Znění tohoto textu vychází z díla Jak vychovávati děti v rodině tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Bedřicha Kočího v roce 1924 (PAULOVÁ-RŮŽIČKOVÁ, Eleonora. Jak vychovávati děti v rodině. Praha: Bedřich Kočí, 1924. 76 s.)
Text díla (Eleonora Paulová-Růžičková: Jak vychovávati děti v rodině), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.
Citační záznam této e-knihy: PAULOVÁ-RŮŽIČKOVÁ, Eleonora. Jak vychovávati děti v rodině [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/08/06/17/jak_vychovavati_det i_v_rodine.pdf
Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 10. 10. 2014.
Upozornění pro čtenáře Tato e-kniha obsahuje poznámky pod čarou, které nejsou hypertextově provázány. Text poznámky pod čarou je umístěn na dolním okraji každé stránky, ve které je v textu zvýrazněno číslo poznámky pod čarou (např.: Text0).
0
Text poznámky pod čarou.
OBSAH Upozornění pro čtenáře ........................................................................ 4 Rodina ve státě demokratickém .......................................................... 6 Zdravý duch ve zdravém těle ............................................................ 26 Člověk ukázněný ................................................................................. 31 Úcta k dítěti .......................................................................................... 35 Vychovávej pravdou! .......................................................................... 37 Vychovávej hrou a prací! .................................................................... 44 O trestání ............................................................................................... 53 Moudrá a šetrná správa rodiny základem a školou zdravého národohospodářství ............................................................................ 55 Sebeurčení ............................................................................................. 58 Síla vůle ................................................................................................. 60 O náboženství....................................................................................... 61 Úkol rodičů ........................................................................................... 67 Doslov.................................................................................................... 68
5
Památce mých rodičů, památce všech dobrých rodičů věnováno.
Rodina ve státě demokratickém V demokracii moc vládní drží celý národ sám, nikoliv jednotlivec nebo některá vynikající třída. Ne tak, že lid ve vší početnosti třímá otěže úřední moci, nýbrž že jeho úhrnná vůle dozírá na všechny, kdo provádějí úkony vládní. Někteří se domnívají, že demokracie neprospívá nikterak svobodě individuální, t. j. pokud možno volnému pohybování jednotlivce ve vlastním jeho oboru, nýbrž že vede spíše naopak k valnému obmezování svobody jednotlivce mocí státní. Vždyť v zápasech sociálních vždy více se uplatňuje zásada sdružování slabých, která se stává tvořivým činitelem ve vývoji společnosti a přináší cítění a zájmy kolektivní, hromadné, které jsou zdánlivě v rozporu se snahami individuálními. Ale demokracie otevírá veřejnou správu všem schopným a má usilovat, aby ti, kteří se pod jejími prapory ujmou veřejné správy, uplatnili tu své talenty a vyvinuli své osobnosti. Tomuto úkolu může však dostáti plnou měrou jen tehdy, když rodiny budou strážkyněmi sebeurčení svých dětí a budou dodávati státu občany kulturně i mravně vyšší jakožto složku kulturně a mravně vyššího celku, jímž jest demokracie. Naše demokracie bude taková, jakou si ji sami uděláme. Ideálem demokratického zřízení jest onen stav, kdy není potřeba vládnutí, protože všichni jsou ukáznění a vládnou si sami. Až k výši tohoto ideálu musí se pnouti naše prudké a žhavé touhy. My všichni, kteří jsme se dožili nesmírného, dosud nedoceněného štěstí, že vláda věcí našich se vrátila do rukou našich, jsme povinni, abychom intensivně myslili. Vědomí, že jsme sami byli účastni onoho velikého osvobození, po věky horoucně žádaného, musí nejen probuditi, ale vysoko vyzvednouti cit odpovědnosti, který se stane zdrojem vytrvalých snah, aby bylo uchováno budoucnosti, aby bylo zmnoženo a znásobeno ono nesmrtelné dílo, které se zrodilo
6
z přirozené vnitřní síly národa. Dějiny národů, správně pojaté a dobře pochopené, mohou nás vésti k pronikavému přezkoumávání vlastních poměrů a ukazovati cesty, po nichž jest třeba se bráti. Vynikající národohospodářští myslitelé tvrdí, že národ spěje k úpadku a stárnutí právě tehdy, když se vyšinul na stupeň civilisace, zvláště civilisace demokratické, když dosáhl rozšíření blahobytu, vzdělání a demokratismu, tedy právě toho, po čem lidstvo nejvíce touží. Vskutku dějiny učí, že po obdobích nejskvělejšího rozmachu národové vymírají a hynou degenerací, způsobenou nadměrným užíváním blahobytu a nezřízeným životem. Takový osud by očekával také nás, kdybychom nechtěli lépe chápati významu slova civilisace a demokracie. V čem je nebezpečí? Ne v demokracii, ale ve špatném pochopení demokracie. Ne v tom, že demokracie zajišťuje vzestup obyvatelstva do všech vrstev společenských, takže rodiny dotud skromné nabývají určitého blahobytu, ale v tom, že tyto rodiny houfně, ač v poměrech malých žily ukázněně, nevnášejí do vyšších vrstev svoji ukázněnost, ale přijímají uvolněné mravy, rozvrat těch rodin, které před jejich očima tímto rozvratem neodvratně hynou tělesně i duševně. Zvýšená životní úroveň stává se zkázou rodin, které dotud prospívaly. Proto demokracie přináší problém výchovy dětí v rodině při zvýšené životní úrovni. Dokud lidé žijí životem fysiologickým, to jest v soužití s přírodou a v poměrech skromných, dokud nebývají jejich povahy porušovány touhou po mamonu, jest výchova jejich dětí, ač mnohem více bezděčná než úmyslná, výchovou zdravou a správnou. Přirozené podmínky vychovaly většinu příslušníků našeho národa a přispěly k tomu, že posud náš průměrný český člověk vyrůstal správně. Pochází z rodičů pudově zdravých, které upoutala v družný svazek prostosrdečná láska bez zištných úmyslů, ochotná přinášeti oběti společnému žití. Matka po narození i při práci neodpírá děcku jeho přirozené výživy, svého mléka a kojíc je nejen nejlépe prospívá jeho tělu, ale
7
i připoutává je k sobě svazky nezničitelnými. Dělnice z kartónové továrny, zbičovaná obsluhou dvou strojů, ještě po práci podává svůj prs děcku, sama únavou již polospíc. Ženy venkovských dělníků a malých lidí vycházejí již ve dvě hodiny z rána na trávu pro kozy, aby se vrátily, než děcka se probudí. Vracejí se upachtěny s vysoko naloženými nůšemi, pod nimiž se úplně ztrácejí jejich postavy, z čerstva obstarávají své malé živobytí a vstupují do bytů, aby uvařily snídani. Protože mívají kupu dětí, nejmenších, maličkých i větších, je nutno hodně se zatočiti, aby všecky byly ráno včas oblečeny do spravených hadříků, denně se rozpadávajících a vypraveny do školy. Pak rychle příprava oběda, který žena donáší ve skromných nádobách v největším spěchu za pracujícím mužem, nesouc jedno děcko na rukou, druhé chvílemi odnášejíc pod paždí, aby rychleji doběhla. Třetí a někdy čtvrté drží se za sukni. Tak to dělávají starostlivé matky, které se bojí malé děti nechati doma, aby si neublížily. Za chvíli táž žena všecka udýchána, s týmž doprovodem vrací se zpět, aby dodělala domácí práce. Záhy z večera vycházejí ženy opět s nůšemi daleko na trávu, opět obtíženy dětmi, ženouce kozu nebo dvě, aby se napásly. Děti lnou k matce, ve které dobře vyciťují spolehlivou ochranu, chtějí býti všude s ní a matka raději všecko podstoupí, jen »aby je měla na očích«. Rovněž otcové stejně mocně a obětavě lnou k rodině. Upracovaní dělníci po těžké práci v železných hutích mohli přenocovati v noclehárnách za nepatrný peníz. Ale oni raději šli dvě hodiny cesty do svých domovů a dvě hodiny zase zpět, aby jen několik okamžiků ztrávili v kruhu rodinném, aby pohlédli na maličkého synáčka, pohladili nemocnou dcerku, vyměnili několik sporých slov se ženou. Nejbídnější káva s kusem černého chleba chutná jim lépe než boháči mísa masa, protože s ní odnášejí ve vzpomínce kus domova. Vyhledávají děti jako přítele, aby se potěšili, kladou malé ručky na ustarané tváře, hledají potěchy v lásce dětí, zotavení z trpkostí a mrzutostí. Kolik otců ničí svůj život nadlidským namáháním, kolik jich strádáním před časem sestará! Jsou-li
8
churavi, pak nemají v srdci jiného zármutku, leč teskné obavy, aby nezanechali dětí bez ochrany. Doma je malé děcko stále u matky v dílně práce, a třeba se s ním nezabývala, cítí její přítomnost jako teplý paprsek. I při největším spěchu podá mu tu poklici ke hraní, tu váleček, tu mlýnek, dovolí mu vytáhnouti z necek prádlo, nalévati vodu, »práti« a »mýti«. I hrubší matka má svůj způsob, jímž dítě chvílemi polaská a z něhož ono vděčně pochopí, že je má ráda. Je účastno vší její starosti i práce, v družné pospolitosti snáší s ní vše, co den dává. Sotva povyroste, již béře svůj dílek z její práce, k němuž někdy vrací se chutě, jindy poháněno šťuchancem. Brzy stará se o mladší sourozence, pase husy, poklízí kozy, donáší potřebné věci. Prostě: záhy již zápasí se životem vespolek s otcem a matkou, kteří svým příkladem pilné práce, nejsvědomitější starosti a snahou naučiti dětí umění žíti dle pravd a zkušeností, kterých sami nabyli, získávají jejich důvěru, v níž jest zázrak výchovného působení. Život všech jest složen z myriády bezvýznamných maličkostí, které však jsou denně správně vyvažovány a srovnávány v organický celek životního programu a činí život posláním. Zdravá láska rodičů, kterouž jmenuji jejich svrchovaně poctivý poměr k životu, k rodině a k dítěti, učí děti správnému poměru k rodině, která jest národohospodářsky samostatným celkem. Ty snaží se o lepší bytí rodiny, neponechají starost o ni jen matce a otci, ale přispívají dle svých sil, jednak přímo pracujíce pro rodinu, jednak umírňujíce své požadavky, jednak samy se vydržujíce anebo z vlastního výdělku přispívají na mladší sourozence, jak se to děje v mnohých rodinách. Rodina takto hospodářsky organisovaná obyčejně dospívá k velikým cílům nejen vzájemnou podporou, která je při správné organisaci obdobou družstevního hospodaření, ale také tím, že všechno společenství práce a soubor starostí znamenitě vyškolí dřímající vlohy a obrní jednotlivce pro boj vlastního samostatného života. Protože děje se vše v tom zvláštním ovzduší rodinné pospolitosti a lásky, která je všeho toho dění vzpruhou a zářící korunou, stává se
9
ona bezděčná výchova zdravou soustavou. Zdravá láska, pravda a práce budí lásku, touhu po pravdě a chuť k práci. Z tohoto zdravého a jadrného života vzešli nejlepší lidé všech oborů a ryzí, nejvřelejší srdce, z něho obnovuje se stále a dorůstá kmen národa. Ale krajně zvrácená jest pavýchova u většiny tříd zámožnějších. Dítě pro pohodlí a marnivost své matky jest olupováno o první nejvýznamnější pokrm svého života, o mateřské mléko. Jak šťastny naproti tomu jsou děti chudých matek! Ubohá žena, bídně se živící, vysvětlovala k mému dotazu, že se nemůže odhodlati, aby přestala přikojovati své již dvouleté děvčátko, chudičké a slabé, protože sama se starším synkem musí často jísti potravu nejhorší jakosti. Prosila, abychom ji neodlučovali od dětí, které jsou jí vzpruhou a které k ní lnuly nejněžnější láskou. Žebrácká, a přece tak bohatá žena. Matka v rodinách zámožnějších odpírá děcku vlastní mléko, protože by zanedbala návštěvy přítelkyň, nemohla by se objevovati v divadle, nemohla by čas neomezeně tráviti u švadlen, ani oblékati se několikrát denně v pestré kukly. Z těchže důvodů svěřuje celé ošetření děcka cizím osobám, skoro vždy neskoleným, málokdy svědomitým, vždycky nezkušeným, často lehkomyslným ne-li nedbalým. Tam, kde má platiti láskou, platí pořád jen penězi. Ale protože peníze nikdy, ani v největším množství, nejsou totéž, čím jest starostlivá láska, nemívá dítě bohatých často ani nejnutnějšího ošetření, ani nejnutnějších věcí. Ve šlechtické rodině, která byla majitelkou velkostatku a cukrovaru, kde v domě byl kočí, lokaj, kuchařka, komorná, Kindsfrau, jediný potomek, nemluvňátko, nemělo potřebného prádélka a denně byla přepírána na rychlo košilka k převléknutí. Nikdo se nestaral o nápravu. V jiné rodině, ve válce zbohatlé, teď žijící v nevídaném přepychu, paní domu čte dojemné romány a mazlí se se psy, s nimiž se dělí o šunku a j. pamlsky. Její tři děti, roztomilé holčičky, ve velikém domě opuštěny, celou skoro zimu polehávají v postelích, protože nemají teplého prádélka a na nožky potřebnou obuv. Naproti tomu
10
potkávám ženu chudobnou, ustaranou, na pohled hrubou, jež pozorně za ruku vodí si synáčka, pečlivě obaleného, sice v troskách různých obleků, ale dobře opatřeného; mrská nožkami v teplých bačkůrkách a pln humoru vzhlíží k té matce, která v něm vidí celý svůj svět. Poznala jsem kojeňátko, holčičku, z rodiny, kde byla kojná a dvě služky. Ubožátko bylo až do půl zádíček opruzeno, protože služebné osoby samy byly nezkušeny a nadto spoléhaly jedna na druhou. Chudá žena, která je viděla, užasla nad jeho utrpením, kterému by jistě bdělá, milující matka včas zabránila. V době, kdy chudé děcko dosyta si vyhraje, sedíc v prosté světničce, dítě bohatých je klepáno přes dychtivé prstíčky, protože by mohlo pocuchati nádheru svého okolí, ručky jsou krutě trestány, že dotknou se věcí choulostivých, všecko, co vzbudí jeho zájem, jest mu vyrváno, vše, čím by mohlo pošpiniti a pomačkati své krajky, je zahozeno, a když konečně pláče lítostí a nudou, je zastrašováno a bito. Všechen zájem, tak vlastní dětem, je v něm v zárodku otupován, až zhyne úplně. Děti bohatých jsou nešťastnými obětmi sobectví svých rodičů a jejich naprostého nepochopení účelu životního. Znala jsem paní, která byla přímo fanaticky zaujata pro nádheru v oblékání svých dětí. Rodina v létě bydlila na vesnici, ale to nevadilo, aby holčičky pro denní odpolední vycházku byly strojeny a česány dvě hodiny, ve kteréž době musily držeti jako panny, protože byly zkoušeny různé pentle do vlasů, mezitím zas běželo se vyžehliti šerpy; ty se na konec nelíbily, byly vázány a připínány jiné. Starší holčička, dítě duševně mimořádně nadané, po léta vzpírala se tomu mučení, denně byla bita, denně bylo jí vysvětlováno, jaká je nehodná holčička, že se nechce strojit, až konečně po letech hrozné dresury podařilo se vychovati z ní dokonalou strojilku, která ochotně se pudruje a čtyřikrát denně si kadeří vlasy. Zatím co děti chudých v těsném styku s rodiči sbírají první zkušenosti a svými malými rozoumky řeší již záhady lidského života, děti bohatých potácejí se hluše v ovzduší, kam nesmí
11
proniknouti jeho var a kypění. Zpravidla jsou obklopeny lží a přetvářkou a nikdy nemohou nahlédnouti tváří v tvář světu drsnému sice, ale pravdivému. Jakmile učiní nějaký krok, všude podpírají je zlatem. Do školy jsou posílány dary, aby byly zamhouřeny obě oči, rodiče jim lichotí a prosí, aby se učily, každou dobrou známku jsou opět ochotni platiti zlatem. Nemůže-li se jim otec a nechce-li se jim matka věnovati, plní penězi jejich kapsy. Vzpomínám na spolužáka mého bratra z reálky, syna bohatých rodičů. Ještě dnes vidím toho krásného jinocha jiskrných očí, snědé tváře. Otec byl bohatým průmyslníkem; sám, jsa duší závodu, neměl času, aby dohlédl na syny. Matčin čas zaujal velký dům, starost o nové šatstvo, návštěvy a opět návštěvy. Synáčkům v náhradu byly dávány plné kapsy peněz. Onen jinoch ve 14 letech zapadl poprvé do pokoutní vinárny, kam vytrvale docházel za kyprou číšnicí a kde častoval též několik chudších druhů. Ač do té doby dobře studoval, změnil se v krátké době úplně, scházel tělesně i morálně, a zhynul ve 37 letech paralysou. Bohatství jeho rodičů ubilo jej i jeho bratra, který skončil sebevraždou. Jak strašné hoře pro mladé životy! Chudý žid, který po domě skupoval hadry a kůže, s příslovečnou šetrností své rasy zašetřil si jmění, založil sklárnu, z níž se vyvinula jedna z velikých továren. Bohatství stalo se osudným jeho synům, kteří v mladistvém věku oddali se alkoholním a pohlavním neřestem; jeden ve 40 letech zhynul paralysou, druhý skončil v ústavu choromyslných; oba zanechali částečně zatížené potomstvo. Dříve byly to zjevy ojedinělé, dnes již jsou to zjevy velmi časté a hrozí záhubou rodinám, které žijí ve zvýšené životní míře. Snad by se zdálo, že není ještě takového nebezpečí, že nemáme dosud takového množství bohatých rodin. Ale, bohužel, vlivem těchto rodin vymírají zdravé instinkty v mnohých rodinách ostatních skromného původu, a ujímají se názory, které hrozí úplnou zkázou. Ženy odvracejí se od dětí, muži od rodin, nebo neslýchanou měrou hoví rozmarům dcer a synů. Zedník vypravoval
12
o své dceři, úřednici, s platem 800 Kč měsíčně, a se samolibým smíchem dodal, že ani tento plat jí na parádu nestačí. Nevím, kolik vdaných žen mohlo by měsíčně věnovati 800 Kč na parádu, kdyby vůbec jim to svědomí dovolilo. Je to nejjistější způsob, jak zahnati děvče do náručí prostituce, kdyby otec byl neschopen výdělku. Přehnané strojilství, tento svrchovaný nevkus, původně vlastní jen ženám prodejným, přejaly také ženy ze zbohatlých rodin, které nádherou a nápadností oděvů míní do světa vykřikovati, kolik právě peněz mohla na ně majitelka věnovati. Ale on šíří se již úžasně nekriticky mezi ostatní dívčí mládeží. Jest nutno na to neustále poukazovati. Šílená fintivost dívek a žen, která ovládla všecky vrstvy, jest národohospodářsky záhubna a degeneruje ženu, kterou olupuje buď vůbec o přirozené instinkty mateřství, nebo jejich mateřství o nejvzácnější obsah: obětavost a nesobeckost, jež v ženách pudově zdravých propuká silou skoro zázračnou. Děti a mládež nepotřebují salonů, vybraných krmí, drahých obleků, blahobytu; nejen že toho všeho nepotřebují, ale to vše ničí vývoj a podstatu jejich bytosti a osobnosti. Potřebují nutně zdravé lásky rodičů, pravdy a práce. Zdravé lásky, která je svrchovaně poctivým poměrem rodičů k životu, k rodině a k dítěti. Pravdy, to jest vlastního denního získávání vědomostí a zkušeností, nutných pro život. Práce, která je zabezpečením existence, která jest přispíváním životu rodinnému a společenskému, je získáváním zkušeností, kterými tříbí se názory a vědomosti o pravdě; práce, jež cvičí a zdokonaluje zděděné schopnosti tělesné i duchovní a jež je vyrovnává a ukázňuje. To vše utváří silnou osobnost. Jisté pohodlí i mírný přepych svědčí jen těm, kteří jsou vyrovnaní, kteří znají svůj prospěch tělesný, duchovní a mravní, a dovedou neprohřešiti se proti zásadám tělesného, duchovního a mravního zdraví.
