2004
2 / 2004 .roèník
3
zdarma
øíjen
w w w. s e n i o . c z | r e d a k c e @ s e n i o . c z | 3 81 415 512 L A A R , a . s . | Va n è u rova 2 9 04 | 3 9 0 01 Tá b o r
Pomsta jedné koupelny MJ
pomsta.koupelny.senio.cz Koupelna v prvním patøe byla smutná. Její majitelka, jinak starší paní, ji na jaøe a v létì èasto na týden opouštìla a odjíždìla na rùzné zájezdy. Koupelna zùstala sama, nikdo ji nepotøeboval, nevìtral, a tak se cítila neužiteèná a zbyteèná. Co by jen té své zlé paní provedla, aby si jí více vážila a musela na ni myslet i na tìch svých toulkách po republice? Je to nìjaká spravedlnost, když se, budeme jí øíkat zlá paní, toulá a ona musí být zavøená bez vzduchu stále na stejném místì? Pøemýšlela, vymýšlela, až byla spokojena a vìdìla, co udìlá. Protože to byla kouzelná koupelna, poèkala si, až se zlá paní vrátí z týdenního rekondièního pobytu u Lipna, a hned tøetí den nechala prasknout vodovodní potrubí ve zdi. Zlá paní mìla nyní starosti a musela shánìt instalatéra, který by našel otvor v trubce. Po více než týdenním shánìní a prošení koneènì pøišel, ale únik vody nenašel, i když skvrna na stìnì byla již metr veliká. Nakonec rozkopal celé vedení v koupelnì a dal nové. Koupelna si libovala, že bude mít nový kabát. Ale zlá paní ještì nemìla cestování dost. Byla pøihlášená na týdenní pobyt na Moravu, zastavila tedy vodu a odjela. To nemìla dìlat, koupelna se na ni opìt moc rozzlobila, takže po otevøení vody opìt bylo jedno místo mokré. Instalatér musel pøijít znovu a svou práci opravit. To si koupelna mnula ruce: Tak to chtìla, aś má zlá paní co nejvíce starostí a je nucena ve dne, v noci myslet na ni. Potom ji pøejde chuś na cestování. Paní opravdu chuś na další ježdìní pøešla, protože se z Moravy vrátila s výronem kotníku a teï na ni èekala rozkopaná koupelna, jejíž otvory museli zedníci zazdít a sehnat dlaždice, aby doplnili vysekané pod sprchou. Koupelna vìdìla, že sehnat zedníka je nad lidské síly, ale sehnat ho pomocí telefonu, protože zlá paní chodit nemohla, je hotový zázrak. Po ètrnácti dnech usilovného volání se jí to podaøilo a dva zedníci bìhem dvou dnù koupelnu zkulturnili. Nyní si je tato vìdoma, že si jí bude zlá paní více vážit a nebude od ní s tak lehkým srdcem odjíždìt do svìta. Tøeba dostala tak za vyuèenou, že cestování povìsí na høebík vùbec. Asi by bylo nejlépe, aby dala na radu „dobrých“ známých, že v tak pokroèilém vìku se pro ni žádná aktivita nehodí, nemá se tak rychle pohybovat a hlavnì jezdit mimo bydlištì. Pro ni se hodí již jen sedìt doma a èekat na „zubatou“. Dopisy z XX.století Lubomír Miřejovský DOPISY.SENIO.CZ Reflexe složitého a událostmi nabitého 20. století ve vzpomínkách na rodinné i společenské dění. Senio.cz doporučuje jako poutavou četbu pro všechny generace. Nuga, 416 stran, 360 Kč, vázaná vazba, vyšlo 2004. Objednávky přijímá redakce Senio.cz Sh l a ze ny s t u p n ě . P l o c h a , p l o c h a , plocha. Kd e ko l i l ze b ý t p o z d ě j i . N e , n e n u t k á. N e , n e s t r h á vá . T o t a m ús í l í s i l n i c , c h t ě n í a l e j í .
