Změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte očima pozůstalých matek

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

Změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte očima pozůstalých matek

Bc. Aneta Švecová

Vedoucí práce:

Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D.

Brno 2014

Čestné prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Zdeňky Dohnalové, Ph.D., a v seznamu literatury jsem uvedla veškeré informační zdroje, které byly pouţity.

…………………………………. V Litomyšli dne 9. 5. 2014

Bc. Aneta Švecová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Zdeňce Dohnalové, Ph.D., za odborné vedení mé diplomové práce, cenné rady, trpělivost a velmi vstřícný přístup, který přispěl k vypracování této práce. Rovněţ děkuji všem respondentkám, které mi poskytly své ţivotní příběhy a přispěly tak ke smysluplnosti této práce. Nakonec děkuji své rodině a nejbliţším za jejich nesmírnou psychickou podporu.

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 6 1 RODINA ............................................................................................................................ 9 1.1 Definice rodiny ............................................................................................................ 9 1.2 Význam rodiny .......................................................................................................... 13 1.2.1 Vnitřní vztahy rodiny ......................................................................................... 13 1.2.2 Vnější vztahy rodiny .......................................................................................... 14 2 SMRT DÍTĚTE JAKO ZÁSAH DO RODINNÉHO SYSTÉMU ................................... 15 2.1 Smrt ........................................................................................................................... 15 2.2 Smrt dítěte.................................................................................................................. 16 2.3 Pohled na smrt dítěte v minulosti a dnes ................................................................... 16 2.4 Okolnosti úmrtí dítěte ................................................................................................ 17 2.4.1 Anticipovaná smrt .............................................................................................. 18 2.4.2 Neanticipovaná smrt ........................................................................................... 19 2.5 Zármutek .................................................................................................................... 20 2.6 Truchlení .................................................................................................................... 22 3 ZMĚNY V RODINNÝCH VZTAZÍCH PO ÚMRTÍ DÍTĚTE ....................................... 25 3.1 Změny v partnerských vztazích ................................................................................. 26 3.2 Změny v rodičovských vztazích ................................................................................ 34 4 EMPIRICKÁ ČÁST ......................................................................................................... 41 4.1 Pouţitá metoda a strategie ......................................................................................... 41 4.2 Kvalitativní výzkum .................................................................................................. 41 4.3 Technika sběru dat ..................................................................................................... 43 4.4 Výzkumný soubor...................................................................................................... 44 4.5 Průběh směru dat ....................................................................................................... 45 4.6 Operacionalizace ....................................................................................................... 47 4.7 Analýza kvalitativních dat ......................................................................................... 48 4.8 Otevřené kódování ..................................................................................................... 48 5 PREZENTACE A INTERPRETACE DAT ..................................................................... 50 5.1 Rodinné vztahy před úmrtím dítěte ........................................................................... 50 5.1.1 Funkčnost partnerského vztahu .......................................................................... 50 5.1.2 Funkčnost rodičovského vztahu ......................................................................... 53 5.1.3 Funkčnost sourozeneckého vztahu ..................................................................... 55 5.1.4 Způsob komunikace ........................................................................................... 56 5.1.5 Způsob trávení volného času .............................................................................. 58 5.1.6 Ritualizované události ........................................................................................ 59 5.2 Změny v partnerských vztazích po úmrtí dítěte ........................................................ 60 5.2.1 Okolnosti úmrtí dítěte......................................................................................... 60 5.2.2 Psychický stav v období konfuze ....................................................................... 63 5.2.3 Funkčnost vztahu v období konfuze................................................................... 64 5.2.4 Rozdílné proţívání ztráty ................................................................................... 66 5.2.5 Obviňování partnera z úmrtí dítěte, sebeobviňování jednoho z partnerů .......... 68 5.2.6 Únikové reakce ................................................................................................... 71 5.2.7 Sexuální ţivot ..................................................................................................... 73 5.2.8 Ztráta role rodiče ................................................................................................ 74 5.2.9 Smysl smrti dítěte ............................................................................................... 75 5.2.10 Změna ţivotního postoje, hodnotový ţebříček .................................................. 75 5.2.11 Praktické otázky vztahující se k úmrtí dítěte ..................................................... 77

5.2.12 Ritualizované události po úmrtí dítěte ............................................................... 79 5.2.13 Sociální okolí...................................................................................................... 80 5.2.14 Funkčnost vztahu v období akceptaceChyba! Záloţka není definována. .......... 81 5.3 Změny ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a přeţivšími sourozenci ...................... 83 5.3.1 Funkčnost vztahu v období konfuze................................................................... 83 5.3.2 Proţívání ztráty sourozence ............................................................................... 86 5.3.3 Strach o přeţivší sourozence .............................................................................. 88 5.3.4 Zapomínání na přeţivší sourozence ................................................................... 90 5.3.5 Modifikace rolí ................................................................................................... 91 5.3.6 Komunikace s přeţivšími sourozenci ................................................................. 91 5.3.7 Funkčnost vztahu v období akceptace ................................................................ 92 6 DISKUSE ......................................................................................................................... 94 7 ZÁVĚR........................................................................................................................... 106 8 BIBLIOGRAFIE ............................................................................................................ 109 9 REJSTŘÍK JMENNÝ A VĚCNÝ .................................................................................. 112 Anotace................................................................................................................................... 114 Annotation .............................................................................................................................. 115 Seznam příloh ......................................................................................................................... 116 Příloha č. 1 - Funkce rodiny ............................................................................................... 117 Příloha č. 2- Pohled na smrt dítěte v minulosti a dnes ....................................................... 119 Příloha č. 3- Determinanty zármutku ................................................................................. 122 Příloha č. 4- Ţádost o poskytnutí informací ....................................................................... 126 Příloha č. 5- Seznam kódů.................................................................................................. 127 Stať..........................................................................................................................................128

,,Všechny životní okamžiky zanechávají ve společnosti určité stopy a smrt největší ze všech.“ Robert F. Murphy

ÚVOD Ve své diplomové práci se budu blíţe zabývat tématem smrti. Právě ona totiţ neodmyslitelně patří k lidskému ţivotu a kaţdý z nás se s ní bude muset dříve či později potýkat. Tím jak sami stárneme, si pomalu začínáme uvědomovat, ţe náš ţivot není věčný a bude muset jednou skončit. Během našeho ať uţ krátkého, či dlouhého ţivota se dostáváme do obtíţných situací, ve kterých se musíme potýkat se ztrátou našich blízkých- prarodičů, rodičů, přátel, sourozenců nebo našich dětí. Smrt dítěte je pak natolik specifickou a obtíţně přijatelnou ztrátou, která je, troufám si říci, pro mnohé z nás aţ nepředstavitelnou a samozřejmě i natolik nespravedlivou, ţe jsem se jí rozhodla blíţe zabývat ve své závěrečné práci. S tématikou smrti dítěte a s tím i související problematikou zasahující do vnitřních rodinných vztahů jsem se ve svém okolí setkala i já. Samozřejmě je něco zcela jiného, kdyţ o své dítě přijdete vy a kdyţ se s touto tragickou událostí musí vypořádat váš přítel. I kdyţ mnohdy slýcháte věty typu: ,,Já vím, jak ti je, taky jsem přišel o své dítě“, nikdo vás nemůţe zcela pochopit. Kaţdý z těchto smutných příběhů je zcela jedinečný. Kaţdý z nás měl se svým dítětem úplně jiný vztah, přišli jsme o ně v jiném věku a jiným způsobem. Smrt dítěte je v rodinách proţívána velmi odlišně, proto se i do stávajících rodinných vztahů promítá diametrálně rozdílně. Poté co jsem si skutečně ujasnila, ţe bych se chtěla věnovat problematice smrti dítěte, jsem začala blíţe přemýšlet o konkrétním tématu. V této souvislosti jsem navštívila webové stránky organizace Dlouhá cesta, která se shodou okolností zaměřuje právě na pomoc rodičům, kteří přeţili své děti. Zde jsem se blíţe začetla do jednotlivých diskusí a snaţila jsem se proniknout do toho, jak se rodičům po této tragické události změnil ţivot. S touto představou jsem šla i za vedoucí své práce, která mě přivedla na myšlenku psát právě o změnách v rodinných vztazích po úmrtí dítěte. O tuto problematiku jsem se tedy začala blíţe zajímat. Po přečtení několika odborných publikací a závěrečných prací jsem si povšimla toho, ţe spousta těchto autorů pojímá problematiku úmrtí dítěte velmi ze široka a zaměřují se na komplexní ţivotní situaci pozůstalé rodiny. Svoji práci a následný výzkum jsem však chtěla pojmout specifičtěji a po několika konzultacích, kdy jsem si v hlavě srovnala všechna pro a proti, jsem došla k závěru, ţe bych svoji práci chtěla zaměřit na nejuţší rodinný systém, tedy 6

pouze na vnitřní rodinné vztahy, a to jak mezi pozůstalými rodiči, tak i mezi těmito rodiči a jejich přeţivšími dětmi. Poté, co jsem se do této problematiky více ponořila a několik hodin jsem strávila čtením diskusí na webových fórech organizace Dlouhé cesty, jsem si byla jistá tím, ţe prohloubení povědomí právě o změnách v rodinných vztazích po úmrtí dítěte je nejen pro pozůstalé více neţ potřebné. Při psaní této práce si stále více uvědomuji, jak musí být všichni pozůstalí silní, aby dokázali s touto hrůznou zkušeností nejen přeţívat, ale hlavně opět znovu ţít. Na tento fakt reaguje i Couldricková, Parkes a Relfová, podle kterých se nám v těchto obtíţných chvílích můţe jevit, ţe ţivot pro nás ztratil význam a dříve důvěrně známý svět je nyní zcela vzhůru nohama. ,,Pak ale začneme postupně a nesouvisle náš svět přebudovávat, vrátí se nám chuť do života a naše zájmy, objevíme v sobě nové a dříve nevyužívané schopnosti a zjistíme, že jsme silnější, než jsme si dříve mysleli. Nejdůležitější ze všeho je zjištění, že jsme neztratili všechno, co bylo spojené s osobou, o kterou jsme přišli“ (Couldricková, Parkes, Relfová, 2007, s. 20). Tyto změny jsou označovány jako snaha nejen o přizpůsobení se prostředí, ve kterém jiţ nemůţeme počítat se zesnulou osobou, ale i emoční nahrazení zesnulého (Worden in Couldricková, Parkes, Relfová, 2007). Svojí prací bych chtěla pomoci v první řadě pozůstalým rodinám a jejich nejbliţším, popřípadě rodinám, které se s touto událostí budou také muset vypořádat. Chtěla bych jim přiblíţit jedinečnost kaţdého z nás a s tím i souvisejí fakt, ţe smrt dítěte se na kaţdém podepíše zcela jinak. Je tedy nezbytné těmto lidem svým způsobem “otevřít oči“ a poukázat na to, jak je proţívání kaţdého z nás odlišné a jak se některé změny související s úmrtím dítěte promítají do vnitřních rodinných vztahů. Jsem toho názoru, ţe pozůstalé rodiny a jejich okolí tuto pomoc potřebují a to nejen z toho důvodu, ţe mě na to mnohé z mých respondentek opakovaně upozorňují. Lidé potřebují být nejen informování, ale být si plně vědomi toho, ţe kaţdý z nás se vyrovnává se smrtí svého dítěte po svém. Neznamená to však, ţe by trpěl méně nebo vůbec. Pokud toto budou lidé akceptovat, moţná ubude i značné mnoţství neshod a problémů promítajících se právě do rodinných vztahů. V první kapitole teoretické části práce se zaměřuji na pojmy jako je rodina, její význam, či rodinné vztahy. Další kapitolu věnuji smrti, konkrétně pak smrti dítěte, jejím příčinám, zármutku a truchlení. V třetí kapitole pojednávám o změnách v partnerských a rodičovských vztazích. Výsledky svého výzkumu prezentuji v empirické části práce. Zde zaměřuji na změny v partnerských a rodičovských vztazích po úmrtí dítěte. Konktrétně zde 7

mluvím o jednotlivých faktorech, které se významně do těchto vztahů promítají. K těmto datům hodlám dojít na základě analýzy české a zahraniční literatury a v neposlední řadě na základě svého výzkumu, pro jehoţ realizaci jsem zvolila kvalitativní techniku sběru dat, metodu analýzy ţivotního příběhu pozůstalých matek. Shrnutí výsledků prezentuji k šesté kapitole, která nese název Diskuse. Poznatky, které z mého výzkumu vzejdou, bych ráda se souhlasem respondentů prezentovala na internetu, konkrétně pak např. na stránkách Dlouhé cesty, kde by poslouţily jak pozůstalým rodinám, tak jejich blízkým, či odborným pracovníkům, kteří s pozůstalými rodinami přichází do styku. K dosaţení těchto cílů jsem si stanovila následující hlavní výzkumnou otázku: ,,S jakými změnami v rodinných vztazích se po úmrtí dítěte setkávají pozůstalé matky?“

8

1

RODINA V nadcházející kapitole se zaměřím na rodinu, jako na nejdůleţitější prostředí, ve kterém

dochází k formování jedince. Rodina, jako jedna z nejstarších společenských skupin vůbec, prochází odedávna nejrůznějšími proměnami. I přesto však její význam a nezastupitelnost v ţivotě kaţdého z nás nelze zpochybňovat. V současnosti je na rodinu nahlíţeno nejen jako na instituci, ale i jako na nejdůleţitější prvek společnosti plnící důleţité a těţko nahraditelné funkce, o kterých se více zmíním v jedné z následujících částí své práce. Tématem mé diplomové práce jsou změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte, proto je zcela pochopitelné, ţe zde kapitola věnující se rodině nemůţe chybět. Zpočátku uvedu několik základních definic rodiny, posléze se blíţe zaměřím na její význam, který vůči svým členům má a dále pak na vnitřní rodinné vztahy. 1.1

Definice rodiny Rodině je v nejrůznějších společenských vědách věnována značná pozornost, v důsledku

toho se můţeme setkat s nespočtem různých definic. Pojem rodina představuje pro mnohé z nás rodiče, prarodiče, sourozence, ale například i naše přátelé. Spojujeme si s ní často i pocit bezpečí, sounáleţitosti, otevřenosti, důvěry, vstřícnosti a lásky. To ostatně potvrzuje i Dunovský, který poukazuje na to, ţe jedním z primárních poslání rodiny je zabezpečit jejím členům péči, ochranu tělesnou a duchovní, duševní existenci a rozvoj. Pro člověka je rodina symbolem jistoty, bezpečí a pocitu domova (Dunovský, 1999). Bohuţel, ne vţdy je tomu tak a ne kaţdému je poštěstěno ţít v rodině, která se musí vypořádávat pouze s “obyčejnými problémy“ kaţdodenního ţivota. Někteří z nás, stejně jako například pozůstalí rodiče a sourozenci, se musejí vyrovnávat s takovými nástrahami všedního dne, které v nich vyvolávají strach, zoufalost, bezmocnost a nadále se jiţ ve vlastní rodině necítí šťastní a milováni. Co ovšem samotný pojem rodina obnáší? Kdo do ní spadá a koho lze za rodinu skutečně povaţovat? Mnozí manţelé, kteří se setkali se smrtí svého jediného dítěte, přemýšlí nahlas o tom, zda jsou skutečně stále rodinou, kdyţ uţ si zbyli jen sami dva. Ţeny o sobě mnohdy pochybují v té rovině, zda se doopravdy stále mohou povaţovat za matku, kdyţ přišly o své jediné dítě, či nikoliv. Jako odpověď na tyto a mnohé další otázky vztahující se k rodině a k jednotlivým jejím členům, by nám mohlo poslouţit několik níţe uvedených definic.

9

Jedna z nejobecnějších definic mluví o rodině jako o malé skupině osob provázané manţelským, příbuzenským nebo jiným obdobným vztahem, obzvláště pak společným způsobem ţivota. I přesto, ţe náš právní řád nezahrnuje legální definici rodiny, můţeme konstatovat, ţe za rodinu bývá v naší společnosti povaţována rodina, které vznikla na základě manţelství. Právě na tuto formu rodinného souţití právní řád zaměřuje svoji pozornost a ochranu (Lovasová, 2006). Kramer (in Sobotková, 2001) mluví o rodině jako o skupině lidí, které pojí společná historie, stávající realita a budoucí očekávání vzájemně propojených transakčních vztahů. Jednotliví členové rodiny jsou často, není to však podmínkou, vázáni hereditou, manţelským svazkem, adopcí, či v neposlední řadě společným uspořádáním ţivota. Kramer dále poukazuje na, ţe pokud mezi jedinci existují intenzivní a kontinuální emocionální a psychologické vazby, např. mezi nesezdaným párem nebo náhradní rodinou, můţeme taktéţ mluvit o rodině. Dunovský (1999, s. 91-92) nahlíţí na rodinu jako na ,,malou primární společenskou skupinu, založenou na svazku muže a ženy, na pokrevním svazku rodičů a dětí či vztahu jej substituujícím (osvojení), na společné domácnosti, jejíž členové plní společensky určené a uznané role vyplývající ze soužití, a na souhrnu funkcí, jež podmiňují existenci tohoto společenství a dávají mu vlastní význam ve vztahu k jedincům i k celé společnosti“. Moţný (in Sobotková, 2001, s. 22) uvádí, ţe v současném řádu světa je rodina vnímána jako ,,instituce racionální, pragmatická, funkčně vertikálně hierarchizovaná a kulturně omezující a současně jako zvláštní soukromý svět autenticity, spontaneity, přirozené rovnosti a emocionality“. Minuchin et al. (in Matoušek a Palzarová, 2010) přemýšlí o rodině jako o sociálním systému, ve kterém je chování jednotlivých členů vymezeno pravidly, hranicemi a očekáváními. I přesto, ţe jsou členové rodiny oddělené entity, jsou zároveň součástí sítě rodinných vztahů, ve kterých právě často nalézáme řešení problémových situací. Rodiny pak procházejí obdobími, která vyţadují změnu výše uvedených rodinných vzorců chování. Některé rodiny se vyrovnají se změnou, v jiných dochází k neţádoucím změnám. Rodiny jsou nuceny přizpůsobovat se nepřetrţitým změnám, aby byly schopny zvládat úkoly, které jim ţivot přichystá. V kaţdé rodině se vyvíjejí specifické způsoby, díky nimţ 10

jsou zvládány jednotlivé úkoly a řešeny konkrétní problémy. Tyto pokusy o řešení stávajících situací jsou ovlivněny systémem hodnot, přesvědčení a názorů, které zastávají jednotliví členové rodiny a samozřejmě i rodina jako celek. ,,Tyto proměnlivé kombinace úkolů, pokusů o jejich řešení, výsledků a přesvědčení tvoří rodinný systém“ (Dallos in Sobotková, 2001, s. 24). Z výše uvedených definic je zcela zřejmé, ţe v dnešní moderní společnosti nabývá rodina mnoha podob. Je tedy velmi obtíţné dojít k jednotné, obecně přijímané definici rodiny. Matoušek a Palzarová (2010) poukazují na to, ţe v současnosti je přiměřenější mluvit o rodinném souţití lidí, neţli o rodině jako takové. Jelikoţ se budu ve své práci zaměřovat pouze na nejuţší rodinný systém, tedy na pozůstalé rodiče a přeţivší sourozence, rozhodla jsem se pracovat s takovou definicí rodiny, která na rodinu nahlíţí jako na systém sloţený ze souboru subsystémů a vztahů mezi nimi. Kaţdý rodinný systém je sloţen z několika dalších subsystémů, přičemţ mezi ty nejzákladnější řadíme manţelský (partnerský), rodič-dítě a sourozenecký subsystém. Tyto podsystémy jsou nositeli specifických funkcí, které uspokojují konkrétní potřeby některých členů rodiny (Matoušek, Palzarová, 2010). Manželský subsystém je povaţován za základní, hrající roli ve všech vývojových etapách ţivotního cyklu rodiny. Celková úspěšnost rodiny závisí do značné míry na schopnosti muţe a ţeny vybudovat si mezi sebou dobře fungující vztah. Vztah, ve kterém hraje zásadní roli způsob, prostřednictvím něhoţ přistupují manţelé k jednotlivým rozhodnutím, jak zvládají konflikty, jak se vypořádají s problémy, jakým způsobem plánují budoucnost své rodiny a v neposlední řadě jak si navzájem uspokojují potřebu jistoty nebo sexuální potřeby. To vše formuje nejen samotný vývoj dětí, ale i intimitu mezi partnery a jejich vzájemnou interakci (Sobotková, 2001). Subsystém rodič-dítě rozšiřuje hranice původního manţelského subsystému a vzniká v okamţiku početí dítěte. Veškeré problémy vyskytující se v tomto subsystému signalizují (přinejmenším latentní) instabilitu rodiny (Sobotková, 2001). Děti, které neměly moţnost vyrůstat v rodině a uzavřít tak alespoň s jedním z nich pevné spojenectví, jsou povaţovány za deprivované, tzn. zbavené náleţité rodičovské péče. Deprivace se však netýká pouze těchto dětí. I děti z úplných rodin mohou být subdeprivovány a to tím, ţe jim rodiče nevěnují 11

dostačující pozornost (Matoušek, 1997). Nedostatečná pozornost však nemusí být uvědomělá. Pozornost jim můţe být ubírána např. kvůli tomu, ţe jsou zdrceni úmrtím svého dítěte a se svým zármutkem se neumějí vyrovnat. Na své přeţivší děti pak mohou v důsledku zahleděnosti do vlastní bolesti zapomínat. Sourozenecký subsystém je typický pro učení se spolupráce, soutěţení, vzájemnou podporu, učení se vyjednávání a vytváření kompromisu. Interpersonální zkušenosti a dovednosti získané v sourozeneckém vztahu dítě uplatňuje i mimo rodinu, v jiných sociálních situacích, a modifikovaně pak i v pozdějším ţivotě. Je zcela nepochybné, ţe i tento subsystém stejně jako dva předchozí mají značný vliv na celkové fungování rodiny. Vliv však není pouze jednostranný, ale jednotlivé subsystémy se vzájemně ovlivňují (Sobotková, 2001). Základní charakteristiky rodinných systémů: Rodinné systémy jsou organizačně sloţité. Rodina vytváří síť vzájemně propojených vztahů, které jsou cirkulární, vzájemně, recipročně se ovlivňující. Rodinné systémy jsou otevřené. Otevřenost je podmínkou pro ţivotaschopnost, schopnost reprodukce, kontinuitu a schopnost změn v rodinném ţivotě. Rodinné systémy jsou adaptabilní, vyvíjejí se a mění na základě citlivých reakcí na vnitřní a vnější podněty. Rodinné systémy jsou charakteristické průběţnou informační výměnou. (Kantor, Lehr in Sobotková, 2001) Z výše uvedeného je evidentní, ţe otevřenější systémy se nejen lépe adaptují, ale jsou i schopnější reagovat a přijímat nové změny, které jim ţivot přichystá. Tyto rodiny se mohou i mnohem lépe vyrovnat s onemocněním či úmrtím některého z členů rodiny. Tato schopnost je však závislá na napojení rodiny na své sociální okolí, tedy na tzv. sociální síť rodiny. Sociální síť rodiny je koalice rodin, které jsou na sobě určitým způsobem závislé a do které někdy řadíme i naše přátelé, či profesionály pracující v institucích, s kterými rodina přichází do styku. Dojde-li v rodině k váţnému onemocnění nebo úmrtí, je nejen velikost, ale i kvalita podpůrné rodinné sítě povaţována za hlavní ukazatel toho, jak se rodina na tuto náročnou situaci dokáţe adaptovat (Matoušek, 1997).

12

1.2

Význam rodiny Přes všechny krize, kterými byla nucena projít, můţe mnohé nasvědčovat tomu, ţe

současná rodina postupně ztrácí svůj význam a zároveň, ţe se s ním mění i jednotlivá její poslání. I přesto však nadále zůstává nejdůleţitějším a v mnohých ohledech nenahraditelným článkem dnešní společnosti. Rodina je primární přirozenou institucí, ve které jsou vztahy jednotlivých jejích členů povětšinou bezprostřední, tedy takové, ţe je schopna se navenek prezentovat jako ,,my“. Členové rodiny se s ní nejen ztotoţňují, ale uplatňují zde i vzájemné citové vazby. Zásadní význam má rodina také při humanizaci a socializaci člověka, kde se jedinec vůbec poprvé začleňuje do sítě sociálních vztahů. V rodině dochází díky vzájemným sociálním vztahům k postupnému vytváření pocitu bezpečí, jistoty či důvěry, a jsou-li v rodině přítomni oba rodiče, poskytuje rodina i důleţité identifikační vzory. Dítě si zde osvojuje normy a hodnotovou orientaci. Funkční rodina, ve které má člověk své kořeny, vytváří domov, do kterého se kaţdý rád vrací a který je pro jednotlivé členy zdrojem pomoci a síly. Trvalý význam rodiny však spočívá zejména v ovlivňování kvality ţivota všech jejích členů a ve vytváření vzájemných sociálních vztahů mezi všemi jejími členy (Jankovský, 2003).

1.2.1 Vnitřní vztahy rodiny ,,Vnitřní vztahy rodiny jsou udržovány v interakcích mezi členy rodiny“. Jednotlivé interakce mají své vzorce, tedy předvídatelné posloupnosti, které jsou označovány jako komunikační stereotypy. Některé komunikační stereotypy mohou být zdrojem opakujících se rodinných problémů, jiné mohou naopak napomoci hladkému fungování rodiny. Tyto stereotypy bývají někdy propojeny i s tzv. rodinnými pověrami, či mýty, kterými si rodinný příslušníci zdůvodňují např. určité rozdělení rolí v domácnosti a prostřednictvím nichţ se v rodině uchovávají určité stereotypy (Matoušek, Palzarová, 2010, s. 89). V jednotlivých příbězích, které mi byly mými respondentkami zaslány, se často opakovaly genderové stereotypy, kdy muţ by měl být za všech okolností ten silný článek, který nebrečí a rodinu drţí v tomto těţkém období nad vodou. Vnitřní vztahy v rodině jsou ovlivňovány i mocí, která v rodině panuje. S ohledem na rodinu je moc v tomto slova smyslu definována jako schopnost ovlivňovat chování druhých. V rodině má boj o moc často povahu boje o kontrolu interakce (Matoušek, Palzarová, 2010). I otázka moci se v příbězích objevuje. Některé respondentky výše uvedená slova potvrzují

13

v tom, ţe jejich partneři jsou v rodině drţiteli takové moci, ţe se někdy aţ velmi často negativně promítá do jejich vzájemných vztahů. Interakce, které jsou ,,jasně vázané na opakující se akci s pevnými rolemi členů rodiny lze označovat jako ritualizované události“(Matoušek, Palzarová, 2010, s. 89). Další neméně důleţitý prvek dalekosáhle ovlivňující vnitřní vztahy v rodině, je způsob komunikace, tj. jasná komunikace, přiměřené emoce, věrohodné vyjadřování souhlasu nebo naslouchání. Právě takovéto prostředí je typické pro harmonické rodinné vztahy (Riskin, Faunce in Matoušek a Palzarová, 2010). Způsob komunikace je dalším důleţitým prvkem, na který respondentky poukazovaly a to např. v té souvislosti, ţe manţelka byla nucena společně s dětmi říkat manţelovi, kvůli jeho prudké povaze, jen určité skutečnosti, jiné před ním museli zatajovat. Další důleţitý znak, který se podepisuje na konkrétní podobě vnitřních rodinných vztahů, je rytmus komunikace. Tento znak popisuje schopnost rodiny synchronizovat akce a to v několika úrovních rytmů, od rytmu denních činností, aţ po důrazy v řeči těla. Poslední a neméně důleţitý znak je tzv. sdílení specifických významů slov a rčení. Rodiny mají svůj vlastní slovník, který není zcela srozumitelný pro cizí posluchače, a který v rodině uchovává významné události (Matoušek, Palzarová, 2010).

1.2.2 Vnější vztahy rodiny Vnější vztahy rodiny jsou vztahy k členům široké rodiny, přátelům, známým, sousedům, spoluţákům, či k organizacím, jako jsou např. škola a sociální sluţby. Kontakty se širší rodinou jsou v současné společnosti natolik udrţovány, ţe není vhodné zkoumat rodinu bez ohledu na její vnější vazby (Matoušek, Palzarová, 2010). Ve své práci se budu zaměřovat pouze na nejuţší rodinný systém, tedy na změny ve vnitřních vztazích, které nastaly mezi pozůstalými rodiči a mezi těmito rodiči a přeţivšími sourozenci. Je však zcela zřejmé, ţe událost, jakou je smrt dítěte, se mnohdy promítne i do vztahů vnějších.

V této chvílí je podstatné říci, ţe rodina jako taková má své opodstatnění pouze v případě, kdyţ dokáţe svým počínáním uspokojovat potřeby svých členů. Aby byla rodina schopna čelit těmto poţadavkům, musí být schopna naplňovat přinejmenším ty základní funkce, na které se váţe zabezpečení člověka ve společnosti a to ve všech etapách jeho existence. Podrobněji se funkcím rodiny věnuji v příloze č. 1. 14

2

SMRT DÍTĚTE JAKO ZÁSAH DO RODINNÉHO SYSTÉMU V této části své práce bych se ráda blíţe věnovala problematice smrti. Postupně se zde

budu zaobírat smrtí, dále pak konkrétně smrtí dítěte, a to jak ze současného, tak i z historického pohledu. V neposlední řadě se zmíním o jednotlivých okolnostech úmrtí, zármutku a truchlení. 2.1

Smrt V současné době na nás fenomén smrti číhá na kaţdém kroku. Kaţdodenně se ať uţ

v tisku, či v jiných médiích se smrtí setkáváme. Z toho by se nám mohlo jevit, ţe smrt je v současné společnosti natolik diskutovaným tématem, ţe náš jiţ nemůţe zaskočit. Opak je však pravdou. I v dnešní době je problematika smrti a umírání vytlačována na okraj zájmu veřejnosti. Dříve neţ se zde tomuto tématu začnu blíţe věnovat, je nutné tento pojem, kterým je právě smrt, vymezit. Pro bliţší upřesnění jsem vybrala několik z následujících níţe uvedených definic. Matoušek ve svém slovníku sociální práce uvádí definic smrti hned několik. V prvním případě nahlíţí na smrt jako na ,,konec lidského života“. Z medicínského hlediska je pak smrt definována jako ,,stav nezvratných změn v mozku vedoucích k selhání center, která řídí dýchání a krevní oběh“(Matoušek, 2008, s. 192). Bluebond –Langer a DeCicco (in Bukovská, 2011) pak mluví o smrti jako o nezvratné události, která je důsledkem fyziologických procesů, stárnutí a nemoci, která však časem potká kaţdého z nás. Je zcela zřejmé, ţe nejen smrt vlastní, ale samozřejmě také smrt našich blízkých, tvoří neodvratnou součást našeho ţivota. Ztráta člověka, kterého jsme milovali, znamená bezesporu pro mnohé z nás ohromný zásah, který se promítá nejen do celého našeho ţivota, ale i s tím spojeného fungování v něm. To potvrzuje i Kubíčková (2001), která uvádí, ţe takováto ztráta je výrazným zásahem do našeho sebepojetí, identity a integrity. Pozůstalí se najednou ocitají ve světě, který pro ně ztratil význam, mnohdy se v něm bez cizí pomoci nedokáţou orientovat a nadále fungovat. Jejich dosavadní ţivot se mohl skutečně z minuty na minutu zhroutit. Jelikoţ na smrt a s tím i související ztrátu blízkého člověka je nahlíţeno jako na komplexní problém, který se u jednotlivých pozůstalých můţe projevovat odlišným způsobem, je nutné, aby se jim dostalo i komplexní podpory a pomoci a to ať uţ ze strany rodiny, přátel či odborníků.

15

2.2

Smrt dítěte Smrt vlastního dítěte je pro většinu z nás zcela nepředstavitelná a to i přesto, ţe ročně

umře v České republice přibliţně 900 dětí do 19- ti let (Špaňhelová, 2009). Smrt dítěte je jednou z nejtěţších ztrát, se kterou se během ţivota můţe kaţdý z nás setkat. Smrtí přicházíme o tohoto člověka nenávratně, definitivně. V takovéto situaci je zcela normální, ţe se pozůstalí rodiče potýkají s hlubokým zármutkem, pocitem opuštění, bezmoci, zoufalství a beznaděje. Mnohdy pak pochybují o spravedlnosti tohoto světa a s tím i související ztrátou smyslu ţivota. Goger (in Parkes, Prigerson, 2010) povaţuje smrt dítěte za nejvíce nepříjemnou a dlouhotrvající ztrátu, která je nejen pro rodiče obzvláště těţko tolerovaná. Umírání a následná smrt dítěte je pro nás obzvláště náročná nejen kvůli jeho věku, ale i jeho závislosti na okolí a s tím i souvisejícími všudypřítomnými pocity viny, nejistoty a křivdy. Závaţné onemocnění, proces umírání a nevyhnutelná smrt dítěte je velmi citlivým a mimořádně sloţitým problémem a jehoţ závaţnost spočívá převáţně v tom, ţe je touto situací nenávratně zasaţena celá rodina. Na ztrátu dítěte je nazíráno jako na nejtragičtější a proţívána je jako nejnespravedlnější ze všech moţných ztrát (Rando in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Pro většinu pozůstalých rodičů je to zajisté nejhorší zkušeností, kterou jim ţivot přichystal. To ostatně potvrzuje i následující tvrzení: ,,Jedinou věcí, která by mohla být horší než smrt mého syna, by bylo, kdyby zemřela i moje dcera“. Smrt dítěte porušuje všechny biologické zákony světa vycházející z toho, ţe staří by měli umírat dříve neţ mladí. V takovémto případě je zákon porušen a v pozůstalých to zachovává pocit pobouření a nespravedlnosti. Budoucnost a s ní spojená očekávání se pro rodinu naprosto mění, vzniká v ní prázdnota, která zde bude uţ navţdy (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007, s. 105).

2.3

Pohled na smrt dítěte v minulosti a dnes Stejně tak jako vztah ke smrti a jeho hloubka pochopení se během našeho ţivota mění, tak

i pohled na smrt dítěte se během společenského vývoje měnil. Dříve se na smrt dítěte nepochybně nedívalo stejně jako dnes. V minulosti se kaţdá rodina musela se smrtí některého ze svých členů potýkat mnohem častěji, neţ je tomu dnes. Lidé se setkávali se smrtí nikoliv jen na konci svého ţivota, nýbrţ i na jeho počátku. Úmrtnost novorozenců a kojenců byla nesmírně vysoká. Ze sta dětí, které 16

byly přivedeny na svět a následně pak zapsány do matriky, zemřelo aţ třicet dětí před doţitím jednoho roku (Moţný, 1990). Vysokou kojeneckou úmrtností byl obzvláště zasaţen vztah mezi rodiči a dítětem a v neposlední řadě pak jeho samotné postavení v rodině. Mnohdy se stávalo, ţe si dítě v rodině nestihlo získat ani svoji vlastní totoţnost. Vysoká úmrtnost dětí byla důsledkem toho, ţe ,,rodiče nemohli investovat tolik citu do vztahu ke každému sotva narozenému. Kdyby smrt dítěte byla pro ně takovou ranou, jakou utrpí rodiče smrtí malého dítěte dnes, překročila by prostě častá smrt jejich lidsky omezenou schopnost snášet utrpení. Musel tedy nutně být jejich vztah k jednotlivým dětem podle našich měřítek méně vřelý a láskyplný“ (Moţný, 1990, s. 41-42). A protoţe úmrtí dítěte nebylo pro rodinu ničím nečekaným, aspoň ne v takové míře, jako je tomu dnes, rodiče se k dítěti tolik neupoutávali a v jejich zájmu si k nim nepěstovali takový vztah a neinvestovali tolik lásky a energie, jako je tomu kupříkladu dnes. Nejen vysoká úmrtnost dětí, ale samozřejmě i ostatních členů rodiny, vytyčovala rodinné klima této doby, tak i přímo organizovala fyzický ţivot rodiny, udávala rytmus ţivotního cyklu a určovala vnitřní uspořádání celé rodiny (Moţný, 1990). Dnes jiţ tomu není jako dříve, kdy rodiče více počítali se ztrátou svého dítěte a to jiţ v útlém věku. Ztrátu dítěte tedy rodiče akceptovali podstatně lépe neţ je tomu dnes (Kubíčková, 2001). V současnosti smrt mnohem výrazněji zasahuje do citového pozadí rodinného ţivota a o to více se všech členů rodiny dotýká. Rodiče si budují vztah ke svému dítěti ještě dříve, neţ přijde na svět. V době porodu má jiţ matka za normálních podmínek ke svému očekávanému dítěti osobitě zformovaný citový vztah. Je tedy zcela evidentní, ţe časné úmrtí dítěte je jak pro matku, tak i pro otce obzvláště silnou ranou do rodinného systému plného očekávání, nadějí a hodnot. V případě úmrtí staršího dítěte, je tento zásah o to silnější, ţe vztah k dítěti byl nedílnou součástí identity obou rodičů (Dytrych, Matějček, 1994). Tématu týkající se pohledu na smrt dítěte v dobách minulých a dnes se blíţe věnuji v příloze č. 2.

2.4

Okolnosti úmrtí dítěte To, jak budou pozůstalí na ztrátu svého dítěte reagovat, jak ji budou proţívat a jak se

následně promítne i do stávajících rodinných vztahů, závisí i na tzv. okolnostech úmrtí dítěte. Je tedy velmi pravděpodobné, ţe jinak bude probíhat truchlení u rodičů, kteří přišli o své dítě v důsledku dlouhodobé nemoci, jinak budou reagovat rodiče, jejichţ dítě zemřelo náhle 17

tragicky a odlišné to bude i u rodičů, kterým se narodilo mrtvé dítě, nebo o něj přišli při potratu. V následující části se tedy budu věnovat jednotlivým okolnostem úmrtí dítěte.

2.4.1 Anticipovaná smrt O anticipovaném úmrtí mluvíme v případě, kdy smrt člověka nezasáhne náhle a neočekávaně. Takováto smrt bývá mnohdy doprovázena řadou příznaků, upozorněním pečujícího lékaře a postupným zhoršováním se zdravotního stavu pacienta (Kubíčková, 2001). Odborníci se shodují na tom, ţe anticipované truchlení je mnohdy velmi odlišné neţ v situaci, kdy rodina přijde o dítě náhle, tragicky. Zármutek se však dostaví v obou případech, ať uţ námi milovaný člověk zemře náhle, či byla jeho smrt očekávaná (Kubíčková in Špatenková, 2013). V případě anticipovaného úmrtí se pozůstalí vyrovnávají se ztrátou a zármutkem lépe a rychleji, neţ ti, jejichţ blízký zemřel náhle a nečekaně. Z tohoto tvrzení však nemůţeme utvářet závěry, ţe by tito pozůstalí truchlili méně, nebo ţe by jejich intenzita zármutku byla menší. Pouze mají oproti truchlícím, jejichţ blízký zemřel náhle, určitý čas a prostor se na to připravit (Kubíčková, 2001). Nemoc a následné úmrtí námi blízkého člověka jsou vţdy velmi silným zásahem do našeho ţivota. Pro osobu, která se s takovouto ztrátou nikdy nemusela potýkat, je jen velmi obtíţně představitelná. Ţivot, který jsme doposud ţili, uţ nikdy nebude takový jako doposud. Na tuto skutečnost ostatně poukazují i Melvin a Lukeman (in Dohnalová, 2010), kteří se pozastavují nad jednotlivými dopady na praktické aspekty kaţdodenního ţivota související se smrtí dítěte. Rodiče se musí nejen v době, kdy je dítě dlouhodobě nevyléčitelně nemocné, ale i následně po jeho skonu, vyrovnávat s psychickým traumatem a jsou nuceni se postavit ţivotním úkolům, které v důsledku nemoci a smrti dítěte před nimi vyvstaly. Období vztahující se k oznámení diagnózy bývá zpravidla obrovskou zátěţí pro všechny členy rodiny nejen v důsledku změny rolí, ale i doposud stávajících vztahů. Sourozenci se často potýkají nejen se ztrátou dosavadního vztahu se svým sourozencem, ale v důsledku jeho váţného onemocnění i s oslabením vztahu s rodiči, kteří primárně zastávají roli pečovatele (Lewis, Prescott in Bukovská, 2011). Problém, který mnohdy v rodině vyvstává, souvisí s tím, ţe se ostatní děti cítí opomíjené, zanedbávané a méně milované. Takovéto rozpoloţení můţe nenapravitelně poznamenat vztah sourozenců k nemocnému (Bukovská, 2011). Tuto myšlenku dále rozvíjí i Dohnalová (2010) která uvádí, ţe období související s léčbou dítěte je pro rodinu zatěţující v mnoha směrech. Manţelé se spolu učí ţít 18

zcela na jiné úrovni neţ doposud, coţ klade velkou zátěţ na trvalost a hloubku jejich stávajícího vztahu.

2.4.2 Neanticipovaná smrt Neanticipovanou smrtí označujeme takové situace, kdy ke smrti došlo náhle, neočekávaně, bez jakýchkoliv předchozích upozornění. Kubíčková (2001) neanticipované úmrtí dělí do následujících několika kategorií: a) nehoda b) vraţda c) sebevraţda d) syndrom náhlého úmrtí kojence (SIDS) Nehoda Shanfield (in Kubíčková, 2001) uvádí, ţe míra zármutku, deprese a pocity viny je v případě, kdy dítě zemře za takovýchto okolností, u pozůstalých rodičů mnohem intenzivnější neţ v situacích, kdy rodina přijde o dítě v důsledku smrtelného onemocnění. Mimo těchto patologických reakcí na ztrátu svého dítěte, bylo u těchto rodičů dokázáno, ţe byli-li přítomni u této nehody, nebo byli-li přímo jejími aktéry, daleko častěji se u těchto pozůstalých rodičů rozvíjí tzv. posttraumatická stresová porucha. Typickými projevy jsou opakované znovuproţívání traumatu v podobě ţivých vzpomínek, snů, nočních můr, které jsou doprovázeny emočním oploštěním, uzavřením se do sebe, či vyhýbáním se situacím, které rodičům toto trauma opakovaně připomínají (Kubíčková, 2001). Vraţda Vraţda je, troufám si říci, téměř kaţdým z nás povaţována za zvlášť tragickou smrt. Pokud přijde rodina o svoje dítě právě tímto způsobem, je truchlení pozůstalých rodičů a ostatních blízkých komplikováno silným pocitem viny a hněvu, touhou po pomstě a deziluzí ve vztahu k autoritám, které měli tomuto neštěstí zabránit (Parkes in Kubíčková, 2001). Sebevraţda Tento způsob skončení se ţivotem je pro mnohé nejméně přijatelným a nejobtíţněji zvládnutelným typem ztráty. Lidé nejen ţe nemohou pochopit, proč je jejich milovaný opustil právě takovým způsobem, ale i následné pocity hněvu a viny nabývají v případě sebevraţdy 19

nezvyklé intenzity. Pozůstalí mnohdy hledají příčinu sebevraţdy právě v sobě, coţ se stává jakýmsi spouštěčem pro sebevraţdu sebe samých. Důvodů můţe být v takové situaci hned několik: ,,Sebevražda představuje sociálně neakceptovatelný způsob smrti a pozůstalí po sebevrahovi trpí velkým pocitem studu a hanby, negativní stigmatizací a případným sociálním vyloučením“ (Kubíčková, 2001, s. 48-49). ,,Tento sekundární psychický tlak omezuje interakci pozůstalého se sociálním okolím a může také dramaticky změnit vztahy uvnitř rodiny“ (Worden in Kubíčková, 2001, s. 49). Syndrom náhlého úmrtí kojence (SIDS) Syndrom náhlého úmrtí kojenců je specifickým typem ztráty dítěte právě kvůli tomu, ţe postihuje zdánlivě zcela zdravé dítě. SIDS postihuje děti nejčastěji mezi druhým a šestým měsícem ţivota. Takovéto úmrtí přichází zcela neočekávaně a značně narušuje vztahy mezi partnery, u kterých vyvolává silné pocity viny, výčitky svědomí či obviňování jeden druhého (Kubíčková, 2001).

Další, často opomíjenou kategorii, jsou truchlící rodiče, kteří se vypořádávají s tím, ţe se jim narodilo mrtvé dítě. Davis (rok neuveden, online) uvádí, ţe bolest z takovéto ztráty je úplně jiná, neţ kterou proţívají rodiče, kterým zemře dítě starší. I přesto, ţe tyto matky často tíţí pocity viny, ţe selhaly ve své roli matky a často chtějí na vše zapomenout, potřebují se na druhou stranu ujistit, ţe jejich dítě ţilo, např. prostřednictvím fotografií z ultrazvuku.

2.5

Zármutek Nikdo nevíme, jak nám bude po naší vlastní smrti. Známe pouze bolest těch, kteří zůstali,

přeţili, zatímco jejich blízký nenávratně odešel. V této části své práce bych se tedy ráda blíţe zaměřila právě na zármutek, jako na jednu z reakcí, která se po ztrátě blízkého člověka u pozůstalého objeví. Výraz pozůstalý líčí skutečnost, ţe člověk po úmrtí blízké osoby nezůstává tím, kým doposud byl. Zármutek, tedy proţitek ztráty, je nedomyslitelnou součástí lidského bytí. Je individuální zkušeností, jejíţ důsledky zasahují napříč generacemi (Gjuřičová, Kubička, 2009).

20

Podoby zármutku jsou velmi proměnlivé. Proţitek ztráty je z velké části ovlivněn kulturními vzorci dané společnosti nebo komunity. I přesto je však tento proţitek vysoce individuální. Lidé, jejichţ zármutek je pro ně zcela neúnosný, si mnohdy vytváří fantazijní svět, ve kterém se tato tragická událost nestala. Realita, která tuto ztrátu neakceptuje, se často stává útočištěm, kam právě nejen pozůstalí rodiče utíkají a snaţí se udrţet vlastní integritu. Vedle ní je vţdy ovšem taková realita, která je si této ztráty plně vědoma (Gjuřičová, Kubička, 2009). Kdy truchlení u pozůstalých započne, jak bude probíhat, kdy a jakým způsobem skončí, tyto všechny skutečnosti závisí na řadě okolností. I přesto, ţe jsem výše uvedla, ţe zármutek a s ním spojené proţívání je zcela individuální, můţeme v proţívání zármutku shledat určité společné determinanty. Kubíčková (2001) uvádí následující:  Determinanty vztahující se k zesnulému (,,Kdo byl zesnulý?“) Příbuzenský poměr (rodič, sourozenec, dítě, prarodič) Věk zemřelého (dítě, dospělý člověk, starý člověk) Faktory vztahu (charakter, síla a jistota vazby, stupeň závislosti) Okolnosti úmrtí (anticipovaná ztráta, náhlá nečekaná smrt, tragická smrt, sebevraţda)  Determinanty vztahující se k truchlícímu (,,Kdo je truchlící?“) Pohlaví (ţena, muţ) Věk truchlícího (dítě, dospělý člověk, starý člověk) Osobnostní faktory (emoční a sociální zralost, citová labilita, extroverze nebo introverze, citové zábrany, duševní onemocnění v anamnéze) Předcházející zkušenost se smrtí a truchlením (první nebo opakovaná ztráta blízkého člověka) Náboţenské přesvědčení Sociokulturní faktory Rodinné faktory Sociální podpora (sociální kontakty nebo sociální izolace) Sekundární stresy Konkrétněji se všem výše uvedeným determinantám věnuji v příloze č. 3. 21

2.6

Truchlení Truchlení je komplexní proces zahrnující všechny úrovně ţití - emoce, vztahy, myšlení,

chování, tělesné proţívání i celkové sebepojetí (Bukovská, 2011). Truchlení začíná obvykle smrtí blízkého člověka, nicméně se s ním setkáváme i u jiných významných ztrát. Zármutek je charakterizován jako ,,přirozený prožitek vyrovnávání se se ztrátou a truchlení je přirozené společenské chování, kterým člověk dává okolí najevo, že prožívá zármutek a hoře.“ Truchlení jako chování tedy vyjadřuje ţal nad samotnou ztrátou a skutečná jeho délka vţdy závisí na konkrétním vztahu k zemřelému (Baštecká, 2005, s.57). Je to přirozený a nezbytný proces, bez kterého není moţné dospět k akceptování ztráty blízké osoby. Truchlení je tedy odpovídající reakcí umoţňující ztrátu nejen přijmout, ale časem se s ní adekvátně vyrovnat (Kubíčková, 2001). Dopady smrti jsou natolik subjektivní, ţe se nenajdou dva lidé, kteří by truchlili stejným způsobem, u nichţ by truchlení mělo stejný průběh a trvalo stejnou dobu. V důsledku toho, ţe je celý proces přizpůsobování se této ztrátě pouze zřídka synchronizovaný u obou rodičů, dochází mezi nimi k mnohým nedorozuměním, rozvrácení komunikace nebo narušení vztahů (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). O těchto konkrétních problémech se blíţe zmíním v následující kapitole. Worden (in Bukovská, 2011) uvádí v závislosti na truchlení čtyři úkoly, kterými by si měl pozůstalý projít, přičemţ zvládat je lze v nejrůznějším pořadí. Truchlící se k nim můţe libovolně vracet a posléze je zpracovávat podle svého aktuálního vývoje. Prvním úkolem je přijmout samotnou realitu ztráty a v souvislosti s tím zpracovat emocionální dopad této ztráty. Následující úkol spočívá v přežití bolesti a emocích spojených se smrtí blízkého člověka. Třetí úloha, tedy přizpůsobení se prostředí bez zesnulého, vychází z konkrétních rolí a vztahů, které mrtvý hrál v ţivotě pozůstalého. Posledním úkolem je odsunout zesnulého z rámce života živých a nalezení patřičných způsobů, jak mu i po smrti uchovat památku. Zapotřebí je přetvořit pouto k zesnulému a vnímat tento vztah v nové perspektivě. I přesto, ţe je truchlení, jako přirozená reakce na smrt blízké osoby, vysoce individuální a jednotlivé projevy zármutku jsou multideterminovány, je moţné stanovit několik stádií, kterými většina pozůstalých prochází. V odborné literatuře sice existují neshody mezi tím, kolik těchto fází skutečně je, pro bliţší představu jsem však níţe uvedla rozdělení do tří fází, na které poukazuje Kubíčková (2001).

