Změny hlavních měst rozvojových zemí po druhé světové válce a jejich dopady na rozvoj Diplomová práce

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA ROZVOJOVÝCH STUDIÍ

Bc. Pavel Kreuziger

Změny hlavních měst rozvojových zemí po druhé světové válce a jejich dopady na rozvoj Diplomová práce

Vedoucí práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D. Olomouc 2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a že jsem uvedl veškeré použité zdroje. Olomouc, 22.4.2012 …...................................... Podpis autora práce

Na tomto místě bych rád poděkoval především RNDr. Miloši Fňukalovi, Ph.D. za odborné vedení a cenná doporučení při tvorbě této diplomové práce. Děkuji také Ing. Mgr. Jaromíru Harmáčkovi za to, že si udělal čas a poskytl mi v e-mailové korespondenci několik podnětů, které jsem využil při psaní. Také děkuji všem ostatním, kteří mě při psaní této diplomové práce podporovali.

Abstrakt Diplomová práce se zabývá přesuny hlavních měst rozvojových zemí, přičemž v první části je stručně mapována historie změn, další část se skládá z případových studií a je zaměřena na pokud možno co nejodlišnější případy změn, které v historii proběhly. Následující kapitola rozebírá příčiny a cíle změn hlavních měst, další potom důsledky přesunů, a to jak pro obyvatelstvo, tak pro stát a jeho sousedy. Následně se práce zabývá rozvojovými dopady změn hlavních měst a nastiňuje i možné perspektivy do budoucna v této oblasti.

Klíčová slova: hlavní město, geografický přesun, rozvojové země, Brasília, Abuja, Astana, Lagos, Jakarta, stát, sídlo, sídelní systém, urbanizace, urbánní migrace

Abstract The thesis deals with the changes of the capital cities of developing countries, when in the first part there is briefly conducted a survey of a history of the changes, while the next one consists of case studies and focuses on ideally as different cases which have happened throughout history as possible. The next chapter goes into the causes and targets of the capital city relocations, the other examines consequences for inhabitants, the state and its neighbors. Then the thesis looks into development consequences of the changes and it sketches out possible perspectives for the future in this field.

Keywords: capital city, geographic relocation, developing countries, Brasília, Abuja, Astana, Lagos, Jakarta, state, settlement, settlement system, urbanization, urban migration

6

Obsah Obsah......................................................................................................................................7 1 Úvod....................................................................................................................................8 2 Cíle práce.............................................................................................................................9 3 Hlavní města a jejich role v sídelním, politickém a hospodářském systému státu............11 4 Stručná historie přesunů hlavních měst.............................................................................14 5 Vybrané přesuny hlavních měst po roce 1945...................................................................16 5.1 Environmentální přesuny...........................................................................................19 5.2 Přesun z Lagosu do Abuji, Nigérie............................................................................28 5.3 Projekt Patagonie.......................................................................................................31 5.4 Přesun z Alma-Aty do Astany...................................................................................37 5.5 Brasília.......................................................................................................................44 6 Příčiny a cíle změn hlavních měst.....................................................................................49 6.1 Důvody ideologické a politické.................................................................................49 6.2 Důvody vojenské a strategické..................................................................................51 6.3 Důvody demografické a rozvojové............................................................................51 6.4 Důvody ekologické a environmentální......................................................................52 6.5 Vznik nových států a rozdělení státu původního.......................................................53 7 Důsledky změn hlavních měst...........................................................................................54 7.1 Důsledky změn pro stát a region...............................................................................54 7.2 Důsledky změn pro místní obyvatelstvo...................................................................56 7.2.1 Násilné vs. dobrovolné přesuny.........................................................................56 7.2.2 Automatické generování ghett?..........................................................................58 7.2.3 Pracovní příležitosti a tvorba pracovního trhu v novém hlavním městě...........62 7.2.4 Rizika urbanizace...............................................................................................64 8 Rozvojové dopady změn hlavních měst............................................................................67 8.1 Definice rozvoje........................................................................................................67 8.2 Dopady změn na rozvoj konkrétního státu................................................................69 8.3 Dopady změn na sousedy státu..................................................................................70 9 Budoucnost a perspektivy.................................................................................................71 10 Závěr................................................................................................................................72 Literatura..............................................................................................................................74 Elektronické zdroje...............................................................................................................75

7

1 Úvod Ve druhé polovině 20. století došlo k mnoha změnám hlavních měst, a to zejména v rozvojových zemích. Téma takovýchto změn není obecně v odborné literatuře příliš zastoupeno, a pokud ano, týká se pak převážně případových studií zabývajících se izolovaně pouze konkrétním případem bez vazby na případy ostatní. K jednotlivým změnám hlavních měst však vznikaly a vznikají kvalitní akademické studie a články, které budou při tvorbě této diplomové práce využity. Hojně je v literatuře jako příklad změny metropole diskutovaná

Brazílie, a to z různých úhlů pohledu – jak sociálního a

demografického, tak i ekonomického a velice často také architektonického. Ať už byly důvody změn jakékoliv (souhrny potenciálních i reálných důvodů jsou rozpracovány v kapitole 6), vždy měla změna vliv jak na region původního hlavního města a na jeho obyvatele, tak i na region a obyvatelstvo města nového. Geopoliticky však mají jakékoliv řízené demografické a administrativní změny státu jednoho vliv i na státy okolní, respektive dnes, ve věku globalizace, na všechny státy světa. Změny hlavních měst mohou být v prvé řadě stavbou nového města na zelené louce. Typickým příkladem takové plánované komunity je současné hlavní město Brazílie Brasília1, zcela nové sídlo vlády Myanmaru (Barmy) Naypyidaw23, či Abuja v Nigérii. Druhou možností je přesun vlády, institucí a úřednictva do některého stávajícího sídla, jež už existovalo předtím, než nově získalo statut metropole, což je překvapivě také celkem běžný jev, typickými příklady takovéto výměny pravomocí je hlavní město Pobřeží Slonoviny Yamoussoukro, Astana v Kazachstánu nebo Dodoma v Tanzanii. V této práci se budeme věnovat i plánovaným výměnám hlavních měst, které jsou zatím jen na papíře ve fázi projektů nebo politických diskusí. Mezi nejvýznamnější plány tohoto typu patří záměr Íránu postavit zcela nové město v seizmicky klidnějším regionu, 1 Unesco World Heritage Centre (2011). 2 BBC NEWS : Asia-Pacific (2007). 3 Pro označení města , které barmské úřady oficiálně přepisují do latinky Nay Pyi Taw, budu v této práci důsledně používat obvyklou anglickou transkripci; přepis do češtiny (Nejpyijto, Nepjito či Nepyito) není dosud ustálen.

8

než v jakém leží Teherán.4 Dalším příkladem jsou nedávné úvahy Indonésie vyměnit hlavní město z environmentálních důvodů (podrobněji viz kapitola 5.1), hlavní město by se v 15 – 20letém horizontu mělo přesunout z Jakarty situované na ostrově Jáva někam na ostrov Kalimantan (Borneo).5 Práce se omezí na změny, ke kterým došlo po skončení 2. světové války, tedy rokem 1945, protože by bylo obtížné zajistit dostatek relevantních údajů, zejména statistických, jaké dřívější změny mají dosud vliv na současný rozvoj v zemích, kterých se týkaly, a také proto, že se změny poválečné a dřívější nedají příliš srovnávat, i kvůli rozdílným důvodům pro přesun hlavních měst v koloniálních a postkoloniálních obdobích.6 Postkoloniální změny se ovšem netýkají Brasílie, Argentiny a v současné době plánovaných environmentálních přesunů, například v Indonésii nebo časem možná i v Thajsku. K významným změnám hlavních měst rozvojových zemí v první polovině 20. století patří třeba výměna Samarkandu (hl. město v letech 1924 – 1930) za Taškent (hl. město od roku 1930) v Uzbekistánu nebo přesun hlavního města Bhútánu z města Punakha do současné metropole Thimpu.7 Zároveň se výsledky práce budou mírně lišit od zadání, protože pro Barmu/Myanmar nebylo možné zajistit dostatek relevantních zdrojů.

2 Cíle práce Cílem práce je potvrdit či vyvrátit několik hypotéz. První hypotézou je, že přenesení hlavního města nemá přímý vliv na meziregionální přesun hospodářských aktivit. Potenciální pravdivost této hypotézy ukazují příklady Brazílie či Nigérie, kdy původní hlavní města (Rio de Janeiro8 a Lagos9) úspěšně pokračují ve svých hospodářských aktivitách i po ztrátě statutu metropole.

4 5 6 7 8 9

ŠTEFAN (2009). Population and Sustainability Network (2010). Srov. např. SCHATZ (2004), s. 115. SCHULZ RICHARD (2011). Srov. BrasilEscola.com (c2011). Srov. např. Business-Travel-Nigeria.com (c2011).

9

Druhá hypotéza předpokládá přímý vliv změny metropole na etnické tenze v regionu, respektive v rámci celé země. Předpokládaným výsledkem je pokles těchto tenzí v místě nové metropole oproti metropoli původní (což někdy bývá záměrem vládnoucí elity, která se k přesunu odhodlá), nicméně na druhou stranu přesun metropole pravděpodobně nemá vliv na etnické tenze v místech původní metropole. Tato hypotéza vychází z předpokladu, že nová hlavní města bývají vytvářena i s cílem posílit národní jednotu (ukázkovým příkladem je přesun Lagos → Abuja v Nigérii) a bude rozebrána v dalších kapitolách. Třetí hypotéza se týká specificky změn hlavních měst v rozvojových zemích. Předpokládá, že metropole se přesunují i za účelem rozvoje regionu nového města. V minulosti se ale bohužel většinou nepočítalo s tím, že se do detailně plánovaného sídla začne (neplánovaně?) sjíždět chudina ze širokého okolí. Hypotéza tedy spočívá v tvrzení, že každé nově naplánované a zrealizované město (případně hospodářsky uměle „napumpované“ město už existující) rozvojové země musí čelit přílivu chudého obyvatelstva, které nakonec na jeho okrajích vytvoří chudinské čtvrti a tak se město nové začne složením obyvatelstva podobat původní metropoli. Jedním z cílů práce je i pokud možno zjistit vliv změny metropole na hospodářskou úroveň

v obou regionech (ideálně vyjádřenou ukazatelem HDP), tedy jak v regionu

původního, tak i nového hlavního města. Autorovým předpokladem je, že v regionu starého sídla zůstala hospodářská úroveň neměnná, případně pokračovala v přirozeném zvyšování (oproti předpokladům plánovačů), a v regionu sídla nového tento index logicky rostl, tentokrát živen uměle.

10

3 Hlavní města a jejich role v sídelním, politickém a hospodářském systému státu Hlavní města se především „snaží reflektovat unikátní charakter a ambice politického zřízení a tak hrají důležitou roli v legitimizaci státu.“10 Hlavní město je uzlem, který přitahuje mezinárodní kontakty a aktivity, nadnárodní vztahy jsou v něm zprostředkovány celému území státu.11 Jeho významnou funkcí je vytváření a udržování národní identity konkrétního státu. Zajímavé je, že velmi krátce po ustanovení hlavního města už bylo jeho místo ve státě neměnné a jeho primární role byla zpochybňována teprve ve chvíli, kdy byla ohrožena národní teritoriální integrita (například občanskou válkou nebo dobytím země).12 V poslední době se však ukazují i další důvody, proč zpochybnit místo a roli hlavního města v rámci státu. Jedním z nich je třeba náchylnost vlivům podnebí a přírodním živlům (jak si ukážeme v kapitole 5.1). Zkrátka pokud je metropole z nějakého důvodu označena jako neadektvátní, hledají se alternativy. Dvacáté století zaznamenalo velký nárůst počtu hlavních měst. Vždyť roku 1900 bylo na celém světě jen 40 národních států a logicky stejně tolik hlavních měst. Po 1. světové válce došlo k rozpadu několika impérií (Rakousko-Uherska, Německa a Osmanské říše), po 2. světové válce zase začaly koloniální mocnosti houfně přicházet o své kolonie, které postupně získávaly nezávislost. Na konci 80. a začátku 90. let začaly opět vznikat nové státy po rozpadu některých mnohonárodních federací (Sovětského svazu a Jugoslávie). V roce 2000 bylo na světě více než 200 států, potažmo hlavních měst.13 William S. Logan14 identifikuje funkce hlavního města na třech úrovních. První úrovní je poskytování služeb vlastním občanům. Hlavní město je ale městem celého státu, proto provádí také funkce pro všechny občany daného státu. Poslední úrovní je úroveň mezinárodní, které Logan definuje jako „služby poskytované pro [konkrétní] zemi, ale 10 11 12 13 14

RAWAT (2005), s. 1. Zdroj: Role Prahy a ekonomika města: Úspěšné a respektované město. RAWAT (2005), op. cit., s. 3. GORDON (2006), s. 1. LOGAN (2005 – 2006), s. 560.

11

rozšiřující se až za národní hranici“. Logan vyslovuje hypotézu, že města měnící svůj status z hlavního na provinční ztrácejí svůj význam a takové změny statutu mají velký dopad na místní ekonomiku a obyvatelstvo. Uvádí příklady města Hue ve Vietnamu, Solo na Jávě, Bagan v Myanmaru a Luang Prabang v severním Laosu. Všechna tato města se postupně stala bezvýznamnými provinčními městečky či v horším případě pouhými archeologickými nalezišti.15 Loganova teorie však není generalizovatelná (dokazují to výše zmíněný Lagos, Rio de Janeiro, nebo i ruský Petrohrad). Online slovník The Free Dictionary definuje hlavní město jako „město, které je oficiálním sídlem vlády v politické entitě, jako je země nebo stát.“16 Norma Evenson se na celou věc dívá více filozoficky. Podle ní hlavní město „není uzavřené, spíše představuje ohnisko moci a kontroly pro širší společnost. Hlavní město nepatří pouze svým obyvatelům, ale také symbolicky [celému] státu. Není pouze sídlem vládních institucí, ale také je oslavuje, a stává se domovem sekulárních, národních posvátných míst.“17 Nicméně role hlavního města v Evropě a mimo ni se poněkud liší, a to kvůli historicky rozdílnému postupu tvorby státu. V Evropě vznikaly státní útvary již před vznikem moderního (vestfálského) státu a hlavní města zde byla v minulosti využívána jako místo loajální vládci území, odkud se potlačovaly potenciální vzpoury na periferiích. Naopak v zemích mimo Evropu byly hranice států většinou narýsovány evropskými koloniálními mocnostmi ještě před vznikem státního aparátu.18 „Jednoduše řečeno: v Evropě se hlavní města objevila jako součást (…) budování státu a národa; všude jinde se hlavní města objevila až po stanovení právních nároků na teritorialitu.“19 Jiní autoři vnímají pozici hlavního města některých států jako čistě náhodnou a tvrdí, že vůdci národa musí občas historickou náhodu napravit a sáhnout právě po změně. „Hlavní město státu, jakožto centrum státní politické a administrativní mašinérie, je extrémně důležité pro fungování a správu národního státu. Vývoj některých států, s jejich historickými a politickými specifiky, znamenal, že [jejich] hlavní město je částečně 15 16 17 18

Ibid. The Free Dictionary (c2011). EVENSON, Norma in ALAYANDE (2006) s. 11. HERBST, Jeffrey. States and Power in Africa: Comparative Lessons in Authority and Control in SCHATZ (2004) op. cit., s. 113 – 114. 19 SCHATZ (2004) op. cit., s. 114.

12

geopolitickou náhodou; tuto situaci se průběhu času [někteří] byrokraté snažili napravit přesunem centra politické moci.“20 Peter Hall21 definuje sedm typů hlavních měst. Zvláštností je, že některá hlavní města mohou spadat i do několika Hallových kategorií. První z takových kategorií je multifunkční hlavní město, které v sobě kombinuje všechny důležité funkce na celostátní úrovni – příkladem jsou třeba Madrid nebo Stockholm. Druhým typem je globální hlavní město, což jsou většinou megapole typu Londýna nebo Tokia a jedná se o speciální případ první skupiny. Na třetím místě Hall zmiňuje politická hlavní města, které většinou kromě toho, že fungují jako sídlo vlády, nemají jinou zvláštní funkci. Příkladem budiž Brasília nebo Washington, D.C. Čtvrtou kategorií jsou bývalé metropole, které sice ztratily svou politickou funkci, ale stále jsou strategicky významné. Takovými městy jsou Petrohrad nebo Rio de Janeiro. Pátou kategorií podle Halla jsou bývalé imperiální metropole, které měly svou důležitost v období kolonialismu a hrály svou roli mimo jiné také v obchodu (Londýn nebo Lisabon). Zvláštní šestá kategorie zahrnuje provinční hlavní města, jejichž role sice není oficiální, ale jako hlavní město působí pro své okolí (například Milán, Mnichov nebo Sydney). Posledním, sedmým typem hlavních měst, jsou tzv. „supermetropole“, které jsou sídlem mezinárodních organizací a spolků (třeba Ženeva nebo Brusel). Hall zároveň obecně definuje role hlavního města. Dle něj jsou zásadní role pouze dvě: politická a ekonomická. U politické role se Hall zaměřuje zejména na velká města, která dříve fungovala jako bývalé imperiální metropole, a upozorňuje na to, že tato města neztratila svou ekonomickou a kulturní hegemonii nad bývalými teritorii. Města, která získají politickou roli nicméně automaticky nezískají roli ekonomickou, ta je určena historickým vývojem.22 To je velice důležité zjištění z pohledu politiků plánujících nová hlavní města, kteří by rádi tím, že jim přisoudí politickou roli, přispěli k ekonomickému rozvoji přilehlých regionů.

20 ALAYANDE (2006), op. cit., s. 9. 21 HALL, Peter in GORDON (2006), s. 8 – 9. 22 Ibid, s. 9 – 10.

13

4 Stručná historie přesunů hlavních měst Dříve, než budou blíže charakterizovány samotné změny hlavních měst, nebylo by od věci stručně nastínit historii přesunů celkově, tedy nejen ve 20. století. K častým změnám hlavních měst docházelo už za starých civilizací (Egypťanů, Římanů a Číńanů). Pozice nových metropolí zde bývaly vybírány tak, aby tato města skýtala co nejlepší možnosti obrany v dobách invaze nebo války. Už tehdy byla v přesunech vidět snaha podpořit rozvoj zaostalých regionů. Nové metropole byly budovány s tím, aby pomáhaly podporovat jednotu, bezpečnost a prosperitu.“23 Již

v

době

(evropského)

středověku

však

pravděpodobně

probíhaly

i

environmentální přesuny. Například čínský císař Tchuo-pa Chung přesunul na konci pátého století n. l. své sídlo z města Pching-čcheng (dnešní Ta-tchung) do Luo-jang, kvůli tomu, že mu údajně byla zima. Taiwanský vědec Shengi Hsu cituje historika žijícího v 11. století jménem S'ma Kuang, který tvrdí, že drsné klima Pching-čchengu se projevovalo občasnými sněhovými srážkami i v červnu a častými prachovými bouřemi.24 Další čínský přesun, ze Nan-ťingu do Pekingu v roce 1420, se konal spíše kvůli královským intrikám25 a také nutnosti kontroly nad vlastními generály bránícími severní hranici země proti Mongolům. Ve východoasijských říších, například v Japonsku, byly přesuny hlavního města docela časté. Prvnímu hlavnímu městu Nara (710 n. l.) byl po 74 letech odejmut status metropole a město bylo přesunuto do (do té doby) vesnice jménem Nagaoka, kde začalo být narychlo budováno tehdejším císařem. Některé zdroje mluví o nutnosti zaměstnat šlechtické rody, aby jejich příslušníci neměli čas pletichařit proti císaři (přičemž to asi moc nepomohlo, tak se o deset let později císař rozhodl výměnu zopakovat)26, jiné hovoří zkrátka o spirituálním založení nového císaře27, který, ovlivněn čínským náboženstvím, chtěl postavit město podle jeho symbolů. Ať tak či tak, jedná se o velice originální důvody pro přesun hlavního města. 23 24 25 26 27

SCHULZ RICHARD (2011), op. cit. HSU, Shengi in SHERWOOD, IDSO (2005) SCHATZ (2004), op. cit., s. 114. HOUSER (2006). VAN GOETHEM (2008), s. 259.

14

Podle Rajiva Rawata28 byla většina historických změn hlavních měst prosazována spíše silnými a ambiciózními vůdci než demokratickými silami dožadujícími se změny. Bylo to zejména kvůli náročné povaze takových projektů, které zahrnovaly rušení politických aliancí a formování nových, a také přesvědčování veřejnosti o výhodách takových masivních výdajů ze státních zdrojů. Rawat dále doplňuje, že zvláště megalomanští vůdci nechali město nazvat podle sebe – příklady najdeme v Konstantinopoli, Alexandrii nebo Petrohradě. Další města byla nazývána podle národních hrdinů (např. Washington, D.C.).29 Přesun ruského hlavního města do Petrohradu Petrem Velikým na počátku 18. století je historicky jeden z nejzajímavějších – jedná se asi o jediný projekt přesunu hlavního města v dějinách, který metropoli posouval do ještě perifernějšího místa, než měla předchozí metropole oproti ostatním, „centralizačním“ projektům.30 Dělo se tak zejména z toho důvodu, že Petr Veliký byl doslova posedlý snahou poevropštit ruské obyvatelstvo i kulturu a právě změna metropole mu v tom měla pomoci. Zároveň chtěl z Ruska udělat námořní velmoc, a taková by šla z vnitrozemské Moskvy ovládat těžko.31 V počtech přesunů hlavních měst v námi sledovaném období vede Indonésie. Ta město přesunuje již potřetí (poslední, zatím nezrealizovaný přesun je detailněji rozepsán v kapitole 5.1). Poprvé to bylo v roce 1946, kdy bylo přesunuta administrativa do Yogyakarty, v roce 1949 se přesunula zpět do Jakarty. Jak si dále ukážeme, tendence znovu přesunout hlavní město se pak opět objevily již na konci 50. let, ovšem v té době se přesun nakonec nezrealizoval.

28 RAWAT (2005), op. cit., s. 8. 29 Ibid. 30 Tedy kromě sjednoceného Německa v roce 1990, tehdy šlo ale o návrat k původnímu stavu. Bonn se sice také nacházel geograficky dost na okraji, nicméně přesun do Berlína centralizační důvod přesunu neřešil. 31 Srov. GARRISON (c. 2012).

