ZPRAVODAJ Střední průmyslové školy strojnické a Střední odborné školy profesora Švejcara, Plzeň

ZPRAVODAJ Střední průmyslové školy strojnické a Střední odborné školy profesora Švejcara, Plzeň R O Č N Í K

X V I I . ,

Z V L Á Š T N Í

Č Í S L O

K V Ě T E N

2 0 1 3

Literární soutěž O cenu Emila Felixe Ivana Harmadyová Ve čtvrtek 23. dubna 2015 byly vyhlášeny výsledky 3. ročníku literární soutěže O cenu Emila Felixe. Stejně jako v loňském roce předala ceny a diplomy Mgr. Lucie Čatičová. Soutěže se zúčastnilo 56 autorů – žáků všech ročníků. S velkým zájmem se soutěž setkala především u žáků druhých a třetích ročníků technických oborů. V letošním ročníku se soutěžilo ve třech kategoriích: poezie, próza, písňový text. Ani letos nebyla soutěž tematicky vymezena, aby byl dán co největší prostor fantazii mladých talentů. Emil Felix (23. 11. 1889 Koloveč – 12. 10. 1956 Plzeň) Od roku 1918 působil v Plzni jako středoškolský profesor. Vedle pedagogické práce se věnoval činnosti badatelské a publikační v oblasti literární historie. Zabýval se především důkladným studiem regionální literatury Plzeňska. V plzeňském i mimoplzeňském tisku uveřejnil řadu recenzí. Je zdůrazňováno jeho vlastenecké cítění. Na plzeňské strojnické průmyslovce učil E. Felix v letech 1946 – 1950. Jeho bývalí žáci na něho vzpomínali a vzpomínají s velkou úctou.

Poezie V kategorii poezie porota nejčastěji hodnotila básně s tematikou všedního dne. Převažovaly motivy ze školního prostředí, motivy přírodní nebo milostné. Patrná byla snaha autorů o pravidelné sloky i rýmy. Každé ráno do tmy vstávám, z postele se odhodlávám. Nechce se mi do školy, dělat další úkoly. (M. Današ, 3ME)

Mlha jako mléko hustá, až to zaskočí, oči tvé na to nestačí, když v srdci mlhu máš, oči milé nepotkáš. (J. Jelínek, 3ME)

Jaro je tady, jaro je tu. Jedeme na výlet na mopedu. Sněženky kvetou, ptáci létají, motorky jedou, zvukem se netají.

Jeskyně, můj hrad! Píši nevyslyšen. Umlčen vrzáním vrat. Venku temný, slunný den. Všední pocit. V davu osamocen. Z kamene lit. Pravdou přesvědčen. (D. Kainzmeier, 2STA )

(P. Bradáč, 3.D)

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

Výsledky kategorie poezie 1. Antonín Černý, 3ME 2. Iryna Romanova, 4.D 3. místo neuděleno

ANTONÍN

ČERNÝ

Bojiště bez boje Zde leží meč a štít, zde kdysi zněl roh válek, zde teď vrány krouží, zde vane chladný vánek.

Ragnarök Předlouhá zima končí, radosti však slyšet není. Bouře k nám přichází, buďme připraveni.

Hrůzy noci Měsíc halí se do pláště z mračen, poslední světlo dne skomírá. Já zůstávám mrazem nočním praštěn, strach bodá jak tesák upíra.

Boj vedl se nelítostný, krev byla prolévána, duše válečníků ostny na kusy rozervána.

Zde všechno končí, Yggdrasil se chvěje. Osud bohů se blíží a Loki se směje.

Na jih ženou se větry kruté, bičují vše, co v cestě jest. Z křoví zírají oči rudé. Všechny nás čeká krutý trest.

Tupé zbraně bodlé v půdě, mrtvá těla hnijí tam, mrtvoly zbarvené rudě plní pusto vlčích tlam.

Odin vyjíždí s armádou věrných. Do vlčích čelistí, spárů osudných.

Neznámé stvůry v temnotě se probouzí, v době, kdy moc boží usíná. Ve městech poplašné zvony se rozezní, v době, kdy hrůzná noc začíná.

Zhoubní bratři vlčí dostihli svůj cíl. Světla dále není, slunce nemá sil. Den už končí, všichni mrtví. Osm bohů zbylo tu. Leiftras s Líf však zasívají novou naděj životu.

IRYNA

ROMANOVA

Mezi zdmi a chladným temnem Není úniku před tmavým šerem Kam utéct, když cesta není Cítí chlad a malé chvění Pak se zvedá, ale stojí

Spadlá křídla se zvedají Její bolest srdce tají Každý den se do tmy vrací Svoji tvář pomalu ztrácí Lehký dotyk na tváři

Jít kupředu však se bojí Překonává svoji slabost Jen necítí žádnou radost Do nohou se bolest vryje

Její oči se rozzáří Dny a noci se již krátí Noc vzpomínky jí přináší Když se pohne, tak se spálí

Krev se smíchá s vodou, pluje Jde jak prázdná duše k světlu Ale řetěz táhne dolů

Však svou slabost neodhalí Ty vzpomínky bolest dají Slitování už nemají Ale pravdu možná znají

Mezi dnem a mezi nocí Do úsvitu náhle vkročí zatmění jen neklid dává Stín úsvitu ponechává ***

***

To tělo v zemi, němá ústa Skleněné oči bez života A v dlani prach a cesta úzká Co vede k propasti. A jiná volba To tělo v zemi, mrtvá louka Za mraky slunce se schovává A dým do výšky stále stoupá Naději, šanci nenechává To tělo leží jako loutka Bezvládná a ochablá ruka V svou záchranu před tmou nedoufá Necítí svět a nezná muka To tělo leží, země chladná Ze stromu listí opadá Ty stromy jako duše nahá Co spí a nebo umírá

2

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

3

I v kategorii písňový text se nejčastěji objevovaly náměty zobrazující každodenní svět mladých lidí, patrná byla také inspirace současnou hudební tvorbou nebo severskou mytologií.

Výsledky kategorie písňový text 1. Jan Tesař, 3ME 2. Filip Suchý, 4ME 3. Jan Růžička, 3ME

JAN

TESAŘ

Nenávidím sebe, nenávidím tebe Vrazíš nůž do zad, tak jak to máš ráda. Využiješ každýho stejně jako mě. Jenom si pohrát a odkopnout pryč. Proklínám tě, nenávidím. Tolik času uběhlo, stále krvácím. Otevírat staré rány tak moc bolí. Opakovalo se to dokola, znova a znova. Já nepoučen, kdybych tak otevřel oči. Zaslepen láskou neudělal jsem nic. Jen žil každý den pro tebe. Nenávidím tě, stejně jako nenávidím sebe. Bezmocně se vzpírám utrpení. Nenávidím tě, stejně jako nenávidím sebe. Není co zachraňovat, je konec. Milovat je krása, nekonečná extáze. Proč mi to osud udělal, ale hlavně proč ty. Dalas naději a sledovala můj pád. Uvnitř umírám každý den. Odkopnutý, zneužitý, zatracen. Změnilo mě to, jsem odpadlík. Přijal jsem nekonečný vnitřní boj. Pronásledují mě démoni. Láska se stala prokletím. Ukradl jsem všechnu naší lásku pro sebe. Nenávidím tě, stejně jako nenávidím sebe. Bezmocně se vzpírám utrpení. Nenávidím tě, stejně jako nenávidím sebe. Není co zachraňovat, je konec. Nezbylo mi nic, začal jsem znovu. jsi mým katem, hnijící ranou, povstal jsem z prachu a špíny. Teď stojím vysoko. Nepotřebuji tě, nechci tě. Stejně zůstává bolest. Největší tyran. Nikdy nebudu jako ty.

Vede mě má víra, i když jsem plný tvého jedu. Možná já jsem ten špatný. Zlý, podlý sobec, co chce jen brát a nemá nikdy dost. Posedla mě nenávist, duševní nemoc. Nevidím nic, jen černé šmouhy na zdech. Svojí bolest jsem nikdy nepřijal. Můj úděl, už se nezměním. Nenávidím tě, stejně jako nenávidím sebe. Bezmocně se vzpírám utrpení. Nenávidím tě, stejně jako nenávidím sebe. Není co zachraňovat, je konec. Srdce na cáry, hrátky osudu. Černá jako bílá nevinná. Nevíš nic. Láska a nenávist. Vnitřní boj těch, co branou neprojdou.

Proroctví Oko za oko, život za život, smrt oplácet smrtí. S tímto přístupem svět zničí. Dotýkám se prázdnoty. Lidstvo se žene do zkázy. Kráčím temnotou. Civilizace mizí. Jsem obklopen stíny. Města se hroutí. Lidstvo! Zkáza! Civilizace! Rozklad! Kultura! Ruiny! Smrt! … Se šíří… Není už za co bojovat, svět je zkažený, lidské špína nenávidí. Krásný a dokonalý ráj, válkou spálí, nepatří nikomu, není ničí.

