Zázraky se dějí. Sborní k nejlepš í ch literá rní ch prácí. 2. ročník 2013

Zázraky se dějí Sborník nejlepších literárních prácí O cenu Josefa Jungmanna 2. ročník 2013

Jakub Martínek, 5.A Zázraky se dějí stále, je jen na tom, jak je právě zachytíš svými dlaněmi. .. Barbora Ivaničová, 9.A Zákládní školá Litovel, ulice Jungmánnová

„Národy nečiní velikými především jejich velikáni, ale vyspělost nesčíslných průměrných lidí.“ Josef Jungmann V červenci 2013 uplyne 240 let od narození Josefa Jungmanna. A protože je naše škola spojena s jeho jménem, rozhodli jsme se letos už podruhé uctít jeho památku literární soutěží O cenu Josefa Jungmanna a tímto sborníkem. http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Jungmann

PŘIPOMEŇME SI, KDO BYL JOSEF JUNGMANN Josef Jungmann byl prvním učitelem češtiny v českých zemích. Učil češtinu našeho nejslavnějšího básníka Karla Hynka Máchu. Bez Jungmanna by Mácha svoji slavnou báseň Máj napsal možná německy. Josef Jungmann byl skvělý překladatel. Uměl sedm jazyků, překládal z angličtiny, němčiny, francouzštiny, polštiny a ruštiny, italštiny a španělštiny. Každý rok 30. září ke Dni překladatelů je udělována překladatelům Cena Josefa Jungmanna za nejlepší překlad. Josef Jungmann položil základy moderní češtiny. Sepsal pětidílný slovník – na 4 689 stranách 120.000 hesel s uvedením jejich významů a způsobu jejich užití. (To všechno bez počítače  ) Každý den použijeme nějaké slovo, kterým Jungmann češtinu obohatil. Např.: látka, názor, časopis, rostlina, podstatné jméno, přízvuk, čtverec, trojúhelník, povídka, ozvěna, hvězdárna, zeměpis, mluvnice, odvaha, otvor, podmět, prvosenka, pyl, skromný, vlastnoruční, vzor, žralok, suchar… a mnoho dalších - to všechno jsou slova, která před Jungmannem v češtině nebyla. Josef Jungmann pro nás může být vzorem neuvěřitelně pracovitého, vzdělaného a obětavého člověka.

1

V loňském roce jsme uspořádali první ročník literární soutěže O cenu Josefa Jungmanna s tématem Tajuplná Litovel. V celonárodní soutěži školních literárních sborníků „Nadílka našich dílek 2012“ jsme obsadili 2. místo. Za tento úspěch děkujeme všem, kdo do prvního ročníku soutěže přispěli. Takto jsme byli hodnoceni: Kvalita textů: Texty jsou výrazně kvalitní a zdařilé, vykazují mnohdy nesmírnou inovativnost a tvůrčí potenciál. Příběhy mají zajímavý obsah a jsou poutavě zpracovány. Ocenit lze i délku jednotlivých příspěvků. Texty sborníčku jsou na srovnatelné úrovni a díky tomu působí dílko jednotně. Je vidět, že do sborníku byly vybrány ty nejlepší texty soutěže a že byli žáci motivováni k psaní. Váš sborník je úžasný, doufám, že budete s vydáváním pokračovat! PhDr. Tereza Linhartová Odborná garantka pro oblast Čtenářská gramotnost a tvůrčí psaní Abeceda, občanské sdružení Toto hodnocení nás zajisté velmi potěšilo, ale současně nás zavazuje k zachování kvality. V druhém ročníku literární soutěže o Cenu Josefa Jungmanna s tématem „Zázraky se dějí“ se sešlo celkem 55 prací. Vyhodnotit nejlepší nebylo lehké. Zejména na druhém stupni bylo hodně zajímavých textů. Ty nejlepší si můžete přečíst na následujících stránkách. Vítězům gratulujeme a současně děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili. Autorům přejeme radost z další tvorby a všem ostatním zábavu při čtení. Porotci: Mgr. Vlasta Vaňková Mgr. Zdeňka Nováková Mgr. Soňa Purová Mgr. Martina Holadová Mgr. Marcela Nevěřilová Kategorie: 1. kategorie: 1. – 3. třída 2. kategorie: 4. – 5. třída 3. kategorie: 6. – 7. třída 4. kategorie: 8. – 9. třída próza 8. – 9. třída poezie 2

1. kategorie: 1. – 3. třída 1. místo: Kristýna Prustoměrská, 3.A Zázraky se dějí Co se stalo, nikdo nevěří, viděla jsem to jen já: moucha slupla pavouka k večeři. Byla asi velmi zlá.

Říkám si: sním nebo bdím? A najednou se probudím. Oddychnu si: byl to jen sen, hlavně, že už je zas den.

A i když muška byla malá a pavouk jako moje dlaň, když ta moucha pavouka slupla, byla pak velká jako já.

A možná, říkám si, zázraků je víc, víš? A nejen, když spíš….

Jméno: Kristýna Prustoměrská Věk: 9 let Moje vlastnosti: hodná, šikovná, veselá, chytrá Moje zájmy: ráda tancuji a hraji na klávesy Co mě inspirovalo k napsání: ráda soutěžím Moje dřívější zkušenosti s psaním: nemám Oblíbená četba: Narnie Chtěl/a bych prožít svůj příběh: chtěla bych prožít děj Narnie

Marek Solovský, 6.B 3

2. místo: Šárka Hemelková, 3.A Kočka Tiše sedí, přede nitě, nikde ji však nevidíte. Pak zavírá očička, je to naše kočička.

Pejsek a štěňátka Pejsek sedí, hlídá dům, dobře je všem štěňátkům. Domek už jim nestačí, na zahradě skotačí.

Myš Do velkého pytle brambor udělalo skrýš, neposedné malé zvíře šedá hbitá myš.

Pejsek je hned svolává, na dareby štěkává. Večer pěkně v pelíšku, leží pejsci na bříšku.

Jméno: Šárka Hemelková Věk: 9 let Moje vlastnosti: veselá Moje zájmy: ráda si hraji Co mě inspirovalo k napsání: ráda soutěžím Moje dřívější zkušenosti s psaním: mám Oblíbená četba: Bible Chtěl/a bych prožít svůj příběh: chtěla bych vidět lávu

3. místo: Nela Paďourová, 2.A První jarní den Dnes je krásný den, lehla jsem si ven. Ptáčci krásně zpívají, včelky kolem létají.

Vánek si s mraky pohrává, zkouší zakrýt sluníčko, ten marný boj však prohrává – někdy víc a někdy maličko.

Dnes je krásný den, ve stínu sním si sen.

Zima vládu ztratila, přišlo krásné jaro, hned bych se venku koupala – k tomu chybí už jen málo.

Jméno: Nela Paďourová Věk: 8 let Moje vlastnosti: chytrá, milá, hodná Moje zájmy: jízda na kole, ráda hraji karty Co mě inspirovalo k napsání: jarní vůně, jaro, slunce a teplo Moje dřívější zkušenosti s psaním: nemám Oblíbená četba: Žáčkova encyklopedie Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ano 4

2. kategorie 4. – 5. třída 1. místo Viktorie Lutonská, 4.A Zázračně oživlý křeček Před několika lety jsem měla křečka. Byla to roztomilá kulička zlatých chloupků a očka jako dva malé černé korálky. Jmenoval se Osika. Jednoho zimního dne, byla to tenkrát tuhá zima, jsem se s rodiči chystala na víkendový pobyt na horách. Připravila jsem každému ze zvířat zásobu jídla a pití. Bohužel, asi ve spěchu, jsem zapomněla Osice připravit zimní podestýlku. Tak jsme jeli. Bylo tam nádherně. Lyžovali jsme. A každý večer jsem myslela na Osiku a další svá zvířátka. Však na Osiku nejvíce. Doufala jsem, že se má dobře a ostatní zvířátka také. Celý pobyt na chatě jsem si náramně užila. A jedeme domů! Cesta mi rychle uběhla. Hned, jak jsme dorazili domů, utíkala jsem omrknout zvířátka. Všechna byla v pořádku, až na Osiku. Byla celá promrzlá a ztuhlá, skoro nedýchala. Myslela jsem, že je již mrtvá. Ale k velké úlevě jsem si všimla, že nepatrně dýchá. Proto mě napadlo, dát ji na topení. Prosila jsem, aby se stal zázrak. Skutečně po chvíli tepla začala Osika výrazněji dýchat. Prosba byla vyslyšena. A od té doby jsem se poučila a věřím, že zázraky se dějí. Jméno: Viktorie Lutonská Věk: 11 let Moje vlastnosti: zapomnětlivá, pečlivá Moje zájmy: ráda cvičím, běhám, starám se o zvířata Co mě inspirovalo k napsání: můj zážitek Moje dřívější zkušenosti s psaním: píši si doma pro sebe Oblíbená četba: fantasy, knihy Michaely Burdové Chtěl/a bych prožít svůj příběh: já jsem ho prožila

5

Anna Skládalová, 6.B

2. místo Terezie Vosáhlová, 4.A Zázraky se dějí Nemusím dlouho přemýšlet, když vidím zázraky každý den. Tak například. Moje maminka má kamarádku Zuzanku, a ta Zuzanka má malou Zuzanku, která se dívá na svět teprve tři měsíce. Ale zvláštní je, že na světě být vůbec neměla. Moje maminka mi říkala, že to bude zázrak, když bude mít někdy tato Zuzanka miminko. „A proč?“ zeptala jsem se. „No, jak ti to mám vysvětlit,“ odpověděla maminka, „abys tomu rozuměla.“ V bříšku Zuzanky se odehrává to, že každé miminko, které čekala, po pár týdnech odešlo z bříška dřív, než se narodilo. A lékaři byli bezmocní a nedávali jim žádnou naději. Když přišla na návštěvu k mé mamince, byla moc smutná. Maminka jí řekla: „Neboj se, ale věř, vždyť zázraky se dějí. Budeme se za to modlit.“ Uběhlo pár týdnů. Naše rodina spolu s ostatními lidmi jela na poutní místo, kde jsme vyprošovali Zuzance miminko. Po necelém roce se na svět usmívá malé děťátko s malými prstíky, jako kdyby to byla panenka. A já už vím, že zázraky se stále dějí. Jméno: Terezie Vosáhlová Věk: 10 let Moje vlastnosti: tvořivá, aktivní, společenská, veselá Moje zájmy: zpívání, hraní na klavír, četba, jízda na kole Co mě inspirovalo k napsání: příběh jedné paní Moje dřívější zkušenosti s psaním: nemám Oblíbená četba: Heidi, děvčátko z hor Chtěl/a bych prožít svůj příběh: raději ne

Michaela Schartelová, 6.A 6

3. místo Ondřej Navrátil, 5.A Zázraky se dějí, aneb někteří lidé jsou na tom hůře nežli já Zázrak – slovo zázrak má pro každého jiný význam. Pro někoho je zázrak narození dítěte, pro jiného přežití dopravní nehody nebo uzdravení se ze závažné nemoci. A jak slovo zázrak vnímám já? Do onoho sobotního rána jsem tomuto slovu nevěnoval velkou pozornost. Až se stala událost, která velmi ovlivnila můj dosavadní život. Bylo sobotní ráno a měl jsem jet s rodiči a bratrem na výlet do Olomouce. Moc jsem se těšil, ale ráno jsem zkolaboval a dostal se do vážného stavu, se kterým si moji rodiče nevěděli rady. Proto máma volala číslo 155. Na druhém konci se ozvalo: „Rychlá záchranná služba. Jak vám můžeme pomoci?“ „Prosíme, potřebujeme sanitku.“ Záchranka přijela velmi rychle, asi po sedmi minutách, i když se to rodičům zdálo nekonečné. Sanitka mě odvezla do nemocnice, kde jsem byl čtyři dny na pozorování. Chodil jsem po různých vyšetřeních. Konečná diagnóza zněla – epilepsie. Všichni jsme z toho byli velice smutní. Lékaři mi řekli, že bych se měl šetřit, nebýt dlouho u počítače nebo u televize. A já se nejvíc bál, že mi zakážou i čtení knížek, což je mým největším koníčkem. Byl jsem hodně rád, když jsem se dozvěděl, že v této zálibě mohu pokračovat. Jenom mám částečné omezení v tělocviku a musím brát léky. Ze začátku jsem toto onemocnění vnímal jako velkou křivdu a říkal jsem si: „Proč zrovna já?“ Dnes se na to dívám s nadhledem, neboť tato nemoc může potkat každého kdekoliv a v jakémkoliv věku. Když vejdete do čekárny dětské neurologie v Olomouci a vidíte některé nemocné děti, tak jsou chvíle, kdy si říkám, že to, co mě potkalo, opravdu nic není, protože jsou na tom lidé mnohem hůře nežli já. Někteří lidé by tuto situaci za zázrak nepovažovalo, ale já mám jiný názor. Myslím si, že to, co se mi přihodilo, není jen obyčejná náhoda, ale jeden ze zázraků, které se kolem nás dějí, neboť jsem zkolaboval v sobotu, kdy byli rodiče doma, a já měl ihned rychlou první pomoc. Proto si važme každého dne, který je nám dán.

Jméno: Ondřej Navrátil Věk: 11 let Moje vlastnosti: milý, kamarádský, pracovitý Moje zájmy: čtení knížek, počítačové hry, hraní na flétnu Co mě inspirovalo k napsání: nemoc epilepsie Moje dřívější zkušenosti s psaním: slohové práce, příběh o litovelských hradbách Oblíbená četba: Harry Potter, sci-fi, fantasy, pohádky, pověsti Chtěl/a bych prožít svůj příběh: já ho prožívám

7

3. místo Lukáš Putna, 4.A Tenhle příběh se skutečně stal Jednou se maminka dozvěděla, že se jí narodí malá holčička. Když nám to řekla, byli jsme velmi rádi. Asi za pár týdnů šla maminka k doktorovi. Doktor jí oznámil, že miminko bude postižené. Maminka byla smutná a zeptala se nás, jestli budeme mít rádi postižené miminko. Všichni jsme se shodli, že ano. Když maminka přišla z porodnice, dovezla nám naši malou sestřičku. Byla krásná a úplně zdravá. Dnes je jí rok, je veselá a všichni ji máme moc rádi. Je to takový malý zázrak.