13
Skutečným účelem demokracie jest, abychom navzájem se poznali a zjistili své potřeby a zájmy, abychom vzájemnou úradou našli všeobecné společné zájmy, jejichž splnění vyhoví pokud možno všem. Tomu je třeba učiti se, a to správnou organisací v rodinách. Rodina spořádaná a zdravá jest přímo školou státnické moudrosti. Zdali není potřebí úzkostlivé šetrnosti, nejdůmyslnějšího oddělování věcí důležitých od méně důležitých, bezpříkladné vynalézavosti všech členů, aby došli cíle, za nímž dychtí? Zdali není otec a matka takové rodiny přísným ministrem financí, poctivým ministrem vnitra, prozíravým a rozšafným ministrem zahraničních záležitostí, vynalézavým organisátorem jakožto ministrem domácích prací, i ministrem vyučování a osvěty, pokud vědomě podporuje zdravé snahy, kterými jednotliví členové rodiny hledají své sebeurčení, není-li též nestranným a přísně věcným ministrem spravedlnosti, ministrem zdravotnictví atd.? To vše v malém sice, ale v pevně uzavřeném kruhu, který je malým státem. Rodina je ve své vnitřní správě autonomním útvarem, tím samostatnějším a neodvislým, čím lépe se vnitřně organisuje. Záleží na ní, jak si vše zařídí a upraví. Jen ten, kdo rostl v malých poměrech, způsobených buď skromným postavením rodičů, nebo hojností dětí, neb obojím, ví, jak je nutno v takové rodině hospodařiti, jak s nejmenším vynaložením prostředků docíliti největších účinků. Ve sterých podrobnostech učí se děti cvičiti a napínati pozornost úmyslnou, která vede k harmonickému rozvinutí všech duševních schopností, jež naplňuje radostným a ušlechtilým sebevědomím mladinké duše. O to vše jsou oloupeny děti zámožnějších rodičů, kteří vespolek závodí, aby jim předložili věci hotové, vybrané a nejlepší jakosti, a uplácejí okolí, aby je ušetřili všeho namáhání tělesného i duševního, které je ve skutečnosti zdravému člověku tak potřebno, jako dýchání. Jest hluboce významno pro vývoj mravnosti, že příroda přeje jednotlivcům i rodinám zdrželivým a že se zbavuje jednotlivců
14
i rodin zvrhlých. Úžasně krásná jest útěcha, že sny otců i matek chudých a nedostatečně vzdělaných, které v jejich prostředí zdají se býti marnými a neuskutečnitelnými, spolu s nahromaděnou moudrostí několika pokolení, jež šetrně hospodařila se svým tělesným i duševním zdravím, dojdou výrazu a uplatnění v jedincích nebo i celých rodinách mimořádného nadání a mimořádného významu pro lidskou společnost. Jest hluboce významno pro vývoj mravnosti, že příroda trestá ty členy lidské společnosti, kteří chtějí mnohem více než mohou ve zdraví tělesném a duševním spotřebovati, obohacují se na úkor druhých, až v těch přebytcích zalknou se pak jejich vlastní děti. Jistých přebytků jmění a vezdejších statků nemůže prostě člověk spotřebovati bez úhony své a svého potomstva. Příliš veliké byty rozptylují rodinu a ničí cit soudružnosti, těžká jídla masitá a mastná způsobují poruchy zažívacích a jim přiřaděných ústrojů, jich časté požívání nutně vede k alkoholismu, za nímž jde rozvrat pohlavního pudu. Bez práce účelné, která je důležitým úkonem životním jako jídlo, dýchání a trávení, ztroskotává tělo i duše. Nedostatek potěšení z práce způsobuje duševní ochablost, vedoucí až k sebevraždám. Medicínské statistiky ukazují, že ubývání populace je z velké části zaviněno též velmi povážlivou úmrtností mužů kolem 40. roku, v době nejkrásnějšího rozkvětu síly a plodnosti mužovy, jež zaviňují nejčastěji pohlavní choroby. V demokratickém zřízení stává se luxus ohromným sociálním nebezpečím, jakožto zdroj závažných sociálních chorob, zejména chorob, plynoucích z požívání alkoholu a chorob pohlavních, které se již stávají skutečnou ranou morovou. Sociální nebezpečí tím větší, že nejen působí škody jednotlivci, ale pohromy celým rodinám a dědičnými vlivy způsobuje degeneraci potomstva. Protože nejvyšším mravním účelem státu jest, aby zabezpečil dobré žití občanů, státní péče zdravotní a sociální musí plným právem a energicky stejně odstraňovati luxusní způsob života, jako se snaží odstraňovati bídu, musí stejným právem zasahovati do rodin zámožnějších, jako zasahuje do rodin chudých.
15
Je-li sociální zdravotnictví nutno, má býti účelem zákonodárství, aby toto zdravotnictví zajistil a potlačil vše, co škodí společnosti. Není pochybnosti, že i právo dědické bude nutno zreformovati tak, aby dědictví nejen bylo co nejvíce zdaněno ve prospěch státních zřízení a to zejména zdravotních a kulturně-výchovných a vzdělávacích, aby však zbylé jmění nebylo dáno k disposici dědicům, ale tvořilo jen podklad pro dobu nezletilosti, pro případ úrazu, invalidity, nemoci, stáří atd. Není též možno, aby nadále bylo ponecháno libovůli zámožnějších matek, zdali chce nebo nechce kojiti, zdali z její libovůle má býti biologicky znehodnocováno její potomstvo, není možno, aby za peníze bohatších bylo olupováno chudé dítě o mléko své matky – tedy ono opět biologicky znehodnocováno – jak se děje institucí kojných. Moudrá státní správa musí přinutiti všecky ženy, aby – s výjimkou důvodných příčin – kojily své děti samy a samy je nejméně do dvou let ošetřovaly. Kde selhává instinkt, je nutno jej nahražovati tradičními zkušenostmi. Pevně věřím, že by skoro každá žena našla znova své mateřské instinkty, kdyby denně sama obsluhovala své dítě. Návod k tomu by získaly ženy již v době těhotenství povinnou návštěvou státních kursů. Matky patři bezpodmínečně ke svým dětem. I tam, kde jsou nutné důvody k výdělečné práci žen, musí demokratická správa opatřiti, aby i každá tato žena mohla pobýti s dítětem aspoň do jeho dvou let, v nejdůležitější to době, která jest základem jeho dalšího vývoje. Jí patří pak v tomto čase dávati nikoli podporu v nezaměstnanosti, ale přímo státní plat, protože obezřetné odchovávání lidského mláděte jest prvotřídním úkonem státním, jeho podpora činem státnickým, jako jest vůbec nejlepší národní politikou, ale i nejlepší politikou všelidskou plození zdravého, zdatného potomstva a jeho moudré odchovávání k umění dobrého žití. Mluvívá se o nespravedlnosti světa. A přece je spravedlnost v tom, když nepatrný uhlíř v lesní samotě, upracovaná žena ve své chaloupce, jejich děti, pod tíží práce sehnutí dřevorubci nebo pilní a přičinliví řemeslníci a ženy tvrdě pracující, když tito všichni
16
z pokolení do pokolení přímočarým, nezáludným životem, svou drobnou, zdánlivě nepatrnou prací, která bystří ducha, učí vynalézavosti a dává podněty k přemýšlení, když tito všichni jakoby z mramoru tesali příští jedince, všecky naše muže i ženy vynikající, kteří z nahromaděného toho ohromného bohatství rozdávají pak plnýma rukama žasnoucímu lidstvu, když sami byli je ukázněným životem a nesmírnou vlastní pílí vyvrcholili. Jest spravedlnost v tom, když ti muži, kteří jiným nedopřejí možnost holého života, sami s vypoulenýma očima lakotně shromažďují hromady mamonu, aby jejich ženy mohly převlékati pestré larvy na bezduchá těla líná a smyslná, aby sami mohli v alkoholu a v pohlavních neřestech mrhati zdraví své i rodinné, když ti muži i ženy v horečném shonu zapomínají té jediné pravé péče o děti, zahrabávají jejich talenty, ničí vůli, podrývají zdraví, ano nedostatečnou péčí a svým neukázněným životem je přímo zabíjejí. Velmi mnozí z těch, kteří dnes šílí radostí a opájejí se vítězoslávou nad lehce dobytým jměním, protože se domnívají, že se jim podařilo obelstíti život, ve skutečnosti byli krutě obelstěni životem. Budou proklínáni svými dětmi nebo vnuky, protože příliš rychle a lehce urvali, čeho měli dobývati pomalu se svými potomky, aby vzbudili a vyškolili dřímající jejich vlohy. Raději penězi a mocí podepřeli je jako berlemi. Ale když odpadnou berly, zbude zhroucené tělo a zničený duch. Nemůže býti naším cílem, abychom se chtěli vraceti z lepších poměrů do poměrů nuzných. Ale v zájmu dalšího zdravého života národního musíme se vědomě a plánovitě vraceti k zásadám té zdravé výchovy, musíme si vědomě určiti a vybudovati způsob rodinné výchovy takový, aby vyhovoval jednak změněným poměrům, ale také vyšším opět útvarům a cílům lidského soužití. Jest nutná pronikavá reforma rodinné péče o dítě. Otcem a matkou není ten, kdo dítě zplodí, ale kdo je také odchová a vyzbrojí pro život. Jak je možno, že my, rodiče, dáváme se zahanbovati pokrokovým učitelem, který s láskou přemýšlí o našich dětech, hledá nové methody a cesty k jejich duši, mezitím
17
co my, jejich rodičové, honíme se za planými dobrodružstvími. Veliká duchovní revoluce způsobila příchod nového demokratického věku; táž veliká revoluce utvořila nový ideál výchovy, jehož uskutečnění nebude jen úkolem školy, ale především tak rodiny. »Co jest zdravé, krásné, přirozené, má býti uvolňováno v dítěti«, to jest heslem, tajemstvím i touhou nové výchovy. Ale k tomu jest potřeba mnoho lásky živé a pravé, která se snaží pochopiti dětské myšlení, cítění a touhy a ctí jeho osobnost, dotud dřímající. Ideály nové školy a nové výchovy nejsou uskutečnitelny, nejsou vůbec myslitelny bez součinnosti rodiny. Málokomu jest dosud jasno, že člověk je plně šťasten jen tehdy, když tvoří, když prací a hledáním pravdy cvičí zděděné i živočišné i duchovní schopnosti, které touž prací a hledáním pravdy spějí k vyšší dokonalosti. Proto dobře organisovaná, probudilá rodina bude strážkyní sebeurčení svých členů. Ona odkrývá osobní schopnosti jednotlivce a bije se za jejich uplatnění. Chrání sebeurčení člověka proti vlivům hromadným, které jeho zvláštnosti přezírají a bezohledně obrušují. Tím stupňuje se radost z práce, která je nejlepším lékem proti choutkám nezdravým a neřestným. Všichni, kdo v životě mnoho vytrpěli, poznali, že žádné bohatství, kdyby bylo sebe ohromnější a zdánlivě nevyčerpatelné, nezabezpečí dítě tak, jako zdraví, chuť k práci a odvaha k životu. Jen jeden přepych jest dovolen rodině: tím jest: 1. zdraví všech členů a 2. jejich vzdělání, to jest školení osobních schopností, aby dosáhli sebeurčení. Jen jeden přepych jest dovolen státu demokratickému: to jest: 1. přepych dokonalého zdravotnictví s armádou osvícených lékařů, nikoli jen léčících nemoci, ale lékařů-hygieniků, pečujících o zdraví a předem nás chránících nemocí podle velkorysých plánů vědeckého zdravotnictví a zejména eugeniky a její sesterské vědy eubiotiky.1
1
Eugenika jest vědecká nauka o tělesném a duševním ušlechťování lidstva.