22

Normální proces truchlení má tři stadia: 1. Období otřesu (konfuze) 2. Období intenzivního zármutku a ţalu (exprese) 3. Období rekonvalescence (akceptace) Stadium konfuze je typické různorodými pocity na straně pozůstalých. Nevědí, nemohou a ani nechtějí pochopit a akceptovat následky ztráty milovaného člověka. Pro pozůstalé je v tuto chvíli téměř nemoţné přijímat projevy soustrasti, jejich ţivot získává zcela jiný rozměr plný zmatku, chaosu, kdy uţ nic nebude, tak jako dříve a i natolik běţné činnosti kaţdodenního ţivota se pro ně stávají namáhavými. Toto období končí u někoho pohřbem, kdy na straně pozůstalých dochází k uznání reality. Naopak u někoho můţe přetrvávat i po pohřbu. Stále v nich ţije představa, ţe se blízký opět vrátí. Tato představa však podstatně narušuje chod domácnosti a ţivotního stylu celé rodiny. Lze se domnívat, ţe u pozůstalých, které blízká osoba opustila náhle, bude stadium konfuze přetrvávat delší dobu (Kubíčková, 2001) Stadium exprese trvá zpravidla rok, někdy však déle a zahrnuje zvláštní příleţitosti, ke kterým se pojí nejen výročí úmrtí a pohřbu blízké osoby, ale i určité rodinné rituály. V tomto období jsou jiţ truchlící schopni nazývat věci pravým jménem a odpovědět si na otázku ,,proč“? V tomto stadiu je velkým přínosem formalizovaný projev soustrasti, který symbolizuje natolik důleţitou sociální podporu. Pozůstalí jsou mnohem sdílnější, chtějí se podělit o svůj ţal a zároveň se ujistit, ţe zemřelý chybí i jiným osobám. Prvořadým úkolem typickým pro toto stadium je přehodnocení vztahu k zemřelému, ale také k ostatním lidem a k sobě. Truchlící dávají průchod pocitům zoufalství, lítosti, osamělosti, atd. Střídají se v obdobích, kdy se truchlící domnívá, ţe uţ to má tzv. za sebou, s bolestnými návraty do stavů deprese. Truchlící mohou pociťovat rozčarování v důsledku toho, ţe se ostatní truchlící například v téţe rodině vyrovnávají se ztrátou jinak nebo rychleji (Kubíčková, 2001). Stadium akceptace trvá řádově několik měsíců, spíše však let, kdy si truchlící nejen připouštějí, ale i přijímají skutečnost, ţe zůstali opravdu sami. Přechod do tohoto stadia není automatický a nemůţe se učinit příliš brzy, protoţe by pozůstalý neprodělal ţal a truchlení úplně. Na druhou stranu pokud by k přechodu do tohoto stadia nedošlo, pocity vůči zemřelému by se staly základem všedního dne a postupně by se rozvinuly aţ do patologické reakce na ztrátu. Pokud poslední stadium probíhá, tak jak má, pozůstalí si pomalu budují svou novou identitu, organizují si nově svůj ţivot, ve kterém jiţ nejsou závislí na zemřelém. Jsou 23

schopni otevřít se novým vztahům bez výčitek svědomí a o zemřelém dokáţou mluvit bez výraznějších vnějších projevů nebo intenzivních proţitků. Pozůstalí tedy jiţ svoji ztrátu akceptují a mají o zesnulém vytvořený reálný obraz (Kubíčková, 2001).

24

3

ZMĚNY V RODINNÝCH VZTAZÍCH PO ÚMRTÍ DÍTĚTE Pod pojmem smrt si něco jiného představí dítě, dospívající a něco zcela odlišného dospělý

člověk. Jinak jí v různém věku rozumíme, jinak se zaměstnáváme myšlenkami na ni a jinak se těmto myšlenkám bráníme. Smrt nepředstavuje “pouze“ přeměnu, kdy se ţivý člověk stává mrtvým tělem, ale váţí se k ní i všechny trvale nenávratné následky, které pro nás tato osoba představovala (Říčan, 1990). Je zcela zřejmé, ţe smrt dítěte představuje pro partnerský a rodičovský vztah obrovskou zátěţ. Nenávratně se s ní tedy mění i vztahy, které v rodině doposud panovaly. Změnou se pro účely mé práce rozumí ty obraty, které nastaly v rodinných vztazích v souvislosti s úmrtím dítěte. Konkrétně se zaměřuji na změny ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a mezi těmito rodiči a jejich přeţivšími dětmi. Ve svém výzkumu pak pojednávám o jednotlivých faktorech, které podle respondentek měly největší vliv na to, jak se po smrti jejich potomka změnily vnitřní rodinné vztahy. Zaměřuji se např. na modifikaci rolí, na změny v sexuálním ţivotě, v komunikaci, na změny hodnotového ţebříčku, atd. Všechny tyto faktory hrají primární roli v tom, zda tato událost jednotlivé členy sblíţí, či dojde aţ k trvalému rozpadu vztahu. Pod pojmem setkávají se v mé práci rozumí to, čemu byli rodiče po smrti svého dítěte vystaveni, s čím se museli v důsledku toho potýkat a následně i vyrovnávat. Mnohdy kolem sebe slýcháme, jaké důsledky má ztráta blízkého člověka na jednotlivce, nicméně bychom neměli opomenout fakt, ţe většina takto významných ztrát, se odehrává v kontextu celé rodiny. Působí tedy na rodinný systém jako celek. I přesto, ţe je truchlení velmi individuální záleţitostí, vţdy je truchlící součástí určitého společenství, jakou je například právě rodina, kde jeden ovlivňuje druhého. Při práci s rodinou, která se vyrovnává se ztrátou dítěte, je velice důleţité věnovat pozornost právě jednotlivým rodinným vztahům, tedy tomu, jak je rodina semknuta dohromady, jak se jednotliví její členové podporují, či zda mezi sebou dokáţou otevřeně komunikovat a řešit problémy (Aranda, O´Connor, 2005). Právě tato a mnohá další spektra se nezanedbatelným způsobem podepisují na rodinných vztazích. Je tedy zcela ţádoucí, abych se právě v této části své práce pozastavila nad jednotlivými změnami, které se po úmrtí dítěte promítají do vzájemných vztahů a mnohdy i do fungování celé rodiny.

25

3.1

Změny v partnerských vztazích Rodiče rodí děti proto, aby svůj ţivot ţily a také plně proţily. Proto není divu, ţe mnoho

z nich by svůj ţivot vyměnilo za ţivot svých dětí. Zármutek rodičů je vysoce individuální, nevyvíjí se předvídatelným způsobem a má řadu dílčích aspektů. Většina rodičů se i přesto shoduje na tom, ţe bolest z této pro ně natolik nespravedlivé ztráty nikdy nevymizí a není dne, kdy by si na své dítě nevzpomněli. Rodiče se přes tuto ztrátu nikdy skutečně nepřenesou, ale “jednoduše“ se s ní učí ţít- musí se naučit znovu smát, projevovat zájem o ţivot jako takový, ale samozřejmě i tyto krásné chvilky jsou opět vystřídány právě vzpomínkami na smrt. Na smrt, která uţ provţdy bude tou nejtrpčí věcí v ţivotě celé rodiny, která uţ nikdy nebude takovou, jakou byla doposud. Kaţdé dítě je jedinečné a jeho smrtí ztrácí rodiče kus sebe, je tedy někdy zcela nepodstatné, kolik dalších dětí rodiče mají. Ztráta se týká jedinečného vztahu, který s tímto dítětem měli (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Mnozí rodiče, kteří se setkali tváří v tvář smrti svého dítěte, poukazují na to, ţe samotná smrt není tím nejhorším. To, co je připraví o veškerou sílu, energii a víru ve spravedlnost ţivota, je komplexní proces umírání, kdy vidí své dítě nejen chřadnout a velmi trpět, ale zároveň si jsou i plně vědomi toho, ţe právě tyto chvilky mohou být těmi posledními, které se svým dítětem budou moci strávit. Samotná nemoc a následná smrt nepostihuje jenom jednoho člověka, nýbrţ celou jeho rodinu. Ţivot dítěte můţe v setině okamţiku skončit, ale některé problémy rodiny mohou teprve přijít. Ztráty spojené s úmrtím dítěte vyvolávají v jakémkoli věku vztahové chování, v důsledku kterého vychází mnohdy najevo řada dřívějších problémů, které mohou být zdrojem potíţí, někdy však naopak i příleţitostí k tomu, aby se pozůstalí naučili se ztrátou lépe vyrovnat (Couldricková, Parkes, Relfová, 2007). Dijkstrová a Stroebeová (in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007) v souvislosti s tím uvádějí, ţe v některých rodinách dochází ke zhoršení vztahů, jiné ţádnou změnu zaznamenat nemusí a jindy se mohou rodinné vztahy dokonce stmelit a zlepšit. Vţdy velmi záleţí na kvalitě vztahu, který v rodině panoval před smrtí dítěte. K tomu Gilbert dodává, ţe ,,chceme-li uvažovat o tom, které otázky jsou důležité pro vztah pozůstalých rodičů, musíme nejdříve rozpoznat jejich myšlenky a pocity, které mají jako jednotlivci“ (Gilbert in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007, s. 110). Vyrovnání se se ztrátou dítěte je u pozůstalého komplikováno mnoha faktory, které leckdy vyústí v silné pocity viny, výčitky svědomí, obviňování partnera, problémy v psychickém stavu a partnerském souţití, ztrátu důvěry, narušení komunikace mezi manţely, 26

nebo vyústí v problémy v sexuálním souţití (Kubíčková, 2001). Tyto všechny změny v partnerských vztazích se pak samozřejmě promítají do rovnováhy rodinného systému. Na základě prostudované literatury (např. Kubíčková, Worden, Špaňhelová, atd.) uvádím klíčové oblasti, které zasahují do rodinných vztahů: Rozdílné proţívání ztráty Obviňování se ze smrti dítěte, vzájemné obviňování se Smysl smrti dítěte Praktické otázky vztahující se k mrtvému dítěti Hodnotový ţebříček Sexuální ţivot Ztráta role rodiče Sociální kontakty Únikové reakce Okolnosti úmrtí Rozdílné proţívání ztráty Kaţdá náročnější situace, se kterou se rodina potýká, zasahuje nejen do jejího běţného fungování, ale zapíše se i do vztahů mezi nejbliţšími. V prvních dnech, či týdnech chceme být většinou sami, svoji bolest si chceme proţít o samotě, chceme se vyplakat, zbavit výčitek a svého zoufalství. Tento čas je pro kaţdého pozůstalého velmi cenný. Pokud je ţal proţíván krátkou dobu, vnímá partner i děti, ţe je to tak přirozené. Pokud se však toto období značně prodlouţí, můţe dojít k tomu, ţe se partneři vzdálí natolik, ţe budou ztrácet zájem být stále spolu (Špaňhelová, 2009). Smrt dítěte vzbuzuje u pozůstalých rodičů rozmanité reakce. Mnozí lidé se domnívají, ţe touto tragickou událostí jsou více zasaţeny právě matky. Na to poukazuje i Špatenková (2006), která tvrdí, ţe smrt dítěte je to nejhorší, co ţenu můţe potkat. Je nepochopitelná, předčasná a nepřirozená. Zarmoucená matka ztrácí v okamţiku svoji minulost, současnost i budoucnost a všechno pro ni ztrácí smysl. Fakt, ţe ţeny jsou smrtí svého dítěte zasaţeny více neţ muţi, potvrzuje i Parkes. Jeho studie ukazuje, ţe poměr mezi muţi a ţenami, které vyhledali psychiatrickou pomoc, bylo 1:7 (Parkes in Kubíčková, 2001). Pravděpodobnější vysvětlení však je to, ţe ţeny a jejich projevy zármutku jsou na rozdíl od muţů manifestovanější, zatímco muţi jsou v tomto směru spíše latentní (Kubíčková, 2001). Nejen 27

ze svého výzkumu jsem přesvědčena o tom, ţe není korektní rozšiřovat představu, ţe muţi smrtí svého dítěte trpí podstatně méně neţ ţeny. Zkušenosti s truchlením u pozůstalých rodičů jsou jedním z ústředních článků, které se podílejí na tom, jaký bude mít tato ztráta dopad na celou rodinu. Ztráta dítěte jakéhokoliv jeho věku můţe být jednou z nejvíce zdrcujících ztrát, jejíţ vliv přetrvává v rodině několik let (Worden, 2009). Rozdílné proţívání ztráty je skutečně jedním ze zásadních problémů, které ovlivňují vztah mezi pozůstalými rodiči. Rodiče, kteří nemají dřívější zkušenost s tímto typem ztráty, si často neuvědomují, ţe kaţdý z nás truchlí a proţívá smrt odlišným způsobem. Bývají nemile překvapeni a zdrceni tím, ţe jejich partner uvaţuje, cítí a jedná odlišně neţ oni. Mnohdy jsou přesvědčeni o tom, ţe pokud jejich partner neprojevuje své utrpení stejným způsobem jako oni, nemůţe proţívat ani zármutek po svém dítěti. Partneři se mohou stát vůči sobě přecitlivělí, náladoví a vysoce ochranitelští. Můţe se u nich projevit pocit, ţe musí být silní a pro druhého oporou, v důsledku čehoţ následně potlačují své vlastní myšlenky a pocity. Někdy můţe být naopak pro jednoho z manţelů zneklidňující, ţe se jejich protějšek potýká s přetrvávajícími depresemi, nadále je silně pohlcen ztrátou a není schopen najít si v ţivotě něco pozitivního. Tyto rozdíly jsou pro vztah natolik zásadní, ţe se partneři vzájemně vzdalují a cítí se osamělí (Dawson, Riches in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). V době, kdy se potřebují více neţ kdykoliv předtím a měli by si být navzájem oporou, tu pro sebe nedokáţou být a dochází u nich k tzv. sekundární ztrátě, kdy ztrácí jeden druhého. Většina párů se shoduje na tom, ţe bezprostředně po smrti dítěte se jejich vztahy sblíţily a byli si navzájem oporou. Během následujících několika týdnů však dochází k obratu, kdy se jeden pro druhého stává méně přístupným. K vzájemnému sbliţování můţe opět docházet pouze za předpokladu, ţe začnou uvědomovat, chápat a vzájemně respektovat jedinečnost proţívání ztráty ze strany svého partnera. To se ovšem neděje ze dne na den a toto pochopení, symbolizující ve společném vztahu krok vpřed, můţe trvat i několik měsíců či let (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). K rozdílnému proţívání ztráty se úzce váţe i komunikace v rodině. Při takovémto typu ztráty se můţe mezi rodiči projevit intenzivní touha o všem mluvit. Právě toto téma je však pro mnohé značně nepříjemné a pro pozůstalé rodiče je komplikované najít si vhodného komunikačního partnera, kterému by se byli ochotni svěřit se svými pocity a bolestí, kterou jim smrt jejich dítěte přinesla (Worden in Kubíčková, 2001).

28

Obviňování se ze smrti dítěte, vzájemné obviňování Tak jako kaţdý z nás proţívá ztrátu blízkého po svém, tak se i kaţdý rodič cítí více či méně osobně spjat se smrtí svého dítěte a to i v případě, kdy dítě zemřelo např. v důsledku úrazu. I přesto, ţe za tuto ztrátu nemusí být ani jeden z rodičů přímo zodpovědný, můţe mu být ze strany druhého partnera přisuzována vina. Stejně tak pokud dítě umírá na váţnou nemoc, můţe se rodič jako nositel genetické predispozice za toto onemocnění obviňovat. Obviňování ze strany partnera je skutečně velmi zdrcující uráţkou, která můţe dosavadní vztah skutečně závaţně ohrozit (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Obviňování mezi partnery můţe být v mnohých případech začátkem konce dosavadního vztahu. Špaňhelová (2009) uvádí, ţe pokud dítě zemřelo po dlouhé nemoci, rodiče mnohdy proţívají méně výčitek svědomí, ţe pro své dítě neudělali něco dobrého, a to převáţně z toho důvodu, ţe trávili svůj čas s dítětem v nemocnici, byli mu stále nablízku, starali se o něj a všechno s ním intenzivně proţívali. V důsledku toho se však mohou objevit pocity viny a psychická trápení související s tím, ţe jejich dítě velmi trpělo, proţívalo nesnesitelnou bolest související s náročnou léčbou. Všichni rodiče cítí zodpovědnost za své děti a to bez ohledu na jejich věk. Je tedy pochopitelné, ţe u nich mnohdy přetrvává pocit selhání a viny za to, ţe své dítě nedokázali ochránit. Mnoho rodičů zaţívá aţ panický strach o své zbývající děti a přestávají mít strach o sebe samotné. Jejich vlastní smrt můţe být pojítkem s jejich zesnulým dítětem, proto se někdy u pozůstalých rodičů objevují sebevraţedné myšlenky (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Další problém, který narušuje rodinné vztahy a vztahuje se k sebeobviňování, souvisí s představou rodičů o tom, ţe chtějí truchlit za své přeţivší děti, chtějí je zbavit znepokojení a ţalu. V důsledku toho se však cítí o to více bezmocní a obviňují se ze selhání (Kohnerová, Henleyová, 2013). Sebeobviňování je nebezpečné převáţně z toho důvodu, ţe nejen prohlubuje depresi, ale zároveň i blokuje znovu nastavení podpůrných a ozdravných vnitřních sil člověka (Krtičková, 2013). Smysl smrti dítěte Většina rodičů, která přišla o své dítě, má hlubokou potřebu najít vysvětlení, proč k ní došlo, najít tedy místo pro své mrtvé dítě ve svém ţivotě. Všeobecně pak existuje řada způsobů, prostřednictvím nichţ mohou rodiče najít význam smrti dítěte. Někteří hledají odpovědi na svoje otázky ve víře a filozofických přesvědčeních, 29

jiní si jedinečnost svého dítěte identifikují s nějakou událostí, která pro ně bude představovat vhodnou připomínku na jejich zemřelé dítě. Zapojují se tak například do aktivit, prostřednictvím kterých mohou pomoci jak jednotlivcům, tak i společnosti (Miles, Grandall in Worden, 2009). Klass k tomuto podotýká, ţe rodiče, kteří přeměnili svoji rodičovskou roli, kterou smrtí dítěte ztratili, na pomoc a péči v jiné svépomocné skupině, mají více pozitivních a méně stresujících vzpomínek na zemřelé dítě (Klass in Worden, 2009). Většina rodičů o svém dítěti nadále přemýšlí, mluví, vzpomíná na jeho ţivot a na ţivot, který mohlo ještě proţít. Někteří obstarávají prostředky k vytvoření jejich památníku, jiní se angaţují v podpoře výzkumů nemoci či se snaţí prostřednictvím poradenství a svých zkušeností pomoci dalším pozůstalým rodičům. Přetrvávání a pokračování vazeb k zemřelému dítěti či sourozenci můţe mít tedy mnoho odlišných podob. Někteří tak mohou mít pocit, ţe jejich dítě je jim stále nablízku, jiní mohou mít o svých dětech ţivé sny (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Truchlící rodiče obvykle nepřetrhávají své citové vazby, které mají vůči svému zesnulému dítěti, není pro ně jednoduché se ssvým dítětem se definitivně rozloučit. Děti, které jiţ nejsou mezi námi, budou pro své rodiče vţdy součástí jejich ţivota, součástí jich samotných (Špatenková, 2006). Problémy vycházející z této oblasti mohou mezi partnery vyvstávat například v důsledku toho, ţe jeden z nich je k víře skeptický a v podobné věci nevěří. To je ostatně i příklad jedné z respondentek, která se o svůj příběh se mnou podělila. Praktické otázky vztahující se k mrtvému dítěti V případě, kdy je dítě nemocné, se během těchto měsíců, popřípadě let, spousta věcí v rodině mění. Matky často přestávají chodit do zaměstnání, aby se svými dětmi mohly být co nejvíce, otcové a případně další děti v rodině jsou nuceni přizpůsobit se nově vzniklé situaci. Vztah mezi partnery se od této chvíle začíná budovat na zcela odlišné úrovni. Čas, který členové rodiny tráví pospolu, je daleko kratší, neţ tomu bylo doposud. Chod domácnosti, či trvalost a hloubka vztahu jsou podrobeny nemalé zkoušce (Špaňhelová, 2009). Konflikty ve vztahu mezi partnery mohou nastat i ohledně praktických otázek vztahujících se k mrtvému dítěti, jako je například: zda uschovat osobní věci dítěte, zda vystavovat jeho fotografie, jak naloţit s jeho dětským pokojem, jak často chodit na hřbitov, jakým způsobem si připomínat jeho narozeniny a výročí úmrtí, jak si mohou být rodiče navzájem oporou v tak významných dnech jako jsou například Vánoce či narozeniny dalších dětí, jak zvládat setkání širší rodiny, na kterých dítě chybí nebo zda i nadále bydlet v témţe domě. Pro většinu rodičů představuje jejich domov svatyni, ve kterém se cítí bezpečně, 30

obklopeni láskou, která je chrání před okolním nebezpečným světem, ale zároveň můţe pro mnohé představovat vzpomínku na zemřelé dítě. Je tedy zcela zřejmé, ţe pokud se rodiče nemohou shodnout na tom, zda se raději odstěhovat, nebo i nadále zůstat ţít v domě, který jim na kaţdém kroku připomíná tuto ztrátu, vzniká řada konfliktů. V některých rodinách dochází k tomu, ţe se jeden z partnerů obětuje a přistoupí na poţadavky toho druhého. Takovýto kompromis však bývá v některých případech nesen nelibě a dříve nebo později je partner značně roztrpčený. Jindy můţe nastat situace, ţe vztah uţ je do jisté míry natolik narušen, ţe se rodiče “jednoduše“ rozejdou a kaţdý si jde svou vlastní cestou, popřípadě zůstávají i nadále “spolu“, ale tráví spolu stále méně a méně času. Podobné otázky mohou vyvstat i ohledně trávení volného času. Jeden z partnerů můţe mít strach z cizího, pro něj nebezpečného prostředí, bojí se dítě pustit z dohledu, či mohou být značně nejistí, jak se zachovají ve společnosti dalších rodin s dětmi. Naopak druhý partner můţe mít potřebu opustit místo, které mu natolik připomíná tuto tragickou událost a je pro něj důleţité odjet někam, kde rodinu nikdo nezná, kde na ni nebude nahlíţeno jako na tu, ve které zemřelo dítě. Tyto potřeby obou z manţelů jsou však někdy zcela neslučitelné (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Z výše uvedeného je zcela zřejmé, ţe v důsledku těchto neshod dochází opět k narušování vzájemných vztahů. Hodnotový ţebříček Mnozí rodiče, které potkala tato tragická událost, přehodnocují své předpoklady o světě a v důsledku toho proţívají radikální změnu hodnot. Zjišťují, ţe čas je pomíjivý a jelikoţ uţ se na vlastní kůţi přesvědčili, ţe nemusí být ţádné “zítra“, přestávají plánovat, coţ pro rodinu můţe být v mnoha ohledech osvobozující. Stejné změny mohou nastat i v oblasti financí, kdy mohou mít vůči nim zcela přezíravý postoj, mohou nesmyslně utrácet, či finančně rozmazlovat své další děti. Rodiče rozvolňují pravidla, posouvají hranice, často opouštějí svoji práci a hledají novou, která pro ně bude přijatelnější, či odcházejí do předčasného důchodu. Změna, která výrazně ovlivňuje vztahy mezi partnery, souvisí i s tím, ţe rodiče od úmrtí svého dítěte pohlíţí zcela odlišně na to, co pro ně dříve znamenalo zdroj stresu (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Sexuální ţivot Negativně se můţe úmrtí dítěte promítat i do sexuálního ţivota pozůstalých rodičů. Rodiče bývají v tomto období často překvapeni svými potřebami po blízkosti a intimitě, jiní se cítí při uspokojování sexuálních potřeb provinile. Právě v tomto období je důleţité, aby 31

si rodiče uvědomili, ţe tyto potřeby jsou běţnou součástí ţivotního procesu. Sexuální abstinence klade velké nároky na partnerský vztah a nejčastěji souvisí s velmi intenzivním proţíváním smutku (Worden, 2009). Pro mnohé z partnerů můţe být sexuální intimita zcela nevhodná, opačným příkladem však můţe být i sexuální promiskuita. Partneři se mohou uchylovat k nějakým ze sexuálních kontaktů pouze z toho důvodu, aby v něm nalezli určitý způsob útěchy. Takovéto jednání ve své podstatě komplikuje celou situaci tím, ţe můţe vést k prohlubování jak depresivních myšlenek, tak i k pocitům viny, sebeobviňování nebo sankciování pozůstalého ze strany příbuzných a přátel (DiGiulio a Kranzová in Kubíčková, 2001). Vztah mezi pozůstalými rodiči můţe být ohroţen nejen neshodami v oblasti sexuálního ţivota, ale i tím, zda se partneři dokáţou shodnout na dalším těhotenství, či nikoliv. Většina rodičů skutečně stojí bezprostředně po smrti dítěte, nebo po delším čase před rozhodnutím, zda a kdy mít další dítě. Pro některé ţeny můţe další těhotenství představovat zdravotní potíţe, jiné jiţ bohuţel otěhotnět vůbec nemohou a v jiných případech, kdy dokonce ţádné zdravotní riziko nehrozí, mohou mít rodiče pocit, ţe narození dalšího dítěte, jehoţ ţivot by opět mohl skončit tragicky, prostě nezvládnou. I tak se však mnozí rodiče, kteří utrpěli tuto ztrátu, nechtějí smířit s touto představou a nadále zoufale touţí po “ţivém“ dítěti. Doufají, ţe narození dalšího dítěte jim pomůţe zaplnit ten bezútěšný pocit prázdnoty a znovu naleznou jejich ztracenou sebedůvěru a sebeúctu. Další dítě je podle nich důleţité pro jejich vlastní přeţití. Znamená pro ně moţnost obnovy nejen důvěry v sebe samé, ale i ţivot vůbec. V důsledku ztráty dítěte si rodiče často vyjasní své priority a skutečně si uvědomí důleţitost mít a zachovat rodinu (Kohnerová, Henleyová, 2013). Sdílený zármutek po mrtvém dítěti přerůstá někdy u rodičů přirozeným způsobem a rozhodnutí o dalším dítěti můţe být oběma z partnerů sdíleno. Jindy však ve vztahu mezi partnery můţe dojít ke značnému napětí uţ při pouhé otázce, zda se o další dítě pokusit, či nikoliv. Jeden z partnerů můţe pociťovat nutkavou potřebu mít další dítě, pro druhého můţe další dítě představovat zcela neúnosný strach a stres. Právě tyto neshody mohou být zásadní příčinou, proč se partnerský vztah dostává do nepříznivého období (Kohnerová, Henleyová, 2013). Ztráta role rodiče Rodiče, kterým zemře jejich jediné dítě, trpí stejnými důsledky, se kterými se potýkají i ostatní rodiče, avšak kromě toho se navíc musí vypořádat s dalším traumatem a to takovým, který souvisí se ztrátou jejich role. Role rodiče, identity a jejich sociálního statusu jako rodiče 32

(Talbot in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Mladí rodiče mají moţnost tuto skutečnost změnit a pokusit přivést na svět další dítě. Páry, které jiţ nejsou plodné, tuto moţnost nemají (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Pokud jiţ ţena například nemůţe mít další dítě, můţe dojít aţ k takové situaci, kdy se její partner s touto situací nesmíří, manţelku opustí a zakládá rodinu novou. Sociální kontakty Další změny, které v rodinných vztazích vyvstávají a které mohou vznikat nejen ze strany rodičů, ale i pozůstalých sourozenců, souvisí s tzv. rezignací na sociální kontakty. Pro truchlící je fáze akutního zármutku často typická především přijímáním soustrasti a zmínkami o zesnulém dítěti. Tento čas je však pro pozůstalé natolik bolestivý, ţe mají tendenci se těmto pro ně nepříjemným reakcím a návštěvám vyhýbat (Lindemann in Kubíčková, 2001). Po smrti svého dítěte se často pozůstalí sami vyřazují ze society a zároveň se jim však mohou vyhýbat i jejich přátelé a rodina, kteří nemusí vědět, jak na takovouto ztrátu reagovat a jak pozůstalé podporovat (Worden, 2009). Nejenţe vzory jednání v takovýchto situacích znatelně chybí, ale i samotní truchlící mohou ostatní značně znepokojovat. Ke změnám ve vztazích dochází mnohdy z přesvědčení pozůstalých, kteří se domnívají, ţe je v takovéto situaci zcela nevhodné vyhledávat společnost a naplno se oddávají svému zármutku a veškeré snahy o povzbuzení jsou jim krajně nepříjemné (Kubíčková, 2001). Naopak někteří z pozůstalých mají potřebu se svými přáteli se spojit a o dítěti otevřeně hovořit. Takovýto postoj se však ze strany druhého partnera nemusí jevit jako vhodný a můţe být zdrojem mnohých neshod a konfliktů. Únikové reakce Neméně důleţité změny promítající se nejen do rodinných vztahů souvisejí s tzv. únikovými reakcemi, kdy se pozůstalí mohou uchýlit např. k uţívání alkoholu, drog, ale i dennímu snění, hyperaktivitě, či úniku do nemoci, který legitimizuje neplnění sociálních rolí. Nemocný je v takovém případě oproštěn od odpovědnosti a plnění povinností všedního dne. Úniková reakce však můţe dosáhnout aţ krajní formy, kterou je sebevraţda. Sebevraţedné myšlenky jsou pro akutní fázi zármutku velmi typické. Povětšinou však naštěstí zůstanou pozůstalí pouze u těchto fantazií a další kroky v tomto směru nerealizují. Pro všechny únikové reakce je typické dočasné uklidnění, které však samotnou situaci nikdy nevyřeší. Největším nebezpečím únikových reakcí je jejich patologická forma, kterou můţe být např. alkoholismus (Kubíčková, 2001).

33

Okolnosti úmrtí Na rodinné vztahy má bezpochyby vliv i fakt, zda bylo úmrtí dítěte očekávané nebo náhlé. Náhlé úmrtí je často spojováno s představou roztříštěného a zničeného ţivota, který se naprosto mění, rodiče jsou traumatizovaní a neschopni normálně fungovat. Rodiče jsou naprosto zahlceni praktickými úkony spojenými s otázkami týkajícími se disponování s tělem dítěte. Po pohřbu se mohou vrátit do “normálního ţivota“. Normálního ţivota však skutečně pouze v uvozovkách a to převáţně z toho důvodu, ţe většina rodičů se shoduje na tom, ţe v prvních měsících se cítí tak, jako by je řídil někdo jiný (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Pokud dítě zemřelo po těţké nebo chronické nemoci, proţívají rodiče zármutek jiţ před samotnou smrtí, která ačkoliv můţe být v mnoha případech očekávaná, nemusí být na druhou stranu skutečně akceptována. Změny samozřejmě nejen v rodinných vztazích, ale v celém komplexním rodinném ţivotě, se soustřeďují právě kolem nemocného dítěte. Rodinný ţivot bývá narušen nejen schůzkami s lékaři, ale i přizpůsobením domácího prostředí speciálním potřebám dítěte a s tím i souvisejícím narušením rodinných aktivit. Ve chvíli, kdy dítě zemře, ztrácí rodina toto zaměření a rodiče zjišťují, ţe mají nezvyklé mnoţství času, po kterém však dříve houţevně touţili, avšak které stále více poukazuje na prázdnotu po jejich dítěti. Stejně jako v případě nenadálého úmrtí jsou rodiče zpočátku natolik zasaţeni zármutkem, ţe nejsou schopni fungovat normálním způsobem (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). V mnohých případech přichází rodina právě v důsledku úmrtí dítěte například o některé z dávek sociálního zabezpečení, na které doposud spoléhala a v důsledku toho se jeden nebo oba rodiče musí poohlédnout po novém zaměstnání (Corden et al. in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Často však naráţí na problémy související s jejich emočním a fyzickým vyčerpáním, které jim nedovoluje plně se zaměstnání věnovat.

3.2

Změny v rodičovských vztazích Mnohdy se říká, ţe smrtí sourozence ztrácí dítě v jednom okamţiku tři blízké lidi-

sourozence a rodiče. Tito sourozenci pak bývají označováni jako tzv. “zapomenuté děti“. I kdyţ je toto tvrzení částečně nadnesené, svůj díl pravdy však skutečně nese. Pokud dítěti zemře sourozenec, zemře v té samé chvíli dítě svým rodičům. V takovou chvíli ztrácí celá rodina ať uţ částečně nebo úplně vzájemnou podporu. Rodina se po takovéto události dozajista změní. Dochází nejen k modifikaci jednotlivých rolí, ale i ztrátě jistot a identit. Dítě častokrát neví, jakou roli má zastávat, co má dělat, jak se má chovat, zda i nadále přetrvávají 34

vztahy s rodiči a popřípadě s dalšími sourozenci (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). Smrt dítěte nemusí být pouze ztrátou sourozence, ale zároveň i nejlepšího přítele, soupeře, společníka nebo rádce. Smrtí svého sourozence ztrácejí příleţitost vyrůstat po jeho boku, snaţit se dosáhnout stejných výsledků, vzhlíţet k němu, ale i pomáhat mu, inspirovat, pečovat o něj či ho “pouze a jen“ milovat. Sourozenec pro ně mohl zaujímat ve svém srdci stejné místo, jako zaujímalo zemřelé dítě pro své rodiče. Smrt sourozence je bolestná v jakémkoliv věku. Některé děti se svými sourozenci tráví mnoho času, mají značné mnoţství společných vzpomínek a záţitků. Je tedy zcela pochopitelné, ţe pokud dojde k úmrtí některého ze sourozenců, zcela zásadně to ovlivňuje i ţivot toho druhého. Smrt sourozence je údajně vedle smrti rodičů tou největší ztrátou, se kterou se dítě můţe během svého ţivota potkat (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). Je tedy zcela pochopitelné, ţe stejně jako většina rodičů i přeţivší sourozenci usilují o nalezení místa ve svém ţivotě právě pro svoji mrtvou setru, či bratra. Dokonce i děti, které se narodily aţ po úmrtí svého sourozence, si k němu mohou vytvořit jakýsi fantazijní vztah, který pro ně symbolizuje vzor, rádce nebo je pro ně ztělesněním zdroje inspirace a pocitu společenství (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). To, jak sourozenec proţívá smrt své sestry nebo bratra, záleţí velmi často na jeho povahových vlastnostech, věku, věkovém rozdílu, vztahu mezi sourozenci, zda je v rodině i nadále více dětí, či pozůstalý sourozenec zůstal jedináčkem a jelikoţ jsou děti velmi vnímavé, má nemalý vliv na proţívání ztráty i skutečnost, jak se vyrovnávají se smrtí právě pozůstalí rodiče (Špaňhelová, 2009). Věk sourozence Děti, které jsou dostatečně staré pochopit to, co se stalo, vnímají jak ztrátu svoji i ztrátu svých rodičů. Stejně jako jejich rodiče, i ony se musí potýkat nejen s komplikovanými pocity, ale nemusí být vůbec schopny smrt sourozence přijmout. I ony samozřejmě potřebují čas na to, aby si prošly obdobím truchlení, dáváním najevo jak se cítí, jak smrt svého bratříčka či sestry přijmout a vyrovnat se s ní. Děti oceňují upřímnost, proto by jim ji měli rodiče dopřát a vyvarovat se tak zavádějícím odpovědím (Kohnerová, Henleyová, 2013). Je důleţité zmínit, ţe dokonce i velmi malé děti vnímají, ţe se něco děje, ţe se jejich rodiče trápí a jejich zármutek také částečně sdílejí, a proto je ţádoucí, aby byly o jednotlivých příčinách informovány. Je zřejmé, ţe pro vyčerpané rodiče to představuje další zátěţ. Obávají 35

se toho, ţe se před dítětem zhroutí a ještě více ho rozruší. Většina dětí však spíše přijme pohled na brečící se rodiče neţ mlčení a neobjasněné otázky. Malé děti, které nemohou dát najevo své city prostřednictvím slov, dávají najevo ţal, rozrušení a úzkost tím, jak se chovají. Menší děti se mohou přechodně i pomočovat, mít logopedické potíţe a nezřídka se u nich objevuje stav regrese, kdy se projevují jakoby na niţším vývojovém stupni, neţ kterého jiţ dosáhly (Krtičková, 2013). Starší děti procházejí po smrti svého sourozence samozřejmě také problémovým obdobím, pro které můţe být typické nepřijatelné chování, náladovost, zuřivost, chování se majetnicky, odmítání spát nebo spolupracovat (Kohnerová, Henleyová, 2013). U mnohých dětí se však zhoršuje i školní prospěch, začínají chodit za školu, projevují se u nich prvky agrese a různé psychosomatické potíţe. Na druhou stranu nás však dítě můţe překvapit i svým klidným přijetím skutečnosti, který na rodiče můţe působit tak, jako by k ničemu nedošlo. Můţe se zdát, ţe kdyţ dítě nepláče, tak ani netruchlí. Starší děti nechtějí svým rodičům přidělávat starosti, a proto se snaţí svůj pláč potlačovat. Někdy však mohou naopak propadat záchvatům plačtivosti, zoufalství, poruchám spánku nebo těţkým depresím (Krtičková, 2013). Rodiče by tedy měli v ideálním případě své dítě na případnou ztrátu připravit, avšak bohuţel k tomu dochází pouze zřídka. Toto opomíjení vychází z představy, ţe pro děti je nejlepší, pokud pro ně tato negativní stránka běţného ţivota zůstane v nevědomosti tak dlouho, jak jen to bude moţné. Pokud však v rodině jiţ někdo umírá, utvrzují ho v jakých si pseudonáboţenských příbězích, prostřednictvím kterých jim je mnohdy bráněno i v účasti na pohřbu a dalších rituálech, které si rodina s dítětem spojuje a které však zároveň mohou mít velmi podpůrnou roli (Couldricková, Parkes, Relfová, 2007). Rodinné prostředí To, jak pozůstalý sourozenec proţívá ztrátu svého bratra nebo sestry, souvisí samozřejmě i s prostředím, jaké v rodině panuje. Celkové nastavení rodiny po této obrovské ztrátě, kterou je zajisté zasaţen kaţdý její člen, má podstatný vliv na to, jak dítě ztrátu sourozence proţívá, chápe, ale také jak se odráţí v jednotlivých vztazích a fungování rodiny (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). Sourozenci nemocného dítěte si často v důsledku nesnesitelnosti utrpení nebo touze po návratu do normálního fungování rodiny, nepřejí uţ nic jiného, neţ aby jejich sourozenec zemřel. V takovém případě si pak smrt berou často za vinu (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Pocity viny bychom neměli brát na lehkou váhu. Děti jsou velice 36

citlivé a samozřejmě k sobě dokáţou být velmi kruté, o čemţ vypovídá i skutečnost, ţe právě děti, které si nesou pocit viny spojený se smrtí svého sourozence, mají tendenci k sebetrestání, aţ sebepoškozování (Krtičková, 2013). Rodinné vztahy po úmrtí dítěte ze strany pozůstalých sourozenců jsou modifikovány představou, ţe nyní na ně budou mít rodiče více času, energie a budou věnovat zvýšenou pozornost jejich potřebám. Bohuţel tyto naděje se bezprostředně po úmrtí vyplňují pouze vzácně a to převáţně proto, ţe jsou rodiče ještě stále zaujati svým zemřelým dítětem, které v nich vyvolává sloţité pocity, a komplexní potřeby jejich dalších dětí si plně neuvědomují (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Rodiče, kteří se potýkají s touto obrovskou ztrátou, hledají často oporu právě u svých dalších dětí a to i u těch malých. Často jim je ze strany rodičů předávána představa, ţe jsou to právě oni, kteří se musí o své rodiče postarat. Takový stav vede v některých případech vůči dětem k přílišné úzkosti a ochranářství. ,,Dětem tak nepřímo sdělují: svět je nebezpečné místo, ve kterém člověk vůbec nemusí přežít. Ale současně po něm požadují, aby se staralo také o své zdrcené rodiče. Není pak divu, že i samy děti se stanou úzkostnými, zmatenými a podrážděnými“. Následkem toho je často špatné chování, které je buď přehlíţeno (z pocitu lítosti), nebo trestáno (coţ v dítěti posiluje pocit, ţe je odmítáno). Ani jeden z těchto způsobů však neuspokojuje potřebu emoční podpory, kterou dítě v takovýchto chvílích pociťuje (Couldricková, Parkes, Relfová, 2007, s. 145). Kdyţ v sobě dítě fakt úmrtí sourozence potlačuje, samozřejmě ani nerozumí tomu, jaká změna se s ním děje, nesmí být na něj tedy kladeny automatické poţadavky typu: ,,musíš pomáhat“, ,,nesmíš zlobit“, ,,musíš se učit“ v souvislosti s tím, ţe zemřel bráška nebo sestřička. Rodiče by se tedy měli vyvarovat přehnaných nároků, očekávání, nových vzorců chování a rolí. Dítě se totiţ zpočátku ocitá v roli ,,tolerovaného chudáka“, zejména pak ve škole. Avšak to, co bylo zpočátku tolerováno, se po určitém čase rozplyne, citlivost se začne vytrácet, jenomţe někdy teprve přichází doba, kdy celá situace začíná pozůstalému dítěti docházet a na místo pochopení, jak ze strany rodiny či školy, se začne od dítěte očekávat běţné fungování a výkon. Dítě však nemusí tuto ztrátu unést a mohou nastat další problémy (Krtičková, 2013). Děti, které jsou rovněţ jako jejich rodiče zasaţeny zármutkem a také potřebují truchlit, někdy právě doplácejí na to, ţe jejich rodiče nemusí odhadnout, jak jim co nejlépe pomoci. Kaţdý jsme jiný, odlišně reagujeme na krizové situace a samozřejmě i kaţdé dítě bude na smrt svého sourozence reagovat odlišným způsobem. Co můţe být adekvátní pomocí pro 37

jednu rodinu, nemusí být příhodné pro rodinu jinou (Kohnerová, Henleyová, 2013). Ve všech rodinách je však obzvláště důleţité, aby mezi rodiči a jejich dětmi docházelo k otevřené a upřímné komunikaci. Pokud tomu tak není, děti hledají odpovědi na otázky, kterým nejsou schopny porozumět.

Nedojde-li ze strany rodičů k rozptýlení tohoto chybného myšlení,

nemůţe dojít ani k emocionálnímu spojení mezi rodiči a zbývajícími sourozenci. Toto období je pak rozhodující pro rozvoj osobnosti, schopností a udrţení budoucího vztahu mezi rodiči a jejich dětmi (Worden, 2009). Vztahy mezi sourozenci Do doby neţ jeden ze sourozenců zemřel, mohly být jejich vzájemné vztahy různorodé. Mohli být nejlepšími kamarády, ale na druhou stranu mohl mezi nimi panovat vztah zaloţený na hádkách, ţárlivosti, rivalitě nebo dokonce nenávisti. Všeobecně se však dá říci, ţe čím byly vztahy před smrtí komplikovanější, tím bývá následně komplikovanější i truchlení pozůstalého sourozence. Mnohdy na něj mají vztek a přirozeně se cítí i velmi opuštěni a zmateni (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). Po smrti jednoho ze sourozenců, mezi kterými přetrvávaly ambivalentní vztahy a nevyřešené spory, se často projevují i silně intenzivní pocity viny. Pozůstalý sourozenec dává vinu za smrt své sestry nebo bratra právě sobě (Kubíčková, 2001). Výzkumy dokonce uvádí, ţe třetina aţ polovina dotazovaných dospívajících pociťuje ještě dva roky od smrti sourozence vinu, osamocení, deprese, zmatenost, rozpačitost a hněv (DiGiulio, Kranzová in Kubíčková, 2001). Problém, který můţe u pozůstalého sourozence nastat a kterého se skutečně mnohdy rodiče dopouští, souvisí s neakceptováním jeho individuality a zvláštnosti. Zemřelý sourozenec bývá rodiči zidealizován, vyzdvihovány bývají pouze jeho kvality a přednosti a pozůstalému sourozenci je dáván za vzor, který je ovšem ve většině případů velmi těţko dosaţitelný. Není tedy překvapením, ţe takovéto jednání vyvolává u pozůstalých sourozenců vztek, ţárlivost a vzdor, který negativně ovlivňuje celý proces vyrovnávání se s touto ztrátou. V některých případech se rodiče dokonce uchylují k postoji, kdy se k sourozenci staví tak, jako by měl zemřelé dítě nahradit a kladou tak na něj zároveň zcela nepřiměřené poţadavky (Kubíčková, 2001). Velice podstatným rozměrem ve vztahu rodič-dítě je nová situace, která je naplněná aţ nezdravým upínáním se na dítě, neustálými obavami o jeho ţivot a zdraví, neúměrně ho kontrolují, hlídají, pronikají do jeho soukromí a všemi moţnými prostředky se ho snaţí izolovat od veškerých problémů, který vnější svět přináší (Krtičková, 2013). 38

Okolnosti úmrtí sourozence Způsob a příčina úmrtí sourozence vytváří v rodině i zcela odlišné okolnosti, které určují, jak bude pozůstalý sourozenec ztrátu proţívat, ale samozřejmě se promítá i jednotlivých rodinných vztahů (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). V případě náhlého úmrtí dítěte bývají rodiče svým traumatem a zármutkem natolik pohlceni, ţe jsou sourozenci zemřelého dítěte v závislosti na věku mnohdy skutečně nuceni postarat o své rodiče (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). V důsledku toho mohou mít děti tendenci rychle dospět nebo se stavět jako silné, aby svým rodičům pomáhaly a nepřidělávaly jim další starosti (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). Pokud například dítě zemřelo v důsledku sebevraţdy nebo násilné smrti, nastává ze strany rodičů značně zvýšená kontrola a zasahování do soukromí pozůstalého sourozence. Rodiče mají potřebu znát nejen vnitřní svět dítěte, ale zjišťují si informace i o případných kamarádech. Po takovéto zkušenosti dochází skutečně aţ k omezování svobody dítěte, kdy se u rodičů objevuje permanentní úzkost a to i z chvilkového odloučení od dítěte (Krtičková, 2013). Pokud však dítě zemřelo po těţké nemoci, je u pozůstalých sourozenců zřetelně viditelná forma úlevy, ţe trápení jejich sourozence konečně skončilo. V mnohých případech jsou totiţ svědky hrozivých tělesných změn a tyto obrazy znetvoření je dlouho poté stále pronásledují. Dítě pak mohou natolik ovlivňovat, ţe u něho vyvolají např. hypochondrii, obavy z nemoci, vlastní smrti nebo pocity zlosti vztahující se k zemřelému sourozenci kvůli narušení jejich vlastního ţivota v době nemoci. V důsledku jejich představy, ţe se od nich očekává, ţe budou vůči svému pozůstalému sourozenci projevovat pouze pocity viny a výše uvedené pocity jsou nuceni skrývat, dochází k modifikaci vztahu mezi pozůstalým sourozencem a jeho rodiči (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). V případě, kdy dítě zemřelo po dlouhé nemoci či úrazu, nastává ze strany rodičů vůči dalším dětem úzkostlivá péče plná ţádostí o nadbytečné vyšetření, časté návštěvy lékařů, dramatizování běţných symptomů, hypochondrizace dítěte, ale i omezování socializace prostřednictvím kolektivních dětských her či nadměrné usměrňování dítěte typu: ,,dej na sebe pozor“, ,,buď opatrný“ (Krtičková, 2013). Je tedy zcela zřejmé, ţe i takovéto zacházení má nesporný vliv na vztahy mezi sourozenci a jejich rodiči. Podpora ze strany okolí Podpora ze strany rodiny, přátel, spoluţáků, školy, apod. napomáhá ovlivňovat reakci na ztrátu sourozence a samozřejmě i její následné zvládání. Podpora, která v rodině panuje, je

39

nesmírně důleţitá i pro zvládání problémů, které se po úmrtí dítěte v rodině objevují a které následně ovlivňují i panující vztahy. Problémy, které mohou narušovat vztahy v rodině, a které souvisí i s podporou ze strany okolí, se týkají přehlíţení zármutku sourozenců ze strany pozůstalých rodičů. Jsou to právě pozůstalí sourozenci, kteří jsou ze strany systému sociální opory neprávem opomíjeni, a pomoc je orientována především na zarmoucené rodiče. Ti jsou přesvědčeni o tom, ţe jejich děti se vyrovnávají se ztrátou mnohem lépe a rychleji, a proto jim není zapotřebí věnovat takovou pozornost. Děti a dospívající jsou však na jakékoliv změny, které smrt rodině přináší, velmi citlivé. Jsou si vědomi smutku, který pozůstalé rodiče tíţí a trpí jím. Registrují nově vzniklou finanční situaci rodiny, reorganizaci chodu domácnosti a způsob trávení volného času. Děti, které se potýkají se smrtí svého sourozence, jsou zasaţeny i jistou mírou stigmatizace, jsou jiní, neţ jejich přátelé, jejichţ sourozenec se např. nepřipravil o ţivot. Dále se musí vyrovnat s chybějící emoční investicí, vzory a modely chování ze strany zemřelého sourozence (Kubíčková, 2001). V dnešní době můţeme skutečně nabývat dojmu, ţe současná společnost nechce ani slyšet o realitě, které se nemoc a smrt velmi úzce dotýká. Lidský ţivot bude vţdycky lemován menšími či většími krizemi, které se zapíší do našeho ţivota. Dojde-li však k natolik zlomové situaci, kterou je právě smrt našeho dítěte, utvrzujeme se díky tomu v představě, ţe ţivot jiţ nemá ţádný smysl a vše je nadobro ztraceno. Právě v takové situaci je zapotřebí poloţit si otázku: Co všechno je skutečně ztraceno? Jak uvádí Jankovský (2003, s. 127), ,,je zapotřebí, aby postižený nalezl uprostřed trosek to, co se zachovalo a na čem je možné znova začít…A o to právě jde, abychom zůstali naživu uprostřed trosek, které za sebou zanechalo neštěstí.“ Tato myšlenka podle mě velmi trefně poukazuje na to, ţe i přes takovou tragickou událost, jakou je smrt dítěte, bychom se měli drţet přísloví: ,,Ţít se musí“. Proto by se rodina měla v těchto obtíţných chvílích více neţ kdykoliv předtím semknout, nevnímat kaţdého zvlášť izolovaně, nýbrţ v rámci jeho sociálních vztahů, na kterých je právě v takovéto situaci obzvláště důleţité pracovat.

