J A N B E N E Š. Diplomová práce

UNIVERZITA KARLOVA PRÁVNICKÁ FAKULTA

JAN BENEŠ

PRÁVNÍ ÚPRAVA VÝUKY NÁBOŽENSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH OD ROKU 1918 DO ROKU 1945

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera

Katedra právních dějin

Datum vypracování práce: 31.1.2009

Prohlášení o původnosti diplomové práce:

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

1

Obsah

Ú V O D ...............................................................................................................5 1. Právní úprava školství po vzniku Československa............................................9 1.1. Recepce rakousko-uherského právního systému........................................9 1.2. Ministerstvo školství a národní osvěty .......................................................9 1.2.1. Zřízení ministerstva školství a národní osvěty.....................................9 1.2.2. Výnos ministerstva školství a národní osvěty o náboženských...........10 úkonech......................................................................................................10 1.2.3. Trestní ochrana a odpovědnost církví a náboženských......................11 společností ..................................................................................................11 1.2.4. Změna školních vyučovacích osnov ...................................................12 1.2.5. Výnos ministerstva školství a národní osvěty upravující účast ..........12 na výuce náboženství ..................................................................................12 1.3. Zákon o menšinových školách .................................................................13 1.4. Ústavní úprava školství a náboženských otázek.......................................14 2. Malý školský zákon........................................................................................14 2.1. Vliv malého školského zákona na československé školství .......................14 2.2. Nově zavedené vyučované předměty........................................................15 2.3. Úprava výuky náboženství podle malého školského zákona.....................15 2.4. Státní dozor nad výukou náboženství ......................................................16 2.5. Vládní nařízení č. 64/1925 Sb. z. a n. provádějící malý školský................17 zákon .............................................................................................................17 2.5.1. Úprava náboženských cvičení a úkonů..............................................17 2.5.2. Osvobození od náboženské výuky......................................................17 2.5.3. Výuka náboženství po změně náboženského vyznání ........................18 2.6. Přínos malého školského zákona pro československé školství ..................19 3. Vyučování náboženství na československých školách .....................................19 3.1. Základní školy .........................................................................................19 3.2. Střední školy............................................................................................20

2

4. Učebné osnovy a jejich změna ........................................................................20 4.1. Potřeba nových učebných osnov ..............................................................20 4.1.1. Nové učebné osnovy pro školy obecné ...............................................21 4.1.2. Nové učebné osnovy pro školy měšťanské .........................................21 4.1.3. Nové učebné osnovy pro jednoroční učebné kursy při.......................22 měšťanských školách..................................................................................22 4.2. Změna učebných osnov na národních školách po okupaci .......................22 Československa ..............................................................................................22 4.3. Nové učebné osnovy pro střední školy .....................................................23 5. Vývoj československého školství ve třicátých letech .......................................24 5.1. Reforma školství na základě zákona o újezdních měšťanských ...............24 školách ...........................................................................................................24 5.2. Mnichovská dohoda a její vliv na školství................................................24 5.3. Rozdělení Československa .......................................................................25 6. Protektorát Čechy a Morava..........................................................................25 6.1. Zákaz účasti židovského obyvatelstva na vyučování ve školách ...............25 6.2. Změny ve vyučovaných předmětech v německém duchu .........................26 6.2.1. Priorita německého jazyka mezi vyučovanými předměty..................26 6.2.2. Dějepis jako nástroj propagace říšských myšlenek............................26 6.2.3. Omezení ve vyučování zeměpisu........................................................27 6.2.4. Rozšíření výuky tělesné výchovy .......................................................27 6.2.5. Výuka náboženství ............................................................................28 6.3. Reorganizace protektorátního školství.....................................................28 6.3.1. Změny v základním školství ..............................................................28 6.3.2. Změny ve středním školství ...............................................................29 6.3.3. Změna v dozoru nad školstvím..........................................................30 6.3.4. Zrušení ministerstva školství a národní osvěty ..................................31 6.4. Výzdoba tříd v protektorátních školách ..................................................31 6.5. Postavení učitelů v Protektorátu Čechy a Morava ...................................32 6.5.1. Psychický nátlak na učitelstvo...........................................................32 6.5.2. Rozšíření vyučovací povinnosti učitelů ..............................................33 6.6. Střední školství v posledních měsících okupace .......................................34

3

7. Československé školství po druhé světové válce .............................................34 7.1. Košický vládní program ..........................................................................34 7.2. Obnova školství v Československu po druhé světové válce ......................34 8. Učitelé náboženství.........................................................................................35 8.1. Postavení učitelů náboženství v systému československého......................35 školství ...........................................................................................................35 8.2. Požadavky kladené na učitele československých škol...............................36 8.2.1. Obecné a zvláštní podmínky pro získání učitelského úřadu ..............36 8.2.2. Osoby vyloučené z možnosti stát se učitelem .....................................36 8.3. Vzdělání, osvědčení o způsobilosti a ustanovování učitelů........................37 náboženství ....................................................................................................37 8.3.1. Duchovní jako učitelé náboženství ....................................................37 8.3.2. Laičtí katecheté jako učitelé náboženství...........................................37 8.3.3. Čekatelská doba před ustanovením učitelem náboženství .................37 8.3.4. Obsah žádosti o ustanovení učitelem náboženství..............................38 8.3.5. Úloha školských orgánů před ustanovením učitelem .........................39 náboženství.................................................................................................39 8.3.6. Služební přísaha jako poslední úkon pro získání učitelského ............39 úřadu..........................................................................................................39 8.4. Povinnosti učitelů podle služební pragmatiky učitelstva ..........................40 národních škol obsažené ve vládním nařízení.................................................40 8.4.1. Povinnosti učitelů náboženství...........................................................40 8.4.2. Pracovní úvazek a nepřítomnost v učitelském úřadě.........................41 8.4.3. Neslučitelnost učitelského úřadu s jiným povoláním a zákaz.............42 přijímání darů............................................................................................42 8.5. Práva učitelů obsažená ve služební pragmatice učitelstva........................42 8.5.1. Prázdniny a dovolená ........................................................................42 8.5.2. Osobní posudek.................................................................................43 8.6. Služební příjmy učitelů náboženství ........................................................44 8.6.1. Služné zvláštních učitelů náboženství ................................................44 8.6.2. Činovné zvláštních učitelů náboženství .............................................45 8.6.3. Výchovné...........................................................................................46

4

8.6.4. Příjem čekatelů na místa zvláštních učitelů náboženství v době ........47 čekatelského tříletí......................................................................................47 8.6.5. Úpravy příjmu zvláštních učitelů náboženství...................................47 8.7. Disciplinární odpovědnost učitelů náboženství, sankce a jejich................48 druhy .............................................................................................................48 8.7.1. Disciplinární odpovědnost .................................................................48 8.7.2. Pořádková pokuta .............................................................................49 8.7.3. Disciplinární sankce ..........................................................................49 Z Á V Ě R ..........................................................................................................51 S E Z N A M L I T E R A T U R Y: ..................................................................52 P ř í l o h y .........................................................................................................56 Shrnutí diplomové práce v anglickém jazyce: ....................................................67 Seznam klíčových slov: ......................................................................................69

5

ÚVOD Právní úprava výuky náboženství v Českých zemích není jen záležitostí století dvacátého, jak o části tohoto období pojednává tato práce, nýbrž sahá mnohem dále do historie zabývající se školstvím. Z tohoto důvodu bych proto nejdříve provedl krátký exkurs z doby před rokem 1918, z něhož bude snadněji pochopitelnější pozdější výklad. Jedním z prvních právních dokumentů, který významně ovlivnil české vzdělávání a tedy i výuku náboženství, byl Tereziánský řád školní vydaný v roce 1774 za vlády habsburské panovnice Marie Terezie. Na základě tohoto řádu převzal stát vrchní dozor nad školami a byla zakotvena povinná školní docházka od 6 do 12 až 13 let věku dítěte a dále ještě opakovací hodiny nedělní do 18. až 20. roku. Bylo zavedeno třístupňové školství, pojmenované triviální, hlavní a normální. Na triviálních školách se učilo tzv. trivium, tj. čtení, psaní, počítání a náboženství. „Náboženství vyučovali sami kněží, učitelům, jako jejich pomocníkům, příslušelo pouze s žáky probranou látku opakovat“.1 V krajských a hlavních městech vznikl druhý typ škol. Byly to tzv. hlavní školy. Děti zde kromě tradiční výuky získávaly znalosti ze zeměpisu, dějepisu, latiny, slohu, geometrie a přírodovědy. Třetím typem byly školy normální (vzorové). Stavěly se pouze v hlavních městech habsburské říše. Byly čtyřleté a žáci si v nich rozšiřovali vědomosti z předešlých škol. Šlo o jakýsi kvalitnější souhrn obou předchozích typů, byly určeny spíše pro zámožnější.2 Zrušení jezuitského řádu v roce 1773, které provedl papež Klement XIV., postihlo zejména střední školy – gymnázia. Došlo totiž k výraznému nedostatku vyučujících z řad příslušníků tohoto řádu, který se nepodařil odstranit ani výnosem, upřednostňujícím dosavadní učitele (exjezuity) při obsazování učitelských míst. Gymnázia byla 1

Jančarová, Markéta, Právní úprava výuky náboženství v Českých zemích v 19. a 20. století, In Revue církevního práva, č. 1/08, s. 23

2

Cf http://www.ilcik.cz/dubnany/skola/trivial.htm

6

rozdělena na pět tříd, tři třídy gramatikální a dvě humanitní. Náboženství bylo vyučováno ve všech třídách. Přestože šlo na svou dobu o velmi významný a pokrokový úřední akt, nepřinesl Tereziánský řád školní zdaleka takové výsledky, jaké se očekávaly. „Špatná školní docházka, v řadě případů spojená se stejně špatnou prací učitelů, vedla k tomu, že i po několikaleté školní docházce se mnozí žáci stále podepisovali třemi křížky“.3 Nástupce Marie Terezie, Josef II., prosadil zestátnění a zesvětštění školství do takového rozměru, že kněží byli zcela vytlačeni z vyučování ve školách a kromě dozoru duchovního byl vytvořen i nový orgán státního dozoru, tzv. světští komisaři. Toleranční patent, veřejně oznámený dne 20. října 1781 císařem Josefem II., byl prvním krokem k nastolení náboženské svobody. Po jeho vydání si však i nadále udržela privilegované postavení římskokatolická církev. Ostatní církve, pravoslavní, evangelíci augsburského a helvetského vyznání, byly tolerovány. Jedna z podmínek pro založení sboru byla účast nejméně 100 rodin nebo 500 osob stejného vyznání na jednom místě nebo v bezprostředním okolí. Takovýto sbor měl možnost zvolit si své učitele i kazatele a zakládat své vlastní školy. Na toleranční patent navazovaly ve školních záležitostech dvorní dekrety, které se zabývaly postavením nekatolických dětí v jiných školách než školách jejich církví a rovněž zde byly upraveny i hodiny výuky náboženství, které měly být buď první, nebo poslední vyučovací hodinou.4 Dvorské nařízení ze dne 3. února 1783 umožňovalo dětem nekatolického vyznání, aby byly vyučovány svému náboženství svými kazateli a katechety v případě, že dochází na veřejný vyučovací ústav. Revoluční rok 1848 byl zajímavý tím, že kromě požadavků na ústavní zakotvení občanských práv a svobod byl císařským rozhodnutím ze dne 23. března zřízen nový centrální školský úřad 3

Morkes, František, Devětkrát o českém školství, Praha, 2004, s. 6

4

Jančarová, Markéta, Právní úprava výuky náboženství v Českých zemích v 19. a 20. století, In Revue církevního práva, č. 1/08, s. 25

7

– Ministerstvo kultu a vyučování. Jeho první ministr dr. František Sommaruga se autorsky podepsal pod dílem: „Nástin základních zásad pro veřejné vyučování v Rakousku, shrnutí výsledků návrhů a úvah týkajících se veřejného školství“. V díle se zabýval předměty vyučovanými na národních školách a to včetně náboženství a mravovědy. Události této doby byly natolik bouřlivé, že se nelze divit častému střídání osobností v ministerských funkcích, které se nevyhnulo ani ministerstvu kultu a vyučování. Byl to právě již pátý5 ministr, Lev hrabě Thun, pod jehož vedením byl dne 15. září 1849 vyhlášen „Nástin organizace gymnázií a reálek“. Od této doby se na gymnáziu vyučovalo náboženství v každé z osmi tříd, a to 2 hodiny týdně. Je celkem pochopitelné, že vznikl také nástin, který upravoval organizaci výuky ve školách reálných. Tyto školy, tzv. reálky, měly poskytovat jak vyšší odborné vzdělání, tak vzdělávat odborně v technických věcech. Náboženství se zde vyučovalo prakticky ve všech ročnících. Obrat v dosavadním vývoji nastal roku 1855, kdy rakouský císař František Josef I. uzavřel s papežem Piem IX. konkordát. Na jeho základě přešlo veškeré vyučování mládeže ve všech školách pod dohled biskupů6 a gymnázia i střední školy, určené pro katolickou mládež, se přeměnily na konfesijní ústavy, kde mohli učit výhradně katoličtí učitelé.7 “Děti evangelíků a židů měly zpravidla možnost navštěvovat vlastní evangelické a židovské školy. Vzhledem k diaspornímu charakteru těchto vyznání však byly na některých místech evangelické a židovské děti odkázány na výchovu ve všeobecných školách“.8 Vrchním orgánem dozoru nad všeobecným školstvím měla být osoba navržená biskupem a následně jmenována císařem. Náboženství směli ve školách vyučovat duchovní, kteří k tomu měli povolení příslušné církevní autority.9

