4 30. června / 30th June
17. ročník / 17th annual
Závěrečný den Apostrofu 2015… Closing day of Apostrof 2015…. …naznačil změny, které se dotknou příštího ročníku. Jejich konkrétní podobu vedení festivalu včas zveřejní, abychom se i v příštím roce mohli v Praze mezinárodně a divadelně propojit. Byli jsme rádi, že jsme s vámi
… indicated some changes which will affect the next year´s festival. They will be announced in time in definite form so that we could cooperate in an international way among the theatres. We are happy we could
mohli strávit příjemné festivalové dny poznání, během kterých nebyla přínosem samotná představení, ale také diskusní příspěvky. Často obohacovaly nejen divadelní, ale i obecně
spend pleasant festival days which were source of knowledge; not only were the performances a contribution for us, but also remarks in discussion were helpful. They have often been en-
1.
lidské nahlížení věcí. Otevřenost, nezávislost, tolerance. Pondělní odpoledne patřilo brněnského souboru Studio dům, které působí při Centru experimentální dramatiky (CED). Oproti plánované inscenaci Mince mezi zuby byl nakonec na programu Hladový ples, vytvářející apokalyptický obraz světa se zapracováním veršů českých básníků Františka Halase či Jana Skácela. V rámci večerního programu představil průřez svou tvorbou francouzsko-německý soubor Au Fil des Nuages, který svým groteskním přístupem i nadhledem navodili pohodovou atmosféru k vyhlášení výsledků celkového hlasování. Třetí místo získal dánský soubor Dunkelfolket, druhé místo maďarská inscenace Penelope Retrospective a konečně vítězné famfáry zazněly v Kafkově rodném městě směrem ke gruzínskému zpracování Proměny (gratulujeme!). Speciální cenu věnoval norský soubor (děkujeme!) řediteli festivalu Aramu Staňkovi a také slovenskému Tichu a spol. za nelehkou úlohu úvodního představení celého festivalu. „Není lehké být první na programu, ale nastavili jste laťku hodně vysoko.“ Pak už jsme diskutovali, blahopřáli, ochutnávali a loučili se. Asi proto, abychom se mohli zase za rok sejít! Tak brzy zase na viděnou!
2.
riching not just theatrical experience but also personal views in general. Open-mindedness, independence, tolerance. Monday afternoon belonged to a Brno group the Studio dům which works together with The Centre for Experimental Theatre (CED). Instead of the scheduled performance A Coin between the Teeth, The Hungry Dog was on the programme – it showed an apocalyptic picture of the world with help of the verses of Czech poets such as František Halas or Jan Skácel. In the course of the evening French-German ensemble Au Fil des Nuages presented selection of their works, they eased the atmosphere with their grotesque approach and stay-on-top-of-things view for the announcement of results of the overall vote. The third place was taken by the Danish group Dunkelfolket, the Hungarian performance Penelope retrospective placed second and finally in triumph shouted in Kafka´s hometown the Georgian group which adapted his Metamorphosis. (Congratulations!) Festival director Aram Staněk and also Slovakian Ticho a spol. received a special prize from the Norwegian ensemble for their not-so-easy role as they put in the opening performance of the festival. “It´s not easy to be the first on the programme but you set a high standard.” After that we discussed, congratulated the others, tasted something and said goodbye to each other. Maybe in order to meet each other the next year! See you soon!
pohledy z redakční půdy editorial views from the ground Hladové divadlo a žrádlo pekla
Ravenous theatre and hell food
Předposlední představení letošního festivalu přineslo malé překvapení: namísto inscenace Mince mezi zuby zhlédlo festivalové publikum inscenaci s názvem Hladový ples, přičemž okruh autorů zůstal stejný. Brněnské Studio Dům vytvořilo tuto inscenaci v režii Evy Tálské, české dramatičky, scénáristky a režisérky. Eva Tálská je jedním ze zakladatelů slavného brněnského Divadla Husa na provázku. Divadelní škola nesoucí název Studio Dům vznikla v roce 1991 a byla založena právě Evou Tálskou. V protikladu k profesionálnímu Divadlu Husa na provázku je Studio Dům prostorem pro setkávání mládeže a mladé generace herců, vznikají tu více experimentální projekty. Studenti si tu mohou vyzkoušet celý proces vzniku inscenace, například i práci na scénáři či výrobu různých rekvizit a masek. Na rozdíl od profesionálního divadla mají také na přípravu inscenace více času a mohou si tak vyzkoušet různé verze a cesty jedné inscenace.