18
2. Přepych dokonale vybudovaného školství a vůbec institucí kulturně-výchovných a vzdělávacích podle ideálů nové výchovy, která má tvořiti především silné osobnosti. Prvním a nezbytným počátkem jsou zde činné školy. Jest třeba, aby lidstvo vědomě toužilo po ušlechtění svého rodu a o ně se snažilo již ve svých dětech tím, že dobrovolně koná a zachovává příkazy, které k němu směřují a které prospívají zdraví a pravému blahu dítěte. Eubiotika vědecky odůvodňuje, že je nutný návrat člověka k soužití s přírodou, kterého chce docíliti vědomým spojováním života přirozeného s vymoženostmi kultury tak, aby péčí o vzornou komunikaci bylo umožňováno obyvatelstvu měst žíti na obvodech měst v rodinných domcích, obklopených zahradami, poli, atd. Viz o tom knihu: MUDr. Stanislav Růžička, profesor zdravotnictví: Základy národního zdravotnictví. Cena Kč 6 –. V Praze 1922. Nejdříve bývají rodiče dětem zdrojem poučení, třeba sebe nepatrnějšího. Později to bývá naopak. Dítě svým neutuchajícím zájmem o neznámé mu jevy a věci nutí rodiče k přemýšlení o nich a ujasňování si otázek, jindy netušených. Tak se stává, že i hrubí otcové, matky počínají se zajímati o dítě a jeho rozvoj; poptávají se ho, umělo-li školní úkol, jak těžká byla úloha, vyslechnou, co má uloženo na zítřek, potřásají hlavou nad vědomostmi z dějepisu, nahlížejí do sešitů, dávají si vykládati způsob učení, vyptávají se po rozvrhu hodin, po výkladu učitelově. Rozmlouvala jsem ve vlaku s truhlářem asi 36 letým. Mluvil o svém hošíku a šťasten mi vykládal, jak ho zasypává přímo dychtivými otázkami. »I o zvířatech a o ptácích chce mnoho věděti, a kdepak já, při svém řemesle už jsem mnoho zapomněl. Věříte«, řekl mi, »že jsem si koupil přírodopis pro školy a že si v tom čtu po večerech, abych mu mohl něco vysvětlit? A mám z toho radost a klouček také.« Řekla jsem mu, že si našel cestičku ke štěstí. Ze škol nosí si děti knihy, kterými rodiče opakují si s počátku nejjednodušší pojmy, později složitější, mnohý článek vzbudí jejich pozornost a vzbudí ohlas v jejich nitru. Při srdečném poměru stává
19
se mnohdy podnětem krásné rozmluvy poučné nebo povzbudivé. Tímto směrem pak má se bráti celá rodinná výchova. Rodiče mají míti stálý zájem o vnitřní život dítěte. Škola může mnohé věci jen napověděti, co by mohla rodina nejkrásněji rozvinouti. A všechen ten rozdíl názorů, který obyčejně dělí staré od mladých a mladé od starých, byl by odstraňován, uhlazován, vyrovnáván, neboť staří by neustrnuli na přežitých formách, byli by účastni kvašení mladých, zmlazeni novými zájmy, ale za to svou rozvážností, životní zkušeností a moudrostí, klidným nazíráním pomohli by překlenouti osudná často leta sebepřeceňování, anebo naopak záhubného pesimismu u mladých. Ale co bych velmi zdůraznila, jest přebohatá ještě žeň jiná, která plyne z tohoto způsobu života. Jednak důvěryplný poměr dětí k rodičům i v pozdějším věku, ale též konec neomylnictví a autoritářství, které z rodin přenáší se do všeho života veřejného. Život rodinný, poměr starých k mladým a naopak byl by vlídnou, plodnou diskusí, který by nezakrýval slabin jedinců, ale klidně je odhaloval, klidně hledal doplnění a přetvořování. To je poměr mravně jediné správný. Nová společnost může vzejíti jen z nových rodin. V nové společnosti ženy nutně potřebují svých mužů k výchově dětí. Bývá zvykem, že děti jsou přisuzovány jen matkám, ač nutně potřebují také vlivu otcova. Matčina péče a láska musí býti doplňována otcovou rozvážností a klidem v rozhodování, zděděnými zkušenostmi jeho pohlaví. Je třeba takového zvroucnění života rodinného, v němž muž a žena jsou jednou duší. Byť mnohý muž může věnovati jen sporé chvilky své rodině, přece jeho činnost dovedou děti dobře posouditi a sledovati. Jeho osobnost, pokud je v poctivém poměru k životu, k rodině a k dítěti a ovzduší jeho práce a napínavého boje o život, jsou zjevny duši dětské, nesmazatelnými dojmy vrývají se v ni a působí výchovně. Kdyby denně jen několik vět vyměnil s děckem, ale vět dobrých a spravedlivých, prospěl by jemu i sobě; sám v týž den bude pracovati radostněji a poctivěji.
20
Všichni ti, kteří bezvýhradně a pravdivě slouží dětem, to jest ne jejich rozmarům a zvůli, ale skutečnému prospěchu, denně musí nacházeti nové cesty, denně musí vésti hovory se svým svědomím, denně s nevinnou duší činiti důležité závěry pro své i jeho činy. To je zázrak společného tvoření, který vede k uspořádání vlastního nitra v harmonickou jednotu u dospělého a k pravé výchově k mravnosti u dítěte. Právě jako dítě potřebuje obětavé lásky rodičů, právě tak rodiče potřebují spolužití s dětmi ke svému zdokonalování, ke zdokonalování povah a k prohloubení citů. Rodina je dílnou lidskosti. Ryzí, nejsvětější city, jež v ní vládnou, jsou vzpruhou všem, i ustaranému muži; jakmile vstoupí do svatyně své domácnosti, občerstvují jej po denních trampotách, zapuzují myšlenky ziskuchtivé a sobecké, dopřávají odpočinku po lakotném shonu dne. Vlídná slova, moudré a nezištné činy, nekonečná trpělivost a utěšená pohoda mysli činí a uchovává teplým a světlým krb domácnosti. Mateřstvím a otcovstvím zdravým a uvědomělým všecka práce i ženy i muže dostává pečeť práce, konané s hlediska věčnosti. Dítě jest zjevením nesmrtelnosti. Jest to ono nesmírné tajemství stálé obnovy života, které na nás vane ze všeho jeho dění. Z našich sil, z naší krve klíčí nový člověk, který je zcela náš a přece zase svůj, tajemný tak, že každý jeho pohyb a projev života rozechvívá a plní nás úžasem. Tento zázrak, když jej pozorně prožíváme, nemůže nepůsobiti hluboce jako náboženská inspirace. Tím si vysvětluji, že tolik lidí pracujících těžce bezútěšnou práci, vykonává ji vytrvale, oddaně, ba radostně, že tolik lidí, v bídě žijících otců i matek četných rodin, raději do prasknutí napínají svoje síly, jen aby obstáli bezúhonně v zápasu, že trpí bídu a hlad, ale nesáhnou po cizím jmění, že bijí se čestně a poctivě až do zničení. Duchovní oblast mateřství a otcovství posvěcuje pozemský úděl člověka, učí ho pravému vztahu ku práci a k životu, ano tvůrčí moci rozvíjí jeho osobnost měrou jinde nevídanou a netušenou.
21
Proto jsou na omylu ženy vzdělané, které vzdalují se rodin a zejména nechtějí dětí, protože prý by se nemohly intelektuálně plně vyžíti. Není pochybnosti, že žena jako muž má si na světě hledati své sebeurčení, k němuž právě jako muž má směřovati od mládí. Studium, práce všeho druhu, všecka praxe životní přetavuje její nitro, dává růsti charakteru a vytváří osobnost. Do rodin pak má se slévati všechno tělesné, duševní a mravní bohatství muže a ženy, kde oplodní klíčící rostlinky a s nimi zároveň rozvije se v nádherný květ. Vývoj pohlavního pudu u člověka směřuje nejen k plození individuí nejzdatnějších pro druh, ale i k zajištění výchovy potomstva, nejpřiměřenější pro pokrok sociální. Výchova rodinná nejen má přivésti k rozkvětu fysické vlastnosti, nejdůležitější pro individuum, ale výchova musí zajišťovati výběr a rozvoj vlastností rozumových a mravních, které jsou důležity s hlediska společenského. Z toho důvodu rodinná výchova je dlouhodobá a z toho důvodu nemůže býti rodina zakládána jen z příčin lehkomyslných. Muži nečiní dobře, že dívají se stále na ženu jen mlhou pohlavních žádostí. Měli by dbáti také jejích mravních vlastností. Měli by si dobře všímati, jak se chová dívka k rodičům a sourozencům, pátrati, zdali její módní šaty a boty nezaplatili ostatní členové rodiny bídou a strádáním, všimnouti si, jak opravdově pracuje, jestli též ve světě něco dokáže. Muži životem zkušení neměli by znesvěcovati svůj veliký majetek, veliké hodnoty mravní, nakupené tuhou kázní práce a životního zápasu svého i svých předků, neměli by jich znesvěcovati spojením s ženami, myslícími jen pohlavně, anebo se ženami z rodů zbohatlických, s prázdnými, fintivými loutkami, často naprosto neschopnými i vedení domácnosti, tím spíše výchovy dětí. Měli by voliti ženy jim rovnocenné, skromné, opravdové, pracovité, ženy rovněž tuhé práce a tuhé kázně, ženy silné vůle k životu dobrému a stále lepšímu. Z takového spojení pak – kdyby byly též všecky podmínky tělesného zdraví – by nám vzcházela aristokracie jedině oprávněná,
22
aristokracie citu, rozumu a vůle, která je ideální složkou demokracie a v plném slova smyslu nejkrásnějším vybavením nejlepších sil národa. Jest základním a velmi osudným omylem moderní společnosti, že chce řešiti poměr muže a ženy jen láskou pohlavní. Literatura krásná přisluhuje jí, činíc to skoro napořád, stejně divadelní hry. Knihy, časopisy, divadlo mluví pro ukojování choutek, pro neodpovědnost a bezuzdnost pohlavního pudu, hoví výstřednostem malého zlomku nenormálních lidí a přispívají k tomu, že stává se neurčitou i pochybnou myšlenka povinné cudnosti a ukázněnosti u lidí normálních a zdravých, až zachvívají se již zdravé základy celého národa. Zatím co naši otcové a muži šediví předčasně mnohonásobnými a mnohotvárnými starostmi o bytí svých rodin, zatím co ženy nesou mnohde samy těžké břímě života a svých dětí, v době nejpoctivějšího a silného zápasu pudově zdravých jedinců a rodin o holé bytí a o holou možnost čestného života, který napíná všechny smysly a všechny duševní síly, z kterého by bylo možno vyvažovati nejkrásnější poklady lidských ctností, literatura krásná zahrnuje nás líčením perversních choutek a neplodných milostných fantasií poblouzněných jedinců, liných žen, pitvá úplně jalové vztahy jejich, které jsou cynickým výsměchem všem čestně se bijícím a zápasícím a které znamenají smrt všeho, co jest životem Života, smrt rodového zdraví a vůle k mravnosti. V literatuře krásné jako ve všech uměleckých plodech národa má se zrcadliti jeho svéráznost a duše. Ony charakterisují úroveň národa, hovoří o jeho duševní samostatnosti a o jeho snahách. Z nich pak národ čerpá odvahu a sílu k dalším metám vývoje. Literatura naše, byť jako strom jarý a silný vyrůstala do šíře a výše, byť pěstujíc kult formy, vzlet a závodíc s ostatními v širém rozmachu myšlenek, vrcholky svými sahala až do nebes, byť oblévána slunečními paprsky se všech stran, byť ovívána vánky i větry a vichřicí nejprudších duševních hnutí, má býti svými kořeny vrostlá ve zdravé domácí půdě, ssáti její životnou a šťavnatou mízu
23
a nepřenášeti k nám cizokrajných rostlin, které příliš již rušivě zasahují do zdravého tkaniva. Literatura krásná jako v dobách buditelských plála a kypěla vůlí a nezdolným odhodláním, nezlomnou vírou ve vítězství dobra, byť skutečnost byla zoufalá, bezútěšná, tak má dnes třímati vysoko prapor čistého života nade vším kalem a smrdutým bahnem, neboť ona má poslání daleko vyšší než si dnes troufá přiznati, ale od něhož nikdy neměla by se odchýliti: to jest poslání prorocké. Náš malý člověk, onen původní prvek demokratický, ze kterého rozrůstaly dnešní poměry, váhou celé duše a celé bytosti tíhne k rodině. Láska pohlavní není mu programem celoživotním, protože jím nemůže býti. Tvořivá činnost pohlaví šťastně se střídá s tvořivou činností jinou, kterou věrně plní přímočará, poctivá filosofie onoho lidu, který jest kmenem národů i lidstva. Týž všude pronikající pud, který učí samice a samce živočišné největší vynalézavosti v úkrytu hnízda nebo doupěte, v odvracení nepřítele v okamžiku nebezpečí třeba s nasazením vlastního života, v nejobezřetnějším opatřování potravy, v úzkostlivém a soustavném školení mláděte pro samostatný život, týž pud jeví se u matky a otce jako vše pronikající snaha odchovati mládě tak, aby bylo schopno vlastního života a mohlo vzlétnouti odhodlaně za svými cíli. Hluboká, čistá a vroucí víra v dobrý smysl vezdejšího dění nedává mu odpočinouti v práci, víra, která jej naučila v nejskrovnějších prostředcích nesmírné vynalézavosti v umění dobrého a čestného žití, vše pro rozvoj a blaho dětí, to jest nových, nadějných stvoření. Odchovávání dětí jest vlastní plností života. Muž a žena, kteří ať prací tělesnou nebo duševní zápasí o svoje bytí a o bytí těch, kteří jsou jim drazí, a děti vzešlé z takových spojení, ti všichni jediné jsou pravými živly demokratickými, kteří dovedou porozuměti zájmům všech, protože rostli a zráli v samém varu a kvasu života. Všechna moudrost lidská pochází ze zkušeností tvořícího a pracujícího člověka, jeho drobná práce spolu s drobnou prací nesčetných jiných tvoří mohutnou kolektivní sílu, která zdvihá úroveň společnosti.
24
Národ je kulturně a mravně tak veliký a silný, jak kulturně a mravně veliký a silný jest soubor jeho pracujících lidí. Obrození dramatu a literatury nemůže vzejíti ze života degenerovaných, ani z visionářství a z mystiky, ale ze zdravého života, který rodí Člověka a jenž je pln vzruchu a dramatické síly. Problém poměru muže a ženy, pokud je důsledně řešen bez dítěte a proti němu, musí skončiti vyčerpáním a zrůdnostmi. Pravila jsem již, že pohlavní láska nemůže vystačiti pro celý život. Proto tolik nových manželství ztroskotává, protože dnešní muž a žena řeší svůj poměr jen láskou pohlavní, nikoli skrze dítě. Láska smyslná prý je projevem altruismu, praví ti, kteří žádají zprostituování celé lidské společnosti. Ale ona je projevem altruismu jen tehdy, když je prostředkem, nikoli cílem, když je prostředkem k cíli daleko vyššímu: k tvoření nového života. Ona je popudem mocným a vzrušujícím k nejvyššímu účelu přírody, nejen k zplození, ale k odchování dětí, které je tvořením. Příroda vyznává smyslnou lásku silnou a čistou, nikdy rafinovanou, podlou a zbabělou. Proto tolik jiných manželství v nejchudších vrstvách je klidných, ba často šťastných, protože muž a žena řeší svůj poměr skrze dítě, jak velí zákony přírodní. Pokolení, která tři sta let bloudila po poušti, abychom my mohli vejíti do země zaslíbené, s žehnáním odkazovala nám své horoucí touhy a nadějeplné sny. Až do krajnosti a plně vyžité organismy stařičkých rodičů a prarodičů došly úplného pokoje po životě tak rušném, kdy s velikou odhodlaností, vytrvalostí, nezdolnou silou ducha a věrností až do posledního dechu byli pro nás vydali ze sebe všecko, co hýbalo jejich tělem a duší. Oni nezemřeli, ale žijí dále. Otázka nyní zní: Zdali my moudře hospodaříme se zděděným bohatstvím? Co my odkážeme svým dětem?
25
Zdravý duch ve zdravém těle O vychování marně bychom mluvili, kdybychom nechtěli přihlížeti k tělu a pěstění jeho zdraví. Více než kdy jindy platí dnes pořekadlo »Zdravý duch ve zdravém těle«, neboť bylo vědeckým zkoumáním v plném rozsahu potvrzeno a doloženo zjevy tak přesvědčujícími, že dnešní vychovatel nejen nemůže přehlížeti tělesného zdraví, ale musí především jiným o ně ze všech sil pečovati. Živá hmota našeho těla jest právě nositelkou vší kultury a od její jakosti závisí jakost našeho duševního života. Péče o dítě nemá počínati teprve jeho narozením ani bezprostředně před jeho narozením, ale daleko dříve; od okamžiku, kdy vůbec člověk pochopil běh vezdejšího života a kdy je si vědom, že z jeho těla i z krve jeho vzejde nový člověk.2 Dítě dědí své vlastnosti ať tělesné, ať duševní po obou svých rodičích. Dědí od obou stejným dílem, i když to v jeho konání a vzezření není vždy patrno. Často se to objeví teprve u vnuků, když vlastnosti rodičů, které u jejich dětí se neobjevily, najednou u vnuků se projeví (»Péče o zdatnost potomstva« od prof. Dra. Vlad. Růžičky). Až si lidé uvědomí základní důležitost zdraví pro celou životní činnost, až si vštípí, že zdraví jako odkaz rodičů dítěti jest základním jeho kapitálem ceny nesmírné, trvalé a nezcizitelné, pak pod vlivem těchto vědomostí tak závažných změní se též v lidstvu pojem krásy a krásného člověka: muže zdravě cítící a myslící bude lákati jen žena zdravá a zdatná, ženy zdravě cítící a myslící jen muži zdraví a zdatní. Ti pak, kdož zdravými nejsou, nasadí všechen majetek, všechnu píli a vše úsilí napnou k tomu, aby se zdravými stali. To budou činiti jednotlivci, jimž přispěchají k pomoci obce, okresy, stát svými vždy více se zdokonalujícími zdravotními
2Viz
můj spis »Jak rozřešíme pohlavní otázku«. III. vydání u B. Kočího.
