4
3. července 2014
Apostrof 2014 skončil, ať žije Apostrof 2015! Festivalovou Cenu publika si odvezl soubor z Íránu a po závěrečném večírku přišly poslední pohledy ke dveřím sálů experimentálního prostoru NoD, Divadla Na zábradlí a jeho Elidadovy knihovny, bez kterých by vůbec žádný Apostrof nebyl. I proto do třetice všeho dobrého věnujeme festivalové ohlédnutí za děním uplynulého dne jistě vůbec ne sentimentálnímu rozloučení, poděkování a přání, abychom i v následujícím roce propojili divadla z různých zemí a kultur při divadelním setkání plným inspirativní atmosféry. Středeční program zahájil norský soubor Hokksund Byteater, který přivezl do Kafkovy rodné Prahy jeho Proměnu. Navíc v roce, kdy je připomínáno 100 let od vzniku Procesu a 90 let od úmrtí samotného Franze K. „Vždy se snažíme hledat zajímavé předlohy, ukazovat lidem, jak to vidíme my,.“ řekli norští herci v diskuzi po představení. Většina z nich byla v Praze poprvé, ale v historii festivalu mělo Norsko své zástupce už v roce 2011, kdy přivezli zpracování zmiňovaného Procesu. „Chtěli bychom poděkovat Apostrofu za skvělé přijetí a doufáme, že jsme tady nebyli naposledy.“ Snad s podobnou motivací do příštích ročníků odjely i ostatní soubory. Z těch zbývajících jsme se včera podívali na svět skrze Pět oken (Maďarsko) a závěrečnou tečku obstarala belgická psychotragédie Romeo a Julie „po smrti“. Nejen to, jak inscenace dopadly v očích Vladimíra Hulce, se dozvíte, když prolistujete letošní poslední Voice.
letošní ročník proběhl, by zabralo celý bulletin a ještě bychom na někoho, i když nechtíc, jistě zapomněli. Dovolte nám proto jen několik konkrétních, speciálních díků vedení Divadla Na zábradlí a NoD – Roxy, organizátorům festivalu, bez kterých bychom se nepotkali, a tlumočnicím Faribě Šumanské (česko-íránský překlad) a Jitce Rohanové (česko-polský překlad), jejichž zásluhou jste se mohli dozvědět v rozhovorech mnohem více informací než bez nich. Děkujeme také Olze a Helence, překladatelkám Voice. Zkrátka jak zaznělo včera „z Maďarska“: „Každý člověk má právo namalovat si vlastní okno podle svého, vyřezat okno ve zdi svého souseda, aby se dostal do kontaktu s ním.“ Pojďme dál vyřezávat okna do zahraničních scén, abychom se společně dostávali do kontaktu a pěstovali ho jako zelené listy podél řek!
A teď k poděkování! Vyjmenovat všechny, kterým by se slušelo poděkovat za to, že
VÁM VŠEM, KTEŘÍ JSTE BYLI SOUČÁSTÍ LETOŠNÍHO APOSTROFU, PATŘÍ VELKÝ DÍK ZA POHODOVOU NÁLADU, SOUHRU, ORIGINÁLNÍ POHLEDY NA DIVADLO I ZA PŘÍBĚHY VAŠICH SOUBORŮ! Tak příští rok na viděnou! -red-
Hulcova bleskovka Tak odlišné divadelní světy a přístupy, jaké jsme mohli vidět poslední den festivalu, se někomu nepodaří vidět ani snad za celý život. Norští Hokksund Byteater nabídli typicky sousedské, echt amatérské divadlo, jež si k obrazu svému zpracovalo Franze Kafku a jeho Proměnu. Experimentální maďarská Kompánia Theatre Studio přijela s náročným a ambciózním mezinárodním projektem analyzujícím člověka, jeho nitro i vnější svět. A arménský soubor pracující v Belgii Mystic Theatre taneční divadlo plné afektu a vášní. Ale popořadě.