40

4

EMPIRICKÁ ČÁST Cílem této závěrečné práce je poskytnout komplexní obraz o problematice týkající se

změn v rodinných vztazích po úmrtí dítěte, přičemţ v samém úvodu jsem jiţ uvedla, ţe se budu zaměřovat výhradně na nejuţší rodinný systém, tedy na pozůstalé rodiče a sourozence. V předcházejících kapitolách bylo mým záměrem představit prostřednictvím odborné literatury teorii, která by čtenáři co nejvíce přiblíţila celou tuto problematiku, se kterou se pozůstalí v důsledku úmrtí dítěte potýkají. V následující části se snaţím prostřednictvím analýzy ţivotních příběhů najít odpovědi jak na hlavní výzkumnou otázku, tak i na zbývající otázky dílčí. Na počátku této kapitoly se blíţe zmíním o metodologickém pozadí mnou realizovaného výzkumu. Popíši zde pouţitou metodu, techniku sběru dat, výzkumný soubor, průběh sběru dat, dále se zmíním i o samotné operacionalizaci a analýze zjištěných dat. 4.1

Pouţitá metoda a strategie K naplnění cílů závěrečné práce zaměřující se na změny v rodinných vztazích po úmrtí

dítěte očima pozůstalých matek, jsem se rozhodla dojít prostřednictvím kvalitativního výzkumu, konkrétně pak za vyuţití analýzy ţivotních příběhů pozůstalých matek. Za jednu z významných předností výše uvedeného kvalitativního výzkumu je povaţována jeho moţnost pro hluboké poznání a jemnou analýzu konkrétního prostředí (Gavora, 2000). Prostřednictvím jednotlivých dílčích otázek jsem se snaţila najít odpověď na to, jaké vztahy panovaly v rodině před úmrtím dítěte, dále pak s jakými změnami v partnerském vztahu se setkávají pozůstalí rodiče a v neposlední řadě pak k jakým změnám dochází ve vztahu rodičovském, tedy mezi těmito rodiči a přeţivšími sourozenci. I přesto, ţe nebyl výzkum primárně zaměřen pouze na pozůstalé matky, tuto komplexní problematiku představím právě z jejich z pohledu, jelikoţ to byly pouze pozůstalé matky, které se se mnou podělily o své příběhy. Ty tedy podrobím analýze a posléze je budu interpretovat. 4.2

Kvalitativní výzkum V sociálních výzkumech se můţeme zpravidla setkat se dvěma základními, avšak

naprosto odlišnými přístupy zkoumání konkrétních skutečností. Mluvíme tedy o tzv. kvantitativním a kvalitativním přístupu, přičemţ s kaţdým z nich si zajisté můţeme spojit určité výhody a nevýhody. Pro realizaci mého výzkumu jsem se rozhodla vyuţít právě

41

kvalitativního výzkumu, který jak uvádí Reichel (2009), se snaţí prostřednictvím rozdílných postupů dojít k porozumění námi zkoumanému sociálnímu problému. ,,Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality“ (Disman, 2002, s. 285). Jedinečnost kvalitativního přístupu tkví v tom, ţe nepracuje pouze s měřitelnými charakteristikami, ale na určitý fenomén nahlíţí v pro něj autentickém prostředí a vytváří jeho obraz v co nejkomplexnější podobě a to mimo jiné včetně podob jeho vztahů. Údaje, které jsou prostřednictvím tohoto přístupu získány, vychází z hlubšího a delšího propojení s terénem (Reichel, 2009). Předmětem kvalitativního výzkumu je pak studium kaţdodenního, běţného ţivota lidí v jejich přirozených podmínkách (Petrusek in Reichel, 2009). Mezi základní rysy kvalitativního výzkumu řadíme dlouhodobost, intenzivnost a podrobný zápis, který obsahuje téměř všechno, co se v daném prostředí odehrává. Výzkumník se pokouší objasnit konkrétní jevy prostřednictvím očima zkoumaných osob, nikoliv však na základě svých názorů, očekávání či tradic. Všímá si i jednotlivých odlišností mezi námi zkoumanými osobami a rozpoznává, zda existují rozdíly v jejich pohledu na danou věc (Gavora, 2000).

Právě rozdílnost vnímání problematiky vztahující se k úmrtí dítěte

v rodině mě vedla k tomu, ţe jsem v rámci svého výzkumného šetření postupovala prostřednictvím kvalitativního zkoumání. Na začátku výzkumného procesu je pozorování, za kterým následuje sběr dat, při kterém badatel pátrá po pravidelnostech a významu právě těchto údajů. Na základě toho pak výzkumník formuluje nové teorie (Disman, 2002). Cílem kvalitativního výzkumu je tedy mimo jiné porozumět lidem a konkrétním událostem, které se odehrály v jejich ţivotě. Výzkumníci vyuţívající při své práci kvalitativní výzkum se soustřeďují převáţně na subjektivní svět zkoumaných osob, tedy na svět, který existuje v jejich mysli (Gavora, 2000). Přistoupíme-li k mnou realizovanému kvalitativnímu výzkumu, na samém počátku jsem si stanovila hlavní výzkumnou otázku, která zní: ,,S jakými změnami v rodinných vztazích se po úmrtí dítěte setkávají pozůstalé matky?“ Výše uvedenou otázku jsem podrobně rozebrala v teoretické části své práce. Jeden z hlavních důvodů, proč jsem si zvolila právě kvalitativní strategii, byl ten, ţe jsem zpočátku svého šetření neměla ucelenou představu o všech moţných proměnných, které se promítají do jednotlivých změn v rodinných vztazích právě po úmrtí dítěte. Druhým neméně důleţitým podnětem, byla skutečnost, ţe jsem prostřednictvím své práce chtěla poskytnout komplexní obraz jednotlivých skutečností, které se více či méně promítají nejen 42

do rodinných vztahů mezi rodiči navzájem, ale samozřejmě i do vztahů mezi těmito rodiči a přeţivšími sourozenci. 4.3

Technika sběru dat Technika sběru dat, která byla vyuţita v rámci mnou realizovaného výzkumu, a která

se pro mé respondenty jevila jako nejvhodnější, je tzv. metoda ţivotního příběhu (life story). Vyprávění příběhů je jedním z nejstarších, nejzákladnějších a shodou okolností i nejrozšířenějších forem komunikace. Ţivotní příběh je pak takový příběh, který si jednotlivec volí k vyprávění o ţivotě, který sám proţil. Tento příběh je zpravidla vyprávěn úplně a otevřeně do té míry, jak jedinec uzná za vhodné, ţe by o něm měli znát druzí (Atkinson in Šeďová, Švaříček, 2007). Ţivotní příběh je povaţován za jakousi esenci toho nejdůleţitějšího, co člověk proţil v určité rovině jeho ţivota, neboť vyjadřuje děje, zkušenosti a pocity konkrétního jedince (Švaříček in Švaříček, Šeďová, 2007). Na výzkum ţivotního příběhu je nahlíţeno jako na zápis, analýzu a vyhodnocení ţivota určité osoby. Z těchto příběhů musí výzkumník vyselektovat přelomové momenty, či hlavní fáze ţivota námi zkoumaného člověka. Tyto přelomové momenty jsou pak jakýmisi zvraty v lidském ţivotě, na základě kterých dochází k zásadní změně postojů, názorů, přesvědčení a jednání (Gavora, 2000). Kvalitativní zkoumání ţivotních příběhů je povaţováno za jednu z eventualit, jak zkoumat ţivotní dráhy, přičemţ důraz je v takových případech kladen na ,,zkoumání zkušeností, významů a interpretací událostí v životě člověka či určité skupiny lidí“. Pro tuto techniku sběru dat je typické vyprávění subjektivního příběhu, který je konstruován konkrétním vypravěčem v určitých podmínkách. Značnou výhodou oproti kvantitativnímu výzkumu je právě to, ţe na místo promítání našich teoretických konstrukcí o průběhu ţivotní dráhy jedince, je dán prostor samotným aktérům a tedy i jejich vlastním konstrukcím jejich ţivotů v průběhu času (McAdams in Dudová, 2011). Prostřednictvím ţivotního příběhu rekonstruuje námi zvolená osoba svůj ţivot, a to konkrétně tak, jak ho ona vidí vlastníma očima. Výzkumníkovi slouţí tato rekonstrukce k porozumění a zjištění toho, jaké subjektivní významy v průběhu svého ţivota tato osoba zdůrazňovala (Gavora, 2000). I přesto, ţe je často tato výzkumná technika realizována formou rozhovoru, já jsem z důvodu citlivosti zkoumaného problému postupovala jinak a této techniky jsem vyuţila i bez osobního kontaktu s jednotlivými respondentkami. Respondentky mi své příběhy nevyprávěly, to pro mnohé podle jejich slov nebylo v jejich silách, na druhou stranu však byly tak vstřícné, ţe byly ochotny se podělit o svůj příběh právě psanou formou. Pro většinu bylo přijatelnější se ze své bolesti vypsat, neţ o ní mluvit. Jelikoţ jsem během svého výzkumu na 43

vlastní kůţi pocítila, jak je náročné přesvědčit pozůstalé matky, aby se s někým zcela cizím podělily o svůj bolestivý příběh, přistoupila jsem tedy k metodě ţivotního příběhu v podobě psaného textu. I přesto, ţe někteří autoři uvádí, ţe ţeny často potřebují o ztrátě svého dítěte hovořit, já jsem se setkala spíše s pravým opakem, coţ mohlo být mimo jiné zapříčiněno tím, ţe nerady o této bolestivé zkušenosti mluví s cizími lidmi, kteří si takovouto ztrátu neproţili. 4.4

Výzkumný soubor Na počátku mého výzkumu jsem si definovala jednotlivá kritéria, které musí

respondenti splňovat. Prvním poţadavkem bylo najít rodinu, ve které zemřelo dítěte. Jelikoţ se ve své práci mimo jiné zaměřuji na vztahy mezi pozůstalými rodiči, bylo dalším poţadavkem to, aby se v době úmrtí dítěte jednalo o úplnou rodinu, tedy rodinu, ve které byl zastoupen jak biologický otec, tak i matka. Blíţe mě však nezáleţelo na tom, zda byli rodiče v manţelském svazku, či nikoliv. Jelikoţ se však ve své práci věnuji i změnám mezi pozůstalými rodiči a přeţivšími sourozenci, bylo dalším předpokladem to, aby bylo v rodině zastoupeno i další dítě. Nerozlišovala jsem však, zda se jednalo o dítě, které mělo společné oba dva rodiče, jako dítě zemřelé. Jelikoţ jsem se v teorii zaměřovala jak na rodiny po anticipované, tak i po neanticipované ztrátě, zahrnula jsem taktéţ do výzkumného souboru rodiny, které se potýkají jak s anticipovaným, tak i neanticipovaným úmrtím jejich dítěte. V důsledku značně omezeného mnoţství pozůstalých, kteří se byli ochotni podělit o svůj ţivotní příběh, jsem se do svého výzkumu rozhodla zahrnout i jednu respondentku, která přišla o své jediné dítě. Mého výzkumu se následně zúčastnily pouze pozůstalé matky. Na ţádnou z mých ţádostí nezareagoval jediný muţ. Z tohoto faktu však nemůţeme vyvozovat závěry, ţe muţi nejsou smrtí svého dítěte zasaţeni, tak jako ţeny. V rámci mého výzkumu se jednoznačně nepotvrdila skutečnost, ţe ţeny projevují svůj zármutek mnohem otevřeněji a excesivněji a na rozdíl od muţů potřebují obvykle o svém zármutku mnohem častěji mluvit. Muţi na rozdíl od ţen pak své pocity mnohdy skrývají, nemají potřebu ventilovat svoje emoce a projevy truchlení se snaţí popírat či potlačovat (Kubíčková, 2001). Jako jedno z vysvětlení, které potvrzuje skutečnost, ţe na moje inzeráty nezareagoval ţádný muţ, souvisí např. s tím, ţe muţi velmi zřídka vyhledávají takto zaměřené webové stránky, popřípadě nepřispívají do diskusí v takové míře, jako ţeny, coţ je na první pohled zřejmé i z jednotlivých příspěvků na těchto webech.

44

Uplynulá Respondentka

doba od

Věk přeţivšího Okolnost úmrtí

úmrtí dítěte Hana

5,5 let

úmrtí sebevraţda anticipované

Petra

5 let

sourozence v době

Věk dítěte, které zemřelo

24 let

20 let

7 let

1 měsíc

18 let

17 let

7 let

5 let

5 let

8 let

18 let

19 let

14 let

16 let

-

-

úmrtí, smrt po porodu

Kateřina

13 let

umrznutí

Zdenka

4 roky

utonutí přejetí

Šárka

3 roky

zemědělským vozem

Pavlína

5 let

autonehoda

Jiřina

15 let

pád ze skály porod mrtvého

Klára

4 roky

dítěte v osmém měsíci těhotenství

Věkové rozmezí respondentek bylo 30- 55 let. 4.5

Průběh směru dat Sběr dat trval od ledna do dubna 2014, kdy jsem opakovaně na následující diskusní

fóra a stránky organizací specializující se na pomoc pozůstalým rodičům (Dlouhá cestahttp://www.dlouhacesta.cz/, Anjeliky- http://www.anjeliky.sk/) vyvěsila inzeráty s prosbami o poskytnutí informací k mnou realizovanému výzkumu. Kopie mého inzerátu je uvedena v příloze č. 4. Dále jsem k získání případných příběhů vyuţila i sociální síť Facebook a v nepolední řadě jsem vyuţila tzv. efektu sněhové koule a poţádala jsem o pomoc své přátelé, kteří sdíleli mé příspěvky s prosbami. 45

Na moje ţádosti o poskytnutí informací zareagovalo 13 respondentek, které se mi ozvaly prostřednictvím emailu. Poté, co mě tedy tyto ţeny oslovily, zaslala jsem jim v zápětí průvodní email, ve kterém jsem jim v prvé řadě poděkovala za jejich ochotu se podělit se mnou o svůj příběh. Většina matek se mi svěřila s tím, ţe pro ně bude sepsání příběhu ,,snesitelnější“, neţ o svém dítěti mluvit. Se všemi jsem se tedy domluvila na tom, ţe veškerá naše další komunikace bude probíhat prostřednictvím emailu, s čímţ jednotlivé respondentky souhlasily. Za tuto formu komunikace byly mnohdy velmi vděčné a některé samy poukázaly na to, ţe tento způsob poskytnutí informací je pro ně natolik anonymní, ţe se mi podle jejich slov dokáţou více otevřít. ,,…samotné se mi o tom píše lépe, než mluví. Možná to bude i tím, že psanou formou si myšlenky můžete lépe uspořádat, přeci jenom tak velká ztráta člověka zasáhne a spoustu souvislostí a dění v době úmrtí vidí dlouhou dobu zmateně. Je to rána na duši i pro psychiku.“ (Petra) Dále jsem pak všechny ţeny obeznámila s tím, proč jsem si právě toto téma zvolila, podrobně jsem jim popsala, co je cílem mé práce, na jaké změny v rodinných vztazích se moje práce zaměřuje a v neposlední řadě jsem je seznámila s “technickými“ fakty souvisejícími se samotnou realizací výzkumu. Poté jsem je mimo jiné ubezpečila o jejich absolutní anonymitě a o tom, ţe jejich příběhy poslouţí pouze k sepsání této práce. S většinou respondentek jsem se posléze domluvila, ţe mi svůj ţivotní příběh napíšou a následně prostřednictvím emailu zašlou. Pouze jedna maminka uvedla, ţe není v jejich silách mi svůj příběh napsat. Nabídla mi však, ţe by byla ochotná se sejít se mnou v okolí Českých Budějovic. S ohledem na naše časové moţnosti jsem tedy po vzájemné domluvě s touto matkou spolupráci ukončila. Potěšila mě však skutečnost, ţe nejen tato respondentka, která se nakonec tedy samotného výzkumu neúčastnila, projevila spolu s dalšími maminkami zájem o přečtení mé diplomové práce. Dále byly i mezi výše uvedeným mnoţstvím pozůstalých matek takové, u kterých nebylo doposud v jejich silách podělit se s někým ,,cizím“ o svůj příběh. Prostřednictvím emailů mi však posílaly podporu a děkovaly mi, ţe se o tuto problematiku zajímám, a ať se nenechám kvůli omezenému mnoţství respondentů, kteří jsou ochotni se skutečně podělit o svůj příběh, odradit. ,,Píši Vám soukromě, na veřejném webu bych nedokázala uvádět určitá fakta a pocity osobního charakteru. Předesílám, že s Vaší prací s tématem Změny v rodině....Vám pomoci nemůžu. Doposud nejsem schopná o svém synovi s někým mluvit, dokonce ani se svými 46

nejbližšími, natož s někým cizím… jen jsem Vám chtěla touto cestou vyjádřit sympatie a podporu. Prosím, nenechte se odradit, a pište o tomto smutném a tabuizovaném tématu, o tom, jaký má dopad ztráta dítěte. Může to být velmi užitečné.“ (Andrea) Z celkového mnoţství 13- ti respondentek, které na moji výzvu zareagovaly, mi bylo zasláno nakonec příběhů 8. Některé se později omluvily za to, ţe by byly schopné odpověď pouze na otázky formou dotazníku, nikoliv však sepsat ucelený příběh. Veškerá data, která jsem prostřednictvím výzkumu získala, mi byla tedy zaslána na email. Jednotlivé příběhy přicházely v rozmezí tří měsíců, přičemţ některé respondentky mě předem upozornily na to, ţe jsou časově velmi vytíţené a ţe si na jejich příběh budu muset nějakou dobu počkat. Jiným respondentkám, které mi přislíbily svoji účast, jsem se musela opakovaně připomínat. Zpracování empirických dat bylo pro mě z výše uvedených důvodů náročné, ale o ţádný z přislíbených příběhů jsem nechtěla přijít, a byla jsem tedy nucena vyčkat. Veškeré ţivotní příběhy jsem následně obdrţela v písemné podobě v rozpětí od tří do pěti stran a všechny byly obrovským přínosem pro sepsání této diplomové práce. 4.6

Operacionalizace Operacionalizace je proces, se kterým se setkáváme v kvalitativním výzkumu a

,,pomocí kterého překládáme teoretické pojmy, kterými je vyjádřen objekt výzkumu, do jazyka pozorování.“ Prostřednictvím operacionalizace vytváříme jednotlivé operační definice objektu našeho výzkumu. Operační definice jako takové nám pak stanovují, co a jak máme měřit, abychom poznali to, co zkoumáme (Kubátová, 2010, s. 257). Proces operacionalizace jako takový je formován konkrétní teorií, výzkumnou technikou a v neposlední řadě i výzkumným záměrem. Primárně jsem si tedy musela stanovit cíle svého výzkumu a s tím i související hlavní výzkumnou otázku. Dále jsem si pak vymezila základní pojmy, na základě kterých jsem si utvořila osnovu, podle které jsem zformovala finální podobu teoretické části práce. Dále jsem pak vypracovala dílčí výzkumné otázky, které se staly podkladem pro sepsání jednotlivých ţivotních příběhů. Hlavní výzkumná otázka, ke které se váţou jednotlivé dílčí otázky, zní: ,,S jakými změnami v rodinných vztazích se po úmrtí dítěte setkávají pozůstalé matky?“ Dílčí výzkumné otázky jsem rozdělila do 3 oblastí. První okruh se zaměřoval na to, jak očima pozůstalých matek vypadaly rodinné vztahy před úmrtím dítěte. Konkrétně vztahy 47

mezi rodiči, dále pak vztahy mezi těmito rodiči a jejich dětmi a mimo jiné i jaké vztahy panovaly mezi jednotlivými sourozenci. Druhý tematický okruh zkoumal to, k jakým změnám, očima matek, došlo po úmrtí dítěte v partnerském vztahu. Třetí výzkumná otázka byla směřována k tomu, k jakým změnám, očima matek, došlo ve vztazích k přeţivším dětem. Poté, co jsem respondentky obeznámila s praktickými kroky týkající se samotného výzkumu, zaslala jsem jim níţe uvedené operacionalizované otázky, na které měly ve svých příbězích odpovědět: DVO 1: Jaké vztahy, podle mínění matek, panovaly v rodině před úmrtím dítěte? DVO 2: Jakým způsobem, podle mínění matek, se změnily partnerské vztahy po úmrtí dítěte? DVO 3: Jaké změny ve vztazích k přeţivším dětem zaznamenaly pozůstalé matky?

4.7

Analýza kvalitativních dat Ţivotní příběhy, které mi jednotlivé respondentky poskytly, jiţ byly převedeny do

písemné podoby. Obecně lze pod termínem analýza kvalitativních dat chápat následující fáze výzkumu, mezi které řadíme kódování, archivaci kódovaných dat, propojování dat, komentování a doplňování dat, vyvozování závěrů a verifikace, budování teorie a v neposlední řadě grafické mapování (Miles, Huberman in Miovský, 2006). Analýza kvalitativních dat je povaţována za prakticky nejobtíţnější fázi samotné realizace studie. Kvalitativní analýza dat je definována jako utřídění a popis získaných dat (Miovský, 2006). ,,Analýza kvalitativních dat probíhá uspořádáním výsledků do teoretických nebo tematických kategorií.“ V kvalitativním výzkumu je pak zásadním krokem, který se prolíná celým jeho průběhem. (Kutnohorská, 2009, s. 68). 4.8

Otevřené kódování Kódování je základní analytická technika, prostřednictvím které jsou jednotlivé pojmy

identifikovány a kategorizovány podle jejich vlastností. V rámci tohoto procesu pak dochází k samotnému rozebírání, prozkoumávání, porovnávání, konceptualizaci a kategorizaci námi získaných údajů (Kutnohorská, 2009). Kódování je tedy ,,procesem analýzy údajů (dat) a 48

jeho výsledkem jsou záznamy kódování.“ Po identifikaci a roztřídění významových jednotek následuje tzv. otevřené kódování (Miovský, 2006, s. 228). V neposlední řadě je důleţité podotknout, ţe při otevřeném kódování jsou zvaţovány a zkoumány nejen naše, ale i cizí domněnky, které vedou k novým objevům (Kutnohorská, 2009). Kódování je odvozeno, od tzv. ,,koncept-indikátor modelu“. Tento model se skládá ze dvou základních prvků, které jsou charakteristické pro různé roviny výzkumu. Indikátory jsou datové fragmenty, například úryvky chování jednotlivých respondentů, koncepty jsou pak konkrétní kódy nebo názvy, které přiřazujeme jednotlivým indikátorům (Šeďová in Švaříček, Šeďová, 2007). V rámci otevřeného kódování jsem si na základě získaných ţivotních příběhů vytvořila seznam kódů (příloha č. 5), které samozřejmě korespondují i s teoretickou částí diplomové práce, a následně jsem je seřadila podle jednotlivých dílčích výzkumných otázek.

49

5

PREZENTACE A INTERPRETACE DAT Pro účely prezentace a interpretace dat jsem si stanovila 3 hlavní okruhy, které vychází

z dílčích výzkumných otázek. První, nazvaný ,,Rodinné vztahy před úmrtím dítěte“, se zaměřuje na vztahy mezi manţeli (partnery), vztahy mezi dětmi a jejich rodiči a v neposlední řadě na vztahy mezi sourozenci, které mezi nimi před touto tragickou událostí panovaly. Druhý tematický okruh nese název ,,Změny v partnerských vztazích po úmrtí dítěte“ a poslední, tedy třetí okruh, se nazývá ,,Změny ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a přeţivšími sourozenci“. Dříve neţ přistoupím k prezentaci získaných dat, ráda bych upozornila na to, ţe jsem se v průběhu psaní empirické části práce setkala s problémy, kdy jsem byla v některých situacích nucena opakovat to, co jiţ bylo při některé z předchozích interpretací jednou řečeno. Dále jsem musela odkazovat na výklad, který doposud nebyl interpretován a následoval později. Aby byl však výklad co nejvíce srozumitelný a dostatečně provázaný, nedalo se tomuto kroku vyhnout.

5.1

Rodinné vztahy před úmrtím dítěte Jak jsem jiţ v úvodu uvedla, ve své práci se zaměřuji na nejuţší rodinný systém, tedy na

pozůstalé rodiče a přeţivší sourozence. Abychom dokázali popsat, jaké vztahy v rodině převládaly, musíme se blíţe pozastavit i nad jednotlivými faktory, jakými jsou např. způsob komunikace a trávení volného času, které se mimo jiné promítají do vztahů mezi těmito členy rodiny a o kterých pojednávají i respondentky ve svých příbězích.

5.1.1 Funkčnost partnerského vztahu Z níţe uvedených výpovědí je zřejmé, ţe se jednotlivé partnerské vztahy značně lišily. Některé matky poukazovaly na to, ţe jejich vztah byl před úmrtím dítěte funkční, jiné naopak uvádí, ţe byl problémový jiţ předtím. Všechny se však aţ na jednu shodují v tom, ţe bezprostředně po úmrtí dítěte se jejich stávající vztah ještě zhoršil. I tento jediný vztah se však nakonec rozpadl. Konkrétně se o tom však zmíním v druhé podkapitole. Ţádná

50

z respondentek neuvádí, ţe by se bezprostředně po úmrtí dítěte se svým manţelem sblíţili a tento vztah jim vydrţel i nadále. První z respondentek hovořila o partnerském vztahu jako o ne zcela funkčním. ,,Naše manželství nebylo ideální ani před dobrovolným odchodem mého dospělého syna. Náš vztah s manželem nebyl nikdy bezproblémový, já hodně těžko nesla jeho prudkou cholerickou povahu. Naštěstí mezidobí mezi jeho výbuchy vzteku byly asi půl roku klidu a troufnu si říct z jeho strany lásky ke mně a našim dětem. Výbuchy vzteku jsem odnášela jen já, synové nikdy to se ovládal. Já šťastná nebyla...Jen manželova prudkost a občasné zlé hádky kazily naše soužití.“ (Hana) Tuto výpověď můţeme interpretovat tak, ţe před touto ztrátou neměli manţelé harmonický vztah. Tento partnerský vztah byl narušen mimo jiné manţelovou prudkou povahou a jeho dominantním postavením v rodině. Tuto skutečnost potvrzuje i Plaňava (2000), který se pozastavuje nad tím, ţe dominantní člen rodiny a jeho osobnost jsou mnohdy určující determinantou vztahů k lidem a souţití s nimi. I druhá respondentka vyzdvihuje fakt, ţe společný vztah s manţelem byl narušen jiţ před smrtí syna. ,,Brali jsme se s mým bývalým mužem po půlroční známosti…Teď už vím, že to nebylo zrovna správné řešení…každý další den pod jednou střechou s tchýní rovnal se konci našeho manželství. Stěhování do nového bytu přišlo za pět minut dvanáct. Myslela jsem si, že teď to konečně začne, ale opak byl pravdou. Všechno, co jsem v dobré vůli udělala, se po čase obrátilo proti mně. Tak nebylo žádným překvapením, když občas došlo i na fyzickou výchovu.“ (Jiřina) Z respondentčina pohledu se nám tento partnerský vztah jeví opět jako nefunkční. Problémy v tomto vztahu mohly být způsobeny mimo jiné tím, ţe se partneři vzali po velmi krátké známosti a “pouze“ kvůli respondentčinu těhotenství. Jako další moţný faktor, který se mohl negativně promítnout do partnerského vztahu, mohl být špatný respondentčin vztah s rodiči svého manţela, se kterými ţili ve společné domácnosti. Z respondentčina příběhu je evidentní, ţe na nefunkčnost partnerského vztahu neměl vliv pouze tento postoj. Vztah mezi manţeli byl ovlivněn i fyzickým napadáním, ke kterému mělo z manţelovy strany docházet. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, ţe tento vztah byl nefunkční jiţ před úmrtím syna. Ta však byla jakousi poslední kapkou, která zhoršila uţ tak disfunkční vztah. I z toho příběhu je evidentní, ţe funkčnost vztahu byla narušena jiţ před událostí, která tyto partnery potkala. ,,S přítelem, který má dceru z prvního manželství, a která s námi žila, jsme spolu byli dva roky, když jsem otěhotněla. Setkala jsem se bohužel s reakcí, že by bylo lepší, kdybych šla na potrat…byla jsem rozhodnutá si miminko nechat, i kdybych na něj měla 51

být sama…s přítelem jsme spolu zůstali, ale nedával najevo, že by se těšil, což se promítlo i na mě.“ (Petra) Z výše uvedené výpovědi můţeme usoudit, ţe tento partnerský vztah se narušil v momentě, kdy respondentčin přítel zareagoval na její těhotenství negativně, tedy opačně neţ si přála. Respondentka chtěla ve svém rozhodnutí podpořit, ale naopak se setkala s kritikou a názorem, ţe by bylo vhodné, aby podstoupila interrupci. Z respondentčiny interpretace vyplývá, ţe tento partnerův postoj byl povaţován za jakýsi první krok vedoucí ke konci partnerského vztahu. Tato respondentka naopak popisuje partnerský vztah jako zcela funkční ,,S manželem jsme do té doby byli jako dvě spřízněné duše. Měli jsme opravdu moc krásný vztah…S manželem jsme se skutečně milovali a dávali jsme si to neustále najevo…Všechno bylo krásný, náš vztah nám nikterak nezestereotypněl...XY mě stále něčím překvapoval.“ (Šárka) Respondentka mluví o svém partnerském vztahu jako o bezproblémovém, idylickém, fungujícím. I přesto, ţe spolu byli partneři jiţ několik let, respondentka nezaznamenala nic, co by jich vztah poničilo. Na základě prostudované literatury bychom se tedy mohli domnívat, ţe tento pár se s tragickou událostí, jakou je smrt dítěte, dokáţe vypořádat, aniţ by byl intenzivně narušen jejich stávající vztah. Jak dodává Kubíčková (2001), pokud je partnerský vztah funkční jiţ před úmrtím dítěte, dokáţe rodina ve většině případů tuto událost překonat. Partnerský vztah této respondentky byl však úmrtím jejich dítěte zasaţen natolik, ţe se rodina téměř rozpadla. Tato účastnice mluví o vztahu s manţelem jako o normálním, nekomplikovaném. ,,Měli jsme úplně normální manželství…XY byla moje první a věřím, že i poslední láska, se kterou se známe už od dětských let, kdy jsme spolu chodili na základní školu…Vždy jsme si jeden druhého vážili, respektovali a brali jsme na sebe ve všem ohledy. A co hlavně, máme stejný smysl pro humor, který některé naše neshody dokázal ulehčit.“ (Zdenka) Slova respondentky vypovídají o tom, ţe manţelství těchto dvou lidí bylo zaloţeno na pevném, nekomplikovaném a plně respektujícím vztahu. Ten mohl být natolik silný a stabilní, mimo jiné i díky tomu, ţe se manţelé znají téměř od dětství, mají stejný smysl pro humor, dokáţou spolu otevřeně o všem komunikovat a řešit problémy v klidu. Další respondentka popisuje partnerský vztah rovněţ jako funkční. ,,Můj vztah s manželem byl vyvážený, založený na respektu a důvěře. Občas to zaskřípalo a pěkně jsme se pohádali, ale to bylo spíš tím, že jsme byli oba vůdčí typy a přeli jsme se o to, kdo má pravdu. Jinak musím říci, že jsem žila spokojený život a vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se mohlo něco změnit.“ (Kateřina) Respondentka posuje tento vztah jako zcela běţný, naprosto funkční, nikterak problémový. Silnou stránku vzájemného vztahu vidí v tom, ţe před úmrtím jejich 52

syna bylo manţelství zaloţeno na důvěře a respektu. I přes občasné hádky a konflikty, které nepochybně doprovázejí většinu vztahů a které byly zapříčiněny jejich prudkými povahami, se dle respondentky jednalo o spokojené manţelství, během kterého nezaznamenala náznak toho, ţe se manţelství v budoucnu rozpadne. ,,S manželem jsme spolu trávili hodně času, spoustu věcí jsme dělali společně, měli jsme společné přátele, někdy jsme si pěkně lezli na nervy, někdy jsme se pohádali. Asi jsme byli takový běžný pár, přátelé říkali, že navenek působíme harmonicky, jako bychom neměli mezi sebou problémy. Což samozřejmě nebyla pravda, každý má své problémy.“ (Pavlína) I další respondentka mluví o svém vztahu s manţelem jako o normálním, běţném, tedy takovém, kdy mezi partnery dojde k občasným hádkám. Na druhou stranu povaţuje respondentka za silnou stránku vztahu to, ţe si s manţelem dokázali udělat čas jeden na druhého a trávili ho společně ať uţ sami, nebo se svými společnými přáteli. O funkčnosti svého partnerského vztahu mluví i poslední respondentka. ,,Padli jsme si oba do oka a byla to láska jak trám. Chození, dovolené, záliby, to všechno jsme měli společné…S manželem jsme měli vztah možná až vysněný, oba jsme pro toho druhého žili. Stále jsme jeden druhého něčím milým překvapovali. Navštěvovali jsme se s přáteli a užívali jsme si život plnými doušky.“ (Klára) Respondentka nahlíţí na svůj partnerský vztah jako na funkční, zaloţený na společných zájmech a vzájemně opětované lásce. K funkčnosti vztahu mohla významně přispět i skutečnost, ţe se respondentce podařilo po několika letech otěhotnět.

5.1.2 Funkčnost rodičovského vztahu Stejně tak, jako se respondentky ve svých příbězích rozepsaly o funkčnosti partnerského vztahu před touto událostí, věnovaly značnou část i zmíněnému vztahu mezi nimi a jejich dětmi. Všechny respondentky se ve svém vyprávění shodují na tom, ţe vztah se svými dětmi měly fungující, dokonce aţ přátelsky zaloţený na vzájemné otevřenosti a důvěře. První z respondentek vidí vzájemný vztah se svými syny následovně: ,,Se syny jsem měla přátelský vztah, vždy se na mě mohli obrátit se svým problémem… Já jsem vždy žila jen pro své syny. I když byli oba dospělí, žili s námi a měli jsme spolu blízký vztah. Zvlášť mladší syn byl se mnou hodně doma a možná i díky depresím jsme spolu hodně mluvili a podnikali spolu spoustu věcí…Já dřív říkala, že jsme jak spojité nádoby...Oba kluci byli bystří, rádi četli, já s nimi jezdila na kole, plavat, na výlety - dokud o to stáli…Přitom jsme oba syny milovali, já měla s kluky krásný důvěrný vztah…Manžel věděl, že je prudký, ve vztahu k synům se 53

ovládal.“ (Hana) Respondentka mluví o sobě a o svém manţelovi jako o milujících rodičích, avšak matčin vztah k oběma svým synům byl i přesto mnohem pevnější, intenzivnější, přátelský. Pozitivní vliv na rozvoj tohoto vztahu mohlo hrát mimo jiné i to, ţe se matka se svými syny snaţila trávit nejen svůj volný čas, ale snaţila se jim vše obětovat a zajistit jim tak klidné dětství. I vztah mezi syny a jejich otcem nebyl podle slov matky tak problémový, jako byl v případě jejich partnerského vztahu. Otec se ve vztahu ke svým synům dokázal ovládat, ale přesto s nimi neměl vztah v rovině přátelské a zcela otevřené. Další respondentka charakterizuje vztah se svými dětmi následovně. ,,Vztahy mezi námi a našimi dětmi byly jako jakékoliv jiné. Myslím si, že jsme byli úplně normální, milující rodina, která by za svoje děti dýchala…vždy jsme byli na naše děti opatrní, ale dopřáli jsme jim samozřejmě i soukromí.“ (Šárka) Respondentka mluví o rodičovském vztahu jako o fungujícím, zaloţeném na vzájemně opětované lásce. I tato respondentka popisovala, jak v jejích očích vypadal vztah mezi ní a dětmi. ,,…Proto jsem se možná pro někoho až nezdravě upoutala ke svým klukům. Naše manželství nikdy žádnou harmonií nepřekypovalo, já jsem si s klukama vystačila a snažila jsem se jim vynahradit přízeň táty. Asi marně. Nikdy si k němu tu správnou cestu nenašli…Oni věděli co se doma děje, ale pomoci nemohli a já chtěla vědět o každém jejich kroku…mě se snažili nepřidělávat příliš starostí, i když s nimi začala cloumat puberta. I to jsme zdárně zvládli.“ (Jiřina) Na základě nefunkčnosti partnerského vztahu si matka vybudovala silné pouto ke svým dvěma synům, se kterými měla vztah zaloţený na pochopení a vzájemné podpoře. Naopak otec si podle ní cestu se svým synům nevytvořil nikdy. Vztahy v rodině byly z velké části nejspíše ovlivněny právě násilím, ke kterému zde docházelo. ,,S oběma našimi dětmi jsme měli velmi otevřený, troufám si říci, spíše přátelský vztah. Zásluhu na tom si myslím měl právě sport, který nás velmi spojoval. Obzvláště hezký vztah měl právě manžel s XY…Všechen čas s našimi dětmi ubíhal s menšími či většími problémy, ale tak nějak v mezích normy“ (Zdenka) Podle respondentčiných slov můţeme charakterizovat jak její, tak i manţelův vztah s dětmi také jako přátelský, blízký, zaloţený nejen na společných zájmech, ale i na značné otevřenosti mezi rodiči a jejich dětmi I z další výpovědi si můţeme udělat představu nejen o tom, jaké vztahy v rodině panovaly. ,,Děti jsme vedli k samostatnosti a vzájemné důvěře. Se mnou měly spíš takový kamarádský vztah, kdežto otec byl autorita. Vždy jsem se mohla spolehnout na to, že platilo to, na čem jsme se dohodli.“ (Kateřina) Na základě výše uvedeného se můţeme domnívat, ţe vztah mezi matkou a dětmi byl před smrtí syna funkční, přátelský, zaloţený na vzájemné 54

důvěře. Naproti tomu vztah mezi otcem a dětmi byl podle respondentky jiný, vycházel spíše z rozdílného postavení, kdy otec v ţivotě svých dětí figuroval spíše jako autorita neţ přítel. ,,Myslím si, že i náš vztah s dětmi byl skutečně velmi dobrý, jezdili jsme spolu na výlety, doma všechno dělali společně.“(Pavlína) Z této výpovědi se můţeme domnívat, ţe rodičovský vztah s dětmi byl funkční. Rodina často společně trávila svůj volný čas naplněně a pospolu.

5.1.3 Funkčnost sourozeneckého vztahu Abych se ve své práci mohla věnovat změnám ve vztazích u pozůstalých sourozenců, je nezbytné se zaměřit i na vztahy, které mezi sourozenci panovaly před touto událostí. Funkčnost sourozeneckého vztahu má mimo jiné vliv na to, jak intenzivně bude přeţivší sourozenec reagovat na smrt svého bratra či sestry, jak se změní jeho chování, atd. První respondentka popisuje vztahy mezi sourozenci následovně: ,,Kluci spolu vycházeli dobře, měli se rádi. Měli podobné zájmy, studovali stejný gympl, učili je stejní učitelé. Měli si o čem povídat. Ale nebyli nerozluční kamarádi, přece jen rozdíl 4 roky. Každý měl své kamarády.“ (Hana) Na základě výše uvedené výpovědi se můţeme domnívat, ţe vztah mezi těmito sourozenci byl funkční. Funkčnost tohoto vztahu mohla souviset s tím, ţe i přes některé rozdíly mezi těmito sourozenci je pojily společné záliby a mimo jiné moţná i to, ţe jiţ byli oba dost staří a vztahy mezi sebou jiţ měli vyrovnané. I následující dvě respondentky popisují sourozenecký vztah jako harmonický a funkční, zaloţený na minimálním věkovém rozdílu a společných zájmech: ,,Vztahy mezi našimi dětmi byly více než dobré. Od malička na sebe byly dost fixovaní, jelikož byl mezi nimi velmi malý věkový rozdíl…Nemyslím si tedy, že by mezi nimi byly nějaké závažné neshody…Podle mě ale mezi sebou měli krásný vztah…měli rádi stejné věci a podle mě to byli i nelepší kamarádi.“ (Zdenka) ,,Byl to teda takový ten vztah mezi starší ochranitelskou sestřičkou a malým bratříčkem, kterého se snažila před všemi a vším ochránit. Samozřejmě, že ho ale uměla někdy i pořádně pozlobit…“ (Šárka) I poslední respondentka uvádí, ţe si sourozenci byli velmi blízcí. ,,Myslím, že vztahy mezi našimi

dětmi

byly

velmi

silné.

S odchodem

syna

na

internát

se

ale

vztahy

„rozvolnily“(Pavlína). Jak je z této výpovědi evidentní, sourozenci měli v době, kdy ještě oba ţili u rodičů, hezký vztah. Poté, co však syn odešel studovat, jejich vztahy se podle respondentčiných slov rozvolnily. Coţ, jak je z jiné části příběhu evidentní, se promítlo do intenzity jeho truchlení. 55

5.1.4 Způsob komunikace Respondentky se ve svých příbězích taktéţ zaměřovaly i na komunikaci jako takovou a její funkčnost mezi jednotlivými rodinnými členy. Právě komunikace je jednou z dimenzí, do které se smrt dítěte zásadně promítla. V tuto chvíli se však zaměřím na komunikaci před smrtí dítěte, o konkrétních změnách se zmíním v jedné z dalších podkapitol. Některé z pozůstalých matek mluvily v souvislosti s komunikací v tomto období jako otevřené, vstřícné, fungují. Naproti tomu mnohé z matek zaznamenaly neshody a nejednotný styl jiţ před úmrtím svého dítěte. Respondentka spadající do první skupiny, mluví o funkčnosti komunikace v rodině následovně: ,,S manželem jsme k sobě byli vždy otevření a mluvili jsme spolu naprosto o všem. Pokud měl jeden z nás nějaký problém, či jsme se v něčem neshodli, udělali jsme si na sebe čas a s chladnou hlavou jsme si o všem popovídali…Manžel s ním vždy jednal na rovinu, otevřeně…XY se manželovi hodně svěřoval…XY chodila se svými problémy spíše za mnou…S manželem jsme s dětmi podle mě neměli ani problémy, co se týče komunikace, či svěřování vůbec… ale bylo nám jasné, že i přes naše otevřené vztahy bylo nějaké to tajemství utajené i nám.“ (Zdenka) Z této výpovědi lze vypozorovat, ţe před úmrtím syna byla komunikace v rodině vţdy upřímná, rozváţná a jeden druhému se mohl otevřeně se vším svěřit. Komunikace byla zcela funkční jak ve vztahu partnerském, tak i rodičovském. Jak je dále z uvedené citace evidentní, syn měl v tomto směru blíţe k otci, dcera naopak k matce. Na první pohled je však zřejmé, ţe nejen v tomto směru panovaly v rodině dobré vztahy. Blízkost v těchto vztazích byla viditelně vzájemná. Z výše uvedeného můţeme dojít k závěru, ţe na funkčnost vztahu má velký vliv i způsob komunikace, to jak jsou k sobě jednotliví členové upřímní, jak se dokáţou vyslechnout, jak přistupují k problémům, zda s čistou hlavou a o problému si dokáţou v klidu promluvit, či naopak takovým způsobem, při kterém se bojí jeden druhému něco říci, aby nedošlo k dalšímu vyostření vztahu. S jistými nedostatky, nefunkčností a opatrností ve vzájemné komunikaci se ve svých rodinách setkávaly i níţe uvedené respondentky. ,,Komunikace s kluky byla vždy upřímná, s manželem opatrná, občas jsme určité situace zamlčovali, aby se "nerozčílil". Manžel věděl, že je prudký, ve vztahu k synům se ovládal.“ (Hana) Jak respondentka uvádí, komunikace mezi ní a syny byla upřímná, naopak s manţelem nebyla nikdy zcela funkční. Nejen komunikace, ale s ní i související partnerský vztah byl

56

ovlivněn manţelovou prudkou povahou, v důsledku čehoţ byly značně selektovány informace, které byly jak ze strany matky tak i synů otci sdělovány. V podobném duchu mluví i následující z pozůstalých matek: ,,První náznak samostatnosti přišel po prvním ročníku učení staršího syna, který požádal o svolení odjet s kamarádama na vandr… I kamarádi přišli orodovat za jeho puštění. Tak jsem nakonec svolila. Manžel, který s námi stále bydlel, se vyjádřil tak, že si děláme stejně, co chceme a tak ať se ho ani neptáme.“ (Jiřina) I z této výpovědi si můţeme udělat představu o tom, jak spolu jednotliví členové rodiny komunikovali před úmrtím jednoho z jejich členů. Syn chodil se ţádostmi za svoji matkou, se kterou měl, jak je z příběhu a její interpretace zřejmé, lepší vztah neţ s otcem. Narušená komunikace mezi syny a otcem byla taktéţ zapříčiněna tím, ţe otec oběma svým synům nevěnoval příliš času a nikdy si k sobě nenašli cestu tak, jako tomu bylo ve vztahu k matce, ke které měli synové vţdy velmi blízko. Partnerský vztah byl mimo jiné poznamenán i tím, ţe otec často volil spíše fyzické tresty, a to konkrétně ke svoji ţeně, neţ ţe by si s ní dokázal otevřeně o své nespokojenosti promluvit. Jeho přístup ke všem členům rodiny se tedy zapsal do funkčnosti komunikace i rodinných vztahů jako takových. O uţívání fyzických trestů v protikladu s komunikací mluví i další respondentka. ,,Tělesné tresty jsem používala velmi zřídka a spíš jsem to řešila domluvou. Otec ten trestal, někdy až moc. To byl také důvod hádek, protože se mi to nelíbilo. Děti z něho měly spíš strach, než respekt.“ (Kateřina) Ve výše uvedeném si můţeme povšimnout, jak respondentka důrazně rozlišuje způsob komunikace, který fungoval mezi ní a dětmi a naproti tomu ukazuje pravý opak ve spojitosti s manţelem. Respondentka o sobě mluví jako o matce, která se problémy snaţila se svými dětmi řešit domluvou, naopak otec byl tím, který se často snaţil řešit problémy fyzickými tresty. Tyto rozdílné rodinné postoje vztahující se k výchově dětí, byly důvodem rozporů a hádek mezi manţeli. Otcův pevný přístup se však samozřejmě promítl i do rodičovského vztahu, kdy o vztahu mezi otcem a dětmi můţeme mluvit jako o nadřazeném, přísném či značně autoritativním, oproti tomu vztah matky s dětmi bychom mohli charakterizovat jako přátelský. Z výše uvedených úryvků jednotlivých příběhů je tedy zcela jasné, ţe způsob komunikace, řešení problémových situací a jednání vůbec, které směrem ke svým blízkým volíme, se značně promítají do komplexní funkčnosti stávajících vztahů.

57

5.1.5 Způsob trávení volného času Další neméně důleţitá dimenze, která mnohé o funkčnosti rodinných vztahů vypovídá a o kterých se ve svých příbězích zmiňovaly i jednotlivé respondentky souvisí s tím, jak rodina trávila svůj volný čas. Zda si na sebe jednotliví členi dokázali udělat čas, nebo pro ně byl společně strávený čas něčím nepředstavitelným. ,,Manžel je takový dobrodruh, že je bral často s sebou a se svými kamarády na nejrůznější akce, ať už jezdili na vodu, nebo na víkendy na kolech… Společně jako rodina jsme milovali výlety do ZOO…Společně jsme taky jezdili pravdivě plavat, do divadla, atd. Času jsme podle mě spolu trávili spoustu a i přesto, že XY život skončil tak brzy, dneska už můžu s klidem říci, že za svůj krátký život toho se svými rodiči a sestřičkou zažil víc, než někdo jiný za celý život“(Šárka) Z výpovědi paní Šárky je zřejmé, ţe jako rodina spolu trávili před smrtí syna spoustu volného času. Ten pak s muţem věnovali právě svým dětem, které pravidelně brali na nejrůznější výlety. Společné zájmy a s tím i související společně strávený čas byl významným pojícím faktorem, který se pozitivně promítal do funkčnosti nejen partnerského, ale i rodičovského vztahu. ,,S manželem jsme měli hodně společných zájmů, které jsme před narozením dětí většinou absolvovali společně…Svých koníčků jsme se ale nevzdali ani po narození našich dětí, spíše naopak. Obě naše děti získaly, aspoň co se týče sportu, talent po manželovi…Většinu volného času jsme se tedy snažili trávit pohromadě jako rodina.“ (Zdenka) Respondentka ve své výpovědi přiznává, ţe rodinným pojítkem byl právě sport, který představoval pro partnery natolik silné pouto, ţe se ho s narozením dětí nehodlali vzdát. Ba naopak. Lásku ke sportu předávali i svým dětem, snaţili se je v jejich zálibách podporovat. Právě sport rodinu natolik sbliţoval, ţe z ní, ve spojitosti s dalším, utvořil silný, fungující a milující systém. ,,Oba, já i manžel jsme se snažili trávit se svými dětmi co nejvíc času. I když musím přiznat, že většinou jsem s nimi byla já, protože manžel byl velmi pracovně vytížený. Já jsem pracovala na směny, tak jsem byla často v práci i v noci. To manžel respektoval. Ale pravidelně jsme jezdili na dovolené, výlety, v zimě na lyže, atd.“ (Kateřina) Respondentka ve svém příběhu přiznává, ţe v důsledku náročných povolání, neměli s manţelem moc volného času, který by společně jako rodina mohli trávit. I přesto, ţe rodina nemohla společně trávit tolik času, jako tomu bylo v jiných rodinách, je z celého příběhu evidentní, ţe i tak k sobě měli rodiče se svými dětmi blízko. Tuto odpověď částečně sdílí i následující respondentka: ,,Zhruba v 16, 17 letech začaly děti společné výlety odmítat, ale třeba na vodu jsme jezdili stále, měli jsme společné 58

známé…Podle mě to bylo zapříčiněno tím, že děti samozřejmě rostly a je podle mě přirozené, že se svými rodiči tráví méně času, než tomu bylo v dětství.“ (Pavlína) Z těchto slov můţeme vyčíst, ţe rodina aţ do doby, neţ se děti začaly osamostatňovat a akce s rodiči odmítat, podnikala společné výlety. Respondentka však poukazuje na to, ţe i přesto, ţe děti rostly a přestávaly mít o společně strávený čas s rodiči zájem, nadále je některé aktivity spojovaly a určitý čas i nadále trávili společnými aktivitami.