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

Dotýkám se prázdnoty. Lidí již není. Jsem obklopen stíny. Civilizace zanikla. Jsem obklopen stíny. Města se obrací v prach. Lidstvo! Zkáza! Civilizace! Rozklad! Kultura! Ruiny! Život! Už není…. Druhá šance, nový začátek, snad budou moudřejší. Posedla nás válka, hrajíce si na bohy, sami sebe jsme pohřbili. Prokletý Blíží se půlnoc. Krev mi v žilách vaří. To zvíře ve mně nic nezastaví

Ráno nikdo nepozná, že vrahem jsem já. Ukojil jsem svůj chtíč. Nelze utéct pryč.

Jsem prokletý! Jsem prokletý! Jsem prokletý! Navěky!

Stříbrná kulka. Do hlavy střelená. Zastavila mě. Zastavila tyrana.

Navždy budu v řetězech. Spánek nepřináší klid. Úplněk volá mé jméno.

Jsem prokletý! Jsem prokletý! Jsem prokletý! Navěky!

Potácím se ulicí. Žízním po krvi. Mé tělo se mění. Kdo bude další obětí? Jsem prokletý! Jsem prokletý! Jsem prokletý! Navěky! Léku není. Jen věčný hlad. Temnota mě pohltí. Bohové. Je ze mě vlkodlak. Jsem prokletý! Jsem prokletý! Jsem prokletý! Navěky!

Zemřel jsem. Splnily se mé touhy. Podvedli mě. Teď kráčím prázdnotou. Nikdy mi už neodpustíš. Žádná hrdost nezůstala. Naše společné chvíle mě zničily. Miloval jsem příliš. Každý den krvácím. Každý den umírám. Vzpomínky bolí.

Odchod byl rychlý. To jsem si nezasloužil. Boj se noci človíčku. Takový nejsem jen já.

Nechci vrátit čas. Mělo to tak být. I když jsem plný zášti.

Jsem prokletý! Jsem prokletý! Jsem prokletý! Navěky!

Stříbro můj úděl. Druhé místo. Omlouvám se. Oči zavírám.

Nechci nic cítit. Nechci nic vidět. Nechci nic slyšet.

Můj hrob je neoznačen. Nikde k nalezení. Dostalo se mi klidu

Jsem sám se strachem. Bez duše. Bez srdce.

4

ROČNÍK FILIP

XVII.,

5

SUCHÝ

Včera, dnes a zítra Byly krásná, byla mladá, měla spoustu ideálů, zatím všechno lehce zvládá bez příruček a manuálu, řešením jí přijde smetí a doma jí nic neříkali, tak peří dovnitř oknem letí, tak bacha abysme to nepřehnali. Je to fajn a je to skvělý, tak buďme k sobě více smělí, všechny věci, co jdou mi stěží, zvládnu líp, když pořád sněží. Láska je na každým rohu a přitom ji hledáme, celej život přes černý brejle na sebe koukáme. A pak přemýšlíš, co by pro tebe bylo nejlepším únikem, ten, kdo se chová jako zvíře, obírá se o bolest býti člověkem. Tělo zničený od únavy, tak pustíš sajrajt do hlavy, teď cejtíš se bejt zneužita, příteli řekni, co je realita. Dobrej sluha, špatnej pán, každá sranda nese svoji hrubou daň, kolikrát jsem si to říkala a v normální život doufala proč sledujou mě černý mercedesy, to už musim chytit život za pačesy, teď to vidim z obou stran, my house Ustavni 91. V pakárně řekla, bylo to peklo, když ji pustili, tak jela retro, není to jako módní trend, tak nečekej happy end.

JAN

STRÁNKA

RŮŽIČKA

Až na vrchol Myslel jsem, že pro tebe budu ten pravý rytíř na bílém koni. Šel jsem do toho zapálen tisíci ohni. Neříkej, že jsem tě nemiloval. Já jenom neuměl ti říct, co jsi chtěla slyšet. Pořád jsem jen naznačoval a doufal, že dostanu tě ze tvý skrýše. Až na vrchol nejvyššího mrakodrapu. Bohužel jsi tak skrytá, že tě z tvé hloubky nevyhrabu.

Noční město Chodíš v noci městem svým, v hospodách je tmavej dým, na ulicích Ukrajinci a veselo je v hostinci.

Zákaz vjezdu Už si mojí třetí noze dovolila vstát, tak pojď si, bejby, trochu se mnou hrát, život mi potom nepřijde až tak zlej, a jestli něco nevíš, tak se mě zeptej.

Málokdo je střízlivej, radši se jenom usmívej, hezkej večer vespolek, snad nebude to bez holek.

Žádný komplikace a je s tebou legrace, francouzská konverzace a už víš, co je felace, líbím se ti a ty se líbíš mně, snad to není tím, že stojíme v tmě.

Každej ti to potvrdí, že v tom našem městě je taky mnoho čtvrtí a žije se tu věčně.

A k sobě jsme si našli cestu a spolu nám bude hej, plno keců a pak zákaz vjezdu, vždyť já nejsem vůbec zlej.

Noční hodiny v pátek, to je teprv začátek, plno omamných látek a sexuálních hrátek.

A k sobě jsme si našli cestu a spolu nám bude hej, tak mi, bejby, už konečně dej.

Hospody už zavírají a opilce probírají, na záchytkách nestíhají a nezletilí ubíhají.

Naše láska zažila zlom osudný. Začala ses ke mně chovat jako k cizímu člověku. Stačilo jenom pár chyb mých. Z tvé strany cítil jsem spoustu nevděku. Neříkej, že jsem tě nemiloval. Já jenom neuměl ti říct, co jsi chtěla slyšet. Pořád jsem jen naznačoval a doufal, že dostanu tě ze tvý skrýše. Až na vrchol nejvyššího mrakodrapu. Bohužel jsi tak skrytá, že tě z tvé hloubky nevyhrabu Už je to za námi, na všem zlém je něco dobrého. Teď s klidem jsi řekla mi, že našla jsi si mladého. Neříkej, že jsem tě nemiloval. Já jenom neuměl ti říct, co jsi chtěla slyšet. Pořád jsem jen naznačoval a doufal, že dostanu tě ze tvý skrýše. Až na vrchol nejvyššího mrakodrapu.

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

JAN

6

RŮŽIČKA

Maminkovská V kuchyni celý den v kuchyni Vařím furt jenom vařim Vařím žehlím a peru že se jim na to ne a ne A nejsem žádná služka Co mi pomůže? Snad jenom vína flaška Dělám co na očích vám vidím A zkus mi říct,,tohle jídlo já nejím.‘‘ Škrabku na brambory do ruky vzít nechceš pro kapesný ke mně do kabelky vždycky se vetřeš

Závislosti Já ti teď říkám, že ty seš kámo závislej. Obrazovka do tmy svítí, klávesnice cvaká. Venku už jsi měsíc nebyl, myslíš, že jsi hustej? Ty jen sedíš u kompu a tvoje máma maká.

Vždycky je možnost, jak z toho ve. Skonči to hned teď, výmluvy nehledej. Každej z nás je na něco nadanej. Tak SKON..ČI..TO hned teď!

Vždycky je možnost, jak z toho ven. Skonči to hned teď, výmluvy nehledej Každej z nás je na něco nadanej. Tak SKON..ČI..TO hned teď!

Holka, já ti říkám, že ty seš sakra závislá. Souložit desetkrát denně, neznáš žádný hranice. Chlapi ti říkaj, že jsi vážně úžasná. Chtějí jen jedno, dostat se k tvý sukýnce.

Já ti teď říkám, že ty seš kámo závislej, pořád jen dřepíš v tý zaplivaný hospodě. Manželka se doma bojí,děti steskem brečej. Kámoši se ptají, jestli si ještě v pohodě. Vždycky je možnost, jak z toho ven. Skonči to hned teď, výmluvy nehledej. Každej z nás je na něco nadanej. Tak SKON..ČI..TO hned teď!

Vždycky je možnost, jak z toho ven. Skonči to hned teď, výmluvy nehledej. Každej z nás je na něco nadanej. Tak SKON..ČI..TO hned teď!

Já ti teď říkám, že ty seš kámo závislej. Cvičit, jen cvičit, to jediný tě uspokojí. Jediný, co posiluješ, je tvoje EGO! Srát na ostatní to ti vůbec nevadí.

V kategorii próza byla u mnohých prací, podobně jako v loňském ročníku, patrná inspirace literární nebo filmovou tvorbou, objevovaly se však i příběhy z rodinného prostředí, cestopisné povídky nebo texty na hranici mezi beletrií a odbornou literaturou.

