Vanda Gaydečková Ondřej Novák Jana Rejžková Pod vedením Ivana Vodochodského
„Zaměstnání a rodina: pracovní podmínky pro rodiče – ženy a muže“
Od února roku 2006 se náš výzkumný tým zabýval problematikou slučitelnosti, skloubení
zaměstnaneckých
či
pracovních
povinností
s povinnostmi
domácími
a
rodičovskými. Po zmapování této tematiky v odborné literatuře a médiích, jsme provedli několik rozhovorů s experty z oblasti genderové a rodinné politiky, kteří nám pomohli se lépe zorientovat v současném stavu podmínek, jaké mají pracující rodiče v České republice. Ukázalo se, že diskuze vedená na toto téma je poměrně široká, ovšem také poměrně obecná a odosobněná. Týká se zejména legislativních úprav a procentuálních statistik, např. o počtu zaměstnaných žen a mužů, v lepších případech konkrétnějších výzkumů na téma podpory zaměstnaných rodičů ze strany státu a zaměstnavatelů. Důležitými pojmy v tomto odvětví jsou samozřejmě gender (sociální forma biologického pohlaví), diskriminace na základě pohlaví (jednání, kdy se s danou osobou zachází hůře na základě jeho nebo její příslušnosti k určitému pohlaví nebo situace, kdy nejrůznější opatření (zákon, politika či praxe), která se jeví jako genderově neutrální, má negativní dopad pouze na jedno pohlaví), rovné příležitosti pro muže a ženy a rovné zacházení s muži a ženami (neexistence takových překážek, které by bránily lidem s ohledem na jejich příslušnost k pohlaví v účasti na ekonomice, politice a v sociální sféře - i dočasná mimořádná opatření k urychlení zrovnoprávnění žen a mužů; rovné zacházení s muži a ženami na základě zákazu diskriminace osob, zejména podmíněné jejich příslušností k určitému pohlaví a následně pak zvláště osobním stavem či rodinnými poměry občana). 1 Možná to není ve veřejném životě zřejmé, ale rovnými příležitostmi a problematikou slučitelnosti se zabývá mnoho organizací a institucí, od státních po neziskové nadace. Na státní úrovni se rovností mužů a žen zabývá hned několik orgánů. Jsou to Ministerstvo práce a sociálních věcí (oddělení pro rovné příležitosti, odbor rodinné politiky a sociální práce,...), 1
Všechny tyto definice jsou převzaté z: Prosazování rovnosti mužů a žen na trhu práce v České republice. (2002). Praha: Český helsinský výbor.
Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, Rada vlády pro lidská práva, výbor pro odstranění všech forem diskriminace žen, atd. Částečným protipólem státní správy jsou neziskové organizace a nadace (např. Aperio), které se snaží řešit zmíněnou problematiku v praxi. Největší problémy spatřují tyto instituce, ať státní či neziskové, v celkovém společenském stereotypním pohledu na mužské a ženské role (zejména ty rodinné) a v nedostatku informací o rovnosti mužů a žen vůbec. Dále v ekonomické nerovnosti mužů a žen, špatných pracovních podmínkách pro zaměstnance – rodiče a v malém povědomí o této problematice mezi zaměstnavateli. Vzhledem k tomu, že jsme ani z jedné strany nedostali dostatečné informace o tom, jak se žije konkrétním zaměstnaným rodičům a jak tito pracující otcové a matky svou situaci prožívají a řeší, rozhodli jsme se provést rozhovory právě s nimi. Jedině oni mohou přinést informace o tom, co je v dnešní české společnosti v souvislosti se zaměstnáním a rodičovstvím těší a naopak „pálí“ a pomoci tak tomu, jakým způsobem tyto situace a procesy řešit a zda je vůbec řešit. Z rozhovorů vyplynula tři základní témata. K našemu překvapení se ukázalo, že ve společnosti, i mezi našimi vypravěči, převažuje tradiční uvažování o rolích mužů a žen – o rozdělení domácích a pracovních či finančních povinností. Toto uvažování v praxi vede k tomu, že ženy častěji zůstávají doma, což se v rozhovorech odrazilo druhým tématem – sociální izolací žen v domácnosti. I přes tuto nevyrovnanost v partnerském vztahu a rozdělení zmíněných povinností, se přístup respondentů k této problematice velmi liší a největším překvapením je, že nejčastěji konflikty a problémy, které jim rozdělení a izolace přinášejí, vnímají jako „situaci“, kterou musí oni sami nějakým způsobem vyřešit. Toto vnímání problematiky ze strany pracujících rodičů je třetím tématem, které bychom rádi nastínili. V následujícím textu přinášíme shrnutí všech tří hlavních témat a jednotlivé příběhy některých z vypravujících matek a otců. Jejich příběhy nejvíce vypovídají o tom, jak dnes žije zaměstnaný rodič v hlavním městě České republiky.