5.1.6 Ritualizované události Ritualizované události byly poslední oblastí, o které se respondentky v souvislosti se vztahy před úmrtím dítěte ve svých příbězích zmiňovaly a které byly smrtí dítěte v některých případech značně poznamenány. ,,Tradice jsme dodržovali. Na narozeniny jsem klukům pekla dort s potřebným počtem svíček, slavili jsme s prarodiči z obou stran. I když s rodiči manžela jsem zrovna vřelé vztahy neměla. Vánoce jsem podřizovala klukům, vždy jsem se snažila jim pořídit vše, co si přáli.“ (Hana) Před úmrtím dítěte slavila rodina narozeniny, Vánoce a další svátky zcela pravidelně. I přesto, ţe vztahy se širší rodinnou nebyly zcela funkční a harmonické, respondentka se snaţila s nimi kvůli svým synům alespoň v tyto významné dny vycházet. Pro své děti byla ochotna udělat vše, dokonce i zapomenout na narušené rodinné vztahy a udělat pro děti další nezapomenutelný záţitek. To vše se však smrtí jednoho ze snů změnilo. ,,Oslavy se pak u nás nesly v duchu oddělených návštěv jednotlivých rodin, protože tam to docela skřípalo. Ze začátku jsme se dohadovali, ale s přibývajícími oslavami jsme tomu začali předcházet tímto způsobem, abychom našim dětem nekazili jejich velký den.“ (Zdenka) I následující respondentka poukazuje v této souvislosti na narušené vztahy mezi širším příbuzenstvem, kterým se snaţili jako rodina předcházet a nepokazit tak dětem jejich velký den. ,,Svátky a narozeniny se u nás vždy slavily ve velkém. Sešla se celá rodina a byla to událost.“ (Kateřina) Z toho tvrzení si můţeme udělat představu o tom, jak rodina slavila pro ni důleţité dny, svátky, atd. To ostatně značí i o funkčnosti nejen nejuţšího rodinného systému, ale i rodiny širší. Jak je z další části tohoto příběhu zřejmé, právě ritualizované události byly i v tomto případě smrtí syna značně poznamenány. ,,I nadále jsme ale například narozeniny a ostatní svátky slavili společně, malá oslava v rodinném kruhu, předání dárků, popř. nějaký výlet. Snažili jsme se v tyto dny věnovat skutečně jeden druhému.“ (Pavlína) I tato respondentka pohlíţela na tyto svátky, jako na dny, 59

které byly pro rodinné vztahy symbolem sdílení a blízkosti jeden druhému. Tyto společné chvíle pak zajisté rodině přidávají na její funkčnosti a posilují i stávající vztahy.

5.2

Změny v partnerských vztazích po úmrtí dítěte Většina respondentek se shoduje v tom, ţe po úmrtí dítěte zaznamenala největší změny

ve stávajícím partnerském vztahu. Právě proto značnou část svých příběhů věnovaly právě jim. Některé partnery tato událost sblíţila, začali se více dozvídat o slabinách a citlivosti toho druhého. Jiné páry naopak proţívaly svůj ţal rozdílně, popřípadě zcela odděleně. Nyní se tedy zmíním o jednotlivých dimenzích, které měly dopad na stávající partnerské vztahy.

5.2.1 Okolnosti úmrtí dítěte Jak jiţ uvádím v teoretické části práce, okolnost úmrtí dítěte je jednou z nejzákladnějších dimenzí promítajících se do funkčnosti vztahu po úmrtí dítěte. Některá okolnost můţe partnery značně sblíţit, jiná naopak můţe být pomyslnou tečkou v dosavadních vztazích, které například nápor obviňování a výčitek neobstojí.

Jelikoţ, jak je ostatně i z mého

výzkumu zřejmé, má okolnost úmrtí často dopad jak na vztah partnerský, tak i rodičovský, a v mém případě znatelněji zasáhl právě do vztahu mezi partnery, rozhodla jsem se tuto podkapitolu zařadit právě do této části práce. Níţe představím jednotlivé okolnosti úmrtí, o kterých ve svých příbězích respondentky pojednávají. ,, Na konci 6. měsíce mi…sdělili, že je něco špatně, že prý miminko má pravděpodobně otočené srdce, špatně napojené hlavní cévy a přepážku v bříšku…Po narození se syn podrobil čtyřhodinové operaci… Měsíc jsme žili ve střídavých nadějích, že by ho snad zázrak a operace mohli zachránit…nechali jsme to tedy, po dohodě s přítelem, na přírodě…“(Petra) Z respondentčina příběhu je jasné, jak bylo právě v tomto období pro respondentku důleţité, aby jí byl její partner oporou a podpořil ji v jejím rozhodnutí, dítě si ponechat. Jak sama ve svém příběhu uvádí, partnerský vztah se začal horšit jiţ během těhotenství, smrt dítěte byla jakousi poslední kapkou v jejich společném ţivotě. Tato skutečnost tedy naprosto potvrzuje představu Davis (rok neuveden, online), která poukazuje na to, ţe některé páry smrt dítěte natolik rozdělí, ţe se mnohdy uchýlí k vzájemnému obviňování, nepochopení a neadekvátnímu hněvu. Takováto tragédie je pak jakýmsi katalyzátorem, který naprosto zničí uţ dříve problematický vztah. 60

,,Kamarádi si domluvili partičku mariáše s tím, že si s sebou vezmou i děti, jelikož venku je léto a krásné počasí… Všechno bylo v pořádku, až na to, že bylo vybráno místo na břehu řeky…Neumíte si představit tu hrůzu, která nastane, když se před domem objeví policejní auto a uniformovaný policista vás vyzve, abyste nastoupila a odjela s nimi. Tu část řeky, ve kterém skončil život mého syna a na jehož břehu byl zcela zdrcený manžel už nikdy z paměti nevymažu.“ (Zdenka) Okolnost úmrtí dítěte se negativně promítla do samotného proţívání ztráty a s tím i souvisejícího partnerského vztahu. Respondentka přiznává, ţe ze smrti syna obviňovala v první řadě svého manţela. Tento postoj se samozřejmě promítl nejen do jejich partnerského vztahu, ale i do komplexního procesu truchlení a vypořádání se s touto ztrátou. Doposud zcela funkční vztah byl tím, ţe se syn na společné akci, kterou trávil s otcem, utopil, velmi poznamenán. ,,Naše dcera XY zemřela v srpnu 2009 při dopravní nehodě jako spolujezdkyně… prosila řidiče, ať zpomalí nebo zastaví, že se bojí a že si zavolá domů, ať pro ni přijedeme. Bohužel už to nestihla. Jako jediná nehodu nepřežila… O její smrti nás nikdo neinformoval. A to asi mělo zásadní vliv na naše budoucí vztahy s manželem a synem.“ (Pavlína) Respondentka přiznává, ţe okolnost úmrtí dcery sehrála zásadní roli v tom, jak se poté změnily vztahy mezi ní, jejím muţem a synem, kteří ji bezprostředně poté z tohoto úmrtí obvinili. I přesto, ţe respondentka doposud nevěděla, ţe dcera skutečně zemřela, vnitřně proţívala cosi, co ji utvrdilo v tom, ţe se stalo něco hrozného. Toto její intenzivní proţívání sehrálo zásadní roli ve vzájemných rodinných vztazích, které ani v dnešní době nejsou doposud tak funkční, jako tomu bylo před touto událostí. Syn se mimo jiné více sblíţil se svým otcem, o to více se vzdálil své matce. ,,XY bylo 17 let a umluvil nás, abychom ho pustili na jarní prázdniny s kamarády na hory… Moc se mi nechtělo ho pouštět a otec to nechtěl dovolit vůbec. Nakonec jsem to byla já, kdo otce obměkčil a XY jsme na hory pustili…Nikdy nezapomenu na to, jak jsem mu v autě říkala ,,XY, žádný alkohol, víš, jak jsou hory nebezpečné“… Po dvou dnech přijela Policie a sdělili mi, že je náš syn nezvěstný…nastalo hrozné období nejistoty, protože po něm pátrali dva dny a pak ho našli.“ (Kateřina) I v případě této respondentky se okolnost úmrtí promítla do vzájemných vztahů. A to konkrétně v tom smyslu, ţe se matka nejen ze samotné smrti obviňovala, coţ se taktéţ odrazilo v jejím psychickém stavu. Stavu, kdy jí jiţ ţivot nedával ţádný smysl a začala se chovat tak, ţe od sebe odháněla nejen svého manţela, ale hlavně pak přeţivší dceru. I následující respondentka mluví v souvislosti s okolností úmrtí o obviňování, nikoliv však obviňováním sebe sama, ale za viníka, který rodinu připravil o jediného syna, 61

respondentka povaţuje svého muţe. ,,Manžela jsem častokrát prosila, aby naše děti svezl v traktoru…Celou dobu seděli vedle něho na sedačce...najednou se ale manžel otočil a Tomášek už v traktoru nebyl…spadl zrovna pod kola valníku.“ (Šárka) Jak z celého příběhu vyplývá, okolnost úmrtí dítěte se výrazně podepsala na stávajícím partnerském a svým způsobem i na rodičovském vztahu. Ty byly dosud zcela funkční, harmonické, bez známek zásadního problému. Okolnost, jakým rodina o syna přišla, zasáhla rodinné vztahy natolik, ţe respondentka společně s dcerou manţela na určitý čas ze svého ţivota zcela vymazala. Respondentka tedy přišla o syna, na nějaký čas i o svého muţe a v neposlední řadě i dceru, o kterou se v důsledku svého špatného psychického stavu nedokázala postarat. Naproti tomu dcera přišla jak o svého bratra, tak částečně i o své rodiče, kteří v jejím ţivotě po této události značný čas vůbec nefigurovali. ,,Můj syn se rozhodl ve 20 letech ukončit svůj život dobrovolně…V našem případě se okolnosti smrti určitě promítli do samotného prožívání. Syn totiž použil zbraň, kterou druhý syn nestihl uklidit na své místo.“ (Hana) Okolnost úmrtí syna se v první řadě promítla do psychického stavu pozůstalého otce a přeţivšího syna. U otce hlavně proto, ţe si synovu smrt dává za vinu. Syn stejně jako on trpěl depresemi, které dle respondentky byly moţným spouštěčem toho, jakým způsobem syn svůj ţivot ukončil. Přeţivší syn se za přímého viníka nepovaţuje, i tak se okolnost úmrtí promítla do jeho psychického stavu. Bratr se totiţ zabil jeho zbraní. Z jiné části příběhu si však můţeme povšimnout, ţe okolnost úmrtí syna se promítla i do vztahů mezi rodiči a jejich přeţivším synem. Ti se v tomto těţkém období snaţili k synovi přistupovat co nejohleduplněji, coţ jejich vzájemný vztah značně posílilo. Výrazná změna pak vyvstala ve vztahu mezi otcem a synem, kteří před touto událostí neměli moc dobré vztahy. ,,Cesta na prázdniny vedla do Českého ráje…Po třech dnech od odjezdu se u mě v zaměstnání objevila policie, která mi oznámila, že syn leží v nemocnici s těžkým poraněním mozku…Uklouznutí a pád ze dvou metrů z vyvýšeniny na hlavu byl smrtelný.“ (Jiřina) V tomto případě se do stávajících vztahů nepromítla ani tak okolnost úmrtí, ale spíše samotný fakt, ţe syn zemřel na výletě, kam ho respondentka pustila, s čímţ otec nesouhlasil. Smrt syna byla jakousi poslední kapkou, která se negativně promítla do jiţ velmi narušeného partnerského vztahu. Níţe uvedená respondentka pak ve svém vyprávění poukazuje na to, jak pro ni byla právě okolnost úmrtí psychicky náročná. ,,…všechno probíhalo bez komplikací a tak jak má být. Měsíc před porodem však přišel zlom. Najednou jsem si uvědomila, že jsem přestala cítit pohyby… Miminko bylo mrtvé. Neumíte si představit porod mrtvého dítěte. Těšíte se na první 62

brekot a tady víte, že nic…Prostě jsem jako ženská selhala.“ (Klára) Jak je z respondentčiny výpovědi evidentní, bolest ze ztráty miminka byla obrovská. Okolnost úmrtí dítěte se podle respondentčiných slov nepromítla do stávajícího partnerského vztahu tak negativně, jako ve svých příbězích uvádějí jiné respondentky. I tak však tato událost respondentku velmi zasáhla a začaly se u ní objevovat, stejně jako u většiny výše uvedených, pocity viny. Davis (rok neuveden, online) uvádí, ţe pro matky, kterým zemře dítě při porodu či po něm, jsou tyto pocity velmi běţné. Matky mají nejen tendenci připisovat vinu sobě, obviňují se z toho, ţe selhaly, často začínají nenávidět i své tělo, které je zradilo.

5.2.2 Psychický stav v období konfuze V teoretické části práce se věnuji truchlení, tedy tomu, jak pozůstalí proţívají úmrtí svého dítěte či sourozence. Je samozřejmé, ţe kaţdý rodič proţívá smrt svého dítěte zcela odlišným způsobem. Po této katastrofální události prochází nejrůznějšími stavy, na kaţdého působí ztráta jinak, kaţdému pomáhá něco jiného. Všechny tyto aspekty se však nepochybně promítají do stávajících rodinných vztahů. Nyní tedy pro představu opět představím ne všechny, ale pouze část výpovědí, vztahujících se k psychickému stavu pozůstalých rodičů v období konfuze, které značná část respondentek překonala za pomoci medikace. ,,V okamžiku smrti dítěte jsem měla pocit, že už nemohu žít dál, že svůj život nezvládnu… První rok jsem za pomoci antidepresiv fungovala v práci i zaměstnání, ale jako robot - ne lidská bytost s citem. Uzavřela jsem se doma, ale udržovala přátelské vztahy pomocí telefonu a e-mailu. Myslím si, že bez popovídání s kamarády bych to nezvládla.“ (Hana) Z první citace je zřejmé, ţe bolest, kterou respondentka proţívala, si lze jen obtíţně představit. V rodičích, kteří přišli o své dítě, se mísí nespočet emocí, ať uţ je to beznaděj, nespravedlnost, zloba, zoufalství či nicota. Pokud se během ţivota musíme navţdy rozloučit s osobou, kterou jsme bezmezně milovali, nedokáţeme na ni zapomenout. Ano, čas nám můţe pomoci se s tímto utrpením vypořádat, otupí a utiší naši bolest, abychom mohli ţít dál, ale nezapomeneme. To vyplývá i z tohoto prvního úryvku jednoho z příběhů. Respondentka popisuje svůj ţivot v tomto období jako přespříliš těţký, bolestivý a náročný, kdy nebyla schopná fungovat běţným způsobem. Jak je z celého příběhu zřejmé, partnerský vztah nebyl ani před smrtí syna, natoţ pak po ní, zcela funkční, manţel nebyl respondentce v tomto období dostačující oporou, která by ji pomohla překonat toto období, tou byli naopak její přátelé. To, jak ztrátu svého dítěte proţívala další respondentka se svým muţem,si můţe přečíst v následujícím úryvku: ,,…období od té tragédie jsem byla pod silnými antidepresivy, protože 63

jsem se nervově zhroutila…Můj manžel mě velmi podržel a nebýt jeho a mé dcerky… už bych tu asi nebyla. Úplně jsem ztratila smysl života a roky mi trvalo, než jsem se z toho dostala. V tu dobu jsem chtěla odejít za Petrem…Když jsem se trochu psychicky srovnala, zhroutil se manžel…že se snažil vše vydržet, když jsem na tom byla zle já, ale když viděl, že už se z toho dostávám, sesypal se on..“ (Kateřina) Respondentka vyzdvihuje, ţe období bezprostředně po úmrtí syna bylo pro ni jako zlý sen, srdce rozbité na tisíc kousků a celý následující měsíc jako by byl zalitý mlhou. Jediné, co ji v této těţké době pomohlo, byl manţel a přeţivší dcera, která jí dávala důvod, proč má stále cenu ţít. I přesto ji však přepadaly sebevraţedné myšlenky, tedy také jedna z forem únikových reakcí, prostřednictvím nichţ chtěla na všechno utrpení zapomenout. Poté, co byla schopná se pomalu zapojit do běţného ţivota, se zhroutil manţel, který se snaţil rodinu podrţet a být pro ně oporou. Jeden určitě z mnoha pohledů, jak si tuto skutečnost můţeme vysvětlit je to, ţe partner špatně nesl skutečnost, ţe se z toho dostává lépe a rychleji. I pro následující z pozůstalých matek bylo období konfuze značně náročné. ,,Byla jsem na dně, psychicky, fyzicky, prostě jsem jako ženská selhala. Nemohla jsem se manželovi podívat do očí, vždyť jsem nedonosila jeho dítě, dítě, které mělo měsíc do narození… Bylo to období prázdna. Alespoň pro mě jakoby život ztratil smysl.“(Klára) Porod mrtvého dítěte byl pro respondentku určitě zničující, coţ jak je evidentní, se podepsalo i na jejím psychickém stavu. Na ten měla největší vliv skutečnost, ţe dítě zemřelo ještě v jejím lůně. V tom sebe sama obrovsky zklamala. Zklamal ji však i sám ţivot. Smrt dítěte je přeci porušením jakéhosi přirozeného řádu a dít by se neměla. I přesto, ţe si respondentka musela projít tímto velmi náročným obdobím, obrovskou podporou, která jí pomohla se z toho dostat, byl její manţel. Jejich vzájemný vztah získal po určité době na síle a partnery to ještě více sblíţilo.

5.2.3 Funkčnost vztahu v období konfuze Účastnice výzkumu ve svých příbězích popisovaly vztahy s manţely (partnery) bezprostředně po úmrtí dítěte většinou jako komplikované, nefunkční. Pouze jedna respondentka mluví o tom, ţe došlo v tomto období ke vzájemnému sblíţení. Jak je však z jejího příběhu patrné, i v tomto případě došlo později ke značnému narušení doposud funkčního vztahu. Výše uvedené pak opět dokládají některé z vybraných spojení. ,,Nejdříve to vypadalo, že nás ta tragédie semkla dohromady. Oběma nám došlo, že jsme smrtelní a že zítra tu nemusíme být.“ (Kateřina) Tato respondentka uvádí, ţe bezprostředně po úmrtí syna došlo mezi manţeli k sblíţení, navzájem si byli oporou a mimo jiné si oba 64

uvědomili, ţe ţivot je skutečně nevyzpytatelný, čemuţ přizpůsobili mimo jiné i svůj volný čas. S dcerou a s manţelem spolu začali trávit mnohem více času jako rodina. Otevřeně tedy můţeme mluvit o prohloubení vztahu s manţelem i dcerou, avšak jak je z příběhu evidentní, takto tomu nebylo stále. I další z respondentek uvádí, ţe v tomto období došlo ke kolosální změně partnerského vztahu. ,,S přítelem se vztah začal vlastně horšit už během těhotenství, po porodu a úmrtí syna to začalo být ještě horší. Já se prala s velkou bolestí a neměla se na co upnout, neměla jsem v čem najít další smysl života. On se pral také s velkou bolestí a upnul se na dceru a tím pádem mě nechal na vše samotnou. Vrátila jsem se bydlet zpět k rodičům, vztah jsme sice udržovali, ale hodně jsem mu začala vyčítat vše, co mi od něj přišlo špatné.“ (Petra) Respondentka ve své výpovědi vyzdvihuje, jak obtíţné pro ni bylo, ţe právě v tomto období zůstala na vše sama. Nejen, ţe se jí partner velmi vzdálil, ale nebyl jí ochotný s čímkoliv pomoci a to hlavně z toho důvodu, ţe si dítě vůbec nepřál, s jeho přivedením na svět striktně nesouhlasil. K synovi, který ţil pouhý měsíc, si tedy nevybudoval ţádný vztah, neprojevil jakoukoliv snahu být partnerce i přes všechno oporou, coţ se samozřejmě velmi brzo promítlo do jejich partnerského vztahu, který partnerka nakonec ukončila. I v dalším z příběhů pojednává respondentka o vztahu s manţelem. V tomto případně můţeme taktéţ mluvit o velmi výrazném narušení jeho funkčnosti: ,, Smrt syna byla poslední kapkou, která rozpoutala doslova peklo v už tak nijakých vztazích mezi mnou a manželem. Viníkem jsem byla samozřejmě já, protože já mu ten vandr povolila. On se k tomu nevyjádřil, tudíž žádné svolení nedal. Tohle nás rozdělilo úplně a vzalo to i jakousi chuť, něco zuby nehty držet u sebe.“ (Jiřina) Z příběhu jiţ víme, ţe tento partnerský vztah nebyl funkční ani před touto událostí. Ta však byla skutečně poslední kapkou, která rozbila uţ tak nefunkční vztah. Do této doby byla respondentka ve vztahu velmi nešťastná, avšak po úmrtí syna nastala v jejím ţivotě další kapitola, mnohem neúnosnější. Nejen, ţe přišla o jednoho ze svých milovaných synů, se kterými měla krásný, důvěrný vztah, ale byla nucena snášet mnohem intenzivnější hrůzu a to jak v podobě ostrých výčitek, tak i fyzického násilí. Následující z pozůstalých matek se pozastavuje nad tím, jak se smrt dotkal jejich partnerského vztahu. ,,Na jakoukoli pomoc od manžela jsem nepřiměřeně reagovala, až se divím, že to všechno ustál. I společné chvíle jen nás dvou jsem zrušila...Po ztrátě nenarozeného dítěte se manžel upnul na mě a snažil se vrátit k sobě tu ženskou, se kterou žil a plánoval budoucnost…Všema možnýma prostředkama se snažil dostat do mé blízkosti a obnovit to, co mezi námi bylo. Chtěl mě dostat nahoru, tam kde jsem byla. A to byl jeho hlavní cíl, na který se upnul a který taky dotáhl až do konce.“ (Klára) Z výše uvedeného se můţeme 65

domnívat, ţe respondentka reagovala na manţelovu pomoc odměřeně, nebyla ochotna ji plně přijmout, nevěřila, ţe je to z jeho strany zcela upřímné. Na druhou stranu je evidentní, ţe i přesto, ţe se manţelka stavěla k manţelově pomoci nevěřícně, je mu zpětně za jeho přístup a vytrvalost vděčná. Manţelova vstřícnost a schopnost respektovat její potřeby, se pozitivně promítly do jejich vztahu, který získal na intenzitě.

5.2.4 Rozdílné proţívání ztráty Pozůstalé matky často v souvislosti s úmrtím dítěte vyprávěly o tzv. rozdílném proţívání ztráty. Často slýcháme, ţe smrtí dítěte jsou více zasaţeny ţeny, pro které je tato tragická událost nejhorší věcí, která je v ţivotě můţe potkat. O tom ostatně pojednává ve svém díle i Špatenková (2006). V mnou realizovaném výzkumu se však toto nepotvrdilo. Někdy proţívali smrt dítěte intenzivněji a problematičtěji právě pozůstalí otcové. Na průběh truchlení otců měla v mnohých případech velký vliv okolnost úmrtí dítěte a s tím i související sebeobviňování. Na základě mnou získaných dat se neztotoţňuji ani s Kubíčkovou (2001), která uvádí, ţe ţeny mají na rozdíl od svých muţů potřebu projevovat svůj zármutek více manifestovaně, o této ztrátě mají větší potřebu mluvit, přičemţ muţi jsou ve svém proţívání spíše latentní. Všechny respondentky se shodly v tom, ţe úmrtí svého dítěte se svými partnery proţívaly značně rozdílně. Genderové stereotypy, podle kterých jsou muţi těmi silnějšími a nedávají svůj smutek tolik najevo, či dokonce nepláčou, se v mém výzkumu nepotvrdily. Ba naopak. ,,Z počátku jsme se semkli, vodili jsme se za ruku, hledali jsme u sebe navzájem sílu jak jít dál. Já jsem klidný uzavřený člověk, potřebovala jsem se vyplakat o samotě. Manžel je prudký emotivní, často zaváděl o synovi hovor a chtěl plakat se mnou. Postupem času mi to vadilo, utíkala jsem od něho do jiné místnosti. Chtěla jsem, aby byl silný chlap, o kterého se mohu opřít. A přitom jsem zjistila, že já jsem ten, který musí udržet celou rodinu v chodu…Já se začala léčit antidepresivy a snažila se překonat co nás potkalo, manželovi ještě dnes někdy vyčítám, že se v tom "babrá a lituje se"…Já byla ráda, když se mi někdy ulevilo a nechtělo se mi vždy, když chtěl mluvit a plakat on, plakat taky.“ (Hana) V první citaci si můţeme povšimnout, ţe se partneři snaţili bezprostředně po úmrtí dítěte najít k sobě cestu. To můţe vypovídat o tom, ţe i přesto, ţe partnerský vztah nebyl před úmrtím syna zcela funkční, rodiče se snaţili vzájemný vztah zachovat, být si oporou se ztrátou se vyrovnávat společně. Rozdílné potřeby v procesu truchlení však vedly k tomu, ţe se partneři nakonec přece jen vzdálili. Pro tento příběh je charakteristické i popření genderových stereotypů. Respondentka 66

se povaţuje za tu silnou, která se snaţí celé rodině pomoci, pláče a proţívá svůj smutek o samotě a o smrti syna nechce otevřeně komunikovat. Naopak otec projevuje svůj smutek mnohem otevřeněji, potřebuje o úmrtí syna otevřeně hovořit a má potřebu podělit se o svůj smutek společně s ostatními pozůstalými. Neprojevuje se tedy latentně, jak uvádí Špatenková (2006). ,,Na XY odchod jsme reagovali s manželem každý zcela odlišně. Moje první reakce…byla taková, že jsem se zasekla a uzavřela do sebe, nekomunikovala jsem a vyhýbala jsem se jakékoli společné akci...S manželem jsme se celou dobu tak nějak míjeli. On se mi vůbec nedokázal podívat do očí, jeho výčitky svědomí a pocit viny mu nedávali právo se mnou hovořit. Já o to vlastně ani nestála, já mu neumožnila podat mi nějaké vysvětlení, pohovořit si se mnou. Zcela jsem zatrpka…“ (Zdenka) Z respondentčiny výpovědi je i dnes částečně cítit jakási hořkost vůči svému muţi, kterému dává smrt syna za vinu. To můţe být i jeden z důvodů, proč partneři proţívali ztrátu svého syna odděleně. Respondentka se v tomto případě zcela uzavřela do sebe, odmítala s manţelem komunikovat a nedovolila mu, aby se jí přiblíţil. Jejich do této doby téměř “bezchybný vztah“, byl smrtí syna velmi poznamenán. Vzájemné obviňování, o kterém budu pojednávat později, sehrálo velkou roli v tom, ţe se kaţdý z partnerů pral se svojí bolestí zcela odlišně a kaţdý sám. ,,…já byla „mimo tělo“, manžel se choval velice prakticky, zařizoval vše kolem pohřbu, odhlášení školy, koleje, prostě myslel na všechno…Zatímco já tu ztrátu prožívala intenzivně od počátku, on se snažil být ten silný. Byly okamžiky, kdy také plakal, ale většinou jsme ztrátu prožívali úplně odlišně. Když já byla dole, on byl silný, když já byla „lepší“, on byl na dně. Tak to šlo poměrně dlouhou, jako na houpačce.“ (Pavlína) Výše uvedená citace popisuje rozdílnost proţívání ztráty částečně skrze tzv. genderové stereotypy. Na jednu stranu se manţel snaţil být rodině značnou oporou a tím, kdo zajistí potřebné náleţitosti vztahující se ke smrti dcery, na druhou stranu je však zřejmé, ţe i on se vyrovnával se ztrátou dcery velmi těţce a v některých chvílích byla manţelka tím, kdo nesl veškerou starost o rodinu na svých bedrech. I na pozůstalého otce toho tedy bylo v některých chvílích nad hlavu a respondentka byla tou silnou, která se musela postarat o rodinu. Můţeme tedy říci, ţe partneři truchlili velmi podobně, ne však synchronizovaně. ,,Já se prala s velkou bolestí a neměla se na co upnout, neměla jsem v čem najít další smysl života. On se pral také s velkou bolestí a upnul se na dceru a tím pádem mě nechal na vše samotnou. Ztrátu jsme určitě prožívali každý jinak - já měla potřebu si o XY povídat, dát jeho životu potřebnou váhu, uctít památku, připomínat si ho. Bývalý přítel se upnul na druhé dítě a o pocitech nemluvil vůbec…Vztah se změnil už během těhotenství, ale tohle naše 67

odcizení ještě umocnilo. Najednou jsem měla pocit, že vůbec toho druhého neznám a stával se pro mě čím dál víc cizím.“ (Petra) Příběh této respondentky je specifický tím, ţe partneři proţívali ztrátu syna natolik odlišným způsobem a jejich vztah se tolik narušil, ţe došlo k definitivnímu rozpadu partnerského vztahu. Partneři se vzdálili jiţ před smrtí syna, tato skutečnost je však ještě více poznamenala. Respondentka měla potřebu o synovi mluvit, potřebovala cítit, ţe partner je na její straně, ţe se na něho v tomto období můţe spolehnout. On to však cítil zcela naopak, nejen ţe respondentku ze smrti syna obviňoval, ale odcizil se jí natolik, ţe ho ve svém chování vůbec nepoznávala. ,,S manželem jsme prožívali svoji bolest každý zvlášť. Já jsem se s XY na nějaký čas odstěhovala ke svým rodičům, o XY smrti jsem s ním nechtěla mluvit. Chtěla jsem o něm mluvit, moc sem to potřebovala, ale nechtěla jsem o svojí bolesti mluvit právě s ním. …V tu chvíli jsem však cítila, že to musím udělat, nedokázala jsem s ním být a cítila jsem, že je to tak pro nás lepší, možná jsem ho v tu dobu, promiňte za to slovo, chtěla “vytrestat“. (Šárka) I tito partneři neproţívali ztrátu svého dítěte natolik odlišně, jako spíše odděleně. Oba měli potřebu o svém dítěti hovořit, avšak respondentčino obviňování bylo silnější. Partneři tedy na více neţ půl roku svůj vztah téměř ukončili. Období bezprostředně po úmrtí bylo nejen pro tento, ale i rodičovský vztah, obrovskou zkouškou. Jako pozitivní však shledávám, ţe si je respondentka zpětně vědoma toho, ţe se měla v minulosti zachovat jinak a být pro svého muţe oporou. Toto uvědomění podle mě značí o tom, ţe partnerský vztah není v dnešní době respondentce lhostejný a společně s manţelem se ho snaţí opětovně napravit.

5.2.5 Obviňování partnera z úmrtí dítěte, sebeobviňování jednoho z partnerů Smrt dítěte je velmi traumatizujícím záţitkem, který mnohdy dokáţe rozvířit stávající rodinné vztahy. Jak jsem jiţ zmínila výše, na funkčnost vztahu má bezpochyby vliv i samotná okolnost úmrtí a s tím i související obviňování partnera, popřípadě sebeobviňování sebe sama, které se ať uţ přímo, či nepřímo promítá do vztahů jako takových. Právě této problematice pak věnovaly respondentky značnou část svých příběhů. ,,V duchu jsem obviňovala manžela, ale snažila jsem se tomuto tématu vyhýbat, protože bych ho na rovinu označila za viníka. On to věděl, ale jeho bolest byla i bez mého obvinění tak strašně veliká, že jsem se snažila ovládat a nevyvolávat zbytečně hádky, ve kterých se řekne všechno… Vím, že si nikdy v životě neodpustí tu chvíli a také vím, že tuší, že někde u mě, hodně hluboko jako viník této tragédie je a zůstane on…ale každý si zaslouží druhou šanci…Nikdy si to neodpustí a nadosmrti si to bude vyčítat.“(Zdenka) Z respondentčiných 68

slov je zřejmé, ţe viníkem, který zapříčinil synovu smrt, je v jejích očích její manţel. Takovýto postoj se samozřejmě chtě nechtě promítá do vzájemného partnerského vztahu. Respondentka se svému partnerovi vyhýbala a nedávala mu jakoukoliv šanci se jejímu srdci opět přiblíţit. I přesto, ţe ho za viníka stále povaţuje, snaţí se svoji zlobu vnitřně zpracovat a přímo mu synovu smrt nevyčítat. To podle mě částečně značí o respondentčině síle a o tom, ţe jí na rodině a s tím i souvisejícím partnerském vztahu stále záleţí. ,,Pochopitelně jsem si dávala za vinu odchod syna, že jsem mu nedokázala zajistit klidné dětství…Navenek jsme se neobviňovali, ale uvnitř jsem si vyčítala ne vždy urovnané vztahy. Přece jen syn odešel z vlastního rozhodnutí…Nikdy jsem nepozorovala, že by se manžel obviňoval, ale po smyslu smrti pátral a pak zjistil, že deprese se v jejich rodině objevuje. Nakonec těžkou trpí i on. Jednou jsem od něho slyšela, že syn podědil po něm“ (Hana) Z této interpretace je zřejmé, ţe v rodině nedocházelo mezi rodiči k vzájemnému obviňování. V důsledku této okolnosti úmrtí však došlo k sebeobviňování nejen z matčiny strany, ale svůj podíl viny si podle sebe nese i pozůstalý otec. Matka se obviňovala hlavně z toho, ţe v rodině panovaly před smrtí syna rozpolcené vztahy, které byly z velké části zapříčiněny otcovým charakterem a s tím i souvisejícími hádkami. Respondentka se tedy neobviňovala ze smrti syna, ale spíše z toho, v jakém rodinném prostředí strávil syn svůj krátký ţivot. Otec se naopak obviňuje z toho, ţe syn stejně jako on trpěl depresemi, v důsledku kterých si dle respondentky moţná sáhl na ţivot. Tento příběh částečně potvrzuje to, o čem mluví i McLarenová (in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007), ţe za smrt dítěte nemusí být zodpovědný ani jeden z pozůstalých rodičů, avšak za smrt dítěte se mohou povaţovat přímo zodpovědnými. Slova McLarenové potvrzuje i následující úryvek: ,,Byla jsem to já, kdo přemlouval otce, aby ho pustil. Stále jsem si říkala, kde jsem udělala chybu? A kdybychom XP nepouštěli, tak tu ještě byl. To sebeobviňování mám v sobě dodnes. Možná jsem byla špatná máma. Možná jsem byla moc tolerantní. Měla jsem být důslednější a víc se zajímat o jeho kamarády.“ (Kateřina) Jak je z výpovědi zřejmé, respondentka se i po 13-ti letech cítí za smrt syna zodpovědná. Zpětně si však spíše vyčítá svoji důslednost a přístup k dětem. Jako velmi pozitivní shledávám to, ţe manţel svoji ţenu v této obtíţné situaci podrţel a jak je z příběhu zřejmé, nikdy se od někoho nedočkala jakýchkoliv výčitek, ţe by byla skutečně za smrt syna zodpovědná. Spíše naopak, manţelé si byli v těchto chvílích značnou oporou a smrt syna je zpočátku velmi sblíţila. ,,…najednou se mi udělalo hrozně špatně...Říkala jsem tolikrát manželovi, že se něco stalo, ale on mi řekl, že jsem hysterka...Před jedenáctou hodinou jsem otevřela internet a tam 69

si o dopravní nehodě přečetla…Slyšela jsem se, jak stále nahlas říkám „XY je mrtvá“. A právě tohle byl, myslím, zlomový okamžik pro naše další vztahy s manželem a synem. Myslím, že mi nikdy neodpustí, že jsem to říkala…I dnes, když se někdy pohádáme, mně manžel někdy řekne, že jsem smrt XY přivolala.“ (Pavlína) Z výše uvedené citace je zřejmé, ţe i v tomto případě se vzájemné obviňování promítlo do stávajících rodinných vztahů. Respondentčino intenzivní proţívání ztráty dcery a s tím i související obviňování ze strany manţela a ostatně i syna se znatelně podepsalo jak na rodičovském, tak i partnerském vztahu. K tomu respondentka dodává, ţe i dnes se někdy manţel nevyvaruje výčitkám a obviňování. Dnes však, jak sama podotýká, jeho občasné výtky bere spíše jako projevy bezmocnosti, neschopnosti navrátit čas a smrti dcery zabránit. Manţelovy výčitky si jiţ nebere tak osobně, jako tomu bylo v období bezprostředně po úmrtí dcery, kdy se obviňování ze strany jejích nejbliţších promítlo výrazně i do jejího psychického stavu. ,,…on mi vyčítal, že za úmrtí syna vlastně můžu já, protože jsem ho chtěla. Já ho zase obviňovala z toho, že ho nechtěl....začarovaný kruh výčitek.“ (Petra) Do vzájemného obviňování partnerů se promítl uţ tak narušený vztah, který mezi partnery fungoval před touto událostí. V tomto případě nesehrála hlavní roli ani tak okolnost úmrtí, jako samotná skutečnost, ţe se respondentka během těhotenství rozhodla, dítě si ponechat, přivést ho na svět, s čímţ ostatně razantně nesouhlasil její jiţ v současné době bývalý partner. Konkrétně u této dvojice bylo vzájemné obviňování partnerů jakýmsi hnacím motorem směřujícím k absolutnímu rozpadu vztahu. ,,…já jsem ho však stále obviňovala, a i když už jsou to více jak tři roky, stále se někdy neuhlídám a XY smrt mu vyčtu, i přesto že vím, že to nebyla úplně jeho vina. Svého muže stále miluju, na druhou stranu je však ve mně něco, co mi nedovoluje mu jednou pro vždy odpustit“. (Šárka) Další respondentka popisuje, jak se změnil partnerský vztah na základě toho, ţe obviňovala svého muţe ze smrti syna. I přesto, ţe ho neobviňovala přímo, přiznává, ţe v ní je doposud jakýsi blok, který zabraňuje tomu, aby se manţel mohl opět přiblíţit jejímu srdci, jednou pro vţdy by si vše vyříkali a partnerský vztah by posunuli o krok dál. Otec dětí se tak musel vypořádávat nejen s tím, ţe cítil ze své manţelky značný odstup, ale musel se vypořádat i s tím, ţe ho odsuzovali i cizí lidé, coţ se ostatně promítlo i do jeho psychického stavu, který ho dovedl aţ ke konzumaci alkoholu. ,,To nebylo jediné peklo, které jsem zažívala. Další bylo doma, kde mi manžel dával plnými doušky najevo, kdo je viník…Viník jsem a budu já. To mi nikdy neodpustí. Ať je to mezi námi jakékoliv.“ (Jiřina) Jak jsem jiţ výše uvedla, partnerský vztah této respondentky nebyl funkční ani před úmrtím syna, natoţ poté. Dle respondentčiných slov ji manţel dával 70

synovu smrt za vinu jak verbálně, tak i fyzicky. Takovéto jednání samozřejmě rozbilo partnerský vztah, stejně tak i vztah rodičovský mezi otcem a přeţivším synem, který stál na straně matky, jelikoţ o násilí, ke kterému doma docházelo, věděl. Respondentka se tedy ještě mnohem více sblíţila se svým jediným synem. I další z respondentek nebyla výjimkou v tom, ţe se cítila za smrt svého dítěte zodpovědná. ,,Samozřejmě jsem došla k závěru, že jsem selhala jako ženská, manželka, matka… Sebeobviňování bylo na dennodenním pořádku. Z manželových řečí jsem však nezaslechla jedno jediné slovo, kterým by mě obvinil z mého selhání.“ (Klára) I přesto, ţe respondentka nemohla své zdravotní problémy nijak ovlivnit, narození mrtvého dítěte si dává za vinu. Jak uvádí Davis (rok neuveden, online), tyto pocity viny jsou pro matky zcela normální a často vycházejí z přesvědčení, ţe by měly být schopny své dítě před okolním světem ochránit. V tomto náročném období byl respondentce největší oporou právě její manţel, který se jí, jak sama říká, snaţil všemi moţnými prostředky pomoci, aby se přes tuto událost přenesla a opět naplno ţila. I přesto, ţe se pár bezprostředně po úmrtí vzdálil, pozůstalý otec se snaţil stále intenzivněji svoji ţenu povzbudit, zbavit ji výčitek svědomí a být ji dostatečnou oporou.

5.2.6 Únikové reakce Únikové reakce jsou dalším tématem, o kterém se ve svém příběhu zmiňují téměř všechny respondenty. V reálném ţivotě mohou nabývat nejrůznějších podob, od uţívání alkoholu, hyperaktivity, workoholismu, aţ po nejkrajnější formu, kterou je sebevraţda. Jak uvádí Baštecká (2005), poţívání alkoholu patří v dnešní době mezi běţné pokusy, prostřednictvím nichţ se lidé chtějí vypořádat s traumatizující událostí. To ostatně částečně potvrzují i mnou získaná data, z nichţ vyplývá, ţe nejčastější únikovou reakcí, ke které se ať uţ respondentky, či jejich manţelé uchýlili, je právě uţívání alkoholu. Na druhém pomyslném místě je pak workoholismus. Některé z pozůstalých matek, které o alkoholu v této souvislosti mluví, se ve svých výpovědích rozcházejí v tom smyslu, ţe pro některé byla sklenička alkoholu skutečně jakousi berličkou, o kterou se potřebovaly opřít. Podle nich však měly ony, popřípadě jich partneři tuto situaci pod kontrolou a alkoholu se napili aţ v momentě, kdy jim bylo skutečně nejhůře. Jednalo se tedy pouze o příleţitostné napití. Oproti tomu jiné zdůrazňují, ţe alkohol byl ať uţ pro ně, či pozůstalé otce téměř základem všedního dne, bez kterého by bolest ze ztráty dítěte přerostla neúnosnou hranici, se kterou by se nedalo ţít. Prostřednictvím alkoholu tak utíkaly 71

do jakého si zapomnění. To ostatně potvrzuje i několik níţe uvedených výroků, které jsem pro představu vybrala. ,,V době, kdy jsme byly pryč, začal XY smrt řešit alkoholem, utápěl se v něm. A když říkám utápěl, myslím tím skutečně utápěl.“ (Šárka) Respondentčin manţel se vyrovnával s úmrtím svého syna skrze alkohol. Jedním z hlavních důvodů, proč se k tomuto jednání manţel uchýlil, souvisí s okolností úmrtí syna, který spadl pod kola jedoucího traktoru. Ze smrti jejich syna ho obviňovala nejen manţelka, ale skrze prsty se na něho dívalo i širší okolí. To můţe být také příčinou toho, proč se respondentčin manţel rozhodl pro svépomocnou medikaci alkoholem, která bolest otupuje. Freeman (in Baštecká,2005) uvádí, ţe právě výše uvedená svépomocná medikace alkoholem patří v západním světě mezi základní praktikované podoby, prostřednictvím nichţ se lidé vyrovnávají s traumatizujícími události, jakou je i smrt vlastního dítěte. ,,Psychický teror, beznaděj a prožité neštěstí mě dohnali ke skleničce zapomnění. Jedna, dvě, bohužel…Po pár skleničkách mi veškeré výčitky byly jedno a i ta bolest byla taková otupělá.“ (Jiřina) Jako jediná tato respondentka přiznává, ţe se v důsledku smrti syna a značně nefunkčního partnerského vztahu uchýlila k uţívání alkoholu, se kterým se však za pomoci odborníků statečně poprala. ,,…Nikdy jsem se s tím nesmířila a dodnes občas kouknu na dveře a říkám si, že se vrátí domů. Když o tom přemýšlím, myslím si, že jsem si ve svém podvědomí zafixovala, že jen odjel… Vyřešila jsem svoji samotu prací. U manžela to bylo podobné. Domů se chodil jen najíst a i po večerech chodil na úřad a vracel se pozdě večer.“ (Kateřina) Z vyprávění této respondentky vyplývá, ţe se po smrti syna s manţelem začali více věnovat svému zaměstnání. Manţel pak v zaměstnání trávil tolik času, ţe si zde dokonce našel i milenku, coţ jak z respondentčiných slov vyplývá, bylo i začátkem konce dlouholetého manţelství. Za zamyšlení stojí také to, ţe se respondentka sţila s představou, ţe syn i nadále ţije. Taková představa můţe značně narušovat nejen chod domácnosti, ale i komplexní ţivotní styl rodiny, jelikoţ členové ţijí mnohdy skutečně v představě, ţe se jich blízký opět vrátí. Někteří pozůstalí rodiče utíkali tímto způsobem od své bolesti kvůli okolnostem úmrtí, jiní v důsledku toho, ţe rodinné vztahy byly nejen smrtí dítěte tak nefunkční, ţe neviděli z této bezútěšné situace jiné východisko. Z výše uvedeného je zřejmé, ţe se tyto únikové reakce negativně promítly primárně do partnerských, ale částečně i v některých případech do rodičovských vztahů.

72

5.2.7 Sexuální ţivot K partnerskému vztahu patří bezpochyby i sexuální ţivot, a proto není udivující, ţe se některé respondentky ve svých příbězích zmínili i o něm. Téměř všechny se pak se shodují na tom, ţe v této oblasti zaznamenaly po úmrtí jejich dítěte značné změny, ve většině případů došlo k sexuální abstinenci. Pouze jedna z respondentek se svěřuje s tím, ţe partnerský vztah nebyl ohroţen neshodami v sexuálním ţivotě jako takovém, ale tím, ţe se partneři nedokázali shodnout na tom, zda přivést na svět další dítě. Pro příklad zde uvedu výroky dvou respondentek, které se shodují i s ostatními matkami, u kterých došlo v důsledku úmrtí dítěte k sexuální abstinenci. ,,S manželem jsme se nerozvedli, ale žijeme spíš vedle sebe. Sexuální život vymizel.“ (Hana) ,,Asi rok jsme měli velké problémy, tedy vlastně já. Vůbec jsem nebyla schopná na sex myslet, každý kontakt jsem obrečela s vědomím, že sexuálně měla žít Pavlínka. To ona měla všechno před sebou. Časem se to ale ustálilo, ale za jak dlouho, to už opravdu nevím.“ (Pavlína) Pro respondentky, shodující se s výše uvedenými výpověďmi, je charakteristické, ţe sexuální ţivot z jejich partnerského vztahu zcela vymizel. Respondentky poukazují na to, ţe sexuální styk byl v tomto období poslední věcí, na kterou měly čas pomyslet. Pro některé byl sexuální styk nevhodný z toho důvodu, ţe sexuálním ţivotem mělo ţít jejich dítě, některé však natolik vzdálila samotná událost úmrtí, ţe sexuální ţivot ze vztahu vymizel zcela. Partneři sice zůstali i nadále “spolu“, ţijí však fakticky spíše vedle sebe, neţ aby tvořili skutečný pár. Pro některé partnery bylo zcela přirozené, ţe sexuální styk nebyl v tomto období na pořadu dne a postupem času došlo mezi partnery alespoň v tomto směru k návratu do normálu a sexuální styk se opět do jejich běţného ţivota vrátil. Jiný partnerský pár pro změnu zaznamenal, ţe sexuální abstinence je pro funkčnost jejich vztahu jiţ neúnosná a dostatečně včas si uvědomili, ţe tímto svým postojem, kdy se k sexu staví odmítavě, ztrácejí hlavně jeden druhého. Respondentky se tedy shodují v tom, ţe smrt dítěte se dotkla i jejich sexuálního ţivota. Rozcházejí se však v tom, jak se sexuální abstinence promítla do partnerského vztahu. Některé páry to rozdělilo, naopak jiní na sebe nenaléhali, coţ jejich vztah mnohdy ještě více stmelilo. Druhou skupinu pak tvoří pouze jediná respondentka, která mluví o výše uvedených neshodách v otázkách týkajících se početí dalšího dítěte.

73

,,Ovšem vztah s manželem se změnil. Po určité době začal mluvit o tom, že by chtěl další dítě. To jsem odmítala, protože jsem měla hrůzu z toho, že bych ho zase neuhlídala. Pořád jsem říkala, že jsem nedokázala ochránit Petra a že podruhé už bych to nepřežila. To byla pro něho rána, kterou mi dodnes neodpustil.“ (Kateřina) Partnerský vztah tedy můţe být poznamenán nejen neshodami v oblasti sexuálního ţivota, ale i s tím související skutečností, zda se partneři dokáţou shodnout na tom, jestli přivedou na svět další dítě. O tom ostatně ve svém díle pojednává i Kohnerová a Henleyová (2013). K narušení vztahu v důsledku neschopnosti se dohodnout došlo i v případě této respondentky. Respondentka měla obavu z toho, ţe by jiţ nedokázala ochránit další dítě a představa toho, ţe by přišla opět o někoho blízkého, pro ni byla nepředstavitelná. Manţel však s tímto rozhodnutím nesouhlasil, coţ se mimo jiné promítlo i do stávajícího partnerského vztahu, který byl tímto rozdílným názorem narušen. Nemůţeme však s jednoznačností říci, zda to byla pouze tato neshoda, která vedla k definitivnímu rozpadu vztahu. Co však můţeme s jistou říci, ţe to byl jen další krok, který tento manţelský pár po smrti jejich dítěte ještě více vzdálil.

