, c a y u d ושנה טובה

,ca yud ‫ושנה טובה‬ ‫ע‬

‫ו‬

‫ש ב‬ ‫פ ר ש ת‬ ‫יוצא לאור ע"י רבנות ק"ק פראג‬

‫ף‬

‫ד‬

RAMBAM (Maimonides): MIŠNE TORA, HILCHOT TŠUVA (kompletní text - přeloženo podle komentáře r. Šmuela Rubinsteina)

perek 1: 1. Pokud člověk překročí kteroukoliv z micvot, které jsou v Tóře, ať už je to některá z micvot ase [dosl. „dělej“, tj. micvot pozitivní], nebo micvot lo-ta’ase [dosl. „nedělej“, tj. micvot negativní], ať je to překročení úmyslné, nebo neúmyslné, tak udělá-li tšuvu, návrat [nebo: odpověď; přijetí odpovědnosti?], a vrátí se ze svého špatného konání, je povinen své konání výslovně vypovědět a uznat [lehitvadot] před Ha-Šem, neboť je řečeno (Be-Midbar 5, 6-7): muž nebo žena, kteří se jakkoli proviní..., vypoví a uznají [ve-hitvadu] své provinění, kterého se dopustili. To je viduj; a viduj je micva ase. A jak by měl člověk viduj udělat? Řekne: „Ana ha-šem! Chatati, aviti, paš’ati lefanejcha, ve-asiti kach va-kach. Prosím, Ha-Šem! Dopustil jsem se něčeho neúmyslně [chatati], úmyslně [aviti], byl jsem vzpurný a dělal jsem naschvály [paš’ati] - a udělal jsem to a to; a je mi to líto, stydím se za to a už nikdy to neudělám“. Tohle je jádro viduje; a čím častější a delší viduj je, tím lépe. A tak tomu bylo i v době, kdy se obětovaly obětiny, aby se za neúmyslné nebo úmyslné činy dosáhlo prominutí: byl-li někdo za svá provinění povinen přinést obětinu (chatat nebo ašam), tak pokud neudělal tšuvu a vidujem neuznal a nevypověděl, co udělal, obětina samotná mu prominutí jeho činů nezajistila; neboť je řečeno (Va-Jikra 5, 5): vypoví a uzná, kterou z těch věcí se provinil. A to platí i pro ty, které bejt din [soud] odsoudí k smrti nebo k mrskání: pokud neudělají tšuvu a viduj, tak ani jejich smrt, ani rány prominutí nedosáhnou [ŠR: v traktátu Sanhedrin 43b je napsáno: všichni odsouzenci na smrt by měli vypovědět a uznat, co udělali, protože každý, kdo tak učiní, má chelek leolam ha-ba, díl do přicházejícího světa. Můžeme to vidět na případě Achana: Jehošua mu řekl (Jehošua 7, 19-20): vzdej čest Ha-Šem, Bohu Jisraele, a uznej to [ten-lo toda; slovo toda je od stejného kořene jako slovo viduj: vav-dalet-hej] před Ním (a řekni mi prosím, co jsi udělal, a neschovávej se přede mnou); a Achan Jehošuovi odpověděl a řekl: je to pravda, provinil jsem se ... a udělal jsem to a to. Atd.]. A stejně tak když někdo

někomu druhému způsobí fyzickou nebo finanční

újmu, tak dokud to výslovně neuzná a nadobro se z podobného chování nevrátí, ani úplná náhrada škod jeho čin nenapraví. Jak je řečeno (Be-Midbar 5, 6-7): ...kteří se jakkoli proviní proti druhému člověku (vypoví a uznají své provinění, kterého se dopustili, a vrátí mu, o co ho připravil a k tomu přidá pětinu). 2. [V době, kdy je v provozu chrámová služba, provádí se na Jom Kipur rituál „odehnaného kozla“, sa’ir ha-mištaleach, viz Va-Jikra 16, 10.] Vzhledem k tomu, že sa’ir ha-mištaleach dosahuje odpuštění [kapara] pro celý Jisrael, formuluje nad ním kohen gadol viduj [ve třetí osobě plurálu] za celý Jisrael [tzn.: místo chatati, aviti atd. říká chatu, avu atd.], jak je řečeno (Va-Jikra 16, 21): výslovně vypoví všechny špatné činy dětí Jisraele. Sa’ir ha-mištaleach dosahuje odpuštění všech překročení, která jsou v Tóře: za lehká i těžká; ať už někdo něco překročí úmyslně, nebo neúmyslně; ať mu je známo, nebo není [RŠ: tzn.: ať před Jom Kipur ví, že se možná dopustil překročení, nebo neví] – vše je prominuto rituálem „odehnaného kozla“, ale to jen v případě, že člověk udělá tšuvu; pokud ale tšuvu neudělá, kozel dosáhne odpuštění jen lehkých překročení. A co to vlastně znamená „lehká“ a „těžká“? Těžká – to jsou: překročení, za která je jejich činitel povinován trestem smrti rozhodnutím bejt dinu nebo karetem [viz 8, 1], zbytečná přísaha [RŠ: například když někdo přísahou mění to, co je obecně známé - třeba když přísáhá na to, že sloup z kamene je ze zlata nebo naopak; nebo když někdo přísahá na to, že sloup z kamene je z kamene] a lživá (křivá) přísaha; tato překročení, přestože za ně není karet, patří mezi „těžká“ překročení. A ostatní micvot lo-ta’ase, a micvot ase, za které není karet – to jsou „lehká“ překročení. 3. A dnes, když nestojí Bejt Ha-Mikdaš a nemáme mizbeach na obětiny, které by za nás dosahovaly odpuštění, zbývá už jen tšuva. Tšuvou lze dosáhnout odpuštění všech překročení [RŠ: zpravidla; podrobnosti viz níže]: tak např. člověku, který byl po celý život raš’a, darebák, nesmíme připomínat jeho špatnosti, pokud udělá tšuvu; neboť je řečeno (Jechezkel 33, 12): (a ty, člověče, řekni lidem: ať zásluhy a spravedlivost spravedlivého člověka neochrání v den jeho provinění) a špatný člověk ať pro své špatnosti neupadne v den, kdy se ze své špatnosti vrací. [A podobně] i Jom Kipur [dosl. „den odpuštění“] dosáhne odpuštění [jen] pro ty, kteří se vrací, neboť je řečeno (Va-Jikra 16, 30): protože toho dne pro vás [Kohen] dosáhne odpuštění [aby vás očistil, ale od svých provinění se očistíte jen před HaŠem]. 4. Ačkoliv tšuvou lze dosáhnout odpuštění všech překročení, a ačkoliv i samotný Jom Kipur může dosáhnout odpuštění, tak zatímco u některých

Příklad: souložil s cizí ženou; a po nějakém čase se s ní opět sejde, je jí přitahován, je při síle a vůbec všechny okolnosti jsou příznivé, aby se překročení zákazu dopustil znovu – on to ale prostě neudělá. A tehdy je jeho tšuva opravdová a on je ba’al tšuva gmura. Jak říká Šlomo (Kohelet 12, 1): vzpomeň si na svého Tvůrce, dokud jsi mladý, ještě než přijdou špatné dny a dostaví se léta, kdy budeš říkat: o takový život nestojím. A když se někdo vrátí až ve stáří, když už nemá dost sil, aby dělal to, co dělával dřív, tak ačkoliv jeho tšuva není zrovna nejskvělejší, počítá se mu přesto jako tšuva a on je ba’al tšuva. A dokonce i když propásne všechny své dny, tšuvu udělá až poslední den svého života, v den smrti, a zemře v tšuvě, všechny jeho špatné činy jsou prominuty, neboť je řečeno (pokračování předchozího verše, tamtéž 2): dokud nepotemní slunce, světlo, měsíc a hvězdy a nevrátí se mraky po dešti, což je den smrti. Z toho plyne, že pokud si člověk vzpomene na svého Tvůrce a před smrtí se vrátí – je mu odpuštěno. 2. A co je to vlastně ta tšuva? Když člověk, který se dopouští nějakého špatného konání, svého špatného konání zanechá, odstraní je ze svých myšlenek a v srdci učiní pevné rozhodnutí, že se ho už nikdy nedopustí, jak je řečeno (Ješaja 55, 7): ať raš‘a opustí svou cestu (a špatný člověk své myšlenky, a vrátí se až k Ha-Šem – a On se nad ním slituje, k našemu Bohu – On hodně promíjí). A lituje toho, čeho se už dopustil, jak je řečeno (Jeremija 31, 18): a když jsem se vrátil, litoval jsem. A vezme si za svědka Jode’a Ta’alumot, Toho-Jenž-Zná-I-Nejskrytější-Tajemství, že se k tomuto konání už nikdy nevrátí, jak je řečeno (Hošea 14, 4): (3: vraťte se k Ha-Šem a řekněte mu [tj. vezměte si Jej za svědka:]) už nebudeme dílu svých rukou říkat bože náš. A potom musí všechno své špatné konání výslovně svými rty vypovědět a uznat [lehitvadot] a říct, kterých konkrétních věcí se jeho pevné rozhodnutí týká. 3. Kdo však své špatné konání jen vypoví a uzná, ale není zároveň pevně rozhodnut, že se ho už nikdy nebude dopouštět, ten se podobá člověku, který se jde ponořit do mikve [aby se očistil od rituální nečistoty], a v ruce drží šerec [mrtvé zvíře, které rituálně znečišťuje]: dokud šerec nezahodí, mikve mu není nic platná. A tak je řečeno (Mišlej 28, 13): uznal a přestal – najde slitování [ŠR: Rabi Jehuda řekl: uznal, aby přestal (Joma 86b)]. A své špatné činy musí konkrétně pojmenovat, jak je řečeno (Šmot 32, 31): tento lid se dopustil velice špatného činu: udělali si bohy ze zlata. 4. Ke tšuvě může patřit i následující: že člověk, který se vrací, stále naříká před Ha-Šem, běduje a prosí o shovívavost; dává tolik cedaky, kolik jen může; co nejvíce se vyhýbá věcem, kterými se provinil [ŠR:

překročení může být odpuštění dosaženo ihned, za jiná až po určité době. Co to znamená? Pokud člověk překročí některou z micvot ase, jejíž překročení se netrestá karetem [v případě úmyslného překročení; např. micva jezení macesů na pesachový seder (ŠR)], a potom udělá tšuvu, je mu prominuto hned a úplně; o takových případech je řečeno (Jeremija 3, 22): vraťte se, vzpurné děti, vyléčím vás při návratu. Kdo překročí některou micvu lo-ta’ase, za kterou není ani karet, ani trest smrti z rozhodnutí soudu [např. zákaz oblékání ša’atnez, oděvů ze směsi lněných a vlněných vláken], a udělá tšuvu, jeho tšuva odloží rozhodnutí [jestli bude potrestán, nebo ne], a teprve Jom Kipur dosáhne odpuštění. O tomto případu je řečeno (VaJikra 16, 30): protože toho dne [a nikoliv dříve] pro vás [Kohen] dosáhne odpuštění. Kdo překročí [zákaz, jehož překročení je trestáno] karetem nebo trestem smrti z rozhodnutí soudu, a udělá tšuvu, jeho tšuva a Jom Kipur odloží rozhodnutí, a teprve útrapy [jisurim], které na něho časem přijdou, pro něj dosáhnou úplného odpuštění. A dokud na něj útrapy nepřijdou, úplného odpuštění nedosáhne [i když je mezitím - i několikrát - Jom Kipur (RŠ)]. O něm je řečeno (Tehilim 89, 33): holí jim připomenu jejich přečiny, ranami jejich špatné skutky. Ale i to jen za podmínky, že v okamžiku samotného překročení zároveň nezneuctil [lo chilel; dosl. nezevšedněl (jako přechodné sloveso, tj. neučinil všedním), tj. nenarušil oddělenost Jména] Ha-Šem; ale pokud zneuctil, tak i když udělá tšuvu, a i když je Jom Kipur, a i když pořád dál dělá tšuvu, a i když na něj přijdou útrapy, tak úplného odpuštění dosáhne, teprve když zemře. Tzn.: tšuva, Jom Kipur i útrapy odloží rozhodnutí, a teprve smrt dosáhne opduštění, jak je řečeno (Ješajahu 22, 14): [(11: udělali jste si [všechna možná ochranná opatření,] i zásobárny vody mezi hradbami [Jeruzaléma, abyste se cítili jisti před blížícím se nepřítelem], ale na Toho, kdo je učinil [tj. kdo už v počátku stvoření stvořil Jeruzalém coby místo pro Jeho Chrám], jste nepohlédli, na Toho, kde jej stvořil, jste se ani zdálky nepodívali [a přitom kdybyste místo výstavby ochranných a zásobovacích zařízení na Něj pohlédli, tj.udělali tšuvu, pomohl by vám; a takhle vám nic nepomůže (Radak)] 12: Ha-Šem toho dne vyzval [slovy proroka] k pláči, nářku, trýzni a kajícným oděvům, 13: a přitom hle – veselí a radost, porážení dobytka, pojídání masa, pití vína, „jezme, pijme, vždyť zítra zemřeme“ [to vše jako výsměch slovům proroka – byl to tedy chilul Ha-Šem, zneuctění Jména]) 14: zjevné je to před Ha-

Šem – tento čin vám bude odpuštěn, jedině když zemřete, výrok Ha-Šem.

perek 2: 1. Jak vypadá opravdový návrat [tšuva gmura]? Když se člověku naskytne příležitost udělat znovu to, čím se předtím prohřešil, nic mu v tom nebrání, ale on to neudělá – právě díky tšuvě. Nikoliv tedy proto, že by se bál to udělat, nebo proto, že by na to neměl sílu.

