Zlatý poklad České republiky
Jan Dolista
[email protected]
1.11.2009
„Zlatý poklad“ neboli měnové zlato K čemu vlastně slouží? Měnové zlato tvoří část devizových rezerv. Slouží tedy jako mezinárodní platidlo mezi státy a bankami a jako světově směnitelná rezerva státu. Kde je uloženo? Měnové zlato je uloženo v trezorech ČNB nejen v Praze ale i v zahraničí. Jaké je podoba měnového zlata? Měnové zlato je uloženo ve formě slitků (zlatých cihel) a zlatých mincí.
Slitek nebo, chcete-li, zlatá cihla -cihlička váží přibližně 12.5 kilogramu -hodnota cihličky je pohyblivá Proč 12.5 kila? Protože cihlička váží 400 trojských uncí, což je váhová jednotka zlata. Také je to váha, na které se státy dohodly na začátku 20.století. Slitky jsou všude stejně velké a těžké. Proč nemá slitek stálou hodnotu? Cena slitku je závislá na kurzu USD a na cenách zlata na světových trzích. - ČNB při prodeji v roce 1997 dosáhla ceny 323USD za unci - v listopadu 2004 se cena jedné unce pohybovala kolem 400USD - 8.10.2009 cena zlata stanovila nový rekord 1064 USD za trojskou unci Každý slitek má svůj certifikát. Na slitku je uvedeno identifikační číslo, název rafinérie ve které byl odlit a její pečeť. V certifikátu, který slitek provází, je uvedena jeho hmotnost. Slitky se vždy převažují, neboť některé jsou poškrábané.
Zdroj [4]
Historie měnového zlata Zlatý poklad za první republiky Zlatý poklad republiky se začal vytvářet od počátku roku 1919 vyhlášením národní sbírky. Ta však nakonec měla spíše psychologický efekt, protože výsledkem darů bylo shromáždění asi 94000 zlatých mincí a medailí, ale asi jen 65 kg ryzího zlata. Pro vytvoření základu zlatého pokladu republiky měla daleko větší význam vnitřní valutová půjčka. Tehdy takto stát s úrokem čtyř procent získával buď zlato nebo valuty, za které zlato nakupoval. Do roku 1926 se tak vytvořil první základ, který byl něco přes tři tuny. Spekuluje se, že část „zlatého pokladu“ je tvořena zlatem z ruského pokladu, které dovezli čeští legionáři. Tato informace nebyla nikdy potvrzena a představitelé první republiky to popírají. Zároveň dokumenty prokazují, že částku, kterou legionáři převzali také odevzdali.
Citováno z [1]
Měnové zlato ve 30. letech Do konce 30. let se dostala celková suma našeho měnového zlata na 95 tun, ale protože rostl pocit nejistoty, rozhodla se národní banka i v souladu s míněním ministerstva financí co největší část zlata deponovat do zahraničí. Tak bylo asi 85 tun deponováno v zahraničí, část prostřednictvím Banky pro mezinárodní vyrovnání v Basileji (která jej bohužel investovala v Německu), část ve Švýcarku a fyzicky největší část měnového zlata byla uložena v Bank of England (téměř 55 tun zlata).
Citováno z [1]
Dopad Mnichova na měnové zlato Za odstoupení Sudet Československo ovšem zaplatilo, ještě před vytvořením protektorátu, uzavřením zvláštní dohody mezi Československem a Německem. Německo bylo v této záležitosti jednoznačně ofenzivní partner a nešlo pouze o měnové zlato, ale i o některá další finanční aktiva. Šlo třeba také o jednání o vozovém parku železnic. Jednání se vůbec vztahovala na celou škálu dalších komodit. Německo totiž vycházelo z představy, že když získalo Sudety, mělo by získat i adekvátní díl národního bohatství, který Sudety vyprodukovaly v době minulé. Převedení prvních čtrnácti tun měnového zlata ve prospěch Německa tak proběhlo ještě před 15. březnem 1939. Po 15 březnu byly vydány dva příkazy na převod naprosté většiny zlata deponovaného v Bank of England. Část byla deponována na přímém účtu Národní banky československé. Tato žádost byla odmítnuta, protože to britská vláda očekávala a ministr financí Simon hned 15. a 17. března vydal dva příkazy, které blokovaly veškerá československá aktiva v Bank of England. Ovšem problém byl s větší částí zlata (asi 28 tun), která byla deponována v Bank of England pouze formálně. Ve skutečnosti byla právě na účtu Banky pro mezinárodní vyrovnání. Basilejská centrála banky byla vyzvána, aby převedla zlato z účtu Československé národní banky na německou a výsledek byl, že manažeři Bank of England se rozhodli vyhovět. Z 28 tun zlata bylo převedeno 23 tun. A v následujících dnech se čile obchodovalo – po dvou milionech liber do Belgické národní banky a Nizozemské národní banky. Asi 1,5 milionu liber bylo prodáno v Londýně. 31. března byl účet prázdný. Citováno z [1]
Odloučení Slovenska V roce 1939 do této situace zasáhla ještě česko-slovenská odluka, takže o rozdělení majetku mezi částí Českých zemí a tehdejší Slovenskou krajinou se začalo jednat rovněž za druhé republiky. Tehdy jsme museli Slováky logicky také vyplatit, nikoli ale v měnovém zlatu. Měnové zlato přišlo na přetřes až po 14. březnu.