5

Cf http://www.msmt.cz/ministerstvo/ministri-skolstvi-v-letech-1848-2008

6

Cf http://spcp.prf.cuni.cz/lex/195-1855.htm

7

Cf Hronek, Josef, Národní škola a katecheta, Praha, 1931, s. 89

8

Tretera, Jiří Rajmund, Konfesní právo a církevní právo, Praha, 1997, s. 89

9

Povolení k výuce náboženství je vyžadováno i v současné době (viz příloha č. 6)

8

Po prvním Vatikánském koncilu, který se konal v roce 1870, byl konkordát jednostranně vypovězen rakouským císařem Františkem Josefem I. z důvodu, že dogmatem o papežské neomylnosti došlo ke změně charakteru Katolické církve.10 Další změna přišla se zákonem č. 48 ř. z. z 25. května 1868, o postavení škol k církvi, kterým byl vrchní dozor v oblasti školství přisouzen určeným státním orgánům a církevní dohled omezen jen na výuku náboženství. Nová úprava obecného rakouského školství se odrazila i v tzv. školním zákoně č. 62 ř. z. ze dne 14. května 1869, kdy triviální školu vystřídala „obecná škola“ a školstvím národním byla myšlena soustava škol, určených ke vzdělávání veškeré mládeže ve školou povinném věku. Tímto zákonem se prodloužila povinná školní docházka na osm let, začala být výrazněji sledována a pod sankcí vůči rodičům i vyžadována. Pokud jde o vyučované předměty, tak výuka náboženství dominovala na prvním místě a dohled nad ní byl svěřen církevním úřadům. V roce 1905 byl pod č. 159 ř. z. vyhlášen Řád školní a vyučovací pro školy obecné a měšťanské, podle něhož dozor nad dětmi během povinných „náboženských cvičení“ mohly mít jen osoby příslušného náboženského vyznání.11 Také jím byl stvrzen přímý dohled příslušné církve či náboženské společnosti nad vyučováním náboženství a povinné udělení souhlasu duchovnímu k výkonu učitele náboženství příslušným vrchním úřadem církve, resp. náboženské společnosti. Není bez zajímavosti, že vyučování na našich národních školách začínalo a končilo modlitbami, a to až do pádu habsburské monarchie v roce 1918.

10

Cf http://www.apostolskacirkev.cz/view.php?cisloclanku=2006053102

11

Cf Jančarová, Markéta, Právní úprava výuky náboženství v Českých zemích v 19. a 20.století, In Revue církevního práva, č. 1/08, s. 40

9

1. Právní úprava školství po vzniku Československa 1.1. Recepce rakousko-uherského právního systému Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 byla prvním zákonem, vyhlášeným Národním výborem dne 28. října, tzv. recepční norma. Toto opatření stanovilo, že všechny dosavadní zákony zůstávají v platnosti, že tedy v oblasti správy nadále platí celý právní řád a systém Rakousko-Uherska. „Veřejnost správně chápala, že jest to ustanovení přechodné a že revoluční doba přinese dalekosáhlé změny ve všech oborech životních“.12 Byl tedy ponechán starý poměr státu k církvím, nebylo státní církve v Československu a všechny byly vpodstatě rovnoprávny. Církve státem uznané se řídily rakouským zákonem ze dne 20. května 1874 č. 68 ř. z. a uherským zákonem čl. XLIII. r. 1895, které stanovily podmínky státního uznání církve a vyjmenovávaly celou řadu svobod včetně vyučování náboženství.

1.2. Ministerstvo školství a národní osvěty 1.2.1. Zřízení ministerstva školství a národní osvěty Zákon č. 2/1918, jímž se zřizují nejvyšší správní úřady ve státě československém, zřídil, kromě jiného, i Úřad pro správu vyučování a národní osvěty bez toho, že by konkrétně zakotvil jeho strukturu a působnost. Významným počinem v oblasti školství byl zákon č. 292/1920 Sb., kterým byla s konečnou platností upravena správa školství. Zákon stanovil, že tato správa náleží státu a ten ji vykonává prostřednictvím ministerstva školství a národní osvěty. „Pro toto ministerstvo se také běžně začala i v oficiálních dokumentech používat všeobecně srozumitelná zkratka – MŠANO“.13 Zajímavé bylo, že tímto 12

Bednář, František, Církev a stát, Praha, 1934, s. 147

13

Morkes, František, Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích, Praha, 2002, s. 24

10

aktem ministerstvo převzalo i některé záležitosti, které předtím byly v kompetenci zemské školní rady a politické správy. Z hlediska úředního se toto ministerstvo, jako nově vzniklý úřad, členilo na odbory a ty se pak dále členily na oddělení. Osm odborů tohoto ministerstva mělo následující působnost:

MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ A NÁRODNÍ OSVĚTY (MŠANO) ODBOR

PŮSOBNOST

I.

NÁRODNÍ ŠKOLSTVÍ

II.

STŘEDNÍ ŠKOLSTVÍ

III.

ODBORNÉ ŠKOLSTVÍ

IV.

VYSOKÉ ŠKOLY

V.

NÁRODNÍ OSVĚTA (LIDOVÁ VÝCHOVA, VĚDA A UMĚNÍ)

VI.

VĚCI CÍRKEVNÍ (KULTUS)

VII.

VĚCI LEGISLATIVNÍ, NADAČNÍ, SOCIÁLNÍ PÉČE O STUDENTSTVO

VIII.

KULTURNÍ STYKY S CIZINOU

1.2.2. Výnos ministerstva školství a národní osvěty o náboženských úkonech S velkým napětím se očekávalo, jak se ministerstvo postaví k otázce vzájemného vztahu školy a církve. Dne 25. listopadu 1919 byl vydán výnos č. 214, o náboženských úkonech, platný pro všechny školy, který především stanovil, že náboženské úkony nejsou integrující součástí

11

náboženské výuky ve školách, jak bylo stanoveno nařízením z roku 1870, a proto ani účast žactva na těchto úkonech již nemá vliv na známku z chování, ani na prospěchovou známku z náboženství. Účast žactva na náboženských úkonech měla být už jen záležitostí jejich citu, popřípadě vůle rodičů. Zároveň došlo ke zrušení povinnosti učitelů a profesorů mít při náboženských úkonech nad žáky dozor. Pokud jde o samotné učitele, nemělo již být jejich politické či náboženské přesvědčení předmětem disciplinárního řízení.

1.2.3. Trestní ochrana a odpovědnost církví a náboženských společností V březnu roku 1919 byl v oficiálním Věstníku ministerstva školství a národní osvěty vydán, pro informaci učitelů, výňatek z trestního zákona o zločinech, přečinech a přestupcích, č. 117/1852 ř. z., v němž byla v § 303 zakotvena trestní odpovědnost toho, koho by snad napadlo posmívat se některé církvi nebo náboženské společnosti státem zákonně uznané, kdo by je zlehčoval, kdo by urazil náboženského služebníka při výkonu bohoslužebních obřadů nebo se při nich neslušně choval tak, že by to mohlo vzbuzovat pohoršení.14 Zákonem č. 111/1919 Sb. byl § 303 trestního zákona novelizován tak, že trestní odpovědnost byla rozšířena na duchovní kteréhokoliv vyznání nebo na jinou osobu činnou v podobné funkci, kteří by při náboženském úkonu, zejména při vykonávání úřadu kazatelského, při náboženském vyučování nebo cvičení, při procesí, pouti nebo podobných shromážděních, promlouvali o věcech státního nebo politického života, kritizovali platné nebo navrhované zákony nebo vládní nařízení, doporučovali určité politické organizace nebo strany, brojili proti určitým politickým organizacím nebo stranám, doporučovali nebo odmítali tisk určitého politického směru, zasahovali do volebního zápasu buď ve prospěch nebo ke škodě některých kandidátů nebo stran.15 14

Cf http://spcp.prf.cuni.cz/lex/tz-1852.htm

15


12

1.2.4. Změna školních vyučovacích osnov Náboženstvím se ministerstvo školství a národní osvěty opět zabývalo v květnu 1919, kdy zdůraznilo, že školy mají postupovat v náboženských otázkách vždy šetrným a taktním výchovným způsobem při náležitém respektování místních poměrů.16 Vznikly i nové základní úpravy výukových plánů a jako nový předmět byla zavedena občanská nauka. Tím ovšem došlo ke snížení počtu výukových hodin náboženství.

1.2.5. Výnos ministerstva školství a národní osvěty upravující účast na výuce náboženství Účast na výuce náboženství byla upravena výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 11. srpna 1919, č. 26183. Patrně z důvodu obavy ze zjevného rozporu mezi školní a rodinnou výchovou, ke kterému by mohlo docházet povinnou výukou náboženství, stanovil výnos, že zproštěni výuky náboženství mají být žáci, kteří jsou bez vyznání a žáci vyznání státem neuznaného v případě, že si rodiče účast na této výuce výslovně nepřejí. Rovněž i za žáky náležející k určitému vyznání mohli rodiče podat žádost o zproštění z výuky náboženství. Ministerstvo školství a národní osvěty ještě v roce 1920 dodatečně nařídilo okresním školským radám, aby u každé žádosti o zproštění z výuky náboženství zjišťovaly důvody, pro které si otec, matka či poručník nepřeje, aby se dítě takovéto výuky účastnilo.17 Také výuka náboženství na středních školách doznala určitých změn. Došlo zejména ke snížení počtu výukových hodin, což však neměnilo nic na tom, že i nadále zůstávalo náboženství v přehledu vyučovaných předmětů na vysvědčení na prvním místě. Ministerstvo 16

Cf Morkes, František, Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích, Praha, 2002, s. 32

17

Cf Morkes, František, Referát na setkání ředitelů církevních škol, Praha, 7. 11. 2000

13

školství a národní osvěty v červenci roku 1919 rozhodlo, že učitelé katolického náboženství, kteří ztratili část svých úvazkových hodin, jsou povinni, vyžadují-li to služební okolnosti, vyučovat také předměty, pro které nezískali učitelskou způsobilost. Některé z pozdějších ministerských výnosů se věnovaly středním školám, na kterých nedocházelo k povinnému vyučování náboženství ve všech ročnících. Ty mimo jiné stanovily, že je na nich možno zavést nepovinnou výuku náboženství, pokud se na ni přihlásí alespoň 20 účastníků.

1.3. Zákon o menšinových školách První významný právní předpis, týkající se národního školství v nově vzniklé Československé republice, byl zákon č. 184, o menšinových školách, vyhlášený v dubnu 1919. Podle tohoto zákona byla vytvořena síť českých škol v národnostně smíšených pohraničních okresech, kde bylo české obyvatelstvo v menšině a většina českých dětí se dosud učila v německých školách. „Samostatná obecná škola musela být zřízena v místech, kde bylo alespoň čtyřicet dětí jedné národnosti.“18 Pokud obecnou školu navštěvovalo více než čtyřista žáků, byla povinnost zřídit též školu měšťanskou. Menšinové školy se od škol, které byly v oblastech, kde Češi nebyli v menšině, lišily tím, že nebyly podřízeny místní a okresní školské správě, ale podléhaly zemské školní správě a od roku 1920 byly přímo řízeny státem. Zdrojem jejich financování byl zemský, popřípadě státní rozpočet. Tento zákon hájil české národní zájmy a také zaručoval práva ostatních národnostních skupin žijících v cizojazyčném prostředí.19

18

Walterová, Eliška a kol., Úloha školy v rozvoji vzdělanosti, Brno, 2004, s. 56

19

Ibid., s. 56

14

1.4. Ústavní úprava školství a náboženských otázek Nejvyšším právním předpisem, který se zabýval školstvím a náboženskými záležitostmi, byla Ústava republiky Československé. Tato ústava byla vyhlášena dne 29. února 1920 zákonem č.121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky. Tato ústava měla v několika bodech (jde zejména o § § 119, 120, 130) vliv i na školství, především na veřejné vzdělávání, nejvyšší řízení a kontrolu záležitostí týkajících se vzdělávání a výchovy, a také zajišťovala vzdělávání v mateřském jazyce národnostním menšinám.20 2. Malý školský zákon 2.1. Vliv malého školského zákona na československé školství Významnou událostí zasahující do oblasti celého školství a rovněž také do výuky náboženství bylo přijetí tzv. malého školského zákona, kterým byl označován zákon měnící a doplňující zákony o školách obecných a občanských, tedy zákon č. 226/1922 Sb. z. a n. Tento zákon neformuloval nově obecné cíle a úkoly školy, neboť v tomto ohledu se československá národní škola i nadále opírala o říšské zákony z konce 60. let 19. století, a to konkrétně o velký školský zákon z roku 1869, tj. zákon č. 62/1869 ř. z.21 K tomuto zákonu byl později vydán prováděcí předpis, vládní nařízení č. 64/1925 Sb. z. a n., který zákon rozváděl a v některých věcech jej zpřesňoval. Malý školský zákon, navazující na již zmíněný základní zákon o národních školách z roku 1869, ponechával náboženství na prvním místě v seznamu vyučovaných předmětů na školách obecných i měšťanských a dával rodičům možnost odhlásit své děti z výuky náboženství. Sice neexistují statistické údaje o počtech odhlášených dětí 20

Cf Kuzmin, Michail Nikolajevič, Vývoj školství a vzdělávání v Československu, Praha, 1981, s. 244

21

Ibid., s. 183

15

z výuky náboženství, dá se ale předpokládat, že tyto počty byly odlišné v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Tato domněnka byla potvrzována i četnými informacemi ze schůzí učitelských spolků, na kterých učitelé věnovali značnou pozornost tomu, na kolika školách jsou ve třídách zavěšeny kříže a na kolika již byly ze školních tříd odstraněny. Vzhledem k tomu, že školy měly v povinných výkazech uvádět počty žáků hlásících se k jednotlivým náboženským vyznáním, jsou tyto údaje ve statistikách zachovány. „Ve statistice středního školství ve školním roce 1921-1922 je například uvedeno následující náboženské složení žáků: římskokatolické 73703 žáků, tj. 73,0 %, řeckokatolické 215 žáků, tj. 0,2 %, různé evangelické 7985 žáků, tj. 7,9 %, československé 5209 žáků, tj. 5,2 %, mojžíšské 8106 žáků, tj. 8,1 %, jiné 58 žáků, tj. 0,1 %, bez vyznání 5521 žáků, tj. 5,5 %“.22

2.2. Nově zavedené vyučované předměty Malým školským zákonem byla rozšířena školní docházka na osmiletou a byly zavedeny nové povinné předměty „občanská nauka a výchova, čtení a psaní, jazyk vyučovací, počty s naukou o tvarech měřících, přírodopis, přírodozpyt, zeměpis a dějepis, hledíc zvláště k domovu a vlasti, dále kreslení, zpěv, ruční práce pro chlapce i děvčata, nauka o domácím hospodářství a tělesná výchova“.