HILCHOT DE’OT 2, 1-2: Některým lidem, nemocným na těle,

2

chutná hořké jako sladké a sladké jako hořké; někteří zase mají chuť pojídat věci, které nejsou k pojídání vhodné, např. hlínu nebo uhlí, a na dobré pokrmy, např. na chléb a maso, nesnesou pomyšlení - záleží na stupni onemocnění. A stejně tak i lidé, kteří jsou nemocní na duchu, jsou přitahováni ke špatným vlastnostem a mají je rádi a pomyšlení na správnou cestu snáší jen těžce a nechce se jim po ní jít, protože je pro ně (opět v závislosti na stupni onemocnění) příliš náročná a těžká. A Ješajahu o takových lidech říká (5, 20): běda těm, kteří špatnému říkají dobré, dobrému špatné, tmu nazývají světlem a světlo tmou, hořké sladkým a sladké hořkým. A v Mišlej je řečeno (2, 13): opouštějí cesty přímosti, aby mohli chodit po cestách temnoty. A jaká je náprava nemocných na duchu? Jít za lidmi vzdělanými v Tóře, kteří jsou lékaři duše, aby vyléčili jejich nemoc a naučili je vlastnostem, které je vrátí zpět na dobrou cestu. A o člověku, který si je svých špatných vlastností dobře vědom, a přesto nejde a neléčí se, říká Šlomo (Mišlej 1, 7): moudrostí a pokáráním hlupáci pohrdají. 2. A jak léčba vypadá? Např.: zlostnému člověku se řekne, aby se [po určitou dobu] snažil chovat tak, že bude zcela klidný i v případě, že ho někdo těžce urazí nebo mu sprostě vynadá [tzn. v situaci, kdy ani vyrovnaný člověk nezůstane klidný]. A bude se tak chovat tak dlouho, dokud svou zlost nevykoření ze srdce. Nebo když je třeba někdo arogantní, bude se mít v co největším opovržení, bude si sedat na nejnižší místo, bude si oblékat staré a opotřebované oděvy, za které se bude stydět atp., až namyšlenost z jeho srdce vykoření a on se vrátí na střední cestu, což je cesta nejlepší [ŠR: když se něco zkřiví a pokroutí, a my to chceme zase narovnat, zkřivíme to a zkroutíme na opačnou stranu, čímž to narovnáme.] [...] A tak i u ostatních vlastností: kdo se vychýlí k jednomu ze dvou možných extrémů, vychýlí se na určitý čas cíleně k extrému opačnému [atd.]]; změní si jméno, tzn.

Hu, popíše před Ním detailně své chyby a provinění a veřejně potom řekne jenom blíže nespecifikovaný viduj. A je to pro něj dobré, že jeho čin nebyl zveřejněn, neboť je řečeno (Tehilim 32, 1): šťastný ten, jehož provinění je odpuštěno, jehož hřích je skryt. 6. Přestože tšuva a nářek nad sebou samým člověku sluší po celý rok, během desíti dnů mezi Roš Ha-Šana a Jom Kipur mu sluší nejvíce [ŠR: protože to je období dobré vůle a rachamim, nezištné slitovnosti. A navíc: na Roš Ha-Šana je každý člověk souzen, ale teprve na Jom Kipur je rozsudek zpečetěn – a člověk tak může rozsudek před zpečetěním ještě změnit (Maharša, Jevamot 49b)] a je okamžitě přijata, neboť je řečeno (Ješaja 55, 6): hledejte Ha-Šem dokud může být nalezen. Týká se to ovšem jen jedince, protože upřímné tšuvě a nářku ciburu, celého společenství, je odpovězeno vždycky [ŠR: protože společná tšuva ciburu má takovou sílu, že může zrušit platnost i rozsudku již zpečetěného (Roš Ha-Šana 18a)], jak je řečeno (Dvarim 4, 7): (protože jakému velkému národu je Bůh tak blízko) jako Ha-Šem, náš Bůh, kdykoli k Němu voláme? 7. Jom Kipur je časem tšuvy pro všechny: pro jedince i pro celé společenství; a je to i ukončení [období] promíjení a odpouštění Jisraeli. Všichni jsou proto povinni udělat na Jom Kipur tšuvu a viduj - výslovně uznat a vypovědět své chyby a provinění. A viduj by se měl udělat na erev Jom Kipur, ještě než člověk začne jíst [seudu mafseket, poslední jídlo před začátkem půstu], to pro případ, že by se jídlem udusil a zemřel bez viduje. A přestože člověk udělá viduj už před seudou mafseket, musí ho potom zopakovat i na maariv, na šacharit, musaf, minchu i ne’ilu. A kdy konkrétně má viduj říct? Jedinec po ukončení šmone esre a šaliach cibur [chazan] ve šmone esre, ve čtvrtém požehnání. 8. A viduj, který se ustálil v celém Jisraeli, je: elokejnu ... aval anachnu ve-avotejnu chatanu: ašamnu, bagadnu atd., a to je základ viduje. Překročení, která člověk vypoví a uzná vidujem na jeden Jom Kipur, vypoví a uzná vidujem znovu i na následující Jom Kipur, přestože ten rok dělá tšuvu [a neví o žádném provinění nebo hříchu, kterých by se dopustil], neboť je řečeno (Tehilim 51, 5): protože o svém provinění budu vědět, svůj hřích budu mít stále před sebou. 9. Jak tšuva tak Jom Kipurim mohou člověka očistit jedině od přestupků, kterých se dopustí vůči HaMakom, jako např. jezení zakázaného pokrmu, zakázaná soulož apod. Ale přestupky, kterých se dopustí vůči druhému člověku, jako např. když někoho zraní, prokleje, okrade apod., mu nebudou odpuštěny nikdy, pokud dotyčnému nezaplatí, co mu dluží, a dokud si ho sám neudobří. I když mu totiž dá

[jako by říkal:] „změnil jsem se, já už nejsem tím člověkem, který se dopustil oněch činů“, a veškeré své jednání zlepší a nasměruje správnou cestou; a odejde do exilu ze svého místa: exilem, galutem, se totiž promíjejí špatné činy, protože galut člověka nutí, aby se zlomil, byl skromný a pokorný. 5. Je obzvlášť chvályhodné, když člověk, který se vrací, vypoví a uzná své přečiny veřejně a sdělí ostatním lidem, čím se provinil proti druhému člověku [ŠR: aby pro něj žádali o odpuštění (Joma 86b)]. Řekne jim: „Už je to tak: dopustil jsem se špatnosti vůči tomu a tomu, udělal jsem mu to a to, a teď se vracím [nebo: odpovídám za to/na to] a je mi to moc líto.“ A kdo je nadutý a nic veřejně neuzná, nýbrž naopak snaží se své činy ještě skrývat, tak jeho tšuva není tšuva gmura, skutečný návrat a skutečná odpověď [skutečné přijetí odpovědnosti]. O něm je řečeno (Mišlej 28, 13): kdo zakrývá své činy, neuspěje. To se ovšem týká jen přestupků jednoho člověka proti druhému člověku [averot še-bejn adam le-chavero]. Ale averot še-bejn adam le-makom, přestupky jednoho člověka vůči Ha-Makom, dotyčný zveřejňovat nemusí: byla by to od něj naopak drzost, kdyby je prozradil před ostatními [ŠR: protože by to vypadalo, že se za ně vůbec nestydí; [...] ale pokud je to v nějaké konkrétní situaci nutné, může je prozradit – jak to udělal např. Jehuda, aby zabránil upálení Tamar]. Naopak: vrátí se, sám, před Ha-KEl, Baruch3

celého světa. A dopustí-li se jediného provinění, běda mu, neboť tím převáží miska provinění jeho i celého světa.]

veškeré peníze, které mu [za způsobenou škodu] dluží, musí si ho ještě i udobřit a požádat ho, aby mu prominul. A dokonce i když někomu způsobí újmu jen slovy, musí se ho snažit udobřit a přimět k prominutí. Pokud poškozený člověk nechce prominout, přivede za ním řadu tří blízkých lidí, a ti na něj naléhají a prosí ho. Neudobří-li se ani tak, přivede druhou řadu tří lidí, a pak třetí. Neudobří-li se ani tak, nechá ho být a odejde si; a ten, co nechtěl prominout, ten se prohřešil [přestože původně byl tím, proti komu se prohřešil někdo jiný]. Pokud je ale dotyčný člověk jeho učitelem, chodí za ním tak dlouho, dokud mu nepromine, třeba i tisíckrát. 10. Je zakázáno být krutý a nenechat se udobřit. Naopak: každý člověk by se měl ochotně nechat udobřit – a jen neochotně se hněvat. A když za poškozeným přijde viník a prosí o prominutí, měl by mu prominout z celého srdce a s upřímnou chutí. A dokonce i když mu dotyčný člověk působil trápení a dopustil se vůči němu mnoha provinění, nesmí se mu mstít a nevražit na něj a nesmí svou nenávist v sobě živit. A takový je způsob myšlení a správné srdce potomků Jisraele; ale ovdej kochavim s neobřezaným srdcem takoví nejsou, protože ti v sobě svou nenávist střeží navěky. A tak je řečeno i o Gibeonitech [viz Šmuel II 21], kteří nechtěli odpustit a usmířit se (Šmuel II 21, 2): a Gibeonité, ti nepatří mezi Bnej Jisrael [ŠR: tj. nejsou hodni toho, aby vstoupili do kahal ha-

2. Člověk, u něhož provinění převáží zásluhy, za svou špatnost ihned zemře [ŠR: a to i přesto, že vídáme naprosté raša’im, jejichž špatnost převažuje jejich dobré činy, jak se dožívají vysokého věku; toto „vážení“ se totiž neřídí počtem špatných nebo dobrých činů, ale jejich velikostí, jak je vysvětleno níže. Proto se může stát, že se nám nějaký člověk jeví jako úplný raš’a, on přitom ale vykonal nějakou micvu, za kterou si zasloužil dlouhý život (Kesef Mišne). Va-ješ mefaršim, někteří mefaršim vysvětlují, že rabejnu tu hovoří o okamžiku smrti člověka (a nikoliv o Roš Ha-Šana), kdy jsou váženy jeho činy, aby se rozhodlo, jestli za své viny zemře jako zvíře a bude odříznut od života přicházejícího světa, nebo jestli bude žít životem přicházejícího světa. A o tom, že se tu hovoří o vážení v okamžiku smrti, svědčí i následující halacha (Lechem Mišne).],

jak je řečeno (Jeremija 30, 14): (ranou tvých nepřátel jsem tě udeřil, krutým ponaučením,) za množství tvých provinění, za to, že převládly tvé hříchy. A stejně tak město nebo stát, jejichž provinění převáží, ihned se ztratí, jak je řečeno (Be-Rešit 18, 20): jelikož křik Sodomy a Gomory převládl atd. A tak i celý svět, když jeho provinění převáží na zásluhami. Ale toto vážení neprobíhá podle počtu provinění, nýbrž podle jejich velikosti: některá zásluha může převážit několik provinění, jak je řečeno (Melachim I 14, 13): (on [Avija ben Jarav’am] bude jediný Jarav’amův pohřbený v hrobě [zatímco ostatní budou sežráni psy ve městě a ptáky na poli], protože díky němu se v domě Jarav’ama nachází nějaká dobrá věc vůči HaŠem, Bohu Jisraele [onou dobrou věcí, kterou udělal, je to, že nechal zrušit hlídky u cest, které na Šavuot, Sukot a Pesach bránily lidem v poutích do Chrámu a které zavedl Jarav’am, jeho otec] a některé provinění může převážit více zásluh, jak je řečeno (Kohelet 33, 12): jediný hříšník zničí mnoho dobrého. Toto vážení se ale děje podle vědění Pána-Všeho-Vědění a jen On je tím, kdo ví, jakou hodnotu jednotlivé zásluhy a viny mají. 3. Kdo lituje micvot, které splnil, a pochybuje o smyslu svých zásluh a říká: „K čemu mi to je, že jsem je udělal? Kéž bych je nebyl udělal!“, ten je všechny ztrácí a ani jedna se mu nepočítá, jak je řečeno (Jechezkel 33, 12): (a ty, člověče, řekni lidem:) ať zásluhy a spravedlivost spravedlivého člověka neochrání v den jeho provinění (a špatný člověk ať pro své špatnosti neupadne v den, kdy se ze své špatnosti vrací). A stejně jako se člověku váží zásluhy a provinění v okamžiku smrti, tak se i každý rok váží provinění a zásluhy každého člověka na Roš Ha-Šana: cadik je zpečetěn pro život, raš’a pro smrt a bejnoni – u toho je rozhodnutí odloženo na Jom Kipur. Když udělá tšuvu, je zpečetěn pro život, když ne, je zpečetěn pro smrt. 4. Přestože troubení na šofar je nařízením Tóry [gzerat ha-katuv; ŠR: je nařízením, jehož důvod není dán; jak řekli chazal (Roš Ha-Šana 16a): proč se

šem, shromáždění Ha-Šem (Jevamot 78b). Tak řekl i David: “tento národ (Jisrael) má tři poznávací znamení: jsou rachmaniim, bajšanim a gomlej chasadim. Každý, kdo má tyto tři znaky, je hoden přilnout k tomuto národu. A protože Gibeonité nejsou rachmaniim, nejsou toho hodni.” A okamžitě vydal nařízení: Gibeonité, ti nepatří mezi Bnej Jisrael.].

