Zazvoní zvonek. diplomová práce. Magdaléna Rajčanová. Vedoucí diplomové práce: PaeDr. Zdeněk Konopásek. ISS FSV UK, Praha, 1998

Zazvoní zvonek Cesta a proměny lidského těla po smrti diplomová práce Magdaléna Rajčanová Vedoucí diplomové práce: PaeDr. Zdeněk Konopásek ISS FSV UK, Praha, 1998

Děkuji všem těm, kteří mi jakýmkoli způsobem pomohli. Děkuji pracovníkům oddělení patologie a krematoria, děkuji pracovníkům pohřební služby. Byli milí a trpěliví. Děkuji svým blízkým, kteří mi pomohli nápadem a radou. Zvláště pak děkuji Dr. Schlegerové, panu Pútovi, panu Markovi, panu Kapitánovi a jeho rodině, Dr. Hajerovi a v neposlední řadě děkuji Zdeňkovi Konopáskovi.

Abstrakt Stejně jako se říká, že neoddělitelnou součástí života jednotlivců a společnosti je smrt, jsou jí nutně i mrtvá těla. Jejich existence, přítomnost, vyžaduje určitý postoj. Jádrem této práce je pak popis a interpretace jednoho úseku možné cesty lidského těla po smrti. Jsou to prostředí patologického oddělení a krematoria. Není to úplná a jediná možná cesta. Je však tou nejobvyklejší, kterou zemřelý prochází. Autorka si zde všímá proměn mrtvého těla z hlediska "krásy", integrity a identity zemřelého. Tělo zemřelého se ocitá v různých sociálních kontextech a situacích. Ne však jako pouhá pasivní kulisa, jako netečný objekt zájmu živých přítomných. Mrtvé tělo člověka je sociálním aktérem. Je aktivním subjektem, jenž se podílí na utváření sociální situace a identit druhých. Kapitoly, které předcházejí tomuto rozboru, jsou věnovány různým souvislostem, bez nichž nelze tak docela dané téma chápat a sledovat, a na které při práci na tématu nutně narážíme. Sledujeme vývoj, proměnu obrazu smrti a umírání v rámci celospolečenských změn. Všímáme si historie pitev jako zdroje poznání a tím i role a důležitosti mrtvého těla v něm. Dále sledujeme okolnosti a příčiny zrodu myšlenky spalování mrtvých v moderní společnosti a její realizace. Všímáme si hranice mezi životem a smrtí jako sociální konstrukce a podmíněnosti cesty mrtvého těla způsobem a místem úmrtí.

Obsah Úvod Poznámka k metodě Obraz smrti a umírání Stručná historie pitev

Stručná historie spalování zemřelých Hranice mezi životem a smrtí Podle toho kde a jak zemřu Cesta pitevnou a krematoriem Závěr Summary Literatura a další prameny Přílohy

Úvod Smrt je nevyhnutelnou skutečností obsaženou v každém z nás, je neoddělitelnou součástí života jednotlivce i společnosti jako celku. S jako takovou je pak každá společnost nucená se vyrovnat, zacházet a vnímat ji. Prostředky a způsoby tohoto jsou různé, nicméně "postoj" ke smrti, ať už jakýkoli, je nezbytný. Tento postoj se samozřejmě liší od jedné kultury k druhé. Různí se i v rámci jedné kultury samotné. Během uplynulých století se postoj ke smrti a umírání proměnil. Jak, od kdy, proč, v jakém kontextu se tak stalo a co se vlastně stalo, tím se zabývala a zabývá řada sociálních vědců, z nichž jmenujme alespoň Ariése [1977], Eliase [1998], Kubler-Rossovou [1992], Mellora a Schillinga [1993], de Vriese [1981], a u nás například Možného[1990] a Přidalovou [1998]. Ve svých pracích se tito autoři podrobně věnují otázkám spojeným s "moderní" společností, s jejími odlišnostmi od společnosti "tradiční", a otázkám spojeným s tímto přechodem a modernizačním vývojem, s dopady, které tento vývoj měl i na celou oblast smrti a umírání. Vykreslují chování lidí, kteří jsou si vědomi blízkosti své smrti nebo kteří se ocitají v blízkosti smrti někoho druhého. Vykreslují reálné i pomyslné zdi, které jedinec a společnost vytvářejí, a odhalují jejich základy a význam, pomáhají nám na i za ně s jistým odstupem nahlédnout. Popisu obrazu smrti a umírání, který nám předkládají, bude věnována samostatná kapitola. Jakýmsi bílým místem na jimi vykreslovaných mapách však zůstává ten úsek zdí, který začíná konstatováním smrti člověka a končí jeho pohřbem. Jeho význam je sice vysvětlen, nicméně to, co skrývá, zůstává neodhaleno. Mrtvý člověk jakoby se na určitou chvíli před zraky sociálních vědců ztratil. Středem mého zájmu bude právě tato oblast, která se rozprostírá mezi smrtí řekněme fyzickou, konstatovanou lékařem, a smrtí sociální, kdy se zemřelý stává "řádným nebožtíkem" se svým místem v hrobě, zapsaným v příslušných knihách. Uvědomuji si samozřejmě, že člověk různým způsobem "jedná" nadále i po té, co je po smrti pohřbený, mě však bude zajímat jen tento uvedený úsek, který budu sledovat z té asi nejobvyklejší části, tzn. z nemocničního pokoje na pitevnu a odtud pak do krematoria. Ohraničenost cesty na tato prostředí je dána také časovými a etickými limity mé práce. Ne všude jsem mohla být bezprostředně přítomna. Oblast nemocničního pokoje a následného

převozu na oddělení patologie znám proto jen z vyprávění lékaře a sestřiček. Jiný způsob, jakési "vyčkávání až ...", byl nepřijatelný. Na druhé straně by práce mohla samozřejmě pokračovat dále. Nitky, které sleduji v průběhu takto vymezené cesty, pochopitelně spálením těla nekončí, nýbrž daly by se sledovat i později. Jádrem této práce je popis prostředí pitevny a krematoria,a interpretace určitých momentů. Pokusím se ukázat, co se během této cesty s mrtvým člověkem, jeho tělem, děje, jak "jedná", respektive je jím jednáno a ukázat tak mrtvé tělo člověka jako sociálního aktéra, který je zapleten do vztahů, vazeb se svým okolím, a který nezůstává v tomto prostředí pouze nečinnou, pasivní kulisou. Pokusím se ukázat, jak se v průběhu tohoto období mění jeho "sociální identity", jeho hodnota jako člověka - těla, jaké jsou způsoby chování a zacházení se zemřelým člověkem. Uvidíme, že řada skutečností, jež se zdají být spojené výhradně s mrtvým tělem, jsou docela běžné v celém našem životě. Řada procesů, jimiž mrtvé tělo prochází, je odrazem běžných strategií a způsobů uchopování a pořádání věcí, které nás zajímají. Práce by se dala rozdělit do dvou částí, které se liší stylem psaní. První část tvoří kapitoly týkající se určitých souvislostí, z jejichž znalosti jsem vycházela a nebo takových souvislostí a otázek, na něž jsem během své práce narážela a jejichž alespoň částečné poznání a uvědomění si mi přišlo důležité. Druhou část tvoří ono již zmíněné "jádro", popis a interpretace cesty mrtvého těla oddělením patologie a krematoriem. Tuto část tvoří dva druhy textů, které jsou odlišené typem písma. Poněkud literárnějším způsobem napsaný text, tvořený z rozhovorů, literatury, mých poznámek a rekapitulací, je následován interpretací buď přímo tohoto "úryvku", nebo určité situace či otázky, kterou měl navodit. Práce je tedy strukturována takto. Nejprve se podíváme na to, jak vypadá obraz smrti a umírání dnes a jak se během uplynulých století proměnil. Po té si stručně povíme o historii pitev, o tom, jak se mrtvé tělo člověka postupně stává součástí systematického lékařského pohledu a dohledu. Pak si povíme něco o historii spalování zemřelých. Jelikož historie pohřbívání a celé oblasti s tím spojené byla již Ariésem [1977] precizně zpracována, zaměřila jsem se v krátkosti pouze na fenomén spalování a pokusím se ukázat kde, kdy a proč se zrodila myšlenka "moderního" spalování mrtvých. Dále se pozastavíme na samém začátku cesty mrtvého těla, na hranici mezi životem a smrtí, a ukážeme si jak je tato hranice proměnlivá, kde se v dnešní době nachází a jaké to má dopady. Po té si ukážeme mnohost cest, jimiž člověk po své smrti může projít a to v závislosti především na způsobu a místě úmrtí. V následující a poslední části práce si popíšeme prostředí patologického oddělení a krematoria a pokusím se na určitých momentech ukázat, co se vlastně s takovým člověkem po smrti děje a čím se stává.

Poznámka k metodě Samotné téma mé práce prošlo určitým vývojem, který začal ve chvíli nutnosti nějaké zformulovat a odevzdat projekt na diplomovou práci a skončil vlastně až ve chvíli jejího dopsání. Na počátku bylo téma smrti - tím jediným jsem si byla jistá. Téma však bylo třeba nějak vymezit, zúžit, a to co nejvíce, jak mi pan Eco [1997] kladl na srdce. A proto lidské tělo. Mrtvé lidské tělo, jeho cesta od té chvíle, kdy se takovým stane až po pohřbení. Jakými prostředími prochází, co se s ním děje a jakých hodnot nabývá. Oblast to pro mne byla zcela neznámá, respektive disponovala jsem znalostmi a představami běžnými asi pro většinu lidí.

Tématem jsem se zabývala o něco déle než rok. Během této doby jsem několikrát navštívila a pobývala na oddělení patologie a v krematoriu. Práce je pak založena zvláště na poznatcích, získaných zde. Kromě toho jsem navštívila Hospic v Červeném Kostelci, oddělení jedné pražské nemocnice, kde jsem rozmlouvala s lékařem a sestřičkou, navštívila jsem Společnost přátel žehu, kde mi poskytly především tematické materiály, rozmlouvala s majitelem pohřební služby a jeho rodinou a zúčastnila jsem se s nimi přípravy a průběhu jednoho venkovského pohřbu. Jak je již tedy patrné, pracovala jsem s různým, různě získaným typem dat a poznatků, které buď měly textovou podobu, nebo do ní byly přetransformovány. Jsou jimi samotná pozorování v daných prostředích, písemné a fotografické poznámky z nich, poznámky z běžných hovorů s příslušnými lidmi či přepisy rozhovorů, které jsem zaznamenávala na magnetofonový pásek, tiskopisy, novinové články a televizní pořady dotýkající se tématu a samozřejmě také uvedená literatura. Tato práce vznikla metodou postupného poznávání různých prostředí, skutečností a souvislostí. V průběhu toho se vynořovala řada témat a momentů, v závislosti na nichž se pozorování, hovory, čtení a hledání dalších textů stávalo cílenější. Ty, jež se mi zdály být zajímavé a důležité, se pak staly předmětem mé práce. Samotné psaní nebylo nějakou konečnou fází, tečkou za předchozím bádáním. Text vznikal průběžně, byl stále přepisován a upravován ve vzájemnosti s ostatními rovinami výzkumu. (o indukci, popisu a interpretaci, vzájemném prolínají jednotlivých "fází" výzkumu viz např. Hammersley and Atkinson: 1989)

Obraz smrti a umírání Postoj ke smrti a umírání se proměnil ve vzájemné souvislosti s řadou dalších změn, z nichž některé sahají hluboko do minulosti a jiné se nám jeví jako docela nedávné. Je dobré si tuto vzájemnost neustále připomínat, jelikož v procesech takových proměn ve společnosti, jako je tato, by bylo velice těžké a snad i marné, hledat a zavádět nějaké konečné vztahy příčin a následků. Některé proměny jdou ruku v ruce, jiné se následují v čase, což však ještě nemusí snižovat jejich vzájemnost. Obraz smrti a umírání vypadal dříve bezpochyby jinak. Smrt byla rozložena do všech etap života, člověk mohl zemřít, a také umíral, "kdykoli". Zvláště novorozenecká a dětská úmrtnost byla vysoká a značně tak snižovala demografický údaj o průměrné délce života. Dnes se smrt z naprosté většiny přesunula do stáří. Ženy se u nás v průměru dožívají zhruba 74 let, muži o něco méně. [Možný:1990] Tento průměrný věk je pak zároveň věkem, kterého se většina z nás skutečně dožívá. Na takto výraznou a v měřítku dějin velice rychlou změnu demografických rysů smrti měl velký vliv obrovský rozvoj lékařské vědy a péče. Byly to ale také změny každodenního způsobu života člověka, jeho životosprávy. Zlepšení stravy - její větší pestrost a výživnost - pak zase souvisí s vývojem a efektivitou zemědělství a s rozvojem dopravy. Svoji roli velkou měrou sehrála stále se zlepšující úroveň hygieny, která je dnes automatickou součástí našeho každodenního života. K tomu, aby se Evropa mohla vydat na pochod k modernímu ideálu čistoty pak bylo třeba, aby se lidem navrátil čich [Možný:1990], aby došlo ke změně nevědomí lidí, která vede k určité distanci od vlastního těla, ke změně mezilidských vztahů, na jejichž základě se vytvářejí pocity ošklivosti, studu a trapnosti [Elias in Šubrt:1996]. Teprve později pak vystupuje racionalita vysvětlení škodlivosti určitého chování, respektive jeho absence, spojená s hygienickými představami. Že je dnešní stáří tak staré se odráží také v podobě samotné rodiny. Třígenerační rodina je dnes samozřejmostí, a ani přítomnost praprarodičů nás příliš nepřekvapí. Soudržnost rodiny je

pak založena především na psychických, emotivních vazbách. Ekonomická funkce rodiny spolu s přinášením pocitu bezpečí neztratila zcela na významu. Není však již ryze životně důležitá. Sociálně-politická síť je rozprostřena takřka pod celou společností, od narození až po smrt člověka. Osamocení, opuštění, osiření přináší psychickou újmu, nepřináší však nutně smrt. Smrt našich starých rodičů či prarodičů je pak jistě bolestivá, nicméně vzhledem k jejich stáří už byla více méně očekávaná a není již tak velkou osudovou ranou, která by výrazně změnila náš dosavadní život, nebo nás uvedla do existenciální nejistoty a ohrožení. Na druhou stranu ovšem náhlá, neočekávaná smrt způsobuje hlubokou citovou ztrátu a vysoce bolestné vnitřní prožitky. Zvláště pak smrt dítěte může zcela paralyzovat život rodičů. Takto silné citové vazby mezi rodiči a jejich dětmi se nám sice zdají být zcela přirozené, nicméně i ony jsou proměnlivé a podmíněny dobovými souvislostmi. V době, kdy byla dětská úmrtnost drasticky vysoká, nevěnovala se dětem taková pozornost jako dnes. Pravděpodobnost, že dítě zemře, byla velká, a rodiče tak zkrátka nemohli vkládat do vztahu k dítěti tolik lásky a očekávání. Smrt se přesunula do stáří člověka a stala se očekávanou a "přirozenou" jen v této životní etapě. Jiná smrt je "nečekaná", "tragická", "zbytečná", "nespravedlivá", je "nepřirozená". Lékařství se svými diagnostickými schopnostmi, s preventivním přístupem a úspěšnou léčbou řady příčin nemocí se řídí i jinde běžnou a velice působivou logikou příčin a následků. Tato logika se vnesla i do lidského uvažování o smrti, která již není vyústěním života daným naší smrtelností, nýbrž má vždy své poznatelné příčiny. Těmto příčinám pak můžeme v průběhu našeho života s úspěchem předcházet, odstraňovat je či je oddalovat. Stačí se jen správně, zdravě chovat - zdravě jíst, zdravě žít. Příčinnost činí ze smrti selhání - selhání člověka, lékaře, medicíny, orgánu. I když už nevyhnutelné, je to selhání. Vedle lékařství přinášejí obraz vyhnutelnosti smrti také média. Anonymní smrt v médiích, kvantifikovaná počtem raněných a mrtvých, je takřka výhradně smrtí z vnějších, samozřejmě vyhnutelných, příčin. Jiná smrt, ta "běžná" a "přirozená", není mediálně zajímavá. Takový obraz v nás ještě umocňuje pocit, že smrt se týká těch druhých, těch, kteří si nedali pozor a nebo zkrátka měli smůlu. Dalším obrazem smrti, který nám média přinášejí, a který má podobný vliv na mysl člověka, je smrt filmová. Ta se stává součástí našeho každodenního života a např. mladý Američan uvidí do svých jedenadvaceti 13 000 - 18 000 takovýchto případů smrti. [Přidalová 1998]. Mohlo by se tedy zdát, že smrt není z našeho života zase tak vytěsněna, dokonce ba i naopak. Smrt je však ve filmu málokdy zobrazena v její skutečné podobě a sama skutečnost, že je vyobrazována čistě pro zábavu, snižuje její vážnost a hodnotu, a "může snižovat práh citlivosti k faktu, že smrt se týká všech a že i v moderní společnosti s moderním lékařstvím může přijít zcela nečekaně". [Přidalová 1998:352] Skutečnou smrt uvidí většina z nás ve svém životě jen výjimečně, pokud vůbec. Smrt, skutečná smrt, byla vytěsněna z veřejného prostoru a přestala být součástí našeho každodenního života. Dříve umírali lidé doma a do domu s umírajícím, kam bylo přinášeno viatikum, mohl přijít kdokoli. [Ariés:1977] Dnes je smrt takřka výhradně skryta za zdmi nemocnice, za kulisami společenského života [Elias in Šubrt 1996:68] a jen lékaři ji mohou spatřit a být jí přítomni. I u nás už vzniká určitá alternativa v péči o umírající, jakou je Hospic, i zde však zůstává umírání i smrt v kvalifikované zdravotní péči a skrytá před zraky veřejnosti. [Mellor&Schilling 1993:424-5] Institucionalizace a profesionalizace se nicméně zdaleka netýká pouze oblasti smrti a umírání, nýbrž je charakteristickým rysem moderní společnosti, jejího způsobu zacházení a uchopování určitých sociálních jevů. Řada funkcí, které dříve plnila rodina a určité sociální skupiny, komunity, jsou dnes zcela delegovány na stát a jeho sociální aparát. A tak nejen

nemocní a umírající se ocitají izolováni za zdmi nemocnic, ale i např. nevzdělaní jsou vykázáni za zdi škol, psychicky narušení jedinci za zdi psychiatrických léčeben, zkažení za zdi věznic a nápravných zařízení. (Netřeba snad ani podotýkat, jak proměnlivé hranice mezi zdravím a nemocí, hranice ne/vzdělanosti, ne/normálnosti atp. jsou.) Posledním bodem, o kterém se zmíním, a který je v souvislosti se smrtí obvykle uváděn, je desakralizace nejen smrti, ale celého života společnosti. Církev a křesťanské náboženství zasahovalo a pronikalo do každodenního života lidí možná daleko méně, než si myslíme. Představa středověké společnosti jako společnosti ovládané církví, je mylná. Tehdejší život ve stínu církve znamená spíše to, že svět uznával jeden společný jazyk, jeden společný systém komunikace a porozumění. [Ariés:1977] Náboženství tak poskytovalo určitý soubor rituálů a věr, které dávaly smrti jistý společně sdílený význam a smysl. Náboženství je způsobem, jak se vyrovnat se smrtí a jak "popřít" její konečnost, ať už tím, že nabízí život posmrtný, nesmrtelnost duše či nesmrtelnost kolektivní. Tento společný jazyk a uvažování však nebyl dnes ničím podobným nahrazen a člověk, v moderní společnosti vysoce individualizovaný jedinec, zůstává v hledání významu, smyslu a slov sám. Takový je tedy zhruba obraz dnešní smrti a umírání. Nedílnou součástí toho je i přítomnost, existence mrtvého těla člověka. Jeho podoba a vnímání je součástí i odrazem podoby dnešní společnosti, vývoje, kterým prochází. Zacházení s tělem zemřelého se institucionalizovalo a zprofesionalizovalo. Dané instituce a "profese" pak, přestože jejich rutina dává situaci určitou společenskou formu, vidíme jako ty, jež přispívají k její skrytosti, odtrženosti a neosobnosti. Samy tyto instituce, prostředí, jimiž mrtvé tělo prochází, mají svůj historický vývoj, kterému se teď budeme v krátkosti věnovat.

Stručná historie pitev Není třeba zdůrazňovat, že pitva spolu s medicínou vůbec, má svojí dlouhou historii. Prošla vývojem, na jehož prostý popis by bylo třeba samostatné práce. Význam a přínosy pitvy pak byly samozřejmě vázány na stávající znalosti v oblasti medicíny a na způsoby nahlížení na člověka a jeho nemoci. Mumifikování mrtvých starým Egypťanům tak například překvapivě nepřineslo příliš poznatků o anatomii. "Vyjímali obsah dutiny břišní a dutiny hrudní (kromě srdce, které obvykle nechávali na místě), rozeznávali proto celou řadu orgánů. Postupovali ale tak nešetrným způsobem, že si nevšímali polohy orgánů v těle. I když poznali důležitost srdce, považovali ho za sídlo inteligence a samotného života, neznali krevní oběh." [Duin and Sutcliff 1997:13] Obecně se dá říci, že znalost člověka, lidského těla a nemocí se pohupovala na vlnách velkých rozmachů, nárůstu vědění a následných zapomnění vlivem pádů říší a ve středověku pak růstem moci církve, která prosazovala, že nemoci člověka jsou vůlí Boží, trestem hříchu. O počátku, respektive o prvních náznacích vědeckého nazírání na nemoc se hovoří zpravidla v souvislosti s řeckým učencem Hippokratem, jehož velkým přínosem byl názor, že tělesné choroby nejsou dílem bohů, nýbrž že jsou důsledkem nerovnováhy v těle samotném. Tento směr vývoje myšlení byl ale přerušen pronikáním náboženství do oblasti vědění, tedy i do medicíny, a skrze církev prosazováním názoru, že utrpení je přirozenou součástí lidského života. Veškerá péče byla věnována duši a tělo zůstávalo zanedbáno. Vědecké zkoumání těla tak v této době takřka zcela vyhaslo, a to až do doby osvícenství a renesance.

V 15. a 16. století, stejně jako v jiných oblastech lidské činnosti a vědění, docházelo i v medicíně k znovuobjevování starých učení, klasických řeckých a římských prací. Objev knihtisku, který v rámci vědění sehrál velkou úlohu, pak nejen napomáhal k jeho šíření. Svým způsobem určitý druh vědění umožňoval a vytvářel. O nárůstu provádění pitev a jejích přínosů v duchu našeho myšlení pak můžeme hovořit až v rámci této doby. O jisté pravidelnosti v provádění pitev (u nás) pak až ve století 18. První, veřejná(!) pitva u nás byla provedena v roce 1600 v Rejčkově koleji. Byla to známá pitva vedená Janem Jesenským, jenž ji "v místě velmi vhodném, za velkého shromáždění slavných učených mužů, vědychtivých a vzdělaných měšťanů šťastně podnikl dne 8. června gregoriánského kalendáře na jakémsi oběšenci, a potom s pomocí boží šťastně za všeobecného potlesku dokončil dne 12. června."[J.Jessenius 1601 in Polišenský 1965:102] Trvala tedy plných 5 dní (!). Ještě více než jedno století po této události zůstala však pitva poměrně ojedinělou záležitostí. Teprve od doby Marie Terezie začala nabývat na pravidelnosti, jelikož bylo uzákoněno, že každý, kdo zemře v nemocnici, bude pitván. Do té doby měli lékaři k dispozici pouze těla odsouzenců a lidí bez příbuzenstva, zemřelých v chudobinci. Zároveň je ovšem nutno podotknout, že potřeba těl pro účely medicíny nebyla v této době taková, jako o pár století později. Vždyť Jessenius je nucen ještě ve svém popisu pitvy obhajovat názor, že bijící srdce je "pumpou", která způsobuje puls v žilách, a ne naopak, respektive že mezi těmito dvěma jevy existuje jistá souvislost, a přesvědčovat okolí, že "lékaři......, zjišťují, že nemoci vznikají nikoli vinou duše, nýbrž jedině vinou těla ....."[J.Jessenius 1601in Polišenský:1965], a zabývají se proto při své práci více hmotnou stránkou člověka. 17. století je stoletím plným nových teoriích a poznatků o lidském těle, je stoletím, kdy začínají vznikat akademie a vědecký a lékařský výzkum začíná být organizovanou záležitostí. Do jeho konce byla alespoň polovina všech rozeznatelných anatomických struktur pojmenována [Duin and Sutcliff:1997]. Je to však zároveň století plné rozporů, kde vedle anatomických, fyziologických poznatků stále u většiny lékařů přežívají staré názory a představy o člověku, jeho těle a nemocích. Pitva zemřelého člověka pak byla také jediným možným způsobem, jak bylo možné se o skladbě těla něco dovědět. Chirurgické zákroky se v této době podobaly spíše vivisekci, při níž asi nejvíce záleželo na rychlosti chirurga. Lidé, kteří se podrobili takovému zákroku, tak často umírali buď na šok z nesmírné bolesti, na následnou infekci, popřípadě, při prvních snahách o anestezii, na otravu alkoholem či opiem. O určitých, a bezpečných, antiseptických a anesteziologických schopnostech a možnostech můžeme hovořit až na počátku 19. století. Pitva měla ve svých počátcích význam spíše "jen" anatomický. Byla prostředkem, jak poznat jednotlivé části těla, jeho orgány a struktury, a byla také prostředkem pro zdokonalení chirurgických schopností. O tom svědčí skutečnost, že v době renesance a osvícenství byly, po svých objevitelích, kteří je popsali jako první, pojmenovávány nejrůznější části těla, kdežto k pojmenovávání řady nových nemocí a chorobných stavů pak docházelo především až ve století 19. K významné změně postavení a významu pitvy, a tím i mrtvého těla, v medicíně došlo v polovině 18. století díky G.B.Morgagnimu a jeho poznatkům shrnutých v knize "O sídlech a příčinách nemocí". Jeho obrovským přínosem bylo to, že "postavil do vzájemného vztahu

prchavé projevy viděné na živém těle s hmatatelnými změnami orgánů v mrtvole".[Bednář a další 1963:12] Dospět k takovému tvrzení znamenalo nejen provést obrovské množství pitev a srovnání pitevních nálezů. Znamenalo to vůbec dokázat rozlišit mezi "normálním" a "patologickým", mezi normálně vypadajícím orgánem a orgánem s jeho morfologickými změnami. Navíc samotné uvědomění si souvislostí mezi projevy nemoci u živého člověka a změnami na lidských orgánech muselo být v dané době velkým myšlenkovým obratem. "Avšak ve světle následujícího vývoje nemohlo Morgagniho anatomické pojetí dosáhnout toho, co slibovalo. Nepomohlo ani, že o půl století po Morgagnim obrátil Bichat pozornost od orgánů ke tkáním." [tamtéž] Byl potřeba udělat ještě další krok, aby patologická anatomie neustrnula na statickém vnímání , na pouhé deskripci pozorovaných změn. "Výzkum etiologických faktorů není cílem vědecké medicíny; je pouze prostředkem k cíli. Posledním cílem je souhrnné pochopení morbidního života, a tohoto cíle může být dosaženo jen koordinovaným průzkumem nemoci na živém a mrtvém těle, podpořeným metodami exaktní vědy." [tamtéž: 13] Pozorování a zkoumání mrtvého těla se tak stává, stejně jako samozřejmě tělo živé, nezbytnou součástí pro další rozvoj medicíny. Jistě, člověk byl vždy předmětem medicíny. Pro něj se také vyvíjela. Ovšem nyní bylo čím dál více zapotřebí organizovaného a systematizovaného přístupu k člověku a k nemoci, a taktéž její patřičné institucionalizované uspořádání. Nové vnímání a znalosti si vynucovaly seskupování nemocných na jednom prostoru, jejich třídění podle druhů a řádů nemocí tak, aby mohli být dlouhodobě a systematicky pozorováni doktorem-klinikem. Tímto pozorovatelem pak nemohl být ledaskdo, nýbrž ten, kdo prošel patřičným vzděláním a atestacemi. Moderní nemocnice přelomu 18.a 19. století se staly nejen prostředkem pomoci nemocným a potlačováním nemoci, ale i prostředkem jejich organizace tak, aby mohli být podrobeni podrobnému zkoumání. Používání lidských těl pro účely vědy, a tím samozřejmě také pro účely živých, nebyly u nás kladeny již od doby Jesenského žádné velké překážky. Historky, které můžeme číst v knize "Lupiči mrtvol, nebožtíci a další duchařské lahůdky" od Fredericka Drimmera [1994], jež se odehrávaly ještě v tomto století v konzervativní Anglii a v Americe a které vyprávějí o vykrádání hrobů a o existenci gangů zlodějů mrtvol, o černém obchodu s mrtvolami mezi zloději a lékařskými fakultami, se nás příliš netýkají. Anatomové a chirurgové měli k dispozici těla trestanců a lidí z chudobinců, a jak již bylo řečeno, bylo už v době vlády Marie Terezie uzákoněno, že každý, kdo zemře v nemocnici, bude následně pitván. Pitva, která snad mohla být dříve vnímána jako posmrtný trest za zločin nebo za chudobu, se stává jakousi "občanskou povinností či dluhem" vůči společnosti, vůči lékařskému vědění. V dnešní době je pitván takřka každý a pitva se stala ve většině případů podmínkou k tomu, aby mohl mrtvý člověk vykročit na cestu, která vede až k vlastnímu místu na hřbitově, k nápisu na náhrobku, zápisu v matričních knihách, k úmrtnímu listu, zkrátka ke statusu "řádného nebožtíka". Důvodů k pitvě je příliš mnoho a pravděpodobnost, že zemřelý dostatečně zodpoví všechny příslušné otázky bez pitvy není příliš velká. Jaké všechny důvody či otázky to jsou si povíme jinde. Pitva se stala vlastně posledním lékařským vyšetřením, jemuž se musí "pacient" podrobit - nejen však v případě úmrtí v nemocnici, ale i mimo ni. V prvním případě probíhá vyšetření na patologickém oddělení, ve druhém pak na oddělení soudního lékařství. O tom všem ale až později.