2.3. Úprava výuky náboženství podle malého školského zákona Pokud jde o samotnou výuku náboženství, malý školský zákon stanovil, že má probíhat po dvou hodinách týdně, buď po třídách, nebo ve zvláštních odděleních. „Výměru a rozdělení učiva náboženského na jednotlivé stupně školní ustanoví úřady církevní“.23 Doba vyučování 22

Morkes, František, Referát na setkání ředitelů církevních škol, Praha, 7. 11. 2000

23

Hronek, Josef, Vyučování náboženství na národních školách, Praha, 1935, s. 154

16

náboženství v rozvrhu hodin měla být ustanovena na hodiny krajní, tj. první a poslední každého vyučovacího dne. Toto pravidlo platilo pro výuku po třídách i pro výuku ve zvláštních odděleních. Samozřejmě bylo také zakotveno, že učitelé náboženství, církevní úřady a náboženské společnosti jsou povinny řídit se zákony i předpisy, které v mezích zákonů vydají školní úřady. Správci školy mělo být vždy oznámeno, a to prostřednictvím školní župní rady, co církevní úřady ustanoví o vyučování náboženství a o náboženském cvičení.

2.4. Státní dozor nad výukou náboženství Pokud jde o státní dozor nad vyučováním náboženství, ukládal zákon tuto povinnost především školním, obvodním, župním a ministerským inspektorům. V přechodné době ho měli vykonávat okresní a zemští inspektoři. Stát si vyhradil právo vrchního dozoru a správy již § 1 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 292 Sb. z. a n., jímž se upravuje správa školství.24 „Státní dozor týká se zejména toho, šetří-li učitelé náboženství zákonů a předpisů, vydaných v jejich mezích“.25 Správcům neboli ředitelům škol rovněž příslušelo právo a povinnost dohlížet podle potřeby na vyučování náboženství a na dodržování platných právních předpisů a zejména pak předpisů týkajících se školního pořádku a kázně. V § 3 odst. 3 malého školského zákona bylo výslovně stanoveno, že žádný státní dozorčí orgán ani správce školy nemá právo vykonávat vliv na obsah a metodu náboženského vyučování. Koncepce i způsob výuky měly tedy zůstat výhradně církevním úřadům.

24

Cf Hronek, Josef, Reforma národní školy Československé, Praha, 1935, s. 26

25


17

2.5. Vládní nařízení č. 64/1925 Sb. z. a n. provádějící malý školský zákon 2.5.1. Úprava náboženských cvičení a úkonů Za náboženské cvičení a úkony pokládalo vládní nařízení č. 64/1925 Sb. z. a n. veškeré bohoslužebné úkony a pobožnosti všech náboženských vyznání, které se konaly mimo hodiny, stanovené pro výuku náboženství v rámci rozvrhu. Tato cvičení a úkony byla ustanovována příslušnými církevními úřady v mezích platných školních předpisů. Školní mládež nemohla být přímo ani nepřímo nucena na jejich účasti nebo neúčasti, a to jak ve školách veřejných, tak ve školách soukromých kteréhokoliv druhu. Výjimka zde byla pouze u práv plynoucích z otcovské nebo poručenské moci. Dozor nad žactvem při náboženských úkonech obstarával příslušný učitel náboženství.

2.5.2. Osvobození od náboženské výuky Osvobození dítěte od náboženské výuky, jehož postup podrobněji upravovalo rovněž vládní nařízení č. 64/1925 Sb. z. a n., probíhalo podáním žádosti před zápisem žáka do školy na počátku každého školního roku. Výslovně byla zakázána jakákoliv intervence ze strany učitelů, neboť by to ovlivňovalo svobodné rozhodování rodičů nebo jejich zástupců, buď ve prospěch náboženského vyučování a náboženských cvičení nebo proti nim. Ohlášení nároku na osvobození dítěte od tohoto vyučování mělo povahu pouhého oznámení ve věcech veřejných a bylo osvobozeno od kolku. Právo podat tuto žádost příslušelo zpravidla oběma rodičům společně po jejich vzájemné dohodě. U nemanželských dětí toto právo náleželo matce, u jednostranně osiřelých tomu z rodičů, který žil, u oboustranných sirotků nebo byli-li rodiče neznámí, zákonnému zástupci dítěte. U adoptovaných dětí vykonával za trvání adopčního poměru toto právo adoptivní otec (matka), a bylo-li dítě adoptováno oběma manžely,

18

příslušelo právo rodičům společně po jejich vzájemné dohodě. 26 „Žákům, zproštěným od náboženského vyučování, budiž ve školní zprávě nebo ve vysvědčení místo známky z náboženství vyznačeno, že byli zproštěni od vyučování náboženského podle § 3, odst. 5., zákona č. 226/1922 Sb. z. a n.“.27

2.5.3. Výuka náboženství po změně náboženského vyznání Došlo-li pouze ke změně náboženského vyznání školou povinných dětí, měl správce školy právo a povinnost dožadovat se od rodičů či jejich zákonných zástupců, aby nastalou změnu patřičně prokázali. Rovněž mělo být písemným dokladem prokázáno vystoupení dítěte z některé církve nebo náboženské společnosti, a to buď oznámením příslušnému politickému úřadu, nebo byl tento úřad povinen na žádost vydat o tomto postupu písemné prohlášení. Dle § 6 zákona ze dne 23. dubna 1925, č. 96 Sb. z. a n., o vzájemných poměrech náboženských vyznání, měl být vstup dítěte do nově zvolené církve či náboženské společnosti prokázán písemným potvrzením představeného nebo duchovního správce této církve či náboženské společnosti. Teprve po doložení těchto změn mohl správce školy změnit údaje dítěte v úředních školních spisech a provést opatření ohledně náboženské výuky dítěte, pokud to bylo nutné vzhledem k § 3, odst. 5., zákona č. 226/1922 Sb. z. a n. Zákon č. 96/1925 Sb. z. a n. také v § 13 stanovil, že školy, do nichž měli chodit příslušníci různých církví či náboženských společností, by měly mít rozdělené vyučování v rámci možností tak, aby i náboženská menšina mohla vykonávat své náboženské povinnosti.28

26

Cf Hronek, Josef, Vyučování náboženství na národních školách, Praha, 1935, s. 158

27

Hronek, Josef, Reforma národní školy Československé, Praha, 1935, s. 69

28


19

2.6. Přínos malého školského zákona pro československé školství Význam malého školského zákona spočíval v tom, že změnil a doplnil zákony o školách obecných a občanských, zrušil téměř všechny výhrady a výjimečná ustanovení pro církevní školy z hlediska jejich vnitřní organizace, prohlásil vyučování náboženství za fakultativně povinné a usnadnil i zproštění z tohoto vyučování.

3. Vyučování náboženství na československých školách 3.1. Základní školy Výuka náboženství probíhala v Československu, jak již bylo řečeno, od základního vzdělání, tj. od školy obecné a měšťanské, na kterých byla výuka náboženství povinná. Dále bylo dovoleno při měšťanských školách zřizovat podle nařízení bývalého ministerstva kultu a vyučování ze dne 26. června 1903, č. 22.503 jednoroční učebné kurzy.29 Jejich úkolem bylo usnadnit přechod do odborných a středních škol, vyhovět zvláštním místním i krajským potřebám a požadavkům praktického života. V učebném kurzu nebylo uvedeno náboženství mezi povinnými nebo nepovinnými předměty, čímž nebylo řečeno, že by bylo zakázáno. „Při výčtu nepovinných předmětů se praví, že se může vyučovati též například: cizímu jazyku, těsnopisu, psaní strojem a dívky též zpěvu“.30 Tím bylo naznačeno, že výčet nepovinných předmětů není úplně vyčerpán, jak výslovně uvedla zatímní učební osnova pro tyto kurzy ze dne 13. června 1924, č. 65.983-I. Jestliže byla náboženská výuka povolena zemskou školní radou, vyučovala se jednu hodinu týdně jako nepovinný předmět.

29


30

Ibid., s. 91

20

3.2. Střední školy Střední školství zajišťovala gymnázia, reálná a reálná reformní gymnázia, učitelské ústavy, střední odborné školy průmyslové a školy obchodně ekonomické. Těmto školám byl společným znakem důraz na cizí jazyky. Výuka náboženství zde povinně probíhala pouze v prvním roce, dále byla nepovinná a na žádost rodičů mohli být žáci zproštěni povinnosti navštěvovat výuku náboženství vůbec.31 Studium na středních školách bylo ukončeno maturitou, která opravňovala k přijetí na vysokou školu odpovídajícího směru bez přijímací zkoušky.

4. Učebné osnovy a jejich změna 4.1. Potřeba nových učebných osnov Z hlediska celkové výuky, tedy nejen výuky náboženství, byly zásadním nedostatkem kvalitní učebné osnovy. Čechy měly učebné osnovy z roku 1915, Morava měla osnovy staré dokonce půl století a na Slovensku po zavedení osmileté školní docházky nebyly úplné osnovy vůbec. Proto bylo třeba vydat osnov, jimiž by byla odstraněna zastaralost a nejednotnost v jednotlivých zemích našeho státu. Základem nových osnov se staly zákonné předpisy, základní konstanty státu a tehdejší stav školství a pedagogické vědy.32 Ústavní listina, zákon č. 204/1919, Sb. z. a n., o změně § 48 říšského zákona školního, zákon o vzájemných poměrech náboženských vyznání č. 96/1925, Sb. z. a n., a zejména malý školský zákon č. 226/1922, Sb. z. a n., daly osnovám právní základ a oporu a aspoň zhruba naznačily jejich hlavní rámec.

31

Cf Váňová, Růžena, Výchova a vzdělávání v českých dějinách, Praha, 1922, s. 197

32


21

4.1.1. Nové učebné osnovy pro školy obecné Nové normální osnovy pro obecné školy byly zavedeny výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 6. května 1930 č. 47.415-I. prozatím na školní léta 1930 až 1933. Po nabytých zkušenostech byly osnovy definitivně upraveny, nově vyhlášeny ministerským výnosem ze dne 10. července 1933, č. 67.311/33-I. a začalo se podle nich učit od počátku školních let 1934/1935. Měly veliký význam, neboť se jimi sjednotila výchova a vyučování na půdě celé republiky. Skládaly se ze dvou částí: A. obecné poznámky, které byly částí úvodní a obsahovaly instrukce k části B, jež byly vlastní učebné osnovy jednotlivých předmětů. Úkoly obecné školy byly vytyčeny v úvodních ustanoveních každých osnov, jejichž obsah i rozsah se značně měnil. V § 1. říšského školního zákona ze dne 14. května 1869, č. 62 ř. z., byl hlavní úkol obecné školy vymezen takto: „Školy obecné zřízeny jsou k tomu, aby dítky v mravnosti a náboženství vychovávaly, ducha jejich opíjely, známostí a zběhlostí, jichž mají k dalšímu vzdělání v životě zapotřebí, jim poskytovaly a byly základem, by se z nich stali hodní lidé a občané“.33 Od této formulace bylo ovšem ustoupeno, neboť národní škola se změnila v instituci světskou, tedy nábožensky úplně nestrannou. Výchova i vyučování bylo nově založeno na obecně uznaných mravních zásadách a na ideách demokracie, jež měly být prodchnuty republikánskou ústavou československého státu.

4.1.2. Nové učebné osnovy pro školy měšťanské Návrh normálních učebných osnov pro školy měšťanské byl vypracován zvláštní komisí koncem roku 1930. Proti tomuto návrhu vznikl značný odpor v tisku i na schůzích učitelstva a proto byl přepracován a znovu předložen ministerstvu školství a národní osvěty v roce 1932. Tento návrh byl po poradě se zástupci učitelů schválen a úředně vyhlášen ve XIV. ročníku Věstníku ministerstva školství a národní 33

Hronek, Josef, Reforma národní školy Československé, Praha, 1935, s. 83

22

osvěty výnosem ze dne 9. června 1932, č. 69.485/32-I. Všeobecně se podle těchto nových osnov začalo na měšťanských školách vyučovat ve školním roce 1933/1934. I nové osnovy pro měšťanské školy obsahovaly základní ideje, podle nichž se mělo postupovat při vyučování. Šlo zejména o ideje mravnosti, demokracie a vlastenectví. Národní idea byla usměrňována ideou občanské a všelidské humanitní výchovy. Není bez zajímavosti, že tato ideová základna nových osnov pro měšťanské školy byla vpodstatě shodná se zásadními hledisky návrhu učebních osnov pro střední školy z roku 1933. 34

4.1.3. Nové učebné osnovy pro jednoroční učebné kursy při měšťanských školách Samozřejmě byly také vyhlášeny nové normální učebné osnovy pro jednoroční učebné kursy při měšťanských školách, a to výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 9. června 1932 pod č. 71.393-I, které nahradily přechodně vydané učebné osnovy z roku 1924.

