Různé
Zdeněk tu už není Minulý měsíc, v noci ze 4. na 5. července, zemřel profesor Univerzity Karlovy Zdeněk Neubauer, filosof a biolog, bezpochyby jeden z nejoriginálnějších českých myslitelů současnosti, který díky svému renesančnímu vzdělání, myšlenkové hloubce – a také díky svému osobitému životnímu stylu a způsobu komunikace – ovlivnil prakticky každého, kdo se ocitl v jeho blízkosti. Protože Zdeněk patřil k mým nejbližším přátelům po dobu dobrých pětačtyřiceti let, tedy valnou většinu mého dospělého života, rád jsem přijal nabídku Filosofického časopisu, abych na jeho stránkách na jeho odchod zareagoval. Na celkové hodnocení Neubauerova díla a jeho zařazení do širších souvislostí evropského myšlení je v této chvíli určitě ještě příliš brzy. Nejprve bude na jeho žácích a myšlenkových následovnících, aby je vůbec dali v jeho definitivní podobě dohromady; aby se ujali náročného úkolu celý Neubauerův písemný odkaz – to jest jak texty vydané za jeho života, tak i všelijaká torza či fragmenty, přípravné práce, komentované výpisky z četby, korespondenci či pracovní poznámky – uspořádat a zredigovat. Kritické vydávání Neubauerových sebraných spisů by totiž nejen umožnilo uchopit jeho dílo v genetických souvislostech – tak jak vznikalo a zrálo jako integrální součást jeho životního příběhu. Třeba by mohlo poskytnout i podnět k započetí filosofického dialogu – v současném českém prostředí nepříliš častého a přitom tolik potřebného. Zcela určitě by takový ediční počin otevřel i pro-
Kniha 4_16.indb 655
stor pro vstup do něj i těm, kdo mu již za jeho života nepřitakávali, ale naopak přicházeli se svými výhradami, často velmi nevybíravou kritikou či aspoň dotěrnými otázkami. Již teď je totiž zřejmé – a to by měli připustit již dnes i jeho ctihodní odpůrci –, že v Neubauerovi odešel člověk vskutku neobyčejný, zanechávající za sebou bohaté myšlenkové dědictví; že toto dědictví nelze nechat jen tak být, protože ono samo vyzývá nejen ke svému uchovávání a domýšlení, ale také ke kvalifikované konfrontaci s ním, a tudíž ke svému budoucímu překonání. Velkým oříškem pro ty, kdo mu do poslední chvíle stáli nejblíž – ať už na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy či třeba ve skupině dnešních „zarathustrovců“ (kroužku Neubauerových žáků nejmladší generace, kteří s ním v posledních letech filosoficky pracovali na domácích seminářích) –, bude v této souvislosti jeho již dlouhou dobu ohlašovaná, ale stále nevydaná kniha Písmo, počet, pořadí. Měl jsem možnost nahlédnout do jejího textu, o kterém Zdeněk při našem rozhovoru několik dní před svou smrtí prohlašoval, že už je „skoro“ dokončený. Z toho však, co jsem mohl letmo pročíst, je zřejmé, že designovaná spoluautorka tohoto spisu, Markéta Lišková, Zdeňkova „arkádská pastýřka“, jak ji nazýval, s ním bude mít ještě spoustu práce. Budu jí držet palce a jsem připraven jakkoli pomoci, budu-li jí či jejími spolueditory o něco takového požádán. V této chvíli si pouze dovoluji zopakovat to, co Zdeněk sám ve svých
29.8.2016 13:57:11
Filosofický časopis textech mnohokrát připomínal: „Filosofie je právě proto možná, že se nikdy neuskuteční, že svého cíle – poznání povahy bytí – nikdy nedojde.“ To, co je nyní k dispozici, bude zajisté nutno citlivou editací přetvořit v určitý konzistentní celek, mající svůj začátek, střed a konec – což od jakéhokoli literárního díla požadoval již starý dobrý Aristotelés. Současně bych ale rozhodně nedoporučoval pokoušet se nedokončené Písmo, počet, pořadí nyní po Zdeňkově smrti jakkoli dopisovat. To, že toto opus magnum, ve kterém Zdeněk Neubauer sliboval definitivně zformulovat výsledek svého celoživotního filosofického úsilí, prostě dopsáno nebylo, je po mém soudu nutno přijmout při jeho posthumní redakci jako elementární fakt. Koneckonců, není to právě bytostná nedokončenost, či lépe nedokončitelnost, co se ukazuje jako základní rys jakéhokoli lidského myšlenkového usilování? Co vůbec ospravedlňuje bios filosofikos, jemuž se Zdeněk Neubauer tak náruživě věnoval, „život – žitý jakožto poznání“? * * * Zdeňka Neubauera jsem poprvé potkal někdy na přelomu let 1971–1972. Byla to doba začínající „normalizace“ a já jsem se jako vysokoškolský student ocitl v prostředí lidí, kteří filosofii také evidentně nechápali jen jako jakousi obecnou, historicky se vyvíjející nauku o „bytí jsoucna“, ale hledali v ní možnost jak vzdorovat demoralizujícímu působení současné politiky a otevřít si i za dané situace určitý, byť Neubauer, Z., O povaze bytí. In: týž, Smysl a svět. Uspořádal J. Fiala. Praha, Knihovna ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE , s. . Tamtéž.
