ZRNÍČKO. Svazek 5, číslo 12 prosinec A v duši tma a v srdci zmatek. A člověk denně znavený na oči váže tmavý šátek, byť září už dva plameny

ZRNÍČKO Svazek 5, číslo 12

prosinec 2005

ČTYŘI SVÍCE Plamenem jasným hoří svíce a zpívá – Narodí se Pán. Je zatím první ze čtveřice. Člověče, jsi k její záři zván. A v duši tma a v srdci zmatek. A člověk denně znavený na oči váže tmavý šátek, byť září už dva plameny. Pokorná srdce brány hříchu boří, k zemi se snáší bílý sníh. Je ticho. Třetí svíce hoří. A duše? Kolik světla v nich? Odhoď své hříchy, ať smazána je vina, když čtyři svíce ozáří náš chrám. Maria porodí překrásného syna. Nedopusť, by v jesličkách byl sám. VPL

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Nemocnice Utrpení je tajemství, které se může pochopit jen ve světle víry. Bůh nechtěl zlo na světě. Lidé znetvořili jeho plán hříchem, rozbili rovnováhu mezi člověkem a vesmírem a přivolali utrpení. Ale Kristus přišel na svět, aby zavedl zase rovnováhu. Dal dokonce vykupitelskou sílu nepatrnému utrpení. »Ubohost naši na sebe převzal, bolesti naše snášel měli jsme ho za raněného, za zbitého Bohem a ztýraného. A přece byl poraněn za naše hříchy, za naše viny byl rozdrcen. Ten trest ho zastihl pro náš klid. Nám se dostalo spásy za jeho rány«. (Iz 53, 4-5) Dnes odpoledne jsem šel na návštěvu do nemocnice. Z oddělení do oddělení jsem procházel tímto městem bolesti a cítil jsem v srdci případy, které skrývají bělostné stěny a květiny na záhonech v parku. Musel jsem projít prvním sálem; šel jsem tiše, po špičkách, hledaje svého nemocného, dotkl jsem se pohledem vzlykajících tak jemně, jako se dotýká ošetřovatel rány, aby nezpůsobil bolest. Nebylo mi dobře, byl jsem jako zbloudilý nezasvěcenec v tajemném chrámu, jako pohan v kostele, v koutě druhého sálu jsem našel svého nemocného, a před ním jsem se zakoktal, nevěděl jsem, co mu říci. Bolest mě děsí, Pane, tlačí mě. Nechápu, proč ji připouštíš. Proč, Pane? Proč naříká už celý týden toto nevinné dítě, tak strašně popálené? Proč umírá už tři dny a tři noci tento mladík a volá po mamince? Proč tato žena, nemocná na rakovinu, zestárla ze měsíc o deset let? Proč tento dělník, který spadl s lešení, leží zde jako rozbitá loutka už dvacet let? Proč tento cizinec, plný hrozných ran, zde leží jako zapomenutý vrak? Proč tady leží tato dívka v sádře na prkně více než třicet let ? Proč, Pane? Nechápu to. Proč je ve světě tato bolest, která bije, zajímá, pobuřuje, láme ? Proč tato obludná a zapáchající bolest bije slepě kolem sebe a padne často právě na dobrého člověka, a ušetří špatného? Zdá se, že ustupuje zaháněná vědou, ale vrací se znovu v jiných podobách, horších a záludnějších. Nechápu to. PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Bolest je odporná a bojím se jí. Proč právě tito zde trpí, Pane, a ne jiní? Proč právě tito zde, a ne já? Můj drahý, já tvůj Bůh jsem nechtěl tuto bolest; lidé ji přivolali. Přivolali ji na svět, když zavedli hřích, protože hřích je zmatek, a zmatek bolí. A každému hříchu odpovídá někde na světě a v čase nějaká bolest. A čím více -hříchů, tím více bolestí. Avšak já jsem přišel a přijal jsem všechny vaše bolesti a hříchy, já jsem je přijal na sebe a nesl před vámi, já jsem je vrátil přeměněné. Učinil jsem z nich poklad; zůstávají stále ještě zlem, ale zlem, které k něčemu slouží, poněvadž z vašich bolestí jsem vytvořil své vykupitelské dílo. Michael Quoist

****** "Probuď svou moc a přijď!" Dej mi nejen jasněji poznat, ale i niterněji cítit, že jedině ty jsi Bůh mého srdce a můj podíl na věčnosti. Že jsi zde i v tomto pozemském adventu, zdánlivě skrytější, bezmocnější, zapomínanější a přeslýchaný král celého světa. Ukaž se v tajemné moci své milosti. Očisti mne od mých hříchů. Zazáři v mém svědomí. Přijď! Teprve až mi přijdeš v ústrety, budu se moci připravit na cestu, abych tě uvítal z plného srdce. Proto tě prosím s jiným adventním voláním tvé Církve: "Probuď, Pane, naše srdce, abychom připravili cestu tvému Jednorozenému." Hugo a Karl Rahner


Světec na prosinec Jako světce pro měsíc prosinec jsme vybrali blahoslaveného Petra Friedhofena. Původně kominíkem byl zakladatel řádu Petr Friedhofen, kterého blahořečil papež Jan Pavel II. 23. června 1985. „Milosrdní bratři od P. Marie Pomocnice", které založil Friedhofen r. 1850, působí dodnes v Evropě, Jižní Americe a Asii, vedou nemocnice, starobince a ošetřovatelské ústavy a rehabilitační centra. Ve Švýcarsku se členové řádu nazývají bratry nemocných. V Římě mají milosrdní bratři navíc zcela zvláštní úkol: starají se o Domiciliny katakomby a příslušný útulek. Od svého 15. roku věku působil Petr Friedhofen z Weitersburgu u Vallendaru jako kominík. Byl už v útlém věku úplným sirotkem, poznal všechnu bídu každodenního života. Když zemřel Friedhofenův bratr Jakub, převzal Friedhofen bez váhání péči o jeho vdovu a jedenáct dětí. Už od mladých let byl Petr Friedhofen přitahován k apoštolátu, chtěl předávat druhým radost svého vlastního života spojeného s Bohem. V několika farnostech založil proto Friedhofen bratrstva sv. Aloise. Během let svého tovaryšského putování poznal bídu a opuštěnost mnoha lidí, především nemocných, a cítil se stále silněji povolán k tomu, aby proti tomu něco dělal. Aby mohl pomáhat, chtěl Petr Friedhofen shromáždit kolem sebe stejně smýšlející druhy, právě milosrdné bratry, a nakonec založit nový řád. Trevírský biskup projevil s těmito plány souhlas a 21. června 1850 došlo k prvnímu potvrzení nového bratrstva. Po různých obtížích v rodném Weitersburgu přeložil Petr Friedhofen svou dosud malou společnost v r. 1851 do Koblenzu. Důvěra obyvatel i lékařů v ošetřovatelský řád rostla stále více, přibývalo jeho členů. Brzy následovaly první filiálky v zahraničí. Petr Friedhofen však už dlouho nemohl prožívat rozmach svých milosrdných bratří: jeho síly stravovala stále více plicní tuberkulóza. 21. prosince 1860 zemřel zakladatel řádu v řádovém domě v Koblenzu. Působení „Milosrdných bratří od Panny Marie Pomocnice“ provází ještě dnes slovo jejich zakladatele: K našemu dílu patří jistě moudrost, avšak více zbožnost a trpělivost. Když umíme trpět a mlčet, zažijeme i Boží pomoc.“ (Podle »Rok se svatými«)