Jméno: Lukáš Putna Věk: 10 let Moje vlastnosti: kamarádský, soutěživý Moje zájmy: házená, četba odborných knih Co mě inspirovalo k napsání: vlastní zkušenost Moje dřívější zkušenosti s psaním: ne Oblíbená četba: Atlas zvířat Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ano

Zvláštní ocenění: Jana Zatloukalová, 4.A Pohádka Znám, já, znám tu louku plnou květů, hledám k její kráse tu správnou větu. K zázrakům tu zbývá jenom krůček, poletuje tu nejeden malý brouček. Když tu stojím, ptám se dál:

Kdo ten zázrak udělal? Kdo pomohl těmhle květům růst? Kdo lesům získal jejich vzrůst? To asi někdo napsal pohádku – bez konce a začátku.

Jméno: Jana Zatloukalová Věk: 10 let Moje vlastnosti: hodná, spravedlivá Moje zájmy: kolo, čtení Co mě inspirovalo k napsání: mám ráda přírodu Moje dřívější zkušenosti s psaním: už jsem básničky psala Oblíbená četba: pohádky, pověsti a knihy o pravěku Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ano, ráda bych

8

3. kategorie 6. – 7. třída 1. místo Petra Ťuiková, 7.B Výlet do minulosti A jsou tu zase letní prázdniny. Všichni se na ně těší až na Lenku a Martina. Proč zrovna oni musí zase jet k tetě do Kovářova? Oba si tuhle otázku pokládají rok co rok. Z přemýšlení je vytrhl tátův naštvaný hlas: „Pospěšte si, vlak jede za 5 minut.“ Se znechuceným výrazem přidali do kroku. Sotva nasedli do vlaku, vykřikl rozzlobený Martin: „Zapomněl jsem si doma nabíječku k mobilu.“ Jak to u tety přežiju dva týdny bez mobilu, to budou zase prázdniny, zoufal si. V Kovářově se na ně nadšeně vrhla teta Agnes. Jako vždy měla úsměv od ucha k uchu. „Tak co, děcka, těšíte se na prázdniny?“ „No úplně,“ odpověděli Martin s Lenkou jednohlasně. U tradiční rajské omáčky se teta zeptala: „Teď mě tak napadlo, vyprávěla jsem vám někdy o šíleném Frantovi z Kovářova?“ „Ne, nevyprávěla,“ odpověděla Lenka. „Tak to se tu jednou stala taková divná věc. Jeden kluk šel do lesa na houby. Tvrdí, že se mu najednou zatočila hlava, a když se probudil, ocitl se zpátky v minulosti. Prý tam viděl dinosaury a další pravěké tvory.“ „Ale to je nesmysl,“ ozval se Martin. „ Ano, to si taky všichni myslíme, ale on si stojí za svým.“ „No a jak se teda dostal zpět?“ zajímala se Lenka. „On tvrdí, že přesně o půlnoci při úplňku zavřel oči a pomyslel, jak rád by se vrátil domů, a když otevřel oči, stál zpět v lese.“ „A žije ještě?“ zeptala se Lenka, kterou to zajímalo. „ Ano žije, ale vůbec nevychází z domu, bojí se totiž posměchu.“ „Stejně je to povídačka pro malý děcka,“ pomyslel si Martin. „Ať je to tak nebo tak, příběh je to pěkný ne?“ zasmála se teta Agnes. „A vůbec, neseďte tu tak a jděte se projít třeba do lesa.“ „A ještě tam také odcestujeme do minulosti, ne?“ řekl Martin se značkou ironií v hlase. Když nad tím tak uvažoval, vlastně by byl i rád. Aspoň jednou by zažil zajímavé prázdniny. „Ale netoulejte se moc dlouho, ať stihnete večeři,“ volala na ně teta, když odcházeli. Cesta do lesa ubíhala pomalu. Když už konečně k němu došli, pohnul se tam nějaký stín. „Viděl jsi to co já?“ zašeptala Lenka. „Jo, viděl, ale co to bylo? Srnka nebo jelen?“ „Nevím, pojďme se podívat,“ navrhla zvědavá Lenka. Oba šli čím dál hlouběji do lesa, neustále se rozhlíželi, ale nikde nikdo. „To se nám muselo zdát,“ zavrčel Martin otráveně a posadil se ke stromu. Lenka si přisedla k němu. „Mám strašnou žízeň,“ postěžovala si Lenka. Než to však stačila doříct, před očima se jí udělalo černo a omdlela. To samé se stalo i Martinovi. Když se probudili, leželi oba na malé zelené louce. „Kde to jsme?“ rozhlížela se Lenka vyděšeně kolem. „Nemám ponětí,“ řekl stejně vystrašený Martin. Nebe bylo modré, vzduch najednou velice čistý. Široko daleko nic. Jen pod nimi se tyčily věže malého města. Už teď bylo naprosto zřejmé, že tu něco nehraje. Město nebylo moderní, jak ho oba znali. Domy byly zděné a celé město bylo obehnáno hradbami. Lenka si najednou vzpomněla, co jim vyprávěla 9

teta. Co když se taky dostali do minulosti? Na bratrově tváři viděla, že přemýšlí nad tím samým, co ona. Najednou však napadlo Martina prosté vysvětlení. Co když to je jen napodobenina středověkého města? Ale stejně neměl žádné vysvětlení, jak se tu ocitli. „Nezbývá nám nic jiného, než sejít k městu a zeptat se, co se to vlastně děje,“ řekla Lenka. Oba se tedy nedočkáním rozběhli vstříc městu. Když doběhli k branám, zahlédli drobného kluka ve špinavém oblečení. Než se ho na cokoliv stačili zeptat, kluk se s překvapeným pohledem zeptal jich: „Co to máte na sobě za oděv?“ Místo odpovědi položil Martin další otázku: „Prosím tě, kde to jsme a jaký je rok?“ „To asi přicházíte hodně zdaleka, že nevíte, kde jste, že?“ odpověděl kluk. „Nacházíte se v Litoměřicích. Přesný rok nevím, protože neumím počítat, ale myslím, že je 13. století.“ Odpověď byla tak očekávaná, ale přesto tak šokující, že oba jen zalapali po dechu. Opravdu je tomu tak, vrátili se v čase do minulosti. Z vyprávění tety jsme se dozvěděli, že ten kluk odcestoval v čase, ale že je možné i změnit polohu, to byla naprosto nová věc. Co teď budeme dělat? Jak se dostaneme domů? Hlavně zachovat chladnou hlavu. Co to teta říkala? Jak, že se dostal ten kluk domů? Ano, bylo to o půlnoci při úplňku. „Uděláme to stejně jako ten kluk,“ řekla Lenka. „Pokud vím, dnes je úplněk a budeme mít možnost vrátit se domů,“ zaradovala se Lenka. „Vlastně to pojmeme jako zábavný výlet.“ „Co jsme se to učili o 13. století?“ zapřemýšlel Martin. „Nebylo to náhodou období zakládání nových měst? Ano, a pokud si vzpomínám, někde na náměstí by měla být studna. Vydáme se k ní a napijeme se.“ Město bylo velice malé, proto našli studnu za chvíli. Cestou potkali řemeslníky, kupce, služky a plno dalších lidí. Od všech schytali udivené pohledy. „Proč nás tak udiveně sledují?“ ptal se Martin. „Zapomněl jsi? Jsme úplně jinak oblečení než oni,“ řekla Lenka. „Musíme si nějaké oblečení sehnat. Ale kde, tak to nemám ponětí.“ Najednou si všimli, že je někdo pozoruje. Byl to velký černovlasý muž. Když se na něj oba dva zadívali, muž jim vyšel vstříc. Než stačili jakkoliv zareagovat, muž stál před nimi. „Odkud pocházíte, že máte na sobě takový zajímavý oděv?“ zeptal se muž. „To je na dlouhé vyprávění,“ odpověděl vystrašený Martin. „Já mám času dost,“ pronesl muž. „Mám kousek odsud kovárnu, tak kdybyste chtěli, vzal bych vás s sebou a vy byste mi povyprávěli, odkud jste, a možná bych vám dal i něco k jídlu,“ navrhl kovář. „Moc děkujeme,“ řekli oba najednou. Cestou ke kovárně všichni mlčeli. V kovárně bylo strašné teplo. „Posaďte se u mě,“ pronesl kovář a podal jim dvě židle. „Než začneme cokoliv vyprávět,“ řekl Martin. „Musím se zeptat: umíte udržet tajemství?“ „Ano umím,“ odpověděl zaskočený kovář. „Víte, bude to znít neuvěřitelně, ale my jsme přišli z budoucnosti.“ „Děláte si ze mě srandu? Nic absurdnějšího jsem ještě neslyšel.“ „Ale ano, je to tak,“ pronesl Martin a začal kováři vyprávět celý příběh. O tom jak se zde ocitli, o tom jaké vynálezy lidé vymysleli, jaké události se stanou a mnoho dalšího. Kovář jen s vytřeštěnýma očima sledoval chvílemi Lenku a chvílemi Martina. „Sám nevěřím, co teď řeknu, ale já vám věřím,“ řekl kovář. „A opravdu nelžete? Stane se opravdu vše, co jste mi teď řekli?“ „Ano přesně tak, učili jsme se o tom v dějepise,“ řekl Martin. „Neuvěřitelné,“ kroutil nad tím vším kovář hlavou. „Z toho vyprávění vám určitě vyhládlo, že? Nejsem moc bohatý, ale mohu vám nabídnout alespoň chleba.“ „Děkujeme moc,“ řekli oba.

10

Kristýna Volková, 6.B

11

Kovář šel do vrchního patra svého domu a odtud donesl chleba a malý nůž. První podal chleba a nůž Lence. Ta s velkým nadšením přijala a začala krájet. Když tu najednou se ozval výkřik. Byla to Lenka, kdo tak zaječel. Kovář i Martin se lekli a Lenka jim se zděšeným výrazem ukázala malé říznutí na ruce. „Lenko, ty jsi mě ale vyděsila,“ pronesl už klidný Martin. „Já se bál, co se ti stalo a ty ses jen malinko řízla.“ „No dovol, já se lekla ještě víc než ty,“ řekla trochu uražená Lenka. „Nehádejte se,“ uklidňoval je kovář. „Místo toho vás tu provedu trochu po městě, dokud nenastane půlnoc. Odhaduji, že máte ještě dvě hodiny času.“ Tahle nabídka potěšila nejen Lenku, ale i Martina. Ten, kdo by ten den viděl tuto různorodou trojici, by se určitě podivil. Uprostřed jde vysoký muž s loučí v ruce, po jeho levici malá patnáctiletá Lenka a po jeho pravici šestnáctiletý Martin. „Podívejte, tady bydlí švec,“ ukázal kovář loučí na malý kamenný dům s erbem boty. „A tady bydlí krejčí,“ ukázal na dům s erbem, ve kterém vynikala hlavně jehla a nit. Martin s Lenkou se nestačili divit. Všude to bylo tak odlišné, než by si kdykoli mohli představit. Měsíc byl už skoro v úplňku a nastal čas rozloučení. „Opravdu moc vám za všechno děkujeme,“ říkala trochu posmutnělá Lenka. „I já vám moc děkuji,“ odpověděl stejně smutný kovář. Nastala půlnoc, měsíc byl v úplňku. Martin s Lenkou zavřeli oči a pomysleli na domov. Najednou oba zmizeli a kovář zůstal stát sám v tmavé noci. Ve stejnou chvíli o téměř osm století později seděl u stromu hnědovlasý kluk a vedle něj jeho blonďatá sestra Lenka. Oba naráz otevřeli oči a zalapali po dechu. Byla to pravda nebo sen? Tahle otázka teď proběhla oběma hlavou. Ne, nebyl to sen. Dokazoval to malý škrábanec na Lenčině ruce. Oba si uvědomovali, co prožili a oba si také uvědomovali, že o tomhle se nikdo nesmí nikdy dozvědět. Čas, který strávili v minulosti, byl ve skutečnosti jen minuta reálného života, proto se probudili do slunečného pondělního dne. „Tak to byl teda úlet,“ pronesl Martin. „No co k tomu dodat? Zázraky se dějí,“ řekla šťastná Lenka.

Jméno: Petra Ťuiková Věk: 13 let Moje vlastnosti: veselá Moje zájmy: čtení knih, hudba, počítače Co mě inspirovalo k napsání: Letopisy Narnie Moje dřívější zkušenosti s psaním: ne Oblíbená četba: detektivky, fantasy Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ano

12

2. místo Klára Dospivová, 7.A Zas bude líp Malá Annie Wiliamsová měla strach. Hrozný strach, abychom byli přesní. Choulila se se svými čtyřmi sourozenci, maminkou a služebnou Bethy v protileteckém krytu. Byl podzim roku 1941 a světem otřásala 2. světová válka, o které dnes čteme jen v učebnicích. Annie slyšela německé bombardéry a zděšený křik lidí, kteří se nestihli schovat, nebo zpanikařili a zapomněli, kde vlastně jsou. V jejich krytu byl vydýchaný vzduch a jediným zvukem byl jejich zrychlený srdeční tep. Někde blízko asi dopadla bomba. Bethy zalapala po dechu. „To nepřežijeme, paní Wiliamsová,“ řekla ustrašeně. „Tiše, Bethy,“ napomenula ji Anniina maminka. Hlas se jí třásl. „Nikomu se nic nestane.“ Ani Annie, ani její bratři Peter a Luke a ani její sestry Jane a Paulina tomu nevěřili. Nikomu z nich nebylo ani čtrnáct. „Spěte,“ rozkázala maminka. „Dnes v noci se domů už vracet nebudeme, pochybuji, že náš dům ještě stojí.“ Annie usnula. Nezdál se jí žádný sen. Všude bylo jen černo a občas zaslechla ránu. Její sestra Jane si představovala, jaké to bylo, když tu s nimi byl tatínek. Tatínek, který je brával na zmrzlinu. A do cirkusu. Jane z toho bylo tak smutno, že se rozplakala. Už jí bylo dvanáct let a věděla, že tatínek už může být i mrtvý. „No tak, Jane,“ zašeptala maminka, „neboj se, zítra budeš touhle dobou usínat v krásné posteli na venkově. Mají tam koně, ty máš přece ráda ne?“ Jane nezajímali nějací koně, ale nechtěla, aby byla maminka smutná, a tak řekla, že se moc těší. „No vidíš, Janinko. Bude se ti tam líbit.“ A potom obě usnuly. Ráno bylo chladné a mlhavé. Luke míval z takových rán špatný pocit. Takové ráno bylo, když odjížděl táta. Takové ráno bylo, když se dozvěděl, že na dům jeho nejlepšího kamaráda spadla bomba a on s rodinou byli ještě uvnitř. Z takových rán míval husí kůži. „Luke?“ šťouchla do něj Paulina. Bylo jí devět a byla velmi temperamentní. V blonďatých loknách jí poskakovala růžová mašle - její oblíbená. Prý jí přinášela štěstí. „Luke, vlak odjíždí za sedm minut a já chci nějaké pěkné místo. Ještě nikdy jsem vlakem nejela.“ „O nic jsi nepřišla,“ opáčil Luke, „je to jako vůz, ale hůř se tam dýchá.“ Za hodinu vystoupily všechny děti Wiliamsovy ve waleské vesničce, zvané Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch (ne, není to výmysl, tato vesnice skutečně existuje) „Pěkně dlouhý název,“ poznamenal Peter. „ Znamená to „Kostel svaté Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela svatého Tysilia z červené jeskyně,“ řekla Annie. „Říkala nám to paní učitelka.“ Když domluvila, uviděla vůz tažený dvěma koňmi, jak jede přímo k nim. Na něm seděla žena s červenými lícemi a volala: „Wiliamsovi?!“ „ Ano,“ odpověděli jako jeden muž. „Vy jste paní Linnová?“ „ Jistě zlatíčko,“ odpověděla, „naskočte si, prasata už čekají, až jim vykydáte hnůj.“ „Hnůj?!“ vyjekly zděšeně děti. „My budeme kydat hnůj?“ ptaly se. „A nejen to. Chci, abyste pracovaly na farmě.“