Kniha 4_16.indb 656
/ třeba omezený prostor ke svobodnému jednání – k vlastnímu, Sókratem inspirovanému filosofování. Dohromady nás dal Daniel Kroupa, s nímž jsem se již intenzivně věnoval Platónovi a jenž měl na spojování lidí a zprůchodňování jejich světů přirozený talent. Nejprve jsme se pouze vídávali na přednáškách profesora Patočky na pražské Filosofické fakultě – byl to poslední platónský cyklus před jeho penzionováním –, avšak záhy slovo dalo slovo a pustili jsme se do našeho prvního filosofického projektu. Spolu s Danielem jsme začali řecky číst 12. knihu Aristotelovy Metafyziky, což bylo – alespoň ode mne – velice odvážné rozhodnutí (či spíše drzost), protože moje znalost řečtiny byla v tu chvíli prabídná. Inspirován Zdeňkem jsem proto okamžitě počal usilovat o to, abych tento handicap odstranil či aspoň částečně kompenzoval. Začal jsem navštěvovat kurz základů řečtiny v jazykové škole, a dokonce docházet na Zdeňkovo doporučení i do hodin dr. Bareše, nezapomenutelného filologa a polyglota, se kterým Zdeněk spolu s dalšími pokročilými žáky vypilovával své znalosti řečtiny četbou Homéra a dalších klasiků. Od chvíle našeho seznámení začalo našich společných aktivit se Zdeňkem rychle přibývat. Pravidelně jsme se navštěvovali ve svých domovech, trávili spolu stále více a více času, vedli učené rozhovory a hlavně četli a četli, a to čtené (ve všech jazykových mutacích, které jsme měli k dispozici) pak společně promýšleli a vykládali. Právě v tomto oboru se Zdeněk ukázal být obrovskou inspirací a nedostižným příkladem. Mohu-li dnes o sobě prohlásit, že jsem si osvojil aspoň základy klasického vzdělání – žádným od-
29.8.2016 13:57:12
Různé borníkem v oborech, které se s ním pojí, jsem se věru nestal –, pak právě on byl pro mě hlavním mentorem. Společně jsme se prokousávali Homérovou Iliadou a Odysseou, Hésiodovou Theogónií, Vergiliovou Aeneidou, Dantovou Božskou komedií, Goethovým Faustem, Cervantesovým Donem Quijotem. Tu a tam jsme sáhli k presokratikům, řeckým tragédiím, Platónovi, Aristotelovi či středověkým mystikům či scholastikům. Zvládli jsme několik Shakespearových dramat i mnohá další velká díla. Naráželi jsme i na spoustu zajímavých moderních či současných autorů a pro potřeby systematického studia kánonu západní literatury založili naši soukromou „okcidentologickou“ společnost“, zasedající prakticky každý týden, k členství v níž jsme krom nás dvou ještě později přizvali – protože tres faciunt collegium – teatroložku Helenu Weberovou. Zdeněk mě zasvětil i do tajemství latinského breviáře (Liturgia horarum iuxta ritum romanum). Svým příkladem, který jsem rád následoval, mi otevřel pozoruhodný svět dlouhověké, vskutku univerzální a solidně usazené křesťanské tradice, spočívající v cirkulární četbě pečlivě sestavené kompozice pro danou chvíli vybraných textů – hymnů, žalmů, úryvků z Písma, orací či pasáží z církevních otců –, frázující lidský den od rozednění do setmění a nabízející příležitost strukturovat svůj vlastní existenciální čas ve vztahu k událostem přicházejícím v kruhu roku a tak se synchronizovat – jakkoli nedokonale, a tudíž problematicky vzhledem k naší porušené lidské přirozenosti – s řádem bytí. Můj čas strávený se Zdeňkem byl pro mne vždy plný a obohacující. Postupně