Četba na pokračování

Eda 38. BUDÍK Jednou se Eda motal ve škole jen tak po chodbě právě ve chvíli, když pan instalatér, který měl opravit kapající kohoutky, přišel za panem ředitelem požádat ho, aby mu šel někdo ze žáků dělat pomocníka a podával mu nářadí, že by mu tak šla práce mnohem rychleji. Pan ředitel souhlasil a protože nablízku byl jenom Eda, udělal instalatérského pomocníka právě z něho. Eda zajásal, protože to bylo příjemnější než diktát z českého jazyka. Svůj úkol splnil výborně. Podával nástroje a těsnění a všechno ostatní tak přesně, až se i sám instalatér divil. Když skončili, nezapomněl Edu pochválit před panem ředitelem a Eda při té pochvale povyrostl aspoň o dva centimetry. Druhý den dostal Eda jiný úkol. Když odcházel do školy, přidala mu maminka do aktovky budík se žádostí, aby ho cestou ze školy nechal u pana hodináře pravit. Eda slíbil, že tak učiní, slíbil i to, že si s budíkem nebude ve vyučování hrát, protože by mu ho paní učitelka zabavila a budík by jim pak doma chyběl. Cestou do školy Edu napadlo, že budík opraví sám. Vždyť ho včera za šikovnost pochválil sám pan ředitel! Proč by tedy měl utrácet za opravu, kterou může provést sám? A ušetřené peníze dá tajně mamince zpátky do peněženky. Nebo že by je dal raději do své pokladničky? Byly by to přece poctivě vydělané peníze! Jakmile skončilo vyučování, spěchal Eda domů, aby se pustil do opravy. Nejen že si ani chvíli nepopovídal s kamarády, ale nezastavil se ani v kostele, i když věděl, že je právě celodenní výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní a mamince ráno slíbil, že poprosí Pána Ježíše o zdraví pro babičku a o spoustu dalších věcí. Doma se pustil do díla, ale hned na začátku se objevily problémy. Šroubky na zadním víku budíku byly příliš utažené a když se je Eda snažil uvolnit, šroubovák mu sklouzl a zabodl se mu do palce levé ruky. Palec začal krvácet, ale Edu to neodradilo. Šroubky nakonec povolily, ale víko pořád drželo na svém místě. Eda už trochu zuřil a moc nepřemýšlel. Zlostně vrazil šroubovák pod víko, zabral - a víko odletělo kamsi do kouta. Ale zároveň vyletěl z Edovy levé ruky i budík a spadl na zem. Sklo chránící ručičky se rozbilo, kolečka se rozsypala po podlaze a ještě chvíli s sebou vyčítavě vrtěla. Eda nešťastně stál nad tím nadělením a už se ani trochu nepovažoval za všeuměla. Přemýšlel, co teď, a měl při tom slzy na krajíčku. Pak posbíral všechno, co zbylo z budíku, do igelitového pytlíku, vybral ze své pokladničky všechno, co tam měl, a vydal se na neslavnou cestu za panem hodinářem. Ten spráskl ruce, když viděl, co Eda přinesl, ale když mu Eda se slzami v očích vylíčil, co se stalo, slíbil, že se pokusí dát budík dohromady. Cestou domů se Eda stavil v kostele a dlouho se modlil před vystavenou Nejsvětější Svátostí. Co je to "celodenní výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní"? O co asi prosil Eda Pána Ježíše, když se vracel od hodináře? Proč se modlíme? Za co děkujeme? O co prosíme? Může někdo zvládnout všechno sám bez lidské i Boží pomoci? Potřebuje Bůh naši pomoc? K čemu - co nemůže udělat bez nás? Jaké poučení si vzal Eda (i my) z dnešní příhody? Jak asi Eda vysvětlil mamince poraněný palec? Je moudré šetřit tak, jak to zkusil Eda?


Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.