26
zařízeními a velkolepými plány zdravotnickými, které sahají až k samým kořenům: k plánovitému odstraňování příčin nemocí. Dnes mnozí otcové, kteří, většinou pocházejíce ze zdravých chudičkých venkovských rodin, probili se ve světě k odpovědnému postavení, jehož úkoly nejkrásněji plní, diví se nesmírně, že jejich děti nejsou takové, jakými byli oni. »Já jsem nedostal groše z domova, všeho jsem si sám dobyl, v nejtěžších poměrech jsem žil, nikdo mi nepomáhal, atd.« hovořívají k dětem, »a ty máš všecko pohodlí, tatík se o tebe stará, a nepřivedeš to k ničemu, leda často k darebáctví.« Zapomínají, že sami dětem opatřili životní podmínky docela odlišné od vlastních, a to mnohem horší. Především ožení se obyčejně takový náš muž ne se ženou životní zkušeností a rodovou zdatností mu rovnocennou, ale nejčastěji se zhýčkanou dívkou bez zdravých životních zájmů, práce neschopnou, někdy již z několikátého pokolení velkoměstského; je přece známo, že městská pokolení vlivem nepříznivých, nepřirozených poměrů životních jsou postupně vždy více znehodnocována a kdyby nebylo ustavičného přírůstku z venkova, zašlo by městské obyvatelstvo úplně. Tedy onen muž oloupil své děti o ohromný majetek tělesné i duševní zdatnosti, který byl dědictvím jeho z matky, prosté, zdravé ženy pilné práce. Pak on sám své tělo znehodnotil již též nezdravým, většinou sedavým způsobem života, který je údělem naší intelligence. Celé pak vedení a »vychování« dětí, jak jsem již z předu naznačila, je falešné. Matka vyhýčkaná, malující se a pudrující, hašteřící se se služkami, sama rovna trubci, je pro děti ve vychovatelském smyslu bezcenná, obsluha služkami v obouvání, strojení a j. již od malička záhubná, atd. Děti jsou zde nešťastnými oběťmi. Jinde vliv alkoholu: »Piji jen půllitr denně, piji jen dva půllitry denně, málokdy více«, říkají mnozí a dodávají: »Mně alkohol neškodí«. To jest: Poněvadž ze svých zdravých a zdatných otců a matek se zrodili a od nich zdědili zdraví a zdatnost těla, alkohol dlouho musí leptati než to vzácné, nesmírné bohatství rozleptá tak,
27
že skutečně již pak jeví se příznaky, které však ve stáří obyčejně skoro jistě se dostaví. Ale toto jest nejdůležitější: Děti tohoto muže nezdědí již živou hmotu svého otce tak skálopevně zdravou jako on od svých rodičů, ale stálým opakováním jedovatých dávek alkoholu naleptanou; to jest jejich odolnost proti nemocem vinou otcovou jest značně snížena, tělesná jejich zdatnost jest porušena a ony často trpí též slabšími nebo silnějšími nervovými a duševními nemocemi. Mnohem více ještě bylo by to patrno všeobecně, kdyby i matky dopouštěly se často stejných chyb. Na štěstí matky ve své většině tak pravidelně alkoholu nepijí. Stejně ubližují svým dětem lidé pohlavně nestřídmí, kteří pohlavními nemocemi nejen znehodnocují svá těla, ale dědičně hrůzně zatěžují těla i duše svých dětí. Největším bohatstvím, nejkrásnějším odkazem, který rodiče dají svým dětem, jest tělesné zdraví, dědictví jejich ukázněných, zdravých těl, jakožto majetek nezcizitelný a nezadatelný. Živá hmota jest nositelem tělesných a duševních vloh. Jest krásným, ač ne lehkým úkolem zdraví dětí uchovati a jest nejsvětější povinností rodičů, aby vědomě k tomu pracovali tím, že sami se přičiňují o poznání zákonů zdravotních a řídí se určitými pravidly, která stanovila věda živá, věda, která slouží tvoření a zlepšování života. Všechna přání rodičů, počínaje narozením dítěte, když zázračně vynořilo se z klínu věčně živé přírody, mají se nésti k tomu, aby je zachovali zdravé, svěží a zdatné, aby jeho živou hmotu ochránili před porušením a vedli je k dokonalosti a kráse, tím že sami o ně pečují dle zákonů zdravotních, ale také tím, že probudí v něm vědomí a svědomí zdravotnické a důtklivě mu vštípí správnou představu o ohromné ceně zdraví. Vštěpování o naprosto základní důležitosti zdraví pro život jest prvním a nejzávažnějším úkolem rodičů, který denně musí býti vykonáván. Kdykoliv se nám přihodí nehoda v rodině nebo těžká starost, a po namáhavém řešení pomine, ač často s těžkými ztrátami, říkáváme si s dětmi: »Jen když jsme zdrávi. Všecko sneseme, jen
28
když jsme zdrávi«. Cenu zdraví denně si uvědomujeme, s upřímným povděkem o ní hovoříme; každý jiný statek jsme ochotni obětovati za cenu zdraví. Jako když dva lidé vystaví si domeček a okolo utvoří zahrádku z nejskromnějších prostředků, které snášejí s úsměvem a s dětinným očekáváním, tak mají se oba radostně připravovati na příchod květiny nejkrásnější, nově se vytvořivšího maličkého člověka. »Kam zasadím stromeček, aby sluneční záře jej oblévala, ale vítr jím necloumal, jak připravím jámu pro jeho zasazení, jak půdu vyhnojím, co bych učinil, aby rostl krásný a byl stále krásnější?« ptávají se ti, kteří jej zasazují do své zahrádky. Co učiníme, abychom měli dítě zdravé a uchovali je zdravým, aby bylo lepší, plnější a krásnější než jsme my sami, musí se ptáti oba příští rodičové. Rozvinutí a zdokonalování schopností těla značí uvolnění a zmohutnění schopností ducha. Dnešní doba klade mnohem větší důraz než na léčení nemocí, na bránění nemocem, na opatření, která by předešla vzniku nemocí u člověka i rozšíření nakažlivých nemocí mezi ostatními. Zabraňování vzniku nemocí jest pro člověčenstvo nesmírně důležito a proto je mu věnována nyní péče zvýšená, která bude stále důtklivější a účinnější. My starší jsme čekali, až nemoci vznikly a potom jsme je léčili a léčíme. Avšak dle výzkumů moderních hygieniků »všecky nemoci vznikají jen tehdy, když jisté příčiny poškozují organismus – do té doby zdravý a plně výkonný a že možno poměrně snadno téměř všecky tyto příčiny (které rozpoutávají záplavu nemocí nad lidstvem) v zárodku potlačiti«.3 Tak je nutno postupovati u všech mladých, právě narozených a dosud ještě nenarozených. Jakmile víme, že je v naší moci uchovati děti i lidi zdravými a zdatnými, že lze nemocem předcházeti, pak rodina má povinnosti ohromné a úkol překrásný a vděčný. Musí se ze všech sil snažiti, 3Z
podání závažných osobností a korporací zdravotnických a sociálnězdravotnických Sociálně politickému výboru Národního shromáždění.
29
a to otec i matka, aby poznali zásady zdravé výchovy, sami hledati poučení, která jim poskytují výborná zřízení jako jest Ochrana matek a dětí a jiné podobné zdravotní instituce, musí hledati poučení v přednáškách, teď tak často konaných odborníky, ve spisech vážných, psaných přístupně, hledati včas radu u dobrého lékaře nebo na odborných klinikách a zasazovati se všemi silami v obci i ve státě o uskutečňování všech zásad zdravotnických, vědecky odůvodněných, které jsou nutný k ozdravění lidstva. Bohudíky máme již dnes dostatečné množství dobrých knih a obětavě konaných přednášek šlechetnými jednotlivci, kteří v krásné touze prospěti národu neustávají hlásati poznané pravdy.
30
Člověk ukázněný Nutnou zárukou pospolitosti života jest člověk ukázněný. Dnes schází všude: ve veřejném i v politickém životě, ve správě a v organisaci veřejné i soukromé. Nebude však lidí ukázněných bez správné výchovy. Náš národ vyšel z chudičkých vrstev, a jest pýchou, že kulturně a hospodářsky povznesl se jenom svépomocí, vlastním přičiněním. Četla jsem kdysi: »Blahoslavená jest bída, neboť ona jest nejlepší školou života«. Nikdo nepopře, že právě naši nejlepší lidé vyrostli z bídných a nejbídnějších poměrů. To není nikterak náhodné! Bída učí sebekázni, učí odříkání a sebezapírání, učí práci, pilnosti, vytrvalosti, spoléhání jen na sebe a na vlastní práci. Tyto vlastnosti jsou klíčem k životnímu úspěchu. S obdivem a s úžasem sledujeme studenty a dělníky z chudých českých krajů, které žízeň po vědění a ušlechtilá touha »jen výš« vyhnala z teplého domova, kde se aspoň dosyta najedli, do hlavního města a do ciziny, do života nejhroznějšího strádání a zápasu. Takoví jsou oni apoštolové vysoké mravní sebekázně, z nichž vyrůstají mravní charaktery. Kde není bídy-učitelky, tam musí nastoupiti kázeň umělá, která vyplynula z životní zkušenosti rodičů. Moderní doba volá po volném rozvinutí schopností dětských. To jest: Jestli dítě ukazuje zvláštní schopnosti a chuť k určitému zaměstnání, má se ponechati této schopnosti volná cesta. Rodiče i škola má tuto schopnost i chuť všemožně podporovati. Velmi osudným omylem vyložili si mnozí rodiče ono heslo nesprávně tak, že tato volnost tyká se též vůle dítěte. A ponechávají úplnou volnost v jednání, která vede k nekázni. Kdysi před lety slyšela jsem poprvé z úst matky četné rodiny tuto větu: »Můj muž říká, že nemám dětem brániti, aby dělaly, co chtějí!« – Tedy ať děti dělají, co chtějí. Žádné napomínání, žádné tresty, ani poučování. Musí prý se vybouřit.
31
Ale podivno! Tentýž otec, který přikazoval matce svých pěti dětí, aby je nechala vybouřiti, pokud se týče mravních zásad, stál na velmi nízkém stupni. Již skoro padesátník udržoval později neobyčejně hnusný poměr s vdanou ženou, také matkou dětí, před tváří své ženy i celého kraje, v němž jest znám – jsa lékařem – široko daleko. Sám se patrně ještě nevybouřil. Pak slyšela jsem často již z úst matek tuto zásadu: »My necháme děti dělati, co chtějí. Kázeň? Žádná kázeň. Ať se děti vybouří.« Měla jsem jiný názor o výchově dětí, vštípený bdělou kázní z domova. Hovořila jsem nedávno se známou ženou a divím se, že má tolik času, aby se účastnila všemožných schůzí, slavností i zábav. Řekla mi: Kluci jsou celý den pryč, ve škole, v hodinách a pořád to někde lítá. Řeknu-li si: »Nechám děti, aby děti dělaly co chtějí«, pak jsem si úkol matky učinila nekonečně lehkým. Avšak jenom zdánlivě zbavuji se odpovědnosti za jejich mravní prospěch. Po letech dostaví se Nemesie a pak nejednou dospělý syn nebo dcera volá rodiče k odpovědnosti: »Já jsem neměl, ale vy jste měli míti rozum«. Kdo má děti, jest za ně odpověden a míti děti, znamená též velikou starost. Odpověden jest každý do té míry, že vykoná, seč jsou vůbec jeho síly a moudře věnuje se výchově a vedení dětí již od malička. Více od něj nemůže nikdo požadovati, i když snad by někdy výsledky neuspokojily. Věřím pevně ve zdravé a dobré základy právě rodinné výchovy. Jestli otec nebo matka vlastním jednáním důsledným a poctivým a srdečnou, laskavou i přísnou péčí usilovali o výchovu svých dětí, bude jejich syn nebo dcera snad v životě někdy na čas blouditi, ale trvale nezabloudí. Rodiče velmi se těšívají nad dítětem poslušným, ale za to se úplně dají odstrašiti, je-li dítě neposlušno. Ale nemají úplně pravdy ani v jednom, ani v druhém případě. Dítě absolutně poslušné bývá v životě nerozhodné a snadno podlehne silnějšímu vlivu a jest pak od druhých vykořisťováno. V tom případě jest potřeba spíše povzbuditi k samostatnému rozhodování.
32
Naopak zkušenost učí, že těžší jest výchova dětí nadaných, které bývají mnohem tvrdošijnější, neposlušnější. Jsou děti, které jsou neposlušný až k zoufalství. A přece jest nutno nedati se odstrašiti. Všemi prostředky jest třeba hledati cestu k duši dítěte, vysvětlovati, ukazovati na příkladech. Často po několik let, i dlouhá léta zdá se, že dítě vymyká se všemu vlivu rodičů, ale ono úsilí rodičů o jeho lepší bytí zůstane v něm – bezděky – tak živou vzpomínkou, že i po dlouhých letech náhle stává se mu vodítkem, když životní zkušenosti je byly potvrdily. Posíláme-li děti do školy, je nutno, aby znaly náš poměr ke škole. Žádáme od nich plnění školních povinností a vedeme je k úctě k představeným a k jejich rozkazům. Škola jest v daném čase jejich přední a největší povinností. Život jest pln povinností nepříjemných i obtížných a jsme často v takovém postavení, že se jich nelze zbýti a nelze jim uniknouti. Blaze tomu, kdo se naučil trpělivosti již v mládí, neboť trpělivostí a klidnou rozvahou v životě zvítězí. Nemají-li děti kázně z domova, jest marná všecka snaha o kázeň ve škole. A bez kázně není učení a není ani možná další výchova pro život. Ve válce vypravoval mi ředitel gymnasia: Septiman jeden vydělal řetězovým obchodem 200 Kč. Dal jsem si zavolati jeho otce a vyprávím mu o tom. »Co na tom, pane řediteli«, odpovídá mi, »to dělá dnes každý!« Ale váš syn je též ihned v kartách prohrál! »Sakramentský kluk!« Rozlobil se teprve, když mu bylo líto těch peněz. Můj syn seděl ve válce v tercii vedle studenta, který míval denně na padesát korun. Keťasoval s cigaretami. Vyzvěděla jsem adresu otce a oznamuji mu, že hoch mívá spoustu peněz. Otec mluvil podobně: prý to teď dělají všichni a co na tom, když se učí obchodování! Totéž dělá i starší syn. Tercián propadl z pěti předmětů, starší syn rovněž tak skončil, ale rodiče necítí souvislosti. Většina rodičů neví, kdo jest přítelem jejich syna neb přítelkyní dcery, a nepátrá po tom, ač jest to tak důležito. Nevšímají si dětí, nekontrolují jich.
33
Co jest kázeň? Kázeň znamená souhrn zkušeností mravních, které předáváme dětem. Činíme to rozhovorem, poučováním, napomínáním i trestem. Těchto zkušeností jsme nabyli tímže způsobem od svých rodičů a velikou většinou byly potvrzeny tím, co jsme sami v životě prožili. Kázeň jest založena na několika základních životních poznatcích, které jest nutno vštěpovati dětem od malička. Ty jsou: 1. Není žádného osudu příznivého nebo nepříznivého; jen to, čeho si člověk poctivě sám vydobude, jest jeho. 2. Člověk má si na světě vlastní, poctivou prací dobýti takové existence, aby nebyl nikomu na obtíž, nikoho nemusit prositi o protekci, ani o jakoukoliv milost. Práce, ať je pak tělesná nebo duševní, na tom nezáleží. 3. Tento majetek jest jediným, nejcennějším statkem člověka. On pak jest také onou úžasnou, vnitřní, tichou radostí, která jako slunce, zalévá celý život. On jest spokojeností, bohatstvím i mocí. 4. Otvírej svou duši dokořán všemu ušlechtilému a dobrému. Tělo zachovej zdravé a silné a spravuj je mravností. Co dobrého, zdravého, krásného a silného získáš na duši i na těle, bude dědictvím tvých potomků, kterým je obohatíš více než vezdejšími statky a penězi. Kdo to si dobře uvědomí a podle těchto zásad žije, bude člověkem ukázněným, vyrovnaným, mravným.
