ZPROSTŘEDKOVATEL EVROPSKÉHO PARLAMENTU PRO PŘÍPADY
MEZINÁRODNÍCH ÚNOSŮ DĚTÍ JEJICH RODIČI VADEMECUM
ZPROSTŘEDKOVATEL EVROPSKÉHO PARLAMENTU PRO PŘÍPADY
MEZINÁRODNÍCH ÚNOSŮ DĚTÍ JEJICH RODIČI VADEMECUM
Obsah Úvod
…7
1. Vývoj legislativy týkající se platných právních předpisů, soudní příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí týkajících se rodinného práva v Evropské unii.
…8
2. Požadavek na zavedení opatření Unie pro případy mezinárodních … 10
únosů dětí. 2.1. Soudní příslušnost stanovená v nařízení (ES) 2201/2003 ve věci
… 11
mezinárodních únosů dětí. 3. Od smírčího řízení v oblasti občanské a obchodní ke smírčímu řízení v
… 12
oblasti rodinné. 4. Smírčí řízení jako alternativní nástroj řešení případů mezinárodních
… 13
únosů dětí. 5. Úloha
zprostředkovatele
Evropského
parlamentu
pro
případy
mezinárodních únosů dětí jejich rodiči. 6. Jak se obrátit na zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí.
… 13 … 15 … 16
7. Jak probíhá smírčí řízení a v čem spočívá.
… 17
8. Případy předkládané zprostředkovateli.
… 21
8.1.1. Žádosti, jimiž se ohlašují nedostatky v uplatňování Haagské úmluvy. 8.1.2. Žádosti, jimiž se ohlašují nedostatky v uplatňování nařízení č.
… 22
2001/2003 (Brusel IIa). 9. Další činnost zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči.
4
… 25
SHRNUTÍ
a) Co se rozumí mezinárodním únosem dětí jejich rodiči.
… 26
b) Mezinárodní a evropské právní předpisy pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči.
… 26
c) Jak může rodič předejít únosu nezletilého dítěte?
… 26
d) Co může rodič udělat po únosu?
… 27
PŘÍLOHY:
POKYNY ZPROSTŘEDKOVATELE EVROPSKÉHO PARLAMENTU PRO PŘÍPADY MEZINÁRODNÍCH ÚNOSŮ DĚTÍ JEJICH RODIČI
… 28
Článek 10 nařízení (ES) č. 2201/2003
… 30
5
Úvod Ve společnosti členských států Evropské unie je rodina ústřední hodnotou a orgány ji musí chránit pomocí ad hoc opatření i v okamžiku, kdy se dostává do krize. Orgány se musí přednostně zabývat především ochranou vyššího zájmu dětí. Podle posledních údajů Eurostatu se v EU každoročně uzavřou přibližně dva miliony manželství, z nichž 300 tisíc jsou páry různé národnosti. Kromě toho je zaznamenán přibližně jeden milion rozvodů, z nichž 140 tisíc se týká párů různé národnosti. Jedná se o neustále narůstající jevy, pro něž Evropský parlament v roce 1987 zavedl funkci „zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči“, jejímž cílem je přispět k nalezení společných řešení ve výhradním zájmu dítěte, jestliže po rozluce páru různé státní příslušnosti nebo v případech, kdy jsou manželé příslušníky různých států, je dítě uneseno druhým rodičem. První zprostředkovatelkou, kterou jmenoval Evropský parlament, byla MarieClaude Vayssadeová (1987–1994), po níž následovala Mary Banottiová (1995-2004) a Evelyne Gebhardtová (2004-2009). Od září 2009 mne jmenoval Evropský parlament zprostředkovatelkou Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči, což je pověření, které mi umožnilo podrobně se těmto případům věnovat a vyslovit řadu právních a legislativních kritických názorů, které předkládám v tomto pracovním dokumentu. V průběhu let hrál tento úřad skutečně důležitou úlohu v oblasti koordinace a hlubokého zájmu o tuto problematiku a navrhl řešení různých konkrétních případů. Dnes je výběr nástroje smírčího řízení v rodinné oblasti pro případy mezinárodních únosů dětí navržen v závěrech zasedání Evropské rady ve Stockholmu (2009) a v prováděcím programu Evropské komise týkajícím se stockholmských cílů (2010). Evropský parlament se aktivně podílí nejen na legislativní rozpravě, ale má vždy na mysli nejvyšší a výhradní zájem dětí i tím, že občanům dává k dispozici zkušenosti z úřadu zprostředkovatele. Roberta Angelilli místopředsedkyně Evropského parlamentu zprostředkovatelka Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči
7
1.
Vývoj legislativy týkající se platných právních předpisů, soudní příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí týkajících se rodinného práva v Evropské unii.