11. Svátostná výchova Patří to do výchovných kapitol pro rodiče? Není to už specializovaná část náboženské výchovy, která přísluší odborně školeným kněžím a katechetům? Nejsi sám, máš-li takový názor. Soudí tak mnozí rodiče a je to jedna z příčin, proč četná svatá přijímání dětí nepřinášejí ovoce, proč náboženský život dětí namnoze ustává s vyučováním náboženství. Jindy rodiče upadají, jak to varovně napsal kardinál Tomášek ve své Pedagogice, do jakéhosi náboženského kvietismu a vedou děti k co nejrannějšímu a nejčasnějšímu přijímání s pocitem, že pak mohou polevit ve svém vlastním vychovatelském úsilí. Množství svatých přijímání bude působit za ně. Začněme tedy s eucharistií první svátostí, kterou děti vědomě přijímají. Všichni rodiče, kteří to berou s náboženskou výchovou vážně, stojí před otázkou: vést děti k přijímání už před školou, od pěti - šesti let? Zdá se, že je to jednoduché. Proč ne, když dítě se toho samo domáhá. Musíme však dobře rozeznat,jaké důvody jsou v popředí jeho domáhání. Nejčastěji to je tak, že prostě chce dělat to,co dospělí. To je přirozené. Nehledejte tedy v prvním přání dítěte hned náboženský projev. Vyprávění rodičů zájem prohloubí: nejde o obyčejný chléb, je v „něm“ Pán Ježíš. Na to naváží rodiče požadavky: Dobrá, smíš, ale jen když budeš moc hodný. Pán Ježíš nepřichází rád ke zlým dětem. - Dítě musí tedy být hodné, aby si zasloužilo Ježíška. Nesmí odmlouvat, nesmí lhát, nesmí zlobit. A zde jsme u první chyby. Klademe příliš tvrdé podmínky, jejichž splnění není vlastně vůbec v moci normálního zdravého dítěte. Neznamená to neklást vůbec žádné požadavky, ale ne absolutní. Stačí probouzet a povzbuzovat snahu být hodný a líbit se Pánu Ježíši. Druhá chyba, které je nutno se chránit, bývá, že malujeme dítěti setkání s Ježíšem příliš nadšeně. - Vystupňujeme jeho očekávání - jak bude šťastné, jakou bude mít radost, jak to bude nejkrásnější den jeho života. Jenže nadpřirozené je neviditelné a neochutnatelné a dítě nezná abstrakce. Bude ve svých očekáváních zklamáno. Vždyť bezprostřední setkání s Bohem je v tomto životě nemožné, to jsou představy ze života budoucího. Třetí potíž. Svaté přijímání je u děti obvykle spojeno s účastí na mši. A každý pedagog vám poví, že dítě lze upoutat i u nejzajímavější hry nebo činnosti nejdéle na patnáct minut! Co si má dítě celou hodinu počít při dění pro ně zcela nesrozumitelném? Dokážeš je snad přimět, aby to slušně přestálo, ale jeho zbožnosti pro celý život tím žádnou službu neprokážeš. Jaký div, že takové děti se za pár let začnou energický bránit kostelu, který zklamal jejich očekávání, kde je vše tak nudné. „Je tam stále stejný program, to v kině je to lepší.“ Nebereme proto děti na mše bez konce. Raďme se o tom s farním knězem a hledejme společně vhodná řešení. Čtvrtá potíž nastává tam, kde si dítě uvědomuje, že smí něco, co jiné děti mohou až později. Je tedy zřejmě hodnější, svatější. Dělá jim to pochopitelně dobře, ale může to být zlé pro růst jejich charakteru. Buďme si vědomi tohoto nebezpečí. Působení milosti není mechanické, jako by mnoho svatých přijímání působilo mnoho milostí, méně svatých přijímání málo milosti. - Je nutno dbát i na kvalitní stránku; nejen na počet, nejen na věk, ale i na prostředí a životní postoj dítěte. Povedeme-li děti brzo ke stolu Páně,


pak jen s vědomím, že si to žádá naši pozornou spolupráci a střežení správného vývoje dítěte. Při vysvětlování nebudeme příliš dokazovat Ježíšovu přítomnost ve svátosti. Stačí upozornění, že tomu tak je. Při vysvětlování mše svaté začínáme od pojmu společné hostiny. K pochopení obětního daru dozraje dítě později. K plodnému přijetí svátosti pokání je třeba větší duševní zralosti, než k svatému přijímání. Ponejprv vychovejme děti k umění litovat, umínit si polepšení, snažit se chybu podle možnosti napravit. Pokání jako svátost je otázkou nejen věku, ale celkové duševní zralosti dítěte. Při průpravě ke svátostem má rodina probouzet porozumění pro svaté věci. Ovšem svátostné praxi se daří nejlépe ne tak teoretizováním, ale vlastním prožíváním a konáním. Co s těmi, které nechtějí chodit ke svátostem, jak chodívaly? Každý kněz se s tím setkává, když ho maminky žádají: „Otče, pošlu k vám našeho Jeníka. Tak rád chodíval ke svaté zpovědi, a teď nemá čas. A když ho posílám, je vzdorovitý a není s ním řeč. Musíte ho přivést k rozumu, pořádně jej pokárejte.“ Jenže tohle se nespraví žádným káráním, ani rozhovorem s knězem z příkazu maminky. Jestli ten Jeník nezakotví mezi farní mládeží,v dobré partě věřících lidí, sám se bude obtížně prokousávat k dospělému vztahu k náboženské praxi. Sebeenergičtější rodičovské přidržování tu už samo mnoho nepořídí. Nejlepší pomocí jsou dobří starší kamarádi z farní mládeže. A pomáhat knězi, aby ve farnosti tyto skupiny byly, je nejlepší formou péče o vlastní děti ve věku dospívání. Jak mohou rodiče pomáhat dětem v duchovním růstu doma? Především ve spoluslavení církevního roku doma v rodině. V adventu chodit na roráty mohou málokde, ale provonět byt adventním věncem, večerní chvilkou u něj s rorátními zpěvy s trochou duchovní četby, s přípravou dárků, to je možné opravdu všude. Stejně tak slavnosti vánoční, doba postní a velikonoční - a celoroční slavení neděle jako opravdového svátečního svátku, to vše je možné prožívat s dětmi v každé rodině. Podobně i mimořádné události v širší rodině, křest, první svaté přijímání, biřmování, zasnoubení, svatba, úmrtí a pohřeb, to vše jsou příležitosti k nenásilnému rozhovoru o duchoví stránce události, aby nezůstalo jen u věcí vnějších. Záleží ponejvíc na rodičích, jestli děti s ukončením základní školy neskončí s měsíční zpovědí - svátostí smíření. Jestli si najdou dobrého zpovědníka, duchovního vůdce, který je pravidelně povede při jejich charakterovém dozrávání do té podoby a krásy, ke které je Pán povolal. Je to zlé, když děti ztratí vedení zkušeného kněze zpovědníka právě v době dospívání kdy se formuje konečná podoba charakteru. Jak mohou rodiče zabránit, aby se tak nestalo? Ne mentorováním, hubováním, poroučením, ale osobním příkladem. Podobně se v určité etapě dospívání probudí nechuť chodit do kostela. - „Nudím se tam, nedokážu se soustředit na všechna ta slova,“ - stýskají si. Lépe, než všelijaké pokřikování: „musíš nebo uvidíš“ je hovořit při vhodné klidné chvilce o tom, že se nám v mládí vedlo také tak, a jak jsme to překonali. Tatínek vypravuje, jak mu s tím kněz pomohl: „Začni třeba tím, že si dvě části mše svaté, bohoslužbu Slova a Hostinu, rozdělíš: nejprv chci slyšet Slovo, pak mluvím já. V první části mše svaté se tedy snažím zaslechnout ve čteních, v kázání, co se tu říká k mému uplynulému týdnu. Jak můj život, mé chování, odpovídá hlasu Božímu, co tu slyším. Každý večer si zpytuji svědomí za uplynulý den, v neděli hovořím v první části mše o uplynulém týdnu. A při svaté zpovědi o uplynulém měsíci, o době od posledního účtování. Pak následuje druhá, krásná část mše svaté: společná hostina s Pánem Ježíšem, po jeho boku. Máme právo se k němu hrnout: vždyť pozval hříšníky - a to já jsem. Budu s ním tedy hovořit o týdnu, co mám před sebou, o celém životě. Mohu prosit s velkou důvěrou v jeho Ducha, abych zvládl vše, co přijde, abych nic nepokazil. Pokračování příště