The nearly last performance of this year´s festival brought a small surprise: instead of «Coin between the teeth», the audience was welcome to see the show «Ravenous ball», the authors remaining the same. The production was created by Studio Dům from Brno under the direction of Eva Tálská, Czech playwright and director. Eva Tálská is one of the founders of famous theatre Husa na provázku based in Brno. The theatre school named Studio Dům was founded in 1991 by her again. Contrary to the professional theatre Husa na provázku, Studio Dům represents a space of meeting for the young generation of actors, the projects that arise here are more of an experimental nature. The students can go through the whole creation process here, including the work on the script or props and masks fabrication. Unlike in professional theatre, they are given more time for the rehearsing, which allows them to try various ways and versions of one piece.
Původní matérií dnešního představení byla poezie, kterou už Eva Tálská inscenovala několikrát, jmenujme například inscenace básní Christiana Morgensterna, Jana Skácela či Jaroslava Seiferta. V představení u nás na Apostrofu jsme mohli zaslechnout verše Charlese Baudelaira, Františka Halase, Jana Skácela či Josefa Čapka. Verše byly poskládány do jakési koláže občas přerušované vstupy v podobě monologů samotné režisérky.
The original material of the given performance was poetry, which has already been put on stage by Eva Tálská several times, let´s name Christian Morgenstern, Jan Skácel or Jaroslav Seifert. In the show at Apostrof festival we could listen to the verses of Charles Baudelaire, František Halas, Jan Skácel or Josef Čapek. The verses were compiled in a sort of mosaic interrupted from time to time by the monologues of the director herself.
Již od úvodních okamžiků je divák přenesen do domu, který se potápí, postupně přicházejí další a další vlny velké potopy. Zde je nutno zmínit velikána české poezie Františka Halase, jehož dlouhodobý básnický projekt Potopa zůstal nedokončen. V Halasově díle se motiv smrti opakuje velice často a ve fragmentech Potopy tomu není jinak. Ve svých básních
From the very beginning, the audience is taken to a sinking house with the waves of a huge flood coming one after another. It is essential to mention a giant of Czech poetry František Halas, whose long-term poetry project Flood has been left unfinished. The motive of death returns in Halas´s work very often and the fragments of Flood are no exception. He
3.
mluví například o «černých řekách» a motiv vody u něj nalezneme nesčetněkrát. Ve spojení s poezií Charlese Baudelaira a českého básníka Jana Skácela by tedy diváka nemělo překvapit, že vzniklá inscenace nebude příliš veselá, ba naopak. Dokonce i Baudelairův nihilismus a dekadenci se autorům inscenace podařilo na jeviště převést. Setkáváme se s motivy apokalypsy, smrti, vražd a temných stránek v člověku i s ironickými, místy až husí kůži vzbuzujícími náhledy na lidskou slabost a pokleslost. Divák je místy atakován těžkými obrazy, ať už je to smrt dítěte, sebevražda či rozprodávání lidských orgánů. Potopa postupně zaplňuje celý prostor a diváci to mohou cítit. Text básní je místy prolínán i písněmi, tón herců je naléhavý a jazyk nechodí daleko pro vulgarismy. Jednotlivé obrazy tak v sobě nesou děsivý a překvapující rozpor.
Celou inscenací prostupuje jakási až hororová snovost. V divákovi tak roste pocit ohrožení, jako by se ocitl na nějaké makabrální slavnosti, v hororovém rituálním snu. Dopadá tak na něj hrozba blížící se potopy a těžkost hrozící apokalypsy. Vše je umocňováno černým šatem herců a hereček a neobyčejnými rekvizitami, kde je na jedné straně kočárek plný malých křížků v hlíně či rozkouskovaná panenka a na straně druhé kapr takřka na hraně života. V inscenaci zazněla slova jednoho z básníků - «Bůh má hlad» a tento verš tepe celou inscenací. Hlad po životě, po radosti, po naději.