Výsledky kategorie próza 1. Miriam Vostrá, 2.BC 2. Vojtěch Jakoubek, 2STA 3. Dušan König, 3ST Lukáš Krippner, 4ME Vojtěch Volek, 4ME MIRIAM

VOSTRÁ

Z temnoty do světla Když poprvý zjišťuju, že Sol’ zemli, moje nejoblíbenější kapela, přijede do Česka, málem padám ze židle. Čtu ten článek asi třikrát, než dokážu pochopit, co se v něm píše. To neni možný, to neni možný!!! Poslouchám spoustu dalších kapel, které jsou si navzájem podobné, ale Sol’ zemli se od nich ode všech tak nějak liší... Už jen tím, že Grysha si

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

7

nemaluje oči. Na nějakých starých fotkách má sice patku přes oko, černou linku a děsivej výraz, ale to všechno postupně zmizelo. Přesto jsem je nepřestal poslouchat. To je divný. Ostatní jsou oblečený, jako by si přišli poslechnout popík. Já jsem ozbrojen. Mám starý černý konversky, děravý černý džíny, dva řetězy, co se mi houpou u boku, a tričko Sol´ zemli, co mi dal táta k narozkám a ségra mi ho tenkrát na týden zabavila. Krom toho mám černou linku kolem očí. Jo, a abych nezapomněl, mám taky bezprstový černý rukavice až k loktu. Budou se mi při koncertě potit ruce, a hodně. Jenže co jsem si nadrobil, musim si sníst. Ne, nepokousal mě Grysha (můj pes; ano, podle zpěváka) ani mě nepoškrábala Korey. Prostě jsem jenom osel. Poslední dobou mám depky čím dál víc. Ale co, já to zvládnu! Najednou se z ničeho nic se rozeznívají nástroje a Grysha začíná zpívat. Zapomínám na všechno a zaposlouchám se do hudby. Je to tak rychlý a melodický, že se na to nedá ani skákat. A proto všichni jen stojíme a posloucháme a Grysha plive slova tak rychle, že je to až neuvěřitelný. „Thank you! Spasíba!“ Atmosféra pod pódiem je krásná. První lidé začínají skákat. Přidávám se k nim. Tahle písnička je vyloženě skákací a já se nořím do těch not, do rytmu bicích, do tónů strun... Najednou zjišťuji, že jsem v první řadě. No to je naprosto úžasný! Don’t fly away, don’t run away, don’t give up on it!!! Jenomže přichází problém. Teprve druhá písnička a já už mám rukavice nasáklé potem... Jak to přežiju? Podle toho, jak stoupá dynamika, stoupá i adrenalin v sále. Máme ruce nahoře a boucháme do vzduchu v rytmu písně. Jenže já je musim stáhnout dolů. Do hajzlu! Zrovna v tom nejlepšim! Třepu s nima u těla, abych zmírnil bolest. Pot se mi totiž právě dostává do nezahojenejch ran. Není to tak dlouho, co jsem se naposled rejpal ve svym těle. Že by... dneska ráno? V duchu si nadávám. Já to zvládnu! Kdybych to dokázal zvládnout, nemusel bych nosit rukavice. Pak ale začnu skákat a jediný, co si zapamatuju, jsou slova: „Pažálsta, pomogi mne!“ „Teď si dáme písničku Zamrzlé srdce,“ říká Grysha. „Je to rusky, není přeložená. Napsal jsem ji pro svýho mladšího bráchu. Víte, jeho život je fakt v háji. A mně na něm moc záleží, ale nemůžu mu nijak pomoct. Proto jsem mu napsal aspoň song. Asi ani neví, že je pro něj, protože jsem mu to neřek. A nepomůže mu to. Ale mně to pomáhá udržet naději. Pojďte, zazpívám vám ji. Aby to aspoň někdo věděl!“ Najednou si uvědomuji, že na textu záleží. Hodně. „Narodil jsem se v Moskvě a vyrůstal tam. Můj otec byl alkoholik a utrácel veškerý peníze, co jsme měli. Mamka byla hodně nemocná a pracovat moc nemohla. V deseti letech jsem jí chtěl pomoct vydělat peníze, a tak jsem začal chodit do ulic. Občas se mi naskytla příležitost - roznášet letáky, čistit boty a nebo třeba pomoct obchodníkovi ráno vynést zboží před obchod a večer ho zas uklidit, ale nejčastěji krást. Jenomže v těch ulicích jsem nebyl sám. Žilo tam spoustu chudých kluků, co tam nechtěli ty ostatní. A tak jsem se začal prát. Ze začátku to nebylo nic vážnýho, postupně se to ale začalo stupňovat. Doma se to zhoršovalo, a tak jsem byl venku agresivnější. Pubertu jsem prožil jako obávaný mlátič. Většinou se mi konkurence klidila z cesty. V sedmnácti letech mi ale umřela mamka a všechno se změnilo. Doma to bylo k nevydržení, a tak jsem i s třináctiletým bráchou zdrhnul. Nějaký čas jsme byli na ulici a živili se víc nelegálně než legálně. Časem jsme si našli podnájem a já nastoupil do práce. Ale dopadli jsme na dno. Brácha byl pořád vožralej a vyhodili ho ze školy. Já pít nechtěl, ale nic jinýho jsem neznal. Šlo to s náma od desíti k pěti. Jednou jsem tak seděl doma, lednička byla prázdná, ani pivo už jsme neměli. Já měl polámanou ruku, protože jsem se porval, tak jsem nemohl jít do práce. Už jsem nevěděl, co bude dál. Najednou jsem si vzpomněl, že máma měla doma krucifix, dokud ho táta ve vzteku nerozmlátil. A tak jsem v tom zoufalství řekl: ‚Bože, jestli existuješ, pomoz mi!‘ Nedoufal jsem ani trochu, ale najednou se mě zmocnil podivnej pocit. A měl jsem dojem, že slyšim hlas, kterej říkal: ‚Jsem s tebou už od tý chvíle, co ses narodil!‘ Bylo to divný. Napadlo mě, že bych měl přece lepší život, kdyby se mnou Bůh byl, ale pak jsem si začal vybavovat různý věci. Jak mi mamka vyprávěla, že jsem se málem nenarodil. Jak jsem náhodou ve třech letech spadl ze židle, když měl táta záchvat vzteku a házel přes stůl flašky od piva, který mi mohly rozbít lebku. Jak jsem se v osmi letech zázračně uzdravil z nějaký podivný nemoci. Všechno se mi to tenkrát začalo vybavovat, bylo toho ale mnohem, mnohem víc. A já začal brečet. No fakt, zní to divně, ale mlátič, ze kterýho měli respekt všichni v okolí, ležel doma na posteli a brečel. Trvalo to dlouho, nebylo to ze dne na den, ale já uvěřil v Boha. Úplně se mi změnil život. Bylo to neuvěřitelný, ani já pořádně nechápal, co se to se mnou děje. Ale poznal jsem Boha takovýho, jakej je skutečně. A řeknu vám, je úžasnej! Všechno, co jsem poznal do tý doby, nemělo žádnou cenu ve srovnání s tím, co mi nabízel Bůh. Prozradím vám, že naše písnička Lev je právě o něm. Bůh neni žádnej praděda na obláčku. Ne! Všechno, co zpíváme o Lvu, zpíváme o Bohu. Copak vás to nenapadlo? Jakej bysme asi měli důvod zpívat o lvech z pustin?“ Grysha mluví dál a dál, ale já nejsem schopnej ho vnímat. Myslim na těch pár slov, co si z písně Lev pamatuju. Khrabry i dóblestny, umny i razumny, blagarodny i udivitelny, eto dikiy lev! Tak to je teda hustý! Jestli existuje takovejhle Bůh... Nemám co ztratit, říkám si, můj život je stejně na houby. Jdu do toho! Zkusit to můžu. Celej se potim a srdce mi buší až v krku. Už teď mě ale napadne: „Co teď budu dělat? Splnil se mi sen... Ale co pak? Až přijedu domů? To zas bude všechno při starym?“ Chci to zahnat někam do kouta, protože jsem plnej endorfinů, ale nejde to... Ruce mě pálí už nesnesitelně. A já si začínám uvědomovat, že to nějak nezvládám... Nějaká písnička musí být opravdu poslední a i ta poslední písnička musí někdy skončit. Skončila. „Mohl bych poprosit o fotku? S celou kapelou?“ Grysha se usměje, popadne mě kolem ramen a zavolá na ostatní. Na tohle jsem čekal celej život! Roztřesou se mi ruce, ale přinutim se jednou rukou obejmout Gryshu a druhou Nikitu, kterej ke mně přichází z druhý strany. Ostatní se shluknou kolem nás. Cvak. A je po všem... Co teď? Tak dělej! Další možnost mít nebudeš!