Vánoční boty Za devatero řekami a devatero horami stálo město, jehož obyvatelé měli nadevše rádi pořádek a klid. Vytvořili si proto velmi přesné zákony, které přísně řídily každou drobnost všedního života. Na všechny nové nápady a každou věc, která nezapadala do zaběhlého řádu, se dívali skrz prsty. Každá taková podivnost se trestala vězením. Tamní lidé se nikdy navzájem nezdravili, neřekli si "dobrý den" a neodvážili se na nikoho obrátit se slovy "prosím vás", protože se skoro všichni báli ostatních a podezřívavě si je prohlíželi, když se na ulici míjeli. Dokonce se našli takoví, kteří chodili udávat sousedy, protože jim jejich chování připadalo příliš podivné. Komisař Leonardi, který velel tamní policii, nevěděl, kam své podřízené poslat dřív. Ze všech stran se valily žádosti o policejní dohled, zatčení, potrestání nebo vyšetření podezřelých okolností... Už ve školce se děti učily, že si musí dávat dobrý pozor na klíče. Bez klíčů se totiž člověk v onom městě neobešel. Zamykaly se dveře od domu, od skříně, školní aktovky, krabice s hračkami, a dokonce i krabičky s bonbony! Jakmile padla tma, lidí se zmocnil strach. Všichni honem spěchali domů, dveře zavírali na závoru a zabedňovali okna.

Světlovlasá Kristýna Přesto tam však žilo několik dětí, které si dokázaly uchovat své, tajné plány a hry, a také pár učitelů, kteří je v tom podporovali. Ze všech nejvíc Kristýna. Kristýna měla vlasy zlaté jako sluneční paprsky, modré oči jí zářily jako horská jezera, a hlavně se nikdy nestarala o to, "co řeknou lidé". Ve městě se o ní šířila spousta klepů. Pomáhala totiž každému, kdo to potřeboval. Těšila děti, které plakaly, staré lidi, kteří zůstali sami, a vyhověla každému, kdo ji poprosil o nějaký peníz nebo jen o dobré slovo. Tím vším místní obyvatele pohoršovala. Nemohli vystát tak odlišný způsob života, a tak k ní jednoho dne přišel komisař Leonardi se zatykačem a dvaceti policisty. Aby bylo jisté, že přestane provádět své "podivné kousky", musela do vězení. To se stalo několik dní před Vánocemi. Vánoce se v onom městě slavily, ale nikdo už nevěděl proč. Zachovalo se jen přesvědčení, že v ten den mají lidé jíst a pít lépe než obvykle. Ovšem bez výstřelků, aby se někomu neudělalo špatně... A také se dodržoval obyčej nechávat boty před krbem, aby ráno byly plné dárků. To samozřejmě dodržovali všichni obyvatelé města jako jeden muž.

Velký zmatek Ráno se všichni rozběhli k botám a těšili se na dárky. Jenomže... tentokrát nenašli jediný dáreček. Ani kousek cukroví nebo čokolády! A co se to stalo s botami? V celém městě nebylo jediného člověka, který by ráno našel obě své boty. Ředitel Bomboni měl místo levé polobotky dívčí cvičku na balet, osmdesátiletá stařenka našla vedle svého střevíce fotbalovou kopačku, pětileté dítě zase pánskou botu číslo 43. Podobně dopadli ostatní. Po celém městě se nenašly dvě stejné boty! Nejdříve se otevřela okna a pak dveře a nakonec všichni obyvatelé města vyšli ven. Každý nesl botu, která mu nepatřila, a hledal tu svou. Na ulicích a náměstích zavládl veselý ruch a zmatek. Když se potkali majitelé správných bot, měli chuť se smát a obejmout se.


Ředitel Bomboni zaplatil horkou čokoládu dívence, kterou v životě neviděl, a jakási stařenka se vedla za ruku s chlapcem. Jen jedno okno zůstalo tvrdošíjně zavřené. Patřilo komisaři Leonardimu. Když totiž uslyšel hluk z ulice, napadlo ho, že došlo ke vzpouře, a rozběhl se pro pušku, která mu visela nad krbem. Ihned si všiml, že s jeho botami není něco v pořádku. Užasle se zarazil. Vedle jeho těžkého černého bagančete stál Kristýnin červený pantoflíček. Popadl ho do ruky a rozběhl se do vězení. Cela, do které zavřel Kristýnu, byla stále zamčená. Ale dívka nikde. V rohu stály dvě boty, vyrovnané jako vojáci na přehlídce. Byl to levý Kristýnin pantoflíček a komisařova pravá bota. Oknem, skrz mohutnou mříž, zářilo dovnitř zvláštní světlo. Komisař se podíval ven. Lidé na ulici si dál potřásali rukama a vyměňovali si popletené boty. S nezvyklým dojetím si komisař uvědomil, že světlo přicházející zvenčí je zlatavé a hřejivé jako sluneční paprsky a že v něm září modravé odlesky jako ty, které bývají vidět na horském jezeře. A pomalu začal chápat, co se stalo.

Františkův dárek "Mám ještě něco udělat?" zeptala se sekretářka. Velmi zaneprázdněný ředitel mrkl na hodinky a prohlédl si diář. "Už bychom měli být pryč. Ted už moc práce nenaděláme." Sekretářka se usmála: "Ale ještě tu máte seznam dárků pro syna. Nezapomeňte, že za tři dny jsou Vánoce." "Ještě že jste mi to připomněla!" Ředitel si povzdechl. "Bojím se, že se na mě bude trochu zlobit. Nejspíš právem, protože mám na rodinu tak málo času. Když večer přijdu domů, syn už spí. Skoro nikdy nemáme čas si popovídat. Ale aspoň o Vánocích chci, aby ode mne dostal pořádný dárek. Jenomže... kde na to vzít čas? Víte co? Kupte ho vy. Na penězích nezáleží. Přečtěte si ten seznam a kupte všechno, co si syn přeje." Sekretářka otevřela dopis od syna, potřásla hlavou a usmála se: "Víte, že vaše příkazy vždycky plním, ale tentokrát to vážně nejde." "Proč ne? Copak si osmileté dítě může přát věc, kterou mu nemůžu koupit? Ukažte mi ten seznam!" Sekretářka mu mlčky podala synův dopis. Ředitel si ho přečetl: "Milý tatínku, k Vánocům bych si přál, aby sis celý příští rok pro mne každý den (nebo skoro každý den) našel půlhodinko času. Nic jiného nechci. Tvůj František."