13

Děti Wiliamsovy nikdy neutřely jedinou lžíci na dezert, na to tu byla Bethy. Proto není divu, že je to tak vyděsilo. Další týden jen pracovali a dostávali málo jídla. Jejich hostitelka s nimi byla tak spokojená, že jim dovolila spát v posteli, ale aby dostali matraci, polštář a peřinu, musí se prý ještě snažit. Děti se přes tento týden hodně změnily. Temperamentní Paulina nyní byla tichá a unavená. Všechny Wiliamsovy děti byly mnohem hubenější, ba dokonce vychrtlé. A smutné, protože se jim stýskalo po domově. Asi po měsíci práce a dřiny si je zavolala paní Linnová a sdělila jim strašlivou novinu. „Je mi to moc líto, milí Wiliamsovi,“ řekla jim, „ale ta bomba je zastihla, když utíkali do krytu.“ A dodala: „Ani vaše matka, ani ta vaše služka to nepřežily.“ Ten den nesvítilo slunce. Nad celým Walesem se držely šedo-černé mraky a mrholilo. A děti měly pocit, jako kdyby se takovéhle mraky stáhly i nad jejich životy. Následující měsíce zaháněly tupou bolest v srdci prací. Kydaly hnůj, ryly v zahradě, pracovaly na poli a krmily zvířectvo. Připadalo jim, že už nikdy nic cítit nebudou. Kromě bolesti. A pak se to jednou stalo. „Co je to?“ zajímaly se děti. „Dopis pro vás,“ odpověděla paní Linnová, „přečtěte si to sami, já na to nemám kdy.“ A podala jim bílou obálku. Jejich oči se zaradovaly, protože tam stálo jejich jméno - a správně napsané. „Čti,“ vybídla Jane Lukea. A Luke četl:

Milí Luke, Jane, Paulino, Petere a Annie! Zítra vás budu čekat na nádraží. Pak se rozhodneme, co dál. Mám vás moc rád. Táta. „Táta!“ vykřikly nadšeně. „A ví, že maminka…?“ ptala se Jane. „Asi ne…“ odpověděl Luke. „Kde budeme bydlet?“ zajímala se Paulina. „Nevím,“ odpověděla jí Annie. Druhého dne stáli všichni Wiliamsovi na nádraží a vyhlíželi otce. Za deset minut poklepal Lukeovi na rameno vousatý pán. „Wiliamsovi?“ ptal se. „Ano,“ řekl Luke. „Děti!“ nadšeně zvolal ten pán, „tolik jste mi chyběly!“ „Asi jste si nás s někým spletl. Jmenujeme se Wiliamsovi a čekáme tu na našeho tatínka,“ vysvětloval Luke. „Vy mě nepoznáváte, děti?“ usmál se onen muž. „No, vlastně se vám ani nedivím. Sám bych se nepoznal.“ A rozesmál se. „Zeptejte se mě na cokoliv a já vám odpovím. Opravdu jsem váš tatínek.“ „Které představení mívala Jane nejraději z celého cirkusu?“ zkoušel Peter. „Přece poníky,“ odpověděl tatínek. „Tak už mi věříte?“ zeptal se. „Jestli ano, můžeme jít.“ „ A kam, tatínku?“ „Na venkov, bydlí tam Bethyina rodina. My jsme Bethy tenkrát vzali k sobě jako služebnou. Pan a paní Loweovi už jsou staří a nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Proto nám nabídli, že u nich můžeme žít, když jim tu a tam pomůžeme. Souhlasil jsem.“ „Tam by mohlo být pěkně,“ zauvažovala Paulina. „Je tam pěkně,“ opravil ji tatínek, „bude se vám tam líbit. Ale pojďte honem, nebo nám ujede vlak,“ pobídl je. Ve vlaku Jane tatínkovi zašeptala: „Jsem tak ráda, že jsme zase spolu. Ale mrzí mě, že tu není maminka.“ „Mě taky, milá Jane. A taky jsem rád, že jsme zase všichni spolu.“ Když vystoupili z vlaku, svítilo slunce a nebe bylo modré. Před domkem z červených cihel stáli pan a paní Loweovi a už zdaleka se na ně usmívali. 14

„Pojďte dovnitř, milí Wiliamsovi,“ řekl pan Lowe. „Jsme rádi, že tu jste. Konečně to všechno skončilo. Byli bychom rádi, kdybychom od teď žili jako jedna velká rodina,“ dodala paní Loweová, a zářivě se na všechny usmála. Jméno: Klára Dospivová Věk: 13 let Moje vlastnosti: temperamentní a optimistická Moje zájmy: cyklistika, zvířata, hudba, občas kreslím Co mě inspirovalo k napsání: kniha Bombardovaní Britové a Letopisy Narnie Moje dřívější zkušenosti s psaním: ne, pokud se nepočítají slohy Oblíbená četba: Děsivé dějiny a knihy Anthonyho Horowitze Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ne

3. místo Arnošt Vogel, 7.A Pohádka se šťastným koncem Byla jednou jedna paní učitelka. Jednoho květnového dne byla na maturitním rozlučovacím večírku své třídy. Bylo to krásné a ona vůbec netušila, co všechno se ještě stane. Na večírku se moc dobře bavila. Když už byla unavená, vydala se, jako pravá Popelka, o půlnoci na cestu domů. Všechny děti ji přesvědčovaly, aby ještě zůstala. Vždyť spolu strávili dlouhých šest let! Ale ona už musela domů. Cestou pořád myslela na příjemný večírek, na všechny své studenty, které má moc ráda, na svou rodinu, za kterou se vrací domů a ani se nedívala, kam jede. Chvíle nepozornosti - a vjela přímo do cesty jedoucího vlaku! A tak se o půlnoci její kočár neproměnil v dýni nebo v trakař, ale v hromádku šrotu. Jaké štěstí, že se paní učitelce nic nestalo, i když její vůz byl úplně rozbitý. Místo prince byla u nehody první policie a její manžel. Já ještě o ničem nevěděl, dozvěděl jsem se to až ráno. Paní učitelka z toho vyvázla bez zranění. Ta paní učitelka byla moje mamka. Už tomu budou brzy tři roky. Zázraky se prostě dějí! A já jsem strašně rád! Jméno: Arnošt Vogel Věk: 13 let Moje vlastnosti: přátelský, pracovitý, učenlivý Moje zájmy: sport, četba dobrodružných knih Co mě inspirovalo k napsání: autonehoda mé maminky Moje dřívější zkušenosti s psaním: žádné Oblíbená četba: Harry Potter Chtěl/a bych prožít svůj příběh: já jsem ten příběh částečně prožil, ale na místě své mamky bych nechtěl být

15

Zvláštní ocenění Marek Solovský, 6.B Vajíčko Řekno vám teď o zázrako, které každé zná, ale přesto na dvorko ho málokteré má.

že ze slipke kvočno hravě odělá, a bode z teho koře krásny. V dalšich dnech je plno práce na vajíčkách posedět, trvá to sice jenom krátce, než je slipka stači vesedět.

Povidám vám o vajíčko, ne tak jak, ho známe, o nás neni na taliřko, me pod slipko ho dáme.

Je to ale rychlovka za jednadvacet dni, že stalo se z bilka a žlótka krásny stvořeni.

Kdebe však kohóta nebelo, zázrak be se nestal, pod slipkó be se pak nic nedělo, záprtek be se chestal.

Počkáme si, strpeničko, dáme slipce čas, za rok dáme zas vajíčko, bode zázrak zas.

Muj tata však šekovnyho kohóta má, no teď ož je to snad jasny,

Jméno: Marek Solovský Věk: 11 let Moje vlastnosti: kamarádský, soutěživý, rád sportuji Moje zájmy: cyklistika Co mě inspirovalo k napsání: příroda a to, co dokáže Moje dřívější zkušenosti s psaním: snažil jsem se napsat knížku Oblíbená četba: westerny, zážitky kluků, Foglar Chtěl/a bych prožít svůj příběh: chtěl bych si zkusit být některým zvířetem v kritické situaci

Roman Nevrlý, 6.B 16

4. kategorie 8. – 9. třída próza 1. místo Dominik Růžička, 9.B Duch Najednou se zřítím k zemi, svět se se mnou zatočí. Pociťuji nesnesitelnou bolest, která ale rychlým tempem mizí. Uvědomuji si, co se děje. Umírám. Za chvíli budu vědět, jaké to bude... Babička má tak pohodlnou pohovku, že se mi vůbec nechce vstávat. Zesílím televizi, abych přehlušil kručení v břiše. Nezabírá to. Vyhoupnutí na nohy mi dá hodně práce, ale hlad, je hlad! Nechám televizi puštěnou a dojdu do kuchyně. Vytáhnu ze skříňky čínskou polévku a její obsah vysypu do objemné misky. Na babiččino jídlo si budu muset počkat do zítřka, dřív nepřijede. Ale co, alespoň mám byt sám pro sebe! Vyhodím obal do koše a zarazím se. Slyším, jak se televize přepíná. Že by mi snad spadl ovladač na zem a sám přepínal televizní stanice? Přijde mi to divné. Dojdu do obýváku a zaostřím na stolek. Ovladač tam nehybně leží. Televize se ale opravdu musela přepínat, stanici s filmy pro pamětníky jsem vážně puštěnou neměl. Přepnu televizi zpět na program s písničkami a vracím se do kuchyně. V půli cesty se ale otočím. To snad není možné! Jak to, že se to znovu přepnulo? V tom mi to dojde. Už ani nejsem tak nadšený, že mám byt jen sám pro sebe. „Dědo, já vím, že tu jsi, ale nech mě v klidu najíst!“ vykřiknu. Zamračeně se rozhlédnu po místnosti a odejdu do kuchyně. Přehrabuji nudle velkou lžící. Přešla mě chuť. Místo toho pozorně naslouchám, jestli neuslyším nějaké zvuky přicházející z obývacího pokoje, které by mi připomínaly přepínání televize. Nic už ale neslyším. Beru do ruky mobilní telefon. Snažím se uklidnit, ale strach mi to nedovolí. Třesou se mi prsty, takže mi trvá dlouhou chvíli, než babičce odešlu esemesku: „Děda zase řádí.“ Za pět minut přijde odpověď: „Jeď domů, jestli u mě nechceš zůstat.“ Nejraději bych napsal, že je to dobrý nápad a že zavolám rodičům, aby si pro mě dojeli. Připadal bych si ale jako zbabělec. Místo toho tedy odepisuji: „Zvládnu to, zítra dojeď dobře.“ Nejsem si ale zcela jistý, zda-li to zvládnu. Toto místo už totiž moc nemusím. Před třemi lety se tu stala tragédie. Dědeček se tu oběsil, důvod jsem se ale nikdy nedověděl. Rodiče, vlastně úplně všichni, mi to odmítají říct. Od té doby se tu ale dějí divné věci. Přesouvají se různé předměty, otevírají se a zavírají okna. Starožitné hodiny z 18. století, které jsou babiččiným pokladem a které se snažila již tolikrát, ale s neúspěchem opravit, pravidelně každý měsíc odbíjejí, přesně ve tři hodiny ráno. Nemůžu pochopit, jak to tu babička může sama zvládat. Já jsem plný strachu, už jen když tu mám spát sám jedinou noc. V minulosti jsem se hrozně zajímal, jaké je to po smrti. Stane se ze mě duch? Dlouho jsem pátral, ale nedonesly se mi žádné výsledky. Vzdal jsem to, i když i teď by mě to strašně zajímalo. Babička si samozřejmě k sobě domů pozvala různé exorcisty a čarodějnice a bůh ví co ještě, jenže nikdo jí nic moc neřekl. Podle mého to bylo úplně zbytečné. Prostě si myslím, že tu straší. Že tu straší můj děda.