Evropská integrace měla původně zejména hospodářskou povahu. Původně vytvořené právní nástroje byly proto zaměřeny na tento typ procesu. V devadesátých letech se však situace zásadním způsobem změnila, zejména v souvislosti s narůstajícím pohybem osob uvnitř Unie. V důsledku zvýšení mobility evropských občanů došlo i ke zvýšení počtu rodinných svazků mezi osobami s různou státní příslušností nebo osobami s bydlištěm v různých zemích. Tyto jevy si vyžádaly právní reakci i ze strany Evropské unie upravující kolizi práva a soudní příslušnosti ve věci rodinného práva (úprava vztahů v manželství, stanovení rodičovských vztahů, úprava majetkových vztahů v manželství, úprava dědických vztahů atd.). V minulosti upravovaly členské státy kolizi práva a soudní příslušnosti zejména pomocí mezinárodních úmluv, a to i v souladu s ustanovením článku 220 Smlouvy o EHS (později článkem 293 Amsterodamské smlouvy, dnes zrušeným Lisabonskou smlouvou), jenž byl jediným nástrojem Společenství pro přímé vyjednávání, které občanům Společenství zaručovalo zjednodušení formalit, jež musí být splněny pro vzájemné uznávání a vzájemný výkon soudních rozhodnutí a rozhodčích nálezů 1. Až v Maastrichtské smlouvě z roku 1992 se tato problematika stává postupně součástí systému Unie, jež je nejdříve začleněna do tzv. třetího pilíře (ještě mezivládního), a poté na základě změn, které přinesla Amsterodamská smlouva (1997), do samotné Smlouvy o ES s tzv. komunitarizací, jejímž právním základem byl článek 65 Smlouvy o ES 2. V říjnu 1999 Evropská rada v Tampere označila za prioritu přijetí normativních nástrojů ve věci rodinného práva vzhledem ke stále více pociťované nutnosti zavést jistý právní systém odpovídající potřebám občanů v sociální oblasti. Rada, která vycházela z obecné úvahy, že rozsudky a rozhodnutí musí být dodržovány a vykonávány v celé Evropské unii, a zároveň chtěla uchovat právní jistotu občanů a hospodářských subjektů, potvrdila v oddíle věnovaném vytvoření evropského prostoru spravedlnosti plné uplatňování zásady vzájemného uznávání, která se stala skutečným základem justiční spolupráce v EU, a to jak ve věcech občanskoprávních, tak ve věcech trestněprávních.
8
Na základě předpokladů Rady ze zasedání v Tampere EU přijala první právní předpis Společenství, který obsahoval jednotná pravidla řešení kolize soudní příslušnosti ve věcech rodinného práva, tedy nařízení č. 1347/2000 (tzv. Bruselem II), které se týká prohlášení manželství za neplatné a zrušení manželských svazků a rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem. Uplatňování nařízení bylo omezeno jen na sezdané páry a na rodičovskou zodpovědnost obou manželů k dětem. Přijetím nařízení č. 2201/2003 (tzv. Bruselu IIa), kterým se ruší nařízení č. 1347/2000, byla překonána řada omezení prvního aktu. Nové nařízení totiž obsahuje ustanovení ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, do nichž je zahrnuta ochrana dítěte, která je zajištěna bez jakýchkoli vazeb na řízení ve věcech manželských (5. bod odůvodnění nařízení 3). Jedná se tedy o předpis, který má širší uplatnění a který se vztahuje na širší škálu situací souvisejících s párem a s dětmi. 1.
Na základě článku 220 Smlouvy o EHS byla přijata například Bruselská úmluva ze dne 27. září
1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Přestože představovala první významné opatření, vylučovala ze své oblasti působnosti řadu záležitostí z oblasti rodinného práva. 2.
Se změnami, které přinesla Lisabonská smlouva do výše uvedeného článku 65 Smlouvy o ES,
nynější čl. 81 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) uvádí, že úkolem Evropské unie je rozvíjet justiční spolupráci v občanských věcech s mezinárodním prvkem založenou na zásadě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí. Na základě tohoto ustanovení Evropský parlament a Rada přijímají, zejména pokud je to nezbytné k řádnému fungování vnitřního trhu, opatření, která mají za cíl vzájemné uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí a jejich výkonu mezi členskými státy (čl. 81 odst. 2 písm. a), jakož i rozvíjení alternativních metod urovnávání sporů (čl. 81 odst. 2 písm. g). Se zvláštním odkazem na rodinné právo uvádí třetí odstavec článku 81 SFEU, že „Unie je oprávněna zavádět opatření týkající se rodinného práva, za předpokladu, že mají mezinárodní prvek, zvláštním legislativním postupem“, což znamená, že Rada po konzultaci s Evropským parlamentem rozhoduje jednomyslně, nikoli běžným postupem, kdy jsou Parlament a Rada postaveny na roveň, a že pro přijetí aktů je potřebná kvalifikovaná většina. Na zmírnění tohoto ustanovení zavádí Lisabonská smlouva v tomto bodě možnost překlenovacího ustanovení, na jehož základě by Rada na návrh Evropského parlamentu mohla přijmout rozhodnutí, které by rozšířilo použitelnost řádného postupu na přijímání aktů týkajících se určitých aspektů rodinného práva. Současně bylo členským státům přiznáno právo veta, na jehož základě se může vnitrostátní parlament postavit proti použití výše uvedeného překlenovacího ustanovení (do šesti měsíců od okamžiku, kdy je o něm informován). Zdá se, že tyto prvky potvrzují, že členské státy mohou odepřít svěřit Unii pravomoci v oblasti rodinného práva. Navzdory doplňkové úloze Evropské unie vůči členským státům v této problematice ukládá článek 81 SFEU, i když v rámci uznávaných omezení, orgánům Unie, aby zajistily přeshraniční účinnost opatření, která uplatňují vnitrostátní orgány nebo soukromé osoby, a to v souladu se zprostředkovatelskými a dohodovacími postupy stanovenými jednotlivými členskými státy.