4.2. Změna učebných osnov na národních školách po okupaci Československa Podle výše uvedených ministerských výnosů se na národních školách vyučovalo až do roku 1939. V tomto roce byl dne 27. července vydán výnos ministerstva školství a národní osvěty, č. 98.000-I., jímž se nově upravily a vyhlásily normální učebné osnovy pro obecné a měšťanské školy s českým vyučovacím jazykem a pro jednoroční učebné kursy, připojené k těmto měšťanským školám. Pokud jde o podobu a funkci výchovného úkolu národních škol, došlo tímto výnosem v Čechách 34


23

i na Moravě k podstatným změnám. Ty se projevily především v osvobození české školy od dřívějšího laicismu a naprosté nevšímavosti k náboženským a křesťanským hodnotám a v přijetí národní a křesťanské ideje za svůj životní princip. Zmíněnými normálními učebnými osnovami se položil nový, jednotný základ ve výchově a vyučování mládeže v obecných a měšťanských školách v duchu národním a křesťanském.35 Vyučování náboženství se opět stalo povinným předmětem jak ve všech třídách obecné a měšťanské školy, tak i v jednoročním učebném kursu, připojeném k měšťanské škole. „Knížecí arcibiskupský Ordinariát v Praze podle zmocnění v § 3 zákona ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n. ustanovil v tomto kursu rozsah náboženského učiva a jeho rozvržení nařízením č. 17.131 ai 1939“.36

4.3. Nové učebné osnovy pro střední školy Ke změnám učebných osnov, které platily pro střední školy z dob Rakousko-Uherska, došlo v roce 1927. V tomto roce byly vytvořeny dvě základní varianty osnov prvních čtyř ročníků středních škol. V roce 1930 pak byly sjednoceny osnovy prvního a druhé ročníku všech typů středních škol. Hlavním smyslem nových osnov bylo dosáhnout zjednodušení přechodu žáků z měšťanských škol na školy střední.37

35

Cf Hronek, Josef, Vyučování náboženství v jednoročních učebných kursech při měšťanských školách, s. 3

36

Ibid., s. 3

37

Cf Kuzmin, Michail Nikolajevič, Vývoj školství a vzdělávání v Československu, Praha, 1981, s. 193

24

5. Vývoj československého školství ve třicátých letech 5.1. Reforma školství na základě zákona o újezdních měšťanských školách V průběhu 30. let byla přijata řada zákonů upravující rozvoj organizace českého školství. Za nejvýznamnější právní předpis tohoto období lze jistě pokládat zákon č. 233, o újezdních měšťanských školách, vyhlášený v roce 1935. „Podle něho měly skupiny vesnic zřizovat své újezdní školy tak, aby jejich spádová oblast nepřesahovala vzdálenost pět kilometrů. Jejich provoz byl stejným dílem financován z rozpočtu obcí, okresů a zemí.“38 Tento zákon vedl ke zrušení vyšších ročníků obecné školy jako samostatné varianty povinného vzdělávání druhého stupně a nahradil je měšťanskou školou, čímž došlo k rozšíření nižšího středního vzdělávání i na venkovské děti. Výše uvedenou reformou byl tedy dokončen proces začlenění nižšího středního vzdělání pro všechny žáky povinné školní docházky, což bylo považováno za akt mimořádného společenského významu.

5.2. Mnichovská dohoda a její vliv na školství V roce 1938 došlo v důsledku potupné mnichovské dohody k odtržení části území od státního celku, což mělo samozřejmě vliv i na české školství. Desetitisíce českých rodin, jejichž děti chodily do obecných, měšťanských, ale rovněž také do výběrových středních škol, byly nuceny opustit pohraničí a hledat si nové bydliště ve vnitrozemí. Zatímco všechny střední školy nacházející se na obsazeném území byly okamžitě zrušeny, obecné a měšťanské školy byly „pouze“ omezovány a poněmčovány.39

38


39

Cf Morkes, František, Československé školy v letech druhé světové války, Praha, 2005, s. 7

25

5.3. Rozdělení Československa Nadějný rozvoj československého školství byl definitivně zastaven rozbitím druhé československé republiky, ke kterému došlo 14. března 1939. „Školství doposud společného suverénního státu Čechů a Slováků se začalo vyvíjet odděleně a odlišně. V Čechách a na Moravě došlo ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava, na Slovensku byl zřízen formálně samostatný Slovenský štát.“40 6. Protektorát Čechy a Morava 6.1. Zákaz účasti židovského obyvatelstva na vyučování ve školách Ve školním roce 1939/1940 byla v protektorátě na základě norimberských rasových zákonů podstatně omezena možnost navštěvovat školy všem židovským žákům. O rok později následoval definitivní zákaz vstupu židovských žáků do škol. Tabulka č. 1: Informativní přehled o přesném počtu židovského obyvatelstva, který po celou dobu okupace vedly německé úřady:41

15. 3. 1939

118 310

31. 12. 1941

78 190

31. 7. 1939

108 898

30. 11. 1942

20 212

31. 12. 1939

97 961

1. 1. 1943

15 550

31. 12. 1940

90 041

40

Morkes, František, Československé školy v letech druhé světové války, Praha, 2005, s. 5

41

Frajdl Jiří, Protektorát Čechy a Morava 1939 - 1945, Moravská Třebová, 1993, s. 39

26

6.2. Změny ve vyučovaných předmětech v německém duchu 6.2.1. Priorita německého jazyka mezi vyučovanými předměty Výrazným a také nebezpečným krokem zasahujícím české školství byla rozsáhlá a cílená germanizace, která měla vést ke snížení úrovně vzdělanosti obyvatelstva v Čechách. V roce 1940 byly upraveny učebné osnovy všech škol, což se samozřejmě dotklo i výuky náboženství. Na první místo mezi vyučovanými předměty se dostala němčina, která se postupně stávala hlavním a nejdůležitějším vyučovaným předmětem. Podle nově vydaných osnov pro výuku německého jazyka na obecných školách v roce 1941, se neměly tyto vyučovací hodiny věnovat jen jazykové výuce, ale také propagaci Třetí říše. „Vyučování němčině má však také seznamovati žáky s německým národem, jeho životem, jeho státem a s jeho velkými muži“.42

6.2.2. Dějepis jako nástroj propagace říšských myšlenek Hned po německém jazyku věnovali nacisté pozornost výuce dějepisu, který považovali za předmět napomáhající propagaci jejich nacionálně socialistické ideologie. S prozatímními učebními osnovami dějepisu z července 1939 nesouhlasil Úřad říšského protektora, a proto nařídil jejich přepracování, aby odpovídaly „novým státoprávním poměrům“. K vydání nových učebných osnov pro dějepis však nedošlo. Byl pouze uveřejněn normální přehled vyučovacích hodin se stěžejními zásadami pro vyučování a v oběžnících se zveřejňovaly jednotlivé aspekty výuky dějepisu. Úplný zákaz výuky dějepisu na všech českých školách byl vydán v listopadu 1941 a o jeho vyučovací hodiny pak byla rozšířena výuka němčiny. Zákaz se týkal i církevních dějin a dějin literatury, nepředložil-li by ministr školství a národní osvěty seznam českých literárních děl, které by odpovídaly duchu říšské politiky a nové 42

Doležal, Jiří, Česká kultura za protektorátu: školství, písemnictví, kinematografie, Praha, 1996, s. 69

27

státoprávní a politické situaci v protektorátu. Kromě tohoto zákazu se učitelé náboženství měli při svých hodinách omezit na věrouku. K návratu výuky dějepisu došlo v listopadu 1942. Ze začátku se vyučovaly pouze dějiny Třetí říše, ale od roku 1943 se hodiny dějepisu rozšířily i na dějiny obecné.

6.2.3. Omezení ve vyučování zeměpisu Zeměpisná látka byla redukována jen na území Velkoněmecké říše a počátkem školních let 1941 – 1942 byl zrušen i úvod do filozofie v oktávách středních škol. Důvodem těchto omezení, dle informací ministerstva školství a národní osvěty, bylo, že na základě dosavadních zjištění nebyli učitelé českých škol všech typů, kteří vyučovali předměty utvářející světový názor, schopni poskytnout jistotu, že by při výkladu učiva vynechali vše, co odporovalo novým státoprávním poměrům. Výuka zeměpisu byla výrazně zaměřena na oblast Třetí říše, zatímco oblasti Čech a Moravy náleželo až místo druhé.

6.2.4. Rozšíření výuky tělesné výchovy Za významný výukový předmět považovaly okupační úřady také tělesnou výchovu, u které byl zvýšen počet povinných vyučovaných hodin,43a to o 4 hodiny týdně.44 Rozšíření výuky tělesné výchovy se dělo v duchu nacionálního socialismu, podle něhož člověk méně vzdělaný, ale zato tělesně zdravý, s dobrým a pevným charakterem, naplněný odhodlaností a pevnou vůlí, je pro národní společenství cennější než nějaký přeučený slaboch. „Člověk,

43

Cf Morkes, František, Učitelé a školy v proměnách času, Plzeň, 1994, s. 53

44


28

který je zanedbaný tělesně nebo je dokonce defektní, bývá prý zpravidla i nedobrého charakteru.“45

6.2.5. Výuka náboženství Obsah náboženské výuky zůstal po vzniku Protektorátu Čechy a Morava vpodstatě stejný. Učebné osnovy ze školních let 1939 - 1940 sice obsahovaly obecné požadavky výchovy v duchu národním a křesťanském, tedy protinacistickém, ale učitelé usoudili, že o rozvoj křesťanského ducha mají pečovat katecheté v hodinách náboženství. Škola tak měla podávat pouze laický mravní základ.46

6.3. Reorganizace protektorátního školství 6.3.1. Změny v základním školství Na základě výnosu ministerstva školství a národní osvěty ze dne 1. července 1941, o nové organizaci českých obecných a měšťanských škol, byly měšťanské školy 15. října téhož roku přejmenovány na školy hlavní (Hauptschulen). „Po těchto změnách měly obecné školy od školního roku 1941 – 1942 osm tříd při nezměněné osmileté školní docházce a první ročník hlavní školy odpovídal dřívější páté třídě školy obecné“.47

45

Bosák, František, Česká škola v době nacistického útlaku, České Budějovice, 1969, s. 8

46

Ibid., s. 15

47

Doležal, Jiří, Česká kultura za protektorátu: školství, písemnictví, kinematografie, Praha, 1996, s. 52

29

6.3.2. Změny ve středním školství Po pádu Francie zahájil útok proti českému střednímu školství v zastoupení říšského protektora K. H. Frank. V přípisu, adresovanému předsedovi protektorátní vlády Aloisi Eliášovi, ze dne 15. srpna 1940 konstatoval, že české střední školství je nezdravě rozbujelé a že ze sociálních a hospodářských důvodů je nutná jeho okamžitá a pronikavá reforma.48 K reorganizaci českého středního školství bylo přikročeno v létě 1941. Reálná gymnázia byla prohlášena za normální typ střední školy a gymnázia za zvláštní typ, který byl určen jen pro chlapce. Existovala ovšem i reálná gymnázia, na kterých byl povolen přístup i dívkám a ryze dívčí reálná gymnázia. Ve školním roce 1941 – 1942 zcela vymizela reformní reálná gymnázia a reálky se staly reálnými gymnázii. Důvodová zpráva o jejich rušení hovořila v tom smyslu, že ztratily své opodstatnění, že se přeměnily v pravidelné střední školy s kratší studijní dobou, což údajně způsobovalo přetěžování žactva. Při jejich přeměně tedy nemělo dojít k rozšíření studijní látky, ale k prohloubení.49 Tyto střední školy se od sebe odlišovaly především po stránce jazykové výuky. Na gymnáziích probíhala výuka latiny od primy, výuka řečtiny od kvinty. Na reálných gymnáziích se vyučovalo latině od tercie a od kvinty dalšímu „živému“ jazyku. Výuka němčiny však probíhala na všech typech středních škol již od primy. „Dále existovala možnost volby mezi přírodovědnou a lingvistickou větví a na reálných gymnáziích pro dívky se výuka rozšířila o ženské ruční práce, nauku o domácnosti, sociální a zdravotní péči a náboženskou výuku“.50

48

Bosák, František, Česká škola v době nacistického útlaku, České Budějovice, 1969, s. 21

49

Cf Doležal, Jiří, Česká kultura za protektorátu: školství, písemnictví, kinematografie, Praha, 1996, s. 54

50

Ibid., s. 54

30

6.3.3. Změna v dozoru nad školstvím Původně dle zákona ze dne 9. dubna č. 292/1920 Sb. z. a n., jímž se upravuje správa školství, příslušela státu nejvyšší správa veškerého vychování a vyučování a dozoru k němu. Tuto správu vykonával stát prostřednictvím ministerstva školství a národní osvěty. Od 1. května 1939 došlo ke změně v tom směru, že přímý dozor nad obecnými a měšťanskými školami převzal okresní školní inspektor. Další změna, týkající se dozoru nad obecnými a měšťanskými školami, nastala dne 1. září 1941: „Na základě dodatku k výnosu ministra školství a národní osvěty ze dne 6. května 1939 vydal ministr 29. srpna 1941 výnos, podle kterého vyšší dozor na protektorátní národní školy vykonávali zemští školní inspektoři.“51 Nařízením ministerstva školství z 22. října 1942 byly po dohodě s ministrem vnitra a se souhlasem státního prezidenta zrušeny zemské školní rady.52 Jejich působnost převzaly zemské úřady. V následujícím roce 1943 pak byly zrušeny i okresní školní výbory, jejichž působnost přešla na okresní úřady, které k tomuto účelu zřídily zvláštní školské oddělení.53 Ke konci roku 1943 byly zrušeny i místní školní rady a místní školní výbory, jejichž úkoly převzali starostové jednotlivých obcí. Výše uvedená struktura školské správy už do konce války nedoznala žádných změn.