Kniha 4_16.indb 657
jsme si vytvořili i určité vlastní tradice a rituály. Tak třeba: – Scházeli jsme se na masopustní úterý k soukromé karnevalové slavnosti, kterou jsme končívali pozdě v noci – důsledně jsme posouvali hodiny zpět na půlnoc, abychom to nepřetáhli do příštího dne – a uzavírali breviářovým hymnem, patřícím již do postního období: Iesu quadragenarie, dicator abstinentiate, qui ob salutem mentium, praeceperas ieunium… – O Vánocích jsme trávili společný čas u jeho originálního „postmoderního“ Betlému, který Zdeněk doma každoročně stavěl a který časem počal dosahovat skutečně enormních (to jest v pravdě univerzálních) rozměrů. – Cestovali jsme spolu s dalšími poutníky do slovenské Turzovky uctívat Matku Boží Panu Marii – a při té příležitost pozorovat neobvyklá shromáždění, která se tam o velkých svátcích, spíše k nelibosti církevních autorit, po nocích scházela a praktikovala svou vskutku zemitou religiozitu. – Občas jsme vyráželi i v zimě na výlety k nám na Větrov, kde jsme pak zpravidla seděli ve vymrzlé, nevytopitelné a současně zakouřené kuchyni, protože tamější komín měl špatný tah, a diskutovali a diskutovali... Zdeněk mě také zatáhl na Kecandu, kde se četlo Nietzschovo Also sprach Zarathustra (mezi kmenové členy této společnosti patřili kromě Zdeňka Věra a Pavel Brázdovi, její hostitelé, Jan Sokol, Vojta Sedláček zvaný Chytačka, Václav Žák, Dan Drápal, Tomáš Halík, Jiří Němec, Věra Jirousová, Jirka Kovařík, Saša Svoboda ...). O Kecandě viz Halík, T., K dějinám Kecandy aneb předchůdcové Akademie. In: Bytí
29.8.2016 13:57:12
Filosofický časopis Kromě toho, že jsme se v návaznosti na náš úvodní aristotelský projekt začali pravidelně scházet na filosofických seancích u nás doma s Danielem Kroupou – časem se ještě připojili Pavel Bratinka, Zdeněk Kratochvíl, Tomáš Halík, Václav Benda a Ivan M. Havel –, oba dva jsme se zúčastňovali také Ivanových „pondělků“, Katětovova semináře na Matematicko-fyzikální fakultě či dalších pravidelných či pouze ad hoc uspořádaných filosofických diskusí a seminářů. Zdeněk byl v té době v kurzu jako populární lektor a šiřitel vzdělanosti pro širokou veřejnost, a tak jsem chodil i na jeho polooficiální přednášky – pořádané jednou Vědecko-technickou společností, jindy Unitárií a navštěvované davy jeho příznivců a obdivovatelů. I já jsem tu a tam získával na nejrůznějších seminářích své ostruhy a předstupoval před shromážděné obecenstvo se svými „sděleními.“ Vzpomínám si, jak jsem při tom dosti často trpěl, zejména když jsem se najednou ve své řeči, kterou jsem se vždy snažil mít dobře předem připravenou, nějak podivně zapletl a ztratil a mohl pozorovat Zdeňka, jak svými nejrůznějšími posuňky a grimasami dává intenzivně najevo, co si o mé „argumentaci“ a učených vývodech v tu chvíli myslí. Od ledna 1977 do našeho filosofického života pochopitelně vstoupila Charta. Zdeněk jako člověk bytostně apolitický se jejím signatářem nestal, nicméně byl to právě on, kdo v nastalé situaci, plné každodenních novinek a situačních zpráv
(Pokrač. pozn. č. ) je vlnobití. Gratulovník k . narozeninám Radima Palouše. Středokluky, Vydavatel Zdeněk Susa , s. – .