9
3.
Na rozdíl od předchozího nařízení (ES) 1347/2000 5. bod odůvodnění nařízení (ES) 2201/2003
uvádí, že upravuje ochranu dítěte „bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských“, a uplatní se tedy i na nesezdané páry, na děti nemanželského původu a na děti pouze jednoho člena páru narozené z předchozích vztahů. V tomtéž smyslu viz Haagská úmluva z roku 1980.
Požadavek na zavedení opatření Unie pro případy mezinárodních únosů dětí.
2.
V posledních letech byl zaznamenán dramatický nárůst případů mezinárodních únosů dětí těmi, kdo se o ně starají. Děje se tak bez ohledu na to, že v roce 1980 byla většinou signatářských států ratifikována Haagská úmluva o únosech dětí. Tato úmluva, která je jednou z nejdůležitějších vícestranných dohod na ochranu dětí, vychází z předpokladu, že soud státu, do něhož bylo dítě zavlečeno, může vynést rozhodnutí o návratu. V případě, že jeden z rodičů nezákonně převeze dítě do jiné země, která je smluvní stranou Haagské úmluvy, musí být dítě co nejrychleji vráceno do předchozího bydliště. To však nevylučuje, aby ve výjimečných případech bylo možno nenařídit vrácení dítěte (článek 13 úmluvy 4). Právní předpisy Evropské unie poté přispěly k posílení ochrany, kterou poskytuje Haagská úmluva. 4.
Článek 13: „Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán
dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že: a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům. Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte.
10
Soudní příslušnost stanovená v nařízení (ES) 2201/2003 ve věci mezinárodních únosů dětí.
2.1.
Nařízení č. 2201/2003 stanoví jednotná kritéria pro určení soudu příslušného k vynesení rozhodnutí ve věcech manželství a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, včetně hypotézy mezinárodních únosů dětí. Obecně si lze povšimnout, že nařízení upřednostňuje osobní kritérium obvyklého bydliště před kritériem státní příslušnosti (tradičně používaným v zemích majících tzv. civil law – kontinentální právo) nebo objektivnímu kritériu lex fori (oblíbeným v zemích s tzv. common law – zvykové právo). Konkrétně, ve věci „rozluky, rozvodu a prohlášení manželství za neplatné“ nařízení stanoví řadu kritérií na základě bydliště jednoho z manželů nebo na základě společné státní příslušnosti (článek 3). Ve věci „rodičovské zodpovědnosti k dítěti“ nařízení stanoví obecnou příslušnost soudu v místě bydliště dítěte v okamžiku, kdy je soudní orgán obeslán (článek 8). Se zvláštním odkazem na hypotézu „únosu dítěte“ nařízení nakonec stanoví titul zvláštní soudní příslušnosti, kdy je příslušným soudem soud v místě obvyklého bydliště, které mělo dítě bezprostředně před odebráním nebo zadržením (článek 10). S odkazem na rozhodnutí o navrácení dítěte pak článek 11 nařízení zejména stanoví, že příslušný soud může na základě nařízení vydat rozhodnutí (v návaznosti na rozhodnutí vydané soudním orgánem ve smyslu Haagské úmluvy z roku 1980) v případě, že první soud zamítl navrácení dítěte do státu obvyklého bydliště (dříve článek 13 úmluvy). Následné rozhodnutí, jehož účelem je zajištění návratu dítěte, je vykonatelné, je-li doplněno osvědčením uvedeným v článku 42 nařízení. Nařízení tedy stanoví ochranu doplňující ustanovení úmluvy. I tato další záruka nemusí mnohdy splňovat potřebu plné ochrany zájmů dítěte. Odkazuje se například na domněnku, podle níž není na základě ustanovení nařízení možné předložit opravné prostředky vůči rozhodnutí o navrácení vydanému ve smyslu článku 11 nařízení, které již bylo osvědčeno na základě článku 42, i když v rozhodnutí došlo k vážnému poškození základních práv. V případě, jenž byl nedávno předložen k přešetření Soudnímu dvoru 5, nebyl například ve druhém řízení o navrácení, které bylo zahájeno podle článku 11 nařízení, proveden výslech dítěte, jež bylo naopak vyslechnuto v rámci prvního řízení o navrácení podle Haagské úmluvy. Dítě zde projevilo úmysl zůstat v zemi stávajícího pobytu. Soudní dvůr nicméně uvedl, že opravný prostředek proti výkonu rozhodnutí o navrácení osvědčeného podle článku 42 není v žádném případě přípustný, ani kdyby v rozhodnutí došlo k vážnému poškození základních práv. 11
Podobné případy jsou předkládány zprostředkovateli Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí. Evropská komise provádí studii zaměřenou na získávání informací o praktickém provádění nařízení č. 2201/2003 a na shromažďování statistických údajů, které zahrnují i počet případů mezinárodních únosů dětí. Na základě této studie Komise zveřejní v roce 2012 zprávu o provádění uvedeného nařízení a rozhodne o tom, zda navrhne případné úpravy. 5.
3.
Viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010, věc C-491/10 PPU, Aguirre Zarraga.