>
1
Zkusil jsem být èlovìkem, jehož srdce je zakleto Vladimír Ira
zaklety.clovek.senio.cz
Jistì znáte pohádky. V nìkterých je srdce èlovìka zakleto, nebo je zakleto srdce èarodìje do skály èi zvíøete; - v jiných je duše džina zakleta do nìjaké vìci. Když se tìch vìcí nìkdo dotýká, duše džinù ožívají, a když poèínáte ta zvíøata trápit èi vìci nièit, zakletá srdce zaèínají trpìt a hynou. Zkusil jsem si, jaké to je. Zkusil jsem si, zda mé srdce bude trpìt a sténat, když trpí zemì, rostliny, zvíøata, lidé… A ono se mi to povedlo! Mé srdce zaèalo trpìt a když trpìlo, musel jsem pøemýšlet o tìch vìcech, do kterých bylo zakleto. Je to lepší, než brát utišující léky a usnout. Snažil jsem se pøemýšlením pøehlušit úzkost a bolest. Je to nejlepší, co mùžu dìlat, protože svýma osamocenýma rukama nezmùžu nic… A když takhle pøemýšlím, je to tak pøekvapivé! Jakoby moje srdce bylo zakleto do tolika vìcí… Pokud se týká pøírody, do ní bylo mé srdce urèitì zakleto už dávno, protože trpìlo, když jsem se na ni díval. Pøírodu tradiènì považujeme za svou služku. Co služku – za svou otrokyni. Obchodujeme s ní na otrokáøském trhu! Obchodujeme na nìm se zvíøaty, rostlinami, vodou, zemí, vytìženými surovinami… Když pøíroda zrodila èlovìka, zrodila si virus, který se množí, množí a pøemnožuje. Znáte pohádku o Otesánkovi? Babièce a dìdeèkovi bylo bez dìtí smutno, tak si dìdeèek vytesal ze døeva dítì a to ožilo. Jedlo a žralo a rostlo, až snìdlo všechno v domì i zvíøata v chlévì a sežralo i vìci na dvoøe a povozy ve stodole a dìdeèka i babièku a stavení i celou usedlost. A my se takhle èím dál víc chováme k pøírodì i k naší planetì. Jsme k tomu vybaveni svými vlastnostmi. Jedni více a druzí ménì. Ale skoro všichni bychom rádi zbohatli. Peníze, blahobyt, bohatství – to jsou ty vaøené nudle, na kterých snadno jedni táhnou druhé. Ti nejdravìjší nudlaøi potøebují táhnout co nejvíc tìch ménì dravých. Potøebují, aby i ti ménì draví od nich kupovali co nejvíc zboží. Potøebují zmnožovat a zrychlovat konzumaci. Nemùžeme za to. Je to vlastnost viru. Je to naše posedlost! Taky bych se do toho zapojil, kdyby mé srdce nebylo zakleto… Ono trpìlo, už když slyšelo, že poruèíme vìtru i dešti, a trpí i teï, když slyší, že svobodnou pøírodu si zachováme v rezervacích a tu ostatní že postupnì geneticky modifikujeme… Prognóza takového rùstu otesánka by mne dìsila, ale možná, že šśastnì pozmìníme sami sebe. Ne, ne – musí mne to dìsit, protože – co když se modifikujeme nešśastnì?! Lidé, jejichž srdce není zakleto jako moje, žijí ze dne na den, z mìsíce na mìsíc, z roku na rok. Starý rok vždycky oslaví a nový pøivítají s pøáním, aby se mìli dobøe! To já nemùžu, protože mé srdce trpí. Nìkteøí lidé také trpí – okamžitou bolestí èi bolestí z nepøíliš vzdálené minulosti, ale netrpí budoucností. Mé srdce je asi zakleto také nìkde hluboko v lidské spoleènosti. Trpím tím, jak spoleènost fungovala, funguje a bude fungovat. Je v ní zakleto, protože to fungování ho dlanìmi svírá, a nutí mne tak o spoleènosti pøemýšlet stejnì jako o pøírodì. Tøesk! Aška
tresk.senio.cz Mým klukùm dìlalo v zemìpise potíž hledání øek na mapì. Øíkali: „Jak se máme vyznat v tìch zakroucených èárkách? Co je øeka a co cesta nebo dráha?“ Mìsta mìla alespoò teèky podle své velikosti. Nejlépe poznávali jezera a moøe. To bylo nejmodøejší.
