ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ. vergessene helden

ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ vergessene helden

ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ vergessene helden Němečtí odpůrci nacismu v českých zemích Deutsche NS-Gegner in den böhmischen Ländern

Tomáš Okurka (ed.)

Ústí nad Labem 2008

Kniha vychází jako doprovodná publikace k výstavě „Zapomenutí hrdinové“ v rámci projektu „Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu“.

© Muzeum města Ústí nad Labem, 2008 ISBN 978-80-86475-18-9

Das Buch erscheint als Begleitpublikation zur Ausstellung „Vergessene Helden“ im Rahmen des Projektes: „Dokumentation der Schicksale aktiver NS-Gegner, die nach dem Zweiten Weltkrieg von den in der Tschechoslowakei angewendeten Maßnahmen gegen die sog. feindliche Bevölkerung betroffen waren“.

Obsah Inhalt

ÚVODEM EINLEITUNG

5

(Tomáš Okurka)

KDO BYL NĚMECKÝM ANTIFAŠISTOU? WER WAR EIN DEUTSCHER ANTIFASCHIST?

9

(Adrian von Arburg)

OSUDOVÁ LÉTA. CESTA SUDETONĚMECKÝCH ODPŮRCŮ NACISMU 1933–1938 SCHICKSALSJAHRE. DER WEG DER SUDETENDEUTSCHEN GEGNER DES NATIONALSOZIALISMUS 1933 bis 1938

25

(Thomas Oellermann)

NA STRANĚ SPOJENCŮ. NĚMEČTÍ ANTIFAŠISTÉ V LETECH DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY AUF DER SEITE DER ALLIIERTEN. DEUTSCHE ANTIFASCHISTEN IN DEN JAHREN DES ZWEITEN WELTKRIEGES

37

(Stanislav Kokoška)

NEOSLAVOVANÍ HRDINOVÉ. NĚMEČTÍ ANTIFAŠISTÉ PO ROCE 1945 UNGERÜHMTE HELDEN. DEUTSCHE ANTIFASCHISTEN NACH 1945

43

(David Kovařík)

3

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ ZEITZEUGENGESCHICHTEN

51

Otto Seidl

52

Herbert Löwit

54

Edith Kroupová

56

Hedvika Hurníková

58

Olga Sippl

60

Alexander Stefanescu

62

Herta Sedláčková

64

(Martin Krsek, Tomáš Okurka)

TŘI PŘÍBĚHY Z ÚSTÍ NAD LABEM DREI GESCHICHTEN AUS AUSSIG

67

Ernst Neuschul

68

Leopold Pölzl

70

Rudolf Sieber

72

(Václav Houfek, Martin Krsek)

VÝTVARNÉ UMĚNÍ PROTI NACISMU BILDENDE KUNST GEGEN DEN NATIONALSOZIALISMUS

75

(Václav Houfek)

SEZNAM ZKRATEK ABKÜRZUNGSVERZEICHNIS

4

95

Úvodem Einleitung

Mezi německy hovořícími občany bývalého Československa byli též odpůrci nacismu. Vystupovali jako protivníci henleinovců, v době ohrožení Československé republiky v roce 1938 prokazovali ochotu ji bránit, během nacistické okupace se doma či v emigraci zapojili do odbojové činnosti, mnozí z nich byli nacistickým režimem vězněni nebo popraveni. Z největší části se jednalo o sociální demokraty a komunisty, mezi německými antifašisty najdeme ale i nesocialistické a politicky neorganizované odpůrce Hitlera, například katolické duchovní. Tito lidé se po válce zpravidla nedočkali zaslouženého uznání, ale byli naopak jakožto příslušníci „provinilého“ německého národa vystaveni nenávisti české společnosti a znovu perzekvováni. Spravedlivé zhodnocení role německých antifašistů bylo v poválečném Československu vzhledem k dobovým okolnostem nemyslitelné. K převládající protiněmecké náladě po skončení války přibylo v roce 1948 nastolení totalitního komunistického režimu. Hovořilo-li se o německých odpůrcích nacismu, byli k nim počítáni téměř výhradně komunisté. Po roce 1989 nastaly svobodnější podmínky k debatě o československých Němcích, dějiny Němců v českých zemích se obecně staly jedním z nejdůležitějších témat české historiografie, otázka německých antifašistů však po dlouhou dobu stála spíše na okraji tohoto zájmu.

Unter den deutschsprachigen Bürgern der ehemaligen Tschechoslowakei waren auch NS-Gegner. Sie traten gegen Henlein auf und waren in der Zeit, als 1938 die Tschechoslowakische Republik bedroht war, bereit, sie zu verteidigen. Während der Okkupation durch die Nationalsozialisten beteiligten sie sich zu Hause und in der Emigration am Widerstand, viele von ihnen wurden vom NS-Regime inhaftiert oder hingerichtet. Größtenteils handelte es sich um Sozialdemokraten und Kommunisten, doch unter den deutschen Antifaschisten sind auch nichtsozialistische und politisch nicht organisierte Hitler-Gegner zu finden, zum Beispiel katholische Geistliche. Diese Menschen erfuhren nach dem Krieg in der Regel nicht die verdiente Anerkennung, im Gegenteil, sie waren als Angehörige des „schuldig gewordenen“ deutschen Volkes dem Hass der tschechischen Bevölkerung und erneut der Verfolgung ausgesetzt. Eine gerechte Beurteilung der Rolle der deutschen Antifaschisten war in der Tschechoslowakei der Nachkriegszeit aufgrund der damaligen Umstände undenkbar. Zur vorherrschenden antideutschen Stimmung nach dem Ende des Krieges kam nach 1948 das totalitäre kommunistische System. Wenn man von deutschen NS-Gegnern sprach, rechnete man diesen fast ausschließlich Kommunisten zu.

5

V srpnu 2005 vydala vláda České republiky usnesení, v němž německým antifašistům z Československa vyjádřila své hluboké uznání a omluvu. Součástí vládního usnesení bylo i uvolnění finanční částky na projekt „Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu“. Jeho hlavním nositelem a realizátorem se stal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, spoluřešiteli Muzeum města Ústí nad Labem a Národní archiv. V rámci projektu se v Česku, Německu a dalších státech uskutečnily desítky životopisných rozhovorů s pamětníky, při nichž byly pořízeny zvukové a zčásti i obrazové záznamy. V českých i zahraničních archivech byl proveden rozsáhlý archivní výzkum. Vznikla databáze německých anti-

6

Nach 1989 entstanden dann freiere Bedingungen für eine Debatte über die tschechoslowakischen Deutschen, die Geschichte der Deutschen in den böhmischen Ländern wurde allgemein zu einem der wichtigsten Themen der tschechischen Historiographie, die Frage deutscher Antifaschisten stand aber lange Zeit nur am Rande dieses Interesses. Im August 2005 gab die Regierung der Tschechischen Republik eine Erklärung heraus, in der sie den deutschen Antifaschisten in der Tschechoslowakei hohe Anerkennung zollte und sich bei ihnen entschuldigte. Bestandteil der Regierungserklärung war auch die Zurverfügungstellung finanzieller Mittel für das Projekt „Dokumentation der Schicksale aktiver NS-Gegner, die nach dem Zweiten Weltkrieg von den in der Tschechoslowakei angewendeten Maßnahmen gegen die sog. feindliche Bevölkerung betroffen waren“. Hauptträger und Realisator des Projektes war das Institut für Zeitgeschichte der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik in enger Zusammenarbeit mit dem Museum der Stadt Aussig (Ústí nad Labem) und dem Nationalarchiv. Im Rahmen dieses Projekts fanden in Tschechien, in Deutschland und in weiteren Staaten Dutzende Interviews mit Zeitzeugen statt, bei denen Audio- und teilweise auch Videoaufzeichnungen angefertigt wurden. In tschechischen und ausländischen Archiven begann man mit umfangreichen Quellenstudien. Es entstand eine Datenbank deutscher Antifaschisten in der Tschechoslowakei. Aus Projektmitteln wurden viele Publikationen, mehrere Dokumentarfilme, wissenschaftliche Konferenzen, Vorträge für die Öffentlichkeit und weitere Veranstaltungen gefördert. Dabei wird darauf geachtet, dass das Thema der deutschen Antifaschisten in der Tschechoslowakischen Republik in geeigneter Weise der Schuljugend vorgestellt wird, was ein Schulprogramm gewährleisten soll. Nicht zuletzt muss auch der Internetauftritt auf den Seiten www.zapomenutihrdinove.cz erwähnt werden. Zu den wichtigsten Ergebnissen des Projektes gehören Ausstellungen. Zuerst entstand eine kleine Informationsausstellung, die es sich zum Ziel gesetzt hat, vor allem die Öffentlichkeit im Ausland mit der Erklärung der Regierung

fašistů z Československa. Za přispění projektu bylo vydáno množství publikací, natočeno několik dokumentárních filmů, uspořádány vědecké konference, přednášky pro veřejnost a další akce. Velký význam je přikládán tomu, aby bylo téma německých antifašistů z ČSR představeno vhodným způsobem také školní mládeži, což má za cíl realizovaný školní program. V neposlední řadě je třeba zmínit webovou prezentaci na stránkách www.zapomenutihrdinove.cz. K nejdůležitějším výstupům projektu patří výstavní činnost. Nejprve vznikla malá informační výstava, která si kladla za cíl seznámit především zahraniční veřejnost s prohlášením vlády ČR a oslovit pamětníky událostí. Na podzim roku 2007 měla v Ústí nad Labem vernisáž velká putovní výstava, která již zúročila dílčí výsledky probíhajícího projektu. Od té doby navštívila několik měst v Česku a Německu a s jejím putováním se počítá i v příštích letech. Vyvrcholením výstavních aktivit je stálá expozice Zapomenutí hrdinové, otevřená v Ústí nad Labem od září 2008. Zpracovává výsledky vědeckého bádání a představuje je široké veřejnosti. Vedle obecné části, která návštěvníky seznamuje s problematikou německých antifašistů v českých zemích od období první Československé republiky až po poválečnou dobu, věnuje výstava velký prostor svědectvím pamětníků. Jejich dramatické osudy jsou zde vylíčeny prostřednictvím textů s fotografiemi, komiksu a zvukových i obrazových nahrávek. Na výstavě jsou dále představeny dobové filmové záběry, autentické předměty, plakáty, obrazy a podobně. U příležitosti otevření stálé výstavy vznikla i tato doprovodná publikace. Obsahuje příspěvky čtyř historiků, které sloužily jako podklad při tvorbě výstavních textů. V první studii se Adrian von Arburg zabývá pojmem „německý antifašista“ a upozorňuje na potíže s přesným určením okruhu osob, které do této kategorie v prostředí českých zemí patří. V následující studii popisuje Thomas Oellermann klíčové

der Tschechischen Republik vertraut zu machen und Zeitzeugen der Ereignisse anzusprechen. Im Herbst 2007 fand in Aussig die Vernissage zu einer großen Wanderausstellung statt, die bereits Teilergebnisse des laufenden Projektes nutzen konnte. Ab dieser Zeit war die Ausstellung in mehreren Städten Tschechiens und Deutschlands zu sehen, und auch in den nächsten Jahren soll sie an weiteren Orten gezeigt werden. Den Höhepunkt der Ausstellungsaktivitäten bildet die ständige Ausstellung Vergessene Helden, die seit September 2008 in Aussig zu sehen ist. Sie verarbeitet die Ergebnisse der wissenschaftlichen Forschungen und stellt sie der breiten Öffentlichkeit vor. Neben einem allgemeinen Teil, der die Besucher in die Problematik der deutschen Antifaschisten in den böhmischen Ländern von der Ersten tschechoslowakischen Republik bis in die Nachkriegszeit einführt, wird im Rahmen der Ausstellung auch Erinnerungen von Zeitzeugen viel Platz eingeräumt. Ihre dramatischen Schicksale werden hier mithilfe von Texten, Fotografien, Comics sowie Audio- und Videoaufnahmen erzählt. Auf der Ausstellung werden des Weiteren Filmdokumente, authentische Gegenstände, Plakate, Bilder u. a. vorgestellt. Anlässlich der Eröffnung der ständigen Ausstellung entstand auch diese Begleitpublikation. Sie enthält Beiträge von vier Historikern, die als Grundlage für die Ausstellungstexte dienten. In der ersten Studie befasst sich Adrian von Arburg mit dem Begriff „deutscher Antifaschist“ und macht auf die Schwierigkeiten mit der genauen Bestimmung des Personenkreises, der zu dieser Kategorie in den böhmischen Ländern gehört, aufmerksam. In der folgenden Studie beschreibt Thomas Oellermann den entscheidenden Zeitraum 1933–1938, als das Lager der Sudetendeutschen grundlegend in der Frage der Annahme oder der Ablehnung des Nationalsozialismus im benachbarten Deutschland und der Henlein-Bewegung in der Tschechoslowakei gespalten war. Stanislav Kokoška analysiert im weiteren Text die Kriegsjahre: die Verfolgung der sudetendeutschen Antifaschisten durch die Nationalsozialisten, den antifaschistischen Widerstand in den Sudeten und die Tätigkeit der Sudetendeutschen im Exil. Im letzten Beitrag

7

období let 1933–1938, kdy byl tábor sudetských Němců zásadním způsobem rozdělen otázkou přijetí, nebo odmítnutí nacismu v sousedním Německu a Henleinova hnutí v Československu. Stanislav Kokoška v dalším textu rozebírá válečná léta: perzekuci sudetoněmeckých antifašistů nacisty, protinacistický odboj v Sudetech a činnost sudetských Němců v exilu. V posledním příspěvku si David Kovařík všímá poválečného období, kdy byli němečtí odpůrci nacismu v Československu mnohdy vystaveni další diskriminaci, a většina z nich se nakonec rozhodla pro odchod do Německa. Předkládané texty se v některých pasážích navzájem překrývají, vzhledem k jejich srozumitelnosti a logice jejich závěrů je však v této publikaci otiskujeme všechny v nezkrácené podobě. K tématu německých antifašistů patří i díla výtvarných umělců. Mnozí z nich byli nacisty pronásledováni nejen za své politické názory, ale také kvůli způsobu umělecké tvorby, která byla označována za „zvrhlé umění“. Bezprostřední vztah k tématu naší výstavy mají přitom jak němečtí umělci narození v Čechách, tak tvůrci z Německa a Rakouska, kteří v Československu nalezli ve 30. letech azyl. Do publikace jsme zařadili výběr z děl umělců obou těchto skupin a opatřili jej krátkým komentářem. Obrazovou složku této knihy pak dotvářejí dobové fotografie, plakáty a dokumenty. Konečně dáváme v této publikaci prostor i vylíčení několika konkrétních životních osudů. Vedle tří příběhů lidí, kteří se narodili či žili v Ústí nad Labem, jsou to příběhy dosud žijících pamětníků. Právě zaznamenaná svědectví lidí, kteří se s nacismem utkali nebo jím byli za své smýšlení pronásledováni, patří k nejcennějším výsledkům celého projektu. Tyto životní osudy jsou dodnes velmi působivé a inspirativní. Antifašisté tvořili mezi českými Němci menšinu, jejich postoje a osobní statečnost by však neměly být zapomenuty. Proto také vznikla výstava Zapomenutí hrdinové a tato kniha.

betrachtet David Kovařík die Nachkriegszeit, als die deutschen NS-Gegner in der Tschechoslowakei oftmals einer weiteren Verfolgung ausgesetzt waren und sich dann meistens für einen Weggang nach Deutschland entschlossen. Die vorgelegten Texte überschneiden sich in einigen Passagen, doch zum besseren Verständnis und wegen der Logik ihrer Schlüsse werden sie in dieser Publikation vollständig in ungekürzter Form abgedruckt. Zum Thema deutsche Antifaschisten gehören auch Werke bildender Künstler. Viele von ihnen wurden von Seiten der Nationalsozialisten nicht nur wegen ihrer politischen Überzeugungen, sondern auch wegen der Art ihres künstlerischen Schaffens verfolgt: man bezeichnete ihre Werke als „entartete Kunst“. Eine unmittelbare Beziehung zum Thema der Ausstellung haben dabei sowohl deutsche Künstler, die in Böhmen geboren wurden, als auch Künstler aus Deutschland und Österreich, die in den 30er Jahren in der Tschechoslowakei Asyl fanden. In die Publikation aufgenommen wurde auch eine Auswahl an Werken von Künstlern dieser beiden Gruppen, die mit einem kurzen Kommentar versehen wurde. Das Bildmaterial zu diesem Buch besteht weiter aus Fotografien, Plakaten und Dokumenten aus der damaligen Zeit. Schließlich wird in dieser Publikation auch Platz konkreten Lebensschicksalen eingeräumt. Neben drei Geschichten von Menschen, die in Aussig geboren wurden oder hier lebten, handelt es sich um Geschichten lebender Zeitzeugen. Gerade die aufgenommenen Berichte von Menschen, die gegen das NS-Regime kämpften oder von ihm aufgrund ihrer Gesinnung verfolgt wurden, gehören zu den wertvollsten Ergebnissen dieses Projektes. Diese Lebensschicksale sind bis heute sehr beeindruckend und inspirativ. Die Antifaschisten waren unter den böhmischen Deutschen in der Minderzahl, ihre Haltungen und ihr persönlicher Mut aber sollten nie vergessen werden. Auch aus diesem Grunde entstanden die Ausstellung Vergessene Helden und dieses Buch.

Tomáš Okurka Muzeum města Ústí nad Labem září 2008

Tomáš Okurka Museum der Stadt Aussig September 2008

8

Kdo byl německým antifašistou? Wer war ein deutscher Antifaschist?

Adrian von Arburg

Pod pojmem „němečtí antifašisté“ se v kontextu českých zemí, západní části někdejšího Československa, všeobecně rozumějí lidé hovořící německým jazykem, kteří přinejmenším do roku 1938/39 měli československé státní občanství a vystupovali před nacistickou okupací a během ní kontinuálně jako odpůrci hitlerovského režimu a jeho spojenců. Kvůli měnícím se dobovým okolnostem, nestejným praktikám úřadů i jejich rozdílným pokusům o definici nemůže být otázka, kdo platí pro dobu třicátých a čtyřicátých let 20. století za německého antifašistu, ani dnes jednoznačně zodpovězena. Označení „antifašista“, jehož se po roce 1945 v československém prostředí užívalo nejčastěji, upomíná na fašistické hnutí Benita Mussoliniho, které se po první světové válce stále více rozmáhalo a zakrátko se stalo dominantním hnutím v Itálii. Německy hovořící „antifašisté“ z českých zemí se však stavěli na odpor především proti nacismu, který se dostal k moci o celé desetiletí později v Německu. Výstižnější by proto asi bylo označení „antinacista“, s nímž se v dobových pramenech někdy setkáváme. To, že se základem pojmu stal fašismus, lze velmi pravděpodobně vysvětlit skutečností, že především v Sovětském svazu byl po roce 1925 fašismus chápán jako nadřazený pojem pro nacismus („hitlerovský fašismus“), italský fašismus a další

Allgemein versteht man unter dem Begriff „deutsche Antifaschisten“ im Kontext der böhmischen Länder, des westlichen Teils der einstmaligen Tschechoslowakei, Menschen deutscher Zunge, die zumindest bis 1938/39 die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft besessen hatten sowie vor und während der nationalsozialistischen Okkupation ununterbrochen als Gegner des Hitler-Regimes und seiner Verbündeten auftraten. Wegen sich wandelnden Zeitumständen sowie unterschiedlichen Definitionsversuchen und Praktiken der Behörden kann die Frage, wer mit Blick auf die dreißiger und vierziger Jahre des 20. Jahrhunderts als deutscher Antifaschist gilt, auch heute nicht eindeutig beantwortet werden. Obwohl die nach 1945 im tschechoslowakischen Milieu vorherrschende Bezeichnung „Antifaschist“ an die seit Ende des Ersten Weltkriegs immer mehr erstarkende und schließlich alsbald dominierende faschistische Bewegung von Benito Mussolini in Italien erinnert, war es der mit einem vollen Jahrzehnt Verspätung in Deutschland an die Macht gekommene Nationalsozialismus, gegen den sich die deutschsprachigen „Antifaschisten“ aus den böhmischen Ländern hauptsächlich stellten. Treffender wäre also wohl die manchmal in zeitgenössischen Quellen anzutreffende Bezeichnung „Antinazist“. Die begriffliche

9

Plakátovací sloup s předvolebními plakáty, Ústí nad Labem, 1935 Litfaßsäule mit Wahlplakaten, Aussig, 1935

jim příbuzné protikomunistické ideologie, režimy a systémy. Tento výklad se po roce 1945 prosadil v celé části Evropy, která byla pod sovětským vlivem, a zčásti byl převzat i v západní Evropě. V první Československé republice (1918–1938) tvořili Němci, jichž bylo přes tři miliony, podstatně více než čtvrtinu celkového obyvatelstva českých zemí. Převážně německy mluvícím obyvatelstvem byly osídleny pohraniční oblasti Čech, Moravy a českého Slezska, takzvané „sudetské oblasti“. Při pohledu na Československo před rokem 1933 má jen malý smysl dělit německé obyvatelstvo

10

Anlehnung an den Faschismus ist sehr wahrscheinlich mit einem vor allem in der Sowjetunion seit 1925 gepflegten Verständnis des Faschismus als Oberbegriff für den Nationalsozialismus („Hitlerfaschismus“), den italienischen Faschismus und andere ihnen verwandte antikommunistische Ideologien, Regimes und Systeme zu erklären. Diese Deutung setzte sich nach 1945 im ganzen sowjetisch beeinflussten Europa durch und wurde teilweise auch in Westeuropa übernommen. In der Ersten tschechoslowakischen Republik (1918– 1938) stellten die Deutschen mit über drei Millionen Menschen deutlich mehr als einen Viertel der Gesamtbevölkerung der böhmischen Länder dar. Überwiegend deutschsprachig besiedelt waren die Randgebiete Böhmens, Mährens und Böhmisch-Schlesiens, die sog. „Sudetengebiete“. Mit Blick auf die Tschechoslowakei und die Zeit bis 1933 macht es nur beschränkt Sinn, die deutsche Bevölkerung in „Antifaschisten“ und „Nicht-Antifaschisten“ einzuteilen, da sowohl die deutsche, geschweige die italienische nationalsozialistische bzw. faschistische Bewegung damals in Mitteleuropa keine bedeutende Rolle spielten. Zwar gab es auch in der Tschechoslowakei zwei völkisch orientierte Parteien – die programmatisch eng mit der deutschen NSDAP verbundene Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) und die Deutsche Nationalpartei (DNP) –, doch errangen diese unter der deutschen Bevölkerung in den 20er Jahren nur einen gemeinsamen Stimmenanteil von ungefähr 20 %. Unmittelbar nach Gründung der Tschechoslowakei 1918 umfasste das Lager derjenigen Deutschen, die den neuen Staat ablehnten oder erhebliche Vorbehalte gegen seine verfassungsmäßige Ausgestaltung hegten, trotzdem die Mehrheit der sog. Sudetendeutschen (überwiegende, aber nicht einhellig geteilte Selbstbezeichnung der in den böhmischen Ländern beheimateten deutschsprachigen Bevölkerung). So fanden sich am Anfang nebst dem Großteil der deutschen Kommunisten auch die meisten Sozialdemokraten nicht mit der Inkorporation der mehrheitlich deutsch besiedelten Gebiete der böhmischen Länder in die Tschechoslowakei ab. Zumindest aus tschechischer Sicht definierte sich somit die politisch

Protifašistická demonstrace, Ústí nad Labem, 1933 Antifaschistische Demonstration, Aussig, 1933

na „antifašisty“ a „ne-antifašisty“, neboť ani německé, natož pak italské nacistické, popř. fašistické hnutí nehrálo v tehdejší střední Evropě žádnou významnou úlohu. V ČSR sice také existovaly dvě nacionálně orientované strany – Německá nacionálně socialistická dělnická strana (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP), která byla programově úzce spojena s německou NSDAP, a Německá nacionální strana (Deutsche Nationalpartei, DNP), ale tyto strany dosahovaly mezi německým obyvatelstvem ve 20. letech dohromady jen asi 20 % hlasů. Bezprostředně po založení Československa v roce 1918 zahrnoval přesto tábor těch Němců, kteří nový stát odmítali nebo měli značné výhrady vůči jeho ústavnímu zřízení, většinu tzv. sudetských Němců (převažující, i když ne všeobecně přijímané sebeoznačení německého obyvatelstva žijícího v českých zemích). Zpočátku se tak vedle velké části německých komunistů nesmířila ani většina sociálních demokratů se začleněním převážně německých oblastí českých zemí k Československu. Přinejmenším z českého

relevanteste Trennlinie zwischen den Deutschen durch die Frage nach „Negativismus“ oder „Aktivismus“, wobei letzterer die aktive Partizipierung am politischen Leben der Republik und deren grundsätzliche Akzeptanz bedeutete. Bei den zweiten Parlamentswahlen von 1925 konnten die grundsätzlich staatsbejahenden deutschen Parteien mehr als 70 % der deutschen Wählerstimmen auf sich vereinigen. Von nun an überwog unter der deutschen Bevölkerung knapp zehn Jahre die aktivistische Tendenz. Zwischen 1926 und 1938 gehörten der tschechoslowakischen Regierung immer auch deutschsprachige Minister an. Sie stammten aus der Deutschen Christlichsozialen Volkspartei (DCV), dem Bund der Landwirte (BdL) und der Deutschen Sozialdemokratischen Arbeiterpartei (DSAP). Einer erfolgreichen Integration in den tschechoslowakischen Staat, als dessen Staatssprachen nur das Tschechische und Slowakische galten, standen aber trotz eines vergleichsweise großzügigen individuellen Schutzes von anderssprachigen und andersnationalen Bürgern beträchtliche Hindernisse entgegen. Viele Deutschen konnten es kaum hinnehmen, nach dem Untergang der Donaumonarchie in der neuen Republik nicht mehr der gesellschaftlich und politisch dominierenden Nationalität, sondern nur mehr einer „nationalen Minderheit“ anzugehören, deren Status als autochthone Bewohner der böhmischen Länder zudem nicht von allen Vertretern des tschechischen politischen Spektrums als selbstverständlich betrachtet wurde. 1933 verschwanden beide völkisch ausgerichteten deutschen Parteien durch Verbot bzw. Selbstauflösung von der Bildfläche. Die politische Ideologie einer deutschen nationalen Sammelbewegung wurde freilich umgehend von