51

Pasák, Tomáš, Ohlednutí za řízením školství (2.), Školská správa v době nacistické okupace 1939-1945, In Učitelské noviny, č. 13 (1994), s. 20

52

Somr, Miroslav, Některé směry a snahy o reformu české školy v meziválečném období a české školství za fašistické okupace, České Budějovice, 1984, s. 81

53

Cf Bosák, František, Česká škola v době nacistického útlaku, České Budějovice, 1969, s. 32

31

6.3.4. Zrušení ministerstva školství a národní osvěty V červnu 1942 německá okupační správa zrušila ministerstvo školství a národní osvěty a nahradila jej dvěma ministerstvy, ministerstvem školství a ministerstvem lidové osvěty. Druhé nově vzniklé ministerstvo nahradilo Úřad lidové osvěty existující již od ledna 1942. V čele obou ministerstev stál Emanuel Moravec. V kompetenci ministerstva školství byly veškeré záležitosti týkající se školství, dále záležitosti církevní a nadační. Ministerstvo lidové osvěty spravovalo záležitosti kulturní, tiskové, písemnictví, filmové, hudební, výtvarné a propagaci. „Mezi nejvyšší školskou a kulturní správou Protektorátu Čechy a Morava a nacistického Německa nastal organizační soulad“.54

6.4. Výzdoba tříd v protektorátních školách Otázkou výzdoby tříd se zabývalo ministerstvo školství a národní osvěty zejména z důvodu, aby nebylo zavdáno příčině k represáliím. Proto ministerstvo směrnicí ze září 1941 jasně stanovilo, které obrazy se směly užívat při vyučování. Vyloučeny byly především ty, které jakýmkoli způsobem připomínaly bývalou Československou republiku, její zřízení nebo politické osobnosti. Dále byly vyloučeny ještě obrazy připomínající dějiny Čech a Moravy, a to kvůli rozporu českého národa s Německou říší a německým národem. Pokud by se mělo k výzdobě stěn užít obrazů významných českých mužů a žen, mělo se užít ve stejném počtu a úpravě také obrazů velkých Němců. K portrétu prezidenta Háchy tedy přibyl na čelní straně také Hitlerův obraz. Dalším příkazem z roku 1943 bylo stanoveno, že na čelní stěně nesmí být už žádná jiná výzdoba. Z rozhodnutí německého školního 54

Pasák, Tomáš, Ohlednutí za řízením školství (2.), Školská správa v době nacistické okupace 1939-1945, In Učitelské noviny, č. 13 (1994), s. 21

32

inspektora pak byly v některých školách v jihozápadních Čechách odstraněny ze tříd kříže, které do té doby byly neodmyslitelnou součástí jejich výzdoby. Ministerstvo školství a národní osvěty již dříve ve svém nařízení ze dne 9. prosince 1938 nařídilo, že v každé školní učebně musí být zavěšen na čelném místě kříž s ukřižovaným Kristem. K tomu je ovšem nutné ještě poznamenat, že v některých školách visely podle místních poměrů kříže po dobu celé první republiky.55 Rozhodnutí o odstranění křížů značně pobouřilo řadu katolických katechetů a záležitost musel osobně řešit Karl Hermann Frank. Říšský ministr pro Protektorát Čechy a Morava prohlásil, že veškeré otázky, které by se týkaly církevních záležitostí, mají být řešeny s největší opatrností tak, aby zbytečně nedocházelo k rušení klidu v protektorátu. Kříže byly nakonec na čelních stěnách tříd ponechány.

6.5. Postavení učitelů v Protektorátu Čechy a Morava 6.5.1. Psychický nátlak na učitelstvo Prvním protiučitelským aktem byl výnos ministerstva školství a národní osvěty z března 1939. Tímto výnosem se nařizovalo „z důležitých státních i služebních důvodů“ odstranění učitelů-komunistů ze škol. To se týkalo nejen učitelů, kteří byli členy komunistické strany, ale všech učitelů, kteří prokazatelně veřejně podporovali nebo propagovali komunismus a krajní marxismus. Další krok okupační správy, postihující všechny učitele, byla povinnost, zavedená v roce 1940, jíž se ukládalo vyplnit tiskopis „Prohlášení o rodovém původu“. Podpisem prohlášení podepsaný stvrzoval, že není Žid, Cikán ani Polák. „Ženatý zaměstnanec musel předložit 14 křestních listů a 3 oddací listy, aby dokázal čistotu své krve.“56 Na počátku roku 1940 byli ze škol nejprve propuštěni učitelé a profesoři židovského původu, posléze přišli na řadu legionáři. K. H. 55


56

Ibid., s. 27

33

Frank je v přípise ze dne 11. března 1940 označil za nepřátele říše. Prezident Emil Hácha proti propuštění legionářů protestoval, ale jeho protest byl jako vždy neúspěšný a všichni legionáři byli v průběhu roku 1941 propuštěni ze škol. Mnoho z nich pak skončilo svůj život v koncentračních táborech. Pokud došlo k zatčení učitele, německé policejní úřady se ani neobtěžovaly sdělit školským úřadům, ani rodině, z jakého důvodu byl učitel uvězněn a uvést pravděpodobnou délku vazby. Takový postup se tak dostával do rozporu s německou pořádkumilovností a snahou mít vše podle nařízení.57

6.5.2. Rozšíření vyučovací povinnosti učitelů V roce 1940 rozhodla okupační správa o masívní obměně všech pedagogických sborů, čímž došlo k odstranění všech starších učitelů, kteří byli svázáni s demokratickými ideály předmnichovské republiky.58 V roce 1941 byla navýšena vyučovací povinnost středoškolských učitelů. „Profesoři mladší 50 let měly zvýšený úvazek o 4 hodiny (na 25 hodin týdně). Starší profesoři a profesorky o 2 hodiny týdně. Bylo zrušeno započítávání tzv. vedlejších úkonů do úvazku (opravy písemných prací, správa sbírek, knihoven).“59 V témže roce započaly okupační úřady i s přeškolováním českých učitelů dějepisu, aby jej vykládali v duchu „říšskoněmeckého hlediska“. Tyto přeškolovací kurzy se konaly v Německu až do zastavení výuky dějepisu v listopadu 1941.

57


58

Cf Morkes, František, Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích, Praha, 2002, s. 48

59

Morkes, František, Učitelé a školy v proměnách času, Plzeň, 1994, s. 53

34

6.6. Střední školství v posledních měsících okupace Poslední školní rok 1944 – 1945 byl pro české střední školství mimořádný. S blížící se frontou byla výuka v těchto školách omezována, popřípadě úplně rušena a žactvo bylo přidělováno pomocným vojenským či polovojenským oddílům pro budování opevnění, zátarasů ale i k odstraňování následků bombardování. V tomto školním roce se na řadě škol nevyučovalo v zimních měsících také z toho důvodu, že školy již nedostaly vůbec žádný příděl paliva.60

7. Československé školství po druhé světové válce 7.1. Košický vládní program Vývoj školství v poválečném Československu byl naznačen již v programovém prohlášení domácí české vlády v tzv. Košickém vládním programu ze dne 5. dubna 1945. Tento program charakterizoval postup při obnově školství. Zejména zdůraznil nutnost nezbytné očisty škol od osob aktivně spolupracujících s okupanty, znovuotevření českých škol všech kategorií a urychlené zpřístupnění studia těm, kteří v době okupace nemohli studovat na středních a vysokých školách.

7.2. Obnova školství v Československu po druhé světové válce Po osvobození Československa byla oživena školská soustava podle stavu v roce 1938. Změny ve školském systému byly prováděny rychle podle výše uvedeného programu. „Zvláštní pozornost byla věnována budování škol v nově osídlovaném pohraničí. Obnoveny byly také školy reformní, církevní a soukromé. Vznikaly i nové netradiční 60


35

školy, např. Kolej krále Jiřího z Poděbrad podle vzoru anglických internátních škol.“61

8. Učitelé náboženství 8.1. Postavení učitelů náboženství v systému československého školství Právní postavení všech učitelů a tedy i učitelů náboženství bylo obsaženo v zákoně ze dne 28. července 1917, č. 319 ř. z., o služebním poměru učitelstva státních středních a nižších učilišť (tzv. služební pragmatika učitelů), který byl později změněn a doplněn zákonem ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců, a zákonem rovněž ze dne 24. června 1926, č. 104 Sb. z. a n., o úpravě platových a služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol (učitelský zákon). Vyučování náboženství na národních školách bylo svěřeno státem uznaným církvím a náboženským společnostem. Na venkově mohla církev po dohodě se školními úřady pověřit vyučováním obyčejně své farní duchovní. „Ve větších obcích, kde farní duchovenstvo nestačí opatřovati náboženské vyučování ve školách, zřizují se pro ně zvláštní učitelé náboženství a v dnešním nedostatku kněžstva pověřují se vyučováním náboženství subsidiárně i světští učitelé“.62 Rozeznávaly se tedy tři skupiny učitelů náboženství, a to zvláštní učitelé, ustanovení školními úřady (katecheti), učitelé z duchovní správy a subsidiární učitelé světští.

61


62


36

8.2. Požadavky kladené na učitele československých škol 8.2.1. Obecné a zvláštní podmínky pro získání učitelského úřadu Služba každého učitele na veřejných národních školách byla považována za veřejný úřad. Takového úřadu mohl dosáhnout jen československý státní občan s dřívějším čestným životem, který byl úplně způsobilý plnit jak povinnosti vyplývající z učitelského úřadu, tak jiné služební závazky, a jehož způsobilost k jednání nebyla omezená z jiného důvodu než z důvodu nezletilosti. Vedle těchto „obecných“ požadavků se u učitelského úřadu vyžadovalo odborné předběžné vzdělávání a zkoušky.63

8.2.2. Osoby vyloučené z možnosti stát se učitelem Učitelem nemohly být ustanoveny osoby, na jejichž majetek byl uvalen konkurs, pokud trvalo konkursní řízení. Jen s povolením ministerstva školství a národní osvěty mohl být ustanoven učitelem uchazeč, který ještě nedosáhl 18. rok života nebo již přesáhl 40. rok života. Učitelem náboženství mohla být jen osoba, kterou příslušný vrchní náboženský úřad prohlásil za způsobilou k vyučování náboženství.

63

V současné době jsou požadavky kladené na učitele náboženství upraveny v § 14 zák. č. 563/2004, o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů (viz příloha č. 7)

37

8.3. Vzdělání, osvědčení o způsobilosti a ustanovování učitelů náboženství 8.3.1. Duchovní jako učitelé náboženství Přípravné vzdělání a zkoušky způsobilosti upravoval v Pražské církevní provincii církve římskokatolické zvláštní zkušební řád z 1. ledna 1914. Tento řád platil pouze pro kněze a sloužil jako průkaz katechetské způsobilosti pro školy měšťanské. První část tohoto řádu stanovila podrobně podmínky připuštění ke zkoušce, další část upravovala zkoušku samotnou a třetí část se zabývala závazností zkušebního řádu. „Závaznost dotýká se veškerého kléru v církevní provincii Pražské, světského i řeholního, pokud aspiruje k místu katechetskému“.64

8.3.2. Laičtí katecheté jako učitelé náboženství Pro laické katechety jako subsidiární učitele náboženství byl vydán zvláštní zkušební řád katechetské způsobilosti, který se skládal rovněž ze tří shodně nazvaných částí. Samozřejmě, že zkouška prokazující potřebné znalosti byla pro laické katechety logicky poněkud náročnější a obsáhlejší. Zkušební řád pro laické katechety zavazoval všechny laiky obojího pohlaví, pokud se ucházely o místo laických učitelů náboženství. Řád byl schválen pražským ordinariátem a platnosti nabyl dnem 1. ledna 1927.

8.3.3. Čekatelská doba před ustanovením učitelem náboženství Definitivně se mohl stát učitelem náboženství ten, kdo absolvoval čekatelskou dobu tří let. „Jakmile dovršil čekatelské tříletí a vyhověl všem podmínkám pro definitivní ustanovení, byl kandidát definitivně 64


38

ustanoven katechetou z úřední moci“.65 Čekatelská doba mohla být zkrácena nebo prominuta, což stanovily §§ 2 a 4 zák. č. 104/1926 Sb. z. a n., o úpravě platových a služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol. Noví učitelé náboženství mohli nastupovat na své místo, pokud se některé, trvale zřízené, na veřejné škole uvolnilo. Nejprve měl ovšem školní výbor povinnost vyhlásit konkurs na obsazení volného místa a to nejlépe v úředních novinách, či v jiných veřejných nebo školských listech. Lhůta k podání žádosti měla být v Čechách a na Moravě nejméně šest týdnů a pro Slezsko to měly být týdny čtyři. Žadatelé, kteří již nějakou dobu působili ve školní službě, měli žádost podávat svému nadřízenému okresnímu školskému výboru prostřednictvím svého správce školy. V některých případech ji mohli podávat i přímo. „Výnosem moravské zemské školní rady ze dne 25. října 1929, č. 58.288 doporučeno bylo okresním školským výborům, aby vypisovaly konkursy hromadně, zpravidla jen jednou za rok a to v měsíci říjnu s konkursní lhůtou do 15. prosince“.66

8.3.4. Obsah žádosti o ustanovení učitelem náboženství Žádat o konečné ustanovení na trvale zřízené místo katechety měli kandidáti ve stanovené lhůtě, která dle výnosu mor. zšr. 27.081/1922 neměla být kratší než 4 týdny. Žádost měla být podepřena patřičnými doklady: křestním listem, maturitním vysvědčením, absolutoriem z bohosloveckých studií, osobním výkazem spolu s vysvědčením způsobilosti, které vydávala arcibiskupská konsistoř při ucházení se o určité katechetské místo. Při výběru vhodného kandidáta, který měl být jmenován katechetou na trvale zřízené místo, měl být dodržen zákonný postup upřednostňující zejména služební věk a kvalifikaci. Teprve v druhé řadě přicházela v úvahu obtížnost dosavadní uchazečovy služby.