Od smírčího řízení v oblasti občanské a obchodní ke smírčímu řízení v oblasti rodinné. Mezinárodní smírčí řízení v oblasti rodinné by se mělo řídit konkrétně právními předpisy, které zohledňují charakteristické rysy a potřeby v dané oblasti. V této chvíli máme v Evropě směrnici 2008/52/ES 6 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. V 10. bodě odůvodnění směrnice je totiž upřesněno, že směrnice by se neměla vztahovat „na práva a povinnosti, o kterých strany nemohou podle rozhodného práva rozhodnout samy. Taková práva a povinnosti jsou zvláště časté v rodinném a pracovním právu“. Funkce zprostředkovatele je v této souvislosti zvláště důležitá. Její funkci je proto žádoucí dále rozvíjet a posilovat. V souladu s tímto směřováním Evropská komise ve svém sdělení z února 2011, nazvaném Agenda EU v oblasti práv dítěte, zdůraznila nezbytnost spolupráce s členskými státy s cílem aktualizovat informační přehledy o vnitrostátních právních předpisech týkajících se závazků v oblasti výživy, smírčího řízení, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Co se týče únosů dětí, Komise se zavázala, že zvláště pozorně vyhodnotí informace poskytnuté zprostředkovatelem. I Evropský parlament se vyjádřil v tomto smyslu. V usnesení ze září 2011 „Provádění směrnice o mediaci v členských státech, její dopad na mediaci a využití ze strany soudů“ se zdůrazňuje, že: – „u stran, které jsou ochotné hledat řešení svého sporu, je méně pravděpodobné, že proti sobě budou postupovat, nýbrž spolu budou spíše spolupracovat; domnívá se, že tyto strany mívají proto větší pochopení pro postoj druhé strany a usilují o řešení věcných
12
problémů sporu; poukazuje na to, že tato okolnost má často přínos v podobě zachování vztahů, které měly strany předtím, než spolu vstoupily do sporu, což je obzvláště důležité v rodinných záležitostech, kdy se jedná o děti“. V usnesení z října 2011 „Alternativní řešení sporů v občanských, obchodních a rodinných věcech“ zdůrazňuje nejen práci zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí, ale i „zásadní úlohu jednotlivých forem ADR (Alternative Dispute Resolution) při řešení rodinných sporů, neboť ADR může snížit psychologické škody, napomoci stranám začít spolu znovu komunikovat, a především v důsledku těchto okolností pomoci zajistit ochranu dětem“. Smírčí řízení jako alternativní nástroj řešení případů mezinárodních únosů dětí.
4.
Smírčí řízení je alternativní způsob urovnávání sporů, jehož cílem je řešit konflikty pozitivně. Jeho cílem je podpořit účastníky sporu tak, aby dosáhli přijatelného a uspokojivého řešení pro obě strany s pomocí třetího subjektu: zprostředkovatele. V případech mezinárodních únosů dětí je cílem smírčího řízení dospět ke zprostředkované dohodě mezi rodiči ve výlučném zájmu dětí, jichž se spor týká. V těchto případech je hlavním úkolem zprostředkovatele zajistit mimosoudním způsobem vyšší zájem uneseného dítěte a ušetřit děti i rodiče emotivního a psychologického napětí vyplývajícího ze soudního řízení, které je mnohdy dlouhé a tíživé. 6.
Úř. věst. L 136, 24.5.2008, s. 7 a násl.
Úloha zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí.
5.
Skončí-li manželství nebo soužití páru různé státní příslušnosti, často se jeden z partnerů rozhodně vrátit se do země původu nebo si zařídit bydliště v jiném členském státě nebo mimoevropském státě, než kde žije druhý partner. Pokud má pár děti, musí příslušný soudní orgán stanovit práva partnerů na péči a na styk s dítětem. Může se bohužel stát, že jeden z rodičů, kterému není dítě svěřeno do péče, dítě unese a odmítá jej po skončení pravidelné návštěvy vrátit, nebo že rodič, jemuž jsou děti svěřeny do péče, se s nimi přemístí jinam, a tak fakticky zabrání druhému rodiči v uplatňování práva na styk s dítětem. V těchto případech nejde jen o porušení rodičovské pravomoci, ale především o porušení základního práva dítěte na pravidelné vztahy s oběma rodiči.
13
Článek 24 Listiny základních práv Evropské unie
Práva dítěte: Děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Mohou svobodně vyjadřovat své názory. V záležitostech, které se jich dotýkají, se k těmto názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost. Při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte. Každé dítě má právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy.
Při řešení těchto sporů je možné se obrátit na soudní orgány, nebo také zahájit smírčí řízení za pomoci zprostředkovatele, jehož úloha spočívá v poskytování pomoci rodičům, kteří hledají lepší řešení v zájmu dětí. Smírčí řízení spočívá v poskytování informací o platném právu, rad a návrhů na urovnání sporu a dosažení dohody. Velkou výhodou tohoto řízení je, že rodiče, kteří jsou ochotni použít smírčí řízení, mají tendenci přesněji a přísněji dodržovat dohodu vzniklou na základě jejich společné vůle, než rozhodnutí vnucené soudním orgánem.
14
Jak se obrátit na zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí.
6.