11. Když se někdo proviní proti druhému člověku, a ten zemře dříve, než ho dotyčný stačí požádat o prominutí, přivede deset lidí, postaví je před jeho hrob a řekne před nimi: “Provinil jsem se proti Ha-Šem, Bohu Jisraele, a proti tomu a tomu člověku, kterému jsem udělal to a to.” A pokud mu dluží peníze, vrátí je dědicům. Neví-li o žádných dědicích, uloží peníze u soudu a udělá viduj.

perek 3: 1. Každý jednotlivý člověk má nějaké zásluhy a nějaká provinění. Kdo má víc zásluh než provinění, je cadik. Kdo má víc provinění než zásluh, je raš’a. Kdo má obojího stejně, je bejnoni, prostřední. A to platí i pro města a státy: jsou-li zásluhy všech obyvatel v převaze nad jejich vinami, jsou tato města a státy jako cadik, a převažují-li viny, jsou jako raš’a. A platí to i pro celý svět. [ŠR: Kidušin 40b: Rabi El’azar ben rabi Šim’on říká: vzhledem k tomu, že je celý svět souzen podle toho, co převažuje, a že i jedinec je souzen podle toho, co převažuje, tak splní-li někdo jedinou micvu - šťastný to člověk, protože tak způsobí, že převáží miska [vah] zásluh jak jeho, tak miska zásluh

4

troubí na šofar? Protože Rachmana řekl: Trubte!], má svůj symbolický význam: Probuďte se spáči! Setřeste se sebe tu těžkou dřímotu a dobře se podívejte, co jste po sobě zanechali, vraťte se v návratu, vzpomeňte si přece na Toho, kdo vás stvořil! Vy, co pro zbytečnosti zapomínáte, co je to pravda, celý rok jako byste ani nebyli, protože se zabýváte marnými činnostmi, postrádajícími smysl, které k ničemu nejsou a které nikomu neprospívají; prohlédněte si svou duši a změňte cestu i plány! Přestaňte si vykračovat po špatné cestě a vymýšlet věci, které nejsou pro dobrou věc! - A tak [ŠR: rabejnu se vrací k předchozím halachám: člověk i svět jsou souzeni podle převažujícího jednání: a tak...] by na sebe měl každý po celý rok nahlížet tak, jako by byl stále napůl vinen a napůl nevinen a jako by tak na tom byl i celý svět – napůl vinen, napůl nevinen. Když pak udělá jediný prohřešek, převáží na váze miska nejen s jeho proviněními, ale i s proviněními celého světa, čímž mu způsobí zničení. A když udělá jedinou micvu, převáží miska s jeho zásluhami i se zásluhami celého světa, a tak způsobí, že bude celý svět vysvobozen a zachráněn; jak je řečeno (Mišlej 10, 25): cadik je základ světa – ten, kdo jedná spravedlivě, převažuje celý svět na stranu zásluh a zachraňuje ho. Proto [že jsou tyto dny obdobím vážení zásluh a vin, hledání cest a zkoumání vlastního jednání] přijal celý Bejt Jisrael zvyk dávat v tomto období mnohem více cedaky, snažit se vylepšit své jednání a od Roš HaŠana až po Jom Kipur se zabývat plněním micvot více než obvykle. A taky je všeobecně přijatým zvykem vstávat během těchto deseti dnů ještě za tmy a věnovat se v synagogách tfile [slichot], prosbám a studiu textů, které si podmaní srdce, dokud se nerozední. 5. Když se váží provinění a zásluhy nějakého člověka, nepočítá se mu první provinění, kterého se dopustil, ani druhé, nýbrž teprve třetí. Pokud má i tak provinění více než zásluh, přičtou se mu i první dvě provinění a je souzen za všechna dohromady. Pokud je zásluh stejně jako provinění, jsou mu první dvě provinění úplně odpuštěna a další se počítá jako by bylo první: třetí provinění se bere jako první provinění, protože mu byla odpuštěna první dvě; a čtvrté se také bere jako první, protože mu zatím bylo odpuštěno i to třetí. A tak až do posledního provinění [ŠR: Kesef Mišne: a

řečeno (Ijov 33, 29): to všechno dvakrát, a potřetí učiní Bůh s [jedním] člověkem [účtování]. Ale v případě ciburu se rozhodnutí odkládá při prvním provinění, při druhém i při třetím, jak je řečeno (Amos 2, 6): tři provinění Jisraele [jsem odpustil], ale za čtyři že bych nepotrestal? Počítá-li se jim tímto způsobem – počítá se jim čtvrté provinění a další [tj. nejdřív se zváží všechny provinění bez prvních tří, a pokud je jich více než zásluh, přičtou se i první tři atd. A pokud je od čtvrtého provinění zásluh i provinění stejně, bere se čtvrté jako by bylo první]. Co se týče bejnoniho, tak je-li mezi jeho proviněními to, že si nikdy nepřiložil tfilin, je souzen podle svých provinění [tj. jako by převažovala provinění (jako by byl raš’a), a nikoliv jako by bylo obojího stejně], ale má díl do přicházejícího světa, chelek la-olam ha-ba. A tak je to i s ostatními raša’im, u nichž převažují provinění - jsou souzeni podle svých hříchů, ale mají chelek la-olam ha-ba. Protože každý z Jisraele má chelek la-olam ha-ba, i když hřeší, jak je řečeno (Ješaja 60, 21): Tvůj lid, všichni budou cadikim a navždy zdědí zemi. A tato země, to je metafora - pro zemi života, což je: přicházející svět. A stejně tak i chasidej umot ha-olam, lidé z ostatních národů světa, kteří na sebe přijali sedm micvot synů Noachových – mají chelek la-olam ha-ba. 6. A následující lidé nemají chelek la-olam ha-ba, jsou odříznuti, zničeni a souzeni na věky věků za svou špatnost a za svá provinění: minim; epikorsim; ti, kteří popírají Tóru; ti, kteří popírají oživnutí mrtvých; ti, kteří popírají příchod vykupitele; mumarim; kdo způsobuje, že hřeší ostatní lidé; kdo se odděluje od ciburu; kdo se jako Jehojakim dopouští přestupků záměrně na veřejnosti; mosrim; kdo nahání strach ciburu a nečiní tak le-šem šamajim; kdo prolévá krev; ba’al lešon ha-ra; kdo si natahuje předkožku [aby nebylo poznat, že je obřezaný, protože se za to stydí]. 7. Následujícím pěti se říká minim [pl.; sg.: min]: ten, kdo říká, že Bůh není a že svět nikdo neřídí; kdo říká, že svět sice někdo řídí, ale že ředitelé jsou dva a více; kdo říká, že Pán je sice jeden, ale že má tělo a že je zobrazitelný; kdo říká, že On není jediným prapůvodním zdrojem všeho [tzn. že si sice uznává, že Bůh je jeden a nemá tělo, ale že k tvoření použil už existující materiál; Midraš Raba (Be-Rešit 1) píše o filosofovi, který přišel za rabanem Gamlielem a řekl mu: Ten váš Bůh je veliký malíř, ale měl štěstí, že našel tak kvalitní barvy, které mu v malování pomohly: tohu va-vohu, vodu, vzduch atd. (ŠR)]; a ten, kdo

pokud namítneš: je-li tomu tak, tak proč výše (halacha 3) rabejnu píše, že „bejnoni – u toho je rozhodnutí odloženo na Jom Kipur. Když udělá tšuvu, je zpečetěn pro život, když ne, je zpečetěn pro smrt“? Nepíše snad tady, že se mu provinění odpouštějí, jako by každé bylo první? Tak by ale mohl být rovnou zpečetěn pro život, protože by vlastně žádná provinění neměl! Odpověď může být následující: v halaše 3 se hovoří o Roš Ha-Šana, v halaše 5 o soudu člověka v okamžiku smrti, při kterém se nerozhoduje o životě nebo smrti, ale jestli půjde do Gan Eden, nebo do Gehinom.]. To ale platí jen v případě jedince, jak je

slouží nějaké hvězdě nebo souhvězdí coby prostředníkovi mezi ním a Pánem všech světů. Každý z těchto pěti je min. 8. Třem se říká epikorsim: kdo říká, že vůbec neexistuje nevu’a [proroctví] ani jiné poznání a moudrost, které přichází od Stvořitele do lidského srdce [rozumu]; kdo popírá, že Moše rabejnu byl 5

prorokem [pánem a otcem všech proroků (ŠR)]; kdo říká, že Stvořitel neví o činnosti jednotlivých lidí. Každý z těchto tří je epikoros. - - - Ha-kofrim ba-tora, ti, kteří popírají Tóru, jsou tři: kdo říká, že Tóra není od Ha-Šem; nebo že třeba jen jeden jediný verš nebo jediné slovo napsal Moše rabejnu z vlastní hlavy [a zbytek je od Ha-Šem] – i ten popírá Tóru [ŠR: není

jen neplnění jediné pozitivní micvy [micva ase], tak toho, kdo ostatní nutí, aby hřešili, např. Menaše, který Jisrael zabíjel tak dlouho, až je donutil sloužit avodat kochavim [viz Melachim II 21, 6], tak toho, kdo ostatní svede [ze správné cesty] a nabádá [k něčemu špatnému]. 11. Kdo se odděluje od ciburu: a to i přesto, že se nedopustil konkrétních přestupků, ale jen se oddělil od Adat Jisrael, neplní micvot spolu s ostatními, není s nimi v jejich trápení a nepostí se s nimi na jejich postní dny, nýbrž jde si svou cestou, jako by patřil k jinému národu a jako by nepatřil mezi Jisrael – takový člověk nemá chelek la-olam ha-ba [z toho plyne,

rozdíl mezi verši: synové Chama byli Kuš a Micrajim nebo Timna byla konkubína, a Já jsem Ha-Šem Elokejcha. [...] V Tóře není jádro a slupka – každé slovo má v sobě pro toho, kdo mu porozumí, ukrytou moudrost. A nikomu nezbývá než jít ve stopách Davida, pomazaného za krále Bohem Ja’akovovým, který ve své tfile prosil: otevři mi oči, abych uviděl, co je skryto v Tvé Tóře (Tehilim 119, 18).] A stejně tak ten, kdo popírá

jak píše rav Solovejčik, že „dokonce i když Žid plní úplně všechny micvot, tak pokud v sobě nemá pocit solidarity a židovského bratrství, pocit společného osudu a určení – nemá chelek la-olam ha-ba. Nestačí, aby židovská identita zůstala jen na intelektuální úrovni – je nutné, aby to byla citová, hmatatelná a aktivní propojenost“. A rav Filber uvádí jménem rav Kuka, že „z duchovní nutnosti potřebujeme být pohlceni uprostřed našeho národa“; a vysvětluje tuto myšlenku takto: „Jedinec v Jisraeli může dojít k úplnosti, jen když je pohlcen a propojen uprostřed celého národa.“ (Uvádí Jicchak Alexander Klein v komentáři k Hilchot Tšuva). Jinak mu hrozí, že si v rámci svých představ a v zájmu své spokojenosti začne vytvářet vlastní židovství a s ostatním židovstvím přestane být schopen komunikovat; viz například osudy některých marranos. Encyclopedia Judaica zmiňuje vedle dalších marranos s podobnými osudy (mj. Juan Prado nebo Baruch Spinoza) filosofa jménem Uriel da Costa

její výklad, tzn. ústní Tóru [ŠR (Sanhedrin 99a): protože mezi tím, kdo popírá psanou Tóru, a tím, kdo popírá ústní Tóru, není žádný rozdíl], i ten, kdo se snaží vyvracet slova chachamim a mefaršim, jak to činili např. Cadok a Bajtos [ŠR: kteří odmítli tradici chachamů a vykládali psanou Tóru jak bylo dobré v jejich očích. Z nich se potom vyvinuli Saducejové a jejich žáci Karaité, kteří vykládají text psané Tóry podle doslovného významu]; a kdo říká, že Stvořitel vyměnil tu a tu micvu za jinou a že tedy tato Tóra už neplatí, přestože původně byla od Ha-Šem, jak to dělají např. Ješu’im a Hagarim. Každý z těchto tří se nazývá kofer ba-tora, popírač Tóry. 9. Mumarim [odpadlíci, dosl. změnění, konvertovaní] jsou dva: mumar k jednomu přestupku a mumar od celé Tóry. Mumar k jednomu přestupku je ten, kdo dělá vytrvale a záměrně nějaký přestupek, je na to zvyklý a je tím znám. A to i když se jedná o lehký přestupek [který není trestán karetem a je jen prostým zákazem (lav grejda)], např. když stále nosí ša’atnez oděvy, holí si pe’ot apod. a vypadá, jako by pro něj ta a ta micva úplně přestala platit – to je mumar k této jedné věci. To ovšem platí jen v případě, že to dělá se záměrem provokovat [tzn. že pokud to dělá pro požitek/užitek [ale skrývá to a cítí se provinile], je posuzován jako Jisrael a má chelek la-olam ha-ba (ŠR, Chulin 4a)]. Mumar od celé Tóry je např. ten, kdo přijme náboženství ovdej kochavim v době nebezpečné pro Jisrael [přestože má možnost uprchnout a zachránit si tak život, ale neuprchne; a tím spíše v době, když žádné nebezpečí nehrozí (ŠR)] a k jejich náboženství přilne a říká: „Jaký bych z toho měl prospěch, kdybych byl dál Jisrael? Vždyť ti jsou pořád tak ubozí a pronásledovaní! Bude mnohem výhodnější dát se k těm, kteří jsou u moci.“ To je mumar od celé Tóry. 10. Kdo způsobuje, že hřeší ostatní lidé: to se týká jak toho, kvůli komu ostatní hřeší něčím závažným, např. Jarav’am [který způsobil, že ostatní lidé sloužili avoda-zara], Cadok a Bajtos, tak toho, kvůli komu ostatní hřeší něčím méně závažným, i kdyby to bylo

(1585–1640): “philosopher and free thinker. He was born as Gabriel da Costa in Oporto, Portugal, into a Marrano family, his father being a devout Catholic. After studying at Coimbra, he became a minor church official. In his autobiography (see below), Da Costa claimed that examining the Bible brought him back to Judaism. Then, he said, he converted his family to the version of Judaism he had worked out from the Bible. They fled to Amsterdam to avoid persecution by the Inquisition and to practice their religion freely. There, Da Costa discovered that his version of Judaism was at variance with that of the community. He criticized the "Pharisees of Amsterdam," as too rigid and ritualistic, and argued that the doctrine of the immortality of the soul was both questionable and not derived from the Bible. Da Costa apparently fled to Hamburg, where he argued his case with the Venetian rabbi, Leone Modena. He returned to Amsterdam and, in 1633 sought reconciliation with the Jewish community, though he had not altered his opinions. He felt the need to belong to the group and said that he would "become an ape among apes." Having rejoined the synagogue, he soon began doubting whether there was Divine sanction for the Mosaic Law, and whether religions were more than human inventions. He was led to deism or some kind of natural religion, denying any value to institutional religion. He gave up Jewish practices, and tried to prevent two Christians from converting to Judaism. This led to his second excommunication, after which he continued to live for seven years in Amsterdam. In 1640, he rejoined the Jewish community, submitted to a public recantation of his views, received 39 lashes, and prostrated himself so that the entire congregation could tread over him. He was so shocked by what was required of him that he wrote a few pages of his autobiography, Exemplar Humanae Vitae, and then committed suicide.”]. -- Kdo se jako Jehojakim dopouští

přestupků záměrně na veřejnosti, tak ať to jsou lehké přestupky, nebo závažné přestupky, nemá chelek la-olam ha-ba. A tomu se říká odhalování tváře na Tóru, megale panim ba-tora: protože on odhalil své drzé čelo a drzou tvář a neměl před slovy Tóry respekt a stud. 6