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

8

Grysha už se ke mně otáčí zády, a já v zápase o život řeknu: „Pažálsta! Pomogi mne!“ Víc nic. Grysha se obrací. A já si teprve teď uvědomuju, že říkám jeho vlastní slova, a tak to dořeknu: „Pažálsta, spasi miňa!“ Grysha má zvláštní pohled, jako by mě zkoumal zevnitř. A jako by myslel na něco jiného. Jeho pohled se dlouho zastaví na mých rukavicích, pak přistoupí blízko ke mně a rusky řekne: „Spíme vedle v hotelu. Zítra v půl jedný tě čekám u vchodu. Neoficiálně.“ A zmizí. Sedíme s Gryshou v restauraci naproti sobě. O tom se mi ani nesnilo! Chvíli si povídáme, objednáme si jídlo a pak se mně zpěvák zeptá: „Tak, Filíp, zajímalo by mě, kdo vlastně seš. Můžeš mi o sobě něco povědět?“ „No, narodil jsem se jako první pokus dvou potrhlejch lidí...“ Vyprávim všechno, od narození až po současnost. Práskám toho na sebe víc, než je mi milo. Ale nestíhám o tom přemejšlet. Nejde to zastavit! Mluvim a mluvim a vzpomínám na věci dávno zapomenutý. Teda... na věci, který jsem se snažil zapomenout. Teď je vyhrabávám z popela a házim na světlo. Bolí to. Hodně. Ale nemůžu přestat. Rejpám se v minulosti a překvapuje mě, že to bolí víc, než když se rejpám ve vlastní kůži. Nebo mase. A taky, že i přes tu bolest nemůžu přestat. Nejde to. Stejně jako s řezáním... Už nevnímám Gryshu a nořím se hloub a hloub do svojí duše. „A co ten tvůj život, nechtěl by trochu osolit? No, víš... Všechno, cos mi tady vyprávěl, mi přijde jako... Jako kdybys měl hromady jídla, ale žádnou sůl. Nechutnalo by ti to. Hledal bys, čím ho vylepšit. Jednou bys přidal cukr, pak zas pepř. Ale nebylo by to ono. Nebyla by to sůl. Nehledáš náhodou něco, co by ti osolilo život?“ Celej život přece hledám něco, co mi ho zpestří. Koncerty. Kluby. Hospody. Vopíjení se do němoty. Čtyřnohej Grysha a lítající Korey. Všechno je to jako nedostatečný přísady. Najednou si vzpomenu na žiletku. Vždyť já ten kousek nabroušený oceli považuju celou dobu za sůl!!! To je, jako bych si do jídla sypal herák! Ohromeně se podívám na zpěváka. „Grysho... Co je ta sůl teda?“ „Filípe, Filípe,“ usměje se Grysha, „poslouchal jsi vůbec, co jsem včera říkal?“ A proto se rozhoduji. Je to těžký, ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy udělal. „Víš, Grysho, asi bych ti měl říct úplně všechno...“ Zpěvák se na mě tázavě podívá. Seberu veškeré zbytky sil a stáhnu si rukavice. Ruce pokládám na stůl před sebe. Pak ale očima zachytim pohyb. Grysha si vyhrne rukávy svý černý košile a ruce pokládá na desku stolu jako já. Teď zas údivem nedýchám já. Prohlížím si ty jeho ruce. Má tam jizvy úplně stejný, čáry sem a tam, úplný pavučiny, a mezi nima hlubší a širší zářezy, jenom zahojený a starší. Najednou se mi zvedne kýbl. Ne z něho. Ne ze mě. Z toho. „Jo,“ řekne Grysha. V tom kraťoučkym slovíčku DA je toho víc, než se zdá. On mi rozumí, bleskne mi hlavou. Je to ohromně zvláštní pocit. Takovej hřejivej nebo co. „Máš je zahojený,“ kývnu bradou k jeho rukám. „Da,“ říká opět, „protože jsem našel... no, někdo by tomu možná mohl říkat sůl,“ zasměje se. „Jo tak…“ Zamyslím se. „Funguje to?“ Grysha nadzdvihne obočí: „Byly ty osolený hranolky slaný?“ Zasměju se. Prostě se musim zasmát. „Tak vidíš, kámo,“ řekne, prstama mě opatrně, ale chlapsky poplácá po lokti a stáhne je zas k sobě pod bradu. „Budu o tom přemejšlet,“ slibuju a pravačkou si pocuchám patku vlasů. Nějak jsem línej navlíkat si rukavice. Sedim na posteli a třídim svoje veledíla. Některý vracim zpět na místo, ale většinu jich házim vzduchem. Mam tu všechno možný. To, co lítá vzduchem, jsou často věci, za který mě učitelé nejvíc chválili. Ale já je tu nechci. Jsou hnusný. Je mi z nich na blití. Poslední dobou se moje tvorba dost změnila. Ne že bych zrovna maloval ježíšky v jesličkách nebo Ježíše na křížích, to fakt ne. Ale myslim, že moje tvorba má teď mnohem větší smysl. A učitelé ji chválí stejně jako předtím. Právě se rozhoduju o jedný kresbě, ale nějak nevim. Jo, nebo ne... Vždyť se vůbec nesoustředim! Z repráků se line řev a já si najednou uvědomim, že mi vadí. Zvednu se z postele a ten jekot vypnu. Chci cédéčko uklidit, ale když spatřim známý nápis, jakoby krví napsáno KILLER, řeknu si: „S krví jsem já přece skončil!“ A za vteřinku letí cédéčko vzduchem, přistane vedle vyhozenejch kreseb a maleb a praskne. Kdo ví, kolik jsem za něj tenkrát na tom koncertě dal... A pak mi do oka padne hromada ostatních cédéček na poličce. Začnou lítat vzduchem i s obalama. Prostě to tu nechci. Pak otevírám skříň. Jako první vytáhnu tričko, na kterém je kostlivec s kosou v ruce. „Jako bych chtěl někoho kosit,“ zasměju se. Tričko přistává na zemi. Za chvilku je skříň skoro prázdná. Asi budu muset říct rodičům o malej příspěvek. Ty budou nadšený! „Vida! Dokonce jsem si uklidil!“ Nemůžu se ubránit smíchu. Hlavou mi bleskne zpráva, kterou mi nedávno napsal Grysha: „Co se stalo, stalo se. Minulost nezměníš. Radši přemýšlej, co ještě můžeš změnit dneska!“

VOJTĚCH

JAKOUBEK

Palec nahoru Rád cestuji. A kdo ne? Ano, mezi mými přáteli bych pár lidí našel, pravda… To, co rád nemám, jsou nějaké příliš organizované a předražené výlety. Vždycky jsem se tam cítil nesvobodný. Proto jsem cestu, o které vám budu povídat, zdolal jinak než placeným autobusem, vlakem nebo letadlem. Jel jsem stopem. Úplně vidím, jak se vám v hlavě vynoří myšlenka: „To je magor!“ Na chvíli jí odložte někam stranou, prosím. Jsem kluk a my kluci občas prostě potřebujeme nějaké to dobrodružství. Nechci zůstat sedět doma u počítače. „Bylo by to ale mnohem bezpečnější,“ napadne vás. To bezpochyby ano, ale bylo by to téměř k ničemu. Naplánoval jsem si tedy trasu. Zkráceně jsem chtěl jet z Česka přes Německo do Francie. Z Francie přes Švý-