Kniha 4_16.indb 658
/ z „bojiště“, trval na tom, že také musí přispívat svou troškou do mlýna. Stal se nad jiné pilným přepisovačem a odhodlaným šiřitelem nejrůznějších chartovních materiálů. Kamkoli přišel, vytahoval ze své tašky jejich kopie a distribuoval je mezi zúčastněnými. To se mu ostatně jednou málem stalo osudným. V kotelně, kde jsem právě pracoval, jsme se Zdeňkem, Tomášem Halíkem a Zdeňkem Kratochvílem pořádali improvizovaný seminář k vybraným textům církevních otců a byli při této protistátní činnosti načapáni státní policií, která se rozhodla na místě vykonat improvizovanou domovní prohlídku. Vzpomínám si, jak jsme narychlo schovávali Zdeňkovy podvratné materiály do nejrůznějších úkrytů a jak si Zdeněk na druhý den – po té, co jsme byli někdy nad ránem propuštěni z výslechu v Bartolomějské ulici – pro ně přišel, aby i nadále pokračoval v jejich rozšiřování. Určitě nejdůležitějším filosofickým následkem vyhlášení Charty 77 pro nás ovšem byl vznik Kampademie, respektive přerod již existující Danielem a mnou „obnovené“ platónské akademie ve „vážně míněnou“ paralelní filosofickou instituci, do jejíhož čela byl jednomyslně zvolen můj otec. Ten totiž svou přirozenou autoritou, opíraje se navíc o svou pedagogickou zkušenost, dokázal vnutit zúčastněným „kampademikům“ mnohem ukázněnější – systematičtější a cílevědo-
Srov. Kroupa, D., Dějiny Kampademie. Sešity Knihovny Václava Havla, ’ . Praha, Knihovna Václava Havla ; též Palouš, M., Dva plus jeden. In: Havel, I. M. – Neubauer, Z.– Palouš, M., Bylo nebylo. Tři svatojánští výletníci po třiceti třech letech. Praha, Vydavatel Martin Palouš , s. – .
29.8.2016 13:57:12
Různé mější – styl práce. V důsledku toho jsou zde i pro ty, kdo se jednou v budoucnosti budou zabývat filosofickým vývojem Zdeňka Neubauera, k dispozici neopomenutelné zdroje pro takovýto výzkum: záznam semináře z letního semestru 1983/1984, kde Zdeněk vystupuje pod pseudonymem Zeman, a série filosofických sborníků zachycujících „výsledky“ filosofické práce jednotlivých účastníků v písemné podobě, a ilustrujících tak, jakými filosofickými problémy se v té době zabývali a jaká byla šíře a hloubka jejich záběru. Nemyslím si, že bychom při psaní našich příspěvků do těchto kolektivních projektů jakkoli se Zdeňkem spolupracovali, přesto je nepochybné, že samotný fakt spoluúčasti – skutečnost, že jsme vzájemně patřili k jejich prvním čtenářům – měl nezanedbatelný vliv na proces jejich vzniku a je bezpochyby alespoň nepřímo přítomen v jejich výsledné podobě. Nový rozměr činnosti Kampademie dodala její hrádečkovská výjezdní zasedání pořádaná v letech 1983–1988. Jejich iniciátorem byl Václav Havel, který se poté co byl po téměř čtyřletém pobytu v kriminále propuštěn na svobodu, začal o současnou nezávislou českou filosofii intenzivně zajímat – a v této souvislosti navázal se členy Kampademie úzký kontakt. Zde-
Korder, T. R., Voegelin & Patocka, Výběr záznamů průběhu bytového semináře paralelní kultury v Československu. Athenaeum – Rozmluvy, sv. , . Relevantní bibliografii, kterou zpracoval Jiří Fiala, lze nalézt například v již zmíněném sborníku Smysl a svět (viz výše pozn. č. ) na s. – . Václav Havel se po návratu z vězení dopisem obrátil na současné české a slovenské filosofy a vyzval je, aby přispěli do sborníku,
Kniha 4_16.indb 659
něk byl jím dokonce ještě ve vězení požádán, aby napsal filosofický úvod k jeho vězeňským dopisům, takže když jsme se v červnu 1983 na Hrádečku poprvé sešli, bylo již rozhodně na co navazovat. Obsahy všech šesti sympozií, která se tam nakonec konala – plánované pokračování v roce 1989 muselo být vzhledem k nečekaným naléhavým úkolům hostitele na poslední chvíli zrušeno –, jsou zachyceny ve Zdeňkově příspěvku do gratulovníku, který byl již v nové době vydán v CTS jako dárek mému otci k jeho sedmdesátinám. Přítomnost dramatika zajisté měla nezanedbatelný vliv na jejich zaměření a jeho aktuální tvorba – hra Pokoušení – se pak stala i specifickým tématem sborníku vydaného Kampademií k Havlovým padesátinám.