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec Jana Pavla II. O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI TŘETÍ KAPITOLA URČIL JSEM VÁS K TOMU, ABYSTE ŠLI A NESLI OVOCE Spoluodpovědnost laiků za církev a její poslání

MISIONÁŘSKÉ SPOLEČENSTVÍ 32. Vracíme se zpět k biblickému obrazu vinného kmene a ratolestí. Sám od sebe nás vede přímo k úvaze o plodnosti a životě. Ratolesti, zakořeněné ve vinném kmeni a jím oživované, jsou povolány, aby přinášely plody: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce" (Jan 15,5). Přinášet plody je podstatný požadavek křesťanského a cír-kevního života. Kdo nepřináší plody, nezůstává ve společenství: "Každou mou ratolest, která nenese ovoce, (můj Otec) odřezává" (Jan 15,2). Společenství s Ježíšem, z něhož plyne vzájemné společenství křesťanů, nutně předpokládá přinášet plody: "... beze mne nemůžete činit nic" (Jan 15,5). Nejkrásnější plod, který mohou ratolesti přinášet, je společenství s druhými, je to dar Krista a jeho Ducha. Společenství plodí společenství a ze své podstaty vydává misionářské společenství, jak Ježíš říká svým učedníkům: "Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo" (Jan 15,16). Společenství a poslání jsou spolu hluboce spojeny: vzájemně se pronikají a podmiňují, takže společenství je zároveň zdrojem i plodem poslání: společenství je misionářské a poslání je adresováno společenství. Je to týž Duch, který církev shromažduje, sjednocuje a posílá ji hlásat evangelium "až do končin země" (Sk 1,8). Církev ví, že společenství, které dostala darem, má univerzální určení. Ví o svém závazku předávat celému lidstvu a každému člověku tento dar, přijatý od Ducha, který do srdce věřících vylil Kristovu lásku, dynamickou sílu vnitřní soudržnosti a zároveň rozpínání navenek. Poslání církve vyrůstá z její přirozené podstaty tak, jak to určil Kristus: být totiž jako "znamení a nástroj jednoty celého lidstva" Cílem tohoto poslání je darovat všem prožitek "nového" společenství, které vstoupilo s vtěleným Synem Božím do světových dějin. V tomto smyslu definuje svědectví evangelisty Jana neodvolatelným způsobem oblažující konečný cíl, k němuž směřuje celé poslání církve: "Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem" (1 Jan 1,3). V rámci poslání církve svěřuje Pán laikům ve společenství s ostatními údy Božího lidu velký podíl odpovědnosti. Otcové 2. vatikánského koncilu si této skutečnosti byli plně vědomi: "Pastýři znají totiž velmi dobře, jak mnoho se laici podílejí na dobru celé církve. Biskupové vědí, že Kristus je neustanovil k tomu, aby jen na sebe brali celé spasitelné poslání církve ve světě, ale že k jejich význačnému úkolu náleží též, že tak vedou své věřící a uznávají jejich činnost a zvláštní milosti, aby všichni mohli svým vlastním způsobem a v souladu spolupracovat na společném díle." Toto vědomí se znovu jasně a zřetelně projevilo v celé práci synody.


ZVĚSTOVAT EVANGELIUM 33. Protože jsou členy církve, získávají laici povolání a poslání zvěstovat evangelium. Jsou k tomu zmocněni a vázáni na základě svátostí křesťanské iniciace a darů Ducha svatého. V jednom velmi hutném a jednoznačném textu 2. vatikánského koncilu čteme: "Poněvadž mají laici podíl na úřadě Krista, kněze, proroka a krále, mají aktivní účast na životě a činnosti církve... Čerpají sílu z činné účasti na liturgickém životě své obce a horlivě se podílejí na její apoštolské aktivitě. Přivádějí k církvi lidi třeba i velmi vzdálené. Usilovně spolupracují při hlásání Božího slova, především katechetickou výukou. Svou odbornou zkušenost dávají k dispozici a činí tak duchovní službu i správu církevního majetku efektivnější." Poslání církve se proto rozvíjí a projevuje v evangelizaci, jejíž historie začíná milostí a příkazem Ježíše Krista: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření" (Mk 16,15). "Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa" (Mt 28,20). Pavel VI. píše: "Evangelizace je vskutku milost a vlastní povolání církve, její nejhlubší identita." Evangelizací se církev buduje a upevňuje jako společenství víry: přesněji řečeno, jako společenství, které vyznává víru zakotvenou v Božím slově, slaví ji ve svátostech a žije v lásce, jež je k duší křesťanské morální existence. "Radostná zvěst" působí v srdci a životě lidí obrácení a osobní rozhodnutí pro Ježíše Krista, Pána a Spasitele. Připravuje pro křest a eucharistii a konkretizuje se v přijetí a uskutečňování nového života podle Ducha. Ježíšův příkaz: "Jděte... a kažte evangelium" si zachovává svůj význam a neodkladnou naléhavost. Současná situace nejen ve světě, ale i v mnohých částech církve výslovně vyžaduje, aby se Kristovu slovu naslouchalo ochotně a s otevřenějším srdcem. Každý účastník je vyzýván osobně, takže se nikdo nemůže vyhnout osobní odpovědi: "Běda mně, kdybych nekázal evangelium!" (1 Kor 9,16). UDEŘILA HODINA NOVÉ EVANGELIZACE 34. Celé země a národy, v nichž dříve vzkvétalo náboženství a křesťanský život a jež dokázaly vytvořit živá společenství víry, procházejí dnes těžkými zkouškami a často se od základu mění vlivem stále se šířícího indiferentismu, sekularismu a ateismu. Týká se to především národů tzv. "prvního světa", v nichž ekonomická prosperita a touha po konzumu – i když současně doprovázené otřesnou chudobou a nouzí – podněcují a hlasitě vyzývají k životu "jako by nebylo Boha". Náboženská lhostejnost a téměř neexistující náboženská praxe i tváří v tvář těžkým problémům lidské existence – nebudí méně starostí a nejsou méně rozkládané než vyložený ateismus. I když se dosud křesťanská víra v některých svých tradičních a rituálních výrazových formách udržela, je víc a víc vylučována z nejvýznamnějších okamžiků života, jako je zrození, utrpení a smrt. Odtud vyvstávají obrovské hádanky a otázky, které zůstávají nezodpovězené a vydávají moderního člověka na pospas bezútěšném zklamání nebo šílené touze zničit sám lidský život, který takové otázky klade. Naproti tomu v jiných krajích a zemích, kde se dodnes živě udržují tradice lidové křesťanské zbožnosti a náboženského cítění, je toto morální a duchovní dědictví ohroženo a může zmizet v konfrontaci s různými procesy, zvláště sekularizací a šířením sektářství. Pouze nová evangelizace může zaručit prohloubení čisté a pravé víry, které učiní z těchto tradic skutečnou osvobozující sílu. Je jistě nezbytně nutné obnovovat všude křesťanskou podstatu lidské společnosti. To však bude možné jen tehdy, jestli se obnoví křesťanská podstata církevních obcí, které v těchto zemích a národech žijí. (Pokračování příště)