Citováno z [1]
Měnové zlato v průběhu války Zbylá část měnového zlata, která byla deponována u Bank of England hrála velmi významnou roli. Díky existenci této části zlata totiž Velká Británie přistoupila k uzavření dohody s prozatímní vládou a poskytla jí úvěr ve výši 7,5 milionu liber. To byla velká částka, která umožnila Benešovi, exilové vládě a vojenským jednotkám skutečně zahájit svou činnost směřující k obnově samostatného československého státu.
Citováno z [1]
Československé zlato po válce Po válce začala složitá jednání, která měla vést k restituci měnového zlata. Ta část zlata, která byla Spojenci zadržena, byla po lednových jednáních v roce 1946 dána pod rozhodování takzvané tripartitní komise, kde měly po jednom komisaři Francie, Velká Británie a USA. Tato komise pak vyzvala spojenecké státy, aby předložily své nároky na to, kolik zlata, o které v průběhu války přišly, jim má být nahrazeno. Československý nárok byl poměrně realistický, šlo o 45 tun měnového zlata, a tripartitní komisí byl shledán oprávněným. Nicméně když se sešly všechny nároky a rozhodovalo se o rozdělení, bylo Československu přiznáno, že reálně může obdržet 64 % svého nároku. První část potom od tripartitní komise Československo obdrželo ještě v jednání, které bylo dokončeno před únorem 1948. Bylo to více než 6 tun zlata.
Citováno z [1]
Československé zlato po válce Zbylé zlato se k nám restituovalo až v roce 1982. Důvodem jsou československá opatření v podobě znárodnění, konfiskací, národních správ, která proběhla ve dvou vlnách, v roce 1945 a po únoru 1948, a častokrát postihla majetek nejen československých občanů, ale také cizích státních příslušníků a investorů. Především Spojené státy a také Francie potom v roce 1948 zablokovaly vydání větší části měnového zlata a požadovaly, aby byly nejprve vyřešeny tyto nároky. Tedy aby Československo uzavřelo náhradové dohody především se Spojenými státy. Spojené státy nehodlaly dát svůj souhlas k předání zbylé části měnového zlata, dokud nebude uzavřena dohoda o vyrovnání. A protože rozhodnutí tripartitní komise musela být učiněna jednomyslně, americký postoj stačil k tomu, aby zablokoval vydání měnového zlata na několik desítek let. I samo Československo ale využilo skutečnosti, že mu nebylo navráceno měnové zlato, a odmítlo v roce 1955 pokračovat ve splácení válečného dluhu Velké Británii. Otázka měnového zlata se tak dostala do velmi složitého komplexu jednání, kde se jednalo hlavně o československo-britské a československoamerické majetkové a finanční vyrovnání.
Citováno z [1]
Rozšiřování pokladu koncem 60. let. Koncem 60. let probíhala pozoruhodná akce "Každý občan nejméně jeden gram zlata na zlatý poklad republiky". Od srpna 1968 došly do Státní banky ze všech koutů naší vlasti zásilky s nejrůznějšími předměty. Všechny dary byly evidovány, podrobeny zkoušce pravosti zlata a zváženy komisí pracovníků banky. Ve Státní zkušebně drahých kovů pak zlato slévali do kokil. K 1. prosinci roku 1969 zpracovali přes 78 kg zlata od téměř deseti tisíc dárců.