Stručná historie spalování zemřelých1

Jistě není třeba zdůrazňovat, jak obrovská je rozmanitost pohřebních obřadů a jejich rituálů. Jsou historicky proměnlivé, rozdílné nejen mezi jednotlivými kulturami ale i v rámci jedné, rozdílné s ohledem na sociální postavení, věk či pohlaví zemřelého. Stejně tak je různá i existence spalování zemřelých v rámci pohřebního obřadu nejen v průběhu historie, a podobně proměnlivé mohou být i způsoby a důvody tohoto konání. V Čechách je z historie dobře znám případ tzv. kultury popelnicových polí, tedy jakýchsi společných urnových hřbitovů. Snad ještě dříve, "v době nové kamenné 3000 r. před Kristem pochovávali skrčence do země i pohřbívali ohněm jak národové němečtí, tak Staří Slované. .... Teprve Karel Veliký přerušil násilím spalování mrtvol u Germánů a Slovanů ediktem vydaným v Paderbornu r. 785 a přenechal pohřbívání do země vůbec kněžstvu - tak vznikly hrobky v chrámech a nynější hřbitovy."[Záhoř a Čížek 1916:14-5] Po řadu století, od doby nástupu a rozvoje křesťanství, pak zůstalo takovéto uložení zemřelého (do hrobu či hrobky) v podstatě jediným možným způsobem pohřbení. Myšlenka spalovat zemřelé se začala v Evropě a v Americe výrazněji objevovat v 18. a především pak v 19. století. První novodobé krematorium bylo postaveno v severní Itálii, v Miláně roku 18762 , ten samý rok pak v americkém Washingtonu. Po Evropě začaly vznikat různé spolky, společnosti, jejichž cílem bylo prosazení a rozšíření tohoto způsobu "odstranění" těla zemřelého. U nás měl v tomto směru velký význam vídeňský spolek "Flamme", který byl založen roku 1885, a o čtrnáct let později založená česká "Společnost pro spalování mrtvol". Ta se v roce 1909 přeměnila ve spolek "Krematorium" a později pak v dnešní "Společnost přátel žehu". První české, a vlastně vůbec rakousko-uherské krematorium bylo dostavěno roku 1915 v Liberci. Jeho provoz byl však povolen až po vzniku samostatného Československa. Do té doby byli příznivci kremace z Rakouska-Uherska nuceni zpopelňovat zemřelé v jiných zemích, především v sousedním Německu (v Ghotě - provoz zahájen roku 1878, v Saské Kamenici - dnešní Karl-Marx-Stadt, r. 1906, a v Zittau otevřeném r. 1909). Samo zrození myšlenky spalovat zemřelé a společenské a kulturní klima, které jej provázelo a umožnilo, by bylo tématem pro samostatnou, a jistě velmi zajímavou studii. Ukážeme si tedy jen několik aspektů, které, jak se domnívám, mohli mít na zrod takové myšlenky vliv. K tomu nám dobře poslouží práce Iva Možného [1990] - "Moderní rodina, mýty a skutečnosti", především její druhá kapitola "Smrt jako člen rodiny". Jak jsem již zmínila na začátku, stalo se v 8. století, v době nástupu a rozšíření křesťanství, jediným možným způsobem pohřbení uložení těla zemřelého do hrobu či hrobky. Křesťanství však s sebou přineslo ještě jednu poměrně významnou změnu. Jak Možný [1990] píše, staří Římané, předkřesťanské barbarské kmeny, ale zpočátku i první křesťané pohřbívali mrtvé mimo svá sídliště. Autor to přičítá "smyslové averzi, jež je zřejmě vrozeným obranným mechanismem ochrany před zhoubnými bakteriemi a mikroorganismy, jež v mrtvém těle žijí, protože způsobily jeho smrt, anebo v něm jenom pracují na jeho rozkladu."[Možný 1990:37] Od této praxe, která živé zároveň chránila před nebezpečím nákazy, křesťané v 8. století upustili a evropský člověk jakoby ztratil na několik století čich, obětoval jej kulturním cílům. Mrtví se začínají stěhovat do středu sídlišť, do bazilik, kostelů a později, kdy už uvnitř nebylo dostatek místa, alespoň co nejblíže k jejich zdem a na plochu kostelního dvora. Podoba hřbitovů, která byla ve středověku výrazně jiná než dnes, je odrazem přístupu ke smrti a k zemřelým, odrazem jejich vnímání. "Středověký hřbitov byl skutečně jen travou zarostlý, neudržovaný kostelní dvůr. Hroby se tu kopaly neuspořádaně na náhodně vybraných místech. Když při tom hrobník narazil na mrtvolu, která nebyla ještě dostatečně rozložená, jen nedbale jámu přikryl a začal kopat jinde." [Možný 1990:38, dále také Ariés 1977] Všude se

povalovaly kosti, ze země trčely pohřbené části koster i mrtvol. "Přecitlivělost", s jakou dnes jednáme se zemřelými, výjimečnost a jedinečnost, jakou člověku přisuzujeme i po jeho smrti a s níž nadále "žije" ve společnosti živých i mrtvých, o té jak vidno nemůže být ve středověku příliš řeč. S neuspořádaností hřbitovů této doby zřetelně kontrastují hřbitovy dnešní, které se na rozdíl od prvních vyznačují jasným vymezením každého hrobu, náhrobky nesoucími jméno, data úmrtí a narození, a někdy i povolání zemřelého. Hroby jsou uspořádané, opečovávané, jejich obsazení je pečlivě evidováno v příslušných knihách. Tělo zemřelého si v dnešní době uchovává svoji individuálnost a svoji spojitost se sociální bytostí, kterou za života představovalo. Dalším důsledkem soustředění hřbitovů do center obce byla samozřejmě také jeho konečná ohraničenost. Takový hřbitov nebylo vzhledem k okolní zástavbě možné rozšiřovat a tak bylo na poměrně malém prostranství pohřbíváno velké množství lidí. Zemřelí se pohřbívali do několika vrstev, a když už ani to nestačilo, byl hrobník nucen skládat lebky a kosti zemřelých někam na hromadu a ještě nerozložené části těl nechával vysoušet. Ještě v devatenáctém století pak musely být zakazovány hromadné hroby, které byly používány v dobách morových epidemií a později všeobecně pro pohřbení chudých, zejména ve velkých městech. Až do naplnění zůstával takový hrob v podstatě odkrytý, po naplnění pak byl zaházen slabou vrstvou hlíny. [Možný:1990, Ariés:1977] Bylo by nad mé síly popsat zde celý ten balík hmotných, technických výdobytků a společenských a kulturních změn, které se začaly rodit již v 17. století aby pak ve století 19. vypukly docela, a které se vzájemně ovlivňovaly a podmiňovaly. Životní styl, strava, sociální politika, nemocnice, všeobecná zdravotní péče, hygiena, antiseptika a chirurgie, dětská úmrtnost, průměrná délka života, městská kanalizace, každodenní hygiena ... takovýchto hesel a výkřiků by mohla následovat celá řada, to však není předmětem mé práce. Významným předpokladem celé této velké společenské změny, která nastala i ve vztahu ke smrti a zemřelým, bylo podle Možného [1990] to, že Evropě se navrátil čich. Teprve po té "se mohla Evropa opřít o vědu, zvyšující se produktivitu práce a o rozvoj dopravy a zahájit svou trpělivou cestu k modernímu ideálu čistoty."[Možný 1990:41] Tento "navrátivší se čich" pak snad může být, po přečtení Možného barvitého popisu podoby hřbitovů někdy ještě i na přelomu 18. a 19. století, jedním z vysvětlení zrodu myšlenky spalování mrtvých. Ještě v roce 1916 píší MUDr. J.Záhoř a prof. L.Čížek ve svém spise3 : "kdo nevěří, nechť si prohlédne hromadné hroby na hřbitovech velikých měst, do nichž se klade až 20 mrtvých těl; s ustrnutím a hrůzou vrátí se pozorovatel ze hřbitova a stane se vřelým přívržencem novodobého zpopelňování mrtvoly." [Záhoř a Čížek 1916:15] Důvody, které autoři uvádějí pro zavedení tohoto způsobu "odstranění" těla zemřelého jsou pak nasnadě. Jsou to důvody zdravotní (hygienické), "národohospodářské", ale i mravní a estetické. Tzn. že se tím zamezí nebezpečí přenosu nakažlivých nemocí, zvýší se kapacita hřbitovů, zamezí se vykopávání zemřelých nebo jejich koster, které se neslučuje s představou "klidného neb věčného odpočinutí", zlepší se estetická kvalita hřbitovů, urnové háje, kolumbária atp. jsou vkusná a jednodušší na údržbu, spalování bude v budoucnu levnou záležitostí, kterou si budou moci dovolit i chudí lidé atp. My však již od Možného víme, že předpokladem takové argumentace byla změna čichového (a jistě i zrakového) vnímání lidí této doby. Spolu se změnou postavení člověka ve společnosti a v rodině, s rostoucí individualizací, se změnou hodnoty člověka jako jedince a lidského života vůbec ... spolu s tím a s mnohým dalším se pak proměňuje tvář našich hřbitovů v upravený, uspořádaný městský park, kde každý "hrob" nese jméno a často i podobu svého

"majitele". Kremace se stala velice obvyklým způsobem "pohřbení" mrtvého člověka, transformace jeho těla. Tělo, jež re-prezentuje zemřelého, je transformováno v popel, urnu s kremačním číslem, jménem zemřelého atd. Po té, podobně jako v případě přímého pohřbení do země, pak v náhrobní kámen s nápisem či ve fotografii. Ještě před tím se však "tělo" zemřelého proměňuje. Jak a co se vlastně děje, tomu se budeme věnovat později.

Hranice mezi životem a smrtí Na začátku cesty mrtvého těla je smrt. Smrtí se z živého stává mrtvé. Od chvíle jejího konstatování se odvíjí až několikadenní pobývání mrtvého, nebožtíka, "pacienta", těla, "to-a", zemřelého, X.Y. mezi námi a jeho putování po "našem" světě. Ten se však někdy jeví jako spíše ryze "jejich" svět, kde my jsme jen pouhými návštěvníky. Ovšem už zde, na samém začátku, musíme chvilku posečkat, abychom si připomněli, že samotná smrt, respektive její konstatování není nějakou neměnnou, jasně vymezenou skutečností. Hranice mezi životem a smrtí se díky vývoji v medicíně zcela jistě zpřesnila v tom smyslu, že se již nemusíme bát takových věcí, jako je pohřbení za živa. Co se týče konstatování smrti lékařem, máme naprostou jistotu, že je správné. Lékař je současně tím jediným, kdo je oprávněn, a také povinen, smrt u každého zemřelého určit (zkonstatovat). Zároveň s tímto zpřesněním však jakoby se, právě díky tomuto vývoji a technice a s tím narůstajícími možnostmi a požadavky medicíny, tato hranice poněkud zrelativizovala. Došlo tak k jejímu hned dvojímu posunu - posunu více "do života" /transplantace/ a více "do smrti" /resuscitace/ člověka. Samo "zpřesnění" hranice mezi životem a smrtí navozuje pocit, jako kdyby tato hranice sama o sobě existovala, a my se jí jenom lépe naučili určovat. Kromě vědecko-technických předpokladů bylo ovšem zapotřebí také dalších změn, pro které bychom museli sáhnout hluboko do myšlení lidí. Za významné etické momenty dnešní doby, které se prolínají a procházejí třemi následujícími oblastmi (otázkami transplantací, resuscitací, porodů vs. potratů) a které se spolupodílely na vytváření hranic mezi životem a smrtí, považuji jednak "ethos, že každá lidská bytost je hodna záchrany", jak o něm mluví Timmermans [1996], a zejména pak pojmy "plnohodnotnosti" a "životaschopnosti", respektive "plnohodnotné životaschopnosti", které vstupují do vnímání života, do způsobu uvažování o tom, co je a co už/ještě není život a tím, poněkud kontroverzně k prvnímu, o tom, který život ne/stojí za záchranu. transplantace4 Ještě "do nedávné doby byl člověk považován za mrtvého v okamžiku, kdy jeho srdce přestalo bít". [Jansová 1998:55] Na přelomu 50. a 60. let tohoto století však došlo díky poznatkům učiněným v oblasti transplantací a díky sestrojení přístrojů na udržení oběhu a dýchání k určitému posunu. "Od té doby je za mrtvého považován každý, kdo je ve stavu mozkové smrti" [tamtéž]. Právě v oblasti transplantací hraje přijetí definice smrti jako smrti mozku obrovskou úlohu. Ukázalo se totiž, že po smrti mozku, kdy došlo k jeho nezvratným změnám a kdy přestal pracovat, ale kdy srdce ještě bije a je možné udržovat oběhový a dýchací systém, a orgány proto nejsou poškozeny, tak právě tato chvíle je pro odběr orgánu ideální, jelikož ten se pak

nejlépe adaptuje a začíná pracovat v těle druhého člověka. Bylo ovšem třeba přijmout a prosadit názor, že v této chvíli je člověk již skutečně mrtvý, že zemřel. Transplantace lidských orgánů, jež se v měřítku historie lidstva provádějí velice krátkou dobu a jsou nepochybně obrovským úspěchem v medicíně, si tak "vynutila" redefinování smrti na smrt mozkovou. Samo přijetí této definice muselo být obrovskou otázkou už "jen" z hlediska etického. Nicméně smrt, tedy tato smrt, se stala přesně "měřitelnou", z přirozeného pozvolného procesu umírání a smrti se důležitým stal okamžik, který jsme schopni určit s přesností několika vteřin či minut. Smrt se tak omezila na smrt jediného orgánu - už neumírá člověk jako celá bytost, umírá mozek, nebo jinak, smrt se stala zcela lineární encefalografickou křivkou. Člověk zemřel, přestože ještě dýchá a srdce mu tluče. Alespoň v případech, kdy člověk umírá "institucionálně", tedy nejčastěji v nemocnici a kdy je jeho stav monitorován všemožnými přístroji, což samozřejmě také není ve všech případech. V případě, že je umírající člověk takto monitorován, jeho smrt skutečně nastává dříve, než přestane dýchat a kdy srdce ještě bije. Ovšem,můžete namítnout, že kdyby byl odpojen od přístrojů, zemřel by. Na druhou stranu, není celý náš život závislý na různých přístrojích, technologiích, nebo nebyl alespoň několikrát v našem životě? Já ovšem námitku přijímám. Nechci zde polemizovat o správnosti takové definice, chtěla jsem jen poukázat na některé její důsledky. resuscitace Na druhou stranu ale současně proběhl posun opačný - tedy posun této hranice více "do smrti" a to v případě resuscitací. Zjednodušeně, u člověka dojde k selhání, zástavě srdeční činnosti a dýchání ... člověk nedýchá a srdce mu nebije ... což, jak jsme viděli výše, jsou znaky, které dlouho svědčily o smrti člověka. Při včasné pomoci (k trvalému a vážnému porušení mozku, jeho funkcí dochází již během 5 minut) může ale člověk být s úspěchem resuscitován, znovu oživen. Bez ohledu na její výsledek je člověk v průběhu snah o resuscitaci stále vnímán jako žijící. Statusu zemřelého nabývá až po jejím ukončení. O tom svědčí i skutečnost, že za dobu úmrtí je považována právě doba, kdy byly pokusy o resuscitaci ukončeny. Ta se pak, trochu paradoxně, stanovuje až s minutovou přesností. Stefan Timmermans [1996] ve svém článku "Saving Lives or Saving Multiple Identities?: The Double Dynamic of Resuscitation Scripts" ukazuje na příkladu resuscitačních technik, jak technologie pomáhá v průběhu resuscitace zprostředkovat přisuzování a získávání identit. Vycházejíc z předpokladu, že každý člověk má mnohonásobné identity (multiple identities), ukazuje, jak se jejich "sociální část" - tedy takové identity, jež jsou člověku přisuzovány, popřípadě sdíleny s ostatními - v průběhu resuscitačního procesu proměňuje, jak člověk některé identity ztrácí, dočasně nebo navždy, a jiné zase nabývá. "Resuscitativní technologie přímo či nepřímo zvěčňuje (perpetuates) an ethos of life, který zdůrazňuje, že každá lidská bytost je hodna záchrany za každou cenu. Tento kulturní ethos začal v 19. století." [Timmermans 1996:768] V šedesátých letech pak, jak píše autor, byla znovu-objevena jednoduchá technika dýchání z úst-do-úst a srdeční masáže a stala se veřejně velmi rozšířenou. Každý člověk se tak mohl kdekoli stát nejen tím, kdo bude pomoc poskytovat, ale i potenciálním kandidátem na revitalizaci. Pro tento účel vznikly "resuscitační scénáře (scripts)", které popisují celý postup, krok za krokem, a která určují roli a úkoly každého z účastníků resuscitace. Jedním z nezamýšlených důsledků však je, že "rozšířenost

užívání resuscitační technologie mění to, čím lidé jsou, když umírají"[tamtéž:769] a také to, čím lidé jsou v přítomnosti umírajícího. Timmermans [1996] popisuje, jak člověk, postižený náhlou srdeční zástavou, postupně ztrácí své dosavadní sociální identity. Stává se nejprve "obětí", jíž poskytuje náhodný a cizí kolemjdoucí (nyní "zachránce") pomoc do té doby, než přijede záchranná služba, která ho odváží do nemocnice. Zde je postupně svých obvyklých identit zbavován, jsou odsunuty stranou. Stává se "pacientem". Člověkem s nefungujícími plícemi a srdcem. Péče o něj se v nemocnici stává mnohem složitější a "techničtější" než doposud. Je napojen na všemožné přístroje, které jednak podporují a nahrazují jeho orgány a jednak monitorují jeho stav. O člověka pečuje přítomný lékařský tým. Každý z členů tohoto týmu má svůj odlišný úkol, který plní. Člověk, původně sociální bytost a před chvílí ještě /generic/ pacient, se mění v "tělo-stroj", mění se v řadu oddělených ukazatelů, které vypovídají o jeho oběhovém a dýchacím stavu, mění se v křivky na obrazovkách, v čísla na papírech a v zvuková nebo světelná znamení. Podle autora se danému člověku po ukončení resuscitačních praktik jeho původní sociální identity zase postupně navracejí - lékař se začíná ptát po jeho jméně, zajímá se, zda má rodinu atp.. To se děje bez ohledu na výsledek tohoto procesu, i když ne vždy znovunabývá všech svých předchozích identit a někdy nabývá i identity zcela nové. S podobným procesem ztrácení a nabývání různých složek identity člověka, jejich dočasné suspendace a nahrazování jinými, novými identitami, se setkáváme v průběhu celého lidského života, a to i v daleko méně dramatických situacích, než jakou je třeba resuscitace. K takovému procesu pak dochází, jak brzy uvidíme, i po smrti člověka. Čím je člověk po smrti, jakých hodnot a identit nabývá, je jednou z otázek, na které se pokusím odpovědět ve své práci, inspirované tímto článkem, a to na úseku, který je jen jednou z možných cest zemřelého, jeho těla. porod-potrat "Mrtví dřív, než se narodí" Podobně jako vstupují do vnímání a rozhodování pojmy "plno-hodnotnosti" a "životaschopnosti" v případě smrti člověka, je tak tomu i v případě ne-narození. Nebudu zde rozebírat celou otázku potratů, která je tak široká. Stejně jako předešlé otázky by vyžadovala a zasluhovala samostatnou studii. Chci pouze poukázat na určitý prvek, který má souvislost s mým tématem, tedy, jednoduše řečeno, se zacházením a vnímáním lidského těla po smrti. Základním hlediskem pro rozlišení mezi porodem a potratem není úmysl mít či nemít dítě, jak tento význam slova v běžném užívání někdy mylně navozují. Je jím doba trvání těhotenství, respektive váha dítěte. O potrat jde v případě "vypuzení resp. odloučení plodu od těla matky" před 28. týdnem těhotenstvím, v němž dítě zpravidla váží 1000 gramů. [Vokurka a Hugo:1998] V opačném případě se jedná o porod. Tato hranice má samozřejmě svůj význam. Je to hranice životaschopnosti plodu, nebo přesněji, plnohodnotné životaschopnosti. Přesto ale občas dítě "narozené" pod touto hranicí přežívá. A tak nevím - v takovém případě matka porodila či potratila? Jde o dítě "narozené potratem"? Ale asi každá hranice má své pohraničí. Tyto hranice jsou důležité při rozhodování o záchraně dítěte, a vystupují zde právě s otázkami plno-hodnotnosti a životaschopnosti. Tato dělení mají význam i v tom případě, že jde o

embryo/plod/dítě mrtvé, zemřelé. Ovlivňují způsob, jakým "e.-p.-d." vnímáme - zda jako již samostatnou bytost, nebo jako sou-část těla matky. Medicína rozlišuje mezi biopsií a nekropsií, mezi bioptickým a nekroptickým vyšetřením. Biopsie je "vyšetřením vzorku živého lidského orgánu nebo tkáně", nekropsie je pak pitva, resp. vyšetření prováděné na mrtvém těle nebo jeho vzorku. [Vokurka a Hugo: 1998] Embryo, pod 500g, je odebráno na bioptické vyšetření a je vnímáno jako sou-část těla matky, ve stejné rovině, jako když jsou člověku odebírány vzorky například nádoru kvůli zjištění jeho povahy, nebo při amputacích. Vyšetření plodu, nad 1000g váhy, je nekroptické. Takový plod je pak vnímán jako už samostatná, jelikož životaschopná, bytost, jako dítě - zemřelé a mrtvě narozené dítě. Co je mezi takto přesně udávanými hranicemi, už není tak jasné. V případě, kdy se jedná o záchranu takového plodu/dítěte, je problém "zřejmý". "Při speciální intenzivní péči dnes mohou někdy přežívat i plody o hmotnosti pod 1 kg a narozené před 28. týdnem." [tamtéž] Jak v takovéto situaci probíhá rozhodování a jak je vůbec možné se rozhodnout, to je další uzlíček. Uzlíček touhy rodičů, potřeb plnohodnotnosti lidského života, životaschopnosti a možností dnešní medicíny. Ovšem v případě, kdy jde o rozhodování o tom, zda je to "nález" pro bioptické nebo nekroptické vyšetření, to už není na první pohled tak jasné. "Záleží na tom, co od toho chceme", říká lékařka. Později se však otázka vyjasňuje. "1000 gramů, to je ta magická hranice. ... Ale protože my máme určitý zaměření na tu pediatrickou problematiku, tak se z toho snažíme jaksi vyzískat co nejvíc informací. Proto to od těch pětiset nahoru děláme tak, jako se to normálně dělá od tisíce, a do těch pětiset aspoň vyšetříme ty životně důležité orgány." Zde, v jedné z nemocnic, je tedy z určitých vnitřních důvodů a z určitého hlediska hranice posunuta z 1000 na 500 g. Nejde samozřejmě o posunutí hranice životaschopnosti. Zde jde už o případy, kdy je "e.-p.-d." mrtvé: potracené, mrtvě rozené, do 7 dnů života zemřelé, zemřelé do 1 roku, do 15-ti (respektive do 18-ti5 ) let. Jde o posunutí hranice bioptického a nekroptického vyšetření. Jaký je lékařský rozdíl mezi těmito druhy vyšetření, jaký je rozdíl v jejich způsobech a typu získaných informací nedokáži posoudit. Liší se však formální stránkou, která je provází. "Plod" do 500g, který je vzat na bioptické vyšetření, je provázen "Průvodním listem k histologickému6 materiálu". V této "průvodce" je kromě různých zpřesňujících informací a sdělení např. o příčině potratu uvedeno jméno a rodné číslo matky, "protože když se to bere jako potrat, tak to vlastně patří celý matce" (lékařka). "Plod" nad 500g je k nekroptickému vyšetření doprovázen "Průvodním listem ke klinické pitvě"7, "Zprávou o novorozenci" a "Zprávou o rodičce". Posunem hranice tedy dítě, nebo přesněji "potracený plod" (v tomto případě 500-1000g) získává jakési "výsady" dítěte porozeného, novorozence. Ale toto vnitřní opatření nemocnice nevede, a ani nemůže vést ke zrušení všech důsledků vyplývajících z obecně uznávané hranice 1000 gramů. Teprve "porozené" (a tedy vlastně vůbec narozené) dítě má své vlastní jméno a odpovídající příjmení, datum narození, má svého otce, je bráno za samostatného jedince. "Potracený plod" do 1000 gramů je sice od určité doby provázen stejnými formuláři jako "novorozenec", avšak figuruje zde pouze jméno matky, respektive její příjmení. "Plod" je pak považován za její součást, ne za samostatnou bytost. Takovéto hranice, spolu s určením doby "úmrtí", mají pak, kromě určení postavení "dítěte", i své právní důsledky. Ty řeší vztah lékaře a rodičů, kdy je třeba posoudit, zda šlo o profesionální zákrok nebo o trestní čin, ale i vztah rodičů navzájem.

Oblastí porodnic a porodnických sálů jsem neprošla. Nicméně i z pouhých teoretických znalostí si troufám pozastavit se u jisté"de-humanizace" vyvíjejícího se člověka, o níž se často hovoří [o tom viz Mulkay:1993]. Ano, pojmy embryo, plod, fetus, znějí tak nějak nelidsky. "Ne-lidsky". Již v tom je samozřejmě jistý paradox. Ale nebudu se zde pokoušet o filosofické úvahy nad tím, zda se lidé vůbec mohou chovat nelidsky. Přivádí nás to však k jedné skutečnosti, na kterou budeme narážet i později v této práci. Člověk zkrátka žije a jedná na různých sociálních úrovních, ocitá se v různých "sociálních polích" [Bourdieu:1998]. Tomu nemusí být samozřejmě nutně fyzicky přítomen. Do těchto rovin člověk vstupuje různým způsobem a reprezentují jej v nich různé identity. Některé z nich se nám pak zdají být jakoby zcela nesouvisející s naší osobou, od nás odtržené. A děje se tak nejen v průběhu celého našeho života, ale i před a po něm. I ještě nenarozené dítě pak nabývá určité sociální identity, které se nám mohou zdát být v rozporu či spíše neslučitelné. Na jedné straně může být embryem či plodem určité váhy, rozměrů, polohy, může být řadou zdánlivě ryze lékařských ukazatelů. Na druhé straně, v jiném prostředí, pak může mít už své jméno, i když třeba zatím jen méně určité "Václav nebo Mařenka", může mít třeba už svůj pokoj, postýlku, "své" plány na letošní léto atp.. V závislosti na prostředí a na "přisuzovateli" se tedy identity jednoho a toho samého liší. V tomto případě však přesto nejsou zcela na sobě nezávislé. I když se vnímání a pohled lékaře a budoucí matky liší, oba mají zájem o pohled toho druhého. Mají starost o to, jak "si stojí" dítě na obou rovinách. Jeho identity, zdánlivě nesouvislé a zcela jiného charakteru, se navzájem ovlivňují a doplňují. Nicméně ať už to však s ním dopadne jakkoli, prochází ještě nenarozené dítě různými sociálními rovinami a prostředími, a je s ním zacházeno jako se vším lidským - živým či neživým. "Standardizace", "depersonalizace", "zbavování a znovunabývání sociálních identit", to jsou praktiky a jednání ve společnosti lidí běžné. Jsou to jedny ze způsobu, jak "společnost", na různých svých úrovních, jedná s "jedincem" a uchopuje jej.

Podle toho kde a jak zemřu ... "...a proto jsem tady měla dlouhou diskusi s tím pánem, protože on tvrdil jako že on nedal souhlas k pitvě své ženy, tak jak je možný, že my jsme se do toho pustili, jak jsme si to mohli dovolit!." ( lékařka ) Člověk cítí, jak se kry dvou světů náhle střetávají a naráží do sebe. Co se bude dít s vaším tělem po smrti, to nebude nic nepředvídatelného a chaotického, a pokud byste se o to jenom trochu zajímali za svého života, pak ani nic neznámého. A také právě proto na to budete mít vy, respektive vaši bližní, asi jenom malý vliv. Mnohé bude záviset na tom, kde zemřete, tedy z jakého bodu "vykročíte", a na tom, jak zemřete. V každém případě budete nejprve prohlídnuti lékařem. Ten zkonstatuje vaši smrt, dobu vašeho úmrtí (dle okolností alespoň předpokládanou). S ohledem na to, zda je mu dostatečně znám váš bývalý zdravotní stav, průběh vašich nemocí, a do jaké míry je si jist správností diagnózy, léčby a příčinou smrti, rozhodne o případném provedení pitvy. Při posuzování těchto skutečností "prohlížející lékař" zpravidla spolupracuje s "lékařem ošetřujícím", který samozřejmě nejlépe zná diagnostickou a léčebnou část a v případě "nejistoty" si ji chce pitvou prověřit.