Proměna Kafkova povídka Proměna fascinuje divadelníky snad všech světadílů, oborů, forem a žánrů. V současné době ji má například na repertoáru
však zdaleka neoplývá takovými hereckými osobnostmi, aby ji dokázali rozehrát a naplnit. A tak jsme byli svědky přehrávaně hyperrealistického herectví a popisných situací, jež sice mohou ve skutečné nemocnici vznikat, na jevišti však vedou k pouhé ilustraci a převyprávění již známého příběhu. Přesun z Řehořova pokoje do otevřeného prostředí, kde se polonahý hlavní představitel vyděšeně schovává a pohybuje, poškrábán zřejmě vlastními nehty, dovolil sice sledovat „v přímém přenosu“ jeho strach a zděšení, zrovna tak jako reakce okolního světa (rodiny, Prokuristy, personálu) vůči němu, ale úvodní slibný (psychoanalytický) výklad režisér s herci vychýlili kamsi do nemocniční reality, soustředíce se především na své figury, které – každý dle svých možností – co nejdůkladněji ztvárňovali. Vynášet herectví někoho nad jiného nebo dokonce kritizovat divadelní nedostatky by bylo v tomto typu sousedského divadla nefér. Typicky ochotnický spolek je sympatický tím, že každý z jeho členů má jinou profesi a v souboru pracuje a divadlu se věnuje z “čiré radosti“. Každou jejich produkci sice vidět netřeba, ale být s nimi v průběhu představení, je příjemné a lidsky nabíjející.
Pět oken – lexikologie pohledu pražské Švandovo divadlo. Soubor Hokksund Byteater z jižní části Norska ve spolupráci s původem bosenským režisérem Damirem Dado Pudarem si na rozdíl od všech, které jsem měl možnost vidět, vytkl hodně ambiciózní cíl – zpracovat nejslavnější Kafkovu povídku formou psychoanalytické seance. Řehoř Samsa je jedním z pacientů, který s ostatními přehrává před diváky své běsy a fóbie. Kromě rodiny Samsových (otce, matky a sestry) vystupují ještě dva herci – sestra (tak trochu jako by vypadla z Přeletu nad kukaččím hnízdem) a lékař, který se v jednu chvíli ještě promění v Prokuristu. Oba ovládají i rytmus a čas příběhu. Čas totiž nahlas odtikává v popředí scény stojící metronom a oba herci jej různě zrychlují, zpomalují či na chvíli zastavují. Koncepce je to pozoruhodná a v zásadě by mohla přinést zajímavé divadlo. Norský soubor
Maďarská Kompánia Theatre Studio je jedním z nejčastějších hostů festivalu – z jeho dosavadních šestnácti ročníků zde hrála již posedmé.
Je to vyspělý ambiciózní (a sympatický) soubor nedávných absolventů budapešťské herecké školy, kteří zde – v Budakészi, což je nedaleko od Budapešti - získávají první ostruhy. Tak trochu maďarské Činoherní studio, jen více zaměřené na fyzické a výtvarné divadlo. Projekt Pět oken – lexikologie pohledu je v historii souboru trochu výjimečný, neb se jedná o mezinárodní spolupráci s více hostujícími herci ze zemí Visegrádské čtyřky. Zadali si mnohovýznamové téma: Okno jako vstup do duše člověka a jako možnost vyhlížet z „nitra“ člověka (oknem) ven. Patnáct účinkujících herců a hereček nabídlo režisérovi této produkce, Polákovi Krzysztofovi Zylińskému, různé sólové i skupinové výstupy na daná témata a on je pak složil do inscenační mozaiky mnoha (obávám se, že příliš mnoha) scén a scének, jež zřejmě měly ve výsledku vytvořit vrstevnatý obraz lidské duše. Od jemně humorných, komických rovin přes hledání a navazování vztahů po existenciální motivy míjení, opuštěnosti a smrti. To se však nezdařilo. Divák sleduje nepřehledné množství tu realistických, tu vysoce symbolických a tam zase komediálních či hravých čísel a výstupů bez čitelné propojenosti a jasné koncepce. Některé obrazy jsou vysoce působivé (především několik výtvarně symbolických odehrávajících se v pěti pojízdných rámech-oknech jako abstraktní „reliéfní“ stínohra), jiné až trestuhodně herecky nedbalé (sebevražda ženy odehraná napůl za kufrem), a to vše v pestrobarevné estetice jakýchsi šedesátých let minulého století než dnešní. Zkráceno na třetinu a dotaženo do výtvarné a herecké preciznosti, mohlo to být kvalitní pohybově-výtvarné představení. Takto jsme v klubu NoD viděli jen rozvláčný výstup z dílny mnoha pejsků a kočiček.