17

Dělám pěknou blbost, že o tom právě teď uvažuji. Zavřu oči a zatřesu hlavou. Zvedám lžíci a s „chutí“ se pouštím do jídla. Když dojídám, po otevření mrazničky mi dělá radost vykukující obal od nanuku. Seberu jej do ruky a odcházím do obýváku, kde usednu do té krásně pohodlné pohovky a s chutí (tentokrát opravdu s chutí) se do něj pustím. Stanislav Ženožička, 5.A

Otevřu oči. Jsem zmatený. Zvednu se do polosedu a teprve tehdy pochopím, že jsem usnul. Podívám se na hodiny. Dvě ráno! Fakt super! No co, alespoň jsem vyspaný a nebudu se nervovat tím, že se bojím usnout. Přepínám všechny televizní stanice, jenže nic moc nevysílají. Nechám to nějaké kriminálce a odejdu do kuchyně se napít. Jakmile polknu poslední doušek, z obýváku se to znovu ozve. Televize se zase přepíná. Rychle doběhnu do obýváku a kouknu se na obrazovku. Vysílají pořad „Věštec“. Zakroutím hlavou a přepnu zpět na stanici s kriminálkou. Chci se posadit, jenže než to udělám, televize se znovu přepne, takže opět slyším ty nesmyslné bláboly o věštění. Opřu se zády o opěradlo. „Fajn dědo, budeme se dívat na Věštce.“ „Zajímá vás vaše budoucnost?“ ozývá se z televize, „Chtěli byste vědět, co se s vámi stane po smrti? Zavolejte Věštci!“ „Kdybych měl kredit, tak zavolám,“ blábolím si ze srandy sám pro sebe. Zazvoní mi telefon. Podívám se na displej a spatřím obálku. Kdo mi v tuto hodinu může psát? Otevřu zprávu. „Vážený zákazníku, Váš kredit byl dobit částkou 200 korun. Váš operátor.“ Vykuleně zírám na mobil. Cože? Kdo by mi v tuto hodinu dobil kredit? V tom ze stolku spadne ovladač. Na zátylku se mi postaví chlupy. Došlo mi to. Vezmu telefon do ruky a vytáčím číslo, které vidím na televizi. „Haló?“ ozve se z něj. „Dovolali jste se do studia. Co byste potřebovali vědět?“ „Ehm, dobré ráno,“ začnu nervózně. „Chtěl bych vědět, co se se mnou stane po smrti.“ „Dobře, budu k tomu potřebovat vaše datum narození.“ Odpovím a čekám na reakci. „Podívejte se, řeknu vám to takhle, zjistíte to brzy, ale opravdu brzy. Dobrou noc!“ Zírám s otevřenou pusou a než stačím něco odpovědět, studio zavěsí. To jsou ale podvodníci! Vždyť mi nic neřekla. Co jsem ale také mohl čekat! Třísknu telefonem o pohovku, když v tom se vypne televize. Zamračím se. Televize se znovu zapne. Přepínají se stanice. Starožitné hodiny začnou odbíjet. Tři hodiny ranní. Spousta věcí spadne z poliček. Řítím se pro bundu a běžím z bytu. Mám hrozný strach. Co se to děje? Neodvažuji se jet výtahem. Letím dolů ze schodů, jako by mi šlo o život. Cestou srazím mladý, zřejmě opilý pár. Vyběhnu na čerstvý vzduch. Chvíli se zastavím, abych nabral vzduch do plic, vzápětí však znovu utíkám. Nohy už mě bolí, strach tu bolest ale překonává. Srážím lidi na ulici, přebíhám silnici a znenadání – buch. 18

Najednou se zřítím k zemi, svět se se mnou zatočí. Pociťuji nesnesitelnou bolest, která ale rychlým tempem mizí. Uvědomuji si, co se děje. Umírám. Za chvíli budu vědět, jaké to bude po smrti. Jméno: Dominik Růžička Věk: 15 let Moje vlastnosti: přátelský, veselý, líný  Moje zájmy: četba, kino, přátelé Co mě inspirovalo k napsání: pravdivý příběh, který se stal mé sestřenici Moje dřívější zkušenosti s psaním: pár soutěží Oblíbená četba: fantasy, sci-fi, horory Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ne 2. místo Aneta Černochová, 8. B Nessi „Já chci kluka,“ řekla si Nessi, když šla okolo fotbalového hřiště. „Možná jsem moc ošklivá na to, abych ho měla…“ pomyslela si. Jenomže v tomhle se mýlila, bylo to nejkrásnější děvčátko široko daleko. Došla se svým deníčkem, kam si psala básničky ne jenom o samotě, ale i o Lukášovi, její tajné lásce. Sedla si na své oblíbené místo pod lípu, která rostla u jezera. Najednou slyší, jak někdo jejím směrem běží. „Kdo to je? Nikdy tady nikdo nebyl,“ říkala si v duchu a srdce jí začalo bušit zvědavostí a také strachem. Kroky byly hlasitější víc a víc. Pak se najednou ozval krásný, příjemný hlas říkající její jméno. Přestala psát, zvedla hlavu a tělo se jí zalilo horkem z jeho úsměvu. Ano, byl to Lukáš. Ten, jenž jí nedal spát. Ten, se kterým se chtěla smát. „Ahoj. Co tady děláš? Vždyť sem nikdo nechodí. Nikdo to tu nezná,“ odhodlala se Nessi zeptat. „Promiň, jestli ti tady zavazím, ale já sem chodívám sice večer, ale to už je malý detail,“ odpověděl s úsměvem a Nessi ztratila řeč. Celá ztuhla, tohle je část jejího snu. „Co to píšeš?“ pokračoval v konverzaci Lukáš. „Co? Tohle? To je deníček s básničkami…“ „A přečteš mi nějakou?“ zeptal se zvědavě Lukáš. „No dobře, ale jen jednu,“ řekla Nessi rozechvělým hlasem. „Začínám se víc a víc měsíce ptát Proč nedáš mi spát Ptám se psů Kolik už na Tebe myslím dnů Ptám se poupat Proč na Tebe musím stále koukat Ptám se lípy Jestli se Ti někdo líbí Ptám se nebe Proč miluji právě Tebe?“ Lukáš samým ohromením ztratil řeč. Jakmile ji znovu našel, usmál se na Nessi a řekl: „Ness, seš strašně šikovná. Nikdy bych do tebe neřekl, že píšeš básničky.“ 19

Nessi už musela jít, tak se rozloučila s Lukášem a odešla domů. Maminka si už dřív všimla její samoty. Ness přišla domů a tvářila se jakoby nic. Šla po schodech do svého pokoje. Otevřela dveře a nevěděla, jestli se jí to zdá, nebo jestli je vážně v jejím pokoji překrásné malé štěňátko. Rychle seběhla dolů a s obrovským úsměvem na tváři mámu objala a poděkovala jí. Potom zas vyběhla schody a šla do pokoje. Sedla si na postel a vzala si na klín štěňátko. Začala si s ním povídat. „Tak co? Jak ti mám říkat, maličký? Si boubelatý a huňatý s krásnýma očima. Hmmm… Budu ti říkat Hope.“ Když tohle dořekla, Hope se k ní přitulila a usnula. Na druhý den, když se Nessi vzbudila, vzala si snídani a šla s Hope na procházku. Obě vypadaly spokojeně. Nessi dala Hope salám ze svého rohlíku a vzala ji na své oblíbené místo. Začala jí vyprávět všechno, co se na tomto překrásném místě událo. Najednou si všimla, že tam leží nějaký papírek, vzala ho a začala si v duchu číst. „Je nádherná a dokonalá. Co když někoho má? Co když o mě nemá zájem? Možná se včera jen přetvařovala… Je jediná, o které můžu opravdu říct, že ji miluji.“ Když tohle četla, plakala. Myslela si, že Lukáš miluje nějakou namachrovanou holku jak ostatní kluci. Plakala… a Hope pochopila, že se něco děje, a aby Nessi rozesmála, začala válet sudy. Tím Nessi ukázala, že i kdyby ji Lukáš nechtěl nebo neměla rád, že Hope bude stále s ní. Slyšela kroky a věděla, že je to Lukáš. Se slzami v očích popadla Hope a utíkala domů. Proběhla kolem Lukáše, ale ten nevěděl, co se jí stalo. Chtěl za ní běžet strašně moc, ale něco mu říkalo, že to nemá dělat. Nessi běžela, ani nevěděla kam. Doběhla do uličky plné domů, sedla si na její úplný konec a začala plakat. Plakala dlouho, ale potom si uvědomila, že se bude stmívat a že musí domů. Jak šla, viděla v dálce povědomý obrys postavy. Měla pocit, že se nemá čeho bát, i když byla poměrně velký strašpytel. Čím víc se ta postava přibližovala, tím jí byla povědomější. „Ness? Jsi to ty?“ zeptala se postava a podle hlasu už Nessi věděla, že je to Lukáš. „Jo. Co chceš?“ odvětila. „No, rád bych srdce jedné skvělé holky…“ řekl opatrně. „A co mě je do toho?!“ pokračovala Nessie ošklivým tónem hlasu. V tu dobu si Lukáš hladil Hope, která ještě pořád byla v Nessině náruči. „ No tak bys mohla vědět, jestli je to její srdce volný,“ pokrčoval Lukáš odhodlaně. „Jak to mám já vědět? Já se nevyznám v srdcích ostatních holek!“ Lukáš se na ni podíval a řekl: „No nevím, ale jestli je tvoje srdce volný, to bys vědět mohla… Ness, miluju tě!“ A co z toho plyne? To, že láska je jeden z mnoha zázraků  Jméno: Aneta Černochová Věk: 14 let Moje vlastnosti: provokativní, drzá, náladová, ukecaná Moje zájmy: kamarádi, poslouchání písniček, facebook Co mě inspirovalo k napsání: moje sny a příběhy jiných lidí Moje dřívější zkušenosti s psaním: nemám, někdy jsem si je ale vymýšlela Oblíbená četba: nečtu  Chtěl/a bych prožít svůj příběh: asi ne, já žiju svůj příběh, který je někdy bolestivý, ale je můj

20

3. místo Petr Komárek, 9. B Nevídaný souboj: Trpaslík pokořil obra Nečekaný průběh dostala dnes za svítání izraelsko – pelištejcká válka. Jednu z jejích klíčových bitev rozhodl souboj dvou bojovníků. Ovšem slovo bojovníci není v tomto případě zcela správné označení. S několikametrovým pelištejckým matadorem Goliášem poměřil své síly nebojácný pastýř David, který původně vůbec v izraelském vojsku nefiguroval. Výsledek jeho počínání ale musel všechny překvapit…..

Monika Fojtová, 6.B

40 dní výzev ráno i večer

První střetnutí Pelištejců a vojsk krále Saula na sebe podle očekávání nenechalo dlouho čekat. Armády na sebe narazily už v tzv. dolině Posvátného stromu, kde se vše schylovalo ke krvavé řeži. Navzdory všem předpokladům se však stala mimořádná věc. „Bitvu rozhodne starý zvyk. Proti sobě se utkají dva muži, každý z jednoho vojska. Výsledek jejich souboje bude i výsledkem celé bitvy,“ uvedl vůdce Izraelců Saul bezprostředně po jednání s pelištejckým protějškem. Pelištejci měli o výběru svého favorita a zástupce okamžitě jasno. Jejich želízkem nebo spíš železem v ohni se po jednoznačném hlasování stal rodák z Gatu, šest loket a jednu píď vysoký obr Goliáš. Ten ihned po svém zvolení předstoupil před izraelské šiky a zpupně se po 40 dnů ráno i večer ptal po svém protivníkovi.

Překvapivý odvážlivec odmítl královskou zbroj Goliášův soupeř se po dlouhém čekání objevil bez nadsázky jako blesk z čistého nebe. David, betlémský pastevec ovcí nejprve pouze nesl svým bratrům v táboře jídlo. Když ovšem spatřil pelištejcké monstrum, odvážně požádal krále Saula, aby mu dovolil se s Goliášem utkat. Panovník nakonec svolil a dokonce nařídil Davida obléci do svého 21

bronzového brnění, jehož cena se odhaduje na dva tisíce volů. Jenže mladý nebojsa měl opravdu pro strach uděláno a králi směle řekl: „ Nemohu v tom chodit, nejsem na to zvyklý,“ a pevný krunýř nepřijal.

Zápas rozhodl prak na hlídání ovcí Souboj s obrem jako by byl pro Davida rutinou. Trénink, rozcvičení, nic takového u něj nebylo možné vidět. Jako zbraň si vzal mladík pouze prak, který pastýři používají ke hlídání stáda a pár oblázků z potoka. To u Goliáše vzbudilo velký posměch. Udatný pastevec se však nenechal rozhodit. Rychle vyběhl proti svému sokovi a kamenem vymrštěným z praku neminul cíl. Pelištejec se s proraženým čelem skácel k zemi jako podťatý. David ale dobře věděl, že ještě nemá zcela vyhráno. Hbitě přispěchal k omráčenému soupeři a následně mu bez jakýchkoliv rozpaků useknul hlavu. Goliášův osud byl tak jeho vlastním mečem definitivně zpečetěn. Jakmile to Pelištejci zpozorovali, ihned se dali na zběsilý útěk. Tento slavný moment se jistě zapíše do dějin. Vždyť bojem nezocelený David porazil o mnoho většího a silnějšího Goliáše, na kterém si vylámala zuby celá řada mistrů válečného řemesla. „ Hotový zázrak,“ jak poznamenal velmi příjemně překvapený král Saul. Ale kde se v našem hrdinovi vzala taková odvaha měřit se s obrem? „ Bezvýhradně jsem důvěřoval Bohu, že mi pomůže. A skutečně se to vyplatilo,“ řekl jen pár minut po vyhraném souboji. „Kdo věří v Boha, nemusí se bát ničeho,“ dodal. Celý Izrael má tak díky Davidovi důvod k oslavám. Jméno: Petr Komárek Věk: 15 let Moje vlastnosti: tvrdohlavý, pilný, dobrosrdečný, poctivý Moje zájmy: psaní novinových článků, pétanque, historický šerm Co mě inspirovalo k napsání: biblický příběh o Davidovi a Goliášovi Moje dřívější zkušenosti s psaním: od 6. třídy píšu články do novin Oblíbená četba: historické romány, literatura faktu Chtěl/a bych prožít svůj příběh: asi bych ho prožít nechtěl; bít se s několikametrovým obrem – neměl bych na to odvahu