11

pohledu byla tedy politicky nejdůležitější dělící linie mezi Němci definována otázkou „negativismu“, nebo „aktivismu“, přičemž posledně jmenovaný znamenal aktivní účast na politickém životě republiky a její principiální přijetí. Při druhých parlamentních volbách v roce 1925 získaly principiálně státotvorné německé strany více než 70 % hlasů německých voličů. Od této chvíle převažovala mezi německým obyvatelstvem téměř deset let aktivistická tendence. Mezi lety 1926 a 1938 zasedali v československé vládě vždy také německy mluvící ministři. Náleželi k Německé křesťanskosociální straně lidové (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei, DCV), Svazu zemědělců (Bund der Landwirte, BdL) a Německé sociálnědemokratické straně dělnické (Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei, DSAP). Úspěšné integraci do československého státu v době, kdy za jeho státní jazyky platily pouze čeština a slovenština, stály ale přes poměrně velkorysou individuální ochranu občanů jiného jazyka a jiné národnosti v cestě značné překážky. Mnoho Němců se nemohlo smířit s tím, že po zániku podunajské monarchie už nepatří v nové republice ke společensky a politicky dominantní národnosti, nýbrž k pouhé „národnostní menšině“, jejíž status autochtonního obyvatelstva českých zemí navíc nebyl všemi představiteli českého politického spektra považován za samozřejmý. V roce 1933 zmizely obě nacionálně zaměřené strany kvůli zákazu popř. seberozpuštění ze světa. Politická ideologie německého nacionálního sjednocovacího hnutí byla však ihned převzata Konradem Henleinem, který v říjnu 1933 založil rychle sílící Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (Sudetendeutsche Heimatfront, SHF), v roce 1935 přejmenovanou na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei, SdP). Jednou z důležitých příčin velkého úspěchu Henleinova hnutí byla vedle hospodářské krize (nezaměstnanosti), jejíž důsledky lidé v sudetských oblastech pociťovali obzvláště silně, také skutečnost, že poté co se v sousedním Německu ujal v březnu 1933 moci Hitler, byla i v Československu stále větší část místních Němců fascinována jeho zřejmými hospodářskými a zahraničněpolitickými úspěchy. V roce 1935 získala Henleinova SdP

12

Demonstrace přívrženců nacismu, 1938 Demonstration der Anhänger des Nationalsozialismus, 1938

Konrad Henlein adoptiert, der im Oktober 1933 die rasch erstarkende Sudetendeutsche Heimatfront (SHF; 1935 umbenannt in Sudetendeutsche Partei, SdP) ins Leben ruf. Ein wichtiger Grund für den großen Erfolg von Henleins Bewegung war nebst den in den Sudetengebieten besonders spürbaren Folgen der Weltwirtschaftskrise (Arbeitslosigkeit), dass sich nach Hitlers Machtantritt im benachbarten Deutschland im März 1933 auch in der Tschechoslowakei ein immer größerer Teil der Deutschen von dessen scheinbaren wirtschaftlichen und außenpolitischen Erfolgen in den Bann ziehen ließen. 1935 gewann Henleins SdP zwei Drittel aller deutschen Stimmen. Zu diesem Zeitpunkt hatte er sich noch nicht offen zum Nationalsozialismus oder gar zum Ziel eines Anschluss ans Deutsche Reich bekannt. Stattdessen gab sich Henlein republikstreu, trat aber für eine gerechtere Lösung der nationalen Frage innerhalb der Tschechoslowakei ein. Trotz des Erdrutschsieges der SdP wählten 1935 immerhin noch über 600 000 Wähler eine der drei Parteien, deren Anhängerschaft freilich immer mehr in den Sog von Henleins Bewegung geriet. Es handelte sich dabei um die Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei, die Deutsche Christlichsoziale Volks-

dvě třetiny všech německých hlasů. partei und den Bund der LandV této době se Henlein k nacismu, wirte. Dazuzuzählen wären die nebo dokonce k cíli připojit sudetdeutschen Stimmen für die überské oblasti k Německé říši ještě national organisierten Kommuotevřeně nehlásil. Naopak zdůraznisten, die in einigen stark indusňoval svoji věrnost republice, zasatrialisierten Gegenden – so im zoval se však o spravedlivější řešení Gebiet von Reichenberg (Liberec) národnostní otázky v rámci Českoüber eine starke Anhängerbasis slovenska. Ačkoli vítězství SdP ve verfügten. volbách roku 1935 bylo drtivé, přeNachdem sich Henlein erst im sto volilo ještě přes 600 000 voličů Frühling 1938 offen zur nationalněkterou ze tří ostatních němecsozialistischen Weltanschauung kých stran, jejichž přívrženci se bekannt hatte und sich unumovšem dostávali stále více do vleku wunden das Programm eines Henleinova hnutí. Jednalo se Anschlusses der Sudetengebiete o Německou sociálnědemokraticans Deutsche Reich zu eigen kou stranu dělnickou, Německou gemacht hatte, stimmte bei den křesťanskosociální stranu lidovou Gemeindewahlen im Frühling a Svaz zemědělců. K tomu by bylo 1938 eine noch viel deutlichere možno připočíst německé hlasy pro Mehrheit der deutschen Wähler komunisty, kteří byli organizováni (an die 90 %) für seine Partei. nadnárodně a v některých průmyNachdem die Mitglieder der slových oblastech, jako například Christlich-Sozialen und des Bunna Liberecku, měli velmi silnou Každý dobrý Němec volí Německou sociálnědemokratickou des der Landwirte nach dem stranu dělnickou, plakát DSAP, 1938 voličskou základnu. „Anschluss“ Österreichs ans Poté co se Henlein na jaře 1938 Plakat der DSAP, 1938 Reich (März 1938) entweder in otevřeně přihlásil k nacistickému die SdP übergelaufen waren oder světonázoru a bez obalu přijal prosich aus der Politik zurückzogen gram připojení sudetských oblastí k Německé říši, hlasovahatten, hatten nur noch die deutschen Sozialdemokraten la při obecních volbách na jaře 1938 ještě mnohem výrazund Kommunisten (abgesehen von einigen Splittergrupnější většina německých voličů (okolo 90 %) pro jeho strapierungen mit nur regionaler Machtbasis) für die Verteidinu. Když křesťanští sociálové a členové Svazu zemědělců gung der Republik vor der faschistischen Gefahr gekämpft. po anšlusu Rakouska (březen 1938) buď přešli do SdP, Im „Münchner Abkommen“ erreichte Hitler Ende Septemanebo se stáhli z politiky, bránili již jen němečtí sociální ber 1938 schließlich das Einverständnis der europäischen demokraté a komunisté (nebereme-li v úvahu několik rozGroßmächte Frankreich und Großbritannien mit der Besettříštěných uskupení na regionální úrovni) republiku před zung der Grenzgebiete. Ein halbes Jahr später eroberte er fašistickým nebezpečím. V mnichovské dohodě dosáhl Hitauch den übrig gebliebenen Teil Böhmens und Mährens. ler koncem září 1938 nakonec souhlasu evropských velmoEs kann nicht näher beziffert werden, wie viele Deutcí Francie a Velké Británie s obsazením pohraničí. O půl sche sich noch unmittelbar vor dem Ende der Tschechosroku později získal také zbývající část Čech a Moravy. lowakei gegen die nationalsozialistische Ideologie zur

13

Není možné přesněji vyčíslit, kolik Němců se ještě bezprostředně před koncem Československa postavilo proti nacistické ideologii, a mohli bychom je tak bez pochyb označit za „antifašisty“. Jisté je, že před druhou světovou válkou bylo zhruba 13 000 Němců členy komunistické strany a přes 80 000 členy DSAP, jejíž odborová organizace čítala dokonce okolo 218 000 členů. K nim je třeba připočíst těžko vyčíslitelný počet protivníků nacismu z řad zaniklých „občanských“ stran a vedle toho např. i z církevních kruhů.

Wehr setzten und so zweifelsfrei als „Antifaschisten“ zu bezeichnen wären. Fest steht, dass es vor dem Zweiten Weltkrieg etwa 13 000 in der Kommunistischen Partei organisierte Deutsche gab, daneben über 80 000 Mitglieder der DSAP, deren Gewerkschaftsorganisation gar an die 218 000 Mitglieder gezählt hatte. Dazu zu zählen wäre eine kaum zu beziffernde Anzahl von NS-Gegnern aus den aufgelösten „bürgerlichen“ Parteien und daneben v. a. aus kirchlichen Kreisen.

Přesně v duchu Henleinova ohlášení ze začátku října 1938, že „zavřeme politické protivníky, až zčernají“, byly bezprostředně po příchodu německých vojsk tisíce německých odpůrců Hitlera zatčeny, poslány do koncentračních táborů nebo alespoň pozorně sledovány a společensky šikanovány. Vzhledem k časně započatému rozsáhlému odstavení politických protivníků a důsledné policejní kontrole společenského života, ale i v důsledku všeobecného nadšení obyvatelstva válkou a Hitlerem, které začalo ochabovat až přibližně na konci roku 1942, zde byly na účinný sudetoněmecký odboj špatné podmínky. Přesto se téměř ve všech částech přímo k říši připojeného pohraničí vytvořily aktivní, byť co do počtu členů velmi skromné odbojové buňky, často ve spolupráci s Čechy, západoevropskými a východoevropskými válečnými zajatci a rekruty nucených prací. Mnoho z jejich členů – převažovali mezi nimi komunisté a sociální demokraté – zaplatilo za tuto statečnou činnost svým životem. Vedle toho nemůže být v podmínkách totalitarismu podceňován ani význam pasivního, nenápadného odporu, spočívajícího v poslechu spojeneckého rozhlasu či tajné pomoci pronásledovaným a uvězněným lidem a jejich rodinám. Prakticky všichni němečtí obyvatelé Říšské župy Sudety a dalších přímo k říši připojených sudetských oblastí se museli obávat drsného pronásledování ze strany okupačních úřadů, především všemocného gestapa s jeho rozvětvenou sítí špiclů, pokud svými výroky, nebo dokonce činy zpochybnili nějakým způsobem legitimitu nacistického

Ganz getreu der Ankündigung Henleins von Anfang Oktober 1938 „Wir wollen die politischen Gegner einsperren, bis sie schwarz werden“ wurden umgehend nach dem Einmarsch der deutschen Truppen Tausende von deutschen Hitler-Gegnern verhaftet, in Konzentrationslager gesteckt oder zumindest aufmerksam beobachtet und gesellschaftlich schikaniert. Für einen wirksamen sudetendeutschen Widerstand bestanden durch die früh einsetzende großflächige Ausschaltung der politischen Gegner und die gründliche polizeiliche Überwachung des Gesellschaftslebens, aber auch infolge der erst ungefähr ab Ende 1942 unter der Bevölkerung im Sinken begriffene allgemeine Kriegs- und Hitler-Begeisterung, ungünstige Bedingungen. Trotzdem wurden in fast allen Teilen der direkt reichsangeschlossenen Grenzgebiete aktive, freilich personell äußerst dünn ausgestattete Widerstandzellen gebildet, oft in Zusammenarbeit mit Tschechen, westund osteuropäischen Kriegsgefangenen und rekrutierten Zwangsarbeitern. Viele ihrer Angehörigen – es überwogen Kommunisten und Sozialdemokraten – bezahlten diesen mutigen Einsatz mit ihrem Leben. Unter den Bedingungen des Totalitarismus darf daneben nicht die Bedeutung des passiven, unscheinbareren Widerstands durch Abhören des alliierten Rundfunks, geheime Hilfeleistung an vom Regime verfolgte oder gefangene Personen und deren Familien unterschätzt werden. Harsche Verfolgungsmaßnahmen seitens der Besatzungsbehörden, allen voran der allmächtigen Gestapo mit ihrem

14

weitverzweigten Netz an Spitzeln, hatten praktisch alle deutschen Bewohner im „Reichsgau Sudetenland“ und den übrigen direkt reichsangeschlossenen Sudetengebiete zu befürchten, sofern sie mit Äußerungen oder gar Handlungen irgendwie die Legitimität des NS-Regimes anzweifelten. Handhabe boten eine Reihe von einschlägigen Repressionsgesetzen, so auch das sog. Heimtückegesetz, auf dessen Grundlage zahlreiche Personen von den Gerichten z. B. wegen der angeblichen Verbreitung von „zersetzenden“ Gerüchten verurteilt wurde. Zur Liquidierung von Zatýkání antifašistů po připojení Sudet k Německu, Aš, 1938 Widerstand diente nicht zuletzt Verhaftung von Antifaschisten nach der Angliederung der Sudetengebiete an Deutschland, Asch, 1938 auch die gezielte Verschickung von jungen deutschen Antifarežimu. Zákonný podklad tvořila řada příslušných represivschisten an die Front, teils in spezielle Verbände, wo ein ních zákonů, mimo jiné zákon o zákeřných útocích proti großer Teil von ihnen den Tod fand. Mehrere Tausend existátu a straně („Heimtückegesetz“), na jehož základě bylo lierte Sudetendeutsche kämpften zudem entweder an der soudy odsouzeno mnoho osob např. za údajné rozšiřování West- oder Ostfront in den tschechoslowakischen Aus„rozvratných“ pomluv. K likvidaci odboje sloužilo v nepolandsverbänden oder in den Armeen der Kriegsalliierten, slední řadě také cílené posílání mladých německých antifadarunter auch in der britischen Royal Air Force. šistů na frontu, zčásti do speciálních oddílů, kde velká část z nich nalezla smrt. Několik tisíc uprchlých sudetských Němců také bojovalo buď na západní, nebo na východní In zahlreichen Städten, Gemeinden und Bezirksverwalfrontě v československých zahraničních jednotkách či tungen leisteten deutsche Hitler-Gegner nach der Beseitiv armádách spojenců, mimo jiné v britské Royal Air Force. gung der nationalsozialistischen Herrschaft im Frühling 1945 einen essentiellen Beitrag zur Widerherstellung der tschechoslowakischen Verwaltung und allgemeinen KonsoV mnoha městech, obcích a okresních správách přispěli lidierung der Verhältnisse. Es dauerte aber nicht lange, bis němečtí odpůrci Hitlera po porážce nacistické moci na jaře die neue tschechische Führungsschicht des Staates dafür 1945 významným způsobem k obnovení československé sorgte, dass auch zweifelsfrei antifaschistisch gesinnte správy a ke všeobecné konsolidaci poměrů. Netrvalo ale Deutsche vom öffentlichen Dienst und jeglicher politischer dlouho, a nová česká vládnoucí vrstva státu se postarala Aktivität ausgeschlossen wurden, dass mancherorts spon-

15

Visačka na rádio s výstrahou, že poslech zahraničních stanic se přísně trestá, 1939–1945 Radio-Anhängeetikett, 1939–1945

o to, že také nepochybně antifašisticky smýšlející Němci byli vyloučeni z veřejných služeb a veškeré politické aktivity, že na mnoha místech spontánně vydávané německé nebo německo-české noviny byly brzy zastaveny a celý systém školství v německém jazyce byl zrušen. Naděje, jež mnoho demokraticky smýšlejících a republice věrných Němců vkládalo do obnoveného Československa, brzy ustoupily rostoucí deziluzi a pocitu, že jsou vystaveni dalšímu pronásledování. Jestliže za Hitlera se tak dělo kvůli jejich politickému smýšlení, nyní byli odstaveni jenom kvůli skutečnosti, že jejich mateřštinou byla němčina.

16

tan deutsch oder deutsch-tschechisch erschienene Zeitungen eilends eingestellt wurden wie auch das ganze deutschsprachige Schulsystem aufgehoben wurde. Die Hoffnungen, die viele innerlich immer demokratisch und republikstreu gebliebene Deutsche in eine wiedererrichtete Tschechoslowakei gesetzt hatten, wichen somit bald einer zunehmenden Desillusionierung und dem Gefühl, einer neuerlichen Verfolgung ausgesetzt zu sein. Waren sie dieser unter Hitler wegen ihrer politischen Gesinnung ausgesetzt gewesen, so wurden sie nun allein wegen der Tatsache, dass ihre Muttersprache das Deutsche war, ausgeschlossen.

Přesto se na pozadí všeobecných represí a opatření odplaty vůči Němcům a kolaborantům mělo podle znění řady centrálních direktiv nakládat s určitou skupinou Němců se zvláštním ohledem. Už 16. května 1945 nařídil ministr vnitra, že zvláštní ohled se má týkat Němců, kteří republiku nikdy nezradili a před Mnichovem i po něm se aktivně zapojili do boje za zachování republiky. Teprve o tři týdny později byli ovšem pod ochranu postaveni i ti Němci, kteří sice aktivně nebojovali, ale bylo u nich doložitelné, že trpěli pod nacistickým terorem. Až do pozdního léta 1945 neobsahovaly různé směrnice centrálních, zemských a okresních orgánů žádnou jednotnou definici statusu antifašisty. Zejména interní nařízení armády, jež se rozhodujícím způsobem podílela na tzv. „divokém odsunu“ minimálně 700 000 lidí mezi koncem května a podzimem 1945, neobsahovala žádná jasná ustanovení o výjimce

Trotzdem sollte vor dem Hintergrund der allgemeinen Repressions- und Vergeltungsmaßnahmen gegen Deutsche und Kollaboranten nach dem Wortlaut einer Reihe von zentralen Direktiven eine bestimmte Gruppe von Deutschen mit besonderer Rücksicht behandelt werden. Bereits am 16. Mai 1945 hatte Innenminister Nosek erlassen, dass dies für Deutsche gelten solle, die die Republik nie verraten und sich vor und nach „München“ aktiv im Kampf für die Erhaltung der Republik eingesetzt hatten. Erst drei Wochen später freilich wurden auch solche Deutsche unter Schutz gestellt, die zwar nicht aktiv gekämpft hatten, aber nachweislich unter dem NS-Terror gelitten hatten. Bis in den Spätsommer 1945 enthielten die verschiedenen Anweisungen der Zentral-, Landes- und Bezirksorgane keine einheitliche Definition des Antifaschisten-Status. Besonders die

Osvědčení antifašistické komise, 1945 Bescheinigung einer antifaschistischen Kommission, 1945

17

Osvědčení antifašistické komise, 1945 Bescheinigung einer antifaschistischen Kommission, 1945

německých antifašistů. Dne 3. srpna 1945 podepsal prezident Edvard Beneš dekret o úpravě státního občanství osob německé a maďarské národnosti (č. 33/1945). V něm zahrnutý paragraf č. 2 obsahoval úřední definici statusu antifašisty, která zůstala platná po celou poválečnou dobu. Kdo chtěl být uznán jako německý antifašista, nesměl nikdy zradit věrnost republice, provinit se proti českému a slovenskému národu a musel splňovat podmínku, že buď aktivně bojoval za obnovení nezávislosti ČSR, nebo že během nacistického režimu trpěl z politických či „rasových“ důvodů. Identicky určoval dekret č. 108 z konce října 1945, kterým Němcům nemá být konfiskován jejich nezemědělský majetek. Nejednotnost „shora“ vydávaných nařízení ovšem ukazuje skutečnost, že již v červnu vydaný dekret o konfiskaci německého zemědělského majetku chránil antifašisty jenom v případě, že bojovali aktivně – tj. se zbraní v ruce. Němec, který byl jakožto odpůrce Hitlera po léta zavřen v koncentračním táboře, přišel tedy přesto o svoje statky. Sjednocení a rozšíření antifašistické definice bylo navrženo v březnu 1946 sociálnědemokratickým premiérem Zdeňkem Fierlingerem, avšak komunistickým ministrem vnitra Václavem Noskem bylo odmítnuto

18

internen Weisungen der Armee, die maßgeblich an der sog. „wilden Vertreibung“ von mindestens 700 000 Menschen zwischen Ende Mai und Herbst 1945 beteiligt war, enthielten kaum klare Bestimmungen über die Ausnahme von deutschen Antifaschisten. Am 3. August 1945 unterzeichnete Präsident Edvard Beneš das Dekret über die Regelung der Staatsbürgerschaft von Personen deutscher und magyarischer Nationalität (Nr. 33/1945). Der darin enthaltene Paragraf Nr. 2 enthielt die für die ganze Nachkriegszeit gültig bleibende behördliche Definition des Antifa-Status. Wer als deutscher Antifaschist anerkannt werden wollte, durfte der Republik nie untreu geworden sein, sich nie gegenüber der tschechischen und slowakischen Nation schuldig gemacht haben und musste entweder die Bedingung erfüllen, dass er aktiv für die Wiederherstellung der Unabhängigkeit der ČSR gekämpft hatte oder dass er aus politischen oder „rassischen“ Gründen unter der nationalsozialistischen Herrschaft gelitten hatte. Identisch bestimmte Dekret Nr. 108 von Ende Oktober 1945, welchen Deutschen ihr nicht-landwirtschaftlicher Besitz nicht konfisziert werden sollte. Die Uneinheitlichkeit der „von oben“ erlassenen Bestimmungen zeigt aber, dass das bereits im Juni erlassene Dekret über die Konfiszierung des landwirtschaftlichen deutschen Vermögens Antifaschisten nur dann verschonte, wenn sie aktiv – d. h. mit der Waffe in der Hand – gekämpft hatten. Ein Deutscher, der als Hitler-Gegner jahrelang im KZ interniert war, verlor seinen Hof und Besitz also trotzdem. Eine Vereinheitlichung und Ausweitung der Antifa-Definition wurde vom sozialdemokratischen Premier Zdeněk Fierlinger im März 1946 vorgeschlagen, vom kommunistischen Innenminister Václav Nosek aber abgelehnt und auch in der Folge nie vorgenommen. Interne Richtlinien des Innenministeriums vom 24. August und vor allem vom 13. November 1945 hatten zumindest in der zentralen Staatsbürgerschaftsfrage die behördliche Definition des deutschen Antifaschisten relativ klar und – auf Drängen der deutschen Kommunisten – auch breit angelegt (berücksichtigt wurden de facto neben dem aktiven Kampf bzw.

a v důsledku k němu nikdy nedošlo. Interní směrnice ministerstva vnitra z 24. srpna a především z 13. listopadu 1945 obsahovaly alespoň ve stěžejní otázce státního občanství poměrně jasnou a – na naléhání německých komunistů – také širokou úřední definici německých antifašistů (vedle aktivního boje, popř. pasivního utrpení pod okupačním terorem byly de facto zohledněny takové činy jako pomoc válečným zajatcům a partyzánským skupinám nebo systematický poslech a rozšiřování rozhlasových zpráv). Studium osobních spisů však ukazuje, že kompetentní okresní orgány se na tyto normy sotva kdy odvolávaly, pokud je vůbec znaly. Pro situaci německých sociálních demokratů nemělo po konci války zůstat bez důsledků, že se exilový prezident Beneš v Londýně politicky znesvářil s organizací německých sociálních demokratů v exilu vedenou Wenzelem Jakschem kvůli budoucímu řešení národnostní otázky

Antifašistický průkaz, 1945 Antifa-Ausweis, 1945

dem passiven Leiden unter dem Besatzungsterror auch Handlungen wie die Hilfeleistung an Kriegsgefangene, Partisanengruppen oder das systematische Abhören und Verbreiten von Rundfunknachrichten). Das Studium der Individualakten zeigt jedoch, dass die kompetenten Bezirksorgane sich kaum jemals auf diese Normen beriefen, sofern sie sie überhaupt kannten. Für die Situation der deutschen Sozialdemokraten sollte nach Kriegsende nicht folgenlos bleiben, dass Exilpräsident Beneš und die Sammelorganisation der exilierten deutschen Sozialdemokraten unter Führung von Wenzel Jaksch sich in London wegen der zukünftigen Lösung der nationalen Frage und der staatsrechtlichen Organisation Mitteleuropas nach Kriegsende politisch überworfen hatten. Nur eine Minderheit der deutschen Sozialdemokraten im Exil, die sog. „Zinner-Gruppe“, unterstützte weiterhin die Linie von Beneš und seiner Regierung – mitsamt dem Postulat nach einer weitgehenden Aussiedlung der deutschen Bevölkerung und Errichtung eines „Nationalstaats der Tschechen und Slowaken“. Nach Wortlaut des Staatsbürgerschaftsdekrets war also ein großer Teil der deutschen Sozialdemokraten nicht „republikstreu“ geblieben, da sie sich entweder den Verbleib in einem fortan demokratisch regierten Deutschland oder die Errichtung einer anderen Tschechoslowakei gewünscht hatten. Auch wenn es sich bei vielen von ihnen zweifellos um überzeugte Gegner des NS-Regimes (also um Antifaschisten im eigentlichen Wortsinne) handelte, sollte ihnen nach den rigiden Bestimmungen von Dekret Nr. 33 die „Erhaltung“ der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft verwehrt bleiben. Erwähnung verdient zudem der nicht unbedeutende Umstand, dass für Personen tschechischer oder slowakischer Nationalität keine dem Antifa-Paragra-

19

a státoprávního uspořádání střední Evropy po válce. Pouze menšina německých sociálních demokratů v exilu, tzv. Zinnerova skupina, podporovala nadále linii raženou Benešem a jeho vládou – včetně postulátu dalekosáhlého vysídlení německého obyvatelstva a zřízení „národního státu Čechů a Slováků“. Podle znění dekretu o státním občanství nezůstala tedy velká část německých sociálních demokratů „věrná republice“, protože si přáli setrvání v budoucím demokratickém Německu nebo zřízení jiného Československa. Ačkoli se v mnoha případech jednalo nepochybně o přesvědčené odpůrce nacistického režimu (tedy o antifašisty v pravém slova smyslu), mělo jim být podle rigidních ustanovení dekretu č. 33 znemožněno „zachování“ československého státního občanství. Za zmínku přitom stojí důležitá skutečnost, že pro osoby české nebo slovenské národnosti neplatily žádné podmínky, které by byly srovnatelné s antifašistickými paragrafy dekretu o státním občanství. I pokud se Čech během okupace „politicky provinil“, nesměl být podle platných předpisů nuceně vysídlen, nýbrž byl soudně stíhán. Jestliže se navíc během okupace nikdy dobrovolně nepřihlásil k německé národnosti, neexistovala ani žádná možnost zbavit ho československého státního občanství. Proti německému a proti českému obyvatelstvu tak byl na normativní i praktické správní úrovni uplatňován zcela odlišný postup. V meziválečném období se nadnárodně organizovaní komunisté dlouho zasazovali o „spravedlivé řešení“ národnostní otázky. Po skončení druhé světové války patřila ale komunistická strana – asi především z oportunistických důvodů – k nejvehementnějším propagátorům pokud možno úplného nuceného vysídlení německého obyvatelstva. Brzy bylo bývalým německým spolubojovníkům dáno na vědomí, že jejich místo už není v republice, nýbrž v Německu. Tam měli teď pokračovat ve své politické práci. A poněvadž záměr „řešit německou otázku“ v zemi především co nejrozsáhlejším vysídlením místního německého obyvatelstva sdílely i ostatní povolené strany, vydala vláda v půlce února 1946 ustanovení, která umožňovala „dobrovolné“ vystěhování německých antifašistů za zvláštních podmí-