Občané se mohou obracet na zprostředkovatele faxem, dopisem, e-mailem a telefonicky. Kontakty jsou k dispozici na stránkách Evropského parlamentu v oddíle věnovaném zprostředkovateli, kde jsou popsány služby, jež tento úřad poskytuje:
Odkaz: www.europarl.europa.eu/parliament/public/staticDisplay.do?language=CS&id=154
Zprostředkovatelka Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči
Roberta ANGELILLI Budova Altiero Spinelli 09E130 Kontaktní údaje: Simona Mangiante ASP5G302 60, rue Wiertz / Wiertzstraat 60 B-1047 Bruxelles / Brussels Email:
[email protected] Tel : +32 (0)2 28 43 613 Fax : +32 (0)2 28 46 952
15
7.
Jak probíhá smírčí řízení a v čem spočívá.
a/ poté, co úřad zprostředkovatele obdrží hlášení od občana, nejdříve vyhodnotí žádost; b/ neexistují-li právní důvody pro vyloučení z řízení (například trestný čin), úřad formálně zahájí smírčí řízení a požádá účastníky, aby podepsali prohlášení o tom, že souhlasí se smírčím řízením; c/ formou konferenčních hovorů a poštovní i elektronické korespondence je zahájen dialog s účastníky s cílem stanovit hlavní body „vyjednávání“; d/ jakmile je dosaženo společných prvků dohody, je vyhotoven návrh dohody, který je poté pro účely smírčího řízení projednáván a s konečnou platností schválen; e/ smírčí řízení se odehraje v Evropském parlamentu za přítomnosti účastníků (někdy formou videokonference nebo telefonické konference), zaměstnanců úřadu zprostředkovatele a případně právních zástupců účastníků; f/ v případě videokonference nebo telefonické konference jsou účastníci přítomni na institucionální půdě, například na velvyslanectví, konzulátu nebo delegaci Evropské unie; g/ jakmile se dospěje ke smírčí dohodě, účastníci a zprostředkovatel ji podepíší a dohoda nabude úřední povahy. Smírčí dohoda má povahu soukromé smlouvy mezi účastníky. Konsensus, jímž účastníci projevují souhlas s body projednávanými v průběhu smírčího řízení, je právní legitimací smlouvy. Zprostředkovatel pomáhá účastníkům vyhotovit smlouvu a tím zajišťuje její legitimitu a zaručuje, že vše, co bylo dohodnuto, splňuje kritéria legálnosti a nestrannosti. Takto uzavřená smírčí dohoda může být z podnětu účastníků homologována u příslušných soudů států původu nebo pobytu účastníků a může se případně stát základem konsensuálního vymezení rozluky nebo rozvodu. Smírčí řízení se občanům nabízí zdarma. Evropský parlament má totiž k dispozici ad hoc úřad, v němž jako úředníci působí odborní právníci, kteří mohou účastníkům poskytnout nezbytnou pomoc s vyhotovením strukturované a legitimní smlouvy s institucionální zárukou zprostředkovatele. 16
Případy předkládané zprostředkovateli.
8.
Od září 2009 do prosince 2011 obdržela kancelář zprostředkovatele devadesát osm žádostí: •
•
•
•
deset žádostí o smírčí řízení: dvě byly vyřešeny při vyjednávání v sídle Evropského parlamentu ve Štrasburku, z toho jedna v červnu 2010 a druhá v září 2011. V dalších dvou případech bylo umožněno opětovné sblížení rodiče, jemuž bylo odepřeno právo na styk s dítětem, a jeho dětí. Dalších šest žádostí se projednává; čtyřicet dva žádostí uvádí nedostatek nebo anomálii v uplatňování Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze strany signatářských států; čtyřicet pět žádostí uvádí žádné nebo chybné uplatňování nařízení č. 2201/2003 (Brusel IIa) ze strany členského státu nebo neuznání rozsudku vydaného příslušným soudním orgánem v členském státě ve věci péče o dítě nebo práva na styk s dítětem; předmětem jedné žádosti byla mezinárodní adopce. V tomto případě zásah zprostředkovatele uspíšil výkon samotného řízení v přijatelné lhůtě.
17
Příklady smírčího řízení
Smírčí řízení Itálie – Slovensko
Spor mezi italským otcem a slovenskou matkou ve věci práv na péči a na styk se dvěma společnými dětmi ve věku 5 a 7 let, které se narodily v Itálii a jež matka převezla na Slovensko. Souvislosti Manželé bydleli v Itálii až do dne, kdy matka odjela se svými dvěma dětmi na Slovensko, aby navštívila svého nemocného otce. Pobyt na Slovensku se neočekávaně protáhl a jakékoli kontakty mezi dětmi a otcem, který zůstal v Itálii, byly znemožněny. Poté matka jasně vyjádřila svou vůli se do Itálie již nevrátit a ponechat si obě děti u sebe na Slovensku, kde zahájila společný život s novým partnerem. Otec dal podnět k rozvodovému řízení a k trestnímu řízení proti matce pro únos dětí. Matka mezitím dala podnět k rozvodovému řízení i na Slovensku. Vznikla tak kolize soudní příslušnosti, která přiměla právního zástupce otce, aby se obrátil na zprostředkovatele s cílem dosáhnout jednáním řešení s druhým rodičem v nejvlastnějším zájmu obou dětí. Řízení Žádost účastníků a právní souvislosti případu byly přezkoumány, zprostředkovatel zahájil jednání mezi rodiči tak, že smírčí řízení u Evropského parlamentu ve Štrasburku (v červnu 2010) bylo rozčleněno do následujících etap: •
•
18
spojení formou konferenčního rozhovoru mezi otcem, který byl přítomen se svým právníkem ve Štrasburku, s italským velvyslanectvím na Slovensku, kde byla přítomna matka se svým právníkem a konzul; identifikace účastníků a formální zahájení řízení;
• • • •
diskuse o náčrtu smírčí dohody vypracovaném v předcházejících měsících a jednání o některých kritických bodech smírčí dohody; dosažení smírčí dohody (spojení trvalo osm hodin); podpis smírčí dohody, jíž bylo řízení formálně ukončeno; základní prvky smírčí dohody: právo na svěření do péče, právo na styk s dítětem a na výživné.