Najednou si jeden vzpomnìl a zeptal se, jak to, že se voda z moøe nevyleje. Odpovìdìla jsem mu, že se zemì rychle toèí, a tím se voda nevyleje. Øekl: „To bych chtìl vidìt!“ Vysvìtlila jsem mu, že když dám do baòky na mléko vodu a budu s ní rychle toèit, že voda nevyteèe. „Prosíme tì, vezmi baòku, dej do ní vodu a ukaž nám to.“ Vzala jsem tedy baòku, natoèila do ní trochu vody a zaèala s ní hýbat, abych mohla dát ruku do výšky a zatoèit s baòkou. Zemìkoule (baòka) se ale nahoøe støetla s jiným tìlesem (chránítkem nad žárovkou) a nastal tøesk. Zemìkoule to vydržela, ani voda nevytekla, ale jiné tìleso to nevydrželo. Byl to prostì øádný tøesk. Rodina základ státu. SVO
rodina.senio.cz Rodina je základ státu a základem rodinného života jsou nedìlní spoleèné obìdy. Vzpomínám si na naše nedìlní obìdy. Otec, jako hlava rodiny, v èele stolu, maminka (z praktických dùvodù) blízko plotny. Dále u stolu bratr a já. Dùstojné ticho tohoto obøadu bylo rušeno jen tichým cinkotem pøíborù. Dùležité bylo, že všichni èlenové rodiny byli spolu u jednoho stolu. Vèera byla také nedìle. Vidìl jsem tu dnešní rodinu o generaci mladší. Otec, matka, syn a dcera. Všichni obìdvali spolu u jednoho stolu. Samozøejmì v restauraci. Na co se otravovat s vaøením doma. Bylo ticho. Tatínek èetl noviny, které držel v levé ruce, a v druhé jedl vidlièkou (po „americku“). Maminka èetla dokonce knihu položenou na stole (asi Daniele Steelová), takže mìla k jídlu volné obì ruce. Syn se pohupoval v rytmu. Mìl na uších „walkmana“ a cpal se také v rytmu hudby. Dcera jednou rukou „mailovala“ a druhou jedla. Bylo ticho. Dùležité bylo, že všichni èlenové rodiny byli spolu u jednoho stolu. Stesk Anežka Rytíøová
stesk.senio.cz Po vychození základní školy byla Jana pøijata na Jedenáctiletku – tehdejší støední školu, která byla dvacet kilometrù vzdálena od našeho bydlištì. Rozhodla se, že bude dennì dojíždìt. Hned první den prázdnin chtìla jít veèer do biografu, však se na to celý rok tìšila! Pøísný tatínek, pøísný uèitel, jí to nedovolil! Poplakávala ve svém kouteèku a po pøemýšlení našla východisko: Pøihlásím se do internátu a nebude mi nikdo porouèet, ani omezovat, budu svobodný èlovìk. To také udìlala a my s tím plnì souhlasili. Pøes prázdniny jsem jí pøipravila výbavu, co bude v internátu potøebovat. Dojela jsem k tetièce na venkov pro prachovou peøinu, kterou jí už dávno slíbila. 1. záøí jsme putovali na autobusové nádraží, plnì vytíženi. Poslední políbení na rozlouèenou. Oèi jí jenom záøily blahem. V pondìlí telefonovala, že už bydlí a hlas neznìl moc radostnì. V úterý se ptala, jak se máme. A co ty? Já také dobøe a zavìsila. Ve støedu se opìt ozvala a mluvila, jako když ji škrábe v krku. Hlas mìla zastøený. Ve ètvrtek poslala dopis po jedné známé. Píše, že se jí moc stýská a že bude J e j e d n o ka m . . . D e n s ko n č i l . N e b o ro k ?
2
> 3
chvíli pøestal, takže jsem vidìl, jak dal o dvì minuty pozdìji branku druhou. Ale starý Bary – jeho tata – mìl ještì furt ruky na oèích, takže tu druhou branku nevidìl, tak øíkám ty vole, beè dál, on dal druhú! A on zvedl hlavu a beèel dál…“
do školy radši dojíždìt z domova. Zítra se stìhuji, pøijïte mi naproti k autobusu, ve Vožici budu ve tøi hodiny. No, to si nevybrala vhodnou dobu, právì se sjíždìjí tøi autobusy. To bude podívaná! A byla! Vyvalila se nejdøíve peøina, pak ostatní zavazadla a nakonec smutná Jana. Pøitulila se k nám se slzami v oèích a tiskla nám pevnì ruce. O diváky nebyla nouze.