Rodinné role – jak přemýšlíme o rovnosti
První téma, které nám připadalo zajímavé je rozdělení rolí v rodině a domácnosti. I když se může zdát už poněkud otřepané, myslíme si, že má cenu se jím znovu zabývat a na konkrétních příkladech si ukázat některé jeho aspekty. Především bychom se chtěli zaměřit na
to, jakým způsobem účastníci našeho výzkumu uvažují o rovnosti mužů a žen v rodině a jak se tyto představy odrážejí v jejich skutečných rodinných situacích. Obecněji si můžeme položit otázku, do jaké míry je možná přeměna tradičního rozdělení rodinných rolí, právě v souvislosti s tím, jak o nich muži a ženy přemýšlejí. Z našich rozhovorů vyplývá, že tradiční pohled na rodinu, kdy muž je hlavní živitel rodiny a žena, která sice také vydělává, ale přitom se stará o děti a domácnost, stále převládá dalo by se říci v podvědomí všech lidí, přičemž někteří se s tímto modelem ztotožňují více, jiní méně. Důležité však je, že ačkoliv by někteří lidé chtěli tento stav změnit a v rozhovorech zastávali poměrně „rovnostářské“ názory ohledně rozdělení domácích úloh, někde v jejich podvědomí stále tento model přetrvává, sem tam v rozhovoru vyplyne na povrch a tito lidé si pak svým způsobem protiřečí. Tento fakt nás přivedl na myšlenku podívat se hlouběji na to, jak vlastně lidé o rovnosti a rolích mužů a žen přemýšlejí, jaké modely mají zažité a zda toto jejich uvažování může nějak ovlivnit společenskou přeměnu tradičního rodinného modelu v nějaký nový. V dalším textu se zaměříme na dvě oblasti, které spolu sice úzce souvisejí, ale jak brzy uvidíme, nelze je ve všech aspektech spojovat. Prvním tématem nebo spíše životní situací je odchod na mateřskou a poté rodičovskou dovolenou, kdy se partneři rozhodují, kdo bude nadále vydělávat a kdo zůstane doma s dítětem (a často i se všemi domácími pracemi). Druhé rozdělení rolí se týká situace, kdy jsou již děti starší a kdy oba rodiče znovu pracují a tím se dostávají, alespoň v ideálním případě, na stejnou úroveň co se týče časových možností. Péči o dítě a domácnost tak vlastně může zastávat kdokoliv z nich. Nejdříve se tedy podívejme na období po narození dítěte. Vlastně všichni, kteří se s námi podělili o své příběhy, se téměř automaticky rozhodli pro to, že na rodičovskou dovolenou půjde žena. Důvody byly různé, někdy finanční, jindy „technické“, jak je nazval jeden náš vypravěč, když hovořil o tom, že jeho žena kojila do dvou a půl let věku dítěte a těžko by tedy mohl být na rodičovské on. Téměř u všech se však objevil názor, že žena na rodičovskou dovolenou patří, že „žena je prostě ta, která vlastně vychovává ty děti“, že je to „taková jasná věc“2 I v případech, kdy měly ženy před narozením dítěte lepší pracovní uplatnění či vyšší výdělek než muži, odešly na mateřskou a rodičovskou právě ony. V případě narození dítěte lze asi stěží přehlížet biologickou stránku věci, a tak je velmi těžké rozhodnout, zda tento tradiční model, kdy matka zůstává s dítětem doma, nezůstane tradičním a převládajícím i nadále. Tento model je navíc podporován i sociálními tlaky a praxí, díky
2
citováno z rozhovorů Pavla a Markéty
které se žena stává více informovanou o potřebách dítěte nikoliv pomocí specifického instinktu nebo biologických vlastností, ale díky pravidelné každodenní péči o dítě, ve které je hned od porodu zapojena (na rozdíl od otce). Jinými slovy, nelze tak jednoduše říci, zda je tento model přirozený či společensky daný a tedy proměnlivý. Významnou složkou mateřské a rodičovské dovolené jsou však domácí práce, které s jejím počátkem téměř automaticky přecházejí na toho, kdo na „dovolenou“ nastupuje, ve většině případů tedy na ženy. Zajímavé je, že i když byly před narozením dítěte domácí povinnosti rozděleny téměř rovnoměrně, najednou se předpokládá, že je zastane (v případě našich rozhovorů) žena, ačkoliv muž zpravidla nezůstává v zaměstnání déle než před narozením potomka. Ještě zajímavější je situace, kdy žena začne při rodičovské dovolené pracovat. V tuto chvíli už domácí práce nepřejdou zpět na oba partnery, ale zůstávají pouze na ženě. Jedna z žen, která při rodičovské pracuje a dítě tak někdy hlídá partner k tomu řekla: „ ....on, prostě, když hlídá Tondu, tak to, tak to prostě jako si hraje s Tondou. Jo, tak jako. Ale nic k tomu už jinýho neudělá, no. Což pro mě zas jako taková pomoc neni. Samozřejmě, že jako, že jo, že jsem, prostě mám dobrej pocit, jako vo Tondu je postaráno, no ale pak musim přijít a ještě prostě ta druhá směna, že jo, uklidit to.“ (Markéta) Z výpovědí našich vypravěček vyplynulo, že jim tento stav poměrně vadí a že by pro jistou rovnost v rozdělení domácích prací byly.3 Zatímco o odchodu žen na rodičovskou dovolenou nikdo z partnerů nepochybuje, o tom, že by měly doma uklízet, prát a žehlit, pochybují určitě alespoň ony samy. O nějaké přirozenosti toho, že by tyto práce patřily ženám, se přitom nedá vůbec mluvit. Problém tedy spatřujeme v tom, že tyto dvě dimenze rodičovské dovolené, péče o dítě a domácí práce, bývají velmi často spojovány. Určitá biologická přirozenost první zdá se ovlivňuje smýšlení o té druhé. Podívejme se nyní na situaci, kdy dítě povyroste a oba partneři začnou znovu pracovat. Zdálo by se, že nyní mají oba stejně času na péči o dítě (vyzvedávání ze školky, vaření pro něj, apod.) ale i na domácí práce. Z našich rozhovorů však vyplývá, že tyto věci rovnoměrně rozděleny nejsou, opět v neprospěch žen.4 Většina žen byla ve svých vyprávěních dosti 3
Zde je asi zajímavé uvést, že Pavel v rozhovoru vypovídal o tom, že jeho žena má na „nerovnoměrné“ rozdělení domácích rolí ten samý názor jako on a že je vlastně ráda, když může svému muži pomoci. „Ona to možná trošku nelibě nese [fakt, že jí muž nevozí domu věci na vyprání]. Jako že- protože sama sebe chápe jako ženu (...) Jako, že by chtěla, no. A jako i mi to několikrát řekla. Proč si to nedoneseš, já ti to operu.“ (Pavel) 4
Srovnej Kuchařová, V. a kol. 1.2. Rodina s malými dětmi po rodičovské dovolené. In: Zaměstnání a péče o malé děti z perspektivy rodičů a zaměstnavatelů. http://www.rovneprilezitosti.cz/ (Výzkumná zpráva z projektu Gender Studies „Půl na půl: rovné příležitosti žena mužů“.)