5.2.8 Ztráta role rodiče Ve svém výzkumu jsem se primárně zaměřovala na rodiče, kteří měli před touto tragickou událostí více neţ jedno dítě. I přesto, ţe níţe uvedená respondentka vychovávala přítelovu dceru z předchozího manţelství od jejího dětství a v jejím ţivotě ve své podstatě figurovala jako její matka, mluví v souvislosti s úmrtím syna o tzv. ztrátě role rodiče. Ta je typická právě pro rodiče, kteří přišli o jediné dítě. ,,Dodnes je mi líto, že spousta lidí, co znám, neví, že jsem byla maminkou. Mrzí mě to i jako ženu, tahle, dle mého, důležitá role mi nebyla dopřána. Je fakt, že ve mně něco mateřského určitě zůstalo - dávám to své neteři a přítelově dceři. Ale jak říkám, ohledně role rodiče - připadám si oproti ostatním maminkám tak trochu “méněcená".“ (Petra) Z respondentčiny výpovědi je viditelné, ţe i přesto, ţe svoji lásku, kterou měla věnovat svému dítěti a kterou tedy směřovala pouze k přítelově dceři, jí ztráta role biologické matky velmi chybí. Respondentku drţí v tomto směru nad vodou fakt, ţe ji snad bude jednou tato role skutečně dopřána. Nevzdává se a na rozdíl od mnohých pozůstalých matek v pokročilém věku má stále naději, se vytouţeného dítěte a s tím i související role matky dočká. Ztráta role matky a partnerův odmítavý postoj vztahující se k nastalé situaci se velmi negativně promítl do stávajícího partnerského vztahu.

74

5.2.9 Smysl smrti dítěte Respondentky se ve svých příbězích zamýšlely nad tím, zda měly potřebu najít vysvětlení, proč ke smrti jejich dítěte došlo. Tito pozůstalí pak často hledají svoji odpověď ve víře, či se svým dětem snaţí zajistit celoţivotní památku např. ve formě memoriálu. Ve svých příbězích se o smyslu smrti dítěte zmiňují pouze dvě z matek, coţ můţe mimo jiné značit např. o tom, ţe po smyslu smrti svého dítěte více nepátrají, chtějí na svoji bolest zapomenout a opakovaně se k tomu nevracet. ,,Smysl jeho odchodu - to nemohu pochopit a nikdy nepochopím. Večer odcházel na setkání mladých a v noci si vzal život. Odcházel s úsměvem, i tam se prý bavil. Jediné vysvětlení - trpěl depresemi a zřejmě ve spojitosti s alkoholem nastal zkrat. Byl to moc hodný kluk, který by vědomě nikomu neublížil.“ (Hana) První respondentka uvádí, ţe smysl smrti svého syna částečně našla. Rodina se domnívá, ţe svoji roli v tomto případě sehrála deprese. Více se tím respondentka nezaobírá a na celou událost se snaţí na rozdíl od svého muţe zapomenout. Snaţí se ve svém ţivotě najít nějaký nový smysl a krásu, pro kterou má cenu ţít. V tomto se však značně rozchází se svým manţelem, jehoţ zcela opačný postoj k ţivotu partnery alespoň v tomto směru vzdaluje. ,,Moje předtucha…mi vlastně pomohla překonat tu ztrátu, nikdy jsem nezapochybovala, že Pavlínka už není. Naprosto přesně vím, že po smrti „něco existuje“. Já jí u sebe tolikrát cítila, poslala mi tolik znamení. Manžel byl vždy velmi materialistický a ničemu takovému nevěřil. Zpočátku byl nepříjemný, když jsem mu vyprávěla, že Pavlínku cítím, že je s námi apod. Časem se ale přesvědčil na vlastní oči, že nelžu. A začal tomu (i když asi jen trochu) věřit.“ (Pavlína) Naopak následující respondentka měla velkou potřebu najít smysl smrti své dcery. Ten pak našla právě ve víře. Ta ji obrovským způsobem pomohla překonat toho období, hlavně pak po psychické stránce a v souvislosti s obviňováním sebe sama. Otázky víry pak byly i zdrojem neshod a hádek, které se promítaly do partnerského vztahu. Z výše uvedeného můţeme usuzovat, ţe respondentčin postoj a víra v jakýsi posmrtný ţivot partnery vzájemně vzdaloval. Jak však dále uvádí, po určité době i manţel začal v “něco“ věřit, coţ zapůsobilo pozitivně i na tento manţelský pár.

5.2.10 Změna ţivotního postoje, hodnotový ţebříček Respondentky, které na tuto změnu ve svém vyprávění poukazují, se shodují, ţe smrt dítěte člověka od základu změní a to tedy i v případě jeho ţivotního postoje a hodnotového ţebříčku. 75

Nejen ţe si samozřejmě tyto respondentky a často i jejich partneři uvědomili pomíjivost ţivota, ale váţí si mnohem více i svého zdraví a někteří i jeden druhého navzájem. Mnohdy uţ se nerozčilují z takových maličkostí, jako tomu bylo doposud. Některé respondentky se začaly angaţovat v pomáhajících profesích, svépomocných skupinách, či jinak chtějí svoji hrůznou ţivotní zkušeností pomoci někomu, koho tato strašná událost také v ţivotě potká. Některé z respondentek, které pravděpodobně mají toto nejobtíţnější období svého ţivota za sebou, přijaly dokonce tuto strašlivou událost jako součást svého ţivota, která je měla něčemu naučit, případně je posunout někam dál. Změna hodnotového ţebříčku a s tím i souvisejícího ţivotního postoje, tedy mnohdy v důsledku smrti dítěte rodinnými vztahy značně zacloumá. Mé respondentky se alespoň v tomto směru většinově shodují na tom, ţe díky přehodnocení svých ţivotů se sblíţily se svými partnery. Samozřejmě však ne všechny. Změna hodnotového ţebříčku tedy měla v těchto případech většinou na partnerský vztah pozitivní dopad. To ostatně potvrzují i některé z níţe uvedených ukázek, které jsem pro představu vybrala. ,,Lehko se řekne, že by mě neměli rozčilovat maličkosti. Jenže zrovna v tomto období je člověk citlivější na slovíčko, vztahovačnější, rozbolavěný a vidí jen svou bolest. Jasně, že si uvědomuji, že je nejdůležitější zdraví a život. Jenže taky potřebujete práci, která vám dá nejen obživu, ale i 9 hod. denně, kdy se musíte soustředit na něco jiného, než je vaše bolest. Jsem pořád citlivá bytost, ale už se nezatěžuji zbytečnostmi…Důležitý je pro mě klid, zdraví a pohoda mých blízkých. Pokud budu mluvit za manžela, tak si uvědomil, jak má rád svou rodinu a přiznal, že by se choval jinak....Možná to byl následek odchodu syna…Manžel si víc váží mě i syna.“ (Hana) Například tato respondentka ve svém příběhu uvádí, ţe se s manţelem po této události v mnohých věcech ještě více vzdálili, avšak co se týče ţivotního postoje, manţel si konečně uvědomil, co pro něho jeho blízcí, konkrétně jeho ţena a přeţivší syn, znamenají. V tomto směru tedy došlo mezi partnery k sblíţení. ,,Já se po smrti XY víc zaměřila na pomoc druhým lidem, snažím se být víc mezi lidmi, začala jsem studovat VOŠ sociálně právní, hodně se setkávám s maminkami XY bývalých spolužáků. Myslím, že hodnoty mám ale uspořádané pořád stejně. Spíš se změnil poměr času, které jsem jednotlivým hodnotám začala věnovat. Jediné, co se naprosto změnilo, bylo to, že dělám, co cítím, že je pro mě důležité nebo nejlepší, a nezáleží mi vůbec na tom, co říkají ostatní. A asi se také teď víc raduji z maličkostí a snažím se víc smát. Prostě se snažím dělat svět lepší i za XY...“ (Pavlína) Vyprávění této respondentky je specifické tím, ţe svůj ţivot po smrti dcery zcela přehodnotila. Nejen ţe se více zaměřila na pomoc druhým, ale začala i studovat a všeobecně více vyhledávat kontakt s lidmi. To, ţe však respondentka začala 76

věnovat v tomto obtíţném období svůj čas i jiným lidem neţ pouze rodině, se nelíbilo jejímu muţi, v důsledku čehoţ docházelo mezi partnery mnohdy k neshodám. Respondentka se ve svém novém ţivotě snaţí dělat věci, které ji vnitřně naplňují, a nechce ho promarnit zbytečnostmi, jakou je pro ni např. práce na zahradě, na kterou se naopak po úmrtí dcery zaměřil právě její manţel, coţ je někdy právě mezi nimi hlavní příčinou vzniku dalšího problému. I další respondentka se pozastavuje nad svými ţivotními hodnotami a prioritami, které se u ní po úmrtí synka změnily. ,,Začala jsem chodit dávat krev a změnila jsem životní cíle; priority a stal se ze mě jiný člověk. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Mě má ztráta hodně posílila, začala jsem sebejistější a naučila se vyjádřit svému okolí, co přesně chci a nechci, začala jsem si stát za svým a na druhou stranu i neprorážet zeď hlavou…Hodně jsem ztratila, možná všechno, po čem jsem toužila.“ (Petra) Z respondentčiných slov je zřejmé, ţe ji nejen smrt dítěte, ale i skutečnost, ţe se s touto ztrátou musela vypořádat sama, jelikoţ přítel ji v této těţké době nebyl oporou, značně posílila. Uvědomila si, co je pro ni v ţivotě důleţité a z veškerého zla, které ji v ţivotě potkalo, se dokázala ponaučit a vzít si z toho pouze to dobré. Smrt dítěte bere jako součást ţivota, která jí měla otevřít oči a svým způsobem i zajisté někam posunout. Minimálně jí pomoci v jejich budoucích vztazích, ve kterých jiţ nebude tím slabším a snadno ovlivnitelným článkem, jako tomu bylo doposud. Tato respondentka je tedy tím příkladem, kdy se pohled na svět obou partnerů natolik rozcházel a vztah byl tak poškozen, ţe se partneři rozešli.

5.2.11 Praktické otázky vztahující se k úmrtí dítěte Respondentky, které zaznamenaly změny v oblasti praktických otázek vztahujících se k zemřelému dítěti, se ve svých příbězích věnovaly např. zhoršené finanční situaci nebo otázkám kolem osobních věcí dítěte. Pozůstalé matky se však rozcházejí v tom smyslu, ţe pro některé je důleţité mít určitou část svého dítěte stále u sebe, proto je pro ně zcela nepředstavitelné, ţe by se těchto věcí zbavily. Jiné to však cítí zcela naopak. Psychicky neunesou to, aby si své dítě kaţdodenně připomínaly a musely tedy podstoupit určité kroky, ať uţ předělat dětský pokoj, schovat všechny fotografie a osobní věci, které jim zemřelé dítě připomínají. Důleţité skutečnosti, které rodinné vztahy poznamenaly, souvisí i s výše uvedenou špatnou finanční situací. Některé matky byly v důsledku svého špatného psychického stavu propuštěny ze zaměstnání, coţ se promítlo do celého rodinného fungování. ,,…byla jsem propuštěna z práce... To, že jsem přišla o práci, se samozřejmě promítlo i do 77

naší finanční situace. S manželem jsme si nemohli dovolit to, aby dcerka jezdila na dva kroužky.“ (Šárka) Jiná z respondentek naopak zdůrazňuje narušení partnerského vztahu kvůli neshodám, jak naloţit s osobními věcmi po dítěti. O tom mluví i následující respondentka: ,,…osobní věci po dítěti – Tak to byl, myslím, největší problém. Já do Pavlínčina pokojíčku chodila plakat, nemohla jsem tam na nic sáhnout, nic změnit. Chtěla jsem, aby to tam zůstalo pořád stejně. Manžel začal rozdávat Pavlínčiny šaty a šperky dcerám své sestry…Nenáviděla jsem je za to. Pro mě to bylo tak brzy.“ (Pavlína) Právě pro ni bylo nesmírně důleţité ponechat vše tak, jak bylo, alespoň tedy bezprostředně po dceřině smrti. V tomto ohledu se rozcházela zcela se svým manţelem, který se dceřiných věcí začal bez respondentčina vědomí zbavovat. Je tedy zcela pochopitelné, ţe tyto jeho kroky vedly k mnohým neshodám a narušení funkčnosti vztahu. I další respondentek uvedla, jak je pro ni důleţité si věci po svém synovi ponechat. ,,…veškeré věci ke studiu jsem dala jeho spolužákovi…Oblečení mám schované v pytli na půdě, nevím, zda se s ním někdy dokážu rozloučit. Ale je mi, jako bych ztratila přítomnost, minulost, i budoucnost. Nemohu se dívat na rodinné fotky, pohled na jeho věci mě dokáže rozplakat i po letech…Jako bych ze svého života vymazala 20 roků.“ (Hana) Respondentka dokresluje, jaké pro ni bylo se všech synových věcí svým způsobem vzdát. Učebnic a dalších materiálů, které by mohly poslouţit někomu dalšímu a hlavně, které nemají pro pozůstalou matku tak vysokou citovou hodnotu, jakou má pro ni právě synovo oblečení, se dokázala vzdát. I přesto, ţe synovy osobní věci jiţ nejsou v bytě uloţeny tak, jak tomu bylo před jeho smrtí, stále pro ni představují jeho část, které se nedokáţe vzdát. Pokud by se však byla kaţdodenně nucena dívat na jeho věci, staly by se myšlenky na mrtvého syna základem všedního dne a mohly by se rozvinout aţ do patologické reakce. Z výše uvedeného je evidentní, ţe i takovéto praktické věci, které mohou pro lidi, kteří nezaţili ztrátu milující osoby, představovat absolutní banality, jsou naopak pro pozůstalé rodiče velmi citlivé, a proto není divu, ţe pokud se v těchto zásadních věcech partneři neshodnou, můţe dojít aţ k rozpadu jejich vztahu. To však také i přes značné neshody není případ mých respondentek.

78

5.2.12 Ritualizované události po úmrtí dítěte Respondentky se zamýšlely nad tím, jak smrt jejich dítěte ovlivnila rodinný ţivot a s tím i související ritualizované události. Jednotně se pak shodují v tom, ţe veškeré další svátky, oslavy narozeni, atd. jiţ nejsou takové, jako doposud. To přeci ani není moţné. Právě vánoční svátky jsou i pro ty, kteří nezaţili takovouto ztrátu, velmi psychicky náročné, natoţ pak pro pozůstalé, kterým u svátečně prostřeného stolu vniklo místo, které jiţ nikdo nedokáţe obsadit. Pro příklad tedy uvádím dva níţe uvedené úryvky, které výše uvedené potvrzují. První respondentka uvádí následující: ,,Štědrý den jsme už 7 roků neslavili doma. Chodíme k sestře. Svoje narozeniny i veškeré rodinné akce sice přežiji, ale chybí mi P., takže spíš přetrpím… Asi 3x do roka si s manželem dopřejeme pobyt mimo domov, který nám hodně pomáhá. Akorát spolu vydržíme v pohodě jen ty 3 – 4 dny. Už jsem stanovila pravidla, že se nebavíme o synovi ani o práci.“ (Hana) Pro některé respondentky stejně jako pro tuto je zcela nepředstavitelné slavit tyto významné dny stejně jako předtím. Aby se však o tuto událost zcela nepřipravily, slaví je mimo domov, společně se širším příbuzenstvem, kde pro ně není oslava tak bolestivá, jako kdyby byla rodina doma. Doma, kde jim na kaţdý koutek připomíná mrtvého syna. K tradicím, jako jsou tyto, se tedy snaţí přistupovat aspoň tímto způsobem. Dále respondentka k této problematice uvádí, ţe po úmrtí syna začali s manţelem jezdit na pravidelné dovolené, které jsou pro ně jedinou moţností, jak částečně zapomenout na to, co je potkalo. Tímto způsobem se snaţí jeden druhému přiblíţit. Následující respondentka naopak hovoří o tom, ţe k ţádným signifikantním změnám v současné době nedochází: ,,S dětmi už opět jezdíme na výlety… slavíme svátky, tak jak jsme byli doposud zvyklí. Chtělo to samozřejmě ale svůj čas. Na T. narozeniny chodíme celá rodina na hřbitov…Všichni pak společně odcházíme domů, manžel tam ale zůstává a vrací se domů později. Co v tuto chvíli dělá, nevím. Nemluvíme o tom, manžel nechce, což mě velmi mrzí, ale akceptuji to.“ (Šárka) Z respondentčina příběhu je evidentní, ţe ztráta syna byla pro rodinu z počátku velmi náročná. Čas zde sehrál svoji roli a rodina se pomalu vrátila ke stejným rituálům a tradicím, která dodrţovala i před touto událostí. K zachování synovy památky si rodina vytvořila novou zvyklost. V den, kdy by zesnulý syn slavil své narozeniny, chodí rodiče společně s dcerami na hřbitov vzdát mu památku. Respondentka v této citaci věnuje pozornost i tomu, jak návštěva hrobu právě v tento den silně působí na jejího muţe. Z výše uvedeného se můţeme domnívat, ţe otec se stále se smrtí syna nevypořádal, jeho smrt si moţná dává stále za vinu, coţ u něj opakovaně vyvolává bolestivé vzpomínky a pocit úzkosti, se kterým se potřebuje vypořádat v soukromí.

79

Z tohoto příběhu, tedy z respondentčiny

interpretace, je evidentní, ţe pro rodinu bylo důleţité vrátit tyto tradice do “starých“ kolejí, které je opět sbliţují.

5.2.13 Sociální okolí Respondentky se ve svých příbězích pozastavovaly i nad tím, zda ony či jejich partneři měli po úmrtí dítěte potřebu vyhledávat např. přítomnost svých přátel. Mnou zjištěná data uvádějí, ţe jejich potřeby byly mnohdy diametrálně rozdílné. Pro některé z matek bylo nepředstavitelné vyhledávat přítomnost dalších lidí, šťastných lidí, kteří kolem nich mluví o svém spokojeném ţivotě, či naopak absolutně nevědí, jak k nim přistupovat, jak s nimi mluvit. Pro tyto rodiče bylo tedy zcela samozřejmé se v tomto období distancovat od okolí a uzavřít se do ústraní se svojí bolestí. Toto ostatně potvrzují i následující výroky. ,,Přestali jsme navštěvovat známé, chodit na společenské akce, atd. Oba jsme striktně odmítali veškerá pozvání.“ (Kateřina) ,,Po tom všem jsem se stáhla do ústraní, bez jakéhokoli dobrovolného kontaktu s okolím…Uzavřela jsem se do sebe, distancovala od okolního světa…Nejhorší snad byly návštěvy známých a nově narozených dětí. Probrečela jsem spoustu nocí, manžel taky brečel, ale potají. Já to vím.“ (Klára) Některé, pro pozůstalé rodiče, otřepané fráze, byly pro respondentku značně nepříjemné, obzvláště pak situace, kdy se vám jdou přátelé pochlubit se svým čerstvě narozeným miminkem. Přátelé, kteří nedokáţou předvídat momenty, jako byl například tento, přidělávají pozůstalým další bolest. A proto je pro mnohé pozůstalé, aspoň v těchto momentech, přijatelnější nemít přátelé kolem sebe. Jak říká Davis (rok neuveden, online), ačkoliv mohou mít tito přátelé dobré úmysly, mohou se rodiče v jejich přítomnosti cítit izolovaní a rozčílení, protoţe přátelé nevědí, jak je správně utěšit, coţ můţe vést k opakovaným nedorozuměním. V této souvislosti mluví respondentka i o svém muţi: ,,Kamarádi se s manželem stýkali dál, myslím, že tohle téma se nijak neprobíralo, ale víte, chlapi to berou jinak. Alespoň navenek se to tak jeví.“ (Klára) Jak je z interpretace evidentní, u svého partnera nezaznamenala změny v oblasti širších vztahů. Takto to na ni aspoň působilo. Můţeme se tedy domnívat, ţe i manţel to se svými přáteli probíral, avšak respondentka si truchlení muţů spojuje s veřejností rozšířeným stereotypem, nahlíţejícího na truchlícího muţe jako na silného, neemocionálního a toho, který nemá o takovýchto věcech potřebu mluvit. Davis (rok neuveden, online) uvádí, ţe rodiče truchlí odlišně, jelikoţ pouto k jejich dítěti bývá rozdílné. I přesto, ţe otcové vnímají miminko abstraktněji a mohou k němu cítit znatelně menší pouto neţ matka, neznamená to, ţe by o něm neměli potřebu 80

mluvit se svými přáteli, tak jak uvádí respondentka. Tato respondentka nemluví o tom, ţe by v důsledku těchto rozlišných potřeb došlo mezi partnery k určitým neshodám. Naopak pro jiné respondentky bylo nemyslitelné překonat svoji bolestí bez pomoci přátel. Přátel, jejichţ počet se sice v tomto období mnohdy značně vyselektoval a rodiče skutečně poznali, na koho se mohou v takovýchto chvílích obrátit, kdo je rozptýlí a pomůţe zapomenout. Respondentky tedy v některých případech zapomněly na svoji bolest právě díky jejich přítomnosti. V některých případech pak nastalo to, ţe druhý partner neměl pro výše uvedené pochopení, v důsledku čehoţ mezi partnery docházelo k neshodám a hádkám, jako tomu bylo i v níţe uvedeném případě. Tato ukázka tedy reprezentuje tu skupinu pozůstalých rodičů, kteří měli potřebu být v tomto období v přítomnosti svých přátel, nikoliv sami. ,,…manžel se po smrti XY vyhýbal rodičům XY kamarádů…oni se nám snažili opravdu hodně pomoc…hodně se setkávám s maminkami Pavlínky bývalých spolužáků. Ony mne každý měsíc po smrti XY vytáhly na kafe, na výlet…Ještě teď se hodně stýkáme, i když už ne tak často. Manžel nechápal, jak s nimi mohu chodit… Sociálním kontaktům jsem se nevyhýbala. Pomáhalo mi povídat si s přáteli o dceři.“ (Pavlína) Z tohoto úryvku je evidentní, ţe respondentka měla potřebu o své dceři otevřeně hovořit jak se svoji rodinou, tak se svými přáteli. Postoj rodinných přátel k celé situaci sehrál jednoznačně velkou roli i v respondentčině procesu truchlení. I pro ni byla moţnost se někomu vypovídat jistou formou pomoci sama sobě a odpoutání se od svého trápení. Naopak pozůstalý otec se choval podle respondentky velmi sebestředně a na manţelčinu potřebu reagoval negativně. Moţná to bylo jeho uvědomění si, ţe izolovanost není řešením a ţe i jemu můţe být sociální kontakt přínosný, které napomohlo tomu, ţe se zcela neuzavřel do sebe a po určité době se opět zapojil do společenského ţivota. Tím ze společného ţivota vymizely i hádky související s rozdílným pohledem na to, zda je v tomto období vhodné vyhledávat přítomnost blízkých či nikoliv.

5.2.14 Funkčnost vztahu v období akceptaceChyba! Záloţka není definována. Respondentky se ve svém vyprávění zaměřily nejen na vztahy v období konfuze, ale značné změny zaznamenaly taktéţ v období akceptace, tedy v době, kdy si jiţ pozůstalí skutečně připouští a přijímají skutečnost, ţe zůstali sami. Na základě níţe uvedených výpovědí nelze vyvozovat ţádné ucelené závěry. Veškeré respondentky přiznávají, ţe jejich současný partnerský vztah více či méně ztratil na funkčnosti, někteří manţelé ţijí spíše vedle 81

sebe, neţ ţe by představovali skutečný pár, dva vztahy se pak definitivně rozpadly a partneři od sebe odešli. Pouze jedna z respondentek přiznává, ţe se po určité době od smrti dítěte s manţelem ještě více sblíţili a zjistili, co jeden pro druhého znamenají. Výše uvedené shrnutí dokazují následující spojení. ,,Když jsme byli společně doma, tak jsme spíš žili vedle sebe, než spolu. A tak plynuly roky a najednou přišel šok. Zjistila jsem, že můj manžel má poměr se svoji spolupracovnicí...Jejich vztah trval víc jak rok, ale nakonec to ukončil a řekli jsme si, že začneme znovu. Nějaký čas to vydrželo, ale pak přišla další žena do jeho života. Dlouho jsme se hádali, pak se zase omlouvali, prostě oba jsme byli nešťastní. A nakonec jsme se dohodli na rozvodu. Teď jsem sama a bývalý manžel žije se svou přítelkyní.“ (Kateřina) I přesto, ţe respondentka uvádí, ţe bezprostředně po úmrtí syna se manţelé sblíţili, z výše uvedeného je zřejmé, ţe i tento funkční vztah se nakonec rozpadl. Po úmrtí syna řešila respondentka společně s manţelem svoji samotu prací. Ta mohla sehrát roli v tom, ţe na sebe manţelé neměli dostatek času, coţ se promítlo i do funkčnosti tohoto partnerského vztahu. Další okolnost, která zajisté sehrála ve funkčnosti jejich vztahu svoji roli, se vztahuje k tomu, ţe respondentka odmítla po smrti syna přivést na svět další dítě. V tomto směru se s manţelem rozcházeli a jak sama říká, její rozhodnutí jí nikdy neodpustil. I přesto, ţe se manţelé snaţili opakovaně manţelství zachránit, rozdílů po této události jiţ mezi nimi bylo tolik, ţe se partneři rozhodli svůj vztah ukončit. Další pozůstalá matka uvádí, jak společně s manţelem proţívali ztrátu svého synka. ,,Při bezesných nocích…jsem si uvědomila, že tímto mým postojem, kdy jsem se pokusila za sebou spálit všechny mosty, jsem neztratila jen syna, ale málem i manžela a dceru. Trvalo to, ale cestu k sobě jsme si přeci znovu našli.“ (Zdenka) Z výše uvedeno soudím, ţe poté, co si respondentka urovnala svoje pocity, opět si uvědomila, co je pro ni v ţivotě důleţité- její rodina. Dokázala se tedy přenést přes svoji hořkost, kterou po smrti syna k manţelovi cítila. Svůj podíl na tom zajisté nese i to, ţe partneři měli do této tragické události velmi krásný, důvěrný vztah zaloţený na otevřené komunikaci a respektu. Pozůstalí se tedy pokusili udělat krok vpřed coby rodina. Následující citaci jsem nechala v širším rozsahu, aby dostatečně vyniklo, v jak obrovském rozsahu došlo k poškození partnerského vztahu právě v tomto období: ,,S přítelem jsme střídavě byli a nebyli ještě 3 roky. Nevím, kdy přesně to už začalo být za zdravou hranicí a už si na to ani nevzpomenu, ale začal mě psychicky týrat - začal žárlit, nemohla jsem se zdržet v práci, začal sledovat můj telefon, kam chodím na internetu...V roce 2012 jsem v lednu 82

odjela služebně do Teplic…na dobu 3 měsíců…Volal mi tenkrát i 15 x za noc, vyhrožoval mi, že jestli tam s někým spím, že to napíše všem kolegům z práce…Po návratu v dubnu jsem si k němu do bytu chtěla jít pro zbytek věcí…. S přítelem jsme se poprali a nakonec mě znásilnil.“ (Petra) Jak je z celého příběhu evidentní, partnerský vztah se začal kazit jiţ během respondentčina těhotenství, ke kterému její partner zaujal velmi negativní postoj. O prvním kroku vedoucímu k rozpadu vztahu můţeme svým způsobem mluvit jiţ v tomto období. Jak je vidět, ani natolik tragická událost, jakou je smrt dítěte, partnery nesblíţila. Právě naopak. Partneři se celkově natolik vzdálili, ţe vztah dospěl aţ do neúnosné hranice, kdy se neshody začaly více a více stupňovat. Poslední kapkou byl moment, kdyţ respondentku její přítel znásilnil. I přese všechno, co respondentku v souvislosti se smrtí syna potkalo, snaţí se dívat na svět pozitivně a tak, ţe ji celá tato událost měla něčemu zásadnímu naučit. Můţeme tedy mluvit o tzv. posttraumatickém růstu.

5.3

Změny ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a přeţivšími sourozenci Respondentky nepsaly pouze o tom, jak smrt dítěte zasáhla do jejich partnerského vztahu,

ale samozřejmě i jak se tato tragická událost podepsala v menší či větší míře i na stávajícím rodičovském vztahu, tedy na vtahu s přeţivšími sourozenci. V jednotlivých příbězích matky pojednávají mimo jiné například o panickém strachu o přeţivší sourozence a naopak i o zapomínání na ně, o jejich psychickém stavu, způsobu komunikace po smrti sourozence či modifikaci jejich stávajících rolí. Respondentky se dále věnovaly tomu, zda byly vztahy s přeţivšími sourozenci z jejich strany a ze strany pozůstalých otců intenzivnější, nebo zda smrt sourozence měla na stávající vztahy negativní dopad.

5.3.1 Funkčnost vztahu v období konfuze Většina pozůstalých matek zaznamenává po smrti jednoho z dětí změny i ve vztahu k dětem přeţivším. Období bezprostředně po úmrtí sourozence bylo pro vztahy mezi rodiči a přeţivšími sourozenci pro všechny velmi náročné. Některé z nich tato událost sblíţí a proţívají smutek společně, jiné to např. z důvodu zahleděnosti do vlastní bolesti rozdělí. Respondentky, které se nad funkčností vztahu v tomto období ve svém vyprávění pozastavují, se aţ na jednu shodují, ţe je tato tragická událost se svými ostatními dětmi velmi vzdálila.

83

První z pozůstalých matek popisuje vzájemný vztah s přeţivším synem následovně: ,,Uzavřela jsem se do své bolesti a tím vlastně ublížila i druhému synovi. Každý se doma pral se svou bolestí - ale každý sám…První 2 roky mezi mnou a synem stál nějaký mantinel, který jsme nedokázali překonat… nikdy si mě k sobě nepustil tak blízko, abych věděla, co si myslí a cítí. Možná to bylo ale tím, že ani mě celý první rok nic nezajímalo - jen má bolest…“ (Hana) Jak sama uvádí, zpětně vlastně ani přesně neví, jak syn ztrátu svého bratra proţíval. Respondentka se uzavřela do své bolesti a zapomněla hledět na své blízké, tedy i na svého syna, se kterým se tedy jejich vzájemný vztah, který byl doposud velmi hezký a zcela funkční, narušil. Jiţ v teoretické části práce jsem uvedla, ţe mnohdy, kdyţ dítěti zemře sourozenec, přichází v onen okamţik hned o tři pro něho velmi blízké lidi-sourozence a oba dva rodiče. Tak tomu bylo i v tomto případě. Syn neměl s otcem funkční vztah ani před touto událostí, jinak tomu nebylo ani bezprostředně poté. I přesto, ţe respondentčin vztah s oběma syny byl před touto událostí krásný a všichni tři měli k sobě velice blízko, dalo by se předpokládat, ţe i vztah v tomto období nebude narušen v takové míře, jako tomu bylo zde. Matka byla tolik zahlcená svojí bolestí, ţe k sobě druhého syna ani nepustila, nedala mu příleţitost, aby s ní o své bolesti promluvil. Jak sama říká, stál mezi nimi jakási mantinel, který se samozřejmě negativně promítl do jejich vztahu. Další respondentka reflektuje vztah se svoji dcerou následovně: ,,Vztahy se mezi námi začaly horšit a často jsme se hádaly. Uzavírala se přede mnou a snad i utíkala. Nezapomenu na to, jak na mě křičela, proč nedokážu být ta máma jako dřív. Pak jsem si uvědomila, že svým chováním ztrácím i svou dceru a snažila jsem se ovládat…Když odešla XY na vysokou, najednou jsem měla pocit úplné zbytečnosti. Neměla jsem se o koho starat…Nemohla jsem spát, nic mě nebavilo a opět se mi začaly vracet myšlenky na smrt. Došlo mi, že musím udělat tlustou čáru za dosavadním životem.“ (Kateřina) Podle respondentčiných slov si byli s manţelem a s dcerou zpočátku velmi blízcí, snaţili se jí být nablízku a trávit společně všechen svůj volný čas. Poté, co se však respondentka psychicky zhroutila, přepadaly ji sebevraţedné myšlenky a byla utlumená léky, začal se mezi ní a dcerou vztah podstatně horšit. Dcera přestala s matkou, se kterou měla doposud spíše kamarádský vztah, komunikovat, začala se jí zcela stranit. Vztah se začal vracet do starých kolejí aţ poté, co jí dcera otevřeně řekla, co je pro ni neúnosné a co matka musí ve svém přístupu a ţivotě bez syna, aniţ by přišla i o svoji dceru, změnit. Tím, ţe se tedy jejich vztah začal natolik horšit, si vlastně uvědomila, ţe by mohla definitivně přijít i o svoji dceru. O tu podle svých slov ostatně částečně přišla, kdyţ dcera odešla studovat. Respondentce se opět zhoršil její psychický stav a

84

aţ v momentě, kdy začala myslet na vlastní smrt, se rozhodla za dosavadním ţivotem udělat tlustou čáru a od základu změnila i hodnoty. I tato respondentka ve své výpovědi přiznává, ţe byl její rodičovský vztah narušen, na druhou stranu však dceřina smrt sblíţila otce se synem. ,,Myslím, že po smrti XY syn více přimkl k manželovi. Se mnou moc nemluví, i když on nikdy nebyl sdílný a i manžel z něho každou odpověď musí tahat. Možná je to i věkem, v době XY smrti mu bylo 18, teď mu bude 23 let. A v tomhle věku se synové mamince asi běžně nesvěřují. O smrtí XY se mnou nikdy nechtěl mluvit. Ani s manželem.“ (Pavlína) Z jiné části respondentčina příběhu je evidentní, ţe autonehoda, při které dcera zemřela, měla dalekosáhlý vliv na funkčnost vztahu mezi respondentkou a jejím synem. Respondentka proţívala tuto událost velmi intenzivně, opakovaně poukazuje na to, ţe v době, kdy ještě oficiálně nevěděla o tom, ţe přišla o dceru, vnitřně cítila, ţe se stalo něco strašného. Obrovská bolest, nespravedlnost a neschopnost vrátit zpátky čas, zapůsobil i na tento rodičovský vztah. Matka opakovaně křičela, ţe je dcera mrtvá, čemuţ přihlíţel i přeţivší syn. Jak sama uvádí, to byla situace, která ji nenávratně vzdálila nejen od svého muţe, ale i jediného dítěte. Patrně toto bylo spouštěčem, který vedl k narušení jejich stávajícího vztahu. Syn přestal být v komunikaci nejen s matkou, ale i s otcem, otevřený, coţ mohlo být způsobeno buď touto tragickou událostí, kterou si rodina prošla, nebo jeho věkem. Věkem, ve kterém se většina teenagerů svým rodičů nesvěřuje, tak jako dříve. I přesto však respondentka vyzdvihuje ve svém příběhu fakt, ţe syn se ve vztahu s ní vzdálil, přičemţ k otci má nyní velmi blízko. Můţeme se tedy domnívat, ţe na funkčnost rodičovského vztahu měla skutečně velký podíl okolnost úmrtí. Tato respondentka v souvislosti se změnou rodičovského vztahu mluví také o značném narušení jeho funkčnosti: ,,prvního půl roku po XY smrti jsem v jejím životě nefigurovala jako skutečná máma, což si budu do smrti vyčítat. Kdybych se vzchopila, neodešla bych s ní od manžela a držela bych rodinu pohromadě, vždyť ona taky přišla o bratříčka, nemuselo k ničemu takému dojít. Moji roli v tu dobu převzala babička, já jsem měla skutečně co dělat sama se sebou.“ (Šárka) Jak je z celého příběhu evidentní, smrt syna a hlavně okolnost jeho úmrtí poznamenala respondentku hlavně po psychické stránce. Matka společně s dcerou od otce odešla, jelikoţ mu dávala synovu smrt za vinu. Dcera přišla tedy v tomto období jak o svoji matku, která v jejím ţivotě přestala zcela figurovat, dále pak o svého otce, od kterého odešli a který se nejen v důsledku toho uchýlil k pití alkoholu, a v neposlední řadě pak hlavně o svého bratříčka. Dcera nebyla v této době ještě dostatečně stará na to, aby pochopila vše, co se kolem ní děje. I přesto však musela ztrátu těchto blízkých osob pochopitelně určitým způsobem pociťovat. Jak uvádí Krtičková (2013), i malé děti vnímají, ţe se kolem nich něco 85

děje. Vnímají utrpení rodičů, které se samozřejmě podepisuje i na nich samotných. Rodiče své děti nechtějí rozrušit, proto se před nimi snaţí přetvařovat, popřípadě je, někdy nevědomky, zcela upozaďují. To je ostatně i výše uvedený příklad, který názorně ukazuje to, jak se vztah mezi rodičem a dítětem můţe v důsledku takovéto události z ničeho nic oslabit. Pouze jediná z respondentek přiznává, ţe i kdyţ se synem proţívali ztrátu kaţdý po svém, smrt a s tím i související rodinná atmosféra, která nastala, měla velký vliv na to, ţe se matka se synem ještě více sblíţili. ,,Jenže tu byl ještě druhý syn…Mladší syn byl mou velkou oporou, která mě držela nad vodou… Snažila jsem se moc to strašné před ním zakrýt, ale on to cítil, bylo mu totiž úplně stejně jako mě.“ (p. Jiřina) Jak respondentka uvádí, poté co zemřel jeden ze synů, se situace v rodině ještě více vyostřila. O to více se matka s mladším synem sblíţila, i kdyţ jak uvádí, uţ před touto událostí byla na svých synech závislá. Mladší syn byl jedinou blízkou a milující osobou, která se matky zastala a která ji po smrti syna na tomto světě zbyla. To se tedy nepochybně podepsalo i na stávajícím rodičovském vztahu. I přesto, ţe respondentka poukazuje na to, ţe se syn uzavřel do sebe a dlouho trvalo, neţ si k sobě někoho pustil, měli spolu i v tomto období velmi blízký vztah. S matkou spolu např. nemuseli komunikovat tak intenzivně jako doposud, ale i tak jejich výjimečně silný a důvěrný vztah tím nemusel být ani v tomto těţkém období negativně poznamenán.

5.3.2 Proţívání ztráty sourozence Ztráta sourozence je bolestivá v jakémkoliv věku, ať uţ se jedná o děti ve školním věku nebo o sourozence, kteří jiţ zaloţili svoji vlastní rodinu. I tak je však spojuje řada vzpomínek, proţitků a jedinečný vztah, který je charakteristický pouze pro tyto dva sourozence a pro nikoho dalšího. Je tedy zcela evidentní, ţe respondentky nezapomněly ve svých příbězích ani na tuto problematiku, tedy na to, jak přeţivší “děti“ proţívaly ztrátu svého sourozence. Všechny se ve svých výpovědích shodují na tom, ţe přeţivší děti ztrátu svého sourozence nesly velmi těţce, pro některé z nich je i dnes psychicky náročné navštívit hřbitov. To ostatně potvrzuje i první respondentka: ,,…syn se uzavřel do sebe stejně jako já…Nesmím o P. mluvit, nechodí na hrob, pokud ho požádám odvézt těžkou věc, doveze ji před hřbitov, ale od hrobu "utíká"…V našem případě se okolnosti smrti určitě promítly do samotného prožívání… M. má stejnou povahu jako já, určitě se tímto okamžikem trápí a bude trápit až do konce svého života. Ale s manželem jsme ho podrželi...doufám, že necítí žádnou vinu za jeho odchod a nezlobí se na něho, jako se nezlobím já. V tomto jsme ho dokázali podržet oba dva.“ (Hana) Z respondentčiných slov je evidentní, ţe přeţivší syn se vyrovnává se ztrátou bratra i doposud 86

velmi obtíţně a samotná návštěva hřbitova je pro něho i po letech psychicky náročná. I kdyţ respondentka v příběhu uvádí, ţe se podle ní syn necítí za bratrovu smrt zodpovědný, i tak se však tím vším trápí a je moţné, ţe v hloubi duše dává část viny i sobě. To by ostatně částečně odpovídalo tomu, proč bratrovu smrt stále tak těţko nese. Z vyprávění je na druhou stranu zřejmé, to jak přeţivší syn proţívá bratrovu smrt a okolnost, jakou syn o ţivot přišel, se značně promítla do rodičovského vztahu, a to jak do vztahu syna s matkou, tak i s otcem, který se syny před touto událostí neměl podle respondentky moc otevřený a funkční vztah. ,,Myslím si, že kdyby syn před tím nebydlel tři roky na internátu, byl by na dceru mnohem víc vázán a její smrt by požíval mnohem hůř. Po její smrti hodně vyhledával kontakty, více času trávil se svými kamarády a o to méně s námi.“ (Pavlína) Z respondentčiny výpovědi můţeme dojít k závěru, ţe pokud by spolu sourozenci trávili před touto událostí mnohem více času, přeţivší syn by se s touto ztrátou vyrovnával hůř. Z toho se můţeme domnívat, ţe sourozenci si před smrtí nebyli tak blízcí, jako tomu bylo v době, kdy spolu byli kaţdodenně v kontaktu. Synovi bylo v této době nejpříjemnější být v kontaktu se svými přáteli, v důsledku čehoţ uţ nebyl v tak intenzivním kontaktu s rodiči, konkrétně pak hlavně s matkou, kterou společně s otcem částečně s dceřiny smrti obvinili. Je tedy patrné, ţe se výše uvedený způsob vyrovnávání se ztrátou bratra negativně promítl hlavně do vztahu s matkou, které se syn vzdálil. Následující dvě respondentky se ve svých výpovědích značně shodují. Obě přišly o děti školního, popřípadě předškolního věku. Podobně staré byly i jejich přeţivší sestry, u kterých matky zaznamenaly v důsledku této ztráty poruchy v komunikaci, prvky regrese, ať uţ pomočování či zhoršený školní prospěch. Důleţité je si povšimnout, ţe respondentky ve svých příbězích zdůrazňují skutečnost, ţe jejich přeţivší děti byly ještě malé na to, aby dostatečně pochopily, co se přihodilo. Na druhou stranu je z jejich výpovědí patrné, ţe děti tuto ztrátu nejen zaznamenaly, ale také se s ní stejně jako jejich rodiče vyrovnávají po svém. Potvrzují tedy to, ţe i malé děti dokáţou zaznamenat, ţe se kolem nich něco děje. Tyto respondentky tedy zaznamenaly změny v rodičovských vztazích hlavně v oblasti komunikace, kdy se děti uzavřely do sebe a svým rodičům se na nějaký čas odcizily. ,,XY jeho smrt strašně těžce nesla...po té události se uzavřela hodně do sebe a hodně času trávila sama v jejich společném pokoji. Prvních pár týdnů se několikrát za den počurala, z ničeho nic začala dlouze plakat, nebo si v dětském pokoji s někým povídat. Nejspíš si představovala, že tam s ní XY zase je.“ (Zdenka) ,,Podle mě byla moc maličká na to, aby si dostatečně uvědomovala, co se stalo. Na druhou stranu se nám ale jakoby zasekla. Na nějakou dobu jsme z ní skoro nemohli dostat 87

jediné slůvko, byl slyšet pouze pláč. Když si to tak zpětně vybavuju, dokonce se ji snad i trošku zhoršily známky ve škole.“ (Šárka) I poslední respondentka ve své výpovědi reflektuje, ţe syn byl touto událostí velmi poznamenán. ,,Syna ta událost taky hrozně zasáhla…Snažila jsem se moc to strašné před ním zakrýt, ale on to cítil, bylo mu totiž úplně stejně jako mě. Tak jsme se uzavřeli do stejné ulity a zkoušeli překonat tu těžkou ránu osudu…Stáhnul se do sebe a trvalo strašně dlouho, než se z toho dostal.“ (Jiřina) Jak jsem v teoretické části své práce uvedla, rodinné prostředí hraje velkou roli v tom, jak přeţivší sourozenec reaguje a proţívá ztrátu v tomto případě své sestry, ale také jak celá skutečnost zasáhne rodinné vztahy. V této souvislosti respondentka poukazuje na to, ţe syn smrt své sestry proţíval velmi intenzivně. Přestoţe se od svého okolí izoloval, s matkou se i přese všechno nevzdálil. A to je mimo jiné způsobeno rodinným prostředím, ve kterém panuje dominantní otec, který nemá ani se synem, natoţ pak s manţelkou funkční vztah. To je tedy na druhou stranu jakýmsi pojícím prvkem mezi ním a jeho matkou.

5.3.3 Strach o přeţivší sourozence V souvislosti se změnami v rodičovských vztazích se respondentky často zmiňovaly o panickém strachu o své přeţivší děti, na které se po této tragédii upnuly. Respondentky se aţ na jednu ve svých výpovědích shodují, ţe po úmrtí dítěte začaly mít o své děti strach. Rozcházejí se však v jeho intenzitě. Některé mluví o přirozeném strachu, který však nepřerůstal do neúnosných mezí. To ostatně potvrzuje i první respondentka, která mluví o tom, ţe je zcela přirozené, ţe se o své nejbliţší začnete bát mnohem více, neţ tomu bylo doposud. ,,Najednou se začnete bát o své blízké víc, než je normální. Moc jsem se snažila a snažím i nadále, abych syna svými obavami nedusila…M. byl už dospělý. Uvědomuji si, že už je samostatná bytost. Z kraje jsem se o něho trochu víc bála, ale i to jsme už překonali. Ví, že se mi musí jen hlásit, pokud je někdy na dovolené. Ale ne každý den několikrát. Pří příjezdu a občas během pobytu.“ (Hana) Respondentčin mladší syn ukončil svůj ţivot dobrovolně. Sebevraţda je pro většinu pozůstalých tím nejméně pochopitelným způsobem skončení se ţivotem. Jak uvádí Kubíčková (2001), v pozůstalých se v takovém případě nahromadí tolik pocitu viny, ţe můţe být mimo jiné i jakýmsi spouštěčem pro sebevraţdu sebe sama. Jak je z příběhu evidentní, mladší syn pouţil k ukončení svého ţivota zbraň, kterou jeho bratr zapomněl uklidit. Je tedy částečně pochopitelné, ţe viděl viníka, který ho připravil o jediného a milující bratra, právě v sobě. I z tohoto důvodu o něj měli rodiče strach. Není tedy divu, ţe 88

se na něj v tomto náročném období snaţili nadměrně dohlíţet a měli o něho oprávněné obavy. I v současné době, po uplynutí téměř 6 -ti let, kdy syn jiţ ţije svým vlastním ţivotem, musí dodrţovat určitá pravidla, aby jeho blízcí měli povědomí o tom, ţe je v pořádku. Z respondentčiny interpretace se mi tedy jeví, ţe rodiče svým strachem syna nikterak neomezovali, tudíţ se ani negativně nepromítl do jejich vzájemných vztahů. Jiné respondentky naopak zpětně přiznávají, ţe strach o přeţivší děti přerostl do takových rozměrů, ţe svými obavami nedávaly dětem téměř prostor k ţivotu jako takovému, coţ se promítlo i do jejich stávajících vztahů. Některé děti svým rodičům tento přehnaný postoj vyčítaly, popřípadě se uzavřely před nimi do sebe. To potvrzují i následující výpovědi: ,,V tu dobu jsem o ni měla panický strach. Bála jsem se ji někam pouštět, hlídala jsem ji na každém kroku a měla jsem panickou hrůzu z toho, že se jí může něco stát.“ (Kateřina) Tito rodiče měli o dceru takový strach, ţe se ji snaţili před okolním světem izolovat. Mohli bychom říci, ţe ji skoro nedali ani moţnost “samostatně dýchat“. I v tomto případě sehrála svoji roli okolnost úmrtí. Z respondentčina příběhu je očividné, ţe právě panický strach o dceru byl jedním z hlavních důvodů, kvůli kterým se matka s dcerou natolik odcizily. ,,Strach o dceru se zmnohonásobil, až si s odstupem času říkám, že jsme ji asi ani nenechali žádný prostor pro „život“. Nesla to statečně a s příchodem dalšího syna se až přehnaná bojácnost o ni zmírnila. Děkuji jí za to a doufám, že nás za to neodsuzuje. Nikdy jsme se od ní žádných výčitek nedočkali, tak snad.“ (Zdenka) I tato respondentka mluví otevřeně o svém chorobném strachu o přeţivší dcerku. Situace se změnila aţ v okamţiku, kdy s manţelem přivedli na svět další dítě. V tu chvíli moţná všechno mnoţství svého nahromaděného strachu rozdělili mezi obě dvě děti, a dcerka jiţ nebyla tou dokola se opakující kontrolou natolik utlačována. Od dcery se jim nedostalo ţádných výčitek, coţ můţe být mimo jiné zapříčiněno tím, ţe byla ještě poměrně malá, aby si dostatečně uvědomovala, v čem všem ji rodiče omezují. Tato respondentka uvádí pravý opak ,,Doufám, že jsme k němu po tom všem přistupovali pořád stejně...Možná je to i tím, že dřív jsem měla o děti hrozný strach…Po smrti XY jsem ale pochopila, že strach je zbytečný, že stejně nemůžu ničemu zabránit. Samozřejmě, že mě občas přepadne strach…ale už jen občas a stačí si vzpomenout na to, že stejně strachem ničemu nezabráním a přejde to.“ (Pavlína) Tito rodiče své děti v jejich dětství často pomyslně svazovali všudypřítomným strachem. Po tragické události, kterou jim ţivot přivedl do cesty, se jiţ respondentka strachem nezaobírá v takové míře, jako doposud. Svůj vliv na to můţe mít i skutečnost, ţe respondentka začala po smrti dcery hledat odpovědi na svoje otázky ve víře, 89

která ji ostatně i částečně dopomohla nejen k vyrovnání se s touto ztrátou, ale díky ní si třeba uvědomila, ţe strach je zbytečná přítěţ všedního dne, jelikoţ svůj osud nemůţeme ničím ovlivnit.