Cyklistika vás také zajímá? Co závod Tour de France? Sport je hlavnì jeden z prostøedkù, jak se nauèit èelit nepøízni a prohrám. Dùkazem tìchto slov je americký cyklista Armstrong, který se koncem èervence radoval z šestého triumfu v Tour de France. Takový úspìch v jedné z nejsledovanìjších sportovních událostí svìta se za 101 let jejího trvání nikomu nepodaøil. Ale co je nejpozoruhodnìjší. Tento nejlepší cyklista svìta porazil rakovinu a teï posouvá hranice lidských možností. „Pokaždé když vyhraju další Tour, dokazuji, že jsem naživu – a že mohou pøežít i jiní,“ øíká. Pøi návštìvì malých pacientù kliniky hematologie a onkologie motolské nemocnice v Praze øekl: „Život, to je nejdùležitìjší vìc na svìtì.“ Jeho vùle „Nevzdat se“ je obdivuhodná a je pøíkladem pro ostatní lidi.
Doma probìhla celým domkem, pohladila svoji postýlku a zašeptala: Já jsem tak šśastná, že jsem doma! Víte, já byla smutná i pøi vyuèování. Tobì se stýská, Jano? Zeptal se tøídní profesor. Jen jsem kývla hlavou a vší silou jsem zadržovala slzy. Utìšoval mne: Však si zvykneš! Skamarádíš se s ostatními studenty, budete spoleènì navštìvovat kino, koncerty, hrát volejbal a jiné. Co vy víte, pomyslela jsem si, ale maminku tady mít nebudu! Pochutnala si na oblíbeném jídle, vykoupala se a hupky! Do postýlky! Mami, pojï si ke mnì sednout a drž mi ruku, jako když jsem byla malá. Já jsem tak ospalá! Celou dobu jsem se poøádnì nevyspala a ráno jsem mìla polštáø mokrý. Janièko, a co biograf? Tatínek tì nebude veèer pouštìt, vždyś ho znáš! Do kina chodit nemusím, však se mi to nevyplatilo! Staèí mnì, že jsem zase doma! U vás!
A následující mìsíc srpen – olympiádu v Aténách jste také sledovala? Samozøejmì že ano. Olymp a jeho božstvo – to je pro mì pøímo posvátné. Vždyś „olympijské hry antické“ jsou známé již od roku 776 pø. n. l. Pro dávné øecké sportovce býval vìnec z olivy, rostoucí u Diova chrámu v Olympii, vùbec nejvyšší poctou. Nebo „olympijský oheò“, symbol nesmrtelnosti olympijské myšlenky a návaznosti antických a moderních OH. Pøináší se do místa her z Olympie v Øecku. Èi jméno P. F. Coubertin, francouzský pedagog a historik – zakladatel novodobých Olympijských her. 1896 – 1926 pøedseda olympijského výboru. Gymnázium v Táboøe je nositelem jeho jména. A jak se èeskému sportovnímu božstvu na bájném Olympu daøilo, už asi víme všichni. Osm medailí. Mohlo být lépe – ale všechno nevyšlo dle pøedstav. Tož aspoò díky za tu døinu. Po šestnácti dnech olympijský oheò zhasl…
Domove, mùj požehnaný domove, buï mi pozdraven! Pampadam Ohlédnutí za létem rozhovor s Marií Chmelovou pøipravila Gita Gabrielová
pampadam.senio.cz
Jste seniorka – kde èerpáte životní sílu a životní inspiraci? Životní sílu a inspiraci k žití èerpám mezi mladými lidmi a sportovci. Jaký životabudiè pro vás byl – øeknìme tak od kvìtna do konce srpna? Nejprve snad mou pozornost vzbudilo deset finalistù soutìže Èesko hledá Superstar. Soutìž zpìvákù vládla zemi – nové idoly naší mládeže zaujaly i mne. Až do 20. èervna – každou nedìli jsem netrpìlivì a s napìtím sledovala zda obstojí Julian èi Sámer, ve finále pak – zda na trùn usedne Šárka nebo Aneta…
Jste studentkou Zemìdìlské fakulty U3V Brno, žnì jste také vnímala? S velkým zájmem a potìšením jsem mìla letos možnost sledovat sklizeò jeèmene pøímo v kraji krále Jeèmínka na Hané – jedineèný zážitek. Suché a sluneèné léto umožòovalo kombajnùm pomìrnì rychlou sklizeò. Jen se za nimi prášilo – úroda byla víc než dobrá. „Dožínky“ mìly heslo: „Kolik kláseèkù, tolik mázeèkù“, takže bylo veselo. Škoda, že jsem tu krásnou scenérii mohla sledovat pouze z invalidního vozíku – hned bych si s nimi byla v kole skoèila.