nespokojená se současným stavem a i když občas působily smířeně, říkaly, že by v rodinách měla panovat jistá rovnost. „Nó, ale jako samozřejmě NEJSEM s tim spokojená a snažila jsem se ze začátku ňák s tim něco dělat, ale neni šance, no, tak. (...) Tak jako snažila jsem se to, no, snažila jsem vo ňákou dělbu ((smích)) práce.“ (Markéta) Na tomto faktu není zase tak nic neobvyklého. Zajímavé je, podíváme-li se na představy žen, které měly o rodinném životě ještě před tím, než se jim narodilo dítě a vůbec jak se tyto ženy dívají na to, jak by měla rodina fungovat. Ve výpovědích se tady objevily právě takové tradiční představy, podle nichž se dnes chovají jejich muži. „A prostě že to bude takový všechno fajn a že von bude vydělávat ty peníze, budeme se společně starat vo ty děti. A vůbec jsem si neuměla představit, že já budu ta, která prostě, na který ta rodina celá stojí, no.“ (Petra)
„Můj sen je mít ten pohled spíš takový tradiční, kde prostě muž je hlava rodiny. (...) A tak jsem si představovala, že až já budu na mateřský, tak že on bude živit nás.“ (Lucie) Opět tu můžeme sledovat malý paradox, kdy ženy sice deklarují určité postoje rovnosti, na druhou stranu ale sní o tom, že jejich muž rodinu finančně zabezpečí a ony se budou moci věnovat dětem a domácnosti. V tomto nerovnoměrném uvažování právě vidíme určitý problém vývoje rodinného modelu od tradičního k novému, rovnoprávnějšímu. Na to, že tento posun nebude v české společnosti tak jednoduchý nás upozornily i další případy. Za všechny uveďme jeden. Žena, která mluvila o své rodině jako o té, která se vymyká a kde mají partneři domácí práce rozdělené, uvedla, že i jí občas připadá, že větší část rodinných povinností leží na ní. Aby stihla obstarat rodinu, pracuje tato žena na zkrácený úvazek, a podle jejího názoru by na zkrácený úvazek měly mít možnost pracovat všechny ženy. V této souvislosti si můžeme položit klíčovou otázku, proč vypravěčka hovoří pouze o ženách? Domníváme se, že je to právě proto, že i ona má zažitý onen tradiční model, kdy muž je hlavní živitel rodiny a žena se mu v jistém smyslu podřídí. Pak je to právě ona, kdo je ochotný pracovat pouze na částečný úvazek a zbytek času věnovat dětem a domácnosti. Je třeba říci, že tato situace mnohdy vychází z reálných finančních podmínek rodiny, kdy muž opravdu vydělává více a je tak pro rodinu nezbytné, aby pracoval na plný úvazek. Myslíme si však, že vše nelze schovávat za finanční stránku (vzpomeňme si na ženy, které před narozením dítěte vydělávaly více než jejich muži a přesto se rodina během rodičovské dovolené tohoto platu vzdala).
Ačkoliv nelze na našich rozhovorech stavět teorii platnou pro celou českou společnost, zdá se, že v proměně tradičního rodinného modelu jsme někde na půl cesty. Bráníme se sice nerovnostem, ale sami je ve svých myšlenkách svým způsobem udržujeme a reprodukujeme.
Lucie
Lucie bydlí se svým mužem a roční dcerkou v jednom pražském podnájmu. Před narozením dcery pracovala v sociální sféře, v současné době je na rodičovské dovolené a pobírá rodičovský příspěvek. Její manžel nemá příliš výdělečné zaměstnání a vzhledem k tomu, že ještě studuje, ani příliš času na péči o dítě a domácnost. O tyto věci se tedy většinu času stará ona s občasnou výpomocí babiček či manžela. Než odešla Lucie na mateřskou dovolenou, vydělávala více než její muž, přesto se nijak dlouze nerozhodovali o tom, kdo z nich půjde na následnou rodičovskou dovolenou. Šla Lucie. V tomto rozhodnutí hrálo roli jistě více faktorů, z nichž jedním bylo určitě i manželovo studium. „To, kdo půjde na rodičovskou dovolenou, jsme teda zrovna vůbec neřešili. Manžel prostě není typ člověka, který by chtěl vychovávat takhle blízké dítě. U něj je to jen chvilkové hlídání, ale on by prostě jenom nejradši studoval a na všechno ostatní se vykašlal. Dceru má velice rád, ale na rodičovskou dovolenou by jít nemohl. Já bych k tomu asi ani nesvolila.“ (Lucie) Zdá se, že za rozhodnutím Luciina odchodu na rodičovskou dovolenou stojí ale i obecný pohled na to, jak by to mělo v rodině fungovat. Na rozdělení rolí v rodině má totiž Lucie poměrně jasný názor, doménou žen by měly být děti a domácnost a doménou mužů práce a výdělek. „Můj sen je mít ten rodinný pohled takový tradiční, kde prostě muž je hlava rodiny. Můj muž ovšem říká, že je to sice můj sen, ale že nejsem ten typ, takže hlavou rodiny sem spíš já. Ale to je spíš založením, jinak mé přesvědčení je, že by muž měl být hlava rodiny.“ (Lucie) Zmíněné rodinné role by ale podle ní měly být zastávány beze zbytku, muž by tedy měl skutečně vydělávat. Podle Lucie je totiž pro muže složité zastávat více funkcí najednou, tedy pracovat a ještě se večer postarat o dítě, stačilo by tedy, kdyby se plně věnovali jedné roli. „Skloubení práce a rodiny pro ženu zas takový problém není, protože je nastavená, že dokáže dělat více věcí najednou, kdyžto muž to nedokáže. Plně se věnuje rodině a ne tomu ostatnímu nebo naopak. Anebo je potom pár
výjimek, kteří když přijdou z práce, tak zaklapnou za prací dveře a věnují se rodině.“ (Lucie) Pro Lucii je tedy důležité, aby muž opravdu vydělával a problémy rozdělení rodinných rolí pro ni nastávají v situaci, kdy on svou úlohu neplní. Na druhou stranu, podíváme-li se na domácí práce, jako je vaření, mytí nádobí, apod., tady už Lucie tak spokojená není. „Dřív Mirek docela v domácnosti pomáhal, kdyžto teďka, když jednou za dva měsíce umeje nádobí, tak je to hodně.(...) No tak zřejmě má pocit, že já sem pořád doma, takže mám na to spoustu času. A na druhou stranu prostě dře na vytížení pracovním a studijním, tak to nestíhá. (...) No, ale snaží se aspoň o víkendu, když má volný víkend, tak půl dne až den, ale spíš půl dne prostě pohlídat tu Zuzanku, abych mohla jít ven prostě a vypadnout z toho všeho a prostě načerpat energii. Ovšem ne vždycky to výde, no.“ (Lucie) Lucie se tak ocitá někde na půl cesty, mluví sice o tom, že jejím ideálem je muž, jakožto hlava rodiny, na druhou stranu jí vadí, že její manžel s domácími pracemi ani s péčí o dítě příliš nepomáhá. Také říká, že by žena hravě zvládla obě funkce – práci i rodinu najednou, ale o výměně rolí (žena v práci a muž doma) vůbec neuvažuje. Na Luciině příběhu je vidět, že ideál tradičního pojetí rodiny je i u mladší generace pořád živý. I když se zdá, že v její rodině existují dobré podmínky proto, aby žena byla živitelkou rodiny a muž se staral o domácnost, je tomu právě naopak.