Smírčí řízení Izrael – Francie/Německo
Příklady smírčího řízení
Spor mezi ženou s francouzsko-německou státní příslušností židovského původu a Izraelcem s bydlištěm v Tel Avivu. Souvislosti Žena s obvyklým bydlištěm ve Francii počala při krátkém pobytu v Tel Avivu dítě s Izraelcem. Pár nikdy nebydlel společně a dítě prožilo své první roky života s matkou, nejdříve ve Francii, poté v Kanadě. Otec fakticky přerušil vztah s matkou dítěte po pouhých dvou týdnech těhotenství a prohlásil, že si dítě nepřeje, a poprvé uvedl, že je již vázán v manželství s jinou ženou. O dva roky později se žena, která v té době žila a pracovala v Kanadě, stala účastnicí řízení o svěření dítěte do péče, k němuž dal podnět otec u rabínského soudu v Izraeli, s cílem získat dítě do své péče a vychovat je ve jménu zásad judaismu. Žena v první chvíli souhlasila s tím, že se s dítětem přestěhuje do Izraele, aby umožnila vstup otce do života dítěte a náboženskou výchovu dítěte. Za několik měsíců od přestěhování do Tel Avivu se žena rozhodla, že společně s dítětem navštíví matku žijící v Paříži, jejíž zdravotní stav se zhoršil, a že se poté bude zdržovat ve Francii, aby mohla matce pomáhat. Otec ji okamžitě zažaloval pro mezinárodní únos dítěte. V tomto okamžiku se žena, zastoupená svým právníkem, obrátila na zprostředkovatele. Řízení Žádost účastníků a právní souvislosti případu byly přezkoumány, zprostředkovatel zahájil jednání mezi rodiči tak, že smírčí řízení u Evropského parlamentu ve Štrasburku (v červnu 2010) bylo rozčleněno do následujících etap:
19
•
spojení pomocí videokonference ze sídla Evropského parlamentu ve Štrasburku s delegací Evropské unie v Izraeli, v níž byli přítomni účastníci a právní zástupce jednoho z nich;
•
identifikace účastníků a formální zahájení řízení;
•
diskuse o náčrtu smírčí dohody vypracovaném v předcházejících měsících a jednání o některých kritických bodech smírčí dohody; mnoho zásadních bodů v náčrtu smírčí dohody jsou upravené výsledky přímé konfrontace účastníků;
•
dosažení smírčí dohody (spojení trvalo devět hodin);
•
podpis smírčí dohody, jíž bylo řízení formálně ukončeno;
•
základní prvky smírčí dohody (43 článků), v nichž jsou dohodnuty a stanoveny mimo jiné následující body: 1. zařízení pobytu dítěte v Izraeli; 2. společná péče a pravomoc rodičů; 3. výchova dítěte podle zásad a předpisů judaismu; 4. výživa; 5. právo na styk s dítětem; 6. postoupení sporu, který by měl vyústit v uplatňování dohody, soudu, na němž se dohodli účastníci pod dohledem zprostředkovatele.
20
Žádosti, jimiž se ohlašují nedostatky v uplatňování Haagské úmluvy.
8.1.1.
Většina žádostí předložených úřadu zprostředkovatele uvádí nesprávné uplatňování nebo výkon Haagské úmluvy. Cílem úmluvy je zajistit včasný návrat dítěte, neoprávněně odvedeného ze svého obvyklého bydliště, do vlasti na základě spolupráce ústředních orgánů v každém signatářském státě Haagské úmluvy. Rodiče, kteří se obracejí na úřad, si často stěžují na špatnou spolupráci ústředních orgánů různých států, jakož i na určitou tendenci každého orgánu „chránit“ vlastního krajana bez ohledu na únos, k němuž došlo. Jindy dochází k tomu, že děti jsou „navráceny“ do státu, v němž měly obvyklé bydliště, bez ohledu na to, že existuje objektivní nebezpečí, že dítě může po svém návratu utrpět fyzickou nebo psychickou újmu (čili na základě výjimky stanovené v článku 13 Haagské úmluvy). Jak zasahuje zprostředkovatel v těchto případech: •
• •
zašle dopis ústředním orgánům zúčastněných signatářských států s cílem upozornit na nedostatky ve výkonu ustanovení úmluvy a vyžadovat urychlené obnovení zákonnosti; předloží dotazy Parlamentu adresované Radě a Komisi, aby prověřily nedostatky zjištěné v jiných orgánech a a zajímaly se o možnou strategii zákroku; vykoná zprostředkovatelskou činnost v širším slova smyslu u všech zainteresovaných orgánů, účastníků a právních zástupců s cílem umožnit řádný a rychlý výkon probíhajících mezinárodních řízení.