Zmínila jste se také o sportu... 8. èervence 2004 jsem se v novinách doèetla: „Senioøi ze ètyø zemí mají olympiádu.“ Žasnu. Senioøi – je to možné? Ètu dál: tenis, plavání, volejbal, kuželky, stolní tenis a šachy – turnaj se uskuteèní v Ostravì – Porubì. A dále: „S výbìrem ostravských seniorù u nich zmìøí své síly týmy ze Slovenska, Maïarska, Chorvatska.“ Potìšující zpráva pro mì.
Byla jste tam krátce – Moravské hody jste nezažila? A víte že ano. Pouze však slavnostní dopoledne – vyhrávání po dìdinì a krojované zvaní na hody. Sváteèní nálada s hudbou a zpìvem: „Morava krásná zem…“ a popíjením slivovièky èi vínka – paráda. Jen neradi jsme odjíždìli.
A co fotbal – také jste v èervenci sledovala fotbalové mistrovství Evropy v Portugalsku? No ovšem. Ale výsledek jak známo byl „Úspìch bez zlaté teèky.“ I tak jsem naše hráèe moc obdivovala – udìlali maximum. Nejvíc mì ale zaujal kanonýr Eura Milan Baroš z Valašska – Vigantic, který v pìti utkáních bronzového èeského mužstva vstøelil pìt gólù a stal se tak nejlepším støelcem turnaje. Líbil se mi i úryvek z novin – výrok Barošova souseda z Vigantic: „Nejkrásnìjší bylo, když dal Milan branku Dánùm na dva nula. Všichni jsme zaèali beèet, ale já za
4
A co bude v záøí? Školákùm nastávají povinnosti – J. Suchý zpívá: „Dìti školou povinné, dovedou to co my ne…“ Dále pranostika k 8. záøí praví: „O Marie narození vlaštovek tu více není.“ Zamáváme jim a popøejeme: „Tak šśastnou cestu a nezapomeòte na návrat. S novým jarem vás budeme netrpìlivì oèekávat.“
Prut r ytmu, druhý, rozšvihaná hla va, opatrovaná hnutím ús t,
>
5
Abychom nekonèili nostalgicky, nemìla byste nìco veselého na závìr? Ráda, ale co? Napadá mì – teï, když dìti se nám navrátily z prázdninových pobytù – což tøeba úryvek z knihy spisovatelky Mac Donaldové: „…Z prázdnin s maminkou a tatínkem ve stanu, jsme se vracívali do mìsta hnìdí a zdraví. Ale z letních dnù s bábinkou jsme pøijíždìli vystrašení, bledí a celí nakøivo po dlouhých hodinách proležených pod postelí modlíce se za bouøky nebo natìsnaní v bezpeèí pøed tesáky divé zvìøe sápající se po nás…“ A zazpíváme si Pampadampa… Zahrada radostí Zdeòka Voborská
zahrada.radosti.senio.cz Dovedete si pøedstavit zelené údolí, kterým protéká zurèící potok a noty hraje každá kapièka narážející na vlnku a ta na kámen? Tøpytící se perlièky rosy, stromy, které vyprávìjí o tajemství, které jim pøináší koøeny a život ve vìtvích. A nad tím vším se klene obloha jako klenba nádherného chrámu plná ozvìn. Dovedete si pøedstavit, že by na malém kousku zemì byla zasazena zahrada. Zahrada radosti, plná barev a vùní. Každá radost má pøece svou vùni a také barvu. Každý z nás by mohl zasadit jinou, svou kvìtinu. Dokonce by jí mohl dát své jméno. Tøeba vymyšlené. Že je to pohádka? Proè ne, proè si nehrát? Proè nepotìšit duši i tìlo. Dìtské oèi vidí víc a proè se nevrátit k té dìtské radosti. Radosti plné tvoøení a snìní. Èlovìk se dnes málo svìøuje s radostmi. Spíš si stìžujeme, co nás bolí a kdo nám ublížil. Nìkdy se v sobì pøímo utápíme, aś venku svítí slunce nebo prší. Co vám dnes