Izolace matek na mateřské (rodičovské) dovolené
Výrazným tématem, které se v rozhovorech objevilo, je také izolace matek na mateřské/rodičovské dovolené od společnosti. Rodič starající se o dítě je nucen trávit značnou část dne s dítětem sám doma. Ani v čase, kdy může s dítětem odejít z bytu a setkat se s jinými lidmi, není jeho situace jednoduchá. Jednak je na dítě stále vázán, což mu ztěžuje navazovat kontakty s ostatními, na mnohá místa je mu navíc znemožněn nebo alespoň ztížen přístup (i když v posledních letech došlo v této oblasti k velkému posunu). Jednostranné zaměření pouze na péči o dítě pak přináší ztrátu sebedůvěry, životního naplnění, omezuje schopnosti přeorientovat se na jiné problémy a vzbuzuje pocit osamění. Participace na zaměstnání může být přitom dobrou metodou, jak negativní vlivy role „matky na plný úvazek“ potlačovat a v širší perspektivě napomoci zkvalitnit život pečujícího rodiče. Zde je asi vhodné poznamenat, že převážná část našich rozhovorů probíhala s ženami,
nikoliv s muži, a proto v tomto příspěvku mluvíme o tématu v souvislosti s matkami a demonstrujeme ho na rozhovorech s nimi (rozhovory s Markétou a Šárkou). Jak je ale známo z jiných výzkumů (např. Lupton, D., Barclay, L. (1997): Constructing Fatherhood. Discourses and Experiences. Sage, London), obdobné pocity se objevují také u mužů jen vzhledem k situaci v opačném směru – tedy že pro jejich vynucenou roli „živitele rodiny“ nemají dostatek času na děti a rodinu. Z těchto závěrů je patrná závažnost problematiky slaďování rodinného a pracovního života a dopad konkrétních situací lidí z tohoto pohledu na kvalitu jejich profesního stejně jako osobního života. Okamžikem narození dítěte se výrazně mění život nastávajících rodičů. Respondentky uvedly jako důležitou změnu ztrátu času na vlastní aktivity jak svoje, tak partnerů (záliby, koníčky atd.). Jde přitom o aktivity, na kterých jim záleží. Další výraznou změnou byla pro ně nutnost podrobného plánování aktivit a řešení všech možných variant, které mohou nastat. Patrná je také i z jiných výzkumů známá změna v míře participace mužů a žen na domácích pracích, které daleko více přecházejí na matku zůstávající na rodičovské dovolené. Právě nutnost ukončení aktivit, které před narozením dítěte tvořily značnou a důležitou část sociální komunikace respondentek (spolu se zvýšenými požadavky na péči o domácnost a plánování), vede v zápětí k jejich pocitu izolace od společnosti. Sociální vazby přitom i pro matku pečující o dítě zůstávají velice důležité, v podání námi zkoumaných respondentek jsou to pouze „nepřirozené“ výjimky, které se zajímají jen o péči o dítě a o nic jiného. Jak názorně ukazuje úryvek z rozhovoru s Markétou, je to právě zaměstnání, které jí zajišťuje určitou „pestrost“ (tj. naplněnost a smysluplnost) života. Sladění obou sfér ji naplňuje uspokojením, naopak kdyby měla pouze „zůstat doma“, cítila by se jako „uvězněná“. „No jako bála, jako bála jsem se toho, že budu doma a že budu izolovaná ((smích)) hrozně a že, že se to vlastně všechno jako radikálně změní, ale -. Ale jako snažím se teďko prostě žít tak abych, aby se to aspoň ňák jako přibližovalo tý představě, no. Myslím si, že, že jako ten život mám docela pestrej, že rozhodně teda to, jsem ráda, že to, že, že mě ani jedno, ani druhý [péče o dítě a zaměstnání] nepohltilo tak, že bych byla jako nešťastná.“ (Markéta)
Nejen pro Markétu ale i pro jiné respondentky jsou tedy velice důležité obě činnosti – péče o syna i zaměstnání, které ji baví. Jejich participace v zaměstnání není prvořadě z důvodů finančních, ale především z důvodů uspokojení, odreagování se a kontaktu s lidmi. V zaměstnání je jim totiž umožněno komunikovat s lidmi ne z pozice matky, ale z pozice
zaměstnankyní, což jim umožňuje navozovat témata pro první pozici nepřijatelná. Jde o zcela jiný druh komunikace. V současné společnosti je tlak na získávání statusu pomocí pozice v zaměstnání vyvíjen nejen na muže, ale také na ženy. V okamžiku, kdy se z ženy stává matka, její dosud platný status se rozpadá a společnost se na ní dívá „jen“ jako na matku dítěte. To je samozřejmě v rozporu s její dosavadní zkušeností a tato změna u ní přispívá k pocitu nenaplněnosti života a ztráty sebedůvěry. Jednostranná orientace na péči o dítě přináší i další problém, a tím je obtížnost návratu do zaměstnání po rodičovské dovolené. Přeorientovat se po třech letech „domácího života“ na pracovní úkoly v zaměstnání je velmi složité, v podání respondentek jde až jakoby o střet s jinou realitou. I z výpovědi Šárky zřetelně vyplývá potřeba kombinace rodičovství se zaměstnáním. „Teď jako jestli se teda to týká třeba teďka toho druhýho jakoby, toho druhýho nástupu do práce, tak sem se právě chtěla vyvarovat toho, že když sem s tou Julií [první dítě] byla doma, tak sem celou tu dobu nedělala NIC, jenom sem byla s tim DÍTĚTEM a pak sem najednou nastoupila do práce a byla sem strašně zmatená, vůbec mě nic jako vlastně začalo jak se říká vypytlená, ze všeho sem byla úplně vyřízená, všecko mi přišlo úplně nový, nejnovější.“ (Šárka)