Tyto a další údaje vyplní lékař do "Listu o prohlídce mrtvého". (viz příloha II) Ten vás pak bude provázet po celé vaší cestě k pohřbení. Kudy vaše cesta povede, to záleží nejen na jasnosti odpovědí na výše zmíněné otázky, ale také vůbec na místě a způsobu, jakým jste zemřel/a. Něco jiného je zemřít po 24-ti hodinách po příjmu do nemocnice a něco jiného je zemřít před touto lhůtou. Něco jiného je zemřít doma sám nebo s přítomností blízké osoby. Něco jiného je zemřít po dlouhé nemoci a nebo náhle, zemřít starý nebo mladý, zemřít "venku", doma nebo v nemocnici atp. - Toto vše má vliv především na to, zda a kde jste pitván/a. Zda na oddělení patologie nebo na oddělení soudního lékařství. Zjednodušeně se dá říci, že každý, kdo zemře po určité době pobytu v nemocnici, je pitván na oddělení patologie. Zemřete-li "náhlým, neočekávaným nebo násilným úmrtím včetně sebevraždy"8, budete převezeni a pitváni na oddělení soudního lékařství (a to i v případě, že zemřete až po převezení do nemocnice). Nebo jinak. V případě, že zemřete v nemocnici pod dohledem lékaře a "pachatelem" je nemoc, podrobíte se pitvě patologickoanatomické a v případě, že nezemřete v nemocnici a pachatelem může být něco nebo někdo jiný, podrobíte se pitvě soudní, která je v jistém ohledu daleko "důkladnější". Proč to všechno? Příčina smrti - magické sousloví, které je samo příčinou následného dění. Hledání příčiny, pátrání po článcích řetězce, který nás dovádí až ke smrti ... tomu je zasvěceno první putování těla zemřelého. Smrt člověka je vnímána logikou příčiny a následku, která je nejen v lékařském myšlení zvláště silná. Člověk neumírá na život, na svoji smrtelnost, nýbrž umírá na, někdy více někdy méně, přesně definovatelné příčiny. A příčin se rozlišuje hned několik. Určuje se bezprostřední příčina smrti, předchozí příčiny, prvotní příčina a jiné chorobné stavy nebo změny, spolupodmiňující smrt, které nebyly v příčinné souvislosti s bezprostřední příčinou9. Prvotní příčina vaší smrti se pak stane předmětem statistického zpracování a uplatní se při demografické analýze procesu úmrtnosti. Ovšem její určení je právě v případě starých lidí někdy velice problematické. Nicméně nikdo z vás nezemře bez příčiny a vaše tělo se s velkou pravděpodobností stane prostředkem k jejímu zjištění. Teprve s ověřenou a zaznamenanou příčinou smrti se můžete vydat na další cestu Samozřejmě existují ještě další důvody provedení pitvy, které jsem zmínila již na začátku a které jsou formulovány zákonem10. Kromě toho např. ještě tzv. "jiné úkony při pitvách" (§7 tohoto zákona) a "odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých" (§8 tamtéž). V prvním případě se mimo jiné jedná o odnětí nějakého přístroje, předmětu (např. kardiostimulátoru) z těla mrtvého. Za předpokladu, že je ještě znovu použitelný, bude vám z těla odebrán. To je vcelku pochopitelné. V porovnání s tímto nás však může poněkud překvapit obecně (nejen při pitvách) platný zákaz "odstraňování zubních protéz z drahých kovů" (§3 odst. 5 tamtéž). Takový zákaz v předchozí vyhlášce z roku 196611 nenalezneme. Nevím, vůči čemu byl takový zákaz obranou a řekla bych, že spíše pomohl vytvořit prostor pro jeho porušování a pro jakousi "márniční mythologii", která je výrazem podezření a nejistoty běžných lidí o tom, co že to s tím tělem vůbec vyvádějí. Z rozhovoru s majitelem a provozovatelem jedné pohřební služby vyplynulo, že dříve bylo běžné, že do rodiny, kde došlo k úmrtí, byl v případě potřeby přivolán zubař, který zemřelému "protézu z drahých kovů" odebral. Ostatně i my doma máme prababiččinu zlatou korunku. Jelikož toto prováděl zubař, byl to tudíž také lékařský zákrok specialisty. A o znovupoužití takového "předmětu" v rámci zdravotní péče není pochyb, i když je pravda, že ne vždy toto použití zdravotní nutně bylo. "Cizí", znovu použitelné předměty, které byly do těla implantovány lékařem, tedy nemají stejný status a není s nimi zacházeno stejně. V případě zlatých zubů pak zákaz jejich

odnímání vede k jejich neustálé evidenci a kontrole při každém předávání těla a ze strany běžných lidí, jelikož "příležitost dělá zloděje", pak k obavám a podezření, že právě jejich nebožtík byl zneuctěn a okraden. Celá oblast zacházení s mrtvým tělem člověka se zprofesionalizovala. Tím se také skryla před zraky veřejnosti a stala se tajemnou neznámou. To, ne zcela neoprávněně, vede k obavám a nedůvěře. Druhá záležitost, "odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých" se mimo jiné týká transplantací. Rozhodování o provedení transplantace je u nás vedeno tzv. principem předpokládaného souhlasu. To znamená, že nevyjádříte-li s odnětím orgánu písemně nesouhlas #za svého života, předpokládá se opak a už nic nebrání v jejím provedení. Ani nesouhlas vašich příbuzných. To platí svým způsobem i v otázce pitev, i když v tomto případě ani neexistuje zákonem nabízená forma nesouhlasu. Pochopitelně jedna věc je zákon a realita je věc druhá. Závisí vždy na konkrétním případě, na pozůstalých a na vůli a možnosti daného lékaře vyhovět přání jejich nebo zemřelého. Ale zpět ke způsobu a místu vaší smrti. Ačkoli je takových způsobů a míst nespočetně, a můžete snad skutečně zemřít leckde a lecjak, a některá místa a způsoby se zdají být vhodnější a jiná méně, je vždycky jaksi nevhodné ocitnout se ve společnosti lidí mrtvý. Takový společenský přestupek je třeba vždy rychle napravit a tělo zemřelého je co nejdříve odstraněno z pohledu živých okolostojících a odvezeno do míst, kam mrtví patří. Jistě, jsou případy, kdy člověk zemře doma a až do pohřbu zde může zůstat ve společnosti svých blízkých. Jsou to však výjimky, kdy daný člověk i jeho příbuzní musí splnit příliš mnoho podmínek. Různé způsoby a místa smrti vzbuzují různou pozornost. "Nejvhodnější" se zdá být smrt v nemocnici. Ta jakoby vzbuzovala nejméně podezření a otázek, na něž je třeba odpovědět. Ve smrti mimo nemocnici je svým způsobem vždy spatřováno cizí zavinění, jež je třeba ověřit či vyloučit a svědky se stávají vedle samotného těla také příslušní lidé. Míra stop, jež na těle mrtvého zanechala smrt, její způsob či včasnost nalezení zemřelého, pak ovlivňuje to, zda bude uznáno za vhodné a přípustné, aby bylo tělo zemřelého v případě žádosti ukázáno pozůstalým či nikoli. Způsob a místo smrti tedy především spoluurčuje zda a kde bude zemřelý pitván, zda a kam bude převezen. Následné dění je pak už více méně dáno přáním vaším nebo vašich bližních a možnosti pohřbení jsou dvě - do hrobu či žehem. Podívejme se tedy, jak vypadá jedna z možných cest mrtvého těla a co se s ním na této cestě děje.

Cesta pitevnou a krematoriem /1/.......Zazvoní zvonek a to je pokyn pro sanitáře, aby šel otevřít. Za vraty čeká buď "nové" tělo se svým průvodcem, nebo zájemce o vydání těla. Mrtví tu procházejí se svými průvodci bočními vraty, zaměstnanci pak čelními dveřmi (na nichž je nápis "vchod pro pozůstalé za rohem") a pozůstalí dveřmi z opačné strany domu. Budovu tak musí celou obejít, až se dostanou kolem vrat do zastřešené, úzké chodbičky a jí až k "vchodu pro pozůstalé". Na nich stojí obligátní "Úřední hodiny v Po-Pá ...". Ne každý tedy vstupuje na oddělení patologie ve "-ské" nemocnici stejnou cestou. Do budovy je možné vstoupit třemi vchody. Pro zaměstnance, pro pozůstalé a pro zemřelé a jejich "průvodce". Také prostor, který je každému z nich přístupný a který se mu odkrývá, není pochopitelně stejný.

/2/Jiný zvonek ohlašuje příchod pozůstalých. Sanitář jim otevírá dveře a vcházejí do spoře zařízené kanceláře. Stůl, pár židlí, skříň, křížek na stěně. Betonová podlaha zdobená černobílými kamínky, na okně bílá záclona s visačkou "Patologie". Na stole leží letáčky několika pohřebních služeb. Zde se vyřídí veškeré potřebné formality. Předání oblečení, "snímatelných ozdob" a popřípadě jiných osobních věcí. V případě zájmu je pozůstalým odhalena ještě sousední místnost, zatím skrytá za tmavě modrým sametovým závěsem, pokrývajícím celou jednu stěnu. Do této místnosti však mohou už jen pohlédnout. Skrze průhlednou skleněnou stěnu. Na nebožtíka, na němž jsou pečlivě zakryty všechny stopy po pitvě. Pozůstalí mají přístup do "kanceláře", popřípadě, ale už pouze pohledem, do "výstavní síně". Nemají tedy možnost bezprostředního přístupu k nebožtíkovi. Mrtvý člověk se v prostředí pitevny stává potencionálním přenašečem nákazy, nositelem infekce. Ano, řekneme si, je to pochopitelné. Vždyť i když konkrétní nebožtík nebyl nositelem infekční, po smrti ještě přenosné nemoci, mohl se zde s někým takovým "setkat". V lékařství se navíc stále připouští reálná možnost existence neznámé či nerozpoznané infekční nemoci. "Nebezpečí infekce v pitevně bývá často zdrojem obav, ale je zpravidla přeháněno na podkladě zkušeností ze starší doby, kdy bylo spektrum pitevních diagnos úplně jiné než je v současnosti. .... Musíme však stále počítat s výskytem nákazy, která nebyla klinicky rozpoznána, zejména s nosičstvím infekce bez klinických i bez anatomických projevů a musíme proto provádět každou pitvu tak, jako by šlo o infekční chorobu." [Stejskal 1982:10, zvýraznila M.R.] Pitevna je zkrátka "rizikové, infekční pracoviště". A tu je třeba se řídit určitými pravidly, které jsou bezvýjimečné. To je poměrně uspokojivé vysvětlení. Tedy bylo by, kdyby se s tělem dříve i nadále, když opustí prostor pitevny, zacházelo pouze "v rukavičkách", s rouškou na obličeji a v bílém plášti. Avšak tak tomu, jak si ukážeme později, není. /3/......Zazvoní zvonek a to je pokyn pro sanitáře ...... Přivezli nové tělo. Tělo je zabalené v bílém prostěradle. Pod ním je zcela nahé. Někdy jsou ruce a nohy svázané kouskem obvazu. "... musíš se podívat, jak je označený tělo, jestli to nemá žlutý kov, cennosti, jestli to tělo souhlasí s těma papírama. Papíry musí být tři plus jedna, to znamená List o prohlídce mrtvého musí být třikrát a Klinická zpráva musí být jednou, jo, to je v každym případě. Musí tam být razítko na ohledáku, jo, a podpis doktora, ... odkud je, jestli je to z interny, z chirurgie a tak." (pitevní sanitář) Mrtvého člověka, jeho tělo, přebírá od "žurnálu" pitevní sanitář. Zemřít může člověk kdykoli. Aby mohl být zemřelý co nejdříve odklizen z nemocničního lůžka a daného oddělení, je na oddělení patologie nepřetržitá služba. Večer a v noci je "pohotovostní". Člověka, který zemře, vysvlečou už sestřičky na oddělení. Sem přichází nahý, někdy se svázanýma rukama a nohama, zabalený do prostěradla. Na levém stehně a pravé ruce je fixou napsáno jeho jméno, datum narození, datum a hodina úmrtí, popřípadě oddělení, na kterém zemřel. Se stejnými údaji je ještě na palci u nohy přivázaná papírová kartička. Při přebírání je třeba zkontrolovat, zda údaje na těle souhlasí s údaji na papíře. A tím začíná jakýsi "boj" o udržení identity, nebo spíše identifikace zemřelého. Respektive už začal. Na oddělení, kde (tam ještě) pacient zemřel. Sestřička, která tělo připravuje k převozu na patologii, jej popisuje identifikačními údaji, jež jsou všeobecně čitelné, srozumitelné. Jelikož tvář člověka, jež mu byla, a v prostředí jeho známých a blízkých vlastně stále je, jeho "identifikační kartou", začíná být nečitelná. Ne zpravidla ještě pro ni, pro sestřičku, která právě tělo vysvlékla, omyla a před zabalením popisuje. Pro ni třeba "pacient" ještě stihl nabýt nejen onu celou velkou bublinu "identity", nebo spíše její část, vrstvičku, ale stihl především nabýt tuto čitelnost tváře, její schopnost

identifikovat. A tak ne pro sebe, pro svoji potřebu, nýbrž s vidinou budoucího dění, sestřička čmárá po těle. Už cestou na patologii, a zcela určitě na ní samotné, se, na čas jediným, vypovídajícím znakem, jakýmsi občanským průkazem, stává právě jen ten popisek přímo na kůži člověka nebo na přivázané kartičce. Z "paní Vopičková!?", "babičko!?" se zde na čas stává "JiřinaVopičková10.3.194315.10.19985.45JIP". Tvář svoji identifikační schopnost nabývá zase až před zraky blízkých. Podobně jako je tomu v již zmíněném průběhu resuscitace [Timmermans:1996], tak i zde, na oddělení patologie, je zemřelý dočasně zbaven určitých sociálních identit a získává jiné, další identity. Ty byly jeho okolí zatím skryté, neznámé, nebo mohly být nepodstatné. A některé takovými i zůstanou. Způsob a okolnosti smrti, její příčiny a komplikace, váha a podoba orgánů, jejich morfologické změny, barva, tvrdost, vůně ... To vše jsou rysy člověka, které zde začínají vypovídat. Které začínají diferencovat. Začínají být důležité. /4/Tělo se od vrat veze širokou chodbou kolem prázdných vozíků, staré váhy, kolem dveří s nápisem "pouze pro odpitvané". Na jejím konci se zahne do leva a vejde/vjede se do místnosti bez oken, kam světlo přinášejí jen stropní zářivky. Odtud vedou dveře do všech stran. Na jedné straně jsou dveře do čtyř lednic pro těla před pitvou a vchod do chodby, z níž se vchází do různých kanceláří, šatny, laboratoře a z níž na levo po schodech dolů vycházejí pitevní laboranti, sanitáři a doktoři ven. Na protější straně místnosti jsou dvoje dveře. Za nimi je "výstavní síň" a kancelář pro příjem pozůstalých. Na dvou zbylých, sobě protějších stranách se vstupuje do pitevních místností. Tělo je uloženo do jedné z lednic v této "ústřední" místnosti, které jsou určeny pro nepitvaná těla. Zde zůstává po většinu času. Vlastně stále, kromě zhruba asi dvou hodin, kdy probíhá pitva. Po ní se pak vrátí zpět do lednice. Už ale do široké chodby, kde je "Pouze pro odpitvané". Lidé, živí lidé, kteří sem přicházejí, se tu střetávají s mrtvými s úmyslem prozkoumat je, získat od nich určité svědectví. K získání co nejpřesvědčivějšího a co možná nejpravdivějšího svědectví je třeba chovat se k tělu a zacházet s ním podle určitých pravidel a pomocí určitých nástrojů a technologií, které dokáží "pravdu" co nejlépe zreprodukovat, uchovat ji a odhalit ji živému lidskému oku a lidskému myšlení. Toto poznání je ospravedlněno pouze v rámci lékařství, za určitých podmínek a v určitém prostředí. Zdá se tedy být "ryze lékařskou doménou"12 . Že tomu tak docela není, to se pokusím na různých momentech v průběhu práce ukázat. Systematičnost a rozsah, v němž jsou pitvy prováděné, vyžaduje možnost, aby tělo bylo uchováno delší dobu. Uchováno ve stavu, v němž bylo po smrti a aby tudíž bylo zabráněno přirozených změnám a procesům, které postupem času v lidském těle probíhají. Úsilí, které bylo ještě před pár hodinami zaměřeno na uchování života člověka, se nyní soustřeďuje na zachování jeho tělesné schránky pro potřeby jiných, kde jedinečnost člověka jako sociální bytosti dočasně ztrácí na významu. /5/"Tomu dílu přálo i nebe. Bylo totiž dílu nápomocno po celý onen čas chladno, pro tu věc nutné,.... " [J.Jessenius 1601 in Polišenský 1965:102] Jsou zde dva typy lednic. Tři, respektive čtyři menší jsou v "ústřední" místnosti, pátá samostatně v široké chodbě. Jedna z prvních je určená pro "biopsie" - pro amputované části těl, a pro "malé děti", zhruba do jednoho roku. Ostatní tři jsou pro dospělé a "velké děti". V každé z těchto lednic je jeden vozík, který má po stranách zvýšené hrany, bočnice. Na rozdíl

od převozních a jiných vozíků, které jsou rovné, jsou tyto na způsob vaničky a jsou širší. Sem se ukládají dvě těla vedle sebe. Pátá lednice, která se nachází v široké chodbě ústící do vrat, je určená "Pouze pro odpitvané". Zde se již nachází řada těl, některá nahá, některá již oblečená. Leží na rovných kovových vozících. Každé na jednom samostatném. Kromě dětí. Ty se přikládají k dospělým. Je neděle odpoledne. Sanitář si všiml, že jsem přijela a jde mi otevřít. Vcházím vraty a hned za nimi míjíme dvě těla. Leží na samostatných vozících vedle sebe, nahá, po pitvě. "Jednou tu prý bylo i čtyřicet těl", říká, když si povídáme v kanceláři. "Můj rekord je patnáct za víkend." To jsou ovšem jen nově přijatá těla zemřelých. Když je nově přijatých těl víc, než míst v lednicích pro ještě nepitvané, dávají se i do velké lednice v chodbě. Pokud ani to nestačí, musí se některá těla vyvézt ven na chodbu. V takovém případě jdou nejprve na řadu ti už odpitvaní. "Tak ta těla, ty orgány, že jo, aby se uchovaly hlavně, pro tu pitvu". Nedostatek a malá kapacita lednic je samozřejmě také prozaickým problémem financí a takováto situace nemá dlouhého trvání. Nicméně priority jsou zde patrné. I když jde o extrémnější, krátkodobý stav. Nebo spíše právě proto. Nejdůležitější se tedy zdá být uchovat lidské tělo pro pitvu, pro lékařské účely. Přestože se tělo člověka, jenž zemřel v nemocnici, prakticky po celou dobu, až do pohřebního obřadu, nachází v nějakém chladicím zařízení, a smysl toho je v každém případě hygienický, můžeme zde na patologii nalézt tuto jinou, v případě nutnosti jejich vlastní prioritu. Ale přesto, jsou důvody pro uchování těla zemřelého pouze lékařsko-hygienické? Vedle těchto důvodů můžeme hledat snad i v důležitosti samotné vizuality, vizuálních, ale vlastně i jiných dojmů živých okolostojících. V případě, že je tělo zemřelého příliš zohyzděno a poznamenáno smrtí, je-li již v pokročilejším, na těle patrném stadiu rozkladu, pak je uzavřeno do rakve označené cedulkou "Zákaz otevření". Zachovalost těla se stává podmínkou pro možnost spatřit zemřelého. "Dosud nikdy v dějinách lidstva nebyli umírající tak sterilně odsouváni do zákulisí společenského života, mimo zraky živých; dosud nikdy nebyly lidské mrtvoly expedovány z úmrtního lože do hrobu tak hygienicky, bez zápachu a s takovou technickou dokonalostí." [Elias 1998:23] Jak Elias dále říká, změnila se sama sociální struktura osobnosti. Změnil se práh studu a trapnosti. Animální aspekty lidského života byly vykázány do společenského zákulisí. "Primární příčinou tohoto procesu /plivání/ nejsou, jak by se mohlo zdát, hygienické důvody a strach z nemocí. Základní důvod je možné spatřovat ve změnách mezilidských vztahů, na jejichž základě se vytvářejí pocity ošklivosti, studu a trapnosti." [Elias in Šubrt 1996:39] Pohled na rozkládající se, zapáchající mrtvé tělo by dnes v člověku vzbuzovaly nepochybně pocity ošklivosti a odporu. Potřeba uchovat tělo zemřelého, zabránit procesům, jež by po smrti přirozeně nastaly, souvisí s citlivostí našich smyslů na vjemy tohoto druhu. Chlazení těla zemřelého po co nejdelší možnou dobu je součástí řady kroků, které jsou v průběhu celé jeho cesty činěny, kroků k tomu, aby byl zemřelý uchován v "krásné", "hezké", na pohled snesitelné a integrované podobě. Je třeba si všimnout ještě jedné věci. Existuje řada momentů, z nichž na některé jsem již poukázala, které nasvědčují, že se mrtvé tělo nestává jen jakýmsi dobře využitelným materiálem a posléze břemenem, který je třeba odstranit, ale že stále zůstává tělem lidským, které vyžaduje určité přijatelné zacházení. Kdyby bylo tím nejdůležitějším uchovat tělo ve stavu, v jakém bylo po smrti, neocitla by se najednou dvě těla odložená na chodbě. Kapacitu

lednice však neurčuje samozřejmě nějaký přepočet těl na kubický metr. Je dána způsobem, jakým se mrtví lidé do těchto prostor ukládají, jak se s nimi zachází. Jiný způsob je zde nemyslitelný. Ano. Pokládat těla na zem, různě na a přes sebe bychom jistě považovali za neuctivé. A tak poskytnutí "lůžka", vyvýšeného a vymezeného prostoru zemřelému bychom snad mohli považovat za jakýsi projev úcty. Je to však spíše projev pragmatické potřeby. Je to způsob, jakým jednáme s řadou věcí, se kterými potřebujeme manipulovat a které potřebujeme určitým způsobem uspořádat. Voláme po "pietě", po úctě k nebožtíkovi. Proč ale vůbec tak bedlivě hledáme a střežíme projevy ne/úcty k zemřelému? Proč takový strach o to, co se s lidským tělem po smrti děje? Příčinu strachu "o zemřelého" můžeme vidět v samotné profesionalizaci takřka veškeré péče a zacházení se zemřelým, které se tak dostává mimo vliv a dohled rodiny. Neznalost a tajemnost dění po smrti člověka, jež je v myslích lidí často doplňována, podporována jakousi "márniční mytologií" (jistě ne zcela neopodstatněnou) je zdrojem strachu o toho, jenž neschopen se "bránit" se ocitá v "cizím" prostředí mezi "cizími" lidmi. Tyto obavy pak také může zvyšovat vnitřní pocit, že tito "cizinci", kteří každodenně přicházejí do styku se zemřelými, jsou přeci jen trochu "deviantní", bez zábran. Sama skutečnost, že člověk zemřel, pak jakoby vynucovala úctu. Bez ohledu na to, jaký to byl člověk .... "O mrtvém jen v dobrém." .. a s úctou. Každý, kdo zemře, je, díky své smrti, hoden úcty. Mrtvý jako by byl vždy o krok před námi, smrt jakoby "povyšovala" mrtvé nad živé. (Samozřejmě, může jít v některých případech o "divadlo", které hrajeme, ale na tomto "divadle" v každém případě lpíme a trváme.) Zemřelý po své smrti prochází různými prostředími, kde jsou ve větší či menší míře jeho sociální identity dočasně suspendovány a například v průběhu pitvy nahrazovány řadou nových identit, lékařských ukazatelů a znaků. To však není nic výjimečného ani v životě člověka. A stejně jako po celou dobu, kdy je tělo zemřelého ještě mezi námi, stejně jako v době, kdy už je pohřbené, tak i v průběhu života je člověk "přítomen" různými formami své existence na různých místech současně. A tak ve chvíli, kdy je tělo pitváno, "je a jedná" zemřelý zároveň na dalších místech v různých kontextech. Promlouvá závětí, odkazuje nebo ztrácí majetek, ztrácí výhody a povinnosti živého, získává své místo na hřbitově atp. Ale držme se jeho těla. /6/"Každý normální člověk, který vstupuje poprvé do pitevny, pociťuje směs určitého, ne právě příjemného rozrušení a tísně, kterou není pro mnohé lidi lehké překonávat. Příčiny těchto pocitů jsou několikeré a nejsilnější z nich je podvědomý strach ze smrti, která očekává každého z nás a jejíž projevy právě v pitevně vidíme z největší blízkosti. Opakovanou účastí na "pitevním provozu" se tento pocit oslabuje, ale většinou je nutno ho stále znovu překonávat - nejlépe tím, že se plně soustředíme na činnost, pro kterou jsme do pitevny přišli." [Stejskal 1982:9] Prostředí pitevny je velice specifické a jakoby vytržené ze souvislostí dalšího dění a jejich smyslu. Platí zde určité zákony a pravidla, které jsou dány samozřejmě také samotným účelem, které pitva a záležitosti s ní související mají, a obecnými rysy lékařství a nemocničního provozu. Specifikem tohoto prostředí je skutečnost, že všichni zemřelí jsou zde, prakticky po celou dobu pobytu, zcela nazí, ničím nezahalení. Pohled na mrtvého člověka je samozřejmě stísňující, a autor tohoto úvodu do patologie pro studenty medicíny má jistě pravdu, když tvrdí, že příčinou toho je jakýsi podvědomý strach ze smrti. Zde jsou tyto pocity ovšem ještě umocněny samotnou nahotou, v níž se nám tělo odhaluje. Naprosté většině z nás se takovýto

bezprostřední pohled nenaskytne během celého našeho života. Projevy smrti, které zde, jak říká autor skript, můžeme vidět z největší blízkosti, jsou většině lidí úspěšně zakrývány po celý život. Společnost má vybudované určité "obranné mechanismy", způsoby a zvyklosti celého dění po smrti člověka, které tyto projevy zakrývají. To ovšem neplatí jen zde. Je řada skutečností, které jsou takto zakrývány i v průběhu života člověka. I když je tomu tak nejspíš ze stejné příčiny, ze strachu ze smrti. Nejen projevy smrti na mrtvém lidském těle, ale i například tělesné projevy stárnutí a nemoci mohou být stejně skličující a tudíž skrývané před zraky veřejnosti. A tak návod, který je nám zde nabízen pro překonání těchto pocitů, tedy abychom se plně soustředili na činnost, pro kterou jsme do pitevny přišli, vypovídá hluboce o samém charakteru lékařského pohledu na člověka a jeho tělo. Zpětně jsem si uvědomila, že i já, která jsem sem rozhodně nepřišla učit se "pitevnímu řemeslu" a moje přítomnost zde byla pro mne samotnou někdy velmi těžko obhajitelná, jsem se nechala vtáhnout do "ryze lékařského pohledu" na tělo a jeho výkladu. Mrtvé tělo se tu jakoby nabízí k pozornému nazírání, vybízí k němu, ovšem právě tento pohled, "divácké zírání" je pro člověka samotného nemožný, nepřijatelný. Ono "soustředění se na činnost, pro kterou jsme přišli" je nejen návodem pro překonání prvních rozpaků, ale je myslím vyjádřením obecného charakteru pitvy a pohledu doktorů. Člověku je zde sice dána možnost bezostyšně zírat, stát se "voyeurem" upřeně zírajícím na mrtvé tělo ze všech stran, ale právě tento pohled je zároveň tím nejvíce skličujícím a nepříjemným. A to nejen z důvodu tělesné přítomnosti smrti, ale i z důvodu vnitřních pocitů a zábran, které má člověk v sobě i v běžném životě a které si s sebou přináší. Je tedy i proto snazší odvrátit pohled od těla jako celku a utéci se k jednotlivostem. A tak, paradoxně, čím hlouběji se pohled člověka ponořuje do těla, nejprve silou sobě vlastní a následně pak umocněnou skrze mikroskop, tím snažší a zároveň odtrženější se stává, tím méně související s konkrétním zemřelým a s přítomností smrti. /7/ Ještě před tím, než přichází doktor, aby započal samotnou pitvu, je třeba tělo náležitě připravit. Přicházejí sanitáři, z nichž každý má na dnes přidělené jedno či více těl, při jejichž pitvě bude asistovat. Těla dospělých lidí jsou v lednicích na širokém, kovovém vozíku. ... Sanitář přendá tělo na převozní vozík s rovnou deskou a odveze jej do pitevny. Tam vozík přirazí k pitevnímu stolu tak, aby na něj mohl tělo z opačné strany přetáhnout. Tato manipulace s tělem je ze všeho asi nejnamáhavější. Tělo je těžké a ztuhlé. A člověk na to bývá sám. Skalpelem udělá řez ............."a až objedu hlavu"......Dopadem denního a umělého světla zářivek se dříve neviditelné stává viditelným. Je odhaleno to, co dříve bylo skryté. Tělo je "připravené" a čeká na příchod doktora. Ten přichází zahalen v pláštích, roušce na obličeji, s čepičkou na hlavě, obutý do gumáků. Na krk si zavěsí gumovou nebo igelitovou zástěru, na ruce navlékne dvojí gumové rukavice .... jediné, co zůstává viditelné, nezakryté, jsou oči. I ty si někteří chrání plexisklovými brýlemi. "Příprava těla k pitvě" je jakoby oddělená od pitvy samotné. Ale "odhalením skrytého" je již sama o sobě pitvou, jejím začátkem. S výjimkou dětí13 přichází doktor až když je tělo "připravené". Teprve nyní jakoby začínala "skutečná pitva", se svými významy pro medicínu. Otevření těla, tak jako jeho pozdější uzavření, je svěřeno do rukou sanitářů, v tomto směru jistě specialistů, nicméně ne-mediků. Ti pak také asistují v průběhu celé pitvy.