(Joma 38b): Kdo se přichází očistit, tomu je pomoženo. Přestože mu ale není pomoženo, není mu ani znemožněno, a pokud se sám od sebe vrátí dokonalou tšuvou, jeho tšuva je samozřejmě přijata.] Jsou to: 1/ ti, kteří způsobují, že se špatných

12. Mosrim [dosl. předavači, vydavači] jsou dva: kdo vydá [ha-moser] druhého do rukou ovdej kochavim, aby ho zabili nebo zbili; kdo vydá majetek druhého do rukou ovdej kochavim nebo do rukou gangstera, protože ten je jako oved kochavim. Ani jeden [z těchto dvou mosrim] nemá chelek la-olam ha-ba. 13. Kdo nahání strach ciburu a nečiní tak le-šem šamajim [dosl. pro jméno nebe, kvůli nebi, tzn. nezištně, pro obecné dobro ap.], to je ten, kdo si silou podmaňuje cibur a lidé se ho bojí, a dělá to jen kvůli sobě a pro svou slávu a zisk, a nikoliv pro slávu nebe. Jako např. králové národů světa. 14. Těchto dvacet čtyři druhů lidí, které jsme tu vyjmenovali, nemá díl do přicházejícího světa, přestože jsou z Jisraele. A existují ještě některé další přestupky, lehčí než tyto, o kterých ale přesto chachamim řekli, že kdo je dělává, taky nemá chelek la-olam ha-ba, a je záhodno se od nich distancovat a dávat si na ně pozor. A jsou to: dát druhému člověku přezdívku, oslovovat druhého člověka přezdívkou [kterou mu dal někdo jiný], zostudit druhého člověka na veřejnosti [dosl.: způsobit, že mu zbělá tvář], dodávat si na váženosti a úctě tupením jiného člověka, být neuctivý k talmidej chachamim [dosl. ke studentům moudrých – k lidem znalým Tóry a Tóru stále studujícím], být neuctivý ke svým učitelům [Tóry], nerespektovat [dodržování omezení činnosti na chol] ha-mo’ed, znehodnocovat kodašim [obětiny; tj. např. uchovávat obětované obětiny déle než je povoleno, neobětovat je k jinému účelu, než k jakému jsou určeny (notar, pigul) apod. (ŠR)]. A v jakém případě platí, že za tyto věci člověk nemá chelek laolam ha-ba? Když zemře, aniž by udělal tšuvu, návrat. Ale pokud se ze svých špatností vrátí a zemře jako ba’al tšuva, má chelek la-olam ha-ba, protože není nic, co by se tšuvou nemohlo změnit. Dokonce i když po celý svůj život popírá samotnou podstatu [kafar ba-ikar], ale na poslední chvíli se vrátí, má chelek la-olam ha-ba. Neboť je řečeno (Ješaja 57, 19): šalom šalom vzdálenému i blízkému, řekl Ha-Šem, ulehčím mu [tj. odpustím mu; viz perek 6]. Všichni ti raša’im a mumarim apod., kteří se vrátí v tšuvě, ať už veřejně nebo v skrytu, jsou přijati, neboť je řečeno (Jeremija 3, 22): vraťte se vzpurné děti, tj. ačkoliv je dotyčný ještě pořád vzpurný (když se vrátil jen vskrytu a nikoliv veřejně), je jeho návrat přijat.

činů dopustí ostatní lidé [ha-machati et ha-rabim]; přičemž sem patří i ten, kdo ostatním zabraňuje splnit nějakou micvu; 2/ ten, kdo svádí druhého člověka z dobré cesty na špatnou, jako např. mesit a madiach [mesit, dosl. svůdce, svádí člověka k avoda zara; madiach je podněcovatel celého společenství ke špatnostem]; 3/ ten, kdo vidí, že se jeho syn pouští špatnou cestou, a nebrání mu v tom. Je to proto, že on má nad svým synem určitou moc, a [kdyby chtěl], mohl by mu v tom zabránit. Je tedy jako ha-machati et ha-rabim [viz 1/]. A sem patří všeobecně každý [tedy nejen otec], kdo má možnost někomu zabránit před pádem, ale nezabrání mu a nechá ho upadnout. 4/ Ten, kdo říká: budu hřešit a vrátím se. Sem patří i ten, kdo říká: budu hřešit, a Jom Kipur mě očistí [ŠR: protože pro člověka, kdo uvažuje tímto způsobem, je návrat mnohem těžší a hřešit nikdy nepřestane. Myslí si, že když se vrátí, bude mu hned prominuto - a proto pro něj jeho přestupek není dostatečně závažný (Orchot Cadikim, Ša’arej Tšuva)].

2. Dalších pět věcí cestu návratu před těmi, kteří se jich dopustí, zamyká [ŠR: tzn. že i když člověk procitne a dodá si odvahy, aby tšuvu udělal, zjistí, že brány návratu jsou před ním zamčeny]. Jsou to: 1/ ten, kdo se odděluje od společenství [ŠR: Neúčastní se trápení svého společenství a nepostí se na půsty, jako by nepatřil do klal jisrael, celku Jisraele. MIŠNE TORA, HILCHOT AVEL 1, 10: Ti, kdo se oddělují od společenství - tj. lidé, kteří se sebe setřásli jho micvot a nejsou plněním micvot, ctěním jomtovu a šabatu a sezením v synagoze zahrnuti do klal jisrael -, jsou jako lidé, kteří žijí svobodným životem sami pro sebe.]; protože v okamžiku,

když ostatní lidé dělají společnou tšuvu, není s nimi, a nemá podíl na zásluze, kterou oni za společnou tšuvu mají. 2/ Ten, kdo je v opozici vůči slovům chachamů: protože jeho opozice způsobí, že se od nich úplně oddělí, a potom neví, kudy cesta k tšuvě vede. 3/ Kdo se vysmívá některým micvot. V důsledku svého neuctivého postoje se totiž přestane snažit micvot plnit, a jakmile přestane úplně, čím si zaslouží [aby byla jeho tšuva přijata]? 4/ Kdo je neuctivý ke svým učitelům Tóry. Protože tím může způsobit, že ho nebudou chtít učit, a on dopadne jako Gechezi [viz Sanhedrin 110b], který po celou dobu svého oddělení od svého učitele [tj. až do své smrti] nenašel nikoho, kdo by ho učil pravdivou cestu. 5/ Kdo nesnáší kritiku své osoby: ten cestu k tšuvě úplně ztratil, protože právě kritika a výtky jsou tím, co člověka k tšuvě přivede. Člověk se vrací tehdy, když slyší o svých chybách a poklescích – cítí se zahanben a vrací se v odpovědi [chozer bi-tšuva] na své chyby a poklesky. Jak je řečeno (Dvarim, 9, 7): vzpomeň, nezapomínej, jak jsi hněval Ha-Šem... byli jste vzpurní; (29, 3): nedostali jste rozum; (32, 6): lid, který přijal Tóru, a

perek 4: 1. Dvacet čtyři věci brání člověku, aby udělal tšuvu: Kdo se dopustí některé z prvních čtyř věcí, které jsou všechny velmi závažným činem, tomu Ha-KadošBaruch-Hu nenabídne příležitost, aby patřičnou tšuvu udělal [ŠR: tj.: nebude mu pomoženo min ha-šamajim, zatímco ostatním lidem, kteří tšuvu dělají, pomoženo je; jak je řečeno

7

cenu], jako třeba sekyru nebo pluh; [ale člověk, který je vezme do zástavy, jejich hodnotu nevidí]) a říká si: tohle mu přece nemůže chybět, takže nedělám nic špatného. 3/ Kdo hledí na cizí ženu a myslí si, že to nevadí. Říká si: cožpak s ní souložím nebo se k ní nějak příliš přibližuji? A neuvědomuje si, že i když se jen dívá očima, je to velice špatná věc, protože způsobuje, že se člověk později dopustí zakázaných pohlavních styků. Jak je řečeno (Be-Midbar 15, 39): a nebudete se pouštět na výzkumy za svým srdcem a za svýma očima. 4/ Kdo využívá nedostatků druhého člověka proto, aby si ho lidé vážili, a říká si, že to přece není nic špatného, když tu dotyčný člověk zrovna není a nemusí se tak za svoje nedostatky stydět, a že tedy nikoho nezostudil, že jen vedle sebe postavil své dobré skutky a své moudré jednání a jeho skutky a jeho jednání, a že z toho srovnání přece samo vyplývá, že jeho by si měli vážit, zatímco tím druhým spíš pohrdat. 5/ Kdo čestného člověka podezřívá z nečestnosti a říká si, že to nemůže nikomu vadit. Říká si totiž: co jsem mu udělal? Vždyť já si ho jen tak podezřívám – možná to udělal, možná to neudělal... A tento člověk si neuvědomuje, že jedná špatně, protože [ačkoliv je to jen podezření] podvědomě onoho čestného člověka už považuje za člověka nečestného a tak o něm i smýšlí [a nakonec i mluví]. 5. Kdo dělá některou z následujících (posledních) pěti věcí, je jimi stále přitahován, jen stěží se od nich odděluje, a každý by si měl dávat veliký pozor, aby k nim nepřilnul; jsou to všechno obzvlášť záporné způsoby jednání [vlastnosti, de’ot; podrobněji o nich rabejnu píše v Hilchot De’ot]: šíření klepů, pomlouvání a jiné škození jazykem, zlostné jednání, chronické negativní hodnocení ostatních lidí [ba’al machšava ra’a]; a kdo se druží se špatným člověkem, učí se tak od něj jeho špatnosti a vrývá si je do srdce. K tomu řekl Šlomo (Mišlej 13, 20): kdo se drží s hlupáky, ten se rozdrolí. A v Hilchot De’ot jsme už vysvětlili věci, kterými by se měl člověk vždy řídit – a to platí o to více pro ba’al tšuva, člověka, který dělá tšuvu. 6. Přestože všechny zmíněné věci i věci jim podobné člověku brání, aby se vrátil v tšuvě, zcela mu to neznemožňují. A tak kdo se z nich vrátí, je ba’al tšuva a má díl do přicházejícího světa.

nezmoudřel [překlad verše podle Targumu]. A stejně tak i Ješajahu vytýkal Jisraeli (Ješajahu 1, 4): aj, hříšný národe; (tamtéž, 3): vůl zná svého majitele (a osel ohlávku svého pána, a Jisrael neví, Můj národ si nevšimnul); (48, 4): protože vím, že jsi zatvrzelý. A Bůh mu ze stejného důvodu přikázal vyčinit hříšníkům (58, 1): křič zplnahrdla, neubírej (jak šofar zvedni svůj hlas, a řekni Mému lidu jejich vinu, Ja‘akovově potomkům jejich hříchy). O stejně tak i ostatní proroci hubovali Jisraeli, dokud se nevrátil v tšuvě. Proto v každé jednotlivé židovské obci je potřeba ustanovit moudrého a zralého člověka, od mládí bohabojného, mezi členy obce oblíbeného, aby je huboval a vracel je v tšuvě. A kdo kritiku nesnáší, ten se jí vyhýbá, žádnou neslyší a u svých chyb a špatného jednání tedy zůstane, protože je ve svých očích v naprostém pořádku. 3. Kdo udělá některou z dalších pěti věcí, nemůže se už nikdy úplně vrátit, protože to jsou činy, kterých se dopustil vůči druhému člověku, a neví, proti kterému: nezná ho, nemůže mu tedy nahradit škodu nebo žádat o odpuštění. Týká se to následujících lidí: 1/ toho, kdo nespravedlivě urazí celé společenství; neurazil totiž žádného konkrétního člověka, a tak nemá koho požádat o prominutí. 2/ Toho, kdo se dělí se zlodějem [kdo zloději zaplatí za kradené zboží]: neví totiž, komu ukradená věc patří, protože zloděj většinou okrade víc lidí. A krom toho zloděje vlastně podporuje v jeho činnosti, a způsobuje tak, že se dál dopouští špatných činů [místo aby se ho snažil přivést na správnou cestu]. 3/ Kdo najde ztracený předmět a neoznámí to, a tak nezjistí, komu ho má vrátit. Když pak po nějakém čase udělá tšuvu a chce ho vrátit, nemá komu. 4/ Kdo spotřebuje majetek ukradený chudým lidem, sirotkům a vdovám. Jsou to nešťastní lidé, nikdo je nezná, stále se stěhují z města do města, a kdo je o něco připraví, nemůže už nikdy zjistit, komu to má vrátit. 5/ Kdo přijme úplatek, aby ovlivnil rozhodnutí soudu: nikdo totiž nemůže vědět, co všechno může takové ovlivnění soudu způsobit, jaká je jeho síla a kolika lidem uškodí. Nemůže tedy udělat tšuvu, protože „ta věc už má vlastní nohy“. A krom toho tak podpořil úplatkáře v podplácení. 4. Dalších pět věcí, které když někdo dělá, tak je s největší pravděpodobností už dělat nepřestane; to proto, že v očích většiny lidí nejsou tyto věci nijak zvlášť závažné a když se jich dopouštějí, nevědí, že se dopouštějí něčeho špatného: 1/ kdo jí u někoho, kdo sám nemá dost jídla pro sebe (je to vlastně trochu krádež) a myslí si, že to nic není a říká si: vždyť jsem to snědl s jejich svolením! 2/ Kdo používá něco, co vzal do zástavy od chudého člověka (protože chudý člověk dává do zástavy jen obyčejné věci [ŠR: které ale pro něj nejsou obyčejné a mají pro něj velkou

perek 5: 1. Každému člověku je dána možnost volby [rešut]. Pokud chce jít po dobré cestě a být dobrým člověkem [cadik] – může [ha-rešut be-jado]. A pokud chce jít po špatné cestě a být špatný člověk [raš’a] – může. A tak je napsáno v Tóře (Be-Rešit 3, 22): člověk teď jako jediný druh na světě dokáže rozlišit mezi dobrým a 8