Zvládání péče o dítě i zaměstnání ale respondentky popisují jako mnohdy problematické. Především jde o problém hlídání dětí v okamžiku, kdy musí vykonávat práci na jiném místě, než doma. Ve většině případů využívají pomoci svých rodičů, ale i to má svá úskalí (jsou stále zaměstnaní a nemají čas, jsou nemocní a nemohou hlídat delší dobu v kuse atp.). Matky se tak často dostávají do složitých situací, ve kterých přicházejí na řadu jejich plánovací a kombinační schopnosti, které v rozhovorech zdůrazňují a jsou na sebe proto hrdé. S tímto problémem jim nejsou nápomocni ani zaměstnavatelé, kteří nejen neumožňují zvláštní služby ve formě hlídání dětí nebo alespoň vyhrazeného místa pro ně, ale mnohdy výjimečnou přítomnost dětí na pracovišti nesou nelibě. Matkami chtěná a pro ně žádoucí možnost zvládání obojího – práce i rodiny, se tak stává ještě obtížnější. Zaměstnavatelem poskytovaná výhoda je tak pouze umožnění pracovat na částečný úvazek, v případě Markéty navíc umožnění pracovat z velké části z domova. Z rozhovorů vyplývá, že zaměstnání je hlavní činností, která proti izolaci matek může působit. Respondentky však zmiňovaly ještě další aktivity, kterými se svou situaci osamocení snaží zlepšit. Účinnost těchto aktivit ale působí mnohem víc rozporuplně, než tomu bylo
v případě zaměstnání. Jednou možností je navštěvování mateřských center. Ty fungují na způsob komunitních center, kdy se jednotliví příchozí spolupodílejí na tvorbě programu pro děti, snáze se jim navazuje komunikace. Problémem ale nadále zůstává značné omezení komunikace i činností na téma péče o dítě. Velký vliv zde také hraje značná situačnost při navazování kontaktů a případných přátelství, ve které matky nemají takovou důvěru a hlavně nevěří, že takové vztahy mají velkou šanci přetrvat i mimo prostředí mateřského centra. Porto jsou přínosnější např. vtahy vytvářející se na pracovišti (sféra dlouhodobějšího působení žen), popř. udržování dlouhodobých přátelství. Udržování dřívějších přátelství však také není jednoduché např. kvůli odlišnému časovému rozložení dne matky na rodičovské dovolené (volný čas má dopoledne, večer musí být s dítětem) a pracujícího člověka (přes den musí být v práci a volný čas má večer). „…že se snažím prostě i i jako s kamarádama se, který jsem, i když jako na ně nemám, samozřejmě lidi co nemaj děti, tak ty maj čas se scházet někde po večerech, že jo, tak to já jako nemůžu, ale vobčas, vobčas to jde, takže se snažim tydle, tydlety vztahy jako dlouhodobý prostě v nich ňák pokračovat. Protože si myslím, že takhlen jako navázat prostě nový přátelství, nový vazby, jako jenom kolem těch dětí, že to zase bude dočasný, no.“ (Markéta)
Další aktivita, která neřeší vlastní izolovanost matek na rodičovské dovolené, ale pomáhá jim vrátit se do pracovního prostředí a připravuje je na opětovný nástup do zaměstnání, je navštěvování kurzu pro rodiče na konci rodičovské dovolené. Respondentkou zmiňovaný kurz byl určen především pro ženy, které si po rodičovské dovolené plánovaly hledat nové zaměstnání. Kromě výuky angličtiny a práce s počítačem byl zaměřen na rady psychologa, jak se mají při přijímacích pohovorech u potenciálního budoucího zaměstnavatele chovat, jaké informace raději zatajit atd. Izolace rodiče na rodičovské dovolené je tedy důležitým tématem, o kterém konkrétní respondentky hovoří a zdůrazňují ho jako významný negativní dopad biografické situace, do které se po porodu dítěte dostaly. I když zmiňují i jiné příklady činností, které jim pomáhají s izolací se vyrovnat a pokud možno jí zabránit, hlavním a nejúčinnějším postupem je kombinace péče o potomka se zaměstnáním (v obou případech se jednalo o částečné úvazky). Pro Markétu by ideální situace byla taková, kdyby se s partnerem pravidelně střídali v péči o dítě a o práci v zaměstnání, preferovala by pak časté střídání, třeba i obden. Změnu prostředí pak ze své vlastní zkušenosti považuje za motivující, a to jak ve směru k zaměstnání, tak ve
směru k domácnosti. Zdá se tedy, že umožnění participace v obou polích vede k podávání většího výkonu, což by mohl být důvod i pro zaměstnavatele na částečné zapojení svých zaměstnanců na rodičovské dovolené do pracovní činnosti.