Zvláštní ocenění Zdeňka Kolářová, 9.B Uděleno zejména za velmi zajímavé zpracování stejného tématu prózou i poezií Zázračný sen Je všeobecně známo, že některá rána jsou horší než jiná a naopak. Tohle patřilo rozhodně k té prvé skupině. Noc byla nádherná, avšak ráno na mne dolehlo s o to větší tíhou. Tahle noc byla kouzelná. Před usnutím jsem pozorovala hvězdy a spánek s sebou přinesl i sen. Ten nejkrásnější, jaký se mi kdy zdál. Sen, který bych tolik ráda změnila ve skutečnost. V tom snu jsem létala. Tak jako všichni ostatní. Už jsem nebyla „ta Nelétavka“, kterou ve mně všichni viděli a kvůli které mě přehlíželi. Zdálo se mi, že jsem běžela k moři, tak jako každé ráno a když jsem se odrazila, abych skočila do dovádějících vln, namísto pádu jsem vzlétla. Vzdušný proud mě vynesl nahoru a já plachtila. Stoupala jsem až nahoru k mrakům a dováděla mezi nimi jako delfín. Vychutnávala jsem let a nechtěla jsem už nikdy přistát. Jenže život nečeká. Nemilosrdné ranní slunce mě probudilo a bylo po létání. A bylo to ještě horší než dřív. Už jsem neměla sebemenší chuť vstát a běžet k moři, svlažit se v příboji a 22

dát si závody s Mirou, jako to děláváme každé ráno. Chtělo se mi jen a jen brečet. Ale ne tady. Potichoučku jsem vstala a vyplížila se na útes. Útes jsem neměla sama pro sebe odjakživa, ale vážně pochybuju o tom, že tu za poslední léta někdo byl. Teda kromě mě. Od té doby, co se tady zřítil Daru, sem nikdo nechodí. Jen já. Vlastně je to paradox. Byla jsem tehdy jediná, kdo tu nehodu viděl. Sedla jsem si, zády se opřela o jeden z posledních stromů, které vykukovaly z lesa, a dala se do pláče. Plakala jsem pro všechno možné. Kvůli tomu, že neumím lítat. Kvůli Miře, protože jí ostatní opovrhují prostě proto, že jsem její sestra. Pro Darua. Pro to, že kdybych uměla létat, mohla jsem ho zachránit. Brečela jsem nad celým světem i sama nad sebou. Nechtěla jsem nic dělat, nikoho vidět, s nikým mluvit a nikoho poslouchat. Chtěla jsem zarůst do stromu, propadnout se do země nebo splynout s oceánem. Aby mě už nikdy nikdo nenašel. Abych nemusela Miře vysvětlovat, kde jsem byla. Abych jí, až se jednou zeptá, proč nelétám, nemusela říct, že to neumím. Že jsem jediná Nelétavka na světě. Můj žal nebral konce. Předtím jsem taky mívala takovéhle záchvaty lítosti, ale jen zřídkakdy. Nikdy nebývaly takhle silné a dlouhé. A vždycky jsem se z nich během pár minut vzpamatovala. Jenže co když je tenhle nad všechny moje duševní síly? Chce se mi zůstat takhle navždy a ta podivná apatie mě děsí. Jakoby mě ten sen přenes do sféry, kde nedokážu nic. Kde jsem zbytečná. Kdysi jsem slyšela, že když jednou okusíš létání, budeš po zemi už navždy chodit s pohledem upřeným k obloze. Teď vím, že je to pravda. Dokud mi sen nedal zažít, o co přicházím, dokázala jsem být vcelku šťastná i bez svobody, kterou skýtá otevřená obloha. Teď už nedokážu ani to. Aspoň že Mira umí lítat. Ona jediná mě tu drží. Kdyby jí nebylo, odešla bych. Nebo možná skočila z útesu. Pak bych se konečně zase setkala s Daruem. Ale nemůžu tady Miru nechat. Je jí teprve osm. Mira mě potřebuje. Zvednu se a jdu udělat snídani. Nic velkolepého, jen mango pro každou z nás, kokosová dužina a voda s vymačkanou šťávou z citrusů. Všední snídaně. Ráda bych nechala Miru dospat, ale přišla by pozdě na výcvik. Trénuje je Narsu, náš šaman. „Dáme si závod?“ ptá se mě Mira, jen co ji vzbudím. „Teď ne. Přišla bys pozdě.“ Její zklamaný výraz mě zabolí u srdce, takže hned rošťácky dodám: „Ale večer tě porazím. Slibuju.“ Silná slova. Vlastně s Mirou závodíme tak, že já plavu a ona letí. Neporazila jsem ji už… …no vlastně od té doby, co se probudila a vzlétla. Obyčejně se člověk naučí létat jen tak. Prostě ze dne na den. Večer jde spát, ráno se probudí a najednou prý má pocit, že když zamává rukama, vzlétne. A takhle to opravdu bývá. Většinou. Od všech, kdo nedbají pomluv natolik, aby se mnou mluvili, slýchám, že se moje letecké schopnosti můžou probudit každým dnem, ale já už tomu nevěřím. Děti se většinou naučí lítat mezi sedmým a devátým rokem. Mně je čtrnáct. Tvrdí se, že se lítat můžeme naučit i instinktivně, ve stresových situacích, ale na mě neplatilo ani tohle. Když se zřítil Daru, bylo mi jedenáct a Daru byl moje první láska. Nedokázala jsem vzlétnout ani proto, abych ho zachránila. Nejspíš nikdy nepoletím. Snídáme víceméně mlčky. Mira je trošku zakřiknutá. Nejspíš kvůli našemu nekonanému závodu. Co začala lítat, závodila jsem s ní každý den. Bez jediné výjimky až na dnešek. Současně nejspíš vycítila moji skleslou náladu, která není právě ideální na povídání. „Tak už běž, ať na tebe Narsu nečeká. Pusu na rozloučenou a upaluj!“ ženu Miru na výcvik, částečně proto, aby nepřišla pozdě, a částečně abych mohla být sama. Jako by mě nečekal celý den o samotě. Mira už se chystá vzlétnout. Jednoduše vyskočí a zamává rukama. 23

„Ahoj!“ volá a mává mi, když se dostane dostatečně vysoko, aby si mohla dovolit udržovat se ve vzduchu jen jednou rukou. A je fuč. Až do oběda. Teď půjdu naklást pasti na kraby a rozhodit sítě na ryby. Protože jsem jediná, kdo tolik miluje vodu, chytám pro kmen ryby. Kromě starání se o Miru je to moje jediná povinnost. Když mám sítě a pasti políčené, jdu si zaplavat. Myšlenka, že bych Miru mohla večer porazit, jak jsem slíbila je víc než bláhová. Vždycky bude létat rychlej, než já poplavu. Každopádně tréninkem nic zkazit nemůžu. Jako každý den, rozběhnu se po mé vyšlapané cestičce, a když už jsem skoro ve vodě, odrazím se, napnu ruce do šipky a zavřu oči, aby se mi do nich nedostala sůl. Čekám, kdy se žbluňknutím spadnu do vody, ale nic se neděje. Jako by se zastavil čas, napadne mě. Pomalu otevřu oči s očekáváním nepříjemného štípání mořské soli, ale žádného se nedočkám. Místo toho mi oči překvapením div nevypadnou z důlků. Hladinu mám sotva pár centimetrů pod sebou, ale jaksi jsem se zastavila ve vzduchu. Když zkouším pohnout rukama, zjišťuju, že to jde. A že se vznáším! Já letím! To není možný! To je prostě zázrak! Stoupám vzhůru. Výš a výš. Skoro jako v tom snu, ale tohle je mnohem lepší. Připadá mi, že nic nevážím. Nikde žádní racci, takže obloha patří jenom mě! Kroužím, zkouším létat co nejrychleji a potom i pozpátku. Cítím vítr ve vlasech a vůbec mi příjemně ochlazuje celé tělo. Je to nepopsatelný pocit. Postupně jsem zkusila i pár přemetů a jiné triky, ale zas tak moc mi to nejde. Každopádně je létání ještě nádhernější než ve všech mých představách a snu dohromady. Slunce už je vysoko a pálí mě na kůži, což mi připomíná, že se nejspíš blíží čas oběda. Mira! Hrkne ve mně. Přijde domů a já neupekla rybu k obědu! No jo, jenže jak mám sakra přistát?! Vážně nechci riskovat, že se při přistávání zraním, ale co mám teda udělat? Všichni letci věděj, jak maj přistávat, ale mě to nikdy nikdo neučil! Narsu! Hlavou mi blesknul spásný nápad. Všechny letce přece cvičí Narsu. Musím za ním. Určitě mi pomůže. Tak letím. Z výšky vypadá naše vesnice opravdu úchvatně. No jo, ale já vlastně vůbec neletím do vesnice. Musím na cvičební plácek a ten je až za lesem! Všechno už mě začíná bolet. To fakt není dobrý! Ježišmarjá, kdybych spadla z takovýhle výšky, zbude ze mě akorát tak placka! Musím níž a urychleně. Tak, to je ono Vero, jenom hezky pomalu, pomalinku klesej. Ještě kousíček Vero. Jo! Teď už se vznáším sotva půl metru nad zemí, ale pořád se bojím přistát. Je to trapné, ale je to tak. Za Narsuem v tomhle stavu rozhodně nedoletím. Vypadá to, že chtě nechtě budu muset za Kirou. Kira je Narsuova učednice a jako jediná přes den zůstává ve vesnici kromě mě a matek s dětmi, které ještě nelétají. Dřív jsme bývaly kamarádky, jenže potom se Kira naučila lítat a já ne. Naše přátelství se samozřejmě nerozpadlo ze dne na den, ale tak nějak časem. A o to to pro mě bylo bolestnější. Vzpomínám si, že zpočátku jsem z Kiřina létání byla stejně nadšená jako ona a s každým ránem jsem zkoušela vzlétnout, ale časem… Kira za mnou chodila míň a míň až jednoho dne nepřišla vůbec. A další den taky ne. Ani příští a pak se ze dnů staly týdny a z týdnů měsíce. Naposledy jsem ji viděla na maminčině pohřbu. To bylo před pěti lety. Mě bylo devět a Miře teprve tři… Ani tam jsme toho spolu moc nenamluvily. Řekla mi, že je jí to líto a vzpomínám si, že jsem si nebyla jistá, jestli mluví o tom, že mi umřela maminka nebo o tom mém nešťastném nelétání. Každopádně budu s Kirou mluvit poprvé po pěti letech. No, uvidíme. Už jsem před šamanskou chýší. „Kiro? Jsi tam?“

24

„Co se stalo? Je někdo zraněný?“ Kiřin hlas je značně nervózní, ale to není vůbec nic proti tomu, jakou rychlostí vyběhla z chýše. Málem vrazila do mých nohou, ale naštěstí jsem se dost rychle stáhla. „Vero? Vero, ty letíš!“ vykřikla překvapeně. A připadalo mi, že to zní šťastně. Hrozně šťastně. „Jo, já vím. Taky tomu nemůžu uvěřit, ale potřebovala bych poradit jak dolů. Já, já se totiž bojím přistát…“ soukám ze sebe pomalu. „Dobře. Takže, ničeho se neboj – pojď, chyť se mě za ruku.“ Kira okamžitě přešla na chování hodné šamanovy učednice, tedy budoucí šamanky. Bez okolků plním její instrukce, ale bojím se pořád. Je to trapné, když už jsem tak nizoučko, ale pořád se bojím. „Tak, a teď tě pomalu za ruku potáhnu dolů a ty budeš klidně klesat za rukou, jo?“ pokračuje Kira, jakoby tohle dělala už stokrát. A vlastně asi dělala – dětí je na to v kmeni dost. Pomalu svoji ruku táhne níž a níž k zemi a já automaticky klesám taky. „A je to! Vidíš, zvládlas to.“ řekla Kira okamžitě, jak jsem se dotkla špičkama prstů země. „Díky, Kiro. Sama bych to asi nezvládla. Teď musím domů, uvařit Miře oběd,“ říkám a není to pro mě právě lehké uznat, že jsem potřebovala její pomoc i přesto, jak se na mě vykašlala. Nehodlám se ale zdržet dýl, než bylo už tak nutné. „Počkej, Vero. Já chápu, co si myslíš, ale já jsem se na tebe nevykašlala. Nechtěla jsem, ale…“ „Kiro, co se mi tady snažíš nakecat? Kdes byla posledních pět let? Já jsem se pět let starala o Miru a byla zoufalá a myslela si, že nikdy nebudu lítat. Byla jsem naprosto sama, nikoho kromě Miry jsem neměla! A kdes byla ty, no?! Vesele sis poletovala s kamarádíčkama na výcviku a učila se od Narsua o bylinách! Na tohle se nedá říct jenom „promiň“, Kiro!“ Zvyšuju hlas víc, než jsem měla v úmyslu, ale je mi to jedno. Podle mě pro tohle prostě neexistuje omluva. I po letech mě ztráta Kiry bolí, ale stejně tak bych ji nedokázala přijmout po tom všem zpátky, když prostě řekne „Jé, ty už umíš lítat! Paráda, všechno dobrý, budem zase kamarádky.“ „Vero, počkej! Jenom mě vyslechni, nic víc nechci. Prosím!“ žadoní Kira a dokonce si přede mnou klekla na kolena. „Tak mluv, ale jenom vyslechnout. Nic víc nečekej.“ svolila jsem se značnou neochotou. „Díky, Vero. Víš, když jsem se naučila lítat, tak to ňákou dobu bylo pořád v pohodě, ale pak, když to začalo vypadat, že ty se lítat nenaučíš, rodiče mi zakázali za tebou chodit. Nejdřív jsem za tebou tajně utíkala, ale rodiče mi na to přišli a pak už mě měl pořád někdo pod dohledem. Buď oni, Narsu nebo Heldu – no dyť víš, brácha. Snažila jsem se mockrát Heldua ňák přemluvit, ale on byl neústupnej stejně jako rodiče. Prostě jsem nedokázala najít způsob, jak se za tebou dostat, Vero. Prosím tě, odpusť mi to!“ Kira tam přede mnou pořád klečí a má v očích slzy. „Kiro! Jasně, že ti to odpouštím.“ Vrhám se jí kolem krku a teď už tam brečíme obě. Ale tohle jsou šťastné slzy. Slzy vděčnosti za zázrak.

25

Šarlota Dopitová, 6.B

26

Zázračný den K nebesům se vznést a létat nespoutána. Radostí čirou kvést od večera do rána.

To tehdy chtěla jsem. Proč tedy nestalo se tak? Kvůli mé sestře jen. Ona jest pro mne nad poklad.

Pod křídly vítr cítit za ticha večerního, smět výšinám se blížit za svitu slunečního.

Pro ni se k domovu vracím, jí jen snídani udělat. Ona má týž dar, co ptáci. S ní den co den chci posnídat.

Vstříc svobodě se vydat, tam mezi mraky plout. Z výšek ptáků svět vídat, zbavit se zemských pout.

Snídáme obě mlčenlivě, neb ona cítí smutek můj. Pak vybízím ji až truchlivě „No tak už, Miro, upaluj.“

To všechno mohla jsem a vítala to moc po jeden krásný den, či spíše jednu noc. Sen křidélka mi daroval, já ve vzduchu si hrála. By život tentýž dar mi dal, ach to bych si tak přála.