Teprve s příchodem patologa, jeho přítomností, celé dosavadní konání jakoby nabývá smysl, je ospravedlněno. Postava takřka dokonale skrytá pod bílým pláštěm, rouškou a čepičkou, s gumovýma, lehce nažloutlýma rukama, mění dosud kovově chladnou místnost v operační sál. Nejdůsledněji se oblékají doktoři. Ostatně jsou už od počátku studia vedení k dodržování pravidel a získávání základních návyků hygieny a prevence proti infekcím. Od počátku si přivykají nosit tradičně bílé pláště, navlékat si rukavice a nasazovat jiné ochranné prostředky, které mají chránit nejen je, ale i pacienta. Zde je samozřejmě potřeba ochrany jednosměrná. Tedy co se týče nebezpečí nákazy. Živý se chrání před mrtvým. Zároveň se však k němu chce co nejvíce přiblížit. V čem spočívá jakási magická moc bílých plášťů? Na laického návštěvníka pitevny působí zahalenost lékařů do bílých či/a zelených plášťů jako něco, co zjemňuje a zároveň ospravedlňuje celou situaci. "Bílé pláště" umocňují dojem, že to, co se děje, je v pořádku. Úmyslné poranění druhého člověka, záměrné proříznutí kůže člověka ostrým nástrojem a odhalení tak jinak přirozeně skrytého by bylo za jiných okolností hrůzné a trestné. Lékařské prostředí a status lékaře však z trestuhodného "pachatele" činí úctyhodného doktora-chirurga nebo méně váženého doktora-patologa. H.M.Collins [1994] ve svém článku "Dissecting Surgery: Forms of Life Depersonalized" vymezuje role, účely "bílých/zelených plášťů"14 v životě chirurga. Podobně i zde se můžeme ptát, jakou roli hrají pláště pro patology samotné? Collins hovoří o třech: chránit proti bakteriím, depersonalizovat (pacienta) a poskytovat, udržovat status lékaře. Autor se pak snaží ukázat, jak se tyto role pláště uplatňují v různých kontextech. Jak se tedy tyto role jeví v kontextu pitvy? a/ teze "antisepse" "Plášť" bezpochyby slouží jako ochrana před různými infekcemi. Ale: "Pro začátečníka je vůbec nejbezpečnější pitvat s vyhrnutými rukávy pláště až nad loket. Holá předloktí se totiž mnohem méně znečistí než plášť. Pokud cítíme, že jsme si postříkali ruce krví, šetrně si kůži opláchneme sprchou." "Náustek má sloužit jako ochrana před kapénkovou infekcí, která však při správném provozu pitevny je mnohem nižší než např. na plicní klinice, ale i než např. v tramvaji." [Stejskal 1982:10-11] "Daleko bezpečnější než pitvat s děravou rukavicí je pitvat bez rukavic - stejně jako pitvaly celé generace lékařů před námi. Obrané schopnosti zdravé kůže jsou - jak známo - neobyčejně veliké." [tamtéž] Nošení "pláště" z důvodu možné nákazy působí v tomto výkladu spíše jako dobrý návyk, k němuž autor nabádá studenty-mediky, a který je dobrým "pro jistotu" .... poněvadž "musíme stále počítat s výskytem nákazy, která nebyla klinicky rozpoznána .. a .. proto provádět každou pitvu tak, jako by šlo o infekční chorobu." [tamtéž] Jistě tak nezpochybňuje zcela důležitost plášťů jako prostředek antisepse, ale přeci jen se tu stává poněkud méně přesvědčivou. Zeptáte-li se však přímo lékaře, nejdůležitějším, a vlastně jediným vysvětlením je právě argument nebezpečí infekce.

b/ teze "depersonalizace" Plášť jako prostředek, nástroj depersonalizace "pacienta" je v kontextu pitvy myslím nedůležitý. Tím nechci tvrdit, že zemřelý není v prostředí pitevny a při pitvě samotné "depersonalizován", že zde neztrácí určité své sociální identity, ale pouze to, že k tomu není lékaři zapotřebí bílého pláště. Zemřelý je "depersonalizován" určitými kroky před i v průběhu pitvy. Je nahý, stejně jako všichni ostatní zemřelí. V průběhu pitvy je pak "rozkládán" řezy a pohledem lékaře na jednotlivé orgány a jejich charakteristiky. Sama skutečnost, že je lékař oblečen do plášťů, k tomuto myslím příliš nepřispívá. c/ teze "udržení statusu" Plášť jako prostředek potvrzování a udržování sociálního statusu lékaře-patologa působí nejpřesvědčivěji. Bílá barva je sama o sobě tradiční barvou lékařů a lékařského prostředí vůbec. Všudypřítomná bělost v nemocničním a lékařském prostředí je výrazem čistoty, sterility, kýženého zdraví, ale i nemoci. Pláště na těle lékaře jsou pak výrazem a prostředkem k udržení jeho sociálního statusu v prostředí ostatních jiných. Výrazem a prostředkem, který je srozumitelný pro ostatní. Při samotné pitvě je tělo lékaře navíc zahaleno ještě dalšími bílými nebo zelenými prvky. Míra a důslednost oblečení, zahalení, pak na první pohled lékaře-patologa odlišuje od poněkud ledabyleji a civilněji oblečeného pitevního sanitáře. Samozřejmě nejen "bílý plášť", ale i například samozřejmost a jakási grácie v pohybech, místo u pitevního stolu15 a samozřejmě úkony, které provádí, zřetelně odlišují lékaře a sanitáře. /8/ "My tady pitváme vždy stejným způsobem. Vím, že ve světě se někde provádějí parciální pitvy, ale my tady máme zvyk pitvat všechno a každého stejně." .... Ve smrti jsme si všichni rovni ... a šaty dělaj člověka Jak už bylo řečeno, specifikem prostředí pitevny je skutečnost, že každý zemřelý je zde takřka po celý čas zcela nahý. V souvislosti s tím člověka napadají snad otřepané fráze "ve smrti jsme si všichni rovni" a "šaty dělají člověka". A proč ne. Není snad na nich něco pravdy? Nahota jakoby dodávala zemřelým jakýsi vztah rovnosti si navzájem a v očích přítomných živých. Šatů, které by svým charakterem mohly vyjadřovat určitou sociální identitu a postavení, je zemřelý zbaven ještě před tím, než se dostává do tohoto prostředí. I když je pravdou, že ještě daleko dříve, při příjmu do nemocnice je člověk zbaven svých civilních šatů. Pravda. Vždyť také netvrdím, že zde, na oddělení patologie se s člověkem děje něco výjimečného. Nicméně zde je již zcela nahý, zbaven i svého domácího pyžama či županu. Také různé šperky a ozdoby, jako například snubní prsten, které by mohly stejně dobře vypovídat o člověku, tak i ty jsou mu odebrány již sestřičkou na oddělení, kde zemřel. Jednotnost, "uniformita" tak nastoluje jakýsi demokratický řád mezi zemřelými a v chodu pitevny, a zároveň je také prostředkem depersonalizace zemřelých. Umožňuje tak suspendovat určité sociální identity zemřelého, dočasně jej od nich odloučit a nahradit je identitami novými. Každá pitva probíhá stejně a má svá pravidla. Existují přesně popsané řezy, jimiž se otevírá lidské tělo a jimiž se pitvají jednotlivé orgány. Ty mají samozřejmě své lékařské opodstatnění. Můžeme v nich nicméně spatřovat i něco jiného. Kdyby smyslem pitvy bylo pouze získat co nejvíce a co nejlepších informací, lékařských poznatků, pak by snad pro patologa bylo, přehnaně řečeno, snazší a zajímavější rozřezat tělo na malé kousíčky, na všech možných částech těla. Je možné, že tak trochu vypadala pitva dříve. Ale, jak jsme si řekli v historickém

exkurzu, pitva se stala velmi systematickým způsobem poznání a je prováděna ve značném rozsahu. K tomu je nutné, aby byly jednotlivé kroky pitvy standardizované. Aby mohlo docházet k případnému srovnávání jednotlivých nálezů, musí být každý řez veden standardním, vždy stejným způsobem. A nahlédneme-li pitvu jako prostředek učení se chirurgii, prostředek zdokonalení kroků uplatňovaných na živém těle, nebyl by pro chirurga v takovém případě libovolný řez orgánu ani přínosný. Je třeba mrtvý orgán řezat i tak, aby tento řez byl srovnatelným s řezem živého orgánu. Aby pohled, který odkryje při pitvě, byl stejným pohledem, který se chirurgovi odkrývá při operaci. A dále, jak praví zákon16 , "pro speciální diagnostická vyšetření a pro léčebné a vědeckovýzkumné účely je možno z těl mrtvých odnímat po úmrtí tkáně, je-li to možno provést takovým způsobem, který neohrozí ani živého člověka." Rozumím-li tomu správně, pak tento paragraf hovoří také o způsobu, jímž má být vedena pitva, tedy o jakési náležité "šetrnosti" při vedení řezů a při odnímání tkání pro histologické vyšetření. Způsob, jakým je pitva vedena, není podřízen pouze lékařskému, vědeckému účelu. Je podřízen také požadavku, aby tělu bylo vráceno, samozřejmě ne zcela, všechno, co mu patří a především požadavku znovunabytí integrity lidského těla. V řezech, jimiž se mrtvé tělo otvírá, je obsažen také předpoklad jejich následného zašití. Navrácením orgánů zpět do těla a jeho zašitím se tak opět zakrývá to, co dříve bylo skryté. Tělo člověka opět nabývá svoji integrovanou, i když zjizvenou podobu, nutnou k tomu, aby se zemřelý mohl vydat na další cestu a vyjevit se případně před zraky pozůstalých a jiných. Průběh cesty mrtvého člověka k "pohřbení" je naplněn různými snahami a cíli. Jedním z cílů však zřetelně zůstává snaha uchovat mrtvé tělo v jisté integrované podobě. Jsou chvíle, kdy zemřelý ztrácí svoji tvář, v přeneseném i doslovném slova smyslu, kdy ztrácí svoji integritu a stává se jakousi nehezkou bezejmennou hmotou. Avšak jen na chvíli a i celé toto dění je prostoupeno potřebou a předpokladem následného znovunabytí tváře, integrity a postupného "zkrášlování", "zkrásnění" těla zemřelého. Součástí takovéto snahy je již zmíněné /4/17 uchovávání těla zemřelého v lednicích, jeho neustálé chlazení až do doby "pohřbu", ale také způsob pitvy, jenž je také přese všechno veden i touto snahou. Tělo, na chvíli "ošklivé", "nehezké" po pitvě opět nabývá svoji takřka původní, a postupně stále "hezčí a hezčí" podobu, až "zkrásní" docela. /9/ Zazvoní zvonek a to je pokyn pro "kobkaře". Přivezli "nové" nebožtíky. Jde otevřít velké plechové dveře na konci krátké, širší chodby. Těmito zadními dveřmi přicházejí zemřelí a jejich "průvodci". Z druhé, čelní strany budovy krematoria jsou pak další troje vchody. Tím úplně vlevo vstupují zaměstnanci, kteří pak dále procházejí, skrze další dveře a po schodech nahoru, do zadní části, skryté zrakům běžných návštěvníků. Tudy vstupují i pozůstalí, ale pouze do předsálí přímo za dveřmi a do místnosti nalevo odtud, kde se dojednávají podrobnosti kolem obřadu. Prostřední vchod, velká prosklená stěna s dveřmi, vede do obřadní síně a je tedy určen pro návštěvníky obřadu. Poslední vchod, napravo od tohoto, je pak určen opět pro pozůstalé a vede do tzv. výstavní síně, kde mohou skrze skleněnou stěnu spatřit zemřelého. Podobně jako je tomu na oddělení patologie /1/, tak i zde ne každý vstupuje do krematoria stejnou cestou. Existuje několik vchodů, kterými je do budovy možné vstoupit. Ne každý je určen pro každého. Ne každý jimi může libo-volně procházet. S takovouto situací se ve svém životě setkáváme docela běžně. Nápisy typu "Vchod pro pozůstalé", "Nepovolaným vstup zakázán", "Vchod pouze pro zaměstnance" jsou určitými, pro nás čitelnými, znaky, s jejichž pomocí se orientujeme v daném prostoru. Cílem takovýchto nápisů (znaků) je "rozdělit jinak jednotný prostor a rozlišit mezi jinak stejně vypadajícími lidmi". [Bauman 1996:145] Svět kolem nás je strukturovaný do určitých sociálních kontextů, realit v nichž jednáme a stejně tak

je strukturované i naše chování. Různé sociální kontexty vyžadují odlišné chování a zároveň různé vzorce chování jsou vhodné pro různé sociální kontexty. A jak říká Bauman [1996], nelze mezi těmito dvěma jevy uvažovat vztahy příčiny a následku, podřazenosti či nadřazenosti, nýbrž existují pouze spolu, ukotvené ve stejném kulturním kódu, systému různých, smyslově vnímatelných kulturních znaků. Různost vchodů vyjadřuje různost lidí, kteří, napohled stejní, přicházejí s jinými cíly a úmysly a jednají, ocitají se v jiném sociálním kontextu. Každý vchod odkrývá jiný prostor a jejich označení (nápisem, ne/uzamčením, zda je či není zvenčí klika) selektuje ty příchozí, jimž ne/má být daný prostor zpřístupněn. Různé vchody nemusí být nutně prostředkem pejorativní sociální hierarchizace lidí, jako je tomu například v případě anglických domů se svým vchodem pro pány domu a jejich hosty a zadním vchodem pro služebné. Jsou nicméně výrazem uspořádání společnosti, sociálních realit v nichž lidé jednají a jejich chování samotného. A tak vchody rozlišují mezi ne-pozůstalými, ne-zemřelými, zde ne-zaměstnanými atp. a v závislosti na tom, který zvolíme, jsou vyjádřením našich intencí a identity, nebo jsou nám na základě toho přisuzovány. Zemřelý je součástí tohoto světa socio-kulturních rozdílů, má v něm své místo. Pro vyjádření jeho odlišnosti, zvláštního postavení jsou v prostředí krematoria i patologie používány stejné způsoby a praktiky, jako kdekoli jinde. A tak mají zemřelí (a jejich "průvodci") zvláštní vchod jako výraz specifického postavení a očekávání v daném prostředí. Do světa a před zraky pozůstalých jsou pak na chvíli jakoby vystrkováni z opačné, jim skryté strany - do obřadní a výstavní síně. Výstavní síň krematoria je podobná jako na oddělení patologie /2/. I zde je možné zemřelého spatřit pouze skrze skleněnou stěnu, nikoli v bezprostřední blízkosti. Zemřelý je uzavřen v jakémsi proskleném výběžku uprostřed místnosti, přístupném ze tří stran. Tmavý závěs v záhlaví nebožtíka skrývá dveře, které ústí do zadní chodby a z níž byl zemřelý v rakvi na vozíku jakoby na chvíli vystrčen mezi živé. Přestože ještě před několika minutami bylo otvírání rakve bezprostředně přítomno několik lidí, z nichž někteří ničím nechráněni upravovali nebožtíka na "výstavku", je vzápětí pozůstalým z druhé strany umožněn pouze nedotknutelný pohled. /10/ "Když je to takzvaný humus, jak my říkáme, tak to si bereme rukavice. Ale když přijdete do domácnosti, kde mají krásně čisto, tak to by ani člověk jako ..." (pohřební služba) Rukavice jsou zvláštní věc. Jejich význam a působení může být různé. Mohou být výrazem ne/hygieničnosti daného prostředí nebo daného chování, mohou být projevem úcty či naopak odporu. Mohou být tenké nebo silné, gumové nebo plátěné, jemné nebo pevné ... V průběhu cesty těla se jejich použití a význam mění. Na oddělení patologie, jak jsme si již ukázali /2,7/, se používají tenké sterilní rukavice, které musí umožnit jistou citlivost v rukou a v prstech. Jsou jistě hygienickou ochranou, i když ne nezbytně nutnou, jak píše Stejskal [1982:11]. Rozhodně však nepůsobí dojmem jakéhosi odporu k tělu zemřelého. Na laika pak takové rukavice na rukou lékaře, spolu s celou jeho přítomností, naopak působí spíše zjemňujícím a ospravedlňujícím dojmem. Používají se zde prakticky neustále, v nemocničním, lékařském prostředí však působí jako jeho přirozená součást. Od bran patologie se podoba rukavic mění a jejich užívání se postupně vytrácí. "Pohřebáci" používají při oblékání a přebírání zemřelého na oddělení patologie rukavice

plátěné či kožené, pokud vůbec nějaké. Jsou to "univerzální" rukavice, které nejsou, tak jako rukavice zdravotní, pouze na jedno použití. V případě, že jedou pro nebožtíka do jeho domova, záleží na daných okolnostech. Někdy jsou rukavice používány nejen z důvodů zdravotně-hygienických, jako ochrana před možnou nákazou, ale zkrátka jako prostředek, jenž používáme v případě zacházení s určitou "nečistotou". V "čistém" prostředí, kde je navíc celému dění přítomna např. rodina, se může použití rukavic jevit nejen jako nepotřebné, ale snad dokonce i jako nevhodné. V prostředí krematoria jsou pak používány plátěné pracovní či "zahradnické" rukavice, které jsou spíše odrazem skutečnosti, že se zde pracuje se "dřevem" jsou spíše ochranou pracovní než hygienickou, ochranou při manipulaci s rakvemi, květinami či věnci. Strach z a ochrana před možnou nákazou od zemřelého je v průběhu celé cesty jeho těla tak trochu sporná, i když jistě nelze zcela opomenout případy, kdy je strach oprávněný a ochrana nezbytná. Univerzální přístup k zemřelým, zjednodušující provoz dané instituce, však předkládá straně pozůstalých tělo nebožtíka jako něco nedotknutelného a ne zcela bezpečného. /11/ Zazvoní zvonek a to je pokyn pro "kobkaře". ... Na dvoře stojí vůz pohřební služby. "Pohřebáci" vynášejí rakev z auta a překládají ji na převozní vozík. Ten je spíše jakousi kovovou konstrukcí vozíku, bez vrchní rovné desky. Shora jsou na tyčích navařené tři bodce, na které se rakev svojí vahou napíchne a nemůže tak sklouznout. Rakev je z hnědého tvrdého kartonu. Je to tzv. rakev převozní. Poodvezli rakev kousek stranou. Stojím, přihlížím a čekám, co se bude dít. Starší ze dvou se na mne otočí a říká "Bude se oblékat" ... Nejprve nechápu a musí mi to tedy zopakovat. "Bude se oblékat. Je záhodno odejít". Stydím se a rychle vklouznu dveřmi dovnitř. Není obvyklé, že by pohřební služba přivezla tělo do krematoria ještě neoblečené. Na patologii člověk nabyde dojem, že smrt má svůj přesný řád. Že věci po ní mají více méně přesně danou posloupnost. Že kroky, které následují, jsou předem určené a neměnné. Oddělení patologie, které jsem navštěvovala, je však jen jedním z několika míst, kterými mrtvý může projít. To je podmíněné smrtí v nemocnici. Jak jsem již zmínila dříve, jsou různá místa a způsoby smrti, což ovlivňuje následné zacházení s tělem člověka, vytyčuje cestu, kterou prochází. Popsaná situace mi ukázala jedno. Zde, v rukou pohřební služby a v krematoriu už člověk opět nabývá určitou intimitu svého těla. Na patologii si člověk nejenže přivykne dívat se na mrtvé lidské tělo v jeho nahotě, ale je vlastně i nemožné vidět jej jinak. Teprve po pitvě je mrtvý člověk oblékán. Do té doby je nahý, nezahalený jakoukoli pokrývkou, natož pak oblečením. A dívat se, přihlížet je v pořádku. Nikdo se nad tím nepozastavuje, nikdo vám nedává najevo, že je to nevhodné. Jediné překážky, zábrany jsou tady vaše "vlastní", sociálně podmíněná tabu. Vstupuje-li člověk poprvé do pitevny, pak s těmito vnitřními zábranami. Náhle se však ocitá v prostředí, kde jsou takřka zcela zbořené. Přichází-li člověk s potřebou proniknout do tohoto prostředí, a třeba i s touhou poznat lidské tělo tímto pohledem, musí se svými zábranami bojovat a překonávat je. A to nejen poprvé, ale i podruhé, potřetí... /12/ Když jsem vstoupila do pitevny, bylo to poprvé, kdy jsem vlastně poprvé spatřila lidské tělo v jeho absolutní nahotě. Bezvládné lidské tělo, které leží vystavené na pitevním stole, ve

světle zářivek a denního světla, jakoby přímo vyzývalo k nahlédnutí (jakoby přímo říkalo "Dívej se!"). Pitevna je místo, kde člověk může nezakrytě zírat na nahé lidské tělo, může jej pomalu obcházet a zkoumat ze všech stran. (Může. To však neznamená, že tak každý činí, jak jsem zmínila dříve /6/.) Toto naprosté odhalení zemřelého člověka, zboření intimity jeho i vaší, je však možné právě jen zde, v prostorách pitevny. Jakmile tělo mrtvého překročí práh patologie, hradby studu a nepatřičnosti začínají opět narůstat. A tak je náhle nevhodné, na dvoře krematoria, přihlížet při otevření rakve a oblékání mrtvého chlapce. Nepatřičnost takového chování musela být mně, "cizinci" v tomto prostředí, až příliš zřetelně naznačena, ukázána. Stud, který jsem pocítila, tak nebyl v této situaci onou "zábranou", nebyl tím, co člověku brání v určitém chování, varuje jej před nevhodným chováním, ale tím studem, který následuje po té, co jsme se zachovali nevhodně. /13/ Vrátila jsem se do chodby. Doposud bylo vše jako obvykle. Rakve na vozících, seřazené jedna za druhou, vyrovnané podél stěny, podobné vagónkům vláčku, se postupně přesouvaly z jednoho konce chodby na druhý, k obřadní síni, a odtud pak přímo naproti, do "spalovny". Náhle se však poklidná tvář chodby proměnila. Je třeba připravit jednu "identifikaci", to znamená vystavit zemřelého do zvláštní místnosti pro pozůstalé. Odkrývají víko rakve a to, co bylo dosud jen tušené a skryté, je odhaleno a nabývá konkrétní podobu. Poklidná, uhlazená smuteční tvář smrti tak, jak ji vidíme, v podobě tmavých, různě tvarovaných rakví, se otevírá ve své syrovosti konkrétních rysů tváře a těla zemřelého. Ten je oblečený do "společenských šatů": tmavého obleku, košile, kravaty. Je neobutý, s černými ponožkami na nohou. Jediné, co vidím nezakryté, jsou ruce a tvář, orosená z náhlého přechodu do tepla. V tutéž chvíli "pohřebáci" přivážejí ze dvora otevřenou rakev s již oblečeným, asi patnáctiletým chlapcem. I on je, snad i poprvé, oblečený "společensky", v obleku s kravatou, jako dospělý. Zemře-li člověk v nemocnici, nebo je-li, z nějakých důvodů, odvezen po smrti na soudní patologii, pak je oblékáním zemřelého pověřen výhradně pitevní sanitář nebo pracovníci pohřební služby. Pozůstalým je tato možnost v tomto případě bezvýhradně odepřena. Proč, o tom byla řeč již na začátku. Zemřelí jsou oblékáni do společenských, "slavnostních" šatů. Ženy do kostýmků a šatů, muži do obleků. Stejně tak děti. Nahota je poměrně výjimečná v celém lidském životě. Její míra a přípustnost je vymezena určitými místy a situacemi. Před zraky doktora je přípustná, ospravedlněná, i když to nemusí znamenat, že na ni přistupujeme rádi, bez zábran. I na půdě patologie proto nahota není ničím překvapujícím a je odůvodněná lékařským pohledem, i když její trvalost je spíše zjednodušením "provozu" ze strany doktorů a také samozřejmě důsledkem prozaického nedostatku financí. Za vraty patologie je však již nahota nepatřičná. Tělo opouští toto oddělení již oblečené. Oblékáním pak zemřelý jakoby znovu nabýval svoji "skutečnou" podobu. Podobu člověka, společenské bytosti. "Zkrásní", dá se i říci. Mluví-li někdo o tom, že "to byl krásný nebožtík", pak až za těchto okolností, kdy je to jeho hezká tvář, vlasy, spokojený výraz, které ho činí krásným a jimž oblečení dává vyniknout. O kráse těla hovoříme zpravidla jen ve spojení s životem a "pro krásu" snad jen takové je ztvárňováno.

Nejen "nepřirozeností" nahoty, která je i v životě výjimečná (mizivá), ale celým svým smyslem, významem svých praktik a zacházení s lidským tělem, se patologie odlišuje od následných prostředí. Za jejím prahem začíná dění spojené se zemřelým nabývat směr, v němž nebožtík a jeho pozůstalí jsou jakýmsi středobodem všeho konání. Významem těchto činností je "odstranění" mrtvého lidského těla, nebo přesněji jeho transformace a substituce jinými "těly" (dokumenty, označenou urnou, náhrobkem). Ovšem určitým, společensky přijatelným způsobem, za zachování lidské důstojnosti, pietnosti celého dění, s ohledem na potřeby a požadavky pozůstalých. I když se pitva naproti tomu zdá být ryze lékařskou záležitostí, která má samozřejmě nepopiratelný význam pro společnost (a já jej, znovu zdůrazňuji, tímto ani zdaleka nechci zpochybňovat), a která je vedena především tímto směrem, přesto je třeba znovu připomenout, že ne zcela bez důležitosti a zřetele na pozůstalé a na zemřelého jako sociální bytost, jeho integritu a "krásu" /4,5,8/. Pozůstalí mohou v určitých případech (souhlasí-li lékař) pitvě "zabránit". Mrtví, pokud tak neučinili za svého života, již ne. Stávají se jedním z nespočetné řady standardizovaných lékařských údajů, které je přežijí o padesát let a jejichž význam a síla je právě v jejich mnohosti a ne v jejich jedinečnosti. Člověk zde takřka zcela ztrácí svoji konkrétnost sociální bytosti a stává se jakýmsi dalším stupínkem reprezentativnosti a verifikace lékařských tvrzení. Ovšemže je zbytečné hledat v míře institucionalizovanosti a standardizovanosti rozdíl mezi prostředím pitevny a krematoria. Je samozřejmé, že se i v dění, které následuje po pitvě, setkáme s jistou mírou neosobnosti, kde smrt člověka a zacházení s jeho tělem je součástí každodenní rutiny. A je samozřejmé, že i zde všichni zúčastnění prožívají a zakoušejí danou událost jinak a má pro ně a jejich život jiný význam. Phoebe Sengers píše, že "pro instituci je každá jednotlivá institucionalizace (právě) jen momentem v její historii, a ačkoli každý z těchto momentů je v přesném smyslu "esenciálním" - instituce se skutečně skládá pouze ze součtu (sumy) těchto institucionalizací. Pro jedince, vytrženého z jeho normální existence a zbaveného jeho navyklého sociálního kontextu, je uvěznění (commitment) traumatickou událostí, ale takovou, která není konstitutivní - ve většině případů, bude pouze momentem ve škále (scale) jejich životů." [Sengers 1998:2] Podobně můžeme i zde sledovat událost z různých úhlů pohledu. Pro zemřelého jsou to poslední chvíle, kdy se nalézá mezi živými, ale nepřehánějme to s jeho rolí jako sociálního aktéra. Pro pozůstalé je to událost, která je zcela výjimečná, kritická a která se hluboce vryje do jejich života, ale která pro něj (jejich život) nemá konstitutivní charakter. Pro ty, pro něž je toto předmětem jejich práce, je to pak jednou z mnoha stejných, rutinních, každodenních zkušeností, i když, stejně jako pro instituci samotnou, je ve své podstatě každá z nich zároveň jedním z jejich stavebních kamenů, z nichž se skládá. Rozdílnost obou prostředí můžeme tedy hledat spíše v jejich významu, smyslu, kde na jedné straně stojí potřeba vědy, lékařského vědění a na straně druhé potřeby "kulturní", potřeby zemřelého a pozůstalých, na jedné straně "využití" a na straně druhé "odstranění". Přesto ale, jak jsem již několikrát poukázala, se až do samotného spálení zemřelého vyznačuje celé dění určitými snahami, společnými těmto oběma prostředím. /14/ Zazvoní zvonek a to je pokyn pro "kobkaře". Přivezli "nové" nebožtíky. Jde otevřít velké plechové dveře na konci krátké, širší chodby. ...... Pohřební služba přivezla zemřelého, respektive rakev se zemřelým a kobkař ji od nich přebírá. Fyzicky i papírově. Na rakvi je nalepený lístek, tzv. rakvenka, se jménem pohřební služby, jménem zemřelého, datumem jeho narození, odkud byl převezen, kdy má být zpopelněn. Převezme List o prohlídce mrtvého a

zkontroluje, zda údaje souhlasí s údaji na rakvi a zapíše si je do knihy buď s názvem "Bez", nebo "Obřad". Předání zemřelého podepíše do této knihy pracovník pohřební služby, který jej přivezl. Pokud jsou v zápisu některé cennosti, kobkař zkontroluje, zda je zemřelý skutečně má, a zapíše je. V takovém případě se všechny kovové části zbylé v popelu po kremaci dají do zvláštního pytlíčku a přiloží se k urně. Kromě těchto dvou knih, knihy "Bez"(obřadu) a knihy "Obřad", má kobkař na stole ještě list vyjetý z počítače, na kterém jsou denní rozvrhy zpopelnění. Každý zemřelý má přidělené "kremační číslo", které je vlastně pořadovým číslem od založení krematoria. "Pohraniční" situace, kdy si tělo zemřelého předávají pracovníci pohřební služby a tak zvaný kobkař v krematoriu, je obdobná jako při jeho předávání na oddělení patologie /3/. Je to situace, v níž se zúčastnění navzájem ujišťují, přesvědčují o identitě zemřelého. Základním, vstupním dokladem, kterým se zemřelý legitimuje, je "List o prohlídce mrtvého" (dále jen List). Ten jej provází celou jeho cestou. Sám o sobě ovšem nestačí a to, zda List skutečně náleží danému nebožtíkovi, je třeba prověřit. Jak probíhá proces ověřování a utvrzování se o totožnosti zemřelého na pomezí oddělení patologie jsem již zmínila dříve. Stejně jako tam jsou i zde, při vstupu do krematoria, srovnávány údaje uvedené na dvou místech - v Listě a údaje napsané "na těle" zemřelého. Na těle v uvozovkách proto, že zde už tím, co nám popisuje člověka, sděluje jeho jméno atd., není modrý nápis přímo na kůži člověka, ale nápis na papírovém lístečku nalepeném na rakvi, tedy na tzv. rakvence. V prostředí krematoria je tělo zemřelého vystavené plnému světlu a zraku přítomných jen málokdy, a to buď vyžádají-li si pozůstalí tzv. výstavku (respektive identifikaci)18 nebo musíli kobkař zkontrolovat cennosti. Přítomnost mrtvých je zde jinak vnímána jen skrze různě tvarované a barevné rakve. Do nich pak kobkař sám jen letmo nahlíží zpod lehce nadzvednutého víka, aby před obřadem ještě zkontroloval, zda je nebožtík "v pořádku", upravený. Blízkost zemřelých zde pociťujeme čím dál více spíše v jejich symbolice, v symbolice smrti, jako jsou rakev, smuteční věnce, stuhy, květiny. Když docent Stejskal [1982:9] píše, že "v pitevně vidíme /projevy smrti/ z největší blízkosti", nemá tak docela pravdu. Vidíme ji jinak. Pohled "na smrt", nebo spíše na mrtvého člověka, který se nám odkrývá v pitevně, je něčím výjimečným, a považuji-li normalitu (přirozenost) za něco, co je sdílené a prožívané naprostou většinou lidí, pak je i něčím ne-normální, ne-přirozeným. Představa a přítomnost smrti může být stejně tak silná v krematoriu, ve smutečním průvodu nebo na hřbitově. Zde je již ale zahalená do decentních šatů. Ty chrání nebožtíkovu důstojnost, dodávají mu krásu, jsou projevem pietnosti celého dění, a chrání také nás. Chrání nás před oněmi "projevy největší blízkosti smrti", chrání nás před jejich naturálností, syrovostí a ošklivostí. Zároveň tuto naturálnost, syrovost a ošklivost vytvářejí. Jsou odrazem toho, že jisté projevy a podoby těla takto vnímáme. V prostředí krematoria nezůstává zakryté už jen to, co je tenkou vrstvou přirozeně zahalené v našem těle během celého našeho života, respektive to, co je jen výjimečně, v případě nutnosti, vynesené na světlo opět jen před zraky lékařů. Zůstává zde již zakryté celé tělo mrtvého člověka, nebo přesněji, jeho odhalení není již pravidlem ani podmínkou chodu krematoria a naplnění jeho významu. Je-li přece jen víko rakve odklopeno, pak jen na nejnutnější dobu, kdy se nám odkrývá pohled na, do šatů a rakve, upraveného, naaranžovaného, "zkrásnělého" nebožtíka.