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

9

carsko do Itálie a z Itálie přes Rakousko a Německo domů. Trasa počítala s návštěvou pár přátel ve Francii a v Itálii. „Je to blázen!“ křičí cosi ve vaší hlavě, asi zdravý rozum. Vyrazil jsem z Plzně v sobotu ráno. Nejel jsem sám. Jel se mnou Ježíš. Někdo se asi zeptá: „Co? Jakej Ježíš? Co to tu kecá?“ Nekecám. Jsem věřící, nejsem blázen a Ježíš se mnou opravdu jel. V to sobotní ráno jsem nečekal ani patnáct minut a nabral mě příjemný starší pár. Cesta pěkně ubíhala, vysadili mě někde v Německu. Následovalo ještě sedm dalších svezení a setkání s krásnými lidmi, než jsem se dostal do Francie. Bylo to opravdu rychlé. Sám jsem nečekal, že to půjde tak hladce. Do města Belfort jsem se tedy dostal hned první večer. Ten den jsem zůstal venku před městem. K večeři jsem si dal chleba s marmeládou, a jelikož jsem měl opravdový hlad, moc mi to chutnalo. Ustlal jsem si pod širým nebem v mém spacáku, na jehož obalu bylo kdysi hrdě napsáno, že je do mínus pěti stupňů Celsia. Tu noc opravdu mrzlo a já se probudil ve čtyři ráno. Zimou. U lidí je to normální, ale že by se i spacáky chvástaly tím, co nedokážou? Klepal jsem kosu, snažil jsem se všemožně zahřát. Když na to vzpomínám, je to celkem srandovní. Nakonec se mi podařilo ještě na dvě hodiny usnout. Potom jsem si uvařil ovesné vločky k snídani a pozoroval jsem východ slunce. Byl to jeden z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl. Dlouho předtím, než slunce vyšlo, byl obzor červeno oranžový. Světla přibývalo, obloha modrala. Já mezitím dojídal své vločky, když vyšlo zářivé slunce. Nepopsatelné. Belfort se ukázal jako velmi zajímavé město. Prošel jsem pár památek, a jelikož byla neděle, zamířil jsem na do kostela na mši. Občas si povídám s Ježíšem. Doopravdy. Zní to hodně divně? Před mší jsem spíš povídal já jemu: „Hej kámo, to by bylo hustý, kdyby mě někdo pozval na oběd…“ Jo, mluvím s ním jako s kamarádem, jestli se ptáte. Užil jsem si s ním v životě spoustu srandy a teď mi přichystal další z jeho vtípků. Po mši mě totiž doopravdy jeden kněz na vozíčku pozval na oběd. Strávil jsem s ním úžasné poledne a část odpoledne. Výborně jsem se najedl a zdokonalil ve francouzštině. Odpoledne jsem se setkal s Justine. Francouzkou, se kterou jsem se před časem seznámil v Plzni. S ní a její rodinou jsem strávil dva super dny. Hodně jsem ochutnával Francii, trénoval jazyk a užíval si spoustu psiny s Francouzi. Zkoušeli jsme i jedno francouzské klišé, podle kterého má francouzština nejvíce významů pro slovo „penis“. Když někdo řekl francouzský výraz, vyrovnal jsem ho českým. Bylo to nemožné, bojoval jsem urputně, ale Justinin táta mě převálcoval na plné čáře. Francii jsem na chvilku opustil, přejel jsem Švýcarsko a tentýž den jsem si ustlal pod horou Mont Blanc. Když chcete poznat Ježíše, stačí se kouknout kolem sebe. To, co pro nás Bůh stvořil, je úžasné. Dílo je vskutku pozoruhodné a odráží to, jaký je jeho tvořitel. Hory přímo odráží Boží velikost. Když se nad tím zamyslíte, nebude jejich autor ještě větší? Tunel pod horou Mont Blanc měří jedenáct a půl kilometru. Tím jsem začal následující den. Když je řeč o tunelech, projížděl jsem na cestě jak ty, na které jsme všichni v horách zvyklí, tak ty psychické. Naštěstí jich moc nebylo a vždycky jsem se držel Ježíše. „S tím Ježíšem to už trochu přehání,“objeví se vám kdesi v hlavě. Bohudíky je to tak, jak píšu, bez něj bych to vážně nezvládl. Ten den jsem dojel až do malého města jménem Saluzzo v Itálii. Když jsem našel wi-fi, která byla zdarma, dozvěděl jsem se, že mí přátelé na mě dnes zrovna nemají čas. Cože? Jedu za nimi takovou dálku a oni se zrovna dneska musí učit, i když věděli, že mám přijet? Povedení kamarádi. Ten večer jsem se vrátil zpátky do Turína. Kluk, který mě tam vezl, mě naneštěstí vysadil na začátku centra. „Do háje.“ Byla první myšlenka, která mi přišla na mysl. „Hele, Ježíši…nemůžeš to nějak zařídit, prosimtě?“ Ano, zase si s ním povídám a to vybírám jen zlomky. Abyste si nemysleli, že mi neodpovídá, čtěte dál. Zašel jsem do supermarketu, u vchodu jsem se ptal anglicky ochranky, zda-li si mohu vzít kartony. Nerozuměli. V zápětí přišel jeden mladý muž, jestli nepotřebuji pomoct. Po pěti minutách rozhovoru jsem souhlasil s jeho nabídkou noclehu u něj doma. Fabio, tak se jmenoval, byl opravdu milý. Nechal mě u sebe přespat a druhý den se mnou prošel Turín. Užil jsem si s ním spoustu srandy. Dodnes jsme v živém kontaktu. Z Turína jsem vyrazil okolo desáté, vzala mě starší paní. Nebyla první, kdo se divil mému věku (je mi sedmnáct). Udiveně říkala, že bych mohl být její syn. Na konci cesty mi téměř vnutila dvacet euro s tím, že ačkoliv mám dost jídla, jí to udělá radost. Ještě dnes mám bankovku v peněžence a nevím, jestli ji někdy utratím. Ještě ten den jsem se dostal dvacet kilometrů před Innsbruck. Nemohu popsat, jací byli ti lidé, jelikož bych se moc rozepisoval. Snad stačí, když napíšu, že byli všichni úžasní? Byli, opravdu. Poslední noc venku, pod hvězdami. Zahrabal jsem se do natrhaných jehličnatých větví. Spalo se mi jako doma v peřinkách. Probudil jsem se v šest, dal jsem si kafe na čerpací stanici a po chvilce uvažování jsem sešel z dálnice do údolí. Přede mnou se zvedaly hory. Rozhodl jsem se pro procházku, měl jsem ještě dost času. Krásnější čas v horách jsem ještě nezažil. Slunce zářilo, na nebi nebyl jediný mrak. Vystoupal jsem přibližně dva tisíce metrů nahoru. Všude kolem mě byly jelení stopy. Spousty sněhu, ve kterém jsem se brodil až po kolena. Nedošel jsem sice až na vrchol, ale i tak jsem si to náramně užil. Celou tu dobu jsem byl s Ježíšem a můžu vám říct, že lepšího parťáka nenajdete. Ještě ten den jsem se vrátil k dálnici. Domluvil jsem si odvoz do Innsbrucku. Dále pak do Mnichova, který jsem musel celý přejet městskou dopravou, abych se dostal k nájezdu na dálnici. Byl už večer, to pro stopování není příliš příhodné, protože lidé mají strach. Já ho ale neměl. Vždyť Ježíš mě neopustí, čeho bych se měl bát? „To je hez-

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

10

ké, když člověk něčemu věří, věci jsou pak snadnější, že?“ snad vás to nenapadlo. Nevím, zdali důvěra v jiné věci přináší prospěch. Mluvím o Ježíšovi, to je něco úplně jiného. Není to ani ten Ježíš, kterého si představíte, když náhodou navštívíte kostel. Musíte Ho poznat osobně. K nájezdu jsem šel okolo benzínové stanice, všiml jsem si že jedno auto má na značce REG, což znamená Regensburg. Regensburg byl na mé trase domů. Ihned jsem se zeptal majitele, jestli tam jede a zdali by mě mohl vzít s sebou. Chvíli si mě prohlížel a pak souhlasil. Z Regensburgu mě svezli nějací Češi. Opět to šlo všechno rychle a já jsem byl o půlnoci doma. Celou cestu jsem absolvoval za týden. Poznal jsem spoustu nových lidí, snědl spousty jídla, viděl hrozně moc přírody a památek. Celá cesta mě stála okolo třiceti euro. Doporučuji vyzkoušet stejný způsob cestování každému, kdo má alespoň trochu kuráže. Rukama se člověk domluví všude, tak jakápak jazyková bariéra. Jen si dobře vyberte, koho vezmete s sebou.

DUŠAN

KÖNIG

Výhra? Poprvé jsem ji potkal asi v polovině druhého ročníku střední školy. Bylo brzy ráno a já stejně jako každý den touto dobou nastupoval do autobusu jedoucího do Plzně. Autobus byl jako obvykle plný lidí. Nastoupil jsem do autobusu a tam jsem ji uviděl. Seděla skoro v polovině autobusu a v příšeří rána se dívala z okna ven. Zaujala mě svými zlatými vlasy a jiskrou v očích. Nikdy před tím jsem nebyl takhle okouzlen. Přes to jsem však nebyl schopen ze sebe vydat ani slovo. Dojeli jsme do Plzně a dál každý šel svou cestou. Během týdne jsem ji občas vídal, k rozhovoru však nedošlo. Dny plynuly a školní rok se chýlil ke konci. Ve škole jsem se denně dostával pod nátlak vyvolaný uzavíráním známek a účastí v různých soutěžích. Stejně mi ale v hlavě hlodaly myšlenky na to,jaké by to bylo podívat se jí do očí nebo třeba slyšet její hlas. Byl poslední týden školy. Při cestě autobusem do školy se neukázala. Den za dnem jsem čekal na moment, až ji zase uvidím a snad i oslovím. Ona však nikde. Den před vysvědčením jsem se jako vždy vracel domů autobusem. Byl téměř prázdný, dalo se tam tedy v klidu přemýšlet. Přemítal jsem nad závěrem známek a o nadcházejících prázdninách. Už jsem se tou dobou smířil s tím, že už ji tenhle rok neuvidím. Naštěstí jsem se mýlil! Autobus zastavil na poslední plzeňské zastávce - Severce. Lidé nastupovali. Mezi posledními přišla ona... Její zlaté vlasy zářily ve slunečním světle. Oči si kryla světle hnědými brýlemi. Měla krátké triko bílé jako právě padlý sníh. Celou její auru podtrhovala vyzývavá džínová krátká sukně. Ze své kabelky vytáhla peněženku a zaplatila si lístek. V autobuse byl velký počet volných míst, ona si však beze slova přisedla ke mě. Úmysl? Prostá náhoda? Ať už cokoliv, věděl jsem, že hezčí možnost tenhle školní rok nedostanu. Oslovil jsem ji. Vypadalo to, že je za to ráda. Konečně jsem uslyšel její hlas, dokonce mi řekla své jméno - Lenka. Bavili jsme se o našich zájmech. Když jsem ji prozradil, že mezi moje koníčky patří matematika - rozesmál jsem ji. Pak jen dodala: „V tom případě bys mi moh doučovat…“. Touhle větou mi způsobila lehký šok. Díky nově nabytému sebevědomí jsem naštěstí byl schopen odpovědět: „S tím bych neměl problém, nebyla bys první člověk, kterýho jsem doučoval matiku“. Snad si to nevyložila jinak... Blížili jsme se k zastávce, kde vystupuji. Přál jsem si, aby ta cesta byla delší a já se s ní mohl bavit dál. Dojeli jsme na zastávku, rozloučili jsme se a já vyšel ven z autobusu. Za mnou se zavřely dveře a autobus zmizel v dáli. Během dalšího dne ani během prázdnin jsem Lenku neviděl. Začínal třetí ročník a učitelé opět zaběhli do zajetých kolejí. Já se konečně dočkal, uviděl jsem ji. Opět ráno v autobuse. Bylo tam mnoho lidí, ona byla v tom šumu. Autobus stejně jako vždy dojel na zastávku, kde oba vystupujeme. Mohl jsem ji pozdravit a znovu se jí podívat do očí. Najednou jsem ale pozbyl sebevědomí. Bohužel to nebylo naposled, co jsem na ni nedokázal promluvit - jen pozdravit... Stále se to opakovalo, cítil jsem se frustrován. Kdyby tak věděla, co pro mě znamená. Vnímal jsem ji jako hvězdu, která by tvořila dokonalou konstelaci mého života. Jednoho dne se mi jen tak ozval kamarád. On věděl o mých citech k Lence. Začal jsem se s ním o mojí frustraci bavit. Byl jsem za to rád. Díky němu se mi vrátilo sebevědomí. Dokonce jsem se odhodlal k tomu, že ji někam pozvu. Bylo mi jedno kam, přál jsem si jen jedno - být chvilku s ní. Chtěl jsem být alespoň trošku originální. Kamarád mi poradil trasu, která by se perfektně hodila na procházku. Zjistil jsem, že poblíž trasy je jedna skromná přitom ale krásná kavárna. Začal jsem tedy plánovat. Na internetu jsem si v mapách našel trasu procházky. Spočítal jsem si přibližnou dobu trasy. Započítal jsem přibližný čas strávený v kavárně. Zjistil jsem si, jak se pak veřejnou dopravou dostaneme na autobusové nádraží a jakou dobu bude tato cesta trvat. Podtrženo sečteno, spočítal jsem přibližnou dobu schůzky. Na základě toho jsem pak mohl najít autobus, který jede do vesnice, kde bydlí Lenka a navíc by měl cestu i kolem vesnice, kde zas bydlím já. Mohli bychom tedy jet společně. Když jsem kamarádovi vyprávěl o tom, jak jsem schůzku naplánoval, začal se smát. Pak prohlásil: „Ty si fakt puntíčkář. Už nad tim ale nepřemejšlej, dej tomu volnej průběh“. Věděl jsem, že má pravdu. Byl jsem si vědom toho, že skutečnost, že nedokážu "vypnout" a na chvilku přestat věci analyzovat mi občas škodí. Byl jsem odhodlaný na Lenku promluvit a pozvat ji na výlet, který jsem pro nás naplánoval. Moc jsem se