21
Žádosti, jimiž se ohlašují nedostatky v uplatňování nařízení č. 2201/2003 (Brusel IIa).
8.1.2.
Nařízení Brusel IIa upravuje soudní příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Obsahuje nová ustanovení ve věci únosů dětí, která posilují to, co již stanovila Haagská úmluva z roku 1980, v případech, které se týkají signatářských států. V nemalé části případů předkládaných zprostředkovateli se informuje o vážných problémech v oblasti soudní spolupráce mezi členskými státy. V obdržených žádostech jsou nejčastěji stížnosti na to, že členský stát odmítá uznat a vykonat soudní výrok s konečnou platností vydaný v členském státě, aniž by měl legitimní důvody pro odmítnutí, které stanoví nařízení. Tato nedbalost vyvolává ve všech dotyčných případech stavy závažné právní nejistoty se škodlivými důsledky pro dotčené děti. Jak zasahuje zprostředkovatel v těchto případech: •
•
22
předloží dotazy Parlamentu adresované Komisi, aby upozornil na porušení nařízení Brusel IIa, k nimž občas dochází, s cílem uspíšit zahájení řízení o porušení předpisů proti členskému státu, který nesplnil povinnosti; nabídne účastníkům právní konzultaci týkající se nástrojů, jež poskytuje EU na ochranu dětí, a smírčí řízení za účasti dotčených orgánů, účastníků a jejich právních zástupců.
Na úřad zprostředkovatele se obrátilo 98 rodičovských párů, tedy 196 občanů:
•
40 ze zemí mimo Evropskou unii (partneři evropských občanů, s nimiž počali jedno nebo více dětí);
•
a 156 občanů z Unie s následující státní příslušností:
23
Předmětem předložených případů jsou mezinárodní únosy 123 dětí, z toho: • 76 dívek • 47 chlapců • průměrný věk dětí se pohybuje mezi 3 a 11 lety
24
Další činnost zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí.
9.
Úřad zprostředkovatele Evropského parlamentu vykonává synergickou činnost a neustále spolupracuje se všemi orgány, především s Komisí, Radou, Radou Evropy a Soudním dvorem. Další podstatnou činností je spolupráce s vnitrostátními ústředními orgány zřízenými na základě Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Velmi důležitá je kromě toho pravidelná výměna a spolupráce s nevládními organizacemi působícími v této oblasti, jakož i s odborníky ve smírčích řízeních, s psychology, dětskými psychology, pedagogy, sociálními asistenty, právníky a soudci a spolupráce s Interpolem a s vnitrostátní policií.
25
SHRNUTÍ a. Co se rozumí mezinárodním únosem dětí O mezinárodním únosu dětí se hovoří, jestliže: • •
dítě bylo ilegálně odvezeno do zahraničí rodičem, který nemá výhradní pravomoc a odvezl jej z místa obvyklého bydliště; dítě není vráceno do své země obvyklého pobytu rodičem, který nemá výhradní pravomoc, čímž je porušeno právo péče o dítě nebo právo na styk s dítětem.
b. Mezinárodní a evropské právní předpisy pro případy mezinárodních únosů dětí Pro boj se stále častějším fenoménem mezinárodních únosů dětí byly uzavřeny následující mezinárodní úmluvy: • Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (Haag, 25. října 1980): tato úmluva stanoví možnost, aby rodič, jehož dítě bylo uneseno, podal žádost o návrat dítěte do vlasti (například pokud jeden z rodičů unese nebo nezákonně zadržuje dítě v jiné zemi), nebo možnost obnovení výkonu práva na styk s dítětem. Cílem je ochrana dítěte před vykořeněním, které vyplývá z jeho přesunu nebo ze znemožnění jeho návratu do země obvyklého pobytu. • Nařízení Brusel IIa (ES č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003) o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti: nařízení stanoví vykonatelnost rozhodnutí vydaných soudem v zemi obvyklého bydliště dítěte. Mimoto nestanoví žádné prohlášení o vykonatelnosti u rozhodnutí orgánů členského státu ve věci práva na styk s dítětem. • Úmluva Organizace spojených národů o právech dítěte přijatá v New Yorku dne 20. listopadu 1989: je nejúplnějším nástrojem na ochranu a podporu práv dětí. c. Jak může rodič předejít únosu nezletilého dítěte? • •
• • 26
Informovat se o platných předpisech ve věci péče o dítě a styku s dítětem; jestliže se dítě musí z nějakého důvodu odebrat do zahraničí, nechat druhého rodiče podepsat závazek vrácení do země obvyklého pobytu dítěte ke stanovenému datu; požádat příslušný soud o vydání konkrétního opatření, kterým se zakazuje expatriace dítěte; ověřit, že zákaz expatriace je uveden na seznamech na hranicích;
• •
zrušit souhlas proto, aby byl dítěti odebrán vystavený pas; při výkonu práva styku s dítětem přiznaného rodiči, kterému není dítě svěřeno do péče, dbát na to, aby si u sebe nezákonně neponechával dítě i po stanovené lhůtě.