Tím, jak se tělo zemřelého v rukou pohřební služby zahaluje a mizí z pohledu živých, mění se i umístění identifikačních značek. Na oddělení patologie, kde je naprostá nahota zemřelého pravidlem a podmínkou, je v podstatě jedinou možností jak zaručit udržení identity daného zemřelého to, že jej označíme přímo na těle. Ve chvíli, kdy je ale už zahalen do oblečení a rakve, která je a zůstane jeho vlastní, přesouvá se identifikační označení na tzv. rakvenku. Předmětem identifikace tak už není samotné tělo zemřelého, ale rakev, v níž je uložen. Nebo, lépe řečeno, rakev se stává nezaměnitelnou součástí těla zemřelého, a o zemřelém tak vypovídáme skrze identifikaci rakve. Samotné zjištění totožnosti údajů na Listě a "na těle" však tak docela nestačí. Důležitou roli v udržení a potvrzení identity zemřelého hraje také postava "průvodce", který zemřelého přivezl a v tuto chvíli předává někomu jinému. Je nemožné, aby například pohřební služba přijela do dvora krematoria, vyložila rakev přede dveře, zazvonila a odjela. K řádnému předání zemřelého i s jeho identitou je třeba osobní přítomnosti obou stran a jejich podpisu do příslušné knihy /v tomto případě do tzv. kobkařské knihy/. "Průvodce" tak nejenže zajišťuje a zaručuje se za převoz a předání zemřelého, nýbrž stává se také zároveň součástí identity zemřelého, která je smrtí člověka oslabená, respektive kterou, v neznámém prostředí, nemůže sám dost dobře zaručit a udržet. Během života jsme samozřejmě nesčetněkrát nuceni dokazovat svoji totožnost a přesvědčovat o ní. K tomu nám zpravidla stačí jednak naše tvář, která je porovnána s tváří na fotografii a jednak naše schopnost vypovídat. Tyto možnosti a schopnosti zde, v případě zemřelého, pochopitelně chybí. List neobsahuje fotografii a zemřelý není schopen nás sám přesvědčit. Je proto třeba tuto jeho oslabenou vypovídací schopnost nějak, respektive někým, posílit. Zemřelý, který se přesouvá z místa na místo, prochází různými místy a prostředími, je na této cestě doprovázen "průvodcem". Jeho přítomnost je dána samozřejmě prostou fyzickou neschopností samostatného pohybu zemřelého. Průvodce ale navíc svojí přítomností také vyplňuje, posiluje oslabenou možnost jednání a schopnost zemřelého vypovídat o sobě samém. Podobně jako v jiných případech, kdy je potřeba jednání a vazby sociálně slabých jedinců, nebo, jinak řečeno, kdy je potřeba sociálně slabé jednání a vazby určitých jedinců podpořit někým "silným", tak i zde, po smrti člověka, nastávají situace, kdy je třeba delegovat jednání na někoho jiného. A nejsou to jen fyzické osoby. Jsou to jejich podpisy, různé dokumenty, papíry, předměty, které se stávají součástí identity a těla zemřelého. Identita zemřelého je tak stvrzována nejen shodou údajů v Listě a údajů napsaných buď na těle člověka, nebo, v krematoriu pak, na lístku na rakvi, ale je stvrzována a nesena také osobou průvodce. A nejen osobou. Ten svým podpisem potvrzuje nejen předání respektive převzetí těla zemřelého a zodpovědnost za něj, ale zůstává s ním, po určitou dobu a na určitých místech, spojen. Stává se součástí sociální sítě, vazeb, které si s sebou zemřelý nese a v nichž je ukotven. Zemřelý se neocitne na jiném místě jen tak odkudkoli, kýmkoli označen a převezen. Naopak. Nese s sebou celou síť vazeb, na konci jejíchž nitek jsou ošetřující lékař, lékař, který provedl ohledání, sestřička, která o zemřelého pečovala, "průvodci" na cestách zemřelého, patolog, pitevní sanitář, kobkař a tak dále. Síla a důležitost těchto vazeb se samozřejmě v průběhu jeho putování mění, nicméně neztrácí se a v případě potřeby se po nich můžeme vydávat různými směry. Je to síť, kterou sám nese a v průběhu cesty rozšiřuje, ale kterou je až na konec této cesty také zároveň nesen. Bez těchto vazeb, které spojují zemřelého s různými lidmi, ale i s různými

místy, by se zemřelý nemohl stát "řádným nebožtíkem" se svým místem v hrobě, který nese jeho jméno a je na určitou dobu jeho "vlastnictvím" písemně zaneseným v příslušné knize. Ze zákona19 jsou stanoveny určité kroky, které je třeba dodržet v případě úmrtí člověka. A tak by se bez přítomnosti lékaře, jenž zkonstatuje smrt a provede prohlídku mrtvého, daný člověk nestal skutečně mrtvým, mrtvým "sociálně". Bez toho, aniž by lékař nevyplnil List (o prohlídce mrtvého) a neposlal jej namatriku, nemohl by být zemřelý řádně pohřben. Mrtvý člověk proto, aby získal status zemřelého a nabyl s tím spojená "práva", musí splnit i určité "povinnosti". (Ty mohou být vzhledem k okolnostem poněkud odlišné.) Místa, jimiž prošel a osoby, s nimiž se střetl pak zemřelý nese s sebou dál. Stále živé a udržované vazby na ně mu umožňují jednak vůbec vykročit do dalšího místa a jednak do něj vstoupit. Je jimi nejen postrkován kupředu, ale zůstává k nim stále připoután pro případ, že by jeho předešlá cesta k "řádnému pohřbení" měla být zpochybněna. /15/ Zazvoní zvonek a to je pokyn pro "kobkaře" nebo "aranžérku". Obřadnice, sedící o patro výš, sledující na obrazovce dění v obřadní síni, dává zvonkem znamení pro začátek obřadu. Zmáčknout správná tlačítka, pohnout pákou ... a opona se rozevírá, otevírají se vysoká kovová vrata, rakev, připravená na vozíku nasazeném do kolejnice, vjíždí do věnci a květinami vyzdobené obřadní síně. Obřad začíná. Naposledy, kdy můžeme v prostorách krematoria spatřit zemřelého, je při jeho příjezdu sem, při předávání, nebo krátce před obřadem v případě, že si pozůstalí vyžádají "výstavku". Po té už je rakev definitivně uzavřena pohledům okolostojících. Celá pouť mrtvého člověka, od jeho smrti až sem, je samozřejmě, podobně jako v životě, provázena, postrkována a podpírána různými technickými vymoženostmi. Avšak od chvíle, kdy začíná obřad, jakoby se technické mechanismy rozjely v plné míře. Vozík, na němž je uložena rakev, je zapuštěn do kolejnice přede (respektive za - z pohledu pozůstalých) dveřmi obřadní síně. A od této chvíle až do doby, kdy je tělo spáleno v peci, se po většinu času lidské ruce jen dotýkají různých tlačítek a pák, a spouštějí tak do chodu důmyslné mechanismy s jejich řetězy, táhly, písty, kladkami, měřícími přístroji... Odsud, z chodby krematoria, to působí, jako když se spouští a začíná velké iluzionistické představení, ve kterém je vše perfektně sesynchronizováno, lidé, kteří jej řídí, jsou dokonale skryti před zraky diváků, nikdo z nich se nesmí dostat v nevhodnou chvíli do průzoru obřadní síně. Pozůstalí, "diváci", vidí jen to, co jim tito skrytí "herci" dovolí a z jejich strany se pak dění v obřadní síni jeví poněkud jinak. K rakvi, ležící na pomyslném katafalku na piedestalu, vede několik schodů. Schody působí zdáním, že je možné po nich vykročit až přímo k rakvi. Jsou však "zatarasené" smutečními věnci a položenými květinami a tak je jejich účel skutečně jen zdánlivý. Pohledy "diváků v hledišti" se upínají na prostorově oddělenou "niku" s piedestalem, "katafalkem", rakví, s věnci a květinami, na vyvýšené "jeviště jednoho herce". Cedulka napravo od něj nám oznamuje jméno "hlavní postavy". Obřad ("představení") končí, opona se zatahuje, rakev jakoby sama vyplouvá z obřadní síně směrem k temně rudému pozadí. Ukládání rakve do hrobu, kde je třeba čtyř párů rukou, jeho symbolika mizení zemřelého našim očím, je zde nahrazeno pomalým "vyplouváním" rakve ze síně, uzavíráním se černé opony, a to vše pomocí neviditelných technických mechanismů, jakoby bez zásahu člověka, bez pomoci lidské ruky. Pohřební obřad, jeho rituály, se řídí podle určitého "scénáře", odvíjí se krok za krokem vždy stejně, a tak není divu, že nám tak evokuje pocit, že jde o jakési "divadlo", "divadelní představení" a zároveň velice efektivní mechanismus. Zvláště pak v prostředí krematoria, kam

pozůstalí přicházejí a vstupují do obřadní síně jako návštěvníci, rozesadí či rozestoupí se v "hledišti", a jako "diváci" se pasivně účastní, nebo lépe, sledují zinscenované obrazy odehrávající se na "jevišti". Na rozdíl od pohřbů do země, kdy pozůstalí provázejí rakev z kostela až na hřbitov, v případě možnosti s krátkou zastávkou u domu zemřelého, pomáhají při spouštění rakve, vhazují hrsti hlíny a květů do hrobu, a kdy se aktivně účastní celého dění a jsou tak sami jakýmisi "herci", na rozdíl od toho budí pozůstalí v krematoriu skutečně dojem pouhých pasivních "návštěvníků" a "diváků" technicky perfektně sehraného představení.

Závěr Není třeba stále opakovat, že smrt vždy byla a bude neoddělitelnou součástí života člověka a společnosti. A stejně jako společnost a jedinci v ní procházejí v průběhu času vývojem a změnami, proměňuje se i jejich postoj ke smrti, její vnímání a uchopování. V souvislosti se současným postojem ke smrti se často hovoří o její tabuizaci. Smrt jako tabu, jako skutečnost vytěsněná z mysli lidí a z veřejného života společnosti. Budiž. Živí na smrt nemyslí a v silném slova smyslu ani nemohou. Člověk se od ostatních tvorů světa významně odlišuje vědomím smrti. Právě však smrt jako součást vědomí, jako myšlenka, přestává být myslí myslitelná jakožto smrt sebe sama, smrt myšlení samotného. Lze myslet smrt svého těla, nelze však již myslet smrt myšlení, jeho neexistenci [Bauman:1992] Je to jakýsi začarovaný kruh. Jsme si vědomi smrti, ale povaha našeho vědomí, vědomého myšlení nám nedovoluje vlastní smrt skutečně do-myslet. Zkušenost smrti pak, stejně jako zkušenost narození, nemůže být nikdy zkušeností naší smrti, nýbrž zkušeností smrti druhých. [tamtéž] Zároveň je však smrt druhých nejen "nepříjemnou" či bolestnou zkušeností, ale je i připomínkou naší vlastní smrti a ... Ale nechme už toho. Nejenže smrt, ale mrtví lidé jsou. A ať už myslíme jakkoli, a jakkoli je myšlenka na smrt skličující, nějakým způsobem ji uchopujeme a zacházíme s ní. Člověk-jedinec a společnost jsou spojité nádoby a nelze je nikdy myslet zcela odděleně. A tak jako člověk sám je "schopen" vytěsnit smrt ze své mysli a ze svého života na co nejdelší dobu, činí tak i společnost. Dnešní společnost umožňuje jedinci vytěsnit smrt a naopak, jedinec umožňuje, aby společnost tak činila. Jedním z aspektů tohoto vytěsnění je vyloučení umírajících a právě zemřelých z veřejného prostoru a tím i z každodenního života a pohledu jedince. A je to právě tělo zemřelého, které je na čas ukryto před zraky veřejnosti. Dění spojené se zemřelým, péče o něj se, i přes některé výjimky, zprofesionalizovala a možnost zacházet se zemřelým připadající "profesionálům" se stala pravidlem. Spatření zemřelého je pak na cestě, jíž jsem popsala, čistě rodinnou záležitostí. Pohled na konkrétního zemřelého se tak jakoby zprivatizoval, stal se vlastnictvím pouze malého okruhu lidí. Kromě profesionálů, jež mají "výhodu" bezprostředního přístupu, smějí zemřelého spatřit pouze jeho blízcí. Bariéry nespatření jsou pak samozřejmě stavěny z obou stran. Není to jen společnost, její instituce a byrokratický aparát, jenž umožňuje a "vyžaduje" toto nespatření. Ne-vidění je i normální. No řekněte sami, nezdá se vám potřeba spatřit tak trochu deviantní? A nejsou ti, jež zemřelé spatřují a zacházejí s nimi každý den přeci jen a přese všecko trošku divní? Je dobré si spojitost nádob stále připomínat. Mrtvé tělo člověka prochází určitou cestou. Ta začíná chvílí, kdy je zkonstatována jeho smrt a končí jeho pohřbením. Jednu z takových možných a zároveň nejobvyklejších cest jsme si popsali. Popsali jsme si, co se během této cesty, skryté v rukou povolaných, děje s lidským tělem. Tato cesta je tvořena prostředím pitevny patologického oddělení a krematoriem. Tělo

se zde vyjevuje v různých podobách, v různých chvílích a kontextech je mu poskytována jiná tvář a hodnota. Ať už se však význam, smysl těchto prostředí jakkoli liší, můžeme nalézt určité momenty, které se táhnou celým průběhem cesty zemřelého, bez ohledu na to, zda ji považujeme za cestu souvislou, či za oddělené epizody. Těmito významnými momenty jsou utváření a udržení identity, integrity a "krásy" mrtvého těla člověka. Identity člověka jsou v závislosti na prostředí a situaci, v níž se zemřelý ocitá, suspendovány a nahrazovány novými, aby tyto pak mohly být opět v jiné situaci odloženy a nahrazeny dalšími, případně původními identitami. Ty všechny jsou však určitým způsobem vázány na jednu identitu, a to identitu ve smyslu totožnosti v čase a prostoru - totožnosti vlastního jména a osoby, respektive těla mrtvého. Vlastní jméno jako "strohé označení, které označuje týž předmět v kterémkoli možném světě" [Kripke, cit. podle Bourdieu 1998:59] je neustále udržováno ve spojitosti s daným tělem, a to ve všech prostředích a situacích, v nichž se nachází. I když se v určitých chvílích tato spojitost může stát nepodstatnou, není nikdy zcela zapomenuta, zrušena, nýbrž je stále udržována. Ve své podstatě je tato spojitost, či její nalezení, podmínkou k tomu, aby člověk "skutečně" zemřel. Člověk by bez ní zůstal pouze mrtvým tělem, u něhož samozřejmě víme, že je tělem lidským, a že ten kdosi zemřel, ale nevíme "kdo". Nejenže takové tělo podléhá jiným pravidlům zacházení, ale jelikož neznáme jeho vlastní jméno, nemohl jeho vlastník "skutečně" zemřít a stát se tak "řádným" nebožtíkem. Integritu člověka lze stěží zcela oddělit od zmíněných identit a od "krásy" zemřelého. Tyto tři pojmy spolu úzce souvisí. Nicméně integritou, v hrubém slova smyslu, jíž můžeme sledovat přímo na těle zemřelého, lze myslet i jakousi pouhou ucelenost, celistvost těla, jeho podobu těla člověka. Ta je pak v průběhu cesty udržována stejně pečlivě, jako jeho prostá identita ve smyslu totožnosti. Pitva je úkon, jež změní podobu těla velmi výrazně. I v jejím postupu je však, přese všechno, obsažen požadavek navrácení těla do jeho "původní" podoby, požadavek navrácení integrity tělu. Pitva tedy neprobíhá libovolným způsobem, nýbrž takovým, aby znovunabytí integrity těla bylo možné. Pitva je také úkonem, k níž panuje obecná nedůvěra nejen ze strachu ze "zneuctění" zemřelého, ale také právě z podezření, že tělu je odebíráno libovolně to, co mu náleží. V některých případech, především v případě transplantace orgánu, je pak takový krok vnímán zpravidla jako kladný, eticky ospravedlnitelný a oprávněný. A to díky přímé souvislosti mezi již mrtvým a životodárným. V jiných, ne tak přímých a jasných případech je takový zákrok - odejmutí části těla - vnímán spíše negativně, rozhodně pak s podezřením, že je zemřelý zneužíván a zneuctíván. Stejně jako předchozí, navzájem související momenty, tak i "krása" se vine celým průběhem cesty mrtvého těla. Touto "krásou" mám pak namysli udržení těla v jeho přijatelné a "snesitelné" podobě a jeho postupné "okrašlování". Očím "nepovolaným" je tak tělo vždy předloženo v "hezké", časem a zákroky nenarušené podobě. Takovéto snahy, k nimž dochází v průběhu cesty těla mrtvého člověka, můžeme pozorovat i v průběhu našeho života a i prostředky jsou v odpovídajících prostředích v podstatě stejné. Nejprve mne napadlo, že jde o jakýsi kult nejen hrobu, jak o něm hovoří Ariés [1977], ale také o kult samotného mrtvého těla člověka, jemuž, i když skrytě, věnujeme takovou pozornost a péči. Otázkou však je, zda lze mluvit o zvláštním kultu, je-li tělo kultem již i v samotném životě.

Poznámky

1. Zdrojem dat k této kapitole byly především dva spisy: "Heuréka", příležitostný tisk k 75. výročí Spolku Krematorium a jeho pokračovatelky Společnosti přátel žehu, připravil František Sedláček, vytiskla Svoboda n.p. Praha, 1984 "Pohřbívání ohněm čili spalování mrtvol", MUDr. J. Záhoř a prof. L. Čížek, nákladem Společnosti pro spalování mrtvol, 1916 2. Dále pak krematoria: v Gothě r. 1878, v Londýně ve Wokingu r. 1885, v Paříži na Pere Lachaise r. 1889. Do té doby se museli příznivci spalu spokojit s klasickou hranicí. "Je znám případ pohřbu ohněm na hranici v Londýně v polovině 60. let 18. století. ... Ještě před koncem století byly zaznamenány další v USA, revoluční Francii ... traduje se, že i Napoleon projevil v zajetí přání, aby jeho tělo bylo pohřbeno žehem. Ve dnech 15. a 16. srpna 1822 zbudoval pohřební hranici slavný anglický básník lord George Byron na mořském břehu ve Veareggio v Itálii. Inspirován antickým příkladem zpopelnil na ní utonulá těla básníka Percyho Bysshe Shellyho ... jednoho z největších zjevů anglické poezie a jeho přítele Williamse. V roce 1869 náhle zemřel ve Florencii indický maharadže, který byl na cestách po Evropě. Jeho tělo bylo odevzdáno ohni v městských sadech a zpopelněné ostatky převezeny do vlasti. Případ vzbudil živou pozornost, zvláště na mezinárodních lékařských kongresech roku 1869 ve Florencii a 1871 v Římě. Praktickým důsledkem bylo povolení kremace v novém italském zdravotním zákoně z roku 1874." [Sedláček 1984:39-40] 3. Pro jejich zajímavost a pikantnost uvádím některé pasáže v příloze č. IV. Při jejich čtení si jistě kromě faktů povšimnete, jakým slovníkem a s jakou detailností, otevřeností hovořili o tématech dnes sotva kdy diskutovaných. 4. Vzhledem k tématu své práce hovořím o transplantaci pouze v tom smyslu, kdy "dárce" umírá. Transplantace je jinak samozřejmě velice široká oblast, kde zdaleka ne vždy je smrt jednoho člověka podmínkou, předpokladem života druhého. V širším smyslu za ni můžeme považovat například i transfúzi krve. 5. Vyhláška ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví nařizuje povinnost (§4 odst. 2). /Její plné znění naleznete v příloze č. Ia/ V této době je však připravován nový zákon, který mimo jiné posouvá tuto hranici na 18 let. Není však ještě zcela schválen. 6. Histologické vyšetření znamená vyšetření pod mikroskopem. 7. Viz příloha III 8. §4 odst. 3 vyhlášky ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., viz příloha Ia 9. viz List o prohlídce mrtvého, příloha II 10. §4 vyhlášky ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., viz příloha Ia 11. Vyhláška ministerstva zdravotnictví o pohřebnictví č. 47/1966 Sb., viz příloha Ib 12. Metodická poznámka: I pro mne bylo zpočátku toto prostředí ryze lékařskou doménou bez uvozovek. První pobyty na pitevně a výpovědi lidí mne i podporovaly v tom, že zde čistě o "vědu a zdraví člověka". Induktivní metoda postupného poznávání určitých momentů, jejich zpětné uvažování s určitým odstupem, k němuž mi pomáhal i můj konzultant Zdeněk Konopásek, mne pak vedlo nejen k těmto uvozovkám a ke zjištění, že jde i o něco jiného.

13. "Otevírání lebky, hrudní a břišní dutiny, jakož i vyjímání orgánů zpravidla provádí pitevní sanitář. ... U novorozenců a kojenců provádí celou pitvu sám lékař." [Stejskal 1982:20] U malých dětí je důležitá prohlídka lékařem ještě před samotnou pitvou. Sama pitva je pak také celkově náročnější. 14. Collins "bílými/zelenými plášti" má na mysli nejen oblečení lékaře, ale i pokrývky zahalující pacienta při operaci. Já termínu plášť budu pochopitelně používat jen pro označení všech prvků oblečení lékaře, tedy pláště, čepičky, náustku atp. "Pochopitelně" proto, že tělo mrtvého zůstává po celou dobu zcela nahé. 15. "Patologickoanatomická pitva se provádí na pitevním stole zpravidla obdélníkového tvaru, který má poněkud excentricky umístěn odpad a v nohou nádobu na vodu. Pitvané tělo leží buď na perforovaných deskách nebo na zvláštních nosítkách. ... Pitva se provádí obvykle tak, že lékař pracuje vpravo a sanitář vlevo od pitvaného těla." [Stejskal 1982:13] 16. Viz příloha Ia, §8 odst. 1 vyhlášky ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví 17. Odkaz k předchozí části práce s příslušným označením. 18. "Přání pozůstalých vidět tělo zemřelého může mít dva důvody. Chtějí se naposledy rozloučit pohledem se zemřelým, a pak se hodí termín "výstavka", nebo/a zároveň se chtějí přesvědčit o tom, že je zemřelý řádně upravený, že má vše, co chtěli, aby měl, a že je to skutečně on. V tomto smyslu se snad lépe hodí termín identifikace, který se tu běžně užívá. Obava ze záměny zemřelého a ze svévolného, nedbalého zacházení s nebožtíkem pak vyplývá z něčeho, co bych slovy pana ministra Motejla, nazvala "márniční mytologií". [Na pozvání Lídy Rakušanové 1998] 19. Sbírka zákonů č. 19/1988, s.66-72, Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky o postutpu při úmrtí a o pohřebnictví, viz příloha Ia

Summary Much has been written about death and dying. Death, despite what it is and what it means to us, is always connected with the existence of a dead body. Through death the living become the dead. Dead bodies, like death, are an integral part of the world around us. This thesis deals with the human body after death. It attempts at describing what happens to the dead body and what it turns into on its way to the grave. The first part deals with the context in which this process takes place. The second part describes and interprets the two environments through which the dead body passes, i.e. department of pathology and a crematorium. What the dead body is today and what it is exposed to is directly related to present society and its developments in past centuries. The concept of human death has been institutionalized and professionalised. This trend is a characteristic feature of any modern society and its way of perceiveng certain social phenomena. Thus death remains hidden behind hospital walls, ignorance behind school walls, psychic disorders behind the walls of psychiatric wards. The different ways of treating the dead body in particular environments, their standardised formats, bureaucracy and absence of any personal involvement towards which we are very sensitive vis-a-vis "the deceased", are quite common in our lives. Death comes in many forms, and like the dead body undergoes many changes. Autopsy has become a systematic way of perceiving the dead body. Autopsy may seem to be a strictly medical domain. A closer look, however, will reveal other than medical aspects. Similarly a

crematorium may be seen as a single-purpose establishment. In the course of the deceased's journey there is a need to retain identity, integrity and a "beauty" of the dead body. To a certain extent this need dominates the processes taking place around the dead man's body. The dead body is no more a mere background to all this. Rather, the dead body can be seen as a social actor functioning in environments and situations, in which it finds itself. It is not a mere recepient of identities-labels imposed by the living; in its turn it has a share in shaping their identities, their environments and social situations, in which it finds itself.