65


66

Ibid., s. 205-206

39

8.3.5. Úloha školských orgánů před ustanovením učitelem náboženství Žádosti o konečné ustanovení učitelem náboženství byly adresovány okresnímu školskému výboru, jenž vypsal konkurs, a který je po 14 dnech od ukončení konkursu posílal místní školní radě té školy, kde se místo obsazovalo. K žádosti bylo připojeno dobrozdání okresního školního inspektora o každém uchazeči. Místní školní rada projednala každou žádost a vrátila ji do 14 dnů svému okresnímu školskému výboru s tím, že navrhuje k užšímu výběru tři uchazeče ze seznamu žadatelů, tzv. terno, z něhož měl být jeden, definitivně vybrán. Okresnímu školnímu výboru pak náleželo právo zvolit jednoho z uchazečů do 3 týdnů a oznámit to zemské školní radě, což byl úkon označovaný jako tzv. prezentace. Potvrdit prezentaci a jmenovat učitele náleželo zemské školní radě. Odepřít potvrzení prezentace mohla zemská školní rada v případě nedodržení její třítýdenní lhůty, dále jestliže uchazeč nevyhovoval konkursním podmínkám, rovněž nevyhovoval-li svou zákonnou způsobilostí, stejně tak byly-li proti němu známy námitky týkající se jeho mravnosti nebo pro jednání, za nějž bylo možné propustit učitele ze služby. Pokud zde nebyla žádná překážka, potvrdila zemská školní rada prezentaci, vydala uchazeči jmenovací dekret, nařídila vykonání služebního slibu a nastoupení do úřadu. Výnosem ministerstva školství a národní osvěty č. 98.837/1923 bylo rozhodnuto o nepříslušnosti okresního školního výboru, pokud by si chtěl stěžovat na opatření zemské školní rady, kterým byl vypsán konkurs na obsazení místa učitele.67

8.3.6. Služební přísaha jako poslední úkon pro získání učitelského úřadu Služební přísahu vykonávali nově ustanovení katecheti škol obecných i měšťanských. O jejím složení byl sepsán protokol, který 67


40

podepisoval katecheta, jako skládající přísahu, a úředník okresního školního úřadu, jako přísahu přijímající. Právní poměr ke škole nastal právě dnem složení této přísahy. Definitivně ustanovený katecheta se stal náležitým členem učitelského sboru, mající jako ostatní učitelé stejná práva a povinnosti, z nichž nejdůležitější byla povinnost šetřit zákony a nařízení školních úřadů vydaných jimi v mezích jednotlivých zákonů.

8.4. Povinnosti učitelů podle služební pragmatiky učitelstva národních škol obsažené ve vládním nařízení 8.4.1. Povinnosti učitelů náboženství Povinnosti všech učitelů a tedy také učitelů náboženství byly zakotveny ve služební pragmatice učitelstva národních škol, jak se jinak nazývalo vládní nařízení ze dne 14. září 1928, č. 162 Sb. z. a n. ve znění vládního nařízení ze dne 26. června 1930, č. 91 Sb. z. a n., o služebním poměru učitelstva obecných a občanských (měšťanských) škol. K základním učitelským povinnostem patřila v prvé řadě svědomitá příprava, a to na každou školní hodinu. Dále bylo uloženo, aby učitelé přicházeli do školy nejpozději čtvrt hodiny před vyučováním, neboť již v této době odpovídali za bezpečnost dětí nacházejících se ve škole. Důraz byl kladen i na vzhled každého kantora, který měl být skromný, vkusný, prostý veškerého šviháctví a zženštilosti. Dalším zásadním požadavkem byla zdvořilost, které se vyžadovalo jak k rodičům, tak k dětem. Služební pragmatika se k chování učitelů v § 13 vyjádřila takto: „Učitel je povinen ve škole nebo v úřadě i mimo školu nebo úřad šetřiti stavovské důstojnosti, chovati se shodně s požadavky kázně a varovati se všeho, co by mohlo zmenšiti úctu a důvěru, jichž jeho postavení vyžaduje, nebo ohroziti zájmy školy, výchovy a vyučování“.68 Služební poslušností byla především povinnost učitelů řídit se služebními rozkazy svých nadřízených. Při jejich provádění měli hájit zájmy školy a úřadu podle svého nejlepšího vědomí a nejlepších schopností. Při výkonu služby 68


41

nebo v souvislosti se svým služebním postavením měli učitelé povinnost zachovávat přísnou mlčenlivost o všech věcech, se kterými se seznámili nebo které byly označeny za důvěrné. Výjimka zde platila pouze v případě zproštění povinnosti zachovat služební tajemství. V nezměněné podobě platila mlčenlivost také po dobu dovolené, v době výslužby a rovněž i po rozvázání služebního poměru.

8.4.2. Pracovní úvazek a nepřítomnost v učitelském úřadě Vyučovací povinnost učitelů obecných škol byla stanovena na 28 hodin týdně, u učitelů škol měšťanských na 24 hodin týdně,69 což byla v obou případech tzv. normální míra vyučovací povinnosti. V případě zvláštních učitelů náboženství občanských škol činila tato míra 24 hodin týdně. Jestliže zde byla potřeba ze strany školy, byl učitel povinen odučit větší počet hodin nad stanovený limit, samozřejmě však za zvláštní příplatek. Pokud učitel onemocněl nebo mu bránil ve výkonu služby jiný zákonný důvod, byl povinen oznámit to co nejdříve správě školy. V případě nemoci se však musel z úředního rozkazu podrobit prohlídce úředního lékaře. Žádost o prodloužení dovolené pro nemoc, jak se jinak nazývala omluvená nepřítomnost ve službě, musela být vždy předložena ještě se zprávou ošetřujícího lékaře o léčení a dosavadním postupu, což stanovilo nařízení zemské školní rady č. 105.960 ze dne 16. února 1929. Pokud se učitel nedostavil k výkonu služby déle než tři dny bez dostatečné omluvy, pozbýval po tuto dobu, dle § 30 odst. 4 služební pragmatiky učitelské č. 162/1928, svého příjmu. Příjem již vyplacený se srazil z nejbližší platové částky. Při výběru bydliště měli učitelé povinnost zvolit takové, aby mohli co nejefektivněji plnit všechny služební úkoly. Nadřízenému měli včas oznámit současné bydliště i případnou změnu. Při nástupu na dovolenou zas museli nadřízenému hlásit adresu, na kterou by mohly být dodávány nejkratší cestou úřední písemnosti. Nadřízený školský úřad mohl vydat dle § 35 z. č. 319/1917 ř. z., o služebním poměru učitelstva státních středních a nižších učilišť, zákaz přechodného vzdálení 69

Cf http://www.ucitelskenoviny.cz/n_obsah_clanku.php?id=244&PHPSESSID=086bfe

42

se ze služebního místa v době mimo učebné hodiny, pokud to vyžadovaly zvláštní služební poměry.

8.4.3. Neslučitelnost učitelského úřadu s jiným povoláním a zákaz přijímání darů Obzvláště přísné bylo ustanovení týkající se vedlejšího zaměstnání. Učitelé náboženství nesměli vykonávat žádné jiné povolání nebo zastávat funkce, jež by byly v rozporu s vážností a důstojností učitelského povolání, nebo které by jim mohly stát v cestě v úplném a přesném plnění jejich služebních povinností, nebo by dokonce mohly vyvolat domněnku podjatosti při výkonu učitelského úřadu. Katechetům bylo v jejich službě navíc zakázáno přijímat jakékoliv peněžité či nepeněžité dary, ani nesměli sjednávat jiné výhody pod kteroukoli záminkou. „K přijetí čestných darů, jež se mu nabízejí, hledíc k vykonávání jeho úřadu, je potřebí souhlasu nadřízeného úřadu“.70

8.5. Práva učitelů obsažená ve služební pragmatice učitelstva 8.5.1. Prázdniny a dovolená Zákon č. 319/1917 ř. z., o služebním poměru učitelstva státních středních a nižších učilišť, zakotvil kromě povinností učitelů i jejich práva, týkající se zejména volna o prázdninách, dovolené a osobního posudku. Učitelé přímo podřízení správcům škol se během letních prázdnin směli vzdálit ze svého učitelského působiště pouze, nebránili-li tomu závažné překážky, spočívající kupříkladu v zastupování správce školy, konání zkoušek apod. Pokud jde o ostatní prázdniny, mohli se vzdálit, jen jestliže zvláštní služební okolnosti nevyžadovali jejich přítomnost v místě působiště. V obou případech však museli, jak již bylo výše uvedeno, sdělit správci školy adresu, na kterou by jim bylo možno nejkratší cestou zaslat úřední vyrozumění. Nástup na letní prázdninovou 70


43

dovolenou nevylučoval, že by učitel nemohl být ze zvláštních služebních důvodů, které by se vyskytly, předčasně povolán zpět. Samozřejmě, že pokračování v dovolené by následovalo hned „jak služba dovolí“. Za cestu způsobenou nečekaným povoláním z prázdninové dovolené se hradily normální cestovní výlohy. Pokud se v průběhu školního roku potřeboval učitel vzdálit ze svého bydliště, čímž by došlo k přerušení vyučování nebo mohlo dojít k jiné poruše v činnosti školy, byl povinen žádat o udělení zvláštní dovolené od školního úřadu, který měl být určen ministerstvem školství a národní osvěty. Dříve než by se tak stalo, mohla být učiteli udělena dovolená v délce až tří dnů správcem školy a to na základě nařízení zemské školní rady č. 80078 ze dne 24. září 1921. Delší dovolenou musel povolit okresní školní úřad. Pokud by však povolení této dovolené bylo spojeno s mimořádnými náklady na zastupování učitele, musel ji povolit zemský školní úřad. Podmínkou pro povolení dovolené delší než tři měsíce bylo, že se za tuto dobu, přesahující dovolenou o hlavních prázdninách, nebude vyplácet služební příjem a ani se tato doba nezapočte do případného postupu do vyššího platu a rovněž ani do výměry výslužného. Překročení povoleného volna se považovalo dle § 42-46 z. č. 319/1917 ř. z., o služebním poměru učitelstva státních středních a nižších učilišť, za „vzdálení se ze služby o své újmě“.

8.5.2. Osobní posudek Kvalifikační popis, jak se dříve nazýval osobní posudek, upravoval § 18 služební pragmatiky učitelstva národních škol. Na jeho základě sestavoval školní inspektor o každém učiteli, nad nímž vykonával přímý dozor kvalifikační popis. Kvalifikační popis učitele, jenž nebyl podřízen dozoru školního inspektora, sestavoval zase jeho přímý nadřízený. Předložený popis posléze zkoumala kvalifikační komise, která stanovila učitelovu kvalifikaci. Při určování kvalifikace učitele náboženství měla především dbát na pedagogické a odborné vzdělání a jeho další rozvoj, znalost služebních předpisů, zacházení se žáky po stránce didaktické a pedagogické, služební styk se členy učitelského sboru, píli

44

a svědomitost, ale také na úspěchy ve výchově a vyučování. Celkový posudek byl známkován buď velmi dobře, dobře, uspokojivě, méně uspokojivě nebo neuspokojivě. Všechny státní i nestátní orgány, které se podílely na kvalifikačním řízení, měly postupovat přísně svědomitě, zachovávat mlčenlivost a vystupovat nestranně. Kvalifikační komisi pak bylo zvláště uloženo, aby na všechny učitele při jejich posuzování brala „stejný metr“. Konečný posudek se učiteli oznamoval služební cestou písemně. Učitelovým právem byla možnost nahlédnout u služebně přímo nadřízeného úřadu do své kvalifikační tabulky a opsat si ji. Pokud zněl výsledek posudku jako uspokojivý nebo nebyl-li ani uspokojivý, mohl učitel do čtyř týdnů od seznámení se s posudkem, podat zmíněnému úřadu stížnost, o níž by rozhodla kvalifikační komise, zřízená u zemského školního úřadu.

8.6. Služební příjmy učitelů náboženství 8.6.1. Služné zvláštních učitelů náboženství Služební příjmy zvláštních učitelů náboženství byly upraveny v zákoně č. 104 Sb. z. a n. ze dne 24. června 1926, o úpravě platových a služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol (učitelský zákon). Služební plat se skládal ze služného, činovného a výchovného. Služné mělo 11 stupňů, přičemž vyššího stupně učitel dosáhl, jakmile dovršil tři roky započitatelné služební praxe se služným stupně, který mu bezprostředně předcházel.

45

Tabulka č. 2: Služné zvláštních učitelů náboženství na obecných školách:71

Stupeň

Služební rok započitatelný

Služné ročně v Kč

--1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.

