Zastoupení – judikáty Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.04.2005 Typ rozhodnutí: Usnesení Heslo: Dotčené předpisy: čl. 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 129/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce F. ú. ve V. M., . proti žalované E. – K. s.r.o., .o zaplacení částky 1 148 947,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn.14 C 22/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2003 č. j. 19 Co 407/2003-135, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. N. Odůvodnění: Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 1 148 947,20 Kč s tím, že žalobce vystavil na žalovanou jako svou poddlužnici exekuční příkaz č. j. . ze dne (doručen dne ) na přikázání jiné pohledávky. Exekuční příkaz se stal pravomocný po zamítnutí námitky žalované (doručeno dne ). Žalovaná se stala poddlužnicí žalobce jako dlužnice společnosti E. – K. s. r. o., V.M., z titulu nezaplacené části faktury č. . ze dne ve výši . Tato společnost neuhradila žalobci nedoplatek DPH. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 21. března 2003 č. j. 14 C 22/2000-114 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že svědek Ing. J. V.byl od založení společnosti E.-K. spol. s r.o., jejím společníkem a jednatelem a 22. 5. 1997 „prodal“ svůj obchodní podíl v této společnosti svědku A.K. a současně přestal být jejím jednatelem, kterým se stal svědek A.K. Dále soud prvního stupně zjistil, že prokurista žalované Ing. R. H. telefonicky dohodl s Ing. V., že dlužnou částku z faktury č. . ze dne . ve Kč zaplatí žalovaná v hotovosti jejím předáním Ing. V., jako osobě zmocněné A.K. k převzetí této částky. K předání této částky dne 27. 5. 1997 pak skutečně došlo a žalovaná tak zcela splnila svůj dluh vůči společnosti E.-K. spol. s r.o. Soud prvního stupně vzal za prokázané splnění tohoto dluhu i dalšími provedenými důkazy, a to pokladním dokladem žalované č. . ze dne . a potvrzením z téhož data o předání sporné finanční částky Ing. J. V. panu A. K. a dále výpověďmi Ing. R.a H., Ing. J.V., A.K. a Mgr. L. K . Ohledně zmocnění Ing. V. k převzetí předmětné hotovosti za společnost E.K. spol. s r.o. vycházel soud prvního stupně z § 15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle něhož platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této
činnosti obvykle dochází; podle závěru soudu prvního stupně se toto zmocnění týká všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností, přitom zde není žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli, není zde ani omezení ohledně formy pověření, které nemusí mít písemnou formu, nebo jeho obsahu. Soud prvního stupně také přihlédl k tomu, že žalovaná má ve svém účetnictví řádný doklad o zaplacení předmětné částky, ze kterého je zřejmé kdo, kdy, komu, jakou částku, z jakého důvodu zaplatil a přijetí částky je potvrzeno. Věc uzavřel tak, že za tohoto skutkového stavu není žalovaná dlužnicí společnosti E.-K. spol. s r.o. z titulu povinnosti uhradit kupní cenu dodaného zboží a také není poddlužnicí žalobce. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. října 2003 č. j. 19 Co 407/2003-135 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav a ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Námitku žalobce, že dluh žalované nezanikl, protože Ing. V. nebyl k převzetí částky pověřen, odvolací soud nepřijal a věc posoudil tak, že otázka „pověření“ k převzetí peněz je v daném případě pro právní posouzení věci zcela bezvýznamná, neboť není rozhodující, jakým způsobem byl dluh žalované vůči společnosti E.-K. spol. s r.o., splněn, nýbrž to, zda byl splněn, resp. zanikl. O zániku dluhu jasně vypovídá především písemný doklad o přijetí částky 1 148 947,20 Kč jednatelem společnosti E.-K. spol. s r.o. A. K. od Ing. V. ze dne 27. 5. 1997 podepsaný oběma jmenovanými a k přesvědčivému závěru, že tento dokument nebyl žádným z jeho účastníků podepsán předem, dospěl soud prvního stupně na základě úplného dokazování. V řízení tak bylo bezpečně prokázáno, že A. K. žalovanou částku od Ing. V. převzal a finanční hotovost se tak ocitla v dispozici společnosti E.-K. spol. s r.o. Odvolací soud také sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že zmocnění Ing. V. udělené A. K. k převzetí sporné částky na úhradu dluhu žalované bylo v řízení prokázáno a soud prvního stupně také správně vysvětlil, že zmocnění ve smyslu § 15 ObchZ se týká všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností, přičemž zde není žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (pracovní, členský, společenský poměr), ani tu není žádné omezení týkající se formy pověření, které nemusí mít písemnou formu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.] a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítl především, že žádnou ze svědeckých výpovědí A. K., ani z jeho písemných potvrzení nebylo prokázáno převzetí žalované částky od Ing. V., resp. od dlužníka E.