20

fen des Staatsbürgerschaftsdekrets vergleichbaren Bedingungen galten. Selbst wenn sich ein Tscheche während der Okkupation „politisch schuldig“ gemacht hatte, durfte er nach den geltenden Bestimmungen nicht zwangsausgesiedelt, wohl aber gerichtlich belangt werden. Hatte er sich zudem während der Okkupation nie freiwillig zur deutschen Nationalität bekannt, so bestand auch keine Möglichkeit, ihm die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft abzuerkennen. Gegenüber der deutschen und tschechischen Bevölkerung wurde somit auf normativer wie verwaltungspraktischer Ebene eine ganz und gar unterschiedliche Gangart gewählt. In der Zwischenkriegszeit hatten sich die übernational organisierten Kommunisten noch lange für eine „gerechte Lösung“ der Nationalitätenfrage eingesetzt. Nach Ende des Zweiten Weltkriegs gehörte die Kommunistische Partei aber – vor allem wohl aus opportunistischen Gründen – zu den vehementesten Propagatoren einer möglichst integralen Zwangsaussiedlung der deutschen Bevölkerung. Früh wurde den ehemaligen deutschen Kampfgenossen klar gemacht, dass ihr Platz nun nicht mehr in der Republik, sondern in Deutschland sei. Dort sollten sie nun ihre politische Arbeit fortsetzen. Da die Absicht, die „Deutsche Frage“ im Land vor allem durch möglichst weitgehende Aussiedlung der einheimischen Deutschen zu „lösen“, auch von den anderen zugelassenen Parteien geteilt wurde, verabschiedete die Regierung Mitte Februar 1946 Bestimmungen, die eine „freiwillige“ Aussiedlung von deutschen Antifaschisten zu Sonderbedingungen erlaubten. Diese sollte aber nur ehemaligen Mitgliedern der deutschen Sozialdemokraten und Kommunistischen Partei offen stehen. Nicht-sozialistische oder politisch nicht organisierte Hitler-Gegner hatten das Nachsehen. Gesuche, vor allem von katholischen deutschen Kreisen, um Inanspruchnahme der Ausreiseprivilegien wurden strikt abgelehnt. Diese Deutschen wurden zusammen mit der Mehrheit der einstigen Mitläufer des Nationalsozialismus in die normalen Zwangsaussiedlungstransporte eingereiht. Im Bewusstsein, in der Heimat auf längere Sicht höchstens Staatsbürger zweiter Klasse sein zu können, hatte sich

nek. Ta se měla týkat ale jen der überwiegende Teil der deutbývalých členů německé sociálschen Antifaschisten für die eher ní demokracie a komunistické situationsbedingt als „freiwillig“ strany. Nesocialističtí či politiczu charakterisierende Aussiedky neorganizovaní odpůrci Hitlung entschieden. Getreu der lera měli smůlu. Žádosti, předeMaxime nach möglichst großer vším z německých katolických Verminderung der deutschen kruhů, o přiznání privilegií při Bevölkerung wurden 1946 die vycestování byly striktně odmíAnträge auf Aussiedlung im tány. Tito Němci byli zařazeni Rahmen der Antifa-Transporte společně s většinou dřívějších nach Deutschland von den meispřívrženců nacismu do normálten Behörden relativ liberal ních odsunových transportů. bearbeitet, obwohl im Grunde S vědomím, že ve své vlasti by auch hier die strengen Auflagen dlouhodobě mohli zůstat nanejdes Staatsbürgerschaftsdekrets výš jako občané druhé kategohätten angewendet werden solrie, rozhodla se převážná část len. Umgekehrt wurde die Grupněmeckých antifašistů pro pe der Deutschen, denen unter vystěhování, které lze charaktedem Titel von „Antifaschisten“ rizovat spíše jako situací podmídie tschechoslowakische Staatsněné než „dobrovolné“. Většina bürgerschaft „bewahrt“ bleiben úřadů byla věrná snaze snížit co sollte, durch strenge Beurteinejvíce počet německého obyvalung entsprechender Gesuche telstva v zemi a vyřizovala und Verzögerung von deren v roce 1946 žádosti o vystěhováBearbeitung klein gehalten. ní v rámci antifa-transportů do Zieht man die amtlichen Německa poměrně liberálně, tschechoslowakischen Angaben ačkoli i zde měly být v zásadě Průkaz člena KSČ, 1945 heran, so sind im Rahmen der uplatňovány přísné podmínky Mitgliedsausweis der KPTsch, 1945 Antifa-Sondertransporte nach dekretu o státním občanství. Deutschland 96 176 Personen Naopak skupině Němců, jimž nach Sachsen und nach Bayern jakožto „antifašistům“ měla být „zachována“ českoslovenausgesiedelt. Dies macht weniger als 10 Prozent der 1946 ská státní příslušnost, byl život znepříjemňován přísným insgesamt ausgesiedelten Deutschen aus. Zum Vergleich: posuzováním příslušných žádostí a průtahy při jejich vyřiAnfang November 1946, als die in Potsdam von den Grozování. ßen Kriegsalliierten beschlossene Zwangsaussiedlung Podle úředních československých údajů se v rámci zvláštpraktisch zu Ende war, befanden sich nur gerade 12 985 ních antifa-transportů do Německa vystěhovalo 96 176 Deutsche im Besitz einer vorläufigen Bescheinigung über osob do Saska a Bavorska. To je jen necelých deset procent die „Bewahrung“ der tschechoslowakischen Staatsbürgerz celkového počtu Němců vysídlených v roce 1946. Pro schaft. Insgesamt wurden in den böhmischen Ländern von srovnání: na počátku listopadu 1946, když bylo nucené den Staatsbehörden nach dem Krieg maximal 150 000

21

vysídlování, dohodnuté vítěznými mocnostmi v Postupimi, prakticky u konce, vlastnilo pouze 12 985 Němců předběžné potvrzení o „zachování“ československého státního občanství. Celkově bylo v českých zemích státními úřady po válce v té či oné formě uznáno za antifašisty maximálně 150 000 Němců (jako dočasně chránění v prvních měsících po válce, přihlášení k vycestování nebo majitelé předběžného potvrzení o „zachování“ státního občanství), to je necelých pět procent celkového německého obyvatelstva, které přežilo válku. Zároveň lze konstatovat, že toto číslo odpovídá nanejvýš polovině německých „antifašistů“, kteří v roce 1938 zůstali věrni demokracii a republice. Pro více než 30 000 Němců přihlášených ke zvláštnímu vystěhování – primárně sociálních demokratů – znamenalo předčasné zastavení odsunu do Německa americkými okupačními úřady v Německu na konci roku 1946 nechtěné setrvání v bývalé vlasti, která se jim odcizila. Asi polovině z nich se do konce roku 1948 ještě podařilo polooficiální cestou se vystěhovat. Když bylo zřejmé, že většina z více než 220 000 lidí, kteří byli úřady na konci roku 1946 ještě považováni za Němce, by kvůli nedostatečné ochotě orgánů v Německu k jejich přijímání zůstala chtě nechtě v republice, provedly úřady přísnou revizi antifašistických legitimací, která byla za podmínek neklidných měsíců bezprostředně před únorovým převratem 1948 a po něm prováděna v mnoha okresech bez individuálního přezkoušení. Tak se stalo, že při posledním úředním sčítání německého obyvatelstva v únoru 1949 mělo tento status v českých zemích nadále přesně 6 080 Němců. To nebylo o mnoho víc než šest procent z celkového počtu Němců, kteří tehdy ještě v zemi zůstali nebo jim bylo bráněno ve vystěhování, když byli, většinou z důvodů hospodářských (horníci, odborní pracovníci v průmyslu) a národnostních (německo-české rodiny), vyjmuti z obecně platné povinnosti vystěhovat se. Brzy poté se prosadila – hlavně ze zahraničněpolitických důvodů (založení NDR) – markantní změna kurzu státní národnostní politiky, která měla ve znamení „proletářského internacionalismu“ potlačit jakoukoli nerovnost při zacházení s národnostními menšinami. S touto novou linií,

22

Deutsche in der einen oder anderen Form jemals als Antifaschisten anerkannt (als vorübergehend Geschützte in den ersten Nachkriegsmonaten, Angemeldete für die Ausreiseaktion oder Inhaber einer vorläufigen Bescheinigung über die „Bewahrung“ der Staatsbürgerschaft) – das sind knapp fünf Prozent der gesamten deutschen Bevölkerung, die den Krieg überlebt hatte. Gleichzeitig kann festgehalten werden, dass diese Zahl höchstens der Hälfte der im Jahre 1938 demokratisch und republikstreu gebliebenen „antifaschistischen“ Deutschen entspricht. Für über 30 000 zur Sonderaussiedlung angemeldete Deutsche – primär Sozialdemokraten – bedeutete die vorzeitige Einstellung der Aussiedlungen nach Deutschland durch die amerikanischen Besatzungsbehörden in Deutschland Ende 1946 ein nicht gewolltes Verbleiben in der früheren Heimat, die für sie zur Fremde geworden war. Etwa der Hälfte von ihnen gelang bis Ende 1948 auf halboffiziellem Weg doch noch die Auswanderung. Als sich deutlich abzeichnete, dass die Mehrheit der über 220 000 Menschen, die die Behörden Ende 1946 noch als Deutsche betrachteten, wegen des fehlenden Aufnahmenwillens der Organe in Deutschland wohl oder übel in der Republik verbleiben würden, führten die Behörden eine strenge Revision der Antifa-Legitimationen durch, die unter Bedingungen der unruhigen Monate unmittelbar vor und nach dem FebruarUmsturz 1948 in vielen Bezirken ohne individuelle Prüfung durchgeführt wurde. So kam es, dass bei der letzten amtlichen Zählung der deutschen Bevölkerung im Februar 1949 in den böhmischen Ländern gerade noch 6 080 Deutsche weiterhin diesen Status genossen. Das waren nicht viel mehr als sechs Prozent der damals insgesamt noch im Lande verbliebenen oder an der Ausreise gehinderten Deutschen, die in der Mehrheit aus wirtschaftlichen (Bergbauarbeiter, Industriefachkräfte) und nationalen (deutschtschechische Familien) Gründen von der generell geltenden Aussiedlungspflicht ausgenommen worden waren. Bald danach setzte sich – vor allem aus außenpolitischen Gründen (Gründung der DDR) – eine markante Kursänderung der staatlichen Nationalitätenpolitik durch, die im Zeichen des „proletarischen Internationalismus“ jegliche

Průkaz člena bývalé DSAP, 1946 Mitgliedsausweis der ehemaligen DSAP, 1946

jejíž realizace ve skutečnosti ještě dlouho narážela na velké překážky, ztratilo rozlišování mezi antifašisty a ostatními Němci rychle svůj význam. Za podmínek totalitního komunistického režimu platila už zcela jiná kritéria politického dělení obyvatelstva. Jednoznačné zodpovězení otázky, zda byl určitý sudetský Němec antifašistou, závisí tedy především na zvolené definici. Samy oficiální československé normy z období

Ungleichbehandlung von nationalen Minderheiten beseitigen sollte. Mit dieser neuen Linie, deren Umsetzung vor Ort noch lange oft auf große Hindernisse stieß, verlor die Unterscheidung zwischen Antifaschisten und übrigen Deutschen schnell ihre Bedeutung. Unter den Bedingungen des totalitären kommunistischen Regimes galten nun schon ganz andere Kriterien für die politische Einteilung der Bevölkerung.

23

1945–1950, které vymezovaly okruh uznaných německy mluvících antifašistů v principu poměrně úzce, odpovídají na tuto otázku rozdílně. I když budeme vycházet z centrálního antifašistického paragrafu dekretu č. 33/1945 – tak jak to učinila česká vláda v roce 2005 při iniciování od té doby realizovaného výzkumného a dokumentačního projektu –, narazíme v mnoha individuálních případech na téměř neřešitelné problémy, vycházející z charakteru dochovaných informací. Odhlédneme-li od toho, že odbojová činnost, popř. pronásledování nacistickým režimem nejsou svědeckými výpověďmi nebo dokumenty vždy jasně doložitelné, je třeba vzít také v úvahu, že nemálo antifašistů mělo tento status oficiálně jen po určitou dobu, než jim ho úřady více či méně svévolným rozhodnutím zase odebraly. Dále by se nemělo zapomínat ani na to, že nemalá část přesvědčených odpůrců Hitlera, většinou nesocialistických nebo politicky neorganizovaných, nebyla úřady v obnoveném Československu nikdy uznána za antifašisty. Konečně zůstává dodnes choulostivou politickou otázkou, zda si uznání zaslouží také ti nepochybně antinacisticky smýšlející a jednající sudetští Němci, kteří se během druhé světové války vyslovili pro jiné řešení národnostního problému než československá exilová vláda prezidenta Beneše a domácí české odbojové organizace.

24

Die Beantwortung der Frage, ob ein Sudetendeutscher ein Antifaschist war, hängt also vor allem von der gewählten Definition ab. Selbst die offiziellen tschechoslowakischen Normen des Zeitraums zwischen 1945 und 1950, die den Kreis der anerkannten deutschsprachigen Antifaschisten grundsätzlich relativ eng zogen, beantworteten die Frage unterschiedlich. Auch wenn man – wie die tschechische Regierung 2005 bei der Initiierung des seither realisierten Forschungs- und Dokumentationsprojekts – vom zentralen Antifa-Paragrafen des Staatsbürgerschaftsdekrets Nr. 33/1945 ausgeht, so stößt man in vielen individuellen Fällen auf schier unlösbare Probleme, die sich aus der Überlieferung ergeben. Abgesehen vom Problem der durch Zeugenaussagen oder Dokumente nicht immer schlüssig nachweisbaren Widerstandstätigkeit bzw. Verfolgung unter dem NS-Regime muss auch berücksichtigt werden, dass nicht wenige Antifaschisten diesen Status offiziell nur zeitweise inne hatten, bevor die Behörden ihnen diesen in mehr oder weniger willkürlichen Entscheidungen wieder aberkannten. Beachtet werden sollte daneben, dass ein nicht kleiner Teil von überzeugten, meistens nicht-sozialistischen oder politisch nicht organisierten Hitler-Gegnern von den Behörden der wiedererrichteten Tschechoslowakei niemals als Antifaschisten anerkannt wurde. Schließlich bleibt bis zur Gegenwart ein heikles Politikum die Frage, ob auch diejenigen klar antinazistisch gesinnten und agierenden Sudetendeutschen als Antifaschisten Anerkennung verdienen, die sich während des Zweiten Weltkriegs für eine andere Lösung des Nationalitätenproblems ausgesprochen hatten als die tschechoslowakische Exilregierung von Präsident Edvard Beneš und die einheimischen tschechischen Widerstandsorganisationen.

Osudová léta. Cesta sudetoněmeckých odpůrců nacismu 1933–1938 Schicksalsjahre. Der Weg der sudetendeutschen Gegner des Nationalsozialismus von 1933 bis 1938 Thomas Oellermann

Uchopení moci v Německu nacisty v čele s Adolfem Hitlerem 30. ledna 1933 mělo také vliv na politické poměry v táboře tří milionů německy mluvících občanů Československé republiky. Nacismus v Německé říši se tak stal základem pro pozdější vzestup Konrada Henleina a jeho Sudetoněmecké strany, který měl nakonec přivodit zánik ČSR. Ačkoli byl vývoj v Německu sudetoněmeckou politickou scénou pozorně sledován, v popředí přece jen stály nejprve vnitřní československé události. Světová hospodářská krize, která vypukla na „černý pátek“ 25. října 1929 na newyorské burze, způsobila právě v německém pohraničí Československa velkou bídu. Tamější drobný a lehký průmysl se po vzniku Československa nepodařilo zmodernizovat, takže byl krizí postižen obzvláště silně. Propouštění, zkracování pracovní doby a zavírání podniků vedly k velké nezaměstnanosti, která byla výzvou především pro sociální demokraty a komunisty jakožto klasické strany dělnictva. Ještě předtím, než se světová hospodářská krize mohla v Československu se všemi svými důsledky projevit, došlo po říjnových volbách v prosinci 1929 ke vzniku nové vlády, v níž zaujal předseda Německé sociálnědemokratické strany dělnické dr. Ludwig Czech post ministra sociální péče.

Die Machtergreifung des Nationalsozialismus durch Adolf Hitler am 30. Januar 1933 wirkte sich auch auf die politischen Verhältnisse innerhalb der deutschsprachigen Minderheit der Tschechoslowakischen Republik aus. So stellte der Nationalsozialismus im Deutschen Reich die Grundlage für den späteren Aufstieg Konrad Henleins und seiner Sudetendeutschen Partei, der letztendlich zum Ende der Tschechoslowakischen Republik führen sollte. Wenngleich die Entwicklung in Deutschland von der sudetendeutschen politischen Szene aufmerksam beobachtet wurde, standen doch inner-tschechoslowakische Ereignisse zunächst einmal im Vordergrund. Die durch den „Schwarzen Freitag“ an der New Yorker Börse am 25. Oktober 1929 ausgelöste Weltwirtschaftskrise verursachte gerade in den deutschsprachigen Grenzgebieten der Tschechoslowakei eine große Not. Der dortigen Kleinund Leichtindustrie war es nach der Gründung der Tschechoslowakei nicht gelungen, sich zu modernisieren, so dass sie besonders stark von der Krise betroffen war. Entlassungen, Kurzarbeit und Betriebsschließungen führten zu einer großen Arbeitslosigkeit, die besonders Sozialdemokraten und Kommunisten, als klassische Parteien der

25

Propagační koláž DSAP, Arbeiter-Jahrbuch, 1933 Propagandacollage der DSAP, Arbeiter-Jahrbuch, 1933

Od této účasti ve vládě, k níž došlo také na základě přiblížení se československým sociálním demokratům, si němečtí sociální demokraté slibovali – také právě převzetím tohoto rezortu – zlepšení sociálních poměrů v německých oblastech a obecně proměnu menšinového statusu Němců v Československu. Do následující hospodářské krize, která dosáhla svého vrcholu v letech 1930 až 1935, se němečtí sociální demokraté a komunisté ovšem „zamotali“ také na základě jedné

26

Arbeiterschaft, forderte. Noch bevor sich die Weltwirtschaftskrise mit all ihren Folgeerscheinungen in der Tschechoslowakei auswirken konnte, war es nach den Wahlen im Oktober im Dezember 1929 zu einer Neubildung der Regierung gekommen, die den Vorsitzenden der Deutschen Sozialdemokratischen Arbeiterpartei Ludwig Czech das Amt des Ministers für soziale Fürsorge einbrachte. Von dieser Regierungsbeteiligung, die auch aufgrund einer Annäherung an die tschechoslowakischen Sozialdemokraten zustande gekommen war, versprachen sich die deutschen Sozialdemokraten – auch gerade durch die Übernahme dieses Ressorts – eine Verbesserung der sozialen Verhältnisse in den deutschen Gebieten und allgemeiner eine Neugestaltung des Minderheitenstatus der Deutschen in der Tschechoslowakei. In die folgende Wirtschaftskrise, die ihren Höhepunkt in den Jahren 1930 bis 1935 erlebte, waren deutsche Sozialdemokraten und Kommunisten allerdings auch noch aufgrund einer tschechoslowakischen Besonderheit „verwickelt“. In der Tschechoslowakischen Republik gab es keine Arbeitslosenversicherung. Ein staatliches Arbeitslosengeld wurde zusammen mit einer Unterstützung der Gewerkschaften durch diese und nur an Gewerkschaftsmitglieder ausgezahlt. Diese „Genter System“ genannte Arbeitslosenfürsorge verband also die Gewerkschaften – und hier zumeist die im Deutschen Gewerkschaftsbund organisierten sozialdemokratischen – mit dem Staat. Den Unmut über die auf dem Höhepunkt der Wirtschaftskrise eingeschränkte Arbeitslosenhilfe zogen sich damit also oftmals die lokalen Funktionäre zu, erschienen sie doch geradezu als verlängerter Arm des Staates. Die Gewerkschaften selbst brachte der erhöhte Verwaltungsaufwand an den Rand des Bankrottes und schränkte sie vor allem in ihrer eigentlichen gewerkschaftlichen Arbeit ein. Den Kommunisten bot das Genter System wiederum eine gute Angriffsfläche gegen die Sozialdemokraten. Der als „Sozialfaschismus“ geäußerte Vorwurf einer der Arbeiterschaft schädigenden Teilnahme an der Regierung konnte durch diese Form der Arbeitslosenfürsorge gestärkt werden. Gerade für die sudetendeutschen Sozialdemokraten ergab

československé zvláštnosti. V ČSR neexistovalo pojištění pro případ nezaměstnanosti. Státní příspěvek v nezaměstnanosti byl vyplácen odbory společně s jejich podporou, a to pouze jejich členům. Tato podpora v nezaměstnanosti, zvaná gentský systém, spojovala tedy odbory – a zde většinou sociálnědemokratické, sdružené v Německém odborovém svazu – se státem. V době vrcholící hospodářské krize tak nespokojenost s takto omezenou podporou v nezaměstnanosti mířila často i na lokální funkcionáře, neboť ti vystupovali jako prodloužená ruka státu. Zvýšené správní náklady přivedly samotné odbory na pokraj bankrotu a omezovaly je především v jejich Konrad Henlein vlastní odborářské činnosti. Komunistům nabídl gentský systém zase dobrou příležitost k útokům proti sociálním demokratům. Tato forma podpory v nezaměstnanosti posilovala hlasy, které kritizovaly účast ve vládě jako „sociálfašismus“ škodící dělnictvu. Právě pro sudetoněmecké sociální demokraty tím vznikl konflikt mezi zájmem státu a účastí na vládě či hospodářskou nouzí a např. dělnickými boji. Tento konflikt v důsledcích zajisté nepomáhal snaze o zastavení vzestupu SdP. Když v říjnu 1933 vyzval Konrad Henlein ke sjednocení všech Němců z Československa v Sudetoněmecké vlastenecké frontě, byli němečtí komunisté a především němečtí sociální demokraté zaměstnáni nejen zmírňováním sociální nouze, ale také přijímáním uprchlíků z Německé říše. Právě pro funkcionáře Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a jejích početných přidružených organizací bylo Československo nejdůležitější azylovou zemí. Sudetoněmečtí sociální demokraté jim zprostředkovávali ubytování, finanční prostředky, pracovní příležitosti a pomáhali při ilegálních přechodech hranic a pašování

sich somit ein Konflikt zwischen Staatsräson und Teilnahme an der Regierung sowie wirtschaftlicher Not und z. B. Arbeitskämpfen. Dieser Konflikt sollte in der Folge zumindest nicht hilfreich bei der Abwehr des Aufstiegs der Sudetendeutschen Partei sein. Als Henlein im Oktober 1933 zur Sammlung aller Deutschen der Tschechoslowakei in der Sudetendeutschen Heimatfront aufrief, waren die deutschen Kommunisten und vor allem die deutschen Sozialdemokraten nicht nur mit der Linderung der sozialen Not beschäftigt, sondern auch mit der Aufnahme von Flüchtlingen aus dem Deutschen Reich. Gerade für die Funktionäre der Sozialdemokratischen Partei Deutschlands (SPD) und ihrer zahlreichen angegliederten Organisationen war die Tschechoslowakei das wichtigste Aufnahmeland. Die sudetendeutschen Sozialdemokraten vermittelten hierbei Unterkünfte, finanzielle Unterstützung, Arbeitsmöglichkeiten und halfen bei illegalen Grenzübertritten und dem Schmuggel von Schriften in das nationalsozialistische Deutschland. Diese Aktivitäten in der Flüchtlingshilfe führten bei den sudetendeutschen Sozialdemokraten, aber auch bei anderen liberalen und demokratischen Gruppen und Initiativen zu einer großen finanziellen Belastung. Diese erfuhr im Jahre 1934 nochmals eine Steigerung, als nach dem gewaltsamen Ende der österreichischen Sozialdemokratie weitere Flüchtlinge in der Tschechoslowakei eintrafen, für die ebenso Hilfsleistungen erbracht wurden. Die Tschechoslowakische Republik wurde zu einer „Insel der Demokratie“, umgeben von Diktaturen und autoritären Herrschaftssystemen. Dies wirkte sich auch auf die sudetendeutschen Antifaschisten, die Gegner von Hitler und Henlein aus. So bekannten sich etwa die deutschen

27

Protifašistická demonstrace, Ústí nad Labem, 1933 Antifaschistische Demonstration, Aussig, 1933

písemností do nacistického Německa. Tyto aktivity v pomoci uprchlíkům znamenaly pro sudetoněmecké sociální demokraty, ale i pro jiné liberální a demokratické skupiny a iniciativy obrovskou finanční zátěž. Ta se ještě zvýšila v roce 1934, když po násilném konci rakouské sociální demokracie přicházeli do Československa další uprchlíci, jimž byla rovněž poskytována pomoc. Československá republika se stala „ostrovem demokracie“ obklopeným diktaturami a autoritářskými mocenskými systémy. To mělo vliv i na sudetoněmecké antifašisty, odpůrce Hitlera a Henleina. Tak se například němečtí sociální demokraté hlásili jasně k ČSR, ačkoli i nadále kritizovali sociální poměry nebo třeba znevýhodňování Němců při zaměstnávání ve státní službě. Němečtí komunisté rea-

28

Sozialdemokraten klar zur tschechoslowakischen Republik, wenngleich sie auch weiterhin die sozialen Verhältnisse und etwa bei der Frage von Einstellungen in den Staatsdienst die Benachteiligung der Deutschen kritisierten. Die deutschen Kommunisten reagierten auf die gewaltsamen Ereignisse in Österreich 1934 mit Angeboten an die Sozialdemokraten zur Bildung einer Einheitsfront gegen die äußere und innere Bedrohung, stießen aber sowohl bei der DSAP, als auch bei den sozialdemokratischen Gewerkschaften und anderen Verbänden auf Ablehnung, was eine Folge der Spaltung der Arbeiterbewegung in den 20er Jahren war, als kommunistische Gruppen versucht hatten, sich zuweilen gewalttätig Einfluss zu verschaffen und sich dann letztendlich von der sozialdemokratischen Arbeiterbewegung gelöst hatten. Eine Zusammenarbeit von sudetendeutschen Kommunisten und Sozialdemokraten war von daher höchstens auf lokaler Ebene und in einigen wenigen Organisationen möglich. Daran änderte auch nichts der Beschluss des Kongresses der kommunistischen Internationalen im Sommer 1935 in Moskau, der die kommunistischen Parteien zu einer Zusammenarbeit mit den sozialdemokratischen Parteien gegen den Faschismus verpflichtete. Als Reaktion auf den wachsenden Einfluss Henleins und die weiterhin große soziale Not in den sudetendeutschen Gebieten der Tschechoslowakei, verabschiedete die DSAP im Oktober 1934 ein Aktionsprogramm, in dem sie Reformen in der Wirtschaft, wie etwa die Vierzigstundenwoche und die Stärkung des staatlichen Arbeitssektors, einforderte. Flankiert wurden diese Forderungen am 4. November 1934 durch große Aufmärsche in Karlsbad (Karlovy Vary, 25 000 Teilnehmer), Bodenbach (Podmokly, 20 000 Teil-

govali na násilné události v Rakousku z roku 1934 tak, že nabídli sociálním demokratům vytvoření jednotné fronty proti vnějšímu a vnitřnímu nebezpečí. Narazili však jak u DSAP, tak u sociálnědemokratických odborů a jiných svazů na odmítnutí, což byl důsledek rozštěpení dělnického hnutí ve 20. letech, kdy se komunistické skupiny občas pokoušely získat si násilnou cestou vliv a nakonec se oddělily od sociálnědemokratického dělnického hnutí. Spolupráce sudetoněmeckých komunistů a sociálních demokratů byla od té doby možná jen na lokální úrovni a v několika málo organizacích. Na tom nic nezměnilo ani rozhodnutí kongresu Komunistické internacionály v Moskvě v létě roku 1935, které zavazovalo komunistické strany ke spolupráci se sociálnědemokratickými stranami proti fašismu. Jako reakci na rostoucí vliv Henleina a pokračující velkou sociální nouzi v sudetoněmeckých oblastech ČSR schválila DSAP v říjnu 1934 akční program, v němž požadovala hospodářské reformy, jako např. 40hodinový pracovní týden a posílení státního sektoru. Tyto požadavky byly podpořeny 4. listopadu 1934 velkými pochody v Karlových Varech (25 000 účastníků), Děčíně-Podmoklech (20 000 účastníků), Chomutově (10 000 účastníků), Teplicích-Šanově (12 000 účastníků), Ostravě (20 000 účastníků) a Krnově (15 000 účastníků). Ale ani tyto působivé manifestace na podporu sociální demokracie a proti Henleinovi a Hitlerovi nemohly zabránit velkému volebnímu vítězství SdP 19. května 1935. Henlein získal dvě třetiny všech německých hlasů a 44 mandátů, zatímco DSAP klesla v českých zemích na 299 942 hlasů a 11 mandátů (1929 – 501 937 hlasů). Další v té době ještě aktivistické, tj. státotvorné strany – Německá křesťanskosociální strana lidová a Svaz zemědělců – také v porovnání s volbami v roce 1929 ztratily a dostaly pouze 162 781 (1929 – 348 066), resp. 142 147 hlasů (1929 – v koalici 388 532). Komunisté, jejichž výsledky se nedají dělit na německé a české hlasy, měli především v průmyslových regionech, třeba v jejich metropoli Liberci, poměrně stabilní počty hlasů, zvláště když se v nich nacházely větší české menšiny. S tímto větrem v zádech dokázala SdP o dva týdny později při senátních volbách svůj volební zisk zvýšit

nehmer), Komotau (Chomutov, 10 000 Teilnehmer), Teplitz-Schönau (Teplice-Šanov, 12 000 Teilnehmer), M.-Ostrau (Ostrava, 20 000 Teilnehmer) und Jägerndorf (Krnov, 15 000 Teilnehmer). Aber auch diese eindrucksvollen Manifestationen für die Sozialdemokratie und gegen Henlein und Hitler konnten den Erdrutschwahlsieg der Sudetendeutschen Partei vom 19. Mai 1935 nicht verhindern. Henlein errang zwei Drittel aller deutschen Stimmen sowie 44 Mandate, während die DSAP in den böhmischen Ländern auf 299 942 Stimmen und 11 Mandate (1929 – 501 937 Stimmen) schrumpfte. Die ebenfalls zu diesem Zeitpunkt noch aktivistischen, d. h. staatsbejahenden, Parteien, die Deutsche Christlichsoziale Volkspartei und der Bund der Landwirte, verloren ebenso im Verhältnis zu den Wahlen von 1929 und kamen nur noch auf 162 781 (1929 – 348 066) bzw. auf 142 147 Stimmen (1929 in einem Wahlbündnis 388 532). Die Kommunisten, deren Ergebnisse sich nicht nach deutschen und tschechischen Stimmen trennen lassen, hatten vor allem in industriellen Regionen, etwa in ihrer Hochburg Reichenberg (Liberec), relativ stabile Stimmenzahlen, zumal wenn es dort größere tschechische Minderheiten gab. Mit diesem Rückenwind konnte die SdP bei den zwei Wochen später durchgeführten Wahlen zum Senat ihren Stimmenanteil nochmals um 5 Prozent steigern. Die Reaktionen im deutschen politischen Lager auf diesen Wahltriumph Henleins waren sehr unterschiedlich. Verstärkte das Resultat die Sogwirkung der sudetendeutschen nationalen Sammelbewegung auf bürgerliche und kleinbürgerliche Kreise, ließ es die Kommunisten wiederum zu starken Vorwürfen gegen die Sozialdemokraten, denen sie das Wahlergebnis als Folge ihrer reformistischen staatsbejahenden Politik vorwarfen, kommen. Diese zogen sich in der Nachbetrachtung der Wahl argumentativ auf eine durch äußere Einflüsse, wie Weltwirtschaftskrise und Nationalsozialismus in Deutschland, verursachte Ausweglosigkeit der Situation zurück. Wenngleich man auch dieses Ergebnis als einen Schicksalsschlag dieser schlechten Zeiten betrachtete, war doch die Tatsache, dass auch viele Mitglieder der sozialdemokrati-