člověka, co ho dotáhne na jednu z možných cest, k některému ze způsobů myšlení, chování nebo lidského konání, tak jak si to představují hloupí astrologové, proč by nám potom prostřednictvím proroků přikazoval „tak a tak čiň, tak a tak nečiň!“, „jděte správnou cestou, a ne cestou špatných lidí!“, kdyby byl už předem o každém člověku rozhodl, jak bude jednat, nebo by člověka k nějakému jednání přitáhl proti jeho vůli přirozený sklon a on by nemohl přestat? K čemu by potom vlastně byla celá Tóra? A podle jakého zákona a jakého soudu by potom trestal zločince a odměňoval cadika? Cožpak Soudce celé země nebude soudcem spravedlivým?! (Be-Rešit 18, 25). A nediv se tomu a neříkej: „jak může člověk dělat to, co sám chce a mít své konání ve svých rukou? Může se snad cokoliv na světě udělat bez svolení a přání Ha-Šem? Není snad napsáno (Tehilim 135, 6): vše co Ha-Šem chce, to udělá, na nebi i na zemi?“ Nýbrž věz, že ačkoliv vše se děje podle Jeho vůle, naše skutky jsou v našich rukou. Jak to? Tak jako Stvořitel chce, aby oheň a vzduch stoupaly vzhůru a voda a země byly dole, aby se zeměkoule otáčela dokola a aby se i ostatní části stvoření chovaly tak, jak si On přeje, tak chce i to, aby člověk měl možnost volby [rešuto be-jado] a své konání ve svých rukou. A aby nebylo nikoho, kdo by ho k něčemu přinutil nebo svedl, nýbrž aby on sám, z vlastního uvážení, které mu dal Ha-Šem, mohl dělat všechno, co jen člověk dělat dokáže. A proto je každý souzen podle toho, co činí: činí-li dobro, je podle toho souzen, a činí-li zlo, je podle toho souzen. A tak řekl prorok (Malachi 1, 9): vždyť z vašich rukou to pochází, a (Ješaja 66, 3): i oni si vybrali svou cestu. A Šlomo k tomu říká (Kohelet 11, 9): jen se chlapče raduj v dětství, [v dobrém rozmaru buď v jinošských létech, běž po cestách svého srdce a za pohledem svých oči,] - a věz, že za všechno tě Ha-Šem bude soudit. 5. A možná řekneš: „Neví snad Ha-Kadoš–Baruch-Hu všechno, co bude, ještě předtím než to je? A neví tedy i to, že tenhle člověk bude cadik a tenhle raš’a? A pokud ví, že tenhle bude cadik, tak přece nemůže nebýt cadik. Anebo chceš tvrdit, že pokud On ví, že tenhle bude cadik, a zároveň je možné, že z něj nakonec bude raš’a, tak že to neví úplně přesně?“ Věz, že odpověď na tvoje otázky je širší než míra země a širší nežli moře (Ijov 11, 9) a několik základních principů visí na ni jako vysoké hory [na vlásku]. Ale měl bys vědět a pochopit, co říkám: už jsme vysvětlili v druhé kapitole Hilchot Jesodej HaTora, že Ha-Kadoš-Baruch-Hu neví věděním, které by bylo mimo něj, tak jak je tomu u lidí, u nichž oni a jejich vědění jsou dvě [oddělené skutečnosti], nýbrž On a Jeho vědění jsou jedno [a totéž]. A lidský rozum

zlým [překlad podle Targumu], tzn.: lidský rod je na světě jedinečný a neexistuje žádný jiný druh, který by se mu podobal v následující záležitosti: že člověk ví sám od sebe, z vlastního vědomí a z vlastní úvahy, co je dobré a co špatné, dělá vše, co on chce dělat, a nikdo mu nemůže zabránit, aby udělal dobré, nebo špatné. A protože je tomu tak, ať ještě nenatáhne ruku [a nejí ze stromu života] (tamtéž) atd. 2. Ať ti ani nepřijde na mysl to, co říkají hlupáci národů světa a nevzdělanci mezi Bnej Jisrael: že HaKadoš-Baruch-Hu rozhoduje o člověku, už od jeho narození, jestli bude cadik, nebo raš’a. Tak tomu není – nýbrž každý člověk může být cadik jako Moše rabejnu, nebo raš’a jako Jarav’am; moudrý, nebo hlupák [tzn. snažit se zabývat se moudrostí, nebo se k moudrosti obrátit zády (nehovoří se tu tedy o výsledku, ale o směřování a úsilí člověka)], hodný, nebo krutý, lakomý, nebo štědrý, a tak i u ostatních vlastností. A nikdo ho nemůže donutit, ani o něm rozhodnout, ani ho zatáhnout na jednu z těch dvou cest; jenom on sám od sebe se z vlastního vědomého rozhodnutí, když bude chtít, přikloní k jedné z nich. A tak říká Jeremijahu (Ejcha 3, 38): z úst Nejvyššího nevychází zlé a dobré, což znamená: Ha-Šem neurčuje, jestli člověk bude dobrý, nebo špatný. A protože je tomu tak - tak když někdo hřeší, je on sám příčinou své ztráty, a měl by naříkat a oplakávat své jednání a to, co způsobil své duši a co zlého jí přivodil. A to říká následující verš (tamtéž, 39): proč si živý člověk stěžuje? Na svou vlastní chybu? Což znamená: vzhledem k tomu, že máme možnost volby a všechny špatnosti jsme udělali z vlastního uvážení, tak je jen na nás, jestli se vrátíme v tšuvě na vlastní jednání a vzdáme se ho - protože právě proto máme možnost volby [abychom to mohli udělat]. A o tom je napsáno hned v následujícím verši (tamtéž, 40): hledejme na svých cestách a zkoumejme je - a vraťme se k Ha-Šem. 3. A tato věc je jeden ze základních principů a je nosným sloupem Tóry a micvot, jak je řečeno (Dvarim 30, 15): podívej, dal jsem dnes před tebe život a dobro, a smrt a zlo. A je psáno (tamtéž 11, 26): podívej se, dávám před vás požehnání a zlořečení. Tzn.: možnost volby je ve vašich rukou; a kterýkoliv z lidských činů, který chce člověk udělat, může jej udělat, ať je to dobré, nebo špatné. A kvůli tomu je řečeno (Dvarim 5, 26): kéž byste měli toto srdce (abyste přede Mnou měli respekt a dodržovali Mé příkazy po všechny dny, aby se vám a vašim potomkům vedlo vždy dobře) tzn.: že Ha-Šem lidi k ničemu nenutí, ani o nich nerozhoduje, jestli budou dělat dobro, nebo zlo - nýbrž všechno záleží na nich. 4. Kdyby Ha-KEl určoval, jestli bude člověk cadik, nebo raš’a, nebo kdyby bylo něco v přirozenosti 9

tohle nemůže úplně pochopit. A stejně jako člověk nemá sílu, aby pochopil a spatřil Stvořitelovu skutečnost a pravdivost [amitat ha-bore], jak je řečeno (Šmot 33, 20): neboť člověk Mě nespatří, aby žil, tak nemá sílu ani na to, aby pochopil a spatřil [jaké povahy je] Stvořitelovo vědění. A prorok říká (Ješaja 55, 8): Moje myšlenky nejsou vaše myšlenky, vaše cesty nejsou Moje cesty. A protože je tomu tak, nemáme sílu vědět, jak Ha-Kadoš-Baruch-Hu ví celé své stvoření a dílo. Co ale víme zcela jistě, je to, že lidské konání je v rukou člověka, a že Ha-KadošBaruch-Hu člověka nikam nevleče ani mu neurčuje, jak má konat. A víme to nejen proto, že jsme přijali víru, ale i díky jasným důkazům logického myšlení. A proto je řečeno v proroctvích, že člověk je souzen za své konání podle konání samotného: je-li dobré, nebo zlé. A to je princip, na kterém závisí veškerá proroctví, VE-ZE HU HA-IKAR ŠE-KOL DIVREJ HA-NEVU’A TELUJIM BO.

trest následující: je mu zabráněno udělat tšuvu - tak, že je omezena jeho svobodná vůle tšuvu udělat, vrátit se ze svého špatného jednání [tzn. pokračuje v něm dál], aby zemřel a ztratil se v činech, kterých se dopustil. Jak říká Ješajahu (6, 10): tukem obal srdce tohoto lidu, zacpi jim uši a odvrať jejich oči, aby svýma očima neviděl, ušima neslyšel a jeho srdce aby nechápalo, aby se nevrátil a nebylo mu ulehčeno. A podobně je řečeno (Divrej Ha-Jamim II 36, 16): vysmívali se Jeho poslům, tupili Jeho slova a z Jeho proroků si tropili žerty, až vystoupil hněv HaŠem na Jeho lid, až nebylo ulehčení. Tj.: tak dlouho zcela vědomě hřešili, až byli potrestáni tím, že nedokázali udělat tšuvu, která je „ulehčením“. A je napsáno v Tóře (Šmot 14, 4): zatvrdil jsem faraónovi srdce: protože faraón se sám od sebe začal dopouštět špatností a škodit Jisraeli, přebývajícímu v jeho zemi, a bylo proto rozhodnuto, že mu bude znemožněna tšuva, aby potom mohl být potrestán se vším všudy [později – za víc špatností; ŠR: Šmot Raba 11: Když Ha-Kadoš-Baruch-Hu viděl, že faraón neustoupil ani po pěti prvních ranách, řekl: a teď, i kdyby se chtěl vrátit a ustoupit, zatvrdím jeho srdce a potrestám ho, jak zaslouží]. A proč mu Ha-Kadoš-Baruch-Hu prostřednictvím Mošeho sděloval „nechej je jít a udělej tšuvu“, a zároveň mu říkal: „ty je stejně nenecháš jít“?; jak je řečeno (Šmot 9, 30): vím, že ani ty ani tví sluhové se pořád ještě nebojíte Ha-Šem Elokim. Protože (tamtéž 16): jen proto jsem tě zachoval [a nezničil jedinou ranou] - abych ti ukázal Svou sílu a aby se Mé jméno vyprávělo po celé zemi. Aby každý, kdo přijde na svět, věděl, že komu HaKadoš-Baruch-Hu zabrání udělat tšuvu, ten tšuvu prostě nemůže udělat, nevrátí se tedy a zemře za svou špatnost, které se z vlastní vůle na začátku dopustil. A tak do dopadlo i se Sichonem [jako trest za činy, kterých se dopouštěl ještě před příchodem Bnej Jisrael na jeho území; viz Dvarim 2, 30], Kenánci [jako trest za nemorální způsob života; neschopnost návratu je dovedla k válce s Jisraelem; viz Jehošu’a 11, 20] nebo s Jisraelem v době Elijaha – jelikož hodně hřešili, zabránil těm, kteří hodně hřešili, udělat tšuvu, jak je řečeno (Malachim I 18, 37): to Ty jsi otočil jejich srdce dozadu, tj.: Ty jsi jim zabránil v tšuvě. Tzn.: Ha-KEl nenutil faraóna, aby škodil Jisraeli, ani Sichona, aby se dopouštěl bezpráví ve vlastní zemi, ani Kenánce, aby žili nemorálním životem, ani Jisrael, aby sloužili avoda-zara; všichni se těchto věcí dopouštěli sami od sebe a byli za to potrestáni neschopností udělat tšuvu. 4. A z podobných důvodů prosí cadikové a proroci ve svých tfilách Ha-Šem, aby jim pomohl nacházet pravdivou cestu [vidět skutečnost]; jak říká David (Tehilim 86, 11): Nauč mě, Ha-Šem, Tvou cestu,

perek 6: 1. V Tóře a ve slovech proroků je mnoho veršů, které tomuto principu na první pohled protiřečí, a většina lidí si je tak i vykládá a myslí si, že o tom, jestli bude člověk jednat špatně, nebo dobře, rozhoduje HaKadoš-Baruch-Hu a že lidské srdce není v moci člověka a on je tudíž nemůže směřovat tam, kam by sám chtěl. Vysvětlím teď jednu velmi podstatnou věc, na jejímž základě pochopíš všechny tyto verše: pokud se jeden člověk nebo obyvatelé jednoho města nebo státu dopouštějí nějakého nesprávného jednání a špatných činů a činí tak vědomě a z vlastní vůle (jak jsme o tom už hovořili), zaslouží si, aby byli potrestáni. A Ha-Kadoš-Baruch-Hu ví, jak budou potrestáni: Za některé činy je trest vykonán v tomto světě – na těle, na penězích a majetku nebo na malých dětech potrestaného [tzn. že zemřou kvůli činům svých otců], protože děti, které ještě nemají rozum a netýkají se jich žádné micvot, jsou pro rodiče jakoby majetek. Je napsáno (Dvarim 24, 16): každý zemře za své špatné činy [dosl.: [každý] muž zemře za své činy], což znamená: dokud není mužem [může zemřít za činy svého otce]. Za některé činy je člověk trestán do přicházejícího světa a v tomto světě nepřijde k žádné újmě. A za některé činy je trestán jak v tomto světě [ba-olam ha-ze], tak do přicházejícího světa [la-olam ha-ba]. 2. To ovšem platí jen v případě, že dotyčný neudělal tšuvu; tšuva je jako štít a chrání před trestem. A stejně jako člověk vědomě a z vlastní vůle hřeší, tak vědomě a z vlastní vůle dělá tšuvu. 3. Může se stát, že když se někdo dopustí nějakého těžšího provinění nebo několika provinění, bude jeho 10

Ha-Kadoš-Baruch-Hu ví, co se stane [ha-atidim lihjot; dosl.: co je připraveno být].