1-3 4-6 7-9 10-12 13-15 16-18 19-21 22-24 25-27 28-30 31-33 34 a další

adjutum čekatelovo 9.000 10.800 12.600 14.400 16.200 18.000 19.800 21.600 23.400 25.200 27.600

8.6.2. Činovné zvláštních učitelů náboženství Činovné se dle učitelského zákona vyplácelo jako příplatek k platu učitele v činné službě. Jeho smyslem bylo odstranění rozdílu v nákladech na životní potřeby ve vsích či velkoměstech.72 Činovné bylo totiž vypláceno podle místa, v němž měl učitel úředně přidělené služební místo. Z tohoto důvodu tedy byly obce rozděleny do čtyř tříd činovného, a to A, B, C, D. Rozhodujícím kritériem byl počet obyvatel v konkrétní obci. Nejnižší činovné, jak ukazuje tabulka níže, bylo vypláceno v obcích s počtem obyvatel nižším než dva tisíce.73

71


72

Cf http://hamelika.wz.cz/h00-01.htm

73

Cf http://ucitelske-listy.ceskaskola.cz/Ucitelskelisty/Ar.asp?ARI=101967&CAI=2155

46

Tabulka č. 3: Činovné zvláštních učitelů náboženství na obecných školách:74

V místech skupiny: A

B

(Praha, Brno) (obce s více než 25.000 obyv. a Karlovy Vary, Mar. Lázně, Slezská Ostrava)

C

D

(obce od 2.000 do 25.000 obyv.)

(obce pod 2.000 obyv.)

Ročně Kč 4.800

4.080

3.360

2.640

8.6.3. Výchovné Tehdejšímu pojmu „výchovné“ odpovídá dnešní pojetí dětských přídavků. Bylo vypláceno na nezaopatřené dítě v celkové roční částce 1.800,- Kč a při více dětech v částce 3.000,- Kč.75

74


75

Cf http://ucitelske-listy.ceskaskola.cz/Ucitelskelisty/Ar.asp?ARI=101967&CAI=2155

47

8.6.4. Příjem čekatelů na místa zvláštních učitelů náboženství v době čekatelského tříletí Jejich příjem se skládal ze služebního platu, tzv. adjutum, a výchovného. Adjutum se odvíjelo od počtu obyvatel obce podle již uvedených čtyř kategorií.76

Tabulka č. 4: Adjutum čekatelů na místa zvláštních učitelů náboženství:77

V místech skupiny A

B

C

D

Kč V prvých 18 měsících čekatelské služby 11.100 10.656 10.212 9.768 V dalších 18 měsících čekatelské služby 12.300 11.808 11.316 10.824

8.6.5. Úpravy příjmu zvláštních učitelů náboženství Pokud řádná učební povinnost zvláštních učitelů náboženství nedosahovala 18 hodin týdně, měli nárok pouze na část služebního platu, který příslušel učitelům zaměstnaným na plný úvazek, a to ve výši 5,6% za každou odpracovanou týdenní hodinu řádné výměry jejich učebné povinnosti. Byl-li zvláštní učitel náboženství pověřen výukou na několika

76

Cf http://hamelika.wz.cz/h00-01.htm

77


48

od sebe vzdálených školách v délce alespoň 1,5 kilometru, přičetlo se mu na každý kilometr cesty týdně ¼ hodiny do jeho vyučovací povinnosti.

8.7. Disciplinární odpovědnost učitelů náboženství, sankce a jejich druhy 8.7.1. Disciplinární odpovědnost Disciplinární odpovědnosti podléhali učitelé náboženství stejně jako ostatní učitelé na veřejné škole. Její úprava byla obsažena v již zmíněné služební pragmatice učitelstva národních škol, jak se nazývalo vládní nařízení č. 162 Sb. z. a n. ze dne 14. září 1928, ve znění vládního nařízení ze dne 26. června 1930, č. 91 Sb. z. a n., o služebním poměru učitelstva obecných a občanských (měšťanských) škol. Učitelům, kteří by porušovali své stavovské a úřední povinnosti, hrozilo potrestání bez ohledu na jejich odpovědnost podle trestního zákona. Trestem mohlo být uložení pořádkové nebo disciplinární sankce podle toho, zda porušení povinnosti spočívalo pouze v porušení pořádku, nebo jestli byly dány v sázku státní zájmy, zájmy učitelského úřadu nebo zájmy školní, a to vzhledem ke způsobu spáchání a vážnosti činu, jeho opakování nebo k jiným přitěžujícím okolnostem spáchaným v době služby. Služební pragmatikou učitelstva národních škol nebylo dotčeno právo nadřízeného služebního úřadu udělovat výtky podřízeným služebním místům, stejně tak napomínat podřízené učitele kvůli jejich nepřístojnostem ve výkonu jejich učitelského úřadu nebo v jejich služebním chování, ani nebylo dotčeno právo nadřízeného úřadu ukládat jim náhradu nákladu nebo škod podle platných právních předpisů. Pokud byl učitel ve služebním poměru odsouzen k náhradě škody administrativním nálezem, mohl do třiceti dnů po nabytí právní moci takového nálezu podat určovací žalobu proti státu, kterým by tento nárok zpochybnil. Žaloba se měla podávat u věcně příslušného soudu, v jehož obvodu měl učitel v době doručení nálezu svůj obecný soud ve sporných věcech. Jestliže bylo žalobě vyhověno, pozbýval nález na náhradu škody

49

účinnosti, což stanovil civilní řád soudní, který se na tyto případy vztahoval.

8.7.2. Pořádková pokuta Pořádková pokuta byla dle vládního nařízení ze dne 14. září 1928, č. 162 Sb. z. a n., ve znění vládního nařízení ze dne 26. června 1930, č. 91 Sb. z. a n., o služebním poměru učitelstva obecných a občanských (měšťanských) škol, dvojího druhu, výstraha a výtka. Právo uložit takovouto sankci měl, kromě disciplinární komise, i služebně nadřízený úřad vůči úřadu přímo podřízenému, jakož i každý jiný nadřízený úřad, pokud šlo o prohřešky přednostů podřízených úřadů. Před uložením pořádkového trestu mělo být obviněnému umožněno, aby se k záležitosti vyjádřil písemnou nebo ústní formou. Uložený pořádkový trest se však učiteli oznamoval vždy písemně a s odůvodněním. Bez povšimnutí nemůže zůstat, že do osobních výkazů se uložené pořádkové tresty nezapisovaly. Pořádkový trest, který nebyl uložen disciplinární komisí ani ministrem školství a národní osvěty, mohl učitel zvrátit ještě podáním stížnosti u úřadu služebně přímo nadřízenému prostřednictvím orgánu služebně přímo nadřízeného, a to ve lhůtě čtrnácti dnů. Stížností se pak zabýval přednosta nejblíže vyššího úřadu bez možnosti dalšího opravného prostředku.

8.7.3. Disciplinární sankce Služební pragmatika učitelstva národních škol stanovila za disciplinární tresty důtku, vyloučení z dosažení nejblíže vyššího stupně služného (adjuta, odměny), vyloučení z postupu do vyšších stupňů služného (adjuta, odměny), zmenšení služného (adjuta, odměny), přeložení na odpočinek se zmenšeným platem odpočivným, a v nejhorším případě propuštění. O disciplinárních trestech rozhodovala příslušná disciplinární komise cestou řádně provedeného disciplinárního řízení nálezem. Disciplinární tresty se na rozdíl od pořádkových trestů

50

do osobních výkazů zapisovaly. K jejich výmazu mohlo dojít po třech letech, jestliže učitel za tuto dobu dosáhl na stupeň kvalifikace alespoň uspokojivě. Nálezy ukládající disciplinární tresty nemohly být v žádném případě měněny či rušeny správním aktem.78

78


51

ZÁVĚR

Výuka náboženství v Českých zemích se po vzniku Československého státu v roce 1918 řídila převzatým rakouskouuherským právním řádem. Bylo tomu tak proto, že nově vzniklý stát byl do té doby součástí rakouského mocnářství, a to po několik staletí. Vzhledem k tomu, že tato práce pojednává o právní úpravě výuky náboženství v českých zemích v letech 1918 – 1945, lze za nejvýznamnější zákon tohoto relativně krátkého časového období jistě považovat zákon č. 226/1922 Sb. z. a n., jímž se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských. Tento zákon, přezdívaný jako malý školský zákon, byl součástí velké reformy školství, ke které bylo přikročeno po vzniku Československa. V několika paragrafech tohoto zákona byla zákonným způsobem zakotvena výuka náboženství, která do té doby byla přechodně upravena jen výnosy ministerstva školství a národní osvěty. Byla veliká škoda, že započatá reforma školství, která měla být dokončena v letech 1927 – 1928, provedena nebyla a třicátá léta dvacátého století lze považovat jako léta, kdy rozvoj československého školství byl spíše v útlumu. Za nešťastné období československého školství se pokládají válečná léta 1939 – 1945, kdy se české země dostaly zcela pod vliv německé říše. Samotné výuky náboženství se tato změna nedotkla, ale některé jiné vyučované předměty byly vykládány v duchu zlovolné nacistické ideologie. Před skončením druhé světové války byl další osud československého školství naznačen v Košickém vládním programu, jehož realizace byla naplánována až po úplném osvobození Československé republiky, ke kterému došlo 9. května 1945.

52

S E Z N A M L I T E R A T U R Y: Knihy a články:

1) ČAPEK, Emanuel, Národní školství v Československu, Praha: Nové Čechy, 1930 2) ČAPEK, Emanuel, 100 hlasů o střední škole: Anketa revue Nové Čechy a MAP, Praha: Nové Čechy, 1930 3) BEDNÁŘ, František, Církev a stát, Praha: Melantrich, 1934 4) BOSÁK, František, Česká škola v době nacistického útlaku: příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození, 1.vyd., Praha: Stání pedagogické nakladatelství, 1969 5) DOLEŽAL, Jiří, Česká kultura za protektorátu: školství, písemnictví, kinematografie, 1.vyd., Praha: Národní filmový archiv, 1996 6) FRAJDL, Jiří, Protektorát Čechy a Morava 1939 – 1945, 1.vyd., Moravská Třebová: Diatext, 1993 7) HRONEK, Josef, Národní škola a katecheta: nástin vývoje obecného školství a přehled obecnoškolského práva československého, Praha: Cyrillo-Methodějské knihkupectví G. Francl, 1931 8) HRONEK, Josef, Reforma národní školy: Vznik, zásady a cíle reformy národního školství v republice Československé (1918-1934), Praha: Cyrillo-Methodějské knihkupectví G. Francl, 1935 9) HRONEK, Josef, Vyučování náboženství na národních školách: uvedení do učitelské prakse, Praha: Vyšehrad, 1935

53

10) HRONEK, Josef, Vyučování náboženství v jednoročních učebných kursech při měšťanských školách: několik pedagogicko-didaktických poznámek, Praha: Kropáč a Kucharský, 1939 11) JANČAROVÁ, Markéta, Právní úprava výuky náboženství v Českých zemích v 19. a 20. století, in Revue církevního práva, č. 1/08, Praha: Společnost pro církevní právo, 2008, s. 23, 25, 40 12) KAPLAN, Karel, Stát a církev v Československu v letech 1948 – 1953, 1.vyd., Brno: Doplněk, Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 1993 13) KUZMIN, Michail Nikolajevič, Vývoj školství a vzdělávání v Československu, 1.vyd., Praha: Academia, 1981 14) MORKES, František, Československé školy v letech 2. světové války, 1.vyd., Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského, 2005 15) MORKES, František, Devětkrát o českém školství: (přehledný průvodce), 1.vyd., Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského, 2004 16) MORKES, František, Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích: (období let 1848 – 2001), 1.vyd., Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského, 2002 17) MORKES, František, Referát na setkání ředitelů církevních škol, Praha, 7. listopadu 2000

54

18) MORKES, František, Učitelé a školy v proměnách času: (pokus o základní chronologii 1774 – 1946), 1.vyd., Plzeň: Pedagogické centrum, 1999 19) PASÁK, Tomáš, Ohlédnutí za řízením školství (2.). Školská správa v době nacistické okupace 1939 – 1945, in Učitelské noviny CZ Roč. 97, č. 13 (1994), s. 20-21 20) SOMR, Miroslav, Některé směry a snahy o reformu české školy v meziválečném období a české školství za fašistické okupace, 1.vyd., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984 21) SRB, Vladimír, 1000 let obyvatelstva českých zemí, 1.vyd., Praha: Karolinum, 2004 22) TRETERA, Jiří Rajmund, Konfesní právo a církevní právo, 1.vyd., Praha: Jan Krigl, 1997 23) TRETERA, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, 1.vyd., Kostelní Vydří, 2002 24) VÁŇOVÁ, Růžena, RÝDL, Karel, VALENTA, Josef, Výchova a vzdělávání v českých dějinách. Díl 4, sv. 1, Problematika vzdělávacích institucí a školských reforem: (obecné školství, 1848 – 1939) : (střední školství a učitelské vzdělávání, 1914 – 1939), 1.vyd., Praha: Karolinum, 1992 25) WALTEROVÁ, Eliška, Úloha školy v rozvoji vzdělanosti, 1.vyd., Brno: Paido, 2004

55

Internetové stránky: 1) http://www.ilcik.cz/dubnany/skola/trivial.htm 2) http://www.msmt.cz/ministerstvo/ministri-skolstvi-v-letech-18482008 3) http://spcp.prf.cuni.cz/lex/195-1855.htm 4) http://www.apostolskacirkev.cz/view.php?cisloclanku=2006053102 5) http://spcp.prf.cuni.cz/lex/tz-1852.htm 6) http://spcp.prf.cuni.cz/lex/111-19.htm 7) http://spcp.prf.cuni.cz/lex/96-25.htm 8) http://hamelika.wz.cz/h00-01.htm 9) http://ucitelske-listy.ceskaskola.cz/Ucitelskelisty/Ar.asp?ARI=101967 &CAI=2155 10) www.msmt.cz/ministerstvo/historie

56

Přílohy Příloha č. 1: Náboženské vyznání občanů ČSR podle sčítání lidu v letech 1921, 1930 a 1950 (v tis. obyvatel)79

římsko-

řecko-

českoevangelické

Rok -katolické katolické

pravoslavné

jiné

slovenské

počet

10 384

532

992

525

73

353

v%

76,2

3,93

7,28

3,86

0,54

2,7

počet

10 831

585

1 129

793

145

379

v%

73,54

3,92

7,67

5,39

0,99

2,57

počet

8 948

1 026

900

57

286

v%

76,42

8,77

7,69

0,23

6,85

1921

1930

1950

79

Kaplan, Karel, Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno, 1993, s. 225

57

Příloha č. 2: Vývoj náboženského vyznání obyvatelstva během první republiky v českých zemích (údaje zachycují roky 1921 a 1930)80 Přírůstek (-úbytek) Počet obyvatel

Složení v %

Náboženské vyznání

1921-1930 1921

1930

Abs.