29

ještě o pět procent. Reakce na tento Henleinův volební triumf byly v německém politickém táboře velmi rozdílné. Posílil-li tento volební výsledek přitažlivou sílu sudetoněmeckého nacionálního sjednocovacího hnutí na buržoazní a maloburžoazní kruhy, přiměl komunisty opět k silné kritice vůči sociálním demokratům, jejichž reformní a státotvorná politika měla být jeho příčinou. Sociální demokraté se při rozebírání volebních výsledků uchylovali svými argumenty k tomu, že poukazovali na bezvýchodnost situace způsobenou vnějšími vlivy, jako byla světová hospodářská krize a nacismus v Německu. Ačkoli byl výsledek považován za ránu osudu v této nepříznivé době, skutečnost, že i mnoho členů sociálnědemokratických odborů, družstev a části kulturních svazů dalo svůj hlas Henleinovi, byla právě pro funkcionáře na lokální úrovni bolestným zjištěním. Za této situace musely volby do závodních rad, které se v mnoha podnicích uskutečnily na konci roku 1935 a v nichž většinou zvítězily sociálnědemokratické odbory, působit jako obrat, popř. jako ústup SdP. V této době docházelo ke změně, byť pomalé, ve vedení DSAP. Na brněnském sjezdu strany v červnu 1935 byl předsedou zvolen opět Ludwig Czech, zároveň ale postoupil do vedení strany Wenzel Jaksch. Ten zastával, též pod vlivem vnitřních a vnějších událostí, jinou sociálnědemokratickou politiku. Tak volal již ve 20. letech po intenzivnějším oslovení venkovského obyvatelstva sociálnědemokratickou stranou, která se ve své práci soustředila spíše na průmyslové dělnictvo. Mnohem radikálnější byly ovšem jeho požadavky, aby se strana odklonila od sociální otázky jakožto smyslu a účelu své práce a mnohem více postavila do popředí národnostní problematiku, tedy otázku postavení Němců v československém státě. Byl to také Jaksch, kdo se s mladšími zástupci dalších německých demokratických stran pokusil v únoru 1936 pod označením „novoaktivismus“ chopit iniciativy v národnostní otázce Němců. Novoaktivisté například požadovali, aby se z Němců v Československu stal třetí státní národ. Následující jednání s vládou, v níž byli i nadále sociální demokraté a další německé aktivistické strany, však nepřinesla v mnoha otázkách žádný průlom.

30

schen Gewerkschaften, der Genossenschaften und teilweise der Kulturverbände für Henlein gestimmt hatten, gerade für die Funktionäre auf lokaler Ebene eine einschneidende Erfahrung. Vor diesem Hintergrund müssen die Betriebsratswahlen, die Ende 1935 in zahlreichen Betrieben durchgeführt wurden und bei denen zumeist die sozialdemokratischen Gewerkschaften gewannen, wie ein Umschwung bzw. wie ein Abschwung der Sudetendeutschen Partei gewirkt haben. Wenn auch langsam vollzog sich zu dieser Zeit ein Wechsel in der Führung der DSAP. Auf dem Parteitag im Juni 1935 in Brünn (Brno) wurde wiederum Ludwig Czech zum Vorsitzenden gewählt. Gleichzeitig rückte aber Wenzel Jaksch in die Führungsebene der Partei auf. Jaksch stand, auch als Ergebnis der inneren und äußeren Ereignisse, für eine andere sozialdemokratische Politik. So plädierte er schon in den 20er Jahren für eine intensivere Ansprache der Landbevölkerung durch die Sozialdemokraten, die sich in ihrer Arbeit eher auf die Industriearbeiterschaft konzentrierten. Geradezu radikaler waren aber noch seine Forderungen, von der sozialen Frage als Sinn und Zweck der Partei abzurücken und viel mehr die nationale Frage, also die Frage der Stellung der Deutschen im Tschechoslowakischen Staat in den Vordergrund zu stellen. Jaksch war es auch, der mit jüngeren Vertretern anderer deutscher und demokratischer Parteien unter der Bezeichnung „Jungaktivismus“ im Februar 1936 versuchte, die Initiative in der nationalen Frage der Deutschen zu ergreifen. So forderten die Jungaktivisten etwa, die Deutschen der Tschechoslowakei zu einem dritten Staatsvolk zu erheben. Anschließende Verhandlungen mit der Regierung, der die Sozialdemokraten und andere aktivistische deutsche Parteien noch immer angehörten, brachten allerdings in vielen Fragen keinen Durchbruch. Zu dieser Zeit standen aber nicht allein innenpolitische Verhältnisse im Vordergrund des politischen Lebens der sudetendeutschen Sozialdemokraten und Kommunisten. Als Mitgliedsparteien der jeweiligen Internationalen beteiligten sich einige ihrer Mitglieder auch auf Seiten der Republikaner am Spanischen Bürgerkrieg.

Republikanische Wehr, Mikulov Republikanische Wehr, Nikolsburg

V této době nestály ovšem v popředí politického života sudetoněmeckých sociálních demokratů a komunistů pouze vnitropolitické poměry. Někteří příslušníci těchto stran, jakožto členských stran příslušných internacionál, se zúčastnili v táboře republikánů občanské války ve Španělsku. Vzestup Sudetoněmecké strany se mezitím vyvinul z problému politického také a především v problém veřejného pořádku. Podobně jako v Německu bezprostředně před nacistickým uchopením moci střetávali se i v Československu němečtí sociální demokraté, popř. komunisté s přívrženci SdP ve rvačkách a násilných přepadeních, navzájem si ničili majetek a narušovali akce protivníků. Již na konci 20. let založila DSAP na ochranu svých akcí pořádkovou službu Rote Wehr, později nazývanou Republikanische Wehr (Obrana republiky), jejíž jádro tvořili mladí sociální demokraté a členové dělnických tělovýchovných spolků. Pochod 7 000 uniformovaných příslušníků Republikanische Wehr v Ústí nad Labem na začátku července 1937 se stal dokladem připravenosti německé sociální demokracie bránit Československo. Podobně silný symbolický charakter měly také početné smuteční akce po smrti bývalého československého prezidenta Masaryka 14. září 1937.

In der Zwischenzeit hatte sich der Aufstieg der Sudetendeutschen Partei von einem politischen Problem auch und vor allem zu einem Problem der öffentlichen Ordnung entwickelt. Ähnlich wie unmittelbar vor der nationalsozialistischen Machtergreifung in Deutschland bekämpften sich auch in der Tschechoslowakei deutsche Sozialdemokraten bzw. Kommunisten und Anhänger der SdP mit Saalschlachten, Störaktionen, gewalttätigen Übergriffen und Sachbeschädigungen. Schon Ende der 20er Jahre hatte die DSAP zum Schutz ihrer Veranstaltungen einen Ordnerdienst, die „Rote“ später dann „Republikanische Wehr“ gegründet, dessen Kern jüngere Sozialdemokraten und Mitglieder der Arbeiterturnvereine bildeten. Der Aufmarsch von 7 000 uniformierten Mitgliedern der Republikanischen Wehr in Aussig (Ústí nad Labem) Anfang Juli 1937 wurde somit auch zu einem Zeugnis der Wehrbereitschaft der deutschen Sozialdemokratie in der Tschechoslowakei. Einen ähnlich starken Symbolcharakter hatten auch die zahlreichen Trauerbekundungen zum Tode des ehemaligen tschechoslowakischen Staatspräsidenten Masaryk am 14. September 1937. Der Anschluss Österreichs an das Deutsche Reich am 12. März 1938 verschärfte nochmals die innenpolitische Situation in der Tschechoslowakei dahingehend, dass sich nun auch die vormals demokratischen deutschen bürgerlichen Parteien Henlein zuwandten und am 23. März die Regierung verließen. Mit Ausnahme kleinerer Gruppen gingen diese Parteien dann in der Folge in der Sudetendeutschen Partei auf. Bezeichnend ist in diesem Zusammenhang etwa der Werdegang des Bundes der Landwirte in den 30er Jahren. Als staatsbejahende Partei mit ungefähr 100 000 Mitgliedern bereits seit 1926 in der Regierung, konnte der BdL in der Regierungsverantwortung von der Unterstützung durch die starken tschechischen Agrarier profitieren. Auf die Machtergreifung Hitlers in Deutschland und das Aufkommen Henleins in der Tschechoslowakei reagierte der BdL sehr unterschiedlich, was auch auf innere Flügelkämpfe hindeutet. Anfänglich war der Vorsitzende Franz Spina bemüht, diejenigen Kreise der Partei, die für Hen-

31

Občanská válka ve Španělsku, boje o Madrid, 1937 Bürgerkrieg in Spanien, Kämpfe um Madrid, 1937

Po připojení Rakouska k Německé říši 12. března 1938 se vnitropolitická situace v ČSR zostřila natolik, že do té doby demokratické německé občanské strany se přiklonily k Henleinovi a 23. března opustily vládu. S výjimkou menších skupin se tyto strany potom rozplynuly v SdP. Příznačný je v této souvislosti například vývoj Svazu zemědělců ve 30. letech. Jakožto státotvorná strana s přibližně 100 000 členy byl BdL již od roku 1926 ve vládě a při své vládní zodpovědnosti těžil z podpory silných českých agrárníků. Na Hitlerovo uchopení moci v Německu a na vzestup Henleina v ČSR reagoval BdL velmi rozdílně, což svědčí o rozbrojích uvnitř strany. Zpočátku se její předseda Franz Spina snažil ony stranické kruhy, které sympatizovaly s Henleinovou politikou (jmenovat lze například mláde-

32

leins Politik Sympathien empfanden (zu nennen sei hier etwa die Jugendorganisation „Landjugend“), für den Aktivismus, also für ein aktives Bekenntnis zur Tschechoslowakei, und für die eigene Partei zurückzugewinnen. Zugleich führte Spina aber auch mit Henlein Gespräche, um eine mögliche Zusammenarbeit der beiden Parteien zu sondieren. Zu solchen Gesprächen kam es auch in den Folgejahren. Für Spina ging es dabei aber keinesfalls um eine Eingliederung in die SHF und später SdP, sondern um Fragen der Kooperation. Für den BdL als Partei der deutschen Landbevölkerung ging es vor allem auch darum, die SdP von Aktivitäten auf dem Lande abzuhalten. Diese defensive Strategie wurde ab Mitte der 30er Jahre von einer im BdL aufkommenden jüngeren Generation umgedeutet

žnickou organizaci Venkovská mládež – Landjugend), získat zpět pro aktivismus, tedy pro aktivní přihlášení se k Československu, a pro vlastní stranu. Zároveň však Spina jednal také s Henleinem, aby zjistil možnosti případné spolupráce obou stran. K takovým rozhovorům docházelo

Ernst Neuschul – Dej se k nám! (Propagační pohlednice DSAP) Ernst Neuschul – Komme zu uns! (Propagandakarte der DSAP)

hinzu einer möglichen Absprache mit der SdP. Führender Vertreter dieser Linie war der Führer der Landjugend Gustav Hacker, der 1936 auch Parteivorsitzender wurde. In seinem Vorgehen wird die Zwiespältigkeit des BdL in den 30er Jahren deutlich. Während er zum einen eine Aufteilung von Stadt (SdP) und Land (BdL) bei den gemeinsamen Bemühungen dieser beiden Parteien propagierte, beteiligte er sich zum anderen aber auch am von Wenzel Jaksch initiierten „Jungaktivismus“. Diese Haltung schien die Sogwirkung, die die SdP auf die Mitglieder des BdL hatte, noch zu verstärken, so dass die Auflösung des BdL durch Hacker nach dem Anschluss Österreichs 1938 und die Überführung der Mitgliedschaft in die SdP nur als eine logische Folge dieser Entwicklung zu sehen ist. Eine kleine Minderheit innerhalb des BdL war allerdings der Neuorientierung der Partei durch Hacker nicht gefolgt. Zu nennen sei hier Toni Köhler, der sich als BdL-Abgeordneter noch im September 1938 an einem Aufruf Jakschs und anderer zur Bildung eines „Nationalrates aller friedliebenden Sudetendeutschen“ beteiligte. Wiederum andere Henlein-Gegner aus den Reihen des BdL engagierten sich mit Vertretern anderer politischer Gruppierungen in der Organisation „die Tat“. Eine den Geschehnissen im BdL ähnliche Entwicklung durchlief die Deutsche Christlichsoziale Volkspartei. Auch sie gehörte zu den deutschen staatsbejahenden Parteien und trat somit ebenfalls 1926 in die Regierung ein, aus der sie 1929 wieder in die Opposition wechselte. Auch in der DCV waren es gerade Jüngere, die eine Annäherung an die SHF und später SdP suchten. Eine Mehrheit der Partei bekannte sich aber weiterhin, auch gerade unter dem Eindruck des Vorgehens nationalsozialistischer Organe in Deutschland gegen Katholiken und den politischen Katholizismus, zur Demokratie und zur Tschechoslowakischen Republik, so dass die DCV trotz der Niederlage bei den Wahlen 1935 im folgenden Jahr wieder in die Regierung zurückkehrte. Einige führende Vertreter beteiligten sich auch am Jungaktivismus (Hans Schütz), übergaben zusammen mit DSAP und BdL im Januar 1937 ein Memorandum mit Forderungen an die Regierung und engagier-

33

také v následujících letech. Spinovi ovšem v žádném případě nešlo o začlenění do SHF a později SdP, nýbrž o otázky spolupráce. Pro BdL jakožto stranu německého venkovského lidu bylo především důležité, aby zamezila aktivitám SdP na venkově. Této defenzivní strategii chtěli od poloviny 30. let dát představitelé mladší generace v BdL nový význam ve smyslu možné dohody s SdP. Hlavním představitelem této linie byl vedoucí Venkovské mládeže Gustav Hacker, který se v roce 1936 stal také předsedou strany. V jeho počínání se zřetelně odráží rozpolcenost BdL ve 30. letech. Zatímco na jedné straně propagoval, aby si SdP a BdL rozdělily při společných snahách pole působnosti na města (SdP) a venkov (BdL), podílel se na druhé straně také na novoaktivismu, jehož iniciátorem byl Wenzel Jaksch. Tento postoj zřejmě ještě zvětšil přitažlivou sílu, kterou měla SdP na členy BdL, takže rozpuštění BdL Hackerem po anšlusu Rakouska v roce 1938 a převedení členstva do SdP je třeba vidět jen jako logický důsledek tohoto vývoje. Malá menšina uvnitř BdL ovšem nešla novým směrem, který vytyčil Hacker. Jmenovat tu lze Toniho Köhlera, který se jako poslanec za BdL podílel ještě v září 1938 na výzvě Jaksche a dalších k vytvoření „Národní rady všech mírumilovných sudetských Němců“. Další protivníci Henleina z řad BdL se zase angažovali společně se zástupci jiných politických uskupení v organizaci Čin (Die Tat). Podobným vývojem jako Svaz zemědělců prošla také Německá křesťanskosociální strana lidová. I ona patřila k německým státotvorným stranám, a tak vstoupila v roce 1926 rovněž do vlády, z níž v roce 1929 přešla zpět do opozice. Také v případě DCV to byli právě její mladší členové, kteří usilovali o přiblížení k SHF a později SdP. Většina strany se však nadále hlásila k demokracii a Československé republice, což bylo mimo jiné způsobeno dojmem, jaký v ní zanechal postup nacistických orgánů v Německu vůči katolíkům a politickému katolicismu. DCV proto přes porážku ve volbách v roce 1935 vstoupila následujícího roku znovu do vlády. Někteří čelní představitelé strany se podíleli také na novoaktivismu (Hans Schütz), předali společně s DSAP a BdL v lednu 1937 vládě memorandum se svými požadavky a angažovali se v organizaci Čin. Někteří

34

Kandidátní listina Svazu zemědělců, 1925 Kandidatenliste des Bundes der Landwirte, 1925

ten sich in der Organisation „die Tat“. Es waren gerade jene Christlich-Sozialen, die der Selbstauflösung der Partei im März 1938 nicht folgten und die bei den Kommunalwahlen am 22. Mai 1938 in Prag und anderen Städten zusammen mit Sozialdemokraten und anderen deutschen Demokraten antraten, die in den folgenden Jahren einer Verfolgung durch nationalsozialistische Organe ausgesetzt sein sollten.

křesťanští sociálové neakceptovali seberozpuštění strany v březnu 1938 a kandidovali při komunálních volbách 22. května 1938 společně s kandidáty sociální demokracie a dalšími německými demokraty v Praze a jiných městech. Tito lidé byli v následujících letech vystaveni pronásledování ze strany nacistických orgánů. K sudetským Němcům, kteří se do poslední chvíle hlásili k Československé republice a stavěli se na odpor Henleinovým snahám, je třeba počítat i část členů liberální Německé demokratické svobodomyslné strany (Deutschdemokratische Freiheitspartei, DDFP). Tato strana, která měla malou členskou základnu a silně se opírala o Židy v Praze a Brně, se v roce 1928 z taktických důvodů spojila s dalšími skupinami v Německém pracovním a volebním společenství (Deutsche Arbeits- und Wahlgemeinschaft, DAWG). Z něj však státotvorné křídlo DDFP v roce 1933, když se DAWG příliš přiblížila Henleinovi, opět vystoupilo. Vedoucím představitelem této demokratické části strany byl liberecký starosta Karl Kostka, který se v roce 1938 podílel na výzvě k vytvoření „Národní rady všech mírumilovných sudetských Němců“. Při komunálních volbách v roce 1938 kandidovali členové DDFP v některých městech společně se sociálními demokraty a křesťanskými sociály. Další volební úspěch SdP, která v těchto volbách získala 90 % německých hlasů, byl předehrou událostí ze září 1938, kdy téměř 30 000 německých antifašistů, často pod ochranou Republikanische Wehr, odešlo z nebezpečného pohraničí do vnitrozemí. S příchodem německé armády do sudetských oblastí 1. října 1938 se legální činnost sudetoněmeckých odpůrců Henleina stala nemožnou. V následujících sedmi letech se jejich životy odvíjely ve znamení odboje, pronásledování a exilu.

Zu jenen Sudetendeutschen, die sich bis zuletzt zur Tschechoslowakischen Republik bekannten und sich den Bestrebungen Henleins entgegenstellten, sind auch Teile der liberalen Deutschdemokratischen Freiheitspartei (DDFP) zu rechnen. Diese kleine in ihrer Mitgliedschaft stark auf deutschen Juden Prags und Brünns beruhende Partei hatte sich 1928 aus wahltaktischen Gründen mit anderen Gruppen zur Deutschen Arbeits- und Wahlgemeinschaft (DAWG) zusammengeschlossen, aus der ein staatsbejahender Flügel der DDFP 1933 aber wieder austrat, als sich die DAWG zu sehr Henlein annäherte. Als führender Vertreter dieses demokratischen Teils der Partei ist der Bürgermeister von Reichenberg Karl Kostka zu nennen, der sich 1938 am Aufruf zur Bildung des „Nationalrates aller friedliebenden Sudetendeutschen“ beteiligte. Bei den Kommunalwahlen 1938 kandidierten DDFP-Mitglieder in einigen Städten zusammen mit Sozialdemokraten und Christlich-Sozialen. Der erneute Wahlerfolg der SdP bei jenen Wahlen mit einem Anteil von 90 Prozent der deutschen Stimmen kann als Vorspiel für die Ereignisse im September 1938 gesehen werden, als sich nahezu 30 000 deutsche Antifaschisten, oft geschützt durch die Republikanische Wehr, aus den unsicheren Grenzgebieten in das Landesinnere absetzten. Mit dem Einmarsch der deutschen Wehrmacht in die Sudetengebiete am 1. Oktober 1938 war eine legale Weiterarbeit der sudetendeutschen Henlein-Gegner unmöglich geworden. Für die folgenden sieben Jahre sollte das Schicksal dieser sudetendeutschen Antifaschisten durch Exil, Verfolgung und Widerstand gekennzeichnet sein.

35

Braňte vlast!, předvolební plakát DSAP, 1938 Wahlplakat der DSAP, 1938

Na straně Spojenců. Němečtí antifašisté v letech druhé světové války Auf der Seite der Alliierten. Deutsche Antifaschisten in den Jahren des Zweiten Weltkrieges Stanislav Kokoška

Němečtí antifašisté žijící v českém pohraničí, které bylo Německu postoupeno mnichovskou dohodou, patřili k prvním obětem nacistického režimu. Hned při obsazování tohoto území bylo pozatýkáno více než 10 000 lidí, z nichž zhruba dvě třetiny tvořili němečtí sociální demokraté. Většina zadržených byla sice propuštěna na svobodu, nicméně 2 500 z nich bylo posláno do koncentračního tábora Dachau. K systematickému pronásledování nacistických odpůrců pak docházelo po celou dobu existence Říšské župy Sudety, která zahrnovala převážnou část okupovaného pohraničí. Odhaduje se, že jenom z řad sociálních demokratů a komunistů bylo v letech 1938–1945 zatčeno 22 000 lidí. Velká část z nich byla popravena nebo zahynula v koncentračních táborech a nacistických věznicích. Byl mezi nimi i bývalý předseda německé sociálnědemokratické strany a československý ministr Ludwig Czech, který zemřel v srpnu 1942 krátce po své deportaci do terezínského ghetta. Právě systematické pronásledování všech bývalých, nových nebo jen potenciálních odpůrců představovalo jeden z hlavních důvodů, proč v sudetské župě nedošlo ke vzniku významnějšího odbojového hnutí. Nepříznivě

Die im aufgrund des Münchner Abkommens abgetretenen böhmischen Grenzgebiet lebenden deutschen Antifaschisten gehörten zu den ersten Opfern des nationalsozialistischen Regimes. Gleich bei der Besetzung dieses Gebiets wurden mehr als 10 000 Menschen verhaftet. Ungefähr zwei Drittel davon waren deutsche Sozialdemokraten. Die Mehrheit der Festgenommenen wurde zwar wieder freigelassen, dennoch wurden 2 500 von ihnen in das Konzentrationslager Dachau deportiert. Die Gegner des Nationalsozialismus wurden in der Folge während des gesamten Fortdauerns des den überwiegenden Teil des okkupierten Grenzgebiets einschließenden Reichsgaus Sudetenland systematisch verfolgt. Es wird vermutet, dass allein unter den sudetendeutschen Sozialdemokraten und Kommunisten in den Jahren 1938–1945 22 000 Menschen verhaftet wurden. Ein großer Teil von ihnen wurde hingerichtet oder starb in Konzentrationslagern und nationalsozialistischen Gefängnissen. Unter ihnen war auch der ehemalige Vorsitzende der deutschen sozialdemokratischen Partei und tschechoslowakische Minister Ludwig Czech, der kurz nach seiner Deportation in das Ghetto Theresienstadt im August 1942 starb.

37

Doplňovací volby do říšského sněmu, Ústí nad Labem, prosinec 1938 Ergänzungswahlen zum Reichstag, Aussig, Dezember 1938

ovšem působila i skutečnost, že převážná část německého obyvatelstva nový režim podporovala, protože připojení k třetí říši vnímala jako naplnění svých dlouhodobých národnostních tužeb. Přesto však i zde existovalo ilegální hnutí. Jednou z významnějších protifašistických organizací byla skupina Leopolda Pölzla v Ústí nad Labem. Skupina podporovala rodiny zatčených, pomáhala vojenským zajatcům a vyráběla protinacistické letáky. Obdobnou skupinu vytvořil na Karlovarsku bývalý tajemník komunistických odborů Valentin Meerwald. K odpůrcům nacistického režimu patřili i mnozí katoličtí kněží, z nichž některé rovněž vyslýchalo gestapo nebo byli dokonce vězněni v koncentračních táborech. Pronásledován byl i litoměřický biskup Anton Alois Weber, který důsledně hájil zájmy katolické církve a za svých cest do protektorátu kázal v českém jazyce. Ostatní vrstvy sudetoněmeckého obyvatelstva se začaly k nacistickému režimu stavět kriticky až v závěru války. Avšak ani v této fázi německý protinacistický odboj nesehrál žádnou významnější roli. Jednalo se zpravidla pouze o místní izolované akce, jejichž cílem bylo co nejdříve předat moc postupujícím spojeneckým jednotkám a zabránit tak zbytečným bojům a nesmyslnému ničení.