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

11

těšil na to, až ji zase uvidím, promluvím na ní a uslyším její hlas. Ráno bylo chladné, mě však hřála myšlenka na ni. Nastoupil jsem do autobusu. Rozhlížel jsem se, nikde sem ji tam však neviděl. Sednul jsem si na volné sedadlo a přemýšlel. Během přemítání nad tím,jakou mám smůlu jsem si všimnul, že Lenka je v autobuse. Při vstupu do autobusu jsem ji zřejmě kvůli roušce tmy přehlédl. Seděla několik sedadel ode mne. Jakmile jsem ji viděl, vrátil se mi úsměv. Vystoupili jsme z autobusu a šli na tramvaj. Spolu s Lenkou šla i její kamarádka shodou náhod moje sestřenice. Napřed mě to trošku znervóznilo. Pak jsem si ale uvědomil, že musím nechat věci volně plynout. Napřed jsem oslovil sestřenici. Dlouho jsem s ní nemluvil, nebylo tedy těžké najít společnou řeč. Nějak jsem se ale stále nemohl dostat přes tu pomyslnou bariéru, která mi bránila mluvit s Lenkou. Tramvaj zastavila a Lenka vystupovala. V ten okamžik jsem byl bez dechu. Připadalo mi, jako by část mě odcházela spolu s ní. S tím jsem se ale nehodlal smířit, už ne. Když jsem se vzpamatoval, rychlým krokem jsem vystoupil z tramvaje. Naštěstí svítila červená a ona stála na přechodu. Přišel jsem k ní. Věděl jsem, že teď nebo už nikdy. Pozdravil jsem ji. Nepodívala se na mě, jen lehce pootočila hlavou směrem ke mě, aby dala najevo, že mě slyší. Nevypadala jako by byla ráda, že na ni mluvím. Zeptal jsem se jí, jestli by se se mnou šla po škole projít, popovídat si. V ten okamžik bez dlouhého přemýšlení rázně řekla ne, při tom zakroutila hlavou. Pohled upřený kamsi do dáli. To odmítnutí mě zmrazilo. Hned jsem nevěděl, jak nejlépe odpovědět, tak jsem dodal: „No, tak se zatim měj…“. Nic lepšího jsem ze sebe po tom šoku nedostal. Otočil jsem se a šel čekat na další tramvaj. Během čekání jsem přemýšlel nad tím, co se právě stalo. Pochopil jsem, co to znamená zlomit srdce. Chvilku jsem měl smíšené pocity. Pak jsem si ale položil otázku. Co jsem vlastně ztratil? Ztratil jsem jen představu, ve které jsem s ní. Dalo by se tedy říct, že jsem o nic nepřišel. Přece jen jsem však něco získal. Podařilo se mi oslovit slečnu, která mi byla sympatická, teď vím, že to dokážu. Na noční obloze je mnoho hvězd, jednou se mezi nimi možná najde jedna, která bude zářit pro mě...

LUKÁŠ

KRIPPNER

Čára přes rozpočet Nemůžeš mě nutit, to přece nejde. Ne, to neudělám a prásknul jsem dveřmi Jackova bytu. Je dlouhá studená zima a tady v New Yorku je opravdu studená. Sejdu po schodech jedno patro a slyším divný křik z bytu číslo 42. Přijdu k bytu blíž, slyším pláč a chlapa, jak řve. Řeknu si, že to stačí. Znáte mě, dělám si, co chci, kdy chci, a neohlížím se. Vyrážím dveře, vytáhnu svojí 1911 u pasu a zařvu na toho grázla, ať toho nechá. Sundávám ho dobře mířeným hákem na čelist k zemi a pak se jdu postarat o tu dívku. Seberu z lékárničky obvazy, utřu jí slzy, obvážu šrámy a řeknu jí, ať se sbalí a vypadne. Tohle normálně nedělám, ale sakra mě namíchnou týpci, co mlátí holky. Ani jsem vám neřekl, jsem Greg Johnson, parťáka Jacka ještě neznáte, je to dobrý chlap, ale někdy mam chuť poslat mu kulku mezi očí za ty jeho názory . Jak jsme už řekl, žiju v New Yorku a jsem z rodiny Wallter´s. Nejsme s Jackem žádní hoši, co rozdávají sušenky, jsme tu čistě na špinavou práci a uklízení smetí. Kdekoliv je problém a naší rodině se to nelíbí, přijdem my a je uklizeno. Nebojíme se zlámaných kostí, rozdrcených kloubů a děr po kulkách. Rodina má krásnou italskou restauraci, hrozná idylka. Za barem je kancl pana Walltera, je to chlapík, co nesnáší, když mu někdo leze do zelí. Po jeho pravé straně často stává účetní Leo. Leo to z čísly vážně umí a drží s námi. Jak jsem už říkal, jsem Walltersovi hrdí hoši. Já a Jack jsme spolu vyrůstali od 10 let, jsme oba sirotci, a tak jsme od malička spoléhali jen na sebe. Ať už šlo o krádeže, vykrádání aut, vždy jsme do toho šli spolu. Pan Wallters si nás všiml, když jsme zachránili jeho zásilku, kterou mu ukradla nepřátelská rodina, no nebudu vám lhát, prostě jsme jí ukradli pro sebe, a když za náma Wallters přišel a nabídnul nám praci, zahráli jsme to tak, že jsme zásilku zachránili, a proto nás pan Wallters přijal do své rodiny. Ale abych se vrátil k dění. Odešel jsem od Jacka a po vyřešení bytu číslo 42 jsem nasedl do auta a jel na schůzku s panem Walltersem. Jako obvykle Jack zase přijde pozdě. Walltersův bar je v Little Italy, a jak jsem řekl, na první pohled byste neřekli, že je to sídlo mafiánské rodiny v New Yorku. Když už Jack konečně dorazil do baru, pronesli jsme obvyklí plky o večerejšku, který jsme samozřejmě propili ve strip baru, ale dlouho netrvalo a přišel pro nás Leo. A tak si sednu ke stolu a poslouchám toho šéfa. „Chlapi, zanedlouho přijede dodávka, je důležité ji získat a neporušenou ji přivést.“ Nic dalšího jsme nepotřebovali, prostě jsme si skočili pro hračky a jelo se. Měli jsme pro zásilku jet za město na venkov, jak já venkov nenávidím. Když dorazíme na místo určení, zaplivaná farma, a už když jsem vystoupil z auta, mně i Jackovi tu něco smrdělo. Zažili jsme toho s Jackem hodně a tohle se nám prostě nelíbilo. Vytáhli jsme svoje nadobíčka, starý známí „tomíky“, který nám nejednou zachránily zadky. Procházím pomalu farmu, jsme ve střehu, chodíme od domu k domu a PRÁSK. Otáčím se na všechny strany, nikde nikdo a najednou mě něco chytne za rameno. Byl to Jack, s obří dírou v hrudi lapá po dechu. Instinktivně jsem ho chytil, okamžitě jsem ho odtáhnul do stodoly a najednou jakoby se kolem vás zastavil čas. Váš kámoš s dírou v hrudi, krve všude jako z vola, a vy i on víte, že je to poslední chvíle, kdy se vidíte, a že se nedá nic dělat. Držím ho za ruku, křičím na něj: „Koukej se na mě, neodcházej, pomstím tě, slyšíš? Všechny ty zmetky postřílím. A v tom cítím, jak Jackovo tělo a stisk povoluje a pak odpadává. Pouštím ho na zem, zatínám pěst, teď není čas na smutek. Sahám po své zbrani, slyším, jak se blíží ze všech stran. Natáhnu závěr zbraně, zamířím a zmáčknu spoušť. V několika minutách se promění farma na kraji města v peklo a potoky krve, běsním, střílím, zabijím. Nic jinýho si ti bastardi nezaslouží. Když dojdou náboje v „tomíkovi“, sahám k pasu pro svýho colta 1911. Natahuju závěr, náboj zapadá do komory, vidím posledního zmetka a hned střílím. BOOM BOOM a zásah do nohou. Přijdu k němu, přiložím mu pistoli k hlavě

