci právě v naší Šumavě. Letošním tématem byl kraj Karla Klostermanna, tj. Srní a okolí, které je bytostně spojeno s tímto spisovatelem i jeho dílem. Setkání celkem deseti výtvarníků z Čech a sousedního Bavorského lesa probíhalo od 10. do 14. června a s výsledky výtvarného workshopu se budou moci návštěvníci seznámit při putovní výstavě v Modravě, Stožci, Frauenau, Vimperku a Kvildě podle programu až do konce března příštího roku. U příležitosti 5. ročníku bude vydán katalog výtvarníků, kteří se nechali ve svém díle inspirovat přírodou a krajinou Šumavy a bude k dostání v informačních střediscích Správy NP. Josef Štemberk

Setkání na Rokytě U příležitosti Dne dětí se v sobotu 6. 6. před informačním střediskem na Rokytě sešly děti s rodiči na akci uspořádané Správou NP a CHKO Šumava. Přestože meteorologové předpovídali ne zrovna vhodné počasí pro venkovní aktivity, počasí až na závěr této akci přálo. Program zahájila skupina Zayferus, která představila své svěřence – chované dravce - při volném letu i při jejich lovu. Celkem 30 ptáků bylo nejen pro děti nezapomenutelným zážitkem a poučením, které si z akce odnesli. Doprovodné činnosti, které probíhaly v okolních stanovištích, jako byla ukázka výroby skleněných perel,

ODEŠEL OCHRANÁŘ Ve věku 93 let zemřel 25.3.2009 ing. Karel Achs. Na Sušicku byl spolu s pány Vodákem, Fenclem, Vaněčkem jedním z Pionýrů (mj. členové Poradního sboru Šumava, jež od roku 1964 zatím nahrazovala Správu CHKO Šumava), kteří již v té době cítili, že je nutné Šumavu jako velký fenomén chránit. V ochraně přírody se angažoval především kolem roku 1968, zvláště podnětný byl jeho článek uveřejněný ve Zpravodaji CHKO Šumava (č. 10/1969) „Mezinárodní šumavský přírodní park“, kde jako lesník a taxátor správně viděl nutnost „jednoho“ hospodáře na jednom území parku, tj. ochranu přírody a lesní provoz v jedné instituci. Nabádal k co nejužším vzájemným

34 léto 2009

LETOS POPRVÉ V ZELENÝCH AUTOBUSECH I S JEDNODENNÍ JÍZDENKOU NP-TICKET

představení některých živočichů ze Zoologické zahrady Hluboká či další rukodělné drobné práce, které si mohly děti vyzkoušet, byly zajímavým zpestřením celého programu. Závěrem si účastníci mohli zazpívat řadu známých písniček skupiny HOP TROP a Samsona Lenka. Spokojení účastníci si domů odnášeli řadu zážitků i nových poznatků získaných uprostřed šumavské přírody.

Dobrou zprávou pro všechny uživatele Zelených autobusů je obdržení podpory projektu z Evropské unie, programu Cíl 3 Česká republika – Svobodný stát Bavorsko, na příští tři roky. Cestujícím to přinese lepší služby a k tomu ještě úplnou novinku v podobě jednodenní jízdenky NP-Ticket. Jednodenní jízdenky budou k dostání ve vybraných autobusech a informačních střediscích a mohou je nabízet i regionální ubytovatelé. Kdo si jednodenní jízdenku koupí, bude moci, jak z jejího názvu vyplývá, celý den nejen cestovat a přestupovat mezi vybranými linkami, a navíc ještě získá i určitou cenovou výhodu. V jednání pro příští sezony je vzájemné uznávání této jízdenky a německého NP-Ticket ve vymezeném území na druhé straně hranice a naopak. Josef Jiřička