4.
speaks about «black rivers» in his poems and the motive of water can be found many times. Combined with the poetry of Charles Baudelaire and Czech poet Jan Skácel the audience shouldn´t be surprised by the fact that the result is not a funny show, au contraire. Even Baudelaire´s nihilism and decadency has been successfully transferred to stage. We meet the motives of apocalypse, death, murders and dark traits of the human nature as well as ironic views on human weaknesses and misdemeanours, sometimes even giving goose bumps. The spectator is sometimes attacked by harsh images, such as child´s death, suicide or selling out of human organs. The flood is slowly filling the whole space and the audience can feel it. The text is interspersed by songs here and there, the tone of the actors´ voice is insistent and the language is not reluctant to vulgarisms. As a result, individual images bear a terryfying and surprising contradiction. The whole production is spread through by a nearly horror dreamy atmosphere. The feeling of danger in the audience keeps growing as if they suddenly appeared at a macabre ceremony, in a horror ritual dream. The threat of the approaching deluge and the heaviness of the impending apocalypse buries them. All of it is amplified by black clothing of the actors and by extraordinary props, where one can see a funeral pram full of small crosses planted in soil, a carved up doll or a carp on the brink of death. The words of one of the poets have been said in the show – «The God is hungry» – and it is this verse that is beating through the whole performance. The hunger for life, for joy, for hope.
Christina Gumz, Clément Labail: Pot pourri
Christina Gumz, Clément Labail: Pot pourri
Po náročném odpoledním představení nám na závěr festivalu nachystala chvilku oddechu německo-francouzská dvojice z divadelní skupiny „Théâtre Au Fil des nuages“. Christina a Clément vybrali ze své tvorby několik scének, hudebních vložek a němých filmů a slepili je dohromady do tvaru, který – možná i nezáměrně – vyprávěl o vztahu muže a ženy: prvotní zamilovanost, plány na svatbu, vybírání jména pro dítě, dálka a odloučení…
At the end of the festival, after a very demanding afternoon, the German-French duo of „Théâtre Au Fil des nuages“ prepared for us a relaxing time. Christina and Clément chose from their repertoire a few sketches, musical numbers and silent movies and compile them into the format that – maybe unintentionally – pictured a relationship between man and woman – falling in love, planning a wedding, choosing a child’s name, handling distance and separation in the relationship.
Paralela cizojazyčného divadla s němým filmem mě nikdy nenapadla a tak jsem rád, že mi ji Christina s Clémentem předvedli. Neovládám ani jeden z jejich jazyků, proto na mě celé divadlo působilo jako němý film: řeč se stala podkladovou hudbou, její tempo, melodie, charakter dokreslovaly dění na scéně, ale do slov jsem si musel význam přenést sám. A funguje to: všichni máme v určitých situacích určité vzorce chování, které možná na divadle občas parodujeme a zesměšňujeme je, přesto je v běžné interakci podvědomě očekáváme. Byla to milá tečka za festivalem: Christina i Clément působili na scéně velice uvolněně, sebejistě a přitom neztráceli schopnost sebeironie. Zkrátka: vážně mě moc bavili! Třeba na ně někdy zas narazím a zhlédnu jedno jejich představení… nebo se začnu učit německy v jejich divadelní jazykové škole. Díky Apostrofu za takový rozhled po světě!
A parallel between a theatre show in a foreign language and a silent movie never actually occurred to me, so I’m glad that Christina and Clément introduced me to it. I don’t speak any of the languages so the whole thing was to me like a silent movie: the language became a score; its rhythm, melody and character illustrated actions on stage, however the words’ meaning I had to grasp by myself. And it worked, we all do have in the certain situations the certain patterns of behaviour that we on stage parodies or mock but we still subconsciously expect to be true in a real life. It was a nice conclusion to Apostrof Festival; Christina and Clément were relaxed, confident on stage without losing their self-irony. In short, they were really entertaining. I hope in the future I’ll have a chance to see them and their performance again...or I’ll take a German lesson in their drama school. Apostrof, thank you for extending my horizons!
5.
Včera mi bylo sedmnáct
Yesterday I was seventeen
Už sedmnáct, kdo by to do mě řek´. Umím prý hřešit, lhát a krást a je mi teprv sedmnáct. Jen sedmnáct, to není žádný věk.
Yesterday I was seventeen. Oh my... seventeen. Who would have guessed. That I can misdeed, lie and steal. Since I am only seventeen. Just seventeen, I suppose that is a bland age....