udìlalo radost a nebo vèera? Vzpomínáte? Co mnì udìlalo radost? Sedìla jsem s manželem a dívala se na nìj. Nìco jsem vyprávìla a on vypadal jako nepøítomný. Na mou otázku, kde právì je a kde se toulá, odpovìdìl: „Toulám se ve tvých oèích,“ a já jsem pochopila, že všechno ostatní je nedùležité! Už víte, co mì vèera potìšilo? Jenom vèera? Ne, tímhle se budu tìšit do konce života. Budu to potìšení dennì zalévat, aby neuschlo. Budu jeho barevné lísteèky opatrovat, aby neopadaly. Budou duhové a voòavé jako jaro. A jméno? „Roztodivka luzná“. Co potìšilo vás? Dnes nebo vèera a schováváte to v koutku svého srdíèka. Dýcháte a zahøíváte to ve své dlani jako vzácné semínko. Mùžete se s námi podìlit o tu krásu? Pojïte si zasadit svou kvìtinku do spoleèné zahrádky Vladimír Ira Co mì potìšilo?
Paní Voborská, na dobrou otázku rád odpovídám. Jak jsem na Senio.cz kdysi napsal v seriálku o spolužití s mým M, pohybuji se obèas ve spoleènosti a obèas mimo ni. Mimo se pohybuji kvùli svobodì myšlení. Protože ve spoleènosti je svoboda stavem, kdy si mùžete sama zvolit svá pouta. Ve spoleènosti nemùžete žít bez pout; èlovìk je tvor spoleèenský a je na pouta uzpùsoben. Mimo spoleènost jsem na chvíli bez pout a ta svoboda mì vždycky potìší a potìší mì rozlet myšlenky a nalezení nových souvislostí a nové a nové nápady. A ve spoleènosti mì potìší nìkterá svobodná pouta. Potìší mì zvuk øeèi èlovìka, kterému rozumím a který porozumìl mnì. Potìší mì lidský dotek a potìší mì vnímání obrazù, tvarù a barev pøírody a tvarù a barev kulturních, které vytvoøil èlovìk. Jsme uzpùsobeni na takové vnímání a to, co v í d a n ý s t ro m , j e n ž p a t ro v p a tro s kládá z n ov u a j i n a k, ve v l í d n ě j š í r ů s t –
6
jsme schopni vnímat, je pro nás pravda. Váš nápad je skvìlý! Vybudujme si zahrádky potìšujících pravd a uèiòme je veøejnì pøístupné! Ale k tomu by bylo zapotøebí, aby nás bylo takových víc, kdo budou komunikovat. Kdo tøeba na tyto stránky zasadí svou kvìtinku. Vždyś kvìtinka mùže být i skromná a vlastní zahrádka je nìco jiného, než spotøebovávání prùmyslových produktù. A co mì nejvíc potìšilo dnes? To, co jste napsala, že jsem si to mohl pøeèíst a že jsem mìl kde odpovìdìt. Babeta Mùj kvítek do Zahrady radosti
Do zahrady radosti pí. Voborské bych si také ráda zasadila svùj kvítek. Nevymýšlím pro nìj jméno, dávám mu jméno známé v rùzných jazycích od nepamìti: láska. Je to kvítek zázraèný, vìtšinou jej ani není zapotøebí øeèí pojmenovat, jeho vùni a pøítomnost poznáme bez jakéhokoliv vysvìtlování, protože k nám promlouvá ryzí øeèí svìta. A má mnoho podob, ale vždy je krásný, a v žádné zahradì by nemìl chybìt, protože bez nìj i té nejnádhernìjší zahradì chybí duše. Nìžnì jej v té pomyslné zahradì životních radostí pìstuji, peèuji o nìj velice starostlivì, protože dává mému životu smysl. Tìší mne, že dovedu milovat své dìti, vnuky, blízké lidi a lidi vùbec, krásné vìci vytváøené rukama umìlcù, knihy, hudbu a život sám. Je to bohatství ducha, neboś jak øekl Thomas Merton - duchovním životem se rozumí láska. MJ I já píši pár slov...