38

Gerade die systematische Verfolgung aller ehemaligen, neuen oder nur potenziellen Gegner war einer der Hauptgründe für die Tatsache, dass es im Sudetengau nicht zur Entstehung einer bedeutsameren Widerstandsbewegung kam. Nachteilig wirkte sich allerdings auch die Tatsache aus, dass der überwiegende Teil der deutschen Bevölkerung das neue Regime unterstützte, denn er nahm den Anschluss an das Dritte Reich als Erfüllung seiner langfristigen nationalen Träume wahr. Jedoch existierte auch hier eine illegale Bewegung. Eine der bedeutenderen antifaschistischen Organisationen war Leopold Pölzls Gruppe in Aussig (Ústí nad Labem). Die Gruppe unterstützte die Familien der Verhafteten, sie half den Kriegsgefangenen und gab antifaschistische Flugblätter heraus. Auch der ehemalige Sekretär der kommunistischen Gewerkschaften Valentin Meerwald gründete eine ähnliche Gruppe im Karlsbader Gebiet (Karlovy Vary). Zu den Gegnern des nationalsozialistischen Regimes gehörten auch viele katholische Priester, von denen einige auch Verhöre durch die Gestapo durchlitten oder in Konzentrationslagern gefangen gehalten wurden. Der Bischof von Leitmeritz (Litoměřice) Alois Anton Weber, der konsequent die Interessen der katholischen Kirche vertrat und auf seinen Reisen in das Protektorat auf Tschechisch predigte, wurde auch verfolgt. Die anderen Bevölkerungsgruppen fingen erst am Ende des Kriegs an, sich dem NS-Regime kritisch gegenüberzustellen. Jedoch nicht einmal in dieser Phase spielte der deutsche Widerstand gegen den Nationalsozialismus eine wesentliche Rolle. Es handelte sich in der Regel nur um regional isolierte Aktionen, deren Ziel es war, schnellstens die Macht an die vorrückenden alliierten Truppen zu übergeben und dadurch einen vergeblichen Kampf und sinnlose Zerstörung zu vermeiden. Von wesentlich größerer Bedeutung war die Tätigkeit der deutschen Antifaschisten im ausländischen Widerstand. Es handelte sich wiederum besonders um die deutschen Sozialdemokraten, die hauptsächlich nach Schweden, Großbritannien und Kanada emigrierten, und um Kommunisten, die große Enklaven in der Sowjetunion und auch in Großbritannien bildeten. Die sudetendeutschen

Výrazně větší význam mělo působení německých antifašistů v zahraničním odboji. Opět šlo v první řadě o německé sociální demokraty, kteří odcházeli hlavně do Švédska, Velké Británie a Kanady, a komunisty, kteří vedle Sovětského svazu vytvořili další velkou enklávu ve Velké Británii. Sudetoněmečtí komunisté v exilu ovšem žádnou vlastní politickou linii nesledovali. Plně se podřizovali zájmům Kominterny a působili na různých pozicích v rámci Gottwaldova zahraničního vedení KSČ. Tuto „jednotnou linii“ prosazovali i v moskevském zahraničním rozhlasovém vysílaní a v rámci tzv. Antifa škol, jimiž v Sovětském svazu procházeli levicově orientovaní němečtí vojenští zajatci. Mnohem složitěji probíhal vývoj v německém exilovém sociálnědemokratickém hnutí. Ani v emigraci totiž nemohlo zcela zmizet politické dilema této strany, které vyvstalo na sklonku první republiky: pokud měla být německá sociální demokracie schopna prosazovat svůj vliv, pak nemohla pouze stát na antinacistických pozicích a nepodporovat zároveň sudetoněmecké národnostní požadavky. Toto dilema se naplno projevilo po vypuknutí druhé světové vál-

Německá odbojová skupina Lindenbrüder z Teplic, 40. léta 20. stol. Deutsche Widerstandsgruppe Lindenbrüder aus Teplitz, 1940er Jahre

Kommunisten im Exil folgten allerdings keiner eigenen politischen Linie. Sie ordneten sich voll den Interessen der Komintern unter und wirkten auf verschiedenen Posten im Rahmen der Exil-Führung der KPTsch von Klement Gottwald. Diese „einheitliche Linie“ setzten sie auch in den Moskauer Rundfunksendungen für das Ausland durch und im Rahmen der so genannten Antifa-Schulen, die in der Sowjetunion die linksorientierten deutschen Kriegsgefangenen absolvierten. Viel schwieriger war die Entwicklung in der deutschen sozialdemokratischen Exilbewegung. Nicht einmal in der Emigration konnte das politische Dilemma dieser Partei ganz verschwinden, das am Ende der Ersten Republik zutage getreten war: Sollte die Sozialdemokratie in der Lage sein, ihren Einfluss durchzusetzen, dann konnte sie nicht nur auf antifaschistischen Positionen verharren und gleichzeitig die sudetendeutschen Nationalitätenforderungen nicht unterstützen. Dieses Dilemma zeigte sich in seiner Gänze nach Ausbruch des Zweiten Weltkrieges, als sich die Hauptströmung der sudetendeutschen Sozialdemokraten mit dem Parteivorsitzenden Wenzel Jaksch an der Spitze nicht bedingungslos dem tschechoslowakischen ausländischen Widerstand anschließen und seiner Leitung unterordnen wollte. Jaksch´ Gruppe (Treuegemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten) verabschiedete dann auf ihrer Sitzung vom 9.–10. März 1940 im britischen Loughton die sog. Resolution von Holmhurst. Darin war eine Bedingung für eine Zusammenarbeit mit dem tschechoslowakischen ausländischen Widerstand in Form einer Vereinbarung über die Nachkriegsordnung der Tschechoslowakei enthalten, in der bereits die künftige Stellung der sudetendeutschen nationalen Minderheit geregelt sein sollte. Präsident Edvard Beneš lehnte diese Forderung nicht ab

39

Váleční zajatci v chemické továrně, Ústí nad Labem, 1943 Kriegsgefangene in einer chemischen Fabrik, Aussig, 1943

ky, kdy se hlavní proud sudetoněmeckých sociálních demokratů v čele s předsedou strany Wenzelem Jakschem nechtěl bezvýhradně připojit k československému zahraničnímu odboji a podřídit se jeho vedení. Jakschova skupina (Treuegemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten) pak na svém zasedání, které se uskutečnilo 9.–10. března 1940 v britském Loughtonu, přijala tzv. holmhurstskou rezoluci. V ní se spolupráce s československým zahraničním odbojem podmiňovala dohodou o poválečném uspořádání ČSR, ve které by bylo již nyní vymezeno budoucí postavení sudetoněmecké národnostní menšiny. Prezident Edvard Beneš tento požadavek neodmítl a byl ochoten považovat holmhurstskou rezoluci za platformu pro další jednání. Po uznání prozatímní vlády v létě 1940 nabízel sudetoněmeckým exilovým politikům šest míst ve Státní radě včetně místopředsedy a byl ochoten uvažovat

40

und war gleichzeitig bereit, die Resolution von Holmhurst als Plattform für weitere Verhandlungen zu akzeptieren. Nach der Anerkennung der Interimsregierung im Jahre 1940 bot er den sudetendeutschen Exilpolitikern sechs Posten im Staatsrat an, einschließlich den des stellvertretenden Vorsitzenden, und er war bereit, auch über eine solche künftige Ordnung der Republik nachzudenken, die den Vorstellungen der Jaksch-Gruppe deutlich entgegen kam. Diese am Anfang viel versprechende Entwicklung stieß aber auf den Umstand, dass der tschechoslowakische Widerstand im Zweiten Weltkrieg ausgeprägte nationalistische Positionen vertrat. Gegen die Verhandlungen mit W. Jaksch stellten sich sowohl die Vertreter des heimischen Widerstandes als auch die nächsten Mitarbeiter des Präsidenten Beneš im Exil. Die Situation wurde gleichfalls durch die Entwicklung in der sich schon im Frühling 1940

i o takovém budoucím uspořádání spaltenden sudetendeutschen Sozirepubliky, které by výrazně vycháaldemokratie im Exil verkomplizelo vstříc představám Jakschovy ziert. Neben der Treuegemeinskupiny. schaft formierte sich innerhalb der Tento počáteční příznivý vývoj Partei auch die so genannte Zinnervšak narazil na skutečnost, že česGruppe, die unter der Leitung des koslovenský odboj za druhé světoVorkriegs-Vorstandsmitglieds Josef vé války stál na vyhraněných nacioZinner eine Zusammenarbeit mit nalistických pozicích. Proti vyjedder tschechoslowakischen Exilrenávání s W. Jakschem se stavěli jak gierung ohne weitere Bedingung představitelé domácí rezistence, unterstützte. Die Verhandlungen tak i Benešovi nejbližší exiloví spozwischen E. Beneš und W. Jaksch lupracovníci. Situaci rovněž komsetzten sich zwar bis zum Frühling plikoval vývoj v sudetoněmecké 1943 fort, hatten aber immer mehr exilové sociální demokracii, která einen nur formalen Charakter. Diese už na jaře 1940 rozštěpila. Vedle se Entwicklung hing sowohl mit Treuegemeinschaftu se v ní brzy brutalen NS-Repressionen im Prozformovala i tzv. Zinnerova skupitektorat zusammen, als auch mit na, která pod vedením předválečder Tatsache, dass sich im tscheného člena představenstva strany choslowakischen Exil der Gedanke Josefa Zinnera prosazovala bezvýder Nachkriegs-Aussiedlung der hradnou spolupráci s českosloven- Sudetoněmečtí přeběhlíci, Francie, 1944 sudetendeutschen Bevölkerung als ským exilovým vedením. Jednání Sudetendeutsche Überläufer, Frankreich, 1944 einzig mögliche Lösung der namezi E. Benešem a W. Jakschem tionalen Problematik schon voll sice pokračovala až do jara 1943, durchgesetzt hatte. Zu einem offiale měla stále více jen formální charakter. Tento stav souziellen Konflikt kam es im Frühling 1943, als W. Jaksch visel jak s brutálními nacistickými represáliemi v protektoeine Pressekampagne in Angriff nahm, in der er die tscherátu, tak se skutečností, že v československém exilu se již choslowakische Regierung des Scheiterns der Verhandlunzcela prosadila myšlenka poválečného odsunu sudetoněgen bezichtigte. Die Leitung der Treuegemeinschaft empmeckého obyvatelstva jako jediného možného řešení fahl gleichzeitig ihren Mitgliedern, nicht in die tschechonárodnostní problematiky. K oficiální roztržce pak došlo slowakische Armee im Ausland einzutreten, sondern sich na jaře 1943, kdy W. Jaksch zahájil tiskovou kampaň, v níž den britischen Truppen anzuschließen. obvinil československou vládu z toho, že jednání ztroskoTrotz der ablehnenden Stellungnahme der Jaksch-Gruptala kvůli ní. Vedení Treuegemeinschaftu zároveň doporupe kämpfte in den tschechoslowakischen Auslandstruppen čilo svým členům, aby nevstupovali do československé eine Reihe von Soldaten deutscher Nationalität. Es hanzahraniční armády, ale do britských vojenských jednotek. delte sich vor allem um die tschechoslowakische Brigade Přes odmítavé stanovisko Jakschovy skupiny sloužila in Großbritannien, die schon im Jahr 1940 entstand und v československých zahraničních jednotkách celá řada dann an den Kämpfen in Frankreich teilnahm. Die Stellung osob německé národnosti. Šlo především o českoslovender deutschen Soldaten war anfangs keinesfalls einfach, skou brigádu ve Velké Británii, která vznikla již v roce 1940 weil die Offiziere ihnen oft verboten, in ihrer Mutterspra-

41

a účastnila se pak bojů ve Francii. Postavení německých vojáků nebylo zpočátku nijak jednoduché, protože důstojníci jim často zakazovali používání mateřského jazyka a i jinak je diskriminovali. Pro postoj československého armádního velení bylo příznačné, že sudetští Němci prakticky vůbec nesloužili u letectva a jen v malém počtu dosáhli důstojnických hodností. V československých jednotkách na Západě sloužilo v roce 1944 více než 500 osob hlásících se k německé národnosti. Naproti tomu do útvarů, které se formovaly na sovětském území, byli z řad sudetských Němců zařazeni pouze jednotlivci. Desítky bývalých československých občanů německé národnosti naproti tomu působily v partyzánských jednotkách a ve zpravodajských výsadcích. Například v noci z 21. na 22. ledna 1945 byla nedaleko Svitav u obce Pohledy vysazena desetičlenná partyzánská skupina Komenský. Vedle příslušníků Rudé armády ji tvořili Gustav Schneider z Hazlova (velitel), Robert Reich z Brna (komisař), Helmuth Morche z Jílového u Podmokel a Rudolf Walter z Dětřichova u Frýdlantu. Výsadek byl však brzy po seskoku objeven a pronásledován až na protektorátní území, kde 25. ledna nedaleko Horního Křenova většina jeho příslušníků zahynula v boji. Zachránil se pouze náčelník štábu I. K. Čerepenko, který se později připojil k partyzánskému oddílu Jermak. V podstatě neúspěchem skončila i operace Albert, kterou s pomocí britské organizace SOE připravoval W. Jaksch. Ze tří parašutistů, kteří byli v noci z 3. na 4. května 1944 vysazeni v sudetské župě, byli brzy po seskoku dva dopadeni a unikl pouze Albert Exner. Jeho mise se zpočátku vyvíjela úspěšně, dokonce se mu podařilo navázat spojení s ilegální skupinou Leopolda Pölzla, která působila v Ústí nad Labem. Avšak i Exner byl na jaře 1945 nakonec zatčen gestapem, aniž by se mu podařilo splnit hlavní úkol: připravit v sudetské župě protinacistické povstání.

42

che zu sprechen, und sie auch auf andere Weise diskriminierten. Für die Einstellung der tschechoslowakischen Armeeführung war kennzeichnend, dass die Sudetendeutschen fast gar nicht in der Luftwaffe dienten und nur eine geringe Zahl von ihnen einen Offiziersrang erreichte. Mehr als 500 sich zur deutschen Nationalität bekennende Personen kämpften im Jahre 1944 in den tschechoslowakischen Truppen im Westen. In den Truppen dagegen, die sich auf dem sowjetischen Gebiet formierten, waren es nur vereinzelte Sudetendeutsche. Einige Dutzend ehemalige tschechoslowakische Bürger deutscher Nationalität wirkten auch in Partisanengruppen und in Fallschirm-Nachrichten-Gruppen. Die zehnköpfige Fallschirmjägergruppe „Komenský“ landete beispielsweise in der Nacht vom 21. zum 22. Januar 1945 unweit von Zwittau (Svitavy) bei der Gemeinde Pohler (Pohledy). Neben den Soldaten der Roten Armee waren in der Gruppe auch Gustav Schneider aus Haslau (Hazlov, Kommandant), Robert Reich aus Brünn (Brno, Komissar), Helmut Morche aus Eulau bei Bodenbach (Jílové u Podmokel) und Rudolf Walter aus Dittersbach bei Friedland (Dětřichov u Frýdlantu). Die Fallschirmjägergruppe wurde aber bald nach der Landung entdeckt und bis auf das Protektoratsgebiet verfolgt, wo die meisten der Mitglieder am 25. Januar nicht weit von Horní Křenov im Kampf starben. Lediglich der Stabshauptmann I. K. Čerepenko, der später Mitglied der Partisanengruppe Jermak wurde, rettete sich. Mit einem Misserfolg endete im Grunde auch die Operation Albert, die mit der Hilfe der britischen Organisation SOE Wenzel Jaksch vorbereitete. Von den drei Fallschirmjägern, die in der Nacht vom 3. zum 4. Mai 1944 im Sudetengau gelandet waren, wurde nur Albert Exner nicht gleich nach dem Absprung aufgegriffen. Seine Mission hat sich zuerst erfolgreich entwickelt und es gelang ihm sogar, eine Verbindung zu der in Aussig wirkenden illegalen Leopold Pölzls Gruppe zu knüpfen. Jedoch wurde auch Exner im Frühling 1945 durch die Gestapo verhaftet, ohne dass es ihm gelungen wäre, die Hauptaufgabe zu erfüllen: im Sudetengau einen Aufstand gegen die Nationalsozialisten vorzubereiten.

Neoslavovaní hrdinové. Němečtí antifašisté po roce 1945 Ungerühmte Helden. Deutsche Antifaschisten nach 1945 David Kovařík

Po skončení druhé světové války a pádu nacismu se němečtí antifašisté v Československu dostali do zvláštní situace. Na jedné straně se zbavili pronásledování a perzekuce ze strany nacistů, na druhé straně jako příslušníci poraženého německého národa nebyli ušetřeni kolektivní nenávisti české společnosti a v mnoha případech museli znovu prožívat příkoří, veřejnou izolaci i nové projevy diskriminace. Většina německých antifašistů zůstávala na konci války ve svých bydlištích, část se jich vracela z koncentračních táborů, věznic nebo nucených prací. Mnoho mužů z řad antifašistů se v roce 1945 nacházelo v armádě. Řízením osudu zde bojovali na obou stranách válečné fronty. Zatímco tisíce odpůrců nacismu musely nedobrovolně sloužit ve wehrmachtu, jiní bojovali proti Hitlerovi v uniformách československého zahraničního vojska nebo některé z dalších spojeneckých armád. Několik tisíc německých antifašistů přivítalo konec války a porážku nacismu v zahraničním exilu. Část německé emigrace se však již do poválečné republiky odmítla nebo nemohla vrátit, především z důvodu zamýšleného odsunu velké části svých krajanů a dalších protiněmeckých opatření, jež se chystala v poválečném Československu. Tisíce německých antifašistů se však chtěly a snažily zapojit do nové výstavby československého státu. V prv-

Nach dem Ende des Zweiten Weltkriegs und nach dem Untergang des Nationalsozialismus waren die deutschen Antifaschisten in der Tschechoslowakei in einer besonderen Situation: Einerseits endeten die Verfolgungen und Repressionen durch die Nationalsozialisten, andererseits waren die Antifaschisten als Angehörige der besiegten deutschen Nation einem kollektiv gegen Deutsche gerichteten Hass innerhalb der tschechischen Gesellschaft ausgesetzt. In vielen Fällen erfuhren sie wiederum Unrecht, öffentliche Isolation und erneute Diskriminierung. Die meisten deutschen Antifaschisten waren am Ende des Weltkriegs in ihren Wohnorten, manche kehrten aus den Konzentrationslagern, Gefängnissen oder von der Zwangsarbeit zurück. Viele Männer waren im Jahr 1945 in der Armee. Sie kämpften hier auf beiden Seiten der Kriegsfront. Während Tausende von NS-Gegnern in der Wehrmacht dienen mussten, kämpften andere in der tschechoslowakischen Auslandsarmee oder in einer der anderen Alliierten Armeen gegen das NS-Regime. Einige Tausende deutsche Antifaschisten erlebten das Ende des Zweiten Weltkriegs und die Niederlage des Nationalsozialismus im Exil. Ein Teil der deutschen Emigranten verweigerte die Rückkehr in die Nachkriegsrepublik, andere konnten nicht zurückkommen, insbesondere wegen der geplanten Aussiedlung eines großen Teils der Sudeten-

43

Ústí nad Labem po válce, květen 1945 Aussig nach dem Krieg, Mai 1945

ních poválečných týdnech vznikaly v pohraničí smíšené česko-německé národní výbory a správní komise, ve kterých působili také němečtí občané. V některých menších obcích, zejména v bývalé sudetské župě, se antinacisticky a demokraticky smýšlející Němci ujímali po nacistech řízení uvolněných místních samospráv. Etablování československých úřadů v pohraničí a příchod nového českého a dalšího slovanského obyvatelstva do těchto míst však s sebou přinesly odstavení německých antifašistů a jejich postupnou izolaci. Československá vláda a státní úřady se k otázce německých antifašistů stavěly rezervovaně. Přesto bylo v prvních poválečných měsících vydáno několik úředních opatření k zajištění ochrany a práv této skupiny obyvatel. První

44

deutschen und wegen anderer antideutscher Maßnahmen, die in der Nachkriegs-Tschechoslowakei durchgeführt wurden. Tausende von deutschen Antifaschisten wünschten sich eine Beteiligung am Neuaufbau des tschechoslowakischen Staats. In den ersten Nachkriegswochen entstanden im Grenzgebiet gemischt deutsch-tschechische Nationalausschüsse und Verwaltungskommissionen, in denen auch deutsche Bürger tätig waren. In einigen kleineren Gemeinden, besonders im ehemaligen Sudetengau, übernahmen Deutsche antifaschistischer und demokratischer Gesinnung die Leitung der zuvor von den Nationalsozialisten geführten Gemeindeverwaltungen. Im Zuge der Etablierung der tschechoslowakischen Behörden im Grenzgebiet

vládní nařízení na podporu und der Ankunft der neuen tscheněmeckých antifašistů vstoupilo chischen und anderer slawischer v platnost 17. května 1945 výnoBevölkerung wurden die deutsem ministra vnitra o vynětí aktivschen Antifaschisten jedoch ausních odpůrců nacistů z protiněgeschlossen und zunehmend isomeckých opatření. Podrobnější liert. a přesnější stanovy v otázce Die tschechoslowakische Regieněmeckých antifašistů přinesl rung und die Staatsbehörden prezidentský dekret č. 33/1945, waren in der Frage der deutschen o úpravě československého státníAntifaschisten reserviert. Denho občanství osob národnosti noch wurden in den ersten Nachněmecké a maďarské, a jeho doplkriegsmonaten einige amtliche ňující směrnice, vydané 24. srpna Verordnungen zur Sicherstellung a 13. listopadu 1945. des Schutzes und der Rechte dieHlavním úkolem, s nímž se něser Bevölkerungsgruppe erlassen. mečtí antifašisté museli v poválečDie erste Regierungsverordnung ném Československu vypořádat, trat am 17. Mai 1945 mit einem bylo dokázat vlastní odbojovou Erlass des Innenministers in Kraft, činnost nebo pronásledování ze der aktive NS-Gegner von antistrany nacistů. Na mnoha místech deutschen Maßnahmen ausproto vznikaly při národních výbonahm. Ausführlichere und genaurech a správních komisích antifa- Sběrný tábor v Liberci, 1946 ere Regeln in der Frage der deutšistické komise, které prověřovaly Sammellager in Reichenberg, 1946 schen Antifaschisten brachten das německé obyvatele a následně jim Präsidentendekret Nr. 33/1945 po případném kladném vyřízení über die Regelung der tschechoudělovaly antifašistické legitimace. Tato osvědčení poskyslowakischen Staatsbürgerschaft bei Personen deutscher tovala svým držitelům osobní ochranu, vyjímala je z růzund magyarischer Nationalität und seine Ergänzungen ných diskriminačních opatření uplatňovaných na ostatním vom 24. August und 13. November 1945. německém obyvatelstvu a stávala se rovněž nutným předEin wesentliches Unterfangen für die deutschen Antifapokladem pro získání československého státního občanství. schisten war, dass sie ihre Tätigkeit im Widerstand oder Získání statusu antifašisty a užívání příslušné legitimace ihre Verfolgung durch die Nationalsozialisten beweisen však ještě nezaručovaly Němcům vždy a všude rovnoprávmussten. Mancherorts entstanden bei den Nationalausné postavení. V poválečném Československu tito lidé zůstáschüssen und Verwaltungskommissionen antifaschistische vali v mnoha ohledech i nadále občany „druhé kategorie“. Kommissionen, die die deutschen Einwohner untersuchMuseli čelit zejména silné protiněmecké náladě a také hlaten und ihnen nach einem entsprechend positiven Ergebsům volajícím po tom, aby se mezi Němci nedělaly rozdíly nis antifaschistische Legitimationen ausstellten. Diese a nevydávala se jim ani žádná antifašistická osvědčení. ProBescheinigungen gewährten ihren Trägern einen persöntiněmecké projevy byly po roce 1945 slyšet skoro na všech lichen Schutz, nahmen sie von den gegen die restliche veřejných shromážděních, tiskla je rovněž většina dobodeutsche Bevölkerung vorgenommenen Diskriminierungsvých novin a časopisů (k několika málo výjimkám patřil maßnahmen aus und wurden auch zur notwendigen Vor-

45

Němci odklízejí trosky, Ústí nad Labem, asi 1945 Deutsche bei Räumungsarbeiten, Aussig, um 1945

žurnalista Michal Mareš se svými reportážemi v týdeníku Dnešek). Také žádný vysoký český politik nebyl schopen ani ochoten utlumit nacionalistické vášně v tehdejší společnosti, odmítnout princip kolektivní viny a zastat se tak v Československu žijících německých antifašistů, z nichž mnozí trpěli pod nacistickým režimem déle a více než mnoho jejich českých spoluobčanů. Nechyběly dokonce ani hlasy, které německé antifašisty odmítaly uznat, zpochybňovaly jejich protinacistickou činnost a prožitá utrpení a stavěly je na stejnou úroveň s ostatními, „provinilými“ Němci (takové názory si můžeme přečíst například v dobové brožurce Ďábel mluví německy od národněsocialistického politika a novináře Ivana Herbana). Němečtí antifašisté si na své postavení ve společnosti a trpké životní zkušenosti stěžovali v řadě kritických dopisů a protestních memorand, které byly adresovány na stranické sekretariáty KSČ a Československé sociální demokracie, místní samosprávy, úřad vlády i do kanceláře prezidenta republiky. Aby nedocházelo k diskriminaci němec-