Literatura Ariés, P. (1977): L_homme devant la mort. Paříž: Duseiul Bauman, Z. (1992): Mortality, Immortality&Other Life Strategies. Stanford: Stanford University Press Bauman, Z. (1995): Úvahy o postmoderní době. Praha: Slon Bauman, Z. (1996): Myslet sociologicky. Praha: Slon Bednář, B./ Benešová, D./ Dluhoš, M./ Dvořáček, Č./ Fingerland, A./ Jedlička, V./ Tesař, J./ Vaněček, R./ Vortel, V. (1963): Patologická anatomie I. Praha: Státní zdravotnické nakl. Bourdieu, P. (1998): Teorie jednání. Praha: Karolinum, nakl. UK (Biografická iluze, s.56-63) Collins, H.M. (1994): Dissecting Surgery: Forms of Life Depersonalized, Social Studies of Science, 24, 311-333 Crossley, N. (1995): Body Techniques, Agency and Intercorporeality: On Goffman's Relations in Public. Sociology, 29, 1, 133-149 Drimmer, F. (1994): Lupiči mrtvol, nebožtíci a další duchařské lahůdky. Praha: Ivo Železný Duin, N./ Sutcliff, J. (1997): Historie medicíny. Praha: nakl. Slovart Eco, U. (1997): Jak napsat diplomovou práci. Praha: Votobia Elias, N. (1998): O osamělosti umírajících. Praha: nakl. Franze Kafky Foucault, M. (1973): The Birth of the Clinic. An Archeology of Medical Perception. London: Tavistock Publications Ltd van Gennep, A. (1997): Přechodové rituály. Praha: Nakladatelství Lidové noviny Hájek, Fr. (1937): Soudní lékařství. Praha: vědecké nakl. a knihkup. Jaroslav Tožička Hammersley, M./ Atkinson, P. (1989): Ethnography. Principles in Practice. London: Routlege

Jansová, H. (1997): Dárcovství orgánů v Evropě. Demografie I. Jansová, H. (1998): Zloději orgánů. Demografie I. Kremer, J. (1995): Budoucnost zemřelých. Praha: Vyšehrad Kübler-Rossová, E. (1993): O smrti a umírání. Turnov: Arica Mellor, P.A./ Shilling, Ch. (1993): Modernity, Self-identity and the Sequestration of Death, 27, 3, 411-431 Možný, I. (1990): Moderní rodina, mýty a skutečnosti. Brno: Blok Mulkay, M. (1993): Rhetorics of Hope and Fear in the Great Embryo Debate. Social Studies of Science, 23, 4, 721-742 Pechar, J. (1995): Být sám sebou. Praha: nakl. Hynek s.r.o. Polišenský, J. (1965): Jan Jesenský-Jessenius. Praha: Svobodné Slovo (Popis pitvy konané roku 1600 v Praze, s. 97-122) Přidalová, M. (1998): Proč je moderní smrt tabu. Sociologický časopis, 34, 3, 347-362 Sedláček, F. (1984): Heuréka. Příležitostný tisk k 75. výročí vzniku Spolku Krematorium Sengers, P. (1998): Madness and Automation: On Institutionalization. Available at http://jefferson.village.virginia.edu/pmc/text-only/issue.595/sengers.595. Accessed 6.11.1998 Stejskal, J. (1982): Úvod do praktických cvičení z patologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, vydav. UK v Praze Šubrt, J. (1996): Civilizační teorie Norberta Eliase. Praha: Karolinum, UK Timmermans, S. (1996): Saving Lives or Saving Multiple Identities? The Double Dynamic of Resuscitation Scripts. Social Studies of Science, 26, 4, 767-97 Timmermans, S./ Berg, M. (1997): Standartization in Action: Achieving Local Universality through Medical Protocols. Social Studies of Science, 27, 273-305 Vokurka, M./ Hugo, J. (1998): Praktický slovník medicíny. Praha: Maxdorf de Vries, R.G. (1981): Birht and Death: Social Construction at the Poles of Existence. Social Forces, 59, 4, 1074-1093 Záhoř, J./ Čížek, L. (1916): Pohřbívání ohněm čili spalování mrtvol. Nákladem Společnosti pro spalování mrtvol

Další prameny

Landek - časopis pro kulturu a emoce, č. 3, 1997, Ostrava: Graphic House, s.r.o. "Na pozvání Lídy Rakušanové - Komu patří moje mrtvola", tvůrčí skupina Beková, 18.9.1998, 21.30, ČT2 Pharos International /The international magazine for members of the Death-Care community, Brecon House, Albion Place, Maidstone, Kent, roč. 1996-97 Revolver Revue 37 (květen 1998): Urban, M.:Prostory smrti (s.82-100); Novák, J.: Z bedny do krabice (s.103-7), Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů

Seznam příloh Ia) Vyhláška ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví Ţ Ib) Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 47/1966 Sb., o pohřebnictví Ţ II) List o prohlídce mrtvého Ţ III) Průvodní list ke klinické pitvě Ţ IV) Pohřbívání ohněm čili spalování mrtvol (zkrácená verze) Ţ

Příloha Ia 19/1988 Sb. VYHLÁŠKA ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky ze dne 9. listopadu 1987 o postupu při úmrtí a pohřebnictví Ministerstvo zdravotnictví České socialistické republiky stanoví podle § 82 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu: ČÁST PRVNÍ Postup při úmrtí Oznámení úmrtí a prohlídka mrtvých §1

(1) Úmrtí a nález těla mrtvého mimo zdravotnické zařízení musí být bezodkladně oznámeny územnímu nebo závodnímu obvodnímu lékaři, popřípadě lékaři pověřenému vykonávat tuto činnost (dále jen "obvodní lékař"), v jehož obvodu k úmrtí došlo nebo bylo tělo mrtvého nalezeno; v době mimo pravidelný provoz zdravotnických zařízení je nutno úmrtí oznámit lékařské službě první pomoci. Je-li podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem nebo sebevraždou, je nutno úmrtí bezodkladně oznámit také orgánu Sboru národní bezpečnosti (dále jen "orgán SNB"). (2) Oznamovací povinnost má každý, kdo se o úmrtí dozvěděl nebo nalezl tělo mrtvého a neví, zda úmrtí již bylo oznámeno. (3) Úmrtí osoby, která zemřela v ústavu sociální péče, v jiném zařízení poskytujícím ošetřování, zaopatření nebo obdobnou péči, anebo na pracovišti, je povinen oznámit obvodnímu lékaři (lékařské službě první pomoci) vedoucí takového ústavu, zařízení nebo pracoviště, popřípadě jím pověřený pracovník. (4) Úmrtí ve zdravotnickém zařízení, v ústavu sociální péče nebo v jiném zařízení poskytujícím ošetřování, zaopatření nebo obdobnou péči se bezodkladně oznamuje osobám blízkým zemřelému. 1) -----------------------------------------------------------------1) § 116 občanského zákoníku. §2 (1) Účelem prohlídky mrtvého je zjistit úmrtí a jeho příčiny. (2) Došlo-li k úmrtí mimo zdravotnické zařízení, provádí prohlídku mrtvého příslušný obvodní lékař, popřípadě lékař lékařské služby první pomoci. (3) Prohlídku osob, které zemřely ve výcvikových prostorech a zařízeních ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů, provádějí lékaři těchto sil a sborů nebo příslušní odborní lékaři (lékaři lékařské služby první pomoci). (4) Jestliže příslušný obvodní lékař, popřípadě lékař lékařské služby první pomoci (odst. 2) nebo lékař určený ředitelem (vedoucím lékařem) zdravotnického zařízení, kde došlo k úmrtí (dále jen "prohlížející lékař"), zemřelého před úmrtím ošetřoval nebo pomáhal při porodu dítěte, které se narodilo mrtvé, anebo je k zemřelému v příbuzenském vztahu, provede prohlídku mrtvého jiný lékař určený ředitelem (vedoucím) příslušného zdravotnického zařízení. Jestliže ředitel (vedoucí) zemřelého před úmrtím ošetřoval nebo pomáhal při porodu dítěte, které se narodilo mrtvé, anebo je k zemřelému v příbuzenském vztahu, určí nadřízený ředitele (vedoucího) zdravotnického zařízení jiného lékaře. §3 (1) Jestliže prohlížející lékař nerozhodne o provedení pitvy, je povinen oznámit úmrtí bezodkladně po prohlídce mrtvého příslušnému národnímu výboru pověřenému vedením matriky, a to na listu o prohlídce mrtvého. 2)

(2) V případech, v nichž je touto vyhláškou stanovena povinnost pitvy (§ 4 odst. 2 a 3), rozhodne prohlížející lékař na listu o prohlídce mrtvého 2) o jejím provedení, nařídí převoz mrtvého a současně odešle předběžné hlášení o úmrtí národnímu výboru pověřenému vedením matriky. 3) (3) Má-li prohlížející lékař podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem nebo sebevraždou, oznámí tuto skutečnost ihned příslušnému orgánu SNB. Oznámení orgánu SNB učiní také bezodkladně po prohlídce mrtvého vyloženého z dopravního prostředku nebo mrtvého neznámé totožnosti. (4) Byla-li příčinou úmrtí přenosná nemoc, jedná-li se o úmrtí osoby nemocné přenosnou nemocí nebo má-li prohlížející lékař podezření, že příčinou úmrtí je přenosná nemoc, oznámí to ihned příslušnému orgánu hygienické služby a po konzultaci s ním zajistí provedení základních protiepidemických opatření. (5) Na těle mrtvého je možno provádět pouze pitvu, jiné úkony při pitvách (§ 7) nebo odnětí tkání a orgánů. Žádné jiné výkony, včetně odstraňování zubních protéz z drahých kovů, se na těle mrtvého nesmějí provádět. -----------------------------------------------------------------2) Tiskopis SEVT 14 1050. 3) Tiskopis SEVT 14 1680. Pitvy §4 (1) Pitvy mrtvých se provádějí: a) k určení základní nemoci, komplikací, příčiny úmrtí a ověření diagnózy a léčebného postupu u osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních, b) ke zjištění příčin úmrtí a objasnění dalších ze zdravotního hlediska závažných okolností a mechanismu úmrtí u osob zemřelých náhlým, neočekávaným nebo násilným úmrtím včetně sebevraždy, c) pro vědeckovýzkumné a výukové účely, d) při podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem. 4) (2) K určení základní nemoci, komplikací, příčiny úmrtí a ověření diagnózy a léčebného postupu u osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních provádí pitvu lékař oddělení patologie (prosektury), a to povinně: a) u dětí mrtvé narozených nebo u dětí zemřelých do 15 let věku, dále u mladistvých v rozsahu určeném vedoucím zdravotnického zařízení, b) u žen, které zemřely v souvislosti s těhotenstvím, potratem, porodem nebo šestinedělím,

c) u osob, kterým byly aplikovány radioaktivní zářiče, kardiostimulátory nebo jiné dále použitelné implantované předměty, d) jestliže z mrtvého těla byl odňat orgán nebo tkáň pro transplantaci s výjimkou případů, kdy se provádí pitva podle odstavce 3. (3) Ke zjištění příčin úmrtí a objasnění dalších ze zdravotního hlediska závažných okolností a mechanismu úmrtí u osob zemřelých náhlým, neočekávaným nebo násilným úmrtím včetně sebevraždy provádí pitvu lékař oddělení soudního lékařství, a to povinně: a) při náhlých úmrtích, jestliže při prohlídce mrtvého nebylo možno zjistit příčinu úmrtí, b) u osob zemřelých násilným úmrtím včetně sebevraždy, c) byla-li příčinou úmrtí průmyslová otrava nebo úraz při výkonu práce anebo je-li zde podezření, že k úmrtí došlo z těchto příčin, d) u osob, které zemřely ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, e) je-li podezření, že úmrtí může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při výkonu zdravotnických služeb. (4) Při odůvodněném podezření na kontaminaci mrtvého radioaktivními látkami informuje prohlížející lékař o této skutečnosti vedoucího zdravotnického zařízení. V takovém případě rozhoduje o provedení pitvy příslušný orgán hygienické služby s přihlédnutím k vybavení zdravotnického zařízení prostředky na ochranu pitvajících a ostatních pracovníků podle zvláštních předpisů. 5) (5) Podle výsledku pitvy může příslušný orgán hygienické služby také nařídit zvláštní režim pro přepravu mrtvého nebo pohřeb. (6) Při podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem, nařizují pitvu a hradí náklady takové pitvy orgány činné v trestním řízení. -----------------------------------------------------------------4) § 115 odst. 1 trestního řádu. 5) Vyhláška ministerstva zdravotnictví ČSR č. 59/1972 Sb., o ochraně zdraví před ionizujícím zářením. §5 (1) Jestliže lékař při prohlídce mrtvého rozhodne o provedení pitvy, zabezpečuje přepravu těla mrtvého do zdravotnického zařízení, kde se provede pitva, a náklady na takovouto přepravu nese okresní ústav národního zdraví, v jehož obvodu osoba zemřela nebo bylo nalezeno tělo mrtvého. (2) Přepravu mrtvého k pitvě pro vědeckovýzkumné nebo výukové účely zabezpečuje a nese náklady takové přepravy zařízení pověřené vědeckovýzkumnou nebo pedagogickou činností, v němž se pitva provádí. (§ 6 odst. 2).

(3) Přepravu těla mrtvého k pitvě nařízené orgánem činným v trestním řízení zabezpečuje a nese náklady takové přepravy orgán, který pitvu nařídil. §6 (1) Pitva se smí provést nejdříve za dvě hodiny potom, kdy prohlížející lékař zjistil úmrtí. (2) Pitvy se provádějí na oddělení patologie (prosektuře) nemocnice s poliklinikou, popřípadě jiného zdravotnického zařízení nebo na soudně lékařském oddělení nemocnice s poliklinikou, popřípadě jiného zdravotnického zařízení. Provádí-li se pitva z důvodu uvedeného v § 4 odst. 3 písm. c), přizve se k pitvě lékař příslušného oddělení (kliniky) nemocí z povolání. Pitvy pro vědeckovýzkumné a výukové účely se provádějí v zařízeních pověřených vědeckovýzkumnou nebo pedagogickou činností. (3) Lékař, který provedl pitvu, neprodleně sepíše o pitvě protokol. Jde-li o pitvu prováděnou lékařem oddělení patologie nebo soudního lékařství, podepíše pitevní protokol kromě lékaře provádějícího pitvu také vedoucí příslušného oddělení. Lékař, který provedl pitvu, doplní a bezodkladně odešle list o prohlídce mrtvého 2) národnímu výboru pověřenému vedením matriky. (4) Jestliže při provádění pitvy vznikne podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem, pitva se přeruší. Tuto skutečnost lékař oznámí neprodleně příslušnému orgánu SNB s návrhem na nařízení pitvy orgánem činným v trestním řízení tam, kde pitva byla započata, a vyznačí ji i na listu o prohlídce mrtvého. 2) Je-li orgánem činným v trestním řízení pitva nařízena, postupuje se podle zvláštních předpisů; 6) v takovém případě sepíše pitevní protokol, doplní a odešle list o prohlídce mrtvého 2) lékař pokračující v pitvě. Není-li orgánem činným v trestním řízení nařízena pitva, dokončí se pitva původně započatá. (5) O pitvách příslušníků ozbrojených sil a ozbrojených sborů, kteří zemřeli mimo zdravotnická zařízení, platí zvláštní předpisy. -----------------------------------------------------------------2) Tiskopis SEVT 14 1050. 6) § 105 trestního řádu. §7 Jiné úkony při pitvách (1) Ve zvlášť odůvodněných případech, jsou-li pro to vytvořeny vhodné podmínky, může vedoucí zdravotnického zařízení umožnit balzamování mrtvého těla. Náklady balzamování hradí ten, kdo o jeho povolení požádal. (2) Je-li v těle mrtvého československého občana implantován kardiostimulátor nebo jiný předmět použitelný při dalším poskytování zdravotnických služeb československým občanům, vyjme se při pitvě z těla a zabezpečí se o něj potřebná péče. (3) Při pitvách z důvodů uvedených v § 4 odst. 1 písm. a) nebo b) lze provádět úkony sloužící výukovým účelům v rozsahu určeném vedoucím zdravotnického zařízení.

§8 Odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých (1) Pro speciální diagnostická vyšetření a pro léčebné a vědeckovýzkumné účely je možno z těl mrtvých odnímat po úmrtí tkáně, je-li to možno provést takovým způsobem, který neohrozí ani živého člověka. (2) Vyžaduje-li to povaha odnímaného orgánu, popřípadě účel jeho použití, lze výjimečně odnímat tkáně a orgány (dále jen "orgány") před uplynutím dvou hodin od zjištění úmrtí za podmínek, které stanovilo ministerstvo zdravotnictví ČSR zvláštním předpisem. 7) (3) Odnímat orgány lze jen za podmínky, že nebude zmařen účel pitvy, a to zejména v případech, kdy prohlížející lékař má podezření z trestného činu. (4) Orgány se z těl mrtvých nesmí odnímat: a) u zemřelých, kteří za svého života písemně prohlásili, že s odnětím nesouhlasí, b) nemůže-li prohlížející lékař zjistit příčinu smrti mozku, anebo má-li podezření, že příčinou smrti je přenosná nemoc, c) u zemřelých ve výkonu trestu odnětí svobody. 8) -----------------------------------------------------------------7) Směrnice ministerstva zdravotnictví ČSR č. 24/1977 Věst. MZ ČSR o podmínkách pro mimořádné odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých (reg. v částce 11/1978 Sb.), ve znění směrnic č. 1/1984 Věst. MZ ČSR (reg. v částce 10/1984 Sb.). 8) § 3 směrnic č. 24/1977 Věst. MZ ČSR, ve znění směrnic č. 1/1984 Věst. MZ ČSR. ČÁST DRUHÁ Pohřebnictví §9 Dočasné uložení mrtvého U veřejných smutečních síní určených k rozloučení se zemřelými musí být zřízeny vhodné místnosti pro dočasné uložení mrtvých. Tělo osoby zemřelé mimo zdravotnické zařízení se přemísťuje do této síně nejpozději 8 hodin po prohlídce, pokud v téže lhůtě nebylo umístěno v obdobném zařízení pro dočasné uložení mrtvých v krematoriu, na hřbitově nebo převezeno k pitvě. Do doby 8 hodin se nepočítá doba mezi 22. a 6. hodinou. Pohřbívací povinnost § 10

Mrtvý musí být pohřben nejdříve 48 hodin a nejpozději do 96 hodin od zjištění úmrtí prohlížejícím lékařem; doba 96 hodin může být překročena pouze v případě, že a) nebylo možno o úmrtí včas vyrozumět pozůstalé, b) vyřizování pohřbu je opožděno v důsledku dnů pracovního volna a pracovního klidu, c) je odůvodněn závažný zájem pozůstalých na zajištění časově náročných organizačních opatření spojených s pohřbem, d) dojde u organizace pohřební služby k mimořádným a nepředvídatelným technickoprovozním komplikacím nebo e) při zajišťování pohřbu je nutno postupovat v souladu s požadavky příslušných orgánů, zejména orgánů činných v trestním řízení, a tělo mrtvého je uloženo v prostorech vybavených chladicím zařízením nebo schválených příslušným orgánem hygienické služby. Byla-li provedena pitva, lze pohřbít mrtvého ihned po pitvě; jde-li o pitvu nařízenou orgánem činným v trestním řízení, je možno mrtvého pohřbít jen se souhlasem prokurátora nebo vyšetřovatele. § 11 (1) Od pohřbu se může upustit, jestliže se těla mrtvého má trvale použít k vědeckým nebo výukovým účelům. Takto lze použít těla zemřelých osob, a) které s tím projevily před úmrtím písemný souhlas, b) jejichž totožnost nelze zjistit nebo c) o které se do 96 hodin od zjištění úmrtí prohlížejícím lékařem nikdo nepřihlásil, přesto, že osoby jim blízké 1) byly včas prokazatelně vyrozuměny, pokud mrtvý před úmrtím neučinil opatření o pohřbu. (2) Zdravotnická zařízení, ústavy sociální péče nebo jiná zařízení poskytující občanům ošetřování, zaopatření nebo obdobnou péči, v nichž takové osoby zemřely, jsou povinna spolupracovat s anatomickými ústavy lékařských fakult při zajišťování těl mrtvých pro výukové a vědecké účely. -----------------------------------------------------------------1) § 116 občanského zákoníku. § 12 (1) Před pohřbem nebo před určením těla mrtvého k vědeckým nebo výukovým účelům musí být prokázáno, že byla provedena prohlídka, popřípadě též pitva mrtvého. (2) Jestliže nebylo od pohřby upuštěno nebo jestliže nikdo neobstaral pohřeb ve lhůtě stanovené v § 10, je povinen pohřeb obstarat příslušný národní výbor, v jehož obvodu došlo k úmrtí, bylo nalezeno tělo nebo bylo tělo mrtvého vyloženo z dopravního prostředku, a to bezodkladně po zjištění této skutečnosti.

§ 13 Způsob pohřbu (1) Pohřbívá se uložením do země, hrobky nebo zpopelněním, pokud důležitý obecní zájem nevyžaduje jiný způsob pohřbu. K jinému způsobu pohřbu uděluje souhlas příslušný orgán hygienické služby. (2) Těla osob zemřelých na přenosnou nemoc nebo nemocných přenosnou nemocí, která však nebyla příčinou úmrtí, musí být před uložením do rakve zabalena do látky napuštěné dezinfekčním roztokem. (3) Rakve, v nichž se mrtví pohřbívají, se opatří vrstvou absorpčního materiálu a v případě prodloužení pohřbívací doby nebo vyžadují-li to klimatické nebo přepravní podmínky (§ 29) nepropustnou vložkou; v takových případech nesmí být povoleno vystavení zemřelého. Rakev musí být pevně uzavřena a zřetelně označena identifikačním štítkem. Jsou-li v rakvi uzavřena těla osob uvedených v odstavci 2, je nutno označit víko rakve štítkem s nápisem "Zákaz otevření" 9) a razítkem zdravotnického zařízení s podpisem lékaře; stejně je nutno postupovat, jestliže je tělo zemřelého značně zohaveno nebo je ve stavu rozkladu. (4) Mrtví se ukládají do země na hřbitovech. K uložení mimo hřbitov je třeba souhlasu příslušného orgánu hygienické služby. (5) Zpopelněné ostatky (dále jen "popel") se ukládají na pohřebištích. (6) Jsou-li splněny všechny předepsané podmínky pohřbu, který si zemřelý za svého života zvolil, je třeba podle možnosti jeho přání vyhovět. Neurčil-li zemřelý druh pohřbu, určí ho ten, kdo pohřeb obstarává. Tato ustanovení neplatí, jestliže důležitý obecný zájem vyžaduje jiný druh pohřbu. (7) Pohřbívání osob, které zemřely ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby, upravují zvláštní předpisy. -----------------------------------------------------------------9) Tiskopis SEVT 9379 30. § 14 Pohřbívací obvody Uložení mrtvých do země se provádí zpravidla na hřbitově, v jehož územním obvodu osoba zemřela, před smrtí žila nebo tělo mrtvého bylo nalezeno, popřípadě vyloženo z dopravního prostředku, pokud obstaravatel pohřbu nezvolí jiné místo. Zpopelňování mrtvých § 15 (1) Zpopelnění je možno provést, byla-li při prohlídce mrtvého zjištěna jeho totožnost a je-li doloženo listem o prohlídce mrtvého 2) nebo dokladem o provedené pitvě, že není podezření

z trestného činu. Organizace, která uzavřela smlouvu o obstarání pohřební služby, je povinna oznámit úmrtí osoby, která má být zpopelněna, okresní správě SNB příslušné podle sídla této organizace; jestliže okresní správa SNB neprojeví do 48 hodin od přijetí oznámení o úmrtí nesouhlas se zpopelněním pro podezření z trestného činu, je možno ke zpopelnění přistoupit. Při podezření z trestného činu lze provést zpopelnění až po provedení pitvy nařízené orgánem činným v trestním řízení a se souhlasem prokurátora nebo vyšetřovatele. (2) U mrtvého dopraveného z ciziny lze zpopelnění provést na základě průvodního listu vystaveného československým zastupitelským úřadem, pokud mezinárodní dohody, jimiž je ČSSR vázána, nestanoví jinak (§ 27 odst. 3). (3) Vyžaduje-li to obecný zdravotní zájem, zejména vyskytnou-li se epidemie, může ministerstvo zdravotnictví ČSR uložit povinnost zpopelňovat mrtvé, i když nejsou splněny podmínky stanovené v odstavcích 1 a 2; při podezření z trestného činu je však i v takových případech třeba souhlasu prokurátora nebo vyšetřovatele. -----------------------------------------------------------------2) Tiskopis SEVT 14 1050. § 16 (1) Zpopelňování mrtvých se provádí pouze v krematoriu. (2) Správy krematorií jsou povinny přijímat ke zpopelnění pouze mrtvé, u nichž jsou splněny podmínky pro zpopelnění stanovené v § 15. (3) Správa krematoria zařídí, aby popel byl uložen do přesně označené urny opatřené uzávěrem. Urnu s popelem správa krematoria vydá správě pohřebiště, kde má být urna uložena, nebo osobě, která předloží doklad o zpopelnění. Neučiní-li obstaravatel pohřbu nebo příslušné orgány jiné opatření, je správa krematoria povinna uschovat urnu po dobu jednoho roku od zpopelnění. Po uplynutí této doby správa krematoria odevzdá popel správě pohřebiště k volnému uložení. § 17 Uložení popela (1) Popel se ukládá na pohřebišti (§ 19) podle přání zemřelého nebo obstaravatele pohřbu v urně, volným smísením se zemí, rozptylem nebo vsypem. (2) Volné smísení popela se zemí se provádí na místě, které je k tomuto účelu na pohřebišti vyhrazeno. Rozptyl lze provádět pouze na pohřebišti, které bylo pro tento účel schváleno (rozptylová louka). Vsyp se provádí na určitém místě pohřebiště do země tak, aby pozůstalí měli možnost vsypu popela dalších členů rodiny, popřípadě jiných osob. (3) O provedeném volném smísení popela se zemí, rozptylu nebo vsypu vede správa pohřebiště evidenci ve zvláštní knize, ve které se uvádí jméno a příjmení zemřelého, jeho poslední bydliště, den narození, den úmrtí, den a místo zpopelnění, způsob uložení popela a u vsypu i místo, kde byl popel uložen. Součástí evidence je abecední seznam osob pohřbených tímto způsobem.

(4) Podle přání zemřelého nebo obstaravatele pohřbu lze uložit popel mimo pohřebiště na místě, které si zvolil. § 18 Ostatky Ostatky, zejména potracené nebo předčasně odňaté lidské plody, jakož i části těla nebo orgánů, odňaté žijícím nebo mrtvým osobám, a jiné ostatky, pokud se nepoužijí pro vědecké, léčebně preventivní nebo výukové účely, se uloží do země na pohřebišti nebo se zpopelní ve spalovnách zdravotnických zařízení, a to jen, není-li podezření z trestného činu. § 19 Pohřebiště (1) Pohřebiště (hřbitovy, kolumbária, urnové háje, rozptylové a vsypové louky) zřizují a spravují národní výbory, které mohou svěřit jejich správu organizacím, které řídí nebo spravují. (2) Ke zřízení pohřebiště je třeba souhlasu příslušného orgánu hygienické služby a vodohospodářského orgánu. (3) K vydání řádu pro pohřebiště národním výborem, který pohřebiště spravuje, je třeba souhlasu příslušného orgánu hygienické služby. § 20 Propůjčení místa na pohřebišti (1) Správa pohřebiště propůjčuje místo pro hrob nebo hrobku minimálně na tlecí dobu (§ 22) a místo pro urnu na 10 let od prvního uložení. Umožňují-li to poměry na pohřebišti, propůjčí správa pohřebiště místo ještě na další dobu; v opačném případě o tom včas vyrozumí toho, komu dosud bylo místo propůjčeno. Propůjčením vzniká právo na užívání místa pro hrob tomu, komu bylo poprvé propůjčeno, a přechází na osoby jemu blízké. 1) O uložení těl a uren do hrobů a hrobek vede správa pohřebiště řádnou evidenci. (2) Po uplynutí doby, na kterou bylo místo propůjčeno, se naloží s ostatky, urnami a náhrobky obdobně jako při zrušení pohřebiště. (3) Hroby, hrobky a urny, které mají kulturní význam, se neodstraňují ani po uplynutí doby, na kterou bylo místo propůjčeno, s výjimkou případů, kdy se pohřebiště zrušuje. -----------------------------------------------------------------1) § 116 občanského zákoníku. § 21 Ukládání do hrobu

(1) Mrtví se ukládají zpravidla jen po jednom do každého hrobu, pokud důležitý obecný zájem nevyžaduje uložení do společného hrobu. (2) Správa hřbitova může na žádost nebo se souhlasem toho, komu bylo místo pro hrob propůjčeno, povolit, aby do téhož hrobu byli uloženi další mrtví příbuzní, popřípadě i jiné blízké osoby, a to po uplynutí tlecí doby. Před uplynutím tlecí doby je tak možno učinit jen se souhlasem příslušného orgánu hygienické služby. § 22 Tlecí doba Tělo mrtvého musí být uloženo v zemi po dobu, která se zřetelem ke složení půdy nesmí být kratší než 10 let (tlecí doba). Délku tlecí doby určí na základě výsledků geologického a hydrogeologického průzkumu příslušný orgán hygienické služby při zřízení hřbitova. § 23 Exhumace (1) Před uplynutím tlecí doby může být tělo mrtvého exhumováno, nařídí-li to orgán činný v trestním řízení 10) nebo jestliže o to požádají osoby blízké zemřelému 1), a to za přítomnosti zástupců správy hřbitova. Podmínky provádění nařízené exhumace orgán činný v trestním řízení předem projedná s příslušným orgánem hygienické služby. Na žádost osob blízkých zemřelému 1) lze provést exhumaci jen výjimečně ze zvlášť závažných důvodů se souhlasem příslušného orgánu hygienické služby. (2) Náklady na exhumaci hradí ten, kdo o ni požádal. -----------------------------------------------------------------1) § 116 občanského zákoníku. 10) § 115 odst. 2 trestního řádu. § 24 Zákaz pohřbívání a zrušení pohřebiště (1) Národní výbor zakáže pohřbívání nebo zruší pohřebiště v obecném zájmu nebo nevyhovuje-li pohřebiště nebo jeho část zdravotnímu zájmu. Na hřbitově, kde je zakázáno pohřbívání těl mrtvých, lze ukládat i nadále urny s popelem, neurčí-li příslušný národní výbor jinak. Zrušení pohřebiště, kde jsou válečné hroby, na něž se vztahují zvláštní předpisy 11), je nutno předem projednat s federálním ministerstvem zahraničních věcí. (2) Hřbitov lze zrušit až po uplynutí tlecí doby od uložení posledního mrtvého. Před uplynutím tlecí doby lze hřbitov zrušit, vyžaduje-li to obecný zájem, a to po převozu ostatků na jiný hřbitov určený správou hřbitova. U hrobů, kde tlecí doba dosud neuplynula, je nutno převézt spolu s ostatky na jiný hřbitov i příslušenství hrobu. Při zrušení hřbitova před uplynutím tlecí doby nese náklady spojené s vynětím ostatků ze země, odstraněním

příslušenství hrobu a s jejich převozem na jiný hřbitov organizace, v jejímž zájmu byl hřbitov zrušen. (3) Rozhodnutí o zrušení pohřebiště se zveřejní na pohřebišti způsobem, který je v místě obvyklý, a to nejméně 1 rok přede dnem, jímž se pohřebiště zrušuje. Uživatelé propůjčených míst se přitom upozorní, jakým způsobem se naloží s ostatky a příslušenstvím hrobu v případě, že se o ně sami nepostarají ve lhůtě nejméně 6 týdnů ode dne zrušení pohřebiště. (4) Jestliže uživatelé propůjčených míst po zrušení pohřebiště neumístí v určené lhůtě ostatky na jiném pohřebišti, ponechají se ostatky a urny uložené v zemi na místě a urny uložené v kolumbáriích nebo náhrobcích se vyberou a popel se na vyhrazeném místě smísí se zemí. Náhrobky a ostatní příslušenství, které jejich vlastníci neodstraní v určené lhůtě, odstraní na svůj náklad organizace, v jejímž zájmu se pohřebiště zrušila. (5) Zrušeného hřbitova lze použít k účelům, při kterých je zapotřebí prohloubit terén, až po uplynutí 20 let od posledního pohřbu. Jestliže jsou přitom nalezeny ostatky, uloží se do země na vyhrazeném místě nebo se zpopelní. -----------------------------------------------------------------11) Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 65/1954 Sb., o Ženevských úmluvách ze dne 12. srpna 1949 na ochranu obětí války. Krematoria § 25 (1) Národní výbor, který zřizuje krematorium, může jeho správu svěřit organizaci, kterou řídí nebo spravuje. (2) K vydání řádu pro krematoria národním výborem, který krematorium spravuje, je třeba souhlasu příslušného orgánu hygienické služby. § 26 (1) Spalovací zařízení krematoria musí být tak technicky vybaveno, aby zpopelnění bylo rychlé a úplné. Popel musí být čistý. (2) Při každém krematoriu musí být vhodné zařízení pro dočasné uložení mrtvých (chladící boxy) a prostory pro dočasnou úschovu uren. Přeprava mrtvých a ostatků § 27 (1) Pro přepravu mrtvých a ostatků (dále jen "mrtvých"), pokud se taková přeprava neděje přímo na příslušný hřbitov nebo na místo dočasného uložení mrtvých anebo do určeného krematoria k zpopelnění, je třeba povolení. Povolení k přepravě dává na listu o prohlídce mrtvého 2) prohlížející nebo pitvající lékař, který také určí podmínky k jejímu uskutečnění; současně odešle list o prohlídce mrtvého 2) národnímu výboru pověřenému vedením matrik.