I já píši pár slov k pøíspìvku Zahrada radosti. Protože mám stále se zhoršující zrak, je mým nejlepším spoleèníkem doma Èeský rozhlas 2. Má vskutku zajímavé poøady. Vèera, 26. záøí, od 5 do 8 hodin mluvil a uvádìl ukázky pan František Novotný. Byly to krásné tøi hodiny, že jsem se nemohla odpoutat od rozhlasu. Mezi písnièkami jsem uslyšela tolik životní moudrosti, podle které bychom se mìli øídit, že jsem byla nadšena. Nejvíce mne zaujala myšlenka Jana Masaryka, kterou nabádal svou matku k jednání s okolím. Nezapamatovala jsem si ji, bohužel, doslovnì. Celý poøad vyznìl v tom smyslu, že máme být trpìliví, uèit se odpouštìt a být k okolí laskaví. Úsmìv je lékem i pro nás. Závist škodí pøedevším tìm, kdo závidí. Tento poøad mi udìlal moc velkou radost a budu na nìj èasto vzpomínat a alespoò trochu se podle jeho rad øídit. Josefa Hejlová Kvìtinka Ohleduplnost
Zasazuji si ráda svou teplebarevnou kvìtinku do zahrady radostí Zdeòky Voborské. Ohleduplnost ve mnì vzbuzuje radost a èiní mi potìšení. Když jsem žila mezi asertivními dravci, zkoušela jsem se mezi nimi prosazovat a nemìla jsem s tím potíže, ale neèinilo mi to žádné velké potìšení. Když jsem žila mezi vychytralými obchodníky, nebylo pro mne tìžké je obèas napálit, ale radost, kterou mi to pøineslo, byla jen docela malá. Když jsem žila mezi lidmi tolerantními, ještì to poøád nebylo ono. Ohleduplnost je víc než tolerance. Jsem-li teï k lidem ohleduplná, necítím se slabší než døív a vzbuzuje to ve mnì skoro stejnou radost, jako objevování nových vìcí. A když potkám ohleduplného èlovìka, vždycky mì to potìší. Tomáš Amálka Kvìtinky Hvìzdièky pøirozenky
Do pomyslné zahrádky paní Voborské bych rád zasel lidské hvìzdièky. Nikoliv superhvìzdy vyšlechtìné aranžéry, vizážisty, textaøi a skladateli. Ani tu vzácnou Puškinovku, která o sobì napsala, že vyšla jako hvìzda ranní. Ale ty pøemnohé hvìzdièky, které zasvítí bez cizí pomoci samy ze svého nitra. Kdykoliv je bìhem dne èi týdne spatøím, vždycky mì potìší a udìlají mi radost. Josefa Hejlová Kvìtinka ´Vysvobodivka humorná´
Dìláte-li si legraci z tìch druhých, sami sobì škodíte, protože se pak považujete za lepší, než doopravdy jste, a uzavíráte se do komnaty klamných pøedstav. Dìláte-li si v nouzi legraci sami ze sebe, pomáháte si ze špatné komnaty ven. Ne že by mi humor v nouzi zpùsoboval velkou radost, ale vždycky mì potìší.