jehož cílem bylo nabídnout „letmý sice, ale zato jaksi panoramatický pohled na české a slovenské filosofování této chvíle“. Po ročním čekání pak sebrané příspěvky zeditoval a vydal: Havel, V. (ed.), Hostina. Filosofický sborník věnovaný památce Jana Patočky. Toronto, Sixty-Eight Publishers . Sidonius: Consolatio philosophiae hodierna. In: Šestnáct dopisů (Václav Havel: Dopisy Olze III). Edice Expedice, sv. , . Po roce text znovu vydala Knihovna Václava Havla: Neubauer, Z., Consolatio Philosophiae Hodierna. K Šestnácti dopisům Václava Havla. Sešity Knihovny Václava Havla, ’ . Praha, Knihovna Václava Havla . Sidonius: GAUDENTIA SEPTUAGINTA vel Exultationes super Consultiones. Comentarius in CAS (Consultationes Academiae Catholicas). In: Academiae commemorationes et consultationes. Sborník k sedmdesátinám Radima Palouše. Praha, CTS , s. – Ref. Faustování s Havlem. Sborník k . narozeninám Václava Havla. Edice Nové cesty myšlení, a Edice Expedice, sv. , . Reedice tohoto svazku se ujala i Knihovna Václava Havla, která jej vydala v roce
29.8.2016 13:57:12
Filosofický časopis Naším posledním velkým filosofickým projektem vzniklým ještě za totality, který zde nemůže být opomenut, byly ovšem naše svatojánské výlety. Poprvé jsme na takový výlet – ještě s Ivanem Havlem – vyrazili v červnu roku 1982. V roce 1981 jsem totiž získal tzv. „změněnou pracovní schopnost“, a tudíž se mi naskytla příležitost opustit svět kotelen, který mě již začal zmáhat, a nechat se zaměstnat jako domácí programátor v Metě, výrobním podniku Svazu invalidů, který byl ochoten přijímat nejen pracovníky s fyzickým postižením, ale i invalidy kádrové. Tento džob měl obrovskou výhodu: mohl jsem poměrně volně disponovat se svým pracovním časem a přizpůsobit své pracovní povinnosti svým dalším aktivitám. Když jsem to jednou líčil Zdeňkovi, nezaváhal k mému úžasu ani minutu a oznámil mi, že se rozhodl mě v této báječné kariéře následovat. K značné nelibosti svých nejbližších kolegů na Katedře mikrobiologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy prostě podal výpověď a odešel také do Mety věnovat se domácímu programování. Protože i Ivan se jako kádrový invalida se „změněnou pracovní schopností“ taktéž nechal v Metě zaměstnat, rozhodli jsme se, že náš přechod do společného podniku také společně oslavíme. Vydali jsme se vlakem – den před slavností Sv. Jana Křtitele, pamatuji si, že to byl tenkrát čtvrtek – na naši větrovskou usedlost s tím, že druhý den vyrazíme na jednodenní pěší výlet a budeme si užívat začínajícího léta a jakožto čerství domácí programátoři i právě nabyté svobody. To, (Pokrač. pozn. č. řady.