Romeo a Julie „po smrti“ Psát o poslední produkci festivalu Romeo a Julie „po smrti“ je těžké. Arménský manželský taneční pár – Artur a Armenuhi Sukiasyanovi - plus mladý arménský herec Hayk Eranosyan žijící v Belgii a vystupující pod názvem Mystic Theatre předvedli taneční představení překypujících emocí a vášní. Romeo a Julie jsou v něm pronásledovaní symbolickou postavou
Démona či Ďábla, který se snaží jejich lásku překazit a v závěru těhotné Julii vezme (zabije?) dítě. Přehršel symbolů, v jedné chvíli se dokonce z výšky snese dřevěný kříž, který tanečník „obalí“
bílou Juliinou vlečkou, herecké prožívání vztahů a situací, bílá maska jakoby vzatá z Fantoma v opeře, hraní mezi diváky, několikrát použitý křik apelující z jeviště přímo na diváky, to vše je pro Středoevropana těžko pochopitelné a přijatelné. Asi jako byste sledovali vážně míněný bollywoodský film, nelze se ubránit úsměvu. Pro Armény (a jistě nejen je) je to však zřejmě naprosto v řádu věci a jejich srdce to jímavě drásá. Prostě jiná kultura. I to je Apostrof. Setkáte se a jste konfrontováni se světy, s kterými byste se jinak nepotkali či je dokonce zdaleka míjeli. Byl to letos dobrý, byť nijak převratný festival s – pro mne překvapivě – kritiky i divácky shodným vnímáním kvality. Dle divácké ankety bylo nejlepší představení Íránky Morvarid Ramezani Má Sofie a brazilského Teatra Didáctico da UNESP & Teatro de Brancaleone Řeka, následováno malovickým Continuem Den osmý. K nim – do čtveřice – přiřadili diváci italskou Katedrálu. Kdyby to bylo podle mne, přidal bych k prvním třem polskou Jak vrba v poli vyrůstala jsem. S prvními třemi vřele souhlasím. A nelze přece být s většinou zajedno ve všem. To by bylo divné, ne? Šestnáctý ročník skončil, ať žije sedmnáctý. Za rok v Divadle Na zábradlí, NoD a možná i jinde v Praze na shledanou. Vladimír Hulec
Pět oken jako pět podob člověka Poledním rozhovorem pro letošní Voice bude povídání s členkou souboru Kompánia Theatre Studio, Henriettou Szalay, která je zdejšímu publiku již dobře známá, stejně jako samotný soubor. Apostrof navštívili již posedmé, tentokrát s inscenací Five Windows/Pět oken-lexikologie pohledu, která je projektem v rámci Visegrádské čtyřky. Diskutovaly jsme nejen o této inscenaci, jejímž leitmotivem je symbol okna, které spojuje vnější a vnitřní svět, ale i o souboru samotném.
Red: V diskuzi po představení jsi zmínila, že
jste na Apostrofu již posedmé. To vypadá, že se vám tady líbí :-). Mě by tedy zajímalo, co vás na Apostrof stále zavádí a čím vás láká?
Henrietta: Je vícero důvodů. Jedním z nich
je publikum, protože je velmi citlivé a velmi dobře reaguje na věci a je pozorné. Dále je nám sympatická opravdu dobrá festivalová atmosféra. A v neposlední řadě právě před sedmi lety, když jsme tady byli poprvé, setkali jsme se zde s jistým polským režisérem, se kterým spolupracujeme dodnes. To bylo pro nás velmi důležité.