Markéta
Markéta pracuje v malém nakladatelství na poloviční úvazek. Zaměstnavatel jí umožňuje pracovat z velké části z domova, v zaměstnání tráví asi dvě dopoledne týdně a navíc dva a půl dne měsíčně. Od zaměstnavatele má k dispozici notebook a telefon, ne všem spolupracovníkům se to ale líbí. Partner dělá rovněž v médiích, v době rozhovoru pracoval převážně z finančních důvodů na dva plné úvazky. Markéta má vysokoškolské vzdělání, partner si vysokoškolské vzdělání dodělává při práci. Mají dvouletého syna, od deseti měsíců jeho věku začala Markéta pracovat na čtvrtinový úvazek u svého původního zaměstnavatele, po půl roce přešla na úvazek poloviční. Je stále na rodičovské dovolené, zatím nevyužívá žádná zařízení předškolní péče, občas jí s péčí o syna pomáhají (stále zaměstnaní) rodiče. S partnerem jsou spolu 6 let dosud v nesezdaném soužití (Markétě je lehce přes 30 let), bydlí v Praze v družstevním bytě po prarodičích. Při nástupu do zaměstnání měla zkušenost s diskriminačními otázkami: zda plánuje uzavřít sňatek a zda plánuje pořídit si dítě (opakované ujišťování se). Své těhotenství před zaměstnavatelem zprvu tajila. Je si jistá, že kdyby při pohovoru řekla, že plánuje rodinu, nebyla by přijata. Od narození syna zaznamenala jako největší změnu ztrátu času, který dříve využívala pro jiné sociální aktivity. „…rozhodně teda to, no, nemám moc času pro sebe. Jako ňáký koníčky, odpočinek, zábava, to minimálně, ale zas nemůžu říct, že, že teda jako bych, že žiju úplně bez toho. To bych asi nedovedla.“ (Markéta) Pro Markétu jsou velice důležité obě činnosti – péče o syna i zaměstnání, které ji baví. Jak sama říká, její participace v zaměstnání není z důvodů finančních, ale především z důvodů uspokojení, odreagování se a kontaktu s lidmi. Z finančních důvodů má dvě zaměstnání partner, do role otce-živitele se ale prý staví sám, i ona by byla ochotná pracovat víc, kdyby za ní převzal část péče o dítě a domácnost. Zaměstnání je pro ní důležité jednak proto, že není jednostranně zaměřená, a také proto, že se v něm potkává s lidmi, se kterými má (něco jiného než péči o dítě) společného, největší důraz klade na styk s lidmi – prostředek pro odstranění izolace.
„Rozhodně teda, takhle, tak obsahu tý práce, toho, že to, že nejsem prostě jednostranně zaměřená jenom prostě na to dítě a na tu domácnost. Takže prostě je to změna prostředí, ať už to dělám teda doma, nebo v tý redakci. (.) Rozhodně teda, nó a tak prostě kontakt, kontakt s lidma. S lidma, který, s kterejma mám něco společnýho, no. Což je teda, což je teda zájem, prostě to je ta práce. No že to nejsou prostě maminky jenom někde na hřišti, s kterejma si můžu povídat vo těch dětech.“ (Markéta)
Šárka
Šárka pracuje v knihovně na poloviční úvazek. Ohleduplnost zaměstnavatele sice zmiňovala, ale žádné konkrétní příklady neuvedla, spíš zmiňovala negativní: stejné množství práce jako na plný úvazek, když bylo dítě nemocné, řešila situaci jinak než aby s ním zůstala doma. Zaměstnavatel poskytuje stravenky, jiné výhody nejsou, i telefonování domů dětem si musí platit sama. Manžel pracuje jako zeměměřič. Oba mají středoškolské vzdělání. Mají patnáctiletou dceru a pětiletého syna, který má astma a problémy se sluchem. Spolu s mužem jsou již 16 let (Šárce je cca 40 let), bydlí ve svém bytě v Praze (postaveném ještě v 80. letech svépomocí). Je již po rodičovské dovolené. Nevracela se do předešlého zaměstnání, ale hledala nové. Při přijímacím pohovoru byl jen malý náznak diskriminace, zatajila a dosud tají nemoc syna i své zdravotní potíže, se kterými dříve pravidelně jezdila do lázní. Šárka popisuje obdobnou zkušenost, jakou měly i ostatní respondentky, tedy že po nástupu na rodičovskou dovolenou došlo k výraznému posunu v rozdělení domácích prací mezi ní a manželem v neprospěch ženy. „Možná se to měnilo v tý době, kdy člověk byl na tý mateřský, tak ten muž jako automaticky si myslí, že ta manželka udělá, já nevim, prostě to jídlo a postará se prostě o ten úklid a tak. Ale je fakt, že ta žena v tý domácnosti v tu chvíli si třeba musí pohrát s tim dítětem a vokolo je bordel.“ (Šárka)
Šárka má již zkušenost s dvěma odchody na rodičovskou dovolenou a dvěma návraty do zaměstnání. Izolace se nejen obávala, ale již s ní měla zkušenost z období péče o první dítě. Proto se u druhého snažila svůj přístup změnit a během rodičovské dovolené pracovala alespoň formou nahodilých krátkodobých pracovních příležitostí. Malého syna brávala
s sebou, později ho na několik hodin během nichž práce probíhala svěřovala své matce v důchodu.
S končící se rodičovskou dovolenou objevila Šárka možnost účastnit se kurzu pro matky, které si budou po rodičovské dovolené hledat práci. Kurz se zaměřoval na tři oblasti: výuka anglického jazyka, ovládání počítačů a rady psychologa ohledně úspěšného postupu vůči stávajícímu či budoucímu zaměstnavateli (jak odpovídat na otázky při nástupním pohovoru, jakým tématům se vyhnout atd.). Šárka tento kurz považovala za velice přínosný pro možnost získání jejího nového zaměstnání po odchodu z rodičovské dovolené. „…že otvíraj kurz pro matky po mateřský dovolený nebo v rámci mateřský, v době mateřský, kdy budou hledat práci, budou přesně takový ty jako já. Nebudou vědět, která bije, jak se říká, takže pro ně je vlastně takovej kurz, kterej obsahoval angličtinu, počítače a psychologický takový jako prostě sezení s psycholožkou.“ (Šárka)
Jak na slaďování domova a práce?