-K. spol. s r.o. Dovolatel výpovědi A. K. hodnotí jako účelové a nepravdivé a nesouhlasí s tím, že soud nepřihlédl k jeho názoru o nevěrohodnosti svědka Ing. V. Má za to, že během řízení nebyl vyřešen rozpor mezi jednotlivými důkazními prostředky – písemnými potvrzeními o převzetí a předání peněz a opakovanými tvrzeními a výslechy svědka A. K. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatel v nesprávném hodnocení důkazů. Převod obchodního podílu v souvislosti s provedeným dokazováním se dovolateli jeví jako jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, které nemůže požívat právní ochrany a vymyká se rovněž obchodním zvyklostem ve smyslu § 264 a 265 ObchZ. Dovolatel hodnotí výklad § 15 ObchZ provedený odvolacím soudem jako extenzivní a nesouhlasí s ním. Trvá na svém názoru opřeném o § 31 odst. 4 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), podle něhož platí, že pokud je třeba právní úkon učinit v písemné formě, musí být i plná moc k němu udělena písemně. Vzhledem k zákonu o účetnictví, podle kterého je nezbytné učinit o převzetí finanční hotovosti zápis v účetních knihách s doložením pokladního dokladu, je písemná forma nezbytnou podmínkou platnosti takového úkonu. Dovolatel považuje za nepravděpodobné, že za převod obchodního podílu společnosti E.-K. s. r. o mezi Ing. V. a A. K. měla být A. K. poskytnuta odměna ve výši 200 000 Kč a zároveň tímto převodem získal jako nový „majitel“ od Ing. V. hotovost společnosti ve výši 7 054 698,05 Kč. Taktéž výrok o náhradě nákladů řízení je podle dovolatele nesprávný, když výslech A. K. ve věznici byl bezdůvodný, neboť svědek se již v určený
den ve věznici nenacházel. Náklady na provedení tohoto důkazu tak vznikly zaviněným jednáním okresního soudu. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání s poukazem na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř zpochybnila přípustnost dovolání, když rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam. Dovolatel podle názoru žalované žádnou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soud nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nespecifikuje, a nepoukazuje ani na žádnou právní otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Pokud dovolatel navrhoval aplikovat § 31 odst. 4 Občz, pak odvolací soud nemohl takto postupovat vzhledem k existenci speciální úpravy v § 15 ObchZ. Ustanovení § 15 ObchZ samo o sobě zakotvuje široké zákonné zmocnění k jednání za podnikatele, takže jej není nutno extenzívně vykládat a nedošlo k tomu ani v posuzované věci, přestože tak zcela účelově namítá dovolatel. Taktéž aplikace § 264 a § 265 ObchZ není podle žalované na místě. Předání a převzetí finanční hotovosti za účelem splnění závazku naopak představuje jednu ze základních zásad poctivého obchodního styku. Napadené rozhodnutí tedy neřeší žádnou dosud nevyřešenou právní otázku, nejde ani o právní otázku řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně a dovolání tak nemá podle názoru žalované zásadní právní význam. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru,
jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Dovolatel v posuzované věci uvedl celkem dva dovolací důvody, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že především nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel vychází ze skutkových závěrů odlišných od těch, které učinil odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění) a na nich buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ze zjištěného skutkového stavu pak vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalovaná splnila svůj dluh vůči společnosti s ručením omezeným E.-K., je správný. Ing. V. totiž při přebírání dlužné částky od žalované jednal jako zástupce E.-K., spol. s r. o. na základě plné moci udělené mu jednatelem této společnosti A. K. Tato plná moc přitom ve smyslu ustanovení § 31 odst. 4 ObčZ nemusela být písemná, neboť šlo o určitý právní úkon, který nemusel být učiněn písemně. Pokud odvolací soud vycházel z toho, že Ing. V. jednal jako osoba pověřená určitou činností při provozování podniku E.-K., spol. s r. o. podle § 15 odst. 1 ObchZ, je tento jeho dílčí závěr nesprávný, nicméně na správnost jeho rozhodnutí to vliv nemělo. Ke splnění závazku žalované tudíž došlo předáním předmětné částky Ing. V. Závěru o tom, že Ing. V. jednal jako zástupce společnosti s ručením omezeným E.-K., odpovídá i to, že tuto částku jednatel E.-K. A. K. podle skutkového zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu (jež jsou z výše uvedených důvodů pro dovolací soud závazná) dne 27. 