vztahům - koordinaci činnosti obou stran (české i bavorské) pro konečný cíl skutečného mezinárodního parku. Jako lesník a taxátor byl především velmi dobrým pozorovatelem přírody. O Židovském či Roklanském lese píše: „Zachování jejich současného krajinného rázu pro budoucí pokolení bude mít mnohem větší význam než pouhá produkce dřeva.“ Na rok 1969 velmi zajímavá myšlenka. Podporoval spíše ochranu krajiny před ochranou ekosystémů, což bylo pro ochranářské hnutí 60. let typické. „Gografická poloha a přírodní krásy nás předurčují a zavazují vytvořit z naší vlasti skutečné sanatorium Evropy.“ Závěrem píše: „Bylo by mým přáním, aby nás tato doba zastihla natolik připravené, abychom mohli přikročit k prvým etapám společné práce na cíli, který docení budoucí generace.“ Mínil tím mezinárodní šumavský národní park.

V době, kdy působil jako taxátor u Vojenských lesů, byl jedním z těch, kteří byli přesvědčeni, že je ochrana přírody Šumavy více než nutná. To se o řadě našich současníků i po 40 letech od doby, kdy toto Karel Achs napsal, nedá říci. Pavel Musiol

Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Vážené čtenářky, vážení čtenáři. Doufám, že si čtení tohoto letního čísla necháváte na chvíle dovolené či odpočinku po práci. V tomto čísle pokračujeme s tématy k otázkám kolem významu národních parků jako ostrovů původní nebo téměř původní divoké přírody. Svoji odpočinkovou pozitivně naladěnou pohodu si nenechte kazit žádnými nesmysly o ohrožené Šumavě. Pokud potřebujete zažít hezké prázdniny na Šumavě, navštivte i její opomíjená místa, v klidu, v ráji šumavských zelených lesů, čistých potoků či květnatých luk. Národní parky se nezřizují kvůli hádkám o jejich poslání. Je-li strategie ochrany přírody jasná, transparentně zveřejňována a hlavně poctivá vůči místním lidem, pak pro podporu pohodových prázdnin a dovolených v tomto území už pak stačí jen „málo“. Vyladit nás Šumaváky bydlící a pracující na Šumavě na jedno téma. Na téma společně vytvářeného pocitu pohostinnosti našeho šumavského domova i pro příchozí hosty. Pokud se nám podaří společně prezentovat Šumavu jako ostrov krásné, divoké a unikátní přírody s možností poznat zde přirozený vývoj středoevropských lesů, pak uděláme pro sebe navzájem víc než zástupy politiků. Spokojení hosté národního parku jsou satisfakcí nejen pro zaměstnance Správy, ale i pro provozovatele služeb v cestovním ruchu a zdejších prodejen či dopravce. Svými hádkami, ať už přímými, nebo nepřímými (přes média) potenciální hosty Šumavy spíše otravujeme. Zatahujme je do problémů, které se k prázdninám a dovoleným nehodí. Vzpomínka na šumavskou přírodu musí být podtržena hezkými vzpomínkami i na pohostinnost tohoto kraje, na boj přírody o její identitu podhorských a horských lesů i navzdory hloupým řečem a změnám klimatu. Přeji všem hostům národního parku hezkou a poučnou dovolenou a aby nemuseli využívat rozvíjejících se dovedností strážců NP v oblasti Integrovaného záchranného systému České republiky. Uděláme vše pro to, abyste se na Šumavu vraceli rádi. Nosnými tématy naší práce v letošním roce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit právě v tomto roce, kdy připravujeme nová pravidla pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás. Foto Jiří Kadoch

zmije obecná samec (Vipera berus)

zmije obecná samec (Vipera berus) - melanická forma

čolek horský samec (Titurus alpestris)

čolek obecný samice (Titurus vulgaris)

skokan hnědý (Rana temporaria)

čolek horský samice (Titurus alpestris)

ještěrka živorodá (Zootoca viviparia) - melanická forma

ropucha obecná (Bufo bufo)

čolek obecný samec (Titurus vulgaris)

ještěrka živorodá samice (Zootoca viviparia)

ještěrka živorodá samec (Zootoca viviparia)

Foto Oldřich Vojtěch