46

aussetzung für den Erwerb der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft. Der Erwerb eines Antifa-Status und der entsprechenden antifaschistischen Legitimation garantierte den Deutschen jedoch nicht zwangsläufig eine gleichberechtigte Stellung. In der Nachkriegs-Tschechoslowakei blieben diese Personen in mancher Hinsicht auch weiterhin Bürger zweiter Klasse. Sie waren mit einer stark antideutschen Stimmung konfrontiert und auch mit der Einstellung, man solle unter den Deutschen keine Unterschiede machen und ihnen auch keine antifaschistischen Bescheinigungen ausstellen. Antideutsche Äußerungen waren nach 1945 bei fast allen öffentlichen Versammlungen zu hören. Sie wurden auch in den meisten zeitgenössischen Zeitungen und Zeitschriften gedruckt. (Zu einigen wenigen Ausnahmen gehörte der Journalist Michal Mareš mit seinen Reportagen im Wochenblatt „Dnešek“.) Ebenfalls war kein damaliger hochrangiger tschechischer Politiker imstande oder bereit den Nationalismus in der Gesellschaft zu dämpfen, das Prinzip der kollektiven Schuld abzulehnen und sich dabei für die in der Tschechoslowakei lebenden deutschen Antifaschisten einzusetzen, die unter dem nationalsozialistischen Regime gelitten hatten, oft auch länger und mehr als viele ihrer tschechischen Mitbewohner. Es fehlte auch nicht an Stimmen, die eine Anerkennung der deutschen Antifaschisten ablehnten, die deren antifaschistische Tätigkeit und die erlebten Leiden in Frage stellten und die keinen Unterschied zwischen den antifaschistischen und anderen Deutschen machten. (Entsprechende Äußerungen sind beispielsweise in der zeitgenössischen Broschüre „Ďábel mluví německy“ [Der Teufel spricht deutsch] von dem nationalsozialistischen Politiker und Journalist Ivan Herban zu lesen). Die deutschen Antifaschisten klagten über ihre Stellung in der Gesellschaft und über ihre Lebenserfahrungen in

kých antifašistů, vznikaly antifašistické výbory (zkráceně nazývané antify), které zakládali převážně předváleční sociální demokraté a komunisté. Antifašistický výbor byl jedinou úředně povolenou a tolerovanou organizací v českých zemích, ve které se po roce 1945 mohli sdružovat občané německé národnosti. Antify měly v mezích možností chránit odpůrce a oběti nacismu z řad českých Němců v neklidném poválečném období a pečovat o ně. Nejznámějšími představiteli antifašistických výborů byli předseda její pražské organizace Johann Wolfgang Brügel (1905–1986) a v Brně Wilhelm Niessner (1873–1953). Dalšími významnými německými antifašisty, kteří se v rámci omezených možností pokoušeli v prvních poválečných měsících na území Československa veřejně angažovat ve prospěch svých krajanů, byli bývalí političtí vězni a navrátilci z koncentračních táborů Franz Macoun (1881–1951), Anton Langer (1907–1957) nebo Alois Ullmann (1888–1957). Po trpkých každodenních zkušenostech a bez praktické možnosti zapojit se do veřejné činnosti a společenského života byla nakonec většina antifašistů nucena svoji zemi opustit a vystěhovat se do Německa. Antifašistické transporty byly sice dobrovolnou, avšak nepříznivými okolnostmi v podstatě vynucenou vysidlovací akcí, organizovanou národními výbory, místními organizacemi KSČ a sociální demokracie a antifašistickými výbory. Vysídlení němečtí antifašisté si směli vzít s sebou část movitého majetku a omezenou finanční hotovost 500–1 000 marek na osobu. Doma ovšem museli zanechat cennosti a vkladní knížky. Jejich v Československu zanechaný majetek neměl být konfiskován na základě tehdejších Benešových dekretů, ale byl formálně svěřen do péče „pověřeným osobám“ a místním organizacím KSČ nebo sociální demokracie. V pozdějších letech byl ovšem také tento majetek německých antifašistů „v tichosti“ bez náhrady zkonfiskován. Antifašistické transporty probíhaly od října 1945 do sovětské okupační zóny a od května 1946 také do západních okupačních pásem. Vypravovaly se většinou vlakem, v některých případech převozem v automobilech nebo loděmi po Labi. Zatímco do sovětského pásma směřovali

einer Vielzahl von kritischen Briefen und Memoranden, die an die Sekretariate der KPTsch und der tschechoslowakischen Sozialdemokratie, an die örtlichen Selbstverwaltungen, an das Regierungsamt sowie an die Präsidentenkanzlei geschickt wurden. Um der Diskriminierung der deutschen Antifaschisten entgegenzuwirken, entstanden antifaschistische Komitees, die kurz als Antifa bezeichnet wurden. Sie wurden vorwiegend von Kommunisten und Sozialdemokraten gegründet. Antifa war die einzige amtlich bewilligte und tolerierte Organisation dieser Art in den böhmischen Ländern, in der sich nach 1945 die Bürger deutscher Nationalität vereinigen durften. Antifa-Komitees sollten sich im Rahmen des Möglichen für die Gegner und Opfer des Nationalsozialismus unter den Deutschen in Böhmen in der unruhigen Nachkriegszeit einsetzen und für ihren Schutz sorgen. Die bekanntesten Vertreter der Antifa-Komitees waren der Vorsitzende der Prager Organisation Johann Wolfgang Brügel (1905–1986) und in Brünn Wilhelm Niessner (1873–1953). Weitere bedeutende deutsche Antifaschisten, die im Rahmen der beschränkten Möglichkeiten in den ersten Nachkriegsmonaten auf dem Gebiet der Tschechoslowakei versuchten, sich zugunsten ihrer Landsleute öffentlich zu engagieren, waren ehemalige politische Gefangene und Rückkehrer aus den Konzentrationslagern wie Franz Macoun (1881–1951), Anton Langer (1907–1957) oder Alois Ullmann (1888–1957). Nach den alltäglichen Unrechtserfahrungen und ohne eine praktische Möglichkeit, sich am öffentlichen und gesellschaftlichen Leben zu beteiligen, waren schließlich die meisten deutschen Antifaschisten gezwungen, ihr Land zu verlassen und nach Deutschland auszusiedeln. Die antifaschistischen Transporte waren eine zwar freiwillige, jedoch durch die ungünstigen Umstände erzwungene Aussiedlungsaktion, die durch die Nationalausschüsse, Gemeindeorganisationen der KPTsch und der Sozialdemokratie und durch die antifaschistischen Komitees organisiert wurde. Die ausgesiedelten deutschen Antifaschisten durften einen Teil des beweglichen Vermögens und Bargeld in der Höhe von 500–1 000 Mark pro Person mitnehmen. Wertgegenstände und Sparbücher mussten sie aller-

47

většinou antifašisté organizovaní v KSČ, do západních zón odcházeli zejména sociální demokraté. Zjistit přesný počet vystěhovaných německých antifašistů a jejich rodinných příslušníků je složité, neboť dochované údaje o jejich počtu se liší. Podle úředních československých statistik se jednalo o 96 176 osob, některé prameny uvádějí až 120 000 osob. Z toho se v západních okupačních zónách (od roku 1949 Spolkové republice Německo) usadil o něco větší počet těchto přesídlenců než v sovětské okupační zóně (od roku 1949 Německé demokratické republice). Malá část německých antifašistů se vystěhovala také do Rakouska, Švédska, Velké Británie nebo do zámoří (Kanada, USA, Jižní Amerika). Na konci čtyřicátých let zůstalo v Československu jen 5–7 tisíc německých antifašistů.

Sběrný tábor v Německu, Brüheim, 1946–1947 Sammellager in Deutschland, Brüheim, 1946–1947

48

dings in der ehemaligen Heimat zurücklassen. Ihr in der Tschechoslowakei zurückgelassenes Vermögen durfte auf Grund der Beneš–Dekrete nicht konfisziert werden, sondern wurde in die Obhut „beauftragter Personen“ und örtlicher Organisationen der KPTsch oder der Sozialdemokratie gegeben. In späteren Jahren wurde aber auch dieses Vermögen der deutschen Antifaschisten „im Stillen“ ohne Ersatz konfisziert. Die antifaschistischen Transporte wurden von Oktober 1945 an in die sowjetische Besatzungszone geführt. Im Mai 1946 setzten auch Transporte in die westlichen Besatzungszonen ein. Hauptsächlich wurden Züge, in einigen Fällen auch Autos oder auf der Elbe verkehrende Schiffe genutzt. Während sich vor allem die in der KPTsch organisierten Antifaschisten für die sowjetische Zone entschieden, gingen besonders die Sozialdemokraten in die WestZonen. Es ist schwierig, die genaue Zahl der ausgesiedelten deutschen Antifaschisten festzustellen, weil die überlieferten Angaben Unterschiede aufweisen. Laut den offiziellen tschechoslowakischen Statistiken handelte es sich um 96 176 Personen, einige Quellen geben bis 120 000 Personen an. Insgesamt ließen sich in den West-Zonen (seit 1949 BRD) etwas mehr Ausgesiedelte als in der sowjetischen Besatzungszone (seit 1949 DDR) nieder. Ein kleiner Teil ging auch nach Österreich, Schweden, Großbritannien oder nach Übersee (nach Kanada, in die USA, nach Südamerika). In der Tschechoslowakei befanden sich am Ende der 40er Jahre nur noch ungefähr 5 000–7 000 deutsche Antifaschisten. Die Lebensschicksale der deutschen Antifaschisten nach ihrer Aussiedlung aus der Tschechoslowakei waren unterschiedlich. Die Besatzungsmächte konnten die politisch erfahrenen Antifaschisten in den entnazifizierten Staatsbehörden einsetzen. Ein Teil der Antifaschisten nahm auch an der Tätigkeit der sudetendeutschen Landsmannschaften teil. Die ehemaligen DSAP-Mitglieder gründeten im Jahr 1951 in der BRD die Seliger-Gemeinde. Zu ihren Gründern und Hauptvertretern gehörten Wenzel Jaksch (1896–1966) und Ernst Paul (1897–1978). In den sechziger und siebziger Jahren war in der BRD auch die „Arbeits-

Životní osudy německých antifašistů po odchodu z Československa byly různé. Okupační mocnosti v poválečném Německu mohly využít těchto politicky zkušených a prověřených osob v denacifikovaných státních úřadech. Část antifašistů se také zapojila do činnosti sudetoněmeckých krajanských spolků. Bývalí členové DSAP založili v roce 1951 v Západním Německu organizaci Seliger-Gemeinde (Seligerova obec). K jejím zakladatelům a hlavním představitelům patřili Wenzel Jaksch (1896–1966) a Ernst Paul (1897–1978). V 60. a 70. letech byla činná také organizace Arbeitsgemeinschaft ehemaliger Funktionäre und Mitglieder der DSAP in der Tschechoslowakei (Pracovní souručenství bývalých funkcionářů a členů DSAP v Českosloven-

gemeinschaft ehemaliger Funktionäre und Mitglieder der DSAP in der Tschechoslowakei“ tätig, gegründet von Rudolf Zischka (1895–1980). Nachkriegstätigkeit der deutschen Antifaschisten ist auch in Kanada, Norwegen, Österreich, Schweden oder Großbritannien zu beobachten. In der Deutschen Demokratischen Republik wurde ein Teil der „sudetendeutschen“, kommunistischen Antifaschisten in hohen Staats- und Parteifunktionen und in der Staatsverwaltung tätig, wie Rudolf Appelt (1900–1955), Robert Korb (1900–1972), Josef Schütz (1910–1989) und andere. Die Lage der deutschen Antifaschisten, die in der Nachkriegstschechoslowakei blieben, war kompliziert. Der

Antifašistický transport, Odry, 1946 Antifa-Transport, Odrau, 1946

49

sku), kterou založil Rudolf Zischka (1895–1980). Poválečné působení německých antifašistů je možné vysledovat také v Kanadě, Norsku, Rakousku, Švédsku nebo Velké Británii. V Německé demokratické republice se uplatnilo mnoho „sudetoněmeckých“ antifašistů – komunistů ve vysokých státních, stranických a diplomatických funkcích, např. Rudolf Appelt (1900–1955), Robert Korb (1900–1972), Josef Schütz (1910–1989) a jiní. Postavení německých antifašistů, kteří zůstali v poválečném Československu, bylo složité. Navíc od konce roku 1949 přestal československý stát ve své politice vůči neodsunutým Němcům rozlišovat antifašisty od jiných příslušníků tohoto národa. Další osudy těchto osob tak již většinou splývají s postavením ostatních Němců v zemi. Komunistický režim dlouhodobě upíral českým Němcům politická a menšinová práva. Na druhé straně došlo se vznikem Německé demokratické republiky k navázání přátelských kontaktů alespoň s východní částí Německa a negativní pohled na Němce částečně ustupoval. V roce 1953 bylo Němcům žijícím v Československu kolektivně uděleno státní občanství a v roce 1968 došlo k jejich plnému zrovnoprávnění s ostatním obyvatelstvem, kdy Němci mohli znovu užívat také některých menšinových práv. Přesto se jen malá část německých antifašistů mohla dále uplatnit v politickém a veřejném životě. Většinou se pak jednalo o osoby, které již nehájily zájmy Němců, ale poslušně sloužily komunistické totalitní moci. Patřili k nim například Bruno Köhler (1900–1989), Josef Lenk (1902–1985) nebo Pavel Reiman (1902–1976). Většina německých antifašistů ovšem dožívala v celkovém ústraní a zapomnění.

50

tschechoslowakische Staat hörte mit Ende 1949 auf, in seiner Politik den nicht ausgesiedelten Deutschen gegenüber zwischen antifaschistischen und nicht-antifaschistischen Volksangehörigen zu unterscheiden. Die Situation der Antifaschisten unterscheidet sich daher in der Folge meist nicht mehr von der Situation anderer Deutscher im Land. Das kommunistische Regime weigerte sich, die politischen Rechte und die Minderheitenrechte der Deutschen in der Tschechoslowakei anzuerkennen. Andererseits kam es im Zusammenhang mit der Entstehung der DDR zum Aufbau freundschaftlicher Kontakte zumindest mit dem östlichen Teil Deutschlands, und deutschfeindliche Einstellungen traten teilweise in den Hintergrund. Im Jahre 1953 wurde den in der Tschechoslowakei lebenden Deutschen kollektiv die Staatsbürgerschaft erteilt und im Jahre 1968 wurden sie voll mit der übrigen Bevölkerung gleichberechtigt; ihnen wurden nun auch ihre Minderheitenrechte zugestanden. Jedoch wirkte nur ein kleiner Teil der deutschen Antifaschisten im politischen und öffentlichen Leben der Nachkriegstschechoslowakei. Meist verstanden sich diese Personen nicht als Instanz für die Interessensvertretung der Deutschen. Sie ordneten sich meist der kommunistischen totalitären Macht unter. Zu ihnen gehörten z. B. Bruno Köhler (1900–1989), Josef Lenk (1902–1986) oder Pavel Reiman (1902–1976). Die meisten deutschen Antifaschisten beendeten ihr Leben jedoch in völliger Isolation, Zurückgezogenheit und Vergessenheit.

Příběhy pamětníků Zeitzeugengeschichten

Otto Seidl Herbert Löwit Edith Kroupová (roz. / geb. Mayer) Hedvika Hurníková (roz. / geb. Walter) Olga Sippl (roz. / geb. Stowasser) Alexander Stefanescu Herta Sedláčková (roz. / geb. Stach)

Otto Seidl

* 1913 v Kraslicích, současné bydliště Eskilstuna, Švédsko

* 1913 in Graslitz (Kraslice), derzeit wohnhaft in Eskilstuna, Schweden

Jako předseda Socialistické mládeže v Kraslicích a kolportér sociálnědemokratických novin Volkswille se Otto Seidl s henleinovci rád neměl. Když v srpnu 1938 zavítal do Kraslic sám Henlein, podařilo se Seidlovi s dalšími antifašisty zabránit mu v projevu. Na plakáty „Henlein hovoří“ pak dolepovali cedulku s nápisem „NE“ – „Henlein NEhovoří“. Každý večer se scházeli v místním Lidovém domě, aby jej chránili před útoky henleinovců a radili se o dalším

Měšťanská škola v Kraslicích, 1925–1926 Bürgerschule in Graslitz, 1925–1926

52

Als Vorsitzender der Sozialistischen Jugend in Graslitz und Kolporteur der sozialdemokratischen Zeitung Volkswille mochten die Henlein-Anhänger Otto Seidl nicht. Als Henlein selbst im August 1938 nach Graslitz kam, gelang es Seidl und weiteren Antifaschisten, ihn an einer Ansprache zu hindern. Auf die Plakate „Henlein spricht“ klebten sie einen Zusatzzettel mit der Aufschrift „NICHT“ – also „Henlein spricht NICHT“. Jeden Abend kamen sie im Volkshaus zusammen, um es vor Angriffen den HenleinAnhänger zu schützen und über das weitere Vorgehen zu beraten. Ende September fiel die Entscheidung, dass sie die Stadt augenblicklich verlassen mussten. Otto Seidl ging völlig unvorbereitet, nur mit einer Brottasche über der Schulter. Sein Haus sah er erst nach mehr als fünfzig Jahren wieder. Sie gingen ins böhmische Binnenland und kamen dann in ein Flüchtlingslager in der Nähe von Písek. Kurz nach dem Münchener Abkommen wurden sie von tschechischen Polizisten in einen Zug gesetzt und zurück in die Sudeten geschickt, die bereits von der deutschen Armee besetzt waren. Otto Seidl und seine Frau sprangen kurz vor der Grenze aus dem Zug und flüchteten. In Prag ließen sie sich in der Zentrale der deutschen Sozialdemokratie registrieren und wurden nach zwei Monaten Wartezeit einem

postupu. Koncem září zde padlo rozhodnutí, že musí město okamžitě opustit. Otto Seidl odcházel zcela bez přípravy, jen s chlebníkem přes rameno. Svůj dům znovu uviděl až po více než padesáti letech. Odešli do českého vnitrozemí a byli umístěni do uprchlického tábora nedaleko Písku. Krátce po Mnichovu je čeští četníci posadili do vlaku a poslali zpátky do Sudet, které již byly obsazeny německou armádou. Otto Seidl a jeho žena těsně před novou hranicí z vlaku vyskočili a uprchli. V Praze se registrovali v centrále německé sociální demokracie a po dvou měsících čekání byli zařazeni do transportu do Švédska. Do Stockholmu připluli na Štědrý večer 1938. Možnosti zapojit se do protinacistického odboje byly ve Švédsku, mimo jiné s ohledem na přání švédské vlády, velmi omezené. Exulanti ovšem s napětím sledovali diskuse o plánovaném odsunu Němců z Československa. Otto Seidl se paradoxně stal jednou z jeho prvních obětí. Ještě před koncem války mu bylo sděleno, že je kvůli německé národnosti „propuštěn ze státního svazku československého“. Naděje, že se vrátí do své vlasti, tak vzala definitivně za své. Po válce získal švédské občanství a pracoval jako učitel v hudební škole. V Československu zůstal až do roku 1989 nežádoucí osobou.

Transport nach Schweden zugeordnet. In Stockholm kamen sie am Heiligabend 1938 an. Die Möglichkeiten, sich in Schweden in den antifaschistischen Widerstandskampf einzubringen, waren – unter anderem auch mit Rücksicht auf den Wunsch der schwedischen Regierung – sehr begrenzt. Die Exulanten verfolgten jedoch interessiert die Diskussionen über die geplante Aussiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakei. Otto Seidl wurde paradoxerweise eines der ersten Opfer. Noch vor Kriegsende wurde ihm mitgeteilt, er werde wegen der Zugehörigkeit zur deutschen Nationalität „aus dem tschechoslowakischen Staatsverband entlassen“. Die Hoffnung, in seine Heimat zurückkehren zu können, musste er somit endgültig begraben. Nach dem Krieg erlangte er die schwedische Staatsangehörigkeit und arbeitete als Lehrer in einer Musikschule. In der Tschechoslowakei galt er bis 1989 als persona non grata.

Socialistická mládež Kraslice, 1932 (O. S. vpředu vpravo)

1. máj ve Švédsku, 1939 nebo 1940 (O. S. vpravo)

Sozialistische Jugend in Graslitz, 1932 (O. S. vorn rechts)

1. Mai in Schweden, 1939 oder 1940 (O. S. rechts)

53

Herbert Löwit

* 1923 v Teplicích v Čechách, současné bydliště Woodford Green, Velká Británie

* 1923 in Teplitz (Teplice v Čechách), derzeit wohnhaft in Woodford Green, Großbritannien

Rodina, do které se Herbert Löwit v roce 1923 narodil, měla v politice jasno. Otec byl odborář a člen městského zastupitelstva za sociální demokracii, starší sourozenci byli aktivní v Socialistické mládeži, v levicové organizaci byla i matka. Jeho dětské vzpomínky jsou spojeny především se sudetskou metropolí Libercem, kam se rodina na konci 20. let přestěhovala. Liberec byl však pro antifašistickou rodinu stále nebezpečnější a když se na konci září 1938 stal součástí nacistického Německa, bylo Löwitovým jasné, že musí okamžitě pryč. Jejich dům v té době už hlídali henleinovci. Utekli nejprve k příbuzným do českého vnitrozemí a otci se s pomocí sociálnědemokratické strany brzy podařilo dostat rodinu do Anglie. Jakmile Herbert dosáhl osmnácti let, vstoupil v Anglii do československé armády. Česky ale uměl dost špatně, a tak když se stal příslušníkem československé brigády, musel se nejprve naučit jazyk. Po roce už česky mluvil celkem dobře. Jeho jednotka se vylodila ve Francii, nejprve byla poslána k Falaise a poté k Dunkerque. Tam se Herbert Löwit zúčastnil slavné operace, při níž byla německá armáda držena v Dunkerque v obklíčení až do konce války. Po válce Herbert Löwit ztratil motivaci být vojákem. Navíc si uvědomil, že v nové československé armádě budované podle sovětského vzoru pro něj místo nebude. Praco-

54

Die Familie, in der Herbert Löwit 1923 geboren wurde, hatte eine klare politische Einstellung. Der Vater war ein Gewerkschaftler und vertrat die Sozialdemokratie im Stadtrat, Herberts ältere Geschwister waren in der Sozialistischen Jugend aktiv, die Mutter war ebenfalls in einer linken Organisation. Seine Kindheitserinnerung sind vor allem mit der sudetendeutschen Metropole Reichenberg verbunden, wohin die Familie Ende der 1920er Jahre

Rodina Löwitových, 1945 (H. L. uprostřed) Familie Löwit, 1945 (H. L. in der Mitte)

val poté jako učitel angličtiny, ale angličtina byla stále více nahrazována ruštinou a kurzů ubývalo. Hrozilo mu, že přijde o práci. Jako Němec nemohl v Československu očekávat žádné zajímavé uplatnění. Navíc se schylovalo k nastolení komunistické totality. Když odjel na dovolenou za rodiči do Anglie, seznámil se tam se svou budoucí ženou, původem také z Čech. Spolu se nakonec rozhodli, že v Anglii zůstanou. Československo považoval Herbert Löwit sice i nadále za svůj domov, ale nebyla to země, v níž by mohl žít.

Na táboře socialistické mládežnické organizace „Rote Falken“, okolo 1935 Im Ferienlager der sozialistischen Jugendorganisation „Rote Falken“, um 1935

umgezogen ist. Für die antifaschistische Familie wurde Reichenberg jedoch immer gefährlicher und als die Stadt Ende September 1938 an NS-Deutschland angeschlossen wurde, wurde den Löwits klar, dass sie sogleich weg müssen. Ihr Haus wurde schon von den Leuten Henleins beobachtet. Sie flohen zuerst zu Verwandten in das Landesinnere und bald gelang es dem Vater, die Familie mit Hilfe der Sozialdemokratischen Partei nach England zu bringen. Sobald Herbert 18 Jahre alt war, trat er in die tschechoslowakische Armee in England ein. Tschechisch sprach er jedoch ziemlich schlecht und deshalb musste er zuerst die Sprache lernen. Nach einem Jahr sprach er Tschechisch ganz passabel. Seine Einheit landete in Frankreich und wurde zuerst nach Falaise und dann nach Dünkirchen geschickt. Dort beteiligte sich Herbert Löwit an der berühmten Aktion, bei der die deutsche Armee in der Stadt bis zum Kriegsende eingekesselt war. Nach dem Krieg war Herbert Löwit nicht mehr motiviert, Soldat zu sein. Es wurde ihm auch bewusst, dass es in der neuen tschechoslowakischen Armee nach sowjetischem Muster keinen Platz mehr für ihn geben würde. Er arbeitete dann als Englischlehrer. Englisch wurde jedoch immer mehr durch Russisch ersetzt und es gab immer weniger Englischkurse. Sein Arbeitsplatz war sehr unsicher. Als Deutscher konnte er in der Tschechoslowakei keine interessante Betätigung für sich erhoffen. Darüber hinaus deutete alles auf die Errichtung einer kommunistischen Diktatur hin. Während des Urlaubs bei seinen Eltern in England lernte er seine zukünftige Frau kennen, die ebenfalls aus Böhmen stammte. Gemeinsam beschlossen sie, in England zu bleiben. Die Tschechoslowakei blieb für Herbert Löwit zwar weiterhin seine Heimat, leben konnte er dort jedoch nicht.

55

Edith Kroupová (roz. / geb. Mayer)

* 1927 v Bílině, současné bydliště Litvínov

* 1927 in Bilin (Bílina), derzeit wohnhaft in Leutensdorf (Litvínov), Tschechien

„Míšenec prvního stupně“, takové rasové zařazení připadlo za okupace na Edith Mayerovou. Její otec Karl byl totiž Němec a matka Irma židovka. Sotva týden po okupaci pohraničí už zažili Mayerovi první domovní prohlídku. Maminka musela nosit židovskou hvězdu, a tak raději ani

Oznámení o zákazu užívání radiopřijímačů, září 1939 Bekanntmachung über das Verbot des Betriebs von Radiogeräten, September 1939

56

„Mischling ersten Grades“, diese Rassenbezeichnung traf während der Okkupation auch auf Edith Mayer zu. Ihr Vater Karl war nämlich Deutscher, ihre Mutter Irma Jüdin. Nicht einmal eine Woche nach der Okkupation der Grenzgebiete erlebten die Mayers bereits die erste Haussuchung. Die Mutter musste den Judenstern tragen, und so verließ sie lieber gar nicht das Haus. Im Jahre 1942 musste Edith aus Rassengründen das deutsche Gymnasium in Dux (Duchcov) verlassen und Zwangsarbeit bei einem Bauern verrichten. Die Nazis verstärkten den Druck insbesondere auf den Vater. Sie drängten ihn zu einer Scheidung und hielten ihm seine tschechischen Freunde vor. Schließlich wurde der Vater verhaftet und zur Sklavenarbeit in Kaligruben nach Hessen verschleppt. Im Februar 1945, an Ediths achtzehntem Geburtstag, kam ihre Mutter in einen Transport nach Theresienstadt. Alle Verwandten mütterlicherseits waren damals bereits tot. Schon Anfang der vierziger Jahre waren sie in Vernichtungslagern umgekommen. Der erbitterte Widerstand des Vaters konnte die Internierung der Mutter um fünf Jahre hinauszögern, wodurch er ihr das Leben rettete. Auch Edith drohte der Transport, doch Verwandte versteckten sie. Die letzten Kriegsmonate verbrachte sie in einer kleinen Kammer auf

nevycházela z domu. V roce 1942 musela Edith z rasových důvodů opustit německé gymnázium v Duchcově a nastoupit na nucené práce k sedlákovi. Nacisté stupňovali tlak zejména na otce. Nutili ho k rozvodu a vyčítali mu české kamarády. Nakonec byl otec zatčen a odvlečen na otrocké práce do dolů na draselnou sůl v Hesensku. V únoru 1945, v den Editiných osmnáctých narozenin, nastoupila matka k transportu do Terezína. Všichni příbuzní z matčiny rodiny v té době byli dávno mrtví. Už počátkem čtyřicátých let skončili ve vyhlazovacích táborech. Urputný odpor otce dokázal oddálit matčinu internaci o pět let, čímž jí zachránil život. I Editě hrozil transport, ale příbuzní ji ukryli. Poslední měsíce války prožila v malé místnůstce na půdě, kde bylo v teplých dnech nesnesitelné vedro. Nejdříve se vrátila domů maminka. Přijela v pruhovaném vězeňském mundúru na sovětském tanku a vážila sotva 30 kilogramů. Otcova cesta byla méně pompézní. V Chebu si chtěl koupit jízdenku, ale jako Němci mu ji odmítl český železničář prodat. Musel si nasadit bílou pásku a dojít do Bíliny pěšky. Protifašistický postoj rodiny vzhledem k prožitému utrpení nikdo nezpochybňoval. Ale v odsunu skončila většina přátel - i těch, kteří rodinu za války statečně podpořili. Jejich ztrátu nesl těžce zejména otec. Přesto odmítal opustit vlast, když matka usilovala o vystěhování do Palestiny. Dva roky trvalo, než rodina získala československé státní občanství a občanská práva. Edith kvůli tomu musela odkládat svatbu se svým vyvoleným. Později se usadila v Litvínově, kde žije dodnes.

dem Dachboden, wo es an warmen Tagen unerträglich heiß wurde. Zuerst kam die Mutter heim, in gestreifter Häftlingskleidung auf einem sowjetischen Panzer. Sie wog gerade einmal noch 30 Kilogramm. Die Reise des Vaters war weniger pompös. In Eger (Cheb) wollte er sich eine Fahrkarte kaufen, doch da er Deutscher war, weigerte sich der tschechische Eisenbahner, ihm eine solche zu verkaufen. Er musste eine weiße Armbinde tragen und zu Fuß nach Bilin laufen. Die antifaschistische Haltung der Familie bezweifelte angesichts des durchgemachten Leids niemand. Vertrieben wurden jedoch die meisten Freunde – auch die, die die Familie während des Krieges mutig unterstützt hatten. Diesen Verlust ertrug vor allem der Vater nur schwer. Trotz allem lehnte er es ab, seine Heimat zu verlassen, als die Mutter versuchte, nach Palästina auszureisen. Es dauerte zwei Jahre, ehe die Familie die tschechoslowakische Staatsangehörigkeit und die Bürgerrechte erhielt. Edith musste aus diesem Grunde die Hochzeit mit ihrem Auserwählten aufschieben. Später ließ sie sich in Leutensdorf nieder, wo sie bis heute lebt.