I přes vývoj rodinného života v moderní a postmoderní společnosti, který vede k větší individualizaci života, ke zvyšování kariérních požadavků občanů a tím pádem ke snižování porodnosti a počtu dětí v České republice, existuje ve společnosti tlak a vliv ze strany státu, médií i jednotlivců na podporu rodin a partnerských vztahů; o snaze o zvýšení porodnosti nemluvě. Tento vliv můžeme pocítit každý den, ať z legislativních opatření států (např. formou zákonů nebo různých finančních příspěvků), tak z obyčejné reklamní produkce (viz spousty fotografií spokojených rodin podporujících nejrůznější produkty). K výše zmíněnému se v posledních letech přidala snaha ze strany nejrůznějších národních i mezinárodních institucí podpořit rovnost mezi muži a ženami, podpořit rovné podmínky života a rovné rozdělení jak výhod, tak i znevýhodnění a povinností. Každý z nás již termín rovnosti zaslechl a téměř nikomu není neznámá např. diskuze na téma rozdělení domácích povinností a podpora toho, aby ve společnosti nebyly „typicky ženské“ a „typicky mužské“ práce a starosti. Na základě expertního rozhovoru se zaměstnankyní Ministerstva práce a sociálních věcí vyplynulo, že rovnostářský přístup je oficiální státní doktrínou nařizovanou a
podporovanou z venku – např. z institucí Evropské unie. Znamená to, že je toto téma hodně diskutované a ve společnosti neustále vznikají nové zákony a opatření, které by měly ženám co nejvíce pomoci se ve společnosti uplatnit stejným způsobem jako muži, jako například výše zmiňovaná mateřská pro muže. Zajímavým zjištěním v našich rozhovorech bylo, jakým způsobem zaměstnaní rodiče vnímají své vlastní slaďování práce a rodiny. Každý ve svém rozhovoru zmínil několik hůře zvladatelných situací, které rodičům toto dvojí „angažmá“ přináší a to z více důvodů – upravování každodenního rytmu, nedostatku času, ekonomického tlaku, vlivu na partnerské vztahy, možnosti věnovat se věcem, které je baví a naplno (ať jde o dítě nebo o práci), atd. Ovšem téměř všichni tyto situace popisovali jako složité, jako problémy, které si způsobují sami a také jako fakt, neodlučitelnou podmínku života zaměstnaného rodiče, se kterou se musí nějakým způsobem popasovat. „No tak já myslim že hodně problémů je v lidech, v těch manželích, manželích osobně.“ (Lucie) Stejně jako mezi zaměstnanými rodiči převažuje model ženy v domácnosti a vydělávajícího manžela, tak i přes to, jakým způsobem se společnost snaží zaměstnaným rodičům pomáhat (ač zatím nepříliš efektivně), ti o tom nejsou zřejmě dostatečně informováni a to zejména o svých právech, která mohou po státu nebo zaměstnavateli vyžadovat. O změnách, které by jim pomohly často vypráví na hypotetické rovině a často si vlastně neuvědomují, že by o podobné změny mohli požádat. Kromě toho, jakým způsobem respondenti vnímají slaďování jako problém, je také zajímavé, jaká navrhují řešení. Ve většině případů jde o zlepšení finanční situace rodiny a zvýšení volného času a časové flexibility. I v návrzích řešení se často odráží názor, že změnu nemůže přinést jen stát nebo zaměstnavatelé, ale vzájemná spolupráce všech zúčastněných aktérů. „Takže myslim, že paušálně to státem řešit nelze, ale, ale kdyby zaměstnavatelé se nad tim zamysleli a něco takovýho vymysleli.“ (Ema) Téměř všichni rodiče přijímají nějaké rodičovské příspěvky a nějakým způsobem využívají nejznámější a nejzákladnější státní podpory. Méně už své rodičovství řeší na svých pracovištích a snaží se nějakým způsobem sami vymyslet takový rodinný rytmus, aby to co nejméně narušilo pracovní chod spojený s finanční odměnou. „Tak v tomhle to je naštěstí fajn. Pracujeme hlavně v noci a když to šlo, bral jsem si hlavně noční, takže pak jsem přes den normálně, žejo, moh bejt doma, nebo se starat a tak.“ (Ondřej)
Jako podrobnější příklad uvádíme příběh Heleny, který je zřejmě nejvýraznějším vyjádřením k tomuto tématu.
Helena
Helena žije již přes sedm let se svým manželem v Praze. Mají tříletou dceru, která v současné době navštěvuje mateřskou školku, pouze v dopoledních hodinách. Oba pracují, částečně na volné noze a částečně na půl úvazku. Helena je grafička a kromě různých „kšeftů“ se stará o grafický design jednomu pražskému divadlu a jednomu nakladatelství. Helenin manžel je fotograf a kromě stálé reklamní produkce pracuje podle objednávek různých klientů. Na mateřskou dovolenou po narození dcery odešla automaticky Helena. Po nějaké době jí začala chybět práce, tvůrčí prostředí a společnost a tak se sama přihlásila s tím, že by opět chtěla nastoupit do pracovního procesu. „Já jsem pracovala, furt jo. Vono to byla trochu nutnost, ale taky jsem měla pocit, že to jinak nejde. Takže já jsem ráno vodešla, v noci, v jedenáct přišla. Von tehdy žádnou práci neměl, tak von byl tehdy jako taková žena v domácnosti, jo. To se změnilo potom hodně tim, když se nám narodila Marjánka. Tak se to pak jako prostřídalo, no.“ (Helena) Po několika diskuzích a promýšlení této možnosti se na tom manželé společně dohodli. Jejich finanční situace není „nejlepší, ani nejhorší“, mají období nouze i období přebytku. O výdělky se ovšem musí velice snažit a oba jsou plně vytíženi. „Teď už je to zajetý. (…) A já jsem pak jako pozvolna začala chtít taky (pracovat), tak jsem mu to musela, že jsem kolikrát měla pocit, že ho to musí napadnout, že má to dítě vzít a jít ven, že mu to přece nemusim řikat, jako.“ (...)„Dopadlo to tak, že pracujeme voba.“ (Helena) O malou dcerku se stará převážně Helena. Tráví s ní nejvíce času a má také větší přehled o časovém rozvrhu. Se kterým musí svého manžela pravidelně seznamovat. Stejně tak mu připomíná své pracovní povinnosti. Když je manžel dopředu informován, je schopen s hlídáním dcerky pomoci. „Když se to shrne dneska, tak tý práce mam dneska daleko míň a beru si jí i daleko míň, aby prostě mě ta práce nepohltila, Tak to nejde. Beru jí tak ňák, aby se to zvládlo a ňák aby mě to nevyčerpávalo. No. A von tý práce má víc, tak je častěji pryč, než dřív.“ (...) „Sem takovej ten, co jako víc dělá ten