Red: Každý rok navštěvuješ festival se ste-
jným souborem, ale potkáváme se s různými lidmi. Jak vlastně Kompánia Theatre Studio funguje? Má stálý soubor nebo se složení stále obměňuje?
Henrietta: Ve skupině Kompánia tak 50-60%
lidí zůstává stejných. S postupem času jsme ale například začali pracovat s různými režiséry, a tím se začala měnit i poetika představení. Někdy je na scéně živá kapela, jindy je představení více taneční. Někdy je zase založeno na dvouapůlhodinovém textu, dělali jsme například i Shakespeara. Ale stále ty inscenace organizuje Kompánia studio. V dnešní inscenaci bylo například pět nových lidí, a takřka každý se v umění věnuje jinému oboru. Byli zde filmaři, choreograf, výtvarník, pedagog a jiní.
Red: Ve vašich inscenacích se tedy objevují
lidé z nejrůznějších uměleckých oborů. Každý
přináší nějaké prvky ze své oblasti zájmu, jak se to projevuje na vzniku inscenace?
Henrietta: U nás se jedná v podstatě o autor-
ské divadlo. Každý pracuje s těmi prostředky, které zná a které používá. Každý si vymyslí část scény, kostýmu, předměty, které použije. Každý herec vyrobí část rekvizit, nemáme na to techniky. Nakonec to dáme dohromady tak, aby to bylo nejen vizuálně jednotné, ale aby to dávalo smysl i jako celek.
Red: Co se týče národnostního složení souboru – pocházejí všichni členové z Maďarska nebo se u vás míchá vícero národností?
Henrietta: Většina herců jsou Maďaři,
ale inscenaci, kterou jste právě zhlédli, režíroval polský režisér. Spolupracovali jsme s polskými hudebníky, slovenskou výtvarnicí. Já sama jsem ze Slovenska, ale jsme v kontaktu i s mnoha českými umělci.
Red: I když je to národnostní složení v podstatě středoevropské, projevují se při práci nějak kulturní rozdíly?
Henrietta: Určitě ano. Ale hlavně při těch
intenzivních spolupracích se postupně sjednocujeme. Čím více času trávíme s tím druhým, tím více se sobě přibližujeme, ať už jsme jakékoliv národnosti. Mnohdy už si rozumíme jen z pohledů. Nejsou mezi námi ani jazykové bariéry, i když nesdílíme jen jeden jazyk. V průběhu let jsme našli jeden společný, kterým si rozumíme všichni.
Red: Dnešní inscenace vznikla minulé léto
a jmenuje se Five Windows. Můžeš nám přiblížit, jakou symboliku nese tento název?
Henrietta: Je to v podstatě pět úhlů pohledů
na to, jaký jsem. Snažili jsme se vystavět postavy pomocí těchto pěti oken. První okno představuje to, jak mě vidí ostatní. Já se nějak jevím vnějšímu světu, ale uvnitř můžu být úplně jiný. Je to takový povrchní pohled. Druhé okno ukazuje to, jak já chci, aby mě druzí viděli, a ani toto okno nemusí být pravdivé. Třetí okno
představuje všechny ty věci, které nechci, aby ostatní viděli. Například mé vnitřní chyby, které se snažím zakrýt. Nebo mám nějaké tajemství či bolest, které skrývám. Čtvrté okno je více niterné. Toto okno je mimo mé vědomí. Já jsem nějaký, mám určité problémy, ale vědomě si to ani neuvědomuji, nedokážu to změnit a ovlivnit. A páté okno je to nejniternější. Nazvali jsme ho transcendentním oknem, které definuje můj vztah k božstvu, k něčemu vyššímu, co mě přesahuje. Z těchto malých fragmentů oken je složena celá inscenace
Red: Tato inscenace je tedy opravdu intimní zpovědí každého z herců?
Henrietta: Ano, velmi intimní. Je to mozaika. Každý si skládá svůj svět a potkává se přitom s někým jiným a podle toho funguje i komunikace mezi nimi, která není vždy jednoduchá.