34
Úcta k dítěti Básníci opěvují krásu přírody, lidé v ní hledají zotavení a povzbuzení i nadšení mysli, v ní nacházejí usmíření, potěchu, načerpávají nových sil k životnímu boji, z ní učí se životní moudrosti. Učíme se neznesvěcovati přírody: netrhati květů, které v nejbližším okamžiku povadlé zahodíme a neotrhávati haluzí se stromků, nehubiti lehkovážně tvorů, které přírodu oživují, učíme se cítiti s ptáčaty a s broučky, rozuměti jejich životu a cítiti se zvířetem. Zasadíme-li sami útlounký stromek, zalíváme jej a ošetřujeme s dětinnou radostí, podpíráme pevnějším kolem, radujeme se z několika kvítků jeho a z krásného ovoce. Po leta s touž tichou radostí sledujeme jeho vzrůst, kypříme půdu, rozvážně hnojíme, opatrně zaléváme, včasně prořezáváme a s neutuchajícím zájmem hledáme rady zkušených odborníku. Krásný strom naplňuje nás pýchou a s radostí hlásáme, že je naším dílem. I dítě jest částí přírodního života, nevyčerpatelným zdrojem našeho zušlechťování, pokud je sami nepohoršíme hříšnými vlivy nedbalé výchovy a lhostejného i zlomyslného zacházení. S týmiž vážnými, uctivými, ba zbožnými city musíme k němu přistupovati, jako k dílu křehounkému, ale k dílu velikých nadějí. Krásné tělíčko, dokonale souměrné, se všemi ústroji vyvinutými, tak směšně něžné, vzývá vás o pomoc. Máte-li trpělivost, postavíte-li je zdravé a bujaré na nožky a prospívá-li tělesně i duševně, že budí úsměv i obdiv zároveň, jest vám, jakoby vaše pýcha rostla do nebes. My české ženy máme již svou tradici vychovatelskou, neboť mnohé naše matky a babičky byly výbornými vychovatelkami. Vůdčí hvězdou byla jim hluboká láska k dětem, klidný a jasný názor životní, bohatá zkušenost, kterou dal tvrdý život. Není ušlechtilejšího a není též požehnanějšího poslání ženina, leč věnuje-li se dětem od nejútlejšího věku a vždy. Šťastny jsou děti právě z chudých rodin, kde bedlivá matka, vedena zdravým instinktem, nespustí jich s mysli. Proto bylo a jest našich slavných
35
mužů více z chaloupek a z chudých světniček a méně z rodin zámožnějších.
36
Vychovávej pravdou! Dítě má právo na pravdu! Chtěla bych to volati tisíckráte denně do všech konců světa. Počítám potěšení z pravdy přímo k podmínkám lidského štěstí. Materialistický názor naší doby šmahem vidí karieristy v těch, kteří jdou trnitými cestami za vědeckým poznáním. Málokdo vidí v tom usilovné hledání pravdy, žhavou touhu po samostatném poznávání, po neodvislém myšlení, která jest štěstím a která ovládla vůli a celou bytost člověka. Žádná oběť není dosti veliká: bída, strádání, odloučení od rodiny, pohrdání i ponížení, posměch a opovržení i prokletí. Muka i smrt podstupují vyznavači pravdy, nepochopeni těmi, kteří otročí mamonu. V českém člověku je veliká touha po pravdě, ona má a měla své vyznavače i své mučenníky. Tato touha po pravdě, nezkrotná a prudká žije v našich dětech a zásadou pravé lásky musí býti dítě nepodvésti a neošiditi. Pozorujme jen malé děcko: Když uslyší nové slovo, ptá se horlivě, co to jest. Když neodpovídáme, ptá se tak dlouho, až jest uslyšeno. Natahuje se po věci neznámé, křičí a všemi silami se snaží k ní se dostati, uviděti ji, ohmatati. Vyptává se na všechny podrobnosti, znova obrací a samo zkoumá. Ale nespokojí se s tím, co mu řekl jeden člověk, jde se zeptati znovu toho, komu nejvíce důvěřuje. Přivleče těžkou knihu, pachtí se s nemotornou věcí, zapomene na dobré jídlo, na všecko. Jak dychtivě se dívá, co mu bude odpověděno a radostně si ukládá v duši nový poznatek. Jak miluje toho, komu může důvěřovati, jakou autoritou jest osoba, která se snaží ho nepřelhati a odpovídati mu poctivě. Dítě má jen toho, komu plně důvěřuje; on jest mu tím, čím nám naučné slovníky, odborné knihy, výklady, přednášky a pojednání. Zvrácená výchova ubíjí a rdousí dětskou touhu po pravdě.
37
Velmi mnoho lidí dělá si jen žerty z dětských otázek, vidí v tom vrchol zábavy, když dítěti napovídají největší nesmysly a baví se úžasně, když je podvedou. Nikdo není tak podváděn a přelháván jako malé děti. Za to však jaké rozhořčení, kdyby samo selhalo. Kterýsi tatínek stěžoval si, že mu hoch selhal a vylíčil, jak mu napráskal, že toho jistě do smrti nezapomene. Lež byla obyčejná dětská výmluva; hošík snědl něco a vymluvil se, že to udělala kočka. Jsem přesvědčena, že v tom neviděl ničeho zlého, neboť sám často slyšel, že zbytek oblíbeného jídla snědl pejsek nebo kočička, ač jeho bystré oči zahlédly jej v rodinné spižírně. A tak se mi často zdá, že by onen výprask především patřil nám rodičům a ne dítěti. Říkati: mluv pravdu nic neznamená, když sami lžeme a podvádíme. Jen příklad působí, nikdy samotná slova. Dítě je příliš bystrým pozorovatelem a jsou na omylu ti, kteří je odbudou nějakou výmluvou. Kdybychom dětí nepřelhávali a snažili se jim říkati pravdu, nejen mnohem více lidí by se naučilo logicky mysliti, ale lidé by se vyvinuli myšlenkově i zásadově dříve než posud. Neboť mnoho let jest ztraceno vymycováním a opravováním falešných pojmů a falešných závěrů. Mnoho lidí takových, kteří nemohli se pak přesvědčiti o pravdivosti nebo nepravdivosti svých představ a poznatků a neměli již příležitosti je opraviti, vyznačují se úžasným nedostatkem zdravé soudnosti i ve věcech úplně samozřejmých. Jsou odvislí od nahodilého vůdce. Ti pak také upadají z jednoho myšlenkového klerikalismu do druhého a nikdy z něho nemohou býti osvobozeni. Ohromně jsem již malá trpívala, když někdo trýznil dítě, žádaje odpověď k otázce, které dostatečně nerozumělo, nebo tupil je a hanil za nedostatek soudnosti, kterého samo nezavinilo. Často jsem pochopila, že ten čas, který byl takto promarněn, mohl býti mnohem lépe využitkován k novému vlídnému poučení. Doma nesměl nás takto nikdo trýzniti; když se nám někdo ze sourozenců
38
posmíval, že něčemu nerozumíme, matinka říkala: »Vždyť je to ještě dítě!« »Posměchem a tupením ho ničemu nenaučíš, raději mu to dobře vylož! « A sama dbala, aby mu věc byla objasněna a ukázána. Zahanbila i starší, říkajíc jim: »Ty máš méně rozumu než to dítě. Vždycky ten, kdo je vzdělanější, má poučovati ostatní a ne se jim posmívati.« Bylo by dobře, kdybychom si představili příchod dítěte jako příchod vzácného cizince, kterého co nejlépe máme obeznámiti s domácími poměry. Zejména jeho otázky máme zodpovídati co nejsvědomitěji po pravdě, jak sami ji známe. Není nijak nutno, aby někdo se tvářil před dítětem vševědoucím a neomylným. Říkám sama přímo malému synáčkovi, že všeho nevím, že všeho neví žádný člověk, projevuji ochotu, že se zeptám, neb odkazuji na otce nebo staršího bratra hošíkova. Proto jsem neztratila jeho důvěry, neboť důvěra dětí, důvěra skutečná, nikoli líčená, je získávána pravdomluvností a upřímností. Ví, že se na mne může spolehnouti, když mu něco vysvětluji, jako zase se spokojí, když mu oznámím, že věci neznám. Hledá tedy vysvětlení jinde. Vyptávání dítěte ukazuje, kam směřuje jeho zájem a ono je též neomylným znamením, kdy jest příhodný čas mu něco vysvětliti. Pokud se vyptává, pokud věc vidí nebo právě o ní přemýšlí, jest doba nejvhodnější. Není tedy možno mluviti o nějakém soustavném poučování, ve kterém by hlavní slovo vedl společník dítěte, ať již otec nebo matka. Hlavní slovo má dítě, ono se vyptává, my odpovídáme. Jen příležitostně můžeme tu i tam na něco upozorniti. Napínati snad pozornost dítěte úmyslně nebo přes míru, bylo by nezdrávo. Ochabne-li pozornost, jest to známka únavy a pokyn pro dospělého, aby přestal. Jest nutno, aby dítě od prvních chvil duševního života se vyvíjelo na půdě skutečných poznatků. Co se podává z říše výmyslů a fantastických představ, musí mu býti výslovně tak označeno. Tedy, jestliže dítěti vypravuji pohádku, jsem povinna – aby to odpovídalo zásadám pravdivé výchovy – mu říci, že jest to pohádka, že jest to vymyšleno, aby dětskou mysl pobavilo i poučilo.
39
Když mé děti uslyšely něco od jiných o strašidlech nebo o čertu, pospíšila jsem si jim vyložiti, že čerta ani strašidel není, a jak asi ty představy mohly vzniknouti. Když uměl hošík čísti, koupili mu příbuzní pohádky. Dovolila jsem, aby si je četl, ale vždycky znova jsem ho upozorňovala, že jsou to původně klamné představy nebo vůbec výmysly. O mnohých věcech jsme rozmlouvali, že by nebyly možny. Ale jako otravný jed odstraňovala jsem z dosahu svých dětí všecky pohádky, které mluví stále o zlatu a drahých kamenech a o nádheře jako o nejvyšších hodnotách v lidském životě. Krása jim není myslitelná bez zlata a drahého kamení, nejvyšší blažeností jest viděti hromady a pruty zlata a tajně uschovaných pokladů, největší touhou pohádkových hrdinů odnésti domů co nejvíce zlata nebo dostati království, aby do smrti měli se dobře. »Honza oženil se s princeznou, se kterou dostal tři království a do smrti dobře se měli.« »Bětuška přinesla si výslužkou plnou mošinku listí, které se jí doma proměnilo v zlato, žily tedy s babičkou až do smrti šťastně.« Jiný hrdina dostal za své dobré skutky tři nejkrásnější koně, a zlata a drahého kamení, co na nich uvezl. Vrátil se k bratrům a k otci a přestala bída a žili všichni šťastně. Až lidé pochopí, jak falešné, jak osudné, jak otravné jsou tyto závěry pro mladou dušinku dětskou, pak – myslím – nastane veliké třídění pohádek, z nichž největší část bude nutno úplně vymýtiti. Závěry ty mohou býti zajímavý jen jako projevy člověka nejnižší sociální úrovně, snad otroka. Ony pohádky mají cenu historickou, ale nikdy nemohou býti pomůckou vychovávací, zejména ne tak výhradnou, jako jsou v mnohých ještě rodinách. Jinde jiné bludné závěry: Hrdina pohádky ožení se s princeznou a dostane s ní půl království, celé království i tři království a všichni se mají až do smrti dobře. Jest to nejubožejší názor na úkol vládnutí, na ohromný, těžký úkol, plný odpovědnosti, který znamená veliké napjetí ducha i osobní odříkání a jenž ve skutečnosti jest velikou
40
obětí vynikajících jedinců ve prospěch ostatních, v níž často oni rozdávají sebe samy i své štěstí osobní a rodinné. Nevypravovala jsem svým malým dětem pohádek, ale raději skutečné příběhy ze všedního života dětí, lidí, zvířat, ptáčků. Nemohla jsem ovšem zabrániti, aby je četly, jakmile uměly čísti, ale ihned jsme je společně kriticky rozebíraly. Je mnohem důležitější, aby děti se naučily mysliti především jasně a logicky správně, nežli aby jejich obrazotvornost předčasně bujela bez těchto reálných základů. Je mnoho, přemnoho lidí, kteří po celý život hledají kouzelné proutky, sedmimílové boty, stoleček »prostři se«, a bez nich právě nedovedou žíti. Tak hluboko vtiskly se jim do duše první představy z pohádek, že nevpraví se do života skutečného. Chtěla bych, abychom všichni již pochopili, že nesmíme svých dětí odkájeti jen pohádkovými představami, jak se děje stále až podnes. Pohádky měly by býti dávány jen starším dětem a nikdy bez výkladu, jak vlastně vznikaly. Dítě i pochopí mnohem lépe naše starosti než si představujeme. Ve válce chodili jsme okolo krámu, hošík chtěl koupiti tu hračku a onu. Řekla jsem mu, že tatínek vydělá jen tolik peněz, abychom se mohli pořádně najísti a koupiti jen něco šatstva a prádla. Na hračky nám prozatím nezbývá. Koupili jsme tedy jen velmi málokdy a vždycky jen věc ne drahou, ale trvanlivou: kuličky, kbelíček s lopatkou, malý dobrý míč, kolo s pálkou, a až budeme míti více peněz, dáme udělati dobrý vozík. Díval se pak na hračky ve výkladní skříni s velikým zájmem, ale klidně, bez hořkosti. Právě tak bylo v době drahých třešní ve válce. Vypravovala jsem mu, že před válkou bylo ovoce laciné, že nejchudší děti se ho dosyta mohly najísti. Teď že je mohou koupiti jen lidé velmi bohatí, aneb kteří najednou tak zbohatli, že jim na nic není líto peněz. Ale kdo peněz dobývá poctivou prací, nikde ničeho nikomu nevezme a nikoho kolem sebe neutiskuje, má jen to, co sám vydělá, ten musí šetřiti a nesmí kupovati věcí drahých. Přirozeno, že dítě pocítí nespravedlnost dosavadních lidských zřízení, ale ta tu jest, s tou se musí počítati a dítě se o ní dověděti
41
musí. Snad mu bude někdy vzpruhou, aby se přičinilo o lepší úděl lidí vyděděných. Dle zásady pravdivé výchovy nebudeme také dětí nikdy děsiti a strašiti. Nelidským a přímo strašlivým hříchem jest zvyk děti postrašiti až k úděsu i hrůze a zoufalství. Ve spise Jiráskově »F. L. Věk« vypravuje pí. Butteanová, jak se stalo, že Paula oněměla. Vypravuje, jak se dobře učila, jak byla pilná, ano ctižádostivá, ale jakého měla učitele přísného, ano zlého, takže se děti před ním a před jeho rákoskou třásly. Flákal je dost a dost a neměl-li rákosky nebo metly po ruce a seděli-li vinníci někde uprostřed, tu ten učitel vyskočil třeba na lavici a běže po ní rozdával v pravo, v levo, klofce i velikým prstenem nebo tabatěrkou a za vlasy třepal. A tak se jednou rozkatil bez příčiny na Paulu, která nikdy nebyla bita, která ani jediného fláknutí ještě neucítila. Ale učitel rozlítil se, jinými rozdrážděn, a byl jako slepý; pláče Paulinina ani její vyděšené tváře nedbaje, vyskočil zuřivě na lavici, neboť Paula seděla uprostřed, a hnal se po ní sám, nevyzvav jí ani, aby vyšla ven. A tu děvče zbil a od té doby Paula slova řádně nepromluvila. Kdyby chtěla promluviti, chytne ji křeč a je to nejhroznější koktání, atd. Znám případ ze života: Malé děvčátko přišlo k tetičce a sedělo u stolu, na němž byla rozžatá lampa. Nerozumná tetička nafoukla pytlík od mouky a za zády děvčátka jej vybouchla. Na neštěstí shasla též lampa a děvčátko hrůzou utrpěvši nervový otřes, oněmělo; dosud – ač dívka dvacetiletá – nemluví. Mnoho takových ubohých dětí s různými příznaky nervových úrazů jest němou obžalobou nesprávné, nerozumné i zvrácené výchovy. Mnozí lidé nepobaví se jinak s dítětem, leč když je řádně vyděsí a vystraší aneb při nejmenším důkladně oklamou. Stálý pocit strachu a nejistoty pak působí zhoubně na nervovou soustavu, která jest ústrojím jemným, jehož jest potřeba spíše šetřiti, aby bylo zdravé a silné pro životní boj, který čeká každého z nás. Můj hoch asi v 7 letech houpal se rád u babičky na dveřích skřínky, na níž byly postaveny talíře. Ač byl několikráte napomenut,
42
neuvěřil, a konečně jednou zvrátil skřínku, a několik talířů se rozbilo. Hoch se vyděsil hrozným rachotem a pohledem na spoustu na zemi, takže jsem ho co nejvíce musila konejšiti a uklidniti laskáním a slibem, že babičce koupíme nové talíře. Jest třeba si uvědomiti, že dítě, ač nejednalo správně, bylo již dostatečně potrestáno následky své neopatrnosti, které rozrušily nesmírně jeho nervovou soustavu. A té jest třeba šetřiti. Mnohý však otec nebo matka, ač dítě zoufale pláče, ještě mu hrozí aneb mu nabijí. Vím, že mnohé dítě to snese – ač často jen zdánlivě – ale mnoho dětí odnese si následky (koktá neb pod.) ihned anebo časem, stane se nervosním, zvláště jestli se opakuje častěji takový způsob trestání. Jest nutno i v jiném ohledu dbáti dítěte. Mnozí lidé se domnívají, že dítě jest dřevěná věc bez citu, slepá a hluchá, ač dítě nejen naslouchá a pozoruje bystrýma očima a ušima, ale vnímá dychtivě všemi konečky nervů a takřka všemi póry svého těla. Ono postřehne každý falešný krok, pochopí naši lež, stydí se za nás, když jednáme špatně. Trpí nesmírně, když rodiče jsou nesvorni, když o druhém nepěkně mluví, když říkají si tvrdá slova, slova hanlivá a hrubá. Dítě umí trpěti. Hluboko ve své duši skrývá děs z domácích nešvarů, často jeho vzdor jest jen pláštíkem zoufalství duše. Neboť není-li pohody v domácnosti, nemá dítě, kam by se uteklo. Právě jako zoufalým je dospělý člověk, když nemá světlého bodu, kam by upnul všecko své doufání, právě tak bezútěšně je zoufalé dítě, když nenachází družnosti u těch, jež oba má rádo. V pohledu dítěte zírá na nás věcnost sama jako přísný soudce.