5.3.4 Zapomínání na přeţivší sourozence Kdyţ v rodině zemře dítě, je tím bezesporu poznamenána celá rodina. Rodiče jsou však často natolik ponořeni do svého smutku, ţe v tomto období zapomínají na své ostatní děti, v důsledku čehoţ dochází k narušení stávajícího vztahu. Rodiče se mohou v krajním případě svým dětem vzdálit natolik, ţe pravděpodobnost opětovného urovnání tohoto vztahu můţe být aţ mizivá. I kdyţ se to na první pohled můţe zdát, neplatí to pro níţe uvedené respondentky. Ty se shodují v tom, ţe na své přeţivší dítě kvůli své neúnosné bolesti dočista zapomněly. První respondentka popisuje rodinnou situaci následovně: ,,Co mě nejvíc mrzí a nejde napravit, byla jsem tak zahleděná do své bolesti, že jsem téměř zapomněla na druhého syna.“ (Hana) Z celého respondentčina vyprávění je evidentní, ţe nejen pro přeţivšího syna, ale i pro ni a jejího muţe byla smrt dcery velmi traumatizující. Rodiče byli natolik zahleděni do své bolesti, ţe na staršího syna zapomněli a ten byl nucen vypořádat se nejen se svou samotou, ale i s tím, ţe za ně musel převzít některé jejich role. Toto respondentčino intenzivní proţívání ztráty negativně zapůsobilo i na rodičovský vztah v období bezprostředně po úmrtí syna. Respondentka však na druhou stranu zdůrazňuje, ţe v tomto případě sehrál čas svoji roli a ze strany syna se jí doposud nedostalo ţádných výčitek. Ve stejném duchu mluví i druhá respondentka: ,,Dnes si ale strašně vyčítám, že na několik měsíců přišla nejen o svého brášku, ale i o svoji mámu. Tímto musím poděkovat svým rodičům, bez jejichž pomoci bych tu už nebyla. Utápěla jsme se jen ve své bolesti a nehleděla na lidi kolem mě, bohužel ani na Verunku. U mých rodičů jsme s Verunkou byly skoro pět měsíců.“ (Šárka) Respondentka opustila v této obtíţné době nejen svého manţela, kterého označila jako viníka, ale i svoji malou dcerku, o kterou se téměř půl roku starali respondentčini rodiče. Respondentka se potřebovala dát v první řadě psychicky do pořádku, aţ poté mohla podle svých slov opět v dceřině ţivotě figurovat jako její matka a to se vším všudy. Dcera tedy v tomto období přišla jak o bratra, tak o oba své rodiče, coţ se ostatně promítlo nejen do celého jejího procesu truchlení, ale i do vztahů se svými rodiči, se kterými dcera nebyla velmi dlouhou dobu téměř v kontaktu. Můţeme říci, ţe roli jejích rodičů převzali částečně v tomto období jejich prarodiče, kteří byli své vnučce, na rozdíl od jejích rodičů, v tomto i pro ně těţkém období oporou 90

Ze shora uvedeného je patrné, ţe kaţdý rodič se vyrovnává se ztrátou dítěte rozdílně. Někteří své děti přehnaně kontrolují, jiní naopak v důsledku své bolesti a neschopnosti se v ţivotě nově zorientovat, zapomínají na své přeţivší děti.

5.3.5 Modifikace rolí Po smrti dítěte dochází v rodině často k modifikaci stávajících rolí, pří kterých můţe mimo jiné přeţivší sourozenec přijít o veškeré své dosavadní jistoty a identitu, která se promítá i do stávajících rodinných vztahů. To je příklad i níţe uvedené respondentky, která se jako jediná ve svém vyprávění v souvislosti s přeţivším synem zmiňuje o modifikaci jeho stávajících rolí. ,,Lituji svého syna. Psycholožka mi řekla, že převzal roli otce, pro mě i manžela a nemá to jednoduché a může se odrazit i v jeho manželství. Má 30 roků,5-ti letý vztah, ale žije s námi…. Je to prima chlap, teď si uvědomuji, že snad za nás rodiče převzal zodpovědnost. Takže se moc snažím, abych naopak já pro něho byla ta správná máma, za kterou může kdykoliv přijít a nemusí mít o ni obavy.“ (Hana) Respondentka zdůrazňuje fakt, ţe její syn po smrti svého sourozence převzal v rodině roli otce, pro ni pak manţela. Konkrétně tedy toho silného, statečného, kterého nic nezlomí, nerozpláče. Pro mnohé je toto skutečně genderové pojetí pozůstalého otce. Syn tedy v době bezprostředně po úmrtí převzal tyto role a pro své pozůstalé rodiče byl jakousi oporou, která se je snaţila v tomto hrůzném období podrţet nad vodou a pomoci jim v jejich truchlení. Respondentka přiznává, ţe jsou si s manţelem vědomi toho, co vše pro ně syn udělal a čeho se musel vzdát, coţ se promítlo do rodičovských vztahů a to nejen s matkou, ale i octem, který si zpětně uvědomil synovy kvality.

5.3.6 Komunikace s přeţivšími sourozenci Stejně tak, jak se respondentky ve svém vyprávění zaměřovaly na komunikaci v rodině před úmrtím dítěte, některé měly potřebu se o této problematice zmínit i v souvislosti se změnami, ke kterým po této tragické události právě v oblasti komunikace došlo. První respondentka poukazuje na tyto změny následovně: ,,Syn je po její smrti ještě míň komunikativní, než býval. Ale nedokážu posoudit, zda je to smrtí Pavlínky či spíš věkem. V kolektivu vrstevníků zamlklý není. Nám se nesvěřuje, ale, jak říkám, asi to bude spíš tím, že je dospělý. Já se v jeho věku také rodičům nesvěřovala.“ (Pavlína) Po úmrtí sestry zaznamenali pozůstalí rodiče skutečně u svého syna změnu v komunikaci. Syn jiţ nebyl ve vztahu k nim otevřený v takové míře, jako tomu bylo doposud. Respondentka si však není 91

jistá tím, zda v tom sehrála svoji roli právě smrt sestry nebo snad bratrův věk. Jisté však je, ţe se komunikace s rodiči značně eliminovala, s přáteli však naopak. Je tedy pravděpodobné, ţe svůj podíl na tom nesou oba dva zmíněné faktory, jak tedy věk, tak i samotná smrt sourozence. V komunikaci s matkou zde mohl opět vyvstat problém týkající se synova obviňování, podle kterého matka dceřinu smrt přivolala. I druhá respondentka zaznamenala změny v rodičovském vztahu, konkrétně pak v tom, ţe se dcera v období konfuze uzavřela do sebe a se svým okolím přestala komunikovat. ,,Do té doby ale s každým svým trápením přišla za námi, byla hodně otevřená a komunikativní. Vždy se nám se vším ráda pochlubila. Dokonce i s tím, co k chlubení nebylo. Toho jsme si na ní ale moc cenili… Byli jsme jako čtyři kamarádi. Potom se ale hodně věcí změnilo, nejen její otevřenost vůči nám.“ (Zdenka) Respondentka vyzdvihuje fakt, ţe dcera byla do této doby přátelská, otevřená, vstřícná a za rodiči se chodila pochlubit s kaţdou maličkostí. I přesto, ţe byla v období úmrtí bratra podstatně malá, jeho smrt na ni zanechala nemalé stopy, ať uţ formou regrese, tak i výše zmíněnou změnou v komunikaci a to nejen se svými rodiči, ale s okolím vůbec.

5.3.7 Funkčnost vztahu v období akceptace Navzdory tomu, ţe většina respondentek uváděla, ţe období konfuze bylo pro rodičovský vztah obrovskou zkouškou, v období akceptace došlo k významným změnám a opětovnému zlepšení těchto vztahů. Všechny matky se shodují na tom, ţe v současné době mají se svými přeţivšími dětmi blízký, otevřený, někdy aţ velmi důvěrný vztah. Toho mohli mimo jiné společně dosáhnout tím, ţe v průběhu procesu truchlení snaţili akceptovat jeden druhého, jeho potřeby a samozřejmě svoji roli sehrál i čas. V neposlední řadě se do funkčnosti vztahu promítl i psychický stav pozůstalých, kteří jiţ neţili pouze pro své mrtvé dítě, popřípadě sourozence, ale naučili se ţít v realitě i bez něho. Pro bliţší představu uvádím níţe uvedené pasáţe některých příběhů. ,,Až po 2 letech jsem to pochopila a s mým perfektním dospělým synem vztah "urovnala"…No a teď prima - je to můj nejbližší člověk - máme se rádi - oboustranně si radíme a pomáháme…Oba s manželem svého syna milujeme. Já vždy věděla o jeho kvalitách a schopnostech a dokážu ho podržet. Manželovi to trvalo trošku déle, ale i on je rád, že máme tak prima kluka. S manželem má syn stejného koníčka, dokonce po ztrátě zaměstnání nabídl syn manželovi podnikání ve stejném oboru.“ (Hana) Ve svém příběhu respondentka vyzdvihuje, jak krásný vztah měla se svým, dnes jiţ mrtvým, synem. Uţívala výraz: spojené 92

nádoby. Tento výraz bychom naopak dnes mohli přiřadit k jejímu vztahu se starším synem. I přesto, ţe první dva roky se svým proţíváním jeden druhému vzdálili a byla mezi nimi jakási nepřekročitelná propast, dnes jiţ můţeme říci, ţe díky vzájemné pomoci došlo k posílení jejich vztahu a k potřebnému zhojení ran. I vztah syna s otcem je v této době na bliţší a otevřenější, neţ tomu bylo dříve. Ani jeden ze synů neměl se svým otcem tak funkční vztah, jako měli s matkou. Poté, co si otec skutečně uvědomil, co všechno ve svém synovi má, a co nestihl dát tomu mladšímu, došlo i mezi nimi k částečnému urovnání vztahů. Otec dokonce poté se synem začal společně podnikat, coţ je také na jednu stranu určitě částečně sblíţilo. Na stranu druhou je otec stále synovou smrtí psychicky vyčerpaný, nevyrovnaný, a jelikoţ je tomu syn kaţdodenně přítomen, můţe to mít samozřejmě dopad i na jejich vztah. Jak však matka uvádí, syn se k tomu snaţí přistupovat s nadhledem. I následující respondentka ve svém vyprávění uvádí, ţe i přes neporozumění, které mezi ní a dcerou po smrti syna panovalo a tím, ţe byla tak intenzivně zahleděná do své bolesti, mají dnes velmi blízký, funkční a opět i přátelský vztah. ,,Dcera vystudovala, dospěla a máme spolu velmi pěkný a přátelský vztah. Tedy tak to vidím já a doufám, že se nemýlím.“ (Kateřina) K napravení toho rodičovského vztahu začalo pomalu docházet poté, co dcera svoji matku upozornila na to, ţe ji díky svému chování nejen zklamala, ale hlavně, ţe ji díky svému pro dceru nepříjemnému proţívání ztráty od sebe odhání. Poté, co si tato slova vyslechla, začala si i uvědomovat, ţe nepřišla pouze o syna, ale ţe ve své podstatě přichází i o jedinou dceru. Snaţila se vzpamatovat, sdílet pocity svých blízkých a zaměstnat mozek prací, aby si tu hrůznou událost opakovaně nepřipomínala a nepřišla tak o celou svoji rodinu. Z dalšího příběhu je evidentní, ţe poté co se respondentka dala částečně psychicky do pořádku a uvědomila si, jak je pro ni rodina důleţitá a začala opět v dceřině ţivotě figurovat jako skutečná matka, došlo mezi nimi k opětovnému sblíţení. ,,Co se týče XY, po XY smrti byla tím jediným děťátkem, které nám zůstalo a myslím si, že právě tato událost nás ještě více sblížila.“ (Šárka) Poté, co si respondentka začala synovu smrt připouštět a přenesla se i přes výčitky na manţelův účet, kterého dlouho povaţovala za viníka této tragédie, vytvořil se opět i prostor pro přeţivší dceru. Dceru, která na nějaký čas přišla téměř o všechny své blízké a i přesto, ţe byla v tu dobu ještě velmi malá, vnímala to, ţe něco v jejím okolí není v pořádku. Moţná i díky jejímu věku, nebyl vztah poškozen tak dalece, jako by tomu mohlo být u staršího dítěte, které nejen vnímá, ale plně si i uvědomuje, ţe se od něho rodiče oprostili. Poté, co rodiče našli společnou řeč a pokusili se s tímto osudem vypořádat, zaplavili svoji dceru láskou, kterou do té doby investovali i do jejího bratříčka.

93

6

DISKUSE V prostudované literatuře (viz. 8 Seznam literatury) se výzkumným šetřením zaměřeným

na téma změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte mimo jiné zabývala Firthová, Luffová, Oliviere (2007). Centrem pozornosti je v tomto díle pacient a jeho blízcí, pro které je jeho ztráta bolestivá a jejichţ ţivot se jeho smrtí mění. Vycházela jsem však z více výzkumů a dostupné literatury, která se tematicky zaměřovala na rodinu, smrt dítěte, zármutek a truchlení pozůstalých rodičů a přeţivších sourozenců, a v neposlední řadě na dopady stávajících rodinných vztahů. V této části práce budu porovnávat výsledky výzkumu s východisky jiných autorů v rámci předloţené teoretické části práce. V prvním tematickém okruhu výzkumu jsem se věnovala rodinným vztahům před úmrtím dítěte. Respondentky se v této části svých příběhů zaměřovaly na funkčnost vztahu partnerského, rodičovského či sourozeneckého. V této souvislosti mluvily také o funkčnosti komunikace, která mezi těmito členy rodiny panovala, dále pak o ritualizovaných událostech, či způsobu trávení volného času. Z těchto informací jsme mohli mimo jiné zjistit to, jak rodina fungovala před touto tragickou událostí, zda se jednalo o rodinu funkční nebo naopak. Zda tu byly vřelé, otevřené vztahy, či jednotliví členové ţili spíše vedle sebe a ţili si kaţdý svůj vlastní ţivot. Tato data jsou důleţitá právě proto, abychom mohli porozumět tomu, proč stejné okolnosti a situace působí na kaţdý vztah často zcela odlišně. Výsledky šetření poukazují na to, ţe některé ze vztahů mezi rodiči, byly před smrtí dítěte funkční a vřelé, zaloţené na vzájemném respektu a společných zálibách. Pro tyto rodiče byly fungující vzájemné vztahy na jedné z prvních příček hodnotového ţebříčku. Jiné partnerské vztahy na druhou stranu fungující nebyly a značné problémy zde byly evidentní jiţ před touto ztrátou. Vztah těchto manţelů zaznamenal řadu změn jiţ za dobu společného ţivota. Tyto páry se často rozcházejí ve svých zálibách, pohledu na svět, prioritách, či mezi nimi “pouze“ zapůsobil čas a rodiče se částečně vzdálili. Respondentky, jejichţ vztah byl před úmrtím dítěte funkční, se ve svých výpovědích částečně shodují s Kubíčkovou (2001), která uvádí, ţe fungující vztah je hlavním faktorem, který se následně promítá i do toho, jak se partneři vzájemně dokáţou s touto ztrátou vyrovnat. Pokud byl partnerský vztah funkční i předtím, je velmi pravděpodobné, ţe v této obtíţné ţivotní zkoušce, kterou smrt dítěte představuje, obstojí. Ukotvení ve funkčním integrovaném rodinném systému je pro období vyrovnání se se ztrátou dítěte velmi významným faktorem. To mé respondentky, které měly se svým manţelem (partnerem) před úmrtím dítěte harmonický a milující vztah, potvrzují pouze 94

částečně. I přesto, ţe se jejich vzájemný vztah bezprostředně po úmrtí dítěte narušil a někteří partneři si dokázali po nějaké době k sobě opět najít cestu, stále je jejich vztah smrtí dítěte v mnohých případech značně poznamenán. Dále se respondentky shodují s Kubíčkovou (2001) v tom, ţe pokud jiţ v rodině existují značné problémy, je zde zhoršená úroveň komunikace, můţe být úmrtí dítěte jakýmsi spouštěcím faktorem k vyústění somatických, psychických a psychosociálních problémů. Pokud se zaměříme na vztahy k dětem, rozdělím si respondentky na ty, které proţily ztrátu anticipovanou nebo neanticipovanou, a dále pak na ty, které porodily mrtvé dítě. Jediná respondentka, která proţila anticipovanou ztrátu, nemohla nikterak specifičtěji popsat vztah se svým dítětem, které se narodilo se značnými zdravotními komplikacemi a zemřelo jiţ měsíc po narození. I přesto, ţe jí osud nedopřál, aby se svým dítětem mohla proţít dlouhý ţivot, je respondentka vděčná i za těch pár chvil, kdy si svého syna mohla alespoň pochovat a bolestivé vzpomínky se pro ni staly milými chvilkami, na které vzpomíná, kdyţ je jí nejhůř. Shoduje se tedy ve svém postoji s Davis (rok neuveden, online), která uvádí, ţe nejvýznamnějším klíčem k přeţití takovéto ztráty můţe být vědomá volba své dítě oplakat, rozloučit se s ním, ale nedovolit, aby Vám to zcela zničilo ţivot. I tato respondentka došla k tomu, ţe se smířila se situací, přijala ji jakou součást svého ţivota, která ji měla něčemu naučit. Respondentka, která porodila mrtvé dítě, neměla dostatek času na to, aby si k němu vytvořila tak silný vztah, jako matky, které přišli o dítě starší. Respondentka se snaţila tuto událost ze své hlavy vytěsnit, čímţ se shoduje s Kubíčkovou (2001), která říká, ţe se tito rodiče snaţí veškeré své vzpomínky na tento nepříjemný záţitek zapomenout. Respondentky, které proţily neanticipovanou ztrátu, popisovaly vztahy se svými dětmi jako harmonické, přátelské a důvěrné. Snaţily se jim věnovat veškerý svůj čas a figurovat v jejich ţivotě jako matka, na kterou se mohou se svými problémy obrátit. V souvislosti s tím mluvily respondentky i o funkčnosti vztahu mezi dětmi a jejich otcem. Zde se respondentky ve svých výpovědích opět rozcházejí. Někteří otcové měli podle respondentek se svými dětmi velmi blízký vztah, otevřený vztah, některé vztahy však byly nefunkční jiţ před touto událostí. Další výsledky poukazují na to, ţe většina sourozenců si byla před touto událostí velmi blízká, jejich vztahy byly silné, často zaloţené na společných zájmech. Všechny uvedené sourozenecké vztahy byly podle respondentek před touto událostí zcela funkční, někteří sourozenci si byli velmi blízcí, jedna z pozůstalých matek dokonce uvádí, ţe byli nejlepší

95

přátelé. O jiných sourozeneckých vztazích bychom mohli mluvit jako o “normálních“, avšak také jako o zcela fungujících, bez závaţnějších problémů. Výsledky zde uvedené se shodují se Sobotkovou (2001), která reflektuje, ţe úspěšnost rodiny závisí z velké části na tom, jak si partneři dokáţou vybudovat dobře fungující vztah, tedy to, jak přistupují k důleţitým rozhodnutím, či jak zvládají jednotlivé konflikty. Přejdeme-li ke způsobu komunikace, tedy k tomu, jak spolu jednotliví členové rodiny dokázali komunikovat, jsou výsledky šetření smíšené. Ve všech případech, kdy se respondentky o této oblasti zmínily, se shodují na tom, ţe jejich komunikace s dětmi byla otevřená, vstřícná, děti se jim zpravidla svěřovaly. Odpovědi se však rozcházejí v tom, jaká byla komunikace mezi respondentkami a jejich partnery. Respondentky, které výše uvedly, ţe jejich partnerský vztah byl funkční, potvrzují, ţe i v komunikaci nedocházelo k závaţnějším problémům. Naopak pro partnerské vztahy, které byly částečně, či zcela nefunkční jiţ před touto událostí, byly typické i problémy v oblasti komunikace a to nejen mezi partnery jako takovými, ale podle slov respondentek někdy i mezi otci a jejich dětmi. Výše uvedená zjištění se shodují se Sobotkovou (2001), která uvádí, ţe rodinné interakce jsou podstatou celého rodinného systému. Nezáleţí na mnoţství a závaţnosti problémů, které jsou v rodině řešeny. Podstatné je, jak jednotliví její členové dokáţou na problémy reagovat a jaká je kvalita těchto interakcí. Tedy zda poškozuje, nebo naopak napomáhá fungování rodiny. Pokud se zaměříme na to, jak rodiny trávily svůj volný čas, dochází většinově ke shodě v tom, ţe respondentky hodně času trávily se svými manţely a dětmi, ať uţ při společných zálibách nebo s dalšími přáteli a jejich rodinami. Tyto respondentky tedy podle svých slov věnovaly nejvíce času právě svým dětem a partnerům. Další skupinu respondentek tvořily matky, které si i přes svoji pracovní vytíţenost, či neochotu svých dětí, v důsledku jejich věku, ve kterém uţ děti netráví se svými rodiči tolik času, jako doposud, našly čas na svoji rodinu a jezdily aspoň společně jako rodina na výlety či dovolené. V mém výzkumu se však objevily i dvě rodiny, které byly před touto událostí jiţ dost nefunkční a nefungovaly jako jeden celek, coţ se promítalo i do této oblasti. Výsledky šetření poukazují i na to, ţe tzv. ritualizované události, např. narozeniny, jmeniny či Vánoce, byly pro jednotlivé respondentky a ve většině případů i pro jejich partnery natolik významnými, ţe se je před úmrtím dítěte snaţily slavit tradičně, v kruhu rodinném, popřípadě i společným výletem někam za zábavou. Společné však pro respondentky bylo to, ţe se tyto dny snaţily přizpůsobit a věnovat jen a jen svým dětem.

96

V druhém tematickém okruhu se respondentky zamýšlely nad tím, jak smrt dítěte zasáhla do partnerského vztahu. Bezprostředně po úmrtí dítěte se většina vztahů zhoršila, pouze v jednom případě respondentka uvádí, ţe se s manţelem sblíţili. I v tomto případě však nakonec došlo k rozpadu manţelství. Dijkstrová a Stroebeová (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007) potvrzují, ţe v některých rodinách dochází ke zhoršení vztahu, jiné změnu v souvislosti se smrtí dítěte zaznamenat nemusí a v jiných případech můţe dokonce dojít se stmelení stávajících vztahů. Vţdy však závisí na kvalitě tohoto vztahu, který mezi partnery panoval. Pokud byl v té době partnerský vztah funkční, je pravděpodobné, ţe partneři dokáţou takovouto tragickou událost překonat. Toto tvrzení však v mém výzkumu takto zcela jednoznačně nepotvrzuji, ba naopak. U mnohých partnerů, jejichţ vztah byl doposud funkční, došlo bezprostředně po úmrtí dítěte ke značnému narušení tohoto vztahu, které u některých párů přetrvává doposud. Jedno doposavad fungující manţelství tuto ztrátu neuneslo vůbec. Problémy se mezi partnery začaly po úmrtí syna vynořovat mnohem častěji a partneři se nakonec rozvedli. Mé výsledky se tedy spíše shodují s Wordenem (in Kubíčková, 2001), který říká, ţe v mnoha případech se partnerský vztah kvůli takovéto ztrátě rozpadne. I přesto, ţe se někteří manţelé nerozvedli, ţijí podle slov respondentek spíše vedle sebe, neţ aby tvořili stejný pár. Respondentky se v oblasti funkčnosti vztahu bezprostředně po úmrtí dítěte většinově shodly na tom, ţe mezi nimi a jejich partnery došlo k vzájemnému míjení, vzdálení se, přičemţ u některých došlo aţ k absolutnímu rozpadu stávajícího vztahu. Změny ve vztazích si respondentky vysvětlovaly hlavně rozdílným proţíváním ztráty, nízkou mírou tolerance, vzájemným obviňováním, špatným psychickým stavem, neshodami v sexuálním ţivotě, atd. V první řadě všechny respondentky mluví o okolnosti úmrtí dítěte a o tom, jakým způsobem se tato okolnost promítla do vzájemných, převáţně pak partnerských vztahů. Všechny respondentky, tedy ty, jejichţ dítě zemřelo náhle i ty, které se potýkaly s anticipovanou ztrátou, se shodují v tom, ţe bezprostředně poté se jejich dosavadní ţivot rozbil na tisíce kousků. U mnohých z nich došlo k narušení stávajícího partnerského a rodičovského vztahu a to i v případě, kdy se jednalo o rodinu funkční. Ve všech případech se pak okolnost úmrtí dítěte promítla hlavně do partnerského vztahu, ve kterých docházelo často k vzájemnému obviňování, popřípadě si respondentky smrt svého dítěte kladly za vinu samy. V polovině případů docházelo mezi manţeli k vzájemnému obviňování ze smrti dítěte. V důsledku těchto okolností byly partnerské vztahy natolik narušeny, ţe se některá manţelství málem rozpadla. Jedni partneři se v důsledku opakujících se výčitek definitivně rozešli. Jak potvrzuje McLarenová (in Firthová, Luffová, Olivierre, 2007) obviňování ze strany partnera 97

je velmi zdrcujícím faktorem, který ohroţuje současný vztah natolik, ţe někteří takovouto uráţku neunesou a pár se rozchází. V druhé polovině povaţují respondentky za smrt dítěte odpovědné samy sebe, popřípadě se za viníka povaţuje sám manţel. Důleţité je však zmínit, ţe z jednotlivých příběhů nevyplývá, ţe by byl některý z rodičů skutečně jednoznačně za smrt svého dítěte zodpovědný, i kdyţ podle slov respondentky Šárky, je její manţel za smrt syna částečně zodpovědný, coţ ostatně vyšetřovala i policie. Tyto odpovědi opět dokreslují výpověď McLarenové (in Firthové, Luffová, Olivierre, 2007), která uvádí, ţe se rodiče povaţují za smrt svého dítěte přímo zodpovědnými i za předpokladu, kdy smrti svého dítěte nemohli nikterak zabránit. Psychický stav byl pak dalším faktorem, který se neodmyslitelně zapsal do partnerského vztahu, většinou pak značně negativně. Je důleţité si uvědomit, ţe kaţdý proţívá smutek zcela odlišně, stejně tak se je i psychický stav v tomto náročném období u pozůstalých značně rozdílný. Pro většinu respondentek bylo typické, ţe dokázaly fungovat jen za pomoci antidepresiv, toto období si vybavují pouze v útrţcích a dlouhou dobu si nemohly tuto ztrátu připustit. Na psychickém stavu respondentek se značně podepsalo i to, jak k nim v tomto období přistupovali jejich blízcí, zda samy sebe obviňovaly ze smrti svého dítěte, či zda mezi partnery docházelo ke vzájemnému obviňování. Svůj podíl na psychickém stavu nesla i skutečnost, zda partneři dokázali akceptovat své sexuální potřeby, či zda se dokázali shodnout v praktických věcech vztahujících se k úmrtí. Tato tvrzení se shodují s Kubíčkovou (2001), která říká, ţe smrt dítěte se podepisuje nejen na psychickém stavu rodičů, ale negativně se odráţí i ve vztahu mezi nimi. Na psychiku má podle ní obrovský vliv vyšetřování okolnosti úmrtí, ztráta důvěry, problémy v sexuálním souţití, atd. Tato slova tedy potvrzují i mnou získaná data. Výsledky se ostatně shodují i s Kohlerovou a Henleyovou (2013), které popisují psychický stav pozůstalých rodičů v tomto období jako ochromený, kdy rodiče nejsou schopni cokoliv pociťovat, natoţ tomu uvěřit. Všechny respondentky, které ve svém vyprávění poukazují na to, jak proţívaly smrt svého dítěte ony a jejich partner, se jednotně shodují na tom, ţe v partnerských vztazích zaznamenaly rozdílné prožívání ztráty. To potvrzuje i Špatenková (2006), která říká, ţe rozsah reakcí na ztrátu blízkého člověka je značně široký, různí lidé proţívají různorodé pocity. Ve výpovědi některých respondentek se nepotvrdila ani skutečnost, ţe by byli otcové smrtí svého dítěte zasaţeni méně neţ pozůstalé matky. Mnohdy tomu bylo alespoň dle interpretace jednotlivých příběhů spíše naopak. Řada respondentek ve svých výpovědích vyzdvihuje, ţe to byli právě jejich partneři, kteří projevovali svůj zármutek mnohem manifestovaněji a o svém mrtvém dítěti měli potřebu otevřeně mluvit. Podle interpretace 98

pozůstalých matek tedy nemohu souhlasit s názorem Špatenkové (2006) a Parkesem (in Kubíčková, 2001), podle kterých jsou smrtí dítěte zasaţeny více ţeny, neţ muţi. Výsledky mého šetření se však shodují s Dawsonem a Richesem (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007) v tom, ţe pozůstalí rodiče bývají rozdílným proţíváním překvapeni a zděšeni tím, ţe partner proţívá smrt zcela odlišně, či neprojevuje svůj smutek tak intenzivně, jak by si druhý představoval. Tyto rozdíly pak i mé respondentky se svými partnery značně vzájemně vzdalovaly. Sebeobviňování a vzájemné obviňování partnerů je problematikou, které se věnovala kaţdá z respondentek. Je tedy zcela evidentní, ţe problémy a neshody s tím související se negativně promítly i do jejich partnerského vztahu, v jednom případě pak i do vztahu rodičovského. Této problematiky jsem se jiţ blíţe dotkla u okolností úmrtí dítěte, které spolu úzce souvisí. Problém, který značně narušoval vztah a pozůstalé rodiče vzájemně vzdaloval, souvisel se vzájemným obviňováním partnerů. Takovýto postoj vede k tomu, ţe se dosavadní vztah otřese v základech a slova plna hořkosti, která byla na účet jednoho z partnerů vyřčena, mohou být jasným koncem. Tyto výsledky částečně potvrzuje i McLarenová (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007), která k tomu dodává, ţe pokud je jeden z rodičů za smrt dítěte skutečně odpovědný, je partnerský vztah váţně ohroţen. Z mnou získaných dat však dále vyplývá, ţe se definitivně rozpadly právě vztahy, v nichţ ani jeden z rodičů přímo zodpovědný nebyl. Zde ovšem opět sehrálo roli vzájemné obviňování. Z výzkumu dále vyplynulo, ţe mnohé respondentky zaznamenaly v partnerských vztazích změny v důsledku tzv. únikových reakcí. K těm se po této události uchýlily buď ony samotné, nebo jejich partneři. Nejčastěji hledali pozůstalí rodiče útěchu a zapomnění ve svém zaměstnání, alkoholu a jedna respondentka pak v denním snění, prostřednictvím kterého si v povědomí utvořila představu, ţe syn pouze někam odjel. Většina respondentek se shoduje v tom, ţe potřebovala nějakým způsobem zaměstnat mozek, aby přiţila další den bez svého dítěte. O únikových reakcích píše i Kubíčková (2001), se kterou se mnou zjištěna data shodují v tom, ţe velmi častou únikovou reakcí je alkoholismus, tedy jedna z patologických forem, která však přinášejí pouze dočasné uklidnění a osvobození od bolesti. Únik k alkoholu byl nejčastější reakcí, o které ve svých příbězích respondentky psaly. V tomto směru se pak všechny shodují na tom, ţe v důsledku únikových reakcí se rodinné vztahy vzdálily a ztratily na intenzitě. Další změny, které se promítly do stávajícího partnerského vztahu, souvisely s problémy v oblasti sexuálního života. Většina respondentek, pro které bylo důleţité se ve svém vyprávění zmínit o sexuálním ţivotě, uvádí, ţe z jejich strany došlo k sexuální abstinenci. O 99

sexuální abstinenci mluví i Worden (2009), či Silverman (in Bukovská, 2011), kteří se shodují s výpověďmi mých respondentek v tom, ţe pro ně blízkost a intimita nebyla v tomto období reálně představitelná, pro někoho byla aţ nepříjemná. Jedna respondentka pak uvádí neshody v partnerském vztahu v důsledku obavy počít další dítě. Příběh paní Kateřiny koresponduje s tím, co říká Kohnerová a Henleyová (2013). Ty potvrzují, ţe se řadu pozůstalých rodičů děsí mít další dítě. Dítě, o které by opět mohli přijít. Proto v rodinách dochází k napětí a neshodám, zda se o další dítě pokusit či nepokusit. Tato slovo korespondují právě s respondentkou Kateřinou, které její manţel nikdy neodpustil, ţe jiţ nechtěla další dítě. Jedna z respondentek v souvislosti se změnami vztahů mluví o tzv. ztrátě role rodiče, která se promítla nejen do jejího psychického stavu, ale značně i do vztahu partnerského, který se kvůli úmrtí dítěte a s tím i souvisejícími partnerskými problémy rozpadl. Na výše uvedené poukazuje Špatenková (2004), která o ztrátě role rodiče mluví v souvislosti se značným narušením rovnováhy rodinného systému. Další oblast, která se do partnerského vztahu promítla, souvisí s tzv. smyslem smrti. Pro dvě respondentky bylo důleţité zamýšlet se a najít smysl smrti dítěte, který jim mimo jiné pomohl vyrovnat se s touto událostí. Jedna z respondentek uvádí, ţe doposud smysl smrti syna nenašla, ale spojuje si ji s tím, ţe syn po otci získal deprese, které ho přivedly k sebevraţdě. Druhá respondentka ho pak našla ve víře, která ji pomohla překonat její nejtěţší období, na druhou stranu se stala terčem častých hádek mezi partnery, jelikoţ její manţel těmto nadpřirozeným věcem nevěřil. Tato zjištění částečně odpovídají Wordenovi (2009), Bukovské (2011) a Špatenkové (2006), podle kterých pozůstalí rodiče hledají porozumění a vysvětlení právě ve víře, prostřednictvím které věří, ţe se svým dítětem nemusí přetrhávat citové vazby a ţe se s ním opět setkají. Pokud se zaměříme na změnu hodnotového žebříčku a s tím související změnu ţivotního postoje, většina respondentek uvádí, ţe si začaly více váţit svých blízkých, přátel, snaţí se nerozčilovat z maličkostí, některá respondentka se začala angaţovat v pomáhajících profesích. Tyto výsledky tedy částečně potvrzují to, co uvádí McLarenová (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007), a konkrétně to, ţe řada rodičů, které potkala tato událost, přehodnocuje svůj pohled a postoj k ţivotu. Většina pozůstalých matek se shoduje v tom, ţe jejich nový pohled na svět a s tím související uvědomování si mnohých věcí se pozitivně promítlo i do jejich partnerského vztahu a v tomto směru to rodinu většinou sblíţilo. Další faktory promítající se do partnerského vztahu, které byly mezi partnery zdrojem konfliktů, se vztahují k praktickým otázkám ohledně smrti dítěte. Respondentky se opět ve svých výpovědích rozcházejí. Pro některou nebylo únosné mít kaţdodenně na očích synovy 100

fotografie a osobní věci. Naopak jiná z respondentek to cítila zcela obráceně, nedokázala se ničeho po dceři vzdát. Neshody v pohledu na tyto praktické otázky se promítly i do jednotlivých partnerských vztahů, díky kterým se partneři jeden druhému vzdálili. To potvrzuje i McLarenová (in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007), která reflektuje, ţe u někoho vyvolává pohled na tyto věci pocit ztráty, jinému můţe přinášet úlevu. Pokud se v těchto záleţitostech partneři neshodnou, můţe dojít aţ k samotnému rozpadu vztahu. Další respondentky naopak v souvislosti se smrtí dítěte mluví o jiných praktických otázkách, konkrétně o ztrátě zaměstnání a s tím i o související špatné finanční situací, která se promítla do celého fungování rodiny a s tím i do souvisejících vztahů. Další oblast promítající se do partnerského vztahu souvisí s ritualizovanými událostmi. Jak jiţ víme, před smrtí se většina rodin snaţila tyto dny trávit tradičně společně se svými dětmi. Po smrti dítěte došlo u některých respondentek k evidentním změnám. Respondentky se shodují v tom, ţe všechny další svátky, které byla rodina nucena trávit bez svého dítěte, byly velmi bolestivé. Rozcházejí se však v tom, jak se k těmto událostem staví. Pro některé rodiny je tedy nepředstavitelné slavit Vánoce doma, kde s nimi doposud bylo i jejich dítě, pro jiné je to naopak důleţité, jelikoţ přítomnost svého mrtvého dítěte stále cítí. Některé z výše uvedených výpovědí se shodují se Špaňhelovou (Rodina po ztrátě dítěte, internetový odkaz) či s Bukovskou (2011), která říká, ţe pozůstalá rodina si musí najít nové rituály k uctění památky a uvědomování si přítomnosti dítěte při rodinných svátcích. Jedna z respondentek pak dokonce uvádí, ţe po smrti dítěte si s manţelem vytvořili novou zvyklost, kdy jezdí na několikadenní pobyty mimo domov, kde se snaţí na své trápení zapomenout a vzájemně se opět sblíţit. Neméně důleţité změny, které respondentky po úmrtí dítěte zaznamenaly a které se promítly i do stávajících partnerských vztahů, vycházejí z kontaktu se sociálním okolím. Pro mnohé respondentky bylo důleţité udrţovat kontakt se svými přáteli, se kterými si mohly otevřeně popovídat. Některým se hovořilo mnohem lépe se svými přáteli neţ se svým partnerem. To potvrzuje i Davis (rok neuveden, online), která říká, ţe podpora ze strany přátel je pro mnohé větší útěchou a povzbuzením, neţ ta, které se nám dostává od členů naší rodiny. Jiné matky naopak přiznávají, ţe se uzavřely do sebe. Kontakty se širším okolím jim byly nepříjemné a jejich společenský ţivot zcela vymizel. Potřeby těchto respondentek korespondují s Kubíčkovou (2001) a Wordenem (2009), kteří uvádí, ţe pozůstalí mají často potřebu se společnosti dalších lidí vyhýbat. K problémům, které se promítly do partnerských vztahů, pak docházelo z rozdílného přesvědčení partnerů o tom, zda je vhodné společnost

101

vyhledávat a dále pak kvůli tomu, ţe širší rodina nedokázala akceptovat potřeby pozůstalých rodičů ať uţ o dítěti nemluvit, či se nedokázala vyvarovat obviňování jednoho z partnerů. Tak jako mluvily respondentky o funkčnosti vztahu v období konfuze, nezapomněly se zmínit i o současné funkčnosti tohoto vztahu, přičemţ jednotlivé výpovědi se v tomto směru velmi liší. Některé z pozůstalých matek mluví o tom, ţe se svými manţeli ţijí vedle sebe, neţ ţe by tvořili pár, jako tomu bylo dříve. Jiné smrt dítěte poznamenala natolik, ţe se partneři rozešli. Minimum respondentek pak uvádí, ţe by byl současný vztah opět zcela funkční, či alespoň v takové míře, jako tomu bylo i před úmrtím dítěte. Tyto výsledky nekorespondují se Schwabovou (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007), podle níţ záleţí na kvalitě vztahu před smrtí. Některé z respondentek mluví o značném poškození, popřípadě o definitivním rozpadu vztahu a to i přesto, ţe jejich vztah byl do doby, kdy v rodině zemřelo dítě, funkční, zaloţený na vzájemné toleranci a respektu. Pokud bych měla sumarizovat výše uvedené výsledky, můţeme konstatovat, ţe podle vyjádření respondentek, skutečně došlo ke změnám ve vztazích mezi nimi a jejich manţely (partnery). Partneři se bezprostředně po úmrtí dítěte většinou vzdálili, coţ bylo zapříčiněno faktory, o kterých jsem nyní pojednávala. Ve třetím tematickém okruhu se respondentky zaměřovaly na jejich vztahy s přeţivšími dětmi. Pojednávaly jednak o funkčnosti vztahu v jednotlivých časových úsecích, o svém strachu o přeţivší sourozence, o svém pohledu na proţívání ztráty sourozence, modifikaci rolí nebo o zapomínání na přeţivší děti. Přejděme k funkčnosti vztahu s přeţivšími sourozenci tedy bezprostředně po úmrtí dítěte. Většina respondentek shodně uvádí, ţe se vzdálily se svými dětmi. Respondentky se praly samy se svoji bolestí, mnohdy se uzavřely do sebe a mezi sebou a svými dětmi vytvořily jakýsi mantinel. Některé uvádí, ţe v ţivotě svých dětí nefigurovaly v tomto období jako skutečné matky. Naopak dvě z respondentek uvádí, ţe je tato událost se svými dětmi ještě více sblíţila. Jedna z nich však dále přiznává, ţe i přes velkou snahu na dceru dolehl její špatný psychický stav, kvůli kterému se jí dcera začala úmyslně vyhýbat, a jejich doposud přátelský vztah se tedy také velmi narušil. Tyto výsledky korespondují s tvrzením, ţe rodiče jsou po úmrtí dítěte často nejen zasaţeni svým smutkem, ale jsou primárně natolik zaměřeni na zemřelé dítě, ţe nemají dostatek sil, či zcela zapomínají věnovat pozornost i svým dětem, které stále ţijí (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online).

102

Dále se respondentky ve svých vyprávěních zaměřovaly na samotné prožívání ztráty sourozence, tedy na to, jak se podle nich přeţivší sourozenci vypořádávali s touto událostí. Kaţdý sourozenecký vztah je jedinečný, tedy i proţívání ztráty toho druhého se na kaţdém z pozůstalých sourozenců podepisuje jinak. Ve většině případů se ovšem respondentky shodly, ţe se jejich děti po úmrtí svého bratra či sestry uzavřely do sebe a se svojí bolestí se praly samy. Některé dále vyzdvihují skutečnost, ţe u přeţivších dětí došlo k regresi v jejich chování, některé přestaly mluvit, jiné se začaly se pomočovat, popřípadě se jim zhoršil školní prospěch. Výsledky potvrzují názor Krtičkové (2013), ţe u menších dětí se můţe v důsledku této události objevit stav regrese, pomočování, logopedické problémy, atd. Některé starší děti naopak začaly vyhledávat přítomnost svých přátel, o to méně času trávily se svými truchlícími rodiči. U jednoho z pozůstalých bratrů se do samotného proţívání promítla i okolnost úmrtí, v důsledku čehoţ není schopný o svém mrtvém bratrovi mluvit nebo navštívit jeho hrob. Nepotvrzuji však slova Gorera (in Kubíčková, 2001), který pohlíţí na truchlení starších bratrů jako na formální. Sice cítí smutek, ale podle něho není tak intenzivní jako u truchlících sester. Z výše uvedených zjištění je evidentní, ţe i proţívání ztráty sourozence se ať uţ přímo, či nepřímo promítlo do vztahu s pozůstalými rodiči, v tomto případě se pak v důsledku rozdílného proţívání ztráty přeţivší sourozenci se svými rodiči většinou vzdálili a vztahy se alespoň v tomto období zhoršily. Další oblast, která se promítla do vzájemného vztahu mezi respondentkami a jejich přeţivšími dětmi, souvisí se strachem, který o ně po úmrtí dítěte měly. Respondentky se ve svých výpovědích jednoznačně neshodují, avšak většina přiznává, ţe se po této události více upnuly na přeţivší sourozence, jelikoţ o ně měly velký strach. Některé mluví aţ o panickém strachu, kdy se své dítě bály kamkoliv pouštět, snaţily se je hlídat na kaţdém kroku, čímţ mu nedávaly ţádný prostor k ţivotu. Mnou získaná data tedy korespondují s Krtičkovou (2013), která píše o těţké pozici pozůstalých sourozenců, kteří jsou často vystaveni úzkostlivé péči rodičů, zvýšené kontrole, zasahování do soukromí či omezení jejich svobody. Jiná z respondentek se snaţila své dítě nedusit a dát mu dostatečný prostor k ţivotu, jelikoţ dle jejich slov nedokáţe osud stejně ovlivnit. Následující problematika, o které se respondentky zmiňují, souvisí se zapomínáním na přeživší sourozence. Výsledky šetření ukazují, ţe některé matky byly po úmrtí svého dítěte natolik zahleděny do své bolesti, ţe nevědomě zapomínaly na své zbývající děti, některé v jejich ţivotě nefigurovaly po určitý čas jako skutečné matky. To potvrzuje i Bukovská (2011), která říká, ţe rodiče často nezvládají věnovat pozornost přeţivším sourozencům, ti se

103

pak v důsledku toho mohou cítit izolovaní a osamělí. Je zřejmé, ţe tato skutečnost se do rodičovského vztahu negativně promítne, coţ jednotlivé respondentky ostatně potvrzují. Další oblast, která se promítla do stávajícího rodičovského vztahu, souvisí s modifikací stávajících rolí. I z jediného příběhu a respondentčiny interpretace je patrné, ţe přeţivší sourozenec musel převzít některou z rodičovských rolí, konkrétně nejen roli otce, ale i manţela. Tato skutečnost se promítla nejen do jeho procesu truchlení, ale mimo jiné i do vztahu s jeho rodiči. Syn musel v rodině působit jako ten silný, zodpovědný. Rolí manţela zas musel být nápomocný a oporou své matce při jejím truchlení. Toto zjištění se shoduje s tvrzením, ţe po úmrtí dítěte dochází v rodině často k modifikaci stávajících rolí a pozůstalí sourozenci v souvislosti s tím ztrácejí své stávající jistoty (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). Dále částečně odpovídá i Couldrickové, Parkesovi a Relfové (2007) v tom, ţe pozůstalým dětem bývá v tomto období vštěpováno, ţe by se měly postarat o své rodiče. V souvislosti s tím respondentka uvádí, ţe poté, co si rodiče uvědomili, co pro ně syn musel udělat, jejich vzájemný vztah to velmi posílilo. Další změny, které některé z respondentek po úmrtí dítěte zaznamenaly, souvisí se vzájemnou komunikací s přeživšími dětmi. Jak uvádí McLarenová (in Firthová, Luffová a Oliviere, 2007), emoční a kognitivní proces přizpůsobování se ztrátě je málokdy synchronizovaný u všech rodinných členů, je tedy zcela evidentní, ţe k rozvrácení dochází i v oblasti komunikace. Respondentky se shodují v tom, ţe doposud přátelský a otevřený vztah, který se svými dětmi měly, zaznamenal určitých změn. Děti k nim přestaly být natolik otevřené, nesvěřovaly se jim jako dříve. Jedna z pozůstalých matek však do této problematiky vnáší myšlenku, ţe by tato změna mohla být zapříčiněna i věkem dítěte. Na základě analýzy celého příběhu však mohlo dojít k narušení komunikace mezi matkou a synem z toho důvodu, ţe ji bezprostředně po úmrtí sestry on společně s otcem obviňovali z toho, ţe sestřinu smrt přivolala. Tato odpověď by pak částečně potvrzovala tvrzení, ţe proţívání ztráty sourozence je z velké části ovlivněno funkčností rodinných vztahů a celkovým nastavením rodiny (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). V neposlední řadě mluví respondentky o funkčnosti současného rodičovského vztahu, který podle nich zaznamenal značných změn. Současný vztah opět shodně popisují jako funkční, přátelský, velmi blízký. Tento tematický okruh byl zaměřen na změny v rodičovských vztazích. Jak můţeme vidět, podle respondentek došlo po úmrtí dítěte ke změnám v těchto vztazích. Respondentky bezprostředně po této události se svými dětmi vzdálily. V současné době jiţ několik matek 104

opět mluví o svém dítěti jako o nejbliţším člověku. Jejich vztahy byly narušeny z velké části rozdílným proţíváním ztráty, kdy respondentky v některých případech na své další děti zapomínaly, jiné se o ně naopak panicky strachovaly, v jiných rodinách došlo k modifikaci rolí či problémům v komunikaci.

105

7

ZÁVĚR V rámci své diplomové práce jsem se snaţila hlouběji porozumět změnám v rodinných

vztazích po úmrtí dítěte očima pozůstalých matek. Konkrétně jsem se zaměřovala na nejuţší rodinný systém, tedy na změny ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a mezi těmito rodiči a přeţivšími sourozenci. V teoretické části práce jsem pracovala s teoretickými poznatky českých a zahraničních autorů věnujících se této problematice. Všechny tematické okruhy se týkaly vymezení rodiny, smrti dítěte, zármutku, truchlení a mimo jiné i změn v rodinných vztazích vyvolaných ztrátou dítěte. Pro svoji práci jsem zvolila kvalitativní výzkum, přičemţ nástrojem sběru dat byla analýza ţivotního příběhu. Jednotlivé ţivotní příběhy jsem analyzovala prostřednictvím otevřeného a tematického kódování. Všechny kódy samozřejmě korespondují s teoretickou částí této práce. Cílem práce bylo hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku, která zní: ,,S jakými změnami v rodinných vztazích se po úmrtí dítěte setkávají pozůstalé matky?“ Z výsledků mého výzkumu je zřejmé, ţe ke změnám v rodinných vztazích po úmrtí dítěte podle mínění matek skutečně došlo. Respondentky v příbězích popisovaly vztahy, které v rodině panovaly před touto tragickou událostí. Zaměřovaly se jak na vztah partnerský, rodičovský a v neposlední řadě i na vztah sourozenecký. Respondentky charakterizovaly své vztahy s manţelem (partnerem) mnohdy velmi odlišně. Výzkumu se zúčastnily matky, které partnerský vztah popisovaly jako funkční, zaloţený na vzájemné lásce, toleranci a společných zájmech. Jiné partnerské vztahy naopak funkční nebyly a řadu problémů registrovaly jiţ před ztrátou dítěte. Bezprostředně po úmrtí dítěte se respondentky většinově shodly v tom, ţe se svými manţely (partnery) vzdálily, některé vztahy se rozpadly definitivně, jiné z matek ve svých výpovědích přiznávají, ţe k rozvodu manţelství sice nedošlo, se svým manţelem však jiţ netvoří skutečný pár. Změny v partnerském vztahu si vysvětlují převáţně rozdílným proţíváním ztráty, vzájemným obviňováním z úmrtí dítěte, neshodami v sexuálním ţivotě, či v praktických otázkách vztahujícím se k mrtvému dítěti. Jejich stávající vztah zaznamenal značných změn i v důsledku špatného psychického stavu, únikových reakcí, neshod ohledně kontaktu se sociálním okolím, či rozdílného pohledu na hledání smyslu smrti dítěte.