15

5 Vybrané přesuny hlavních měst po roce 1945 V následující kapitole přiblížíme změny hlavních měst v rozvojových zemích, tedy zjednodušeně řečeno ve státech ležících v regionech Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Za posledních více než 60 let proběhlo takových změn mnoho (v poměru k celkovému počtu zemí) a další se plánují. Nicméně plánovaly se i utopické programy, které se nakonec z finančních nebo technických důvodů nezrealizovaly. Některé změny byly logické a vycházely z historické zkušenosti, jiné byly příliš ambiciózní, příliš náročné na finance a organizaci, a mnohé vlády své organizační schopnosti a finanční možnosti přecenily. V zemích rozvinutých k přesunům a stavbám nových hlavních měst v posledních desetiletích příliš nedocházelo, ani se takové změny neplánovaly – výjimkou bylo ustanovení Bonnu hlavním městem Západního Německa v roce 1949, ovšem to byla pouze reflexe rozpadu země o rok dříve. Také Japonsko od 60. let třikrát plánovalo přesun politické funkce z Tokia do měst Sendai nebo Nagoya, zůstalo však jen u plánů.32

32 HALL, Peter in GORDON (2006), op. cit., s. 13

16

Tabulka č. 1: Změny hlavních měst rozvojových zemí od roku 194533 Rok

Případ 1946 Indonésie 1949 Indonésie 1956 Brazílie 1957 Mauritánie 1959 Pákistán 1961 Botswana 1963 Libye 1963 Libye 1970 Belize 1973 Tanzánie 1974 Malawi 1975 Nigérie 1982 Libérie 1983 Pobřeží Slonoviny 1987 Argentina 1997 Kazachstán* 1999 Malajsie* 2005 Myanmar/Barma* Írán** Jižní Súdán** Burundi** Indonésie** Haiti**

Bývalé hlavní město Jakarta Yogyakarta Rio de Janeiro Saint Louis (Senegal) Karáčí Mafikeng, JAR Benghází a Tripolis Benghází a Tripolis Belize City Dar es Salaam Zomba Abuja Monrovia Abidžan Buenos Aires Alma-Ata Kuala Lumpur Rangún Teherán Džuba Bujumbura Jakarta Port-au-Prince

Nové hlavní město Yogyakarta Jakarta Brasília Nouakchott Islamábád Gaborone Beida Tripolis Belmopan Dodoma Lilongwe Lagos ? Yamoussoukro Viedma/Carmen de Patagones Astana Putrajaya Naypyidaw ? Ramciel Gitega Palangka Raya*** ?

kurzívou jsou označeny nerealizované přesuny * přesuny v procesu ** plánované přesuny *** nejpravděpodobnější místo přesunu, nicméně stále nejisté

Zaměříme se nyní na přehled změn hlavních měst, které se uskutečnily v posledních více než 60 letech, a pokusíme se o jejich kategorizaci. Některým významnějším změnám budou věnovány případové studie některé významné přesuny a změny (z nichž jedna nakonec nebyla zrealizována) Schatz (2004) navrhuje označovat 33 Zdroj: především HALL, Peter in GORDON (2006), s. 13. Jedná se o přepracovanou tabulku, v níž Hall uváděl postkoloniální přesuny. Tabulku poté převzal a mírně přepracoval Schatz (2004). Hallova studie ke Schatzově časově nesedí, nicméně Hall svou studii publikoval již dříve, pro tuto práci byla k dispozici z Gordonova sborníku z roku 2006. Rokem rozumíme rok, ve kterém se buď odehrál samotný přesun, případně se s přesunem započalo. Rok 2005 uvedený u Myanmaru je rokem, kdy se o přesunu hlavního města dozvěděl svět a zároveň do něj byli přestěhováni vládní úřednicí (město bylo tajně stavěno již od roku 2002). Zdroj: SCHULZ RICHARD (2011), op. cit.

17

přesuny (zejména v Africe) pojmem postkoloniální. Schatzově terminologii lze ovšem vznést jednu námitku. Tento autor totiž mezi postkoloniální změny hlavních měst zařadil i Belize a jeho přesun hlavního města z Belize City do Belmopanu v roce 1970.34 Město však není postkoloniálním přesunem metropole v pravém slova smyslu. Časová shoda přesunu metropole Belize s předchozím získáním nezávislosti země je totiž spíše čistě náhodná. Belmopan se totiž stal hlavním městem poté, co bylo Belize City zničeno hurikánem Hattie v roce 1961. Celých 40 procent budov ve městě bylo kompletně a 25 až 35 procent dalších částečně zničeno, podle prvních odhadů navíc kolem 200 lidí zemřelo.35 Proto není divu, že se Belize rozhodlo pro změnu metropole. Ke všemu získala země plnou nezávislost až 21. září 198136, tedy až celých 11 let po rozhodnutí přesunout hlavní město. Přesun hlavního města Belize tedy není typickým příkladem postkoloniální změny města, ale jako první environmentální přesun metropole v moderních dějinách. Specifickým případem změny je přesun pravomocí kazachstánské37 metropole z Almaty do Astany. Tato změna má podobný charakter jako postkoloniální přesuny a má některé rysy společné s postkoloniálními změnami realizovanými ve druhé polovině 20. století zejména v rámci Afriky (jejich souhrn viz tabulka č. 1). Na druhou stranu se jedná o jediný realizovaný přesun hlavního města v celém postsovětském regionu, a tak ji nelze úspěšně s ničím srovnávat. Dalším specifickým příkladem je v září 2011 proklamovaný přesun hlavního města Jižního Súdánu z Džuby do plánovaného města Ramciel. Nejedná se o postkoloniální přesun, a zároveň ani o vznik nového hlavního města souvisejícího se vznikem nového státu (i když přechodná ústava země určuje, že hlavním městem může být buďto Džuba nebo jakékoliv jiné místo v Jižním Súdánu). Hlavním důvodem přesunu je neschopnost federální vlády a místní samosprávy dohodnout se na statutu města Džuba a na tom, kdo vlastně bude město spravovat. Dále se jedná o kompromis s domorodým kmenem Bari, 34 35 36 37

SCHATZ (2004), op. cit., s. 115. US Department of Commerce (1961), s. 1. Belize in the World Stage. Přívlastek „kazachstánský“ budu v této práci používat v souvislosti s celým Kazachstánem, i když se k tomuto účelu v češtině nesprávně používá přídavné jméno „kazašský“. To však souvisí pouze s kazašským etnikem, které tvoří pouhých 50 procent obyvatelstva Kazachstánu.

18

který na územích okolo Džuby žije a který si na těchto územích nepřál přítomnost úřadů. Vztahy mezi federální vládou, místní samosprávou a komunitou nejsou příliš dobré už od roku 2005. Prostor, ve kterém se vytyčuje nové hlavní město, je téměř územím nikoho, leží na hranici tří států a proto bude možné Ramciel ustanovit federálním hlavním městem a teritoriem nezávislým na jurisdikci příslušného státu.38

5.1 Environmentální přesuny Environmentální přesuny lze považovat za samostatnou kategorii. Jak již bylo zmíněno, první environmentální přesun města se uskutečnil v Belize. Po delší odmlce lze do této kategorie zařadit město Putrajaya, novou metropoli Malajsie ve výstavbě od roku 1999, která však není klasickým environmentálně řízeným městem39, i když veřejně klade důraz na své zaměření mimo jiné i na lepší životní prostředí (ve srovnání s Kuala Lumpur). Putrajaya se tak spíše dá srovnávat s případem nigerijské Abuji, která, ač postkoloniální, ukazuje snahu vlády vyhnout se etnickým nepokojům Lagosu. Kuala Lumpur je stejně jako Lagos přelidněný a nepřehledný a malajsijská vláda chce přesunem města také ukončit dosavadní etnické napětí.40 I proto se v tomto případě nejedná o prvoplánově environmentální přesun. S počátkem 21. století ale přišla i nutnost řešit environmentální důsledky globálních změn klimatu. Jedná se v tomto kontextu i o přesunu celých metropolí. Po ničivých záplavách v Thajsku v roce 2011 začali představitelé tamní vlády i parlamentu vážně uvažovat o přesunutí celého Bangkoku do vyšších nadmořských výšek. V tomto případě by se nejednalo o pouhý přesun pravomocí z Bangkoku do jiného města, byť postaveného na zelené louce. Jednalo by se o megaprojekt, který by Bangkok přesunul včetně jeho obyvatel. Záplavy v Bangkoku nebyly ale jen důsledkem změn klimatu. K ničivosti povodní výrazně přispěly i geologické podmínky lokality. Podloží města je totiž převážně bažinaté a rozšiřující se sídlo se tak postupně propadá. Ekonomický boom posledního

38 Sudan Tribune (2011). 39 Jedná se spíše o touhu vládních představitelů vyhnout se přecpaným a nepřehledným ulicímKuala Lumpur. 40 Srov. CALVIN (2010)

19

desetiletí tak paradoxně přinesl současné thajské metropoli zkázu.41 Projekt je však teprve ve stádiu úvah, takže se dá pouze spekulovat, jakou postupně nabude podobu a zda bude, nebo nebude realizován. Další z environmentálních přesunů v posledních dvou letech začala plánovat Indonésie, jak již bylo zmíněno v úvodu. Rovněž v tomto případě jsou jedním z hlavních důvodů zvažovaného přesunu v poslední době čím dál častější záplavy. Každoročně se v období dešťů opakují bleskové záplavy oblasti, při kterých není kanalizační síť města schopna pojmout veškeré srážky. Průvodními jevy záplav je šíření nemocí, úrazy a devastace majetku.42 Indonéská Jakarta se potýká s podobným problémem jako thajský Bangkok. V posledních třech desetiletích totiž ve městě rostl průmysl a zároveň došlo i k demografickému boomu. Podle indonésko-japonského týmu43, který lokalitu nedávno zkoumal (a koncem roku 2011 o tomto výzkumu vydal zprávu) je hlavním důvodem výše uvedených záplav právě tento průmyslový a demografický boom, který způsobuje pokles půdy v urbánní zóně o 1 až 15 centimetrů ročně, výjimečně i o 20 – 25 cm (pro období 1982 – 1997). Podobně vyznívá například studie Světové banky44, která ale klade důraz na zranitelnost města vůči projevům klimatických změn, nadále však objektivně shrnuje rychlý růst a urbanizaci a problémy s infrastrukturou. Některá média ovšem zkratkovitě vidí globální klimatické změny jako příčinu problémů, a Jakarta je někdy uváděna jako extrémní příklad dosahu těchto změn na obyvatelstvo Země.45

41 42 43 44 45

KRAEMER (2011). Belfast Telegraph (2010). ABIDIN et. al. (2011). s. 1. World Bank (2011). Např. TodaysNetworkNews (2010).

20

Obrázek 1: Expanze zastavěných oblastí v Jakartě a přilehlých oblastech.46 Vrátíme-li se k první ze studií, ta navíc vyděluje čtyři hlavní důvody poklesu půdy. Kromě tíhy staveb a konstrukcí je dalším podpůrným faktorem i čerpání spodních vod (studie tento faktor uvádí dokonce jako dominantní), poklesy mohou být způsobené i přirozeným vývojem sedimentů. Posledním důvodem mohou být poklesy tektonického původu (což je v případě Jakarty marginální důvod). Hlavními problémy (externalitami překotné urbanizace) jsou pak extenzivní konverze primárních zemědělských a „zelených“ zón47 na rezidenční a industriální zóny, dále pak narušení přirozené ekologické funkce výše položených částí Jakarty, kterou je čištění a distribuce pitné vody pro město, masivní extrakce spodních vod48 z důvodu industriální aktivity a vysokého přírůstku obyvatelstva.49 Další externalitou je zvýšená 46 DJAKAPERMANA, R. D. (2008) in ABIDIN et. al. (2011), op. cit., s. 7. Zastavěné oblasti jsou na mapkách vyznačeny červenou barvou. 47 Zelené zóny tvořily dle ABIDIN et. al. (2011) v roce 1965 35 procent plochy města, zatímco v roce 2008 to bylo pouhých 9,3 procent. 48 Což mimo jiné implikuje, že propad půdy může být způsoben extrakcí spodních vod až druhotně, samotná extrakce může být v kauzální posloupnosti až za masivní urbanizací (jako její důsledek). 49 Autoři uvádějí, že Jakarta byla a stále je nejatraktivnější oblastí v Indonésii z hlediska domácích i zahraničních investic. Důvody jsou nabíledni – jedná se zejména o lepší infrastrukturu v porovnání s regiony (industriální aglomerace), lepší přístup k masovým trhům (více obyvatelstva má samozřejmě vyšší poptávku), dostupnost kvalifikovaných pracovníků a lepší přístup k úřadům, tedy těm, kteří

21

biochemická a chemická spotřeba kyslíku v lokálních řekách, která je indikátorem znečištění, a s tím spojený problém s likvidací odpadu. Jako poslední externalitu autoři zmiňují dosažení kritického bodu ve znečištění vzduchu a zvýšení koncentrace kyselých dešťů.50 Důsledky propadů půdy v Jakartě jsou kromě rozšíření potenciálních záplavových oblastí také narušování komunikací a konstrukcí staveb, poruchy odvodňovacích systémů, změny v tocích řek, náchylnost k přílivovým záplavám a s nimi spojenému zasolování půd mořskou vodou.51 Problémem spojeným s přelidněním jsou v podstatě neustálé dopravní zácpy. Průměrná rychlost přesunu městem je 8 mil (13 km) v hodině, v porovnáním s (na evropské poměry pomalým) Londýnem, kde se provoz posunuje rychlostí 12 mil v hodině. Jakarta je navíc největším městem světa, které není vybaveno metrem, to se zde bez viditelného výsledku plánuje již od 80. let 20. století. V roce 2009 navrhl indonéský viceprezident Boedino 17bodový plán pro uvolnění cest v rámci Jakarty, který se skládal například ze systému elektronického mýtného nebo z daní na benzín pro soukromá auta. 52 V roce 2010 stoupala délka komunikací v Jakartě rychlostí 0,9 procent za rok, zatímco počet dopravních prostředků stoupal o 9 procent. Počet aut, autobusů, motocyklů a rikš, které každodenně vyjedou do ulic Jakarty, se odhaduje celkově na 1,5 milionu, zatímco fyzický prostor ulic dokáže podle The Economist pojmout pouze dvě třetiny z tohoto počtu.53 Všechny výše zmíněné externality spojené s propady půdy mají jeden důležitý důsledek – indonéská vláda totiž nyní hledá místo, kam přesunout metropoli. Odborníci o přesunu jednají již od roku 201054, (prezident Yudhoyono naznačil možnost přesunu již o rok dříve) přičemž většina jednajících s přesunem souhlasí. Například Andrinof Chaniago, přednášející na Fakultě sociálních a politických věd na Indonéské univerzitě tvrdí, že důvodem pro přesun mohou být i zvyšující se sociální nerovnosti, vysoká kriminalita a 50 51 52 53 54

rozhodují (s.5). FIRMAN, T. a DHARMAPATNI, I.A.I. in ABIDIN et. al. (2011), op. cit., s. 3. ABIDIN, et. al., op. cit., s. 4 The Economist (2010-09-23). The Economist (2010-02-10). AMRI (2010).

22

zhoršující se zdravotní stav obyvatelstva Jakarty, což ze současného hlavního města činí „sociální časovanou bombu“. Andrinof doporučuje přesun metropole na ostrov Kalimantan. Další z odborníků, urbanista Yayat Supriyatna, zase tvrdí, že Jakarta byla koncipována s kapacitou 4 – 5 milionů lidí, což je zhruba polovina dnešního stavu, který je tedy dlouhodobě neudržitelný. Jakarta má nyní kolem 9,6 milionu obyvatel, což při zhruba 661 km² rozlohy55 znamená hustotu 14,5 tisíce obyvatel na kilometr čtverečný. Ve hře jsou (respektive v roce 2010 byly) tři možné scénáře: buďto přesun metropole mimo ostrov Jáva (nejspíše na ostrov Kalimantan/Borneo, jak již bylo zmíněno, a to buďto do jednoho z již existujících středisek, což je reálnější možnost, případně do plánovaného města), druhou možností je přesun v rámci Jávy (v tom případě by asi Jakartě zůstal statut hlavního města, ale administrativa by se přesunula jinam – po vzoru Malajsie), třetí možností, nejméně pravděpodobnou, je ponechání všech pravomocí hlavního města v Jakartě, a to včetně administrativních složek.56 Jednou z možností je přesun pravomocí hlavního města na město Palangka Raya (někdy také Palangkaraya), které je správním střediskem provincie Střední Kalimantan. Palangka Raya má oproti Jakartě minimálně jednu výhodu, a to několikrát větší plochu (2 678,51 km²). Zajímavé je, že o přesunu metropole do tohoto města se debatovalo již za vlády prezidenta Soekarna na přelomu 50. a 60. let, po jeho odchodu z funkce v roce 1966 ale projekt zapadl. Palangka Raya se nachází na strategickém místě, kde nehrozí tsunami ani zemětřesení, v jeho okolí jsou navíc zásoby přírodního bohatství (od zlata, stříbra a diamantů až po hřebíček nebo kávovník). Město v roce 1999 získalo ocenění nejčistšího města v celé Indonésii a má také velký potenciál pro rozvoj turismu.57 Současný indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono nicméně označil možné přesunutí metropole do města Palangka Raya jako nepraktické58, protože se nachází příliš daleko od Jakarty, ovšem celkově s myšlenkou přesunu souhlasí. V diskusích nicméně někteří Indonésané vyjadřují obavy, že pokud dojde k přesunu hlavního města jakožto administrativního a správního centra země, povede to pouze k 55 56 57 58

ABIDIN et. al. (2011), op. cit., s. 1. AMRI (2010), op. cit. KUSUMANEGARA (2011). The Jakarta Post (2009).

23

tomu, že vládní úředníci uniknou přelidněnému městu a každodenním dopravním zácpám cestou do práce. Čtenáři se nebojí přirovnat záměr vlády přesunout metropoli třeba k útěku kapitána z potápějící se lodi poté, co loď navedl proti skalám. 59 Jiní myslí, že prezident se ve svých závěrech ohledně vzdálenosti od Jakarty mýlí a soudí, že by vzdálenost byla problémem koncem 50. let za vlády Soekarna, nikoliv dnes, v době satelitních a bezdrátových komunikačních technologií. Další čtenář dává příklad Nigérie nebo Brazílie a odmítá, že by přílišná vzdálenost nového hlavního města od původního byla problémem. Podle něj by byla Palangka Raya jako město v centru souostroví naopak přinesla kýženou politickou stabilitu země.60 Jiní jsou zase zásadně proti přesunu hlavního města na Kalimantan z důvodu ochrany tamní přírody, která by rozvojem průmyslu a urbanizací centra ostrova přišla nazmar. Už dnes, bez urbanizace, je deforestace ostrova významná, přitom se jedná o důležitou přírodní oblast i v globálním měřítku.

59 The Jakarta Post (2009), op. cit. 60 Ibid.

24

Obrázek 2: Deforestace Bornea61 Soudíme, že běžní obyvatelé nebudou mít příliš možností uniknout každoročním záplavám, oficiální materiály totiž nikde nehovoří o přesunu (části) obyvatelstva společně s městem. Navíc by se případným přesunem vlády do některé z oblastí sousedících s Jakartou (což by mělo za důsledek i zvýšení atraktivity této oblasti) sociální problémy nevyřešily, ale rozšířily se, poněvadž by lidé stěhující se nyní do Jakarty za ekonomickými příležitostmi z odlehlejších oblastí Jávy (potažmo celé Indonésie) měli v takovém případě na výběr, kde se usadí, a chudinské čtvrti by tvořili i kolem nového administrativního centra. Původní hlavní město pravděpodobně bude pokračovat v růstu počtu obyvatel i po přesunu jeho pravomocí jinam – obdobně jako v Turecku, kde Mustafa Kemal Atatürk v roce 1923 přenesl hlavní město z İstanbulu do Ankary, přičemž v tom roce měl İstanbul pouhého půl milionu obyvatel. O čtyři roky později to ale bylo už asi 750 tisíc obyvatel, v roce 1980 potom 4,5 milionu. Administrativní „degradace“ İstanbulu na provinční metropoli růst obyvatelstva nezastavila (přesun však tehdy nebyl plánován z důvodu přelidnění Istanbulu, ale spíše z důvodů národnostních a symbolických 62, a také 61 RADAY (2007). 62 Istanbul byl pro Atatürka příliš kosmopolitní.

25

strategických – geografická centralizace moci). Na druhou stranu rostla i Ankara. Město, které bylo projektováno pro růst na 300 tisíc obyvatel do roku 1980, vyrostlo do té doby desetinásobně.63 Dalším příkladem růstu „degradované“ metropole je Lagos. Iniciátoři přesunu nigerijské metropole měli za cíl mimo jiné ulevit Lagosu a přesunout část dopravy a urbanizace jinam (viz níže). I přesto, že se již do Abuji již přesunula velká část vládních zaměstnanců a ambasád, počet obyvatel Lagosu neklesá.64 Někteří odborníci ale soudí, že bez přesunu metropole není (alespoň v případě Indonésie) možný další ekonomický růst země. Například podle indonéského architekta jménem M. Jehansyah Siregar Indonésii brzy ekonomicky předběhne i Myanmar, který hlavní město přesunul již v roce 2005.65 Jehansyah navíc tvrdí, že Borneo jako potenciální „hostitel“ metropole je po stránce infrastruktury připravené a je také dostatečně vzdálené od nestabilních sopečných oblastí. Profesor Bandungského technologického institutu Tommy Firman66 ale na druhou stranu zastává názor, že přesun pravomocí metropole na jiné město hlavní problémy Jakarty nevyřeší, protože investoři, kteří ve městě mimo jiné vytváří pracovní příležitosti, nejsou závislí na tom, zda v budoucnu Jakarta bude hlavním městem či nikoliv (jak jsme si již uvedli, Jakarta je pro ně industriální aglomerací, přesun do jiných oblastí by pro investory znamenal zbytečnou finanční zátěž). Vláda by se podle Firmana měla snažit spíše cíleně eliminovat regionální disparity a podpořit regionální rozvoj mimo Jakartu pobídkami cílenými na investory tak, aby měli zájem na tvorbě průmyslu a obchodu zejména v odlehlých regionech (na hraničních ostrovech země). Indonéská vláda měla podporu rozvoje zaostalých regionů v plánu již od druhé „pětiletky“ rozvoje v letech 1974 – 1979, ale až dodnes v tomto směru mnoho kroků nepodnikla. Podle Firmana k realizaci těchto plánů zatím chyběla politická vůle.

63 64 65 66

ALAYANDE, James F., op. cit., s. 16 – 17. Ibid, s. 19 AMRI (2010), op. cit. FIRMAN (2010).