program tý Marjáně, jo. Von je takovej jako v tomhle doplňkovej. Že jako třeba, když já potřebuju dělat, tak s ní pak třeba ven jde von, no.“ (Helena) Se zvládáním rodiny jim téměř nikdo jiný nepomáhá, protože jejich rodiče jsou stále ještě zaměstnaní a také vytížení. Veškeré obstarávání rodiny a práce tedy závisí na Heleně a jejím manželovi, popřípadě na státních institucích a příspěvcích. „Navíc máme vobadva pracující maminky, já až moc, takže nám jako ňáký tyhlety babičky moc v tomhletom nepomáhaj. Tak jako je to třeba omezující trochu, ale v životě jsme neměli v tomhle ňáký neshody.“ (Helena) Je tedy velice překvapivé, co si Helena myslí o státní podpoře rodinám; tu považuje za faktor, který způsobuje zlenivění rodičů a negativní motivaci pracovat a starat se o sebe a rodinu. „Jako já nevim. Mně vlastně trochu, i když to je diskutabilní. Ale třeba teďka vod ledna byla zvýšená mateřská, jak se tomu říká, příspěvek v rodičovství nebo co, na sedum tisíc, což mě příjde vlastně hrozně moc na to, že si třeba tady večer přečtu na internetu, že náš stát se znova zadlužil a že na každýho z nás pučil osmdesát tisíc, takže my každej z nás dlužíme státu osmdesát tisíc aniž bysme udělali půjčku deset korun. A zároveň prostě zvedaj tydlety dávky. A že spousta lidí, třeba i holky, který znám já ze základky (…), spousta lidí nedá děti do školky nebo nenastoupí do zaměstnání proto, že by vlastně přišli vo těch sedum tisíc. A mně to příjde, že to vlastně nikam todleto nevede. Že ty lidi se naučej s timdletim jako počítat a nikdy se nenaučej vlastně jako spoléhat sami na sebe, takže se to tady celkově vzato nemůže nikam posunout. A to mi příde jako typicky český. A který mě vlastně jako rozčilujou.“ (Helena)
Jak situaci změnit?
Rozhovory, které jsme v rámci našeho výzkumu nahráli, potvrdily naší domněnku, že situace ohledně skloubení zaměstnání a rodiny v České republice není stále ideální. Naopak se zdá, že její změna bude trvat ještě poměrně dlouho. V české společnosti totiž stále přetrvává nerovnoměrné rozdělení genderových rolí a tradiční rodinný model, kdy muž zajišťuje rodinu finančně zatímco žena má blíže k péči o děti a také k domácím pracím. Jak jsme ukázali na konkrétních příbězích, tento model nevyhovuje především ženám, kterých se dotýká spíše negativně, i když ho často svým tradičním smýšlením reprodukují stejně jako muži. Tento
model ovlivňuje mimo jiné odchod na rodičovskou dovolenou, respektive to, kdo z partnerů zůstane během tohoto období s dítětem doma. Ve velké většině jsou to opět ženy, které se během rodičovské dovolené mnohdy ocitají v izolaci, ztrácí kontakt se svým okolím a hlavně se zaměstnáním. Další problémy vznikají po skončení rodičovské dovolené v souvislosti s opětovným nástupem žen do zaměstnání a novým přerozdělením rolí v rodině. Vzniklé problémy s propojením pracovního a rodinného života se partneři většinou snaží řešit sami, neuvědomují si, že by jim mohl někdo pomoci a i když si to uvědomují, zpravidla nemají chuť nebo nevědí, kam se obrátit. Chtěli bychom tedy navrhnout několik řešení, která by mohla přispět ke zlepšení této situace. I když jsme si vědomi toho, že se současný stav bude měnit jen pomalu, věříme, že každý takovýto příspěvek opřený o konkrétní příběhy lidí může být prospěšný. Konkretizaci celého problému skloubení zaměstnání a rodiny také považujeme za první důležité doporučení do budoucnosti. Myslíme si, že právě takové osobní příběhy, o které jsme se pokusili my, mohou být pro popsání a změnu situace daleko přínosnější než všeobecné příručky či čistě statistická data. Na konkrétní problémy zaměřený a zejména individuální přístup by byl vhodný zejména ze strany zaměstnavatelů, kteří by se podle našeho názoru měli o své zaměstnance lépe starat. Především by měli zaměstnavatelé brát existenci dítěte v rodině jako fakt, se kterým se musí počítat, a ne jako přítěž. Matkám či otcům, kteří jsou na rodičovské dovolené by jistě pomohlo udržení kontaktu se svou prací, ať už formou částečných úvazků, práce doma nebo umožnění častějšího střídání rodičů v péči o dítě. Rodiče vracející se z rodičovské dovolené by podle nás zase uvítali semináře či školení, které by jim pomohly se vrátit do „normálního života“ či možnost mít dítě na pracovišti (např. ve školce zřízené při zaměstnání). Nejtěžší změnou, kterou by měla česká společnost projít, je změna v postojích vůči tradičnímu rodinnému modelu a v chápání genderových rolí. Hlavní faktory, které mohou tyto názory ovlivnit, jsou na jedné straně výchova a na straně druhé činnost různých neziskových organizací a médií, které budou přinášet kvalitní informace zaměřené na genderovou tématiku, problematiku slaďování práce a
rodiny, ale především také na
možnosti konkrétní pomoci jednotlivým lidem. Tyto aktivity by se však neměly jako doposud zaměřovat výhradně na problematiku slučování zaměstnání a rodiny jako synonyma problému žen-matek. Zatímco valné většině českých žen jako matek je zapotřebí umožnit vstup do pole zaměstnání, muži-otcové potřebují podporu v dobývání jim uzavřeného prostoru domácího a pečovatelského. Z hlediska rodičovství je tedy nutné zaměřit pozornost nejen na změny v zaměstnání, což se již u nás děje, ale také na nutné změny v rodinném uspořádání,
v přehodnocení genderově podmíněných rolí. Jen to může zajistit, aby si jednotlivci nejen tvořili představy o ideálním uspořádání rolí ve svých rodinách a zaměstnáních, ale také se podle nich řídili ve svých praktikách.