Proč jen na mě vidí chyby... Cituju šlágr Suchého a Šlitra z 60. let minulého století, ale myslím přitom na právě skončený 17. ročník mezinárodního divadelního festivalu Apostrof. Jaký je to rozdíl – lidský věk a věk festivalu... U člověka začátek dospělosti, u festivalu začátek výměny zakládajících generací. Ředitel Akram Staněk oznámil na konci zásadní změny – termínové, organizační, tematické. A tak jsme možná zažili poslední „klasický“ Apostrof, jak se od roku 1999 – původně MB(apostrof)99 a od roku již Apostrof – kontinuálně profiloval. Měl všechno, čím se charakterizoval a odlišoval od ostatních podobných akcí u nás. Komunitní, téměř sousedský charakter, otevřenost, neformálnost, žánrovou i formální rozmanitost, divadelnost. A navíc i nějaké překvapení, objev. Ubylo snad těch vysloveně „amatérských“, onoho divadla z libosti, jež má svou poezii i současně (uměleckou) kulhavost. I když... Na třetím místě – podle tradičního diváckého hlasování – letos skončila inscenace Sněhurka dánského souboru Dunkelfolket. Právě oni naplňovali smysl divadla coby vzájemných setkávání. Mezi sebou, s diváky. A dokonce i náhodnými diváky na ulici. Těmi – nečekanými a současně vyhlíženými – objevy byl pro mne dvě skupiny. Slovenské Ticho a spol. s inscenací Déja vu, která nabídla soustředěné, kompaktní divadlo rovnovážně pracující se všemi divadelními složkami – literární předlohou, pečlivou režií, výtvarnou i hudební složkou. A především přinesla osobité fyzické herectví čerpající z nejlepších tradic moderní pantomimy a studiových scén let šedesátých a sedmdesátých minulého století.
6.
I am citing here Suchy and Slitr’s song from the sixties however I do have in mind the 17th International Festival Apostrof. What’s the difference – in a human age and age of a festival.... for a human 17 is the beginning of adulthood and for festival 17 is the beginning of a change of the founders’ generation. Director Akram Stanek announced the upcoming changes – in term, organization and theme. This year we probably for the last time experienced “classic” Apostrof that since its conception in 1999 – its original name MB (apostrophe) 99 and from 2005 named Apostrof – was shaping its profile. This year run had it all what in the past characterized Apostrof and made it stand out from the other similar events. The strong sense of community, good neighbourhood, openness, informality, variety of styles and genre, theatricality. And as a cherry on top a surprise or discovery. There were a little bit less of the real “amateurs” - theatre just for pleasure, that has its poetry even though it stumbles at the time (artistically) Although....in the third place - as per traditional audience vote - was this year The Snow White performed by Danish group Dunkelfolket. They fulfilled a purpose of theatre - a vehicle of mutual encounters – within their group, with the audience and even with the random spectators on the street. There was for me – the unexpected but awaited – discovery of two groups. The Slovak group Ticho a spol. with its show Déjà vu, that presented a focused, compact theatrical piece carefully using all components – script, thorough direction, stage set and music. Especially it brought unique physical acting rooted in modern mime and sketches of sixties and seven-
Předlohu z této předpostmodernistické doby si vzali i mí největší letošní favorité na zisk hlavní ceny - turecký soubor Gri Sahne. Přivezli čtyři Beckettovy jednoaktovky – Jde a přijde (1973), Akt beze slov II (1959), Katastrofa (1984) a Ne já (1973), jež uvedli pod souhrnným názvem Shorts. Do detailu propracované diamanty, jež už snad ani nelze dále brousit. Přesný rytmus, precizní svícení, pochopení Beckettových existenciálních témat a jejich živá, s divákem komunikativní interpretace, vědomé herectví. Přitom divadlo téměř bez rekvizit, bez vnějších efektů. (Divadelní) krása, (divadelní) zážitek. A pak tu byli maďarští Theatre Studio Kompania, staří festivaloví známí, stálice. Rituálně podané téma ženství a ženského údělu, žal nad osudem a smrtí, silná inspirativní předloha v jednom verši Homérova Odyssea o popravách dvanácti Penelopiných služebných. Zvláště úvodní obraz zády sedících hereček, sólové žalmy každé z nich či tkaní deček formálně zpracované pomocí mouky sypané přes dečky na velké skleněné tabule, jsou nezapomenutelnými obrazy. (Divadelní) krása, (divadelní) zážitek... Diváckou cenu si letos odváží gruzínský soubor Your Theatre za – víceméně tradiční, téměř superrealistické – zpracování Kafkovy Proměny. Bylo to jistě především zásluhou představitele Řehoře Samsy, který se snažil být – a byl - broukem každým svalem, každým hnutím svých prstů. Na můj vkus možná až příliš. Z představení se tak stávala jeho herecká exhibice. Ale možná jsem neporozuměl jeho slovům. Když jsme se po představení dozvěděli, že do inscenace byly vkomponovány i Kafkovy dopisy Felici, možná toto solo mělo i jiný smysl (a obsah) než divadelní naturalismus, který formálně tak převažoval. Nezmínil jsem ještě dvě představení přehlídky. Každé mělo svůj půvab i bolest. Brněnské Divadlo Dům dnes trpí psychickou nemocí jeho vedoucí a režisérky, legendy českého alternativního divadla Evy Tálské, což se promítá i do výsledných inscenací, jež si však – tak