26

S Firmanem souhlasí i urbanista Wicaksono Sarosa. Podle něj67 by se měla Indonésie inspirovat Čínou, která investovala do rozvoje měst Šen-čen a Kanton na úkor Šanghaje a Pekingu, protože přesun hlavního města mimo Jávu přelidněnost (hraniční hustotu obyvatelstva) Jakarty nevyřeší. Wicaksono tvrdí, že by indonéská vláda měla masivně investovat do rozvoje měst na ostrovech Sumatra (Medan) nebo Sulawesi (Makassar), a tím zredukovat migraci do současného hlavního města. Thajsko nebo Indonésie jsou typickými zástupci regionů, do nichž rozvoj ekonomiky přinesl také problémy. Lidé se vždy usazovali v nížinách a kolem vody. V zájmu ekonomického rozvoje se ale v těchto oblastech ničí přirozené zábrany proti záplavám, jako jsou mangrovové porosty, bažiny či písečné duny. Místo nich se začaly stavět zábrany umělé, různé náspy, stěny a podobně. Problém je, že lidé se na tyto zábrany příliš spoléhají a staví v potenciálně nebezpečných oblastech industriální základnu i bydlení pro obyvatele. Někdy se ale tyto zábrany stanou nedostatečnými a v tom případě dochází k obrovským ekonomickým ztrátám, což se netýká pouze rozvojových oblastí, jak jsme mohli vidět například při tsunami v Japonsku v roce 2011. Citelný zásah dostala světová ekonomika také při záplavách v Bangkoku ve stejném roce.68 Environmentální přesun „hrozí“ i hlavnímu městu Číny, která v posledních letech o změně metropole také vážně uvažuje. Hlavním důvodem je přelidněnost Pekingu, který má v současné době kolem 20 milionů obyvatel, a nedostatek zdrojů včetně vody pro rostoucí populaci. A v neposlední řadě nestrategická poloha města určovaná historickým vývojem (nutnost účinného boje proti Mongolům, dále – jak již bylo řečeno – intriky na královském dvoře, a ve 20. století také politická orientace na SSSR).69 Nicméně důvodem může být zkrátka i snaha o zmírnění regionálních disparit v rámci Číny. Čína neplánuje zase tak megalomanský projekt, jelikož nové město by nemělo být postaveno na zelené louce, ale úlohu metropole má převzít některé z již existujících měst, lokalizovaných geograficky blíže centru. Vážnými kandidáty na tuto úlohu jsou Sin-jang v provincii Che-nan a Jüejang v provincii Chu-nan.70

67 68 69 70

SUKANDAR (2010). The Economist (2012-01-14). Srov. XINYU (2007). Ministry of Tofu (2010).

27

Jako perličku a svého druhu raritu si v environmentálních přesunech zmíníme Haiti. Tato nejchudší země amerického kontinentu byla v roce 2010 zasažena ničivým zemětřesením. Hned po něm se začalo mluvit o přesunu hlavního města ležícího v seismicky aktivní oblasti. Problémem ale je, že země nemá dostatek prostředků ani na vypracování plánu přesunu, natož na samotný přesun. Začala nabízet občanům (z nichž po zemětřesení žilo kolem půl milionu na ulici) zdarma přestěhování z Port-au-Prince na venkov, bohužel jim ale nenabídla ani bydlení, ani perspektivu nějaké práce. Lidé proto raději i přes přítomná rizika stále zůstávají v Port-au-Prince a snaží se opravit své rozbořené domy.71

5.2 Přesun z Lagosu do Abuji, Nigérie Podobný problém jako dnes Indonésie řešila už v polovině 70. let Nigérie. Město Lagos, které svým správním centrem ustanovila britská koloniální administrativa již v 19. století (zejména kvůli jeho strategické dopravní pozici), se postupně stalo finančním, obchodním a průmyslovým centrem regionu. V roce 1914 se spojila severní a jižní Nigérie a v roce 1960 (v tzv. Roku Afriky) země získala nezávislost. Lagos zůstal hlavním městem po celou tuhle dobu, vlastně až do roku 1975, kdy se rozhodlo o přesunu jeho pravomocí do Abuji (a, jak již bylo řečeno, patrná byla i snaha odlehčit dopravu a zmírnit růst počtu obyvatel města, což se nakonec nepovedlo).72 Lagos měl již poté, co Nigérie získala nezávislost, asi 1,4 milionu obyvatel.73 V 70. letech zkolabovala dopravní infrastruktura. O přesunu hlavního města rozhodl v roce 1975 tehdejší vládce země, generál Murtala Mohammed, který byl paradoxně o rok později zavražděn při atentátu právě v Lagosu, kdy jeho řidič neměl kvůli provozu s autem před útočníkem kam uniknout.74 V roce 1977 stoupal počet pracovních míst asi o pět a počet osobních aut asi o osm procent každý rok. Největším problémem byla nedostupnost adekvátního bydlení pro většinu obyvatel a nedostatečná a kolabující kanalizace, kterou tvořily příkopy vzniklé již za britské správy a byla naprosto nevyhovující rychle se 71 72 73 74

SOUKUP (2010). ALAYANDE (2006), op. cit., s. 19. Již v roce 1967 rostl vlivem vnitřní migrace počet obyvatel ve městě o 13,5 procenta meziročně. ALAYANDE (2006), s. 14 – 15.

28

zvyšujícímu počtu obyvatel města. Zároveň se stala ohrožením pro životní prostředí i zdraví obyvatel.75 Přesto, že je stát Lagos plošně nejmenším v celé Nigérii, je zároveň státem nejzalidněnějším. Vláda státu uvádí na svém webu76, že zde žije kolem pěti procent celkového počtu obyvatel Nigérie. Zároveň odhaduje přírůstek obyvatelstva na 600 tisíc lidí ročně. Hustota obyvatelstva v rámci státu je pak 4 193 osob na km² (2006), v samotném městě potom asi 20 tisíc obyvatel na km²! Populace Lagosu roste desetkrát rychleji než populace New Yorku nebo Los Angeles a odhaduje se, že při současném přírůstku obyvatel bude v roce 2015 město třetí největší megapolí na světě po Tokiu a Bombaji. Podle střízlivějších odhadů OSN bude Lagos v té době až na 11. místě s necelými 16 miliony obyvateli v aglomeraci.77 Stát Lagos měl v roce 2006 celkem 17 a půl milionu obyvatel. Přitom kolem roku 1960 mělo město pouze necelých 300 tisíc obyvatel. Situace Lagosu je samozřejmě dlouhodobě neudržitelná. Město roste nezadržitelnou rychlostí i přesto, že mu byla odejmuta jeho politická role v rámci země, čímž se opět potvrzuje Hallův závěr o vzájemné nezávislosti role politické a ekonomické. Zpravodaj Guardianu Sam Wollaston přirovnal Lagos k monstru, které je násilně vykrmováno do stádia patologické obezity, přestože si zachovává kostru dítěte.78 Tabulka 2: Vývoj počtu obyvatel Lagosu včetně aglomerace od získání nezávislosti Nigérie dodnes, s projekcí do roku 2015.79 Rok 1960 1975 2000 2015

75 76 77 78 79

Počet obyvatel <300 000 1 890 000 8 665 000 15 966 000

THOMPSON, Michael in ibid, s. 15. Lagos State Government (c2011). United Nations (2001). WOLLASTON (2010). United Nations (2001). OSN má oproti vládě státu Lagos velmi střízlivé odhady, i přesto v roce 2001 odhadovala takřka zdvojnásobení počtu obyvatel Lagosu včetně aglomerace v průběhu 15 let mezi lety 2000 a 2015. Přesunutí politické role na Abuju Lagosu vůbec nepomohlo, přičemž vláda považovala již v roce 1975 patnáctiletý přírůstek z 300 tisíc obyvatel na 1 890 tisíc za nezvládnutelný.

29

Jedinými daty, z nichž by se dal srovnat růst Abuje a Lagosu, jsou výsledky sčítání lidu z let 1991 a 2006, zde však veřejně dostupné informace o velikosti populace souvisejí výhradně s populací jednotlivých států, nikoliv měst. Federální teritorium, jehož součástí je Abuja, mělo podle prvního sčítání (1991) 371 674 obyvatel, podle druhého (2006) 1 406 239 obyvatel. Počet obyvatel státu Lagos se za stejnou dobu zvedl z 5 725 116 na 9 113 605. Počet obyvatel Nigérie se zvýšil z 88 992 220 na 140 431 791 osob. 80 Jak je patrné z Tabulky 3, vývoj počtu obyvatel Lagosu v podstatě kopíruje vývoj počtu obyvatel v celé Nigérii, zatímco Abuja zaznamenala významnou populační explozi. Je tak otázkou, zda přesun hlavního města Nigérie z důvodu nedostatečné infrastruktury Lagosu nebyl spíše kontraproduktivní. Environmentální problémy Lagosu se totiž evidentně přesunuly do Abuji (dále viz kapitola 7.2.2). Tabulka 3: Růst počtu obyvatel v Nigérii.81 Lagos Federální teritorium Nigérie

1991 5 725 116 371 674 88 992 220

2006 Přírůstek za 15 let (%) 9 113 605 59 1 406 239 278 140 431 791 58

I přes to všechno není nigerijský přesun hlavního města typickým zástupcem environmentálního přesunu. Podívejme se na další důvod, kterým je právě přesun Lagos → Abuja typický. Jde o snahu vlády eliminovat etnické konflikty. Nigérie je dle ústavy multinárodnostní a multietnický stát, který zahrnuje různé kultury, národy a náboženství. I proto je Nigérie také federálním státem. Federalizace byla od politiků snahou zajistit jednotu při uchování diverzity. Jih a sever země je bohužel nábožensky i etnicky rozdělen. Přestože vlivem urbánní migrace docházelo (a stále dochází) v Lagosu k etnické diverzifikaci, stále se jedná o jižní, tedy křesťanské město. Přesun hlavního města do středu země byl tedy jakousi snahou politických představitelů vyhnout se kritice severního (muslimského obyvatelstva), týkající se komparativní výhody nigerijských křesťanů a podobně. Abuja má tedy prakticky spojovat obyvatele Nigérie bez ohledu na náboženskou

80 National Population Commision of Nigeria in BRINKHOFF. 81 Ibid.

30

či etnickou příslušnost jednotlivce.82 Alayande dále upozorňuje, že přesun metropole do Abuji v žádném případě nemá za důsledek zvýšenou bezpečnost a snížení etnických nepokojů v Lagosu, i když v porovnání s Lagosem je Abuja stále bezpečnější. Tedy, alespoň byla v době, kdy Alayande psal svou knihu (2006). Od té doby se bohužel mnohé změnilo. Ani obyvatelé Abuji se už totiž nemohou cítit bezpečně, jak ukázaly vánoční útoky muslimských extrémistů ze sekty Boko Haram83 na křesťanský kostel na předměstí Abuji v roce 2011, při kterých zahynulo 35 lidí. Extrémisté, kteří chtějí z Nigérie vytvořit islámský stát, útoky vyvolali vlnu etnické nevraživosti, která se projevovalo například stavbou hořících zátarasů rozhořčenými obyvateli Abuji na silnici vedoucí na muslimský sever.84 Násilnosti ze strany sekty Boko Haram se však projevily již dříve v roce 2011 bombovým útokem na sídlo OSN v Abuji, což vedlo na konci stejného roku k rozhodnutí Velké Británie přesunout část svého osazenstva ambasády (úředníky vyřizující víza) do Lagosu.85

5.3 Projekt Patagonie Názorným příkladem utopického a nezrealizovaného programu přesunu hlavního města je argentinský86 Projekt Patagonie z 80. let 20. století. Jeho autorem byl tehdejší argentinský prezident Raúl Alfonsín. Na Projektu Patagonie jsou dobře vidět (sociálně-)inženýrské záměry politiků nezkreslené nakonec realitou.

82 83 84 85 86

ALAYANDE, James F., op. cit., s. 87 – 88. Název této skupiny se dá přeložit jako „západní výchova je svatokrádež“. Lidovky.cz (2011). iReports-NG.com (2011). Je stále předmětem debat, zda tuto zemi definovat jako zemi rozvojovou nebo rozvinutou. Budeme se držet schématu, které navrhl Alan Beattie, jenž srovnává Argentinu konce 19. a začátku 20. století se Spojenými státy, ale poté vysvětluje důvody, proč země spadla do kategorie rozvojových zemí. Bylo to zejména kvůli neadekvátní reakci na světovou krizi 30. let ve formě nástupu diktátorského režimu, který později izoloval argentinskou ekonomiku a tak se vydal zcela opačným směrem než dříve ekonomicky srovnatelné Spojené státy. Od 70. let byla propast mezi Argentinou a „prvním světem“ více než zřejmá. I proto budu pro tyto účely pokládat Argentinu za zemi rozvojovou (nebo alespoň v 80. letech, „ztracené dekádě“, kdy byl Projekt Patagonie aktuální, rozvojovou zemí byla). BEATTIE (2009).

31

Politická moc Buenos Aires se podle plánů měla přesunout do severovýchodního cípu Patagonie, konkrétně do dvojměstí Viedma – Carmen de Patagones87. Tato města se nachází na strategické hranici států Buenos Aires a Rio Negro. Změna hlavního města měla být impulzem k transformaci argentinské společnosti. Důvodů pro změnu bylo hned několik. „Zaprvé je cílem zredukovat hypercentralizaci (…) Zadruhé je nové hlavní město zamýšleno, aby stimulovalo rozvoj v periferii Argentiny. Zpomalení růstu v oblasti Buenos Aires podpoří rozvoj periferních regionů na severovýchodě a na jihu. Navíc bude nové hlavní město sloužit jako místo růstu v rámci Patagonie a stimulovat rozvoj v této řídce osídlené a geopoliticky citlivé oblasti (…). Třetí, a pravděpodobně nejambicióznější plán: nová metropole pomůže transformovat notoricky neefektivní federální byrokracii. Cílem je přesunout 15 000 klíčových zaměstnanců vlády z Buenos Aires a vytvořit z nich byrokratickou elitu spravující [zemi] z Viedmy. Základ efektivního sboru veřejných pracovníků bude vytvořen jejich vytržením ze současného prostředí.“88 Tato slova byla řečena v době, kdy Projekt Patagonie nebyl ještě zcela pohřben. I dnes se vyskytují skupinky lidí, které by rády myšlenku přesunu hlavního města Argentiny podle původních Alfonsinových záměrů provedly. Znovuzrozený Projekt Patagonie dnes ale zřejmě nemá dostatečnou podporu veřejnosti. Navíc se vyskytovaly projevy občanského odporu proti plánu přesunu již v průběhu počátku jeho realizace ve druhé polovině 80. let. Na jednu stranu docela paradoxně – ještě než byl zákon o přesunu definitivně smeten ze stolu, stihlo se v regionu Viedmy proinvestovat do infrastruktury asi 20 milionů amerických dolarů, daly se tedy očekávat další masivní investice. Na druhou stranu se původním občanům rozvíjeného regionu nemůžeme divit – na autobusových nádražích ve městech Viedma a Carmen de Patagones se v té době začaly objevovat bezprizorní rodiny s kufry a malými dětmi – základ pro potenciální chudinské čtvrti (a to dokonce ještě předtím, než se výše zmíněná infrastruktura začala stavět). 89 Jak si dále ukážeme, tento problém trápí většinu zrealizovaných projektů přesunu administrativního a ekonomického centra v rámci rozvojových zemí. Chudí lidé jsou zkrátka lákáni příslibem 87 El Historiador (c2011). 88 GILBERT (1989), s. 237 – 238. 89 Srov. CAMINO (2006).

32

nových pracovních příležitostí a novými možnostmi, které nové město nabízí. Problém je, že chudých je většinou víc než oněch možností. Finanční stránka stavby nového města byla velice důležitá při stavbě všech nových měst a nové hlavní město Argentiny nemělo být výjimkou. V roce 1989 se odhadovalo, že v období následujících 12 let mělo být proinvestováno 4,7 miliardy amerických dolarů, což odpovídalo 4,6 procentům tehdejších celkových ročních kapitálových investic Argentiny.90 Město Brasília monopolizovalo státní rozpočet, kvůli Lilongwe zase museli představitelé Malawi učinit politický kompromis a půjčit si peníze od Jihoafrické republiky.91 Projekt Patagonie měl především tři cíle. Dle Alana Gilberta, který cituje oficiální vládní materiály92, měl projekt podporovat regionální rozvoj Viedmy a okolí (a zároveň brzdit rozvoj Buenos Aires, jak již bylo zmíněno), dále měl vytvořit novou urbánní image a také celkově novou národní image. Gilbert byl však k výsledkům již předem skeptický a poukazoval na to, že zbrždění rozvoje regionu, který ekonomicky unikal ostatním částem státu, se při dřívějších (i realizovaných) pokusech neukázalo jako realistické. Podle Marshallovy teorie industriálních aglomerací, formulované již v knize Principles of Economics v roce 1920, je pro firmy (které jsou motorem rozvoje) důležitá redukce nákladů včetně nákladů na transport. Marshall říká, že se může jednat buďto o transport zboží, lidí nebo myšlenek93 (ač „přepravu“ posledního dnes obrovsky urychluje dostupnost internetu, rychlost přesunu myšlenek, schopností a informací stále závisí na geografické blízkosti obou subjektů tohoto přesunu94). Také z tohoto důvodu je zbrzdění rozvoje jednoho regionu státní intervencí ve formě přesunu jeho politické důležitosti do regionu druhého prakticky nemožné. Gilbert navíc argumentuje, že na zdroje chudá Patagonie není schopna řízeného rozvoje95, a to i kvůli nedostatečnému počtu obyvatel, nerovnoměrnému rozložení

90 91 92 93 94 95

GILBERT (1989), op. cit., s. 239. Ibid, s. 237. Ibid, s. 240. MARSHALL, Albert in ELLISON et. al. (2008) s. 5 – 9. Ibid, s. 8 – 9. GILBERT (1989), op. cit., s. 240.

33

obyvatelstva a také obrovské rozloze území regionu a s tím souvisejícím vzdálenostem. 96 Jen pro zajímavost: hustota zalidnění vnitřního Buenos Aires byla v roce 1998 15 201,5 obyvatele na km², celého státu Buenos Aires 45,1 obyvatele na km² a státu Río Negro, v němž měla být umístěna nová metropole, potom pouhých 2,9 obyvatele na km².97 Takový rozdíl podle Gilberta nemůže být v žádném případě překonán sociálním inženýrstvím. Druhý z cílů přesunu města, nová urbánní image, byl dle Gilberta možný, pořádaly se třeba veřejné hospodářské soutěže na stavbu prezidentského paláce a dalších veřejných budov, nicméně se zapomínalo na levné bydlení pro chudé obyvatelstvo (jak bylo zmíněno výše). Gilbert ovšem v roce 1989 nepokládal hrozbu masivní tvorby chudinských čtvrtí za reálnou, a to i z toho důvodu, že počet obyvatel v tzv. villas miserias nepřekračoval v Buenos Aires včetně aglomerací 10 procent, což je v porovnání s ostatními latinskoamerickými zeměmi velice málo.98 V tomto hodnocení situace se nicméně Gilbert mýlil, protože nevzal v úvahu dynamiku mezinárodních migrací – do Argentiny (zejména do velkého Buenos Aires) dnes proudí davy imigrantů z okolních zemí. Podle údajů z roku 2009 (tedy přesně 20 let po Gilbertovi) proudilo do villas miserias v okolí Buenos Aires 11 rodin denně. Ve dvou letech (2007 – 2009) se počet lidí žijících v chudinských čtvrtích zvýšil o 25 procent na 200 000 obyvatel. Celých 70 procent z tohoto čísla potom tvoří imigranti z okolních zemí. Mezi hlavní problémy chudinských čtvrtí Buenos Aires patří (stejně jako je tomu u chudinských čtvrtí jiných měst) zhoršená bezpečnostní situace, špatná hygiena, šíření nemocí, ilegální stavby a nedostatečná infrastruktura.99 Lze předpokládat, že ekonomicky nově nastartovaný region (ač vzdálenější hranicím) okolo města Viedma by se v případě realizace Projektu Patagonie stal magnetem pro imigranty, kteří by okolo nové metropole vytvářeli ilegální struktury a nové chudinské čtvrti (jak už ostatně dokázali první příchozí ještě před potenciálním schválením přesunu), nicméně zde mohlo dojít k zajímavému paradoxu, a sice tomu, že region, který měl být řízeně rozvinut, by ulehčoval regionu, který měl být řízeně „podrozvinut“, tím, že by na svá bedra bral (ač nedobrovolně) část jeho chudých. Jinými slovy, část chudých současného Buenos Aires by v případě úspěšného přesunu metropole na jih převzaly 96 97 98 99

Srov. El Rincón del Vago (1998), s. 3. Ibid, s. 3 – 4. GILBERT (1989) op. cit., s. 240. PERASSO (2009).

34

Viedma a Carmen de Patagones. Nová image národa byla třetím hlavním důvodem plánovaného přesunu. Gilbert se ovšem dívá pouze na jednu rovinu této nové image. V době, kdy se vážně uvažovalo o přesunu hlavního města Argentiny, se země potýkala s neefektivní státní správou a přebujelou byrokracií. Plánovačí včetně prezidenta Alfonsina si od přesunu slibovali právě zefektivnění státní správy a zvýšení jejího kreditu v očích obyvatel prostřednictvím výše zmiňovaného přesunu 15 tisíc úředníků. Gilbert ale argumentuje tím, že vládním zaměstnancům se většinou z prostředí hlavního (případně jiného správního) města nechce a uvádí příklady Brazílie, Tanzanie, Kolumbie nebo Mexika.100 „Ale postavit nové hlavní město a současně sem – do umělých podmínek – přestěhovat centrum celé země, představovalo nesmírně odvážný čin i z hlediska psychologie Brazilců. Vždyť to znamenalo v první řadě odejít z Rio de Janeira.“101 Nemusíme však chodit tak daleko do minulosti – nejnovější příklad nuceného přesunu úřednictva najdeme v Myanmaru (Barmě), kde v roce 2005 měnili hlavní město z Rangúnu do 350 km severně vzdáleného Naypyidaw. Ve stejném roce byli státní zaměstnanci donuceni k přesunu, který proběhl v podstatě přes noc. Rodiny úředníků však zejména kvůli nedostatečné infrastruktuře nového města zůstávají v Rangúnu a své přesunuté příbuzné navštěvují o víkendech.102 Pro pochopení druhé roviny nové image národa se musíme podívat do historie. V průběhu 19. století postupně získávalo v Latinské Americe nezávislost čím dál více zemí. Tehdejší politici vnímali stavbu nového města na zelené louce jako sociální projekt a zároveň soubor symbolů. Vznikaly návrhy na stavbu nového hlavního města spojujícího nové národy, které se mělo podle některých návrhů (včetně návrhu osvoboditele Simona Bolívara, který národ kladl do opozice ke španělské nadvládě) nacházet v oblasti Panamské šíje.103 Bolívarovo politické myšlení ohledně plánované metropole bylo alegorické, s referencemi ke klasickým symbolům, význam přikládal historickým vztahům mezi politikou a teritoriem. Říkal, že „Panamská šíje bude pro nás něco jako byla

100GILBERT (1989), op. cit., s. 241. 101BROŽ (2002), s. 154. 102BEECH (2008). 103SCOVAZZI (1993), s. 520.