OKÉNKO RODINNÉ KATECHEZE Advent v rodině Dlouhé zimní večery nás častěji shromažďují doma. Vytvářejí příležitost, abychom se jako rodinné společenství připravili na jednu z největších dějinných událostí - narození Ježíše Krista. Adventní dobou nás také provázejí význační svatí. Na svátek svaté Barbory 4. prosince si dáváme do vázy větvičky třešní, které nám o Vánocích bíle rozkvetou. Když odváděli Barboru pro její víru do žaláře, zachytily se podle legendy šaty o keř a jedna větvička na nich zůstala. Po její mučednické smrti rozkvetly na suché větvičce bílé květy. Ty jsou symbolem mravní statečnosti a čistoty svaté Barbory. V předvečer 6. prosince můžeme prožít radost z příchodu svatého Mikuláše do naší rodiny a z jeho dárků. Svatý Mikuláš může mj. přinést také "Mikulášův ranec", ve kterém jsou nějaké drobnosti. Důležité je, že nás tento ranec provází dále každým adventním večerem až do Štědrého dne. Přes den leží někde doma na očích a každý do něho má tajně dát něco, co udělá druhým radost, vyvolá legraci, nebo co nějak souvisí s tím, co prožil. Je těžké se přes den do rance nepodívat a vydržet až do večera. Při večerní modlitbě se pak vytahují jednotlivá překvapení. V adventní době můžeme připravit dárečky pro děti v dětských domovech nebo pro staré lidi v domovech důchodců a s dětmi je tam přinést. Na zimní výpravě lesem můžeme dětem vyprávět, jak Panna Maria a svatý Josef putovali do Betléma a hledali nocleh. Musely to být těžké chvíle. Byli daleko od domova a Panna Maria věděla, že už brzy se jí narodí dítě. Možná jí byla také zima (jako nám), byla unavená a toužila si někde odpočinout (jako my?). Přemýšlíme, jaké by to bylo, kdybychom teď museli jít dům od domu prosit o nocleh. Jestlipak by nám někdo otevřel a vzal nás k sobě? A podobně klepe i Ježíš na naše srdce. Přemýšlíme společně s dětmi, jak může člověk otevřít a připravit srdce pro narození Ježíše. Můžeme si zazpívat nějakou píseň, např. Přijď, Pane, do našich srdcí (Hosana II, píseň 214) nebo Připravujte cestu (Hosana I, píseň 214).

Vánoční doba Celý advent jsme se připravovali více či méně intenzivně na událost narození Božího Syna. Štědrý den je pro mnohé dnem plným nervozity a stresu - přípravy dárků, vánočního cukroví a slavnostní večeře. Vedle všech příprav na svátky si můžeme najít chvíli, kdy si s dětmi přečteme úryvek z evangelia o Ježíšově narození (Lk 2,1-20). Děti se mohou ve čtení střídat, nebo vánoční příběh rozdělíme na role a každý člen rodiny čte svůj text (např. vypravěč, anděl, pastýři ad.). V mnoha rodinách se u rozžatého vánočního stromečku zpívají koledy. Tento prostor využijeme i pro společnou modlitbu, kde každý může poděkovat za dárky i za uplynulý rok a poprosit za všechny, kteří žijí v chudobě a bídě. Po odeznění Štědrého večera se může společná modlitba vytratit. Vedle velkého množství lákavých televizních pořadů a jiných možností trávení volného času se modlitba stane popelkou, kterou si v nejlepším případě nějak odbudeme, nebo se jí vyhneme úplně. Je třeba hledat formy; které by byly zvlášť pro děti oživující. Například se každý večer sejdeme u rozzářeného betléma a pozorujeme jednotlivé betlémské figurky. Každý si jednu vybere a něco o ni řekne - co nese, co si myslí, co asi prožívá, proč jde k Betlému apod. Vánoční doba v křesťanských rodinách by měla dát plný prostor k prožití skutečnosti, že "nám, nám narodil se...". (Podle Katechetického věstníku)


Vánoční vyrábění Možná si doma o Štědrém večer pouštíte svíčky a co si je tak letos vyrobit sami? Budete potřebovat: zbytky ohořelých bílých svíček, zbytky voskových pastelek, knot, alobal, malé formičky na vykrajování cukroví, plastikový kelímek od jogurtu, kastrůlek Zbytky vosku dáme do plastikového kelímku, ten vložíme do kastrůlku s horkou vodou a přidáme kousek voskové pastelky. Malý kousek stačí. V této horké lázni necháme vosk tak dlouho, až se úplně rozpustí a je tekutý. Na alobalu rozložíme vykrajovací formičky a pevně je na podklad přitiskneme. Do každé nalijeme asi 0,5 cm vosku. Když se ve formách na vosku začne tvořit škraloupek, zasadíme doprostřed kousek knotu, který jsme si předem namočili do vosku a nechali vystydnout. Pak formičku doplníme voskem až po okraj. Když vosková hmota ve formách vystydne, dáme vše na chvíli do ledničky, pak se svíčky lépe z forem vyklopí. Plovoucí rozsvícené svíčky v misce mohou být také ozdobou vánočního stolu.

Už vám nechutná klasicky připravená štědrovečerní ryba? Zkuste to podle staročeského receptu! Ryba na černo - způsob úpravy se sladkou omáčkou. Do hrnce s litrem vody se daly 4 lžíce vinného octa, půl malé cibule, půl lžíce rozkrájené mrkve, půl lžíce celeru a petržele, jeden malý bobkový list, jeden hřebíček, tři zrna nového koření, čtyři zrnka pepře, lžička soli, dvě lžíce piva a vše se nechalo zvolna vařit. Když zelenina změkla, přidal se porcovaný nasolený kapr, který se na mírném plameni vařil asi čtvrt hodiny. Potom se maso vyndalo a nechalo se na míse někde v teple. Do šťávy v hrnci se přidalo šest jader vlašských ořechů, tři tabulky strouhaného perníku a vše se chvíli vařilo, aby omáčka mírně zhoustla. Potom se přidala špetka citrónové kůry, lžička citrónové šťávy, dvě lžíce červeného vína a lžíce malinové zavařeniny. Vše se důkladně rozmíchalo a mírně povařilo. Jakmile měla omáčka správnou chuť, procedila se, vložila se do ní zpět ryba, k tomu lžíce hrozinek a lžíce loupaných, na kousky pokrájených mandlí. Hospodyně doporučovaly připravit vše den předem, rozleželá omáčka byla chutnější.