ties of the last century. The artwork of this prepostmodern era was used also by mine this year favorite candidate for the main prize – Turkish group Gri Sahne. They staged four Beckett’s plays – Come and Go (1973), Act without Words (1959), Catastrophe (1984), Not I (1973) – as one show named Shorts. Perfectly shaped and cut diamonds with no flaws - the accurate rhythm, precise lighting, grasp of Beckett’s existentialism and actors’ live communication with audience, interpretation and conscious acting. Even though using just a few props and no special effects – it was a real (theatrical) beauty and a real (theatrical) experience. And there was the fixed star, the old friends - Hungarian group Theatre Studio Kompania. They almost ritually performed the theme of womanhood, woman’s destiny and grief for fate and death. Especially first part where the women were sitting back to the audience reciting the solo psalm while sifting the flour through the laces onto glass boards. The unforgettable image.... it was a real (theatrical) beauty and a real (theatrical) experience. The Audience Choice of this year was awarded to Your Theatre from Georgia for – more or less traditional, almost super-realistic – performance of Kafka’s Metamorphosis. It was first and foremost the leading actor – he portrayed his act realistically to last muscle movement – maybe to my taste a bit too much since the performance became a one-man show, however perhaps I just didn’t understand the language or perhaps the inclusion of Kafka’s letters to Felicia gave the performance another meaning and dimension. There also were two more groups, both with charm and soreness. Divadlo Dum from Brno these days suffers with the problems of their leader and director Eva Talska (the legend of alternative theatre). Despite of that this year show Hladovy pes was still very imaginative and impressive. German-French duo Christina and Clement offered at first witty and imaginative cabaret however the second half of the
7.
jako na festivalu uvedený Hladový ples – stále uchovávají silnou obrazivost a působivost. Německo-francouzské duo Christina a Clément nabídlo zprvu vtipný a nápaditý kabaret, v druhé části však své sympaticky domácké – takové D.I.Y. divadlo - téměř zabili (a diváka ubili) neúměrně dlouhým, statickým dialogem plným slov o vášnivé lásce (či spíše touze), jež – jak se v závěru dozvíme, ale nejméně od poloviny tušíme - končí banálním životem stejné dvojice v šedém, obyčejném, nudném manželství. Oba soubory, obě představení však příhodně zaplnily a vhodně doplnily celek. Celek, jímž je právě festival Apostrof charakteristický. Divadlo jako otisk nepředvídatelného života. Jednou statného a zázračného, jindy bolestného a nemocného a nejčastěji nejistého a toužícího. Po životě, po dialogu, po vztahu. Po setkání. Po lásce. Se vzestupy i pády. Skončil sedmnáctý ročník. Pravděpodobně se uzavřela jedna etapa festivalu Apostrof. Prvních šest let festival amatérského divadla, poté přizval i tzv. „nezávislé“ soubory. Termín konání a charakter festivalu se však neproměňoval. Jaká bude etapa příští?
show turned out to be an inadequately verbal show with the static monologues about a “passionate” love that culminates in a predictable banal ending. Both groups and their performances however seemly completed the festival entirety which is the strength and characteristic for Apostrof. Theatre becomes a footmark of our unpredictable life, one time brave and magical another time painful and ailing and first and foremost uncertain and yearning – for dialogue, relationship, encounter and love...with all the failures and soars. 17th Apostrof ended; most probably also ended one of its phases. First six years of Apostrof were about amateur groups only, later added the independent groups; time and dates and nature of festival remained the same, though. What will be the next phase? Vladimír Hulec
Vladimír Hulec
Byl to krásně strávený čas s vámi v divadle. Tak příště zas! Vaše redakce. It was wonderfull time with you. See you next time! Your editorial staff.
8.