43
Vychovávej hrou a prací! Zdravé dítě je neodolatelnou silou puzeno k činnosti. Ono stále chce pracovati. My jeho práci nazývám hrou. »Jako u člověka i u zvířat setkáváme se s hrami mláďat. Tyto hry plynou z pudu, jehož účelem jest docíliti snadného ovládání všech pohybů pro život potřebných. Pozorují se již u ryb, známy jsou u ptáků, koz, ovcí, hříbat a j. Rodiče svými zkušenostmi uvádějí je do náležitých kolejí. Kočky přinášejí mláďatům živá zvířata, která pokoušejí se chytiti atd.« (»Biologické základy eugeniky« od prof. Vl. Růžičky.) Hned první pohyby dětských ruček jsou výrazem touhy po práci. Kus smačkaného papíru, někdy jemného, příjemně šustícího, jindy nepodajného, který ručky nekonečně obrací a pokouší se roztrhati, jest nejen hračkou, ale již zároveň pramenem smyslového, zde zejména hmatového poznávání. Úmyslně dávejme dítěti papír vždy jiný, dokud se nenasytí, to jest dokud smyslového poznávání neukojí do té míry, která je právě přiměřena stupni jeho vnímavosti. Dávala jsem děcku nejen papíry, ale i látku různého původu, to jest vlněnou, hedvábnou a j. Pak zase měchačku se zvlášť zakulaceným koncem, aby se neporanilo, hrneček, pokličku, klubko, látkový míč. Znamenitou hračkou pro malé děti jest několik cívek od nití, prázdných ovšem, navléknutých na provazu volném tak, aby se mohly lehce přesunovati. Když dítě bdí, má skoro pořád něčím býti zaměstnáno, aby ručky s dostatek si pohrály. Také shazování věcí je určitý cvik, kterého mu máme dopřáti po nějakou chvilku. Když sedíme na blízku, snadno vše zvedneme. Praktické maminky přivazují hračky ke kočárku na dlouhé provázky, aby se nemusely při práci stále shýbati. Dosud je pravidlem v domácnostech, že lidé dospělí považují své rozmluvy tak důležitými, že na dětské otázky a žádosti ani neodpovídají, dětí si nevšímají, nebo je zakřikují. Ve skutečnosti
44
žádná rozprávka a činnost není důležitější než ta, kterou je poučeno děcko o něčem, čeho dosud nevidělo nebo čeho nepochopilo. Jest třeba mu popřáti, aby si prohlédlo šicí stroj, s náležitou opatrností ohmatalo jeho součástky, aby rozumělo jak šije, dostalo do ruky člunek i pokusilo se jej navlékati. Při tom hned může býti poučeno, jak součástky jsou drahé a jaké jest třeba opatrnosti. Popřáti mu, aby se dosyta vynadívalo, jak se kolečko točí, jak látka sama běhá. Dospělí lidé bojí se dětem dáti do ruky sirky. Straší je a bijí, sirky vždycky s křikem jim z ruky berou. Ale kdyby se namáhali sebe více, dychtivost dětská po poznávání je nepřekonatelná a když sirky stokrát mu někdo uschová, ono je přece najde. Je to věc neznámá, která je nezkrotně k sobě vábí. Protože dítě ví, že je stihne trest, kdyby sirky před dospělými zkoušelo, užije okamžiku nestřeženého, kdy pak v největším spěchu škrtá. Z toho plyne nebezpečí uhoření daleko větší. To není správný způsob. Je lépe, jakmile dítě po sirkách dychtí, uspokojiti jeho zvědavost. Dospělí mohou před ním rozškrtnouti, pak dovoliti, aby s náležitou opatrností škrtlo samo a včas sirku odhodilo nebo uhaslo, než dohoří až k prstíčku. Přirozeně že nespokojí se s jedním nebo s několika pokusy, ale často trvá hodně dlouho, než je zvědavost v pravém slova smyslu dosycena. Můj starší hoch plné dva roky toužil vždy znovu po sirkách přímo vášnivě. Dovolila jsem mu škrtati v mé přítomnosti, jako jsem mu dopřála jiné hračky. Konečně se nasytil úplně; sirek pak si již nikdy nepovšimnul a včas potřeby uměl s nimi dobře zacházeti. Totéž je s nožem a nůžkami. Kdykoliv dítě sáhne na nůž nebo na nůžky, dospělí je zakřikují. Ale jeho dychtivosti po poznání věci tím neutlumí. Právě pak v nestřeženém okamžiku může se dítě krutě poškoditi. Proto je lépe, když dospělí, sedíce u své práce, dítěti v jejich blízkosti sedícímu dovolí, aby opatrně nože nebo nůžek použilo; ať si ořezává polínko, ať vystřihuje papír nebo odstřižky látky. Poznávání těchto nástrojů zase se musí díti několikrát a mnohokrát,
45
vždy v blízkosti moudrých dospělých lidí. Špičaté nůžky a špičatý nůž jsou ovšem vždy nebezpečny očím v případě sklouznutí a pod. Proto nikdy nemají děti s nimi přecházeti a když, tedy nůž nebo nůžky obrátiti špičkou k zemi. Tomu všemu se naučí, když o tom s nimi hovoříme. Opatrnější jsou pak ovšem ještě, když se se sirkou trochu popálí, nožem říznou, nůžkami píchnou. To jsou zkušenosti nevyhnutelné. Popálí-li se sirkou, varují se jistě rozžhavených dvířek u kamen, když je důkladně na ně upozorníme a ručku co nejblíže přidržíme, aby ucítila žár jejich. Právě tak uvarují se plotny, horkých hrnců, když vše jim předem dobře vyložíme a opět názorně přiťuknutím prstíčku k teplejšímu hrnku atd. ukážeme. To vše jsou poznatky důležité nejen pro bezpečnost, ale i pro porozumění životním zařízením. Všecko, co dělají dospělí, touží děti také dělati. Co je možno, vše jim též dopřejme a činnost jim umožněme. Při vaření prosívá o kousek těsta, ze kterého uhněte si buchtičku, upeče a se zvláštním potěšením sní. Z nudlového těsta dostane malé odřezky, které na kraji plotny opatrně peče. Talíř po máku a tvarohu vděčně oškrábe, až se svítí. Rádo tluče mák, cukr. Když mu ukážeme jak, pomaže koláčky rozkloktaným vejcem, posype je upečené cukrem. Rádo vybírá ze zásuvky a připravuje k obědu lžíce, vidličky, nůž, lžičkou naplní do slánky soli, odnese vše na stůl a rozdělí. Cupe radostně za hospodyní, která vlídně mu poradí i pomůže nebo opraví. Při každé práci, při každém řemesle může býti dítě nějak nápomocno. Chodívali jsme si sami pro obuv k obuvníkovi, kde jsme někdy na práci si čekali. Ochotně jsme podávali potřebný nástroj, hledali kopyta, podávali floky, všecko kolem sebe pozorujíce zvědavými zraky. Byli jsme šťastni, když jsme, mohli se dotknouti kůže, obdivovali jsme verpánek, skleněné koule, kterými tehdy obuvníci svítili a po celé cestě domů jsme horlivě o všem hovořili. Doma ovšem nebylo vyptávání konce. Dítě, kterému dopřejeme podílu na své práci, je veselé a plno chuti k životu. Jeho schopnosti tělesné i duševní denně tím rozvíjejí,
46
potěšení z činnosti roste, a my lépe s ním pořídíme, než s dítětem nečinností omrzelým. Při práci též názorně pochopí, že je dobře poslechnouti rady neb rozkazu dospělého, protože poslechne-li, dobře pochodí, je-li umíněno často se potrestá. Důvěra, kterou si získává otec nebo matka tím, že mu poskytují příležitost ku práci a k poznávání věcí, jest nejistější základnou dětinné lásky. Kdyby dospělí dovedli vždy děti správně zaměstnati, nebylo by skoro trestů ani častého kárání, neboť práce a příležitostné poučení vykoná největší část vychovatelského úkolu. Často vadívá netrpělivost dospělých. »Jdi pryč, udělám si to raději sám«, říkávají, odhánějíce děti. Jistě to udělají rychleji a lépe. Ale ať sami vzpomenou svých začátků. Pravá láska, která má na mysli prospěch dítěte, naučí je trpělivosti. »Otec a matka jsou prvními učiteli, prvními přáteli, udělují dítěti tolik dobrých rad, jež jsou nad zlato, tolika věcem je mohou naučiti, jimiž jim ulehčí boj o život a jimiž život jim okrášlí.« (Z knihy »Srdce«). Dítě má stále něčím se zaměstnávati, pokud není na procházce v přírodě, a tam opět ušlechtilou hrou nebo pozorováním přírody. Matinka4 moje říkávala: »Děti zlobí, když jich dospělí nedovedou zaměstnati«. Trpělivě nám ukazovala, jak máme pracovati. Dívkám schovávala odstřižky, kousek kraječky, dala jehlu a nit a ukazovala, jak šíti. V zimě jsme večer lepívali z proužků barevných papírů ozdobné řetězy na stromek vánoční, »postříbřovali« a »pozlacovali« jsme ořechy, připravovali podstavec pod stromek a p. Volala nás k vaření, dala oloupati brambory, krájeti mrkev, housku, utírati nádobí. Při tom pořád nás poučovala, jak pracovati zručně a dobře, jak chrániti šaty při práci. Přes zástěrky pěkné dala při práci starší zástěrku a přísně dbala, abychom totéž činili; i hoši a tatínek měli při lepení staré zástěry, také při leštění bot a jiné práci.
4Uvádím
vlastní zkušenosti, aby bylo zřejmo, že závěry nebyly učiněny jen z knižních vědomostí, ale že byly skutečně prožity a ověřeny.
47
Když bylo pěkně, chodila s námi odpoledne ven, kde dozírajíc na nás, zašívala neb šila; vždycky dbala, abychom měli míč ke hrám, lopatku do písku, trakárek, staré lžíce, plechové hrnečky, košíček, aby bylo s čím si hráti. Ukazovala nám, jak víti věnečky, vybízela ke hře na škatule, na honěnou, ale při tom kárala nevázané divočiny hochů. Přála nám pohyb a veselí, ale všecko zase v mezích slušnosti; hrubostí nestrpěla. Vedla nás ke zdvořilosti a k naprosté úctě k starým lidem. Měli jsme vždycky byt s pavlačí otevřenou nebo se zasklennou chodbou, kde jsme si dosyta vyhrávali a tam i pracovali. Jiného bytu nenajala. Když dlouho pršelo a děti v uzavřené místnosti začaly zlobiti, vyzvala nás, abychom si pouštěly bublinky. Stéblo slámy, trochu mýdlové vody, každý dostal svůj hrneček; vystoupili jsme na lavici, na starou židli a tváře dětí zase už se horlivostí a zájmem zardívaly. Hle, takové bublinky, to byl nový svět! Jeden měl velikou, druhému daleko letěla, dlouho neprasknuvši, třetí ji protahoval jako sklenář, čtvrtému se vychrlila spousta bublin. Všechny zářily duhovými barvami a hovoru a radosti nebylo konce. U nás se scházely děti z celého domu a všem stejně jako nám byly vyhledány potřeby ke hraní, k vaření a pod. Jakmile se děti začaly hádati, matinka ihned prostředkovala a to hlavně poukazem k jiné hře, která zase děti zabavila a smířila. Čeho bylo třeba nakoupiti, kam dojíti, všecko jsme sami obstarávali, stále s návodem matinčiným. Za dobré vyřízení pochválila, nedbalého pokárala i zahanbila. Když jsme se mnoho vyptávali, kde to jest a jak, řekla: »Ulici víš, číslo také a pusu máš sebou, tak se ptej!«. Vždycky nás zkoušela, jak věc vyřídíme, abychom to řekli zdvořile a dobře. Nikdy jsme se nestěhovali z bytu do bytu, aniž by kolik měsíců před tím již konaly se nejdůkladnější přípravy, kterých se účastnila celá rodina. Nejen že se všecko vydrhlo, vysmýčilo, vyleštilo a prášilo i kartáčovalo a vypralo, ale byly konány po domácku všecky řemeslné opravy a přípravy pro nový byt.