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

12

a říkám: „Kdo tě poslal, od koho jste?“ Vysypal ze sebe pár slov a to mi stačilo, prosil o slitování a já mu povídám: „Slitování došlo!“ Posílám mu kulku mezi oči a běžím do auta s ozvěnou policejních sirén v dálce. Jedu, motor řve a rychlost se zvyšuje, přesně vím, kam jet, nikdo jinej nevěděl, že tam jedem, chtěl se nás zbavit, ale proč? Je mi jedno proč, ale vím, že to dneska nebylo naposledy, co jdu přes mrtvoly. Zastavuji před Wallter´s barem, vytáhnu z přístrojovky zásobník. Rozrážím dveře baru a střílím barmana s brokovnicí. PRÁSK a jde k zemi, dva strážní u kanclu, jsou to dobří chlapi, ale teď jsou to figurky, co mi stojí v cestě. PRÁSK! PRÁSK! a oba střílím do nohy a jednou ranou je posílám do bezvědomí. Vtrhnu do kanceláře, namířím na to plešatý prase a ptám se: „Proč? Za co, ty zmetku?“ Típnul doutník, kouknul se na mě a povídá Leovi: „Ukaž mi tu knihu.“ Wallters vzal účetní knihu a nalistoval stránku a ukázal na čísla se slovy: „Dívej, no, jen se podívej, kolik jste mě stáli peněz za poslední rok, jste proděleční jako paraziti, co ze mě vysávají prachy.“ Prst na spoušti se mi začal třást, ten dobytek se nás chtěl zbavit kvůli jeho prachům, mám chuť zmáčknout spoušť a provrtat mu hlavu. Ne, to by měl moc lehký, přemýšlím, beru knihu, vím, že za chvíli jsou tu gorily ze shora. Dávám Walltersovi jednu mířenou na čelist, Lea nechávám v kanclu a utíkám. No, a proto jsme se tu sešli, detektivové už víte, proč proti nim budu svědčit, to prase by to mělo moc lehký, kdybych ho zabil. Jsem schopen usvědčit Wallterse a jeho kumpány. Co na to říkáte? „Že mám hodně práce, pane Johnsone.“ Soudní přelíčení a dopadení všech kompliců trvalo asi rok, Wallters dostal doživotí, Leo dostal 14 let a dalších patnáct chlapů dostalo křeslo. A já? Za spolupráci jsem dostal půl roku a pak nástup do programu na ochranu svědků. Už je to pár let, založil jsem rodinu a jsem šťastný a pokaždý, když kolem projede auto, jsem na pozoru. Zbraň stále pod polštářem. Byl jsem mafián, zabíjel jsem a dělal špatný věci, ale vždy je důležitý si umět říct DOST!

VOJTĚCH

VOLEK

Kapitola jedna: Začátek Když se mi narodil kluk, stal jsem se nejšťastnějším chlapem pod sluncem. Přál jsem si, aby prožil dlouhý život plný lásky, abych mu byl dobrým otcem, aby se se vším uměl vypořádat a aby našel stejně skvělou manželku jako já a mohl prožít stejně krásný život, jaký jsem vedl já a aby se po čase i jemu narodilo také tak krásné dítě jako jsi ty. Ale bohužel tomu tak není. Tohle všechno jsem si přál, ale nevyplní se a ty mi teď tady umíráš v náručí. Pouhých deset let! Pane bože, to je šíleně krátká doba, snad jsi ale cítil hřejivý dotek mé péče a považoval jsi život za krásný, a ne za bezcitné a kruté místo. Už od začátku jsi to měl těžké. Před dvěma roky ti umřela matka a mně manželka, a tak jsme tu byli my dva a tys mi dával stále sílu žít, byl jsem odhodlán tě za každou cenu ochránit . Nesnáším tě. Nesnáším tě, proklatej živote. Proč jsi nedovolil mému synovi žít! Proč jsi mu nedovolil prožít život, kterým jsem mu daroval. Proč? Proč jsi si nevzal raději někoho jiného. Proč sis nevzal život toho řidiče náklaďáku, který zavinil svou nedbalou jízdou tuto nehodu. Proč jsem šíleně doufal, když jsem vytahoval ze sešrotovaného auta mého syna, že žije, že to přežil a že bude moci pořád žít svůj bezstarostný život s otcem. Proč jsi mě nezabil rovnou při té nehodě. Místo toho tady tu teď sedím a opírám se o zábradlí mostu a držím mrtvé tělo svého syna a v louži naší krve se ubírám do mrákot, ze kterých se nechci vzbudit. Upadám do bezvědomí. Zdálky slyším sirény sanitek a policistu s hasiči. Poslední myšlenka, která mi uvízla v hlavě, není ani vzpomínka na syna a ani na Marii, je na mě. Jak sobecké. Sám sebe slyším křičet přání „Chci žít dál dál…. Usínám. Probouzím se. Bolí mě celé tělo, ale nejvíce hlava. Bože, jako by mě někdo praštil baseballkou. Svítí mi přes zavřená víčka světlo, není to sluneční svit. Je to umělé světlo a trochu poblikává . Jsou tu nějaké osoby. Něco povídají. Jsem otupělý a zase usínám. Je noc, v mém pokoji je zhasnuto, ležím na nemocniční posteli a jsem jednou rukou připoután k lůžku. Po chvilce mi hlavou projede vzpomínka jako bodnutí jehlou. „Max“ To slovo znám. Je to jméno mého syna. Kde je? Žije? Začnu křičet, přiběhne sestra a rázem zase odběhne. Po chvíli příjde doktor s policistou. Rozsvítí a světlo mi projede až do mozku. Rychle si zakryju nepřipoutanou rukou oči. „Max“ křičím na doktora a na policajta. „Kde je Max? Co je s ním? Zachránili jste ho? Kde je, musím ho vidět.“ Snažím se vstát, ale policista a doktor mě přimáčknou zpět na lůžko. Sestřička mi rychle něco píchne na uklidnění. Ráno se probírám a jsem kompletně připoután k lůžku. Policajt sedí v pokoji a sleduje mě nedůvěřivýma očkama. Po chvilce začnu znova, ale už nekřičím. „Kde je Max? Jak je mu? Kde je?“ Policajt se zvedne a povídá: „Odkud znáš to jméno?“ Já na to: „To je přeci můj syn Max. Umíral mi v náručí, kde je?“ Policajt se otočí, odchází ke dveřím a povídá: „Ty si úplnej magor nebo co. Max je přeci syn Pana Marka Hofmance, oba zahynuli při nehodě, kterou si zavinil ty, když si dal pěstí svýmu fotrovi.“ Sklapne mi. Nechápu, co ten policajt povídá. To on je magor, a né já. Znovu příjde doktor a píchne mi sedativa.Zase noc nikdo u mě není. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky, co ten policajt kecal, že jsem zabil svýho syna? Blbost. Držel jsem ho v náručí. Ten blbej řidič nákladáku za to může. Ale něco mi utkví v hlavě. Ten, co zemřel. Ten, co zemřel. Znovu se rozeřvu, křičím to samé dokola. „Kde je můj syn. Kde je můj syn!!!“ Další dávka sedativ. Ráno se probudím a policaj tu je. Slyším ho, jak dejchá, ale dělám, že spím. Slyším další dva hlasy, jak si povídají za pootevřenými dveřmi pokoje. Je to doktor a nějaký starší muž. Policajt se zvedne a jde za nimi. Pak povídá: „Tak co teda s nim bude.“ Tak tuhle otázku si kladu taky a ať jsem kde jsem nebo čím mě to nadopovali, chci vědět, jak se odtud dostat a co nejdřív najít Maxe. Doktor povídá policajtovi: „Nevím, co přesně mu je. Utržil mnohočetná poranění hlavy i jiná