A do třetice si můžete vyrobit vánoční dekoraci „Betlém na niti“. Jednotlivé figurky si překreslete na čistý papír, děti je mohou vymalovat a potom je můžete zavěsit třeba do okna nebo jako dekoraci doma na poličku.


Koza V mírně prohloubeném úvale leží drobná vesnička s roztoulanými domky. Temné listoví starých jabloní a hrušek, na nichž se už počínají žloutnouti a červenati plody, leskne se v ostrém podvečerním slunku. Na západě, na stráni, rýsuje se na růžových valících se hradech divokých mraků černý hřeben jehličnatého lesa. Ze špinavých, oprýskaných komínů nad chalupami zmítají se bílé chuchvalce dýmu. Za kostelíkem na návsi vřískají u louže kluci. Po si1nici hrkají poslední vozy naložené ovesnými snopy. Napravo nad vesnicí ční holý, oblý kopec, prorvaný výmoly a hliníky, z nichž se sype okrově žlutá jílovice. Na kopci usychá asi pět znetvořených akátů. Kopec, porostlý řídkou travinou; působí odpudivým dojmem. Každý se mu vyhýbá. I rozverní vrabci málokdy zalétnou na polouschlé větve stromů-nedochůdčat. Leč přesto mívá kopec občas svého stálého návštěvníka. Je to hospodského koza: bílý, rohatý tvor s visutým, bachratým břichem, pod nímž se mu klátí růžové vemeno s dvěma nalitými výhonky. Bystře se rozhlíží svýma žlutýma očima, proseknutýma svislými kočičími zřítelnicemi, po krajině, jež se táhne pod kopcem rovinou do nedozírna, až tam kdes do daleka, kde na horizontě ční tovačovská věž a silueta dubského chrámu. Koza zlézá všechny zmoly a rokliny, natřásá svou dlouhou, chvostnatou bradou, mele hubou, když tu a tam uškubne travinu, žvýká, až se jí obě "cingrlata" pod čelistí pohybují, občas švihne nadzvednutým ocáskem, když dotěrná moucha snaží se nalokati nektaru tam, kde koza je nejvíce citlivá, nebo vniknouti někam, kde jsou sice veřeje dokořán, ale vstup z důvodu veřejné mravopočestnosti přísně zapovězen. Blíží se večer. Od jihozápadu valí se oblohou divé, šedozelené mraky. Koza však nedbá, nepamatuje na útulný svůj chlívek, poskakuje, třepe ocáskem a mlsá na uschlé pleveli. Pod kopcem tulí se k jeho svahům dvě stavení. Levé, výstavnější, nese nápis "Zájezdný hostinec" a čpí zdaleka zkysaným pivem a močí, kterou odlívají u korýtek na krmení koní svorně jak lidé, tak zvířata. Pravé, drobnější, je pekárna. Nad vchodem visi velká, blankytně natřená tabule s nápisem: "Fran. Bělka, pekařství". Vedle nápisu je vymalován zlatý koš, z něhož padají rohlíky, bandury, "šustrláble a kajsrzemle" svorně s koláči, buchtami a jinými "mrzáčky". Majitelem hospody je Kašpar Kohótek, majitelem pekařství František Bělka. Ač přísloví praví, že, kde je hostinský, není třeba pekaře, přece se svorně snášejí a jsou nejdůvěrnějšími přáteli. Jejich obě "lepší" polovice, nadané nadpřirozenou vyřídilkou, sice se občas utkávají v lítém boji, muži však při těchto řeckořímských zápasech v řečnictví se chytře uchylují do ústraní, zachovávajíce při tom přísnou neutralitu. Vědí, že by své vmísení se do sporu trpce odpykali, poněvadž ženské, které už po půlhodince bývají jako máslo, mohly by na nich uplatniti svou jazykovou energii. "Deš se répeš, s odpoščenim, v čémse, tém vic to smrdi," říkávají oba a proto ponechávají žákyně umění Demosthenova a Ciceronova na pokoji.


Krajina ztemněla. Obloha se zatáhla temnými mraky, za nimiž občas švihl žlutým, sírovým šípem blesk. V dáli zaduněl příšerně hrom. Z mraků stříkaly řídké, těžké krůpěje na dědinu a bily do drobných tabulí v oknech domů, stékajíce po nich v nerovných proudech. Stromy se tetelily hrůzou v prudkém vanu chladného vichru, jenž dul od západu, kde už zuřil liják. Dobytek bučel a drůbež ustrašeně s rozcuchaným peřím řvala po dvorcích a hledala úkryt. Na dvoře, patřícím k hospodě, objevila se tetka Kohótková. Vichor jí rval šaty a vzdouval sukně, které tetka cudně oběma rukama přidržovala u těla. To pouze ze zvyku, poněvadž jinak by tetka krásou svých tvarů nikoho neuvedla v pokušení, naopak, spíše odradila od hříchu žádosti - a pak proto, že ji dopadající krůpěje nepříjemně chladily na žilnatých, zamodralých a křivých nohou. "Ciga, na, ciga, na," volala tetka ječivým, vysokým hlasem, který bouře tříštila a vichor unášel. "Ciga," totiž koza, již tetka hledala, se však neozývala. Proto postrašená tetka proběhla chvatně zahrádkou a pootevřenými, rozlámanými dvířky pádila k holé stráni; kde se koza obyčejně pásávala. "Ciga, na, ciga, na," volala opětně tetka, co měla síly v hrdle, na všechny strany, rozhlížejíc se při tom po celém kopci. Po rohatém zvířeti však nebylo ani potuchy. Koza se asi někde zatoulala. Tetka se tedy rozhodla ji hledati. Stěží však počala zlézati mokvající stráň, šlehl z mraků oslnivý blesk a ozářil sírovou zelení celou širou krajinu. Tetka zaklepala v hrůze kolenama a mimoděk se přežehnavši zajektala: "Pánbu s nama a zly pryč." V té se prška proměnila v liják, takže nebylo ani na dva kroky viděti. Tetka rychle přehodila všechny sukně přes hlavu a úprkem, přeskákujíc zkřivenýma nohama louže; ubíhala zpět k domovu. Proudy dešťové vody, které v tlustých provázcích řítily se z mračen, kropily ji a smáčely jako z cedníku. Na sousedním dvorku právě v tu chvíli liboval si v suchu kryté předsíně u pekárny strýc Bělka. Stál rozkročen a se založenýma rukama na oblém bříšku nad plnými neckami, spokojeně pomžikuje na těsto, které mu zdárně kynulo, i na liják, který zuřil v okolí. Vtom za plotem letěla mimo něj tetka hospodská. Pekař po ní mrskl okem a uplivnul si přes necky, když uviděl, jak se zezadu odkryté tetce lepí promočená košile na žilnaté, vyschlé nohy. "Tfí," odlehčil si, "to je mně podívaná. He, hospocká," křikl na ni. Tetka se v kvapu prudce zastavila. Málem, že na slizké půdě neupadla. Nedbajíc deště tázavě pohlédla na souseda. "A neoveď nás v pokušeni. Málem beste mě ovedle do hřicho. Jak vás člověk tak ovidi zezadko a bez obleko, hned je celé ztrnčené…" "Neznahaňbolo," přerušila ho zuřivě tetka, a učinivši oproti němu svým nekrytým zadkem symbolický pohyb, zmizela ve dveřích hospody. Pokračování příště