d. Co může rodič udělat po únosu? •
•
• • • •
Upozornit příslušné vnitrostátní orgány, aby byla aktivována diplomatická a konzulární zastoupení v zemích, kam mohlo být dítě pravděpodobně odvezeno; obrátit se na ústřední orgány země obvyklého pobytu dítěte ve smyslu Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí nebo nařízení (ES) č. 2201 z roku 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti; včas podat oznámení soudním nebo policejním orgánům příslušným v místě, kde bylo obvyklé místo pobytu dítěte; obrátit se na místně příslušný soud v místě obvyklého pobytu dítěte s cílem získat ve zrychleném řízení dítě do výhradní péče; požádat příslušný soud o zrušení rodičovské pravomoci rodiče, který se dopustil trestného činu únosu; obrátit se na zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí s cílem zahájit smírčí řízení v rodinné oblasti.
27
POKYNY ZPROSTŘEDKOVATELE EVROPSKÉHO PARLAMENTU PRO PŘÍPADY MEZINÁRODNÍCH ÚNOSŮ DĚTÍ JEJICH RODIČI 1. DEFINICE 1.1 Pro účely řízení zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči se rozumí: a/ „zprostředkovatelem“ zprostředkovatel Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči, jehož účastníci požádali o smírčí řízení; b/ „smírčím řízením“ mimosoudní řízení, jehož cílem je dosažení dohody za pomoci zprostředkovatele v nejvlastnějším zájmu uneseného dítěte / unesených dětí. 2. PRAVOMOC ZPROSTŘEDKOVATELE Zprostředkovatel je oprávněn poskytovat následující služby: • • •
pomáhat účastníkům dosáhnout dohody ve smírčím řízení; podávat informace o platných právních předpisech; upozorňovat příslušné orgány na nedostatky v uplatňování mezinárodních a evropských nástrojů v oblasti mezinárodních únosů dětí.
3. NEZÁVISLOST A NESTRANNOST Zprostředkovatel musí jednat naprosto nezávisle, musí zajistit svou naprostou nestrannost a musí jednat s výslovným souhlasem účastníků. Zprostředkovatel musí jednat v každém okamžiku vůči účastníkům nestranně, musí se rovněž snažit, aby se jeho jednání tak jevilo, a musí se snažit pomáhat všem účastníkům smírčího řízení stejně. 4. DOHODA, ŘÍZENÍ A ŘEŠENÍ SPORU 4.1. Řízení Zprostředkovatel se musí ujistit, že účastníci smírčího řízení chápou povahu smírčího řízení a úlohu zprostředkovatele a účastníků v řízení. Zprostředkovatel musí zejména zajistit, aby před zahájením smírčího řízení
28
účastníci pochopili a výslovně přijali podmínky smírčí dohody, včetně platných ustanovení týkajících se závazku důvěrnosti na straně zprostředkovatele i účastníků. Zprostředkovatel musí vést řízení vhodným způsobem, zohlednit okolnosti případu včetně možné mocenské nerovnováhy ve vztazích, případná přání vyjadřovaná účastníky, zvláštní ustanovení právních předpisů a potřebu rychlého vyřešení sporu. 4.2. Korektnost řízení Smírčí řízení se musí odehrávat v první řadě tak, aby zohledňovalo zájem zúčastněných dětí. Zprostředkovatel se musí ujistit, že všichni účastníci mohou do řízení odpovídajícím způsobem zasahovat. Aniž by byla dotčena zodpovědnost účastníků za výkon závazků, které na sebe vzali v rámci smírčího řízení, zejména těch, které vyplývají z dohody, jež představuje řešení sporu, může zprostředkovatel ukončit smírčí řízení v případě, že: • •
má opodstatněné důvody se domnívat, že další pokračování řízení stěží povede k vyřešení sporu; účastníci navrhují vložit do dohody nezákonné podmínky.
4.3. Účel řízení Zprostředkovatel musí učinit veškeré vhodné kroky, aby se případně dosažená dohoda mezi účastníky opírala o informovaný souhlas a aby všichni účastníci chápali její podmínky. Účastníci mohou kdykoli odstoupit od smírčího řízení bez uvedení důvodu. 5. DŮVĚRNOST INFORMACÍ Zprostředkovatel musí zachovat důvěrnost veškerých informací vyplývajících ze smírčího řízení nebo s řízením souvisejících, včetně okolnosti, že smírčí řízení se koná nebo se konalo, s výjimkou případů, kdy je vázán zákonem nebo důvody veřejného pořádku. Jakákoli důvěrná informace sdělená zprostředkovateli některým z účastníků nesmí být bez jeho souhlasu odhalena před jiným účastníkem.
29
Článek 10 nařízení (ES) č. 2201/2003
Příslušnost v případech únosu dítěte V případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, a a. každá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dá souhlas k odebrání nebo zadržení, nebo b. dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna z těchto podmínek: I/ do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno nebo kde je zadržováno; II/ žádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve lhůtě stanovené v bodě i) nebyla podána nová žádost; III/ věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7; IV/ soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.
30
©Foto: Parlamento Europeo