5. 1997 od Ing. V. převzal. Námitka žalobce zpochybňující aplikaci ustanovení § 15 odst. 1 ObchZ odvolacím soudem je tudíž bezpředmětná. Jeho tvrzení, že plná moc k převzetí předmětné částky musela být Ing. V. udělena písemně, je v rozporu s § 31 odst. 4 ObčZ, jehož se žalobce dovolává. Převzetí peněžité částky není právním úkonem, který by musel být učiněn písemně. Úvahy odvolatele o převodu obchodního podílu jsou pro řešení daného sporu bezvýznamné. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Protože nejsou splněny ani další podmínky předvídané ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. pro to, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo možno považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, není proti rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nevyplývá z žádného ustanovení § 237 až 239 o. s. ř., jež zakládají přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně 28. dubna 2005 JUDr. Zdeněk Des,v.r. předseda senátu 26 Cdo 420/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce Stavebního bytového družstva v K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. Ř. a 2) I. Ř., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 111/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2001, č. j. 10 Co 381/2001-38, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2001, č. j. 10 Co 381/2001-38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. března 2001, č. j. 9 C 111/2000-21, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi „ze společného nájmu bytu č. 3 ve druhém podlaží domu čp. 549/III v K.” (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt”) a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 2001, č. j. 10 Co 381/2001-38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soud prvního stupně dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.”), naplněn není. Vzal totiž z provedených důkazů za zjištěno, že sice „žalovaní v minulosti měli určitý dluh na nájemném, měli jej také ke dni dání výpovědi“, avšak podle něj nebylo prokázáno, že „k tomuto dni přesahoval dluh tříměsíční nájemné“. Naproti tomu odvolací soud se otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu nezabýval, neboť uzavřel, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon učinil (v žalobě) v zastoupení žalobce jeho zástupce (advokát) přesto, že mu byla žalobcem udělena pouze procesní plná moc a nebyl tak zmocněn k hmotněprávním úkonům. Za této situace výpověď z nájmu bytu jakoby neexistovala. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť z jiných důvodů. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., byť výslovně zmínil pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. namítl, že pokud odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, „odňal žalobci jednu opravnou instanci, resp. možnost domáhat se nápravy v odvolacím řízení“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokát), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl žalobcem zmocněn, a že proto výpověď z nájmu bytu jakoby neexistovala. Namítl, že „plnou mocí ze dne 20.10.2000 zmocnil žalobce svého právního zástupce současně k dání výpovědi z nájmu bytu, jakožto hmotněprávnímu úkonu, i k podání žaloby na přivolení k této výpovědi, jakožto procesněprávnímu úkonu …“. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že podle plné moci, kterou žalobce udělil dne 20. října 2000 advokátu, byl zmíněný advokát oprávněn činit v zastoupení žalobce pouze procesněprávní úkony a nikoliv také hmotněprávní úkony, tj. v daném případě výpověď z nájmu bytu. Protože uvedený právní závěr je ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu rozdílný, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř.). Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo. V nálezu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněném pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, Ústavní soud České republiky mimo jiné dovodil, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně vyznívají i závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 – III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, uveřejněného pod č. 10 ve svazku 13, ročník 1999 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. K uvedenému právnímu závěru se Ústavní soud opět přihlásil v nálezu ze dne 15. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, v němž mimo jiné rovněž dovodil, že v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvého stupně, se v konkrétním případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti lze poukázat rovněž na obdobnou judikaturu dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /a rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/, a ze dne 24. března 1999, sp.
zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V projednávané věci opřel soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí o skutkové zjištění, že sice „žalovaní v minulosti měli určitý dluh na nájemném, měli jej také ke dni dání výpovědi“, avšak podle něj nebylo prokázáno, že „k tomuto dni přesahoval dluh tříměsíční nájemné“. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce především zdůraznil, že žalovaní v období od ledna 2000 do září 2000 dluží na nájemném částku 7.945,50,- Kč, což představuje více než trojnásobek předepsaného měsíčního nájemného. U odvolacího jednání dne 30. srpna 2001 byla nejprve v rámci postupu podle § 215 o.s.ř. podána zpráva o dosavadním průběhu řízení a pak přítomný žalovaný uvedl, že výše dluhu na nájemném mu není známa. Poté účastníci přednesli své návrhy a advokátní koncipient Mgr. L. V., který u odvolacího jednání zastoupil (§ 25 odst. 2 o.s.ř.) zástupce žalobce (advokáta), k dotazu odvolacího soudu uvedl, že podle něj žalobce udělil JUDr. S. pouze plnou moc založenou ve spisu (plnou moc ze dne 20. října 2000), opravňující jej podle jeho názoru i k hmotněprávním úkonům jménem žalobce. Odvolací soud se však oproti očekávání otázkou výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nezabýval; dospěl totiž k závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokát), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl oprávněn, neboť k němu nebyl žalobcem zmocněn. Z řečeného vyplývá, že odvolací soud v dané věci změnil „právní náhled“. Za této situace – právě v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu – nebyly podmínky pro potvrzení a ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud měl proto tento rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné i proto, že účastníci mají právo se k uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit a popřípadě navrhnout další důkazy. Odvolací soud však naznačeným způsobem nepostupoval. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokát), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl oprávněn, neboť k němu nebyl žalobcem zmocněn. Otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozsudku dovodil Nejvyšší soud právní závěr, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc k tomu, aby až do odvolání zmocnění zmocnitelku jejím jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc. S uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožnil rovněž v rozsudku ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 356/2000. V projednávané věci udělil žalobce (zmocnitel) advokátu (zmocněnci) dne 20. října 2000 písemnou plnou moc k tomu, aby jej mimo jiné „ve všech právních věcech zastupoval, aby vykonával veškeré
úkony“. Byla-li zmocněnci zmocnitelem písemně udělena plná moc k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání veškerých (tedy nikoli pouze procesních) úkonů, aniž zároveň určité věci či právní úkony byly z oprávnění zastupovat vyloučeny, jde o obecnou (generální) plnou moc, která zmocněnce opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podal výpověď z nájmu bytu, tedy učinil svou povahou hmotněprávní úkon. Právní závěr, který přijal odvolací soud, tudíž nelze pokládat za správný; za této situace byl rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. května 2002 JUDr. Miroslav Ferák, v.r. 26 Cdo 2335/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Družstvo nájemníků p. S. 4, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) R. M., 2) Z. M., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 86.874,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 34 C 16/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č. j. 17 Co 294/2003-78, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č.j. 34 C 16/200163, (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 16. 10. 2001, č.j. 34 C 16/2001-35, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, č.j. 17 Co 155/2002-53, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) uložil žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně 86.874,- Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, č. j.
17 Co 294/2003-78, citovaný v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal – shodně se soudem prvního stupně – za prokázáno, že dne 25. 3. 1998 uzavřel žalobce prostřednictvím správcovské firmy P. s.r.o., která byla uzavíráním takových smluv pověřena, smlouvu o nájmu bytu, jíž se žalobce zavázal přenechat žalovaným do užívání tam označený byt na dobu od 1. 4. 1998 do 31. 12. 2000 a žalovaní se zavázali za to platit žalobci nájemné ve výši 20.000,- Kč měsíčně pro dobu do 31. 10. 1998 a ve výši 24.000,- Kč měsíčně pro dobu od 1. 11. 1998 nadále, žalovaní se kromě nájemného zavázali platit úhrady s užíváním bytu spojené, pro případ prodlení byl smluven poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z dlužné částky. Dále bylo prokázáno, že žalovaní nájemné řádně neplatili, byt vyklidili a odevzdali žalobci 16. 11. 