Potvrzení o nuceném nasazení otce v Německu, květen 1945 Bestätigung über Zwangsarbeit des Vaters in Deutschland, Mai 1945

57

Hedvika Hurníková (roz. / geb. Walter)

* 1926 v Hoře Svatého Šebestiána, současné bydliště Chomutov

* 1926 in Sebastiansberg (Hora Svatého Šebestiána), derzeit wohnhaft in Komotau (Chomutov), Tschechien

Otec Hedviky se přiženil do krušnohorské obce Hora Svatého Šebestiána v polovině 20. let a po tchánovi převzal místo listonoše. Jako státní zaměstnanec byl loajální k Československu. Pilně se učil česky, přátelil se těmi několika málo Čechy, kteří v obci žili, a poslal dokonce dceru do české školy. Když se navíc angažoval v dělnickém sportov-

Rodinné foto, okolo 1933 (H. H. vpravo vpředu) Familienfoto, um 1933 (H. H. rechts vorn)

58

Der Vater von Hedvika heiratete Mitte der 20er Jahre in eine Familie aus der Erzgebirgsgemeinde Sebastiansberg ein, er übernahm von seinem Schwiegervater die Stelle des Briefträgers. Als Staatsbeamter war er gegenüber der Tschechoslowakei loyal. Er lernte fleißig Tschechisch, freundete sich mit den wenigen Tschechen, die in der Gemeinde lebten, an, und schickte seine Tochter sogar auf eine tschechische Schule. Als er sich darüber hinaus noch im Arbeitersportverein ATUS engagierte und sich wie seine ganze Familie auch zur Sozialdemokratie bekannte, waren seine Probleme im Jahre 1938 vorprogrammiert. Im September brachte er seine Familie deshalb lieber in das sicherere Binnenland. Er selbst rückte dann im Rahmen der Mobilmachung zur tschechoslowakischen Armee ein. Nach dem Münchner Abkommen wurde die Familie von den tschechoslowakischen Behörden angewiesen, sie solle wieder nach Sebastiansberg zurückkehren. Die Gemeinde gehörte damals schon zu NS-Deutschland. Der Großvater, der Onkel und der Vater von Hedvika wurden als Sozialdemokraten sofort festgenommen. Der Onkel durchlief die Konzentrationslager in Buchenwald, Flossenbürg und Dachau. Ihren Vater ließ man zwar nach zwei Wochen frei, doch er verlor seine Arbeit. Er fand mehrmals eine neue Stelle, wurde aber stets wegen „Unzuverlässigkeit“ wenig

ním spolku ATUS a stejně jako celá rodina se hlásil k sociálním demokratům, měl v roce 1938 o problémy postaráno. V září proto raději odvedl rodinu do bezpečnějšího vnitrozemí. Sám pak při mobilizaci narukoval do československé armády. Po Mnichovu nařídily československé úřady rodině, aby se vrátila zpátky do Hory Sv. Šebestiána. Ta již v té době byla součástí nacistického Německa. Dědeček, strýc a otec Hedviky byli jako sociální demokraté ihned zatčeni. Strýc poté prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu, Flossenbürgu a Dachau. Otce sice po dvou týdnech pustili na svobodu, ale přišel o práci. Několikrát si našel nové zaměstnání, ale vždy byl po krátké době pro „nespolehlivost“ propuštěn. Když získal práci v chomutovské Mannesmannce, věřil, že se na něj konečně usmálo štěstí. Po krátké době zde však utrpěl těžký pracovní úraz a přišel o nohu. Mladá Hedvika byla v té době zaměstnána v Chomutově v továrně Herold. Válečným zajatcům, kteří zde pracovali, tajně nosila jídlo. Zlá léta pro rodinu neskončila ani po konci války. Tentokrát byli šikanováni ze strany Čechů. „Němci na konec fronty!“ křičeli na matku stále dokola při nakupování, a tak trvalo celé hodiny, než byla konečně obsloužena. Hedvice a jejímu otci zase hrozili vězením za to, že spolu na veřejnosti mluvili německy. Jejich dům v Hoře Sv. Šebestiána byl celý rozebrán a převezen na jiné místo. Většina příbuzných Československo opustila. Hedvika právě poznala svého budoucího muže, a proto se rozhodla zůstat. Dnes je předsedkyní Kulturního sdružení občanů německé národnosti v Chomutově a členkou Výboru pro národnostní menšiny při chomutovském magistrátu.

später entlassen. Nachdem er eine Anstellung bei Mannesmann in Komotau bekommen hatte, glaubte er, nun endlich Glück zu haben. Doch kurze Zeit später erlitt er einen schweren Arbeitsunfall und verlor ein Bein. Die junge Hedvika war damals bei den Herold-Werken in Komotau beschäftigt. Den Kriegsgefangenen, die hier arbeiteten, brachte sie heimlich Essen. Die schlimmen Jahre waren für die Familie auch nach Kriegsende nicht vorbei. Dann nämlich wurden sie von Seiten der Tschechen schikaniert. „Deutsche ans Ende der Schlange!“ schrien sie die Mutter beim Einkaufen an, und so dauerte es manchmal Stunden, ehe sie endlich bedient wurde. Hedvika und ihrem Vater drohte man sogar mit Gefängnis, weil sie in der Öffentlichkeit deutsch gesprochen hatten. Ihr Haus in Sebastiansberg wurde vollständig demontiert und an einen anderen Ort verbracht. Die meisten Verwandten verließen damals die Tschechoslowakei. Hedvika aber hatte gerade ihren künftigen Mann kennengelernt und entschloss sich deshalb zu bleiben. Heute ist sie Vorsitzende der Kulturvereinigung von Bürgern deutscher Nationalität in Komotau und Mitglied im Ausschuss für nationale Minderheiten beim Magistrat der Stadt Komotau.

Škola v Hoře Sv. Šebestiána, okolo 1937 (H. H. v první řadě druhá zleva) Schule in Sebastiansberg, um 1937 (H. H. erste Reihe, zweite von links)

59

Olga Sippl (roz. / geb. Stowasser)

* 1920 ve Staré Roli u Karlových Varů, současné bydliště Mnichov, Německo

* 1920 in Altrohlau bei Karlsbad (Stará Role u Karlových Varů), derzeit wohnhaft in München, Deutschland

Vypjatá 30. léta dolehla na Olgu v době jejího dospívání. Otec byl školníkem, byt měli přímo nad tělocvičnou, kam chodívali cvičit mladí henleinovci. Když cvičenci zpívali nacistické písně, bouchal otec kladivem do topení, a když neopustili tělocvičnu do deseti večer, odšrouboval pojistky. Odpor k nacismu přešel i na Olgu. Vstoupila do Socialistické mládeže a v roce 1938 odjela do Prahy pomáhat lidem, kteří utíkali před nacisty z pohraničí. Prchnout museli také její rodiče, kterým se nakonec podařilo emigrovat do Anglie. Olga takové štěstí neměla. Po příjezdu německé armády do Prahy se vrátila zpátky do Karlových Varů. Našla si práci v kanceláři dr. Bechera, syna bývalého sociálnědemokratického starosty. Jak se ukázalo, byl jeho úřad hnízdem antifašistů. Díky jeho ochraně se Olga nemusela účastnit žádných nacistických shromáždění a slavností. V kritických chvílích se ochrany dočkala i od jiných lidí. Když jednou nesla jídlo ruským válečným zajatcům, přistihla ji vedoucí nacistického ženského spolku. Kdyby ji prozradila, čekaly by Olgu velké nepříjemnosti. Naštěstí se tak nestalo. Po skončení války byla Olga povolána do antifašistického výboru v Karlových Varech. Jeho členové pomáhali chránit německé antifašisty před represivními opatřeními československých úřadů a spoluorganizovali antifašistické

60

Die angespannten 30er Jahre erlebte Olga in der Pubertät. Ihr Vater war Schulpedell, ihre Wohnung lag direkt über einer Turnhalle, in der die jungen Henlein-Anhänger turnten. Wenn die Turner Nazilieder sangen, schlug der Vater mit einem Hammer gegen die Heizungsrohre, und

Se členy dělnického tělocvičného spolku ATUS, 1934 (O. S. vpředu, druhá zprava) Mit Mitgliedern des Arbeiter-Turn- und Sportvereins, 1934 (O. S. vorn, zweite von rechts)

transporty do Německa. Když Olga zjistila, že s Němci se v novém státě nepočítá, že by nemohla používat svého mateřského jazyka a nesměla se hlásit ke své německé národnosti, rozhodla se Československo rovněž opustit. Odjela posledním antifašistickým transportem z Karlových Varů v listopadu 1946. V Německu se na počátku 50. let podílela na založení nástupnické organizace německé sociální demokracie v Československu, která byla pojmenována Seliger Gemeinde. Dnes je její jedinou žijící zakládající členkou.

Olga Sippl v roce 1934 Olga Sippl im Jahre 1934

wenn sie die Turnhalle nicht bis zehn Uhr abends verlassen hatten, schraubte er die Sicherungen heraus. Die Abneigung gegen die Nazis schwappte auch auf Olga über. Sie trat in die Sozialistische Jugend ein und reiste 1938 nach Prag, um Menschen zu helfen, die vor den Nazis aus den Grenzgebieten geflüchtet waren. Flüchten mussten auch ihre Eltern, denen es schließlich gelang, nach England zu emigrieren. Olga hat dieses Glück nicht. Nachdem die deutsche Armee in Prag eingezogen war, kehrte sie nach Karlsbad zurück. Sie fand eine Stelle in einem Büro von Dr. Becher, dem Sohn des ehemaligen sozialdemokratischen Bürgermeisters. Wie sich herausstellte, war sein Büro eine Zelle von Antifaschisten. Dank seines Schutzes musste Olga an keinen Naziversammlungen und –festen teilnehmen. In kritischen Situationen ließen ihr auch andere ihren Schutz angedeihen. Als sie einmal russischen Kriegsgefangenen Essen brachte, wurde sie dabei von der Leiterin eines NSFrauenvereins überrascht. Hätte diese sie verraten, hätte Olga viele Unannehmlichkeiten gehabt. Glücklicherweise geschah dies nicht. Nach dem Ende des Krieges wurde Olga in den antifaschistischen Ausschuss in Karlsbad einberufen. Dessen Mitglieder waren bemüht, deutsche Antifaschisten vor den Repressionsmaßnahmen der tschechoslowakischen Behörden zu bewahren, und organisierten antifaschistische Transporte nach Deutschland. Als Olga merkte, dass man mit den Deutschen im neuen Staat nicht rechnete, dass sie ihre Muttersprache nicht hätte benutzen und sich auch nicht zu ihrer deutschen Nationalität hätte bekennen dürfen, entschloss auch sie sich, die Tschechoslowakei zu verlassen. Sie reiste mit dem letzten antifaschistischen Transport im November 1946 aus Karlsbad ab. In Deutschland beteiligte sie sich Anfang der 50er Jahre an der Gründung der Nachfolgeorganisation der deutschen Sozialdemokratie in der Tschechoslowakei, die als Seliger-Gemeinde bezeichnet wurde. Heute ist sie deren einziges noch lebendes Gründungsmitglied.

61

Alexander Stefanescu

* 1924 v Šumperku, současné bydliště Praha

* 1924 in Mährisch Schönberg (Šumperk), derzeit wohnhaft in Prag, Tschechien

Rodina Alexandra Stefanescu působila na obyvatele Šumperka dosti exotickým dojmem. Otec pocházel z Rumunska a měl výrazně snědou pleť, matka náležela k místní majetné německé rodině. Pro přívržence nacismu šlo o neárijský svazek. Rodina byla kvůli tomu terčem útoků, které byly jednou z příčin, proč matka v roce 1933 spáchala sebevraždu.

Výpis ze sčítacího archu sčítání lidu v roce 1939, srpen 1948 Auszug aus dem Zählungsbogen der Volkszählung 1939, August 1948

62

Die Familie von Alexander Stefanescu wirkte auf die Einwohner von Mährisch Schönberg recht exotisch. Der Vater stammte aus Rumänien und hatte eine sehr dunkle Haut, die Mutter gehörte zu einer ortsansässigen vermögenden deutschen Familie. Für die NS-Anhänger war dies eine nichtarische Verbindung. Die Familie war aus diesem Grunde Angriffen ausgesetzt, die einer der Gründe dafür waren, dass die Mutter im Jahre 1933 Selbstmord beging. Am Beginn der Okkupation der Tschechoslowakei wurde Alexander als Schüler einer Industrieschule in ein Wehrlager geschickt. Beim Abschlussappell forderte der Lagerleiter die Anwesenden zum Eintritt in die SS auf. Alexander lehnte mit der Ausrede ab, er melde sich zur Luftwaffe. Nach seiner Rückkehr nach Hause erhielt er trotzdem eine Vorladung, er solle zur Waffen-SS eingezogen werden. Er telegrafierte, er habe sich im Lager nicht registrieren lassen, und konnte die Gefahr für eine Weile abwenden. Er meldete sich im deutschen Technikum in Brünn an, doch ein Jahr später wurde er erneut aufgefordert, er solle sich bei der SS melden. Er begann zu manövrieren und seine rumänische Nationalität herauszustreichen, die er von seinem Vater hatte. Den Nazis war der junge Rumäne, der der „Ehre“ auswich, bei der SS zu dienen, langsam verdächtig. So machte man ihm das weitere Stu-

Na počátku okupace Československa byl Alexander jako student průmyslové školy poslán na branný tábor. Při závěrečném nástupu vyzval vedoucí tábora přítomné ke vstupu do SS. Alexander odmítl s výmluvou, že se hlásí k letectvu. Po návratu domů přesto dostal předvolání k odvodu do zbraní SS. Telegraficky poukázal na to, že se v táboře nenechal registrovat a hrozbu na čas odvrátil. Přihlásil se na německou techniku v Brně, ale po roce byl opět vyzván, aby se hlásil u SS. Začal manévrovat a zdůrazňovat svou rumunskou národnost po otci. Nacistům začal být mladý Rumun vyhýbající se „cti“ sloužit u SS podezřelý. Další studium mu bylo znemožněno, musel změnit bydliště. Když poté odmítl nastoupit i do rumunské jednotky SS, zaštítěné uprchlou fašistickou vládou Rumunska, došla nacistickým úřadům trpělivost. Byl zatčen a uvězněn. Po osvobození se vrátil domů do Šumperka. S doklady politického vězně a znalostí češtiny chránil otce a další členy rodiny před poválečnou perzekucí. Nálady vůči rodině nebyly ani v českém prostředí přívětivé. Babička byla zařazena do odsunu, což Alexander odvrátil na poslední chvíli. Majetek po matce se mu ale před konfiskací zachránit nepodařilo. Sám musel kvůli své rumunské národnosti a rumunské státní příslušností v Československu řešit řadu problémů. Dokonce jednu dobu hrozilo jemu a otci vystěhování do Rumunska. Aby se mohl oženit se svou přítelkyní, přijal nakonec československou státní příslušnost. Po roce 1989 pokračoval ve snahách o vyrovnání majetkových škod způsobených jeho rodině po válce. Dosáhl zatím jen částečného úspěchu.

dium unmöglich, er musste seinen Wohnsitz ändern. Als er es später ablehnte, der rumänischen Einheit der SS beizutreten, die unter dem Patronat der geflohenen faschistischen Regierung Rumäniens stand, ging den NS-Behörden die Geduld aus. Er wurde verhaftet und inhaftiert. Nach der Befreiung kehrte er heim nach Mährisch Schönberg. Mit den Dokumenten eines politischen Häftlings und seinen Tschechischkenntnissen rettete er seinen Vater und weitere Familienmitglieder vor der Verfolgung nach dem Krieg. Die Stimmung gegenüber der Familie war auch im tschechischen Umfeld nicht besonders freundlich. Die Großmutter sollte ausgesiedelt werden, was Alexander im letzten Moment verhindern konnte. Doch das Vermögen, das er von seiner Mutter geerbt hatte, konnte er nicht vor der Konfiszierung retten. Er selbst musste aufgrund seiner rumänischen Nationalität und der rumänischen Staatsangehörigkeit in der Tschechoslowakei mit vielen Problemen klarkommen. Einmal sogar drohte ihm und seinem Vater die Ausweisung nach Rumänien. Um seine Freundin heiraten zu können, nahm er schließlich die tschechoslowakische Staatsangehörigkeit an. Nach dem Jahre 1989 setzte er sich weiter für eine Wiedergutmachung der Schäden am Vermögen seiner Familie nach dem Krieg ein. Bislang erreichte er nur einen Teilerfolg.

Propouštěcí list z donucovací pracovny, květen 1945 Entlassungsschein aus der Zwangsarbeitanstalt, Mai 1945

63

Herta Sedláčková (roz. / geb. Stach)

* 1923 v Odrách, současné bydliště tamtéž

* 1923 in Odrau (Odry), derzeitiger Wohnsitz ebenda

Předkové Herty žili v severomoravském městečku Odry již po mnoho generací. Oba její rodiče pracovali v místním gumárenském podniku a angažovali se v dělnickém hnutí. Otec Hermann Stach zakládal v roce 1921 v Odrách komunistickou stranu, matka Elisabeth byla činná v odborech a ve vypjaté době roku 1938 vstoupila rovněž do KSČ. Nacisté ji za to bezprostředně po zabrání Sudet poslali na šest týdnů za mříže. Když se matka vrátila z vězení, pomáhali Stachovi nejprve ostatním postiženým rodinám a později hlavně válečným zajatcům. Nosili jim jídlo a připravovali je k útěku. To se jim stalo osudným. V červnu 1944, krátce poté co byl otec povolán do armády, pomohla matka s dcerou Hertou na svobodu čtyřem Rusům. Ti byli však zanedlouho dopadeni a při výslechu své zachránkyně prozradili. Obě byly poslány do vězení, kde matka zemřela – údajně se oběsila. Herta byla zavřená až do konce války. Ačkoli byla antifašistická činnost Stachových zřejmá, byli přesto po válce postiženi protiněmeckými opatřeními. Jejich dům byl dočasně zkonfiskován a museli žádat o navrácení československého občanství. Krom toho musela Herta snášet poznámky jako: „Každý dobrý Němec dva metry pod zemí“, což jí při vzpomínce na matku vhánělo slzy do očí. Většina známých z Oder byla odsunutá. Herta právě

64

Hertas Vorfahren lebten bereits über mehrere Generation in der nordmährischen Kleinstadt Odrau. Beide Eltern arbeiteten in einem dort ansässigen Gummibetrieb und engagierten sich in der Arbeiterbewegung. Der Vater, Hermann Stach, gründete 1921 in Odrau die kommunistische Partei, die Mutter Elisabeth war in der Gewerkschaft aktiv

Antifašistický průkaz Herty Sedláčkové, 1945 Antifa-Ausweis von Herta Sedláčková, 1945

poznala svého budoucího muže a rozhodla se zůstat. Když většina německých odpůrců nacismu odjížděla antifašistickými transporty, připravovala se Herta na narození prvního dítěte. Dodnes žije v Odrách v domě, kde se narodila.

S rodiči a sestřenicí, 1935 (H. S. vpravo) Mit Eltern und Cousine, 1935 (H. S. rechts)

und trat in der angespannten Zeit des Jahres 1938 ebenfalls in die KPTsch ein. Die Nazis schickten sie dafür unmittelbar nach der Annexion der Sudeten für sechs Wochen hinter Gitter. Als die Mutter aus dem Gefängnis heimkam, halfen die Stachs zuerst anderen betroffenen Personen und später vor allem Kriegsgefangenen. Sie brachten ihnen Essen und bereiteten sie auf die Flucht vor. Das wurde ihnen zum Verhängnis. Im Juni 1944, kurz nachdem der Vater in die Armee einberufen wurde, verhalfen die Mutter und Tochter Herta vier Russen in die Freiheit. Diese wurden jedoch wenig später gefasst und verrieten bei einem Verhör ihre Retterinnen. Beide kamen ins Gefängnis, wo die Mutter starb – sie soll sich erhängt haben. Herta war bis zum Ende des Krieges inhaftiert. Wenngleich die antifaschistische Haltung der Stachs offensichtlich war, waren sie trotz allem nach dem Krieg von den antideutschen Maßnahmen betroffen. Ihr Haus wurde vorübergehend konfisziert, und sie mussten um die Rückerteilung der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft ersuchen. Außerdem hatte Herta Bemerkungen zu ertragen wie: „Jeder gute Deutsche liegt zwei Meter unter dem Erdboden“, was ihr bei der Erinnerung an ihre Mutter Tränen in die Augen trieb. Die meisten Bekannten aus Odrau wurden ausgesiedelt. Herta aber hatte gerade ihren künftigen Mann kennengelernt und entschloss sich zu bleiben. Als die meisten deutschen Antifaschisten mit antifaschistischen Transporten abreisten, bereitete sich Herta auf die Geburt ihres ersten Kindes vor. Bis heute lebt sie in Odrau in ihrem Geburtshaus.

Odjezd na dělnickou olympiádu do Vídně, 1931 (H. S. s vlajkou) Abfahrt zur Arbeiterolympiade in Wien, 1931 (H. S. mit der Fahne)

65

Tři příběhy z Ústí nad Labem Drei Geschichten aus Aussig

Ernst Neuschul Leopold Pölzl Rudolf Sieber

Ernst Neuschul

* 17. 5. 1895, Ústí nad Labem 11. 9. 1968, Londýn, Velká Británie

* 17. 5. 1895, Aussig (Ústí nad Labem) 11. 9. 1968, London, Großbritannien

Ernst Neuschul se narodil v Ústí nad Labem v německé židovské rodině. Po absolvování ústeckého gymnázia studoval v letech 1913–1919 malířství postupně v Praze, Vídni, Krakově a opět Praze. Od roku 1920 žil a tvořil v prostředí německé avantgardy v Berlíně, kde se věnoval kromě malby také fotografii, filmu a tanci. V letech 1922 až 1926 realizoval se svou první ženou ojedinělou performanci, když jako „javánský“ taneční pár absolvovali úspěšná turné po Evropě, Spojených státech amerických a Kanadě. V Berlíně působil Neuschul až do nástupu nacismu, poté se vrátil do Ústí nad Labem. Jeho obrazy byly v roce 1933 v Berlíně veřejně spáleny nacisty jako neárijské „zvrhlé“ umění. Po celou dobu se věnoval veřejné politické práci v sociálnědemokratickém a antifašistickém hnutí. Pomáhal také německým exulantům, jako byl například malíř Oskar Kokoschka. V letech 1935 až 1936 pobýval Ernst Neuschul na oficiální pozvání v Sovětském svazu. Po osobních zkušenostech se stalinským režimem odmítl nabídku zůstat v SSSR a vrátil se do Československa. Zde ho ale také čekala vyhrocená politická situace. I v motivech jeho obrazů se objevovala témata inspirovaná dobou a věnovaná například demokratickým silám v občanské válce ve Španělsku. Sám se nakonec stal terčem nacistické nenávisti, když v roce 1937

68

Ernst Neuschul kam in Aussig in einer deutschen jüdischen Familie zur Welt. Nach dem Abschluss des Gymnasiums in Aussig studierte er in den Jahren 1913–1919 Malerei in Prag, Wien, Krakau und wieder Prag. Ab dem Jahre 1920 lebte und arbeitete er im Umfeld der deutschen Avantgarde in Berlin, wo er sich neben der Malerei auch der Fotografie, dem Film und dem Tanz widmete. In den Jahren 1922 bis 1926 realisierte er zusammen mit seiner ersten Frau eine einzigartige Performance, als sie als „jawanisches“ Tanzpaar eine erfolgreiche Tournee durch Europa, die Vereinigten Staaten und Kanada absolvierten.

Ernst Neuschul při vítání pěveckého sboru Rudé armády v Ústí nad Labem, 1937 Ernst Neuschul bei der Begrüßung des Chors der Roten Armee, Aussig, 1937

neznámí pachatelé vandalsky poničili jeho obrazy na výstavě v Ústí nad Labem. Svoji vlast opustil Ernst Neuschul na poslední chvíli v březnu 1939. Zachránil sebe, manželku a děti, ale jeho rodiče a další příbuzní se stali během následujících let oběťmi nacistického vraždění. Od roku 1939 až do své smrti žil Neuschul ve Velké Británii. Ani v letech válečných nepřestal být aktivní v sudetoněmeckém antifašistickém hnutí vedeném Wenzlem Jakschem a těžce nesl jeho rozpory s Edvardem Benešem. Do poslední chvíle doufal, že se po válce vrátí zpět domů, ale zprávy o poválečném odsunu Němců a varování, kterého se mu dostalo například od komunisty Karla Kreibicha, ho nakonec donutily změnit zásadně svůj život. Tato radikální změna je symbolizována i změnou příjmení Neuschul na Norland v roce 1946. Do své vlasti se již nikdy nevrátil.

Ernst Neuschul, okolo 1930

In Berlin wirkte Neuschul bis zum Aufstieg des Nationalsozialismus, dann kam er nach Aussig zurück. Seine Bilder wurden 1933 von den Nationalsozialisten in Berlin öffentlich als nichtarische „entartete“ Kunst verbrannt. Die ganze Zeit engagierte sich Ernst Neuschul in der öffentlichen politischen Arbeit in der sozialdemokratischen und der antifaschistischen Bewegung. Er half auch deutschen Exulanten wie zum Beispiel dem Maler Oskar Kokoschka. In den Jahren 1935 bis 1936 weilte Ernst Neuschul auf offizielle Einladung in der Sowjetunion. Nach persönlichen Erfahrungen mit dem Stalin´schen Regime schlug er das Angebot, in der UdSSR zu bleiben, aus und kehrte in die Tschechoslowakei zurück. Hier aber erwartete ihn ebenfalls eine zugespitzte politische Situation. Auch in den Motiven seiner Bilder tauchten Themen auf, die von der Zeit inspiriert waren und die er beispielsweise den demokratischen Kräften im Spanischen Bürgerkrieg widmete. Er selbst wurde schließlich auch zur Zielscheibe des nationalsozialistischen Hasses, als im Jahre 1937 unbekannte Vandalen auf einer Ausstellung in Aussig seine Bilder zerstörten. Seine Heimat verließ Ernst Neuschul im letzten Moment, im März 1939. Er rettete sich, seine Frau und Kinder, doch seine Eltern und weitere Verwandte wurden in den folgenden Jahren Opfer des Völkermords durch die Nationalsozialisten. Von 1939 bis zu seinem Tode lebte Neuschul in Großbritannien. Auch in den Kriegsjahren hörte er nicht auf, sich in der sudetendeutschen antifaschistischen Bewegung unter der Leitung von Wenzel Jaksch zu engagieren, und dessen Dispute mit Edvard Beneš ertrug er nur schwer. Bis zum letzten Moment hoffte er, er werde nach dem Krieg nach Hause zurückkehren können, doch die Berichte von der Vertreibung der Deutschen nach dem Krieg und die Warnungen, die ihm von dem Kommunisten Karl Kreibich zugespielt wurden, brachten ihn schließlich dazu, sein Leben radikal zu ändern. Dazu gehörte auch die symbolische Änderung seines Familiennamens Neuschul in Norland im Jahre 1946. Bis zu seinem Tode hat er seine Heimat nie wieder gesehen.