106

Smrt dítěte vyvolala změny i ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a přeţivšími sourozenci. V období před úmrtím dítěte popisují respondentky vzájemné vztahy se svými dětmi jako harmonické, silné, důvěrné aţ přátelské. Respondentky se shodují nejen v tom, ţe vztahy s jejich dětmi byly zcela funkční, ale shoda nastává i v pohledu na funkčnost vztahu bezprostředně po úmrtí dítěte. Pro vztahy v tomto období bylo typické, ţe se pozůstalé matky se svými přeţivšími dětmi více či méně vzdálily. Z interpretací jednotlivých příběhů je zřejmé, ţe k narušení stávajících vztahů došlo například v důsledku matčiny zahleděnosti do své bolesti, některé tedy nevěnovaly svým dětem dostatečnou pozornost a pomoc, kterou v tomto období potřebovaly, více neţ kdykoliv jindy. Některé dokonce v jejich ţivotě po určitou dobu nefigurovaly vůbec v roli matky. Další neshody byly naopak způsobeny přehnaným strachem o přeţivší děti, kterým respondentky v některých případech nedávaly prostor k samotnému ţivotu. Do vzájemných vztahů se promítlo i proţívání ztráty sourozence a s tím i související funkčnost sourozeneckého vztahu před úmrtím dítěte. Ty jednotně respondentky popisovaly jako přátelské, intenzivní, zaloţené na společných zálibách. V neposlední řadě smrt dítěte zasáhla i do vzájemné komunikace mezi pozůstalými respondentkami a jejich dětmi, výjimečně došlo i k modifikaci stávajících rolí. Svoji práci a mnou získané výsledky jsem se rozhodla poskytnout občanskému sdruţení Dlouhá cesta, jejímţ posláním je pomoci pozůstalým rodičům a rodinám vyrovnat se s úmrtím dítěte. Konkrétně tomuto sdruţení pak proto, ţe je jednou z organizací svého druhu, která se primárně zaměřuje na pomoc rodinám po takovéto tragické události, jakou smrt dítěte je. Právě řada pozůstalých matek, která pravidelně přispívá do diskusních fór na stránkách Dlouhé cesty, mě při psaní mé diplomové práce podporovala. I přesto, ţe zpočátku přiznaly, ţe není v jejich silách sepsat svůj ţivotní příběh, snaţily se mi být oporou v tom smyslu, abych se při psaní nevzdala a skutečně se tomuto tématu věnovala, jelikoţ právě pro ně, tedy pro pozůstalé rodiče, je důleţité mít povědomí o moţných aspektech, promítajících se do jejich vztahů. Smrt dítěte má často nepředvídatelný dopad nejen na rodinné fungování, ale i na s tím související vztahy. Dle výsledků mého výzkumu je evidentní, ţe v dnešní době má stále mnoho lidí s truchlením velmi malé zkušenosti. Podle mě je tedy více neţ ţádoucí, aby pozůstalí rodiče a sourozenci nebyli natolik vyděšení zjištěním, ţe se jejich okolí vypořádá se stejnou ztrátou zcela odlišně. Navazující výzkumy by se podle mě mohly více zaobírat změnami v rodinných vztazích s důrazností na časový průběh, který by čtenáři ukázal ty zlomové okamţiky, které dokáţou jako mávnutím proutku i zcela fungující vztah definitivně poničit. Dále doporučuji, aby se pomáhající organizace více zaměřily např. na svépomocná 107

setkání či rekondiční víkendy pro pozůstalé, prostřednictvím kterých by docházelo nejen k zlepšování psychické stránky pozůstalých rodičů a sourozenců, ale i k moţnému urovnání vztahů, které jsou smrtí dítěte poznamenány. Sdílení těchto proţitků by mohlo pozůstalým pomoci se s touto událostí určitým způsobem vypořádat. Závěrem bych chtěla přiznat svůj obrovský strach nejen z psaní závěrečné práce věnující se tomuto tématu, ale hlavně z reakcí pozůstalých matek, které mé prosby o poskytnutí informací vyvolaly. Některé z nich vyjádřily negativní emoce v tom směru, ţe není vhodné po pozůstalých rodičích ţádat, aby se ke svému trápení vraceli a o své pocity se s námi podělili. O to více musím poděkovat všem respondentkám, které se o své příběhy se mnou podělily. Příběhy, ze kterých byla cítit nejen obrovská bolest, ale i upřímnost a snaha se s ţivotem poprat a znovu zaţít pocit štěstí, i kdyţ uţ bez svého milovaného dítěte.

108

8

BIBLIOGRAFIE

ARANDA, S. / O´CONNOR, M. (2005): Paliativní péče: pro sestry všech oborů. Praha: Grada BAŠTECKÁ, B. (2005): Terénní krizová práce. Psychosociální intervenční týmy. Praha: Grada BAŠTECKÁ, B. (2013): Psychosociální krizová spolupráce. Praha: Grada BUKOVSKÁ, L. Umírání a smrt v dnešní rodině. In: BOKOVÁ, Ludmila. Rodiče, děti a jejich problémy: sborník studií. (2011) 1. vyd. Praha: Sdruţení Linka bezpečí, s. 101-122. ISBN 9788090492004. COULDRICKOVÁ, A./ PARKES, C.M./ RELFOVÁ, M. (2007): Poradenství pro smrtelně nemocné a pozůstalé. Brno: Společnost pro odbornou literaturu DAVIS, D.L ( Rok neuveden): Prázdná kolébka, zlomené srdce: jak přeţít smrt miminka. [online]. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: WWW DISMAN, M. (2007): Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Nakladatelství Karolinum DOHNALOVÁ, Z (2010): Ţivotní situace rodičů po anticipované ztrátě dítěte. Philosophical e-journal of Charles university, 2, 7, 1-19 DUDOVÁ, R. (2011): Kvalitativní výzkum ţivotních drah: life stories a biografický výzkum. [on-line]. [cit. 2014-02-20]. Dostupné z: DUNOVSKÝ, J. et. al. (1999): Sociální pediatrie. Praha:Grada DYTRYCH, Z./ MATĚJČEK, Z. (1994): Děti, rodina a stres. Praha: Galén GAVORA, P. (2000): Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: PAIDO GJUŘIČOVÁ, Š./ KUBIČKA, J. (2009): Rodinná terapie: Systemické a narativní přístupy. Praha: Grada 109

JANKOVSKÝ, J. (2003): Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton Když dítěti zemře sourozenec. (Rok neuveden). [on-line] . [cit. 2014-01-06]. Dostupné z: WWW KOHNEROVÁ, N./ HENLEYOVÁ, A. (2013): Když dítě zemře: zkušenosti se spontánním potratem v pozdním stadiu těhotenství, narozením mrtvého dítěte a úmrtím novorozence. Praha: Triton KRTIČKOVÁ, K. (2013): O dětech, smrti a truchlení. [on-line] . [cit. 2014-01-06]. Dostupné z: WWW KUBÁTOVÁ, H. (2010): Sociologie životního způsobu. Praha: Grada KUBÍČKOVÁ, N. (2001): Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV KUTNOHORSKÁ, J. (2009): Výzkum v ošetřovatelství. Praha: Grada LOVASOVÁ, L. ( 2006): Rodinné vztahy. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí MATOUŠEK, O. (1997): Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství MATOUŠEK, O. (2008): Slovník sociální práce. Praha: PORTÁL MATOUŠEK, O./PALZAROVÁ, H. (2010): Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánování péče. Praha: Portál MCLARENOVÁ, J. Smrt dítěte. In FIRTHOVÁ, P./ LUFFOVÁ, G./ OLIVIERE, D.: Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. 2007. 1.vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, s. 103 - 120 MIOVSKÝ, M. (2006): Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada MOŢNÝ, I. (1990): Moderní rodina. Brno: BLOK PLAŇAVA, I. (2000): Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk

110

PARKES, C.M./ PRIGERSON, H.G. (2010): Bereveament: Studies of the grief in adult life. London: Pinguin Books REICHEL, J. (2008): Kapitoly systematické sociologie. Praha: Grada ŘÍČAN, P. (1990): Cesta životem. Praha: Panorama SOBOTKOVÁ, I. (2001): Psychologie rodiny. Praha:Portál ŠEĎOVÁ, K. Designy kvalitativního výzkumu-zakotvená teorie. In ŠVAŘÍČEK, R./ ŠEĎOVÁ, K., a kol.: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 2007. Vyd.1. Praha: Portál, s. 84- 96 ŠPAŇHELOVÁ, I. (2009): Rodina po ztrátě dítěte. [on-line]. [cit. 2013-11-28]. Dostupné z: WWW ŠPATENKOVÁ, N. (2004): Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada. ŠPATENKOVÁ, N. (2006): Jak řeší krizi moderní žena. Praha: Grada. ŠPATENKOVÁ, N. (2013): Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. Praha: Grada. ŠVAŘÍČEK, R. Designy kvalitativního výzkumu- biografický design. In ŠVAŘÍČEK, R./ ŠEĎOVÁ, K., a kol.: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 2007. Vyd.1. Praha: Portál, s. 126 - 141 WORDEN, J.W. (2009): Grief counseling and gries therapy. New York: Springer Publishing Company

111

9

REJSTŘÍK JMENNÝ A VĚCNÝ

Klass · 30 kódování · 48, 49, 106, 130 Kohnerová · 29, 32, 35, 36, 38, 74, 100, 137 komunikace · 14, 22, 26, 28, 43, 46, 50, 56, 57, 83, 87, 91, 92, 94, 95, 96, 104, 107, 110, 129, 131, 132, 133, 141, 143 konfuze · 23, 63, 64, 81, 83, 92 Kramer · 10, 127 Kranzová · 32, 38, 122 Krtičková · 29, 36, 37, 38, 39, 85 Kubátová · 47 Kubička · 20, 21 Kubíčková · 15, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 27, 28, 32, 33, 38, 40, 52, 88, 97, 99, 103, 120, 122, 123, 124, 125, 134, 136, 137, 140 Kutnohorská · 48 kvalitativní · 8, 42, 106, 114, 130

A Aranda · 25 Atkinson · 43

B Baštecká · 22, 71, 72, 125 Bluebond –Langer · 15 Bowen · 124 Bukovská · 15, 18, 22, 100, 103, 137, 141

C Corden · 34 Couldricková · 7, 26, 36, 37

D Dallos · 11 Davis · 20, 60, 63, 71, 80, 95, 101, 132, 139 Dawson · 28 DeCicco · 15 DiGiulio · 32, 38, 122 Dijkstrová · 26, 97, 134 Disman · 42 dítě · 6, 9, 11, 12, 17, 18, 19, 20, 21, 25, 26, 29, 30, 32, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 44, 60, 63, 64, 65, 67, 70, 71, 73, 74, 77, 82, 89, 90, 92, 95, 97, 100, 101, 102, 103, 110, 117, 118, 119, 120, 123, 127, 128, 129, 131, 134, 136, 137, 139, 143 Dohnalová · 18, 114, 115 Dudová · 43 Dunovský · 9, 10, 117, 118 Dytrych · 17, 121

L Lehr · 12 Lewis · 18 Lindemann · 33 Lovasová · 10 Luffová · 16, 22, 26, 28, 29, 30, 31, 33, 34, 35, 36, 39, 69, 94, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 104, 133, 135, 136, 138, 139, 141 Lukeman · 18

M Matějček · 17, 121 matka · 17, 27, 44, 54, 61, 71, 74, 80, 82, 84, 86, 89, 90, 92, 93, 95, 121, 132 Matoušek · 10, 11, 12, 13, 14, 15, 127, 129 McAdams · 43 McLarenová · 16, 22, 26, 28, 29, 30, 31, 33, 34, 35, 36, 39, 69, 97, 99, 100, 101, 104, 135, 136, 138, 141 Melvin · 18 Miles · 30, 48 Minuchin · 10 Miovský · 48, 49 Moţný · 10, 17, 119, 120

F Faunce · 14 Firthová · 16, 22, 26, 28, 29, 30, 31, 33, 34, 35, 36, 37, 39, 69, 94, 97, 99, 100, 101, 102, 104, 134, 135, 138, 139, 141 Freeman · 72 Funkčnost · 50, 53, 55, 64, 81, 83, 92

G Gavora · 41, 42, 43 Gilbert · 26 Gjuřičová · 20, 21 Goger · 16, 129 Gorer · 103, 140 Grandall · 30

O O´Connor · 25 Obviňování · 27, 29, 68 Oliviere · 16, 22, 26, 28, 29, 30, 31, 33, 34, 35, 36, 39, 69, 94, 101, 104, 138, 141 otec · 44, 54, 57, 61, 62, 67, 69, 71, 79, 81, 88, 93

H Haškovcová · 119 Henleyová · 29, 32, 35, 36, 38, 74, 100, 137 hodnotový ţebříček · 27, 31, 75, 130 Huberman · 48

P Palzarová · 10, 11, 13, 14, 127, 128 Parkes · 7, 16, 19, 26, 27, 36, 37, 122, 130 partnerské vztahy · 52, 57, 74, 94, 106, 132, 142 Petrusek · 42 Plaňava · 51 pocity viny · 16, 19, 20, 26, 29, 38, 39, 63, 71

J Jankovský · 40, 119, 121

K Kantor · 12

112

pozůstalé matky · 8, 41, 42, 44, 47, 48, 98, 106, 107, 114, 127, 131, 136, 142, 143 pozůstalí rodiče · 9, 16,17, 18, 21, 26, 28, 31, 32, 34, 35, 36, 37, 39, 41, 72, 86, 90, 91, 99, 100, 109, 114, 118, 120, 127, 130, 136, 137, 144 pozůstalí · 15, 20, 23, 24, 35, 36, 39, 69, 71, 81, 82, 122 praktické otázky · 27, 30, 77 Prescott · 18 Prigerson · 16, 129 problémy · 9, 11, 25, 26, 34, 37, 50, 52, 53, 54, 56, 57, 71, 73, 94, 95, 96, 98, 99, 100, 103, 109, 122, 124, 125, 128, 132, 133, 134, 136, 137, 140, 144

Š

R

U

Rando · 16 Reichel · 42, 117 Relfová · 7, 26, 36, 37 Riches · 28 Riskin · 14 ritualizované události · 14, 59, 79, 96, 128, 133 rodina · 6, 7, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 16, 18, 19, 25, 26, 27, 31, 33, 34, 36, 38, 40, 52, 54, 55, 56, 58, 59, 62, 65, 75, 79, 82, 85, 90, 93, 94, 96, 97, 100, 101, 102, 105, 109, 110, 111, 114, 117, 118, 119, 124, 125, 127, 131, 134, 137, 138, 139, 144, 145 rodinný systém · 6, 11, 14, 25, 41, 50, 106, 124, 127, 142 rodinné vztahy · 1, 6, 7, 8, 9, 14, 25, 26, 29, 33, 34, 41, 42, 46, 47, 59, 60, 61, 62, 68, 72, 77, 88, 94, 99, 106, 107, 114, 117, 126, 127, 130, 131, 137, 142, 143 role · 10, 27, 32, 74, 90, 91, 100, 122, 124, 137 rozdílné proţívání ztráty · 27, 28, 66

úmrtí · 1, 6, 7, 8, 9, 12, 15, 17, 18, 19, 20, 21, 23, 25, 27, 30, 31, 34, 35, 37, 39, 40, 41, 42, 44, 45, 46, 47, 48, 50, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 77, 79, 80, 82, 83, 85, 88, 89, 90, 91, 92, 94, 95, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 106, 107, 114, 117, 120, 121, 122, 123, 124, 126, 127, 130, 131, 132, 134, 135, 136, 137, 139, 140-143 úmrtí dítěte · 1, 6, 7, 8, 9, 17, 25, 31, 34, 37, 39, 40, 41, 42, 44, 45, 47, 48, 50, 51, 60, 61, 62, 63, 64, 66, 68, 73, 77, 79, 80, 88, 94, 95, 97, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 106, 107, 114, 117, 120, 121, 126, 128, 130, 131, 132, 134, 135, 136, 137, 139, 140- 143 úniková reakce · 27, 33, 71

Šeďová · 43, 49 Špaňhelová · 16, 27, 29, 30, 35, 130 Špatenková · 18, 27, 30, 66, 67, 98, 100, 125, 136, 137 Švaříček · 43, 49

T Talbot · 33 tragická událost · 21, 31, 66, 83 truchlení · 7, 15, 17, 18, 19, 21, 22, 23, 25, 35, 38, 44, 55, 61, 63, 66, 80, 81, 90, 91, 92, 94, 103, 104, 106, 110, 114, 122, 123, 124, 125, 140, 141, 142, 144

V vnitřní rodinné vztahy · 7, 9, 13, 128, 129 výzkum · 6, 41, 42, 43, 106, 109, 111, 130 vztahy · 6, 11,13,14,16, 17, 18, 20, 22, 25, 26, 28, 29, 31, 32, 35, 37, 38, 39, 40, 41, 44, 47, 48 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 59, 60- 70, 73, 74, 76, 77, 81- 86, 88, 90- 99, 101- 107, 110, 114, 118, 119, 120, 121, 122, 128-136, 138, 139-143

Ř Říčan · 25, 123

S

W

sebeobviňování · 29, 32, 66, 68, 69 sexuální ţivot · 27, 31, 73 Shanfield · 19 Schwabovou · 102, 139 smrt · 6, 7, 14-19, 21, 22, 25, 26, 27, 28, 29, 35, 36, 37, 38, 40, 45, 52, 55, 56, 60, 62, 63, 65, 66, 67, 69, 70, 71, 72, 73, 75, 77, 79, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 90, 92, 93, 94, 97, 98, 99, 102, 104, 107, 109, 114, 116, 117, 119, 120, 122, 123, 127, 129, 130, 132, 134, 135, 136, 139, 141, 143, 144 smrt dítěte · 6, 16, 27, 35, 64, 68, 77, 107, 114, 117, 129, 130, 142 Sobotková · 10, 11, 12, 127, 129 sociální kontakty · 27, 33, 125 sourozenci · 9, 11, 14, 18, 30, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 43, 44,45, 48, 50, 55,63, 83,84, 86, 87, 88, 90, 91, 92, 95, 102, 103, 104, 106, 107, 114, 122, 133, 139, 140, 141, 142, 143 Stroebeová · 26, 97, 134

Worden · 7, 20, 22, 27, 28, 30, 32, 33, 38, 44, 100, 137

Z zármutek · 7, 15, 18- 23, 26, 27, 28, 32, 33, 34, 35, 40, 44, 66, 94, 98, 106, 110, 114, 122, 123, 124, 125, 136, 142, 144 změny ·6- 9, 12, 14, 18, 25, 27, 31, 33, 40-42, 4648, 56, 60, 73, 77, 80, 81, 83, 87, 88, 91, 92, 94, 99, 100, 101, 104, 106, 107, 114, 122, 128, 130, 131, 136, 137, 139, 141, 142, 143 ztráta · 6, 15,16, 17, 18, 22, 23, 25, 26-28, 32, 35, 37, 38, 40, 51, 61, 66, 67, 74, 77, 86, 87, 90, 91, 94, 97, 106, 107,110, 114, 120, 124-126, 130, 132, 134, 142-144

Ž ţivotní příběh · 8, 43, 44, 48, 49, 106, 114, 130

113

Anotace Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra Sociální politiky a sociální práce Název práce: Změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte očima pozůstalých matek Autor práce: Bc. Aneta Švecová Vedoucí práce: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D. Počet znaků základního textu: 40 386 (od úvodu do závěru) Cílem této diplomové práce bylo odpovědět na otázku: ,,S jakými změnami v rodinných vztazích se setkávají pozůstalé matky?“ Základem teoretické části bylo vymezení základních pojmů jako rodina, vnitřní vztahy rodiny, smrt dítěte, zármutek, truchlení a změny v rodinných vztazích. Pro nalezení odpovědi na hlavní výzkumnou otázku byla pouţita kvalitativní strategie výzkumu, technika analýzy ţivotního příběhu. Respondentkami byly pozůstalé matky, které se vypořádávají se ztrátou svého dítěte. Tyto respondentky byly vybrány na základě záměrného výběru. Na základě zjištěných dat byly popsány změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte očima pozůstalých matek, konkrétně změny mezi pozůstalými rodiči a mezi těmito rodiči a přeţivšími sourozenci. Z výzkumu můţeme konstatovat, ţe ztráta dítěte je natolik zdrcující, ţe pozůstalé provází celým jejich ţivotem. Smrt dítěte vyvolala změny mezi pozůstalými rodiči i mezi nimi a přeţivšími sourozenci. Z výzkumného šetření vyplývá, ţe pozůstalí rodiče měli různorodé vztahy, některé byly zcela funkční, jiné naopak. Většinově se shodují v tom, ţe bezprostředně po úmrtí dítěte se jejich vztah zhoršil, partnery tato událost vzdálila. I vztahy s dětmi byly zpočátku funkční, otevřené a přátelské, přičemţ po této události se převáţně zhoršily. Ve výzkumu se ukázalo, ţe na kaţdého člena rodiny působila tato událost jiným způsobem.

114

Annotation Masaryk University in Brno, Faculty of Social Studies Department of Social Politics and Social Work Name of the diploma thesis: How the death of a child affects relationships throughout the family from the point of view of bereaved mothers Author of the diploma thesis:

Bc. Aneta Švecová

Supervisor:

Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D.

Number of signs in the absic text: 40 386 (from the introduction to the conclusion) The aim of this thesis is to answer the question: „What changes occured in family relationships for bereaved mothers, after the death of their child?“ The theoretical part focuses on the identification of key terms, such as family, inner family relationships, death of a child, sorrow, grieving and the changes of relationships throughout the family after the death of a child. To answer the core hypotesis of this thesis I used qualitative research strategies and biographical analysis. The respondents were bereaved mothers who were coping with the loss of a child. The choice of the respondents was based on purposive sampling. In the practical part of the thesis I describe the changes in family realtionships after a death of a child from the point of view of bereaved mothers, especially changes in the relationships between bereaved parents and between the parents and surviving children. These changes were based on the data gained during the research. The research shows that the loss of a child is a traumatic event, which has a life-long effect on bereaved parents and siblings. The death of a child causes changes in relationships between bereaved parents and between parents and remained siblings. The research shows that no matter how functional or dysfunctional the relationship between parents before the death of the child, nearly all relationships worsen after the death. Also, relationships with surviving children which were funtional, open and friendly before the death, deteriorate after it. The research shows that this traumatic event affected each member of a family differently.

115

Seznam příloh Příloha č. 1 – Funkce rodiny Příloha č. 2 – Pohled na smrt dítěte v minulosti a dnes Příloha č. 3 – Determinanty vztahující se k zesnulému a truchlícímu Příloha č. 4 – Ţádost o poskytnutí informací Příloha č. 5- Seznam kódů

116

Příloha č. 1 - Funkce rodiny

Řada funkcí rodiny se během vývoje společnosti pozměnila, některé ustoupily do pozadí, či zcela vymizely, jiné pro změnu získaly na významu. Jelikoţ smrt dítěte zasahuje často do mnohých z nich, je ţádoucí, abych se o jednotlivých základních funkcích krátce pozastavila. Biologicko-reprodukční funkce Funkce biologicko-reprodukční zabezpečuje rozrůstání rodiny početím a přivedením nového člověka na svět. Rodina se tak rozrůstá, pokud tedy opomeneme adopci, či nemanţelské a mimomanţelské potomky, tzv. ,,zevnitř“. Prostřednictvím této funkce jsou uspokojovány sexuální potřeby a to nejen legálně, ale i sociálně akceptovaným způsobem. V mnoha kulturách je, pro zachování rodiny jako jednoho z nejvýznamnějších stavebních prvků sociálních struktur, mimomanţelský styk vnímán jako prohřešek, někde však dokonce jako trestní čin (Reichel, 2008). I přesto, ţe se tato funkce můţe uplatnit i mimo rodinu, v rodině však zcela nabývá na svém významu: ,,nejde jen o to přivést dítě na svět, ale také mu zabezpečit potřebné podmínky života a další jeho vývoj“ (Dunovský, 1999, s. 92). Smrt dítěte znatelně zasahuje právě i do této funkce. Některé páry se v důsledku úmrtí jediného dítěte mohou rozejít- muţ se například nemusí vyrovnat s tím, ţe jeho ţena jiţ nemůţe mít další dítě a právě tato skutečnost můţe být důvodem k rozpadu mnohaletého vztahu. Další problém, vycházející z této funkce, který se mnohdy negativně podepisuje na rodinných vztazích, souvisí s nesouladem v sexuálním ţivotě, který se můţe mezi partnery po úmrtí dítěte objevit. Ekonomicko-zabezpečovací funkce Funkce ekonomicko-zabezpečovací se nevztahuje pouze na dítě, ale na všechny členy rodiny. Jejím prostřednictvím jsou uspokojovány základní potřeby členů a to od potřeb materiálních aţ po potřeby existenční povahy, jakými je výţiva, bydlení, ošacení, zařízení domácnosti, apod. Tato funkce je rodinou zajišťována jak vůči členům novým, příchozím, tak i zakládajícím, v určitých případech téţ i pro členy rodiny širší, tedy nejen pro rodinu nukleární- např. pomoc při rodinných tragédiích, či úmrtí ţivitele (Reichel, 2008). V minulosti byla obzvlášť důleţitá její výrobní sloţka, dnes je však rodina spíše spotřební jednotkou, která je zcela závislá na výrobní činnosti společnosti. Zabezpečovací funkce dnes

117

nezasahuje pouze do oblasti materiální, ale týká se i oblasti sociální, duševní aţ duchovní. Ve svém nejširším pojetí má všem svým členům poskytovat ţivotní jistoty (Dunovský, 1999). Ekonomická funkce můţe být úmrtím některého z členů rodiny poznamenána například v důsledku toho, ţe ne kaţdá rodina je schopná uhradit vysoké náklady spojené s pohřbem a ostatními náleţitostmi. Emocionální funkce Emocionální funkce nabývá v důsledku zvýšené lability moderní rodiny na svém významu. Jak uvádí Dunovský (1999, s. 93), je tato funkce v rodině ,,vázána na plně rozvinutého člověka, zralého, odpovědného, pro něhož citový vztah není něčím chvilkovým, ale trvalou bází jistoty a citovým zázemím pro všechny její členy. Emocionalita se tak stává nejdůležitějším kohezivním faktorem rodiny, i když v nejposlednější době aspoň v některých kruzích vystupují v tomto směru opět faktory hmotné povahy.“ Zároveň se stává jednou z nejdůleţitějších podmínek lidské existence, proto je důleţitá pro všechny členy rodiny napříč generacemi, i kdyţ v různorodé podobě. Emocionalita zabezpečuje harmonický ţivot rodiny, pocit uspokojení a ţivotního naplnění. Socializačně-výchovná funkce Pozitivní emocionální vztahy jsou stejně jako panující atmosféra v rodině jedním z východisek pro socializačně-výchovnou funkci, která následně zabezpečuje i společenskou kontinuitu. Tato funkce spočívá v ,,opravdovém zájmu o dítě a kvalitní péči o něj, v jeho výchově, v jeho přijetí jaké je, porozumění mu v jeho vývoji a potřebách a požadavcích, jež nutno včas, náležitým způsobem a s plným zaujetím pro ně uspokojovat, rozvíjet všechny jeho schopnosti a síly.“ Cílem je za všech okolností prosazovat jeho nejlepší zájem, ochraňovat jej a zároveň ho i učit čelit nepříjemnostem. Centrem této funkce je ve své podstatě prosazování a ochrana dětských práv vycházejí z Úmluvy o právech dítěte (Dunovský, 1999, s. 93). Tato funkce můţe být úmrtím dítěte taktéţ narušena. Rodiče někdy v důsledku svého trápení zapomínají na své ostatní děti, nevidí jejich potřeby, či neakceptují jejich individualitu a zvláštnosti.

118

Příloha č. 2- Pohled na smrt dítěte v minulosti a dnes

Stejně tak jako vztah ke smrti a jeho hloubka pochopení se během našeho ţivota mění, tak i samotný pohled na smrt dítěte se během společenského vývoje pozměňoval. Dříve se na smrt dítěte nepochybně nedívalo stejně jako dnes. Haškovcová (in Jankovský, 2003) hovoří o tzv. domácím modelu umírání, či poslední hodince, která mívala svůj řád, daný rituál a samozřejmostí byla i účast všech členů rodiny. Umírající vyslovil svá poslední přání, přijal tzv. poslední pomazání a v optimálním případě pak umřel v blízkosti své rodiny a přátel. Umírání mělo dříve sociální rozměr a lidé neumírali opuštěni. Oporou jim v jejich posledních chvílích byla samozřejmě rodina, ale i kněz a přirozeně i víra. Smrt byla stejně jako dnes běţnou součástí ţivota, ale na rozdíl od současnosti se zpravidla odehrávala doma a lidmi byla vnímána víceméně jako samozřejmost. V minulosti se však kaţdá rodina musela se smrtí některého ze svých členů potýkat mnohem častěji, neţ je tomu dnes. V tradičních společnostech se lidé se smrtí mohli potkat ve všech obdobích ţivota, přičemţ pravděpodobnost tohoto setkání byla daleko rovnoměrnější, neţ je tomu dnes. Lidé se setkávali se smrtí nikoliv na konci svého ţivota, nýbrţ na jeho samém počátku. Úmrtnost novorozenců či kojenců byla nesmírně vysoká, avšak přesnější data se dodnes bohuţel z několika důvodů nepodařilo spolehlivě zjistit. Úmrtí novorozeňat při porodu, či těsně po něm, nebyla vůbec zaznamenávána do matriky. V období středověku, kdy se společnost musela potýkat s morem, cholerou či hladomorem, byla nejen kojenecká úmrtnost natolik vysoká, ţe se celé populace ocitly na samém pokraji vyhubení. Ze sta dětí, které byly přivedeny na svět a následně pak zapsány do matriky zemřelo aţ třicet dětí před doţitím jednoho roku. Rozdíly v poměru kojenecké úmrtnosti se také rozlišovaly na základě toho, zda rodina ţila v chudých a zanedbaných okresech, nebo v bohatých krajích. Ke značnému obratu dochází v šestnáctém století, pro které je typické několik zásadních poznatků: porodnictví se stává součástí medicíny, jsou vynalezeny pro nás natolik samozřejmé porodnické kleště, ţivot člověka je postupně prodlouţen díky stále bohatší stravě, obrovským krokem vpřed je i znovunalezení významu kojení a odklon od předávání novorozence kojným, které pro dítě představovalo jakési přenechání osudu (Moţný, 1990). Celý přístup k dětem začíná procházet podstatnou změnou. Vysokou kojeneckou úmrtností byl obzvláště zasaţen vztah mezi rodiči a dítětem a v neposlední řadě pak jeho 119

samotné postavení v rodině. Jak jsem se jiţ výše zmínila, děti se rodily doslova jedno za druhým a stejně tak i následně umíraly. Mnohdy se stávalo, ţe dítě si v rodině nestihlo získat svoji vlastní totoţnost. Vysoká úmrtnost dětí byla důsledkem toho, ţe ,,rodiče nemohli investovat tolik citu do vztahu ke každému sotva narozenému. Kdyby smrt dítěte byla pro ně takovou ranou, jakou utrpí rodiče smrtí malého dítěte dnes, překročila by prostě častá smrt jejich lidsky omezenou schopnost snášet utrpení. Musel tedy nutně být jejich vztah k jednotlivým dětem podle našich měřítek méně vřelý a láskyplný. A skutečně také byl“ (Moţný, 1990, s. 41-42). Jelikoţ se rodiče skutečně nechovali ke svým dětem tak, jak je tomu dnes, mnoho dětí umíralo předčasně v důsledku jejich nezájmu, nedbalosti a nedostatečné péči. A protoţe úmrtí dítěte nebylo pro rodinu ničím nečekaným, aspoň ne v takové míře, jako je tomu dnes, bylo evidentní, ţe rodiče se k dítěti tolik neupoutávali a v jejich zájmu si k nim nepěstovali takový vztah a neinvestovali tolik lásky a energie, jako je tomu kupříkladu dnes. Tuto skutečnost následně potvrzuje i Moţný, který uvádí, ţe jak citové klima, tak i citová výchova byla v této době zcela odlišná. Dítě vyrůstající v takovémto prostředí nemohlo předpokládat, ţe bude obklopeno velkým přívalem něhy a lásky. Z tohoto faktu však vyplývá, ţe pokud se takovýto člověk ocitl v roli jednoho z rodičů, nebyl samozřejmě ani on schopný předávat potřebné mnoţství něhy svým dětem (Moţný, 1990). To ovšem v ţádném případě neznamená, ţe se všichni rodiče ke svým dětem chovali takovýmto způsobem. Nejen vysoká úmrtnost dětí, ale samozřejmě i ostatních členů rodiny vytyčovala rodinné klima této doby, tak i přímo organizovala fyzický ţivot rodiny, udávala rytmus ţivotního cyklu a v neposlední řadě pak určovala vnitřní uspořádání celé rodiny (Moţný, 1990). Dnes jiţ tomu není jako dříve. Jak uvádí Kubíčková odkazující na Parkese a Moţného, smrt dítěte nebyla aţ do současného století ţádnou vzácností. Rodiče více počítali se ztrátou svého dítěte a to jiţ v útlém věku. Z následujícího zjištění je tedy zřejmé, ţe tito rodiče ztrátu dítěte akceptovali podstatně lépe neţ je tomu dnes. V současné době je úmrtnost dětí na tolik nízké úrovni, ţe lidé na smrt svého dítěte nejsou připraveni tak, jak tomu bylo například v dobách minulých (Kubíčková, 2001). Zároveň se dnes téměř výhradně setkáváme pouze s tzv. institucionálním modelem umírání, který má přirozeně také svůj vývoj. Pokoje pro umírající, kam byli odvezeni, aby neobtěţovali ostatní pacienty, jsou dnes jiţ naštěstí minulostí stejně jako stavění bílých zástěn. Těţce nemocní jsou dnes samozřejmě v nemocnicích, ve kterých je všeobecně očekávána i ta nejlepší profesionální péče, která je však mnohdy ze strany personálu chladná a odosobněná. I přesto, ţe jsou dnes moţnosti 120

medicíny bezpochyby velmi značné, smrt je i nadále v mnohých případech neodvratná (Jankovský, 2003). Jak jsem jiţ výše uvedla, úmrtí dítěte nejen při porodu, ale i během časného dětství či školního věku, je dnes v značném nepoměru, neţ bylo v dobách dřívějších. Smrt však přichází do naprosto odlišných kulturních a společenských podmínek. Mnohem výrazněji zasahuje do citového pozadí rodinného ţivota a o to více se všech členů rodiny dotýká. Z psychologických studií vychází, ţe rodiče si budují vztah ke svému dítěti ještě dříve, neţ přijde na svět. V době porodu má jiţ matka za normálních podmínek ke svému očekávanému dítěti osobitě zformovaný citový vztah. Je tedy zcela evidentní, ţe časné úmrtí dítěte je jak pro matku, tak i pro otce obzvláště silnou ranou do rodinného systému plného očekávání, nadějí a hodnot. V případě úmrtí staršího dítěte je tento zásah o to silnější, ţe vztah k dítěti byl nedílnou součástí identity obou rodičů (Dytrych, Matějček, 1994).

121

Příloha č. 3- Determinanty zármutku

Determinanty zármutku vztahující se k zesnulému V situacích, kdy dochází k umírání a následné smrti člověka, se mnohdy projevuje celá řada sociálních vztahů a vazeb, jejichţ intenzita a charakter ovlivňují průběh procesu truchlení u pozůstalých osob (Kubíčková, 2001). Jak říká Kubíčková (2001), reakce na ztrátu blízké osoby jsou o to mírnější, zemře-li osoba aţ ve starším věku a byla-li tato smrt anticipována. Za takových okolností je samotný proces truchlení rychlejší, jelikoţ značné mnoţství práce spojené právě s truchlením předcházelo jiţ události samotné smrti. V případech předčasného (jako je tomu právě u dětí) a náhlého skonání jsou patologické reakce na ztrátu mnohem častější a intenzivnější, neţ v prvém uvedeném příkladu. Je zcela zřejmé, ţe smrt jakékoliv nám blízké osoby je obrovským zásahem do našeho ţivota. Vţdy pro nás bude takováto ztráta velmi bolestivá a provţdy nás více či méně zasáhne. To podotýká i DiGiulio a Kranzová, ,,k různým typům lidských vztahů se váže jiný druh lásky, a proto v případě úmrtí vznikají i rozdílné problémy“ (DiGulio, Kranzová in Kubíčková, 2001, s. 55). Například úmrtí rodičů je rozdílně vnímáno dospělými dětmi a jinak dětmi nezletilými. Rozdílné proţívání zármutku souvisí s faktem, ţe rodiče v různém věku zastávají různé pozice a ve vztahu ke svým dětem zastávají rozdílné role. Nelze však v ţádném případě tvrdit, ţe by smrt starého rodiče byla pro pozůstalého méně bolestivou. To potvrzuje i Vágnerová (in Kubíčková, 2001, s. 60): ,,smrt starého rodiče vyvolává silnou citovou reakci, protože vztah rodiče a dítěte je vždycky jedinečný a často bývá i v této podobě velmi silný.“ Nejen úmrtí jednoho z rodičů, ale i smrt sourozence přináší své specifické problémy, které si pozůstalý sourozenec uvědomuje v závislosti na svůj věk, úroveň a vývoj intelektuálních schopností. Tato ztráta s sebou přináší i otázky týkající se změny identity a sebepojetí. Bouřlivé emoce a vztahy charakteristické pro toto období jsou právě tím faktorem, který působí negativně nejen na celý proces truchlení a mnohdy je i podnětem k rozvoji patologických projevů zármutku (Kubíčková, 2001). Neméně důleţitou roli v procesu truchlení hrají faktory vztahu, především pak intenzita vazby mezi pozůstalým a zemřelým. ,,Čím byl vztah mezi pozůstalým a truchlícím intenzivnější, tím je reakce na zármutek silnější.“ Parkes pak v této spojitosti mluví o tzv. 122

intenzitě lásky, jistotě vazby, míře závislosti a zaangaţovanosti (Parkes in Kubíčková, 2001, s. 85). Další determinantou vztahující se k osobě zemřelého je okolnost jejího úmrtí, o které jsem se blíţe zmínila v jedné z předchozích podkapitol. Na závěr této části bych chtěla zdůraznit, ţe je skutečně zcela nezbytné nezastavovat se pouze nad příbuzenským poměrem mezi zemřelou osobou a pozůstalými, ale zamyslet se také nad intenzitou vztahu, který mezi nimi panoval, nad věkem pozůstalých a v neposlední řadě nad celým rodinným systémem. Jedině tak je moţné vytvořit si komplexní obraz o truchlení pozůstalých potýkajících se s tímto typem ztráty.

Determinanty zármutku vztahující se k truchlícímu Kubíčková (2001) uvádí, ţe na proces truchlení, jeho intenzitu a celkový průběh, má vliv věk truchlícího, jeho osobnost, zkušenosti, ţivotní názor a v neposlední řadě pak také místo, které smrt v daném sociálním systému zaujímá. Věk truchlícího je velmi důleţitým faktorem projevujícím se v samotném procesu truchlení. Dítě se od malička pomalu propracovává k rozumovému a citovému vztahu ke smrti. Jinak tedy proţívá ztrátu blízkého člověka dítě, jinak dospívající a mnohdy zcela odlišně právě dospělá osoba. Kubíčková uvádí, ţe ,,úmrtí blízké osoby je totiž v různých vývojových fázích prožíváno jinak a také exprese zármutku je v různých věkových kategoriích odlišná.“ Truchlení velmi úzce souvisí se schopností jedince chápat smrt jako takovou a mírou uvědomění si následků, které v důsledku ztráty námi milované osoby plynou (Kubíčková, 2001, s. 87). Kojenec o smrti neví nic, ale zná to co, je to děs ze samoty, prázdnoty či vnitřního chaosu. Odborníci předpokládají, ţe se tato zkušenost v pozdějším vývoji zabuduje i do strachu ze smrti (Říčan, 1990). Předškolní dítě jiţ zná velmi dobře slovo smrt a období, kdy si děti začínají pomalu konečnost ţivota a nevyhnutelnost smrti uvědomovat, koresponduje s šesti aţ osmi roky jejich ţivota (Kubíčková, 2001). V mladším školním věku uţ se dítě přibliţuje pochopení, ţe smrt je nenávratnou událostí ţivota, nedokáţe si však představit, ţe by mohl zemřít někdo z jeho blízkých či dokonce on sám. Po desátém roce ţivota uţ děti suicidují, i kdyţ však velmi vzácně. Dokáţou však pochopit smrt jako konec všeho bytí. Mladá dospělost však jiţ chápe smrt druhého člověka mnohem hlouběji a brzy nato pak smrt nabývá své nejděsivější podoby v ţivotním tématu generativity: 123

,,Mohlo by zemřít mé dítě!“ (Říčan, 1990 s. 410-411). Zatímco by mnozí mohli předpokládat, ţe se dospělý díky své psychické, fyzické i sociální vyzrálosti, dokáţe se smrtí vyrovnat relativně rychle a snadno, opak je tomu pravdou. Dospělí se snaţí smrt ze svého všedního ţivota vytěsňovat a raději na ni nemyslet. Ztráta blízkého člověka a s tím i související uvědomování si vlastní smrtelnosti symbolizuje jakéhosi úhlavního nepřítele, který ho chce připravit o vše, na čem celý ţivot lpí. Právě aţ stáří je obdobím, kdy se setkáváme se smrtí dítěte stále častěji, strach ze smrti se zmenšuje a smrt jako taková je starými lidmi mnohdy akceptovaná. I přesto se však těţce vyrovnávají se smrtí mladších lidí, zejména pak právě dětí (Kubíčková, 2001). Ztráta blízkého člověka nepoznamenává jen ţivot konkrétního pozůstalého. Důleţité je si povšimnout, jak úmrtí poznamenává rodinný systém jako celek. Smrt některého z členů má na rodinu aţ takový vliv, ţe zcela od základu pozmění její strukturu, stabilitu a fungování. Rodinná dynamika pak můţe procesu truchlení napomoci, či mu účinně bránit (Kubíčková, 2001). Bowen (in Kubíčková, 2001) uvádí, ţe při posuzování truchlení ve vztahu k rodinnému systému je nutno brát v úvahu následující oblasti: funkčně specifické postavení nebo role - rodina je stabilní za těch okolností, pokud kaţdý z jejich členů zastává efektivně svoji roli. Smrt některého člena pak v důsledku neobsazenosti role rodinnou rovnováhu narušuje. emocionální integrita rodiny - pro dobře integrovanou rodinu a její členy je charakteristické, ţe se ztrátou významného člena se dokáţou lépe vyrovnat i bez značné pomoci zvenčí. vyjadřování emocí - ventilování emocí je v procesu truchlení velmi důleţité, a proto je nutné dospět k poznání, jaký význam rodina emocím přisuzuje a jak nakládá s komunikačními vzory, které pozůstalému dovolují nebo nedovolují vyjadřovat pocity. Výše uvedené argumenty je nutné brát v potaz při poskytování rodinné terapie, kdy je zcela nedostačující zabývat se kaţdým jedincem zvlášť. Jak jsem jiţ uvedla v jedné z předchozích kapitol, rodina je interakční systém, ve kterém na sebe všichni členové navzájem působí. Funkční rodinný systém můţe napomáhat normálnímu průběhu zármutku a nestabilní rodinný systém můţe naopak vyústit v somatické, psychické a psychosociální problémy (Kubíčková, 2001).

124

Další oblastí, která tvoří důleţitý faktor při procesu truchlení, je sociální podpora. V krizových situacích působí nejlépe jako zdroj sociální podpory rodina, příbuzní, sousedé, kolegové (Baštecká, 2005). Přirozené zdroje sociální opory však v současné společnosti značně selhávají. Pro pozůstalé je mnohdy jednodušší mluvit o problémech, které negativně ovlivňují jejich integritu, identitu, sebepojetím a sebeúctu s “cizími“ lidmi. Právě proto mnozí vyhledávají pomoc odborníků, či se svěřují se svými problémy v rámci tzv. svépomocných skupin (Špatenková, 2004). Sociální kontakty vytvářejí pozůstalému prostor pro ventilaci emocí, umoţňují mu výměnu informací, redukují pocity samoty a izolace a v neposlední řadě zastávají roli osoby, která jejich smutek sdílí, tzv. „jsou s ním“ (Kubíčková, 2001). Poslední determinantou promítající se do procesu truchlení je věk truchlícího, pohlaví, charakter, temperament, adaptabilita a odolnost vůči zátěţi. S těmito determinantami pak úzce souvisí i další proměnná, kterou je předchozí zkušenost se smrtí a truchlením. Dřívější zkušenost se ztrátou blízké osoby můţe na proces truchlení působit jak pozitivně, tak i negativně. V případě, kdy zármutek vycházející z předchozího vyrovnávání se se ztrátou není doposud adekvátně zpracován, nebo je potlačen, můţe docházet aţ k rozvoji patologických reakcí. Ačkoliv se to můţe zdát nepravděpodobné, minulá zkušenost se smrtí můţe být také velkým přínosem. Pozůstalý jiţ ví, ,,co a jak, má zkušenost s tím, jak truchlení probíhalo, jak se zármutek projevoval a co mu nejvíce pomáhalo“ (Kubíčková, 2001, s. 107-108). Studie zabývající se rozdílností míry intenzity a projevů truchlení mezi muţi a ţenami poukazují na to, ţe ţeny oproti muţům projevují svůj zármutek daleko otevřeněji, emotivněji, jsou zranitelnější a mnohem častěji se u nich v této souvislosti projevují psychické problémy. Od muţů se očekává, ţe budou silní a ostatním pozůstalým oporou. Moţná právě v této skutečnosti pak tkví fakt, ţe muţi své pocity skrývají, neventilují své emoce a projevy truchlení potlačují (Kubíčková, 2001).

125

Příloha č. 4- Ţádost o poskytnutí informací

Dobrý večer. Jmenuji se Aneta Švecová a jsem studentkou Masarykovy univerzity, oboru Sociální práce. Během svého studia jsem se bohuţel jako mnozí z Vás, musela vyrovnávat se ztrátou mnou milovaného člověka a právě tato zkušenost byla pro mě jakýmsi impulsem k tomu, věnovat se ve své diplomové práci právě úmrtí dítěte, konkrétně pak Změnám v rodinných vztazích po úmrtí dítěte. Jsem si velmi vědoma toho, ţe ne kaţdý je schopen se o tuto tragickou událost podělit s někým dalším, cizím. I tak bych Vám však byla nesmírně vděčná, pokud by se mezi Vámi našel někdo, kdo by se se mnou podělil o svůj ţivotní příběh. V případě zájmu mě prosím kontaktujte na [email protected]. Budu Vám opravdu nesmírně vděčná za kaţdičký příběh. Děkuji Vám moc. S pozdravem Aneta Švecová

126

Příloha č. 5- Seznam kódů

DVO 1: Jaké vztahy, podle mínění matek, panovaly v rodině před úmrtím dítěte? Funkčnost partnerského vztahu před úmrtím dítěte Funkčnost rodičovského vztahu před úmrtím dítěte Funkčnost sourozeneckého vztahu před úmrtím dítěte Způsob komunikace před úmrtím dítěte Způsob trávení volného času před úmrtím dítěte Ritualizované události před úmrtím dítěte DVO 2: Jakým způsobem, podle mínění matek, se změnily partnerské vztahy po úmrtí dítěte? Okolnost úmrtí dítěte

Ztráta role rodiče

Psychický stav v období konfuze

Smysl smrti dítěte

Funkčnost

Ţivotní postoj, hodnotový ţebříček

partnerského

vztahu

v období konfuze

Praktické otázky

Proţívání ztráty dítěte

Ritualizované události po smrti

Obviňování

dítěte

a

sebeobviňování

z úmrtí dítěte

Sociální okolí

Únikové reakce

Funkčnost

Sexuální ţivot

v období akceptace

partnerského

DVO 3: Jaké změny ve vztazích k přeţivším dětem zaznamenaly pozůstalé matky? Funkčnost rodičovského vztahu v období konfuze Proţívání ztráty sourozence Strach o přeţivší sourozence Zapomínání na přeţivší sourozence Modifikace rolí Komunikace s přeţivšími sourozenci Funkčnost rodičovského vztahu v období akceptace

127

vztahu

Stať Téma práce: Změny v rodinných vztazích pro úmrtí dítěte očima pozůstalých matek Klíčová slova: rodina, vnitřní rodinné vztahy, smrt dítěte, pozůstalí rodiče, přeţivší sourozenec, změny ÚVOD Diplomová práce zkoumá změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte očima pozůstalých matek. Cílem předloţené práce je zodpovědět na hlavní výzkumnou otázku ve znění: ,,S jakými změnami v rodinných vztazích se po úmrtí dítěte setkávají pozůstalé matky?“ Volbou tématu bych ráda upozornila na to, jak se po úmrtí dítěte mění vztahy v nejuţším rodinném systému, tedy vztahy mezi pozůstalými rodiči a vztahy mezi těmito rodiči a jejich dětmi. Pokusím se tedy očima pozůstalých matek ukázat, s jakými změnami ve vztazích se podle respondentek rodiny potýkají. TEORETICKÁ ČÁST V této části se pokusím objasnit základní pojmy, které se vztahují k hlavní výzkumné otázce. Rodina Kramer (in Sobotková, 2001) mluví o rodině jako o skupině lidí, které pojí společná historie, stávající realita a budoucí očekávání vzájemně propojených transakčních vztahů. Jednotliví členové rodiny jsou často, není to však podmínkou, vázáni hereditou, manţelským svazkem, adopcí či v neposlední řadě společným uspořádáním ţivota. Dále poukazuje na, ţe pokud mezi jedinci existují intenzivní a kontinuální emocionální a psychologické vazby, např. mezi nesezdaným párem či náhradní rodinou, můţeme taktéţ mluvit o rodině. Kaţdý rodinný systém je sloţen z několika dalších subsystémů, přičemţ mezi ty nejzákladnější řadíme manţelský (partnerský) subsystém, subsystém rodič-dítě a v neposlední řadě sourozenecký subsystém. Tyto podsystémy jsou nositeli specifických funkcí, které uspokojují konkrétní potřeby některých členů rodiny (Matoušek, Palzarová, 2010).