1998, dohodli se s žalobcem, že dluh na nájemném uhradí ve splátkách, dosud však nezaplatili na nájemném za dobu od června do listopadu 1998 částku 72.000,- Kč a na službách s užíváním bytu spojených 14.874,- Kč. Oba soudy neakceptovaly námitku žalovaných, že smlouva o nájmu je neplatná, protože nebyla řádně podepsána žalobcem, nýbrž pouze H. V., která k tomu nebyla zmocněna. V této souvislosti odvolací soud vycházel ze zjištění, že mandátní smlouvou z 1. 11. 1996 byla žalujícím družstvem zmocněna firma P. s.r.o. k výkonu správy domu, v němž se nalézá předmětný byt, a výslovně též k uzavírání smluv o nájmu bytů po předchozím schválení žalobcem, že žalobce udělil správcovské firmě dne 1. 11. 1996 k podpisu nájemních smluv plnou moc, nájemní smlouvu podepsal předseda žalujícího družstva J. D. a pracovnice společnosti P. s.r.o. H. V., a smlouva byla opatřena razítkem společnosti P. s.r.o. Odvolací soud dovodil, že okolnost, že v záhlaví smlouvy není výslovně uvedeno, že smlouvu vyhotovila jménem vlastníka správcovská firma, nečiní smlouvu neplatnou, neboť mezi účastníky bylo nepochybné, že smlouva byla uzavřena správcovskou firmou, s jejímž zástupcem žalovaní jednali, a že smlouva je vyhotovena jménem vlastníka (žalobce), který k jejímu uzavření dal svůj souhlas podpisem předsedy družstva. Protože forma souhlasu nebyla v příkazní smlouvě předepsána, je vyjádření souhlasu předsedou družstva postačující. Ze smlouvy je patrné, že byla uzavřena firmou P., protože je to uvedeno podpisem a razítkem. Oprávnění H. V. jednat jménem firmy P. vyplývá jednak z pracovní smlouvy, podle níž pracovala ve funkci vedoucího střediska, a jednak z plné moci ze dne 28. 3. 1996, kterou jí udělil jednatel zmíněné společnosti. Rozsah zmocnění vyplývá z odkazu na zmocnění v mandátní smlouvě s předchozím vlastníkem ze dne 20. 9. 1994, jímž je podloženo zmocnění k uzavírání nájemních smluv v předmětném domě žalobce. Neplatnost smlouvy nezakládá ani okolnost, že k ní nebyla připojena plná moc, neboť rozhodující je, zda zmocnění objektivně existovalo a zda zástupce nejednal v rozporu s ním. Odvolací soud nepovažoval za důvodné ani námitky žalovaných, že není přípustné přihlížet k důkazům provedeným poté, co soud prvního stupně ukončil dokazování (protože po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem provedení takových důkazů v řízení před soudem prvního stupně nic, tedy ani ustanovení § 205a o.s.ř., nebránilo) a že se soud prvního stupně nezabýval otázkou skončení nájemního poměru mezi účastníky (protože žalovaní žádné skutkové tvrzení ohledně skončení nájmu odlišné od tvrzení žalobce, že ke skončení nájmu došlo 16. 11. 1998 dohodou mezi účastníky a faktickým vyklizením bytu, nevznesli, a soud tedy neměl k čemu zaměřit další dokazování). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že „v souladu s ustanovením 237 odst. 1 pís. b/ soud výslovně připustil možnost dovolání“. Aniž by dovolací důvody výslovně podřadili některému ustanovení procesních předpisů, namítali, že oba soudy nesprávně posoudily platnost uzavřené smlouvy. Vyjádřili přesvědčení, že nájemní smlouva k bytu musí mít obligatorně písemnou „povahu“ a podpisy stran musí být učiněny v souladu s pravidly podepisování účastníků. Je-li činěn právní úkon v zastoupení na základě plné moci, musí být plná moc v písemné formě, musí být součástí listiny, tj. smlouvy, a jednání v plné moci musí být z textu smlouvy zřetelné. V textu sporné smlouvy však není uvedeno, že ji uzavírá jménem žalobce třetí osoba, naopak žalobce je výslovně uveden jako strana smlouvy a firma P. s.r.o. není nikde v textu zmiňována. Podpis paní V. je dle názoru dovolatelů třeba vykládat jako podpis firmy pověřené
výkonem správy, neboť její podpis je v rubrice správce a nikoliv pronajímatel. Pro schválení smlouvy pak musí platit stejná pravidla jako pro její uzavření a z toho důvodu nelze podpis předsedy družstva považovat za schválení, neboť písemný úkon družstva musí být učiněn v souladu s pravidly podepisování. Plná moc rovněž není ke smlouvě přiložena. Z jejího textu navíc vyplývá, že jde o plnou moc speciální, neboť je v ní výslovně stanoveno, že firma P. s.r.o. jedná jménem majitele domu Městské části P., žádné další zmocnění neexistuje a paní V. tak nebyla vůbec oprávněna jednat jménem žalobce. Dále dovolatelé namítají, že neměl být proveden další důkaz poté, co bylo důkazní řízení ukončeno. Pokud jde o tvrzení žalobce, že paní V. byla zaměstnancem firmy P. s.r.o., z její výpovědi i žalovaní vyvodili stejný závěr jako soud ve svém prvním rozhodnutí. Jiné důkazy nebyly žalobcem navrženy a žalobce tedy neunesl důkazní břemeno svého tvrzení. Následně již nelze tento důkaz provést, když řízení bylo skončeno a nejedná se o nové skutečnosti, které by nebylo možno provést v řízení před soudem prvního stupně. Nejasnost či neúplnost důkazního řízení měla být přičtena k tíži žalobce. Pokud jde o možné jednatelství bez příkazu, z něj vyplývají práva a povinnosti pouze osobě, v jejímž jménu je jednáno, v tomto případě tomu tak není, neboť paní V. jako zástupkyně firmy P. nikdy nejednala jménem žalobce, ale vždy jménem svým, resp. jménem svého zaměstnavatele. Mělo být proto přihlédnuto k námitce promlčení a žaloba měla být zamítnuta. Další nesprávnost spatřují dovolatelé v tom, že soud neprovedl jimi navrhované důkazy, tj. především „jejich výslech osvětlující a dokumentující způsob jednání žalobce a správce objektu“, a [neumožnil jim] „dokázat tak jejich skutková tvrzení ohledně způsobu ukončení užívání bytu a snahy žalobce ponechat byt co nejdéle obsazený, aby tak získal další prospěch“. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil). Jako dovolací důvod lze uplatnit, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a je-li dovolání přípustné (jako v daném případě) podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence tzv. zmatečnostních vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly. Namítají-li dovolatelé, že soud čerpal svá zjištění z důkazů, které byly provedeny v rozporu s procesními předpisy, a naopak, že neprovedl důkazy, které měly být provedeny, uplatňují tím vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm a/ o.s.ř. Tyto námitky však nejsou opodstatněny, neboť dovolatelé v tomto směru
uplatňují tytéž námitky, které vznesli již v odvolání, s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, dovolací soud se s jeho závěry ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Lze jen dodat, že výtka dovolatelů, že nebyl proveden „jejich výslech osvětlující a dokumentující způsob jednání žalobce a správce objektu“ a [neumožnil jim] „dokázat tak „jejich skutková tvrzení ohledně způsobu ukončení užívání bytu a snahy žalobce ponechat byt co nejdéle obsazený, aby tak získal další prospěch“ nesměřuje ke zjištění skutečností významných pro právní posouzení věci, a proto nemůže představovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolatelé napadají – stručně vyjádřeno - závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok se opírá o platně uzavřenou smlouvu o nájmu bytu, a předestírají skutkové i právní argumenty pro svůj názor, že smlouva platně uzavřena nebyla. Dovolací soud se však ani s těmito námitkami dovolatelů neztotožňuje. Podle § 31 odst. 1 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“) při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Podle § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Podle § 32 odst. 2 obč. zák. jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Pokyny dané zmocněnci, které nevyplývají z plné moci, nemají vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známé osobám, vůči kterým zmocněnec jednal. Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka
uzavřel jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy (srov. kapitolu VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud v citovaném stanovisku mimo jiné uvedl, že činíli zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§ 32 odst. 1 obč. zák.). Mylný je však názor dovolatelů, že plná moc musí být součástí písemného vyhotovení smlouvy. Takový požadavek nemá oporu v právních předpisech, naopak z formulace citovaného stanoviska vyplývá, že uvedenému požadavku lze dostát i jinak. Odvolací soud zcela správně konstatoval, že zákon nevyžaduje, aby originál písemné plné moci byl třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložen a že z jednání zmocněnce vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v případě, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele a v mezích plné moci, která objektivně existuje. Uvedený závěr odpovídá též výkladové praxi Nejvyššího soudu, jak vyplývá z rozhodnutí sp. zn. Odon 28/95, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 3/1996, na něž odvolací soud rovněž odkázal. Nemusí-li být plná moc při sjednávání smlouvy předložena, tím spíše nemusí tvořit nedílnou součást smlouvy. Otázku, zda ze smlouvy je patrné, že byla uzavřena jménem účastníka jeho zmocněncem, je třeba zodpovědět za použití pravidel pro výklad právních úkonů. Právní úkony vyjádřené slovy (a takovým úkonem je nepochybně i písemná smlouva o nájmu bytu) je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Při výkladu právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 5, pod č. 38). Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti (a tudíž neplatnosti) právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1527/99). Jestliže odvolací soud na základě zjištění, že jako smluvní strana ve smlouvě je uvedeno žalující družstvo a smlouva je opatřena podpisem H. V. a razítkem společnosti P. s.r.o. (a s přihlédnutím k tomu, že společnost P. s.r.o byla skutečně k uzavírání nájemních smluv žalobcem zmocněna, že v čl. X. nájemní smlouvy je uvedeno, že správní firma je pověřená pronajímatelem správou, a že je nesporné, že žalovaní smlouvu ze dne 25.3.1998 podepsali, do předmětného bytu se nastěhovali, užívali jej, a zpočátku hradili i nájemné a služby s užíváním bytu spojené, a projevili tak vůli být touto smlouvou vázáni), výkladem dovodil, že ze smlouvy je patrné, že byla uzavřena firmou P. jménem vlastníka (žalobce), pak nelze tomuto skutkovému závěru ani na něj navazujícímu právnímu posouzení o platnosti takto uzavřené smlouvy vytknout pochybení. Byla-li smlouva uzavřena v zastoupení pronajímatele společností P. s.r.o., je bez právního významu námitka, že předběžný souhlas k uzavření smlouvy (který si žalobce vůči svému zástupci vymínil ve smlouvě mezi nimi uzavřené) nebyl učiněn v souladu s pravidly pro podepisování fyzických osob jednajících jménem žalujícího družstva. Případné porušení takových pravidel totiž nemohlo mít vliv na platnost nájemní smlouvy, neboť z plné moci ze dne 1. 11. 1996 nevyplývá pokyn žalobce zmocněnci předkládat nájemní smlouvy žalobci ke schválení, proto takový pokyn vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 1996 nemohl mít vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známy osobám, vůči kterým zmocněnec jednal, tj. žalovaným (§ 32 odst. 2 věta druhá obč. zák.); nic takového však nebylo zjištěno, ba ani tvrzeno, a skutkový stav v dovolacím řízení nelze měnit. Jestliže závěr odvolacího soudu o tom, že H. V. byla oprávněna jednat za společnost P. s.r.o. se opírá
o zjištění, že k tomu jednak byla zmocněna na základě plné moci ze dne 28.3.1996, jednak toto oprávnění vyplývalo z její pracovní funkce vedoucí střediska, pak zpochybněním pouze jednoho z těchto dvou na sobě nezávislých závěrů není způsobilé otřást správností napadeného rozhodnutí, neboť nemůže-li dovolací soud – vzhledem k vázanosti dovolacími důvody – přezkoumat dovoláním nenapadený závěr, je nadbytečné, aby se zabýval správností napadeného závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2002, sešit 3, pod č. 54). Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá tomu, že úspěšnému žalobci, který by jinak měl na náhradu nákladů právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. července 2004 JUDr. Miroslav Ferák, v.r. předseda senátu 32 Odo 1520/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. K., zastoupenému advokátem, o 66.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 111/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2006, č.j. 25 Co 444/2005-309, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu slevu z kupní ceny odtahového nákladního automobilu ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že automobil byl nejprve předmětem finančního leasingu na základě smlouvy mezi žalobcem jako nájemcem a společností H. s.r.o., jako pronajímatelkou, která uzavřela se žalovaným kupní smlouvu, na základě které nabyla označený automobil do vlastnictví za sjednanou cenu 260.000,Kč. Po převzetí věci žalobce zjistil, že vůz trpí vadami. Šlo zejména o netěsnosti motoru a nefunkční brzdy. Vady oznámil žalovanému na základě zmocnění pronajímatele a uplatnil vůči němu nárok na slevu ve výši 160.000,- Kč. Žalovaný však odmítl slevu poskytnout. Následně žalobce uzavřel s pronajímatelem – H., s.r.o, kupní smlouvu, pode které nabyl automobil do vlastnictví za kupní cenu 105.715,40 Kč a současně byla na žalobce převedena práva z odpovědnosti za vady ve vztahu k žalovanému.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 30. dubna 1999, č.j. 5 C 11/97-68 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. prosince 2000, č.j. 12 Co 782/99-81 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním závěrem, že práva z odpovědnosti za vady, která se poskytovatele leasingu v zásadě ani nedotýkají, mohou být převedena na uživatele poté, co věc nabude do svého vlastnictví. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č.j. 5 C 111/97-214 uložil žalovanému povinnosti zaplatit žalobci 30.000,- Kč s 18% úrokem od 1. 3. 1996 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný porušil podstatným způsobem kupní smlouvu, neboť ojeté vozidlo značky nebylo v rozsahu prokázaných závad schopno provozu na pozemních komunikacích a proto žalobci přísluší nárok na slevu z kupní ceny ve výši rozdílu mezi hodnotou, kterou mělo zboží bez vad a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami, ve výši 30.000,- Kč (§ 420 odst. 1, 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“ a § 436 odst. 1, 2 obch. zák.). Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 25 Co 230/2004-246 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním závěrem, že z předložených důkazů nelze dovodit, že žalobce jednal jako zmocněnec jménem vlastníka vozidla – společnosti H., s.r.o., a žalobce tak uplatnil vůči žalovanému řádně a včas právo z odpovědnosti za vady na poskytnutí slevy z ceny vozidla. Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 5. dubna 2005, č.j. 5 C 111/97-253 na základě zpětvzetí žaloby (§ 96 odst. 2 o. s. ř.) zastavil řízení o 33.100,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Rokycanech poté rozsudkem ze dne 26. srpna 2005, č.j. 5 C 111/97-284 žalobu o 66.900,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce oznámil vady a uplatnil u žalovaného nárok na slevu v mezích zmocnění za společnost H., s.r.o., a vady vozidla tak byly oznámeny osobou oprávněnou. Podle okresního soudu však žalobce nemá právo na zaplacení slevy z kupní ceny vozidla, neboť ujednání obsažené v kupní smlouvě ze dne 23. 9. 1996, týkající se převodu práv a povinností z odpovědnosti za vady, je neplatné ve smyslu § 263 obch. zák. a nelze je ani hodnotit jako postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 obč. zák., neboť takováto smlouva musí mít písemnou formu a postupovaná pohledávka v ní musí být určitě označena. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. května 2006, č.j. 25 Co 444/2005309 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že zpráva o vadách dne 17. 1. 1996 nebyla uplatněna osobou oprávněnou tj. kupujícím, když předmětný přípis nelze posoudit jako jednání této společnosti – vlastníka vozidla v zastoupení. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že kupující neuplatnil práva z odpovědnosti za vady a z tohoto důvodu nemohl následně kupní smlouvou ze dne 23. 9. 1996 převést na žalobce nárok z odpovědnosti za vady, který je předmětem tohoto řízení. Za situace, kdy v průběhu řízení nebylo prokázáno, že společnost H., s.r.o., uplatnila sama práva z odpovědnosti za vady, případně, že žalobce po nabytí vlastnictví k předmětnému vozidlu uplatnil právo z odpovědnosti za vady, není žaloba důvodná. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) – ohledně částky 30.000,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku ohledně 36.900,- Kč s
příslušenstvím podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. žalobce namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Podle jeho závěru odvolací soud pochybil, že vady vozidla nebyly v zastoupení prodávajícího vytknuty řádně a včas. V řízení bylo prokázáno, že právo z odpovědnosti za vady bylo uplatněno oprávněnou osobou a vzhledem k tomu, že postoupení práv a povinností z odpovědnosti za vady je možné a neodporuje zákonu, je zde dána aktivní legitimace žalobce. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že bylo vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl v rozsahu 30.000,- Kč s příslušenstvím jinak než v dřívějším rozsudku, avšak ne proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání i v tomto rozsahu je přípustné pouze za situace, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má. V dané věci je třeba při přezkoumání právního závěru odvolacího soudu poukázat především na skutkové závěry obou soudů, z nichž soudy vyšly při právním posouzení věci. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobce zaslal žalovanému písemnou zprávu o vadách ze dne 17. 1. 1996, ve které svým jménem označil vady automobilu a uplatnil volbu práva z odpovědnosti za vady. V tomto dopise není uvedeno, že takto činí v zastoupení, tedy jménem vlastníka předmětného automobilu – společnosti H., s. r. o. V průběhu řízení a rovněž ani v dovolání žalobce netvrdil a ani nenavrhl důkaz o tom, že vůči žalovanému uplatnil v zastoupení vlastníka jiným úkonem uvedené právo z odpovědnosti za vady resp. že by takto učinil sám svým jménem po nabytí vlastnického práva k vozidlu. Podání žaloby na zaplacení slevy z kupní ceny nelze považovat za zprávu o vadách, kterou by žalobce svým jménem vůči žalovanému uplatnil právo z odpovědnosti za vady, neboť tento procesní úkon nemá náležitosti hmotněprávního úkonu oznámení o vadách ve smyslu ust. § 428 a násl. obchod. zák. Dospěl-li odvolací soud za této situace k závěru, že právo z odpovědnosti za vady nebylo uplatněno oprávněnou osobou, tj. kupujícím, je tento závěr v souladu s hmotným právem. Z písemného úkonu nevyplynulo, že žalobce jedná za společnost H., s. r. o., která k tomuto úkonu byla oprávněná, proto zde platí ve smyslu ust. § 32 odst. 1 obč. zák. nevyvratitelná domněnka, že žalobce uplatnil práva z odpovědnosti za vady vlastním jménem a společnosti H., s. r. o., tak nevzniklo uplatněné právo z odpovědnosti za vady. Na uvedenou nevyvratitelnou domněnku proto nelze aplikovat vykládací pravidlo projevu vůle obsažené v ust. § 266 odst. 1 obchod. zák. a dovozovat, že pokud žalovaný věděl o zastoupení, které udělila společnost H., s. r. o., žalobci, je třeba tento úkon posuzovat jako úkon zastoupeného, tj. H. s. r. o., jenž byl učiněn jejím zástupcem – žalobcem, jak v dovolání nesprávně namítá dovolatel. Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku, a stává se proto formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanovením § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za procesní situace, kdy nejdou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 237 až § 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaném v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. ledna 2007 JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