Ernst Neuschul, um 1930

69

Leopold Pölzl

* 14. 11. 1879, St.Ägyd, Rakousko 1. 9. 1944, Ústí nad Labem

* 14. 11. 1879, St.Ägyd, Österreich 1. 9. 1944, Aussig (Ústí nad Labem)

Leopold Pölzl se narodil v rakouském městě St. Ägyd 14. listopadu 1879. Do Ústí nad Labem přišel v roce 1913 již jako známý představitel sociálnědemokratického hnutí. Do komunální politiky se úspěšně zapojil od konce roku 1918. V letech 1920–1923 a 1931–1938 byl starostou města, v letech 1923–1931 místostarostou. Byla to také jeho

Leopold Pölzl (vlevo) s Jaroslavem Kubistou a Edvardem Benešem v Ústí nad Labem, 1936 Leopold Pölzl (links) mit Jaroslav Kubista und Edvard Beneš in Aussig, 1936

70

Leopold Pölzl wurde am 14. November 1879 im österreichischen St. Ägyd geboren. Nach Aussig kam er im Jahre 1913, bereits als bekannter Vertreter der sozialdemokratischen Bewegung. Er brachte sich erfolgreich ab Ende 1918 in die Kommunalpolitik ein. In den Jahren 1920–1923 und 1931–1938 war er Bürgermeister und in den Jahren 1923–1931 stellvertretender Bürgermeister. Es war auch sein Verdienst, dass sich Aussig nach den grundlegenden Veränderungen, zu denen es nach dem Ende des Ersten Weltkrieges in Mitteleuropa gekommen war, wirtschaftlich und sozial stabilisierte. Aktiv war Leopold Pölzl auch auf Kreisebene und als Vertreter der Selbstverwaltungen in der gesamtstaatlichen Politik. Als bedeutender Vertreter der Deutschen sozialdemokratischen Arbeiterpartei in der Tschechoslowakei gehörte Leopold Pölzl ab dem Beginn der dreißiger Jahre zu denjenigen, die den deutschen Nationalsozialismus von Grund auf ablehnten. Er engagierte sich in bedeutenden Demonstrationen gegen den Faschismus wie zum Beispiel beim Auftritt des Chors der Roten Armee in Aussig im Jahre 1937 oder bei der Hilfe für deutsche Exulanten, die in der Tschechoslowakei vor dem Hitler-Terror Asyl suchten. Zu seinen Freunden in Aussig gehörte zum Beispiel der bekannte Maler Ernst Neuschul, der Pölzl porträtierte und

zásluha, že se Ústí nad Labem dokázalo hospodářsky a sociálně stabilizovat po zásadních změnách, ke kterým ve střední Evropě došlo po skončení 1. světové války. Aktivní byl Leopold Pölzl rovněž na okresní úrovni a jako zástupce samospráv také v celostátní politice. Jako významný představitel Německé sociálnědemokratické strany dělnické v Československu patřil Leopold Pölzl od počátku třicátých let k zásadním odpůrcům německého nacionálního socialismu. Angažoval se ve významných demonstracích proti fašismu, jako bylo například vystoupení pěveckého souboru Rudé armády v Ústí nad Labem v roce 1937, nebo v pomoci německým exulantům, kteří v Československu hledali azyl před hitlerovským terorem. K jeho přátelům v Ústí nad Labem patřil například známý malíř Ernst Neuschul, který Pölzla portrétoval a na jeho zakázku také namaloval portréty československých prezidentů T. G. Masaryka a E. Beneše pro ústeckou radnici. Pölzl se rovněž zasadil o jmenování T. G. Masaryka čestným občanem města Ústí nad Labem. Jeho veřejné aktivity mu samozřejmě nacisté nemohli odpustit, a tak byl od samého počátku okupace pohraničí v roce 1938 pronásledován. Přesto, že jeho dcera byla v koncentračním táboře a on sám pod stálým dozorem gestapa, vytrval až do své smrti ve svých demokratických zásadách. Zemřel 1. září 1944 a přes snahu nacistické správy města se jeho pohřeb stal významnou demonstrací sudetoněmecké občanské veřejnosti. Počátkem roku 1945 pak na Ústecku působila významná odbojová „Skupina Leopolda Pölzla“, jejímiž členy byli němečtí odpůrci nacismu.

dem er auch den Auftrag erteilte, die Porträts der tschechoslowakischen Präsidenten T. G. Masaryk und E. Beneš für das Rathaus in Aussig anzufertigen. Pölzl setzte sich auch für die Ernennung T. G. Masaryks zum Ehrenbürger der Stadt Aussig ein. Die Nationalsozialisten konnten ihm freilich seine öffentlichen Aktivitäten nicht verzeihen, und so wurde er gleich ab der Besetzung der Grenzgebiete im Jahre 1938 verfolgt. Wenngleich seine Tochter im KZ war und er unter ständiger Aufsicht der Gestapo stand, blieb er bis zu seinem Tode seinen demokratischen Grundsätzen treu. Er starb am 1. September 1944, und trotz Boykottversuchen der NS-Verwaltung der Stadt wurde sein Begräbnis zu einer bedeutenden Demonstration der sudetendeutschen bürgerlichen Öffentlichkeit. Anfang 1945 wirkte im Aussiger Gebiet eine wichtige Widerstandsgruppe „Leopold Pölzl“, deren Mitglieder deutsche NS-Gegner waren.

Leopold Pölzl otevírá most Edvarda Beneše v Ústí nad Labem, 1936 Leopold Pölzl eröffnet die Edvard Beneš-Brücke in Aussig, 1936

71

Rudolf Sieber

* 20. 2. 1897, Ústí nad Labem 24. 6. 1976, Sylmar, USA

* 20. 2. 1897, Aussig (Ústí nad Labem) 24. 6. 1976, Sylmar, USA

Největší filmová hvězda Německa Marlene Dietrichová se za 2. světové války otevřeně postavila proti nacismu. Svým herectvím a šarmem povzbuzovala bojovou morálku amerických vojáků přímo na frontě. Svět ji za to miloval. Málokdo ale věděl, že její obdivované politické postoje byly významně ovlivněny názory jejího manžela Rudolfa Siebera, syna německé rodiny z Ústí nad Labem. Ten už na počátku 30. let pochopil, že se Německo řítí do záhuby. Politický vývoj sledoval bezprostředně z Berlína, kam se roku 1919 přestěhoval jako filmový producent a režisér za prací. Německo přijal za svůj nový domov. V roce 1923 se oženil s mladou německou herečkou Marlene Dietrichovou a o rok později se jim narodila dcera Marie. Roku 1925 přijal německé státní občanství. Se sílícím politickým vlivem nacistů však svého rozhodnutí začal brzy litovat. Po uchopení moci Adolfem Hitlerem se rodina Německu vyhýbala, žila střídavě v Paříži a v Hollywoodu. Marlene toužila navštívit Berlín, ale Rudolf jí to vždy rozmluvil. Začali pečovat o herce, kteří prchali z Německa před nacismem. Když nakonec přijali občanství Spojených států amerických, označil je šéf nacistické propagandy Joseph Goebbels za zrádce. Nenávisti nacistů museli během okupace československého pohraničí čelit i Sieberovi rodiče v Ústí nad Labem.

72

Der größte Filmstar Deutschlands, Marlene Dietrich, stellte sich während des Zweiten Weltkrieges offen gegen das NS-Regime. Durch ihre Schauspielkunst und ihrem Charme unterstützte sie die Kampfmoral der amerikanischen Soldaten direkt an der Front. Die Welt liebte sie dafür.

Rudolf Sieber, Marlene Dietrichová a jejich dcera Marie, okolo 1933 Rudolf Sieber, Marlene Dietrich und ihre Tochter Marie, um 1933

Pro ty válka znamenala strach o osudy nejbližších, hlavně o mladšího syna Ernsta, který musel narukovat do německé armády. Marlene mezitím dobrovolně oblékla uniformu americké armády. V této uniformě také naposledy navštívila Ústí nad Labem hned po skončení války v květnu 1945. Osvobození přineslo pro rodiče Rudolfa Siebera úlevu, ale jen na krátký čas. Už v září 1945 se Sieberovi rodiče ocitli s dalšími odsunutými Němci z Československa v nuzných podmínkách internačního tábora v Lipsku. Dietrichová proto využila svého vlivu v americké armádě, aby jim zajistila lepší životní podmínky.

Marlene Dietrichová s americkými vojáky u Velebudic, květen 1945 Marlene Dietrich mit amerikanischen Soldaten bei Welbuditz, Mai 1945

Doch nur wenige wissen, dass ihre so bewunderten politischen Haltungen in bedeutendem Maße von den Ansichten ihres Mannes Rudolf Sieber, des Sohnes einer deutschen Familie aus Aussig, beeinflusst waren. Dieser hatte bereits am Beginn der 30er Jahre verstanden, dass Deutschland in sein Verderben schlitterte. Er verfolgte die politische Entwicklung direkt von Berlin aus, wohin er 1919 als Filmproduzent und Regisseur kam. Deutschland nahm er als seine neue Heimat an. Im Jahre 1923 heiratete er die junge deutsche Schauspielerin Marlene, ein Jahr später kam ihre Tochter Marie zur Welt. Im Jahre 1925 nahm er die deutsche Staatsangehörigkeit an. Mit dem stärker werdenden politischen Einfluss der Nationalsozialisten bereute er jedoch seine Entscheidung schon sehr bald. Nach der Machtübernahme durch Adolf Hitler machte seine Familie um Deutschland einen Bogen, sie lebte abwechselnd in Paris und in Hollywood. Marlene sehnte sich nach Berlin, doch Rudolf redete es ihr immer wieder aus. Sie kümmerten sich um Schauspieler, die vor den Nationalsozialisten aus Deutschland geflohen waren. Als sie schließlich die Staatsbürgerschaft der Vereinigten Staaten von Amerika annahmen, bezeichnete sie der Chef der Nazipropaganda Joseph Goebbels als Verräter. Den Hass der Nationalsozialisten bekamen während der Okkupation der tschechoslowakischen Grenzgebiete auch Siebers Eltern in Aussig zu spüren. Für diese bedeutete der Krieg vor allem Angst um die Schicksale ihrer Nächsten, insbesondere um den jüngsten Sohn Ernst, der zur deutschen Armee einrücken musste. Marlene zog inzwischen freiwillig die amerikanische Armeeuniform an. In dieser Uniform besuchte sie auch zum letzten Mal Aussig, gleich nach Kriegsende im Mai 1945. Die Befreiung brachte eine Erleichterung für Rudolf Siebers Eltern, jedoch nur für kurze Zeit. Schon im September 1945 kamen sie zusammen mit weiteren aus der Tschechoslowakei ausgesiedelten Deutschen in ein Internierungslager in Leipzig, wo schlimmste Bedingungen herrschten. Die Dietrich nutzte deshalb ihren Einfluss in der amerikanischen Armee, um für sie bessere Lebensbedingungen herauszuschlagen.

73

Výtvarné umění proti nacismu Bildende Kunst gegen den Nationalsozialismus

Václav Houfek

Německé výtvarné umění v českých zemích v první polovině 20. století je historickou kapitolou, která se bohužel zatím nedočkala systematického zpracování. Teprve od konce osmdesátých let 20. století se začaly objevovat studie a výstavy, které navracely do kulturního dědictví českých zemí výtvarné umělce – „Čechy německého jazyka“. Jenom částečně tento nedostatek napravila velká výstava z let 1994 až 1995 „Mezery v historii 1890–1938“. Naštěstí systematická práce muzejních a výstavních kurátorů, která na výstavu navázala, postupně obnovuje historickou paměť. Výtvarné umění meziválečného období je spojeno nejen s rozvojem moderních uměleckých směrů, ale také s vyhrocenou politickou a sociální situací. Na ni se váží dramatické osudy mnohých umělců a stejně tak osudy jejich díla. Řada z významných osobností výtvarného života se musela vyrovnat s tíhou doby, ve které žila, nejenom svým dílem uměleckým, ale také svými aktivitami veřejnými. Desítky z nich dokázaly včas rozpoznat zlo, které s sebou nesl německý nacismus a jeho přisluhovači. Mnozí dokázali postavit do boje za demokracii nejen své dílo, ale také své životy. Ve třicátých letech, po nástupu hitlerovského nacismu k moci v Německu, přicházela do Československa řada osobností evropského významu, které zde hledaly politic-

Die deutsche bildende Kunst in den böhmischen Ländern in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts ist ein historisches Kapitel, das leider bislang noch nicht systematisch aufgearbeitet wurde. Erst seit dem Ende der achtziger Jahre des 20. Jahrhunderts tauchen Studien auf und werden Ausstellungen organisiert, die dem kulturellen Erbe der böhmischen Länder bildende Künstler zurückgeben – „Böhmen deutscher Zunge“. Nur teilweise konnte dieser weiße Fleck von der großen Ausstellung aus den Jahren 1994–1995 „Lücken in der Geschichte 1890–1938“ ausgefüllt werden. Glücklicherweise erneuert die systematische Arbeit von Museumsund Ausstellungskuratoren, die an diese Ausstellung anknüpfte, Stück für Stück das historische Gedächtnis. Die bildende Kunst der Zwischenkriegszeit ist nicht nur mit der Entwicklung moderner Kunstrichtungen, sondern auch mit einer zugespitzten politischen und sozialen Situation verbunden. Auf sie beziehen sich die dramatischen Schicksale vieler Künstler, ebenso die Schicksale ihrer Werke. Viele bedeutende Persönlichkeiten aus dem Bereich bildende Kunst mussten mit der Last der Zeit, in der sie lebten, klar kommen, nicht nur mit ihrem künstlerischen Werk, sondern auch mit ihren öffentlichen Aktivitäten. Dutzende von ihnen waren in der Lage, das Übel, das der deutsche Nazismus und seine Steigbügelhalter mit sich brachten,

75

ký azyl. Mezi nimi můžeme jmenovat z výtvarných umělců například Oskara Kokoschku (1886–1980), Gottharda Johnny Friedlaendera (1912–1992) nebo Johna Heartfielda (1891–1968). Pro ně se stalo demokratické meziválečné Československo alespoň dočasným místem bezpečí, za které v následujících letech aktivně bojovali. A to přesto, že ani v Československu nebyla jednoduchá situace: například John Heartfield se dočkal cenzurních zásahů na své výstavě antifašistických koláží v Praze v roce 1934, a to na základě protestů velvyslanců Německa a Itálie u československé vlády. V roce 1937 zaútočili nacističtí vandalové na výstavu obrazů Ernsta Neuschula v Ústí nad Labem, plátna pořezali nebo pomalovali hákovými kříži. Výstava pokračovala i po tomto útoku, poškozená díla se stala autentickým svědectvím dramatické doby. Jeden z mála, který se dočkal ve své vlasti možnosti působení i po válce, byl spoluzakladatel avantgardní skupiny Osma Willy Nowak (1886–1977), ale již jeho kolega z téže významné umělecké skupiny Friedrich Feigl (1884–1965) se nikdy do vlasti nevrátil z exilu ve Velké Británii. Obdobný osud měl také malíř Ernst Neuschul (1895–1968), který se po zjištění skutečné situace v Československu po roce 1945 raději radikálně odřízl od minulosti změnou svého příjmení na Norland a zůstal v exilu ve Velké Británii. V emigraci v USA zemřel evropsky proslulý grafik a ilustrátor Hugo Steiner-Prag (1880–1945). Válku přečkal v Čechách významný grafik a malíř Josef Hegenbarth (1884–1962), který se stal v roce 1946 profesorem v Drážďanech. Svědkem hrůz nacistických koncentračních táborů byl Leo Haas (1901–1983), rodák z Opavy. Ten se stal v roce 1955 profesorem na Akademii výtvarných umění v Berlíně. Během války zahynuli v koncentračním táboře malíř Richard Pollak-Karlín a jeho žena malířka Hilda Pollaková. Ale ani ti, kteří se dočkali mírových let, se mnohdy nedokázali vyrovnat s tragédií válečných let a skončili svůj život dobrovolně. Tak již v roce 1945 skončil svůj život ve švýcarském exilu Georg Kars (1880–1945), v pařížském exilu ukončil svůj život o sedm let později šternberský rodák Kurt Gröger (1905–1952).

76

rechtzeitig zu erkennen. Viele schickten nicht nur ihr Werk, sondern auch ihr Leben in den Kampf für die Demokratie. In den dreißiger Jahren, nach Hitlers Machtantritt in Deutschland, kamen viele Persönlichkeiten europäischer Bedeutung in die Tschechoslowakei und ersuchten um politisches Asyl. Unter ihnen seien von den bildenden Künstlern zum Beispiel Oskar Kokoschka (1886–1980), Gotthard Johnny Friedlaender (1912–1992) oder John Heartfield (1891–1968) genannt. Für sie wurde die demokratische Tschechoslowakei der Zwischenkriegszeit zumindest vorübergehend ein sicherer Ort, für den sie in den darauffolgenden Jahren aktiv kämpften. Und zwar obwohl auch in der Tschechoslowakei die Situation nicht einfach war: so erlebte beispielsweise John Heartfield Eingriffe der Zensur auf seiner Ausstellung antifaschistischer Kollagen in Prag im Jahre 1934, und zwar auf der Basis von Protesten der Botschafter Deutschlands und Italiens bei der tschechoslowakischen Regierung. Im Jahre 1937 griffen NS-Vandalen eine Ausstellung von Bildern von Ernst Neuschul in Aussig an, sie zerstachen die Leinwände oder beschmierten sie mit Hakenkreuzen. Die Ausstellung lief auch nach dem Angriff weiter, die beschädigten Werke wurden zu einem authentischen Zeugnis der dramatischen Zeit. Einer der wenigen, der in seiner Heimat auch nach dem Krieg weiter wirken durfte, war der Mitbegründer der Avantgarde-Gruppe Osma Willy Nowak (1886–1977), doch bereits sein Kollege aus derselben bedeutenden Künstlergruppe Friedrich Feigl (1884–1965) kehrte von Großbritannien, wo er im Exil lebte, nie wieder in seine Heimat zurück. Ein ähnliches Schicksal hatte auch der Maler Ernst Neuschul (1895–1968), der, nachdem er die wahre Situation in der Tschechoslowakei nach 1945 erkannt hatte, einen radikalen Bruch mit der Vergangenheit vollzog, indem er seinen Familiennamen in Norland änderte und in Großbritannien im Exil blieb. In der Emigration in den USA starb der im europäischen Maßstab bekannte Graphiker und Illustrator Hugo Steiner-Prag (1880–1945). Den Krieg überdauerte in Böhmen der bedeutende Graphiker und Maler Josef Hegenbarth (1884–1962), der 1946 Professor in Dresden wurde. Zeuge der Schrecken

Dobové okolnosti způsobily, že se mnoho děl těchto autorů právě ze třicátých let nezachovalo. Řada z nich byla ničena nacisty jako tzv. zvrhlé nebo neárijské umění například Ernst Neuschul se stejně jako Oskar Kokoschka a řada další umělců dočkal veřejného pálení a ničení svých děl. Ale ani konec války nepřinesl bezpečí, když vše německé bylo šmahem označováno jako bezcenné. Tak zmizela řada děl Kurta Grögera i dalších autorů. Dnes se proto jen pomalu skládají zlomky minulosti do celistvých obrazů.

von NS-Konzentrationslagern war Leo Haas (1901–1983) aus Troppau (Opava). Er wurde 1955 Professor an der Akademie für bildende Künste in Berlin. Während des Krieges kamen im Konzentrationslager der Maler Richard Pollak-Karlín und seine Frau, die Malerin Hilda Pollak, ums Leben. Doch auch diejenigen, die den Frieden erlebten, wurden oftmals mit der Tragödie der Kriegsjahre nicht fertig und beendeten ihr Leben aus freien Stücken. So nahm sich bereits 1945 im Schweizer Exil Georg Kars (1880–1945) das Leben, im Exil in Paris dann sieben Jahre später Kurt Gröger (1905–1952), der aus Sternberg (Šternberk) stammte. Die Umstände der Zeit bewirkten, dass viele Werke dieser Künstler gerade aus den dreißiger Jahren nicht mehr erhalten geblieben sind. Viele von ihnen wurden von den Nazis als sog. entartete oder nichtarische Kunst zerstört – so wurden beispielsweise Werke von Neuschul, Oskar Kokoschka und einigen anderen öffentlich verbrannt und zerstört. Doch auch das Kriegsende brachte keine Sicherheit, als man alles, was deutsch war, auf einmal als wertlos bezeichnete. So verschwand eine Reihe von Werken Kurt Grögers und weiterer Künstler. Deshalb kann man heute nur langsam Bruchstücke der Vergangenheit zu ganzheitlichen Bildern zusammensetzen.

77

Norbert Hochsieder, Zmar (olej na dřevěné desce, kolem roku 1930) Norbert Hochsieder, Vergehen (Öl auf Spanplatte, um 1930)

78

Kurt Gröger, Zátiší (olej na dřevěné desce, kolem roku 1935) Kurt Gröger, Stillleben (Öl auf Spanplatte, um 1935)

79

Leo Haas, Mrtví a méně mrtví (litografie, 1947) Leo Haas, Die Toten und die weniger Toten (Litographie, 1947)

80

Leo Haas, Apelplac (litografie, 1947) Leo Haas, Appellplatz (Litographie, 1947)

81

Hugo Steiner-Prag, Návrh ilustrace k Čapkově Bílé nemoci (kresba tuší, kvaš, 1937) Hugo Steiner-Prag, Entwurf einer Illustration zu Čapek´s „Die weiße Krankheit“ (Tuschzeichnung, Gouache, 1937)

82

Willy Nowak, V lese (olej na dřevěné desce) Willy Nowak, Im Wald (Öl auf Spanplatte)

83

Oskar Kokoschka, Z cyklu Kolumbus - Připoutaný (litografie, 1916) Oskar Kokoschka, Aus dem Zyklus Kolumbus – der Angekettete (Litographie, 1916)

84

Hugo Steiner-Prag, Na Karlově mostě (litografie, 1935) Hugo Steiner-Prag, Auf der Karlsbrücke (Litographie, 1935)

85

Friedrich Feigl, Přístav (kombinovaná technika, 1932) Friedrich Feigl, Hafen (Kombitechnik, 1932)

86

Ernst Neuschul, Odpočinek (olej na plátně, 1928) Ernst Neuschul, Rast (Öl auf Leinwand, 1928)

87

Ernst Neuschul, Mrzák (olej na plátně, kolem 1933) Ernst Neuschul, Krüppel (Öl auf Leinwand, um 1933)

88

Ernst Neuschul, Autoportrét (olej na plátně, kolem 1935) Ernst Neuschul, Selbstporträt (Öl auf Leinwand, um 1935)

89

Richard Pollak-Karlín, Portrét Hildy Pollakové (pastel na kartonu, 1937) Richard Pollak-Karlín, Porträt Hilda Pollaks (Pastell auf Karton, 1937)

90

Gotthard Johnny Friedlaender, Pouliční žebráci (lept, 1935) Gotthard Johnny Friedlaender, Straßenbettler (Radierung, 1935)

91

John Heartfield, Berlín svolává k olympiádě, fotomontáž, AIZ, 24. 6. 1936 John Heartfield, Berlin ruft zur Olympiade, Fotomontage, AIZ, 24. 6. 1936

92

John Heartfield, A po Hitlerových nabídkách míru přijdou ihned jeho holubice míru, fotomontáž, AIZ, 5. 4. 1936 John Heartfield, Und auf Hitlers Friedensangebote folgen alsbald seine Friedenstauben, Fotomontage, AIZ, 5. 4. 1936

93

John Heartfield, Válka. Sudetští Němci, vás to zasáhne jako první!, fotomontáž, AIZ, 13. 9. 1938 John Heartfield, Krieg. Sudetendeutsche, euch trifft es zuerst!, Fotomontage, AIZ, 13. 9. 1938

94

Seznam zkratek Abkürzungsverzeichnis

ATUS

– Arbeiter-Turn- und Sportverein (Dělnický tělocvičný a sportovní spolek)

BdL

– Bund der Landwirte (Svaz zemědělců)

BRD

– Bundesrepublik Deutschland

ČSR

– Československá republika (Tschechoslowakische Republik)

DAWG – Deutsche Arbeits- und Wahlgemeinschaft (Německé pracovní a volební společenství)

KPTsch – Kommunistische Partei der Tschechoslowakei KSČ

– Komunistická strana Československa

NDR

– Německá demokratická republika

NSDAP – Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (Nacionálně socialistická německá dělnická strana) SdP

– Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana)

SHF

– Sudetendeutsche Heimatfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta)

SOE

– Special Operations Executive (Oddělení pro zvláštní operace / Abteilung für besondere Unternehmungen)

DCV

– Deutsche Christlichsoziale Volkspartei (Německá křesťanskosociální strana lidová)

DDFP

– Deutschdemokratische Freiheitspartei (Německá demokratická svobodomyslná strana)

DDR

– Deutsche Demokratische Republik

SPD

DNP

– Deutsche Nationalpartei (Německá nacionální strana)

– Sozialdemokratische Partei Deutschlands (Sociálnědemokratická strana Německa)

SSSR

– Svaz sovětských socialistických republik

DNSAP – Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá nacionálně socialistická dělnická strana) DSAP

UdSSR – Union der Sozialistischen Sowjetrepubliken USA

– Spojené státy americké / Vereinigte Staaten von Amerika

– Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei (Německá sociálnědemokratická strana dělnická)

Obrazové materiály / Bildnachweis Muzeum města Ústí nad Labem, Národní archiv, Filmmuseum Berlin, Archiv města Ústí nad Labem, ČTK, SOkA Mikulov, SOkA Liberec, SOkA Cheb, Archiv bezpečnostních složek, soukromé archivy / Privatarchive: O. Seidl, H. Löwit, E. Kroupová, H. Hurníková, O. Sippl, A. Stefanescu, H. Sedláčková, Z. Mateiciuc

95

ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ vergessene helden Němečtí odpůrci nacismu v českých zemích Deutsche NS-Gegner in den böhmischen Ländern

Editor: Tomáš Okurka Autoři textů / Autoren der Texte: Adrian von Arburg, Václav Houfek, Stanislav Kokoška, David Kovařík, Martin Krsek, Thomas Oellermann, Tomáš Okurka Překlady / Übersetzungen: Gabriela Brudzynska-Němec, Silke Klein, Eva Krovová, Tomáš Okurka Obálka, sazba a grafická úprava / Umschlag, Satz und grafische Gestaltung: FKK Company, v. o. s., Ústí nad Labem Tisk / Druck: Ústecké tiskárny, s. r. o., Ústí nad Labem Vydalo Muzeum města Ústí nad Labem v roce 2008 Herausgegeben vom Museum der Stadt Aussig im Jahre 2008 Vydání první / Erstausgabe

ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ vergessene helden ISBN 978-80-86475-18-9