abych šel v Tvé pravdě (ať se sjednotí mé srdce, abych se bál Tvého jména). Tzn.: kéž mi mé vlastní chyby a mé špatné jednání nezabrání vnímat skutečnost, cestu pravdy, protože jen tak poznám Tvou cestu a jednotu Tvého jména. A dále je řečeno (Tehilim 51, 14): štědrost ducha [ruach nediva] ať mě podpoří; tj.: dovol mému duchu dělat, co Ty po něm chceš, aby mi moje chyby a špatné činy nebránily v návratu – nýbrž abych měl možnost volby, dokud se nevrátím, nepochopím a nepoznám pravdivou cestu [ŠR: „štědrost ducha“, ruach nediva, tu znamená: jednání z dobré vůle]. A tímto způsobem [chápej] vše, co se podobá těmto veršům. 5. A co potom znamená to, co říká David v Tehilim 25, 8-9: dobrý a přímý je Ha-Šem, a tak toho, kdo dělá chyby, učí na cestě; pokorným ukáže zákony, pokorné naučí svou cestu [ŠR: tj.: nevyznívá ten verš tak, že cesta člověka není závislá na jeho svobodné volbě]? Znamená to, že jim posílal proroky, kteří jim ukazovali cesty Ha-Šem, a vraceli je v tšuvě; a že jim dal schopnost se učit a chápat. A tuto schopnost má každý člověk: dokud jde cestou moudrosti a spravedlivosti, touží po nich [po moudrosti a spravedlivosti] a žene se za nimi. Jak řekli rabotejnu z“l (Joma 38b): Kdo se jde očistit, tomu je pomoženo [ba letaher, mesaje’in oto], tzn.: [člověk najednou] zjistí, že je mu v tom pomáháno. Ale není snad napsáno (Be-Rešit 15, 13): zotročí je a budou je trápit? Neznamená to, že o Egypťanech předem rozhodl, že jim budou škodit? A dále je napsáno (Dvarim 31, 16): tenhle lid vstane a bude se prostituovat s cizími bohy té země. Takže On rozhodl, že Jisrael budou sloužit avoda zara - tak proč je za to potom trestal? Protože on nerozhodl o ž á d n é m k o n k r é t n í m č l o v ě k u, že se bude prostituovat. A každý jednotlivý člověk z těch, kteří se prostituovali, měl možnost tak nečinit - kdyby nebyl chtěl. A Stvořitel to tímto způsobem Mošemu řekl proto, abychom věděli, jak to na světě chodí [ŠR: a že na světě budou dobří i špatní, cadikim budou sloužit HaŠem, raša’im budou sloužit avoda zara]. Je to jako když někdo řekne: v tomto národě budou cadikim a raša’im. Žádný řaš’a tím ještě není oprávněn, aby řekl, že je o něm už rozhodnuto, že bude raš’a - jenom proto, že Ha-Šem Mošemu oznámil, že se v Jisraeli budou vyskytovat raša’im. A podobně je řečeno (Dvarim 15, 11): protože v té zemi se budou vždycky vyskytovat nějací chudí lidé. A to platí i pro Egypťany: žádný konkrétní Egypťan, kdyby nechtěl, nemusel Jisraeli škodit a ubližovat. Protože [v BeRešit 15, 13] nebylo rozhodnuto o nikom konkrétním, nýbrž jen to, že Jisrael jednou bude zotročen v cizí zemi. A už jsme řekli [viz 5. perek], že člověk nemá dostatečnou schopnost myšlení, aby pochopil, jak

perek 7: 1. Vzhledem k tomu, že každý člověk má možnost volby, jak jsme vysvětlili, měl by se snažit dělat tšuvu, vypovědět a uznat své chyby a špatné činy a zcela a nadobro jich zanechat [dosl.: setřást je se svých dlaní], aby zemřel jako ba’al tšuva [člověk, který dělá opravdovou tšuvu] a zasloužil si život přicházejícího světa. 2. Vždycky ať na sebe člověk nahlíží tak, jako by měl za chvíli umřít, aby se nestalo, že zemře dřív, než se vypořádá se svými chybami a špatnými činy; tšuvu by tedy měl dělat ihned, a neměl by říkat: až zestárnu, vrátím se – protože může zemřít dřív, než zestárne. A tak říká Šlomo (Kohelet 9, 8): ať je tvůj oděv stále bílý. 3. Neříkej, že tšuvu je možné udělat jen z nějakého činu, jako je například cizoložství, krádež nebo loupež. Protože stejně jako musí člověk udělat tšuvu z činů, tak musí zkoumat své špatné vlastnosti - a vracet se ze své hněvivosti, z nepřátelství k ostatním lidem, z řevnivosti, z lehkovážnosti, z honby za penězi, za poctami a seberealizací, za pokrmy apod., ze všeho se lze vracet. A tyto vlastnosti jsou vlastně závažnější než ony jednoznačně špatné činy, protože člověk, který je do nich ponořen, se od nich jen velice těžce odděluje [protože jejich špatnost není pro jejich nositele tak patrná a nezpochybnitelná]; a v tomto smyslu říká verš (Ješaja 55, 7): ať raš’a opustí svou cestu a špatný člověk své myšlenky. 4. Ať si ba’al tšuva nemyslí, že je pro svá provinění příliš vzdálen vysokému stupni lidí spravedlivých, cadiků, kteří se ničeho špatného nedopustili. Tak tomu není, protože před Stvořitelem je milován a oblíben tak, jako by se ani on nikdy ničeho nedopustil. A nejen to: zaslouží i velkou odměnu, protože ochutnal, jak chutná hřích, ale oddělil se od něj a zkrotil svůj jecer ha-ra. Chachamim řekli: na místě, na kterém stojí ba’alej tšuva, dokonalý cadik stát nemůže. Tzn.: jejich stupeň je vyšší než stupeň těch, kteří jsou úplně čistí, protože svůj jecer musí krotit větší silou. 5. Všichni proroci, všichni, přikazovali dělat tšuvu; a Jisrael bude vykoupen jen tšuvou [ŠR: (Sanhedrin 97b): Rabi Eliezer říká: Pokud Jisrael udělá tšuvu, bude vykoupen; a pokud ne, tak nebude vykoupen. Rabi Jehošu’a mu řekl: [Cože, ty tvrdíš, že] když Jisrael neudělá tšuvu, nebude vykoupen?! [Řekni to] jinak: Ha-Kadoš-Baruch-Hu nad nimi nechá vládnout nějakého vládce, který bude vydávat horší nařízení než Haman, a Jisrael udělá tšuvu a polepší se.] I v Tóře je ujištění, že

Jisrael jednou, na konci galutu, udělá tšuvu a ihned bude vykoupen. Neboť je řečeno (Dvarim 30, 1-3): a až na tebe přijdou všechny tyto věci ... vrátíš se k Ha11

přilne ke Šchině, jak je řečeno (Dvarim 4, 4): a vy, kteří jste přilnuli k Ha-Šem, vašemu Bohu (jste dnes všichni živí); zanaříká a hned se mu dostane odpovědi, jak je řečeno (Ješaja 65, 24): a bude, že ještě než Mě začnou volat, už jim odpovím; A plní micvot, a ty jsou přijaty v dobrém a s radostí, jak je řečeno (Kohelet 9, 7): protože Bůh už s dobrou vůlí přijal tvé činy. A nejen to – ještě jsou toužebně očekávány, jak je řečeno (Malachi 3, 4): bude sladká pro Ha-Šem [obětina] mincha Jehudy a Jeruzaléma, jako v dávných dobách [v době Mošeho] a jako v létech minulých [za krále Šloma]. 8. Ba’alej tšuva, tj. lidé, kteří dělají tšuvu, bývají velice pokorní a skromní. Když je nějací hlupáci potupí za jejich dřívější život a řeknou jim: ještě včera jsi dělal to a to, ještě včera jsi říkal to a to – ať si toho nevšímají, nýbrž ať to jen vyslechnou a uvědomí si, že je to pro ně spíš zásluha. Protože dokud se stydí za svoje dřívější jednání a jsou zahanbení – jejich zásluha je veliká a jejich stupeň stále vyšší. A je plnohodnotným hříchem říct člověku, který dělá tšuvu: Jen si vzpomeň, co jsi dělal dřív! Nebo mu to jinak připomínat, aby se cítil zahanben; nebo mu to připomínat připomínáním věci, které se tomu podobají – to vše je zakázáno. A je to součástí zákazu „trápení slovy“, které zakázala Tóra, jak je řečeno (Va-Jikra 25, 17): nebudete jeden druhého trápit.

Šem, svému Bohu ... a Ha-Šem tě[/s tebou se Šchina] vrátí z tvého zajetí ... a shromáždí tě [Raši: tě: významný bude čas návratu z galutu [viz předchozí závorka: s tebou se vrátí], a půjde to ztuha – jako by On sám musel vzít do ruky každého jednotlivého člověka z jeho místa] ze všech národů, mezi které tě rozhodil. 6. Veliká je tšuva, protože člověka přibližuje ke Šchině, jak je řečeno (Hoše’a 14, 2): vrať se Jisraeli až k Ha-Šem, tvému Bohu. A je řečeno (Amos 4, 6): a nevrátili jste se ke Mně, výrok Ha-Šem; a je řečeno (Jeremija 4, 1): vrátíš-li se, Jisraeli, -výrok Ha-Šem- ke Mně se vrátíš. Tzn.: pokud se vrátíš v tšuvě – ke Mně přilneš. Tšuva přibližuje vzdálené: včera byl tenhle člověk v nemilosti před Ha-Makom, opovrhován a vzdálený, a dnes je milován a milý, blízký a drahý. A zjistíš i to, že Ha-Kadoš-Baruch-Hu oddaluje hříšníky stejným jazykem, jakým přibližuje ty, kteří se vracejí, jednotlivce a celá společenství, jak je řečeno (Hoše’a 2, 1): a bude, že místo aby se jim říkalo Lo-Ami [(To)Není-Můj-Lid], bude se jim říkat Bnej-Kel-Chaj [Děti-Živého-Boha] [a tamtéž 25: řeknu tomu, kdo Není-Můj-Lid „Můj-Lid, Můj lid jsi“, a on řekne „můj Bože“.] A je řečeno o špatnostech, kterých se dopustil Kanjahu (Jeremija 22, 30): (řekl Ha-Šem) zapište tohoto muže jako neplodného, jako muže, který ve svém životě neuspěje [ve snaze posadit po sobě na královský trůn svého potomka]; a (tamtéž, 24): bude-li kdy Kanjahu ben Jehojakim králem Jehudy - pečetidlo Mé pravé ruky na to, že ho odtamtud odstraním. Ale protože v galutu udělal tšuvu, je řečeno o jeho potomku Zerubavelovi (Chagaj 2, 23): toho dne, výrok Ha-Šem, tě vezmu, Zerubaveli, synu Šealtielův, můj služebníku, a upevním tě jako pečetidlo, protože tebe jsem si vybral [stejně jako v předchozím verši tu jde o pečetidlo, které se jako prsten nosí na ruce, a nikdy se z ruky nesundává a je stále na očích, tzn. že dohled Ha-Šem je stále na něm (Radak); tebe jsem si vybral: z tvých potomků bude melech ha-mašiach (Mecudat David)]. 7. Jak vysoký je stupeň tšuvy! Včera byl tenhleten oddělený od Ha-Šem, Boha Jisraele, jak je řečeno (Ješajahu 59, 2): vaše provinění vás dělila od vašeho Boha; naříkal a nedostávalo se mu odpovědi, jak je řečeno (tamtéž 1, 15): i když se budete modlit sebevíc, nevyslechnu vás; a plnil micvot, a ty mu byly metány do tváře, jak je řečeno (tamtéž, 12): kdo se vás o to prosil, šlapat po Mých dvorech? [tj. po nádvoří Chrámu]; a (Malachi 1, 10): kéž by někdo z vás radši zavřel vrata [Chrámu, abyste mi tam přestali přinášet ty protivné obětiny (Raši)] a kéž byste přestali zbytečně osvětlovat Můj mizbeach [světlem ze zápalných obětí], nestojím o vás, řekl Ha-Šem Cvaot, ani [obětinu] minchu nechci z vašich rukou; - a dnes

perek 8: 1. Dobrem schovaným pro cadiky je: život přicházejícího světa [chajej ha-olam ha-ba]. A to je život, se kterým není smrt, a dobro, se kterým není zlo. O tom je napsáno v Tóře (Dvarim 22, 7): aby se ti vedlo dobře a abys prodloužil své dny. A z ústní tradice [mi-pi ha-šmu’a; vše, co chazal přijali ze Sinaje jako ústní tradici, ale zároveň to má nějakou podporu (asmachtu) v textu] učili: aby se ti vedlo dobře – do světa který je jen dobro; abys prodloužil dny – do světa, který je nekonečně dlouhý, a to je: haolam ha-ba. Odměna pro cadiky je – že nabudou tuto příjemnou věc a tento dobrý zisk; a odplata pro raša’im je – že si tento život nezaslouží, nýbrž že budou odříznuti [jikkaretu] a umřou. A kdo si nezaslouží tento život, ten je mrtvola, která nikdy nebude živá – je odříznut pro svou špatnost a vytratí se jako dobytek, a to je karet [odříznutí], o kterém se píše v Tóře, jak je řečeno (Be-Midbar 15, 31): hikkaret tikkaret ha-nefeš ha-hi, opravdu odříznuta bude ta duše [dosl. odříznuta, odříznuta bude ta duše]. A z ústní tradice [mi-pi ha-šmu‘a] učili: odříznuta – v tomto světě, odříznuta bude – do přicházejícího světa, tzn.: ta duše, která se oddělí od těla v tomto