A ona vzlétla tak lehce, hladce jako nic, pak zamávala a křikla na mě z plných plic: „K obědu budu doma, neměj prosím mě strach.“ A já zas zbyla sama se slzami jak hrách.

Však krásný sen byl poražen. Zničil jej den. A zbyl jen sten.

Svlažit se v moři. Co víc mohla bych si přát? Vždyť při mém hoři nebudu si s větrem hrát. Skočit si šipku do vody, ať plavání nahradí mi let, být svědkem divů přírody, zázrakem spatřit z výšky ten svět.

Sten plný žalu, a sestra spící. Šla jsem na skálu s nešťastnou lící. Slzy mi tekly, že ostatní létat smějí, že se mne zřekli, že se mi za zády smějí.

Stalo se víc, než oč jsem požádala. Ve skoku onom jsem zkameněla, náhle já dar létat jsem ovládala. Radostí samou jsem oněměla. Šlo to, z ničeho nic. Já vznášela se, co přála bych si víc k celé té kráse?

Pro smrt mladé lásky, již nezvládla jsem kdysi zachránit. Pro matčiny vrásky, jež souzeno mi více nespatřit. Nic už nedělat, s nikým nemluvit, svět tu zanechat a sebe zahubit.

Zázrak to byl, co jiného? A když ne zázrak, no tak div. Škoda jen hocha švarného, že nedovedla jsem to dřív. 27

Zas létala jsem, tak jako mořští ptáci a zkoušela jen na které kousky stačím. Leč, námaha to byla však a tělo není neúnavné, mne začalo všechno bolet tak, až přišlo mi to přeohavné.

Zbyla mi sestra, Mira, tak jen pro ni jsem pak žila. Požádat Kiru o pomoc, bych mohla na zemi zas stát, nebylo tehdy pro mne moc. Stačilo ji jen zavolat. A já to také udělala. Překvapená, to věru byla, když přistáti mi pomáhala, snad i ráda, ač beze mne žila.

Pauzu a přistát, to jsem potřebovala. Ale co naplat, já to nedokázala. Pak rozhodnutí padlo mé: náš šaman děcka učí lítat, tak tedy pomůže i mě. Začala jsem ho tedy hledat.

Když já zas jít jsem chtěla, ona mne chvatně zastavila. Prý jinak jednat měla a ráda by se usmířila.

Již nad vesnicí kroužím, leč šaman zde teď není. Po zemi pevné toužím, ač plní se mé snění.

Dokonce na kolena klekla, když žádala mé odpuštění. A já jí tehdy šťastně řekla: „Kiro, holka, svět se mění.“

O pomoc prosit učednici šamanovu, odpornou zrádkyni v mých očích, to pro přistání na zem přece jenom mohu, Já znala jsem ji v časech lepších. Byla tou, bez níž nemohla jsem dýchat, vlastně snad i skoro sestrou. Jenže pak jednoho dne začala lítat, odešla svou vlastní cestou.

„Leč přátelé, ti zůstávají. Odpouštím ti celou tu věc. Ať dobré časy přetrvají a zlé přejdou, než řeknem švec.“ Mějte své oči otevřené a nevzdávejte píli. Zázrak, jak poupě uzavřené, smí vykvést každou chvíli.

Má přítelkyně, Kira, v době zlé mne opustila.

Jméno: Zdeňka Kolářová Věk: 14 let Moje vlastnosti: lenošná a nepořádná flegmatička, které fantazie občas přerůstá přes hlavu Moje zájmy: čtení, sudoku, pétanque, příležitostně psaní Co mě inspirovalo k napsání: už ani nevím – tenhle nápad jsem měla v hlavě dlouho Moje dřívější zkušenosti s psaním: slohovky, krátké povídky Oblíbená četba: fantasy, romány, deníky Chtěl/a bych prožít svůj příběh: nakonec to dopadne dobře, takže proč ne

28

4. kategorie 8. – 9. třída poezie 1. místo Šárka Jarošová, 8.B Zázrak Stojím a čekám za dveřmi Když nechceš, tak teda nevěř mi Ale zázraky se vážně dějí Přinesli mi Tebe – naději Byla jsem na dně prázdné flašky Denně jsem brala snad všechny prášky Ty si mě našel na zemi za barem Tam vzadu v uličce toxických továren Tam v uličce u kina S cígem a flaškou od vína Vytáh si mě z nejhoršího Ze všech těch sraček Ukázal jak pokračovat Život bez stříkaček Bez Tebe už bych nebyla Teď bych Tě tu neprosila Abys mě zpátky k sobě vzal A druhou šanci mi dal Padám před Tebou na kolena Všechno to strašně bolí Jsem totálně zničená Slzy mý rány solí Každý moje rozhodnutí bylo špatně Život vidím rozmazaně, matně Už jsme zas na dně Už zas to nezvládám Ty si mě opustil Do flašky upadám Klepu se na zemi Já už to nedávám Prosím Tě, vrať se mi Změním se – přísahám Omlouvám se za svý chyby

Za všechny ty prázdný sliby Že hodím všechno za hlavu Že se z toho vyhrabu Spadla jasem zas zpátky na dno Víš, nahoru to nejde snadno Těžko se mi dýchá Konec můj se blíží Jak rána do břicha A strašně mě to tíží Celej svět mlčí Už vidím nebe Vidím tvý oči V nich odraz sebe To není nebe To se fakt děje Tohle je realita Štěstí mi přeje Skláníš se nade mnou Jak anděl strážnej Tvůj pohled najednou Zdá se naprosto vážnej Koukám ti do očí Slzy mi tečou Všechny ty vteřiny Se nekonečně vlečou A já už vím Teď bude jenom líp Prošla jsem vším Co nikdo neměl by zažít Jdem spolu pryč Za sebou nechávám přízraky Máme ke štěstí klíč Možná se fakt dějí zázraky

Jméno: Šárka Jarošová Věk: 14 let Moje vlastnosti: tolerantní, ukecaná, kamarádská, stydlivá Moje zájmy: bicí, psaní, kreslení, pěkní kluci, hudba, spánek Co mě inspirovalo k napsání: nemám tušení, šlo to nějak samo Moje dřívější zkušenosti s psaním: do šuplíku Oblíbená četba: všechno, hlavně životní příběhy Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ne

29

2. místo Eva Lounová, 8.A Sen Zdál se mi jednou jeden krásný sen, andělem byla jsem v něm. Nikdo mě neviděl, měla jsem křídla – těžko se ten krásný pocit vypovídá.

Mysleli na dobro druhých a nejen to své. Nikdo nebyl chudý a pryč bylo všechno zlé.

Zavřela jsem na chvíli své oči a najednou celý svět se kolem mě točí. Ocitla jsem se v úplně jiném světě, tam, kde přátelství a láska krásně kvete.

A pak mě někdo začal tahat zpátky a já vím, že musím pryč z této pohádky. Jsem smutná, že musím opustit tuto zemi, ta naše se k této podobě nikdy nepromění.

Vznášela jsem se nad krásnou krajinou, neviděla jsem chybu jedinou. Lidé se nepomlouvali, měli se rádi, všichni byli kamarádi.

I když vím, že to byl jen sen, já andělem byla jsem v něm. Chtěla bych alespoň malou naději mít, že v tomto světě budeme někdy žít.

Jméno: Eva Lounová Věk: 14 let Moje vlastnosti: náladová, upřímná, urážlivá, hodná, kamarádská Moje zájmy: psát básničky, chodit ven s kamarády Co mě inspirovalo k napsání: můj vlastní sen a fantazie Moje dřívější zkušenosti s psaním: píšu si básně Oblíbená četba: Deník malého poseroutky Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ano, chtěla

30

František Milčický, 5.A

3. místo Klára Citronová, 8.A Věř zázrakům V jednom teplém letním ránu do školy zas jdu. Přehrávám si v hlavě scénu ze dnešního snu.

Bylo mi s ním neskutečně – jako nikdy víc. Šli jsme loukou plnou květů k svitu slunce vstříc.

V něm jsem byla s krásným klukem, který o mě stál, miloval mě, hladil, líbal, srdce své mi dal.

Potom přišly černé mraky, zima, sníh a chlad. Ten krásný kluk zmizel taky, je z něj vlkodlak.

Srdce napůl, v duši prázdno, co se mohlo stát? Tak to krásně začínalo – a teď děsný krach. Ptám se všech, co znamená ten zvláštní, divný sen. Odpověď však nenacházím, mohu doufat jen.

Mnozí tvrdí: spánek léčí. Prý jen věřit mám. Co když se vám v tuto chvíli i já jenom zdám? Proto končím touto radou: nikdy nevěř snům! Vzbuď se, vstávej, rozhlédni se, jdi vstříc šťastným dnům

Doufat, že snad neobživne, co se může zdát jedné dívce, jež se zasní, kdykoliv jde spát.

A VĚŘ ZÁZRAKŮM!

Jméno: Klára Citronová Věk: 14 let Moje vlastnosti: ukecaná, upřímná, otravná, spolehlivá Moje zájmy: psaní básniček, jízda na koni, hudba Co mě inspirovalo k napsání: fantazie Moje dřívější zkušenosti s psaním: často si píšu básničky Oblíbená četba: Nekonečný příběh Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ano, chtěla

31

Zvláštní ocenění Lenka Tomášková, 8.A Zázraky se dějí Když se zdá být nejhůře, kdopak mi teď pomůže? Pomoc nikdo nenabízí, každý sám své pole sklízí.

Láska a smích – největší zázraky jsou, a když lidé bez nich po zemi smutně jdou, všem ubývá na kráse a všechno jen zlé zdá se.

Láska je pryč, nenávist se vrací, špičatou tyč proti mně obrací.

Když smutného člověka potkáš, úsměvem mu radost uděláš. Lásku mu nabídnout můžeš a třeba mu tím pomůžeš.

Však přišel jsi ty a lásku jsi mi dal, mně spadly boty a ty ses rozesmál.

Všichni lásku chtějí, protože zázraky se dějí.

Jméno: Lenka Tomášková Věk: 14 let Moje vlastnosti: „lepidlo na smůlu“, výbušná, zábavná, usměvavá, nepořádná, stydlivá, nešikovná Moje zájmy: kreslení, četba, kamarádi, hra na klavír Co mě inspirovalo k napsání: láska, radost, smích Moje dřívější zkušenosti s psaním: píšu si pro sebe básničky, začala jsem psát knihu Oblíbená četba: fantasy, romantické i napínavé knížky Chtěl/a bych prožít svůj příběh: ano

Adéla Nová, 6.A 32

Literární práce oceněné v celostátní literární soutěži Náš svět Dominik Růžička: Štěně Už jsem byl na odchodu, když v tom zazvonil telefon. Chvíli jsem zvažoval, jestli jej mám jít zvednout. Nakonec jsem přiložil sluchátko k uchu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to je moje největší chyba v životě. „Kdo volá?“ Telefonát jsem chtěl co nejdříve ukončit, čas mě tlačil a práce volala. „Názdárek, Jaku, tady Harry. Jsi už v práci? Máš zájem o osm štěňat foxteriéra? Mohl bych ti je dneska ráno přivést.“ Měl jsem radost. Vlastnil jsem obchod s domácími zvířaty a různými potřebami pro ně. Plno malých dětí každodenně chodilo do mého obchůdku se zájmem o štěňata. Jojo Jaku, penízky se tento týden pohrnou. „Díky Harry, můžeš je přivézt v deset.“ V tu dobu tam opravdu byl. Přijel malou dodávkou. Než jsem si šel vyzvednout „zboží“, zkontroloval jsem plakát, který jsem vyvěsil za výlohu. Vyšel jsem ven a Harry mi předal štěňata. Už, už jsem zalezl do dveří svého obchodu, když mě ještě Harry upozornil: „Jo, a Jaku, jeden má nemocnou nohu. Narodil se se srostlou kolenní jamkou, takže asi nebude moct pořádně chodit.“ Jen jsem kývl hlavou a zalezl dovnitř. Položil jsem ty malé tvory do dvou pelíšků, přichystal jim misku s vodou a nasypanými granulemi, a uložil je do „kutlochu“, jak jsem říkal malému prostoru za místností prodejny. Netrvalo dlouho a už jsem prodával první štěně. Mladá maminka jej kupovala svému synovi k narozeninám. Teprve až odešli, zamrazilo mě. Při vyplňování papíru jsem ani nevěnoval pozornost datu. Teď mi to však došlo. 28.10. Před pěti lety mi umřela matka. Tento rok bych měl vyplnit její přání. Když mi bylo 10, měla autonehodu. Od té doby musela žít na vozíčku. Hrozně ji to ubíjelo a mě taky. Když umírala, její poslední slova mířila na mě: „Jaku, přeji si, aby ses alespoň jednou za život cítil volný, jako pták.“ Potom umřela. Každý rok jsem si připomínal její slova. Každý rok jsem se snažil vyplnit její přání. Jenže jsem nevěděl, jak. Tentokrát však na to jistě přijdu. Stmívalo se a já se chystal zavřít. Přišel však ještě jeden zákazník. Byl to malý chlapec. „Dobrý den,“ oslovil mě slušně „máte ještě nějaká štěňátka?“ „Máš štěstí. Ještě mi tu zbyla dvě.“ Chlapec se radostně usmál a chvátal za mnou. Obě dvě štěňata spala. Avšak jedno z nich, ten s tou nemocnou nohou, vstalo a přišlo k chlapci. Klouček měl obrovskou radost. „Vezmu si jej.“ Najednou se však zamračil a smutně se na mě podíval. „Víte, pane, já mám u sebe jenom padesát korun. Když mi to štěňátko ale dáte, slibuji vám, že za vámi budu každý měsíc chodit a dávat vám celé své kapesné. Prosím, pane.“ Co mu jen na to mám říct? „Víš, chlapečku, to štěňátko má nemocnou nohu. V budoucnu nebude moci běhat, možná ani chodit. Vlastně jsem ho chtěl nechat utratit. Ale jestli o něj stojíš, dám ti ho zadarmo.“ Chlapec na mě zůstal chvíli koukat a pak řekl. „Víte, pane, myslím, že si budeme rozumět.“ Vytáhl si pravou nohavici a já spatřil umělou nohu. „Tvorové s postižením jako já mají také právo žít.“ Poděkoval, rozloučil se a odešel spolu se štěnětem. Zůstal jsem stát na místě. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Cítil jsem se hrozně. Posadil jsem se na židli a seděl tam až do rána. Celou dobu jsem přemýšlel. Vzpomněl jsem si na maminku. Už vím, jak vyplnit její přání.