Citováno z [1]
Nakládání se zlatým pokladem v nedávné minulosti Od roku 1990 Centrální banka spravovala 105 tun zlata. Po rozdělení ČSFR se toto množství snížilo na 70 tun zlata. Z nich bylo v roce 1997 56 tun prodáno a 14 tun si ČNB ponechala. Při rozhodování o prodeji zlata vzala ČNB do úvahy tato východiska: ● V dnešním neinflačním světě zlato přestalo plnit funkci pojistky proti inflaci. ● Existují jiná, téměř bezriziková aktiva, která plní investiční roli a nahrazují zlato v portfoliích centrálních bank. ● Kolísání cen zlata a zápůjčních sazeb zlata je příliš vysoké. ● Zlato se dostalo do pozice, kdy vůbec není jednoduché ho prodat v případě okamžité ptřeby. ● Česká republika se dnes nachází v úplně odlišné geopolitické situaci než předválečné Československo. ● Zlato už neplní úlohu "záchranného" aktiva. ● Jiné centrální banky prodávají, nebo se chystají prodávat. Které se to podaří dříve, dosáhne lepší ceny ("vězňovo dilema" - De Nederlandsche Bank dosáhla v letech 1995 až 1996 ceny kolem 400 USD za jednu unci zlata, ČNB v roce 1997 ceny 323 USD/oz a Bank of England v roce 2000 ceny 280 USD/oz). Zlato, podobně jako jiná aktiva, má časovou strukturu úrokových sazeb, tzv. výnosovou křivku. Výnosy zlata jsou nižší než výnosy např. dolarových aktiv. V případě tříměsíčních úrokových sazeb (zlato 0,5 % p. a., dolarová aktiva, např. US Treasury bills, 6,2 % p. a.) je tedy úrokový rozdíl 5,7 % p. a. v neprospěch zlata. Když vynásobíme 56 tun (odpovídá přibližně 1,79 miliónu uncí) zlata, které ČNB prodala, dosaženou cenou (323 USD/oz) a tímto úrokovým rozdílem, docházíme k číslu 1,253 miliardy korun ročně. O tolik víc ročně vynáší investice do dolarových aktiv než držení zlata. Citováno z [2]
Současný pohled na zlatý poklad Údaje uvedené na předchozím snímku byly čerpány z článku z roku 2000, takže o použitých argumentech lze velmi úspěšně pochybovat. Jedním z hlavních argumentů proti výhodnosti prodeje zmíněných 56 tun zlata je současný astronomický kurz zlata. Dovolím si připomenout že v roce 1997 ČNB prodávala za cenu 323USD za trojskou unci, zatímco celkem nedávno (8.10.2009) dosáhlo zlato historického maxima 1061USD za trojskou unci.
Současný pohled na zlatý poklad Dalším, ne přímo ekonomickým argumentem, je argument Richarda Krále, bývalého zmocněnce československé vlády ve věci navrácení československého zlata od Tripartitní komise, který říká: „Pro mě a řadu dalších občanů jde ale o něco úplně jiného. Šlo o symbol naší státnosti. Jako s takovým se nekupčí. Korunovační klenoty též nenesou žádné úroky. Za Hradčany by hotelová síť Hilton jistě taky zaplatila slušné peníze. Oboje, stejně jako například státní hymna a vlajka, patří u nás z historických důvodů do stejné kategorie jako měnové zlato. Připouštím, že někdo, kdo toho ví málo o historii československého měnového zlata a zřejmě o historii vůbec, se na to může dívat jinak.“
Citováno z [3]
Použité zdroje Hlavní zdroj [1] Textový přepis pořadu České televize Historie.cz s názvem „Naše zlaté poklady, kam jste se poděly?“ http://www.ct24.cz/textove-prepisy/historie-cs-eu/71126-nase-zlate-poklady-kam-jste-se-podely/ Další zdroje: [2] Článek Radek Urban z ČNB s názvem „Měnové zlato v historické perspektivě“ z roku 2000 http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2000/cl_00_000922b.html [3] Reakce Richarda Krále na předchozí článek s názvem „Měnové zlato (podruhé)“ z roku 2000 http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2000/001013.html [4]Článek „Národní poklad: Třináct a půl tuny zlata!“ http://www.zlate-mince.cz/OZ2.htm [5]Krátká zpráva o prolomení historické hranice kurzu zlata http://zpravy.kurzy.cz/193327-cena-zlata-opet-roste-nastavila-rekord-1061-dolaru-za-unci/
Děkuji za pozornost Jan Dolista