48
Matinka odhadla věc znaleckým okem, rozhodla buď sama, v čem potřebuje opravy či úpravy, nebo se poradila s tatínkem a hnedle byla vzata do práce. Tatínek měl důkladný truhlík se všemožnými nástroji, který žárlivým okem střehl a udržoval v nejlepším pořádku. My děti třásly jsme se vždy na každou novou práci a předstihovaly jsme se, kdo by mohl lépe pomáhati. Chudák tatínek, který nebyl povahy tak trpělivé jako matinka, pořádně s námi zkusil. Jednou po důkladné rodinné poradě bylo usneseno, že bude úplně znovuzřízena pohovka, která až dotud byla rejdištěm menších dětí. (Matinka nám ji úmyslně ponechala ke hraní; ta, byla naším domem, nepřátelským hradem, na nějž útočeno, námořním parníkem atd.; na té jsme si přečasto pěkně zahráli.) Opatrně byl odepjat potrhaný povlak, vytahány hřebíčky, koudel a pera vesměs poškozená vyjmuta, všechen vnitřek odstraněn, že zbyla jen pevná dřevěná konstrukce. Na to nastala přehlídka všech věcí, které z nich se dají znovu upotřebiti. Počítalo se, co nového nutno nakoupiti, měřen starý povlak, délka popruhů, provazy nutné k ovinutí per atd. Nový povlak, voskované plátno, byl po několik večerů předmětem nejvážnějších úrad, kterých se účastnili všichni až do nejmenšího člena rodiny. Matinka přinesla vzorky z různých obchodů. My děti jsme se horlivě vždycky přimlouvaly za nejkrásnější a nejlepší; přirozeně, protože jsme samy ničeho neplatily. A bylo plno smíchu a škádlení. Ale vždy byl skutečně kupován jen nejlepší materiál, poněvadž jest nejmoudřejším šetřením v domácnosti opatřování věcí ne zbytečných jen nutných, ale za to největší trvanlivosti a nejlepší jakosti. Stejně důležitě debatováno o jakosti per, o materiálu k vycpávání, pak vše nakupováno a snášeno. Když tatínek pustil se do práce, jeden podával hřebíky, druhý přidržoval péra, jiný je vázal a tatínek sotva viděl pro samé chundelaté hlavy, které nosy vnikaly až do samých útrob pohovky. Co jsme se při tom naštěbetali, nasmáli a tatínka nazlobili, než vše bylo hotovo; ale hlavně jak na vše dychtivě oči jsme vykulovali. Pak
49
se zdálo nám, že nikdy nikde nebyla zhotovena krásnější a důkladnější pohovka. Patřila nám mnohem více, než ostatní kusy nábytku. Matinka nás do 7 let drobnou prací hravě zabavovala, od 7 let již nám některé povinnosti přímo ukládala. Nesměli jsme reptati, když nás pro něco poslala, když nám dala rozkrájeti brambor na nudličky, když poručila očistiti zeleninu. Takový malý úkol museli jsme denně vykonati a potom teprve směli jsme si zase hráti s hračkami nebo s panenkami. Od 10 let již přestávalo hraní, matinka tvrdila, že od 10 let již má každý pracovat, co dovede a seč jsou jeho síly. Proto hoši již s tatínkem sami lepili si draky neobyčejně přesného a čistého tvaru, vystřihovali a podlepovali vojáčky a panáky a upevňovali na špalíčky vlastnoručně vyrobené, vše krásně zpracované, jako k prodeji do krámu. Pomáhali ve všech domácích řemeslných opravách. Děvčata od 10 let již nehrála si s panenkami, ale šila na ně vše od spodního prádla počínaje, až k hezounkým kloboučkům. Matinka nastřihala, dohlédla, jak ušiti, poradila velikost stehu, vybrala knoflíčky, poskytla kousky kraječky, vyšívání. Na kočárek pomohla vyrobiti žíněnku, sypky na peřinky, povlaky, přikrývečky, všecko pořádně, jako pro velké lidi. S nekonečnou trpělivostí všecko znova ukazovala, takže každý kus byl zpracován důkladně a vkusně. Pro pannu ovroubila jsem též ručníky a okrášlila je ozdobným stehem a to vše jsem vykonávala s nesmírným zadostiučiněním, že již také něco opravdového dovedu vytvořiti. Velmi záhy byla jsem volána, abych utírala nádobí. Matinka mi ukazovala denně, jak vzíti hrneček do ruky, jak talíř utříti, jak uchopiti vidličky, lžíce a nože, aby pracováno bylo dobře, ale také obratně a rychle. Nádobí bylo nejprve odkládáno na stůl a teprve vytřené odnášeno na podnosu k uložení do skříně. Učila nás zatápěti, dělati »šikovné« třísky, aby oheň brzy vzplanul a dobře hořel při malé spotřebě dříví, na hraničku dříví poručila vybrati drobné kousky uhlí bez mouru a teprve když oheň se rozhořel,
50
opatrně přikládati lopatkou. Společně s námi leštila mosazné svícny, ukazovala, jak šetrně zacházeti s leštící hmotou a jakou látkou roztírati i na sucho leštiti. Kliky u dveří a vodovodu jsem brzy sama obstarávala. Když v kuchyni pradlena prala, dovolila mi matinka přistaviti k neckám stoličku a vyprati prádlo pro panenku. Pozorovala jsem obratné ruce pradleny a snažila jsem se ji napodobiti. Brzy mi matinka svěřila máchání kapesníků, ubrousků a ručníků, pak též ruční přepírání jich po pradleně, konečně nové máchání, modření a oškrobení i vlastnoruční konečné pověšení na šňůru k uschnutí. Měla jsem žehličku svou menší, kterou jsem prádlo panenčino žehlila a skládala zcela po vzoru velkých. K tomu zase byly mi přidávány ony rovné kusy prádla, které jsem musila žehliti dle určitých již zvyklostí žehlení a správně skládati. K mandlování jsem vytahovala a bedlivě skládala punčochy, utěrky a učila jsem se, jak je přikropiti. Právě ten moudrý způsob zacházení s dětmi, jenž práci dětskou ctil stejně jako práci velkých, působil blahodárně a výchovně. Každou denně se opakující práci mají se děti naučiti konati účelně, při ní, byť byla nejnepatrnější, přemýšleti, jak dělati ji rychleji, dovedněji, lépe. Mnohá jednoduchá, vhodná zařízení při tom vymyslí, aneb jim rodiče k nim dají návod, a podruhé již samy na něco připadnou. Je neuvěřitelno, jak lidé nemyslící totéž, co denně se opakuje, konají stále stejně nešikovně, mnohé zbytečně; velmi malé jen procento lidí pracuje rationelně, hospodárně, vtipně. Nejjednodušších zákonů fysických neumějí lidé užívati v praxi, ač by si tím práci ulehčili i urychlili. Právě dnešní ruční práce dětské, zaváděné do škol, naučí též vtipu, rozvaze, protože stále vyžadují uvažování, rozhodování, daří se trpělivému, myslícímu, nedaří se nedbalci, lenochu, ledajákovi. To je nekonečně důležitá výchova pro všecka pozdější životní zaměstnání. Mnozí rodiče v nepochopení věci nazývají dnešní ruční práce, to jest modelování, vystřihování, vyřezávání, lepení, krájení a jiné
51
vyrábění hraním. Ono vyrábění a konání, které jest konečně prvním rozhodným krokem k vysvobození dítěte z mučivé passivnosti dnešní školy a jež po nahromaděných zkušenostech učitelů i dětí povede k rozkvětu školy, k radostné škole činné práce ve všech oborech i v oborech myšlení. A přece právě rodina může tolik účelnosti dáti tomu dětskému hraní, když obrátí je i doma v užitečnou práci, když dá smysl hospodářský tomu lepení, řezání a všemu vyrábění. Všechny řemeslné opravy mohou býti vykonávány pomocí dětí, ba dětmi samými. Moje děti mají doma všemožné nástroje, kladívka, pilky, pilníky, francouzské klíče, anglický klíč, různé pomůcky zámečnické, truhlářské, zásoby šroubů a šroubků, hřebíků a hřebíčků, a j. Čeho nemají, dovedou si opatřiti, ale vždy se snaží nejlepším a nejlevnějším způsobem. S jásotem vítají, když je vybídnu, aby opravili židli, natřeli železný stojan na umyvadlo a pod. Horlivě shánějí přípravy a radí se o potřebných pomůckách. Pak s hrdostí dívají se na své dílo. Když je věc složitější, snažím se jim podati návod, ukáži též, v čem sama jsem zručná, ale velmi často se již stalo, že cennými nápady přetrumfly mé pracně nasbírané zkušenosti, až se mi v očích zajiskřilo. Ve všech denních věcech sami sebe obsluhují. Toto zaměstnání školní i domácí plně odpovídá požadavkům moderního zdravotnictví, které žádá u člověka přirozený způsob života, co nejvíce pohybů různých tělesných svalů i co největšího pohybování s místa na místo, a odsuzuje strnulé sezení, k němuž ukovává dnešní škola. Škola ovšem, která chce odpovídati životu, musí dítěti pro tento život ponechati také čas, tedy odměřovati své hodiny a neprodlužovati jich až daleko přes práh možnosti, jak se děje dnes.
52
O trestání Děti, kterým od malička dáme dosyta si vyhráti, které nejsme líní zaměstnávati, kterým trpělivě nit navlékáme, aby mohly šíti, kterým nacházíme odpadky papíru na malování, vystřihování, kterým ochotně poskytneme trochu levného lepidla, aby mohly lepiti, kterým denně poskytneme příležitosti, aby nám svým rozoumkem poradily a v práci pomohly, takové děti nezlobí mnoho, aspoň mnohem méně než ty, kterým ustavičně hrozíme »Buďte tiši«, aniž upokojujeme jejich hlad smyslů po poznávání a po zaměstnání. Děti správně vedené naučí se již od malička se starati. Poněvadž se samy práce účastní, dovedou ji také pochopiti. U nich nacházíme dojemnou soustrast s upracovaným tatínkem, s udřenou maminkou, ony by za otce i za matku dýchaly. Takové děti není třeba často trestati, smutný pohled otcův jest jim utrpením, při slze matčině svírá se srdce jejich. Ony porozumějí, proč matka nezpívá jako jindy, proč otec sedí zasmušen. Jsou-li samy vinny, tisíckráte si v duši slibují, že už tatíčka a matičku nezarmoutí, ba že horečně budou pracovati, aby je co nejdříve opět potěšily a až budou velké, zbavily je příliš těžkého břemene životního strádání a utrpení. Není řídkým zjevem rodina pracovitá, kde otec i matka souhlasně tvrdí, že dětí skoro nemusí trestati, obyčejně že přísný pohled postačí. Ten zázrak činí společenství práce a já znova tu zdůrazňuji, že práce jest to, která ukázňuje, a společný zájem, jenž vyrovnává nejlépe protivy. Práce ovšem nesmí býti nad síly dítěte a nikoli mimo oblast jeho zájmu. Stanou-li se přec případy, že je nutno přistoupiti ku trestu, pak vždycky jen s klidnou myslí a po zralé úvaze. Velmi často ví dítě brzy, že chybilo, a v nitru duše své viny lituje. Pak by je příkrý trest spíše zatvrdil než polepšil. Stačí domluva a výstraha. Vychovávati nelze stále trestáním a vyhrožováním, ale hlavně vlastním příkladem, společnou prací a tím, že si denně své drobné
53
příhody osvětlujeme po stránce mravní. Není mi nikterak těžkým přiznání, že sama sebe při tom často přistihnu při vadném jednání a po rozmluvě se hledím napraviti. S dítětem jest možno se též raditi o jeho chybách. Velmi často jest nutno pomoci mu jeho chyby nésti!
54
Moudrá a šetrná správa rodiny základem a školou zdravého národohospodářství Účelně pracovati, účelně šetřiti, jest právě tak základním pravidlem hospodaření státního, jako obecního, hospodaření všeho průmyslového podnikání i všech podniků vůbec i základem hospodaření rodinného. Účelné práci i účelnému šetření má se občan učiti již od dětství v rodině. Rodina jest v hospodářském smyslu družstevním podnikem, v němž správu, organisaci, řízení i kontrolu mají prováděti všichni; všichni dle svých sil. Mladí členové rodiny, jakmile začnou vydělávati, mají si z výdělku opatřovati své potřeby, z výdělku platiti svou výživu, šatstvo, prádlo, posléze díl věnovati svému sebevzdělání a díl ušlechtilé zábavě. Nejdříve musí všichni opatřovati, co jest nutné, pak co užitečné, teprve nakonec, co je příjemné. Z výdělků mladších má se ulehčovati rodičům a pomoci jim vydržovati nejmladší členy rodiny, kteří dosud nejsou schopni výdělku. Ti později mohou starším sourozencům splatiti jejich péči buď v nemoci nebo v podnikání aneb často i po létech jejich dětem. Jsou-li přebytky, pak nejsou to přebytky jednotlivců, ale opět celé rodiny, která rozšafně, od případu k případu, plní zbožná přání jednotlivců; část uloží pro případy nemoci, neočekávaných příhod a ve prospěch stárnoucích rodičů. Dnes setkáváme se namnoze se zvráceným pořádkem. Otcové a matky se do nekonečna dřou a do nekonečna odříkají, aby mladí mohli si všeho dopřáti. Mladí dávají se rodiči stravovati a vlastní vydělaný peníz vyházejí za šaty luxusní a cetky, za pitky, karban a hýření. Oni nenaučí se skromnosti a prozíravosti, zdrželivosti, neokusí, co jest síla vůle, co rovnováha poměrů, ale spějí k mravnímu rozvratu a ku prohře vlastní osobnosti. Děti mají znáti starosti rodičů o rodinu, činně se účastniti jejich porad, aby se naučily »se starat«. Nemají před nimi býti skryty
55
peněžní rozpaky; všecka rodinná politika hospodářská má jim býti zjevná, aby jí byly účastny. Každý nákup nové věci má se státi předmětem horlivé rodinné porady. Když je pevně stanoveno, že je nutno novou věc koupiti, všichni členové rodiny věnují přípravě ke koupi mnoho pozornosti. Po cestě ke škole, k úřadu, prohlédnou výkladní skříně, porovnávají ceny, jakost, až po takto nasbíraných informacích maminka nebo tatínek se starostlivýma očima vydají se na koupi, pokud možno s průvodem některého z mladších, aby se učil nakupovati. Věc je zkoušena, obracena, zdali vyhovuje všem zkušenostem a volí se vždy pokud možno jen trvanlivá a nejlepší jakosti. Doma všichni ostatní opět ohledávají, pochválí nebo pohaní, a věc s oprávněnou rodinnou pýchou jest zařazena do inventáře. Přirozeně přichází též poučení, jak šetrně zacházeti s ní, aby dlouho vydržela, protože mnoho jiných předmětů jest třeba postupně vyřaditi a nahraditi novými. Stane-li se nějaká nehoda a věc je poškozena, nová úrada přináší náměty, jak nejlevněji, ale dobře ji po domácku opraviti. Proto tatínek a synové provozují všecka řemesla, dcery a maminka vyznají se v šití a konávají všecky možné opravy v domácnosti, všichni používajíce i nepatrných užitečných zbytků a odpadků. Každé dítě dle svých sil musí přispívati společnému státu, který sluje rodina. Nejmenší dítě podává matce tříštičky, přinese hrneček, pokličku, vyndá lžičku, odnese noviny, odklidí střevíce. Větší děti vyřizují maminčin vzkaz ostatním, obstarávají malé nákupy, donesou malé balíčky. Je naprosto zvráceno, dávati nebo slibovati jim odměnu za jejich malé služby, neboť ony jsou povinny dle svých schopností a dle svých sil starati se o rozkvět rodiny, která tímto způsobem stává se jim školou života po všech stránkách ohromně významnou. Moudrý otec a moudrá matka neopomenou pozorovati vnitřní život jiných rodin, aby z něho čerpali nové zkušenosti, přijmou podněty vlastních dětí a dle toho denně nově se organisují, tvořivou prací takto osvěžujíce, zdánlivě všední běh života. Otec a matka
56
s rozmyslem, vlídně, ale pevně řídí otěže vší té malé, nesmírně důležité říše. Jen tehdy rodina plní své poslání, když tvoří: když vysílá jedince, které tělesně i duševně hnětl bohatý vnitřní život rodiny.
57
Sebeurčení V rodině, byť o největším počtu dětí, každé dítě jeví se docela jinak a většinou mají také různá přání pro život. Přání jsou někdy toho druhu, že rodiče až žasnou, »kde se to v tom dítěti vzalo«. Všichni lidé jsou jinak založeni, všichni mají tělesné a duševní vlohy. Ukojování hladu těchto vloh po činnosti naplňuje člověka hlubokým uspokojením, blahem i rozkoší. Proto některé dítě úžasně rádo a lehce pracuje ručně, jiné s dychtivou vášní sahá po knize, jiné s nekonečnou trpělivostí shání primitivní pomůcky k pokusům s elektřinou, jiné jeví obchodního ducha, jiné bádá o jiných přírodních jevech atd. Všecko, co rádo a vážně koná, má mu rodina umožniti, kam směřují jeho touhy, pomoci mu cestu proklestiti, ano za splnění vážných přání po činnosti se i bíti a hledati porady a pomoci u moudrých a zkušených lidí a v poradnách, které jsou vedeny zkušenými odborníky, vědecky školenými. Jsou zaměstnání taková, jež přiléhajíce vlohám pracovníkovým, působí mu rozkoš tvůrčí práce, nasycují příjemně jeho hlad po tvoření; při nich ubíhají hodiny, dny, při nich zápas se hmotou a s myšlenkou rozpaluje tváře vášnivým zanícením. Jakým by bylo štěstím pro lidi, kdyby všichni mohli tvořiti a býti zaměstnáni takto. Jsou však naopak zaměstnání taková, po nichž musel pracovník sáhnouti z existenčních nebo jiných nutností, která jej naplňují odporem, nechutí, činí z něho pouhý stroj k vykonávání týchž pohybů (nejnovější snahy po oekonomisaci práce v průmyslových závodech), nebo zavalují jej spoustou obtížných prací písařských a mechanických tam, kde touží tvořiti. A tu má ohromný význam, význam opravdu mezinárodní a zásadní důležitosti, aby byla vskutku uzákoněna mezinárodně pracovní doba denní osmihodinová, platná pro všecky kategorie zaměstnání a zejména platná též pro děti a pro mládež. V ostatní době pak aby věnovali se všichni péči o zdraví, ušlechtilé zábavě
58
a hlavně aby oddali se též svému sebevzdělávání takovému, které nejlépe odpovídá tělesným a duševním vlohám jednotlivců, po němž žízní jeho tělo i duše. Proto je nutno též, aby byla provedena nejrozsáhlejší socialisace v oboru vědění a zkušeností: nejen hojné kursy přednáškové a vzdělávací, lidové university atd., ale též volný přístup občanů do zvláštních dílen, do zahrad a polí, do pokusných stanic atd., které musí zřizovati korporace, obce, okresy, stát a které musí dojíti podpory všech veřejných činitelů. Mladí, nejmladší, starší a starci, ti všichni měli by míti přístup ke všemu, co vážně a neodolatelnou mocí je láká k činnosti. Nejen že by se vytvořilo v krátkém čase mnoho nového na poli pokroku, nejen že by jednotlivci uzrávali v osobnosti, ale všecka ostatní nutná práce nepříjemná, odporná, mechanická byla by pak konána s klidem a vytrvalostí (jistě též s větší vynalézavostí), protože všem jako slunce z dáli zářil by příchod onoho touženého okamžiku, kdy mohli by se zase plně oddati činnosti milované. Rodina musí míti nejplnější porozumění pro zvláštní cíle svých dětí, za kterými spějí vážně a vší silou svých bytostí. Ohledy na příbuzenstvo, ohledy na pravo a na levo nemohou překážeti nebo rozhodovati, když syn nebo dcera hladoví po ukojování svých vloh. Právě však je násilím na přirozenosti dětí, když někdo nutí je ke studiu a k úkolům, s nichž nejsou jejich tělesné a duševní vlohy, kde by jen živořily a ztrácely chuť k životu; svými vlohami jinak založenými mohou se tíž mladí lidé uplatniti vynikající měrou v oboru jim přiměřeném.