ROČNÍK

XVII.,

STRÁNKA

13

zranění a také jak je očividné ztrátu paměti.“ Muž naštvaně vyhrkne: “Mně je to fuk, co s ním je. Já už toho fa..na doma nechci. Spratek jeden, ať si klidně táhne, kam chce, já už ho nechci vidět. Všechny ty trable a potom způsobí bouračku, při který zemřou dva lidi.“ Policajt přidá taky svoje: „Znám ho moc dobře. Je to zmetek. Dostkrát jsem ho musel tahat z rvaček, aby ho neumlátili lidi, co naštval. Postarám se, aby se s ním něco udělalo. Nejlepší bude, když ho dáme do nějakýho nápravnýho ústavu.“ Muž ledabyle prohlásí: „Klidně. Jen ať mi ten parchant táhne z domu.“ Doktor se do toho vloží: „Zadržte pánové. Nejprve bych ale přivedl pan Frajna. Je to psycholog a zabývá se postmortální transformací a myslím, že tenhle případ by ho velice zajímal. Souhlasíte, pane Dejvisi?“ Muž rázně odpoví: „Jak jsem řekl, mně je to fuk.“ V jeho hlase je znát radost, že se ho zbavil. Poté odejdou a policajt čeká před dveřmi a snaží se oblbnout nějakou sestřičku, ale pochybuju, že mu to vyjde. Je totiž příšerně pitomej už od pohledu. Další den přivedou za mnou toho psychologa, pana Frajna. Sedí u mě a nic neřiká. Po pár minutách se zeptá, kdo vlastně jsem. Tak se mu představím. Povím, že se jmenuju Mark Hofmanc a že je mi 46 let, pracuju ve firmě Farkr, že jsem měl ženu Marii a taky že mám syna Maxe, kterýho tady někde přede mnou schovávaj. Doktor přikyvuje a chodí sem a tam. Něco si čmárá na papír a potom povídá. „Zajímavé.“ Co to znamená „zajímavé“, jdi si s tím tvým mlčením víš kam. Potom se mě zeptá: „A jste si tím opravdu jist?“ Pak dojde pro policajta a povídá mu za dveřmi: „Myslím si, že trpí převzetím identity oběti a tím se chce vyrovnat s tím, že zabil dva lidi. Policajt nevrle odvětí „Nebo z nás dělá idioty a tahá nás za nos.“ Psycholog zamyšleně zamručí: „Ano, ale pokud mu ukážeme jeho podobu, tak bychom mohli odhadnout podle jeho reakce, jestli to myslí vážně, nebo nás opravdu vodí za nos. Bohužel je to velice riskantní, také bychom mu mohli způsobit šok, ze kterého by se nemusel vůbec probrat.“ Policajt nadhodí: „No, pokud to nezkusíme, tak tady budem polemizovat do nekonečna.“ Popadne zrcadlo a jde dovnitř, ale psycholog ho zadrží a povídá: „Nechte to na mně.“ A chytí druhý konec zrcadla. Jdou společně ke mně s tím zrcadlem a psycholog povídá: „Jste připraven se dozvědět pravdu, Marku Hofmanci?“ Mně je to fuk, co na mě ti dva zkoušej. Já se oblbnout nedám. Podívám se na policajta a pak na psychologa a povídám: „Klidně, ale potom mi okamžitě řeknete, kde je Max."„Psycholog dodává: „To zřejmě nebude nutné“ a otočí zrcadlo na mě. Kapitola dvě: Šílenství Zírám do zrcadla. Chvilku mě klamou očí a vidím sám sebe, jak se znám, ale po chvilce přejde obraz ze zrcadla až do mozku a uvědomím si, že ten obličej není můj, ale i přesto jsem to já, ten kluk, co sedí na posteli a dívá se na mě. Mozek to stále nechápe. Já to nechápu. Co to sakra je. Jak to, že nevidím sám sebe, ale někoho jiného, a proč se pohybuje stejně jako já. Pane bože. Policajt a psycholog se na mě dívají ale nic neřikaj. Policajt vypadá znuděně, asi si myslel, že budu dělat víc povyku a bude mi moct dát jednu do zubů. Pořád to nechápu. Jen tak civím do zrcadla a povídám: „To přeci nejsem já.“ Psycholog odvětí: „A jsi. Jsi Derek Dejvis. Je ti 16 let a chodíš na střední v Barmshilu.“ Křičím a snažím se jim rozkopnout to zrcadlo. Křičím, že nejsem žádnej Derek a že mě něčím nadopovali. Křičím, že chci pryč, že chci vidět svého syna a že chci žít svůj život. Odnesou zrcadlo a nechají mě o samotě a na rozdíl od minule mi nedají injekci a nechají mě uklidnit. Potom příjde psycholog a povídá, že se dohodl s otcem a odvezou mě do ústavu v Gardenbursu. Nejprve chci ale vidět Maxe. Odpoutají mě od lůžka a policajt mi okamžitě nasadí pouta a ještě s dalšim policajtem jdeme za psychologem do márnice. Jdu bos a cítím studenou podlahu, jako bych chodil po ledu. Vleču své tělo k té hrozné neutuchající pravdě. Necítím nic, jen jak na mých prsou narůstá veliký tlak a jak mi těžknou nohy. Nohy jsou jako z oceli a podlaha z magnetu. Táhnou mě dolů na zem. Hlavou mi párkrát probleskne, že to nechci vidět, že radějí uteču pryč a nikdy se nedozvím pravdu a budu moci pořád snít a doufat. Najednou stojíme u dveří márnice. Pozastavím se, policajti mě postrčí a já vejdu do chladné místnosti, kde na jedné stěně jsou boxy s mrtvými a dva jsou vytažené a přikryté. Jeden obrys je velký a ten druhý je jako od dítěte „Max“ vyhrknu a vrhnu se ke svému synovi. Odkryju přikrývku a opravdu tam leží, mrtvý, bez výrazu a studený. Projede mnou neskutečná bolest a v hlavě začne zmatek. Všechno na mě křičí, ale po chvilce mi dojde, že je to on a že je mrtvý. Zasáhnou mě vzpomínky na jeho veselý, nevinný úsměv a začnu plakat, protože vím, že ho už nikdy neuvidím Policajti a psycholog jsou zaražení, něco čekali, ale tohle ne. Potom se jeden vzpamatuje a povídá: „Tak dost mladej. Jdem.“ Chytí mě za ramena a odtahují mě pryč, vysmeknu se jim a jednomu dám pořádný kopanec do břicha. Ten druhý se snaží vytáhnout obušek, ale pozdě, schytá pěstí přímo do nosu, zaječí a sedne si na podlahu. Běžím za svým synem, ale smekne se mi noha a upadnu na druhou mrtvolu a ta se svalí na zem a já se jí ocitnu tváří v tvář, dívám se sám sobě do obličeje. Je strašně pohmožděn a taky mám rozřezanou hruď od operace nebo od pitvy, to nevím. Je to děsivé, couvám zpátky, až se dostanu k psychologovým nohám, a trhnutím se otočím. Povídám: „Tohle není realita. Tohle není skutečné.“ Policajt se ke mně dostane, dá mi jednu přes hlavu obuškem a já usnu . Když se probudím, jsem už v pokoji s polštářovými stěnami a mám kazajku, nevstávám, bolí mě celé tělo, policajti asi neskončili jen u rány do hlavy. Vsadim se, že tomu psychologovi to ani nevadilo. Sedím tam a přemýšlím nad sebou a nad vším, co se stalo a co se bude dít a myslím si, že se z toho zblázním. Kapitola tři: Návrat Za dva roky, co jsem se dával dohromady, ze ztráty svého syna a také z toho, že jsem se, nevím jak, octl v cizím těle, jsem konečně venku, konečně na svobodě, no na svobodě, každý den se musím vydat se svou psycholožkou, která na mě bude dohlížet. Byly to užitečné dva roky. První rok jsem se dával dohromady ze smrti svého syna

ROČNÍK

XVII.,

SPŠ strojnická a SOŠ prof. Švejcara, Plzeň

STRÁNKA

14

a druhý jsem se ztotožňoval se svým tělem a dorovnával jsem své psychické já s fyzickým já, ale to se mi dosud moc nedaří. Je to, jako byste chtěli spojit jednu velkou nohavici s rukávem, také vám všude budou přečuhovat velké kusy látky.

Klatovská 109 301 00 Plzeň Telefon: 377 423 378

Básně, povídky i písňové texty 3. ročníku literární soutěže jsou zajímavým pohledem na svět očima středoškoláků, důkazem jejich fantazie i schopnosti dát představám a myšlenkám slovní podobu.

Fax: 377 422 640 E-mail: [email protected] www. spstrplz.cz

Zpravodaj připravuje Ing. J. Gruber ([email protected]). Podklady pro toto číslo připravila Mgr. Ivana Harmadyová. Zvláštní číslo vyšlo v květnu 2015.