12

není žádné jiné dobro, a je tím, po čem toužili všichni nevi‘im. 4. A toto je nazýváno různými metaforickými jmény: har ha-šem (Tehilim 24, 3), makom kodšo (tamtéž), derech ha-kodeš (Ješaja 35, 8), chacerot h‘ (Tehilim 92, 14), no’am h‘ (tamtéž 27, 4), ohel h‘ (tamtéž 15, 1), hechal h‘ (tamtéž 5, 8), bejt h‘ (tamtéž), ša’ar h‘ (tamtéž 118, 20). A chachamim to –toto dobro schované pro lidi spravedlivé- nazvali metaforicky: se’uda, hostina [Avot 3, 15]; a jinak se tomu všude říká: přicházející svět, ha-olam ha-ba. 5. Odplata, nad kterou není: že duše je odříznuta a nedostane se jí tohoto života, jak je řečeno (BeMidbar 15, 31): hikkaret tikkaret ha-nefeš ha-hi avona bah, opravdu odříznuta bude ta duše, její provinění je na ní [tzn. že dotyčný člověk neudělal tšuvu a jeho provinění zůstává s ním]; a to je avadon [zničení, anihilace], které nevi’im metaforicky nazývají: be’er šachat [Tehilim 55, 24], avadon [tamtéž 88, 12], tafte [Ješaja 30, 33; od „Tofet“, místo v Ge-Ben-Hinom

světě, nenabude život přicházejícího světa, nýbrž je od přicházejícího světa odříznuta. 2. V přicházejícím světě není tělo, nýbrž jen duše [nefašot] cadiků bez těla, jako malachej ha-šaret. A jelikož v něm není tělo – není v něm ani jídlo ani pití ani žádná jiná věc, kterou lidé potřebují v tomto světě; ani se v něm nepřihodí nic z toho, co ze může přihodit tělům v tomto světě, jako například: sezení a stání, spánek a smrt, smutek a smích apod. Tak řekli chachamim (Berachot 17b): „v přicházejícím světě není ani jídlo ani pití ani soulož; nýbrž cadikim tam sedí, na hlavách mají ozdoby a těší se ze záře Šchiny“ – tak je ti jasné, že tam není tělo, protože tam není jídlo ani pití. A říkají-li, že „lidé spravedliví tam sedí“ – říkají to jako metaforu, tzn. cadikim tam jsou bez námahy a dřiny. A když říkají: „na hlavách mají ozdoby“, znamená to, že vědění [de‘a], které nabyli [během života v tomto světě] a díky kterému si zasloužili život přicházejícího světa [protože věděním dospěli k poznání Stvořitele, které přivádí do života přicházejícího světa], zůstává s nimi [na rozdíl od ostatních věcí nabytých v tomto světě] a je jim ozdobou; podobně řekl Šlomo (Šir Ha-Širim 3, 11): na ozdobu, kterou jej ozdobila jeho máti (... v den jeho radosti). A taky řekl Ješajahu (51, 11): a radost na věky budou mít na hlavách; ale radost není konkrétní předmět, který by bylo možné položit na hlavu – a tak „ozdoba“, o které tu mluví chachamim, je vědění. A co znamená, když říkají: „těší se ze záře Šchiny“? Že vědí a chápou z pravdivé skutečnosti Odděleného-AťJe-Požehnán (Ha-Kadoš-Baruch-Hu) to, co nemohli vědět, dokud byli cele v potemnělém těle. 3. Je-li slovo „duše/život“ [nefeš] zmíněno v tomto kontextu, neznamená to onu duši [nešama], která potřebuje tělo [tj. „vegetativní“ duše, kterou má každý živý tvor a která je závislá na těle, protože s jeho smrtí se vytratí i ona], nýbrž formu duše [curat ha-nefeš], což je vědění [de‘a], které v mezích svých schopností pochopilo něco ze Stvořitele a pochopilo něco z oddělených vědění [de’ot ha-nifradot; jsou to andělé nazývaní podle svých různých stupňů „oddělené formy“ (curot nifradot) nebo „oddělené intelekty“ (sechelim nifradim)] a dalších věcí [ma‘ase be-rešit a ma‘ase merkava]. A tato „forma“, cura, kterou jsme se zabývali ve čtvrté kapitole Hilchot Jesodej HaTora, je to, co se v tomto kontextu nazývá „duše“, nefeš. A tento život [přicházejícího světa] se (vzhledem k tomu, že s ním není smrt, protože smrt patří mezi události, které se dějí jen tělu, a v tomto životě není tělo) nazývá cror ha-chajim, svazek života, jak je řečeno (Šmuel I 25, 29): duše mého pána bude svázána ve svazku života. A to je odměna, nad kterou není větší odměny, a dobro, po kterém

(Gehinom), na kterém probíhalo „provádění dětí ohněm“, modloslužebný obřad; navíc toto místo sloužilo jako jeruzalémské smetiště, házely se tam zdechliny a veškerá špína – bylo to tedy nejodpornější místo v blízkosti Jeruzaléma, a proto se ho používá jako metaforického označení pro místo, kde končí raša’im; podobně je to i s jeho protikladem, Gan Eden – místo známé svou krásou], aluka [Mišlej 30, 15; pijavice nebo

upír] a další všemožné výrazy pro ničení a zkázu, protože je to zničení, po které už není možná obnova, ztráta, která už se nikdy nenapraví. 6. Mohlo by se stát, že toto dobro bude v tvých očích zlehčeno a že si budeš představovat, že jedinou opravdovou odměnou za plnění micvot a za oddanost cestám pravdy je to, že člověk bude jíst a pít vybrané pochutiny, souložit s [ženami s] hezkými tvary, oblékat ošacení ze sametu a krajek, uléhat do stánků ze slonoviny, používat stříbrné a zlaté nádobí apod., jak si představují ti beznadějní hlupáci [...], naložení v neřestech [deset kavů neřesti spadlo na svět: devět si posbírala atd. (Kidušin 49b)]; ale moudří lidé a lidé uvědomělí ví, že všechny tyto věci jsou věci marné a pomíjivé a k ničemu nejsou. Pro nás v tomto světě to vypadá, jako by nebylo většího dobra něž tyto věci, to ale jenom proto, že máme tělo. Všechny tyto věci jsou potřeby těla, a duše po nich touží a žádá si je jen proto, že je žádá tělo, aby uspokojilo svou potřebu a zůstalo při síle; když ale tělo není, jsou všechny tyto věci rázem bez užitku. To veliké dobro, ve kterém bude duše v přicházejícím světě, nelze žádným způsobem v tomto světě pochopit a poznat. Protože v tomto světě poznáváme jen prospěch pro tělo, a po něm i toužíme; ale onen prospěch [pro duši] je nekonečně veliký a nepředstavitelný. To měl na mysli David, když řekl (Tehilim 31, 20): jak velké je Tvé dobro, které jsi uschoval pro ty, kteří Tě respektují! 13

7. A jak toužil David po životě přicházejícího světa! Jak je řečeno (Tehilim 27, (12-)13): (povstali by proti mně křiví svědkové a agresivní lidé,) kdybych nevěřil, že uvidím dobro Ha-Šem v zemi života. A chachamim nám už řekli, že kvalitu přicházejícího světa není v lidských silách opravdu pochopit a že jeho velikost, krásu a mohutnou sílu zná jenom Ha-Kadoš-BaruchHu; a že všechny ty dobré věci, které Jisraeli prorokují proroci, jsou věci jen pro tělo, ze kterých se bude Jisrael těšit v době mesiáše, v době, kdy se Jisraeli vrátí do rukou vláda; ale dobro života přicházejícího světa je nezměrné a nepředstavitelné a představy o něm se nepokoušeli nabízet ani proroci, aby v těch představách nebylo nějak zmenšeno. To je to, co říká Ješajahu (Ješajahu 64, 3): žádné oko ještě nevidělo –kromě Tebe, Bože-, co Bůh udělá pro toho, kdo v Něj doufá; tzn.: dobro, které oko proroka nevidělo a které viděl jenom Bůh, to Bůh připravil pro toho člověka, který v něj doufá. Řekli chachamim: veškerá proroctví proroků hovoří jen o době mesiáše, ale olam ha-ba - žádné oko ještě nevidělo kromě Tebe, Bože. 8. Důvod, proč chachamim nazvali přicházející svět přívlastkem „přicházející“ [výraz ha-ba lze pochopit i jako „příští“], není ten, že by teď neexistoval; že by se tento svět vytratil, a teprve po něm přišel svět jiný – tak tomu není! Nýbrž existuje a trvá už teď, jak je řečeno (Tehilim 31, 20): které jsi uschoval pro ty, kteří Tě respektují, které jsi učinil pro ty, kteří v Tobě mají útočiště. A nazvali ho svět „přicházející“ jen proto, že ten život člověku přichází po životě tohoto světa, ve kterém jsme jako tělo a duše, což je něco, co má na nejdřív každý člověk.

nám všechno to zlo, které je napsáno v Tóře. Ale tento prospěch a toto dobro nejsou jedinou a konečnou odměnou za plnění micvot a zlé a nepříznivé události nejsou jedinou odplatou za překračování micvot. HaKadoš-Baruch-Hu nám dal Tóru, která je ec chajim, strom života. A každý, kdo dělá vše, co je v ní napsáno, a zná ji ucelenou a patřičnou znalostí [tzn.: nevykládá verše po svém a neodhaluje tvář Tóry [nebo: „drzou tvář na Tóru“] proti pravidlům], ten si Tórou zaslouží život přicházejícího světa. Zaslouží si jej tedy podle toho, do jaké míry Tóru realizuje a do jaké míry ji pochopí. A v Tóře se nám dostalo ujištění, že pokud ji budeme realizovat s radostí a dobrou myslí a pokud budeme stále přemýšlet o její moudrosti, vyhnou se nám všechny věci, které by nám v tom mohly bránit, jako např. nemoc, válka, hlad apod., dostane se nám neustálého přílivu těch dobrých věcí, které nám k realizaci Tóry sílu naopak dodávají, jako např. sytost a mír, rozhojnění zlata a stříbra apod., abychom se nemuseli po celý život zabývat jen nezbytnými životními potřebami těla, ale abychom si mohli i sednout a studovat, plnit micvot a zasloužit si život přicházejícího světa. A tak je řečeno v Tóře, poté, co nás ujistila o prospěchu z tohoto světa (Dvarim 6, 25): bude mezi námi spravedlivost [cedaka], když se budeme střežit, abychom realizovali. A stejně tak je v Tóře oznámeno, že když ji vědomě a dobrovolně opustíme a budeme se zabývat věcmi nesmyslnými – jak je řečeno (tamtéž 32, 16): ztučněl Ješurun a vzbouřil se - zbaví nás Dajan Ha-Emet veškerého dobra tohoto světa, které nám dodalo sílu vzbouřit se proti Němu, a přivede na nás všechno to zlo a neštěstí, které nám zabrání, abychom získali přicházející svět, a tak zanikneme ve své špatnosti; jak je řečeno (Dvarim 28, 47-48): za to, že jsi nesloužil Ha-Šem ... budeš sloužit svým nepřátelům, které na tebe Ha-Šem pošle. A takový je výklad i všech ostatních požehnání a zlořečení: když budete s radostí sloužit Ha-Šem a budete střežit jeho cestu, zahrne vás požehnáními a zažene od vás zlořečení, a vy pak budete mít čas, abyste se zabývali Tórou a nabyli něco z její moudrosti, a zasloužili si tak život přicházejícího světa, a abyste se měli dobře a prodloužili dny do „světa, který je jen dobrý a příznivý“. A tak si vlastně zasloužíte oba světy: dobrý život v tomto světě, a ten vás přivede k životu světa přicházejícího. Protože pokud člověk na tomto světě nezíská moudrost, ani nevykoná dobré skutky, čím si zaslouží přicházející svět? Jak je řečeno (Kohelet 9, 10): (všechno [všechny micvot], co můžeš udělat, vlastní silou udělej,) vždyť v hrobě, do kterého i ty jdeš, není ani čin, ani myšlenka, ani poznání, ani moudrost. A tak pokud opustíte Ha-Šem a budete se zabývat celý život jen jídlem, pitím, sexem apod.,

perek 9: 1. Víme-li už, že odměnou za micvot a prospěchem, který si zasloužíme, pokud střežíme cestu Ha-Šem, napsanou v Tóře, je život přicházejícího světa, jak je řečeno (Dvarim 22, 7): aby se ti vedlo dobře a abys prodloužil své dny [viz 8, 1]; a že odplatou pro raša’im, kteří opustili cesty spravedlivosti, popsané v Tóře, je karet, jak je řečeno (Be-Midbar 15, 31): odříznuta bude ta duše, její vina bude na ní; co potom znamená to, o čem se stále píše v celé Tóře: jestli budete poslouchat, přijde na vás to a to, a pokud nebudete poslouchat, stane se vám to a to, přičemž všechno, co se může stát, jsou věci z tohoto světa, jako např.: sytost a hlad, válka a mír, vláda a ponížení, život v Erec Jisrael a galut, zdar v konání a nezdar a další věci zmíněné ve smlouvě [viz Va-Jikra 26 a Dvarim 28]? – Všechny tyto věci byly a budou pravda, tzn.: když budeme realizovat všechny micvy v Tóře, dostane se nám i veškerého prospěchu a dobra z tohoto světa, a když je budeme porušovat, přihodí se 14

nějaký užitek, nebo aby se vyhnul nějaké újmě; a pokud nějaká činnost k ničemu takovému nevede, považuje ji za marnou a zbytečnou. Jak vysvětlit dítěti, které se učí základní věci, že musí dělat to a to, ale že to nemá dělat ani ze strachu před trestem HaŠem, ani aby za to dostalo odměnu? To vůbec není snadné, protože ne každý člověk má schopnost dosáhnout chápání skutečnosti a pravdy jako náš otec Avraham (který sloužil HaŠem z lásky). Proto je povoleno, aby obyčejní lidé plnili micvot v naději na odměnu a oddělovali se a abstinovali od přestupků ze strachu před možným trestem [...] - a mezitím došli k hlubšímu chápání skutečnosti.].

přivede na vás všechna ta zlořečení a odstraní všechna požehnání a vaše životy se skončí v panice a strachu; nebudete mít ani dost klidnou mysl, ani dosti zdravé tělo, abyste mohli plnit micvot, a tak přijdete i o život přicházejícího světa. A tím přijdete o oba světy zároveň. Protože pokud se člověk musí v tomto světě trápit nemocí, válkou a hladem, nezabývá se ani moudrostí, ani plněním micvot, kterými si člověk život přicházejícího světa zasluhuje. 2. Z tohoto důvodu celý Jisrael, jeho proroci a chachamim vždy tolik toužili po době mesiáše– aby si konečně odpočali od nadvlády cizích vlád, které je nenechají zabývat se Tórou a plnit micvot jak se patří. Aby se jim dostalo klidu a oni tak mohli množit moudrost a zasloužit si život přicházejícího světa. Protože v těch dnech bude více poznání, moudrosti a pravdy, jak je řečeno (Ješaja 11, 9): protože Erec se zaplní poznáním Ha-Šem; a (Jeremija 31, 33): už nebude třeba, aby jeden člověk učil druhého (a říkal mu poznej Ha-Šem, protože všichni Mě budou znát); a (Jechezkel 36, 26): odstraním z vašeho masa to kamenné srdce. A král, který v té době povstane z Davidových potomků, bude člověk moudřejší než Šlomo a bude velikým prorokem, téměř jako Moše rabejnu, bude učit celý národ a ukazovat mu cestu HaŠem. A všechny ostatní národy budou přicházet, aby si ho poslechly, jak je řečeno (Ješaja 2, 2): a bude, že na konci dní nachystána bude hora, na které bude Dům Ha-Šem -na nejdůležitější z hor- (...a k němu budou proudit všechny národy). Ovšem konečnou a největší odměnou a dobrem a prospěchem, které nemají konce a nedostatků, je život přicházejícího světa. Naproti tomu doba mesiáše, to je tento svět ve svých obvyklých zákonitostech – jen s tím rozdílem, že se vláda vrátí do rukou Jisraele. A chachamim řekli: jediný rozdíl mezi tímto světem a dobou mesiáše je podřízenost cizím vládám.