59
Síla vůle Všechno společenství práce v rodině, v němž nejmenší dítě se účastní a denně vidí výsledky všech snah, které buď jsou správny anebo musí býti novou prací a úsilím opravovány, probouzí záhy v dítěti sílu vůle, která je nezbytná k životním úspěchům, ale o niž dnes nedbá ani škola ani rozvrácená rodina. Prchlivý a zlostný hoch naučí se ovládati se, když toho vyžaduje prospěch práce, nesmělý a bojácný odvažuje se stále více, když několikrát vidí úspěch smělejšího sourozence, odvážnějšího a pohotovějšího. Starší sourozenci odříkají se podílu ze svých výdělků, aby oblékli a nasytili mladší. Mladší s obdivem k nim vzhlížejí jako ke svým vzorům. Společné úspěchy v rodině podněcují přičinlivost jednotlivců, aby více jí mohli věnovati. Nadaný člen rodiny učí se soukromou pílí světové řeči, i mladší totéž činí, aby se mu vyrovnali. Ano, nastávají i závody, kdo více dokáže, probouzí se ušlechtilé sebevědomí a ušlechtilá řevnivost; dokáže-li jeden více, není ani onen spokojen se svou metou a již si postaví zase novou další. To vše je přirozený vývoj ve spořádané rodině, kde otec i matka stali se knězi ve svém chrámu práce, jehož soubor hospodářských a mravních starostí jest zároveň první školou, první dílnou a pokusnou stanicí všech členů.
60
O náboženství Měla jsem ušlechtilou matku, která byla hlubokou studnicí přirozené moudrosti, jejíž pramen prýští z nesmrtelného, živelného přímo nadání českého lidu. Ta nám říkávala: »Pamatujte si, děti, nejlepším náboženstvím jest býti hodným člověkem«. A podle toho nás vychovávala. Vypravovala nám, jak hloubávala – maličké děvče – nad biblí, jak nemohla pochopiti ony příběhy a časté vraždy, jak si nemohla představiti, že Jonáš byl tři dny v břiše velryby, která ho pak zase živého vyvrhla. Nerada viděla, když jsme se museli učiti náboženství z bible, nenáviděla katechismu. Dojemnými slovy líčila, jak strašně na ni působily představy o pekelných hrůzách, které se zvláštní zálibou jim kněz líčil a s největší rozhodností vždycky se snažila, aby nás nikdo nestrašil. Již malým dětem nám řekla, že není pekla, jak je líčí kněží a pamatuji se ještě, jaký byl úžas mých spolužaček v obecné škole, když jsem neochvějně tvrdila, že pekla není. Tehdy ovšem bylo to velikým proviněním proti autoritě kněží. S největším odporem nás posílala ke zpovědi a k přijímání a těžce snášela povinnou docházku do kostela, ke které nutili kněží nejpřísnějšími tresty i v zimě děti chudičké, chatrně oděné. Nedělní návštěva kostelů byla tehdy neúprosně povinna do té míry, že neplatila omluva: nemám bot, nemám šatů, ač školní děti klečívaly na holých kamenech v kostele od pozdvihování do přijímání. Po neděli v první hodině náboženské býval výslech těch, které nepřišly v neděli do kostela. Nejchudší děti byly bity rákoskou, protože nejčastěji zanedbávaly, a pro výstrahu, všemi opovrhovány, klečely na stupínku celou hodinu. Tyto hodiny byly pohoršením a mukou pro myslící děti. Matinka velmi naříkala nad takovým »vyučováním náboženství«! V dětství chodívala jsem nesmírně ráda sama do kostela odpoledne, kde v koutečku s utajeným dechem naslouchala jsem hře na varhany. Ta zaujala mne a povznášela k tajuplným výšinám, za
61
ní dychtila má duše v největší rozpjetí, v ní tály dětské starosti a dojmy všedních dnů a měnily se ve velkolepou báseň o nekonečné kráse, o nejvyšší pravdě, o zázračné, všeobjímající lásce. Když rozezvučel se královský nástroj ve vší nádheře hlasů, tu nesměle šeptajících, tu jásajících, tu slavnostních a velebných, mé maličká já rozpínalo křídla, ono celičké stávalo se jedinou nejzbožnější modlitbou, která vzývala něco neznámého, ale svrchovaně dobrého, krásného a milujícího. Do takového vzrušení vpravdě povznášejícího rušivě zapadl obřad odpoledního kázání. Hle, kněz Dominikán v bílé sutaně na kazatelně, nadmutých tváří mastně se lesknoucích, tlustý a těžce supající, po přebohatém obědě, který byl hojně zavlažován těžkými víny, jak hlasitě se vypravovalo v okolí kláštera dominikánského, takže děti to druh druhu sdělovaly. Hle jeho thema kázání: »O postě« a refrén stále se opakující: »Postěte se, pravím vám, postěte se!« Nikdy nezapomenu, jak tento kněz své bílé, tučné ruce s hlubokými důlky, které jsem tak dobře znala z náboženských hodin ve škole, jak tyto ruce vzkládal na kazatelně nad pokorně skloněnými ubohými hlavami starých vyschlých babiček a chudých matek a dětí své čtvrti, jak znova a znova drtil je svým refrénem: »Postěte se, pravím vám, postěte se!« On, jemuž dominikánská kuchyň, známá po celé čtvrti, předkládala v pátek k obědu pět drahých postních jídel, hřměl nám do duše, abychom se odříkali masa i jiných jídel. A pokorné hlavy ubité klonily se vždy níže, ruce bušily v prsa, tváře ještě více pobledly. Když jsem o tom vyprávěla doma a když ze školy přinášela jsem důtklivé rozkazy knězovy, že se máme dobrovolně častěji postiti, rozšafná matka, která nikdy nám nedala se přejísti, ale učila nás zachovávati vždy míru a předkládala jen jídla jednoduchá, odtušila: »Toho Pán Bůh nežádá!« Postiti se mají ti, kteří příliš dobře a příliš mnoho jedí. Kdo pracuje a jí střídmě, nemusí se postiti. Ale přejídati se a přepíjeti se a žíti v bujnosti jest hříchem. Matinka konečně v otázce náboženství osvobodila mne výrokem: »My nepotřebujeme prostředníka mezi Bohem a lidmi, každým
62
okamžikem můžeme s ním hovořiti, každou dobrou prací mu sloužiti« Tak byla již o mnoho let dříve osvobodila sebe, ač plakávala z počátku tajně, že nemůže docházeti do kostela, ošetřujíc stále malé děti, které přicházely jedno po druhém. Ale pilným přemítáním došla konečně pokoje a do kostela už ani později nešla. »Neboť«, říkala, »sloužím-li dětem, sloužím Bohu. To jest nejlepší modlitba.« Její život byl též jedinou službou práci, dětem a rodině a potřebným lidem. Byla volnou myslitelkou v nejkrásnějším slova smyslu a byla to veliká žena. Já ve svém životě sama nepocítila jsem potřeby představovati si boha určitým způsobem jako činí církve, a své děti stejně vychovávám. Jsme bez vyznání určitých církví, to jest: nám nedostačoval ubohý a zkreslený obraz Boha, jak jej líčí církve určitých vyznání, my jej prostě cítíme a prožíváme plně a živě. Nevyznáváme ho ústy a formulemi oněch vyznání, ale tím, že dle svých slabých sil snažíme se vespolek denně býti lepšími; vyznáváme ho tím, že dle svých slabých sil snažíme se žíti v souhlase s ním a s jeho mravními příkazy. Všecko, co chtějí děti věděti, jim vysvětluji, nikdy jich nepodvádím ani z pohodlí ani z nevědomosti. Nevím-li, řeknu, že nevím, anebo že to posud lidé vůbec nevědí. Ostatní se snažím vysvětliti prostými slovy; čeho nepochopí hned, že pochopí až později. Děti záhy poznají, že jich matka neklame a jejich důvěra je bezmezná. Děti nikdy nepodvádím, také jich nikdy nestraším a ničeho takového netrpím. Vychovávám je tak, že cítí všude, jak je mám ráda, prožívám všecky jejich radosti a bolesti a jsem jako oni veselá. Diví-li se dítě, proč nesmí to a ono udělati, řeknu: »Nebyl by z tebe řádný člověk.« Tím nahrazuji obvyklé hrození pánem bohem. Už takový malý pacholíček pochopí, že musí dělati dobrotu, »aby z něj byl řádný člověk«. Jest to neskonale směšné, ale i dojemné, jak brzy to chápe. Rozmlouváme a zaměstnáváme se pospolu. I matinka nás mívala při práci stále kolem sebe a vyprávěla nám a zpívala. A my jsme se
63
všude za ní táhli, jako kuřata za kvočnou. Již malinké děti učím všímati si jiných lidí a pohlížeti na ně demokraticky. Moji hoši učí se ceniti člověka ne dle toho, z jaké jest rodiny, ale jaký jest sám. Nesmírně mne těší, jak dětský rozoumek, který nebyl otupen bláhovými výmysly, zastrašován hrůzami dětských bájí, utěšeně se rozvíjí. Neboť všechen čas a sílu věnuje jen zdravému myšlení. I ze škol musí býti odstraněna všecka výchova církevní, která je stranicky zaujatá, vědám nepříznivá i nepřátelská; boří to, co buduje ostatní výchova. Já táži se: Kdo dává právo rodičům, aby často pod rouškou učení náboženství dovolili děti pohoršovati podvodem a lžemi, všecko čisté v nich dovolili zdeptati, co přinesli si z lůna přírody a co je spojuje s věčností? Nikdo na to nemyslí, že v dítěti se vzpírá onen cit pro právo a spravedlnost, cit pro pravdu, která sice může býti tisíckráte urážena, drcena a zašlapována, ale které nemůže vyrvati ze své mysli, která přece i v jeho duši ozve se znova a jako všude konec konců vítězí. Nikdy bych nevnucovala dítěti slova »věřím«. Víra nikdy nemůže přijíti z vnějška, ta je výrazem niterným, nikdy navlečenou maskou. Je hříchem, je zločinem každé učení víře, pusté opakování bezduchých slov, která neřinou se sama z překypujícího nitra. Každé církevnictví jest zotročováním dětské duše. Víra jako životní názor přichází teprve se zkušenostmi a utrpením a pak ji člověk vyznává činy, ne ústy. Všichni naši velikáni hluboce věřili, jejich postavy jsou vysoko se týčícími zkamenělými sochami zosobněné víry. Věřili tak, že všecky své činy, celý svůj život své víře v oběť nesli. A modlitba? Není-liž modlitbou každé zajásání dítěte, každý němý výraz obdivu, každé zatleskání ručkama, každé přitulení k láskyplné matce? Modlitba denně jiná, stále nová, vždycky vřelá a vpravdě nejvroucněji zbožná. Jak tedy je možno učiti slovům, slovům vždycky stejným, která již dávno nevyjadřují, co zítra, co později duše cítí? Nikdy jsem neučila děti modlitbě, nikdy jsem jim nevnucovala představy osobního Boha, katechismu vůbec nepoznali a bibli
64
teprve později. Za to denně jsem neopomenula ukazovati, jak je patrno, že všechen život má v základě svém smysl dobrý. Jak si jednou budou původce nebo původ jeho představovati, přenechávám jejich životní zkušenosti. Kdo v životním boji, byť po zkušenostech trpkých pochopil, že všecko dění ve světě má smysl dobrý, kdo šťasten touto vírou zapřáhá do jejích služeb všecky své schopnosti a touhy, tenť jest člověk vskutku nábožný. Což ti rodiče naši do úpadu se lopotící myslili někdy na to, že dojdou odplaty posmrtné v nebesích? Vždyť ještě umírajíce s žehnáním a blahořečením otáčejí své shasínající oči po dětech z nich zrozených a jimi odchovaných. Jejich náboženstvím jest hluboká a vroucí víra v týž dobrý smysl života, která nedala odpočinouti v práci, která je naučila v nejskromnějších prostředcích nesmírné vynalézavosti v umění dobrého a čestného žití, ale to vše zase jen pro rozvoj a blaho dětí, to jest nového, nadějného života. Protož vari se všemi formalitami, kdož máte v úctě dětskou duši. Nejlepším náboženstvím jest býti hodným člověkem! V tomto jednoduchém výroku naší lidové filosofie leží celé osvobození skutečného náboženství, oproštění od formalit, skutečné přiblížení k podstatě a k tomu, co vzývá naše duše i nechtíc a nevědouc, k neznámému nám prapůvodu dobra. Dítě jest tajemstvím. Tváří v tvář tomuto tajemství, které jest odleskem tajemství pro mne nezbadatelného, ale které živě a radostně cítím, tváří v tvář nevinné dětské duši, s kterou společně a poctivě snažím se hledati pravdu, nikdy bych nemohla tvrditi, že nejlepšími vyznavači toho dobra, ve které věřím, jsou lidé určitého vyznání. A nikdy bych nemohla tvrditi, že nejlepšími vyznavači toho dobra jsou kněží té určité konfesse. Ne vyznavači určitých článků víry, ale jen vyznavači a hlasatelé srdcem a skutkem. Vyznavače dobra mohu poznati jen podle toho, že dobře žije, anebo se aspoň nejpoctivěji snaží dobře žíti. Není jiné vnější známky dobrého života, leč dobrý život. To je logický závěr tak snadný, že jej pochopí i dítě.
65
Ve skutečnosti celý dnešní spor o náboženství dá se rozřešiti dvěma jen větami, které jsou srozumitelný každému člověku. Ty jsou: Nejde o věrouku. Jde o způsob života. Ve jménu toho dětství čistého a důvěřivého, ale přísně kritického, jež svými nepravdami, lžemi a přetvářkami hanobíme, deptáme a drtíme, ve jménu toho dětství prosím, abychom se již přestali příti o církve a o vyznání, abychom se nepřeli o slova a o formu, ale abychom konečně počali již žíti život.
66
Úkol rodičů Co jest úkolem rodičů? 1. Po celý život střežiti své zdraví a o ně co nejlépe pečovati tak, aby dětem do vínku již bylo dáno zdravé tělo. Stejně bedlivě dbáti o zdraví dětí. 2. Co nejpečlivěji je vychovati a jejich schopnosti co nejlépe vzdělati a dáti vzdělávati. Za tím účelem musí ovšem rodiče sami dbáti také ustavičně o svůj duševní vývoj. To dvojí jest úkolem rodičů. Nic více. Každé shromažďování pokladů, každé zabezpečování penězi, statky, každé zbožňování již velkých dětí, jejich obskakování, nebo dokonce vydržování jich rodiči, jest škodlivé a zločinné. Jako pták péčí sice zahrnuje nedospělá mláďata, pak ale vyučiv je všemu, co potřebují pro život, pouští je samotný k pramenům života, tak i člověk musí činiti, chce-li uchovati plemeno zdravé tělesně i duševně, nikoli degenerované, ale dle zákona vývoje stále na vzestupu výš a výše.
67
Doslov Jeden z velikých současných myslitelů, bývalý president americký, šlechetný idealista Wilson, věnoval mnoho svých sil vytvoření Svazu národů, který měl býti výrazem nové víry a nové vůle lidstva, tak zbičovaného nekonečnými strastmi války, že nemůže, že nesmí již nikdy býti válek. Veliký lidumil chtěl jím zabrániti opakování války a dosíci věčného míru. Ale Svaz národů tohoto poslání nesplnil a nemůže ho splniti, i kdyby byl vybaven určitou mocí exekutivní, dokud táž nová víra a nová vůle nebude se řinouti z lůna rodin, dokud nepronikne krví a morkem otců, dokud nebude bohatým proudem vytékati z prsou kojících žen. Nikdy nemůže společnost lidská učiniti větších pokroků, nikdy nemůže rychleji a vydatněji provésti nutné reformy k ozdravění těl i duší, než tehdy, až všichni politikové, obchodníci, učenci, živnostníci, dělníci, řemeslníci, umělci, lékaři, technikové, právníci a j., až všichni muži a ženy budou se cítiti především otci a matkami, až s hlediska mateřství a otcovství pochopí význam svého denního díla a s hlediska mateřství a otcovství budou je konati s největší láskou a oddaností. Požadavek národní výchovy stává se tu naléhavým a nezbytným, neboť jen mateřskou řečí jsou přístupny duši poznatky ve všech jemných odstínech a záchvěvech, jejichž vnímání podmiňuje stále stoupající kulturní úroveň člověčenstva. Ve jménu skutečného prospěchu a opravdové výchovy dítěte smíří se rodiny, smíří se třídy a smíří se i národové. Až všichni totiž soustředí své tužby nikoli na venek, ale uvnitř svých bytostí, až všichni všemi silami těla i ducha budou chtíti vydati živoucí nejkrásnější plody života svého.
68
Eleonora Paulová-Růžičková Jak vychovávati děti v rodině Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 10. 10. 2014