podoby boha 1. V jaké podobě přišel Pán, když uzavíral smlouvu s Abrahámem? 2. V jakém znamení doprovázel Bůh Izraelity na poušti přes den? 3. V jakém znamení poznal Eliáš Boha na hoře Choreb? 4. V jaké podobě se zjevil Pán při posvěcení Šalomounova chrámu? 5. V jakém znamení doprovázel Bůh Izraelity na poušti v noci? 6. V jaké podobě viděl Izaiáš Pána? 7. V jaké podobě se zjevil Duch Svatý o Letnicích? 8. V jaké podobě se zjevil Ježíš Pavlovi? 9. V jaké podobě se zjevil Duch Svatý při Ježíšově křtu? 10. V jaké podobě se zjevil Ježíš Marii Magdaléně po zmrtvýchvstání? 11. V jaké podobě se zjevil Bůh lidu při první Áronově oběti? 12. V jaké podobě se zjevil Bůh Mojžíšovi při posvěcení svatostánku?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Pole krve, kde zemřel Jidáš (Sk 1,19); 2. židovský svátek Letnice, v řečtině znamená 50 (Lv 23,15); 3. Poloviny (rozdělené), ½ míny - peníz (Dan 5,28 + pozn.); 4. Pohan, který se přidal k židovství, přijal obřízku a židovský zákon (Sk 2,11 + pozn.); 5. Skalnatý kopec (vyvýšenina), ze které mluvil svatý Pavel a soudní dvůr, který tam zasedal (Sk 17,19-22); 6. Živitel země (Gen 41,45); 7. Pánův přechod (Ex 12,11); 8. rostlina rostoucí na skalnatých místech (Ex 12,22)


Pojďme, klanějme se mu Lidé si už po dva tisíce let připomínají o Vánocích velkou událost: Bůh poslal svého Syna Ježíše Krista, aby se stal člověkem. Jak můžeme vyjádřit dík za tento Boží dar? Pastýři šli do Betléma a klaněli se mu. Ani my na to nezapomeňme uprostřed vánočních dárků. Pojďme se poklonit Ježíši, … (dokončení věty vyluštíš tak, že „přečteš“ sněhové vločky podle klíče po řádcích zleva doprava a shora dolů).

Není kadidlo jako kadidlo… „Co přinesli tři králové malému Ježíškovi?“ „Zlato, kadidlo a myrhu.“ „Proč přinesli zlato?“ „Protože to byl Boží Syn.“ „Proč přinesli kadidlo?“ „Noó…, to je takový malý nočníček.“


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Ludmila Sýkorová Karel Gála Františka Babocká

Podivín Lukáš Hamlíček Ludmila Havlíčková Eliška Švrčková

Ladná

Rozloučili jsme se

Bulhary

V uplynulých letech jsme se v prosinci rozloučili 2004

2003 2002 2001 2000

Podivín

Ladná

Bulhary

Jindřiška Rotterová Marie Viskotová František Damborský Milan Rak Josef Klimeš

Tomáš Šmíd

Alois Famfrla

Marie Krůtilová

Emilie Malinová

Drahomíra Urbánková Juliana Rotterová Jaroslav Franěk

Františka Benešová Gisela Skálová

František Malina Anna Osičková

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc prosinec: 1. 2. 3.

Za uznání lidské důstojnosti mužů a žen, aby se chápala ve světle plánu Stvořitele. Za všechny lidské bytosti naší země, aby je touha po Bohu a žízeň po pravdě dovedly k Pánu. Za větší odvahu a otevřenost mladých lidí k uzavírání manželství a k přijetí dětí.

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


Příležitost k vánoční svaté zpovědi Pondělí 19.12. Středa 14.12. Čtvrtek 15.12.

Ladná Podivín Bulhary

15:30 hodin 16:00 hodin 16:00 hodin

Mše svaté o Vánocích Sobota 24.12.

Štědrý večer Neděle 25.12.

Boží hod vánoční Pondělí 26.12.

Sv. Štěpána Sobota 31.12.

Bulhary Podivín Bulhary Podivín Ladná Podivín Ladná

Závěr roku

Podivín

Neděle 1.1.

Bulhary Podivín Ladná

Matky Boží Panny Marie

20:45 22:00 08:00 09:15 10:45 09:15 10:45 Adorace na zakončení roku 19:00 08:00 09:15 10:45 Změna vyhrazena

Vánoce jsou tím nejpodivuhodnějším svátkem, který existuje. Jsou překvapením, které Bůh připravil lidem. O vánocích totiž živý a všemocný Bůh ukazuje plnost svého milosrdenství tím, že se z lásky stává zcela malým a slabým. Stvořitel se vydává svému stvoření, aby mu dokázal: „Podívej se, nechci ti způsobit nic zlého.“ Dítě vánoc nám říká: „Já jsem Bůh, který se stal člověkem. Chci vám dokázat, že jsem Láska, že vás miluji a že vám nejsem schopen učinit něco zlého.“ (podle bratra Efréma) Přejeme všem svým čtenářům milostiplné svátky Kristova narození, aby betlémské Dítě našlo příbytek i v jejich srdcích a mohlo do nich přinést pokoj a lásku.


ZRNÍČKO. Svazek 5, číslo 12 prosinec A v duši tma a v srdci zmatek. A člověk denně znavený na oči váže tmavý šátek, byť září už dva plameny

Recommend Documents