33

Vstal jsem na nohy. Popadl jsem poslední štěně, které zbylo, do náruče a zavřel svůj obchod. Přišel jsem ke své bytovce a zazvonil u sousedů. Byla to slušná rodina. Moc dobře si pamatuji, že měli rádi zvířata. Nabídl jsem jim štěně. Vzali si ho. Nasedl jsem do svého auta. Stále jsem myslel na to stejné místo. Tam, Jeku, můžeš splnit přání své maminky. Cestou jsem nic nevnímal. Dokonce jsem ignoroval dopravní značky, semafory. Po půl hodině jsem tam konečně dorazil. Byl východ slunce. Sedl jsem si na okraj skály. Pode mnou byla propast, ani nevím, jak hluboká. Chvíli jsem tam jen tak seděl. Pak jsem však vstal. Nasál jsem vzduch do plic. Připomenul jsem si obličej maminky, chlapce s umělou nohou a jeho psa. Postoupil jsem k okraji skály, zavřel oči, a převážil se dopředu. V tu chvíli jsem se cítil volný, jako pták.

Zdeňka Kolářová: Osudná volba Tak dnes je ten den D. Dneska se konečně připojím k jednomu z klanů. Jó, kdybych tak už věděl ke kterýmu. Přiřazení ke klanu vlastně určuje, co budete dělat celej zbytek života. Každej klan žije odděleně, ale dohromady tvoříme všichni jeden celek. Všichni pracujou tak, aby z toho měl užitek celý kmen. Správně by si měly být všechny klany rovny, jenže stejně jsou některé žádanější než jiné. Já bych ze všeho nejvíc chtěl být Lovec. Klan Lovců má na starosti lov, tedy shánění potravy a vůbec obživu kmene. Slyšel jsem, že mladší lovci se na lov nedostanou zatraceně dlouho a dokud nemají za sebou aspoň polovinu výcviku, můžou maximálně vařit nebo sbírat rostliny. Zní to jako nuda, ale myslím, že pro mě je to tak jako tak nejlepší volba. Máme samozřejmě víc klanů. Léčitele, Bojovníky, Matky (tenhle klan tvoří výhradně ženy) a samozřejmě ty nejpotřebnější, ale nejméně žádané, Rukodělníky. Léčitelé mají za úkol léčit jakékoliv nemoci nebo zranění a starat se o zdraví všech členů kmene. Můžou to být jak muži, tak ženy. Bojovníci kmen chrání před útoky ostatních kmenů, případně útočí na jiné kmeny. Sice jen výjimečně, ale i mezi Bojovníky se najdou ženy. Matky pečují o děti, kterým ještě nebylo 16 let, tedy které ještě nepatří k žádnému klanu. Matky nejsou jen ženy, které čekají dítě, to rozhodně ne. Matka je tady každá žena, kterou náš vůdce Erak zařadil do klanu Matek. No a Rukodělníci, ti dělají pro chod kmene nejvíc. Vyrábějí Bojovníkům i Lovcům zbraně, opravují chýše i opevnění tábora, pokud je to potřeba, stavějí nové. Část Rukodělníků také dohlíží na malá pole, která jsou součástí území našeho kmene. A pak jsou v kmeni ještě Starší. Starší jsou už příliš staří na to, aby mohli pro kmen pracovat v klanu, ke kterému patřili dřív. Starší jsou velmi vážení a taky mají obrovský vliv na Eraka. S vedením kmene je to takhle: máme velitele Eraka. To je náš nejvyšší vůdce. Jeho slovo je pro nás zákon. Na hierarchickém žebříčku je hned pod Erakem Josla, moje máma. Ona je Erakův zástupce a taky naše kněžka, takže ji musí poslouchat všichni - samozřejmě kromě Eraka. Jsem rád, že mám takhle mocnou mámu, ale taky to znamená, že ji příliš nevídám. Doufám, že se to změní, až mě přiřadí k nějakému klanu. Máma samozřejmě není na všechno sama. Aby mohla Erakovi pomáhat dobře kmen řídit, musí mít zprávy od každého z klanů a proto má každý klan svého Hlavního. Kdykoliv se řeší něco důležitého, svolá Erak poradu, na které je on, maminka a Hlavní všech pěti klanů. Já se tak těším!! Netrpělivě chodím po opatrovně jako tygr v kleci. Se mnou dnes večer na zařazení čekají jen dvě další d…- ne, my už nejsme děti. Po dnešním večeru už budeme 34

učedníci. Každopádně jsem dneska večer jedinej budoucí učedník-kluk. Ty další dvě jsou holky Hazel a Elinor. Dvojčata. Doufám, že mě vyberou jako lovce. Už to začíná. Erak vystupuje na velkou skálu. Maminka by se mu při běžné řeči ke kmeni držela za levým ramenem, kde je její obvyklé místo, ale dnes je to jinak. Dnes proběhne nejdůležitější kmenový rituál ze všech: přijetí nováčků. Máma začíná úvodní řeč stejně jako vždycky: „Dnes nadešel významný den, kdy tři z našich dětí překročí práh do života v klanech. Tento významný krok do dospělosti bude utvářet celý jejich život.“ Dřív jsem tuhle předlouhou řeč poslouchal nadšeně, ale teď si přeju, aby nás už máma předvolala před kmen a zeptala se nás, ke kterému klanu se chceme připojit. Teď máma vybízí Hlavní klanů, aby přišli na velkou skálu. Všichni hlavní už jsou na svých místech a teď je tedy řada na nás. „Nyní předstupte před kmen vy, jež žádáte o přijetí, Jaršo, Hazel a Elinor.“ Na máminu výzvu všichni tři vystupujeme ze dveří opatrovny a jako husy za sebou kráčíme na velkou skálu. Dokud jsme nevystoupili na volné prostranství, vůbec jsem neslyšel, že Starší za pomoci dešťových holí a bubnů přivolávají bouřku. Je to tradice – úplňková bouřka z nás má smýt dětské rozmary, abychom do klanů vstoupili neposkvrnění, aby byly zapomenuty naše dětské lumpárny. Zrovinka to bych potřeboval jako sůl. Doufám tedy, že se přivolání bouřky zdaří. Celé to bubnování ale vytváří velmi silnou atmosféru. Kmen je bujarý a všichni budou po dnešním večeru oslavovat. „My, kteří dnes zanecháme za sebou své dětské chyby a staneme se učedníky, přísaháme, že budeme kmeni věrně sloužit, dbát na jeho blaho a ctít jeho zákony.“ odříkávám s dvojčaty přísahu. Každý (s výjimkou kněze nebo kněžky) ji za život odříká pouze dvakrát. Poprvé při rituálu přijetí do klanu, podruhé při oslavě dokončení výcviku. „Elinor a Hazel, dcery Zoly, přistupte k ohni a sdělte všem, který klan jste si zvolily.“ „My, Elinor a Hazel, dcery Zoly dnes předstupujeme před kmen, abychom se u Tebe, Leno, Hlavní klanu Matek, ucházely o výsadu stát se Matkami. Budeme klanu Matek dělat čest a konat naše poslání tak dobře, jak jen to bude v našich silách, rozhodneš-li se nás přijmout.“ pronesla dvojčata jedním dechem. Nato Lena vystoupila o krok dopředu a odpověděla: „Elinor a Hazel, dcery Zoly, zvážila jsem vaši žádost a rozhodla se ji odmítnout. Váš potenciál netkví v úloze Matek.“ Elinor měla co dělat, aby potlačila zklamání, ačkoliv Hazel to, zdá se, potěšilo. „Hazel a Elinor byly odmítnuty klanem Matek. Stojí zde, na této skále, Hlavní, který je chce do svého klanu přijmout?“ rozléhá se nad skálou matčin hlas. „Já, Birk, Hlavní klanu Lovců, nabízím Hazel a Elinor příležitost stát se Lovkyněmi.“ Dál už Birk mluví přímo k dívkám. „Tak, jako každým dvojčatům i vám dvěma dávám příslib, že se vaše životní pouti nerozdělí, dokud si to samy nebudete přát. Přijmete-li, stanete se velkým přínosem pro svůj kmen.“ řekl Birk. „Já, Hazel, dcera Zoly přijímám návrh ctihodného Birka. Stanu se Lovkyní a budu pro kmen lovit, dokud jen k tomu budu mít dost sil.“ pronesla bez zaváhání Hazel. „Hazel, dcera Zoly, přijala. Přijímáš také ty, Elinor, dcero Zoly?“ otázala se máma. Vlastně bych si měl začít zvykat a říkat jí ctihodná kněžka. „Ano, ctihodná kněžko. I já, Elinor, dcera Zoly přijímám.“ Víc Elinor neřekla. „Hazel a Elinor, klan Lovců si vás vyvolil a vy jste si vyvolily jej. Připojte se tedy k Birkovi a jeho klanu.“ Tohle pro mě není dobré. To, že dvojčata byla vybrána k Lovcům, moje šance značně snižuje. Ach, prosím, ať mi to vyjde. „Nyní přistup ty, Jaršo, synu Narheima k ohni a sděl svému kmeni, který klan sis zvolil,“ pronáší slavnostně máma. Tedy pardon, ctihodná kněžka. Jakoby lidé nevěděli, kdo je můj otec. Můj otec Narheim zemřel už před lety, při

35

nejhorší mezikmenové bitvě, jakou kdo pamatuje. Byl to on, kdo všechny co přežili, zachránil. Za cenu vlastního života. „Já, Jarša, syn Narheima, předstupuji dnes před kmen, abych se u Tebe, Birku, Hlavní klanu Lovců, ucházel o výsadu stát se Lovcem. Budu pro klan Lovců pracovat do roztrhání těla a dohlédnu na to, aby kmen nikdy netrpěl hladem, rozhodneš-li se mě přijmout.“ Více jsem ani říct nemohl. Pro každý z klanů je tradiční žadatelská formule trochu jiná, ale nikdy se toho nezmění moc. Birk vystupuje z řady. „Jaršo, synu Narheima, zvážil jsem tvou žádost…“ Prosím, prosím, prosím, ať řekne, že přijímá, modlím se v duchu. „…a rozhodl se ji odmítnout. Tvůj potenciál netkví v úloze Lovce.“ Touhle větou Birk definitivně uhasil mé chabé naděje. Všichni z kmene si myslí, že bych se měl stát Bojovníkem, tak jako můj otec, ale to nejde. Nedokážu ublížit. Nikdy. Bych. Nikomu. Neublížil. Ani zvířeti. Nesnesu pohled na krev. Bojovníkem ani Léčitelem proto být nemohu. Lovec jsem chtěl být kvůli plamínku naděje, že bych se mohl stát nižším lovcem, tedy sběračem. Ti mají za úkol přinášet rostliny jak pro kuchyni, tak pro léčitele… Jako nejsnazší možnost by se jevil klan Rukodělníků, ale matka by nikdy nedopustila, abych se stal Rukodělníkem. Kdyby neměla takový vliv, stejně bych se jím pokusil stát, jenže při jejím postavení má nejen právo pomoci mi se rozhodnout, ale také možnost zaonačit vše podle svých představ. Zdálo se mi, že se čas zastavil. Že mezi Birkovými slovy a kněžčinou výzvou ostatním Hlavním, aby dali vědět, zda o mě stojí, uplynuly tisíce let. A zatím to bylo jen pár vteřin. Zdá se, že matku odmítnutí nepřekvapilo, tím spíše nijak nerozrušilo. Podle mého očekávání, na její slova reaguje Irnstad, Hlavní Bojovníků. „Já, Irnstad, Hlavní klanu Bojovníků, nabízím Jaršovi příležitost stát se Bojovníkem. Přijmeš-li, čeká tě sláva. Staneš se hrdinou legend, které si bude kmen vyprávět ještě o mnoho generací později, a budeš moci pomstít život svého otce.“ Irnstad se od tradiční nabídky klanu Bojovníků odchýlil více, než je obvyklé. Z toho je naprosto jasné, že jsou s matkou smluvení. Ach jo, kdyby tak byla nějaká jiná možnost! Moment, vždyť je! „Já, Jarša, syn Narheima, návrh ctihodného Irnstada…“ Tak jo, nadechnout, teď to řeknu. „…odmítám.“ Nemůžu uvěřit tomu, že jsem to vážně vyslovil. Taková opovážlivost! Kmen bouřlivě zašuměl nesouhlasem. Matka má ve tváři vepsaný šok. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by někdo přede mnou něco takového udělal. Kněžka se sice vždy zeptá dotyčného, jestli přijímá, ale odmítnout nabídku klanu je jakési nevyslovené tabu. Odmítnout druhou šanci takového významu je zkrátka svatokrádež. Z davu se teď začínají ozývat rozhořčené výkřiky: „Neslýchané!“ „Hanba!“ „Zneuctění Bojovníků!“ „Drzost!“ Vypuknul chaos. Matka, chci říct kněžka, stále nemůže najít řeč. Šokovaně mlčí. Její jediné dítě právě odmítlo životní šanci. Šanci obhájit věhlas svého otce. A nejen to. Její jediné dítě právě zničilo pověst celé její rodiny. V tom se do celé situace jako správný vůdce vkládá Erak. Vstoupil až na samý okraj velké skály. Kdyby se pohnul ještě o několik centimetrů, spadne. Nezařval „TICHO!“ nebo „UKLIDNĚTE SE!“ Dokonce ani nic podobného. Prostě si tam stoupnul a kmen se sám od sebe utišil. I Starší přestali bubnovat a volat bouřku. Roztřásl jsem se. Teprve teď jsem si uvědomil, jakou má Erak nad svým lidem moc. Poslechli jeho povel, aniž přitom musel vyslovit jediné slovo. Zadíval se na mne svýma pronikavě modrýma 36