35

Korintská šíje pro Řeky“.104 Argentinská elita 19. století zase viděla město jako prostředek pokroku, symbol modernity a civilizace; a Buenos Aires se tehdy stalo hlavním městem jen díky politickým bojům. Tehdejší intelektuálové viděli soupeření mezi Buenos Aires a zbytkem země jako konflikt „civilizace města s barbarstvím venkova“.105 D. F. Sarmiento, argentinský intelektuál a pozdější prezident (a evidentně optimista), napsal v roce 1851: „Dejte jim [lidem] město zvedající se jakoby kouzlem z náruče moří jako antická Venuše, a v jediném roce do něj [do města] obchod přinese vše, co je nezbytné pro jeho rozvoj...“106 Sarmiento tehdy počítal s vytvořením „Federálních států Rio de la Plata (Argentiny, Uruguaye a Paraguaye)“ po vzoru USA právě pod nově postaveným hlavním městem (kterážto myšlenka se stejně jako Projekt Patagonie nakonec neuskutečnila). Sarmiento nicméně v roli prezidenta dekretem založil více nových měst po celé Argentině (pečlivě plánovaných, ovšem téměř shodných kopií), protože jeho teorií bylo, že vládnout zemi znamená zalidnit ji. Podle Emmy Scovazzi byl právě Projekt Patagonie posledním příkladem snu politika o stavbě vlastního ideálního města. Od roku 1880, kdy bylo Buenos Aires ustanoveno metropolí, došlo k mnoha návrhům reforem k odvrácení (rozvojové) teritoriální nevyváženosti mezi tímto městem a zbytkem země. Žádná z těchto reforem nebyla úspěšně realizována. Scovazzi argumentuje, že cílem těchto reforem (a hlavně té poslední – přesunu pravomocí metropole do souměstí Carmen de Viedma107) bylo oddělit rozhodovací moc vlády od politické a ekonomické moci města Buenos Aires. Alfonsin se zkrátka snažil o decentralizaci. Dalším cílem, který třeba Gilbert nezmiňuje, měla být reorganizace obranných kapacit země po konfliktu s Velkou Británií kvůli Falklandským ostrovům, který proběhl v roce 1992.108

104Ibid. 105Ibid, s. 521. 106SARMIENTO, Dominique F. Argyropolis ou la Capitale des Etats Confédérés du Rio de la Plata in SCOVAZZI (1993), s. 521 – 522. 107Scovazzi je pravděpodobně jediná autorka, která uvádí takto syntetizovaný název obou měst. Z jiného zdroje jsem nezjistil, zda se jednalo o název oficiálně plánovaný. 108SCOVAZZI (1993), op. cit., s. 523 – 524.

36

5.4 Přesun z Alma-Aty do Astany V roce 1997 rozhodl prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev přenést hlavní město do Akmoly, která bylo záhy přejmenována na současný název Astana (kazašsky „hlavní město“). V roce 2008 se mělo přejmenovávat znovu – tentokrát na prezidentovo křestní jméno Nursultan. Návrh na nové přejmenování, který přinesl jeden z poslanců, měl podporu 70 procent členů poslanecké sněmovny, nicméně nový název byl nakonec zamítnut na popud samotného Nazarbajeva, který chtěl případné přejmenování nechat příštím generacím.109 Je také možné, že jen nechtěl být přirovnáván k megalomanským vládcům typu Alexandra Makedonského, který nechal většinu nově založených měst nechal pojmenovat po sobě. Na rozdíl od Projektu Patagonie nebylo postaveno na zelené louce jako hlavní město, Astana se nejprve jmenovala Akmola (rus. Akmolinsk) a byla založena jako kozácká pevnost už v roce 1824. V roce 1961 bylo město přejmenováno na Celinograd (město celin, tedy zcelených polí), tehdy se poprvé stalo dějištěm masivního experimentu – v té době to byl experiment zemědělský (zaorávání mezí pro „vyšší výnosnost“), který přinesl jen rozsáhlou půdní erozi regionu. V roce 1992 se městu vrátil původní název (Akmola).110 O dva roky později, přesně 6. června 1994, vláda rozhodla o nutnosti přesunu hlavního města a začal se zpracovávat projekt.

Oficiálními důvody byly podle oficiálních webových stránek města Astana nutnost přesunu hlavního města blíže centru země, vysoká hustota obyvatelstva původního hlavního města Almaty (Alma-Ata) a jeho pozice v horách a snížená dopravní dostupnost, která neumožňuje další rozšiřování zástavby, což má za důsledek i snížení zájmu firem o stěhování do tohoto města. Navíc uzavřenost města v horském údolí vytváří příznivé podmínky pro vytváření inverzí s velmi negativními důsledky na kvalitu ovzduší. O nutnosti přesunu pak poslance přesvědčoval sám Nazarbajev.111 109AFP (2008). 110AboutKazakhstan.com (c2011). 111NESTERENKO (1998). Nesterenko k přesunu metropole nabízí jednu perličku: 6. června 1994, kdy byl přesun schvalován, slavil prezident Nazarbajev narozeniny. Poslanci mu je údajně nechtěli zkazit, a tak návrh přesunu prošel.

37

Server Aboutkazakhstan.com ke všem těmto důvodům přidává ještě fakt, že Astana je mnohem dostupnější vůči Rusku a dále, že je na jejím území menší pravděpodobnost zemětřesení než v Alma-Atě.112 Lepší dostupnost metropole vůči Rusku je zvláště strategická od počátku roku 2012, kdy Kazachstán společně s Ruskem a Běloruskem vstoupil do tzv. Eurasijské unie, protipólu Evropské unie. Jedná se zatím o Eurasijskou ekonomickou unii, která je základem pro vyšší integraci těchto tří zemí na bázi společného ekonomického prostoru pod vedením Eurasijské celní komise (ruský premiér Putin se nebál hovořit o budoucím vytvoření společné měny).113 Zpravodaj Rádia Svobodná Evropa Jeremy Bransten, který se osobně účastnil slavnostního příjezdu Nursultana Nazarbajeva do nové metropole v roce 1997, popisuje důvody přestěhování města oficiálně uváděné kazachstánskou vládou takto: důležitým bodem byla opět náchylnost k zemětřesení Alma-Aty, dále její přílišná blízkost k čínským hranicím (sic!), stimulace ekonomického rozvoje severní části země a rozprostření národního bohatství rovnoměrněji po celém Kazachstánu.114 Schatz řeší také nestrategickou polohu Alma-Aty jakožto komunikačního, dopravního a obchodního uzlu a poukazuje na to, že by město mohlo sloužit spíše jako spojovací prostor středoasijských států než kazachstánského národa.115 Na druhou stranu upozorňuje na to, že geografická centralita není zobecnitelným centrálním kritériem, což dokazuje právě upuštění od Projektu Patagonie nebo fakt, že Rusko nikdy vážně neuvažovalo o přesunu hlavního města blíže centru, tedy více na východ.116

112Aboutkazakhstan.com, op. cit. 113SHOLK (2012). 114BRANSTEN (1997). 115SCHATZ (2004), op. cit., s. 123. 116Ibid.

38

Obrázek 3: Pozice Almaty a Astany na mapě Kazachstánu a hrubé etnické rozdělení.117 Bransten dále upozorňuje na to, že kazachstánští politici neoficiálně přiznávají další důvod přesunu: zvýšení podílu etnických Kazachů na severu země, který byl předtím skoro celé jedno století systematicky zalidňován etnickými Rusy. V samotné Astaně (Akmole) žilo před rokem 1997 pouhých 30 procent etnických Kazachů.118 Od té doby se tento podíl rychlým tempem zvyšuje. Rawat v této souvislosti tvrdí, že intence Nazarbajeva „bojovat“ proti ruskému obyvatelstvu přesunem obyvatelstva kazašského byla zřejmá: pokud by totiž prezident neviděl v ruském „živlu“ hrozbu (která by se mohla zhmotnit například iredentistickými pokusy ruského obyvatelstva na severu země), a nerealizoval by přesun metropole i z tohoto důvodu, byl by odklon hlavního města z regionu obývaného převážně etnickými Kazachy nelogickým krokem.119 Počet etnických Rusů v Kazachstánu je důsledkem sovětských národnostních a ekonomických rozvojových politik. Kromě iredentistických nálad na severu Kazachstánu docházelo v zemi i k etnoregionalismu. Nacionalistické 117RAWAT (2005), op. cit., s. 8. 118BRANSTEN (1997), op. cit. 119RAWAT (2005), op. cit., s. 7.

39

procesy zkomplikovaly politický rozvoj Kazachstánu.120 Oficiální vládní zdroje uvádějí ještě další důvody, proč se při přesunu hlavního města rozhodly právě pro Astanu, jako je průmyslový potenciál, důležité zdroje pro následný rozvoj stavebnictví, strategický dopravní uzel, dostatečná dopravní a telekomunikační infrastruktura, dostupnost vysoce kvalifikované pracovní síly, dostatečně velký soukromý sektor a potenciál pro rozvoj podnikání. „Nejdůležitějším důvodem pro přesun hlavního města a rozšiřování a vylepšování města Astana je reprezentace nové tváře a image moderního, ekonomicky stabilního a prosperujícího, demokraticky funkčního Kazachstánu.“121 Kuanyš Kalamov označuje Astanu jako velkou „Potěmkinovu vesnici“. Doporučuje do města dojet v noci, nejlépe v zimě, kdy všechny ultramoderní budovy, vystavěné v rekordně krátké době za petrodolary, „pěkně září do tmy“. Kalamov srovnává Astanu s Alma-Atou, největší rozdíl přitom vidí v absenci střední vrstvy v novém městě. Kromě ultramoderních budov zde totiž nalezneme jenom ubohé chatrče a neudržované paneláky. Astana se totiž rozrostla a rozvíjela skokově (Kalamov ji popisuje v roce 2000, tedy pouhé 3 roky po inauguraci), zatímco Alma-Ata se vyvíjela a rostla postupně již za sovětské éry. Centrum Astany v noci září jako Las Vegas, přičemž sousední čtvrti nejsou pokryty veřejným osvětlením. Návštěvníkům ze zahraničí kvůli těmto kontrastům připadá Astana jako typické město třetího světa.122 Další autor, Edward Schatz, se dívá na pohledy různých aktérů přesunu. Zatímco obyčejní obyvatelé pokládají přesun metropole za „bizarní, extravagantní a scestný“, západní pozorovatelé používají přívlastek „nepochopitelný“ a pozici města označují jako „pustou výspu uprostřed eurasijské stepi“. Celý projekt je potom dle nich jen „vrtochem vládce“.123 Výše uvedené zdroje včetně Schatze jsou však osm a více let staré a čas ukázal, že vytvořit nové město uprostřed stepi nebyl od Nazarbajeva zase tak špatný nápad. Alespoň 120WOLFEL (2002), s. 485. 121Embassy of the Republic of Kazakhstan in Washington, D.C. (c2010) 122KALAMOV (2000). 123SCHATZ (2004), op. cit., s. 111.

40

si to myslí Dena Sholk, která se tématem zabývá v posledních letech. Míní tak zejména podle zvyšujícího se objemu investic zahraničních společností a celých států (jako třeba Spojených arabských emirátů), které mají na rozvoji metropole velký zájem.124 Jen na druhém mezinárodním investičním fóru Astana Invest konaném v roce 2011 bylo podepsáno 12 klíčových kontraktů s investory v celkovém objemu 2,5 miliardy amerických dolarů.125 Dalo by se říci, že se Nazarbajevovi úspěšně povedlo udělat z Astany industriální aglomeraci. Sholk však varuje před budoucností Astany a Kazachstánu celkově v případě úmrtí Nazarbajeva (předání moci demokratickou cestou se v tomto případě nepředpokládá). Pro kazachstánské elity je zatím výhodné těžit z mezinárodních kontraktů, nicméně pokud nad zisky z těchto kontraktů převáží vidina potenciálních zisků z držení výkonné moci v největší středoasijské zemi, povede to k bojům v rámci elit, destabilizaci země a potažmo i odlivu investorů.126 Co by takový odliv znamenal pro obyčejné obyvatele, kteří se po desítkách tisíc ročně sestěhovávají do Astany za lepším životem a vidinou lépe placené práce (a zároveň tím přetrhávají přirozené sociální vazby), to je v současné chvíli těžko domýšlet. Nazarbajev potřebuje silného nástupce také proto, že stavba Astany má být oficiálně (podle strategického plánu rozvoje) dokončena až v roce 2030, kdy se podle předběžných odhadů očekává 1,5 milionu obyvatel.127 Jen pro srovnání, v roce 1998 jich bylo 300 tisíc128 a dnes je to kolem 800 tisíc. V roce 2006 byl prezidentem schválen dokument s názvem „Strategický plán udržitelného rozvoje města Astana do roku 2030“. Ten stanovuje kromě jiného strategické cíle rozvoje v oblastech ekonomiky, infrastruktury (včetně ekologické) a formování sociálně udržitelné společnosti. Strategický plán stanovuje vizi města: „(...) metropole republiky Kazachstán – město s konkurenceschopnou ekonomikou, atraktivní pro své obyvatele, občany státu, turisty i podnikatele, město přívětivé pro život rovněž z hlediska životního prostředí.“129

124SHOLK (2011). 125TUREZHANOVA (2011). 126SHOLK (2011), op. cit. 127SHOLK (2011), op. cit. 128Embassy of the Republic of Kazakhstan in Washington, D.C., op. cit. 129СТРАТЕГИЧЕСКИЙ ПЛАН устойчивого развития города Астаны до 2030 года (2006), s. 9.

41

Ekonomika Astany je opravdu konkurenceschopná – dokonce natolik, že jsou společně s Alma-Atou jedinými regiony země, kterým se podařilo relativně dobře překonat ekonomickou krizi. Ostatní regiony ztrácejí ekonomickou sílu i obyvatelstvo, které se za prací stěhuje do obou hlavních měst – nového i starého. Obě města získávají veřejné finanční prostředky na úkor ostatních regionů – Zhanibek Khassan, nezávislý ekonom z Astany, zjistil, že Alma-Ata získala v roce 2009 13,6 procent a Astana 11,9 procent národního rozpočtu (který tehdy činil 1,7 miliardy dolarů). Ostatních 14 regionů si pak muselo rozdělit zbytek.130 Podle oficiálních vládních zdrojů ale činí (2012) hrubý regionální produkt Astany pouze 8,1 procent HNP Kazachstánu131 (číslo z roku 2009 se mi nepodařilo vyhledat, v roce 2005 to bylo 6,5 procenta132). I přes více než 50násobný nárůst hrubého regionálního produktu Astany za posledních 13 let je tak město pro zemi stále ztrátové (i když s reálnými vyhlídkami na to, že by se do budoucna jako investice mohlo vyplatit). Každopádně se zdá, že zatím místo proklamovaného rozvoje severních regionů Kazachstánu díky přesunu hlavního města dochází zatím pouze k rozvoji Astany jako takové (a přistěhovalců do ní). Je to způsobeno i tím, že země zdědila po Sovětském svazu vysoce centralizovaný systém, který privileguje centrum před regiony. Evropská banka pro obnovu a rozvoj popsala problém kazachstánské regionální politiky jako „systemický“. Země sice v reakci na kritiku přijala národní strategii pro regionální rozvoj, nicméně neimplementuje ji pořádně. „Politika regionálního rozvoje v Kazachstánu není implementována podle logiky budování národa a tvorby organické státní struktury, ale spíše podle cíle redistribuce zdrojů a byrokratického fungování.“133 Jak již bylo řečeno, přesun hlavního města v rámci Kazachstánu je jediným realizovaným postsovětským přesunem metropole. Jako takový se nedá v regionu s ničím srovnávat. Schatz tvrdí, že tento přesun souvisel s výzvami, kterým Kazachstán čelil v oblasti budování státu a národa (což jsem zmínil v souvislosti se zalidňováním severu Kazachstánu kazašským etnikem jako boji proti rusifikaci země). Elity v rámci všech bývalých zemí SSSR čelily podobným problémům, nicméně v Kazachstánu byly obzvláště 130NURTAZINA (2010). 131Inform.kz (2012). 132СТРАТЕГИЧЕСКИЙ ПЛАН устойчивого развития ..., op. cit., s. 10. 133NURTAZINA (2010), op. cit.

42

hrozivé. Podle Schatze v tomto smyslu připomíná případ Kazachstánu případy postkoloniálních zemí v Africe.134 V čem se Kazachstán dále liší od ostatních států střední Asie, je kombinace politického autoritarianismu (který samotný je přítomen i v okolních zemích) a ekonomického dynamismu – což je kupříkladu směr, kterým se vydal Singapur (model „asijských hodnot“). Srovnávat Kazachstán a Singapur je nicméně prozatím více než odvážné (Kazachstán je dnes stále spíše na těžbě a exportu ropy závislým státem s nedostatečně fungujícími institucemi a více než osmi procenty obyvatelstva pod hranicí chudoby135). Na druhou stranu společně s pobaltskými státy, které převzaly západní model volného trhu a demokratického politického systému, a také s Ruskem postupně hospodářsky uniká svým sousedům (HDP per capita Kazachstánu byl v roce 2010 9 000 amerických

dolarů,

což

je

dvojnásobek

druhého

nejbohatšího

středoasijského

postsovětského státu, Turkmenistánu). Podpovrchové etnické napětí a křehkost systému vlády jedné strany jsou však výzvy, kterým Kazachstán v současné době čelí.136 Kucera dále dává do souvislosti politickou nesvobodu a ekonomickou svobodu v zemi a pokládá současnou politickou situaci v Kazachstánu za „bizarní kult osobnosti“, načež s ním polemizují někteří čtenáři v diskusi pod článkem, přičemž poukazují na to, že takový kult osobnosti se v tamních podmínkách nepovažuje za „bizarní“, nýbrž zcela normální.137 Tento kult osobnosti byl částečně podpořen právě i přesunem hlavního města. „Přesun do Astany byl zamýšlen k marginalizaci protivníků Nursultana Nazarbajeva, posílení pozic jeho přívrženců, a zároveň k získání přístupu k důležitým zdrojům mezinárodního kapitálu.“138 Nazarbajev si tak chytře zajistil loajalitu lidí v hlavním městě tím, že přesunul hlavní město. Shrnuto a podtrženo, Astana je určitým způsobem paradoxem. Jedná se v jednom smyslu o proruský a ve druhém o protiruský projekt, který nějakým způsobem zasáhl životy všech obyvatel Kazachstánu (už třeba tím, že na dostavbu města je určeno osm 134SCHATZ (2004), op. cit., s. 122 135V roce 2009 to bylo 8,2%; Srov. CIA World Factbook (2009). 136KUCERA (2011). 137Ibid. 138SCHATZ (2004), op. cit., s. 124

43

procent celkového hrubého národního produktu139). Na jednu stranu se Nazarbajev snažil o vytvoření a prohloubení spojenectví s Ruskem (které, jak už bylo řečeno, bylo dovršeno letošním vytvořením Eurasijské divize). Na stranu druhou se snažil zbavit ruského vlivu v rámci Kazachstánu. Nedostatkem při stavbě a rozvoji Astany je převzetí sovětského modelu centralizace při využivání národních zdrojů, který ústí ve špatně řešený regionální rozvoj země.

5.5 Brasília Brasília je snad nejznámějším projektem změny metropole v dějinách 20. století. Tento projekt byl výjimečný v různých ohledech. Prvním z nich je, že její stavbu v roce 1956 navrhl a o rok později začal organizovat Juscelino Kubitschek, brazilský prezident s českými předky140, který na rozdíl od většiny vůdců, jimž se povedlo zrealizovat přesun metropole a výstavbu města na zelené louce, nebyl autoritářským vládcem.141 Dalším pak třeba to, že se nejednalo o projekt postkoloniální. A nakonec to, že ač samotná stavba trvala pouhého 3,5 roku, její plánování neprobíhalo překotně. Je pravda, že měl Kubitschek k přesunu hlavního města poněkud usnadněnou startovací pozici. Takový přesun byl totiž v Brazílii plánován již od roku 1891 (což bylo dva roky po vzniku republiky, nezávislost získala Brazílie již roku 1822). Politici si tehdy uvědomili, že tak velká země, jakou Brazílie byla (a stále je) nemůže být ovládána ze sídla tak geograficky marginalizovaného, jakým bylo Rio de Janeiro, které bylo strategicky umístěno z hlediska mezinárodních vztahů, nikolik však z hlediska brazílské národní identity. Již v roce 1892 byla proto ustanovena komise142, která měla vybrat území, na němž bude nové hlavní město postaveno. Území bylo po dvouletém úsilí a mapování nakonec vybráno, ovšem samotný projekt (až na několik železnic propojujících toto území s jinými regiony) na dalších více než 60 let zamrzl. I Getulio Vargas, jehož diktaturu 139CLOWES (2011). 140BROŽ (2002), op. cit, s. 11, 154. 141RAWAT (2005) argumentuje, že autokratické režimy měly ke změně hlavního města lepší pozici – a to kvůli náročnosti takového projektu. Každý přesun totiž v první fázi zahrnuje přesvědčování veřejnosti o důležitosti takto masivně ekonomicky náročného projektu, což je v demokratické společnosti složitější a hůře obhájitelné. 142Comissão Exploradora Do Planalto Central (Komise pro výzkum Centrální Vysočiny).