2. Kdo slouží z lásky, ten se zabývá Tórou a plněním micvot a chodí stezkami moudrosti nikoliv kvůli nějaké věci a dosažení cíle, např. ze strachu před zlem nebo v naději na dobrou odměnu; činí pravdu prostě proto, že je to pravda [a kvůli ničemu jinému; ose emet mipnej še-hi emet.] – a nakonec se i ta dobrá odměna dostaví. A tento stupeň je zvlášť vysokým stupněm [služby Ha-Šem], a ani chacham nemusí mít nutně to štěstí, aby ho dosáhnul. Je to stupeň, na kterém stál náš otec Avraham, jemuž Ha-KadošBaruch-Hu říkal můj milý [ohavi, od slova ahava, láska; viz Ješaja 41, 8], protože on Mu sloužil výhradně z lásky [ahava]. A je to stupeň, jehož dosažení nám Ha-Kadoš-Baruch-Hu nařídil i prostřednictvím Mošeho, neboť je řečeno (Dvarim 6, 5): ve-ahavta et ha-šem elokejcha. A jakmile začne člověk Ha-Šem milovat patřičnou láskou, začne i micvot plnit z lásky. 3. A jak vypadá taková (patřičná) láska? Že člověk miluje láskou nad míru velikou a tak nezvykle silnou, až je jeho duše s láskou k Ha-Šem propojená a on se jí oddá, jako by byl tou láskou nemocný; jako když člověk nedokáže přestat myslet na milovanou ženu, a tak na ni myslí stále, když si sedá i když vstává, když jí i když pije. A kdo takto miluje Ha-Šem a oddá se lásce k Němu, bude mít tuto lásku stále v srdci, tak jak nám bylo přikázáno (tamtéž): celým svým srdcem a celým svým životem. A podobně řekl Šlomo v Šir Ha-Širim (2, 5): protože nemocná jsem láskou. A celá Šir Ha-Širim je podobenstvím lásky k Ha-Šem. 4. Chachamim řekli: Mohlo by se stát, že by sis řekl: já se teď budu učit Tóru, aby ze mě byl boháč, aby mi říkali rabi, abych dostal odměnu v přicházejícím světě ap. A proto [aby sis to neřekl] je napsáno (Dvarim 11, 13; druhý odstavec Šma): le-ahava et ha-šem, abyste milovali Ha-Šem. Tj.: cokoliv děláte, dělejte to jedině z lásky. A dále chachamim řekli: [v Tehilim 112, 1 je řečeno:] velice touží po Jeho micvot – a nikoliv po „odměně za Jeho micvot“. A proto taky nařizovali těm chápavějším a bystřejším ze svých žáků [jen těm, a

perek 10: 1. Člověk by neměl říkat: „já teď budu plnit micvot a zabývat se Tórou, aby se mi dostalo všech těch požehnání, která jsou v ní napsaná, nebo abych si vysloužil život přicházejícího světa; a vyhnu se všemu, co Tóra zakazuje, abych byl ušetřen zlořečení, která jsou v ní napsaná, nebo abych nebyl odříznut od života v přicházejícím světě.“ Není to totiž nejlepší způsob, jak sloužit Ha-Šem, protože kdo slouží takto, slouží ze strachu, což není služba na takovém stupni, jako služba proroků a chachamů; je to služba lidí nevzdělaných v Tóře [amej ha-arec] a dětí, které vedeme nejprve k tomu, aby sloužili ze strachu, a které začnou sloužit z lásky, teprve když začnou lépe chápat [ŠR: v komentáři k mišně (Sanhedrin 10, 1) Rambam

ostatním nikoliv; protože ostatní by si to mohli špatně vyložit a myslet si, že odměna a trest vůbec neexistují, jak se stalo Antigonovi ze Socha (viz Avot 1, 3), který své žáky učil: nebuďte jako služebníci, kteří slouží svému pánovi kvůli odměně. Měl tím na mysli, že Ha-Šem máme sloužit z lásky, a nikoliv ze strachu, ale dva z jeho žáků, Cadok a Bajtos, to špatně

píše: protože člověk dělá všechno buď proto, aby z toho měl

15

pochopili a řekli si: „podívej, rabi nám tady jasně řekl, že odměna a trest neexistují, a všechno je tedy úplně marné“, protože nepochopili, jak to jejich učitel myslel. A dodali si navzájem odvahy a oddělili se od chachamů a vytvořili skupiny, které popíraly ústní Tóru a tradici chachamů; a říkalo se jim cadokim a bajtosim (cca. saducejové a karaité)]: nebuďte jako

šabatový oděv, abychom tak vyjádřili důvěru v Jeho laskavou přízeň a ve vynesení spravedlivého soudu. 129: ROŠ HA-ŠANA 7. Jestliže Roš Ha-Šana připadne na šabat, začíná se v některých obcích kabalat šabat od lechu neranena jako v jiné šabaty, v některých pak až od mizmor le-david a v některých od mizmor šir le-jom ha-šabat. A každá obec by se měla řídit svým zvykem. 8. Když skončí maariv prvního večera Roš Ha-Šana, podle obyčeje si vzájemně přejeme le-šana tova tikatev ve-techatem (ať jsi zapsán a zapečetěn pro dobrý rok). Ženě přejeme v ženském rodě tikatevi ve-techatemi. Následujícího dne si ale přání neříkáme, protože zápis je už před polednem dokončen. Na některých místech si přejí i druhý večer, protože někdy můžeme být souzeni druhý den [Misgeret Ha-Šulchan 2: a v našich krajích se přeje

služebníci, kteří svému pánovi slouží proto, aby dostali odměnu, ale proto, že je to pán, kterému se náleží sloužit; tj. služte mu z lásky. 5. Kdo se učí Tóru, aby za to dostal odměnu nebo aby ho nestihlo nějaké neštěstí, ten se jí zabývá lo li-šma [dosl.: ne kvůli jejímu jménu, tzn. nikoliv pro ni samotnou]. A kdo se jí nezabývá ani ze strachu, ani kvůli odměně, ale z lásky k Ha-Šem, který mu to přikázal, ten se jí zabývá li-šma, pro ni samotnou. Ale chachamim řekli: jen ať se člověk učí i lo li-šma, protože skrze studium lo-li šma dospěje ke studiu lišma [ani lo li-šma se ale nesmí učit ten, kdo se učí proto, aby mohl zesměšňovat Tóru, urážet lidi ap.]. A tak když učíme např. děti, ženy a ostatní lidi v Tóře nevzdělané, učíme je sloužit z bázně a kvůli odměně. A jakmile se jejich poznání rozmnoží a oni zmoudří nabytou moudrostí, začneme jim postupně prozrazovat toto tajemství a v mírnosti a pohodě je navykat tomuto způsobu tak dlouho, až ho pojmou za svůj a zcela si ho uvědomí a začnou Mu sloužit z lásky. 6. Je známá a jasná věc, že láska k Oddělenému-BuďPožehnán není svázána se srdcem člověka, dokud se jí člověk stále nezabývá jak má a neopustí všechno ostatní na světě kromě ní, jak přikázal (Dvarim 6, 5): celým svým srdcem a celým svým životem. Člověk nemůže milovat Odděleného-Baruch-Hu, dokud ho nepozná svým poznáním [protože nemůžeme skutečně milovat to, co nepoznáváme a neznáme]; a jaké je poznání, taková je i láska. Když je malé, je malá, když velké, je velká. Proto se člověk musí plně soustředit na to, aby v rámci lidských rozumových schopností rozuměl a chápal a rozvíjel se v takovém studiu a takové moudrosti, které mu dávají poznat HaŠem, jak jsme vysvětlili v Hilchot Jesodej Ha-Tora [2, 1-2; 4, 12].

jen první večer. A kdo má přesto zvyk přát si tak i druhý večer, může to udělat i během dne].

14. Když osoba troubící na šofar říká požehnání, shromáždění neodpovídá baruch hu u-baruch šmo, ale jen pozorně naslouchá a po každém požehnání odpoví amen. Od té chvíle je zakázáno čímkoliv přerušit až do skončení všech teki’ot při opakování šmone esre. Šames by tedy ani neměl ohlašovat, že štika jafa biše’at ha-tefila, během tefily se sluší mlčet, i když jindy to běžně dělává. 20. Při odchodu ze synagogy kráčíme uvolněně, vesele a v důvěře, že Ha-Šem vyslyšel naše tfilot i troubení šofaru. A jíme a pijeme, tak jak nás Ha-Šem obdařil. Každý by se však měl vyvarovat přejídání; a nezapomínat na bázeň před Ha-Šem. Při jídle studujeme Tóru. Po birkat ha-mazon se nespí, nýbrž chodí se do synagogy číst až do minchy společně žalmy. Komu ovšem příliš ztěžkne hlava, může si před odchodem do synagogy krátce zdřímnout. 130: ASERET JEMEJ TŠUVA - DESET DNŮ TŠUVY 1. Deset dnů tšuvy, jak naznačuje název, je vyhrazeno pro tšuvu [návrat, odpověď], a každý se musí z hloubi srdce vrátit úplným návratem, tšuvou, před Ha-Kadoš-Baruch-Hu, dříve než nastane veliký a hrozivý den, Jom Kipur; jak je psáno (Va-Jikra 16, 30): očistíte se před Ha-Šem; a také je psáno (Ješaja 55, 6): Hledejte HaŠem, dokud může být nalezen. A rabotejnu k tomuto verši řekli (Roš Ha-Šana 18a): to je deset dnů mezi Roš Ha-Šana a Jom Kipur. A proto musí v této době každý řádně zkoumat své skutky a vrátit se ze špatného jednání. A hříchy, jimiž si člověk není zcela jistý, vyžadují více tšuvy než hříchy, jimiž si jistý je, neboť člověk je mnohem kajícnější, když si je vědom, že se něčeho dopustil, než když o tom neví. Z toho důvodu musí být obětina za sporné hříchy hodnotnější než obětina za hříchy nepochybné. Musíme také věnovat mnohem více času studiu Tóry, plnění micvot a rozdávání cedaky, a méně se zabývat vlastními záležitostmi. Rabi Moše Cordovero z.l. řekl, že se v tyto dny máme chovat jako o chol ha-mo’ed, kdy se smí dělat jen nezbytná práce. Především by měl každý udělat nápravu všeho špatného, čeho se dopustil ve vztahu k ostatním lidem, protože takové věci mu nemohou být odpuštěny, dokud např. nevrátí, co ukradl či vzal násilím, dokud nepoprosí o odpuštění a dokud mu poškozený člověk sám neodpustí. 2. Po tyto dny máme být mnohem přísnější než jindy v plnění micvot Ha-Šem, protože i my chceme po Ha-Šem, aby s námi jednal s obzvláštní laskavostí. Např. ten, kdo jí po celý rok pat palter (košer chléb od nežidovského pekaře), měl by v těchto dnech jíst pouze pat jisrael apod. 6. Někteří lidé mají ve zvyku neříkat kiduš ha-levana až do odchodu Jom Kipur, protože teprve tehdy jsme veselí, zatímco předtím máme starosti. Druzí naopak říkají kiduš ha-levana už před Jom Kipur, aby tím rozmnožili své zásluhy. Na místech, kde lze opatřit etrog, lulav a hadas, kupují je mnozí lidé právě v těchto dnech, aby se i tato nákladná micva přičetla k jejich zásluhám.

KICUR ŠULCHAN ARUCH (128-130): EREV ROŠ HA-ŠANA, ROŠ HA-ŠANA, ASERET JEMEJ TŠUVA (překlad Miriam Havelková, upraveno a zkráceno)

128: EREV ROŠ HA-ŠANA 14. Je všeobecným zvykem postit se na erev Roš Ha-Šana až do skončení minchy a pak něco pojíst, abychom jomtov nezačínali trápením. Celý ten den bychom se měli věnovat studiu Tóry, plnění micvot, tšuvě, zvláště z hříchů spáchaných proti druhým lidem. Nečekáme až na erev Jom Kipur, ale prosíme své bližní za odpuštění raději hned. 15. Den před Roš ha-šana bychom se měli vykoupat a ostříhat si vlasy na počest slavnostního dne. Musíme dbát na to, abychom si vlasy ostříhali už dopoledne. Pak jdeme do mikve a oblékneme

gut šabes, šábesové čtení. vydává pražský rabinát. redakce: imanuel cháb download: www.kehila-olomouc.cz email: [email protected]

16