> 7
Vìøím, že to ještì dokážeme Zdeòka Voborská
dokazeme.to.senio.cz
Znáte to, koho dnes napadne nìkoho pochválit. Dovedete si pøedstavit, co všechno by to mohlo dokázat. Každý z nás ví, že když nìkdo nìkoho naštve, rozroste se to jako plevel. Hned se to odvede v práci, škole, doma, a je po radosti. O to víc mne nadchl èlánek jednoho známého amerického novináøe, který jsem si pøeèetla. Vìdìl, že pùsobit na lidi, aby byli zase vlídní, není snadný úkol. A tak tedy zaèal tím, že podìkoval taxikáøi, který ho svezl, a øekl: „Jel jste perfektnì.“ Taxikáø se podivil: „Hrajete si na chytrýho, nebo co?“ „Ne, obdivuji, jaký jste zachoval v tak velkém a hustém provozu klid,“ odvìtil novináø. „Jo,“ øekl taxikáø a odjel. Když se novináøe zeptal jeho pøítel, proè to dìlá, vysvìtlil mu: „Pokouším se vrátit našemu mìstu lepší lidské vztahy, pokouším se tam vrátit lásku. Snad je to jediný zpùsob záchrany.“ Otázka – proè dìláme to èi ono je i pro nás èastým jevem. Ještì nìkdo dodá: „A co z toho budu mít já?“ Nikdy jsem se nepokoušela dát na váhu zlobu a lásku. Ale vím, že urèitì by vyhrála láska. Cítím, že je to lepší, a vy jistì také. Po otázce pøítele: „Jak mùže jeden èlovìk zachránit tohle mìsto?“ Odvìtil novináø: „Vìøím, že jsem taxikáøi zpøíjemnil den. Bude se chovat vlídnì i k ostatním pasažérùm a mùže jich být tøeba dvacet. Ti se pak budou vlídnì chovat ke svým nadøízeným, k prodavaèùm a ve své rodinì. Tak se mùže dobro rozšíøit na tisíc lidí. “ „To by nebylo marné, co øíkáš?“ A pøítel? „Ty jsi zøejmì cvok!“ Proè pokraèovat, když pøítel zpochybní dobrou myšlenku. Ale on se nedal odradit. Øekl: „Tøeba to øekne každý jen tøem lidem. Když se to nepovede, zkusím to zítra znovu. Nevìnoval jsem tomu pøece tolik èasu.“
Tématem ilustrací Lucie Hochmanové je v tomto čísle Senio.cz „Cesta Domů“. Více informací najdete v listopadové mms.reportáži na http://mms.konjunktura.cz.
Já vím, teï si øíkáte, že èas je vzácný, ale jen pak se nám to, co dáme, mùže vrátit mnohokrát. I když vyfasujeme nìkdy název cvoka, jako novináø od pøítele. Nìkdy se zdá pohodlnìjší, nevšímat si nièeho a nikoho. Pùjèila jsem ve škole dìtem brýle lhostejnosti. Nevšímat si zranìného, neplést se do situací, kde by jejich pomoc byla užiteèná. A pak jsem se zeptala, jaké to bylo, zda si pak nìkdo z nich pøedstavil sám sebe v ohrožení. A pak jsem nabídla – kdo je sundá, zda je to lepší. I když byly omezené èasem, hledaly øešení. Žádné si brýle neponechalo. Podìkovala jsem jim. Urèitì bude dobré, když nezùstanou sami, ale získají i druhé. Pochvala nic nestojí. Staèí se nìkdy jen usmát a prohodit pár vlídných slov. Pozorovala jsem, jak to vyhladí vrásky a èlovìka to narovná. Jenomže. Když se uzavøeme a nechceme nic slyšet, na co nám byl dar slyšení? Uši pøestanou fungovat. Zaènou nedoslýchat. Oèi se rády dívají na krásu, která je bez zvukù ochuzená. Pøestáváme vidìt. Otevøme nejen oèi a nastavme uši, ale i svá srdce. Dejme èas pøemýšlení, aby dary, které každý z nás dostal, byly využity. Zkusme to co nejdøív. I když se nám všechno hned nepovede, dùležité je zaèít.
>
t o pominulo, není, ne n í , vydán, v y d án , ničemu. n i če m u . Pet r B o r kove c
Dokážeme to! Já tomu vìøím! Pojednání k èlánku amerického novináøe Arta Buchwalda – Láska a taxikáø.
8
KONTAKT.SENIO.CZ LAAR, a.s. Vančurova 2904 390 01 Tábor www.senio.cz
[email protected] 381 415 512 vedoucí projektu Jana Lešikarová Lucie Manková