44

Brazílie zažívala mezi léty 1930 a 1946, možná trochu paradoxně toto téma zanedbával a nepříkládal mu důležitost.143

V roce 1946, za prezidenta Eurica Dutry, vešla v platnost nová ústava, která se stran přemístění metropole opět omezila na potvrzení ústavy předchozí (tedy že se hlavní město přesune do středu země). Ten samý rok však byla ustanovena nová komise, která posunula navrhované umístění města z roku 1894 o něco více na sever. 144 Juscelino Kubitschek měl díky těmto dřívějším návrhům docela usnadněnou práci, a začal s ní již asi půl roku po svém zvolení v roce 1956.145 Mnozí pokládají Brasílii za poklad světové architektury (schéma města i jednotlivé budovy jsou vysoce ovlivněny funkcionalismem, zejména Le Corbusierem), další poukazují na sociální problémy, které s projektem města „vzdáleného od lidí“ vyvstaly. Jedná se hlavně o neexistenci přirozeného multifunkčního centra pro scházení obyvatel a velké vzdálenosti mezi jednotlivými institucemi, mezi kterými se nelze přepravovat jinak než hromadnou dopravou nebo vlastním autem. Ve městě je nedostatek prostor pro běžný kulturní život jeho obyvatel.146 Problémem Brasílie, kterého se chtěl Kubitschek původně vyvarovat (společně s nepřehledností a ucpaností Rio de Janeira) jsou rostoucí chudinské čtvrti (favely) na okraji města, jehož jinak mistrovsky provedený plán s přílivem chudých jakoby ani nepočítal. „Snili jsme o městě, v němž si budou všichni rovni. (…) Juscelino [Kubitschek] plánoval uskutečnění samých velkých činů, nic průměrného. Někteří mu ovšem vyčítali nesmyslnost takového činu, zbytečné náklady, odtrženost hlavního města od života země, který ve skutečnosti stále probíhá na pobřeží. (…) A dnes? Město žije a ze všech brazilských měst se nejrychleji vyvíjí. Ve velkých domech, které jsem projektoval pro chudé, ovšem žije nová buržoazie a chudí byli zase vystrnaděni na předměstí.“147

143BATISTA et. al. Brasília: A Capital in the Hinterland in GORDON (2006), s. 164 – 165. 144Ještě třetí návrh pozice vznikl v roce 1954 na návrh další komise, ustanovené o rok dřív. Tento návrh nakonec předznamenal faktickou pozici Brasílie. 145BATISTA et. al. in GORDON (2006), op. cit., s. 166. 146Srov. Česká televize (2010). 147NIEMEYER, Oscar in BROŽ (2002), op. cit., s. 158 – 159.

45

K architektu Oscaru Niemeyerovi se s odstupem času přidává i hlavní urbanista Brasílie Lúcio Costa: „Společenské problémy země nemůžete řešit tím, že jen přestěhujete hlavní město. V Brazílii je hlavním problémem to, že zde stále existuje velká základna chudoby.“148 Původně však bylo město budováno jako symbol národa a jako spojující faktor různých sociálně stratifikovaných skupin obyvatel. Tomu napovídal už tvar města – někdo v něm vidí letadlo jako symbol technologické vyspělosti a orientace na budoucnost, jiný ptáka jako symbol přírody, další kříž jako symbol křesťanství nebo luk se šípem symbolizující původní domorodé obyvatelstvo. Velkoryse plánované bulváry měly být pro všechny, a super quadras měly spojovat dělníky s „bílými límečky“. Právě na multifunkčních rezidenčních čtvrtích se projevila komunistická orientace hlavního architekta Oscara Niemeyera.149 Na sídlištích super quadras, která měla být takřka soběstačná (s vlastními obchodními středisky, zdravotnickými zařízeními, vzdělávacími institucemi i kostely)150, měli původně bydlet lidé z různých sociálních skupin. Nakonec tam zůstala střední vrstva – a chudina, zejména přistěhovalci ze severovýchodu (často analfabeti)151, byla odsunuta na okraje města, kde začaly nekontrolovaně růst favely, chudinské čtvrti a cidades satellites, které původně v plánu Brasílie nebyly. Nejznámější z nich se jmenují Estrutural a Brasilândia, největší je favela Condomínio Sol Nascente v nedalekém městě Ceilândia (jedno ze suburbánních měst metropole), která měla podle sčítání z roku 2010 necelých 56,5 tisíce obyvatel, čímž se v rámci celé Brazílie dostalo na druhé místo za favelu Rocinha v Riu de Janeiro.152 Problémem Brasílie, stejně jako například indického Čándígaru, je západně a zároveň futuristicky orientovaná architektura, která samotná sice bývá uváděna za příklad post-industriální architektury, nicméně její praktické využití se ztrácí. „Město reprezentuje abstraktní budoucnost a identitu na úkor bezprostřední kulturní kompatibility.“153 148COSTA, Lúcio in Ibid 149O politických názorech urbanisty Costy se dostupné zdroje nezmiňují, autor však předpokládá, že nebyly v protikladu s názory jeho přítele a spolupracovníka Niemeyera. 150AboutBrasilia.com (c2010). 151DANTAS (2007). 152LEITÃO (2011). 153PERERA in GORDON (2006), op. cit., s. 231

46

Literatura 70. let oslavovala Brasílii jako úžasný konceptuální projekt, „velký modernistický experiment“, nicméně se zde také kritizuje – především fakt, že urbanisté plánující město pozapomněli, že by město mělo být především k bydlení. Centrum města se skládá z poměrně sterilních bloků sloužících spíše jako ukázka umění stavitelů než prakticky využitelné prostory pro rodinu a komunitu. Komunitnímu životu bránilo i přílišné spoléhání se na dálnice, které lidem znemožňovaly setkávat se na ulicích, jež nebyly určeny pro chodce.154 Lara a Nair (2007) si ale všímají zajímavé proměny města v čase. Dle jejich názoru nesmí být město souzeno v jeho počátku, ale je nutné počkat s kritikou, až se rozvine. Neduhy Brasílie, která v 70. letech z důvodů špatné občanské vybavenosti a sterilního způsobu bydlení nebyla vhodná k žití, vyléčil čas. Stejní autoři také vyvracejí další kritiku města, týkající se vzájemné nedostupnosti čtvrtí pro chodce. Tvrdí, že systémy komunikací jsou přehledné, efektivní a v porovnání s mnohými americkými velkoměsty mnohem méně ucpané. Navíc využití veřejného prostoru novou generací „Brasiliánců“155, složených jak z obyvatel narozených přímo v Brasílii, tak z nových imigrantů z jiných částí země, začíná hlavní město přibližovat svým každodenním životem jiným, postupně se vyvíjejícím brazilským městům, byť v modernistickém hávu.156 Autoři tento proces proměny a přizpůsobování prostředí potřebám obyvatel označili jako „brazilianizaci“157 Brasílie.

154LARA, NAIR (2007). 155Autoři uvádějí jako příklady přizpůsobování města potřebám obyvatel třeba rozšiřování barů do ulic, využívání hospod v sousedství (v dosahu pěší chůze), nedělní vyjížďky severojižní promenádou (v neděli je pro auta uzavřená) na kolech, skateboardech nebo kolečkových bruslích či využívání veřejných prostor pro hraní fotbalu. Specialitou v brazilském kontextu je pak přednost chodců na přechodech, což my v ČR vnímáme jako něco přirozeného. 156Ibid 157Neplést s „brasílianizací“, což je pojem charakterizující ovlivňování Brazílie Brasílií.

47

Obrázek 4: Brasília a nově vzniklá aglomerace.158 Město bylo původně plánováno pro 500 tisíc obyvatel, v roce 2003 v něm žilo přes dva miliony obyvatel159 a dnes je to ještě více. Zároveň, ač byl záměrem budovatelů pravý opak, je dnes Brasília oficiálně na čtvrté pozici mezi městy s největšími sociálními rozdíly v rámci celé Brazílie (a to i přesto, nebo možná právě proto, že průměrný příjem na obyvatele je zde nejvyšší).160

158Maps.google.com (c2012). Samotné město Brasília, vzniklé podle plánu Costy a Niemeyera, se nachází v červeném rámečku. I z této mapy je patrný tvar letadla, které je orientováno přední částí směrem na jihovýchod. Úplně na západě v rámci mapy je město Ceilândia, v němž se nachází druhá největší favela v Brazílii. 159NIEMEYER (2003), s. 91. 160MALDONADO (2010).

48

6 Příčiny a cíle změn hlavních měst V následující kapitole budou shrnuty a kategorizovány příčiny, které v minulosti vedly a stále vedou vlády k realizaci přesunů hlavních měst. Mnohé příčiny jsme si již detailně popsali v předchozích kapitolách (zejména příčiny environmentální a ekologické), i přesto je však v krátkosti zařadíme do obecného kontextu různých možných příčin, důvodů a cílů pro přesuny metropolí. V jednotlivých případech (jak jsme si již ukázali) může samozřejmě docházet (a docházelo) ke kombinaci příčin níže uvedených.

6.1 Důvody ideologické a politické Jak ukázala historie, ideologické a politické důvody viditelně vedou ke změně hlavního města prakticky výhradně v případě, že je v dané zemi přítomen nedemokratický politický systém, například diktatura. Typickými zástupci ideologických (či převážně ideologických) přesunů z poslední doby je Kazachstán (Nazarbajevova snaha o derusifikaci severu země, viz výše) nebo Myanmar (demonstrace síly a moci vojenského režimu). O důvodech přesunu hlavního města Myanmaru z Rangúnu do Naypyidaw ovšem můžeme jenom spekulovat. Politickým důvodem by mohla být v tomto případě i snaha „uklidit“ vládu z dosahu velkého množství davů, které by mohly proti ní potenciálně protestovat (jak se ale i přes přesun následně stalo v roce 2007, kdy protesty vedli buddhističtí mniši161). Vojenská junta možná jen reagovala na radu osobního astrologa vládnoucího generála Than Shwe (přesun byl započat v předem stanovený čas, 6. listopadu 2005 v 6 hodin 37 minut ráno tamního času). Zpravodaj opozičního listu Irrawaddy vydávaného v Thajsku Aung Zaw spekuluje o tom, že přesun byl optikou vlády provedený v pravý čas. Generálův astrolog údajně viděl ve snu krveprolití v Rangúnu a tamní vojenský režim na pokraji kolapsu. Pokud by se vláda nepřesunula z Rangúnu do inkriminovaného roku 2007, mohly by ji srpnové a zářijové události toho roku nejspíše opravdu vážně ohrozit.162

161BBC NEWS. Asia-Pacific (2007). 162ZAW (2007).

49

Ideologické důvody se mohou týkat i snahy diktátorů o návaznost na národní hrdiny či snaha o to stát se národním hrdinou. Takovou snahu projevil například právě generál Than Shwe, který navazoval na krále Mindona, jenž v 19. století vytvořil hlavní město státu (na území dnešního severního Myanmaru) úspěšně se bránícího vstupu pod britskou koloniální správu. Stejně jako Mindon, i Than Shwe byl motivován snahou zanechat nové hlavní město jako svůj osobní odkaz v dějinách Barmy. Thanh Myint-U to považuje za „téměř jistou klíčovou motivaci“ k rozhodnutí postavit novou metropoli.163 Přesuny z politických důvodů však byly běžné i v dřívější době, viz již uvedený příklad Istanbul vs. Ankara z roku 1923 (Istanbul byl „příliš kosmopolitní“ a tedy nevhodný pro reprezentaci tureckého národa), dále návrat politické moci z Petrohradu do Moskvy v roce 1918. To byl opět ten samý příklad, pro Lenina byl Petrohrad příliš evropský, Moskva lépe reprezentovala ruský lid, a zároveň byl Petrohrad symbolem carského režimu.164 Můžeme tedy říci, že šlo o příklad přesunu metropole, který měl obyvatelstvu „pomoci zapomenout“ na předchozí politické zřízení. Obecněji se s historií při přesunech hlavních měst operuje mnohem častěji. Přesun může být směřován k tomu, aby obyvatelstvu historii země pomohl přijmout, případně aby ji přetvořil nebo pomohl zapomenout.165 Politické důvody však někdy vůbec nemusí souviset s diktaturou, mohou být mnohem prozaičtější a úzce souviset i s environmentálními důvody (viz kapitola 5.1). Političtí představitelé (i v jinak demokratickém zřízení) mohou navrhnout přesun hlavního města z důvodu, že se chtějí vyhnout přecpaným ulicím a špatnému vzduchu aktuální metropole. Případy Jakarty a Kuala Lumpur jsme již rozebírali. Schatz (2004) v oblasti přesunů metropolí odděluje a definuje funkce budování státu a národa, přičemž budování státu je pro něj snaha o eliminaci konkurenčních mocenských základen a rozvoj funkčních institucí. Budování národa je zase snaha o zabezpečení loajality populací žijících na území daného státu. V praxi jsou však tyto

163MYINT-U (2011), s. 49164LANG, Michael H. Moscow and St. Petersburg: A Tale of Two Capitals. in GORDON (2006), op. cit., s. 58. 165WOLFEL (2002), op. cit., s. 487.

50

procesy zaměňovány a vykládány různě.166 Nicméně snahu o vybudování státu (případně národa) lze brát jako součást politických důvodů přesunu hlavního města.

6.2 Důvody vojenské a strategické Jedná se v jistém slova smyslu o geografickou centralizaci moci. Tento důvod se (byť někdy okrajově) týká velké části sledovaných přesunů. I přesun metropole Myanmaru byl svým způsobem strategický – tamní vláda se kromě místní opozice a síly davu obávala i ozbrojeného útoku zvenčí.167 Naypyidaw, umístěný blíže centru země, by byl proti takovému útoku snáze ubránitelný než Rangún. Jakkoliv se nám může zdát možnost vnějšího útoku na Myanmar nepravděpodobná, vládnoucí vojenská garnitura s ním opravdu reálně počítala.168 Specifické strategické důvody pro přesun hlavního města byly charakteristické pro přesuny v postkoloniální éře. Africké státy (a nejen ony) totiž velice často po koloniální správě zdědily hlavní město, které sice bylo strategicky a centrálně umístěno z hlediska mezinárodního obchodu a dostupnosti ze zahraničí (fungovaly například jako přístav – viz Lagos v Nigérii, Dar es Salaam v Tanzanii, Abidžan v Pobřeží Slonoviny a další). Na druhou stranu byla poloha původních hlavních měst velice nestrategická z hlediska národní integrity a administrativy vzdálených regionů a vnitrozemských oblastí.169

6.3 Důvody demografické a rozvojové Demografické důvody souvisejí ve většině případů s přelidněním původní metropole, někdy však také s plánovaným zalidněním regionu metropole nové. V tom je patrná i snaha „rozmělnit“ bohatství země do více regionů a podnítit rozvoj oblastí, kterým doposud ekonomicky unikalo dosavadní hlavní město. Snaha o redistribuci rozvoje byla

166SCHATZ (2004), op. cit., s. 119 – 120. 167ZAW (2007), op. cit. 168MYINT-U (2011), op. cit., s. 161 169NWAFOR (1980), s. 359.

51

jasně patrná v Brazílii a třeba i v Malawi.170 Jak jsme si uvedli na příkladu Brazílie nebo Kazachstánu, je podnícení rozvoje nového hlavního města možné, na druhou stranu je vzhledem k urbánní migraci rozvoj okolního regionu spíše zanedbatelný a zbrždění rozvoje původního hlavního města za účelem srovnání ekonomických faktorů v různých regionech je prakticky nemožné.

6.4 Důvody ekologické a environmentální Ekologické a environmentální důvody byly popsány již v kapitole 5.1. Velice často souvisí s důvody demografickými, protože při přelidnění se logicky zvyšuje tlak na půdu, vodu a přírodní zdroje, což s sebou přináší jejich vyčerpání, potažmo mnohdy nečekané důsledky, jako jsou propady půdy, které v dalším důsledku způsobují zvýšení počtu záplav, jak jsme uváděli u příkladu indonéské Jakarty. Není běžné, že by se environmentální příčiny řešily preventivně, tedy ještě předtím, než se projeví nějaký nedostatek (například překročení kapacity komunikační sítě vedoucí ke zvýšení emisí a zhoršení kvality ovzduší nebo problémy s nedostatečnou kapacitou kanalizačních zařízení a stok z důvodu přelidnění). Spíše se (alespoň pokud jde o naše příklady) hledá řešení až ve chvíli, kdy nastane problém. Výjimkou může být přesun v rámci Myanmaru, poněvadž o Rangúnu se již nějakou dobu ví, že leží v seismicky aktivní oblasti.171 Na druhou stranu již bylo řečeno, že důvody pro tento přesun nejsou světu přesně známy (nebyly zdokumentovány), a proto se můžeme jenom dohadovat, zda přesun vládních úředníků do Naypyidaw nebyl také snahou generálů opustit tuto oblast dříve, než dojde k zemětřesení. V tom případě by ale diktátoři projevili nebývalou dávku zodpovědnosti, poněvadž ani země s demokratickým zřízením, které mají velká města v oblastech náchylných k přírodním katastrofám, nesáhnou k přesunu politických pravomocí mimo tato města preventivně. V Jakartě, Bangkoku i Lagosu nastal problém ještě předtím, než se začalo mluvit o přesunu města, a navíc, jak vidno z příkladu Lagosu (u nějž lze díky časovému odstupu 170WOLFEL (2002), op. cit., s. 487. 171SEEKINS (2011), s. 176.

52

hodnotit výsledky, na rozdíl od příkladů ostatních), problém se s přesunem politických pravomocí metropole nezlepšuje. Přesun proto není řešením environmentálních problémů (alespoň ne pro většinu lidí, kteří v místě postiženém environmentálními problémy již žijí), jak si již také uvědomují někteří odborníci, kteří s problémy Jakarty aktuálně radí indonéské vládě. Je také stále sporné, zda a jakým způsobem přispívají ke zvyšujícímu se počtu přírodních katastrof a jejich stále ničivějším ekonomickým dopadům (mimo jiné i na hlavní města) klimatické změny, či se častěji jedná o přirozené důsledky lokální lidské činnosti, jako je tomu například v případě Jakarty nebo Bangkoku, kde lidské aktivity vyústily v pokles reliéfu těchto měst.

6.5 Vznik nových států a rozdělení státu původního Z našeho výběru (viz tabulka 1) se tento případ týká pouze Mauritánie, Botswany a částečně Jižního Súdánu, jelikož jeho dosavadní hlavní město, Džuba, bylo pro mnohé pouze provizorní, respektive se, jak již bylo uvedeno, nedohodla vláda federální s vládou státní na rozdělení pravomocí ve městě.172 Proto byl pro Ramciel ustanoven federální distrikt (jako tomu bylo dříve například v Brazílii nebo – z mimorozvojových případů – ve Washingtonu). Pokud ale odhlédneme od rozvojových zemí, je vznik nových států (a s tím i nových hlavních měst) v námi sledovaném období ještě běžnější. Ať už se ale jedná o dekolonizaci, rozpad Sovětského svazu nebo speciální případy typu rozdělení Koreje na Severní a Jižní, stalo se novým hlavním městem vždy nějaké již existující významné provinční či administrativní centrum.

172BIAR (2011).

53

7 Důsledky změn hlavních měst Každá změna hlavního města s sebou přináší významné změny jak pro konkrétní zemi, tak pro region nového i původního hlavního města. Nezanedbatelné jsou i důsledky pro obyvatelstvo – vždyť každé město je ve skutečnosti tvořeno hlavně lidmi. V následujícím přehledu důsledků přesunů metropolí se z pohledu obyvatelstva zaměříme na jeho vykořenění z původního prostředí, také na problém tvorby ghett a slumů, které kolem nových metropolí (nevyhnutelně?) tvoří nově příchozí, i na obecná rizika, které s sebou nese přílišná urbanizace a urbánní migrace.

7.1 Důsledky změn pro stát a region Přesun hlavního města je významný zejména z hlediska celonárodní ekonomiky. Rozvoj stavebnictví, který každý přesun logicky rozpoutá (přičemž nezáleží na tom, zda se jedná o stavbu na zelené louce nebo tvorbu zcela nové metropole), nastartuje ekonomiku státu a zvýší kupní sílu obyvatelstva tím, že dá práci kvalifikovaným, ale zejména nekvalifikovaným pracovníkům. Například v České republice je podle studií multiplikační efekt stavebního odvětví na zaměstnanost vyjádřen koeficientem 3,2 – 3,5. To znamená, že každý milion investovaný do stavebnictví generuje práci pro 3,2 až 3,5 pracovníka (a to i v přidružených oborech). Navíc podle údajů z roku 2006 přináší každých investovaných 100 milionů korun do stavebnictví dalších 55,5 milionů korun do státního rozpočtu, a to ať již formou daní nebo jiným způsobem.173 Stavebnictví tak stimuluje národní i regionální ekonomiku, což lze vidět třeba na příkladu Kazachstánu, který masivně investuje do rozvoje Astany. Samozřejmě se i v tomto případě počítá s tím, že se jedná o dlouhodobou investici s návratností v horizontu i několika desítek let. Českou republiku samozřejmě nelze se zeměmi, které měnily či mění metropoli, zcela srovnávat, neboť nikdy v minulosti nerealizovala takto megalomanský projekt. Navíc v Kazachstánu jsou (na rozdíl od ČR) státní zakázky více delegovány na zahraniční firmy, a tak část kapitálu uniká do zahraničí (Astanu pomáhali stavět třeba i 173Svaz podnikatelů ve stavebnictví v ČR (2010).

54

čeští dodavatelé). V České republice je obor stavebnictví relativně málo závislý na dovozech.174 Strategii ochrany domácího trhu zvolili svého času i plánovači Brasílie, kteří za účelem vytvoření města založili státní podnik NOVACAP175, který byl přímo podřízený prezidentu Kubitschekovi a měl sídlo ve městě, které v době vzniku společnosti ještě neexistovalo.176 Co se týče regionálního vlivu přesunů, na příkladech jsme mohli vidět, že po ekonomické stránce i stránce urbánní migrace má přesun metropole na region původního hlavního města velmi malý nebo žádný vliv. Naopak region nového hlavního města se pozvedne a hlavně okolí tohoto města pak roste počet obyvatel, potažmo i pracovní příležitosti. Bohužel ale rostou i chudinské čtvrti a zároveň množství hmotně deprivovaných obyvatel, jak bude dále rozebráno v kapitole 7.2.2. Z případových studií je také zřejmé, že nové hlavní město láká zahraniční investory (zejména je zajímají státní zakázky ve výše zmíněném stavebnictví i jinde), i když v původní metropoli podle Halla (oddělitelnost politické a ekonomické funkce) a Marshalla (industriální aglomerace) zůstává často soustředěn průmysl i služby, a původní město a jeho region tak stále pokračuje ve své funkci ekonomického jádra země. Vidět to lze na případu Rio de Janeira, Lagosu, Kuala Lumpuru, ale třeba i Istanbulu. Všechna tato města jsou pro HDP státu významnější než nové metropole. Jde to vidět i na regionálním HDP per capita. I když Turecko není rozvojovou zemí a k přesunu metropole došlo již před druhou světovou válkou, můžeme jej přesto použít jako příklad. V roce 2008 byl hrubý domácí produkt Istanbulu na obyvatele 11 500 euro, zatímco v Ankaře to bylo 9 700.177 Ve stejném roce byl regionální HDP per capita federálního teritoria Kuala Lumpur 48 556 RM (malajsijských ringgitů) meziročním růstem 5,9 procent a podílem na HDP celé Malajsie ve výši 13,9 procent, zatímco u státu Selangor, do kterého patří i Putrajaya, byl HDP per capita pouhých 28 323 RM. Zde se ovšem musíme pozastavit u meziročního růstu ve výši 8,3 procent a podílu na celkovém HDP země ve výši 22,1 procent, což jsou v rámci Malajsie absolutně nejvyšší čísla v 174Ibid. 175Zkratka pro Companhia Urbanizadora da Nova Capital – Společnost pro urbanizaci nové metropole. 176BATISTA et. al. in GORDON (2006), op. cit., s. 166.. 177Eurostat (2011).