%

1921

1930

8 201 464

8 378 079

176 615

2,15

81,97

78,49

9 307

12 149

2 842

30,54

0,09

0,11

Evangelické celkem

396 852

499 685

102 833

25,91

3,97

4,68

v tom: českobratrské evang.

231 199

290 994

59 795

25,86

2,31

2,73

150 687

52 485

-98 202

-65,17

1,51

0,49

Jednota bratrská

3 863

5 649

1 786

46,23

0,04

0,05

Jednota českobratrská

5 036

6 616

1 580

31,37

0,05

0,06

metodisté

1 454

7 134

5 680

390,65

0,01

0,07

ostatní evangelické

4 613

136 807

132 194

81

0,05

1,28

9 221

24 488

15 267

165,57

0,09

0,23

Československé

523 232

779 672

256 440

49,01

5,23

7,30

Starokatolické

20 103

22 544

2 441

12,14

0,20

0,21

125 083

117 551

- 7 532

- 6,02

1,25

1,10

Jiné

2 393

6 074

3 681

153,82

0,02

0,06

Neznámé

1 564

1 349

- 215

- 13,75

0,02

0,01

716 515

832 795

116 280

16,23

7,16

7,80

10 005 734

10 674 386

668 652

6,68

100,00

100,00

Římskokatolické Řeckokatolické

augšpurské

Pravoslavné

Izraelské

Bez vyznání Úhrnem

.

80

Srb, Vladimír, 1000 let obyvatelstva českých zemí, Praha, 2004, s. 161

81

Z toho v r. 1930 bylo 130 981 příslušníků německé evangelické církve

58

Podrobnější obraz udávají údaje z roku 1930. Katolíků bylo v Čechách 74,8 %, na Moravě a ve Slezsku 85,9 % obyvatel. Katolíků české národnosti bylo v Čechách 67,5 %, na Moravě a ve Slezsku 85,2 %. Německé obyvatelstvo v českých zemích bylo z 90 % katolické. Druhou nejsilnější církví byla Církev československá. V Čechách bylo jejími příslušníky 13,0 %, na Moravě a ve Slezsku 6,2 % obyvatelstva. Obyvatel bez vyznání bylo v Čechách 13,7 % a na Moravě a ve Slezsku 3,7 %. Velkým zlomem v demografické i náboženské situaci bylo válečné období 1939-1945. Odsun německé menšiny, týkající se především českých zemí, změnil téměř všechny sociálně ekonomické ukazatele struktury obyvatelstva. „Počet obyvatelstva českých zemí se od sčítání 1930 do sčítání 1950 snížil o 16,7 %. Počet obyvatel hlásících se k římskokatolické církvi se snížil o 18,9 %. U ostatních církví s menším počtem příslušníků se naopak počet příslušníků zvýšil, a to u evangelických církví o 2,2 %, u československé církve o 21,4 %, u pravoslavné církve dokonce o 108,3 %. Překvapující bylo, že počet obyvatel bez vyznání se snížil o 37,7 %.“82 Ze 118 000 obyvatel izraelského vyznání zůstalo v českých zemích pouhých 8 000, tedy pouze 6,8 % z původního počtu.

82

Srb, Vladimír, 1000 let obyvatelstva českých zemí, Praha, 2004, s. 162

59

Příloha č. 3: Ministři školství a národní osvěty (1918-1945), s uvedením období jejich působnosti (MŠMT, www.msmt.cz/ministerstvo/historie)

1918 – 1938 Československá republika Gustav Habrman (listopad 1918 – září 1920) Josef Šusta (září 1920 – září 1921) Vavro Šrobár (září 1921 – říjen 1922) Rudolf Bechyně (říjen 1922 – říjen 1924 Ivan Markovič (říjen 1924 – prosinec 1925) Otakar Srdinko (prosinec 1925 – březen 1926) Jan Krčmář (březen 1926 – říjen 1926) Milan Hodža (říjen 1926 – únor 1929) Antonín Štefánek (únor 1926 – prosinec 1929) Ivan Dérer (prosinec 1929 – únor 1934) Jan Krčmář (únor 1934 – leden 1936) Emil Franke (leden 1936 – září 1938) Engelbert Šubert (září 1938 – říjen 1938)

1938 – 1939 Česko-Slovenská republika Stanislav Bukovský (správce ministerstva, říjen 1938 – prosinec 1938) Jan Kapras (prosinec 1938 – březen 1939)

60

1939 – 1945 Protektorát Čechy a Morava Jan Kapras (březen 1939 – leden 1942) Emanuel Moravec (leden 1942 – květen 1945)

1940 – 1945 Československá vláda v exilu Juraj Slávik (pověřen řízením, listopad 1942 – květen 1945)

61

Příloha č. 4: Přehled hodin a učebných předmětů na měšťanské škole: Počet týdenních hodin Předmět

Třída I.

II.

III.

Náboženství

2

2

2

Jazyk vyučovaný s naukou o písemnostech

5

5

4

Druhý jazyk

3

3

3

Občanská nauka a výchova

1

1

1

Zeměpis a dějepis

3

3

3

Přírodopis a přírodozpyt

3

3

4

Počty s jednoduchým účetnictvím

4

4

4 (3)*

Měřictví a rýsování

1

2 (1)

3 (2)

Kreslení

3 (2)

3 (2)

3 (2)

Krasopis

1

-

-

1 (3)

1 (4)

1 (5)

Zpěv

1

1

- (1)*

Tělesná výchova

2

2

2

Ruční práce (s naukou o domácím hospodářství)

Celkem

30/31 30/31 30/32

V závorkách je uveden počet hodin pro dívky, v závorkách označených hvězdičkou je počet hodin jen pro dívčí školy.83 83


62

Příloha č. 5: Srovnání počtu měšťanských a obecných škol a žactva v nich v letech 1921 a 1928 v Československu84

Měšťanské školy v ČSR

Škol

Tříd

Žactva

r. 1921

1.564

6.315

273.977

r. 1928

1.799

7.314

235.876

Obecné školy v ČSR

Škol

Tříd

Žactva

r. 1921

13.633

37.502

1.804.229

r. 1928

14.484

36.446

1.470.020

84

Čapek, Emanuel, Národní školství v Československu, Praha, 1930, s. 8

63

Příloha č. 6: Vyučování náboženství dle platné legislativy85 Dne 1. ledna 2005 nabyl účinnosti zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (tzv. Školský zákon). Některá jeho ustanovení se týkají i vyučování náboženství. § 15 – Vyučování náboženství (1) Ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboženství. Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství na státních školách, a to i společně na základě jejich písemné dohody. (2) V základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí se vyučuje náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy. K vyučování náboženství lze spojovat žáky z několika ročníků jedné školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 žáků ve třídě. Spojovat žáky z více škol k vyučování náboženství lze na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněž úhradu nákladů spojených s tímto vyučováním. (3) Vyučovat náboženství může v pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která vykonává činnost dané školy, pověřený zástupce církve nebo náboženské společnosti, který splňuje předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle zvláštního právního předpisu. Pověření vydává statutární orgán církve nebo náboženské společnosti, v případě římskokatolické církve statutární orgán příslušného biskupství. 85

Cf zákon č. 561/2004, o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (tzv. Školský zákon)

64

Příloha č. 7: Požadavky kladené na učitele náboženství dle platné legislativy86

Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, který nabyl účinnosti rovněž dne 1. ledna 2005, upravuje požadavky kladené na učitele náboženství. § 3 – Předpoklady pro výkon funkce pedagogického pracovníka (1) Pedagogickým pracovníkem může být ten, kdo splňuje tyto předpoklady: a) je plně způsobilý k právním úkonům, b) má odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává, c) je bezúhonný, d) je zdravotně způsobilý a e) prokázal znalost českého jazyka, není-li dále stanoveno jinak. § 14 – Učitel náboženství Učitel náboženství získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu a) v oblasti teologických věd, b) v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů náboženství, nebo c) v oblasti pedagogických nebo společenských věd a vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném bakalářském studijním programu v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů náboženství, nebo vzděláním v programu celoživotního vzdělávání uskutečňovaném vysokou školou a zaměřeném na přípravu učitelů náboženství. 86

Cf zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů

65

Příloha č. 8: Osnovy občanských škol a učitelských ústavů87

Osnovy občanských škol, platné po jejich změně na základě výnosu MŠANO ze dne 4. července 1926 a osnovy učitelských ústavů, platné od 30. července 1919.

OBČANSKÁ ŠKOLA

UČITELSKÝ ÚSTAV

Týdenní počet hodin

I.

II.

III.

I.

II.

III.

IV.

Náboženství

2

2

2

1

-

-

-

Občanská nauka

1

2

2

-

-

-

-

Jazyk vyučovací

5

4

4

5

5

4

4

2

2

2

2

2

2

2

2

Dějepis 3

3

3

Zeměpis Přírodopis

2

2

2,5

2,5

2

1

2

2

2,5

2,5

2

2

4

4

4 (3)

4

3

3

2

Měřictví a rýsování

2 (1)

2 (1)

3 (1)

Kreslení

3 (2)

3 (2)

3 (2)

3

3

2

2

Krasopis

1

-

-

1

-

-

-

Zpěv

1

1

- (1)

2

2

2

2

Hra na housle

-

-

-

2 (0)

2 (0)

2 (0)

1 (0)

1 (0)

1 (0)

1 (0)

-

-

-

-

3 Fysika (přírodozpyt) Počty

Ruční práce výchovné

87

Čapek, Emanuel, 100 hlasů o střední škole, Praha, 1930, s. CCLXXII

66

Práce rukodělné (nepovinné)

-

-

-

-

-

2 (0)

2 (0)

Ruční práce ženské

(4)

(4)

(5)

(2)

(2)

(2)

-

Polní hospodářství

-

-

-

-

-

1 (0)

-

Tělocvik

2

2

2

2

2

2

2

Druhý jazyk zemský

-

-

-

3

3

3

2

Pedag. a prakt. cvičení

-

-

-

-

3

5

10

28 (29)

28 (29)

28 (29)

32

32

34 (31)

34 (31)

Úhrn týdně

V závorkách jsou uvedeny odchylky, které se týkaly dívčích škol. V učitelských ústavech bylo do hodin počtů zahrnuto také měřictví a rýsování.

67

Shrnutí diplomové práce v anglickém jazyce: Legislation Pertaining to Religion Teaching in Czech Lands between 1918 and 1945

The introduction to this thesis briefly describes the development of religion teaching in the Czech Lands before 1918. The most significant legal regulation in this period dealing with said topic was the Theresian School Order issued by the Habsburg Empress Maria Theresa in 1774. This piece of legislation became the basis for all teaching in the Czech Lands. Another important legal act was the Edict of Tolerance issued by Joseph II in 1791. This edict granted religious freedom to people in the Czech Lands, which meant that churches and religious companies newly recognized in the Czech Lands could exercise their religions in private manner, establish their own schools and appoint their own teachers. After the creation of the Austro-Hungarian Empire, a number of significant laws were adopted, newly regulating the entire educational system including the supervision of education and of course also the religion teaching, which kept its principal position among the subjects taught. The beginning of the main part of this thesis describes the method how the newly established state, the Republic of Czechoslovakia, assumed the Austro-Hungarian legal system and continued in adopting its own Czechoslovak legislation. Pursuant to the law which established supreme administrative offices in the Czechoslovak state, the Ministry of Education and National Enlightenment was established. In the beginnings of its existence, this ministry dealt also with the religion teaching and participation in it, religious acts performed during such teaching and amendment of old teaching synopses. Prior to 1922, said matters had been regulated

68

exclusively at the level of decrees of the Ministry of Education and National Enlightenment. The situation was changed by the adoption of the 1922 Minor School Act, which newly regulated matters relating to religion teaching and it also introduced certain newly taught subjects. As far as the very education in religion is concerned, said Act determined its particular specification in a schedule of lessons and also newly regulated the supervision of the State over the religion teaching. The governmental decree which implemented the Minor School Act then provided more specific definition of religious exercises and acts performed outside the hours dedicated to religion, exemption from education in religion and religion teaching in the case of conversion. Afterwards, the essence of the religion teaching did not change until the occupation of Czechoslovakia. After the seizure of Czechoslovakia by German troops and establishment of the Protectorate of Bohemia and Moravia in March 1939, the entire educational system, which had been built in the newly created country for almost twenty years, was degraded. The restoration of the Czechoslovak educational system was not carried out until the end of World War II and full liberation of Czechoslovakia from German Nazism. The final part of the thesis deals with the legal position of teachers in the Czechoslovak educational system. The thesis, inter alia, mentions the conditions for acquirement of the position of a teacher, requirements for the education of religion teachers, the role of educational bodies in appointment of religion teachers, as well as the rights and obligations of said teachers, the method of their remuneration, and also the disciplinary responsibility of religion teachers and sanction for the violation of such responsibility.

69

Seznam klíčových slov: 1) Ministerstvo školství a národní osvěty 2) Malý školský zákon 3) Učitelé náboženství

LIST OF KEYWORDS: 1) Ministry of Education and National Enlightenment 2) Minor School Act 3) Religion teachers

J A N B E N E Š. Diplomová práce

Recommend Documents