Red: Děkuji moc za rozhovor.
APOSTROFNÍK Na závěr závěrečného zpravodaje ze závěrečného dne jsme tu s tak trochu jinými ohlasy. Tentokrát jsme se neptali diváků, ale účastníků a neptali jsme se na pocity a názory k jednotlivým představením, ale na dojmy z celého festivalu a také na přání do dalších let. My přejeme Apostrofu především mnoho spokojených diváků! Doufáme, že jste si uplynulé tři dny užili stejně jako dotazovaní a stejně jako my.
Jak si užíváte festival a co se vám na něm a na Praze líbí? „Perfektně!!! Asi nejsem ten správný člověk na tuto otázku, protože já miluji všechno. Neformální atmosféra festivalu jde skvěle s městem i s Čechy. Vy jste totiž lidé, se kterými se dají příjemně navázat kontakty.“ - člen norského souboru Hokksund Byteater
„Naplno, naplno, naplno... Jsme plní emocí a atmosféra je perfektní. Jsem v Praze podruhé a pořád objevuji něco nového. Vše je báječné, vše je krásné.“ - člen belgického souboru Mystic Theatre „Festival si moc užíváme. Je to pro nás velice zajímavá zkušenost, protože jsme se setkali se vzdálenými kulturami. A důležité pro nás je, že naše představení vidělo úplně jiné publikum a získali jsme tak nové názory a náhledy.“ - členové brazilského souboru Teatro Didático da UNESP & Teatro de Brancaleone „Jsem ráda, že jsem mohla být součástí tohoto festivalu. Bavilo mě potkávat se s novými lidmi a ostatními skupinami a poznávat nové pohledy na divadlo.“ - režisérka italského souboru
Co byste vzkázali/popřáli festivalu do dalších let?
Bude se vám po festivalu stýskat? Po čem přesně?
„Možná by byly dobré titulky, protože je těžké pochopit a porozumět celému příběhu bez toho, aniž byste alespoň trochu rozuměli textu.“
„Samozřejmě! Atmosféra Prahy je opravdu speciální. Bude nám také chybět ten kontakt s jinou kulturou a ostatními soubory … a taky naše průvodkyně Týna! :D“
- členové brazilského souboru Teatro Didático da UNESP & Teatro de Brancaleone
- členové brazilského souboru Teatro Didático da UNESP & Teatro de Brancaleone
„Přežít! Aby sem přilétali lidi z co nejvíce destinací a míst od Slovenska, Rakouska, Polska, Německa přes Itálii, Arménii, Rusko, severské státy, Velkou Británii a Španělsko po Austrálii, severní pól, Severní Ameriku, Jižní Ameriku a jižní pól … a možná v budoucnosti, která třeba není tak daleko, i z kosmu, z nějakých cizích planet, protože by tady měli určitě co ukázat.“
„Bude se nám stýskat... Užili jsme si hodně zábavy. Byli jsme zde již několikrát a vždy je to skvělé. Je to jako se vracet domů. Milujeme na Praze vše – město, pivo ... lidi, pivo … :D atmosféru, umění … a samozřejmě pivo. :D Doufáme, že se ještě vrátíme.“
- Vladimír Hulec, moderátor diskuzí a divadelní kritik „Že to byl skvělý festival a přeji mu mnoho štěstí do dalších let. Budeme se snažit vytvořit do příštího ročníku další představení a opět se do Prahy vrátit. Za vše moc děkujeme.“ - členka belgického souboru Mystic Theatre „Přeji festivalu vše nejlepší, mnoho sponzorů a podporovatelů. Také aby vydržel co nejdéle a stal se ještě žádanějším.“ režisérka italského souboru
- členové norského souboru Hokksund Byteater „Bude mi chybět Praha. Pro mě Praha rovná se UMĚNÍ. Jsem herečka a tohle město mi dává mnoho emocí a inspirací … víc než jakékoliv jiné, ve kterém jsem kdy hrála. Když tady hrajeme, stává se naše představení úplně jiným, novým.“ - členka belgického souboru Mystic Theatre