55

daném roce.178 Předpokládáme nicméně, že právě Malajsie tuto statistiku zkresluje značnou blízkostí nového hlavního města Putrajaye původnímu Kuala Lumpuru, a také tím, že stát Selangor, v němž se Putrajaya nachází a pro nějž jsou dostupné relevantní statistiky, je tvořen mimo jiné suburbánními regiony federálního teritoria Kuala Lumpuru, v nichž je koncentrován průmysl. Geografický a ekonomický vztah státu Selangor a Kuala Lumpuru si můžeme představit asi jako vztah středních Čech a Prahy. Regionální disparity jsou patrné i v Kazachstánu, který je ale specifický jednostranným zaměřením ekonomiky, a sice na ropu. Proto byl největší růst (podle dat z května 2006) patrný v oblastech, v nichž je ropa těžena, ale právě také v novém hlavním městě Astaně. Zároveň je ale v oblastech s výskytem ropy nejvyšší poměrný výskyt chudoby, což je zapříčiněno především vnitřní migrací obyvatelstva, které hledá místo pro lepší život a ne pro všechny se najde adekvátní práce. Externalitou vnitřní migrace je pak nerovnost pohlaví v ekonomické sféře (výši platů a pravděpodobnosti nalezení práce), kde jsou znevýhodněny ženy. Týká se to pak speciálně Astany.179

7.2 Důsledky změn pro místní obyvatelstvo Nemalé důsledky měl přesun metropole ve všech případech samozřejmě na obyvatelstvo, a to jak oblasti původního, tak nového hlavního města. Přesun metropole je kromě jiného také projektem sociálního inženýrství, v jehož rámci dochází k urbanizací prostoru nové metropole, k přesunům skupin obyvatelstva a tvorbě pracovního trhu, jakož i vedlejším produktům přesunů jako je imigrace chudého obyvatelstva a tvorba chudinských čtvrtí.

7.2.1 Násilné vs. dobrovolné přesuny „V počátcích svého kralování se [Mindon] rozhodl postavit nové hlavní město – k velkému šoku svých ministrů, kteří byli šťastně uvelebeni ve staré metropoli, Amarapuře, 178Department of Statistics Malaysia (2009). 179US AID (2006).

56

která se nacházela asi dvanáct mil jižněji.“180 Řeč je o Barmě roku 1857, respektive její severní části, která zůstávala nezávislá (jih země byl v té době britský). Dle uvedeného citátu se úředníkům do nového města příliš nechtělo, nicméně vzdálenost 12 mil do svého původního bydliště pro ně nemusela být nepřekonatelná. Jistou paralelu však vidíme na začátku 21. století, kdy Barma/Myanmar opět měnila hlavní město, tentokrát na vzdálenost mnohem větší. Jak bylo zmíněno, i tentokrát byl přesun úřednictva násilný, s tím rozdílem, že se nejednalo o plánovaný přesun.181 Na příkladu Brasílie (kapitola 5.5) jsme si ukázali, že přesun vládního úřednictva do nové metropole, postavené na zelené louce (nezabydlené, vzdálené a infrastrukturně poměrně nevybavené), není jednoduchý ani v demokratickém zřízení. V 60. a 70. letech 20. století byli státní úředníci nuceni vystěhovávat se do zcela nové brazilské metropole. Mnozí z nich si stěžovali na to, že si nemohli zvyknout a zcela odlišné městské prostory oproti těm, ze kterých vycházeli, a doslova se těšili na odchod do penze, až se budou moci vrátit do měst, z nichž pocházeli.182 V kapitole 5.3 uvádíme, že státní zaměstnanci se obecně nechtějí stěhovat do nového města a odlišného prostředí. Dle Gilberta (1989) i Brože (2002) bývají úředníci spokojeni s původním umístěním a přesun do neznámé oblasti nevítají s nadšením. Ale ani běžné obyvatelstvo nebývalo ušetřeno důsledků plánování „shora“. Například při stavbě indického města Čándígarh183 na přelomu 40. a 50. let 20. století bylo zhruba 6 000 rodin násilně přemístěno z prostoru, v němž mělo být (a nakonec bylo) nové město postaveno. Těmto vesničanům byla zkonfiskována půda (celkem 28 000 akrů184) a 180MYINT-U (2011), op. cit., s. 45. Rozhodnutí přesunout metropoli bylo v té době zejména vojenským rozhodnutím, protože Mindon se bál útoku Britů od řeky Iravádí. Amarapura se nacházela přímo na jejím břehu, zatímco Mandalay leží dvě míle ve „vnitrozemí“, tedy mimo dostřel britského loďstva při potenciálním útoku. 181V kapitole 5.3 je nucený přesun úřednictva již rozebírán, je zde citován Alan Gilbert, a jak vidno, úředníkům se mimo staré hlavní město chtělo pouze výjimečně. Dle kapitoly 5.1 se výjimka týká například Jakarty, která je nicméně, jak jsme si ukázali, dosti problematická. 182LARA, NAIR (2007), op. cit. 183Město Čándígárh nebylo hlavním městem země, ale státu (Paňdžáb), později dvou (Paňdžáb a Harijána). Bylo vytvořeno jako „náhrada“ za Lahore, původní hlavní město Paňdžábu, které po dělení tohoto státu mezi Indii a Pákistán zůstalo právě na pákistánské straně. 184ALAYANDE (2006), op. cit., s. 100.

57

byli nedobrovolně přesunuti do nově vybudovaných osad. Zřejmě se u takového podřízení skupiny jednotlivců zájmům státu jednalo o běžnou záležitost, protože samotný předseda vlády Nehrú tento přesun tehdy charakterizoval jako „zbavení [místa] existujících břemen starých měst a starých tradic“.185 Jiná situace nastala v Nigérii, kde se v 70. letech 20. století rozhodovalo, zda odsunout původní obyvatelstvo žijící na území Federálního distriktu, tedy prostoru, v němž je dnes umístěna Abuja, o velikosti asi 8 000 km². Poté, co byl počet potenciálně odsunutých obyvatel studiemi odhadnut na 150 až 300 tisíc, bylo rozhodnuto o ponechání těchto obyvatel na území Federálního distriktu s možností přesunu v rámci distriktu, pokud by konkrétní sídlo překáželo budoucímu urbanistickému plánu Abuji. Tento kompromis je označován jako jeden z hlavních důvodů výstavby chudinských čtvrtí v okolí nového města186 (více o tvorbě ghett viz následující kapitola). Lidé si však na nové město postupně zvykají, jak bylo zmíněno v kapitole 5.5 na příkladu „brazilianizace“ Brasílie. Brasília však v tomto ohledu není příkladem ojedinělým. Pokud zůstaneme u Čándígarhu, tam docházelo k podobnému procesu „indianizaci“ jinak soudobou evropskou architekturou ovlivněného města. Indianizace, tedy místně specifická familiarizace prostoru, se projevovala zprvu zejména spontánní tvorbou neoficiálních trhů, které vznikaly zpravidla na místech, v nichž předtím existovaly původní vesnice.187

7.2.2 Automatické generování ghett? Jak bylo nastíněno v kapitole 5.5 a ilustrováno na příkladu Brasílie, ani přes snahu autorů plánu výstavby nových metropolí o lepší ekonomické příležitosti pro všechny a budování města pro různé sociální skupiny obyvatel není možné zabránit tomu, aby se v suburbánních zónách nové metropole začaly vytvářet chudinské čtvrti. I v kapitole 5.3 je naznačeno, že také Argentina zaznamenala přesun chudých obyvatel do nové metropole, a to dokonce ještě předtím, než bylo jisté, že tato metropole začne plnit svou politickou 185PERERA, Nihal in GORDON (2006), op.cit., s. 229. 186JIBRIL (2006), 187PERERA, Nihal in GORDON (2006), op. cit., s. 234.

58

funkci (což tedy nakonec nezačala, jak již víme). Colin Ward vidí vznik a růst chudinských čtvrtí jako přirozenou záležitost, která je obecně aplikovatelná na země „od Peru až po Keňu“ i například na Velkou Británii v prvních dekádách 20. století. Chudí mají podle Warda přirozenou tendenci obsazovat prázdné prostory a parky a vytvářet si squaty v opuštěných budovách. Ward tvrdí, že přesto, že se ne vždy jedná o estetické a administrativně vyřešené stavby, lidé jejich prostřednictvím uspokojují svou základní potřebu přístřešku, potažmo soukromí, do určité míry si zvyšují sebevědomí a zajišťují si určitou míru svobody v prostředí, v němž tato práva nemohou být či v praxi dostatečně nejsou garantována státem a jeho institucemi. To znamená v prostředí, v němž vláda nemá dostatek politické vůle nebo prostředků tato práva prosazovat. Ward dále upozorňuje na to, že chudí lidé mají často velký smysl pro vlastní důstojnost a státní podporu přijímají se studem. Jsou schopni si postavit svůj vlastní dům i v případě, že jim může být další den v rámci „čištění slumů“ zbořen.188 Spontánní rozvoj měst v rozvojových zemích dělí taková města na dva odlišné světy: na město jako takové, které zůstává v péči urbanistů a jehož územní plán, respektive rozšiřování, se řídí jasnými pravidly. A na čtvrti na okraji, které se rozšiřují bez jakéhokoliv konceptu. K práci tvůrců urbanizační politiky tak patří především ochrana několika vysoce prosperujících oblastí v rámci města a prevence paralýzy města prostřednictvím občasné renovace či stavby infrastruktury.189 Svépomocná stavba vlastních čtvrtí na okrajích měst je pro chudé často nutnost, neboť jsou odsouváni z nově se tvořící společnosti, a to zejména tím, že jim není poskytnuto adekvátní a finančně dostupné bydlení. Jako příklady můžeme uvést kazachstánskou Astanu (kapitola 5.4), Brasílii (kapitola 5.5) nebo opět Čándígarh, v němž si chudí přistěhovalci vytvořili „neautorizované“ osady, které jsou dodnes velkým problémem tohoto indického provinčního hlavního města. Tyto osady byly zprvu budovány již v počátcích stavebními dělníky budujícími samotné město. Pod tlakem ostatních obyvatel v roce 1959 úřady označily tyto osady jako „dočasné pracovní kolonie“. Od té

188WARD, Colin in ALAYANDE (2006), op. cit., s. 123 – 126. 189TRIBILLON, J.F. in ISTED (1996).

59

doby se však nic nezměnilo a tyto kolonie existují dodnes.190 Podobná situace nastala i v Brasílii (podle Alayandeho mohli stavební dělníci stěží aspirovat na bydlení ve čtvrtích super-quadras, jež stavěli – a to i přes původně čisté úmysly Niemeyera a Costy), ale také v Abuji. Ani jedno z těchto měst nemělo vybudované adekvátní bydlení pro nízké a středni vrstvy. Například v Abuji jisté limitované možnosti tohoto typu byly, ale místa v těchto čtvrtích byla zabrána převážně administrativními pracovníky s konexemi v byrokratické sféře.191 Parky a otevřené plochy tvoří prozatím 32,9 procent plochy města a podle Alayandeho bylo zatím (2006) těžké předvídat, nakolik se v Abuji projeví slabé stránky Lagosu – tedy přelidnění (spojené s masivní tvorbou chudinských čtvrtí) a velký tlak na půdu a infrastrukturu.192 V Abuji se však problém se zvýšenou migrací a s ní spojeným přelidněním a tvorbou ghett vyskytl s určitou setrvačností. Ibro (2010) varuje před populačním boomem v Abuji, který je spojen jak s push faktory (strach z osobních útoků islamistické sekty Boko Haram a sociálních nepokojů na severu země), tak s pull faktory, zejména se snahou o získání (neexistujícího) pracovního místa ve vládních službách. Součástí imigrace do Abuji jsou i senioři ze severu, kteří se opět obávají zhoršené bezpečnostní situace v regionech svého původního bydliště.193 Dle Ibra pak i v Abuji začíná docházet ke každodenním dopravním zácpám, které byly svého času jedním z hlavních důvodů přesunu hlavního města Nigérie.194 V Brasílii vznikaly takzvané „sanitační zóny“ o okruhu od 10 do 40 kilometrů, které znemožňovaly stavbu slumů (favel) v přímém okolí města kvůli zhoršeným hygienickým podmínkám chudinských čtvrtí (viz Obrázek 3). Jednalo se o svého druhu „Potěmkinovu vesnici“, kdy samotné město (tzv. Pilotní plán) zachovávalo svou plánovanou strukturu, zatímco ghetta vznikaly v dostatečné vzdálenosti od města (říkalo se jim cidades satellites), na rozdíl od Ria de Janeiro, Salvadoru nebo São Paula, kde jsou chudinské čtvrti „přirozenou“ součástí měst.195

190PERERA in GORDON (2006), op. cit., s. 234. 191ALAYANDE (2006), op. cit., s. 86 – 87. 192Ibid, s. 90. 193IBRO (2010), op. cit. 194Ibid. 195BATISTA et. al. in GORDON (2006), op. cit., s. 172.

60

Zajímavá, velice podobná situace nastala v pákistánském Islámábádu, který byl uměle (vojensky) udržován v „čisté formě“. Růst populace byl však viditelný i zde. A lidé, kteří se „nevešli“ do schématu a vládní představy hlavního města, odstěhovali se do přilehlého Rawalpindi, kde vznikly chudinské čtvrti namísto metropole.196 Tito lidé tak byli vyloučeni ze společnosti. Lim k tomu dodává, že „lidský rozvoj je spíše otázkou politiky než ekonomiky, poněvadž je to politika, která rozhoduje o tom, zda chudí a marginalizovaní získají rovný přístup [ke zdrojům].“197 V případě Islámábádu se to příliš nepovedlo: ceny pozemků se v jeho okolí po jeho ptohlášení za hlavní město zvýšily pětkrát, což průměrnému Pákistánci naprosto znemožnilo jejich koupi.198 Omezování růstu městské populace je však zejména v demokratickém zřízení velice složité. Některé státy se snažily s růstem chudinských čtvrtí a neformálního bydlení v nových městech alespoň částečně bojovat. Například turecká vláda přijala v roce 1966, poté, co počet obyvatel Ankary zdaleka přesáhl její původně plánovanou kapacitu, tzv. Zákon Gecekondu199. Jednalo se o nejkomplexnější zákon, který se pokoušel alespoň zčásti eliminovat zabírání půdy chudými obyvateli, a to prostřednictvím prvků jako je legalizace „squatů“, státem řízené zlepšování úrovně bydlení a čištění (bourání) hygienicky a právně nevyhovujících gecekondu, ale i podpora nízkorozpočtového bydlení a oficiální zákaz tvorby neoficiálních obytných zón. Vláda si nicméně byla vědoma toho, že problém chudinských čtvrtí neodstraní úplně, protože střední a vyšší vrstva vždy bude potřebovat levnou nekvalifikovanou pracovní sílu, jako jsou služebné, uklízeči či umývači nádobí, kteří jsou generováni právě ve slumech.200 Toto tvrzení by se mohlo dát obecně aplikovat na všechna větší města v rozvojových zemích, včetně ostatních nově vzniklých hlavních měst. Z rozvojových zemí, které po 2. světové válce přesunovaly hlavní město, byly v prevenci a redukci nekoncepční výstavby chudinských čtvrtí částečně úspěšné pouze dvě: Brasília a Islámábád. Obě dvě však na úkor oblastí v okolí. Brazílie si „čistotu“ hlavního města vynucovala zákony, Pákistán vojenskou silou. Obě země však docílily pouze toho, 196ALAYANDE (2006), op. cit., s. 87. 197LIM (2005), s. 13. 198ALAYANDE (2006), op. cit., s. 24. 199Gecekondu je turecký výraz pro slum, chudinskou čtvrť. 200ALAYANDE (2006), op. cit., s. 17 – 18.

61

že se problém přesunul jinam. Obecně lze tedy říci, že ghetta pro sociálně vyloučené na okrajích nově urbanizovaných měst rostou automaticky. Alespoň prozatím nebyla vyvinuta a v praxi aplikována účinná metoda, jak se růstu chudinských čtvrtí vyvarovat bez generování přidružených problémů.

7.2.3 Pracovní příležitosti a tvorba pracovního trhu v novém hlavním městě Nejen státy tvořící nová hlavní města, ale i nově vzniklé státy (vzniklé například rozpadem státu původního), které ustanovují hlavní město z měst již existujících, koncipují novou metropoli jako středobod svých programů ekonomického rozvoje. V těchto městech se snaží vznik pracovního trhu korigovat a formovat vládní instituce a agentury, pro něž bývá hlavním problémem logistika a management přílivu migrantů převážně z rurálních oblastí.201 Podíváme-li se do Astany, tam vzrostl počet obyvatel za sedm let od roku 1997 do roku 2004 ze zhruba 300 tisíc na půl milionu. Přírůstek je způsoben přílivem zaměstnanců státních institucí, vlády i ambasád. Pracovní trh se ale na takovém místě (a to platí nejen pro Astanu, ale obecně) tvoří na principu sněhové koule, kdy po vládních úřednících, stavebních dělnících a jejich rodinných příslušnících přicházejí lidé očekávající lepší životní úroveň a nové příležitosti, často v sektoru služeb, které zajišťují pro první dvě příchozí skupiny pracovníků. Odhaduje se, že se počet obyvatel Astany ustálí zhruba na jednom milionu.202 V Brasílii ale docházelo k ještě masivnější pracovní migraci. Nové hlavní město lákalo i díky své geografické poloze přistěhovalce ze všech regionů Brazílie. Počet obyvatel federálního distriktu se za deset let od roku 1960 do roku 1970 zvýšil z asi 141 tisíc na 546 tisíc (v roce 2005 už to bylo okolo dvou milionů 200 tisíc), přímo v hlavním městě bydlelo 68 tisíc, respektive 150 tisíc hlášených obyvatel. Prvními obyvateli byli opět stavební dělníci, kteří už v roce 1959 tvořili zhruba 55 procent tehdejší populace. Jednalo 201TIBEKOV (2010), s. 132. 202Ibid, s. 133.

62

se asi o 30 tisíc lidí. Většina ostatních obyvatel federálního distriktu neměla pravidelný zdroj příjmů a uchylovala se do cidades satellites (viz. předchozí kapitola), kde tvořila neformální struktury a osady (nejstarší takovou osadou je tzv. Free Town, které se začalo formovat již v roce 1956).203 Pokud jde o dělníky, po skončení základních konstrukčních prací pro ně nebyl dostatek práce, a prezident Quadros, který nastoupil po Kubitschekovi, preventivně řešil výstavbu chudinských čtvrtí tím, že těmto dělníkům nechal vládou zaplatit buďto letenky do místa původu (nejčastěji jih země, kde měli větší možnosti uplatnění) nebo malý pozemek ve státech okolo Brasílie, kde mohli hospodařit. Někteří ale přesto zůstali v hlavním městě.204 Brasília je specifická tím, že se nejedná o industriální centrum oblasti, ale spíše sídlo vlády. Funkčně se tak blíží třeba Washingtonu. Lidé zaměstnaní ve veřejném sektoru tvoří v tomto městě zhruba 40 procent všech ekonomicky aktivních obyvatel, a to na všech úrovních – od federální policie až po diplomaty. Dalším významným sektorem jsou služby, mezi něž se řadí hlavně telekomunikace, bankovní služby, zábavní průmysl, informační technologie a právní služby. Nemalý podíl na ekonomice města má stále stavební průmysl, zpracování potravin a nábytkářství.205 Astana, která jakožto hlavní město začala fungovat v o celých 37 let později než Brasília, měla poněkud odlišný charakter tvorby pracovního trhu. Jak již bylo řečeno, prvotním impulsem k růstu bylo stěhování státních institucí a ambasád a boom stavebního sektoru, nicméně byl tu ještě jeden impuls. A sice nová vládní legislativa, která do města lákala formou pobídek zahraniční investiční kapitál. Díky tomu má město poměrně rozsáhlý soukromý sektor, který zde tvoří podstatnou část pracovního trhu.206 Město také (prozatím) funguje jako nejdůležitější dopravní uzel Kazachstánu, očekává se však, že se jeho význam díky strategické pozici mezi Tichým oceánem a Evropou zvýší a stane se důležitou mezinárodní křižovatkou (i díky nově postavenému letišti).207 Všechny tyto incentivy samozřejmě dále zvyšují atraktivitu Astany pro potenciální zájemce o práci a rozšiřují schopnosti absorpce těchto zájemců na místním pracovním trhu. Mezi imigranty 203BATISTA et. al. in GORDON (2006), op. cit., s. 172 – 173. 204Zaznělo na přednášce Jiřího Zádorožného, Niemeyerův a Kubitschekův bláznivý sen o výstavbě hlavního města, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc, 2012-04-12. 205TATIBEKOV (2008), s. 351. 206TIBEKOV (2010), op. cit., s. 133. 207Ibid.