očima. V táboře bylo v tu chvíli ticho jako v hrobě. A do toho ticha jeho zvučný, melodický hlas pronesl: „Obhaj své rozhodnutí.“ Nic víc neřekl. A já byl najednou v koncích. Pro tuhle situaci neexistovala žádná tradiční fráze, kterou bych mohl dokázat lidem, že jsem stále jeden z nich, že znám jejich historii, že moje místo je tady, v kmeni. Že jsem pořád ten stejný Jarša, jakého znali. Že jsem se vůbec nezměnil. Nevěděl jsem, co říct. Začal jsem koktat. „Já, já,… Já n-ne-ne-nemohu p-p-p-přijmout…“ Ale jak to sakra zdůvodnit? Jak říct, že jsem jiný než otec? Že bych nedokázal usmrtit ani veverku. Že nejlíp bych se hodil na Rukodělníka. „…p-p-protože…“ Vůbec jsem nevěděl, kam s očima. Nechtěl jsem hledět do země. Nechápal jsem, proč je pro mě v tu chvíli tak zásadní taková nepodstatná věc, jako kam se dívám. Nicméně upřel jsem oči do ohně. A oheň můj pohled opětoval. Z ohně se na mě dívala tvář mého otce. Nemohl jsem tomu uvěřit! A vůbec poprvé jsem omdlel při pohledu na něco jiného než na krev. Když jsem otevřel oči, potlačil jsem nutkání položit přihlouplou otázku „Kde to jsem?“ která se dostavovala po každém procitnutí z mdlob. Místo toho jsem se nenápadně rozhlédl po chýši, do které mě dopravili. I kdybych chuť se zeptat nepotlačil, bylo by to jedno. Tak jako tak tu nebyl nikdo, koho bych se zeptal. Nikdo zřejmě nechtěl být v jedné místnosti s takovým morálním zločincem, jakým jsem se dnes v očích kmene stal. Nebo už to bylo včera? Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem byl mimo. Za dveřmi se něco dělo. Slyšel jsem hlasy. Hádaly se. Matčin hlas jsem mezi nimi nepoznával, zato Erakův jsem rozeznal naprosto spolehlivě. Právě něco říkal. Zaposlouchal jsem se. Nerozuměl jsem úplně všemu, ale zachytil jsem: „Odkládat…nemá smysl…musíme…rozhodnutí… čas hlasovat.“ Nějaká porada. To není dobré. To vůbec není dobré. Poslouchal jsem, jak se bude hlasování odvíjet. Nebyl jsem schopen rozeznat všechny hlasy, ale na tom příliš nezáleželo. Každý Hlavní totiž zastupoval svůj klan a musel pronést, za koho jedná. „Já, vůdce kmene Erak, hlasuji pro.“ Pro:1, proti:0. Já, Josla, kněžka a zástupkyně velitele Eraka, hlasuji proti.“ Pro:1, proti:1. To byla moje máma, ale podle hlasu jsem ji fakticky nepoznal. Zněla tak nějak vzlykavě. Jakoby plakala. Ale… Máma nikdy neplakala! Musí jít o něco strašného! „Já, Lena, jménem klanu Matek hlasuji proti.“ Pro:1, proti:2. „Já, Rita, jménem klanu Rukodělníků hlasuji proti.“ Pro:1, proti:3. „Já, Helga, jménem klanu Léčitelů hlasuji pro.“ Pro:2, proti:3. „Já, Ido, jménem klanu Lovců hlasuji pro.“ Pro:3, proti:3. Takže poslední hlas rozhodne. „Já, Irnstad, jménem klanu Bojovníků hlasuji pro.“ Pro:4, proti:3. Návrh těsně prošel. Ve chvíli, kdy Irnstad vyslovil poslední slovo, uslyšel jsem pro mé uši ten nejstrašnější zvuk na světě. Matka propukla v skutečný hlasitý pláč. Nechápal jsem, co ji tolik rozrušilo. V tom se znenadání otevřely dveře a já si s děsem uvědomil, že už nestihnu předstírat, že jsem ještě v limbu. Byla to máma. Viděla, že jsem vzhůru a zcela proti mému očekávání se mi vrhla kolem krku. Objímala mě tak vroucně, jako už dlouho ne. Mezi vzlyky pořád opakovala jedinou větu: „Chtějí tě vyhnat!“. Ta tři slova mi nejdřív nedávala smysl. Pak mi najednou začala hlavou kroužit všechna podobná, co jsem kdy slyšel. Ta dotěrná slova se mi vysmívala a dorážela na mě: vyhnanství,

37

vyhnanec, vyděděnci, vyhoštění… Teprve teď na mě dolehla plná váha mého rebelského činu. Do mého úděsného poznání maminka zašeptala další tři slova, která mi přinesla mnohem více zmatku než ta předchozí. „Jsi jako tatínek.“ „Cože? Mami, jako… …jako táta?“ A pak mi začala v pláči vyprávět, že můj osud je až křiklavě podobný osudu mého otce. Že můj otec se ve skutečnosti vůbec nejmenoval Narheim, ale Lance. Že se máma jako mladičká léčitelka zamilovala do Lance, když ho léčila. Když s ním otěhotněla, Lance ještě ani nevstoupil do klanu. To by samo o sobě nebyl zas tak silný příběh. Podle máminých slov to bylo v kmeni celkem běžné. Ale to zdaleka nebyly jediné okolnosti. Lance měl dvojče. Narheima. Lance a Narheim byli z ryze Bojovnické rodiny. Dokonce i jejich matka byla Bojovnice. Proto se od Narheima i Lance očekávalo, že se taky stanou bojovníky. Jenže starší Lance nesnesl pohled na krev. On i mladičká Josla to zjistili, když ho ošetřovala. A pak nadešel den Lancovy volby. Pokusil se přidat se k Rukodělníkům, ale ti ho odmítli. Hlavní všech klanů se pochopitelně domlouvají, kdo si vezme kterého učedníka, a tak spolu s Narheimem dostal druhou šanci u Bojovníků. Narheim přijal. A Lance odmítl. Nejspíš nebyl první, kdo odmítl. Taky se pak hlasovalo o jeho vyhoštění. A návrh byl odsouhlasen. Celá událost se pak ututlala a velká část lidí na ni skutečně zapomněla. Nešťastná Josla pochopila, že by nikdo nebyl právě dvakrát rád, že po sobě Lance zanechal dědice, byť dosud nenarozeného, a proto Narheima uprosila, aby se vydával za otce jejího dítěte. Narheim to opravdu udělal. Zpočátku kvůli svému bratrovi, ale pak už s Joslou zůstal z vlastní vůle. Nikdy mu nedala jeho vlastního potomka, a tak s láskou vychovával aspoň syna svého dvojčete, Jaršu. „Maminko, proč jsi mi to nikdy neřekla?“ „Doufala jsem, že to nebude třeba. Ach, Jaršo,“ zašeptala a opět začala vydávat přidušené vzlyky. „Kdy?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem mluvit co nejmíň. Ne že bych toužil všechno známé opustit, ale současně jsem ani necítil jakékoliv pouto, které by mě vázalo k místu, jež jsem kdysi nazýval domovem. K místu a lidem, o jejichž péči jsem chtěl zasvětit svůj život. Ani sebemenší pouto kromě jediného. Kromě toho, které mě vázalo k mamince. „Za úsvitu. Tvůj odchod oznámí kmeni teprve po snídani.“ Najednou byla máma zase věcná a praktická. „Pojď, sbalíme ti věci na cestu.“ A pak spíš pro sebe dodala ještě: „Bude to víc, než jsem udělala pro Lance.“ Spěchali jsme do naší chýše. Přivolávání bouře se očividně vydařilo. Chudinky Hazel a Elinor se podle tradice choulily na dešti, aby dokázaly, že jsou hodny stát se učednicemi. Zvláštní. Ještě před deseti hodinami jsem si myslel, že tu budu nocovat s nimi. Kromě nich teď venku nebyla ani noha. A tak to bylo správně. Kmen spal. Když jsme dorazili k chýši, málem jsme užuž vtrhnuli dovnitř, když nás zarazily hlasy zevnitř. „To jsou Irnstadovi Bojovníci.“ zašeptala mi máma. „Vypadá to, že budeš muset odejít jako skutečný vyhnanec.“ „Bez jakýchkoliv věcí.“ dodala ještě na vysvětlenou. A mě v tu chvíli něco napadlo. „Ale jedno mi vzít nemůžou. Maminko, odejdi se mnou. Prosím.“ Zadíval jsem se jí do očí tak upřeně, jako už dlouho ne. Vzdal bych se klidně všech věcí, jen kdyby ji to přesvědčilo k tomu, aby se mnou odešla.

38

Doufal jsem, že i přes svoje vysoké postavení má víc důvodů odejít než zůstat. A podle mě měla. Kmen jí vzal tátu a teď jí chtěl vzít taky mě. Nebyly to snad dostatečné důvody odejít? A pokud by nebyly, co by je přebilo? „Půjdu. Jen si ještě vezmu jednu věc.“ Když to řekla, srdce mi poskočilo radostí a úlevou. Přemýšlel jsem, kterou jednu věc chce tak nutně. Její pracovní, tedy kněžská chýše naštěstí hlídaná nebyla. Máma šla na jisto. Zašátrala pod provizorním lůžkem, které tu měla, vyhrabala hromádku hlíny a ze vzniklé díry vyndala droboučkou truhličku. Než jsem se stačil zeptat, co v ní je tak cenného, už mě za ruku táhla k druhému, méně používanému východu z tábora. Proklouzli jsme nepozorovaně. Nikdo neočekával, že se pokusíme utéct oba a navíc dříve, než bude můj odchod nutný. Erak patrně očekával, že se v táboře budu zdržovat do posledních minut. Nic jsme ale nechtěli ponechat náhodě, a tak jsme běželi. Nepamatuju si, že bych někdy byl venku z tábora tak daleko. Zato máma se v okolí očividně vyznala. Ani jeden jsme ale neměli potřebnou vytrvalost na to, abychom doběhli tak daleko, jak bychom si přáli. Po několika nejspíš minutách běhu jsme vyčerpaně zastavili kvůli vydýchání. „Co je v té truhličce?“ zeptal jsem se mezi jednotlivými nádechy. „Mapa. K tátovi. Přidal se k Odpadlým. To jsou vyhnanci ze všech kmenů. Tuhle mapu jsem získala po čertech draze, ale stálo to zato. Najdeme Lance!“

Literární soutěž O cenu Josefa Jungmanna Právě jste dočetli sborník nejlepších literárních prací, které se nám sešly ve školním roce 2012/2013 ve 2. ročníku soutěže. Těší nás vaše tvůrčí fantazie a současně jsme pyšní na to, že dva z našich autorů měli úspěch nejen na naší místní úrovni, ale i v celostátní konkurenci. Jsou to žáci z 9. B - Zdeňka Kolářová a Dominik Růžička, jejichž práce znáte už z loňského sborníku. Oba se letos zapojili se svými literárními pracemi do celostátní literární soutěže Náš svět, kterou každoročně vyhlašuje ministerstvo školství a mládeže. A oba byli odbornou porotou vybráni a oceněni mezi nejlepšími ve své kategorii. V této soutěži se vybírají nejlepší práce ze zaslaných bez uvedení pořadí. Ze 104 soutěžních prací bylo oceněno osm, z toho dvě patří právě našim žákům Zdeňce Kolářové a Dominiku Růžičkovi. Slavnostní vyhlášení soutěže a předání diplomů autorům nejlepších prací letošního 40. ročníku soutěže Náš svět proběhlo 17. 5. 2013 v Praze v rámci veletrhu Svět knihy. Oběma gratulujeme k úspěchu a děkujeme za skvělou reprezentaci naší školy. Obě práce jsme zařadili na závěr našeho sborníku.

39

Obsah

strana

Kdo to byl Jungmann ............................................................................................................... 1 Informace o soutěži ................................................................................................................. 2 Kristýna Prustoměrská: Zázraky se dějí ............................................................................. 3 Marek Solovský, obr. ......................................................................................................... 3 Šárka Hemelková: Kočka, Pes a štěňátka, Myš ................................................................. 4 Nela Paďourová: První jarní den ....................................................................................... 4 Viktorie Lutonská: Zázračně oživlý křeček ......................................................................... 5 Anna Skládalová, obr. ....................................................................................................... 5 Terezie Vosáhlová: Zázraky se dějí .................................................................................... 6 Michaela Schartelová, obr................................................................................................. 6 Ondřej Navrátil: Zázraky se dějí, aneb někteří lidé jsou na tom hůře nežli já ................... 7 Lukáš Putna: Tenhle příběh se skutečně stal ..................................................................... 8 Jana Zatloukalová: Pohádka ............................................................................................. 8 Petra Ťuiková: Výlet do minulosti...................................................................................... 9 Kristýna Volková, obr. ..................................................................................................... 11 Klára Dospivová: Zas bude líp.......................................................................................... 13 Arnošt Vogel: Pohádka se šťastným koncem .................................................................. 15 Marek Solovský: Vajíčko .................................................................................................. 16 Roman Nevrlý, obr. ......................................................................................................... 16 Dominik Růžička: Duch .................................................................................................... 17 Stanislav Ženožička, obr. ................................................................................................. 18 Aneta Černochová: Nessi ................................................................................................. 19 Petr Komárek: Nevídaný souboj: Trpaslík pokořil obra ................................................... 21 Monika Fojtová, obr. ....................................................................................................... 21 Zdeňka Kolářová: Zázračný sen ....................................................................................... 22 Šarlota Dopitová, obr. ..................................................................................................... 26 Zdeňka Kolářová: Zázračný den....................................................................................... 27 Šárka Jarošová: Zázrak .................................................................................................... 29 Eva Lounová: Sen ............................................................................................................. 30 František Milčický, obr. ................................................................................................... 30 Klára Citronová: Věř zázrakům ........................................................................................ 31 Lenka Tomášková: Zázraky se dějí .................................................................................. 32 Adéla Nová, obr. ............................................................................................................. 32 Dominik Růžička: Štěně – oceněné v celostátní literární soutěži Náš svět ...................... 33 Zdeňka Kolářová: Osudná volba - oceněné v celostátní literární soutěži Náš svět ......... 34

Zázraky se dějí Sborník vítězných literárních prací O cenu Josefa Jungmanna 2013 Fotografie autorů vítězných prací: Rostislav Korhoň, Michal Balatka a Kateřina Mazalová, 9.B Výtvarné práce vytvořili žáci pod vedením Mgr. Zdeňky Novákové a Mgr. Ivony Smrčkové Sborník uspořádala Mgr. Vlasta Vaňková Vydala Základní škola Litovel, ulice Jungmannova