Kniha 4_16.indb 660
) jako . svazek své ediční
/ co jsme pak na druhý den společně zažili, nám doslova vyrazilo dech. Mimochodem bylo to právě zde, kde se vlastně počal i nepřímý dialog mezi kampademiky a vězněným Václavem Havlem. O zkušenostech z této naší cesty i o filosofických rozhovorech, které jsme během ní vedli, jsme posléze sepsali knihu – a v dalších třiceti letech jsme se ve stejný čas, většinou na stejných místech, ale někdy i někde jinde, na podobné výlety znovu a znovu vydávali. Možná se mnozí domnívají, že tento náš společný zážitek poněkud přeceňujeme. Že zcela banální výletní zkušenost, kterou každý člověk někdy a někde zažil, až nesmyslně zatěžujeme svými pateticko-sentimentálními výklady a neoprávněně mícháme výletnictví s filosofií. Odvažuji se však tvrdit, že z hlediska Zdeňkova myšlení a jeho vztahu k filosofii je právě svatojánská zkušenost zcela zásadně důležitá – a mohu pouze zopakovat to, čím jsem zakončil i svůj tehdejší text: Kdo se na svatojánský výlet jednou vydá, ten to určitě pochopí. Po roce 1989 jsme se všichni ocitli v nové době a moje a Zdeňkova cesta životem se vzhledem k našim poněkud odlišným orientacím začaly krok za krokem rozcházet. Zprvu to bylo jen nenápadné. Zdeněk se stal profesorem a na čas i ve-
Havel, I. M. – Neubauer, Z. – Palouš, M., Svatojánský výlet. In: Laudatio R. P. (Radimu Paloušovi k šedestinám). Edice Expedice, sv. , ; samostatně: Svatojánský výlet. Praha, Malvern & B. Just . Toto naše svatojánské „vyletování“ pak bylo předmětem ještě jedné naší publikace – „Svatojánský výlet II“ –, jíž jsme přispěli do sborníku Bytí je vlnobití, vydanému jako „gratulovník“ mému otci k jeho osmdesátinám (srov. výše, pozn. č. ).
29.8.2016 13:57:12
Různé doucím Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, kde i já jsem nějaký čas externě přednášel. Pak jsem ale v rámci své akademické činnosti začal více spolupracovat s Fakultou sociálních věd; navíc mně pohlcovaly stále víc a víc praktické činnosti vyplývající z mého angažmá v zahraniční politice a diplomacii. Sice jsme stále ještě vyráželi na „svatojánské výlety“, Kampademie také občas zasedala a tu a tam jsme se Zdeňkem nacházeli čas na filosofický rozhovor a společnou četbu. Pak jsem ale jako diplomat přesunul – ke Zdeňkově velké nelibosti – těžiště svých aktivit na druhou stranu Atlantiku – v roce 2001 jsem se stal českým velvyslancem ve Spojených státech –, a u toho již zůstalo i po mém odchodu z diplomatických služeb o deset let později. Začali jsme tedy komunikovat spíše na dálku a naše setkání byla najednou více a více pouze příležitostná. Oba jsme nejen přednášeli, ale začali i hojně publikovat, takže jsme se více než přímými účastníky filosofického rozhovoru stávali čtenáři vlastních textů: v mém případě článků, nejrůznějších úvodů a kapitolek sborníků, v případě Zdeňka pak široce pojatých, na velké problémy zaměřených a do hloubky promýšlených spisů. Pak ale do naší komunikace začaly ještě vstupovat i prohlubující se Zdeňkovy zdravotní obtíže, a tak naše konverzace – v základním ohledu stále stejně vnitřní, stejně intenzivní jako na počátku, dokon-
Kniha 4_16.indb 661
ce snad navíc i společnou zkušeností poučená – počala získávat příznaky svého blížícího se konce. Zdeňkovo bolavé a stále obtížněji se pohybující tělo se stávalo stále větší a větší překážkou a nakonec to dospělo do stavu – ve chvíli, kdy Zdeněk v laskavé péči své ženy Máši a s pomocí svých nejbližších přátel pracoval na svém finálním „velkém díle“ –, kdy bylo zřejmé, že se blíží i konec jeho životní pouti a že smrt bude pro něj vysvobozením. Naposled jsem s ním hovořil v předvečer slavnosti Sv. Jana, kdy jsme jej přišli pozdravit s Ivanem Havlem. Jako tři svatojánští výletníci jsme tehdy spolu ještě naposled prožili krásné tři hodiny při báječném rozhovoru – nad francouzskými sýry a červeným vínem – o starých časech a Zdeňkově posledním díle. O jedenáct dní později mě ve Spojených státech zastihla zpráva o jeho smrti – a bylo jasné, že ani jeho pohřeb nestihnu. Odchod člověka, který svůj život naplnil jako on, je v přirozeném řádu věcí a je za něj třeba spíše poděkovat než truchlit. Přesto se přiznám, že v posledních několika týdnech – když jsem si chtěl něco promyslet, zorientovat se, porozumět tomu, co se okolo nás ve světě děje, co se to na nás z neznámé budoucnosti valí, když jsem potřeboval prohovořit to s někým blízkým, aby se mi věci vyjasnily – bylo mi smutno. Znovu a znovu jsem si totiž musel uvědomit, že Zdeněk tu už není.
Martin Palouš
29.8.2016 13:57:12