63

do Astany patří také tzv. Oralmani, doslova „lidé, kteří přišli zpět“. Jednalo se o dříve v zahraničí (zejména v bývalých sovětských republikách) žijící Kazachstánce, kteří vycítili pracovní příležitost v nové metropoli a vrátili se do své země.208 Vznik pracovního trhu v novém hlavním městě však zpravidla neovlivňuje pracovní trh v původní metropoli. Bylo to demonstrováno na Marshallově teorii industriálních aglomerací v kapitole 5.3. Tato teorie je aplikovatelná i na přesun hlavního města v rámci Nigérie, kdy současný přesun ambasád a vládních zaměstnanců do Abuji sice znamenal zvýšenou urbánní migraci do nového hlavního města, počet obyvatel Lagosu se tím však zdaleka nesnížil.209 V novém hlavním městě tak vzniká zcela nový systém pracovních vztahů, který zvyšuje celkovou urbanizaci země a zároveň její ekonomickou výkonnost. Na druhou stranu není Abuja ideálním příkladem urbanizace vlivem tvorby pracovního trhu, neboť významné jsou i jiné faktory, zejména pak migrace do města z regionů zasažených etnickými nepokoji a sociálními problémy. Mezi migranty tohoto typu pak patří křesťanští obyvatelé severu země, kteří v Abuji hledají bezpečný úkryt před příslušníky sekty Boko Haram.210

7.2.4 Rizika urbanizace Urbanizace je proces stěhování obyvatelstva z vesnic do měst. Tento proces má globální charakter a nová hlavní města jsou v tomto ohledu zvláštní kapitolou. Urbanizace sama o sobě má však i svá rizika. Jedním ze zásadních pull faktorů pro rurálně urbánní migraci je touha migrantů po lepších životních podmínkách a lukrativnějších pracovních příležitostech v novém prostředí (ve městě).211 Urbanizace v zemích třetího světa je specifická touhou obyvatel po západním stylu života. Už Seers v roce 1969 říká, že se chudí lidé v rurálních rozvojových oblastech (zejména těch v Seersově době politicky navázaných na Západ) nechávají ovlivňovat massmédii, což je vede k rurálně urbánní migraci. Ze Západu přejímají konzumně zaměřený vkus a postoje, což je v konečném důsledku vede k tomu, že raději čelí potenciální (a velice reálné) možnosti toho, že se 208Ibid. 209ALAYANDE (2006), op. cit., s. 19. 210IBRO (2010), op. cit. 211TIBEKOV (2010), op. cit., s. 131.

64

stanou dalšími z řady nezaměstnaných ve městě, než aby si zachovali svůj tradiční, skromný venkovský způsob života.212 Sajjad et. al. nicméně uvádějí jiný primární impuls pro přesun obyvatelstva z vesnic do měst. Je jím zvýšení produktivity rurálního zemědělství prostřednictvím nových metod kultivace půdy. Důsledkem toho dosahovali drobní zemědělci mírných nadbytků, díky kterým si později mohli dovolit odcestovat z vesnice do města.213 Prvním rizikem, které se váže k urbanizaci, je vyprazdňování rurálních oblastí, což samozřejmě vede ke snížené ekonomické aktivitě těchto oblastí, potažmo jejich důležitosti pro ekonomiku země a další marginalizaci.214 Dalším problémem urbanizace je snížení hodinové sazby zaměstnance v nově osídlených urbanizovaných zónách. Poptávka po práci totiž převyšuje její nabídku a množství nezaměstnaných tlačí ceny dolů. Konečným důsledkem takového zhoršeného ohodnocení (zejména) nekvalifikovaných zaměstnanců, kteří jsou zaměstnáváni většinou krátkodobě do služeb příslušníků střední a vyšší vrstvy, jsou potom potenciálně horší životní podmínky těchto lidí a jejich rodin. Na druhou stranu se pro ně zpravidla jedná o stále lepší život, než který měli v rurální oblasti původu. 215 Mezi rizika urbanizace se řadí i environmentální výzvy. Ke konkrétním problémům patří v tomto ohledu zejména u nekoncepčně se rozšiřujících měst kontaminace půdy, způsobená nedostatečným managementem při zpracovávání pevného odpadu, zakládáním ilegálních skládek, neodborným používáním chemikálií i nedostačující kanalizační sítí. S tím souvisí i znečištění vzduchu. Nicméně existují i další důsledky – pevný odpad může například zamezit přirozenému protékání spodní i svrchní vody, což může způsobit lokální záplavy, materiální škody, ale i zdravotní problémy obyvatel takto postižených čtvrtí.216 Voda je dalším velkým problémem překotné urbanizace. Nadměrný neustále pokračující růst obyvatel slumů, limitované zdroje a nadměrná poptávka po vodě způsobují 212SEERS, Dudley in CROSS (1979), s. 56. 213SAJJAD et. al. (2010). 214EPSTEIN (1973), s. 139. 215Ibid, s. 140. 216Buzzle.com (c 2012).

65

její nedostatek. To má samozřejmě za následek nedostatečnou hygienu, neadekvátní přístup ke zdravotně nezávadné vodě a v konečném důsledku opět dochází ke zdravotním problémům obyvatelstva.217 Environmentální

problémy

souvisí

s

dalším

tématem:

nedostatečnou

infrastrukturou. A to ať už se jedná o nároky na elektrickou energii (případně ilegální přípojky), které zvyšují závislost města na různých zdrojích energie, zejména fosilních palivech218, nebo o nároky dopravní infrastrukturu, spojenou zejména se zvyšující se životní úrovní obyvatel a s tím spojeným zvyšujícím se počtem automobilů. V urbanizovaných oblastech samozřejmě roste kriminalita a násilí. Podporují je čtyři faktory, které bývají charakteristické pro městské komunity: heterogenita kultur s velkými rozdíly v hodnotách a vzorcích chování, dále pak rozdíly mezi jednotlivými členy jedné skupiny, kde je vztah lidí omezen na specifické potřeby (například vztah prodavač – zákazník a podobně), třetím faktorem je zvýšená mobilita, odcizenost a anonymita a posledním lidé, kteří se liší ve věku, etnicitě, normách a hodnotách. Dalším specifikem této oblasti je, že procento kriminality bývá obecně vyšší v chudších čtvrtích a ve čtvrtích s velkou hustotou obyvatelstva (což bývají často jedny a tytéž čtvrti).219 Dalším problémem je tlak na půdu, což vede k jejímu znehodnocování (excesivnímu využívání), ale i skokovému zdražování, jako tomu bylo v pákistánském Islámábádu. Vlivem neustále se zvyšujícího počtu obyvatel ve městech (urbánní populační exploze) dochází také k bezprecendentnímu zvýšení poměru obyvatel urbánních oblastí na úkor oblastí rurálních. Například v Africe žilo v roce 1950 ve městech pouhých 15 procent obyvatel (asi 32 milionů lidí), v roce 2000 už to bylo 33 procent (220 milionů lidí), v roce 2010 potom 40 procent (jak je patrné z Grafu 1).

217AIT UNEP Regional Resource Centre for Asia and the Pacific (2005). 218International Energy Agency (2011). 219SANIDAD-LEONES (2010).

66

Graf 1: Populace, městská populace a tempo růstu v Africe s projekcí do roku 2030.220 1600000 1400000 1200000 1000000 Populace (v tisících)

800000

Městská populace (v tisících)

600000 400000 200000 0 1990

1995

2000

2005

2010

2015

2020

2025

2030

8 Rozvojové dopady změn hlavních měst Změny hlavních měst mívají samozřejmě dopad na rozvoj států, které hlavní město mění. Ať už v demografickém ohledu (zvýšená urbanizace, jiné geografické rozložení obyvatelstva), v sociologickém ohledu (nové sociální vztahy v novém městě, vykořenění těch starých), případně v ohledu ekonomickém (vytvoření nových industriálních aglomerací, přilákání zahraničních kapitálových investic).

8.1 Definice rozvoje Na rozvoj se můžeme dívat několika způsoby. Buďto jej můžeme brát holisticky, tedy komplexně, což zahrnuje fyzický, duchovní i duševní rozměr člověka.221 Nebo ekonomicky, což s sebou nese řadu problémů – třeba v tom, že mladší generace v rozvojových zemích si uvědomuje svou ekonomickou chudobu v porovnání se Západem a 220UN-HABITAT (2010) et ADEGUN (2011) in JIBOYE (2011), s. 222. 221HÁJKOVÁ (2009), s. 8.

67

ve snaze se mu rovnat boří tradiční hodnoty své společnosti a nastupuje konzumní styl života222 (což s sebou nakonec přináší i urbanizační explozi – viz kapitola 7.2.4). Ekonomický růst byl však dosud ústřední myšlenkou rozvoje a i díky tomu se nejlépe měří. Otázka rozvoje se mnohdy záměrně zužuje na ekonomický rozvoj (mezi rozvoj a ekonomický rozvoj je položeno rovnítko, stejně tak se stírá hranice mezi ekonomickým rozvojem a ekonomickým růstem), protože pro ekonomy a politiky je jednodušší takový rozvoj kvantifikovat, potažmo vysvětlit veřejnosti. To může způsobovat iluzi, že růst hrubého domácího produktu v dané zemi je signálem celkově se zlepšující situace jejího obyvatelstva.223 Seers vidí rozvoj mimo jiné v „kopírování cest rozvoje jiných zemí, což implicitně bere jejich současný stav jako kýžený cíl.“224 Nicméně dále uvádí, že jen velmi málo bohatých zemí (jestli vůbec nějaké) je mimo tyto země samotné považováno za model hodný následování. Některé aspekty, jako například bytová politika, vypadají sice ideálně, na druhou stranu se zde setkáváme s negativy, jakými jsou masová urbanizace a komercializace.225 I když Seers s ekonomickým rozvojem jakožto správnou cestou polemizuje, přesto stále vidí jako cíl rozvoje redukci chudoby, nerovnosti a nezaměstnanosti. Amartya Sen (1999) se už na rozvoj dívá ze širšího hlediska a říká, že rozvoj zahrnuje redukci deprivace i rozšiřování možností volby. Deprivaci definuje multidimenzionálním rozměrem chudoby, a řadí sem například hlad, negramotnost, špatný zdravotní stav, bezmocnost, absenci zastání u státních institucí, absenci bezpečnosti i nedostatek přístupu k základní infrastruktuře.226

222Ibid. 223SEERS (1969), s. 1. 224Ibid, s. 2 – 3. 225Ibid. 226SEN, Amartya in NAFZIGER (2005).

68

8.2 Dopady změn na rozvoj konkrétního státu I přes mnohoznačnost pojmu „rozvoj“ se literatura týkající se přesunů metropolí v minulosti zabývala převážně rozvojem ekonomickým. Vyvyšovala Christallerovu teorii centrálních míst (teorii prostorové rovnováhy), která byla aplikována na jednotlivé případy změn hlavních měst, což a priori evokovalo, že hlavní město přesunuté blíže centru země má pozitivní vliv na rozvoj regionů vzdálených od pozice města původního.227 Wolfel však argumentuje, že přehnaný důraz na geografickou determinaci rozvoje nebere v potaz sociální, ekonomické, kulturní a historické faktory. Ilustruje to na příkladu Kazachstánu, u něhož vidí demografickou a kulturní geografii228 jako velice podstatné pro rozvoj země. Tyto determinanty podle něj teorie centrálních míst zcela ignoruje.229 oblastní město

okresní město

okrskové město

středisková ves

tržní ves

10 km

Obrázek 5: Ideální hierarchie centrálního místa230 Kapitoly 5.4, 5.5, 6.3 a 7.2.4 ukazují, že změna metropole nemusí vždy vést k rozvoji regionů okolo nového hlavního města, protože následná urbanizace nakonec vede k vylidnění okolních rurálních regionů, jejichž význam pro ekonomiku země se tím podstatně sníží. Nové hlavní město nicméně obecně vykazuje vyšší ekonomickou aktivitu a 227RAWAT (2005), op. cit., s. 2. 228Na severu Kazachstánu žili etničtí Rusové převážně ve městech, zatímco převážně rurální jih byl domovem etnických Kazachů. 229WOLFEL (2002), op. cit., s. 486 230BRYCHTOVÁ, FŇUKAL (2002).

69

je zde vytvářen nový pracovní trh, což přináší nové možnosti pracovního uplatnění i pro obyvatele okolního regionu. Jakmile je některé z provinčních měst vybráno jako nové hlavní město, obvykle zažívá významný růst, což poukazuje na velký demografický a ekonomický dopad akumulace moci v jednom místě.231 Na druhou stranu nelze tvrdit, že existuje souvislost mezi změnou hlavního města a konkrétním vývojem HDP. HDP totiž přirozeně roste jak v zemích, které hlavní město změnily, tak u jejich sousedů, kteří zůstali u primárního hlavního města. Konkrétní vývoj HDP totiž kromě změny hlavního města závisí na mnoha dalších faktorech včetně bilance zahraničního obchodu a globální ekonomické situace. Proto je velmi těžké říci, jak velký vliv má na růst HDP právě změna hlavního města. Výzkum podílu různých faktorů na růstu je pak daleko mimo rozsah této diplomové práce. Stejně tak není v rámci této práce možné porovnat další indikátory rozvoje, jako je například HDI, tedy index lidského rozvoje232. Jedním z důvodů je fakt, že vládní statistické úřady jednotlivých zemí nearchivují tento indikátor pro jednotlivé regiony, ale spíše se jedná o index sloužící pro mezinárodní srovnání. Proto nelze zjistit konkrétní čísla pro regiony původního a nového hlavního města. Dalším významným problémem je, že i pro mezinárodní srovnání jsou statistiky indexu lidského rozvoje dostupné až od roku 1990.

8.3 Dopady změn na sousedy státu O dopadech změn hlavních měst na sousedy států metropoli měnících nebyla zatím zpracována žádná studie. Přesto je zřejmé, že v některých případech byla hlavní města přesunována i s tímto záměrem (např. historicky byla Olomouc vybrána za hlavní město Moravy, přestože měla excentrickou polohu na okraji osídleného území, z důvodu ochrany hlavního města před nájezdy z Panonské nížiny; obdobně přesunutí hlavního města Ruska z Moskvy do Petrohradu mělo strategické zahraničně-politické cíle). 231RAWAT (2005), op. cit., s. 3. 232Index lidského rozvoje je složen ze tří faktorů: očekávané délky dožití, přístupu ke vzdělání a hrubého národního produktu na jednoho obyvatele.

70

Na druhou stranu nelze dopady na sousedy státu zobecňovat. Lze pouze teoretizovat, že přesuny metropolí mohou mít vliv na dopravní dostupnost a náklady s ní spojené například při mezinárodním obchodu, a to buďto pozitivní při přesunu hlavního města blíže industriálním centrům sousedního státu, nebo negativní při oddálení tohoto města. Jak již ale bylo řečeno, industriální aglomerace v původních hlavních městech zůstávají, a proto nejspíše nebude tento dopad moc velký.

9 Budoucnost a perspektivy Přesuny hlavních měst jsou velice secifické a případ od případu se liší, i když mají i společné znaky, jimiž se zabývala i tato práce. Těžko tedy odhadovat, jak se do budoucna bude situace v této oblasti dále vyvíjet. Autor práce nepředpokládá, že by v globálním měřítku docházelo k takovým „excesům“, jako byl přesun hlavního města Myanmaru v roce 2005. A to zejména z toho důvodu, že žádná jiná země, vyjma Severní Koreje, není tolik informačně odříznutá od globálních médií. Proto bude o každém dalším plánovaném přesunu alespoň v akademické sféře debatováno. Předpokládáme, že se hlavní města budou dále přesunovat převážně z důvodů environmentálních. V tomto ohledu se tato práce se dotkla zejména plánovaného přesunu hlavního města Indonésie, který by byl jeden z největších svého druhu. Dále jsme zmínili Thajsko, Írán, ale například i Čínu, kde je však potenciální přesun metropole budoucností vzdálenou; stále se ještě neví nic o konceptu této akce ani to, zda se vůbec uskuteční. Vzhledem k masivní urbanizaci v rozvojových regionech a jejím negativním (environmentálním) důsledkům lze očekávat i další přesuny, což však původní hlavní města nejspíše problémů nezbaví, jak ukázal příklad Lagosu, Ria de Janeiro, ale třeba i Karáčí. Do budoucna lze také počítat s potenciálním rozdělením některého z dosud existujících států, jako se tomu stalo nedávno v případě Súdánu (nebo v evropském kontextu Srbska).

71

Jak bylo řečeno, bývá přesun hlavního města významným zásahem do každého státního rozpočtu. Proto je také přesun z jakéhokoliv jiného než environmentálního důvodu nebo nutnosti změny kvůli rozdělení země zpravidla podmíněn jiným než demokratickým státním zřízením (demokratické režimy většinou musí takové rozhodnutí obhájit před voliči). Je otázkou, nakolik se současné autokratické režimy odhodlají k tak riskantnímu kroku. To ukáže až čas.

10 Závěr Změny hlavních měst nejsou novým fenoménem. Docházelo k nim v podstatě ve všech známých obdobích lidských dějin. Po 2. světové válce se ale počet států, které se rozhodly změnit hlavní město, bezprecedentně zvýšil. Bylo to i z toho důvodu, že se v průběhu 20. století bezprecedentně zvýšil celkový počet států, potažmo jejich hlavních měst.233 V mnoha případech tak docházelo ke změnám postkoloniálním, kdy po osamostatnění bývalých kolonií (zejména v Africe) a vzniku nových států přestalo těmto státům vyhovovat původní koloniální správní centrum, umístěné většinou strategicky z hlediska mezinárodního obchodu (přístav), ale spíše marginálně z hlediska nového státu a symbolického i reálného formování nově definovaného a většinou uměle vytvořeného národa. Nová hlavní města vznikají z různých důvodů, do 90. let převažovaly politické a strategické důvody včetně výše zmíněných koloniálních, v dnešní době lze však pozorovat spíše důvody environmentální. Pokud jde o naplnění cílů práce, nelze hypotézu o měnící se regionální hospodářské úrovni kvůli nedostatku dostupných dat a exaktních čísel přesvědčivě potvrdit ani vyvrátit. Je jisté, že hospodářská úroveň nového hlavního města se zvýšením statutu tohoto města taktéž zvýšila (viz kapitoly 7.2.3 a 8.2). Hypotézu, že přesuny nemají na ekonomiku regionu původního hlavního města téměř žádný vliv, lze sice potvrdit u konkrétních případů (Nigérie, Brazílie nebo Malajsie), nelze však s jistotou tvrdit, že je tato teze aplikovatelná obecně. 233GORDON (2006),op. cit., s. 1.

72

Další hypotéza, týkající se poklesu etnických tenzí, se alespoň v případě Nigérie nepotvrdila. Je pravdou, že je v Abuji mnohem lepší bezpečnostní situace než na severu země nebo v Lagosu, nicméně i tak se nové hlavní město stalo svědkem útoků islamistických sekt. Částečně etnický (národnostní) základ měl i přesun v rámci Kazachstánu, což byl specifický případ „postkoloniálního“ přesunu. Alespoň částečně se zde podařilo vyřešit problém etnicky nevyrovnaných regionů (viz Obrázek 3), a o potenciálním přiřazení severu Kazachstánu k Rusku se dnes ani nehovoří. Teze o automatické tvorbě chudinských čtvrtí v nových hlavních městech se potvrdila. Nová hlavní města rozvojových zemí jsou lákadlem pro různé skupiny obyvatel, z nichž mnozí si nemohou dovolit oficiální způsob bydlení, a tak hledají alternativy. Kapitola 7.2.2 ukazuje, že generování chudinských čtvrtí, slumů, ghett a favel v nových hlavních městech je v podstatě neřešitelné a lze mu (často dočasně) zabránit pouze tvrdým uplatňováním represivních opatření, jako je bourání nelegálních sídlišť a hrozba vysídlení vojenskou silou.

73

Literatura ALAYANDE, James F. (2006): Abuja. Readings in City Planning. North Charleston, SC: BookSurge Publishing, 136 s. ISBN 1419626876 BROŽ, Ivan (2002): Kubitschek. Drama života a záhadné smrti prezidenta Brazílie českého původu. Šternberk, Nakladatelství RETI, 288 s. ISBN: 80-902843-3-7 BRYCHTOVÁ, Šárka – FŇUKAL, Miloš (2002): Socioekonomická geografie, I. díl. Geografie obyvatelstva. Geografie sídel. Pardubice, Univerzita Pardubice, 135 s. ISBN 807194-489-0 CROSS, Malcolm (1979): Urbanization and Urban Growth in the Carribean. An Essay on Social Change in Dependent Societies. Cambridge, Cambridge University Press, 188 s. ISBN 0-521-29491-6 EPSTEIN, David G. (1973): Brasília, Plan and Reality: A Study of Planned and Spontaneous Urban Development. Berkeley, University of California Press, 1973, 213 s. ISBN: 0520022033 GORDON, David L.A. (2006): Planning Twentieth Century Capital Cities. Oxfordshire, Routledge, 320 s. ISBN: 0415557348 LIM, William S.W. (2005): Asian Ethical Urbanism. A Radical Postmodern Perspective. Singapur, World Scientific Publishing, 240 s. ISBN: 981-256-313-X MYINT-U, Thant (2011): Where China Meets India. Burma and the New Crossroads of Asia. New York, Farrar, Straus and Giroux, 2011, 361 s. ISBN 978-0-374-29907-1 SEEKINS, Donald M. (2011): State and Society in Modern Rangoon. Abingdon, Routledge, 272 s. ISBN: 978-0-415-31852-5 VAN GOETHEM, Ellen (2008): Nagaoka: Japan's Forgotten Capital. Leiden, Brill Academic Pub, 368 s. ISBN: 978-900416600

74

Elektronické zdroje ABIDIN, Hasanuddin – ANDREAS, Heri – GUMILAR, Irwan – FUKUDA, Yoichi – POHAN, Yusuf – DEGUCHI, T. Land Subsistence and Urban Development in Jakarta. Natural Hazards [online]. 59(3), s. 1. 2011-12 [cit. 2012-02-09]. Dostupné z: http://www.fig.net/pub/vietnam/papers/ts06f/ts06f_abidin_etal_3491.pdf

AboutBrasilia.com [online]. c2010 [cit. 2012-01-16]. Super-quadras. Dostupné z: http://www.aboutbrasilia.com/maps/super-quadra.html

AboutKazakhstan.com [online]. c2011 [cit. 2011-12-30]. Astana City, Kazakhstan. Dostupné z: http://aboutkazakhstan.com/astana-city

AFP [online]. 2008-06-06[cit. 2011-12-30]. Don't name capital after me yet, says Kazakh president. Dostupné z: http://afp.google.com/article/ALeqM5jkEXEoJUlSl8KW96q0AVz2FeBHGg

AIT UNEP Regional Resource Centre for Asia and the Pacific [online]. 2005 [cit. 2012-0412]. Dhaka City Soe Report. Dostupné z: http://www.rrcap.unep.org/pub/soe/dhaka-soe05/3-8dhaka-slum.pdf

AMRI, Arfi Bambani. Pendapat Tujuh Pakar Soal Pemindahan Ibukota. Vivanews.com [online]. 2010-08-05 [cit. 2012-02-09]. Dostupné z: http://us.politik.vivanews.com/news/read/169177-pendapat-tujuh-pakar-soal-pemindahanibukota

BBC NEWS : Asia-Pacific [online]. 2007-03-27 [cit. 2011-12-10]. Burma's New Capital City Unveiled. Dostupné z WWW: .