128

Manželský subsystém je povaţován za základní, hrající roli ve všech vývojových etapách ţivotního cyklu rodiny. Celková úspěšnost rodiny závisí do značné míry právě na schopnosti muţe a ţeny vybudovat si mezi sebou dobře fungující vztah., ve kterém hraje zásadní roli způsob, prostřednictvím něhoţ přistupují manţelé k jednotlivým rozhodnutím, jak zvládají konflikty, jak se vypořádají s problémy, atd. (Sobotková, 2001). Subsystém rodič-dítě rozšiřuje hranice původního manţelského subsystému a vzniká v okamţiku početí. Veškeré pozdější problémy vyskytující se v tomto subsystému pak signalizují (přinejmenším latentní) instabilitu rodiny (Sobotková, 2001). Děti, které neměly moţnost vyrůstat v rodině a uzavřít tak alespoň s jedním z rodičů pevné spojenectví, jsou povaţovány za deprivované. I děti z úplných rodin mohou být subdeprivovány a to tím, ţe mu rodiče nevěnují dostačující pozornost (Matoušek, 1997). Pozornost jim můţe být ubírána např. kvůli tomu, ţe jsou zdrceni úmrtím svého dítěte a se svým zármutkem se neumějí vyrovnat. Sourozenecký subsystém je typický pro učení se spolupráce, soutěţení, vzájemnou podporu, učení se vyjednávání a vytváření kompromisu. Interpersonální zkušenosti a dovednosti získané v sourozeneckém vztahu dítě uplatňuje i mimo rodinu, v jiných sociálních situacích, a modifikovaně pak i v pozdějším ţivotě. Je zcela nepochybné, ţe i tento subsystém stejně jako dva předchozí mají značný vliv na celkové fungování rodiny (Sobotková, 2001). Vnitřní vztahy rodiny ,,Vnitřní vztahy rodiny jsou udržovány v interakcích mezi členy rodiny“. Jednotlivé interakce mají své vzorce, tedy předvídatelné posloupnosti, které jsou označovány jako komunikační stereotypy. Tyto stereotypy bývají někdy propojeny i s tzv. rodinnými pověrami. Vnitřní vztahy v rodině jsou ovlivňovány i mocí, která v rodině panuje. Interakce, které jsou ,,jasně vázané na opakující se akci s pevnými rolemi členů rodiny lze označovat jako ritualizované události“(Matoušek, Palzarová, 2010, s. 89). Další neméně důleţitý prvek dalekosáhle ovlivňující vnitřní vztahy v rodině, je způsob komunikace, rytmus komunikace či sdílení specifických významů slov a rčení (Matoušek, Palzarová, 2010). Smrt dítěte Matoušek ve svém slovníku sociální práce uvádí několik definic smrti. V prvním případě nahlíţí na smrt jako na ,,konec lidského života“. Z medicínského hlediska je pak smrt definována jako ,,stav nezvratných změn v mozku vedoucích k selhání center, která řídí dýchání a krevní oběh“(Matoušek, 2008, s. 192). 129

Smrt vlastního dítěte je pro mnohé z nás zcela nepředstavitelná a to i přesto, ţe ročně umře v České republice přibliţně 900 dětí do 19 -ti let (Špaňhelová, 2009). Smrt dítěte je jednou z nejtěţších ztrát, se kterou se během ţivota kaţdý můţe kaţdý z nás setkat. V takovéto situaci je zcela normální, ţe se pozůstalí rodiče potýkají s hlubokým zármutkem, pocitem opuštění, bezmoci, zoufalství a beznaděje. Mnohdy pak pochybují o spravedlnosti tohoto světa a s tím i související ztrátou smyslu ţivota. Goger (in Parkes, Prigerson, 2010) povaţuje smrt dítěte za nejvíce nepříjemnou a dlouhotrvající ztrátou, která je nejen pro rodiče obzvláště těţko tolerovaná. Změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte Změnou se pro účely mé práce rozumí ty obraty, které nastaly v rodinných vztazích v souvislosti s úmrtím dítěte. Konkrétně se zaměřuji na změny ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a mezi těmito rodiči a jejich přeţivšími dětmi. Ve svém výzkumu pak pojednávám o jednotlivých faktorech, které podle respondentek měly největší vliv na to, jak se po smrti jejich potomka změnily vnitřní rodinné vztahy. Zaměřuji se tedy např. na to, jak spolu jednotliví členové rodiny po této události komunikují, jak se změnil jejich hodnotový ţebříček, jaké změny nastaly v praktických otázkách jejich ţivota, k jakým změnám došlo v sexuálním ţivotě rodičů, v oblasti sociálních vztahů, zda došlo v modifikaci rolí, atd. Všechny tyto faktory hrají primární roli v tom, zda tato událost jednotlivé členy sblíţí, či dojde aţ k trvalému rozpadu vztahu.

METODOLOGICKÁ ČÁST Mnou realizovaný výzkum byl postaven na kvalitativní strategii a jako výzkumnou techniku jsem vyuţila metodu ţivotního příběhu. Na počátku mého výzkumu jsem si definovala jednotlivá kritéria, které musí respondenti splňovat. Prvním poţadavkem bylo najít rodinu, ve které zemřelo dítěte. Jelikoţ se ve své práci mimo jiné zaměřuji na vztahy mezi pozůstalými rodiči, bylo dalším poţadavkem to, aby se v době úmrtí dítěte jednalo o úplnou rodinu. Dalším předpokladem bylo to, aby bylo v rodině zastoupeno i další dítě. V důsledku značně omezeného mnoţství výzkumného vzorku, konkrétně pozůstalých matek, které se byly ochotny podělit o svůj ţivotní příběh, jsem se do svého výzkumu rozhodla zahrnout i jednu respondentku, která přišla o své jediné dítě. Celkem se na mém výzkumu podílelo osm respondentek. Důleţité je zmínit, ţe na můj inzerát nezareagoval ţádný muţ, právě proto byl výzkum realizován 130

z pohledu pozůstalých matek. Všechny tyto respondentky byly informovány o anonymitě a o tom, ţe posmutná data poslouţí pouze k sepsání mé diplomové práce. Respondentky byly do výzkumu zařazeny na základě záměrného výběru, kdy jsem na diskusní fóra webových stránek organizace Dlouhá cesta, Anjeliky a na stránkách Facebooku vyvěsila inzeráty se ţádostí o poskytnutí informací. Většina respondentek, která se se mnou spojila, objevila můj inzerát právě na stránkách Dlouhé cesty. Veškerý kontakt jsem s respondentkami realizovala prostřednictvím emailu, kdy jsem jednotlivé matky seznámila s tématem mé práce a jednotlivými DVO, které respondentky do svých příběhů zakomponovaly. Respondentky mi své příběhy zasílaly v rozmezí od ledna do dubna 2014. Jednotlivé příběhy jsem zpracovávala postupně skrze otevřené, tematické kódování, které jsem prováděla ručně, kdy jsem si jednotlivé pasáţe příběhů označila konkrétními kódy. Úkolem mé práce bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: ,,S jakými změnami v rodinných vztazích se po úmrtí dítěte setkávají pozůstalé matky?“ Na základě hlavní výzkumné otázky jsem vytvořila tři dílčí výzkumné otázky, které mi pomohly odpovědět na to, jaké změny nastaly v rodinných vztazích po úmrtí dítěte. DVO 1: Jaké vztahy, podle mínění matek, panovaly v rodině před úmrtím dítěte? DVO 2: Jakým způsobem, podle mínění matek, se změnily partnerské vztahy po úmrtí dítěte? DVO 3: Jaké změny ve vztazích k přeţivším dětem zaznamenaly pozůstalé matky?

DISKUSE V prvním tematickém okruhu výzkumu jsem se věnovala rodinným vztahům před úmrtím dítěte. Respondentky se v této části svých příběhů zaměřovaly na funkčnost vztahu partnerského, rodičovského či sourozeneckého. V této souvislosti mluvily také o funkčnosti komunikace, která mezi těmito členy rodiny panovala, dále pak o ritualizovaných událostech, či způsobu trávení volného času. Z těchto informací jsme mohli mimo jiné zjistit to, jak rodina fungovala před touto tragickou událostí, zda se jednalo o rodinu funkční nebo naopak. Zda tu byly vřelé, otevřené vztahy, či jednotliví členové ţili spíše vedle sebe a ţili si kaţdý svůj vlastní ţivot. Tato data jsou důleţitá právě proto, abychom mohli porozumět tomu, proč stejné okolnosti a situace působí na kaţdý vztah často zcela odlišně.

131

Výsledky šetření poukazují na to, ţe některé ze vztahů mezi rodiči, byly před smrtí dítěte funkční a vřelé, zaloţené na vzájemném respektu a společných zálibách. Pro tyto rodiče byly fungující vzájemné vztahy na jedné z prvních příček hodnotového ţebříčku. Jiné partnerské vztahy na druhou stranu fungující nebyly a značné problémy zde byly evidentní jiţ před touto ztrátou. Vztah těchto manţelů zaznamenal řadu změn jiţ za dobu společného ţivota. Tyto páry se často rozcházejí ve svých zálibách, pohledu na svět, prioritách, či mezi nimi “pouze“ zapůsobil čas a rodiče se částečně vzdálili. Respondentky, jejichţ vztah byl před úmrtím dítěte funkční, se ve svých výpovědích částečně shodují s Kubíčkovou (2001), která uvádí, ţe fungující vztah je hlavním faktorem, který se následně promítá i do toho, jak se partneři vzájemně dokáţou s touto ztrátou vyrovnat. Pokud byl partnerský vztah funkční i předtím, je velmi pravděpodobné, ţe v této obtíţné ţivotní zkoušce, kterou smrt dítěte představuje, obstojí. Ukotvení ve funkčním integrovaném rodinném systému je pro období vyrovnání se se ztrátou dítěte velmi významným faktorem. To mé respondentky, které měly se svým manţelem (partnerem) před úmrtím dítěte harmonický a milující vztah, potvrzují pouze částečně. I přesto, ţe se jejich vzájemný vztah bezprostředně po úmrtí dítěte narušil a někteří partneři si dokázali po nějaké době k sobě opět najít cestu, stále je jejich vztah smrtí dítěte v mnohých případech značně poznamenán. Dále se respondentky shodují s Kubíčkovou (2001) v tom, ţe pokud jiţ v rodině existují značné problémy, je zde zhoršená úroveň komunikace, můţe být úmrtí dítěte jakýmsi spouštěcím faktorem k vyústění somatických, psychických a psychosociálních problémů. Pokud se zaměříme na vztahy k dětem, rozdělím si respondentky na ty, které proţily ztrátu anticipovanou nebo neanticipovanou, a dále pak na ty, které porodily mrtvé dítě. Jediná respondentka, která proţila anticipovanou ztrátu, nemohla nikterak specifičtěji popsat vztah se svým dítětem, které se narodilo se značnými zdravotními komplikacemi a zemřelo jiţ měsíc po narození. I přesto, ţe jí osud nedopřál, aby se svým dítětem mohla proţít dlouhý ţivot, je respondentka vděčná i za těch pár chvil, kdy si svého syna mohla alespoň pochovat a bolestivé vzpomínky se pro ni staly milými chvilkami, na které vzpomíná, kdyţ je jí nejhůř. Shoduje se tedy ve svém postoji s Davis (rok neuveden, online), která uvádí, ţe nejvýznamnějším klíčem k přeţití takovéto ztráty můţe být vědomá volba své dítě oplakat, rozloučit se s ním, ale nedovolit, aby Vám to zcela zničilo ţivot. I tato respondentka došla k tomu, ţe se smířila se situací, přijala ji jakou součást svého ţivota, která ji měla něčemu naučit. Respondentka, která porodila mrtvé dítě, neměla dostatek času na to, aby si k němu vytvořila tak silný vztah, jako matky, které přišli o dítě starší. Respondentka se snaţila tuto 132

událost ze své hlavy vytěsnit, čímţ se shoduje s Kubíčkovou (2001), která říká, ţe se tito rodiče snaţí veškeré své vzpomínky na tento nepříjemný záţitek zapomenout. Respondentky, které proţily neanticipovanou ztrátu, popisovaly vztahy se svými dětmi jako harmonické, přátelské a důvěrné. Snaţily se jim věnovat veškerý svůj čas a figurovat v jejich ţivotě jako matka, na kterou se mohou se svými problémy obrátit. V souvislosti s tím mluvily respondentky i o funkčnosti vztahu mezi dětmi a jejich otcem. Zde se respondentky ve svých výpovědích opět rozcházejí. Někteří otcové měli podle respondentek se svými dětmi velmi blízký vztah, otevřený vztah, některé vztahy však byly nefunkční jiţ před touto událostí. Další výsledky poukazují na to, ţe většina sourozenců si byla před touto událostí velmi blízká, jejich vztahy byly silné, často zaloţené na společných zájmech. Všechny uvedené sourozenecké vztahy byly podle respondentek před touto událostí zcela funkční, někteří sourozenci si byli velmi blízcí, jedna z pozůstalých matek dokonce uvádí, ţe byli nejlepší přátelé. O jiných sourozeneckých vztazích bychom mohli mluvit jako o “normálních“, avšak také jako o zcela fungujících, bez závaţnějších problémů. Výsledky zde uvedené se shodují se Sobotkovou (2001), která reflektuje, ţe úspěšnost rodiny závisí z velké části na tom, jak si partneři dokáţou vybudovat dobře fungující vztah, tedy to, jak přistupují k důleţitým rozhodnutím, či jak zvládají jednotlivé konflikty. Přejdeme-li ke způsobu komunikace, tedy k tomu, jak spolu jednotliví členové rodiny dokázali komunikovat, jsou výsledky šetření smíšené. Ve všech případech, kdy se respondentky o této oblasti zmínily, se shodují na tom, ţe jejich komunikace s dětmi byla otevřená, vstřícná, děti se jim zpravidla svěřovaly. Odpovědi se však rozcházejí v tom, jaká byla komunikace mezi respondentkami a jejich partnery. Respondentky, které výše uvedly, ţe jejich partnerský vztah byl funkční, potvrzují, ţe i v komunikaci nedocházelo k závaţnějším problémům. Naopak pro partnerské vztahy, které byly částečně, či zcela nefunkční jiţ před touto událostí, byly typické i problémy v oblasti komunikace a to nejen mezi partnery jako takovými, ale podle slov respondentek někdy i mezi otci a jejich dětmi. Výše uvedená zjištění se shodují se Sobotkovou (2001), která uvádí, ţe rodinné interakce jsou podstatou celého rodinného systému. Nezáleţí na mnoţství a závaţnosti problémů, které jsou v rodině řešeny. Podstatné je, jak jednotliví její členové dokáţou na problémy reagovat a jaká je kvalita těchto interakcí. Tedy zda poškozuje, nebo naopak napomáhá fungování rodiny. Pokud se zaměříme na to, jak rodiny trávily svůj volný čas, dochází většinově ke shodě v tom, ţe respondentky hodně času trávily se svými manţely a dětmi, ať uţ při společných zálibách nebo s dalšími přáteli a jejich rodinami. Tyto respondentky tedy podle svých slov 133

věnovaly nejvíce času právě svým dětem a partnerům. Další skupinu respondentek tvořily matky, které si i přes svoji pracovní vytíţenost, či neochotu svých dětí, v důsledku jejich věku, ve kterém uţ děti netráví se svými rodiči tolik času, jako doposud, našly čas na svoji rodinu a jezdily aspoň společně jako rodina na výlety či dovolené. V mém výzkumu se však objevily i dvě rodiny, které byly před touto událostí jiţ dost nefunkční a nefungovaly jako jeden celek, coţ se promítalo i do této oblasti. Výsledky šetření poukazují i na to, ţe tzv. ritualizované události, např. narozeniny, jmeniny či Vánoce, byly pro jednotlivé respondentky a ve většině případů i pro jejich partnery natolik významnými, ţe se je před úmrtím dítěte snaţily slavit tradičně, v kruhu rodinném, popřípadě i společným výletem někam za zábavou. Společné však pro respondentky bylo to, ţe se tyto dny snaţily přizpůsobit a věnovat jen a jen svým dětem. V druhém tematickém okruhu se respondentky zamýšlely nad tím, jak smrt dítěte zasáhla do partnerského vztahu. Bezprostředně po úmrtí dítěte se většina vztahů zhoršila, pouze v jednom případě respondentka uvádí, ţe se s manţelem sblíţili. I v tomto případě však nakonec došlo k rozpadu manţelství. Dijkstrová a Stroebeová (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007) potvrzují, ţe v některých rodinách dochází ke zhoršení vztahu, jiné změnu v souvislosti se smrtí dítěte zaznamenat nemusí a v jiných případech můţe dokonce dojít se stmelení stávajících vztahů. Vţdy však závisí na kvalitě tohoto vztahu, který mezi partnery panoval. Pokud byl v té době partnerský vztah funkční, je pravděpodobné, ţe partneři dokáţou takovouto tragickou událost překonat. Toto tvrzení však v mém výzkumu takto zcela jednoznačně nepotvrzuji, ba naopak. U mnohých partnerů, jejichţ vztah byl doposud funkční, došlo bezprostředně po úmrtí dítěte ke značnému narušení tohoto vztahu, které u některých párů přetrvává doposud. Jedno doposavad fungující manţelství tuto ztrátu neuneslo vůbec. Problémy se mezi partnery začaly po úmrtí syna vynořovat mnohem častěji a partneři se nakonec rozvedli. Mé výsledky se tedy spíše shodují s Wordenem (in Kubíčková, 2001), který říká, ţe v mnoha případech se partnerský vztah kvůli takovéto ztrátě rozpadne. I přesto, ţe se někteří manţelé nerozvedli, ţijí podle slov respondentek spíše vedle sebe, neţ aby tvořili stejný pár. Respondentky se v oblasti funkčnosti vztahu bezprostředně po úmrtí dítěte většinově shodly na tom, ţe mezi nimi a jejich partnery došlo k vzájemnému míjení, vzdálení se, přičemţ u některých došlo aţ k absolutnímu rozpadu stávajícího vztahu. Změny ve vztazích si respondentky vysvětlovaly hlavně rozdílným proţíváním ztráty, nízkou mírou tolerance, vzájemným obviňováním, špatným psychickým stavem, neshodami v sexuálním ţivotě, atd. 134

V první řadě všechny respondentky mluví o okolnosti úmrtí dítěte a o tom, jakým způsobem se tato okolnost promítla do vzájemných, převáţně pak partnerských vztahů. Všechny respondentky, tedy ty, jejichţ dítě zemřelo náhle i ty, které se potýkaly s anticipovanou ztrátou, se shodují v tom, ţe bezprostředně poté se jejich dosavadní ţivot rozbil na tisíce kousků. U mnohých z nich došlo k narušení stávajícího partnerského a rodičovského vztahu a to i v případě, kdy se jednalo o rodinu funkční. Ve všech případech se pak okolnost úmrtí dítěte promítla hlavně do partnerského vztahu, ve kterých docházelo často k vzájemnému obviňování, popřípadě si respondentky smrt svého dítěte kladly za vinu samy. V polovině případů docházelo mezi manţeli k vzájemnému obviňování ze smrti dítěte. V důsledku těchto okolností byly partnerské vztahy natolik narušeny, ţe se některá manţelství málem rozpadla. Jedni partneři se v důsledku opakujících se výčitek definitivně rozešli. Jak potvrzuje McLarenová (in Firthová, Luffová, Olivierre, 2007) obviňování ze strany partnera je velmi zdrcujícím faktorem, který ohroţuje současný vztah natolik, ţe někteří takovouto uráţku neunesou a pár se rozchází. V druhé polovině povaţují respondentky za smrt dítěte odpovědné samy sebe, popřípadě se za viníka povaţuje sám manţel. Důleţité je však zmínit, ţe z jednotlivých příběhů nevyplývá, ţe by byl některý z rodičů skutečně jednoznačně za smrt svého dítěte zodpovědný, i kdyţ podle slov respondentky Šárky, je její manţel za smrt syna částečně zodpovědný, coţ ostatně vyšetřovala i policie. Tyto odpovědi opět dokreslují výpověď McLarenové (in Firthové, Luffová, Olivierre, 2007), která uvádí, ţe se rodiče povaţují za smrt svého dítěte přímo zodpovědnými i za předpokladu, kdy smrti svého dítěte nemohli nikterak zabránit. Psychický stav byl pak dalším faktorem, který se neodmyslitelně zapsal do partnerského vztahu, většinou pak značně negativně. Je důleţité si uvědomit, ţe kaţdý proţívá smutek zcela odlišně, stejně tak se je i psychický stav v tomto náročném období u pozůstalých značně rozdílný. Pro většinu respondentek bylo typické, ţe dokázaly fungovat jen za pomoci antidepresiv, toto období si vybavují pouze v útrţcích a dlouhou dobu si nemohly tuto ztrátu připustit. Na psychickém stavu respondentek se značně podepsalo i to, jak k nim v tomto období přistupovali jejich blízcí, zda samy sebe obviňovaly ze smrti svého dítěte, či zda mezi partnery docházelo ke vzájemnému obviňování. Svůj podíl na psychickém stavu nesla i skutečnost, zda partneři dokázali akceptovat své sexuální potřeby, či zda se dokázali shodnout v praktických věcech vztahujících se k úmrtí. Tato tvrzení se shodují s Kubíčkovou (2001), která říká, ţe smrt dítěte se podepisuje nejen na psychickém stavu rodičů, ale negativně se odráţí i ve vztahu mezi nimi. Na psychiku má podle ní obrovský vliv vyšetřování okolnosti úmrtí, ztráta důvěry, problémy v sexuálním souţití, atd. Tato slova tedy potvrzují i mnou 135

získaná data. Výsledky se ostatně shodují i s Kohlerovou a Henleyovou (2013), které popisují psychický stav pozůstalých rodičů v tomto období jako ochromený, kdy rodiče nejsou schopni cokoliv pociťovat, natoţ tomu uvěřit. Všechny respondentky, které ve svém vyprávění poukazují na to, jak proţívaly smrt svého dítěte ony a jejich partner, se jednotně shodují na tom, ţe v partnerských vztazích zaznamenaly rozdílné prožívání ztráty. To potvrzuje i Špatenková (2006), která říká, ţe rozsah reakcí na ztrátu blízkého člověka je značně široký, různí lidé proţívají různorodé pocity. Ve výpovědi některých respondentek se nepotvrdila ani skutečnost, ţe by byli otcové smrtí svého dítěte zasaţeni méně neţ pozůstalé matky. Mnohdy tomu bylo alespoň dle interpretace jednotlivých příběhů spíše naopak. Řada respondentek ve svých výpovědích vyzdvihuje, ţe to byli právě jejich partneři, kteří projevovali svůj zármutek mnohem manifestovaněji a o svém mrtvém dítěti měli potřebu otevřeně mluvit. Podle interpretace pozůstalých matek tedy nemohu souhlasit s názorem Špatenkové (2006) a Parkesem (in Kubíčková, 2001), podle kterých jsou smrtí dítěte zasaţeny více ţeny, neţ muţi. Výsledky mého šetření se však shodují s Dawsonem a Richesem (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007) v tom, ţe pozůstalí rodiče bývají rozdílným proţíváním překvapeni a zděšeni tím, ţe partner proţívá smrt zcela odlišně, či neprojevuje svůj smutek tak intenzivně, jak by si druhý představoval. Tyto rozdíly pak i mé respondentky se svými partnery značně vzájemně vzdalovaly. Sebeobviňování a vzájemné obviňování partnerů je problematikou, které se věnovala kaţdá z respondentek. Je tedy zcela evidentní, ţe problémy a neshody s tím související se negativně promítly i do jejich partnerského vztahu, v jednom případě pak i do vztahu rodičovského. Této problematiky jsem se jiţ blíţe dotkla u okolností úmrtí dítěte, které spolu úzce souvisí. Problém, který značně narušoval vztah a pozůstalé rodiče vzájemně vzdaloval, souvisel se vzájemným obviňováním partnerů. Takovýto postoj vede k tomu, ţe se dosavadní vztah otřese v základech a slova plna hořkosti, která byla na účet jednoho z partnerů vyřčena, mohou být jasným koncem. Tyto výsledky částečně potvrzuje i McLarenová (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007), která k tomu dodává, ţe pokud je jeden z rodičů za smrt dítěte skutečně odpovědný, je partnerský vztah váţně ohroţen. Z mnou získaných dat však dále vyplývá, ţe se definitivně rozpadly právě vztahy, v nichţ ani jeden z rodičů přímo zodpovědný nebyl. Zde ovšem opět sehrálo roli vzájemné obviňování. Z výzkumu dále vyplynulo, ţe mnohé respondentky zaznamenaly v partnerských vztazích změny v důsledku tzv. únikových reakcí. K těm se po této události uchýlily buď ony samotné, nebo jejich partneři. Nejčastěji hledali pozůstalí rodiče útěchu a zapomnění ve svém 136

zaměstnání, alkoholu a jedna respondentka pak v denním snění, prostřednictvím kterého si v povědomí utvořila představu, ţe syn pouze někam odjel. Většina respondentek se shoduje v tom, ţe potřebovala nějakým způsobem zaměstnat mozek, aby přiţila další den bez svého dítěte. O únikových reakcích píše i Kubíčková (2001), se kterou se mnou zjištěna data shodují v tom, ţe velmi častou únikovou reakcí je alkoholismus, tedy jedna z patologických forem, která však přinášejí pouze dočasné uklidnění a osvobození od bolesti. Únik k alkoholu byl nejčastější reakcí, o které ve svých příbězích respondentky psaly. V tomto směru se pak všechny shodují na tom, ţe v důsledku únikových reakcí se rodinné vztahy vzdálily a ztratily na intenzitě. Další změny, které se promítly do stávajícího partnerského vztahu, souvisely s problémy v oblasti sexuálního života. Většina respondentek, pro které bylo důleţité se ve svém vyprávění zmínit o sexuálním ţivotě, uvádí, ţe z jejich strany došlo k sexuální abstinenci. O sexuální abstinenci mluví i Worden (2009), či Silverman (in Bukovská, 2011), kteří se shodují s výpověďmi mých respondentek v tom, ţe pro ně blízkost a intimita nebyla v tomto období reálně představitelná, pro někoho byla aţ nepříjemná. Jedna respondentka pak uvádí neshody v partnerském vztahu v důsledku obavy počít další dítě. Příběh paní Kateřiny koresponduje s tím, co říká Kohnerová a Henleyová (2013). Ty potvrzují, ţe se řadu pozůstalých rodičů děsí mít další dítě. Dítě, o které by opět mohli přijít. Proto v rodinách dochází k napětí a neshodám, zda se o další dítě pokusit či nepokusit. Tato slovo korespondují právě s respondentkou Kateřinou, které její manţel nikdy neodpustil, ţe jiţ nechtěla další dítě. Jedna z respondentek v souvislosti se změnami vztahů mluví o tzv. ztrátě role rodiče, která se promítla nejen do jejího psychického stavu, ale značně i do vztahu partnerského, který se kvůli úmrtí dítěte a s tím i souvisejícími partnerskými problémy rozpadl. Na výše uvedené poukazuje Špatenková (2004), která o ztrátě role rodiče mluví v souvislosti se značným narušením rovnováhy rodinného systému. Další oblast, která se do partnerského vztahu promítla, souvisí s tzv. smyslem smrti. Pro dvě respondentky bylo důleţité zamýšlet se a najít smysl smrti dítěte, který jim mimo jiné pomohl vyrovnat se s touto událostí. Jedna z respondentek uvádí, ţe doposud smysl smrti syna nenašla, ale spojuje si ji s tím, ţe syn po otci získal deprese, které ho přivedly k sebevraţdě. Druhá respondentka ho pak našla ve víře, která ji pomohla překonat její nejtěţší období, na druhou stranu se stala terčem častých hádek mezi partnery, jelikoţ její manţel těmto nadpřirozeným věcem nevěřil. Tato zjištění částečně odpovídají Wordenovi (2009), Bukovské (2011) a Špatenkové (2006), podle kterých pozůstalí rodiče hledají porozumění a

137

vysvětlení právě ve víře, prostřednictvím které věří, ţe se svým dítětem nemusí přetrhávat citové vazby a ţe se s ním opět setkají. Pokud se zaměříme na změnu hodnotového žebříčku a s tím související změnu ţivotního postoje, většina respondentek uvádí, ţe si začaly více váţit svých blízkých, přátel, snaţí se nerozčilovat z maličkostí, některá respondentka se začala angaţovat v pomáhajících profesích. Tyto výsledky tedy částečně potvrzují to, co uvádí McLarenová (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007), a konkrétně to, ţe řada rodičů, které potkala tato událost, přehodnocuje svůj pohled a postoj k ţivotu. Většina pozůstalých matek se shoduje v tom, ţe jejich nový pohled na svět a s tím související uvědomování si mnohých věcí se pozitivně promítlo i do jejich partnerského vztahu a v tomto směru to rodinu většinou sblíţilo. Další faktory promítající se do partnerského vztahu, které byly mezi partnery zdrojem konfliktů, se vztahují k praktickým otázkám ohledně smrti dítěte. Respondentky se opět ve svých výpovědích rozcházejí. Pro některou nebylo únosné mít kaţdodenně na očích synovy fotografie a osobní věci. Naopak jiná z respondentek to cítila zcela obráceně, nedokázala se ničeho po dceři vzdát. Neshody v pohledu na tyto praktické otázky se promítly i do jednotlivých partnerských vztahů, díky kterým se partneři jeden druhému vzdálili. To potvrzuje i McLarenová (in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007), která reflektuje, ţe u někoho vyvolává pohled na tyto věci pocit ztráty, jinému můţe přinášet úlevu. Pokud se v těchto záleţitostech partneři neshodnou, můţe dojít aţ k samotnému rozpadu vztahu. Další respondentky naopak v souvislosti se smrtí dítěte mluví o jiných praktických otázkách, konkrétně o ztrátě zaměstnání a s tím i o související špatné finanční situací, která se promítla do celého fungování rodiny a s tím i do souvisejících vztahů. Další oblast promítající se do partnerského vztahu souvisí s ritualizovanými událostmi. Jak jiţ víme, před smrtí se většina rodin snaţila tyto dny trávit tradičně společně se svými dětmi. Po smrti dítěte došlo u některých respondentek k evidentním změnám. Respondentky se shodují v tom, ţe všechny další svátky, které byla rodina nucena trávit bez svého dítěte, byly velmi bolestivé. Rozcházejí se však v tom, jak se k těmto událostem staví. Pro některé rodiny je tedy nepředstavitelné slavit Vánoce doma, kde s nimi doposud bylo i jejich dítě, pro jiné je to naopak důleţité, jelikoţ přítomnost svého mrtvého dítěte stále cítí. Některé z výše uvedených výpovědí se shodují se Špaňhelovou (Rodina po ztrátě dítěte, internetový odkaz) či s Bukovskou (2011), která říká, ţe pozůstalá rodina si musí najít nové rituály k uctění památky a uvědomování si přítomnosti dítěte při rodinných svátcích. Jedna z respondentek pak dokonce uvádí, ţe po smrti dítěte si s manţelem vytvořili novou zvyklost, kdy jezdí na

138

několikadenní pobyty mimo domov, kde se snaţí na své trápení zapomenout a vzájemně se opět sblíţit. Neméně důleţité změny, které respondentky po úmrtí dítěte zaznamenaly a které se promítly i do stávajících partnerských vztahů, vycházejí z kontaktu se sociálním okolím. Pro mnohé respondentky bylo důleţité udrţovat kontakt se svými přáteli, se kterými si mohly otevřeně popovídat. Některým se hovořilo mnohem lépe se svými přáteli neţ se svým partnerem. To potvrzuje i Davis (rok neuveden, online), která říká, ţe podpora ze strany přátel je pro mnohé větší útěchou a povzbuzením, neţ ta, které se nám dostává od členů naší rodiny. Jiné matky naopak přiznávají, ţe se uzavřely do sebe. Kontakty se širším okolím jim byly nepříjemné a jejich společenský ţivot zcela vymizel. Potřeby těchto respondentek korespondují s Kubíčkovou (2001) a Wordenem (2009), kteří uvádí, ţe pozůstalí mají často potřebu se společnosti dalších lidí vyhýbat. K problémům, které se promítly do partnerských vztahů, pak docházelo z rozdílného přesvědčení partnerů o tom, zda je vhodné společnost vyhledávat a dále pak kvůli tomu, ţe širší rodina nedokázala akceptovat potřeby pozůstalých rodičů ať uţ o dítěti nemluvit, či se nedokázala vyvarovat obviňování jednoho z partnerů. Tak jako mluvily respondentky o funkčnosti vztahu v období konfuze, nezapomněly se zmínit i o současné funkčnosti tohoto vztahu, přičemţ jednotlivé výpovědi se v tomto směru velmi liší. Některé z pozůstalých matek mluví o tom, ţe se svými manţeli ţijí vedle sebe, neţ ţe by tvořili pár, jako tomu bylo dříve. Jiné smrt dítěte poznamenala natolik, ţe se partneři rozešli. Minimum respondentek pak uvádí, ţe by byl současný vztah opět zcela funkční, či alespoň v takové míře, jako tomu bylo i před úmrtím dítěte. Tyto výsledky nekorespondují se Schwabovou (in Firthová, Luffová a Olivierre, 2007), podle níţ záleţí na kvalitě vztahu před smrtí. Některé z respondentek mluví o značném poškození, popřípadě o definitivním rozpadu vztahu a to i přesto, ţe jejich vztah byl do doby, kdy v rodině zemřelo dítě, funkční, zaloţený na vzájemné toleranci a respektu. Ve třetím tematickém okruhu se respondentky zaměřovaly na jejich vztahy s přeţivšími dětmi. Pojednávaly jednak o funkčnosti vztahu v jednotlivých časových úsecích, o svém strachu o přeţivší sourozence, o svém pohledu na proţívání ztráty sourozence, modifikaci rolí nebo o zapomínání na přeţivší děti. Přejděme k funkčnosti vztahu s přeţivšími sourozenci tedy bezprostředně po úmrtí dítěte. Většina respondentek shodně uvádí, ţe se vzdálily se svými dětmi. Respondentky se praly samy se svoji bolestí, mnohdy se uzavřely do sebe a mezi sebou a svými dětmi vytvořily jakýsi mantinel. Některé uvádí, ţe v ţivotě svých dětí nefigurovaly v tomto období jako 139

skutečné matky. Naopak dvě z respondentek uvádí, ţe je tato událost se svými dětmi ještě více sblíţila. Jedna z nich však dále přiznává, ţe i přes velkou snahu na dceru dolehl její špatný psychický stav, kvůli kterému se jí dcera začala úmyslně vyhýbat, a jejich doposud přátelský vztah se tedy také velmi narušil. Tyto výsledky korespondují s tvrzením, ţe rodiče jsou po úmrtí dítěte často nejen zasaţeni svým smutkem, ale jsou primárně natolik zaměřeni na zemřelé dítě, ţe nemají dostatek sil, či zcela zapomínají věnovat pozornost i svým dětem, které stále ţijí (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). Dále se respondentky ve svých vyprávěních zaměřovaly na samotné prožívání ztráty sourozence, tedy na to, jak se podle nich přeţivší sourozenci vypořádávali s touto událostí. Kaţdý sourozenecký vztah je jedinečný, tedy i proţívání ztráty toho druhého se na kaţdém z pozůstalých sourozenců podepisuje jinak. Ve většině případů se ovšem respondentky shodly, ţe se jejich děti po úmrtí svého bratra či sestry uzavřely do sebe a se svojí bolestí se praly samy. Některé dále vyzdvihují skutečnost, ţe u přeţivších dětí došlo k regresi v jejich chování, některé přestaly mluvit, jiné se začaly se pomočovat, popřípadě se jim zhoršil školní prospěch. Výsledky potvrzují názor Krtičkové (2013), ţe u menších dětí se můţe v důsledku této události objevit stav regrese, pomočování, logopedické problémy, atd. Některé starší děti naopak začaly vyhledávat přítomnost svých přátel, o to méně času trávily se svými truchlícími rodiči. U jednoho z pozůstalých bratrů se do samotného proţívání promítla i okolnost úmrtí, v důsledku čehoţ není schopný o svém mrtvém bratrovi mluvit nebo navštívit jeho hrob. Nepotvrzuji však slova Gorera (in Kubíčková, 2001), který pohlíţí na truchlení starších bratrů jako na formální. Sice cítí smutek, ale podle něho není tak intenzivní jako u truchlících sester. Z výše uvedených zjištění je evidentní, ţe i proţívání ztráty sourozence se ať uţ přímo, či nepřímo promítlo do vztahu s pozůstalými rodiči, v tomto případě se pak v důsledku rozdílného proţívání ztráty přeţivší sourozenci se svými rodiči většinou vzdálili a vztahy se alespoň v tomto období zhoršily. Další oblast, která se promítla do vzájemného vztahu mezi respondentkami a jejich přeţivšími dětmi, souvisí se strachem, který o ně po úmrtí dítěte měly. Respondentky se ve svých výpovědích jednoznačně neshodují, avšak většina přiznává, ţe se po této události více upnuly na přeţivší sourozence, jelikoţ o ně měly velký strach. Některé mluví aţ o panickém strachu, kdy se své dítě bály kamkoliv pouštět, snaţily se je hlídat na kaţdém kroku, čímţ mu nedávaly ţádný prostor k ţivotu. Mnou získaná data tedy korespondují s Krtičkovou (2013), která píše o těţké pozici pozůstalých sourozenců, kteří jsou často vystaveni úzkostlivé péči rodičů, zvýšené kontrole, zasahování do soukromí či omezení jejich svobody. Jiná

140

z respondentek se snaţila své dítě nedusit a dát mu dostatečný prostor k ţivotu, jelikoţ dle jejich slov nedokáţe osud stejně ovlivnit. Následující problematika, o které se respondentky zmiňují, souvisí se zapomínáním na přeživší sourozence. Výsledky šetření ukazují, ţe některé matky byly po úmrtí svého dítěte natolik zahleděny do své bolesti, ţe nevědomě zapomínaly na své zbývající děti, některé v jejich ţivotě nefigurovaly po určitý čas jako skutečné matky. To potvrzuje i Bukovská (2011), která říká, ţe rodiče často nezvládají věnovat pozornost přeţivším sourozencům, ti se pak v důsledku toho mohou cítit izolovaní a osamělí. Je zřejmé, ţe tato skutečnost se do rodičovského vztahu negativně promítne, coţ jednotlivé respondentky ostatně potvrzují. Další oblast, která se promítla do stávajícího rodičovského vztahu, souvisí s modifikací stávajících rolí. I z jediného příběhu a respondentčiny interpretace je patrné, ţe přeţivší sourozenec musel převzít některou z rodičovských rolí, konkrétně nejen roli otce, ale i manţela. Tato skutečnost se promítla nejen do jeho procesu truchlení, ale mimo jiné i do vztahu s jeho rodiči. Syn musel v rodině působit jako ten silný, zodpovědný. Rolí manţela zas musel být nápomocný a oporou své matce při jejím truchlení. Toto zjištění se shoduje s tvrzením, ţe po úmrtí dítěte dochází v rodině často k modifikaci stávajících rolí a pozůstalí sourozenci v souvislosti s tím ztrácejí své stávající jistoty (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). Dále částečně odpovídá i Couldrickové, Parkesovi a Relfové (2007) v tom, ţe pozůstalým dětem bývá v tomto období vštěpováno, ţe by se měly postarat o své rodiče. V souvislosti s tím respondentka uvádí, ţe poté, co si rodiče uvědomili, co pro ně syn musel udělat, jejich vzájemný vztah to velmi posílilo. Další změny, které některé z respondentek po úmrtí dítěte zaznamenaly, souvisí se vzájemnou komunikací s přeživšími dětmi. Jak uvádí McLarenová (in Firthová, Luffová a Oliviere, 2007), emoční a kognitivní proces přizpůsobování se ztrátě je málokdy synchronizovaný u všech rodinných členů, je tedy zcela evidentní, ţe k rozvrácení dochází i v oblasti komunikace. Respondentky se shodují v tom, ţe doposud přátelský a otevřený vztah, který se svými dětmi měly, zaznamenal určitých změn. Děti k nim přestaly být natolik otevřené, nesvěřovaly se jim jako dříve. Jedna z pozůstalých matek však do této problematiky vnáší myšlenku, ţe by tato změna mohla být zapříčiněna i věkem dítěte. Na základě analýzy celého příběhu však mohlo dojít k narušení komunikace mezi matkou a synem z toho důvodu, ţe ji bezprostředně po úmrtí sestry on společně s otcem obviňovali z toho, ţe sestřinu smrt přivolala. Tato odpověď by pak částečně potvrzovala tvrzení, ţe proţívání ztráty sourozence je z velké části ovlivněno funkčností rodinných vztahů a celkovým nastavením rodiny (Kdyţ dítěti zemře sourozenec, rok neuveden, online). 141

V neposlední řadě mluví respondentky o funkčnosti současného rodičovského vztahu, který podle nich zaznamenal značných změn. Současný vztah opět shodně popisují jako funkční, přátelský, velmi blízký.

ZÁVĚR V rámci své diplomové práce jsem se snaţila hlouběji porozumět změnám v rodinných vztazích po úmrtí dítěte očima pozůstalých matek. Konkrétně jsem se zaměřovala na nejuţší rodinný systém, tedy na změny ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a mezi těmito rodiči a přeţivšími sourozenci. V teoretické části práce jsem pracovala s teoretickými poznatky českých a zahraničních autorů věnujících se této problematice. Všechny tematické okruhy se týkaly vymezení rodiny, smrti dítěte, zármutku, truchlení a mimo jiné i změn v rodinných vztazích vyvolaných ztrátou dítěte. Cílem práce bylo hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku, která zní: ,,S jakými změnami v rodinných vztazích se po úmrtí dítěte setkávají pozůstalé matky?“ Z výsledků mého výzkumu je zřejmé, ţe ke změnám v rodinných vztazích po úmrtí dítěte podle mínění matek skutečně došlo. Respondentky v příbězích popisovaly vztahy, které v rodině panovaly před touto tragickou událostí. Zaměřovaly se jak na vztah partnerský, rodičovský a v neposlední řadě i na vztah sourozenecký. Respondentky charakterizovaly své vztahy s manţelem (partnerem) mnohdy velmi odlišně. Výzkumu se zúčastnily matky, které partnerský vztah popisovaly jako funkční, zaloţený na vzájemné lásce, toleranci a společných zájmech. Jiné partnerské vztahy naopak funkční nebyly a řadu problémů registrovaly jiţ před ztrátou dítěte. Bezprostředně po úmrtí dítěte se respondentky většinově shodly v tom, ţe se svými manţely (partnery) vzdálily, některé vztahy se rozpadly definitivně, jiné z matek ve svých výpovědích přiznávají, ţe k rozvodu manţelství sice nedošlo, se svým manţelem však jiţ netvoří skutečný pár. Změny v partnerském vztahu si vysvětlují převáţně rozdílným proţíváním ztráty, vzájemným obviňováním z úmrtí dítěte, neshodami v sexuálním ţivotě, či v praktických otázkách vztahujícím se k mrtvému dítěti. Jejich stávající vztah zaznamenal značných změn i v důsledku špatného psychického stavu, únikových reakcí, neshod ohledně kontaktu se sociálním okolím, či rozdílného pohledu na hledání smyslu smrti dítěte. Smrt dítěte vyvolala změny i ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a přeţivšími sourozenci. V období před úmrtím dítěte popisují respondentky vzájemné vztahy se svými 142

dětmi jako harmonické, silné, důvěrné aţ přátelské. Respondentky se shodují nejen v tom, ţe vztahy s jejich dětmi byly zcela funkční, ale shoda nastává i v pohledu na funkčnost vztahu bezprostředně po úmrtí dítěte. Pro vztahy v tomto období bylo typické, ţe se pozůstalé matky se svými přeţivšími dětmi více či méně vzdálily. Z interpretací jednotlivých příběhů je zřejmé, ţe k narušení stávajících vztahů došlo například v důsledku matčiny zahleděnosti do své bolesti, některé tedy nevěnovaly svým dětem dostatečnou pozornost a pomoc, kterou v tomto období potřebovaly, více neţ kdykoliv jindy. Některé dokonce v jejich ţivotě po určitou dobu nefigurovaly vůbec v roli matky. Další neshody byly naopak způsobeny přehnaným strachem o přeţivší děti, kterým respondentky v některých případech nedávaly prostor k samotnému ţivotu. Do vzájemných vztahů se promítlo i proţívání ztráty sourozence a s tím i související funkčnost sourozeneckého vztahu před úmrtím dítěte. Ty jednotně respondentky popisovaly jako přátelské, intenzivní, zaloţené na společných zálibách. V neposlední řadě smrt dítěte zasáhla i do vzájemné komunikace mezi pozůstalými respondentkami a jejich dětmi, výjimečně došlo i k modifikaci stávajících rolí. Svoji práci a mnou získané výsledky jsem se rozhodla poskytnout občanskému sdruţení Dlouhá cesta, jejímţ posláním je pomoci pozůstalým rodičům a rodinám vyrovnat se s úmrtím dítěte. Konkrétně tomuto sdruţení pak proto, ţe je jednou z organizací svého druhu, která se primárně zaměřuje na pomoc rodinám po takovéto tragické události, jakou smrt dítěte je. Dle výsledků mého výzkumu je evidentní, ţe v dnešní době má stále mnoho lidí s truchlením velmi malé zkušenosti. Podle mě je tedy více neţ ţádoucí, aby pozůstalí rodiče a sourozenci nebyli natolik vyděšení zjištěním, ţe se jejich okolí vypořádá se stejnou ztrátou zcela odlišně. Navazující výzkumy by se podle mě mohly více zaobírat změnami v rodinných vztazích s důrazností na časový průběh, který by čtenáři ukázal ty zlomové okamţiky, které dokáţou jako mávnutím proutku i zcela fungující vztah definitivně poničit. Dále doporučuji, aby se pomáhající organizace více zaměřily např. na svépomocná setkání či rekondiční víkendy pro pozůstalé, prostřednictvím kterých by docházelo nejen k zlepšování psychické stránky pozůstalých rodičů a sourozenců, ale i k moţnému urovnání vztahů, které jsou smrtí dítěte poznamenány. Sdílení těchto proţitků by mohlo pozůstalým pomoci se s touto událostí určitým způsobem vypořádat.

143

Pouţitá literatura: BAŠTECKÁ, B. (2005): Terénní krizová práce. Psychosociální intervenční týmy. Praha: Grada BUKOVSKÁ, L. Umírání a smrt v dnešní rodině. In: BOKOVÁ, Ludmila. Rodiče, děti a jejich problémy: sborník studií. 1. vyd. Praha: Sdruţení Linka bezpečí, 2011, s. 101-122. ISBN 9788090492004. COULDRICKOVÁ, A./ PARKES, C.M./ RELFOVÁ, M. (2007): Poradenství pro smrtelně nemocné a pozůstalé. Brno: Společnost pro odbornou literaturu DAVIS, D. L. (Rok neuveden): Prázdná kolébka, zlomené srdce: jak přeţít smrt miminka. [on-line]. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: WWW http://www.azrodina.cz/1849-prazdnakolebka-zlomene-srdce-jak-prezit-smrt-miminka Kdyţ dítěti zemře sourozenec. (Rok neuveden).[on-line]. [cit. 2014-01-06]. Dostupné z: WWW http://www.jinejsvet.cz/rodina/sourozenec#.UsqNI_tr0KE KOHNEROVÁ, N./ HENLEYOVÁ, A. (2013): Když dítě zemře: zkušenosti se spontánním potratem v pozdním stadiu těhotenství, narozením mrtvého dítěte a úmrtím novorozence. Praha: Triton KRTIČKOVÁ, K. (2013): O dětech, smrti a truchlení. [on-line] . [cit. 2014-01-06]. Dostupné z: WWW http://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/o-detech-smrti-atruchleni-95.html KUBÍČKOVÁ, N. (2001): Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV MATOUŠEK, O. (1997): Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství MATOUŠEK, O./PALZAROVÁ, H. (2010): Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánování péče. Praha: Portál MCLARENOVÁ, J. Smrt dítěte. In FIRTHOVÁ, P./ LUFFOVÁ, G./ OLIVIERE, D.: Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. 2007. 1.vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, s. 103 - 120 PARKES, C.M./ PRIGERSON, H.G. (2010): Bereveament: Studies of the grief in adult life. London: Pinguin Books SOBOTKOVÁ, I. (2001): Psychologie rodiny. Praha:Portál

144

ŠPAŇHELOVÁ, I. (2009): Rodina po ztrátě dítěte. [on-line]. [cit. 2013-11-28]. Dostupné z: WWW http://www.dlouhacesta.cz/cz/leve-menu/prvni-pomoc/prectete-si/rodina-po-ztrateditete--phdr.-ilona-spanhelova/c321 ŠPATENKOVÁ, N. (2004): Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada. ŠPATENKOVÁ, N. (2006): Jak řeší krizi moderní žena. Praha: Grada. WORDEN, J.W. (2009): Grief counseling and gries therapy. New York: Springer Publishing Company

145