(2) Pro přepravu mrtvého do ciziny je zapotřebí průvodního listu, který obsahuje jméno, příjmení, povolání a věk, místo, den a příčinu úmrtí. Průvodní list vydává prohlížející lékař, a to až po oznámení úmrtí národnímu výboru pověřenému vedením matrik (§ 3 odst. 1 a 2); v případech, kdy byla provedena pitva, doplní zjištěnou příčinu úmrtí lékař provádějící pitvu. Překlad průvodního listu z českého nebo slovenského znění do některého jazyka nejvíce užívaného na trase přepravy si obstará ten, kdo o přepravu žádá. V případě úmrtí na nemoc podléhající mezinárodnímu zdravotnickému řádu 12) je prohlížející lékař povinen uvědomit o této skutečnosti příslušný orgán hygienické služby a řídit se jeho pokyny o dalším zacházení s mrtvým. (3) Pro přepravu mrtvého z ciziny nebo pro jeho průvoz územím ČSSR vydává průvodní list státu, kde osoba zemřela, československý zastupitelský úřad, pokud mezinárodní dohody, jimiž je ČSSR vázána, nestanoví jinak. (4) Povolení k přepravě nebo průvodní list k přepravě mrtvých nelze vydat, jestliže by přeprava ohrožovala obecný zdravotní zájem. Přepravu osob zemřelých na nemoc podléhající mezinárodnímu zdravotnickému řádu 12) lze povolit jen na základě souhlasu příslušného orgánu hygienické služby. (5) K přepravě uren s popelem není třeba povolení ani průvodního listu. -----------------------------------------------------------------12) Mezinárodnímu zdravotnickému řádu přijatému na 22. Světovém zdravotnickém shromáždění v Bostonu v roce 1969 podléhají mor, cholera a žlutá zimnice. § 28 (1) Přepravu mrtvých, u nichž nebyla nařízena pitva, a přepravu mrtvých po pitvě zabezpečuje organizace poskytující pohřební služby. (2) Jde-li o přepravu mrtvého ze zdravotnického zařízení, v němž je oddělení patologie (prosektura), příslušní sanitáři zemřelého omyjí, obléknou do šatů předaných pozůstalými a upraví pro předání pohřební službě. 13) Těla osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních, v nichž není oddělení patologie (prosektura), oblékají, ukládají do rakve a zajišťují jejich další potřebnou úpravu pracovníci organizace pohřební služby ve vhodných místnostech zdravotnických zařízení k tomu určených. Zdravotnická zařízení umožní všem pracovníkům při převozu zemřelých osob a jejich úpravě k pohřbení nezbytnou hygienickou očistu. (3) Přepravu mrtvého ze zdravotnického zařízení je organizace poskytující pohřební služby povinna zajistit nejpozději do 24 hodin po úmrtí, popřípadě po pitvě; do této doby se nepočítá doba připadající na sobotu, neděli nebo svátek. Do uskutečnění přepravy organizací pohřební služby zdravotnické zařízení zabezpečí uložení mrtvého těla ve vhodné místnosti k tomuto účelu určené. (4) Náklady na přepravu podle odstavce 1 hradí ten, kdo obstarává pohřeb; není-li takové osoby, hradí náklady příslušný národní výbor. Při přepravě po pitvě hradí okresní ústav národního zdraví příslušný podle místa úmrtí, popřípadě místa nálezu mrtvého, obstaravateli pohřbu náklady na převoz zemřelého do místa, kde k úmrtí došlo, popřípadě do místa pohřbu, je-li shodné nebo bližší než místo, kde osoba zemřela. 14)

-----------------------------------------------------------------13) § 73 odst. 8 písm. a) směrnic č. 10/1986 Věst. MZ ČSR o náplni činnosti středních, nižších a pomocných zdravotnických pracovníků (reg. v částce 21/1986 Sb.). 14) Položka 5401 "Služby a práce nevýrobní povahy" rozpočtové skladby platné od roku 1981 - výnos federálního ministerstva financí čj. III/9 800/1979. § 29 (1) Při přepravě po železnici se rakev s tělem mrtvého převáží ve zvláštním uzavřeném vagónu. (2) Při přepravě rakve s tělem mrtvého silničním vozidlem lze používat pouze vozidlo pohřební služby, v mimořádných případech vozidlo jiné organizace k tomuto účelu určené a přizpůsobené. (3) Při přepravě letadlem se tělo mrtvého přepravuje v letecké rakvi. (4) Bližší podmínky způsobu přepravy jsou stanoveny v přepravních řádech; jinak je určuje orgán hygienické služby. Při přepravě do ciziny se postupuje podle mezinárodní smlouvy. 15) -----------------------------------------------------------------15) Mezinárodní ujednání o přepravě mrtvol z 10. února 1937 vyhlášené pod č. 44/1938 Sb. ČÁST TŘETÍ Závěrečná ustanovení § 30 Zrušovací ustanovení Zrušují se: a) vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 47/1966 Sb., o pohřebnictví; b) bod 22 - 24 instrukce ministerstva zdravotnictví ČSR č. 25/1973 Věst. MZ ČSR o hlášení a evidenci nemocí z povolání, profesionálních otrav a jiných poškození na zdraví z práce. § 31 Účinnost Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1988. Ministr: Prof. MUDr. Prokopec CSc. v.r.

Příloha Ib 47/1966 Sb. Vyhláška ministerstva zdravotnictví ze dne 13. června 1966 o pohřebnictví Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány podle § 82 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu: ODDÍL I Oznámení úmrtí a prohlídka mrtvých Oznámení úmrtí §1 (1) Úmrtí, pokud k němu nedošlo v zařízení léčebně preventivní péče, a nález těla mrtvého musí být oznámeny místnímu (městskému) národnímu výboru, popř. obvodnímu lékaři, v jehož obvodu osoba zemřela nebo tělo mrtvého bylo nalezeno. Stalo-li se to v dopravním prostředku za jízdy, učiní se oznámení místnímu (městskému) národnímu výboru, popř. obvodnímu lékaři, v jehož obvodu bylo tělo mrtvého z dopravního prostředku vyloženo. Místní (městský) národní výbor, popř. obvodní lékař vyrozumí o úmrtí nebo nálezu příslušný orgán Veřejné bezpečnosti. (2) Místní (městský) národní výbor, bylo-li oznámení učiněno jemu, vyrozumí neprodleně obvodního lékaře příslušného podle odstavce 1. Tento lékař vyrozumí lékaře příslušného k prohlídce mrtvých, není-li podle § 3 k této prohlídce sám oprávněn. (3) Úmrtí, k němuž došlo v zařízení léčebně preventivní péče, oznamuje toto zařízení neprodleně příslušnému orgánu Veřejné bezpečnosti; zároveň vyrozumí o úmrtí osoby blízké zemřelému 1), pokud jsou mu známy. (4) Oznámení úmrtí nebo nálezu těla mrtvého musí být učiněno nejpozději do 12 hodin; je-li však podezření z trestného činu, musí se tak stát ihned. -----------------------------------------------------------------1) § 116 občanského zákoníku. §2 (1) Úmrtí jsou povinni oznámit

a) osoby, které v době úmrtí žily se zemřelým ve společné domácnosti, b) ten, v jehož bytě nebo domě osoba zemřela, popřípadě domovní důvěrník, c) lékař, který zemřelého při úmrtí ošetřoval nebo byl k němu přivolán. Oznamovací povinnost přechází na osobu uvedenou v dalším pořadí, není-li osoby uvedené na přednějším místě nebo nemůže-li tato osoba svou povinnost splnit. (2) Úmrtí osob, které zemřely v ošetřování, v zaopatření nebo v jiné péči veřejných ústavů nebo zařízení, je povinen oznámit vedoucí ústavu nebo zařízení, popř. pracovník jím pověřený. (3) Není-li osoby, která je povinna učinit oznámení podle předcházejících odstavců, má oznamovací povinnost každý, kdo se o úmrtí dověděl nebo nalezl tělo mrtvého, mohl-li podle okolností vědět, že oznámení nebylo dosud učiněno. Prohlídka mrtvých §3 (1) Prohlídku mrtvého provádí příslušný obvodní lékař. Jestliže příslušný obvodní lékař zemřelého před smrtí ošetřoval nebo pomáhal při porodu dítěte, které se narodilo mrtvé, anebo je k zemřelému v příbuzenském vztahu, provede prohlídku jiný lékař, kterého ustanoví ředitel ústavu národního zdraví. (2) Prohlídku osob, které zemřely v zařízení léčebně preventivní péče, provádí lékař určený ředitelem zařízení. Jestliže ředitel zařízení zemřelého před smrtí ošetřoval nebo pomáhal při porodu dítěte, které se narodilo mrtvé, nebo je k zemřelému v příbuzenském vztahu, určí lékaře nadřízený orgán. (3) Prohlídku osob, které zemřely v objektech ozbrojených sil nebo bezpečnostních sborů, provádějí lékaři zařízení těchto sil a sborů, popřípadě obvodní lékaři. §4 (1) Účelem prohlídky mrtvého (dále jen "prohlídka") je zjistit smrt a její příčiny. (2) Lékař oprávněný k prohlídce (dále jen "prohlížející lékař") je povinen neprodleně po prohlídce podat místnímu (městskému) národnímu výboru pověřenému vedením matriky zprávu o výsledku prohlídky na předepsaném tiskopisu (list o prohlídce mrtvého). Diagnostickou část této zprávy je povinen vyplnit a podepsat ošetřující lékař, byl-li zemřelý před smrtí v lékařském ošetření, a lékař provádějící zdravotní pitvu, byl-li zemřelý pitván. (3) Má-li prohlížející lékař podezření z trestného činu nebo nemůže-li zjistit příčinu smrti, oznámí to ihned okresnímu prokurátorovi a příslušnému orgánu Veřejné bezpečnosti; byla-li příčinou smrti přenosná nemoc nebo má-li prohlížející lékař podezření, že příčinou smrti je přenosná nemoc, oznámí to ihned okresnímu hygienikovi a zajistí provedení základních protiepidemických opatření. ODDÍL II

Pitvy a odnímání tkání a orgánů Zdravotní pitva §5 (1) U osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních se zpravidla provádí zdravotní pitva podle rozhodnutí vedoucího zařízení; přihlíží se přitom k vybavení zařízení, zejména k tomu, zda je v zařízení zřízeno patologicko-anatomické oddělení (prosektura). Vedoucí zařízení nařídí provést zdravotní pitvu zejména, je-li jí třeba k ověření diagnózy, podle které byl zemřelý léčen. (2) O provedení zdravotní pitvy osob zemřelých mimo zdravotnická zařízení rozhoduje prohlížející lékař, popřípadě okresní hygienik. (3) Prohlížející lékař nařídí provést zdravotní pitvu osob zemřelých mimo zdravotnická zařízení zejména, a) je-li jí třeba ke zjištění příčin smrti nebo okolností, za kterých smrt nastala, zvláště při náhlém úmrtí, b) jde-li o mrtvě narozené dítě nebo dítě zemřelé do 1 roku, c) jde-li o ženu zemřelou v souvislosti s těhotenstvím, potratem, porodem nebo šestinedělím, d) byla-li příčinou smrti nemoc z povolání nebo průmyslová otrava, nebo jde-li o úmrtí osoby s nevyléčenou nemocí z povolání nebo s nevyléčenou průmyslovou otravou, e) vyžaduje-li to obecný zdravotní nebo vědecký zájem. (4) Okresní hygienik nařídí provést zdravotní pitvu osob zemřelých mimo zdravotnická zařízení, jde-li o povolení pohřbu žehem a nemůže-li být předloženo potvrzení prohlížejícího lékaře podle § 14 odst. 1. §6 (1) Zdravotní pitva smí být provedena nejdříve za dvě hodiny po tom, kdy prohlížející lékař bezpečně zjistil smrt. (2) Zdravotní pitvu provádí lékař patologicko-anatomického oddělení (prosektury), popřípadě soudně lékařského oddělení nemocnice s poliklinikou nebo lékař patologicko-anatomického oddělení jiného zdravotnického zařízení. Lékař provádějící pitvu zařídí, aby neprodleně po pitvě byl o ní sepsán protokol a aby ve zprávě o výsledku prohlídky (§ 4 odst. 2) byl uveden též výsledek pitvy; protokol podepíše lékař provádějící pitvu a vedoucí patologickoanatomického, popřípadě soudně lékařského oddělení. (3) Vznikne-li při zdravotní pitvě podezření, že smrt byla způsobena trestným činem, pitva se přeruší a lékař provádějící pitvu učiní ihned oznámení vedoucímu zdravotnického zařízení, okresnímu prokurátorovi a příslušnému orgánu Veřejné bezpečnosti.

(4) Náklady na zdravotní pitvu, čítajíc v to přepravu těla mrtvého, nese zdravotnické zařízení, v němž došlo k úmrtí, v ostatních případech okresní ústav národního zdraví, v jehož obvodu osoba zemřela nebo tělo mrtvého bylo nalezeno. (5) O zdravotní pitvě příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, kteří zemřeli mimo zdravotnické zařízení, platí zvláštní předpisy. §7 Pitva z jiných důvodů (1) O soudní pitvě platí zvláštní předpisy. (2) Nejsou-li důvody pro zdravotní nebo soudní pitvu, může okresní hygienik povolit pitvu i z jiných důvodů hodných zřetele. Ustanovení § 6 odst. 1 až 3 platí obdobně. Náklady na tuto pitvu hradí ten, kdo o ni požádal. §8 Odnímání tkání a orgánů (1) Pro léčebné a vědeckovýzkumné účely je možno odnímat z těl mrtvých tkáně a orgány. Odnímání tkání a orgánů nebo jiné zákroky na těle mrtvého smějí být prováděny jen v patologicko-anatomickém, soudně lékařském nebo tkáňovém oddělení nemocnice s poliklinikou, a to se souhlasem lékaře, který by jinak byl oprávněn rozhodovat o provedení pitvy (§ 5). Má-li zákrok provést jiný lékař než lékař patologicko-anatomického, soudně lékařského nebo tkáňového oddělení, je k tomu třeba také souhlasu vedoucího oddělení, ve kterém se má zákrok provést. Lékař sepíše o výkonu krátkou zprávu. (2) Odnímání tkání (orgánů) z těl mrtvých a jiné zákroky na nich smějí se provádět zpravidla nejdříve za dvě hodiny po tom, kdy prohlížející lékař bezpečně zjistil smrt. Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s ministerstvem spravedlnosti a s Generální prokuraturou, za jakých podmínek lze zcela výjimečně odnímat tkáně (orgány) z těl mrtvých před uplynutím stanovené lhůty, vyžaduje-li to povaha odnímané tkáně (orgánu), popřípadě účel jejího použití. (3) Tkáně a orgány nesmějí se pro léčebné a vědeckovýzkumné účely odejmout, jestliže mrtvý za svého života písemně prohlásil, že s odnětím nesouhlasí. ODDÍL III Pohřbívání §9 Dočasné uložení mrtvého U veřejných smutečních síní, které budují národní výbory k rozloučení se zemřelými, musí být zřízeny vhodné místnosti pro dočasné uložení mrtvých. V místech, kde je zřízena taková místnost, musí být tělo osoby, která zemřela mimo zařízení léčebně preventivní péče, přemístěno nejpozději do osmi hodin po prohlídce do této místnosti, pokud v téže lhůtě

nebylo umístěno v zařízení pro dočasné uložení mrtvých na pohřebišti (§ 19) nebo v krematoriu (§ 26), anebo převezeno k pitvě. Do doby osmi hodin se nevčítá doba mezi 22. a 6. hodinou. § 10 Pohřbívací povinnost (1) Mrtvý musí být pohřben zpravidla do 96 hodin, ne však před uplynutím 48 hodin od úmrtí. Byla-li provedena pitva, lze pohřbít mrtvého ihned po pitvě; jde-li o soudní pitvu nařízenou prokurátorem, je možno jej pohřbít jen se souhlasem prokurátora. Od pohřbu může být upuštěno, jestliže těla mrtvého má být trvale použito k vědeckým nebo vyučovacím účelům. Takto lze použít těl zemřelých osob, které s tím projevily před smrtí souhlas nebo jejichž totožnost nelze zjistit. K takovým účelům lze také použít těla mrtvého, o kterého se do 96 hodin od úmrtí nikdo nepřihlásil přesto, že osoby jemu blízké 2) byly včas vyrozuměny, pokud zemřelý neučinil před smrtí opatření o pohřbu. (2) Před pohřbem nebo před určením těla mrtvého k vědeckým nebo vyučovacím účelům musí být prokázáno, že byla vykonána jeho prohlídka, popřípadě též pitva, a že byla místnímu (městskému) národnímu výboru pověřenému vedením matriky podána zpráva o výsledku prohlídky (§ 4 odst. 2). -----------------------------------------------------------------2) § 116 občanského zákoníku. § 11 Druhy pohřbů (1) Pohřbívá se uložením do země nebo zpopelněním (žehem), pokud důležitý obecný zájem nevyžaduje jiný druh pohřbu. Jiný druh pohřbu může nařídit nebo povolit orgán hygienické služby, popřípadě orgán jím k tomu zmocněný. (2) Rakve, v nichž se mrtví pohřbívají, musí být důkladně utěsněny. Vyžadují-li to klimatické podmínky, musí být dno rakve opatřeno vrstvou absorpční hmoty (dřevěných pilin, dřevité vlny aj.). (3) Těla osob zemřelých na přenosnou nemoc musí být před uložením do rakve zabalena do prostěradla napuštěného dezinfekčním roztokem; rakev musí být pevně uzavřena. (4) Mrtví se ukládají na hřbitovech. Uložení mimo hřbitov může povolit okresní hygienik jenom z důvodů hodných zvláštního zřetele. (5) Zpopelnění mrtvých smí být prováděno jen v krematoriích. (6) Zpopelněné ostatky se ukládají na pohřebištích (§ 19). Uložení mimo pohřebiště je dovoleno zcela výjimečně, a to jen se souhlasem místního (městského) národního výboru, který vede o uložení zpopelněných ostatků mimo pohřebiště zvláštní evidenci.

(7) Jsou-li splněny všechny předepsané podmínky pro druh pohřbu, který si zemřelý zvolil, je třeba podle možností jeho přání vyhovět. Neurčil-li zemřelý přímo ani nepřímo druh pohřbu, určí jej ten, kdo pohřeb objednává. Tato ustanovení neplatí, jestliže důležitý obecný zájem vyžaduje jiný druh pohřbu. § 12 Obstarání pohřbu národním výborem Nebylo-li od pohřbu upuštěno (§ 10 odst. 1) nebo neobstaral-li pohřeb někdo jiný, je povinen tak učinit místní (městský) národní výbor příslušný podle § 1 odst. 1. Tím se nevylučuje nárok na náhradu nákladů pohřbu proti tomu, kdo je povinen tyto náklady nést podle jiných předpisů nebo právních závazků. § 13 Pohřbívací obvody (1) Uložení mrtvých do země má být provedeno zpravidla na hřbitově, v jehož obvodu osoba zemřela nebo tělo mrtvého bylo nalezeno nebo vyloženo z dopravního prostředku. Územní obvody, ze kterých se mrtví ukládají na určité hřbitovy, určí okresní národní výbor. (2) Pohřbít mrtvého na jiném hřbitově je možno jen s povolením místního (městského) národního výboru, do jehož obvodu tento hřbitov patří. (3) Nelze-li pohřbít mrtvého na hřbitově příslušném nebo zvoleném, určí hřbitov okresní národní výbor. § 14 Podmínky pro zpopelnění (1) Zpopelnění smí být provedeno jen s povolením okresního hygienika, pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak. Povolení se udělí, je-li totožnost mrtvého nepochybná a je-li prokázáno potvrzením prohlížejícího lékaře nebo dokladem o provedené pitvě, jakož i potvrzením orgánů Veřejné bezpečnosti, že není podezření z trestného činu. Je-li podezření z trestného činu, lze povolit zpopelnění jen se souhlasem prokurátora. (2) Povolení ke zpopelnění dává okresní hygienik, v jehož obvodu působnosti osoba zemřela nebo tělo mrtvého bylo nalezeno nebo vyloženo z dopravního prostředku, popřípadě pitváno. (3) Povolení ke zpopelnění mrtvého dopraveného z ciziny dává okresní hygienik, v jehož obvodu působnosti má být mrtvý zpopelněn. (4) Z rozhodnutí, jímž okresní hygienik odepřel udělit povolení ke zpopelnění, lze se odvolat ve lhůtě dvou dnů od doručení rozhodnutí. Proti rozhodnutí okresního hygienika, jak zatím naložit s tělem mrtvého, není opravného prostředku. (5) Vyžaduje-li to obecný zdravotní zájem, zejména vyskytnou-li se zhoubné epidemie, může hlavní hygienik Československé socialistické republiky uložit povinnost zpopelňovat mrtvé, i

když nebudou splněny podmínky stanovené v předchozích odstavcích; při podezření z trestného činu je však i v takových případech třeba souhlasu prokurátora. § 15 Zpopelnění (1) Správy krematorií jsou povinny přijímat ke zpopelnění všechny mrtvé, jejichž zpopelnění bylo povoleno. Hlavní hygienik Československé socialistické republiky může stanovit pro krematoria spádová území a zároveň stanovit podmínky, za nichž lze provést zpopelnění mimo příslušné spádové území. (2) Správa krematoria zařídí, aby zpopelněné ostatky (dále jen "popel") byly vloženy do popelnice a aby popelnice byla opatřena uzávěrou a přesně označena. Popelnici s popelem vydá správa krematoria podle přání objednatele pohřbu správě pohřebiště nebo osobě, která předloží doklad o tom, že popel bude uložen na pohřebišti nebo že místní (městský) národní výbor povolil uložení popelnice mimo pohřebiště. Neučiní-li objednatel pohřbu, pozůstalí nebo příslušné orgány jiné opatření, je správa krematoria povinna uschovat popelnici po dobu jednoho roku od zpopelnění. Po uplynutí této doby může předat popel správě pohřebiště k volnému uložení (§ 16). § 16 Uložení popele (1) Popel se ukládá podle přání zemřelého, popřípadě objednatele pohřbu buď v popelnici, anebo volně. Volně se ukládá tak, že se na pohřebišti smísí se zemí. (2) Přijmout popel k uložení je povinna správa každého popelnicového pohřebiště. Správa hřbitova má tuto povinnost jen tehdy, není-li v pohřbívacím obvodu popelnicové pohřebiště anebo jde-li o uložení do hrobu nebo do náhrobku k jinému příslušníku rodiny. § 17 Rozptyl popele (1) Na přání zemřelého, popřípadě objednatele pohřbu lze též provést rozptyl popele (dále jen "rozptyl"). (2) Rozptyl smí být proveden pouze na pohřebišti (§ 19) pro tento účel předem schváleném (rozptylové louce). (3) Okresní hygienik příslušný podle místa, v němž má být rozptyl proveden, může v jednotlivých případech z důvodů hodných zřetele povolit, aby rozptyl byl podle přání zemřelého, popřípadě objednatele pohřbu proveden jinak, než je stanoveno v předcházejících ustanoveních, zejména na jiném jimi zvoleném místě. (4) O provedeném rozptylu se vede evidence ve zvláštní knize. V záznamu musí být uvedeno jméno a příjmení zemřelého, jeho poslední bydliště, den narození, den úmrtí a den a místo zpopelnění a rozptylu. Součástí evidence je abecední seznam osob pohřbených tímto způsobem.

(5) Evidenci rozptylu vede správa rozptylové louky, evidenci rozptylu provedeného podle ustanovení odstavce 3 vede správa hřbitova, v jehož územním obvodu byl rozptyl proveden. § 18 Ostatky (1) Pro uložení nebo zpopelnění exhumovaných těl mrtvých a ostatků těl pochovaných nebo zpopelněných jinak než podle předpisů o pohřbívání platí obdobně ustanovení této vyhlášky. (2) Jiné ostatky, zejména lidské plody potracené nebo předčasně odňaté, jakož i části těla nebo orgánů odňaté žijícím osobám, pokud jich nebude použito pro účely vědecké nebo vyučovací, uloží se do země na vyhrazeném místě nebo se zpopelní. Tyto ostatky smějí být zpopelněny pouze ve spalovnách zdravotnických zařízení, a to jen, není-li podezření z trestného činu. ODDÍL IV Pohřebiště § 19 Zřízení a správa pohřebiště (1) Pohřebiště (hřbitovy, kolumbária, urnové háje a rozptylové louky) zřizují a spravují místní (městské) národní výbory, které mohou svěřit jejich správu jiným socialistickým organizacím. (2) Ke zřízení pohřebiště je třeba souhlasu okresního hygienika. (3) Na každém hřbitově musí být vhodné zařízení pro dočasné uložení mrtvých. (4) Pohřebiště musí být zásobeno pitnou nebo užitkovou vodou. § 20 Způsob ukládání do hrobu (1) Mrtví se ukládají zpravidla jen po jednom do každého hrobu, pokud důležitý obecný zájem nevyžaduje uložení do společného hrobu. (2) Správa hřbitova může na žádost nebo se souhlasem toho, komu bylo místo pro hrob propůjčeno, povolit, aby do téhož hrobu byli uloženi další mrtví příbuzní, popřípadě i jiné osoby. Pokud neuplynula tlecí doba (§ 22), je k tomu třeba souhlasu okresního hygienika. § 21 Propůjčení místa na pohřebiště (1) Správa pohřebiště je povinna propůjčit místo pro hrob na tlecí dobu (§ 22) a místo pro popelnici na dobu 10 let od prvního uložení. Umožňují-li to poměry na pohřebišti, je správa pohřebiště povinna propůjčit místo ještě na další dobu; v opačném případě musí o tom včas uvědomit toho, komu dosud bylo místo propůjčeno.