75

BBC NEWS. Asia-Pacific [online]. 2007-09-24 [cit. 2012-02-13]. Monks lead largest Burma protest. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/7009825.stm

BEATTIE, Alan. Argentina: The superpower that never was. Financial Times [online]. 2009-05-22 [cit. 2011-12-30]. Dostupné z: www.ft.com/cms/s/2/778193e4-44d8-11de82d6-00144feabdc0.html

BEECH, Hannah. Postcard: Naypyidaw. Time Magazine: World [online]. 2008-05-22 [cit. 2011-12-29]. Dostupné z: http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,1808623,00.html

Belfast Telegraph [online]. 2010-09-30 [cit. 2012-01-06]. Indonesia Considers Moving Capital. Dostupné z: http://www.belfasttelegraph.co.uk/news/world-news/indonesiaconsiders-moving-capital-14962574.html

Belize in the World Stage. A history of Belize. Nation in the Making [online]. Dostupné z: http://www.belizenet.com/history/chap14.html

BIAR, Zechariah Manyok. The New Year and the capital city. Sudan Tribune [online]. 2011-01-02 [cit. 2012-02-13]. Dostupné z: http://www.sudantribune.com/The-New-Yearand-the-capital-city,41157

BRANSTEN, Jeremy. Kazakhstan: Waiting For Nazarbayev In His New Capital. Radio Free Europe: Radio Liberty [online]. 1997-10-09, aktualizováno 1997-10-14 [cit. 2012-0101]. Dostupné z: http://www.rferl.org/content/article/1086797.html

BrasilEscola.com [online]. c2011 [cit. 2011-12-11]. A economia do Rio de Janeiro. Dostupné z : http://www.brasilescola.com/brasil/a-economia-rio-janeiro.htm

76

BRINKHOFF, Thomas. Citypopulation.de [online]. Dostupné z: http://www.citypopulation.de/Nigeria-Cities.html

Business-Travel-Nigeria.com [online]. - [cit. 2011-12-11]. Lagos Nigeria - The ups and downs. Dostupné z WWW: .

Buzzle.com [online]. c2012 [cit. 2012-04-12]. Challenges of Urbanization. Dostupné z: http://www.buzzle.com/articles/challenges-of-urbanization.html

CALVIN, C. Ellis. Planning Citizens: Putrajaya and the 21st Century Malaysian. The University of Chicago [online]. 2010-06 [cit. 2012-01-06]. Dostupné z: http://www.elliscalvin.com/projects/Calvin_BA_Final.pdf

CAMINO, Enrique. El dia que Alfonsin prometio a Viedma ser Capital Argentina. Traslado de la Capital Federal [online]. El diário Río Negro, 2006-04-16 [cit. 2011-1227]. Dostupné z: http://trasladodelacapital.blogspot.com/2007/11/el-dia-que-alfonsinprometio-viedma-ser.html

CIA World Factbook [online]. 2009, [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2046.html

CLOWES, Brian. Pro-Life Leaders Meet for Asia-Pacific Congress in Kazakhstan. LifeNews.com [online]. 2011-10-19 [cit. 2012-01-14]. Dostupné z: http://www.lifenews.com/2011/10/19/pro-life-leaders-meet-for-asia-pacific-congress-inkazakhstan/

77

Česká televize [online]. 2010-04-21 [cit. 2012-01-15]. Brasília - hlavní město postavené až ve 20. století. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/87580-brasilia-hlavnimesto-postavene-az-ve-20-stoleti/

DANTAS, Fernando. Nas favelas de Brasília, sotaque é nordestino. Cabeça de Cuia [online]. 2007-11-18 [cit. 2012-01-16]. Dostupné z: http://www.cabecadecuia.com/noticias/14041/nas-favelas-de-brasilia-sotaque-enordestino-.html

Department of Statistics Malaysia [online]. 2009, cit. 2012-02-19. GDP Per Capita by State, Annual Percentage Growth and Percentage Share to Malaysia GDP, 2008.Dostupné z: http://www.statistics.gov.my/portal/images/stories/files/LatestReleases/gdp/Jadual2_2008.p df

El Historiador [online]. c2011 [cit. 2011-12-27]. Alfonsín y el proyecto de trasladar la capital del país a Viedma. Dostupné z: http://www.elhistoriador.com.ar/documentos/raul_alfonsin/alfonsin_y_el_traslado_de_la_c apital_a_viedma.php

El Rincón del Vago [online]. 1998 [cit. 2011-12-28]. Distribución de la Población Argentina, s. 3. Dostupné z: http://pdf.rincondelvago.com/distribucion-de-la-poblacionargentina.html

ELLISON, Glenn – GLAESER, Edward – KERR, William. What Causes Industry Agglomeration?: Evidence from Coagglomeration Patterns. [online]. 2008, s. 5 - 9 [cit. 2011-12-28]. Dostupné z: http://econ-www.mit.edu/files/3200

78

Embassy of the Republic of Kazakhstan in Washington, D.C. [online]. c2010 [cit. 2012-0103]. Dostupné z: http://www.kazakhembus.com/index.php?page=astana

Eurostat [online]. 2011-05-08 [cit. 2012-02-28]. Gross domestic product (GDP) at current market prices at NUTS level 2. Dostupné z: http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/submitViewTableAction.do;jsessionid=9ea7d07e30 e3a6d34e14ed6942ef9779813574de16ef.e34OaN8Pc3mMc40Lc3aMaNyTahmTe0

FIRMAN, Tommy. Jakarta as capital city. The Jakarta Post [online]. 2010-09-18 [cit. 2012-02-09]. Dostupné z: http://www.thejakartapost.com/news/2010/09/18/jakarta-capitalcity.html

GARRISON, Linda. St. Petersburg [online]. c2012 [cit. 2012-01-12]. Dostupné z: http://cruises.about.com/od/northerneuropeancruises/ss/Northern-Europe-and-BalticCruise-Travel-Journal_9.htm

GILBERT, Alan. Moving the capital of Argentina: A further example of utopian planning?. Cities [online]. 1989, 6(3), s. 237 - 238, online 2002 [cit. 2011-12-27]. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/0264275189900310

HÁJKOVÁ, Martina. Rozvoj - cesta vpřed? Olomouc, 2009-08-31, s. 8. Dostupné z: http:// development.upol.cz/uploads/dokumenty/studium/bp/2009/2009_Hajkova.pdf. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Jaroslav Pastuszak.

HOUSER, Pavel. Přesuny hlavních měst. ScienceWorld [online]. 2006-08-11 [cit. 2012-0114]. Dostupné z: http://scienceworld.cz/historie/presuny-hlavnich-mest-1338

79

IBRO, Mohammed Awwalu. Nigeria: Tackling Abuja's Population Growth Challenges. AllAfrica.com [online]. 2010-11-03 [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://allafrica.com/stories/201011030460.html

Inform.kz [online]. 2012-01-11 [cit. 2012-01-15]. Astana ranks 4th on its share in country's GDP. Dostupné z: http://www.inform.kz/eng/article/2432289

International Energy Agency [online]. 2011 [cit. 2012-04-12]. CO2 Emmisions from Fuel Combustion Highlights. Dostupné z: http://www.iea.org/co2highlights/co2highlights.pdf

iReports-NG.com [online]. 2011-10-03 [cit. 2012-04-08]. Insecurity: British High Commision Relocates Visa Section from Abuja to Lagos. Dostupné z: http://ireportsng.com/2011/10/03/insecurity-british-high-commission-relocates-visa-section-from-abujato-lagos/

ISTED, 1996 [cit. 2012-04-12]. The Challenges of Urbanization. Dostupné z: http://www.isted.com/pole-ville/urban_cooperation/coop_ch2g.pdf

JIBOYE, Adesoji David. Sustainable Urbanization: Issues and Challenges for Effective Urban Governance in Nigeria. Journal of Sustainable Development [online]. 4(6), 201112-01 [cit. 2012-04-12], s. 222. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.5539/jsd.v4n6p211

JIBRIL, Ibrahim Usman. Resettlement Issues, Squatter Settlements and the Problems of Land Administration in Abuja, Nigeria’s Federal Capital [online]. 2006-03 [cit. 2012-0416]. Dostupné z: http://www.fig.net/pub/accra/papers/ts18/ts18_01_jibril.pdf

80

KALAMOV, Kuanyš. АСТАНА - БОЛЬШАЯ "ПОТЕМКИНСКАЯ ДЕРЕВНЯ": СЕВЕРНАЯ СТОЛИЦА КАЗАХСТАНА НАПОМИНАЕТ ГОРОД "ТРЕТЬЕГО МИРА". Центрально-Азиатский ТОЛСТЫЙ Журнал [online]. 2000, aktualizováno 2001-01-24 [cit. 2011-12-30]. Dostupné z: http://www.ctaj.elcat.kg/tolstyi/a/a075.htm

KRAEMER, Susan. Bangkok Becomes First Megacity to Mull Move to Higher Ground. CleanTechnica.com [online]. 2011-11-25 [cit. 2012-01-06]. Dostupné z: http://cleantechnica.com/2011/11/25/bangkok-becomes-first-megacity-to-mull-move-tohigher-ground/

KUCERA, Joshua. Kazakhstan Rising. Five Presidents and a King. Slate [online]. 201108-01 [cit. 2012-01-12]. Dostupné z: http://www.slate.com/articles/news_and_politics/dispatches/features/2011/kazakhstan_risin g/five_presidents_and_a_king.html

KUSUMANEGARA, Terry Raban. Palangkaraya is the Capital of Indonesia [online]. 2011-03-28 [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: https://ariewayq.wordpress.com/2011/03/21/palangkaraya-is-the-capital-of-indonesia/

Lagos State Government [online]. c2011 [cit. 2012-02-12]. Population. Dostupné z: http:// www.lagosstate.gov.ng/index.php?page=subpage&spid=12&mnu=null

LARA, Fernando – NAIR, Stella. The Brazilinization of Brasília. The Journal of the International Institute [online]. 14(2), 2007 [cit. 2012-04-09]. Dostupné z: http://hdl.handle.net/2027/spo.4750978.0014.214

LEITÃO, Thais. Agencia Brasil [online]. 2011-12-21 [cit. 2012-02-06]. Rocinha é a maior favela do Brasil, mostra IBGE. Dostupné z: http://agenciabrasil.ebc.com.br/noticia/201112-21/rocinha-e-maior-favela-do-brasil-mostra-ibge 81

Lidovky.cz [online]. 2011-12-26 [cit. 2012-02-16]. Bomby v kostelech: Islamisté zaútočili o Vánocích na křesťany. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/bomby-v-kostelech-islamistezautocili-o-vanocich-na-krestany-ptf-/ln_zahranici.asp? c=A111226_080428_ln_zahranici_mev

LOGAN, William S. The Cultural Role of Capital Cities: Hanoi and Hue, Vietnam. Public Affairs [online]. 2005 – 2006, 78(4), s. 560 [cit. 2011-12-29]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/40022968?seq=2

MALDONADO, Raquel. Brasília contrasta riqueza e desigualdade após quase 50 anos de existência. UOL Notícias [online]. 2010-04-15 [cit. 2012-01-16]. Dostupné z: http://noticias.uol.com.br/ultimas-noticias/especial/2010/brasilia-50anos/2010/04/15/brasilia-contrasta-riqueza-e-desigualdade-apos-quase-50-anos-deexistencia.jhtm

Ministry of Tofu [online]. 2010-12-18 [cit. 2012-01-11]. Discussion on Relocating China's Capital Resumes after Beijing is Deemed Unlivable. Dostupné z: http://www.ministryoftofu.com/2010/12/discussion-on-relocating-chinas-capital-resumesafter-beijing-is-deemed-unlivable/

NAFZIGER, E. Wayne. From Seers to Sen: The Meaning of Economic Development [online]. Kansas State University, Manhattan, 2005-07-18 [cit. 2012-04-13]. Dostupné z: http://www.rrojasdatabank.info/widerconf/Nafziger.pdf

NESTERENKO, Sergei. Annals of the capital: 1997. Astana.kz [online]. 1998 [cit. 201112-30]. Dostupné z: http://www.astana.kz/en/node/8523.

NIEMEYER, Oscar. Clearing Brasília. Perspecta [online]. 2003, 34, s. 91 [cit. 2011-1226]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/1567322 82

NURTAZINA, Kapiza. Kazakh regions lag in economic development. Money and jobs continue to draw people to Astana and Almaty. Central Asia Online [online]. 2010-03-18 [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://centralasiaonline.com/en_GB/articles/caii/features/main/2010/03/18/feature-01

NWAFOR, J.C. The Relocation of Nigeria's Federal Capital: A Device for Greater Territorial Integration and National Unity. Geojournal [online]. 4(4), 1980, s. 359. Dostupné z: http://www.springerlink.com/content/f51hx07h27250687/

PERASSO, Valeria. El "boom" de las villas miseria. BBC Mundo: Economía [online]. Buenos Aires, 2009-06-18 [cit. 2011-12-28]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/mundo/economia/2009/06/090616_pulso_vivienda_argentina_mes.s html

Population and Sustainability Network [online]. 2010-10-08 [cit. 2011-12-11]. Climate change . Dostupné z: .

RADAY, M. Extent of Deforestation in Borneo 1950 – 2005, and Projection towards 2020 [online]. WWF Germany. Hugo Ahlenius, UNEP/GRID-Arendal, 2007. Dostupné z: http:// maps.grida.no/go/graphic/extent-of-deforestation-in-borneo-1950-2005-and-projectiontowards-2020

RAWAT, Rajiv. Capital City Relocation: Global-Local Perspectives in the Search for an Alternative Modernity [online]. Toronto, Canada, 2005, s. 1 [cit. 2011-12-29]. Dostupné z: http://prayaga.org/documents/paper-capitalcity.pdf. Department of Geography, York University.

83

Role Prahy a ekonomika města: Úspěšné a respektované město [online]. Praha, ? [cit. 2011-12-29]. Dostupné z: http://www.monet.cz/strategplan/PDF/cesky/cz_5.pdf

SAJJAD, S.H. et. al. The Preliminary Study of urbanization, fossil fuels, consumptions and CO2 emission in Karachi. African Journal of Biotechnology [online]. 9(13), 2010-03-29 [cit. 2012-04-12], s. 1941. Dostupné z: http://www.academicjournals.org/ajb/PDF/pdf2010/29Mar/Sajjad%20et%20al.pdf

SANIDAD-LEONES Celia V. The Current Situation of Crime Associated with Urbanization: Problems Experienced and Countermeasures Initiated in the Philippines. UNAFEI [online]. 2010-11-29 [cit. 2012-04-12]. Dostupné z: http://www.unafei.or.jp/english/pdf/RS_No68/No68_13VE_Leones1.pdf

SCHATZ, Edward. What Capital Cities Say about State and Nation Building. Nationalism and Ethnic Politics [online]. 2004, 9, s. 115 [cit. 2011-12-30]. Dostupné z: http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=a9h&AN=13883781&site=ehostlive

SCHULZ RICHARD, Katherine. List of Capital City Relocations: Capital Cities That Have Moved in Recent Centuries. About.com: Geography [online]. 2011-09-04 [cit. 201112-29]. Dostupné z: http://geography.about.com/od/politicalgeography/a/Capital-CityRelocation_2.htm

SCOVAZZI, Emma. The Imagined City: From El Dorado to Carmen de Viedma. International Journal of Urban and Regional Research [online]. 1993-12-01, s. 520 [cit. 2011-12-29]. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer? sid=fc7f67b0-c1ee-4852-ac79-3ec8e2f84e01@sessionmgr115

84

SEERS, Dudley. The Meaning of Development. IDS Communication [online]. 44, 1969 [cit. 2012-04-13], s. 1. Dostupné z: http://www.ids.ac.uk/files/dmfile/themeaningofdevelopment2.pdf

SHERWOOD, Keith, IDSO, Craig. The Dark Ages Cold Period in China. CO2Science.org [online]. 2005-04-06 [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.co2science.org/articles/V8/ N14/EDIT.php

SHOLK, Dena. A New Year, a New Eurasian Union. The Sholk Road Adventures [online]. 2012-01-01 [cit. 2012-01-13]. Dostupné z: http://thesholkroadadventures.blogspot.com/2012/01/new-year-new-eurasian-union.html

SHOLK, Dena. Can Astana develop in a post-Nazarbayev era? Universal Newswires – Central Asia Newswire [online]. 2011-08-16 [cit. 2012-01-02]. Dostupné z: www.universalnewswires.com/centralasia/viewstory.aspx?id=4644

SOUKUP, Ondřej. Haiti zvažuje přesun hlavního města. Hrozí mu ještě silnější otřesy. iHNed.cz [online]. 2010-02-03 [cit. 2012-01-14]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/svetamerika/c1-40324780-haiti-zvazuje-presun-hlavniho-mesta-hrozi-mu-jeste-silnejsi-otresy

Sudan Tribune [online]. 2011-09-03 [cit. 2012-01-13]. South Sudan Relocates its Capital from Juba to Ramciel. Dostupné z: http://www.sudantribune.com/South-Sudan-relocatesits-capital,40027

SUKANDAR, Dadang. Moving the Capital City of Indonesia Discourse [online]. 2010-0806 [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://dadzfla.wordpress.com/2010/08/06/moving-thecapital-city-of-indonesia-discourse/

85

Svaz podnikatelů ve stavebnictví v ČR [online]. 2010 [cit. 2012-02-28]. Vývoj stavebnictví do roku 2012. Návrh rozvojových opatření pro obnovu dynamiky stavebnictví a ekonomiky ČR. Dostupné z: http://www.sps.cz/RDS/_PDFDoc/Vyvoj_Stavebnictvi_2012.pdf

ŠTEFAN, Petr. iDnes.cz [online]. 2009-12-12 [cit. 2011-12-10]. Írán přesune metropoli, v letitém Teheránu vadí otřesy a opozice. Dostupné z: .

TATIBEKOV, Bolat et. al. Migrants to Astana, the New Capital City of Kazakhstan. Competition Forum [online]. 6(2), 2008, s. 351. Dostupné z: http://search.ebscohost.com/login.aspx? direct=true&db=s3h&AN=35653462&lang=cs&site=ehost-live

The Economist [online]. 2010-02-04 [cit. 2012-02-10]. Jam Jakarta. The Race to Beat Total Gridlock. Dostupné z: http://www.economist.com/node/15473915

The Economist [online]. 2010-09-23 [cit. 2012-02-10]. Metro or Bust. Should Indonesia Move its Capital City? Dostupné z: http://www.economist.com/node/17101162

The Economist [online]. 2012-01-14 [cit. 2012-02-12]. Counting the Cost of Calamities. Dostupné z: http://www.economist.com/node/21542755

The Free Dictionary [online]. c2011 [cit. 2011-12-29]. Dostupné z: http://www.thefreedictionary.com/Capital+City

86

The Jakarta Post [online].2009-03-12 [cit. 2012-02-10]. President: Let's Consider Moving RI's Capital. Dostupné z: http://www.thejakartapost.com/news/2009/12/03/presidentlet039s-consider-moving-ri039s-capital.html

TIBEKOV, Bolat L. et. al. Labor Migration Challenges in Economic Planning: A Case Study of Astana. Advances in Competitiveness Research [online], 18(1/2), 2010, s. 132. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer? vid=2&hid=13&sid=417f313f-827d-42a5-bdd5-9b90ecfcee3b%40sessionmgr13

TodaysNetworkNews [online]. 2010 [cit. 2012-02-09]. Dostupné z: http://wn.com/TodaysNetworkNews_JAKARTA_INDONESIA_MAJOR_FLOODS_CLI MATE_CHANGE_GLOBAL_WARMING_UNTV TUREZHANOVA, Maryam. A reliable partner for sustainable growth. Kazakh capital for the second time hosted the International Investment Forum “Astana Invest 2011”. Kazašskaja pravda [online]. 2011-05-05 [cit. 2012-01-02]. Dostupné z: http://www.kazpravda.kz/print/1304596337

Unesco World Heritage Centre [online]. c2011 [cit. 2011-12-10]. Brasília. Dostupné z WWW: .

United Nations [online]. 2001 [cit. 2012-02-12]. Population Growth in Cities., s. 7. Dostupné z: http://www.un.org/esa/population/publications/wup2001/WUP2001_CH6.pdf

US AID [online]. 2006-05 [cit. 2012-03-12]. Kazakhstan Regional Disparities. Economic Performance by Oblast, s.9. Dostupné z: http://pdf.usaid.gov/pdf_docs/PNADG258.pdf

US Department of Commerce [online]. 1961, s. 1 [cit. 2012-01-06]. Hurricane Hattie, October 27 – 31, 1961. Preliminary report with the advisories and bulletins issued. Dostupné z: http://docs.lib.noaa.gov/rescue/hurricanes/Qc9452h39h81961.pdf 87

WOLFEL, Richard L. North to Astana: Nationalistic Motives for the Movement of the Kazakhstani Capital. Nationalities Papers [online]. 30(3), 2002, s. 485. Dostupné z: http:// search.ebscohost.com/login.aspx? direct=true&db=a9h&AN=7405311&lang=cs&site=ehost-live

WOLLASTON, Sam. Welcome to Lagos. The Guardian [online]. 2010-04-16 [cit. 201202-12]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/tv-and-radio/2010/apr/16/welcome-tolagos-sam-wollaston?INTCMP=SRCH

World Bank. 2011 [cit. 2012-02-09]. Jakarta Case Study Overview. Climate Change, Disaster Risk and the Urban Poor: Cities Building Resilience for a Changing World. Dostupné z: http://siteresources.worldbank.org/INTURBANDEVELOPMENT/Resources/ 336387-1306291319853/CS_Jakarta.pdf

XINYU, Mei. Why China should move the Capital. Chinadialogue [online]. 2007-12-27 [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.chinadialogue.net/article/show/single/en/1593

ZAW, Aung. Capital Punishment in Naypyidaw. Irrawaddy [online]. 2007-11-06 [cit. 2012-02-13]. Dostupné z: http://www.irrawaddy.org/opinion_story.php?art_id=9239

СТРАТЕГИЧЕСКИЙ ПЛАН устойчивого развития города Астаны до 2030 года [online]. Astana 2006, s. 9 [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://www.curs.kz/strat_plan/

88