(2) Po uplynutí doby, na kterou bylo místo propůjčeno, naloží se s ostatky, s popelnicemi a s náhrobky obdobně jako při zrušení pohřebiště (§ 24). (3) Hroby a popelnice, které mají kulturní význam, nesmějí být, s výjimkou případů, kdy je pohřebiště zrušeno, odstraněny ani po uplynutí doby, na kterou bylo místo propůjčeno. § 22 Tlecí doba Tělo mrtvého musí být uloženo v zemi po dobu, kterou stanoví okresní hygienik se zřetelem ke složení půdy (tlecí doba); tato doba nesmí být kratší než deset let. § 23 Exhumace (1) Před uplynutím tlecí doby smí být tělo mrtvého vyňato ze země (exhumováno) jen na pokyn okresního hygienika nebo s jeho souhlasem, a to za přítomnosti zástupce správy pohřebiště; ustanovení trestního řádu o exhumaci zůstává nedotčeno. Na žádost pozůstalých lze provést exhumaci jen výjimečně ze zvláště závažných důvodů, a to jen tehdy, prokáže-li se též, že se osoby blízké mrtvému 3) o ní dohodly. (2) Těla osob zemřelých na karanténní nemoc 4) nesmějí být zpravidla exhumovány před uplynutím dvou roků od pohřbu. (3) Náklady na exhumaci hradí ten, kdo o ni požádal. -----------------------------------------------------------------3) § 116 občanského zákoníku. 4) Karanténními nemocemi jsou podle vyhlášky č. 46/1966 Sb., o opatřeních proti přenosným nemocem, mor (Pestis), asijská cholera (Cholera asiatica), žlutá zimnice (Febris flava), neštovice (Variola vera), epidemická skvrnivka (Typhus exanthematicus) a návratná horečka (Febris recurrens). § 24 Zrušení pohřebiště (1) Nevyhovuje-li pohřebiště zdravotnímu nebo jinému obecnému zájmu, místní (městský) národní výbor zakáže pohřbívání na něm, anebo pohřebiště zruší. (2) Hřbitov lze zrušit teprve po uplynutí tlecí doby od uložení posledního mrtvého. K účelům, při kterých je zapotřebí terén prohloubit, lze zrušeného hřbitova použít až po uplynutí 20 let od posledního pohřbu; přijde-li se přitom na ostatky, uloží se do země na vyhrazeném místě nebo se zpopelní.

(3) Popelnice ze zrušeného pohřebiště, o jejichž nové uložení se pozůstalí přes upozornění nepostarali, přenesou se na jiné pohřebiště, a jestliže již uplynula doba, na kterou bylo místo propůjčeno (§ 21), otevřou se a popel se smísí se zemí. (4) Náhrobky, které ti, jimž bylo propůjčeno místo pro hrob nebo pro popelnici, neodklidí ze zrušeného pohřebiště do 6 týdnů po upozornění, odklidí a uskladní správa pohřebiště na náklad jejich vlastníků. (5) Jde-li o obecný zájem hodný zvláštního zřetele, lze po provedeném převozu ostatků na jiný hřbitov zrušit hřbitov také před uplynutím tlecí doby od uložení posledního mrtvého. U hrobů, kde tlecí doba neuplynula, je nutno převézt i příslušenství hrobu (pomníky, kříže, obrubníky apod.). Náklady spojené s předčasným zrušením hřbitova nese organizace, v jejímž zájmu byl hřbitov zrušen. ODDÍL V Krematoria § 25 Zřizování krematorií a jejich správa (1) Krematoria zřizují a spravují městské národní výbory, které mohou toto oprávnění svěřit jiným socialistickým organizacím. (2) Kolem budovy krematoria musí být zřízen pás zeleně, jehož části je možno využít pro uložení popelnic (urnový háj), popřípadě, má-li dostatečnou plochu, pro rozptylovou louku. (3) Ke zřízení a zahájení provozu krematoria je třeba souhlasu okresního hygienika. § 26 Vybavení krematoria (1) Spalovací zařízení krematoria musí být technicky provedeno tak, aby zpopelnění bylo rychlé a úplné, bez viditelného vývinu kouře. Popel musí být čistý a bílý. (2) Při každém krematoriu musí být vhodná zařízení pro dočasné uložení mrtvých a pro prozatímní úschovu popelnic. ODDÍL VI Řád pro pohřebiště § 27 (1) Místní (městské) národní výbory vydávají řády pro pohřebiště, obsahující zejména podrobnější ustanovení o dočasném uložení mrtvých a úschově popele, o propůjčení místa pro hrob, hrobku nebo popelnici, o ukládání do hrobu, o ukládání popele, o požadavcích na hroby a hrobky, o zániku práva k místu, o zrušení hrobu a o odstranění náhrobků.

(2) K vydání řádu pro pohřebiště je třeba souhlasu okresního hygienika. ODDÍL VII Přeprava mrtvol a ostatků § 28 Povolení k přepravě (1) Pro přepravu mrtvých a ostatků, pokud se neděje přímo na příslušný hřbitov, je zapotřebí povolení. Povolení k přepravě mrtvých (ostatků) na území okresu nebo k pitvě na území kraje vydává prohlížející lékař, v ostatních případech, pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak, okresní hygienik, z jehož obvodu se mrtvý (ostatky) přepravuje. (2) Povolení ke zpopelnění mrtvého (§ 14) zahrnuje i povolení k jeho přepravě do označeného krematoria. (3) Při přepravě mrtvého (ostatků) do ciziny je zapotřebí zvláštního průvodního listu, který musí obsahovat jeho jméno, příjmení a stáří, místo, den a příčinu smrti. Průvodní list musí být v tomto případě vyhotoven kromě českého nebo slovenského znění též v některém jazyce nejvíce užívaném v mezinárodním styku. Tento průvodní list vydává okresní hygienik. (4) Při přepravě z ciziny nebo při průvozu mrtvého (ostatků) územím Československé socialistické republiky vydává průvodní list, pokud mezinárodní předpisy nestanoví jinak, československý zastupitelský úřad. (5) Povolení k přepravě nebo průvodní list k přepravě mrtvých (ostatků) nelze vydat, jestliže by přeprava ohrožovala obecný zdravotní zájem. Přepravu osob zemřelých na karanténní nemoc nelze povolit před uplynutím dvou let ode dne úmrtí. (6) K přepravě popelnic se zpopelněnými ostatky není třeba povolení. § 29 Přeprava (1) Při přepravě po železnici musí být rakev s tělem mrtvého (s ostatky) převážena ve zvláštním uzavřeném vagóně. (2) Při přepravě motorovým vozidlem je dovoleno používat k přepravě rakve s tělem mrtvého (s ostatky) pouze zvláštního pohřebního vozu. (3) V letecké dopravě se rakev s tělem mrtvého (s ostatky) přepravuje zpravidla zvláštním letadlem; pokud se nepoužije zvláštního letadla, musí být rakev umístěna ve zvláštním uzavřeném prostoru. (4) Bližší podmínky jsou stanoveny v přepravních řádech. Jinak je určí okresní hygienik. Při přepravě do ciziny se postupuje podle mezinárodního ujednání. 5) ------------------------------------------------------------------

5) Mezinárodní ujednání o přepravě mrtvol z 10. února 1937 č. 44/1938 Sb. ODDÍL VIII Společná a závěrečná ustanovení 6) § 30 Ustanovení této vyhlášky se vztahují i na části těla mrtvého, jakož i na mrtvě narozené děti. -----------------------------------------------------------------6) Působnost orgánů Slovenské národní rady při plnění úkolů vyplývajících z této vyhlášky určí zákon Slovenské národní rady vydaný podle § 73 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. § 31 Okresní národní výbor může v dohodě s okresním oddělením Sboru národní bezpečnosti pověřit některého lékaře nemocnice s poliklinikou (polikliniky) výkonem oprávnění okresního hygienika stanovených v § 5 odst. 2 a 4, § 7 odst. 2, § 14 odst. 2, § 20 odst. 2, § 28 odst. 1 a § 29 odst. 4 ve vymezeném okruhu. § 32 Zrušují se směrnice hlavního hygienika Československé socialistické republiky ze dne 18. listopadu 1958, o rozptylu zpopelněných ostatků, uveřejněné v částce 95/1958 Ú. l. (95/1958 Ú. v.). § 33 Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. července 1966. Ministr: Plojhar v. r.

Příloha II

Příloha III

Příloha IV Pohřbívání ohněm čili spalování mrtvol Poučení pro český lid Napsali MUDr. J. Záhoř a prof. L. Čížek Nákladem Společnosti pro spalování mrtvol v Praze, 1916 s.3. Předmluva Dostavěním krematoria v Liberci r.1915 dospívá otázka pohřbívání ohněm v Čechách a tím v Rakousku do řešení praktického a jest povinností naší upozorniti širší vrstvy lidové na důležitý význam této otázky kulturní. Výbor Společnosti pro spalování mrtvol v Praze usnesl se vydati tiskem stručné odborné pojednání o tomto předmětu, by se každý myslící Čech o důležitosti spalování mrtvol mohl poučiti. Pohřbívání ohněm je na vítězném postupu u všech vzdělaných národů. Dostavění 47. krematoria německého v Krefeldu, zásadní přijetí návrhu na stavbu druhého krematoria v Berlíně, zahájení činnosti krematoria v epidemické nemocnici u Vukováru ve Slavonsku ku spalování nakažlivých mrtvol a přijetí zákona ve francouzské sněmovně týkajícího se spalování mrtvol vojínů zbylých a nezjištěných na poli válečném, dále návrh krematoria na nových hřbitovech obce Pražské v Hostivaři, budova pro uschování popelnic v Berouně, popelnicový háj ve Štýrském Hradci a návrh háje popelnicového na obecních hřbitovech Pražských na Olšanech atd. jsou jasným toho dokladem, že praktického řešení i v tomto státu nastává. Proto jest nutno, by každý soudný člověk získal sobě jasný názor o pohřbívání ohněm, ježto každý z nás živoucích podléhá zákonům přírody a s životem svým se dříve nebo později musí rozloučit. s.5. I. Pohřbívání ohněm v době nové.

Ve zvláštních, ke spálení mrtvoly účelně zařízených pecích spaluje se mrtvé tělo lidské ve vzduchu až na 1000 C vyhřátém: v 1 1/2 hodině proměňuje se lidské tělo ve vodní páry, dusík a kyselinu uhličitou, kteréžto látky se odvádějí komínem do vzduchu; zbytek, jenž vysokou teplotou nemůže býti stráven, totiž fosforečnan a uhličitan vápenatý, jeví se v bílém popelu zbylých kostí asi 1 1/2 kg těžkých. Tělo lidské nepřichází v novodobých pecích do žádného styku s plamenem paliva ani s palivem samým, nýbrž se vzduchem vysoké teploty a s kyslíkem. Popel z rakve, šatstva i květin velikým tahem komínem prolítne, zinková vložka z rakve, odcházející co plyn (oxyd zinečnatý) uniká do vzduchu; pouze popel zbylých kostí, hlavně hnátových, vloží se pouzdra plechového, jež se zataví. Na pouzdru jsou jméno, den narození, úmrtí a spálení vyznačeny, by záměna byla naprosto vyloučena. Třetí mezinárodní sjezd pro spalování mrtvol, odbývaný 7. června 1876 v Drážďanech, stanovil do dnes platné požadavky, jež se týkají zařízení pecí spalovacích; požadavky jsou tyto: 1. Spálení těla budiž dokonalé a nezůstaviž žádných zbytků uhelnatých. 2. Budiž provedeno přímo v pecích nebo přístrojích výhradně pro lidské mrtvoly určených. 3. Nesmějí při něm do vzduchu vystupovati žádné plyny ani výpary zapáchající. 4. Popel budiž čistý, bělavý a tak zůstaven, aby bylo snadno a rychle jej sebrati. 5. Náklad na zřízení pece a spálení těla budiž pokud možno malý. 6. Pec budiž tak sestrojena, aby mohlo spáleno býti několik mrtvol po sobě. s.7. II. Pohřbívání do země. Kladení mrtvých do hrobů má v rakouském státu výhradně význam zdravotní a jest upraveno zákonnou pohlídkou mrtvých na základě dekrétu dvorní kanceláře ze 30. března 1770 a říšských zákonem zdravotním ze 30. dubna 1870 ř. zák. č. 68. Při uložení mrtvoly do země nastává rozklad ústrojných látek biologickým postupem, náležejícím světu zvířecímu a rostlinnému, ztrácejí se látky bílkovité a tuk, soli uložené se uvolňují a slouží bylinám ku dalšímu jich růstu: kyslík vzduchový podporuje tento rozklad. Kukly rozličných much a plísně nižšího řádu se množí, složené látky přecházejí v jednoduché a vznikají: kysličník uhličitý, sirovodík, plyn vodíkový, kyseliny mastné, konečně nastává úplná proměna v kysličník uhličitý, vodu, čpavek, kyselinu dusičnou a dusičitou. Dva hlavní postupy lze ve hrobě znamenati: h n i t í a t l e n í mrtvoly: první (hnití) jest rozklad látek bílkovitých za ///// nedostatku kyslíku: tento postup děje se plísněmi, dělivými kvasinkami. Druhý pak postup tlecí obstarávají plísně plesniviny. Postup hnití jest spojen se zápachem hnilobě vlastním a trvá nejdéle tři měsíce: pak nastupuje tlení. Rychlost tohoto rozkladu závisí na stupni vlhkosti a jakosti půdy, teplotě a příčině úmrtí. Přeměněním postupu tlecího tvoří se mumifikace neb vosk mrtvolný.

Oděvné látky vzdorují déle nežli tělo, nejdéle pak hedvábí a kůže zpracovaná. s.9. III. Výhody pohřbívání ohněm. Pohřbívání ohněm jest v ohledu zdravotním, mravním, národohospodářském a po stránce vkusu nejideálnějším způsobem pohřbívání; a to: 1. v ohledu zdravotním. Spalování mrtvých zamezuje šíření nakažlivých nemocí a také nařizuje se dle platných zákonů rakouských pohřbívání ohněm při choleře a asijském moru. 2. V ohledu mravním se cit křesťanstva při pohřbívání ohněm neuráží, neb pobožnost jest ve prostoře chráněné při zvuku varhan a zpěvu chórovém daleko dojemnější nežli nad otevřeným hrobem za každé nepohody a talčenice zvědavého množství; také obřady církevní mohou v uzavřené místnosti správně vykonány býti. 3. Jak jest vkusné a dojemné, když za zvuku varhan a modlitby a žehnání kněze rakev poznenáhla do hloubky ve krematoriu klesá. Jak působí utěšivě kolumbarium (budova s popelnicemi) v ladně upraveném sadu nebo řada popelnic, ve stinném háji uložených, na mysl vnímavou a výchovu lidu a hlavně mládeže. 4. Jak snadno jest uložiti popelné zbytky 20.000 spálených těl na menší prostoře nežli obnáší jedno jitro země; jaká jest zde úspora v ohledu národohospodářském! Vkusné okrášlení popelnice jest poměrně laciné. 5. V ohledu úsporném zamlouvá se spalování mrtvých, neboť výlohy budou stále menší a bude-li porozumění v obyvatelstvu, bude zajisté možno při větším rozvoji pohřbívání ohněm spalovati mrtvoly lidí nejchudších úplně zdarma. 6. Spalování mrtvých hodí se zejména pro obyvatelstvo velikých měst, ježto zvětšováním měst ocitají se konečně hřbitovy uprostřed měst samých. 1. Zavedením pohřbívání ohněm umožní se, by členové rodiny byli časem i v popelnicích spojeni, kdyby za živa dlouhá léta třebas i oceánem byli od sebe odloučeni. s.11. IV. Výtky proti pohřbívání ohněm 1. Především uvádějí se důvody právnické, vytýká se, že bude přibývati vražd otravou, zejména jedem rostlinným: této námitce jest vyhověno povinnou prohlídkou mrtvol lékařem úředním, po případě pitváním mrtvoly; ostatně lze otravu jedem rostlinným velmi těžce dokázati. 2. Dále se uvádějí důvody náboženské proti spalování mrtvých, ač se žádnému článku víry křesťanské neprotiví; neb obřady církevní mohou v síni pohřební účelně upravené lépe býti vykonány, nežli nad hrobem za každé nepohody. Námitky z ohledů náboženských nemohou býti pravdivě a upřímně míněny již z toho důvodu, že jest zákonem nařízeno mrtvoly spalovati z ohledů zdraví veřejného za dob cholery a moru. Také třeba uvésti, že prohlásil Dr. Procházka, katolický biskup ve Stoličném Bělehradě, r. 1912, že není žádného přímého výnosu proti spalování mrtvol, nýbrž že byl vydán pouze zákaz, namířený hlavně proti svobodným zednářům. 3. Také důvody uváděné ohledně z mrtvých vstání spálených mrtvých nejsou zajisté upřímně míněny, ježto tělo podléhá zkáze tak či onak. 4. Konečně uvádějí nepřátelé spalování různé povídačky na př.: že se mrtvé tělo v peci zvedá, oči a ústa otevírá, jako by mluviti chtělo a že rukama lomí a pod.; tím chtějí zmásti lehkověrné, nesoudné osoby; věrohodní znalcové však viděli pouze v červené prostoře pece, vysokým žárem vyhřáté, rakev s mrtvým tělem jako černou hmotu, jež

se ponenáhlu zmenšuje, až konečně zmizí. Dle rakouských zákonů může býti lidské tělo pohřbeno po 48 hodinách po povinné zákonem předepsané prohlídce, kterou vykoná znalec úřední, a může býti spáleno třetí neb čtvrtý den po úmrtí, ale pouze za hranicemi tohoto státu, protože u nás dosud spalování povoleno není. Tedy výtky proti spalování mrtvých uváděné jsou naprosto nezdůvodněny. s.13 V. Škodlivosti pohřbívání do země 1. Škodlivosti pohřbívání do země byly již uznány za panování císaře Josefa ke konci 18.století; neb různé dekréty z této doby jsou jasným důkazem, že škodlivost hřbitovů i hrobek byla zákony říšskými prohlášena; viz článek "O pohřbívání mrtvých ze stanoviska rakouského zákonodárství" - Věstník Společnosti pro spalování mrtvol roč.IV.1914 č.14 a 15. 2. Plyny pocházející z hniloby mrtvol mohou člověka na zdraví poškoditi: neb se vyvinují kyselina uhličitá, sirovodík, uhlovodík i čpavek, nebo pouze kyselina uhličitá. Tento postup děje se ve hrobě i ve hrobce. Ostatně jest známo, že vzduch na hřbitově obsahuje kyselinu uhličitou i zvláštní zápach po mrtvolách, zejména za počasí deštivého. 3. Možnost přenesení nemoc nakažlivých z mrtvoly byla pokusy na zvířatech zjištěna u tyfu břišního, tuberkulosy, sněti slezinné i cholery; také nebylo dosud popřeno, že by bakterie i jich zplodiny z těchto nemocí do spodní i pitné vody vniknouti nemohly; kdo nevěří, nechť si prohlédne hromadné hroby na hřbitovech velikých měst, do nichž se klade až 20 mrtvých těl; s ustrnutím a hrůzou vrátí se pozorovatel ze hřbitova a stane se vřelým přívržencem novodobého zpopelňování mrtvoly. 4. Škodlivost hřbitovů přiznávají odpůrci pohřbívání ohněm sami tvrdíce, že kladení mrtvoly do země jest jenom tehdy neškodné, když je půda hřbitova vhodna, když jest hřbitov rationelně založen a když poměry spodní vody jsou příznivy. 5. Vzrůstáním počtu obyvatelstva přibývá také mrtvých; přeplněné hřbitovy v poměrně krátké době se nalézají pak mezi obývanými budovami (vizte hřbitovy v Olšanech, Košířích atd.), dalším důsledkem jest zakupování nových stavebních míst na obvodech těchto měst a úžasné zdražování pozemků. 6. Při pohřbívání do země není setlení mrtvoly ukončeno ani po dovolené zákonné lhůtě 10leté, kdy se mohou mrtvoly vykopati, neb vykopané kusy lebek, obratlů a kostí hnátových vedle hrobů jsou škodlivým svědectvím tohoto hrozného procesu. 7. Uvážíme-li, že se hroby po 20-30 letech otvírati musí, by opět jiným obyvatelům poskytly místa na určitou dobu, nelze mluviti o klidném neb věčné odpočinutí. s.16. VI. Vzorné krematorium a jeho zařízení (Prof. Ludvík Čížek) Krematorium jest pohřební budova se zařízením ku zpopelňování mrtvol žárem a k účelům s tím přímo souvisejícím. Od r. 1874, kdy poprvé n o v o d o b é ž á r o v i š t ě bylo sestrojeno, až do r.1915 postaveno v cizině mnoho (na př. v Německu skoro 50) krematorií ve spojení s p o h ř e b i š t ě m p o p e l n i c čili kolumbarium. Pozemek žároviště a pohřebiště popelnicového má svou podobou a úpravou býti důstojný svého určení. Krematorium má vyhovovati vkusu uměleckému, svým zařízením k dočasnému uložení a ku spopelňování mrtvol pak všem technicko-zdravotním požadavků.

Budova krematoria obsahuje pohřební čili obřadní síň pro výkon obvyklých obřadů pohřebních před spopelněním mrtvoly. Proto jest tak prostorná, aby mimo rakev za podstavci a volné místo kolem ní mohla pojmouti alespoň 100 až 300 osob. Před hlavním vchodem jest předsíň, v čele proti vchodu do pohřební síně výstupek, zvaný a p s i d a , přiměřeně veliký pro rakev spočívající na plošině, se kterou po skončených obřadech se tiše dopraví před spopelňovací přístroj. V pozadí apsidy jsou oltář a řečiště, nad nimi anebo nad hlavním vchodem kůr pro zpěváky a harmonium nebo varhany. Síň pohřební může býti opatřena ústředním topením, ale není to nezbytnou nutností. Po stranách apsidy nebo pohřební síně jest menší místnost pro duchovní nebo pro řečníky, větší místnost pro shromáždění nejbližších pozůstalých, schodiště na kůr, záchody pro oboje pohlaví s předsíněmi. Pod pohřební síní nalézá se prostora se zařízením ku spalování mrtvol. Toto zařízení musí vyhovovati požadavkům uvedeným ve článku I. 1. až 6. Z vícera než 20 různých soustav těchto pecí čili spopelňovačů nejhojnějšího upotřebení došla soustava inženýra Rich. Schneidera s topením koksovým. Prostora pod pohřební síní jest rozdělena na předpecí a peciště. V předpecí je vodotlačná (hydraulická) zdviž s plošinou pod rakev s mrtvolou k dopravě této zdola nahoru do síně pohřební a po skončených obřadech zpět, načež rakev se přeloží na vozík pojezdný po kolejích, před ústím do spopelňovacího přístroje (spalovací komory) v dlažbě zapuštěných. Dlažba předpecí leží asi ve stejné výši s příjezdem k budově, dlažba síně obřadní asi 3,50 m nad dlažbou předpecí a na 2,80 m pod touto jest dlažba oné části peciště, kde se vybírá popel. Na pohodlný příjezd s palivem a odvoz popelu z něho jest pamatováno. Vedle peciště a předpecí jsou skladiště paliva (koksu) a popelu, nářadí, květin k občasné ozdobě síně pohřební a místnost pro zřízence. Komín krematoria k odvádění plynných splodin spalování jest buďto skryt v budově anebo volně stojící jako ozdobný sloup, jehlenec a pod. nebo zakryt na způsob věže vedle budovy. Větší krematoria mají více spopelňovacích přístrojů. Při krematoriu bývá též zvláštní oddělení s několika umrtlčími komorami, pitevna, místnost pro lékaře se šatnou, koupelnou a záchodem. Pro správu krematoria a pohřebiště popelnicového stačí úřadovna s čekárnou, byt dozorce, výminečně též byt zahradníka a byt topiče - vše v účelném, úsporném uspořádání a jednoduché úpravě ve zvláštním stavení pohlíže krematoria. Pohřebiště popelnicové je zřízeno buď jako kolumbarium na stěnách krematoria - obřadní síně nebo její předsíně - nebo zvlášť k tomu účelu zřízených sloupořadých chodeb či arkádách a nebo jako volné, nekryté pohřebiště v úpravě sadové, hájové, lesní, na němž se popelnice s ostatky ukládají do země nebo do podzemních kolumbárií na způsob hrobek a pod. anebo se staví na podstavec, pomníky volně stojící umělecky vytvořené v rozmanitém uspořádání, vždy důstojném, tklivém a památku zesnulých uctívajícím..... s.25. VIII. Ukládání popele z těla lidského Popel spálené mrtvoly vzrostlého člověka váží asi 1 1/2 kg a vloží se do zataveného pouzdra plechového, na němž jest jméno, den narození a úmrtí a spálení, takže nemůže v budoucnosti nastati žádná změna; to jest praxe všeobecná.

Běží nyní o to, kde má býti uloženo plechové pouzdro s popelem. Zda-li ve hrobě, kde jsou příbuzní pohřbení, nebo nad hrobem? Má-li býti uložen ve hrobě, je opatrné, by pouzdro bylo dříve dáno do popelnice z páleného jílu; nad hrobem pak může pouzdro s popelem býti uloženo v popelnici kovové neb kamenné. R. 1915 - 27. března rozhodl správní soud postupem úředním, že ostatky popelné na hřbitovech veřejných v Rakousku ukládány býti mohou na základě důvodů, že ostatky popelné jsou ostatky mrtvoly a také setlení mrtvoly v hrobě jako poznenáhlé spálení se jeví. Také se ukládají pouzdra s popelem neb popelnice s pouzdrem v tak zvaných kolumbáriích, t.j. ve zvláštních krytých budovách k tomuto účelu vkusně vystavených; v nich jsou upraveny vhodné výklenky pro umístění popelnice na podstavcích; popelnice také mohou býti ukládány v ochozech krematorií. V novější době ukládají se popelnice v tak zvaných hájích popelnicových, jak tomu jest ve Drážďanech a Hamburce. Háje popelnicové těší se zvláštní oblibě v Německu a také v Rakousku se zařizují, jako ve Štýrském Hradci; rovněž mají býti zařízeny na Olšanských hřbitovech u Prahy. Ježto z takového ukládání popelnic buď ve zvláštních účelných budovách, zvaných kolumbaria, nebo v hájích popelnicových žádné škodlivosti pro zdraví veřejné vzniknouti nemohou, zajisté také není překážky, by popelnice byly ukládány v sadech veřejných. Lid, hlavně pokolení mladší, učil by se pietě ke svým předkům; zdraví veřejné a zjemnění mravů bylo by tím účinně šířeno. Uschovávání popelnic s popelem lidských v soukromých bytech bylo zakázáno v souhlase s min. osvěta a vyučování a spravedlnosti r. 1892 (viz Oesterr. Sanitätswesen z r.1892). Mimo to jest usnesení c.k. zemské zdravotní rady pro král. České ze 14. ledna 1905 o pochování popela z tělesných ostatků, jež takto zní: "Popel z mrtvol pravidelně spálených jest sám o sobě zcela neškodný. Doporučuje se však z důvodů při poradě uvedených, aby pochování jeho pouze ve hrobech, hrobkách nebo ve zvláštních k tomu určených prostorách bylo dovoleno a aby příslušný předpis o tom byl vydán." Se stanoviska piety k ostatkům těla lidského, jež v popelu obsaženy jsou, nelze souhlasiti s ukládáním popela z těla lidského v popelnicích neb pouzdře plechovém vůbec v bytech, ježto při stěhování stran neb úmrtí členů rodiny mohly by popelnice s popelem býti různým způsobem odstraňovány; rozhodně dlužno dáti přednost způsobu, který se u kulturních národů evropských provádí, t.j. by popelnice byly ukládány ve zvláštních, tomuto účelu věnovaných budovách, nebo hájích popelnicových. s.34 X. Ustanovení zákonem v zemích rakouských předepsaná a předpisy ústavů spalovacích Dle SS 4.lit.c) zákona říšského ze dne 30. dubna 1870 náleží obcím v působnosti přinesené prohlídka mrtvých; je tudíž nutno při úmrtí člověka opatřiti léčebný ohledací list.

Mimo tyto listiny požaduje se v Praze a policejním obvodu Pražském za účelem převozu mrtvoly potvrzení policejního lékaře, že není podezření, že smrt nastala činem trestním. Nařízením ministerstva vnitra ze dne 3. máje 1874, kde se jedná o převozu mrtvol a vzhledem k jízdnému řádu železničnímu pro král. a země na říšském sněmu zastoupené (min. naříz. ze 10. pros.1892 ř.z.č.207), kde se jedná o podmínkách dopravy požaduje se pas mrtvolní, lékařem úředním sepsaný. Mimo to se požaduje většinou ode všech správ ústavů spalovacích cizích "ustanovení pro případ smrti, týk. se spálení mrtvoly". Podle SS 3.al.h) (příloha ke stanovám) sprostředkuje "Společnost pro spalování mrtvol v Praze" spálení mrtvol svých členů, jich převoz na místo spálení a uschování popela. Má-li se tak státi, jest nutno by bylo předsedovi společnosti zasláno následující vlastnoručně napsané, podepsané a datumem opatřené Ustanovení pro případ smrti. Pro případ úmrtí svého ustanovuje, aby tělesné ostatky mé v nejbližším krematorium byly spáleny a žádám, by toto mé přání "Společností pro spalování mrtvol v Praze" bylo provedeno na náklad mé pozůstalosti. Vlastnoručně psáno a podepsáno. V(místo), dne(datum) 19....... Podpis....................... V zájmu splnění tohoto přání jest učinit ještě u notáře nebo jiné právní osoby prohlášení toho obsahu, že úmrtí ustanovitele má býti ihned telegraficky oznámeno "Společnosti pro spalování mrtvol v Praze": p.J.J.Formánek, Praha II., Jeruzalémská ul.3.

Majda Rajčanová je absolventkou oboru sociologie na Fakultě sociálních věd UK.